170 |

RECENZIJOS

Vaskelaitė, R. 2003: Lietuvių kalbos daiktavardiniai junginiai sintaksinių ryšių požiūriu. Acta Linguistica Lithuanica 48, 143–158.

Vytautas Ambrazas, Institut litevského jazyka, P. Vileišio g. 5, LT-10308, Litva

Přijato 22. 4. 2005

Chrestomatie litevských nářečí

Sestavily Rima Bacevičiūtė, Audra Ivanauskienė, Asta Leskauskaitė, Edmundas Trumpa

Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2004, 328 [16] p., ISBN 9986-668-56-5

Velcí naši jazykovědci Juozas Balčikonis, Zigmas Zinkevičius, Adelė Laigonaitė a další nás dlouho učili o velkém významu lidového jazyka (živého jazyka, nářečí) pro kulturu života národa a pro vědu; každou knihu o nářečích jsme vítali s radostí. Radujeme se tedy i z nové Chrestomatie litevských nářečí. Připravila ji mladší generace jazykovědců-nářečních badatelů, která často novými metodami zkoumala a zkoumá naše mluvy a mluvičky (vědecká redaktorka doc. dr. Laima Grumadienė).

Vše je předkládáno na základě magnetofonových nahrávek (proto se zcela pomíjí starší chrestomatie z roku 1970); autoři se nevyhýbají ani textům s narušeným nářečním systémem (prof. Juozas Balčikonis už dávno učil, že dnes lze v nářečích najít všechno, protože písemný styk a škola mnohé pokazily). V době, kdy už téměř neexistují venkovské komunity a všichni se učí z rozhlasu, televize a v nejrůznějších školách, je při rozhovorech s lidmi hovořícími nářečím slyšet přizpůsobování „spisovnému“ jazyku – po 15–20 minutách nelze často ani nic zapsat, protože jde jen o minutovou řeč, předvádění „vzdělanosti“, nikoli o zděděnou mluvu. V této chrestomatii se takové věci vyskytují; v „Úvodu“ se na ně upozorňuje – vždyť všichni známe současnou situaci a chápeme, že se to objevovalo i dříve v nahrávkách a různých článcích. To může zmást další jazykovědce, kteří vedle zděděných jevů najdou i velmi nové.

Je uveden celý používaný transkripční systém, přestože zůstává mnoho nevyřešených otázek (zejména značení měkkosti skupiny souhlásek ankščiau, kel'ti apod., zápis redukovaných samohlásek od dob Chylinského vaikas Dv, maišas Drsk, Rtn atd.). Jsou patrné chyby: deŋ'.kt' = deŋgt', mėːdis = mėːd'is, uːks = u̯o̯ks (s. 18, 19); Šiaulijští nemají podobu ž'uŋkšn'us = ž'uŋkšn'us, nýbrž východolitevské žiuŋgsnys (viz také LKŽₓₓ, z LD 67, Grv).

Říká se, že „v litevském spisovném jazyce je první složka akutových dvojhlásek i, u + l, m, n, r krátká, a proto se jejich přízvuk označuje gravisem (`), např.: gìrtas, kùrmis, ale v knize už nezůstala místa, kde by se to takto uvádělo: u Kaunasanů, Jurbarkasanů a Žagarasanů jsou první slabiky jen dlouhé či polodlouhé (zapomnělo se pouze na dvojhlásku ùi).

Jsou nové názvy nářečí dílem jediného Alekse Girdenise, nebo se prof. Zigmas Zinkevičius nepodílel na jejich tvorbě (s. 26)? Ve vědeckých dílech jsou pozornost a pravdivost nezbytné.

Začíná se oddílem „Západní aukštaitština“ (pododdílem „Kaunaská nářeční skupina a aukštaitská nářečí Klaipėdského kraje“). Zajímavý úvodní článek pojednává o historii těchto mluv; připomínají se nářeční oblasti Malé Litvy striūkiai a baltsermėgiai. Ke kaunaské nářeční skupině se připojuje také jurbarská mluva (shrnutím

RECENZIJOS | 171

Už se ani nepamatuje, že se tam říká mā.ta ~ māto, sā.k'e, a že se zvláště liší od kaunaských nářečí). Kdo ví, zda Jurbarkas, stejně jako celé Pruské Litva a zanavykové z okolí Šakiai, vyslovuje a vyslovoval pí.rmas, dú.nda (nepotvrzují to ani svazky Slovníku zanavyského nářečí, které redigovali Aldonas Pupkis a Vilija Sakalauskienė, v čele s dr. Rimou Bacevičiūtė, ani mnoho dalších dotazovaných lidí) (s. 40). Po vyslechnutí textů na CD je zřetelněji slyšet sklouzávání i, u (v okolí Marijampolė a Prienai se prodlužují, ale jinde ne); autoři sami na zvláštní mapě (za s. 36) uvádějí, že se krátce vyslovují dokonce i v Kybartai a Pajevonys, a tady je jakýsi zmatek: kdo neříká pravdu – Rima Bacevičiūtė, ta mapa, nebo Frydrichas Kuršaitis, Jonas Jablonskis či LKA? Na mapě jsou vesnice Eglinė a Vaiponia považovány za podnářečí Puńsku, ve skutečnosti však náležejí k oblasti Liubavas–Kalvarija; byly odtrženy Společností národů za pomoci Francie. Je velká nespravedlnost, že JRB říká mā.tu, mā.ti – říká jen mā.ta, sā.k'e a podobně (proto byli zařazeni k severozápadním aukštaitským nářečím, nyní jsou přeřazeni ke kaunaským).

Velmi zajímavý je text nářečí Katyčiai (autor tam hovořil roku 1964 s člověkem, který přišel z vesnice Buikiškė u Vainutas): říkalo se tam būva ~ būvo, išvā.r'e ~ išvārė, sā.k'e ~ sākė, šė.n'd'ie šā.lta ~ šiandien šalta, v knize je to však jinak. V textu z Baltkojai (okres Šakiai) se všechna nepřízvučná e mění v žemaitské ę (při poslechu textu jde jen o poněkud více posunuté e, nikoli však o žemaitské ę), a í.r je ī.r. Případ důrazu (s. 51, 52). V textu z Garliavy vadí transpozice: āštuntais, devintais je pád inštrumentál, ukazuje na přízvuk na druhé slabice, ale transponováno je āštuntāis, devintāis; sekundární přízvuk číslovky kā.turez'dāe.šims ve slabice -de.- byl považován za hlavní (s. 51, 52) atd. V textu z Birštonas z vesnice Žemaitkiemis nebyla slyšet dvojhláska ua ~ uo, ačkoli na Kederově statku tak mluvilo několik mužů a ve městě ženy u kostela (dokonce i zesnulý bratr prof. Jona Kazlauskase Kajetonas). Možná je ua (s. 54) uo, a ne va? Vadí také í.rgi (v Garliavě to bude ī.rgi).

Také šiauliajská nářečí začínají úvodem a mapou; ta je opravdu cenná a zajímavá (vadí jen muziká.nc = muzikāntas (Žagarė) a ve všech nářečích pasiž'ā.uk't' = pasiž'āukt', bė.k't' = bė'kt'; zcela nepřízvučné samohlásky, poněkud posunuté dopředu, budou žemaitské ę, a zda plāukai vůbec jsou plāukai (s. 63), plākas ~ plēkas (l změkčené) (s. 65) a podobně).

V textech z okolí Žagarė nebylo zaznamenáno, že cirkumflexní přízvuk neprodlužuje první složku dvojhlásky – jde pouze o melodii hudebního přízvuku ve īšein, šāugdava a podobně (o tom se mezi dialektology hodně diskutovalo). Velmi překvapivé je všeobecné prodlužování krátkých samohlásek: bū.va, ži.na (hodně jsem o tom mluvil s lidmi ze Šakyna, neslyšel jsem to, možná se to teď už smísilo), ale pa'kíla a pa'kíla zřetelně rozlišovali a rozlišují (v Šakyně a Žagarė je plno přistěhovalců odkudkoli); vyslovovali š'v'ėlp'n, š'v'il'p'n.

Pochybnosti jsou i ohledně transpozice: mušó.ika (1), nikoli mušėikā; trō.ba, nikoli trōba; gi.lei takový odsunutý přízvuk nemá, ta.s (tas) je jakési překvapení, stejně tak tu.s (kelmus); ū.žlips' lā.kstā.r – není to participium lā(k)stās, nikoli zvratné sloveso; tēmi neznamená „na tom“, ale má zcela jiný kořen a také jinou nerovnost (např. paš'l'auž' ~ pašliaužia, nikoli pašliaužia (s. 70) atd.). Zdá se, že jde o stejné tvary, ale výslovnost je pokaždé jiná: bā.ndo.s ganī't' a bāndas než'u.rėsi (s. 71). Nečekaně daleko od žemaitských nářečí je přepis tuos jako tuōs.

Krakių dúos bylo změněno na dúos (!!), braj.gus mokeš'č'ei na brāngūs mókeščiai, ū.li'č'os na ūlýčios, rėi.škē na reiškia atd. (s. 75).

Jižní aukštaitská nářečí jsou vlastně pravá dzūkština, jejich území se stále zmenšuje – někde slavizuje, jinde se východním či kaunaským způsobem mění v aukštaitštinu. Úvod je zpracován dobře, snad jen bė'kti = begtė, lań.k'e = lań.k'e (s. 77) by se mělo opravit. Není také jasné, jak může být na mapě samohláska ʒ. vyznačena s východní hranicí u Němenu, když ʒ'škā ~ ožkā, kǝ'pa ~ kǝ'pǝ se vyslovuje daleko na východě ve Varėně, Maceliai, Valkininkai, Paparčiai a Ramaškonys (s. 78); srov. mapu za s. 76 (tuto samohlásku vyslovují i BrS, DrS, dokonce i vilnijská nářečí – o jakou hru jde?).

172 |

RECENZIJOS

V textech se najde ledacos: texty z Paparčiai, Mačėliai a Varėna, které přepsala dr. Asta Leskauskaitė, jsou zcela správné (snad by se mělo přízvukovat i „dabar“; nezaznamenal jsem, že by v attrūktu vypadla dvě t; parvaž iav[o] by se mělo přepsat; ri.tōːi = ri.tɔːj (s. 92), namōpi = namɔːp'i (s. 93), pauõːk = pauõːk (s. 93), ti·če = ti·če); v textu z Kučiūnai se asi neříkalo dúos ~ duõs (s. 95), dalí·kas = dal'i·kas (s. 95) a podobně. V bibliografii je řada nepřesností: článek A. Jonaitytė a T. Sudnik je o apském nářečí (východoaukštaitském), nikoli o jižní aukštaitštině (s. 86).

Nejdelší kapitolou je patrně „Východní aukštaitové“ (s. 100–171). Je tu největší rozmanitost nářečí a autoři museli pořádně zapracovat. Mapa je zpracována velmi dobře, hranice nářečí jsou jasné a poměrně přesné (mapa za s. 100). Také úvod je pečlivě připraven; pochybnosti vzbuzuje pouze přízvukování laukúošna = laukúosna, dantýsan = dantýsan (s. 105); není jasné, jak se při posouvání souhlásek k, s dopředu samohláska e posouvá dopředu a mění v a: seserės > sasaras (?) (s. 105).

Název vesnice v okrese Pastovys (místo, kde žijí litevští Bělorusové) je Juravas, nikoli Jūravas (s. 113) (ověřeno); nešìės = nešìės (s. 115); zdráháme se uznat existenci tvaru budoucího času bèks ~ bègs (s. 115); totéž platí pro uždės (s. 115); vilkas didzú.use(s) je příslovce (býv. n.) a to, zda je nějaká souhláska s palatalizovaná, nemá význam (s. 115); žósti se jen zřídka vyslovuje s přízvukem, vhodnější je žósti „promluvit, začít mluvit“ (s. 130) atd. Ohledně bibliografie opět nečekaná zpráva: sotva lze předpokládat, že rozbor nářečí Lauksargiai, 9 km od Tauragė, pomůže i dětem hledat rysy východolitevských nářečí (s. 130).

V textech je třeba ma.mi·tæ. přepsat jako momýtė (s. 136–137), kótas (s. 137) = kótas; prý smalė·kai, snad ne smalėkai (s. 137); namúošna = namúosna, pir'k'õ·sna = pirkiõsna (s. 138), svietas = svietas (s. 139); v písňových textech jsou přízvukovány langą, kiaulės (s. 139), žìnta., tj. žento (s. 139), dú.kte, tj. duktė, šu.ni(s), tj. šunis (tamtéž).

Totéž platí i pro důležitý text z Baltmuižė (u Daugavpils): durnì·s'te = durnýstė (2), nedó·ra.s ă.ki.s = nedó·ra.s ă.ki.s; kaimí.nka, nikoli kaiminkà, apibū.ra. = apibū·ra. ~ apibūro. Totéž i v textech z anykštėnského nářečí: bú.dava = bú·dava.; liktarne.la.s = liktarnėlės; išplė·ždava. bylo alespoň dvakrát přepsáno jako plėšdavo? Je tvar ustāvas z žadininského nářečí skutečný? Vyslovuje se ustā·vas (ustā·vas), v Rk ustɔ·vas ~ užstovas (s. 147); suplā·iš'ā.ji. = supleišėję; aždun.cū = uždunsu (po n se souhláska s často mění v c) (s. 148).

Kupiškėnské texty jsou velmi zajímavé, ale i k nim máme připomínky: bagõ·tas = bagõ·tas, gera = gera, važúos = važiuos; krikš't'i·nɔ.s = krikštynɔ.s, jí ~ jy (nikoli ji) (s. 157); atɔ.gal'u ranku = atāgalia rankà (s. 159).

Širvintišké luŋ'·kt' = luŋ.kt' je jako hřebík v botě (s. 162); vìlko būta =...būta, laukúos(na) = laukúosna (s. 163); pakin'k'l'u.kai = pak'in'kl'u.kai; mergi·tes, suknì·te, nabagì·ču – má snad všude být přípona -ytė? (s. 166); rit'ōi = rit'ōi (s. 166); dirvó·na (takto psal jen K) = dirvó·na (s. 170) atd.

Úvod a texty patří k nejlepším mezi panevėžyskými nářečími, která se dosud udržují v běžném životě (jejich mluvčí mi vytýkali slovo panevėžiškiai); snad jen blógūs je třeba opravit na blógūs (s. 180). Panevėžyská dúos = duõs (nejméně třikrát), abžó·t' = ab'žó·t', ž'ūrė·t' = ž'ūrė·t' (s. 185); ė·dal's = ė·dal's (s. 186); d'i·k's = d'i·k's, blō·ga = blō·ga, apibė·ks = apibė·ks, á.ic'vars je á.ic'vars (?).

Potíže se žemaitelskými varguteliai jsou větší; v úvodu bylo třeba opravit alespoň àv'ieč'ė, kàmu.li·s, sú.nòs (s. 196). Rozšíření afrikát č, dž tu není řádně popsáno (s. 198). Zájmenná přídavná jména mají v mnoha severních a varniškých nářečích podobu plāt'ė·s'is, žāl'ė·sis, nikoli plačiā­sis, žāliasis (s. 201). Slovo balandis je známé v celé Litvě, nejen mezi Žemaitiany (s. 203); soda znamená „nerozptýlená vesnice“, nikoli ledajakou (s. 203).

RECENZIJOS

| 173

Mapa je jako by bez výhrad. O šaukėnských „žunsis“ a dalších jevech psal prof. Albertas Rosinas; ve vaiguvských textech jsou pro „Atlas“ rovněž takové příklady.

Říká se, že se rozlišuje i˙, u˙ od i˙, u˙˙, ale píše se uoki.č'ū. (u všech je -i˙t'is | -i˙t'e – co jižní nářečí vypouštějí? (s. 208). Metatonie budoucího času nenastává ve slovech s akcentovanou kořennou slabikou nebo příponou (dįrbs, aūgs, gyvēns), zatímco cirkumflexní a krátká slabika zůstávají nezměněné (s. 209). Na témže místě se neuvádí rozsáhlá oblast koncovky -ums v dativu a instrumentálu plurálu: patří k ní jen Nemakščiai, nikoli polovina knížectví s Jurbarkem a dalšími sousedy.

Z výrazného rozlišování i˙ < ie vznikly podoby vyresnyjai = vir'es'n'i˙jai ~ vyresnieji (s. 210) a dále: nuri˙t'ėje = nurietėjo, znovu vi˙resni˙j'ė (!), uoki.t'i (?) (s. 219); seni˙je: z Varniai (s. 230), ani˙je ~ anyjai (?), didi˙je ~ didyjay (3 podoby) (s. 231)!

Tvar zájmena není mūsų, nýbrž mu˙su | mu˙su | mu˙sa a další ~ mūsų, mūsų a další (s. 212). Překvapivé jsou i tyto podoby: skerdī˙nes = skerdynės; ga˙l' ~ galia; aŋ'kš'č'ā.u = aŋkš'č'āu | ankščiau znamená „velmi brzy“ a také ono g' před tvrdým k; kā.r.šls = kā.r.šc (s. 215–216); jū˙s'us ~ jūsius (u všech Žemaitů; jak se zde Nemakščiai odlišují); drū˙c = drū˙kc (slyšel jsem to sám v roce 1998); zcela neslýchaná podoba tuoki˙s (s. 220); Šv má n'eši, vė˙ž'i, nikoli nešė, vė˙že (s. 224); malū˙i už nemá u˙u (s. 230); plū˙ga = plū˙ga, ši˙mta li˙tu =...li˙tu (s. 232); vā˙kū˙ už také nemá u˙u (s. 233), později se objevilo l'u˙b, znovu je v Kv po transpozici susišukūos (s. 233); přízvuk má dokonce i změkčovací znaménko ve slově žiūburius (s. 233) atd.

Podobné nedostatky se vyskytují i u severních Žemaitů: mė˙ŋkəs = mė˙ŋ'k'ęs (s. 238), avšak m'i˙n'ku = mi˙ŋ'ku; tam není slyšet tộp'ò, pouze tốpò ~ tupù, tôpâ.m ~ tūpam atd. (s. 242). Objevili se další přízrakové přívlastkové tvary pilkėjai, gerėjai, didėjai z p'elk'ė˙je: (ėi + i˙e- – i a i splynuly), tedy pilkėjai, gerėjai, didėjai (s. 242); vyslovuje se dâ.inas, nikoli dā.inàs (s. 248); i˙štū˙r ~ iš tū˙ra, nikoli iš tūri (s. 248); obyvatelé Klỹkoliškiai říkají mô.n šā.lt palė.ka, nikoli šalt(a) (s. 249); tirkšlišké skambà je podezřelé, zatímco tôupi˙te či taupyti dává smysl (s. 251) — opravdu to tak pochopil baltista E. Trumpa? V Sedě i˙ bažn'i˙č'ė (!) varā˙, dę.rps' = d'i˙rpsi, jį˙ms = ji˙ms (s. 252), copak v Telšiai šuoks, šiesā.s (s. 252), ožō.us (s. 253) budou v odborné literatuře šōks, šėsas, užuōs; jaunė˙jė, pouze mladí jaunėjai, jaunā.s's = jā.unā.s's, vėšos = višūs (s. 253), ɔnti˙rto = ant rytù (s. 254), trôpėnė˙l's = trupinėlius, nikoli trupinėlius (s. 254), vė˙iŋok'ūos = vienokios, nikoli vienokios (s. 253).

Ve velmi zajímavých kretingiškých textech jsou některé věci téměř neuvěřitelné: ė(š)~šėrdė˙j ~ iš širdie = iš širdė (s. 263), dōuses ~ duōsis = duosis (s. 264), tamtéž má být n'ories „bude chtít“, šiedėis je ve skutečnosti sėdes(is), nikoli sėdės nebo sėdėdama (s. 265); on tou kā.rtė = an tā karčia (nikoli an ta kartė), liŋgōus = lingūos, nikoli linguōs (s. 265). V bodě Pryšmančiai má devintý pád přízvuk na druhé slabice, ale uvedený je čtvrtý pád (s. 265); āudrūos je nemožná podoba – ā.udras (genitiv singuláru), a juk nelze překládat (s. 265). Plungišké nářečí má častěji ė.žis, nikoli ėži˙s (s. 266), lūos se přepisuje jako lōs (s. 266); žėnōtumė mū˙sa gi.vė.nimā = žinōtumi mūsų gyvenimą, nikoli žinōtumei mūsų (?) gyvenimą (s. 267), i.dūomė. = idōmiai (s. 267) a padįrbs, nikoli padįrbs, nikoli beprōtis, nýbrž bėprōt'is = bėprōtis (s. 267).

V bodě Endriejavas (okolí Judrėnai, ves Lelėnai) jsou nejvýrazněji zastoupeni žemaitští dzúkové. Nejprve „modernější“ mluvčí: papā.sakuos'ō (tradičně papāsakuoso), vėl'nes (tradičně v'ė.l'n'c'), vā.ka.rs (tradičně vākā.rs) a další, ale ėšė˙t(u) nelze transponovat na išeitu (s. 268), ė˙t'ō ~ eitū, nikoli eitū, pāka.l'nė = pākalnė[je], nikoli pākalnėje (tamtéž) a další.

Oddíl o západních Žemaitech (doninincích) je příkladem už zkomolených nářečí. Jejich historii mohou ukázat jak kniha W. Fenzlaua o poněmčování příjmení v Klaipėdském kraji, tak zápisy folkloru (nebylo zaznamenáno ani občasné dūnininkování – dokládá to u.dinē v Sausgalviai, ūdinėti < uo-dinėti (s. 284). Řeč vysoce váženého J. Užpurvise je zachycena pouze ze vzpomínek a s opravenou morfologií

174 |

RECENZIJOS

(V roce 1958 autor tři týdny pobýval v rodině svého bratra, proto je jazyk jeho sestry a bratra mnohem archaičtější a systematičtější). Vousy jsou tam ó:zná· ~ uõznai, ne užnai (s. 275), auštrinis (áuštrenis), ne áuštrinis. Je ovšem známo, že palangská mluva patří k severozápadním žemaitským nářečím (třetí zeměpisná záměna Litvy, viz s. 276). A Degučiai jsou oblastí tzv. dūnininků, nikoli Klaipėďanů. Doutù, invali.dọ.m(a), vã·ikã. nejsou z tohoto nářečí: dọ·tọ, invaledọma, vã·kõ, množné číslo lokálu šeš·õ·s m'etõ·s vytvořil transkribující nebo někdo jiný.

Kniha má velmi pěkný design, bylo do ní vloženo mnoho práce a nadějí, ale chyběla pozornost k detailům, transpozice je značně nedostatečná a je v ní také mnoho nepřesností. Vedoucí práce, socioložka a lingvistka bez nářečního zabarvení, Vilňanka doc. dr. Laima Grumadienė, zřejmě kvůli množství dalších prací a malé praktické zkušenosti s výzkumem nářečí nemohla sestavovatelkám příliš pomoci. Při vědecké práci s touto knihou buďme poněkud obezřetní.

Vytautas Antanas Vitkauskas

Lietuvių kalbos institutas

P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva

Přijato 2005 06 09

Slovník zanavského nářečí II, L–R

Autorky textu: Rima Bacevičiūtė, Giedrė Čepaitienė, Vilija Sakalauskienė, Janina Švambarytė, Klementina Vosylytė

Redaktorky: Vilija Sakalauskienė (šéfredaktorka), Klementina Vosylytė.

Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2004, 595 p., ISBN 5-420-01550-1 (2 tomas), ISBN 5-420-01506-6 (bendras).

Nyní máme již i druhý svazek Slovníku zanavského nářečí, který obsahuje slova začínající písmeny L–R. Tento nářeční slovník všeobecného (úplného) typu uvádí veškerou lexiku, kterou se podařilo zaznamenat v nářečí tvořícím základ spisovného jazyka a získat z excerpcí LKŽ, aniž by byla vytříděna při expedicích; používá zjednodušenou fonetickou transkripci (škoda, že v ní není nepřízvučná samohláska ɔ a souhlásky ŋ, ŋ’, x). Je velmi dobře, že byly vypuštěny věty a slova autorů krásné literatury (protože se zde uváděly dokonce i novotvary spisovatelů z tohoto kraje a slova posbíraná odjinud – to není předmětem nářečních slovníků).

Slovník přináší opravdu mnoho spolehlivého a zcela nového nářečního materiálu i příkladů živé a velmi názorné lidové řeči, které budou nepochybně ve svých pracích používat a vykládat mnozí badatelé litevského jazyka, zejména jeho nářečí. Slovník je důležitý také v současné historické době, kdy jsou zděděné jazykové systémy všech nářečí silně ovlivňovány spisovným jazykem a prostředky jeho působení, zejména rozhlasem, televizí, administrativou a politickými činiteli. To je obzvlášť patrné v sūduvském kraji, kde se novinky přijímají s potěšením a místní lidé, potomci Jonase Jablonského, mluví slovy plnými slangu a všemožných výpůjček a kalků! Několik takových výrazů je zde uvedeno; snad však bylo třeba uživatele slovníku upozornit na novost těchto slov a tvarů. To je „přínos“ úřednictva do celého fondu našeho jazyka: mašiniai Šk „masově“ (s. 130); pramatyti (ve významu numatyti „předvídat“) (s. 135); frazeol. valdymo mazgas „mozek“ (s. 139); [žena] apsivė·dus; mišiuginis „hlupák“ (ze židovského prostředí) (s. 201); motininė [prasnice] „chovná svině“ (s. 216); pamušti blatą „podplatit,“