ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLIX (2003), 5 – 31

Etymologické poznámky k lit. kāmanos, kamiėnas, kumėlė

BERND GLIWA

Sargeliai

Předkládá se nový materiál k etymologii lit. kāmanos ‚uzda‘, kamiėnas ‚kmen, pahýl (stromu, dřeva)‘, kumėlė ‚klisna‘, kamantinis ‚jezdecký kůň; chmel‘ atd. Zvláštní pozornost je věnována praktické, etnologické stránce problému, kterou dřívější etymologové opomíjeli. Probírá se sémantické odvozování těchto slov ve vztahu k různým indoevropským kořenům *(s)kem- ‚tlačit, bránit, svírat‘, *(s)kem- ‚ohýbat, zakřivovat, uklánět‘. Nastiňuje se korespondence balt. k-, germ. h- a slov. ch-, pravděpodobně pocházejících z indoevropského *(s)k-. Kāmanos je považováno za deverbatální odvozeninu z balt. *kam- ‚domestikovat‘ < indoevropského *(s)kom- ‚tlačit, bránit‘ s původním významem *‚domestikace; nástroj používaný k domestikaci‘. Tvrdí se, že lit. žaboti ‚vložit koni mezi zuby udidlo, zadržovat, krotit‘ souvisí se žābtas ‚ústa...‘, nikoli se žābas ‚větvička...‘. Etymologie slova kāmanos ‚uzda‘ založené na předpokládaném významu *‚vybavené dřevěnými udidly‘ se odmítají s ohledem na praktické požadavky a archeologické údaje. Na základě téhož slovesa balt. *kam- ‚domestikovat‘ mohlo kumėlė ‚klisna‘ původně znamenat *‚domestikovaný kůň‘. Kamiėnas ‚kmen, pahýl‘ by mohlo označovat konkávní zakřivení, které povrch kmene vykazuje v axiálním směru poblíž kořene < indoevropského *(s)kem- ‚ohýbat, zakřivovat, uklánět‘.

1. Būga srovnává lit. kāmanos ‚uzda‘ s lot. kamanas ‚saně‘ a zdůvodňuje to takto: „Senovėje kāmana aiščiai vadino kastinį medžio kamieną drauge su šaknimis [...] Du kamienu su šaknim, tarsi du ragu (iš čia: ragės arba rogės ‚saně‘)“ (Būga 1959: 295). Technická stránka věci je prostá a zároveň geniální, pokud jde o saně: kmen tvoří rovnou skluznici a kořen poskytuje odolné zakřivení. Vhodné stromy lze snadno najít a člověk nemusí jako liška v pohádce přemlouvat strom, aby nabyl vhodného tvaru: „Pakump kumpk, viso miško medelis, pakumpk kumpk... Ir pakumpės. Lape ir pasidirbo rogelas.“ (Slančiauskas 1974: 65). Zmiňuji to pouze jako poukaz na to, že kumpti ‚křivit se‘ vhodně popisuje tvar skluznice, stejně jako lėnkė ‚saně; skluznice saní‘ (další příklady: Morkūnas 1977: 101).

Další Būgovy výklady jsou méně přesvědčivé: „Kad senovės kamanų neturėta nieko bendra su šiksna ir geležim, rodo posakis kamanoms reikia žaboty’, t.y. arkliui į nasrus įsprausti žabą: žabą ‚žagaras‘...“ (Būga 1959: 295). Je jistě vždy možné a obvyklé, že se na základě podstatného jména tvoří odvozeniny či slovesa označující úkony prováděné s daným konkrétním předmětem. V jednotlivých případech je to však třeba vždy ověřit, zejména při sémantických obtížích a případné homofonii. Lit. žābas

6 | B E R N D G L I W A

‚větev; násada; proutek; keř, křoví; *udidlo‘; přeneseně: co je suché ø‘ (LKŽₓₓ 15f.) je základem například pro žābaras ‚tenká větev, hůlka; násada; keř; proutek; tříska‘ (LKŽₓₓ 11f.), stejně jako pro žābyti ‚bít, tlouci‘ (LKŽₓₓ 18), ž̇abūoti ‚pokládat větvemi; bít prutem; sekat větve‘. Je však otázkou, zda je žābas ‚větev; násada; proutek...‘ základem také pro žābōti ‚vložit koni udidlo do tlamy; krotit, ovládat; vložit krotkému dobytku do tlamy provaz nebo slámu; narazit kolem do něčeho; napnout síť; rozevírat se‘ (LKŽₓₓ 19f.) a žābinti ‚obejmout, upevnit‘, ¹ž̇abūoti ‚uzdit koně‘, žābāngai ‚past; udidlo na uzdě; intriky‘ (LKŽₓₓ 9).

Slova, která jistě označují udidlo (případně vedle dalších významů), jsou však nanejvýš odvozeninami od žābōti, nikoli od žābas: žābōkliai, žābōklai, žābōklis, žābōklės aj. (LKŽₓₓ 19), stejně jako žābotinė ‚druh otěží‘ (LKŽₓₓ 23). Kdyby šlo o určitý druh větví, například určených ke konkrétnímu účelu, dalo by se očekávat pojmenování vytvořené přímým odvozením od žābas. Kromě toho existuje žāslai ‚udidlo; tlama‘ (LKŽₓₓ 208), široce rozšířený výraz pro označení udidla. Srovnává se s žāndas ‚čelist, čelistní kost, tvář‘ (Fraenkel 1965: 1289, srov. Pokorny 1994: 381f.). Jelikož se navíc setkáváme s lit. žabtà ‚čenich, tlama, její okraj; ústa‘, žābtai ‚tamtéž; nástroj, jímž se něco stlačuje; část uzdy, k níž jsou připevněny otěže‘, ¹žābtas ‚čenich, tlama; tvář, obličej; potrava‘, žābùčiai ‚náhubek pro sele, které se má odstavit od výpalkového mléka‘, žābùkas ‚udidlo, uzda‘, žābùkliai ‚udidlo‘, žābùklai ‚tamtéž; past‘, žābulai ‚ústa‘, ²žābtas ‚žrout; dotěrný člověk‘, ³žābtas ‚chamtivě a dotěrně mluvící‘, žābùs ‚žravý‘, žābtùs ‚jízlivý; mnohomluvný; energický‘ (LKŽₓₓ 23ff.), žāplė ‚dáseň‘, žāplos ‚udidlo na uzdě‘, žāpsėti ‚hltavě zobat, hltat, přeneseně: jíst‘ (sotva onomatopoické) (LKŽₓₓ 162) a s nazalizací žamba ‚čenich‘, žambai ‚mandle, adenitis colli‘² (LKŽₓₓ 151), je velmi pravděpodobné, že zde máme co do činění se sémanticky analogickou tvorbou, která je bezpečně doložena u žāslai ‚udidlo; tlama‘. Nejde tedy o žádné větve, které by údajně představovaly udidlo, nýbrž o to, že se udidlo vkládá do tlamy a po jejích stranách se spojuje se zbytkem uzdy i s otěžemi. Přitom je třeba předpokládat buď sloveso balt. *žab- ‚rozevírat se, rozevřít (např. o tlamě)‘, na jehož základě by lit. žābtas *‚rozevírající se, rozevřená část‘ bylo deverbatální tvoření s *-to-, blízké trpnému příčestí. K tomu bych přiřadil také žābāngai, na rozdíl od Fraenkela (1965: 1282f.), který je spojuje se žābas³, a to ve významu obdobném výrazu *‚rozevírající se‘, neboť ať už jde o smyčku, síť nebo zaklapávací...“

¹ Význam *‚udidlo na uzdě‘ je rekonstruován a pochází z Būgových a Salysových lingvistických, tedy metajazykových, spisů; nejde proto o jazykový fakt v pravém slova smyslu.

² Siehe auch Pokorny (1994: 369, 382), dessen Frage „ob gémbh- ‘beißen’ als nasalierte Form zu [gép(h)-, gébh- ‘Kiefer, Mund; essen, fressen’] gehört?“ (1994: 382) hier ein bejahendes Indiz erhält.

³ Jak se staví past z větví, přesahuje mé praktické chápání, ledaže se tím myslí jáma zakrytá větvemi; ta by však byla pojmenována spíše podle jámy nebo pádu do ní (srov. také Kluge 1999: 247) než podle větví.

Lit. kāmanos, kamienas, kumelė

| 7

Zřejmě jde o past, která je zpočátku otevřená. Nebo lze uvažovat o ³žabti „pevně stisknout“ a rekonstruovat *žab- „silně stisknout, kousnout“ > žābtas „*to, co kouše či tiskne“ > „čenich“, přičemž podobný vývoj by mohl vést také k významu „past“. Pro žābtas „čenich...“ však svědčí *-to-tvoření spíše proti takovému vývoji.

Na tomto místě bych se chtěl zabývat dvěma pruskými slovy, sbeclis – veder (E 539) a slango – gebys (E 452), pro něž byla nedávno navržena nová etymologie, totiž výpůjčka z němčiny (Smoczyński 2000: 198–201). Kritika dosud ustáleného srovnání s litevským žabóklai „uzdění“ (srov. Mažiulis 1997: 78) vychází jednak ze sémantických úvah: přijmeme-li výše kritizovanou cestu od žābas „větev, hůl“ > žabóklai „uzdění“, pak je odtud obtížné vysvětlit vývoj k sbeclis „pružina v zámku“. Za druhé se počáteční skupina sb- (s německou zvukovou hodnotou), fonologicky odpovídající žb-, označuje za skupinu bez paralel v baltských jazycích, a proto se interpretuje jako sp- (srov. Smoczyński 2000: 198). Proti této argumentaci bych rád vznesl námitku, neboť není oprávněné uvádět nejprve sbeclis jako ojedinělý případ výskytu sb-, když se záhy také slango představuje jako písařská chyba místo *sbango (Smoczyński 2000: 201). Existují tedy dva případy sb-, které se navzájem podporují. To, že v jiných baltských jazycích nemá tato skupina paralely, lze podle mého názoru vysvětlit pruskou zvláštností, totiž zánikem (nepřízvučné) samohlásky v první slabice, jako například v místním jménu Parengel (1298), později > Prengel (Smoczyński 2000: 24, 43). Pokud jde o sémantický vývoj, z výše uvedených úvah plyne, že pr. slango „uzdění“ morfologicky odpovídá litevskému žabángai „past“ a pr. sbeclis „pružina v zámku“ litevskému *žabēklis (Mažiulis 1997: 78); významové rozložení je téměř diametrálně odlišné. Ponecháme-li stranou litevské žābas „větev, hůl“ a porovnáme sémasiologicky s litevským spęsti „napínat; klást past“, spąstai, spąslai „past“, spendėlė „pružina u zámku“ < a indoevropským *(s)pen-d- „napínat, táhnout, příst“ (Fraenkel 1965: 862, 865), vidíme, že takový vývoj je zcela obvyklý; výše uvedené *žab- „rozevírat se, rozevřít (např. o tlamě)“ by snad bylo vhodnější rekonstruovat ve významu „(na)pnout“. Tradiční srovnání s litevskými protějšky je tedy třeba zachovat, avšak důsledně je oddělit od žābas „větev, hůl“.

Lit. ¹žabúoti „uzdit koně“ a žabóti „vložit koni do tlamy uzdění; krotit, ovládat; vložit krotkému dobytku do tlamy provaz nebo slámu; narazit kolem do něčeho; napnout síť“ patří do slovní rodiny kolem žabùs „žravý“, ^¹žābtas „tlama...“, zatímco ^²žabúoti „pokládat větvemi; bít prutem; sekat větve“ je skutečně odvozeno od žābas „větev; násada; prut“. Rád bych také upozornil, že přenesené významy žabóti „krotit, ovládat“, žabóklai „2. zákaz, překážka“ nemusí nutně vycházet z „nasadit koni uzdění“, nýbrž mohou pocházet také od žābyti „bít, tlouci“, ^²žabúoti „bít prutem“, tedy od používání prutu jako nástroje k pasení, jímž se zvířata popohánějí a případně bijí. Pokud takové odvození od žābas „větev; násada; prut...“ existuje, pak je třeba je vysvětlit právě takto.

8 | B E R N D G L I W A

2. Sledujeme-li tedy představu, že sanice byly vyrobeny z vykopaného stromu spolu s jedním z jeho hlavních kořenů, zjistíme, že zakřivení sanice se nachází přesně v místě, kde se kořen odklání od kmene. Proto je velmi zajímavé zkoumat, zda se lit. kamienas „silný konec kmene“ nevztahuje právě k tomuto místu na kmeni; začínající kořeny totiž způsobují ztloustnutí kmene, které jej v daném místě odchyluje od jinak přibližně kuželovitého tvaru a vytváří na povrchu kmene konkávní zakřivení ve směru růstu. Mohlo by tedy konkrétně jít o útvar založený na balt. slovese *kam- „ohýbat“? Blízkost významů „ohýbat, otáčet se“ a „silný konec kmene, kmen“ ukázal Simas Karaliūnas těmito dvojicemi: žuolis „silný strom, kmen, železniční pražec“: žvilti „naklánět se, ohýbat se“, kūkė „kus dřeva, kláda, kus kmene...“: kūkti „ohýbat, sklánět“, giūoga, guōgas „kyj, palice se silným koncem“: giogti „naklánět se“, lotyš. gudžēt „susiri e tus sėdėti“ (Karaliūnas 1987: 12–13). Pro to, že lit. kamienas původně neoznačovalo celý kmen, nýbrž jen jeho silný konec, svědčí i hesla v rukopisném Lexicon Lithuanicum ze 17. století: kamiēna – Stamend des Baums a liemū – Stam eines Baums (Drotvinas 1987: 357), ačkoli editor v rejstříku uvádí: „kamiena, medžio liemuo: kamiēna“ (Drotvinas 1987: 509). Protože také píše „Kai abejojama dėl atstatymo tikrumo, rašomas klaustukas, o tokių žodžių reikšmė aiškinama pagal vokiečių kalbos žodžių reikšmę“ (Drotvinas 1987: 481), lze usoudit, že zde o významu nepochyboval — ukvapeně. Dále kamėna „konec kmene; silný konec poraženého stromu“ (Nesselmann, LKŽ_v 175), kamblys „kmen, násada; silný konec kmene“ (LKŽ_v 174).

Recenzent dřívější verze této studie namítl, že lotyš. kamanas „sanice“ je třeba nejprve srovnávat s lotyš. kamans „silný konec trámu“ a také s čes. kmen, pol. kien atd. K tomuto tradičnímu výkladu připojuje Fraenkel také rus. kom „hrouda“ (1962: 212). To nelze přijmout: za prvé jsou sanice (zpravidla pluralia tantum) zakřivené, nikoli ztloustlé; za druhé je silný konec trámu totožný se silným koncem poraženého kmene, neboť trámy z pily se vyrábějí teprve poměrně krátce a ani ty by silný konec neměly — platí zde tedy to, co bylo řečeno o kamiēnas. Zatímco například kāmpa „výrůstek na dřevě, suk...“ (LKŽ_v: 179) lze ještě považovat za hlízovitý, takový výklad je u kmene či stonku značně přitažený za vlasy. Nejsou totiž hroudovité ani shluknuté, takže by bylo nutné předpokládat významový přenos, snad vycházející od klády nebo pařezu, které však také nejsou nijak zvlášť hroudovité.

Můj alternativní návrh: význam vychází z balt. *kam- „ohýbat“ a vztahuje se k místu na kmeni nebo stonku, kde přechází v kořen nebo odkud se rozbíhají větve.

Zobecněním, pars pro toto, lze tak označit celý kmen nebo stonek. Zbývají kláda a pařez. Pařez vznikne, když se pokácí kmen, a to právě v místě, které vykazuje konkávní zakřivení. Tím pádem

Lit. kāmanos, kamienas, kumėlė | 9

tedy obojí, kmen i pařez, část v místě zakřivení, a oprávněnost užívat tohoto názvu. Lze očekávat, že později dojde k lexikalizaci a omezení na kmen nebo pařez, což tomu neodporuje. Pokud jde o špalek, zde se snad hodí několik praktických poznámek: strom se kácí na stavební nebo palivové dříví. Jako stavební dříví jsou nevhodné křivé a sukovité části, rozvětvení. Větvené části se také obtížně štípají, a proto jsou stejně jako kořenové baly nevhodné jako palivové dříví (kromě otevřeného ohniště nebo výroby smůly). Takové sukovité části jsou však právě proto, že je nelze rozštípat a dřevo je zde obzvlášť husté a trvanlivé, mimořádně vhodné jako špalek na sekání, řeznické práce apod. Také zde tedy může být základem zakřivení odbočujících větví či kořenů a výše uvedená námitka jako taková je bezpředmětná, respektive je dokonce zcela v souladu s tím, co zde bylo předloženo, neboť všechny termíny lze odvodit od základu ie. *kom- ‘ohýbat’.

Zcela stranou ponecháme, že srovnání kamiènas s čes. kmen ‘stéblo, kmen’, pol. kien ‘špalek, pařez, tyč’ je sporné. ESSJ rekonstruuje sl. *kmenъ, z něhož pochází čes. kmen ‘stonek, rod, pokolení’⁴, < ie. *kn-men s příponou -men- (ESSJₓ₃ₙ 196) a příbuzné slovo s formantem -n- *kъnъ/kъnь (ESSJₓ₃ₙ 196, 205), k němuž se řadí pol. kien ‘špalek, pařez, tyč’ (ESSJₓ₃ₙ 205), které se zase sémanticky (‘tělo’ – ‘špalek’) i formálně srovnává s lit. kūnas ‘tělo’ a *kū ‘bobtnat, nabývat na objemu’ (ESSJₓ₃ₙ 205); sem snad patří také staroruské кинятися, кынятися ‘shromáždit se na jednom místě’, киняхуся ‘hemžit se, rojit se (zejména o včelách)’ (ESSJₓ₃ₙ 264). Podle ESSJ patří lit. kamiènas spíše ke sl. *komъ (ESSJₓ₃ₙ 196) > pol. nář. kom ‘hrouda, klubko’ aj. (ESSJₓ 179f.). Fraenkel popírá souvislost kūnas s pol. kien kvůli lit. ū a řadí kien k kāmanos, které zase srovnává s kamuolỹs, kamuóti aj. a sl. *kъmy (gen. *kъmene, n-kmen), rus. kom ‘hrouda’ (1962: 214). Předložený sémantický vývoj není přesvědčivý ani v jednom z těchto případů.

Představa, že kamiènas, kamièna ‘kmen, silný konec kmene’ mělo původně adjektivní povahu, s koncovkou -iena- < *-eina- (Skardžius 1996: 287f.), a představovalo tedy významově odpovídající nomina attributiva (Ambrazas 2000: 152), nijak neodporuje předloženému pohledu; sémanticky je však třeba dát přednost spojení s balt. *kam- ‘ohýbat’ před *kam- ‘shlukovat’. Kamiènas je tedy místo na kmeni, které je zakřivené.

3. Kāmanos, kamanà, kāmana označuje ‘koženou uzdu s udidlem’ (LKŽᵥ 167–169), přičemž samostatně uváděná věta: [arklys] nuog kamanų ir žąslių tuoj nurimsta (LKŽᵥ 169) toto tvrzení relativizuje, neboť kdyby kāmanos nepochybně zahrnovalo udidlo, takové konstatování by bylo zbytečné⁵. Údaj běžný v písních: iš šilkų kasų kamanėlės (např. ø LKŽᵥ 169) je patrně třeba chápat obrazně

⁴ Pojmy označující příbuzenské vztahy jsou druhotnými přenesenými významy vegetativních (před)obrazů, jako například také novohornoněmecké Stamm, Stammbaum, seine Wurzeln irgendwo haben, Spross, Geschlecht.

⁵ Vždyť se také neříká *jedu autem a čtyřmi koly, protože auto kola nutně zahrnuje.

10 |

Bernd Gliwa

a vztahuje se na žirgas ‘kůň, jezdecký kůň’, pokud symbolicky představuje mladíka (např. Sruoga 1957: 307–312); pod označení kāmanos se nicméně zahrnují také otěže: kamanužės rankužėlei jojau (Juška 1955: II 160ff., Nr. 564). Uzde se udidla se říká například apinast̃ris, jak vyplývá z výroku kamanos su žabokliais, o apinastris be žaboklių – jis tik art (LKŽₓₓ 19), nebo také apīnasris (LKŽ₁ 216), apýgalvis (LKŽ₁ 205, 1063); upozorňuje se také, že u dobrého koně, zde ve smyslu dobře vycvičeného, nahrazuje tato uzda i kāmanos. Na druhé straně: gero arklio ir už apinastrio nenuturėsi (LKŽ₁ 216), přičemž geras arklys zde patrně znamená ‘silný kůň’.

K tomuto systému řemenů lze připevnit udidlo a právě v místě, kde se udidlo spojuje s řemeny a zachycují se také otěže, lze připevnit po jednom lícnici, lit. laužtukai (archeologický materiál s rekonstrukcí pro názornost například: Volkaitė-Kulikauskienė 1999: 316–327, Kulakov 2002: 215f); při zatažení za otěže vyvíjejí dodatečný tlak na koňskou tvář a nutí koně změnit směr. Taková lámací uzda se nazývá buď plėstinės, nebo laužtinės: plėbtinnes – Brechzaum (LEX 19a, in: Drotvinas 1987: 102), kamanos plėbtinės / zyfly / ydilay – monßuk końfki (SD₃ 179, in: Lyberis 1979: 277), laužtinės, laužtiniai, laužtinis, laužtuvės ‘uzda s lícnicemi’ Stov žirgeli... laužtinėliais pažaboti (text písně, KlvD 236, cit. LKŽᵥᵢᵢ 207), laužtukai ‘lícnice u udidla’ (LKŽᵥᵢᵢ 207f.). V obou případech je etymologie zřejmá a odkazuje na použití násilí: láužti ‘1. lámat; 6. měnit směr; 10. bodat, bolet; 11. nutit...’ (LKŽᵥᵢᵢ 201f.), plėšti ‘1. odtrhnout; 2. silou trhnout stranou...’ (LKŽₓ 179ff.).

Poměrně nejasný je vývoj lit. brizgilai, brizgilas, brizgilis, brizgilos ‘udidlo; uzda s udidlem; ozdoba na uzdě; kování na saních; ústa’ (LKŽ₁ 1063f.), prus. brisgelan ‘uzda’, snad příbuzného s bružduklis ‘uzda (pouze řemeny)...’ (LKŽ₁ 1099) (Fraenkel 1962: 60f., Mažiulis 1988: 157f., 161f. a literatura). Sémanticky se předpokládá buď výchozí význam *‘houpavě či rachotivě se pohybovat’ (Toporov 1975: 252f.), srov. brazgiliai ‘zvonce na koňském řemení kolem krku’ a zvuk vznikající kontaktem zubů s udidlem, nebo *‘to, co je odštěpeno a hodí se jako udidlo’ (Mažiulis 1988: 158). Nejasná je případná souvislost s brazlai ‘železná součást uzdy a postroje’, brazgėti ‘praskat’ aj., jakož i s branktas ‘ojnice; vahadlo; (obecně dřevěný špalík ke zvláštním účelům)’ (LKŽ₁ 1002f.), které vykazuje nápadně mnoho společných významů se slovem bružduklis.

Po tomto stručném přehledu částí a označení uzdy se můžeme s jistou znalostí věci vrátit k kāmanos. V. Mažiulis rekonstruuje východobalt. *kamana- ‘to, co má určité klubkovité útvary či nerovnosti’ < ze subst. balt.-sl. *kama- ‘shluk, klubko’ s příponou *-na (Mažiulis 1993: 102). Není přitom jasné, kde se má toto klubkovité něco nacházet. Mažiulis k tomu na základě myšlenky Būgy citované na začátku uvádí: „*‘primityvią rogių pavažą (mažytę) kai kuo primenantis žąbas’ = *‘medinis žaboklis’“ (Mažiulis 1993: 102). Zdá se, že i Fraenkel považuje udidlo za útvar podobný hroudě či stonku, který motivoval pojmenování, a srovnává je s lotyš. kamans ‘silný konec trámu’, kamanas ‘saně’, čes. kmen ‘stéblo, kmen’, pol. kien ‘špalek, pařez,

Lit. kāmanos, kamienas, kumėlė

11

Stange’, russ. kom ‘Klumpen’, lett. kams ‘Klumpen, große Masse, Kloß’ (1962: 212). Wie man den Ausführungen weiter oben entnehmen kann, ist ein Zaumzeug ohne Gebiss sehr wohl möglich, nicht aber ein Gebiss ohne Zaumzeug. Mit einiger Sicherheit ist auch die technische Entwicklung in dieser Reihenfolge vonstatten gegangen und es ist sinnvoll, anzunehmen, dass es eine Bezeichnung des Zaumzeugs ohne Gebiss gegeben hat. Ob diese Bezeichnung erhalten ist, ist natürlich überhaupt nicht sicher. Wenn sie erhalten ist, dann kommen kāmanos und brizgilai in die engere Wahl, evtl. auch apinasris. Es ging bei dem Zaumzeug zunächst nicht um die konkrete Form⁶, sondern zunächst um eine Funktion, nämlich das Pferd zu zähmen und zu beherrschen. Diese funktionelle Sicht spiegelt sich etwa in arklys < *arklja ‘Pferd, das einen Hakenpflug zieht’ dar (Skardžius 1996: 62; Mažiulis 1993: 103). Das Zaumzeug kāmanos ist nun das wichtigste Mittel, um das Pferd zu zähmen und zur Arbeit verwenden zu können. Für die Arbeit, die erst nach dem Zähmen einsetzen kann, kommen dann noch weitere Geschirre hinzu, etwa Kummet mit Gurten, um Pflug oder Wagen anzuspannen.

Mažiulisův pohled: substantivum kāmanos < adjektivum kamana *„vykazující určité nerovnosti, chomáče“ < substantivum baltoslovanské *kama- „hrudka, shluk“ < sloveso baltoslovanské *kam- „stlačovat, shlukovat“ (1993: 102) přijímám, pokud jde o rekonstrukci *kam- „stlačovat, shlukovat“, nevidím však důvod, který by vylučoval přímé odvození od slovesa. Jistě je správné, že se se sufixem -ana- tvoří značné množství adjektiv, např. dárganas „nepříjemné, deštivé počasí“: dárga „tamtéž“ (Skardžius 1996: 226nn.; Otrębski 1965: 174). To však neopravňuje k tvrzení o výlučnosti, neboť vedle nich existují také skutečně přímo odvozené útvary se sufixem -ana: gābana „náruč sena apod.“, liẽkana „zbytek“, palūkanos „úroda; úroky“, plėiskana „otěr (samčí konopí)“, trāškana „hnis v oku“ (Skardžius 1996: 227nn.), rāgana „čarodějnice“ (Gliwa 2003: 1–8), dovanà „dar; dávání“ (LKŽ II 616), jakož i útvary se sufixem -ena: mūšenos, mūšena „bití“, bārena „nadávání“, dovanà „dar; dávání“ (LKŽ II 616, Ambrazas 1993: 59n., 94n.,). Takové přímo odvozené útvary však u sufixu -anas chybějí, stejně jako útvary s ablautovým -ena nebo -sena, s dodatečným *-s-, které zřejmě pochází z (proto)budoucího markeru (Mažiulis 1988: 152n., Ambrazas 1993: 61 a lit.), při tvoření abstrakt, jako je eisena „chůze; stěhování“, zpravidla nemají protějšky na -enas, resp. -senas. S ablautem ve stupni redukce sem snad patří i fragmentárně doložené slovesné tvary (aktivní polopříčestí) na -ina-: tẽkinas „spěchající“, vẽdinas „vedoucí“, jejichž tvoření musí být ze syntaktických důvodů zřetelně předjazykové (srov. Gliwa 2003a).

Recenzent tohoto článku líčí věc poněkud jinak než Mažiulis: mělo jít o dřevěné udidlo, které se koni

⁶ Zohledníme-li způsob jeho výroby, měli bychom se vrátit k významům jako „vázat, zauzlovat, ovinout“.

⁷ Zajímavá by byla také otázka, jak lze odsakralizaci koně, který byl kdysi důležitý v náboženském kultu (srov. Puhvel 2001: 293; Gimbutienė 1996: 263), sladit s jeho domestikací. Právě proto bylo třeba nového názvu namísto zděděného ašva- „kůň“.

12 |

BERND GLIWA

koni vložilo do tlamy, neboť zde už nejde především o tvar, nýbrž o materiál, tedy o odvozeninu od nedoloženého balt. *kama- „kmen, násada“ > kāmanos *„co je dřevěné“ > *uzdění s dřevěným udidlem. Především převážné užívání jako plurale tantum nenaznačuje pojmenování podle jediného⁸ kusu dřeva, který by se koni vkládal do tlamy jako udidlo. Navíc jde o přehnané tvrzení, že udidlo bylo ze dřeva. Archeology nalezené koňské postroje mají buď kovová udidla (např. Volkaitė-Kulikauskienė 1999: 316–327, Kulakov 2002: 215n.), nebo udidla z rohu či kosti (nálezy kolem roku 4500 př. n. l., Gimbutienė 1996: 259; 1. tisíciletí př. n. l., Luchtanas 1992: 70), nemluvě o etnografických dokladech. Z archeologické literatury neznám žádnou zmínku o dřevěných udidlech. To ovšem mnoho nedokazuje, neboť námitka, že by se dřevo pravděpodobně nedochovalo, je zde oprávněná. Nejstarší koňské hroby nalezené na území Litvy, hlavní zdroj nálezů koňských postrojů, se navíc datují teprve přibližně do 2.–4. století n. l. (Volkauskaitė-Kulikauskienė 1999: 310, Varnas 1998: 291–294). Přistupme tedy k otázce z praktické stránky: mohla existovat dřevěná udidla? Lze je vyrobit a používat? S touto otázkou je nejvhodnější obrátit se na prakticky uvažující chovatele koní. Možnost použít k tomu dub se zvažuje velmi skepticky, vzápětí se však zdůrazňuje: „arklys gi sveikatos turi“ (S. Sigitavičius 2002, osobní sdělení). Možnou tloušťku takového dřeva by omezovalo to, že kůň musí ještě dýchat, jazyk nesmí být znehybněn a tlama by neměla zůstat otevřená. Při krmení by snad bylo možné udidlo vyjmout, což ostatně někteří chovatelé koní dělají i s železným dvoudílným udidlem (umožňuje volný pohyb jazyka!), zejména dříve, kdy byli koně více vytížení a důležitější než dnes. V krajních situacích tedy mohla být použita typická dřevěná udidla na jedno použití. Sigitavičiusův předpoklad, že lidé znali a používali kov už v době, kdy začali koně uzdit (2002, osobní sdělení), se plně shoduje s tím, co o této věci uvádějí vzdělaní lingvisté (kov u Indoevropanů kolem roku 4000 př. n. l., Euler 2002: 47n.) a archeologové (s výhradou nejistého přiřazení nálezů k jazykové skupině), a téměř tak odnímá diskusi jakýkoli základ. Jestliže totiž bylo možné vyrábět poměrně trvanlivá kovová udidla, pak byly dřevěné kusy v této funkci možná jen méněcennou náhradou a sotva mohly motivovat pojmenování. Mnohem vhodnější je i kost, která byla jistě k dispozici – J. Šeškauskas však kosti přisuzuje trvanlivost pouze několika týdnů a vzpomíná, že jako mladý zemědělec (do roku 1950) používal už velmi tenká, opotřebená udidla (2003, osobní sdělení); to dokládá omezenou životnost dokonce i železných udidel.

Zdůrazníme-li funkci uzdění a zvážíme-li balt. *kam- „stlačovat, shlukovat“ jako základ možného odvození od slovesa

⁸ Vyřezávání dřevěných článků řetězu je sice možné, ale mimořádně pracné a s velmi nízkou trvanlivostí.

Lit. kāmanos, kamienas, kumėlė | 13

lze s ohledem na sem patřící⁹ kamantinė́ti „vyptávat se, vyslýchat; obtěžovat otázkami“ (LKŽ_V, 170) kamúoti „namáhat, trápit; sloužit...“ (LKŽ_V, 191; stejně také Fraenkel 1962: 214) vyvodit přenesený význam, který se blíží procesu ochočování, ovládání zvířete, třebaže konkrétní význam „ochočit, domestikovat“ < *„zvyknout na dům“ (Euler 2002: 46; Pokorny 1994: 198–200) chybí. Litevské výrazy označující ochočování jsou však motivovány odlišně: na jedné straně lit. (pri-)jaukìnti „(něco, někoho) navykat“, jaukėti, ²jaukti „zvykat si na něco“: jaukas „návnada“ (LKŽ_IV 300nn.), (pri-)jùnkinti, jùnkyti, jùnkti „(na)vyknout“: junklas „návnada“ (LKŽ_IV 385nn.) < *„navyknout pomocí návnady, krmení“; na druhé straně odkazují také na druhou část receptu „cukru a biče“, totiž trám(d)yti „utěšit, zmírnit; ochočit, zadržet, podrobit; zakázat; zničit...“¹⁰ (LKŽ_XVI 556nn.): tremìti „srazit, udeřit, vyhnat...“ (Fraenkel 1965: 1117); tvárdyti „uklidnit, ovládat, brzdit“ (LKŽ_XVII 217): tvérti „uchopit, chopit se; ohradit...“ (Fraenkel 1965: 1152n.). Zdá se tedy možné označit násilné ochočování, resp. ovládání – a právě k tomu je uzdění zapotřebí (srov. laužti, plėšti!) – balt. *kam- „stlačovat, shlukovat“, což zahrnuje použití síly, zejména tlačení < ie. *kem- „stlačovat, lisovat, bránit“ (Pokorny 1994: 555n.; Rix et al. 2001: 329).

Pokud jde o slovotvorbu: primární baltské útvary na -ana zřejmě označují převážně abstrakta (nomina actionis), od nichž docházelo k sémantickému přechodu ke konkrétům (nomina acti): dovanà „obdarovávání“ > „dar“ vedle dõvis „dávání; příděl; výbava“, dõtas, dotìlas „dar, věno“ (LKŽ_II 615nn.), případně k instrumentálním substantivům. Tento pohled zastává Ambrazas také u sufixu -ena: kãsena „kopání“ > „nástroj k vyřezávání nádob“, mėtena „úder“ > „bič, prut; smyčka“ (Ambrazas 1993: 194). Vedle toho najdeme i primární konkréta, jako liekana „zbytek“ < *„co bylo zanecháno“: lìkti „zanechat“, trãskana „hnis v oku“ < *„co bylo vytlačeno“: trėkšti „stříkat, vymačkávat“.

Pohled, podle něhož kāmanos bylo nejprve abstraktum *„ochočování“, jehož význam se následně přenesl na *„to, co je k ochočování zapotřebí, uzdění“, je tedy sémanticky plausibilní a morfologicky nejde o ojedinělý případ¹¹.

Odbočka k frazeologii a ustáleným folklorním motivům přináší další indicie pro kāmanos. V řadě pohádek se objevuje rčení pard(u)odamas aržilą, neparduok su kamanom (LKŽ_V: 169). Jde o učedníka čaroděje, který se kvůli výdělku promění v hřebce, jehož má otec prodat. Musí však být prodán bez uzdění, protože jen tak se může proměnit zpět a uprchnout (nebo naopak: uprchnout a proměnit se zpět).

⁹ Rix et al. rekonstruují *kem- „lisovat, tlačit“ a *kemh₂- „unavit se, namáhat se“ (Rix et al. 2001: 329, 350); mohl by k tomu s kentumovým reflexem patřit také kamúoti?

¹⁰ Význam „utěšit, zmírnit“ je patrně třeba chápat přeneseně; ovlivnilo jej raminti „uklidnit, zmírnit bolest“ kur tramas, ten ramas (LKŽ_XVI 555).

¹¹ Tento výklad lze například poměrně elegantně nabídnout také pro ragana *„vzkříšení; zjevení, tvář“ > „to, co povstalo, co se ukazuje“ > „přízrak“; dosud jsem toho nevšiml (k etymologii ragana: Gliwa 2003: 1–8).

14 |

BERND GLIWA

(Basanavičius 1998: 208, č. 104). Odpovídající verze existují také s provazem a kancem či volem; někdy otec zapomene sejmout provaz nebo uzdu, a učedník čaroděje pak nemůže uprchnout. Vše však dobře skončí, protože někdo nakonec uzdu přece jen sejme, čímž může dojít k proměně zpět (Kerbelytė 1999: 158 a násl.).

In anderen Märchentypen (Kerbelytė 1999: 196, 210, 313, 337) und auch in Sagen gibt es das Motiv, dass eine Hexe durch Überwerfen des Zaumzeugs einen Bursche in ein Pferd verwandelt, bzw. umgekehrt der Bursche die Hexe oder Hexentochter in eine Stute: jis greitai paėmė ir užmetė apynasrį. Ta pavirto į kumelę. (Vėlius 1979: 213), šeimininke kamanas ant jo galvos užmauna, paverčia jį arkliu, užsėda ir joja ant Šatrijos kalno (1979: 226; LKŽ^II 88).

Protože obdobný motiv existuje například také v indických pohádkách, zde ovšem s voly a vodicím provazem, kdy k proměně zpět může dojít teprve poté, co se provaz vytrhne z otvoru v nosní přepážce (Hertel 1998: 138), je sotva možné, že by tento motiv vznikl nově až v baltském prostředí. Podstata tedy spočívá v tom, že pomocí uzdy lze (konkrétní provedení podléhá posunu rekvizit, srov. Lüthi 1996: 84) uplatňovat absolutní moc nad člověkem i zvířetem. U toho, co se dnes může jevit jako magické nebo pouze pohádkové, však nesmíme zapomínat, že domestikace dobytka měla náboženský význam; zemřelí předkové Indoevropanů byli ostatně mimo jiné představováni jako skot (srov. Vėlius 1987: 163 a násl.). Přechod od zvířete chápaného jako představitele předků k užitkovému zvířeti (ekonomizace) je provázen desacralizací. Jestliže se tedy na zvíře pohlíží jako na rovnocenného člověka, pouze v jiné podobě, stává se tento člověk ve zvířecí podobě prostřednictvím uzdy jako účelového prostředku nyní dobytkem, kterého lze vlastnit a ovládat. Konečně existuje rčení: Jei randi arklio kaukolę ir tą pažabok – taip sakydavo (J. Šeškauskas 2002, ústní sdělení), které může dávat smysl pouze v náboženském kontextu.

O výchozím významu ‚křivý‘ svědčí také význam lotyšského kamana ‚1. saně, 2. křivá žena‘ (Mühlenbach 1927: 148), přičemž poslední význam lze chápat jak jako substantivizované adjektivum, tak jako deverbální substantivum, podobně jako ‚trāskana hnis z očí‘, tedy <*‚co bylo vytlačeno‘: trēkšti ‚stříkat, vymačkávat‘.

4. Původ německého Hamen ‚postrojní chomout‘, případně totožného s Hamen ‚síť‘, se považuje za nejasný, uvažovalo se však o srovnání s litevským kāmanos, řeckým αημός ‚náhubek, pletené víko volební urny, vrše, blatová páska aj.‘ nebo s hemmen (Kluge 1999: 352). Naproti tomu Kummet < je přejato z polského chomąto / prusko-baltského chomot ‚tamtéž‘, „snad odpovídající výrazu Hamen“ (Kluge 1999: 493). Podle Fraenkela pochází také litevské kamanītai ‚postrojní chomout‘ z polského chomąt(o) ‚tamtéž‘. Zde bych vyjádřil pochybnosti. Jednak lze kamanītai etymologicky vyložit v baltském kontextu, jednak se jeho význam sotva omezuje na ‚postrojní chomout‘.

Uvádějí se tyto významy: ¹kamaňtas ‚postrojní chomout, dřevěný oblouk u postroje; postroj, chomoutový postroj; prsní řemen u chomoutového postroje; lenoch, ničema‘, ²kamantas ‚výslech, obtěžování‘, ³kamántas ‚kus, pozemek‘ (LKŽ^V 169 a násl.). Z hlediska slovotvorby, pokud nejde o výpůjčku, lze srovnat ramāntas ‚opěra, berla‘.

Lit. kāmanos, kamienas, kumėlė

15

(Ulvydas 1965: 393), gramanìtas ‚hrouda země‘, lamanìtas ‚kus‘, místní názvy: Kūkantas ‚kopec v oblasti Skaudvilė‘, Šalantas ‚pravostranný přítok Minije‘ aj. (Skardžius 1996: 374). Jde však o „velmi starý typ tvoření nejen u příčestí, ale také [...] zejména u podstatných jmen“ (Skardžius 1996: 376). V podrobné studii o hydronymech s prvkem -nt- dospívá Skardžius k závěru, že alespoň část těchto jmen jsou až jednojazyčné novotvary, které na jedné straně užívají organické -ant- jako příponu, např. Kražāñtė ‚řeka protékající Kražiaiem‘: Kražiai ‚město v okrese Kelme‘ (Skardžius 1998: 894), na druhé straně vkládají -t- do zakončení typu -ana-, -ena-, např. Kieméntas ‚jezero v oblasti Giedraičiai‘ (dříve se mu říkalo také Kiemeitis): kiemena ‚zvyk, zvláštnost jednoho hospodářství‘ (Skardžius 1998: 894). Obě tyto kategorie jsou denominalní povahy (Skardžius 1998: 918–927). Třetí, deverbální slovotvorný typ je poměrně vzácný: Bėgantỹs ‚přítok Dubysy‘, Tėkančioji ‚přítok Nevėžisu‘; tyto názvy jsou téměř totožné s činným příčestím přítomným a v mnoha případech již nelze způsob jejich tvoření určit (Skardžius 1998: 939). Pokud jde o apelativa, zdá se, že gramanìtas ‚hrouda, velký kus‘: grāmatas ‚hromada, skupina‘: grāmas ‚přežvýkaná koule‘ a lamanìtas ‚hrouda, kus‘, lamātas ‚kus‘, lamākas ‚kus, pozemek‘, lāmas ‚tamtéž‘ (Skardžius 1998: 922 a násl.) patří k denominalním útvarům, zatímco ramanìtas ‚berla, kus‘, remēntas, ramenìtas ‚berla‘ vedle rāmstis ‚opěra, berla, zábradlí‘: rēnti ‚podepírat, držet, stavět...‘ (LKŽₓᵢ 118 a násl., 428 a násl.) spíše ukazují na útvar blízký příčestí, se základním významem *‚to, co podpírá‘.

Pro kamantas se tedy nabízí několik možných výkladů. U ¹kamántas ‚kus, pozemek‘ je jako základ denominalního útvaru věrohodné ²kāmas ‚hrouda, bochník; kaše‘. ²Kamantas ‚výslech, obtěžování‘ a kamantà ‚ten, kdo vyslýchá‘ souvisejí s kamantinėti ‚vyslýchat, obtěžovat otázkami‘, kamantìnti ‚tamtéž; trápit‘; přesněji řečeno, tvoří základ těchto sloves a nelze je od nich odvozovat. Proto vykládám ²kamantas ‚výslech, obtěžování‘ a kamantà ‚ten, kdo vyslýchá‘ jako deverbální útvar (≈ činné příčestí přítomné), odvozený od základu *kam- ‚krotit, podrobovat vůli, trápit‘, odkud pochází také kamiuoti ‚trápit, sloužit‘; toto slovo je samo sémantickým posunem již probíraného baltského *kam- ‚tlačit, lisovat; omezovat‘ (srov. Pokorny 1994: 555)¹². Význam příslušející činnému příčestí přítomnému je zachován zvláště zřetelně u kamantà ‚vyslýchající‘. Obdobně lze vyložit i ¹kamanìtas ‚postrojní chomout, dřevěný oblouk u postroje; chomoutový postroj; prsní řemen u chomoutového postroje; lenoch‘: význam *‚to, co krotí‘, užívaný konkrétně jako instrumentální nomen, má z hlediska tvoření přesnou obdobu v ramanìtas *‚to, co podpírá‘. Alternativně by šlo o vývoj kamana ‚uzda‘ (<* ‚to, čím se krotí‘) > kamanìtas ‚postroj apod.‘, v souladu s vývojovými liniemi navrženými Skardžiusem – v tom případě by patrně šlo o proces probíhající v rámci jednoho jazyka, který mohl být ovlivněn polským chomąto, a nelze jej tedy oddělit od výpůjčky. První varianta nasvědčuje staršímu útvaru, zejména když se u slovanského *chomotъ/chomotъ zvažuje, zda -otъ není

¹² Srov. litevské slogutìs ‚noční můra, zlý sen‘: slégti ‚lisovat, tlačit‘ a ‚trápit‘.

16 |

Bernd Gliwa

zda jde o starý sufix příčestí prézenta aktiva (srov. ESSJ_VIII 70), nebo zda bylo slovanské slovo případně přejato z gótského *hamands (Pokorny 1994: 555, ESSJ_VIII 70 a lit.). ESSJ poukazuje na mnohoznačnost; protože se zde vedle označení kummet vyskytují také termíny pro chomáč, svazek a rybářskou síť, sotva jde o přejaté slovo. Navrhuje se odvození od ie. *(s)kom- ‘stlačit, tisknout’ a srovnání s lit. kāmanos a něm. Hamen (ESSJ_VIII 70).

Odvozený výraz kamantinis se objevuje jako slovo v hádance: Atlēkē šaltabarzdis, pasiëmē kikibarzdži. Pasiimčiau kamantinį, pasivyčiau šaltabarzdį, atsimėčiau kikibarzdį, v níž jsou zašifrováni vlk, ovce a kůň (LKŽ_V 170). Ještě o krok dále vzniká kamantikai, opět v hádance: Atbēgo vogìbasai, pagavo kikirmikį, nuvijo kamantininkai ‘vlk, ovce, (jezdící) pastýři’ (LKŽ_V 170). Kamantinis je adjektivní útvar se sufixem -inis od základu kamant-as¹³; taková adjektiva vyjadřují vlastnosti, příslušnost, původ aj. (Ulvy das 1965: 568ff.). Vzhledem k doloženým a rekonstruovaným významům kamantas ‘postroj; prsní popruh...’ *‘*krotící’, je u kamantinis ‘kůň’ pravděpodobným výchozím významem *‘uzděný kůň’. Zastánci přejímky lit. kamāntas ‘kummet’ (ostatní významy by pak byly přenesené, zobecněné?) by mohli namítnout, že je třeba rekonstruovat význam *‘kůň s kummetem’. Proti tomu kromě mnohoznačnosti slova hovoří i to, že jezdecký kůň se kummetem nezapřahá. Lze ještě připustit, že ‘kůň’ je třeba chápat jako zobecnění z ‘tažného koně’ – pak je však překvapivé, že slovo označuje výhradně jezdeckého koně. Kamantinis ‘jezdecký kůň’ totiž musí být základem i hádankového slova kamantinkai ‘jezdící pastýři’.

Mažiulis spatřuje formálně podobný vývoj, který vedl k staroruskému комонь ‘válečný kůň’: slovanské subst. *kamana ‘dřevěné udidlo’ > adj. *kamanja- ‘opatřený udidlem’ > subst. *kamanja- ‘kůň (kůň, k jehož ovládání je zapotřebí udidlo)’ > staroruské комонь ‘válečný kůň’ (Mažiulis 1993: 102f.). Námitky se týkají sémantického vývoje. Základ s významem ‘dřevěné udidlo’ je třeba nahradit abstraktnějším pojmem *‘čím se krotí kůň’ nebo konkrétnějším *‘uzda’; kromě toho je nanejvýš nepravděpodobné, že by se staroruské комонь ‘válečný kůň’ vyvinulo z *‘koně, k jehož ovládání je zapotřebí udidlo’, neboť právě válečný kůň musí být tak dobře vycvičen, aby reagoval na tlak holeně nebo povel; jezdec totiž v boji zpravidla nemá volnou ruku k ovládání otěží a jejich příslušenství¹⁴. Protože však lze formálně bez problémů předpokládat *kamanja- ‘kůň (zkrocený a vycvičený kůň)’, nevznikají tím žádné vážné obtíže. Z analogického pruského adj. *kamanja-

¹³ Analogicky ramanītis ‘berla’, ramantinis ‘tlustý kyj’ (LKŽ_XI 118), rovněž substantivizované.

¹⁴ To platí jak pro středověkého rytíře (vyzbrojeného štítem a mečem, případně obouručním válečným mečem), tak pro rané indoevropské jízdní bojovníky (luk a šíp). Ti bývají často pokládáni za bojovné kočovníky, kteří díky jízdním bojovníkům poráželi své nepřátele a rychle se rozpínali (Gimbutienė 1996: 256ff.; proti tomu argumentuje Renfrew 2000: 40–48 aj.).

Lit. kāmanos, kamienas, kumėlė

17

mohlo se vyvinout také > subst. kamanis > subst. dim. kamanītis > pruské (GrC) kampnit ‘kůň’, (GrG) camnet ‘tamtéž’ (Mažiulis 1993: 105). Toporov naproti tomu vykládá pruské camnet ‘kůň’ jako *kam(a)n-ēt-(a)s > camnet, což by odpovídalo lit. příčestí *kaman-ét-as; skutečnost, že lit. kamanėti ‘pohybovat, přemístit’ (LKŽᵧ 168) je doloženo pouze s odlišným významem, výkladu nevadí. Srovnání se staroruským комонь ‘válečný kůň’ přijímá i Toporov (1980: 194).

5. Protože nultý stupeň ie. *kṃ- může vést nejen k baltskému *kim-, ale také k *kum-, nabízí se prověřit, zda sem nepatří také lit. kumėlė ‘klisna’ a kumelỹs ‘hřebec, hříbě’. K baltskému slovesu *kam- ‘krotit’ by kumėlė bylo sufixální odvozeninou v nultém stupni. Ambrazas k tomu poznamenává: „Išvestinė priesaga *-elo-/-olo- gali būti gana sena. Su ja veikiausiai jau indoeuropiečių prokalbėje buvo daromi veiksmažodiniai būdvardžiai, kurie vėliau sud daiktavardėjo ir gavo veiksmų, jų rezultatų ar veikėjų reikšmes“ (Ambrazas 1993: 71), nevyjadřuje se však k otázce, zda kumėlė představuje takový útvar.

Názor, podle něhož má kumėlė význam *‘zkrocená klisna’ (výsledek děje), by byl funkčně motivovaný a nachází sémantickou paralelu v jáutis ‘vůl, skot mužského pohlaví’ < *‘zvíře zapřažené do jha’ (Fraenkel 1962: 191). Ze sémantického hlediska je poučné srovnání s novoíránským dām ‘krotké zvíře’, staroindickým dām-: dāmyati ‘být krotký; krotit’, damana ‘krotící, přemáhající; krotitel koní; krocení; trestání’, damya ‘mladý býk určený ke zkrocení’, damin ‘zkrocený; krotící; ovládající se’, řeckým δαμάλης ‘přemáhající, krotící; mladý býk’, ‘mladá kráva’, δάμαλις ‘tele’, δαμάλη ‘mladá kráva; dívka’ (Pokorny 1994: 199, Kaegi 1990: 160, Mylius 2001: 201), ἀδαμάντινος ‘ocelový, pevný, tvrdý’ < ἀδάμας ‘nepřemožitelný’ (Kaegi 1990: 9), δαμάζω ‘akt. a med.: krotit, zkrotit, cvičit; (dívku) provdat; porazit, podrobit; omámit; oslabit; zabít v boji; pas.: být zkrocen, stát se poddaným’ (Kaegi 1990: 160)

Sabaliauskas (1968: 156 u. Lit.) erörtert, ob es sich bei kumėlė um eine primäre Bedeutung *‘kastriertes Pferd’ handeln könnte, ähnlich wie sl. *komolъ(jь) ‘hornlos; Stumpf, Stummel’ (ESSJₓ 174f.)¹⁵. Schließlich favorisiert er den Vergleich mit комонь, bedauert aber, dass „jų giminystė įrodyti kol kas neįmanoma” (Sabaliauskas 1968: 156).

Kazlauskas kritizuje Sabaliauskasovu studii za to, že se v diskusi nezohlednily další významy slova kumelỹs a příbuzných slov (1970: 132). Nejprve je třeba uvést kumėlė ‘1. klisna; 2. nadávka; 3. kobylka, na níž spočívají struny houslí aj.¹⁶; 4. kontrabas; 5. očko v mlýnském kameni, do něhož se zasazuje držadlo¹⁷; 6. tyč držadla mlýnského kamene; 7. chyba při navíjení provazu nebo u tkacích osnov (ve tvaru oka); 8. příčné dřevo na

¹⁵ V samostatné onomasiologické studii by bylo třeba ukázat, že právě množství litevských termínů pro ‘bezrohý; pahýl, výčnělek’ vychází z představy ‘být křivý’, vedle poněkud méně časté představy ‘být hladký’, takže toto srovnání se slovanskými termíny není na tomto místě nemístné.

¹⁶ Tato část nástrojů se v mnoha jazycích označuje výrazy odpovídajícími slovům kůň, klisna, osel (G. Kirdienė, 2002, osobní sdělení).

¹⁷ Očko se také nazývá šuniukas, ausis (LKŽₓᵥ 365).

18 |

BERND GLIWA

vlečná síť; 9. nástroj k ohýbání ráfků; 10. mučicí lavice; 11. jedlá houba se silným třeněm a tlustým kloboukem (LKŽ_VI 867), další významy doplňují kumeliūkas „1. hříbě; 2. hra; 3. dlouhá ozubená páka k přitlačování upevňovacích latí na vrstvu slámy u měkké střechy¹⁸; 4. zakřivení v pokoseném pruhu; 5. žloutek“ a kumelỹs: „1. kůň, hřebec; 6. tloukací prkno k uhlazování slaměné střechy; 9. ústí vlečné sítě; 10. plovák na síti; 11. nerovnosti na laně nebo biči; 12. výdutě na kose vzniklé při naklepávání¹⁹; 13. páteř“ (LKŽ_VI 868 a násl.). Tyto významy je třeba poněkud utřídit. Následující výklad je třeba chápat jako pokus o to. Užívání jako nadávky, zejména k označení zavalitých žen, se shoduje s užíváním něm. Stute nebo Kuh; sem patří také kontrabas, a to podle svého tvaru. Sémanticky jsou s koněm v gymnastice nebo s kozou příbuzné kobylka houslí a mučicí lavice. Až potud jde tedy ve všech případech o významové přenesení vycházející z již ustáleného pojmenování koně. Jako samostatná tvoření se však jeví nástroje k pokrývání střech a ohýbání ráfků; ty bych rád spojil s baltskou nulovým stupněm tvořenou základnou *kum- ‚lisovat, tlačit‘. Sem bude nejspíše patřit také kumeliūkas ‚žloutek‘, které lze smysluplně srovnat s kãmas ‚hrudka, klubko; kaše‘ (LKŽ_V, 172), a také tlustá houba. K základu *kum- ‚křivit, obracet‘ řadím kumelỹs ‚nerovnosti na laně; výdutě na kose; páteř²⁰‘, kumėlė ‚oko v mlýnském kameni nebo na něm, do něhož se zasazuje držadlo; tyč držadla mlýnského kamene; závada na lanovém navijáku‘. Zařazení rybářských pojmů se pro nedostatek odborných znalostí raději vzdám; neznám ani průběh této hry.

Existuje tedy několik totožných, homofonních, avšak do značné míry na sobě nezávislých tvoření, která potvrzují přiléhavost takového typu tvoření, jenž vede jak k deverbálním konkretům (výsledku děje), tak k označením nástrojů (nomen instrumenti).

Fraenkel řadí kumėlė „nejspíše k ai. kumārā- ‚(novorozené) dítě, chlapec, jinoch, syn‘“ (Fraenkel 1962: 309), které je zase odvozeno od < *ku-mel- s prefixem *ku-²¹ k tomu kořeni *-mel- ‚měkký, jemný, mladý‘ (ESSJ_X 178). Tato etymologie má přinejmenším jeden zjevný nedostatek, totiž předpoklad jinak nedoloženého prefixu *ku- v baltských jazycích. Jako argument proti tomu, že kumėlė může být sufixální derivací od *kum-, se uvádí, že kumė byla pouze zpětným odvozením²² (Fraenkel 1962: 309) a nemá nic společného s rus. комонь

¹⁸ Vedle kumeliõkas, kumelỹs se tento nástroj označuje také jako erzīlas ‚hřebec‘, patrně jde o přenesení významu (LKŽ_II 1152).

¹⁹ Říká se mu také paplampa, klumbė (LKŽ_VI 869).

²⁰ Sémanticky lze poukázat na lit. kãklas, pravděpodobně reduplikované tvoření od ie. *kʷel- ‚otáčet‘ (Fraenkel 1962: 205; Kluge 1999: 351).

²¹ Ai. ku- však obvykle vyjadřuje záporný význam: kūmanas ‚rozladěný‘, kumitra- ‚špatný, falešný přítel‘: mitrá- ‚přítel...‘ (Mylius 2001 112, 114, 370).

²² Předpoklad zpětného odvození je velmi sporný. Na první pohled se sice zdá možné, že kūmė je zkrácením vyhovujícím rytmickým (metrickým) potřebám, neboť v předchozích slokách se zde vyskytují dvouslabičné výrazy Aš turū gãidi, reiks ma vīstos...Aš turū qnti, reiks ma

Lit. kāmanos, kamiènas, kùmėlė

19

má (ESSJ_x 178). I kdyby doložené kumė bylo zpětnou derivací, vypovídá to jen velmi málo a původní *kum-el- to v žádném případě nevylučuje. Stejně jako se u ežilas, eržalas, erželas, eržilis „hřebec“ (LKŽ_II 1151f.) nevyskytuje *eržas/eržis ve stejném významu, aniž bychom museli pochybovat o tvoření se sufixem -l-, není existence lit. kumė nijak nezbytným předpokladem analogického tvoření²³ kumėlė pomocí sufixu -l-.

Pokud tedy přijmeme myšlenku, že kumėlė původně znamenalo *„zkrocená klisna“, pak by primárním významem kumelys bylo „hříbě“, pojmenování vyjadřující příslušnost k mateřské klisně. M. Gimbutienė se domnívá, že původními důvody pro chov koní ve stepi bylo využití mléka a masa; teprve později nabylo na významu využití k jízdě a práci, a to více než první dva způsoby (Gimbutienė 1996: 259). Poukazuje také na to, že převaha kosterních pozůstatků hřebců ukazuje již na pozdější fázi chovu, zatímco v počáteční fázi lze očekávat především kosti klisen (1996: 259). Také v Pobaltí skutečnost, že téměř všechny nalezené koňské kosti byly rozsekané, dokládá, že koně byli ještě v 1. tisíciletí př. n. l. chováni především pro produkci masa (Luchtanas 1992: 70). O významu kobylího mléka u Baltů svědčí Wulfstan (kolem roku 890 n. l.): králové a šlechtici pijí kobylí mléko, chudí a otroci pijí medovinu (Vėlius 1996: 168).

6. Jako jezdecký kůň se nazývá kamantinis také jedno jezero Kamantinis (u Rimšė, okres Ignalina); za nejpravděpodobnější výklad se považuje původ z osobního jména²⁴, zvažuje se však i srovnání s kamàntas „pozemek“ (Vanagas 1981: 144; Skardžius 1998: 893f.). Skardžius upozorňuje na možnou souvislost s dalšími hydronymy s kořenem kam-, případně se základem kãmas „hrouda, balík, klubko“ apod. (1998: 893). Další vodní útvary se nazývají Kamaìnė (řeka), Kãmė (ř.), Kamojà (ř.), Kamanỹs (jezero), Kamatis (ř.), Kãmona (ř.) aj. (Vanagas 1981: 144). Na jedné straně jsou vykládána jako odvozeniny od označení koně (Otrębski 1961: 262f. cit. podle Vanagase 1981: 144), na druhé straně se spojují s předpokládaným a věrohodným významem kamas, totiž *„mechový pahorek nebo trs trávy“; srov. kėmsa „mechový pahorek, pařez porostlý mechem; trs trávy“, kìminas „rašeliník, Sphagnum spp.“, kìmonai „tamtéž“ (LKŽ_V 802f.; Vanagas 1981: 144). Proti tomu lze namítnout, že takové mechové kopečky vznikají u stojatých vod, zejména v bažinatých oblastech a na vrchovištích, nikoli však ve vodním toku nebo při něm. Trsy trávy se také sotva vyskytují u

kùru...Aš turiu žirgą, rejks ma kùmės.... Protože se však vzápětí porušuje pravidelnost... Aš turiù žãmbi, rejks ma akėčios... Aš turiù piėmeni, rejks ma gùlovos... (Juška 1955: I 300ff., Nr. 150.), lze to stěží považovat za příčinu. Kromě toho je v autentických litevských lidových písních zcela běžné, že každá sloka má poněkud odlišnou melodii, a počet slabik se tak snadno vyrovná (D. Šeškauskaitė, 2003, osobní sdělení).

²³ Také u erėlis „orel“ měl Juška údajně vytvořit zpětnou derivací ãras, ėras (Fraenkel 1962: 122). Podle Skardžiuse to není Juškova zásluha, protože se tato forma vyskytuje v písních (1996: 21). Jelikož se vyskytuje také básnické německé Aar (relikt), z něhož vzniklo Adler < mhd. adel-are (Kluge 1999: 15), není důvod popírat existenci odpovídajícího reliktu ãras, ėras v textech písní a považovat jej za zpětnou derivaci.

²⁴ Tento název se nedochoval, z osobního jména Kamantauškas však lze rekonstruovat, že existoval (Vanagas 1981: 144).

20 |

BERND GLIWA

vody, nýbrž spíše na loukách. Je jistě správné odvozovat helonyma, jako například Kemsinaite (tůň) < Kemsinė (pastvina) (Bilkis 1999: 57), Kemsėlis (tůň) < kėmsas „mechový pahorek“²⁵ (Bilkis 1999: 65); pro tekoucí vodu je však tento výklad sporný, zvláště jde-li o primární názvy, jako například Kãmė, které lze stěží odvozovat od přilehlých pastvin, jako je tomu například u Kemsinaite (tůň). Rád bych proto poukázal na Kumė (ř.), Kumpė (jezero), Kumpalė (ř.) aj. (Vanagas 1981: 171), které mohou vykazovat ablautový vztah k sobě; Vanagas je spojuje s lit. kũmpti „ohýbat, křivit se“ a lotyšským kùmt „hrbit se, křivit se“ (1981: 171). Sémantická souvislost s meandry řek je velmi častá²⁶, například Vingis (ř.): vìngis „oblouk, zákrut“ (Vanagas 1981: 385), Kulė (ř.): kulỹs „záliv, výběžek pevniny, zákrut, oblouk; kout, okraj, kus“ (Vanagas 1981: 170), Ringė (ř.): ringė „oblouk“ (Vanagas 1981: 278), Lùnginas (ř.): lungúoti „houpat se, klikatit se…“ (Vanagas 1981: 171) aj. (srov. také Vanagas 1988: 8). Skutečnost, že Kamantinis označuje jezero, lze možná vysvětlit přenesením názvu příslušného přítoku či odtoku na jezero; nemám však k dispozici údaje, které by tento výklad v daném případě podporovaly.

Namen wie Kumėlupis (Vanagas 1981: 171) könnten sich durchaus auf Stuten beziehen, müssen sie aber nicht. Einerseits war auf die Bedeutungsvielfalt von kumėlė und kumelys verwiesen worden, der teilweise ein *kum- ‘drehen, krümmen’ zugrunde zu liegen scheint, andererseits hat man eine der Wortbildung nach exakte Entsprechung in Ving-el-upis (F) (Vanagas 1981: 385). Auch hier wäre also ein Bezug auf die Mäander des Flusses als Benennungsmotivation denkbar mit einem erst sekundären Anschluss an kumėlė. Mit einem -r-haltigen Suffix²⁷ könnten zu dieser Wurzel auch Kamarià, Kamãrė (F), Kamarà (F) u.a. (Vanagas 1981: 144) gehören, womit die wenig überzeugende Anlehnung an das Lehnwort kamarà ‘Kammer...’ hinfällig wäre. Dass Kamárkos upėlis (F) auf Kamárka (Wiese) zurückgeht (Vanagas 1981: 145) ist denkbar, mindestens genauso wahrscheinlich ist der umgekehrte Gang: ein Appellativum für Wiese lañkas nannte ursprünglich die Wiese, die sich in einer Flussbiegung befindet (Fraenkel 1962: 339), ist also ursprünglich nach dem sich

²⁵ LKŽ, und darauf verweisend auch Bilkis (1999: 65), geben für kėmsas ‘samanomis ar žole apžėlęs kelmas ar žemės kauburėlis, kašas’ (LKŽ, 563) an, und gehen damit am Kern der Sache vorbei. Die Hügelform resultiert nämlich nicht aus einem unterliegenden Erdhügel oder Stubben, sondern aus der Art des Mooses (Zweige oder Sträucher sind vollkommen ausreichend als Skelett) oder der Grasart (hier kann von einer Unterlage überhaupt keine Rede sein) zu wachsen (seltene Ausnahmen sind möglich, die würde man aber in der Regel auch kelmas ‘Stubben’, kauburys ‘Huckel, Haufen’, kupstas ‘Haufen’: kaupì ‘anhäufen’ bezeichnen). Die Moose, um die es sich handelt sind wesentlich kimìnai ‘Torfmoose, Sphagnum spp.’ und daher ist die Etymologie auch mit diesen zu verknüpfen: die Mooshügel sind nämlich ausgesprochen weich und geben nach, lassen sich zusammenpressen, gehören also zu kimšti ‘stopfen’, evtl. auch als Isoliermaterial im Bau und Verwendung in Kopfkissen etc. Weich, im Vergleich zu einem Erdhügel, sind auch die Grasbüschel (als Hindernis bei der Mahd eventuell ‘verstopfen’ sie vielleicht die Sense – ebenfalls eine zu prüfende Motivation). Daher ist die Etymologie von Fraenkel (1962: 239) „wohl zu der [unter] kemėras ‘unförmiger, großer Gegenstand, ungeschlachte Person’ [...] zusammengestellten Familie“ nur auf die Form orientiert und daher zurückzuweisen, wenngleich weitläufige etymologische Verwandtschaft besteht.

²⁶ V odvodněné Litvě to však již často nelze zpětně zjistit na základě přímého pozorování.

²⁷ Sémanticky rovnocenná tvoření se sufixem -r-, respektive -l-, se vyskytují například v kėmelis „obtíž, nepříjemnost“, kėmeris „tamtéž, něco zamotaného, beztvará věc“ (LKŽ, 557).

Lit. kāmanos, kamienas, kumėlė

| 21

pojmenovaný podle meandrující řeky. Vedle odpovídajících názvů řek Lankà (F), Lañkenas (F) se vyskytuje také Lankupė (F) (Vanagas 1981: 180), patrně proto, aby se odlišila od louky, která byla kdysi pojmenována podle řeky. Podobně mohlo Kamárkos upėlis (F) vzniknout vedle Kamárka (louka). Pokud upustíme od přejatého slova kamarā jakožto pojmenovatele, můžeme bez problémů předpokládat Kamarā jako starší, původní podobu a nemusíme ji považovat za „pozdní umělou variantu“ (Vanagas 1981: 145).

V této souvislosti bych rád poukázal ještě na jednu hádanku: Kur tu bėgi, kambanka? – Kas tau darbo, praskustine? (LKŽᵥ, 173), která zakóduje řeku a posečenou louku, stejně jako varianty: Kur tu bėgi, kumpuringe? – Kas tau darbo, kirpse!; Kur tu bėgi patekolė...; Kinka ringa, kur tu bėgi...; Kreivarangi, kur tu bėgi... (Korsakas 1968: 461). Je zřejmé, že s výjimkou patekolė: tekėti „téci...“ se všechny výrazy vztahují k zákrutům řeky. V souvislosti s Kinka ringa uveďme ještě kinkai „pohyblivé spoje; kloub“, kiñka „noha; dveřní závěs; lýtko; koleno; stehno...“ (LKŽᵥ, 813). Přípona -anka se považuje za slovanskou a objevuje se například v Liaukiánka (usedlost), Mazuránka (vesnice), Sabaliánka (usedlost) (Razmukaitė 1998: 164, 197).

7. Další kamantinis nalezneme opět v hádance: Vytinis kamantinis, aukštyn lėkdamas, kiaušius deda neboli: Susuktinis pakunktinis lipa aukštyn kiaušinių dėti (LKŽᵥ: 170, Korsakas 1968: 491n.). Je třeba uhodnout chmel (Humulus lupulus L.), a to samičí rostlinu, jejíž šišticovitá plodenství se zde přirovnávají k vejcím. Zatímco obvyklé pojmenování apynys, apynis a mírně odlišné varianty jasně odkazují na ovíjení popínavé rostliny, pro kamantinis připadají podle dosud řečeného v úvahu dvě možnosti. Jednak lze srovnávat s názvy řek kam-ant-inis *„to, co se vine, meandruje“, což by z hlediska významu odpovídalo apynys. Možná je také cesta, jakou jsme navrhli u kamantinis „jezdecký kůň“, zde však nikoli ve významu „krotit“, který se vyvinul přenesením, nýbrž v původnějším významu *kam- „shlukovat“, k němuž patří kãmas „hrouda, klubko“, a to s významem kam-ant-inis *„to, co má šištice; to, co vytváří šištice“. Tato druhá možnost má obdobu v něm. Hopfen „Humulus lupulus L.“, což původně označovalo pouze šištice, významnou surovinu pro léčiva a výživu (Marzell 2000: II 904). Botanický název humulus se pokládá za výpůjčku z některého germánského jazyka (Marzell 2000: II 902–903); zdá se, že rostlina nebyla ve starověku známa. V písemných pramenech se chmel ve střední Evropě zmiňuje od 8. století, hned však v souvislosti s humlonariae „chmelnicemi“ (Marzell 2000: II 902). Hehn zmiňuje jeho užívání ve Velkoknížectví litevském v 15. století: při svatbě velkoknížete Alexandra byla jeho nevěsta, ruská princezna Elena, zasypána chmelem (Hehn 1963: 485). Z tohoto hlediska bychom mohli souhlasit s výkladem ESSJ, podle něhož se chmel dostal do Evropy z východu, a mohl by tedy být označován migrujícím slovem (podrobně rozvedeno v ESSJᵥᵢᵢᵢ 141–145). Pylové analýzy však ukazují, že na žemaitské vysočině, u jezera Biržulis, chmel v průběhu delšího období (nejméně 1500 let) kolem roku 7000 př. n. l. hojně rostl; v tomto krátkém úseku teplejšího klimatu se dokonce vyskytují buky

22 |

B E R N D G L I W A

nachgewiesen (Guobytė, Stančikaitė 1998: 125, Fig. 4). In signifikantem Maße erscheint der Hopfen wieder (gemäß Pollenanalyse) in den ersten Jh. AD (Guobytė, Stančikaitė 1998: 124, Fig. 3). Daraus darf nun aber nicht geschlossen werden, dass der Hopfen in der Zwischenzeit gar nicht vorhanden war. Sicher ist jedoch, dass sich die artspezifische Vegetationsgrenze verschob, möglicherweise zwischenzeitlich bis südlich des heutigen Litauens. Angesichts des vormaligen ausgedehnteren Siedlungsraumes der Balten (sobald man in dem betrachteten Zeitraum von Balten reden kann), kann der Hopfen in diesem aber mit hoher Sicherheit als vorhanden angesehen werden. Šimkūnaitė berichtet, dass Hopfenreste in Ausgrabungen steinzeitlicher Siedlungen gefunden werden (2001: 110)²⁸.

Ani rituální užívání chmele či dokonce jeho ztotožňování se sómou nebo haómou (ESSJ_VIII 144) nelze s ohledem na farmakologické údaje udržet. Chmel působí uklidňujícím způsobem a jako uspávací prostředek. Je známo také jeho anafrodiziakální působení – právě proto se chmel zpočátku přidával do piva v mnišských klášterech: aby čelil ďábelským žádostem. Zákon o čistotě piva ze 16. století to uzákonil, čímž se chmel prosadil jako koření do piva ø a vypudil z něj například blín (Rätsch 1998: 269–271).

Marzell považuje germ. *humilo vzhledem ke staroangl. hymele za zděděné slovo. Uvádí se také, že kromě chmele se staroangl. hymele označuje také svlačec rolní „Volvulus spp.“ a posed bílý „Bryonia spp.“. Dochází proto k závěru, že sl. *chъmelъ je výpůjčka (Marzell 2000: II 903). Seebold lakonicky poznamenává, že směr přejímání je sporný (Kluge 1999: 382n.).

Vezmeme-li v úvahu, že opletník plotní a posed rovněž patří mezi popínavé rostliny, pak se nabízí předpoklad, že za tím stojí související koncept, k čemuž by při přejímání sotva došlo. Germ. *hum- < ie. *ḱm̥- lze zase považovat za nulový stupeň ie. *kem-. Otázka odpovídajících podob s baltským k-, slovanským ch- a germánským h- se obvykle vysvětluje přejímáním (např. Büga 1959: 216). ESSJ se na věc dívá jinak: předpokládá-li se u slovanských odpovídajících podob s-mobile, lze zde pravidelně očekávat ch- (ESSJ_VIII: 70 et passim). Připustíme-li, že baltské k-, slovanské ch- a germánské h- (v některých případech) lze vysvětlit společným dědictvím, je pak důležité, že také slovanské -ъm- může být výsledkem nulového stupně ie. *-m-. Tento stupeň by v litevštině ukazoval na kum- nebo kim-. Litevské kamantinis však pokračuje v o-stupni, mohlo by tedy jít nanejvýš o paralelní tvořenío²⁹.

Dokud je nějaký koncept etymologicky ještě průhledný, může lexikalizace probíhat na základě různých ablautových stupňů a nemusí nutně ukazovat na výpůjčku, např. kamane „čmelák, Bombus spp.“ < ie. *kom-: něm. Hummel, čes. čmel „čmelák“ < ie. ḱm̥- (ačkoli množství etymologií

²⁸ Jedná se o popularizačně-vědeckou stať bez pramenů; protože však autorka, jak je známo, často zpracovávala nálezy rostlinných zbytků z archeologických vykopávek, nevidím důvod toto tvrzení zpochybňovat.

²⁹ Pro další zkoumání by měla být relevantní něm. dial. (Sedmihradsko) Hamê „Humulus“, které podle Marzella pochází z rum. hmei, hamei „tamtéž“ (Marzell 2000: II 906). Sotva však jde o slovo zděděné z románského jazyka; ani výpůjčka ze slovanštiny se nejeví příliš pravděpodobná.

Lit. kāmanos, kamiēnas, kumelē

23

lze interpretovat v tom smyslu, že zde příbuznost neexistuje, srov. ESSJ^V 145 a Lit. – o čemž však pochybuji). Další příklad z téže tematické oblasti: moucha se litevsky nazývá musė (nulový stupeň *-u-), zatímco ve slovanských jazycích se zde užívá stupeň o (*-ou-): polsky mucha. Ano, i v rámci nářečí jednoho jazyka lze k označení totožných skutečností užívat různé ablautové stupně: litevsky kaukas ‚skřítek, domácí duch‘: kukas ‚tamtéž‘, stejně tak staropru. cawx ‚ďábel‘, cucumbrast ‚ďáblův brod‘ (Maziulis 1993: 148ff., 295f.; další příklady viz Kazlauskas 1968: 109). Jinými slovy: zpočátku může existovat několik konkurenčních označení, například nářečních variant, pro podobnou či tutéž skutečnost, jejichž další vývoj se může ubírat zcela opačnými směry. Zvlášť výmluvným příkladem jsou staroperská a staroindická označení bohů a démonů: staroind. devá- ‚bůh; král…‘, ásura- ‚démon‘, ale také ‚živý, božský‘; staropers. daēva- ‚démoni‘, ahura- ‚bůh‘ (srov. Puhvel 2001: 99; Mylius 2001: 58).

Tím lze příslušnost slova kamantinis dobře zdůvodnit. Na druhé straně snad existuje odpovídající nulový stupeň, a to ve frazeologickém spojení kumelės šlapimas ‚vařený slad nebo teplé pivo s medem a mlékem‘ (Šimkūnaitė 2001: 29). Protože se dnes pivo obvykle chmelí, lze si představit, že pojmenování pochází od chmele. A kumelė odpovídá germ. *humilo a slov. *chomelb nejen ablautovým stupněm, ale i sufixem. Jak Šimkūnaitė ukázala na jiném místě, názvy označující ‚moč, vlhkost‘ šlapimas nebo ‚výkal‘ šūdas je třeba chápat přeneseně; podobnost pojmenovávaného předmětu, zde sklerocií, s myším trusem skutečně existuje, jak dokládá například pelėšūdžiai ‚doslova: myší trus‘ = ‚námel, Secale cornutum‘ (2001: 72). Ačkoli by v případě kumelės šlapimas bylo možné pojmenování zdůvodnit určitou podobností, hlavní motivací zůstává užití archaického slova, jaké se v hádance skutečně vyskytuje – a receptura je hádankou, prostě profesním tajemstvím.

8. Další případ, kdy slovanské ch- nachází protějšek v baltském k-, představují rus. хомяк ‚křeček, Cricetus cricetus‘, čes. chomík ‚tamtéž‘ aj., které se pokládají za zpětná tvoření z rekonstruovaného *choměstorb ‚křeček‘ (+ nový sufix) (ESSJ^VIII 67). U staroruských хомпсторъ, хомпстаръ se dochované označení ‚hmyz‘ považuje za chybné; i zde se za původní význam pokládá ‚křeček‘ (ESSJ^VIII 67). Německý ekvivalent Hamster < starohornoněmecké hamustro je třeba považovat za výpůjčku ze slovanského jazyka (< rusko-církevněslovanské choměstorb ‚tamtéž‘ Kluge 1999: 353), zatímco vztah slovanských slov k baltským, jednak litevským ³kamas ‚velká krysa‘, kamūklis ‚tamtéž‘ (LKŽ^V 172ff.), lotyšským kāmis ‚křeček, Cricetus cricetus‘ (Būga 1958: 581), jednak litevským stãras ‚zvíře, Citellus nebo Spermophilopsis‘³⁰ (LKŽ^XIII 668), případně ‚tamtéž; křeček‘ (Fraenkel 1965: 896), je sporný. Fraenkel k kāmas uvádí: „baltská označení lze se slovanskými spojit nanejvýš tak, že, jak poznamenává Būga, nezávisle pocházejí z cizího zdroje.“ (1965: 213). ESSJ: „Не совсем ясно, существовало ли сложное лит. *kamastaras < прасл. choměstorb или kāmas и stãras с самого начала

³⁰ Patrně sysel obecný ‚Spermophilus citellus‘.

24 |

BERND GLIWA

byla přejata odděleně“ (ESSJ_VIII 67). Pokud jde o křečka, zmínka o jeho lícních torbách (ESSJ_VIII 68), v nichž přenáší zásoby do spižírny, je velmi výstižná; křeček je proslulý tím, že si nacpává torby a vytváří velké zásoby. Toto cpání se v litevštině výstižně vyjadřuje slovesem kimšti ‚cpát; hltavě jíst; nakládat; shromažďovat se‘ (LKŽ_V 805); ablautovými variantami jsou kamštis ‚korek, zátka‘, kamšlys ‚ten, kdo hodně jí‘ < *‚ten, kdo se nacpává‘ kamšėklis ‚tamtéž‘, kamasuoti ‚jíst s velkou chutí, hltat, cpát se‘ (LKŽ_V 172ff.), ²kimštinis ‚nenasyta, žrout‘³¹ (LKŽ_V 805). Srovnání se slovanským *skomiti ‚stlačit, lisovat‘ (ESSJ_VIII 68) je proto zcela namístě. Pokud jde o litevské kamūklis, je třeba upozornit, že -uklis je typický sufix pro tvoření deverbatických podstatných jmen označujících nástroje (nomen instrumenti), případně vykonavatele (nomen agentis) (Ambrazas 1993: 156, 178); denominalní užití se sice občas vyskytuje, např. Ežerūkis ‚tůňka‘ (Bilkis 1998: 83), ale patrně je založeno na dvojitém zdrobňovacím tvoření < *Ežer-iuk-elis. Slovo miegūklis ‚spáč‘, uváděné jako zdrobnělina (Ambrazas 2000: 110), náleží do výše uvedené kategorie (nomen agentis), zatímco barzdūklis, barzdžiūklis ‚přeslička rolní, Equisetum arvense L.‘ (Ambrazas 2000: 184) je podle mého názoru třeba pokládat za kontaminaci slov barzdà ‚vous‘ a asiūklis, asiukai ‚přeslička‘ (ke kontaminaci viz Kabašinskaitė 1998: 63ff.) (nebo za setřelé složené slovo *barzdaasiuklis), srov. kaukabarždis ‚doslova: vous skřítka kaukase‘ = ‚přeslička‘ (LKŽ_V 419). S poměrně vysokou pravděpodobností lze tedy kamūklis chápat jako *‚cpal‘, ať už ve vztahu k přeplněné spižírně, nebo k lícním torbám; pak by ovšem šlo pouze o původní baltské tvoření od slovesa *kam- ‚cpát‘. To, že litevské kāmas, dial. kāms ‚krysa‘ a zejména lotyšské kāmis ‚křeček‘ nejsou výpůjčkami z ruštiny, zdůvodňuje Būga (1958: 581f.) kolísáním délky samohlásky, pro něž nachází paralely v litevském lāsas; lotyšském lase, lāse ‚kapka‘, litevském vēlės: lotyšském veļi, vēli ‚duše zemřelých‘ aj. Poukazuje také na to, že rus. хомяк označuje nejen křečka, ale i krysu (1958: 581), stejně jako staropolské chomyk ‚krtka‘ (ESSJ_VIII 66). Označení krysy a křečka se tedy zřejmě snadno přenášejí; svědčí o tom také synonymum žiurkėnas ‚křeček‘, nově také ‚svišť stepní, Marmota bobac‘, utvořené na základě slova žiurkė ‚krysa, bezcenný neužitečný člověk, myš, dřevák‘ (LKŽ_XX 810f.).

Lit. stāras wird einerseits mit stirti ‘erstarren’ verglichen (Fraenkel 1965: 896 und Lit.), was für den Hamster: „Begegnet der Feldhamster einem Feind auf dem Boden, dann richtet er sich auf und bläht die Backentaschen auf. Begleitet wird das ganze von wütendem Knurren und Fauchen.“ (www.das-tierlexikon.de/eigentliche-wuehler.htm) wie auch für den Siebenschläfer (auch Steppenmurmeltier, lit. švilpikas, Marmota bobac) plausibel erscheint, da diese am Bau wachen und sich dazu auf den Hinterbeinen aufrichten, bei Gefahr durchdringend pfeifen und dann in den Bau abtauchen

31

Jak Urbutis ukázal na litevském gomùs ‚žádostivý, nakloněný‘ a lotyšském gāma ‚žrout‘, takový vývoj na základě indoevropského *gem- ‚tlačit, lisovat; hromadit…‘ je zcela běžný, takže vedle hltavého jedení (litevsky kamuóti, kamuŕkyti) (srov. Urbutis 1981: 62-68) lze uvést také kamaros ‚chtíč‘.

Lit. kāmanos, kamiēnas, kumėlė

25

(srov. např. www.darwin.museum.ru/expos/ZooGeo/8_07.htm). Na druhé straně bych chtěl upozornit na těžce táhnout ‚těžce táhnout, vláčet, nést; zařezávat se, těžce doléhat; tuhnout‘, těžce táhnoucí ‚ten, kdo táhne v zápřahu‘ (LKŽ_XIII 668t.), táhnout v zápřahu ‚táhnout napjatě‘ (LKŽ_XIII 754), těžce kráčet ‚kráčet pomalu, neobratně a pyšně; těžce nést; třást se (zimou); sebou házet; hynout; zuřit; vzlykat‘, těžce zvedat ‚těžce zvedat nebo nést; přít se‘, těžce zvedat ‚těžce zvedat, nést‘, třást se zimou ‚totéž, třást se zimou‘, pevný ‚silný, pevný; strnulý‘, těžce nést ‚těžce nést, namáhat se, trápit se; potácet se‘ (LKŽ_XIII 817–830). Není zcela jasné, zda jde pokaždé o příbuzná označení, nebo zda by jednotlivá hesla měla být rozdělena na homofona. Aniž bych chtěl tuto otázku podrobně rozebírat³², přikláním se k Fraenkelovu názoru, který všechny tyto výrazy (pokud je uvádí) pojednává společně a řadí je k něm. strnulý atd. (1965: 896; Pokorny 1994: 1022); podle Bügy (1959: 259) k nim patří také tlustý ‚tlustý‘ – velmi mnohovrstevnatá a rozrůzněná slovní rodina. Zvlášť zajímavé je zde však těžce táhnout ‚těžce táhnout, vláčet, nést…‘, které vzhledem k víceméně stejně významovým podobám těžce zvedat, těžce nést, táhnout v zápřahu nelze považovat za ojedinělou slovotvornou formaci od tlustý, podezřelého z výpůjčního původu, podle vzoru křeček > křečkovat ‚hodně shromažďovat, hromadit‘. Jestliže tedy předpokládáme genetickou příbuznost, lze tlustý chápat jako *‚ten, kdo nebo co těžce nese, vláčí‘, což je výstižné označení křečka. Složené slovanské chomèstōrō by tedy bylo třeba chápat jako < *‚to, co se obtížně vláčí, nacpané k prasknutí‘. Problematické zůstává nejisté přiřazení těchto jmen ke křečkovi na jedné straně a otázka, zda křeček, případně ostatní pojmenovaná zvířata, v daném období vůbec žili v sídelním prostoru Baltů a Slovanů. Bohužel mi k tomu nejsou známy žádné konkrétní údaje, proto uvedu několik úvah. Jako stepní hlodavec byl křeček v zalesněných oblastech závislý na polích coby kulturní stepi. Protože se zemědělství rozšířilo nejpozději s Indoevropany, nelze tuto podmínku považovat za překážku. Existenci dalších názvů žiurkėnas, šalčias, balėsas ‚křeček‘ lze pokládat za doklad dlouhodobější známosti tohoto zvířete. Na druhé straně se v Litvě nevyskytují plch ani sysel, takže za původní význam lze pokládat křečka, a to jak u tlustý, tak u kamùklis – pokud ovšem netrváme na výpůjčním původu.

9. Lit. ¹kamas „prostý člověk; nevolník; venkovský hlupák“, které kvůli kēmeras, kemèras „nevzhledná, hrubá věc; obtíž; hlupák, neobratný člověk“ (LKŽ_V 556), kamėga „neobratný, otrhaný člověk“ (LKŽ_V 175), kēmas „nejasná věc, strašák“, kemėklis „ten, kdo pracuje neobratně; ten, kdo mluví sotva nebo neobratně“ kemėklis „zbytečná, překážející věc; strašák“, kemėšius „neobratný člověk“ (LKŽ_V 554 a násl.) a další výrazy podobného významu, sotva představuje výpůjčku z pol. cham, rus. хам „tamtéž“³³, jak se domnívá LKŽ_V (172). Srov. slovanské *ch- a s ním související ruské хомяк.

³² Příkladem: k stãrãs „vítr s dešťovými poryvy“, stãruoti „pršet za nárazového větru“ (LKŽ_XIII 669) lze uvést jako doklad významově ne totožného, ale přesto blízkého něm. steife Brise „silný vítr“.

³³ Vztah k biblickému Ham (hebr. HM, resp. vokalizováno HAM, Septuaginta Χαμ, pol. Cham, oproti tomu však Chus, hebr. KWS, Sept. Χους, pol. Chus) je nejasný. Biblický text (Genesis 9 a násl.) přitom působí spíše jako etnické a náboženské než sociální třídění; odtud od 18. století jazykové kategorie semitský a hamitský (Körner 1990: 13). Výklad polského Klein-

26 |

B E R N D G L I W A

„haraburdí, beztvará věc“ (Kardelytė 1985: IV 533), čeč. chomeček „starý člověk“, < *„hrbatý člověk“, Chomek „osobní jméno“, čumák „nenasytný člověk“ (ESSJ_VIII 66), s jinou příponou čes. chomor „odpadky, harampádí“ (ESSJ_VIII 68), a také snad něm. Hampelmann „původně ve významu ‚hlupák‘, nejasného původu, patrně zvukomalebné“ (Kluge 1999: 353). Na tomto místě je třeba znovu zmínit také lotyš. kamana „křivá žena“ (Mühlenbach 1927: 148).

Dále je třeba ukázat, že neobratní, nečinní lidé nebo neskladné předměty bývají označováni výrazy, jejichž sémantická motivace sahá ke „křivému“. Dokládají to tyto litevské příklady:

Kerėpla „rozvětvený strom sloužící jako trojnožka; sedlo u postroje; nevzhledná, rozložitá věc; rozložitá rostlina (zejm. keř, strom); neobratný člověk“, kėrė „pařez; drn; vrstva na zarostlé tůni, houbovitá bažinatá půda; část kolovratu; malý, pomalý člověk…“, kerėva „člověk s křivýma nohama, který kulhá“ (LKŽ_V 600 a násl.), kerėti „růst, bujet, větvit se; sílit“ a antonymicky „růst zakrslým způsobem, živořit“ (LKŽ_V 605), srov. lotyš. čerba „kudrna, člověk s rozcuchanými vlasy“, rus. kopenь „kořen“ (Fraenkel 1962: 241)³⁴; ostatní stupně střídání hlásek se dochovaly jen ve stopách: kárka „(u dobytka) koleno; stehno; stehenní kost“ (LKŽ_V 289), kirtmuõ „ohyb“, kirùlis „hák na míchání; nástroj k napínání tkaniny na tkalcovském stavu“, kìrlas „berle“, kirkšnis „tříslo, oblast rozkroku“, kirkšnìmas „tamtéž, podpaží“ (LKŽ_V 838 a násl.) a další.

Kevérza „malý, křivý strom s navzájem propletenými větvemi; křivá věc; člověk s křivýma nohama, neobratný, nemotorný člověk; hlupák; malý, křivý člověk…“, kėvalas „slupka, obal; plevy; neobratný člověk“, keveĩša „hlupák“, keveliuóti „odchýlit se stranou; válet se, kutálet se; sejít se; potulovat se“, kevėlsės „nohy (hanlivě)“ (LKŽ_V 671 a násl.), patrně k ie. *keu- „ohýbat“ (Pokorny 1994: 588).

Kreĩvas „křivý; příčný, ohnutý; nerovný; nesprávný; primitivní, špatný“, kreĩvis „to, co je křivé (strom nebo člověk); nepřesný“, kreĩvys „člověk s křivýma nohama; hrbáč; levák“, kreivùklis „ten, kdo chodí křivě (opilí)“ (LKŽ_VI 508 a násl.).

Lìngius „vysoký, shrbený člověk“, linginėti „ohýbat se, přikyvovat; potulovat se bez práce“, lingýnas „bahnité území, močál“, lingė „oblouk“, lingti „ohýbat“ a lìngti „milovat se“ (LKŽ_VII 526 a násl.), srov. sémanticky něm. jemandem geneigt sein, Neigung: neigen: nicken „být někomu nakloněn, náklonnost: naklánět se: kývat“.

Podobné příklady najdeme v němčině, například krummes oder linkes Ding „křivá nebo levá věc“ oproti gerade, recht, richtig „rovný, pravý, správný“, také links, linkisch „neobratný“, švéd. linka „kulhat“ (Kluge 1999: 521), Gelenk „kloub“, srovnáno s litev. leĩkti „ohýbat“ jako varianta g/k (Kluge 1999: 310); lepší je patrně rovnou upozornit na lingti „tamtéž“ a další (viz výše).

…adělů, podle níž plebs pochází od Hama, je pak spíše výsledkem přizpůsobení biblického výkladu existujícím termínům než vytvořením pojmu na základě tohoto biblického místa. Děkuji prof. A. Holvoetovi, který mě upozornil na možný vliv tohoto biblického místa na výpůjčku a laskavě mi předal záznamy jmen v hebrejské, řecké a polské Bibli.

34

Der erwogene Anschluss an *(s)ker- ‘schneiden’ (Fraenkel 1965: 241) kann nicht überzeugen, vgl. die obigen Erörterungen zu kamienas.

Lit. kāmanos, kamienas, kumėlė | 27

10. SYNTÉZA

Máme tedy řadu odpovídajících výrazů, které začínají lit. k-, germ. h-, sl. ch- / k-. Nejjednodušší způsob, jak je sjednotit, spočívá v předpokladu mobilního s- ve slovanských případech, z ie. *(s)k- > sl. chrustěti, lot. skrāustēt ‘praskat, křupat’ pro slovanštinu přes mezistupeň *ksroust- a sl. chrupati < ksroup-: lit. skùpsnūs, skrūpsi, skrupsėti ‘praskat, křupat’, skràubis ‘strach, úlek’ (Būga 1958: 443). Tento vývoj zpochybňuje Mel’ničuk, který až na několik málo výjimek považuje vývoj ie. *sk- > sl. *ch- za „недоказана и по чисто теоретическим соображениям невероятно“ (Mel’ničuk 1968: 215–6). Proto má být lit. skujà ‘šiška; jehlice jehličnatého stromu; větev borovice…’ (= sl. chvoj-) považováno za starou formaci s metatezí počátečního *ks- > sk- před balt. *ks- > š- (Mel’ničuk 1968: 215–6). Na druhé straně primární existence *ks- není vždy zřejmá a povinný mezikrok *sk- > *ks- > sl. ch- působí značně uměle. Pragmatický přístup ESSJ (např. ESSJᵥᵢᵢᵢ 22 aj.) proto pokládá ie. *(s)k > sl. ch- za plausibilní, přičemž každý může podle svého uvážení předpokládat odpovídající formaci, jakou představuje dvojice skujà ‘šiška…’: sl. *chvoja > čech. chvoja ‘borovice…’ aj. (ESSJᵥᵢᵢᵢ 125f.), se všemi důsledky, které z toho plynou pro stáří a metatezi.

Pro chmel tedy máme lit. kamantai, nejisté je kumėlė, sl. *chъmelъ > rus. хмель: germ. *humilo- > dán. humlekop, lat. humulus (Marzell 2000: II 906). Vzhledem k ae. hymele ‘chmel’ a ‘svlačec, posed’ je třeba předpokládat základ ie. *(s)kem- ‘vinout se, ohýbat’.

Pro kummet: lit. kamantāi ‘kummet’, pol. chomąto / hornoluž. chомот ‘totéž’, něm. Hamen ‘kummet’; je třeba upozornit, že sem patří také označení sítě: něm. Hamen ‘síť’, slovin. homôt ‘síť’ (ESSJᵥᵢᵢᵢ 69), případně při jiném ablautu kumelys: ‘9. ústí vlečné sítě; 10. plovák na síti’. To, jak již formuloval ESSJ, představuje dostatečný argument proti výpůjčce a opravňuje ke srovnání s lit. kāmanos (ESSJᵥᵢᵢᵢ 70), pokud předpokládáme obecnější význam na základě ie. *(s)kem- ‘brzdit; krotit’ (srov. Pokorny 1994: 555).

Lot. kāmis ‘křeček’ a rus. хомяк ‘totéž’ je třeba, s výhradou nejistoty ohledně historického rozšíření tohoto hlodavce, považovat za příbuzná slova, a to na základě ie. *(s)kem- ‘tlačit, lisovat’ ve specifickém významu ‘cpát’, jaký se vyskytuje v lit. kimšti, tedy vlastně *‘ten, kdo si nacpává líce’.

Lit. kamas ‘prostý chlapík; nevolník; venkovský balík’, kamėga ‘nešikovný, otrhaný člověk’, kemėšius ‘nemotorný člověk’, pol. cham, rus. хам ‘totéž’, čech. chomeček ‘starý člověk’ (s hrbem?), něm. Hampelmann se považují za příbuznou skupinu slov založenou na *(s)kem- ‘křivit, ohýbat’.

Zu den lit. Flussnamen Kamainė, Kāmė, Kamoja, Kamatis, Kāmona (Vanagas 1981: 144), Kumė, Kùmpė, Kumpālė (Vanagas 1981: 171), vgl. lit. kùmpti ‘biegen, krumm werden’, lett. kùmt ‘bucklig, krumm werden’, ebenso Kumėlupis (Vanagas 1981: 171), Kamarià, Kamārė, Kamarà (Vanagas 1981: 144) und den Rätselworten kambanka, kumpuringė ‘Fluss’ stelle ich die ukr. Flussnamen Хомо́ра, Хомор, Хомур, (ESSJᵥᵢᵢᵢ

28 | BERND GLIWA

69). Dále k základu *(s)kom- ‘ohýbat’: slovak. dial. chomola ‘krk’ (ESSJ^VIII 68), sémanticky srov. lit. kākłas ‘krk’ (Fraenkel 1962: 205f.) a kumelvš ‘13. páteř’, staročech. chomol ‘vrchol, špička’: lit. kaukurė ‘kopec, vrchol’ < ie. *kou-k- ‘ohýbat, klenout’ (srov. Pokorny 1994: 589), staropol. chomla ‘věnec na hlavě, který drží vlasy’, ukr. χόмля, хомівка ‘ženská pokrývka hlavy’ (ESSJ^VIII 68f.).

Další možností, jak začlenit sl. ch- do souvislostí, je snad předpoklad sl. ch < *kh₂, který uvádí Kortlandt (1988: 303), aniž odkazuje na literaturu. K příkladu, rus. xanatʹ ‘uchopit, popadnout’ (Kortlandt 1988: 303), ESSJ konstatuje, aniž zmiňuje etymologii obsahující laryngálu: „Основано, в конечном счете, на звукоподражании“ a srovnává s obdobnými sl. *capati, *gabati (ESSJ^VIII 19). V uvedených případech má interpretace ch- < kh₂- zásadní nevýhodu: laryngála se nemůže objevovat fakultativně a slovanské dublety s počátečním k-, respektive ch- by se neměly vyskytovat³⁵.

Lze tedy poměrně zřetelně rozlišit dva samostatné, avšak (alespoň v pozdním stadiu) homofonní kořeny: *(s)kem- ‘ohýbat, křivit, vinout’³⁶ a *(s)kem- ‘tlačit, lisovat, bránit’³⁷, z čehož se vyvinuly také významy ‘krotit, potlačovat’ a ‘trýznit’: kamuiti, kamuoti, kamuoti ‘varginti, kankinti; sunkiai dirbti, vergauti…’ na jedné straně a kimšti ‘cpát’ na straně druhé. Nelze přitom opomíjet, že shoda znění může vést k významovým interferencím a kontaminacím; například význam ‘krotit’ lze odvodit také z ‘křivit, naklánět’: srov. lit. palankùs ‘podřízený, poddajný, nakloněný’ (LKŽ^IX: 239) v kontextu Kartais net sunku patikėti, kad laumė – tai suasmeninta pirmykščiam žmogui pavojinga ir grasi gamtos, visų pirma, vandens, stichija, kurią jis stengiasi pažaboti, palenkti savo labui (Vėlius 1979: 9), a také rčení ohnout někoho pod jho ‘zkrotit, ovládnout, vychovat někoho’.

LITERATURA³⁸

AMBRAZAS, S. 1993: Daiktavardžių darybos raida, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

AMBRAZAS, S. 2000: Daiktavardžių darybos raida II, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

BASANAVIČIUS, J. (Hrsg.) 1998: Lietuviškos pasakos įvairios IV, Vilnius: Vaga.

BILKIS, L. 1999: Lietuvių priesaginiai diminutyviniai helonimai, Acta Linguistica Lithuanica 41, 51–95.

BŪGA, K. 1958: Rinktiniai Raštai I, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

BŪGA, K. 1959: Rinktiniai Raštai II, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

DINI, P.U. 2000: Baltų kalbos. Lyginamoji istorija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

³⁵Postup s metatezí ig. *k/HVm- (>k-) > sl. *k/HVm- (>ch-), kde se H jako l, r v rus. голова, pol. głowa: lit. galvà ‘hlava’, rus. голова ‘město’, pol. gród ‘hrad’: lit. gardas ‘ohrazení’ považuje za vyhovující, by formálně postačoval. Pro takovou laryngální metatezi však chybějí jakékoli doklady.

³⁶ Hierzu lit. kumpis, ne. ham ‘kumpis’, fnhd. Hämchen – karka (Drotvinas 1987: 206), lett. kamps ‘krumm’, ai. kmárati ‘ist gebogen, krumm’ < ig. *kam-(?). *kṃ- ‘gebogen, krumm sein’ (Fraenkel 1962: 309), lit. kė́mos ‘Schenkel’ (LKŽ^V: 561), kìmbra ‘Bein (abwertend)...’ (LKŽ^V: 800).

³⁷K tomu arm. kamel ‘tlačit, ždímat’, stnord. hemja ‘uzdit, zadržovat’, dolnoněm. hamme ‘ohrazené pole’ (Pokorny 1994: 555).

³⁸Srdečně děkuji dr. A. Judžentisovi za pomoc při obstarávání literatury.

LIT. kāmanos, kamienas, kumėlė

29

DROTVINAS, V., red. 1987: Lexicon Lithuanicum. Rankraštinis XVII a. vokiečių-lietuvių kalbų žodynas, Vilnius: Mokslas.

ESSJ – Этимологический словарь славянских языков, 4, 8, 10, 13, red. O. N. Trubačov, Moskva: Nauka, 1977, 1981, 1983, 1987.

EULER, W., 2002: Indogermanische Hirten und Krieger – ein Mythos oder Beginn europäischer Kultur? Res Baltica 8, 35–65.

FRAENKEL, E. 1962: Litauisches etymologisches Wörterbuch 1, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

FRAENKEL, E. 1965: Litauisches etymologisches Wörterbuch 2, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

GIMBUTIENĖ, M. 1996: Senojĭ Europa, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

GLIWA, B. 2003: Witches in Baltic Fairy Tales, Onomasiology Online 4, 1–14. [www.onomasiology.de]

GLIWA, B. 2003a: Nešinas, vedinas, tekinas, Acta Linguistica Lithuanica 48, 19–34

GLIWA, B. 2003b: Die Hexe und der Junge (AaTh 327 F) und Der Junge im Sack des Freßdämonen (AaTh 327 C). Ein kulturgeschichtlicher Deutungsversuch litauischer Märchen. Fabula 3/4 Bd. 44, 272–291.

GUOBYTĖ, R., STANČIKAITĖ, M. 1998: Traces of Human Activities in Pollen Diagrams from Biržulis Lake with a Short Review of Geological and Geomorphological Conditions in the Biržulis Area, Archaeologia Baltica, 3: 121–130.

HEHN, V. 1963: Kulturpflanzen und Haustiere, Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft.

HERTEL, J. (Hrsg. u. Übers.) 1998: Indische Märchen, Augsburg: Weltbild (Bechtermünz).

HOAD, T. F. 1996: Concise Dictionary of English Etymology, Oxford, New York: Oxford University Press.

JUŠKA, A. 1955: Lietuviškos dainos 1–2, Vilnius: Valstybinė grožinės literatūros leidykla.

KABAŠINSKAITĖ, B. 1998: Lietuvių kalbos liaudies etimologija ir artimi reiškiniai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

KAEGI, A., bearb. 1990: Benselers Griechisch-Deutsches Wörterbuch, (19. Auflage), Leipzig: Verlag Enzyklopädie.

KARALIŪNAS, S. 1987: Baltų kalbų struktūrų bendrybės ir jų kilmė, Vilnius: Mokslas.

KARDELYTĖ, J. et al., red. 1985: Rusų–lietuvių kalbos žodynas IV, Vilnius: Mokslas.

KARULIS, K. 1992: Latviešu etimoloģijas vārdnīca I–II, Rīga: Avots.

KAZLAUSKAS, J. 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika, Vilnius: Mintis.

KAZLAUSKAS, J. 1970: (Rez.) Baltų ir slavų kalbų ryšiai (Lietuvių kalbotyros klausimai X), Baltistica 6 (1), 130–132.

KERBELYTĖ, B. 1999: Lietuvių pasakojamosios tautosakos katalogas 1 – Pasakos apie gyvūnus. Pasakėčios. Stebuklinės pasakos, Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas.

KLUGE, F. 1999: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, 23. erw. Auflage, bearbeitet von Elmar Seebold, Berlin, New York: W. de Gruyter.

KÖRNER, J. 1990: Hebräische Studiengrammatik, Leipzig: VEB Verlag Enzyklopädie

KORTLANDT, F.1988: The laryngeal theory and Slavic accentuation. Bammesberger, A. (Hrsg.) 1988: Die Laryngaltheorie und die Rekonstruktion des indogermanischen Laut- und Formensystems, Heidelberg: Winter, 299–312.

KORZAKAS, K. (Red.) 1968: Lietuvių tautosaka V – Smulkioji Tautosaka, žaidimai ir šokiai, Vilnius: Mintis.

KULAKOV, V. 2002: Pferdeopfer am Dollkeimer-Berg, Res Balticae 8, 209–218.

LKŽ – Slovník litevského jazyka I–XX, Vilnius: Mintis, Mokslo ir enciklopedijos leidybos institutas, LKI, 1956–2002.

LUCHTANAS, A. 1992: Rytų Lietuva I. tūkst. pr. m. erą, Lietuvos Archeologija 8, 56–85.

LÜTHI, M. 1996: Märchen, 9. durchgesehene und ergänzte Auflage, bearbeitet von H. Rölleke, Stuttgart, Weimar: Metzler.

LYBERIS, A. et al. (Hrsg.) 1979: Pirmasis lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mokslas.

30 |

Bernd Gliwa

Mel’ničuk, A. S. 1968: Корень *kes- и его разновидности в лексике славянских и других индоевропейских языков. Этимология 1966, 194–240.

Marzell, H. 2000: Wörterbuch der deutschen Pflanzennamen I–V, Köln: Parkland.

Mažiulis, V. 1988: Prūsų kalbos etimologijos žodynas I (A–H), Vilnius: Mokslas.

Mažiulis, V. 1993: Prūsų kalbos etimologijos žodynas II (I–K), Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Mažiulis, V. 1997: Prūsų kalbos etimologijos žodynas IV (R–Z), Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Morkūnas, K. et al. (Red.) 1977: Lietuvių kalbos atlasas 1. Leksika, Vilnius: Mokslas.

Mühlenbach, K. (1925–) 1927: Lettisch-deutsches Wörterbuch II, redigoval, doplnil a pokračoval J. Endzelin. Riga: Lotyšský kulturní fond.

Mylius, K. 2001: Langenscheidts Handwörterbuch Sanskrit-Deutsch, Berlin etc.: Langenscheidt.

Otrębski, J. 1961: Beiträge zur baltisch slavischen Namenkunde, Beiträge zur Namenforschung 3, 262–265. (zit. Vanagas 1981: 144)

Otrębski, J. 1965: Gramatyka języka litewskiego II. Nauka o budowie wyrazów, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.

Pokorny, J. 1994: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch I, (3. Aufl.) Tübingen, Basel: Francke.

Puhvel, J. 2001: Lyginamoji mitologija, Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas.

Rätsch, Ch. 1998: Enzyklopädie der psychoaktiven Pflanzen, Aarau: AT-Verlag

Razmukaitė, M. 1998: Priesaginiai oikonimai iš asmenvardžių ir apeliatyvinių asmenų pavadinimų, Acta Linguistica Lithuanica 41, 159–201.

Renfrew, C. 2000: Die Indoeuropäer – aus archäologischer Sicht. Spektrum der Wissenschaft. Dossier: Die Evolution der Sprache, 40–48.

Rix, H. et al. 2001: Lexikon der indogermanischen Verben. Die Wurzeln und ihre Primärstammbildungen, Wiesbaden: Dr. Reichert.

Sabaliauskas, A. 1968: Baltų kalbų naminių gyvulių pavadinimai. Lietuvių kalbotyros klausimai 10, 101–190.

Skardžius, P. 1996: Lietuvių kalbos žodžių daryba. Id., Rinktiniai raštai 1, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijos leidykla.

Skardžius, P. 1998: Lietuvių vandenvardžiai su -nt-. Id., Rinktiniai raštai 4, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijos leidybos institutas.

Slančiauskas, M. 1974: Šiaurės Lietuvos pasakos, Herausgegeben von N. Vėlius und A. Seselskytė, Vilnius: Vaga.

Smoczyński, W. 2000: Untersuchungen zum deutschen Lehngut im Altpreußischen, Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego.

Sruoga, B. 1957: Dainų poetikos etiudai. Id., Raštai 6, Vilnius: Valstybinė grožinės literatūros leidykla.

Šimkūnaitė, E. 2001: Gyvenimo receptai, Vilnius: Žuvėdra.

Toporov, V. N. 1975: Русский язык. Словарь (А–Д), Москва: Наука.

Toporov, V. N. 1980: Русский язык. Словарь (I–K), Москва: Наука.

Ulvy das, K. (Red.) 1965: Lietuvių kalbos gramatika 1, Vilnius: Mintis.

Urbutis, V. 1972: [Rez.] Этимология 1966, Москва: Наука. Baltistica 8 (2), 207–213.

Urbutis, V. 1981: Lie. gomus, -i „norus, noringas, linkęs“, la. gama „kas pernelyg daug valgo“ ir kiti giminiški žodžiai. Id., Baltų etimologijos etiudai, Vilnius: Mokslas.

Vanagas, A. 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas, Vilnius: Mokslas.

Vanagas, A. 1988: Ringuoja, linguoja, gumba mūsų upės, Gimtasis kraštas, 25.02–02.03, 8.

Varnas, A. 1998: Horse Burials in Lithuania, Archaeologia Baltica, 3: 291–294.

Vėlius, N. 1979: Laumių dovanos, Vilnius: Vaga.

Lit. kāmanos, kamienas, kumėlė | 31

Vėlius, N. 1987: Chtoniškasis lietuvių mitologijos pasaulis, Vilnius: Vaga.

Vėlius, N., (Hrsg.) 1996: Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai I, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijos leidykla.

Volkaitė-Kulikauskienė, R. 1999: „Žirgų kapai“ ir jų simboliai, Augalų ir gyvūnų simboliai, Vilnius: Gervelė, 306–334. (Senovės baltų kultūra, 5)

Bernd Gliwa

Doručeno 16. 10. 2003

Sargeliai

LT 60433 Žaiginio pšt.