ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLIX (2003), 131 – 152

R E C E N Z E

Recenze

ÖSTEN DAHL AND MARIA KOPTJEVSKAJA-TAMM, EDS. The Circum-Baltic Languages: Typology and Contact. Volume I: Past and Present. Amsterdam & Philadelphia: John Benjamins, s. xx + 360 + (samostatně stránkovaných) 22 stran rejstříku. (Studies in Language Companion Series, Vol. 54.)

ÖSTEN DAHL AND MARIA KOPTJEVSKAJA-TAMM, EDS. The Circum-Baltic Languages: Typology and Contact. Volume 2: Grammar and Typology. Amsterdam & Philadelphia: John Benjamins, s. xx + 400 + (samostatně stránkovaných) 21 stran rejstříku. (Studies in Language Companion Series, Vol. 55.)

Podle úvodu první svazek dvousvazkové řady „... podává přehled důležitých podskupin současných circum-baltických jazyků, zasazuje je do jejich geografického, historického a společenského kontextu a pojednává o konkrétních kontaktních situacích“ (s. xvii). Jazyky probírané v první části zahrnují litevštinu, lotyštinu, jihovýchodní baltické ruské dialekty, švédské dialekty v okolí Baltského moře a finské jazyky. Druhý svazek „... se zaměřuje na gramatické jevy v circum-baltických jazycích a vztahuje je k širší typologické perspektivě“. Úvod a rejstříky jmen a témat jsou vytištěny v obou svazcích, ale ve svazku 2 byla vynechána poslední strana věcného rejstříku.

Články Laimute Balodeové a Axela Holvoeta o lotyštině (s. 3–40) a litevštině (s. 41–79) jsou dobře uspořádanými a stručnými popisy moderní lotyštiny a litevštiny a jejich dialektů, ačkoli o jazykovém vlivu pojednávají poměrně málo, snad s výjimkou zmínky o livonském vlivu na tamijskou lotyštinu (s. 27). Jedním zjevným přehlédnutím, které by mohlo způsobit zmatek, je transkripce litevského [~mʲæːta] „hází“/„házím“, kde se [j] zdá být v protikladu k prosté palatalizaci ve výrazu [~mʲæːtatʲæ]/[~mʲæːtat] „házíš“ (s. 5).

Článek Valerije Čekmonase „Ruské variety v jihovýchodní části Baltu: městská ruština 19. století“ (s. 81–99) pojednává o ruštině užívané ve Vilniusu, Rize a Tallinnu. Ve Vilniusu se redaktoři, autoři a korektoři pokoušeli napodobovat jazyk Petrohradu a Moskvy. Zvláště zajímavé jsou chyby v ruštině, kterých se Litevci dopouštěli v různých peticích, např. ibo iščezli među nami litovskie knižki „litevské knížky mezi námi zmizely“, kde među nami je kalkem litevského tarp mūsų „mezi námi“ (s. 89). V Rize, která má

Rád bych tímto poděkoval Marttimu Nymanovi z Turunské univerzity za rady týkající se některých finských syntaktických konstrukcí probíraných v této recenzi. Zvláště vděčný jsem Virginii Vasiliauskienė z Kaunaské univerzity za pomoc s mnoha aspekty této recenze. Ani jeden z nich samozřejmě nenese odpovědnost za případné chyby, kterých jsem se mohl dopustit.

132 |

RECENZIJOS

vzhledem k delší historii ruského osídlení je jedním z fonologických rysů tvrdá výslovnost ž, č, š, šč, např. ščy „zelná polévka“. Morfologickým rysem je výskyt plurálů typu glázy „oči“, rógi „rohy“, úxi „uši“ namísto standardních ruských tvarů glazá, rogá, úši (s. 92–93). Tallinn byl od roku 1710 součástí Ruského impéria, ale poté se ruština omezovala téměř výhradně na vojenskou posádku. Podle Čekmonasova článku „Russian varieties in the southeastern Baltic area: Rural dialects“ (s. 101–136) pochází ruština v této oblasti především od starověrců, kteří hledali náboženskou svobodu (s. 101). Čekmonas uvádí řadu fonetických, morfologických a syntaktických rysů charakteristických pro tato nářečí. Jedním z nejzajímavějších syntaktických rysů je výskyt struktur typu v (u) men’a tavari vz’ata „vzal(a) jsem nějaké zboží“ (s. 118). Čekmonas píše: „Předložka v (u) se používá s instrumentálem (sic!) plurálu podstatných jmen k vyjádření významu standardní ruštiny u kogo ‚čí, kdo má/mají‘: v kupcax vsegda deneg mnoga ‚obchodníci mají vždy hodně peněz‘“ (s. 120). Zde by se ovšem měl výraz „instrumentál“ nahradit výrazem „předložkový pád“ nebo „lokál“. Čekmonas uvádí, že ve starověreckých nářečích nejsou žádné fonetické rysy, které by bylo možné spojovat s cizím vlivem. Jedním morfologickým rysem, který by takto bylo možné vysvětlit, je změna středního rodu v ženský, např. m’esta „místo“, at’éč zanimál xarošuju m’estu „něčí otec zastával dobré místo“ (s. 125). Dalším morfologickým rysem, společným ruským nářečím ve východní Litvě, může být vliv litevštiny, totiž výskyt slovesa ve 3. osobě jednotného čísla s podmětem v množném čísle, srov. např. aní vaz’m’ót „vezmou“ (s. 126). Do středo-litevských ruských nářečí proniklo mnoho litevských slov, např. uškūr „ženatý muž, který žije v domě své ženy“ (< Lith. užkūrýs). Článek kazí četné redakční nedostatky; například na s. 85 se ve dvou po sobě jdoucích řádcích setkáme s výrazy croun (> crown), Ydish (> Yiddish) a definicí reach people (> rich people). Mezi další chyby patří Kazlauskas > Kulikauskas (s. 89), pleophny > pleophony (s. 112), bye > buy, by > buy (s. 117), inmter > inner (s. 118), guagmire > quagmire (s. 127).

Články Anne-Charlotte Rendahlové „Swedish dialects around the Baltic Sea“ (s. 137–177) a Johanny Laaksoové „The Finnic languages“ (s. 179–212) jsou kvalitní a zajímavé, ale o jazykovém kontaktu toho říkají málo. Článek Östena Dahla „The origin of the Scandinavian languages“ (s. 215–235) uzavírá: „Skupiny hovořící germánskými jazyky dorazily do nejzápadnějšího cípu Baltu (dnešního Německa a Dánska) někdy před začátkem našeho letopočtu. O něco později se rozšířily na východ až k Upplandu na severním pobřeží a k ústí Visly na jižním pobřeží Baltu. Během následujícího půltisíciletí se jazyky různých germánských skupin diferencovaly; přesně nevíme, do jaké míry“ (s. 231).

Článek Larse-Gunnara Larssona „Baltic influence on Finnic languages“ (s. 237–253) začíná mnoha příklady baltských výpůjček ve finštině z oblasti chovu zvířat, např. fin. vuohi „koza“, srov. lit. ožys, částí těla, např. fin. kaula „krk“, srov. lit. kaklas, rodinných vztahů, např. fin. heimo „kmen“, srov. lit. šeima „rodina“ atd. (s. 239–240). Jediným možným fonetickým vlivem baltských jazyků na prafinštinu by byla změna sekvence *ti v si, tj. palatalizace *t vlivem následující přední samohlásky, srov. fin. silta „most“ a lit. tiltas. Jak však Larsson správně poznamenává (s. 243), protobaltská palatalizace souhlásek před následujícími předními samohláskami je značně nepravděpodobná. Larsson probírá dva podobné syntaktické jevy: užívání partitivního genitivu jako podmětu i předmětu a finské agentní participium. Příkladem

RECENZIJOS

| 133

prvního jevu je fin. Metsässä on susia (part. pl.) „V lese jsou vlci“ = lit. Miške vilkų yra (s. 245). Příkladem druhého jevu je fin. Isän (gen. sg.) ostama auto „auto koupené otcem“ = lit. Tėvo (gen. sg.) perkamas automobilis (s. 247). Zdá se mi však, že mezi oběma participiálními konstrukcemi je rozdíl ve významu, který anglický překlad (správný v obou případech) nevystihuje. Finská konstrukce vyjadřuje dokončený děj, litevská děj probíhající, spíše ve významu „auto, které právě kupuje otec“. Finské Isän ostama auto lze tedy parafrázovat jako Auto, jonka (acc.) isä osti / on ostanut „Auto, které otec koupil / koupil již“. V tomto případě finská konstrukce nepochybně vyjadřuje dokončený děj. Odpovídající litevskou konstrukci naopak nelze parafrázovat jako automobilis, kurį (acc.) tėvas pirko / nusipirko, protože perkamas má durativní význam.

Larsson také upozorňuje, že marijská participia na -m- se od finských liší tím, že je lze tvořit i od intranzitivních sloves (s. 248), například ve východní marijštině: memnan (gen.) tolmo kopno „cesta, kterou jsme přišli“, doslova „námi přicházená cesta“. Podobné konstrukce jsou však možné i v litevštině, např. Čia kelelis pėsčių (gen. pl.) einamas (nom. sg. masc. pres. psv. part.) „zde je cesta, po níž chodí pěší“, a Čia mano (gen. sg.) eitas (nom. sg. masc. past psv. part.) kelias „Tudy je cesta, po které jsem šel“ (LKŽ II 1069). Ačkoli shody mezi ugrofinskými a baltskými jazyky nejsou přesné, připadá mi pozoruhodnou náhodou, že ugrofinské jazyky mají jak participium na -m-, tak participium na -t-, jejichž funkce jsou do jisté míry (nikoli však přesně!) podobné funkcím indoevropských participií na -m- a -t-. Collinder (1964: 48, 57) by v tom a v mnoha dalších rysech spatřoval důkaz společného dědictví. Lze srovnat také pozoruhodnou maďarskou obdobu. Károly (1972: 119) píše: „Participium s formantem –t/-tt se vyskytuje v konstrukci se subjektivním genitivem... az [demonstrative] én [pronoun] választottam [participle] ‚mnou vybraný‘.“ (Gramatické definice v hranatých závorkách jsou moje – WRS.) To mi připadá velmi podobné litevskému šis mano parinktas (daiktas)... „mnou vybraná (věc)...“, ačkoli se baltský vliv na maďarštinu zdá nepravděpodobný, ne-li nemožný, přinejmenším v historické době. I skutečnost, že se baltské a ugrofinské konstrukce významově poněkud liší, by svědčila spíše pro společný původ než pro vnější vliv, od něhož bychom mohli očekávat přesnější shody. Možná bychom se místo výkladu syntaxe finštiny pomocí baltských jazyků měli pokusit vykládat indoevropskou syntaxi pomocí jazyků ugrofinských. Zdá se mi, že syntaktický vývoj jak indoevropských, tak ugrofinských jazyků vyžaduje hlubší analýzu, než bude možné vyvozovat dalekosáhlé závěry o baltském vlivu na finskou syntax.

Článek Stefana M. Pugha „The role of language contact in the formation of Karelian, past and present“ (s. 257–270) popisuje jazyk, který jako by byl téměř převálcován ruštinou. Z informací uvedených v Pughově článku se mi zdá, že karelštinu čeká velmi nejistá budoucnost. Zánik jazyka je pro kulturní dějiny lidstva nepochybně důvodem k lítosti, na druhou stranu však představuje požehnání pro americké syntaktiky, kteří svou argumentaci zakládají téměř výhradně na svém rodném jazyce, angličtině. Čím méně jazyků bude, tím méně bude zjevně i nepohodlných protipříkladů k jazykovým univerzáliím, jež tito badatelé stanovili. Pokud by se angličtina stala jediným světovým jazykem, pak by jazykové univerzálie skutečně mohly být založeny na angličtině. Z tohoto důvodu zpochybňuji také význam zjišťování počtu jazyků, které vykazují určitý typologický rys.

134 |

RECENZIJOS

Existence jazyka závisí na existenci populace, která jím mluví, nikoli na povaze jazyka. Kdyby snad válečničtí Indoevropané nebyli napadli Evropu, mohl by se na tomto kontinentu vyskytovat mnohem větší počet ergativních jazyků, jako je baskičtina.

Po přečtení článku Évy Ágnes Csatóové „Syntactic code-copying in Karaim“ (s. 271–283) jsem se zamyslel také nad budoucností tohoto jazyka; srov. například větu I uže bu fotograf turat kolo Bas’yanïn „A tento fotograf už stojí poblíž Basie“ (s. 275), v níž jsou karaimská slova bu „tento“, turat „stojí“ a jméno Basia, které je zde v (karaimském) genitivu, jak vyžaduje polská předložka kolo. Autorka tvrdí, že v karaimštině „...je užívání postpozic v nesouladu s ostatními syntaktickými vlastnostmi karaimštiny“ a že „Cesta syntaktické změny v karaimštině však nevede od postpozice k předložce, nýbrž spíše od postpozice podobné podstatnému jménu k postpozicím podobným částicím“ (s. 276). Protože karaimskou morfofonemiku neznám, někdy je pro mě obtížné toto zdůvodnění sledovat. Předložka označovaná jako bïla a glosovaná jako „s“ se tedy zjevně vyskytuje bez poslední slabiky v následujícím spojení:

m’en’im’b’a yanaša I: GEN. s vedle ‚vedle mě‘

Podle autorky to „...ilustruje možný vývoj při gramatikalizaci postpozic v pádové koncovky. Srovnejme tuto karaimskou konstrukci s užitím polské předložky przy ‚u, při‘, která se pojí s instrumentálem (sic.!)“ (s. 281). Nepodařilo se mi najít žádný pramen dokládající užití polského przy s instrumentálem; Vondrák (1928: 312) navíc pod heslem pri píše: „Als Präp. hat es im Slav. nur den Lok. bei sich...“. Překladatel tohoto článku patrně napsal „instrumentál“ místo „lokál“ či „předložkový pád“, čímž, což je zvláštní, udělal stejnou chybu jako v Čekmonasově článku zmíněném výše. Takové redakční přehlédnutí je však nešťastné, zejména pro osoby, které danou problematiku neznají.

Článek Neila G. Jacobse „Yiddish in the Baltic region“ (s. 285–311) je dobře uspořádaným a odborně fundovaným (byť nutně stručným) přehledem hlavních rysů tohoto jazyka v circum-baltské oblasti. V oddílu o litevských vlivech na severovýchodní jidiš se Jacobs opírá především o práce Lemkhenovy (Lemchenasovy), a zpřístupňuje tak v angličtině (pravděpodobně poprvé) některé výsledky studie tohoto vynikajícího odborníka o litevském vlivu na danou variantu jidiš. Většina litevského vlivu na jidiš se týká lexika a litevská slovní zásoba přejatá do jidiš se přizpůsobuje fonologii jidiš. Například rozdíl mezi sykavkami a šumivkami, charakteristický pro litevštinu (a mnoho dalších jazyků), se ztrácí a místo něj se objevuje jakýsi mezilehlý zvuk. Lemkhen píše, že u slova přejatého z litevštiny speigas „silný mráz“ nedokáže říci, zda jde o špejg-, nebo spejg-. K tomuto jevu viz Martinet (1951: 92).

Aleksandr R. Rusakov ve svém článku „The North Russian Romani dialect: Interference and Code Switching“ (s. 313–337) píše, že tento dialekt „...je velmi typickým příkladem silné jazykové interference“ (s. 313). Pod vlivem ruštiny se v tomto dialektu utváří nový slovesný systém, v němž zaniká starý domácí protiklad imperfekta a aoristu: starý aorist slouží jako obecný minulý čas a staré imperfektum jako zřídka užívaný tvar s iterativním významem. Téměř u každého slovesa lze podle ruského vzoru užít přejaté předpony (s. 315), např. te ot-des „vrátit“ (rus. ot-dat’), te vy-des „vydat“ (rus. vy-dat’), te roz-des „rozdělit“ (rus. roz-dat’). Podle autora se v dialektu setkáváme s „...rozsáhlým užíváním

RECENZIJOS

135

gramaticky nepřizpůsobených ruských lexikálních prvků“ (s. 323). Příkladem je: Da nat, me prosto na dumind’om, so me tut date vstrechu, k čemuž je připojen poněkud neidiomatický anglický překlad „No, I didn’t just think that I meet you here“ (s. 323). Bohužel k tomu není připojen žádný gramatický komentář. Člověk, který umí rusky, si může význam celkem dobře domyslet, ale pochybuji, že by ten, kdo rusky neumí, měl představu o rozsahu přepínání kódů. Autor dochází k závěru, že sami mluvčí romštiny pociťují potřebu zachovat ji „...jako zvláštní, tajný jazyk, kterému cizinci nemohou rozumět“ (s. 334). Lze tedy předpokládat, že na rozdíl od karelštiny a karaimštiny, které se v tomto svazku rovněž probírají, severoruský romský dialekt nemusí vymřít.

Článek Valerije Čekmonase „On some Circum-Baltic features of the Pskov-Novgorod (Northwestern Central Russian) dialect“ (s. 339–359) se z hlediska teorie substrátu zabývá několika fonologickými jevy. Podle autora byl jev cokan’e (splynutí *č s *c) „...jedním z nejcharakterističtějších rysů starých pskovských... a starých novgorodských dialektů...“ (s. 341). Zkoumání funkce a distribuce c a č v různých substrátových finských jazycích circum-baltské oblasti naznačuje, že mohly napomoci splynutí c a č v c v ruských dialektech. Dále je třeba vzít v úvahu dva další jevy. Prvním je splynutí měkkých *s a *z a měkkých *š a *ž v *s”, *z” (mezilehlý zvuk mezi sykavkou a šumivkou); druhým je volné (a sporadické) střídání tvrdých *s a *z s (tvrdými) *š a *ž (s. 346). Podobným jevem je litevské šlekiavimas, jak je popisují Girdenis a Pabrėža (1978: 127–129). Absence protikladu mezi /s/ a /š/ ve finštině je prastarým rysem a dané ruské jevy by se tímto způsobem daly vysvětlit. Dalším jevem, který lze připsat finskému vlivu, je nemotivovaná změna znělé souhlásky v neznělou a naopak, např. buza < puza „břicho“, výbučit’ (glazá) < výpučit’ „vykulit oči“ (s. 351). Zpočátku finsko-ugrické populace nedokázaly vyslovovat znělé souhlásky, později však, když si jejich výslovnost osvojily, mohly vytvářet hyperkorektní tvary se znělými souhláskami namísto neznělých.

V prvním článku druhého svazku „Impersonals and passives in Baltic and Finnic“ (s. 363–389) Axel Holvoet upozorňuje na možná areálová propojení mezi pasivními a neosobními konstrukcemi v lotyštině a litevštině na jedné straně a ve finštině na straně druhé. V mnoha jazycích jsou neosobní konstrukce etymologicky odvozeny od pasivních, např. pol. Zburzono ścianę „Zbourali zeď“, „Zeď byla zbourána“ na rozdíl od ściana została zburzona (przez robotników) „Zeď byla zbourána (dělníky)“ (s. 365). Pro účely svého článku považuje Holvoet za užitečné zobecnit některé rozdíly mezi pasivem a neosobní konstrukcí. Podle něj „Pasivum: (a) povyšuje původní předmět aktivní konstrukce na podmět; pasivní slovesný tvar se musí s tímto podmětem shodovat alespoň v čísle; je-li pasivní tvar opisný a obsahuje příčestí, shoduje se toto příčestí s podmětem také v pádě a rodě (pokud v daném jazyce takové shodovací kategorie existují); (b) nemusí nutně obsahovat původce děje, může jej však obsahovat, je-li to třeba; není-li původce děje uveden, věta neposkytuje žádnou informaci o jeho povaze“.

„Neosobní konstrukce: (a) nepovyšuje původní předmět na podmět (výše uvedené shodovací kategorie, které se uplatňují u pasiva, se tedy nepoužijí) a (b) neumožňuje připojit původce děje, vždy se však vztahuje k lidskému původci“ (s. 366).

136 |

RECENZIJOS

Příklady finského pasiva jsou:

Naapuri kutsuttiin illalliselle.

NOM.SG PRET. PASS. ALLATIVE

‚Soused byl pozván na večeři.‘

Minut kutsuttiin illalliselle.

ACC PRET.PASS ALLATIVE

‚Byl jsem pozván na večeři.‘

Naapuri ei kutsuttu illalliselle.

PRIV. SG NEG PASS.PART ALLATIVE

‚Soused nebyl pozván na večeři‘ (s. 367).

Musím se přiznat, že mě poslední příklad zmátl, protože bych očekával, že partitiv se bude lišit od nominativu. Protože moje znalost finštiny je minimální, zeptal jsem se Ilse Lehisteové, která mi navrhla, že by mohlo jít o typografickou chybu místo naapuria.

Holvoet zajímavě píše (s. 368), že se ve finštině nezdá být tendence začleňovat bezagensové pasivum do pasivního paradigmatu, nýbrž spíše tendence začleňovat pasivní tvary do aktivního paradigmatu.

I think that this might be a common tendency, one that Gołąb (1975: 29) has termed ‘activization’ for Polish (cf., e.g., the examples Holvoet has quoted above). Gołąb compares also postclassical Latin constructions such as legitur librum (acc.) ‘a book is read’ (cf. Plautus epityra estur insanum ‘olive spreads are eaten madly’), and Pol. czyta się książkę ‘a book is being read’. In this connection I should like to quote a further example from the Iliad (XIII, 597):

τὸ δ’ ἐφέλκετο

NOM. [ACC.?] SG. NEUT CONJ 3 SG. MIDDLE AOR.

a táhlo

μεῖζον ἔγχος

NOM. [ACC.?] SG. NEUT. NOM. [ACC.?] SG. NEUT.

jasanové kopí

Schwyzer (1966: 237) writes that the sentence could be translated in several ways, (a) ‘der eschene Speer schleifte nach’ or (b) ‘wurde nachgeschleift’ or even (c) ‘er schleifte den e. Sp. hinter sich nach’. If one accepts translation (a) the verb is simply intransitive, and if one accepts translation (b) then the verb is passive. But if one accepts the translation (c) then the verb has been ‘activized’ and made transitive. In my view the sequence of possible translations follows exactly the historical development. The middle voice was originally intransitive and then with the appearance of an active counterpart in the preterit the morphological middle voice could be interpreted as passive. Finally a possible ‘activized’ usage of the old passive was introduced.

Ve své diskusi o lotyšských agentních vazbách Holvoet uvádí příklady: manis celta māja a mana celta māja „dům postavený mnou“ (s. 371), přičemž poznamenává, že druhý příklad je dnes již zastaralý. Dále píše, že původně „...mana celta māja znamenalo ‚můj dům, který jsem postavil‘ a následně nabylo významu ‚dům postavený mnou‘ (původce děje a vlastník už nemuseli být totožní

RECENZIJOS

| 137

)“ (s. 372). Syntax je samozřejmě podobná syntaxi litevského příkladu: Namas yra mano pastatytas „Dům byl postaven mnou“. Holvoet píše (s. 377–378): „Zde užitý genitiv mano je stejný jako ve spojení mano tėvas ‚můj otec‘, liší se však od genitivu manęs užitého ve spojeních nuo manęs ‚ode mě‘ a laukia manęs ‚čeká na mě‘ [...] To naznačuje, že i v litevštině byl agentní genitiv původně adnominálním posesivním genitivem...“ Avšak použití tvaru manes v agentním významu je doloženo také v litevštině (Schmalstieg 2002a: 50–51; Žulys 1969: 170). Je třeba mít na paměti, že syntaktické konstrukce se v dějinách jednotlivých jazyků mohou jak ztrácet, tak vznikat, srov. např. níže probírané anglické agentní of.

Teorie posesivního původu agentního genitivu je jednoduchá a přitažlivá a Holvoet ji jinde přesvědčivě obhajuje, např. (2001, s uvedenou literaturou). Tato teorie se jistě dobře uplatňuje u baltského pasiva, které se vyskytuje pouze v participiálních konstrukcích. V nedávném článku v tomto časopise (2002a: 41–43) jsem však uvedl příklady ze staroperštiny, staroindoárijštiny, tokharštiny, řečtiny a staroslověnštiny, v nichž se genitiv užívá s agentním významem jak v určitých slovesných konstrukcích, tak v konstrukcích participiálních. Pokud bychom tedy předpokládali posesivní původ agentního genitivu v participiálních konstrukcích těchto jazyků, museli bychom vytvořit samostatnou teorii pro agentní genitiv v určitých konstrukcích (snad bychom přitom předpokládali přenos významu odvozeného v participiálních konstrukcích do určitých konstrukcí). To mi připadá méně pravděpodobné než Haudryho (1977: 409) představa, že subjektivní genitiv a genitiv příslušnosti mají společný původ, totiž genitiv původu, který při užití s pasivními participii označuje původce děje. Traugott (1972: 127–128) poznamenává, že v angličtině se předložka of stala nejběžnějším prostředkem k vyjádření původce děje až do doby kolem roku 1600, srov. Chaucera:...that is a lord to be biloved of his citezeins and of his people. Ačkoli toto užití ustupuje, u Shakespeara lze stále najít: ‚Bylo mi to řečeno mnohými.‘ Píše: „...toto užití of je rozšířením jeho užití k vyjádření zdroje či původu...“ (s. 127); „Ve staré angličtině se of užívalo hlavně ve významu ‚z, pocházející z‘ nebo k vyjádření vztahu části a celku. Pravděpodobně pod silným vlivem francouzského de, of se rozšířilo od partitivního užití k posesivním konstrukcím a k mnoha dalším konstrukcím, které dříve obsahovaly genitivní značku“ (s. 128). Ačkoli se of už dnes k vyjádření původce v pasivní konstrukci nepoužívá (alespoň v žádné varietě současné angličtiny, kterou znám), Traugottino vysvětlení dobře ukazuje, jak lze agentní a posesivní významy odvodit ze společného zdroje, aniž bychom předpokládali, že první význam vznikl z druhého. Dodal bych také, že předpoklad ergativního původu agentního genitivu by vysvětloval totožnost nominativu a genitivu singuláru v chetitštině an-tu-uh-ša-aš ‚muž‘, gótštině harjis ‚vojsko‘, hairdeis ‚pastýř‘, védštině veḷ ‚pták‘. Podle mého názoru byl sigmatický nominativ původně charakteristický pouze pro etymologické kmeny na *-o nebo *-jo; koncovka *-os má původ v agentním tvaru staršího jmenného kmene zakončeného na souhlásku; viz Schmalstieg (2000: 386; 2001).

Long ago Hirt (1928: 102) recognized that there was a morphological relationship between the Greek 3rd sg. middle ending -to (and Old Indic -ta) and the indefinite case of the Indo-European participles in *-to. Note the following parallel:

εἰ

τις

ἐτιμάτο

ὑπό

SPOJ.

NOM. SG. MASK.

3. SG. PAS. IMPERF.

PŘEDL.

if

kdokoli

byl poctěn

by

138 |

RECENZIJOS

τοῦ δήμου

GEN. SG. GEN. SG.

the people (Goodwin and Gulick 1958: 261).

V řečtině se agensový genitiv posílil předložkou ὑπό „od“. Aktanty by byly v příslušných stejných pádech (tj. podmět v nominativu a agens v genitivu) i v možném litevském syntaktickém protějšku:

jeigu kàs bùvo tautõs

CONJ. NOM. SG. MASC. 3 PRET. GEN. SG.

kdyby někdo byl od lidí

pagerb-ta,

NEUT. PAST PSV. PART.

uctěný

Podle tradičního výkladu je řecká koncovka -to koncovkou 3. os. sg. media aoristu / imperfekta, zatímco foneticky odpovídající litevská koncovka -ta je koncovkou neutra sg. minulého pasivního příčestí, podobnost je však pozoruhodná. Mohla by indoevropská mediální slovesná koncovka *-to pocházet ze staršího příčestí? Pokud ano, bylo by možné zachránit údajný posesivní původ agensu tím, že bychom jej vystopovali až do indoevropského období? Začlenění etymologických příčestí do slovesného paradigmatu má obdoby i jinde; srov. například slovanský préterit na -l-, který má příčestní původ. Horn (1898: 148) píše, že se dvě pahlavské préteritní konstrukce am kart „ode mne (bylo) učiněno“ a man kart „mé učiněné“ sloučily a daly vzniknout novoperskému préteritu sg. 1 man kardam „udělal jsem“ atd. Mohla by být íránská změna pouze opakováním toho, co se stalo v indoevropském období? Zajímavé je, že novoperské man „já“ pochází ze staroperského (gen.) manā „můj, ode mne“ a dnes může sloužit i jako podmět intranzitivních sloves, srov. například man doktor am „jsem lékař“ (Schmalstieg 1995: 19–20). Ačkoli jsou obecně pravděpodobnější vysvětlení specifická pro jednotlivé jazyky než vysvětlení sahající do vzdálené indoevropské minulosti, výskyt společných syntaktických jevů v jiných indoevropských jazycích rozhodně naznačuje společný původ. Pochybuji, že by někdo chtěl například užití nominativu jako podmětu vysvětlovat pouze v rámci dějin samotných baltských jazyků, bez odkazu na řečtinu, latinu, indoíránské jazyky atd. Podobně má nominativní předmět infinitivu původ v indoevropském období, třebaže rozsah jeho užití mohl být ovlivněn západofinštinou (viz níže).

Holvoet (s. 379–386) pojednává o problému neurčitých, zobecněných nulových podmětů sloves. Užití slovesa v plurálu za takových okolností je z typologického hlediska poměrně běžné a vyskytuje se jak v lotyštině, tak ve finštině, např. lotyšské Manu dzīvokli kratījuši, mani meklējuši „Řekli mi, že můj byt prohledali a že mě hledali“ (s plurálovými příčestími) a finské Siellä kuuluvat (3. os. pl. préz.) tienavan (činné příč.) hyvin „Říká se, že se tam dobře vydělává“ (s. 381–382). Na druhé straně je užití slovesa ve 3. os. sg. bez podmětu ve finštině běžné, srov. finské Puheesta-ni (elativ s posesivním sufixem) voi (3. os. sg. préz.) kuula (inf.), että olen (1. os. sg. préz.) ulkomaalainen (nom. sg.) „Z mé řeči je slyšet, že jsem cizinec“ (s. 382). V baltských jazycích lze samozřejmě rozdíl mezi slovesnou shodou ve 3. os. sg. a pl. určit pouze u těch tvarů, které obsahují příčestí. Pro lotyštinu nám Holvoet uvádí tento příklad:

RECENZIJOS

| 139

Ja pavasari dzird dzeguzi kūkojam un ja nav ēdis un naudas nav klāt, tad tai gadā slikti klājas „Jestliže na jaře člověk slyší kukačku kukat a nic nejedl a nemá u sebe peníze, pak se mu v tom roce povede špatně“ (s. 383). Zobecněný tvar příčestí ēdis „jedl“ je zde v mužském rodě jednotného čísla (což ukazuje neutralizaci rodu).

Zdůrazňuje-li Holvoet podobnosti mezi lotyštinou a finštinou, píše: „Lotyština se však celkově zdá být jazykem, který přizpůsobil svůj systém neosobních a pasivních konstrukcí finskému modelu“ (s. 387).

Drobným redakčním přehlédnutím v předcházejícím článku je, že litevské věty (40) a (41) na s. 308 jsou chybně označeny jako lotyšské.

Ve svém článku „O vývoji nominativního objektu ve východní baltštině“ (s. 391–412) Ambrazas píše, že ohledně původu nominativu s infinitivem existují dva názory. Podle tradičního názoru „… je nominativ považován za původní podmět a infinitiv je chápán jako odraz účelového dativu dějového jména“ (s. 391). Podle názoru Timberlakea (1974: 220) nominativ užívaný s infinitivem „… vznikl jako syntaktická výpůjčka z některého západofinského jazyka (jazyků)“ (s. 392).

Ambrazas nejprve upozorňuje na dativní původ baltského infinitivu a poté poznamenává, že v některých konstrukcích lze infinitiv nahradit jiným jmenným tvarem, například Rugiai (mums) liko seti / sėjai „Zbylo (nám) zasít žito / setí žita“ (s. 393). Podobný lotyšský příklad zní: Pieniņš ēst / ēšanai nederēja „Mléko nebylo vhodné ke konzumaci“ (s. 394). Účelový význam je snad méně zřetelný v příkladu: Jam teko / patiko / rūpėjo laukas arti „Připadlo mu / měl radost / záleželo mu na tom, aby oral pole“ (s. 394). Nominativ s infinitivem se vyskytuje u sloves vnímání, srov. výrazy lit. Kas girdėti „Co je slyšet?“; lot. Kas jauns dzirdēt „Jaké novinky je slyšet?“ (s. 395).

Sloveso „být“ může s nominativem a infinitivem vyjadřovat nutnost, např. (man) (yra) buvo / bus namai statyti „(pro mě) je / bylo / bude nutné postavit dům“. V lotyštině je to zřejmě vzácné, jak dokládá jediný příklad u Endzelīnse (1951: 783): Kungam ēst tei meizīte „Páni musejí jíst tento chléb“ (s. 397). Je možné, že lotyšské debitivum má původ v takových konstrukcích (Holvoet 1993: 152): *man ir maize jā ēst doslova „mně je chléb, který je k jídlu“, tj. „mám chléb k jídlu“. Normativní gramatiky samozřejmě vyžadují, aby podmět takové konstrukce byl v nominativu, například Līni bijuši jā kaltē „Len bylo třeba sušit“. V dopise datovaném 18. února 1984 mi dnes již bohužel zesnulý lotyšský lingvista Valdis Zeps napsal: „Tvrzení, že po debitivu nemůže následovat akuzativ, je nesmysl, který šíří akademická gramatika, ačkoli pokud vím, císaři o nových šatech nikdo neřekl.“ Zeps dokonce pokládal za možnou větu Man ir jālasa grāmatu (akuz.) „Musím přečíst knihu“, viz Schmalstieg (2002b: 153). Jelikož tu máme co do činění s nahrazením historického nominativu inovativním akuzativem, který je nyní pociťován jako předmět, je tento jev do jisté míry podobný výše probíranému jevu „aktivizace“. Příklad zmiňuje také článek Baiby Metuzāle-Kangereové a Kersti Boikoové, viz níže.

Existují také příklady sestávající z přídavného jména a sponového slovesa, např. lit. (Man) medus (yra) / buvo / bus gardus valgyti „Med je (pro mě) lahodný / byl lahodný / bude lahodný k jídlu“ (s. 398). S neutrálními přídavnými jmény se v některých místních nářečích východní Litvy setkáme s tvarem: šaltinio vanduo sveikas / sveika gerti „Pramenitá voda je zdravá k pití“. Ambrazas píše (s. 399): „Jádrové struktury medus gardū [‚med je sladký‘]; vanduo sveika [‚voda je zdravá‘] představují vzorec

140 |

RECENZIJOS

starobylé jmenné věty s čistým kmenovým tvarem v přísudku.“ Ačkoli s tímto tvrzením naprosto souhlasím, příklad ze staré pruštiny ve mně vzbuzuje pochybnosti: E rāins būsei poklusman „Jederman sey unterthan, každý musí být poslušný“. Abel Will si možná myslel, že každé přídavné jméno (a snad i zájmeno a podstatné jméno) stojící po slovese má mít na konci nosovou souhlásku. To se do jisté míry podobá Petitově myšlence (2001: 185), že si Abel Will pro sebe stanovil pravidlo, podle něhož má mít akuzativ na konci nosovou souhlásku, i když je daný tvar středního rodu. Proto bych rekonstruoval neutrum *poklusma. Ze všech severních indoevropských jazyků (baltských, slovanských a germánských) poskytuje pouze stará pruština jednoznačný doklad koncovky -an (< *-on) v jednotném čísle neutra o-kmenů.

Ambrazas poznamenává, že „… původní struktura nominativu s infinitivem ve východní baltštině a podmětová funkce nominativu v těchto konstrukcích mají povahu reliktu“ (s. 399). Dokládají to participiální konstrukce, v nichž se příčestí shoduje s podstatným jménem v pádě a čísle, např. (s. 394): Jam (buvo) likęs / rūpėjęs / tekęs laukas arti „Pole mu (zřejmě) zůstalo / leželo na srdci / připadlo k orání“. Souhlasím s Ambrazasem, že takové konstrukce mají povahu reliktu, jak mohou dokládat příbuzné konstrukce v jiných indoevropských jazycích, nejsem si však jist, zda jsou vnitřní doklady z baltských participiálních konstrukcí nutně důkazem tohoto tvrzení. Zdá se mi, že odpůrce této teorie by mohl namítnout, že nominativní příčestí jsou pouze výsledkem analogie podle převládajícího vzorce, podle něhož by se například přídavné jméno muselo shodovat s podstatným jménem, které rozvíjí, v pádě, čísle a rodě, např. Jam teko naujas laukas arti „Připadlo mu orat nové pole“.

Ambrazas píše, že reinterpretaci infinitivních konstrukcí podpořil zobecněný význam přídavných jmen středního rodu (s. 402). Příklady jsou: Pienas (NOM. SG.) saldu (NEUT.) / saldus (MASC. NOM. SG.) [gerti] „Mléko je sladké [k pití]“ a Saldu [gerti] pienas (NOM. SG.) / pieną (ACC. SG.) „Pít mléko je sladké“. Podle Ambrazase je důležité povšimnout si, že se zde mění slovosled, tj. nominativ se přesouvá z první pozice na místo vedle infinitivu. V lotyštině, kde byla neutrální přídavná jména v podobných konstrukcích nahrazena stavovými příslovci, může kolísat nominativ a akuzativ: Aka/Aku nav viegli rakt „Studna se snadno nekope“.

Je zajímavé, že Ambrazas nepovažuje tradiční vysvětlení nominativu s infinitivem a Timberlakeovo vysvětlení za vzájemně se vylučující. Vztahují se pouze k různým obdobím. Původní konstrukce s nominativem byla reinterpretována a stala se neosobní konstrukcí. Podle Ambrazase: „Nominativ se změnil v gramatický předmět infinitivu a pod vlivem západofinského pravidla nominativního objektu se rozšířil v této své nové funkci“ (s. 408). Můj vlastní pohled na syntaktickou změnu je velmi podobný. Zárodky změny jsou v jazyce přítomny již předem, avšak vliv cizího jazyka může působit jako katalyzátor a napomáhat šíření dané konstrukce.

Bernhard Wälchli se ve svém článku „Lexikální doklady paralelního vývoje lotyšských a livonských slovesných částic“ (s. 413–441) zaměřuje na jazyky, které byly baltským a finským kontaktem ovlivněny nejvíce. Dokonavý děj / telicitu mohou vyjadřovat jak slovesné částice, tak předpony. V estonštině se užívají pouze slovesné částice, zatímco v livonštině se používají slovesné částice i předpony, přičemž první z nich převažují. V lotyštině se užívají obě možnosti, ale převažují předpony; v litevštině se předpony vyskytují ještě častěji než slovesné částice (s. 420). Při přechodu od livonštiny přes lotyštinu k litevštině tedy pozorujeme klesající užívání slovesných částic a rostoucí užívání předpon. V estonštině se pojem „otevřený“ obvykle

RECENZIJOS

141

vyjádřená slovesnou částicí lahti a v livonštině výrazem vāldin, instrumentálem plurálu podstatného jména vālda „moc, svobodná vůle; povolení, oprávnění; svévole; správní obvod“, slova příbuzného s estonským vald „moc“ a finským valta, výpůjčkou z germánských jazyků, srov. staroseverské vald. V lotyštině lze význam „otevřený“ vyjádřit výrazem at-vērts, běžnější je však slovo vaļā, lokál singuláru podstatného jména vaļa „svoboda, volný čas, prázdno; svévole; moc; povolení; vůle“ (s. 420–421). V litevštině se obvykle užívá výrazů atidarytas, atvertas, atdaras, atviras a příbuzný (s lotyšským) výraz valio(j) s tímto významem se vyskytuje pouze v pásu nářečí podél severní hranice s Lotyšskem (pozn. 12, s. 437).

Wälchli uzavírá (s. 434): „Lexikální materiál slovesných částic ukazuje, že závěr, že lotyšské slovesné částice jsou výpůjčkami z finštiny, by byl poněkud příliš jednoduchý. Situace je složitější a vzrušující (sic!) než to.“ Zdá se mi, že američtí lingvisté mohou jen tleskat badateli, který považuje cokoli jazykovědného za „vzrušující“. Čtenářům, kteří nejsou obeznámeni se současným užíváním americké angličtiny, cituji definici slova „thrilling“ z Websterova slovníku (s. 2383): „1 a zast.: PRONIKAVÝ b: pronikající chladem: vyvolávající třes a chvění... 2: způsobující náhlý příval emocí: vyvolávající rozechvělé vzrušení: hluboce dojímající... 3: PULZUJÍCÍ, VIBRUJÍCÍ.“ Snad je druhý význam nejběžnější v každodenní americké angličtině.

Výzkum podobného zaměření jako předchozí článek představuje studie Helle Metslangové „O vývoji estonského vidu: slovesná částice ära“ (s. 443–479). Nejzajímavější je soubor vět (s. 445–446), které ilustrují různá užití ära „pryč, od“ od směrového významu až po čistě perfektivní: Ta saatis külalise (GEN.) ära „Vyprovodil(a) hosta“ (celkový objekt, perfektivum); Ta saatis külalist-t ära (partitiv) „Vyprovázel(a) hosta“ (částečný objekt, imperfektivum); (jako odpověď na otázku): Ei, eile sünnitas Mari ta lõpuks õnnelikult ära „Ne, naštěstí Mari včera konečně porodila dítě“ (čistě perfektivní význam). Metslangová rozlišuje pět kategorií tranzitivních sloves podle jejich vztahu k částici ära (s. 446–453). V kategorii (1) se jednoduché imperfektivní sloveso užívá s částečným objektem, např. Ma tundsin presidenti „Znal(a) jsem prezidenta“, zatímco s celkovým objektem se užívá částice, např. Ma tundsin presidendi ära „Poznal(a) jsem prezidenta“. V kategorii (2) „...je částice volitelná; zdůrazňuje a zdvojuje perfektivní význam věty, který je již vyjádřen celkovým objektem“ (s. 449), např. Ta koristas tuba (s částečným objektem) „Uklízel(a) pokoj“ oproti Ta koristas toa ära „Uklidil(a) pokoj“. V kategorii (3) „...je při zamýšleném perfektivním výkladu povinné buď směrové příslovečné určení, nebo perfektivní částice. ära má aspektový i směrový význam a stejné vlastnosti jako v předchozích skupinách“ (s. 450). Zde se ära užívá podle situace, např. Ta veeretas vaadi õuele/ära „Odvalil(a) sud na dvůr / pryč“. Takové příklady se liší od perfektivních sloves změny místa, která se musí užívat s celkovým objektem, např. Ta pani raamatu lauale / ära „Položil(a) knihu na stůl / odložil(a) ji“. Do kategorie (4) patří slovesa, která jsou obvykle s částicí ära neslučitelná, někdy ji však mohou přijmout; v takovém případě má částice čistě perfektivní význam. Perfektivní částice ve větě jako Ta sünnitas lapse ära zdůrazňuje perfektivnost a vyjadřuje „... zvláštní informační strukturu, v níž veškerý sémantický obsah (např. očekávaný porod) věty náleží tématu, zatímco jeho uskutečnění (samotný perfektivní význam) rématu“ (s. 451). Kategorie (5) zahrnuje „slovesa, která jsou s perfektivní částicí zcela neslučitelná a užívají se pouze s částečným objektem..., např. vajama ‚potřebovat‘...“ (s. 452).

142 |

RECENZIJOS

Vývoj částice ära v dějinách estonštiny odráží různé cizí vlivy, jimž byla estonština vystavena. Na samém počátku utváření spisovného jazyka se ära pod vlivem německých syntaktických struktur užívalo jako částice vyjadřující perfektivnost (s. 475). V období nezávislosti v letech 1918 až 1940 se jazyk pokoušeli oprostit od německého vlivu a užívání slovesných částic následně pokleslo. Později, za ruské nadvlády, se rozšířilo užívání vidových ukazatelů u sloves. V období demokratizace v 90. letech se v neformálních novinových textech častěji začalo užívat ära k vyjádření perfektivnosti, což odráží hovorový styl.

Cílem článku Baiby Metuzāle-Kangereové a Kersti Boikové „Pádové systémy a syntax v lotyštině a estonštině“ (s. 481–497) je podat kontrastivní analýzu funkcí různých pádů v těchto dvou jazycích. Autorky nejprve zkoumají vztahy mezi podmětem a předmětem, které jsou v lotyštině poměrně přímočaré a tradiční: podmět je v nominativu, přímý předmět v akuzativu a nepřímý předmět v dativu. V estonštině je naproti tomu situace mnohem složitější, neboť „...podměty a předměty mohou být ve třech takzvaných základních pádech“ (s. 485). Věty vyjadřující vztahy mezi podmětem a předmětem se označují jako věty typu 1.

Dále jsou zkoumány vztahy mezi podmětem a předmětem zahrnující nepřímý pád (věty typu 2). Tradičně se rozlišuje mezi „logickým podmětem“ a „gramatickým podmětem“ a v lotyštině existuje třída vět, které „...mají logický podmět v dativu a logický předmět v nominativu“ (s. 488). Platí to pro takové debitivní věty, jako je: Man (DAT.) ir jālasa grāmata (NOM.) „Musím přečíst knihu“. Autorky však píší, že „...vůbec není tak zřejmé, že by nominativ byl vůbec předmětem, stejně jako dativ není jednoznačně podmětem“ (s. 488). Setkáme se také s hovorovým: Man ir jālasa grāmatu (ACC.). Podle autorek: „To ve skutečnosti ukazuje na posun ve vnímání, tedy že ‚logický předmět v nominativu‘ se mění v běžný předmět v akuzativu, jakým vždy býval u osobních zájmen. Do jaké míry tato gramatikalizace pokročila a jaká jsou její omezení, se nezkoumá, protože se věta považuje za negramatickou, nikoli za známku probíhajícího procesu gramatikalizace“ (s. 490). Takto však samozřejmě dochází k jazykové změně: starší normy jsou nahrazovány inovativními. Jaký je důvod mít jednu sadu pravidel pro podstatná jména a jinou pro zájmena?

Estonská konstrukce: Mulle (ALL.) meeldib süüa „Rád(a) jím“ se srovnává s lotyšským Man (DAT.) patīk ēst „tamtéž“, což odhaluje úzkou podobnost mezi estonským allativem a lotyšským dativem (s. 491).

Existenciální a ekvační věty se označují jako věty typu 3. Estonským příkladem je: Peenral kasvab lilli „Na záhonu rostou květiny“, což lze srovnat se synonymním lotyšským Dobē aug puķes.

Autorky píší: „Produktivnost lotyšských vět typu 2 lze vysvětlit zobecněním modelu posesivní věty v nepřítomnosti slovesa ‚mít‘“ (s. 493). Několik jejich příkladů lotyšských vět typu 2 však má syntaktické protějšky v litevštině, která sloveso „mít“ má, totiž turėti. Srov. lotyšské Man (DAT.) sāp galva (NOM.) „Bolí mě hlava“ (s. 490) = litevské Man skauda galvą; Man (DAT.) patīk ēst „Rád(a) jím“ = litevské Man patinka valgyti; Man (DAT.) nomira tēvs (kad man bija pieci gadi) „Můj otec zemřel (když mi bylo pět let)“ = litevské Man numirė tėvas (kai man buvo penkeri metai). (Podle mé kolegyně Virginiji Vasiliauskienėové by tato poslední věta dnes měla archaický nebo nářeční

RECENZIJOS

| 143

zabarvení. Píše také, že sekvence Man skauda galvą by dnes byla častěji nahrazena sekvencí Man skauda galvą (ACC.). (Zde bych poznamenal další případ reinterpretace podmětu jako předmětu.)

Samozřejmě lze namítnout, že význam „mít“ u lit. turėti je novější, na rozdíl od lotyšského turēt „držet“ (ačkoli staropruský kognát turri také znamená „mít“). Slovesa s významem „mít“ se však zřejmě objevují jako inovace ve všech indoevropských jazycích, v nichž se s nimi setkáváme, a argumentaci je třeba přesunout ze specificky baltské roviny na rovinu indoevropskou a stanovit mnohem širší výzkumný plán, který by zkoumal výskyt dativu posesivního ve srovnání se slovesem „mít“. Existence slovesa „mít“ a dativu posesivního se navzájem nutně nevylučují. Baldi (2002: 23) poznamenává, že dativus possessivus je jedním z nejstarších užití dativu v praindoevropštině; v latině je samozřejmě dativus possessivus dobře znám, ale podle Baldiho (2002: 25): „...v doložených dějinách latiny nenastává období, kdy by význam ‚mít‘ nebyl přítomen v lat. habeō; nacházíme jej u některých nejstarších autorů, jako jsou Livius Andronicus..., Ennius a Naevius... Je také hojně zastoupen v korpusu nápisů...“ Baldi dále poznamenává (2002: 28): „Mihi est je informačně orientované; konstrukce staví do popředí vlastněný předmět a odsouvá vlastníka do pozadí... Habeō je naproti tomu konstrukce s prominentním podmětem a rozlišením osob...“ Baldi a Cuzzolin (v tisku) identifikovali nejméně devět různých kořenů, které v různých indoevropských jazycích získaly význam „mít“.

Článek Simona Christena „Genitivní pozice v baltských a finských jazycích“ (s. 499–520) zkoumá strukturální význam různých genitivních pozic v těchto jazycích. Autor se zaměřuje na finštinu, estonštinu, lotyštinu a litevštinu a příležitostně odkazuje i na další menší finské jazyky, livonštinu, vepsštinu atd. Ve finštině, estonštině, lotyštině a litevštině posesivní genitiv obvykle předchází vlastněnému předmětu, srov. estonské tüdruk-u koer „dívčin pes“ (s. 499). Podobně genitiv materiálu a agentní genitiv předcházejí řídícímu substantivu, srov. např. litevské aukso žiedas „zlatý prsten“, Čiurlion-io paveikslas. Autor píše: „Dějová substantiva se pojí nejen s agenty, ale také s pacienty“ (s. 502). I v tomto případě se takové konstrukce tvoří snáze ve finských než v baltských jazycích. To jistě platí pro litevštinu, v níž se nominalizace rodilým mluvčím často zdají neobratné.

V sovětské době, kdy bylo třeba přeložit tehdy aktuální definici kapitalismu, totiž эксплуатация человека человеком „vykořisťování člověka člověkem“, do litevštiny, se nejprve používal výraz žmogaus (objektový genitiv) išnaudojimas žmogumi (instrumentál agenta), ale Jonas Kruopas (1963: 24; 1998: 410) měl odvahu upozornit, že instrumentál agenta není v souladu s litevským územ, a navrhl proto raději žmogaus (GEN.) išnaudojimas žmogaus (GEN.) (aby se zachovaly tři slova jako v ruštině, ačkoli by zřejmě stačilo žmogaus išnaudojimas [osobní dopis V. Ambrazase datovaný 2001/11/09]). Moje kolegyně Virginija Vasiliauskienė píše (osobní sdělení), že v září 2003 se skupiny čtrnácti studentů zeptala na význam věty žmogaus išnaudojimas a deset z nich se domnívalo, že znamená vykořisťování jednoho člověka druhým. Všichni se však shodli, že první slovo výrazu označuje vykořisťovatele a poslední slovo vykořisťovaného, tedy že podmět (agent) stojí na prvním místě a předmět (pacient) na posledním. Píše také, že výraz jako Jono kankinimas Petro „Janovo mučení Petra“ („Petrovo mučení Jana?“) je skutečně nejednoznačný, pokud jde o to, kdo je mučitelem a

144 |

RECENZIJOS

kdo je mučen, ale podle analogie s větou Jonas kankina Petra by první slovo výrazu bylo pravděpodobně chápáno jako podmět (agent) a poslední jako předmět (pacient). Kromě zajímavé práce Virginije Vasiliauskienė o dějinách litevského slovosledu se domnívám, že by bylo možné provést více průzkumů a dotazníkových šetření týkajících se postavení současného litevského slovosledu.

Pokud jde o umístění genitivu, Christen řadí litevštinu do zvláštní kategorie a poznamenává, že slovosled je zde volnější než v ostatních jazycích zkoumaných v tomto článku (s. 517). Domnívám se, že autor má pravdu a že norma v litevštině je poměrně nová a jen stěží mohla být ovlivněna finskými jazyky. V. Vasiliauskienė podrobně zkoumala historii předřazených a postřazených přívlastek v řadě článků, např. (1997; 1998; 2001; 2003). Píše (2003: 102): „...statistické údaje dokazují, že na konci 19. století začal předřazený genitivní přívlastek vytlačovat postřazený genitivní přívlastek, který převládal od vzniku prvních písemných litevských dokumentů“. Toto téma se znovu probírá níže v souvislosti se závěrečným článkem svazku.

Ve svém článku „‚Kousek dortu‘ a ‚šálek čaje‘: partitivní a pseudopartitivní jmenné konstrukce v cirkumbaltských jazycích“ (s. 523–568) Maria Koptjevskaja-Tamm rozlišuje partitivní konstrukci, kterou představuje a piece of the cake, od pseudopartitivní konstrukce, kterou představuje a cup of tea a v níž se ve skutečnosti mluví o množství nějaké látky. Tak se například finská partitivní konstrukce pala tästä hyvästä kakusta (elativ) „kousek tohoto dobrého dortu“ odlišuje od pseudopartitivní konstrukce säkki perunoita (partitiv plurálu) „pytel brambor“. V angličtině by pravá partitivní konstrukce zněla a cup of that good tea, zatímco pseudopartitivní konstrukce by zněla a cup of tea. Definice zní: „partitivní jmenné konstrukce zahrnují předpokládanou množinu entit, na které odkazuje jedno z jmenných výrazů (‚tento dobrý čaj‘...); kvantifikátor označuje podmnožinu vybranou z této množiny; v pseudopartitivní jmenné konstrukci stejné slovo pouze kvantifikuje druh entity (‚čaj‘...), který označuje druhý jmenný výraz“ (s. 527). Autorka dále píše, že výchozím bodem gramatikalizace partitivní konstrukce je situace, kdy „...predikáty oddělování (například ‚odnést‘, ‚rozříznout‘, ‚odstranit‘ atd.) se pojí se dvěma závislými členy, z nichž jeden označuje část a druhý celek, z něhož tato část pochází“ (s. 535). Později dochází k přehodnocení původní konstrukce, kdy „...‚část‘ a ‚celek‘ jsou... reinterpretovány jako jeden konstituent namísto dvou různých závislých členů téhož predikátu“ (s. 535). Pseudopartitivní konstrukce vznikají, když se rozdíl mezi ‚množinou‘ a ‚druhem‘ stává nejednoznačným. Autorka píše, že dějiny partitivních a pseudopartitivních konstrukcí ve finštině dokládají několik procesů, které se často objevují při gramatikalizaci: v určité fázi „...se původní separativní význam může postupně vytratit [...] nový marker se separativním významem se může začít rozšiřovat na užití podobná partitivu“ (s. 536).

Domnívám se, že její analýza procesu gramatikalizace je zcela přesvědčivá a že ji lze aplikovat na vnitřní dějiny indoevropštiny, v nichž ablativní pád vznikl jako nový marker odloučení, zatímco původním markerem odloučení byl genitiv. Tradiční označení partitivní genitiv pro indoevropštinu je proto zcela oprávněné. Viz Schmaltstieg (1995: 36–37) a porovnejte dříve v této recenzi zmíněné citace z Haudryho (1977: 409) a Traugotta (1972: 127–128). Autorka však píše (s. 559): „...v řadě indoevropských jazyků, kde se genitiv užívá partitivně a pseudopartitivně, neexistují vůbec žádné historické doklady o jeho separativním či směrovém původu“.

RECENZIJOS

| 145

Důkaz je samozřejmě právě to, co lze publiku předložit jako důkaz. V odstavci nazvaném Le génitif partitif comme génitif d’origine Haudry (1977: 62) píše: „Le génitif d’appartenance à un ensemble est lui aussi un génitif d’origine: on le voit clairement dans un emploi adverbial comme Y.9.13 yat [CONJ.] hē [3RD GEN./DAT. SG. PRON.] tūm [2ND SG. PRON.] us.zayaŋha [2ND SG. MIDDLE PRET.]... nmānāhe [GEN. SG.] pourušaspahe [GEN. SG.] „quand tu lui naquis... dans la maison de P.“ (V předchozím příkladu jsem doplnil morfologický popis v hranatých závorkách. Zdá se, že genitiv kmene *-o naznačuje, že alespoň potenciálně mohl být možný i kontrastivní ablativ; viz Sims-Williams [1998: 141].)

Starobylá syntaktická struktura, která se vyskytuje u indoevropského slovesa „plnit“ (kořen *pṷ̥-), zřejmě předpokládá genitiv označující buď „zdroj“, nebo „část“. Srov. staroindické sómasya (gen. sg.) jaṭhāram pṛṇāti „plní si žaludek somou“ (Meillet 1964: 345); gótské...gup lubainais fulljai izwis allaizos fahedais (GEN. SG.)... „...kéž vás Bůh naděje naplní veškerou radostí...“ (Streitberg 1919: 249 [Romans 15:13]) = rus. (http://www.russianbible.net/) Бог же надежды да испол- нит вас всякой радости (GEN. SG.) = řec. ὁ δὲ θεὸς τῆς ἐλπίδος πληρώσαι ὑμᾶς πάσης χαρᾶς... (GEN. SG.) = litev....vilties Dievas jus... tepripildo visokių džiaugsmų... (GEN. PL.) (Rubšys 1998: 1781), ale s inovujícím instrumentálem v překladu Protestantské biblické společnosti (NT 1972: 216)...Dievas... tepripildo jus visokių džiaugsmų... (INSTR. SG.). Podobně ve Vulgátě nacházíme Deus...spei repleat vos omni gaudio (ABL. SG.), kde inovující ablativ nahradil starý genitiv, který se stále dokládá například ve větách jako: amphoram puram impleto aquae purae (GEN. SG.) „naplň čistou nádobu čistou vodou“; convivium vicinorum (GEN. PL.) cotidie compleo „každý den naplňuji svou společnost sousedy“ (Woodcock 1959: 55; Hofmann and Szantyr 1972: 82).

Již dlouho se ví, že původně patrně pouze indoevropská podstatná jména kmene *-o vykazovala morfologický rozdíl mezi ablativem a genitivem. U ostatních kmenů měla genitivní forma na -es, -os a -s také ablativní význam (Brugmann/Delbrück 1911: 163–164). Rozbor chetitštiny a tokharštiny obraz příliš nezměnil. Chetitština má pro kmen *-o dvě ablativní koncovky, totiž -az (možná vzniklou z adverbiální přípony *-tos a poté rozšířenou na jiné kmeny) a druhou, homonymní s gen. sg. -aš; tato druhá je jistě původním ablativem, který nebyl odlišen od genitivu (Kronasser 1955: 101-103; Sturtevant 1951: 88–89). Také v pozdní avestštině se -t etymologického ablativu kmene *-o rozšířilo na jiné kmeny (Reichelt 1909: 168; Sims-Williams 1998: 142). Tokharské ablativy A a B (navzájem odlišné) zřejmě vznikly uvnitř samotné této jazykové rodiny; viz van Windekens (1979: 254-256).

Lze si všimnout, že koncovku nom. sg. *-os indoevropského kmene *-o lze poměrně snadno etymologizovat; srov. např. lat. lup-us „vlk“, řec. λύκος, staroind. vṛk-aḥ, litev. vilk-as, slovanské vlk-b, chet. an-tu-uḫ-ša-aš „muž“ atd. Podle mého názoru nebyla původní totožnost nom. a gen. sg. (=ergativu sg.) *-os ve většině indoevropských jazyků kromě chetitštiny snášena, což vedlo ke vzniku nových genitivních forem: lat. lup-i, řec. λύκ-ου < *λύκ-οιο, staroind. vṛk-asya, litev. vilk-o, slovanské vlk-a. O baltských a slovanských genitivech se tvrdí, že jsou příbuzné s ablativem zastoupeným v latině lup-o(d) a ve staroindštině vṛk-āt. Srovnání litev. vilk-o a lat. lup-o(d) ovšem přináší problém, protože litevské ō za běžných okolností pochází z indoevropského *ō; odpovídat latinskému koncovému -o by mohlo pouze za předpokladu, že nepřízvučné indoevropské *ō přešlo v baltštině v *ā (Mažiulis 1970: 23). Mažiulis (1970: 106) rovněž tvrdí, že Baltové a Slované, stejně jako Řekové, nikdy neměli paradigmatický

146 |

RECENZIJOS

ablative. Shields (2001) gives a brief review of the history of the problem and suggests an origin for this ending.

Obecně se soudí, že v řečtině ablativ zanikl a že u kmenů *-o převzal genitiv funkce indoevropského ablativu. Schwyzer (1966: 90) navrhuje, že forma φοῖκο „z domu, na vlastní náklady“ představuje pozůstatek indoevropského ablativu. Navrhuji pravý opak, totiž že nový ablativ kmenů *-o (*-ō[d/t] nebo *-ā[d/t]?) se v řečtině nikdy neprosadil tak jako v latině, staroindštině, baltštině a slovanských jazycích. Pod heslem Gen. der Abstammung Schwyzer (1966: 124) cituje z Iliady (21, 109): πατρὸς [GEN. SG.] δ’ εἰμι ἀγαθοῖο [GEN. SG.], doslova „jsem dobrého otce“. Základní řecká gramatika Goodwina a Gulicka (1958: 236) uvádí, že básníci užívali genitiv odloučení se slovesy pohybu, například Οὔλυμποιο [GEN. SG.] κατήλθομεν „sestoupili jsme z Olympu“ (Ilias 20, 125). Navrhoval bych tedy, že indoevropský genitiv měl přinejmenším původně separativní význam a že vývojový scénář autorky (zjevně navzdory jejímu tvrzení) platí jak pro indoevropštinu, tak pro ugrofinské jazyky.

Navrhl jsem (Schmalstieg 2000; 2001), že syntaktický nominativ singuláru v indoevropštině měl tři morfologické původy: nulovou koncovku etymologického absolutivního pádu (původně podmětu intranzitivních nebo antipassivních konstrukcí), značku animátnosti *-s (původně agens ergativních konstrukcí) a značku inanimátnosti *-m (původně instrumentál v konstrukcích podobných ergativním). Chetitština zachovává *-os jako -aš v nominativu, genitivu a dokonce částečně i ve funkci ablativu (ačkoli, jak bylo uvedeno, nový ablativ na -az vytlačuje starší -aš). Reinterpretace etymologické ergativní koncovky *-os jako nominativní koncovky vedla k úplné restrukturalizaci morfologie indoevropských kmenů *-o, takže v některých indoevropských jazycích byla stará genitivní koncovka *-os pozměněna nebo nahrazena jinou koncovkou a v latině a indoíránských jazycích vznikla pro starší funkce nová značka zdroje (ablativ). Tatáž značka zdroje (*-ā[d/t]?, *-ō[d/t]?) sloužila podstatným jménům baltských a slovanských kmenů *-o jak s genitivním, tak s ablativním významem. Tato teorie je podrobně rozvedena v Schmalstieg (2000).

Koncovka *-s, která měla původně genitivně-ablativně-ergativní význam, se jako taková zachovala u všech kmenů kromě kmenů *-o. U kmenů *-o získalo *-s navíc význam nominativu singuláru a rozšířilo se také na jiné kmeny. Že toto šíření -s stále probíhá, dokládá vznik nových nominativů i v historické době, například lotyš. akmens „kámen“ (vedle litev. akmuõ) a novořecké πατέρας „otec“ vedle klasického πατήρ. Tato představa vysvětluje, proč se morfém *-s ve starověkých indoevropských jazycích objevuje ve funkci genitivu, ablativu i nominativu singuláru. Při restrukturalizaci kmenů *-o vznikl ve všech indoevropských jazycích kromě chetitštiny nový genitiv singuláru a v některých indoevropských jazycích vznikl nový ablativ.

Ve svém článku „Neslovesná predikace v circum-baltských jazycích“ (s. 569–590) Leon Stassen uvádí, že adjektivní a jmenné predikáty mohou být buď v nominativu, nebo v některém nepřímém pádě; rozdíl závisí na relativní časové stabilitě. Píše (s. 569): „... nominativní kódování se používá k označení situací, které jsou relativně ‚časově stabilní‘, a je proto nepravděpodobné, že se budou v čase měnit, zatímco nepřímé kódování zdůrazňuje ‚pomíjivou‘ či dočasnou povahu situace“. Autor dokládá existenci tohoto sémantického protikladu v řadě různých jazyků, od dobře známého španělského rozlišení mezi ser a estar až po příklady z tak odlišných jazyků, jako jsou tamilština, kannadština, telugština, avarština, čečenština a

RECENZIJOS

147

Archi. Dochází k závěru, že „... dvojí kódování neverbálních predikátů, které má podobu opozice nominativu a nepřímého pádu, je areálovým rysem cirkumbaltské oblasti...“ a že „... toto dvojí kódování je v podstatě neindoevropskou charakteristikou, kterou indoevropská expanze ‚zatlačila stranou‘, avšak která může v některých příhraničních oblastech nadále ovlivňovat i indoevropské jazyky“ (s. 588).

Článek Thomase Stolze „O cirkumbaltských instrumentálech a komitativech: koherence sem a tam“ (s. 591–612) začíná konstatováním, že „Nedávné výzkumy... ukázaly, že synkretismus komitativních a instrumentálních kategorií není mezi jazyky světa tak běžný, jak se dříve předpokládalo.“ Podle studie 323 jazyků, kterou dokončil Stolzův výzkumný tým, vykazovalo synkretismus komitativu a instrumentálu o něco méně než 25% jazyků v jejich vzorku, podobně jako němčina (s. 593). Jazyky, které vykazují synkretismus komitativu a instrumentálu, se označují jako „koherentní“ jazyky a jazyky, které komitativy od instrumentálů odlišují, jako „ nekoherentní“ jazyky. Jazyky, v nichž se mísí koherentní a nekoherentní morfémy, se nazývají „smíšené“ jazyky (s. 593). Například švédština je koherentní, litevština smíšená a finština nekoherentní.

Autor píše: „Žádný ze slovanských jazyků cirkumbaltské oblasti není, přísně vzato, koherentní, ačkoli se koherentními stali jiní příslušníci téže rodiny; někteří z nich, např. slovinština a lužická srbština, nejspíše vlivem němčiny...“ (s. 601). Do tohoto seznamu by bylo možné přidat srbochorvatštinu, kde se také, navzdory školním předpisům, někdy používá s ve významu „s, pomocí“. Někteří mluvčí říkají: Idēm s vlākom (vōzom) „Jedu vlakem“ namísto předepsaného tvaru bez předložky (Magner 1972: 255). Ačkoli má autor ohledně ruštiny pravdu, v SRJA (IV 9) nacházíme definici č. 5 předložky с: „Употребляется при обозначении предмета, лица, посредством или с помощью которого осуществляется действие“ ‚Používá se při označení předmětu [nebo] osoby, jejichž prostřednictvím nebo pomocí nichž se uskutečňuje děj‘. Příklady zahrnují: отправить пакет со связным ‚poslat balík poslem (prostřednictvím posla?)‘; рассматривать с лупой ‚prohlížet si lupou‘; мыть с мылом ‚mýt mýdlem‘; –Да как посылать письмо-то? – С почтой надо, – отвечал Илья Иванович („‚A jak tedy poslat ten dopis?‘ ‚Je třeba [ho poslat] poštou (s poštou?)‘ odpověděl Ilja Ivanovič“); Я уезжаю... с поездом в пять пятнадцать ‚Odjíždím... vlakem v pět patnáct‘. Hranice mezi instrumentálem nástroje (орудийность) a instrumentálem prostředku (средство) je v ruštině neostrá a předpověděl jsem (Schmalstieg 1966: 179), že se ruština jednoho dne stane „smíšeným“ nebo „koherentním“ jazykem. Svou domněnku jsem založil na Kuryłowiczově (1960:131–150) představě, že bipartitní morfémy mají sklon nahrazovat monopartitní morfémy.

Autor uzavírá, že navzdory nedostatku historických dokladů je pravděpodobné, že „... rozvoj koherence v cirkumbaltské oblasti podpořila především částečná germanizace v severní Skandinávii (Sámové) a v někdejším státě německých rytířů (Lotyšsko a Estonsko)“ (s. 609).

Svazek uzavírá obsáhlý článek „Cirkumbaltské jazyky: areálně-typologický přístup“ (s. 615–750) autorek Marie Koptjevskaja-Tamm a Bernharda Wälchliho. Podle autorů: „Cílem této závěrečné studie je ukázat, že cirkumbaltské jazyky jako celek tvoří mezi jazyky světa obecně a evropskými jazyky zvláště svébytnou a zajímavou jazykovou krajinu“ (s. 615).

Článek začíná poměrně zajímavým pojednáním o historickém pozadí této oblasti. Já

148 |

RECENZIJOS

byl jsem však překvapen, když jsem četl: „Staropruské a litevské katechismy se začaly tisknout v Pruském vévodství na konci 15. století...“ (s. 620). Předpokládám, že autoři měli na mysli první staropruské a litevské překlady Lutherových katechismů (First Old Prussian Catechism 1545; Mažvydas 1547), takže i kdyby šlo o prostou tiskovou chybu za „16. století“, tvrzení je stále nesprávné. Martin Luther se narodil roku 1483, zemřel roku 1546 a obvyklým datem vydání jeho Malého katechismu je rok 1529. Není mi znám žádný katechismus dospívajícího či mladšího Martina Luthera z konce 15. století.

Autoři dále přecházejí k zkoumání dřívějších studií jazykových kontaktů v cirkumbaltské oblasti. Nejprve se zabývají spornou otázkou Sprachbünde a píší: „Posedlost Sprachbünde však není nutným předpokladem k tomu, aby jazyková situace v oblasti CB byla vzrušujícím (sic!) předmětem zkoumání“ (s. 624). Jak už bylo zmíněno, vždy je dobré, když člověk cítí k oblasti svého výzkumu citové pouto.

Autoři pak rozlišují mezi areálovými studiemi, které pouze (s. 626) katalogizují podobnosti mezi jazyky, a studiemi, které se snaží tyto podobnosti vysvětlit. Zjišťují také, že důležitým hlediskem jejich výzkumu je četnost výskytu pozorovaného rysu. Velmi obtížné je rovněž určit, zda je ztráta zděděné struktury pouze přirozeným vývojem jazyka, nebo zda ji ovlivnil sousední jazyk. Ve zbytku článku autoři „... doufají, že spojí výsledky areální lingvistiky v oblasti CB s obecnou jazykovou typologií“ (s. 629).

Nejprve pojednávají o pluralia tantum, která byla původně v indoevropských jazycích běžnější než ve finno-ugrických. Někdy mohou být pluralia tantum přejata spolu se svými etymony, např. finské rattaat ‚vůz‘ < baltské (lit. ratai, lotyš. rati), které je doslova množným číslem slova ‚kolo‘, finské ratas ‚kolo‘ < baltské (lit. ratas, lotyš. rats). Plurál se od tohoto slova rozšířil „... na další finská slova označující vozy, například vaunut a kärryt“ (s. 633). Podle autorů „... je obecná tendence k pluralia tantum či proti nim zděděná, může se však v průběhu vývoje jazyků měnit“ (s. 633).

Autoři uzavírají pojednání o suprasegmentální fonologii konstatováním, že v jazycích cirkumbaltské oblasti existují nejméně tři různé oblasti s následujícími rysy: (1) opozice tónových kontur v dlouhých slabičných jádrech [vyskytuje se pouze v baltských jazycích]; (2) „nadměrná délka“, tj. existence tří stupňů délky doložených například v estonštině; (3) slovní tón, jehož původ nějak souvisí s původním počtem slabik ve slově a s přítomností či nepřítomností původního vedlejšího přízvuku, který se vyskytuje v mnoha skandinávských dialektech (s. 645). Počáteční přízvuk mnoha cirkumbaltských jazyků může souviset s polytoničností (s. 646).

Velmi zajímavá část tohoto článku se věnuje morfologickým pádům, zejména užívání genitivu a partitivu v baltských a finských jazycích, ačkoli autoři ne vždy upřednostňují výklad vzájemným vlivem. Například zpochybňují rozšířený názor, že rozvinutý systém sekundárních lokativních pádů v baltských jazycích má finský původ, například proto, že: „Sekundární lokální pády východobaltských jazyků představují gramatikalizaci podstatných jmen s jejich postpozicemi. Podobný vývoj nacházíme také v umbrijštině, tocharštině a osetštině, tedy v indoevropských jazycích“ (s. 672). Lze argumentovat ve prospěch finno-ugrického vlivu na tocharštinu (van Windekens 1979: 166), sotva však na umbrijštinu nebo osetštinu.

Co se týče vyjadřování posesivity, autoři píší, že lokativní typ „... je možností, kterou si bez výjimky volí ty indoevropské jazyky, jimž chybějí slovesa ‚mít‘ (např.

RECENZIJOS

| 149

keltských, indoárijských, anatolských“ (s. 676). „Lokativní“ typ vyjádření však nutně nevylučuje existenci sloves „mít“, jak musí být autorům zřejmé z jejich pojednání o ruském иметь „mít“. Baldi to jasně doložil pro latinu (viz výše) a já jsem se o tom zmínil ve vztahu k litevštině. Ačkoli se v chetitštině (anatolském jazyce) majetek obvykle vyjadřuje dativem, chetitština používá také sloveso „mít“ (zajímavé je, že i jako pomocné sloveso s významem perfektu). Například z chetitských zákonů (Hoffner 1997: 152): ták-ku (spojka) LU-aš (nom. sg.) MUNUS-an (akuz. sg.) har-zi (3. os. sg. préz.)... „Jestliže má muž manželku...“ V jazycích, které mají oba způsoby vyjadřování vlastnictví, se funkce slovesa „mít“ liší od funkce posesivního dativu. Autoři správně zpřesňují pojem vlastnictví v jazycích typu „být“ (s. 677).

Po pojednání o komitativu a instrumentálu, komparativu, pasivech, konstrukcích s odstraněným subjektem a konstrukcích s nulovým subjektem přecházejí autoři k syntaxi věty. Zabývají se zde shodou adjektiv, ztrátou gramatického rodu v dolnolotyšských dialektech a syntaxí číslovkových konstrukcí.

Na s. 702–703 autoři uvádějí tabulku znázorňující vnitřní syntaxi číslovkových konstrukcí ve finštině, baltských a slovanských jazycích; ukazuje, že lze uplatnit buď strategii řízení, tedy „pád řízeného jména u číslovek“, nebo strategii shody, tedy „pád jména určený funkcí celé fráze“. Mezi poznámkami pod čarou na s. 704 nacházíme tvrzení: „Ve staroslověnštině se nižší číslovky skloňují, vyšší číslovky jsou nesklonné.“ Nerozumím, proč autoři píší, že vyšší číslovky jsou nesklonné. Diels (1932: 218) uvádí příklad sъ desetijǫ (INSTR. SG.) tysǫštь (GEN. PL.) „s deseti tisíci“, v němž je slovo pro „tisíc“ v genitivu plurálu řízeno slovem pro „deset“, které je samo v instrumentálu, jak vyžaduje předložka sъ. Diels uvádí také příklad sъ dvьma desetьma tysǫštьma „se dvěma tisíci“, v němž jsou všechny číslovky v instrumentálu duálu, jak to vyžaduje předložka sъ. Za jedinou vyšší staroslověnskou číslovku by snad bylo možné považovat tьma, která většinou překládá μυριάς a označuje neurčitě velké číslo. Podle hesel v SJAST (s. 545–546) se toto slovo zřejmě skloňuje plně. Člověk se musí ptát, jak by církevní otcové reagovali na gigabajty.

Autoři docházejí k závěru (s. 704), že „...velká část evropských jazyků s flexibilním slovosledem SVO se nachází v oblasti CB. Patří mezi ně slovanské, baltské a finské jazyky, jakož i severní a východní sámština (alespoň inarijská)“. Autoři pak předkládají tabulku nazvanou „Od SOV k SVO v Evropě“ (s. 705). Ta vede od SOV (chetitština, něnština) přes vysoce flexibilní SOV (latina, stará řečtina), rozštěpený SOV/SVO (maďarština), vysoce flexibilní SVO (ruština, litevština, komijština, vepsština atd.), flexibilní SVO (finština, estonština), V2 (švédština, němčina) až k SVO (angličtina).“ (Chetitština je samozřejmě indoevropský jazyk, ale patří k anatolským jazykům a patrně se kdysi mluvilo v Anatolii; přinejmenším tam byla nalezena většina textů.) Tabulka je přesto zajímavým přehledem typů slovosledu vyskytujících se převážně v Evropě.

Autoři dále píší: „...baltské a finské jazyky se zdají být jedinými evropskými jazykovými rodinami s pořadím VO, v nichž všechny jmenné rozvíjející členy s výjimkou vztažných vět a předložkových frází předcházejí řídícímu členu“ (s. 707). Zdá se, že autoři zpochybňují Vasiliauskienėové tvrzení, že litevština původně vykazovala určitou volnost slovosledu uvnitř jmenné fráze. Píší: „Vasiliauskienėové statistiky jsou pro areálové srovnání problematické, protože nevíme, jaký podíl připadá na genitivy v (pseudo)partitivní funkci, například ‚libra jablek‘ (ty vždy následují za svým řídícím členem)“ (s. 708).

150 |

RECENZIJOS

Vasiliauskienėová však v osobním sdělení odpovídá, že v první části Sirvydasových Punktai sakymu bylo nalezeno 16 partitivních konstrukcí. Z nich 13 (81,3%) mělo pořadí NG a tři (18,7%) GN; obecně se v Punktay sakymu 81 procent genitivních substantiv užívá postpozičně (celkem bylo nalezeno a prozkoumáno 1291 sekvencí s genitivem). V textech východolitevských dialektů, které shromáždil A. Baranowski, bylo prozkoumáno 62 příkladů s partitivem; 44 z nich mělo pořadí NG (71%) a 18 GN (29%). Vasiliauskienėová dále píše, že právě dokončila sběr materiálu z prvních tří čísel Aušra (prvního litevského časopisu, 1883), kde mezi několika sty sekvencemi s genitivem narazila pouze na 13 případů s partitivním významem; devět z nich mělo pořadí NG a čtyři GN. Ve většině textů ze 16.–19. století převládá postpozice. Současné pravidlo GN je mnohem přísnější než poměrně volný slovosled starších textů. Je třeba také zdůraznit, že v partitivních sekvencích bylo pořadí mnohem volnější než v současné litevštině, kde převládá pořadí NG.

Shrnuto, příspěvky jednotlivých autorů jsou dobře napsané a zajímavé (ačkoli snad ne vždy „strhující“, alespoň ne v americkém chápání tohoto přídavného jména). K poměrně častým tiskovým chybám patří New Mexico (s. ii) > New Mexico, Winfried Lehmann (s. I[index]-4) > Winfred Lehmann, Allan Timberlake (s. I[index]-7) > Alan Timberlake atd. Ačkoli redaktoři a autoři mohli korektury provést pečlivěji a věnovat větší pozornost detailům, tyto svazky přinášejí množství nových myšlenek a často i nové uspořádání dobře známých faktů. Redaktoři si zaslouží uznání za sestavení průkopnických svazků věnovaných studiu jazyků baltské oblasti i typologické lingvistiky.

ZKRATKY

LKŽ – Lietuvių kalbos žodynas 1–20, vyd. J. Balčikonis, J. Kruopas, K. Ulvydas, V. Vitkauskas, 1941–2002.

NT 1972: Bible Society translation of the New Testament: Naujasis Testamentas, No place of publication given.

Srja – Slovar’ russkogo jazyka IV, vyd. S. G. Barxudarov a kol., Moskva: Gosudarstvennoe izdatel’stvo inostrannyx i nacional’nyx slovarej, 1961.

Sjast – Slovník jazyka staroslověnského, ed. by Zdeňka Hauptová et al., fasc. 44, Prague: Academia, Nakladatelství Československé Akademie věd, 1992.

Webster’s – Webster’s Third New International Dictionary, ed. by Philip Babcock Gove et al., Springfield, Massachusetts: G. & C. Merriam Company, 1966.

LITERATURA

Baldi, P. 2002: Where does Latin habeo come from? In: Cavoto, F., ed., Festschrift for Alexis Manaster-Ramer, Munich: Lincom Europa, 23–32.

Baldi, P., Cuzzolin, P., připravuje se k vydání: Etymologické, geografické a typologické dimenze sloves „mít“ v indoevropských jazycích. In: Salvi, G., ed., Festschrift for Joseph Herman, Budapešť.

Brugmann, K., Delbrück, B. 1911: Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen. Vol. II/2. 2nd ed., Strassburg: Karl J. Trübner.

Collinder, B. 1964: Sprachverwandtschaft und Wahrscheinlichkeit, Uppsala. (Acta Universitatis Upsaliensis, Studia Uralica et Altaica Upsaliensia.)

Diels, P. 1932: Altkirchenslavische Grammatik, Vol. I, Heidelberg: Carl Winter.

Girdenis, A., Pabrėža, J. 1978: Nauji šlėkiavimo stebėjimai Žagarės apylinkėse. Baltistica 7, 127–129.

RECENZIJOS

| 151

GOLĄB, Z. 1975: Endocentricity and endocentrization of verbal predicates: Illustrated with Latin and Slavic material. General Linguistics 15, 1–35.

GOODWIN, W. W., GULICK, C. B. 1958: Greek grammar, Waltham, Mass., Toronto, London: Blaisdell and Co.

HAUDRY, J. 1977: L’emploi des cas en védique, Lyon: Editions L’Hermès.

HIRT, H. 1928: Indogermanische Grammatik, 4. Doppelung, Zusammensetzung, Verbum, Heidelberg: Carl Winter.

HOFFNER, H. A. 1997: The laws of the Hittites: A critical edition, Leiden, New York, Cologne: Brill.

HOFMANN, J. B., SZANTYR, A. 1972: Lateinische Syntax und Stilistik, Munich: C. H. Beck.

HOLVOET, A. 1993: On the nominative object in Latvian, with particular reference to the debitive. Linguistica Baltica 2, 151–161.

HOLVOET, A. 2001: Once more the Baltic genitive of agent. Baltistica 35, 45–58.

HORN, P. 1898: Neupersische Schriftsprache. In: Geiger, W., Kuhn, E., ed. Grundriss der iranischen Philologie, Vol. 1, part 2, Strassburg: Karl Trübner, 1–198.

KÁROLY, S. 1972: The grammatical system of Hungarian. In Benkő, L., Samu, I., eds., The Hungarian Language, The Hague and Paris: Mouton and Co, 85–170.

KRONASSER, H. 1955: Vergleichende Laut- und Formenlehre des Hethitischen, Heidelberg: Carl Winter.

KRUOPAS, J. 1963: Dabartinės lietuvių kalbos vystymosi tyrinėjimas. Lietuvių kalbotyros klausimai 6, 21–30; reprinted as pp. 407–416 in Rinktiniai raštai, compiled by S. Keinys, K. Morkūnas and A. Sabaliauskas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1998.

KURYŁOWICZ, J. 1960: Esquisses linguistiques. Wrocław, Kraków: Ossolineum.

MAGNER, Th. F. 1972: Introduction to the Croatian and Serbian Language, State College, Pa.: Singidunum.

MARTINET, André. 1951: Concerning some Slavic and Aryan reflexes of IE s. Word 7, 91–95.

MAŽIULIS, V. 1970: Baltų ir kitų indoeuropiečių kalbų santykiai (deklinacija), Vilnius: Mintis.

MEILLET, A. 1964: Introduction à l’étude comparative des langues indo-européennes, University, Alabama. (Reprint of the 1937 ed.)

PETIT, D. 2001: Pronoms neutres et règle SVO en vieux prussien. Baltistica 36,173–188.

REICHELT, H. 1909: Awestisches Elementarbuch, Heidelberg: Carl Winter.

RUBŠYS, A., transl. 1998: Senasis ir Naujasis Testamentas. Šventasis Raštas, Vilnius: Katalikų pasaulis.

SCHMALSTIEG, W. R. 1966: The preposition s + the instrumental. Slavic and East European Journal 10, 178–180.

SCHMALSTIEG, W. R. 1995: A Student Guide to the Genitive of Agent in the Indo-European Languages, Washington, D.C.: Institute for the Study of Man. (Journal of Indo-European Studies, Monograph Number Fourteen.)

SCHMALSTIEG, W. R. 2000: Lithuanian and Indo-European Parallels, Journal of Indo-European Studies 28: 385–398.

SCHMALSTIEG, W. R. 2001: La triplice origine del nominativo singolare indoeuropeo. Res Balticae 7, 23–32.

SCHMALSTIEG, W. R. 2002a: The Indo-European genitive of agent with finite verbs and participles. Acta Linguistica Lithuanica 47, 41–54.

SCHMALSTIEG, W. R. 2002b: Valdim Jurim Zepam 70. Baltu Filoloģija 11 (1), 151–154.

SCHWYZER, E. 1966: Griechische Grammatik. Vol. 2. Syntax und syntaktische Stilistik. Vervollständigt und herausgegeben von Albert Debrunner, Munich: C. H. Beck.

SHIELDS, K. 2001: On the origin of the Baltic and Slavic o-stem genitive singular suffix *-ād. Baltistica 36, 165–171.

SIMS-WILLIAMS, N. 1998: The Iranian languages. In: Giacalone Ramat, A., Ramat, P., eds. The Indo-European Languages, London and New York: Routledge, 125–153.

STREITBERG, W. 1919: Die gotische Bibel, Heidelberg: Carl Winter.

STURTEVANT, E. H. 1951: A comparative grammar of the Hittite language, New Haven and London: Yale University Press.

152 |

RECENZIJOS

Timberlake, A. 1974: The nominative object in Slavic, Baltic and West Finnic, Munich: Otto Sagner. (Slavistische Beiträge, 82.)

Traugott, E. C. 1972: A history of English syntax. A transformational approach to the history of English sentence structure. New York, etc.: Holt, Rinehart and Winston, Inc.

Vasiliauskienė, V. 1997: Daiktavardžio ir įvardžio genityvo vieta senojoje lietuvių kalboje. Lietuvių kalbotyros klausimai 38, 104–121.

Vasiliauskienė, V. 1998: Atributinių junginių modeliai Mikalojaus Daukšos Postilėje ir Antano Baranausko tarmių tekstuose. Baltistica 33 (2), 215–232.

Vasiliauskienė, V. 2001: Atributinė frazė su derinamuoju komponentu Kiprijono Lukausko Pamoksluose. Acta Linguistica Lithuanica 45, 151–178.

Vasiliauskienė, V. 2003: Postposition in the Attribute Phrase of Old Lithuanian. Zeitschrift für Literaturwissenschaft und Linguistik 33 (129), 96–108.

Vondrák, W. 1928: Vergleichende Slavische Grammatik, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

Van Windekens, A. J. 1979: Le tokharien confronté avec les autres langues indo-européennes, Vol. II, 1. La morphologie nominale, Louvain, Centre International de Dialectologie Générale.

Woodcock, E. C. 1959: A new Latin syntax, Cambridge, Mass.: Harvard University Press.

Žulys, V. 1969: Vadinaimųjų nekaitomųjų įvardžių vieta lietuvių kalbos gramatinėje sistemoje. Baltistica 5 (2), 167–177.

William R. Schmalstieg

814 Cornwall Road

State College, Pa. 16803

email: [email protected]

Přijato 2003 10 28