ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LIII (2005), 91–99

Roku 1759 Ziwatova u a jejich kmenová podstatná jména a jejich vývoj

SONATA VAIČIAKAUSKIENĖ

Vilniaus pedagoginis universitetas

Článek předkládá analýzu a systematický popis skloňování podstatných jmen s kmenem u a jų v žemaitském Ziwatu z 18. století. Vývoj těchto skloňovacích typů a možné příčiny změn jsou zkoumány pomocí vnitřní rekonstrukce a vnějšího srovnání. Takto získané údaje jsou srovnány s údaji o systému skloňování podstatných jmen v současném severožemaitském nářečí kretingišků.

1. ÚVOD

Současný lingvistický výzkum nepochybně umožňuje tvrdit, že Ziwatas z roku 1759 je nejlepším památkovým dokladem severožemaitského nářečí kretingišků z 18. století¹. V publikaci je tehdejším polským pravopisem jasně a důsledně zachycen fonologický systém nářečí a rysy gramatiky a morfologie. Již Būga (1958: 561–578) se při analýze fonetických změn samohlásek v litevských nářečích často opírá o slovní tvary zaznamenané v Ziwatu.

Vzhledem k archaické morfologii Ziwatu by bylo vhodné porovnat skloňovací paradigmata podstatných jmen v této písemné památce a v současném nářečí kretingišků a věnovat pozornost rozdílům v jejich vývoji. Cílem tohoto článku je tedy popsat vývoj koncovek podstatných jmen s kmenem u a jų v Ziwatu a především je srovnat se současným systémem skloňování podstatných jmen v severozápadním žemaitském nářečí kretingišků². Práce na základě metody vnitřní rekonstrukce a srovnávací metody objasňuje historické procesy vývoje jmen, příčiny změn a jejich motivaci.

Apie Ziwato rašybą jau ne kartą rašyta (plačiau žr. Girdenis 1972: 173–191, 1980: 111–116, 2001: 292–326; Girdenis, Girdenienė 1997: 11–44; Girdenis, Skirmantas 1998: vii–xiv, 292–326; Vaičiakauskytė 2001: 119–133, 2002a: 4–7; 2002b: 223).

2. PARADIGMATA PODSTATNÝCH JMEN S KMENEM u A jų

Všechna podstatná jména s kmenem u a jų jsou mužského rodu a mají sedm pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, instrumentál, lokál a vokativ-

¹ O tom, že Ziwatas byl napsán v pobřežním žemaitském nářečí okolí Kretingy (Girdenis 1972: 173–191; Girdenis, Girdenienė 1997: 11–19; Girdenis, Skirmantas 1998: vii–xiv).

² Dále se v textu toto nářečí zkracuje jako: ŠVŽK.

92

SONATA VAIČIAKAUSKIENĖ

…), tři čísla (jednotné, množné a dvojné); podstatná jména kmene u se od podstatných jmen kmene u̯ liší pouze měkkostí souhlásky na konci kmene.

TABULKA 1. KMEN u

Jednotné číslo

Množné číslo

V. člověk 1₁₃ ~ žmùogos

V. sunus 121₄ ~ sū·rus

K. člověka 2₁₁ ~ žmùogaus

K. syna 72₁₈ ~ sū·nũ· / sū·nũ·n

N. člověku 9₂₂ ~ žmùogų

N. synům 289₂₆ ~ su·nùms / su·nõms

G. člověka 2₃ ~ žmùogo

G. funus 59₁₆ ~ sū·nìs

I. člověkem 41₂, člověka 304₁, ~ žmũogòmì, žmũogò

N. funumis 63₁₇, ~ sū·nòmìs

Vt. žmogų 193₉, žmoguy 214₂, ~ žmũogõu

Lok. dangufy 87₂₇, ~ dõngùsè

Gen. člověka 25₂₆ ~ žmũogãu

Š. syn 143₂₂ ~ sū·nus

Dvojné číslo

G. dvou synů 117₂₃ ~ dò sūnò

TABULKA 2. KMEN i̯u

Jednotné číslo

Množné číslo

V. král 1₁₃ ~ karã·lõs

V. přítel 238₂₆ ~ prìetelệ

K. krále 18₂₄ ~ karãlãus

K. králi 113₂₃ ~ karã·lù

N. králi 36₂ ~ karãlòu

N. králům 34₂₅ ~ karãlēms

G. králů 205₁₂ ~ karã·lò

G. králové 37₁₄ ~ karãlùs

I. králi 191₂₃, králi 190₁₅, ~ karã·lomì, karãlò

I. rybáři 27₂ ~ raškaz̃ė·s

Lok. Roju 233₁₄, WILNIAw I₂₅ ~ rùojū, vĩlnōu

Vt. razkažujfy312₁₄ ~ raškažũ·sè

Š. královský 113₅ ~ karãlãu

Š. královský 109₄ ~ karalė·

1759 M. ZIWATO U IR IŲ KAMIENAS

93

2.1. Koncovka nominativu singuláru je -us, např.: Stojos, jogey wynas žmogus fenas, wardu Symeonas, Dwaſes [żwetos prypilditas 38₃₋₄; Eſį karalus židu yſzgymy̆mes Dowida garbingas, kurſay wardon Diewa karalaw pagyrtas ateyti 113₁₁₋₁₃.

V nářečí ŠVŽK má nominativ singuláru koncovku -os ~ -us (žmùogos ~ žmogùs, karã.į̇s ~ karãlius). Změna koncovkového vokálu u v o ukazuje, že před touto změnou se v koncovce nacházel krátký vokál, srov. lot. tìrgus „trh“, gótské sunus „syn“, sanskrtské súnuś; viz také Zinkevičius (1980: 232).

Vyvstává otázka, jak se v nářečí Ziwato vyslovovala koncovka nominativu jednotného čísla -us? Ziwato; samohláska u v Ziwato označuje také kretingiské o; více o tom viz Vaičiakauskytė (2002a: 13).

2.2. Koncovky genitivu singuláru jsou následující: -aws = [aus] a -aus, např.: Neftowiu apey daykta dwarna, ale apey dufzy žmogaws pakarna 44₂₂₋₂₃; Tas Majeftots karalaws yſzwŷfur paſzwęftas, nes nu Dwaſes S. Seney buwa yſzprowitas 30₁₃₋₁₄; Apey antgymyma Pona Jezusa Chriſtufa Karalaws Dangaws 24₁₅.

V porovnávaném nářečí se genitiv jednotného čísla shoduje s tvarem Ziwato (žmùogaus ~ člověka, karãliaus ~ karãliaus). Koncovka -aus < *-ōus, srov. lotyš. tìrgus (-us < -aus), góts. sunaus; o původu této koncovky viz také Mažiulis (1970: 263–272; Zinkevičius 1980: 232).

2.3. Koncovka dativu singuláru je -ūy = [ou]³, např.: Dāgu mizermam žmoguy atwerſiu 157₆; Pagrīža, yr ant nuwgos žiemes ang watgi padieje Karaluy Dangaws 57₁₆₋₁₇.

V nářečí ŠVŽK má dativ singuláru koncovku -ou (žmùogou ~ člověku, karãļou ~ králi) a shoduje se s dativem singuláru o-kmenů (srov. také Vaičiakauskytė 2002a: 14).

Kalbininkai nesutaria dėl šio linksnio kilmės. Kai kurie iš jų – Endzelynas (1957: 123–124), Kazlauskas (1959: 22, 1968: 221), Zinkevičius (1980: 233) – mano, kad tai o kamieno fleksija, įsibrovusi į u kamieną. Mažiulis (1970: 272) linkęs galvoti, kad u kamieno galūnė *-ō yra ne paskolinta iš o kamieno, bet atsiradusi iš baltų *-au, reprezentuojančio iu kamieno formą. Logiškiausia būtų manyti, kad ši galūnė yra paimta iš o kamieno, juolab nei senuosiuose raštuose, nei tarmėse neaptikta reliktinės u kamieno galūnės (Zinkevičius 1966: 248). Be to, u linksniavimo tipas indoeuropiečių kalbose nebuvo gausus. Dėl to jis buvo veikiamas stipresnių linksniavimo tipų (Kazlauskas 1959: 19). Aptariamojo linksnio fleksija -ou kildintina iš *-ō (Girdenis 2001: 377); kaip ir o kamieno (plg. Vaičiakauskytė 2002a: 14). Čia veikiausiai apibendrintas „oksitoninis“ variantas.

2.4. Koncovka akuzativu singuláru je -u, např.: Teypo yr tu turiek už šietona tą žmogų; kurſay atrodoy mitaſty kuny[zku stuzba Diewa 88₁₇₋₁₉; Po anu eyta [zwečiavę Panna, Karalu Dangaws yr žiemes ant raku [awa neždama 39₆₋₈.

V kretingišském nářečí se v koncovce probíraného pádu místo očekávaného -u vyskytuje -o (žmùogᵒ ~ člověka, karã.įᵒ ~ krále). Tuto koncovku je třeba odvodit ze starobylého litevského *-ūn. V žemaitském nářečí splynuly nepřízvučné koncovky *-ų a *-u v totožné -ọ (Vai-

³ Dėl šios galūnės atstatymo plačiau žr. Girdenis, Girdenienė (1997: 12).

94 |

SONATA VAIČIAKAUSKIENĖ

čiakauskytė 2002a: 18). Taigi morfemoje, kuri niekada nebūna kirčiuota, balsis u dėsningai paplatėja į o.

Zdá se, že Žiwato koncovka tohoto pádu se již vyslovovala stejně jako v dnešním kretingišském nářečí. Dokazuje to skutečnost, že i koncovka nominativu singuláru -us se vyslovuje jako -os (viz také 2.1.).

2.5. Koncovky instrumentálu singuláru jsou tyto: -u a -umi, např.: <…> nes [mertis kaypo [z[a]zulietis fu žmogui eyta <…> 304₁–₂; Sytay wyfij y[zganity, yr par tawi Diewa žmogumi turem 290₂₆–₂₇; <…> tada tieja kalbi, jog a[ž efmi Karalus, nes a[ž Karalu yr užgymiaw <…> 192₂₄–₂₅; Pytotas kławle Jezula milawfi apey rozmaitus dayktus, o a[ža bliway apey tay ar efj karalumi židu 191₂₂–₂₃.

V porovnávaném nářečí má instrumentál singuláru koncovku -o (žmũog˚ ~ člověkem, kàràl˚ ~ králem), která se stejně jako dativ singuláru shoduje s koncovkou o-kmenů.

Žiwato ukazuje, že v polovině 18. století Kretingané vedle ní ještě užívali tvar instrumentálu singuláru s koncovkou -omi, která se skládá z kmenové koncovky a koncovky -mi. Nepalatalizovaný samohláskový prvek v nářečí ukazuje, že původní koncovka byla *-mĩ (Būga 1958: 566–567). Skutečná koncovka by měla být -mĩ, srov. stsl. сынъ. Žemaitská koncovka instrumentálu singuláru -mi je nově vzniklá. Zdá se, že byla zobecněna podle instrumentálu plurálu *-mīs; srov. Mažiulis (1970: 210–213). Tvary s -mi je třeba považovat za staré podoby instrumentálu singuláru u-kmenů. V některých starých jazykových památkách mají koncovku -mi také adjektiva u-kmenů (v Daukšově Postile: báisumi, brágumi; v Sirvydových spisech: teysumi, sotumi) (Zinkevičius 1957: 23).

Silná interakce u-kmenů a o-kmenů v žemaitském nářečí zřejmě vytlačila starou instrumentálovou flexi. Koncovka -mi je velmi neproduktivní, protože ji neměla ani substantiva se smíšeným skloňováním (zejména i-kmenová) (podrobněji viz Vaičiakauskytė 2002a: 54–55). Koncovka instrumentálu singuláru u-kmenů se tedy zobecnila podle produktivnějšího, maskulinního typu skloňování.

Žiwatas zachycuje zánik starého tvaru instrumentálu a prosazení nového, tj. instrumentálové flexe jeho kmene. V pozdějších jazykových památkách jsou tyto novější tvary instrumentálu stále častější. Platí to zejména pro žemaitské písemné památky (Kazlauskas 1959: 24). Jak ukazují příklady z analyzovaného textu, v polovině 18. století severní Žemaité z Kretingy ještě častěji užívali staré tvary instrumentálu singuláru.

2.6. Koncovky lokálu singuláru jsou tyto: -u, -uy = [ou], -ąw = [ou]⁴, -uj, -ujy, např.: <…> a[ž negalu nie jokios kaltibes atraty tamy žmogų, diet kurios turietum nu myrty <…> 193₈–₁₀; Pytotas teypag tare: a[ž ne randu pryčinas [merte tamy žmoguy 214₁–₂; O dabar wie[t] fu pazwalenu wirefniu Ziamayty[fzka y[fztumocitas yr drukawotas Wilniq I₂₄–₂₅; O ką ylžryfį ant ziemes bus y[fzyftas yr Danguj 88₃–₄; <…> diet munes, link[minkietes yr dyawiakietes, nes zapwotas jufu ita Dangujy 63₂₃–₂₄.

V nářečí ŠVŽK je koncovkou lokálu singuláru -ou (tõrgõu ~ na trhu, rĩojõu ~ na cestě). Tuto koncovku lze odvodit z *-ójēn (Girdenis 1962: 97; 2001: 377).

⁴ Jen jednou se v textu vyskytl tvar lokálu singuláru s touto koncovkou (viz uvedený příklad). Koncovka -ou následuje po nazální souhlásce n, takže samohláska mohla být zřejmě proto nazalizována.

1759 M. ZIWATO u IR jų KAMIENAS | 95

Kalbininkai nesutaria dėl šio linksnio kilmės ir raidos. Kazlauskas (1959: 26–29, 1968. 156–159) mano, kad vietininkų postpozicija *-en čia yra prilipusi prie *turgō tipo formos. Pastarąją galima lyginti su s. indų vietininko forma sūnāu, kadangi dvibalsis *-ōu lietuvių kalboje galėjo virsti ō (aukštaičių uo). Taigi formos, prie kurios priaugo postpozicija *-en, senoji išvaizda galėjo būti *turgō. Vadinasi, senoji baltiškoji u kamieno vienaskaitos vietininko forma yra *turgō⁵. Taip atsirado inesyvo forma torgojė. Peršasi išvada, kad žemaičių vienaskaitos vietininko galūnė -ou < *-ō. Vėliau dėl morfologinio trumpėjimo žodžio gale nukrito -je. Greičiausiai žemaičių vienaskaitos vietininko galūnė *-ō yra senesnė nei aukštaičių turima -uje (Zinkevičius 1966: 248–249).

Jednou se v analyzovaném textu vyskytující lokál jednotného čísla šuny 153₂₀ je zřejmě náhodnou písařskou chybou, může však být také důsledkem sporadického kmene o.

2.7. Koncovka vokativu jednotného čísla je -aw = [au], např.: waykiele zidu [žakieles aliwa mede pyrmu neždamy, giedoje, yžganik mus karalaw židu 113_4–5

V porovnávaném nářečí se vokativ jednotného čísla shoduje s vokativem v textu Ziwato (sū-nāu ~ sūnāu, karāl̄iau ~ karāliau). Koncovka -au < *-ōu, srov. got. sunau. Jde o čistý kmen s plným stupněm kmenové samohlásky (Zinkevičius 1980. 234).

2.8. Koncovka nominativu plurálu u podstatných jmen kmene u je -us, zatímco u kmene iu je -ey, např.: Užpewna Jawa pyktufius Tiewus Jekate, nes yr jus tu pačiu Sunus, kury Prarakus užmušytnie <...> 121_13–15; Apałztalay, yr wyły prietele yžwaykščioje, nie kokie neturiu, kurfay man padietum 238_25–27

V současném kretingiském nářečí přešla celá plurálová paradigma pojednávaných kmenů obecně ke kmeni (i)o. Koncovky nominativu plurálu jsou -a nebo -e (sūnā- ~ sūnai, karālē- ~ karāliai).

Flexe nominativu plurálu kmene u se ve starých litevských jazykových památkách ze 16.–17. století zachovala neporušená. Dokonce i v dílech psaných na základě žemaitských nářečí 18.–19. století se dosud vyskytují nominativy plurálu kmene u (srov. Kazlauskas 1959: 32). Svědčí o tom také analyzovaný text Ziwato (viz první uvedený příklad). Na druhou stranu se však ve plurálovém paradigmatu slova sūnus v Ziwato mohla stará flexe kmene u zachovat kvůli častému užívání tohoto slova⁶ a jeho sakrálnímu charakteru. Kromě toho je možné, že se autor snažil vyhnout digrafu -aa v žemaitské koncovce tohoto pádu. Nemělo by se zapomínat, že koncovka nominativu plurálu kmene u se zachovala na okraji východního uteniského nářečí sousedícího s anykščiais, např. v Leliūnai (Rinkauskienė 1999: 23). Na základě uvedeného lze tvrdit, že kmen o začal pronikat do kmene u teprve nedávno. V témže Ziwate se však, jak ukazuje uvedený příklad, podstatná jména kmene iu obecně užívají s koncovkou kmene io; podstatná jména kmene iu ještě mají starou podobu nominativu plurálu

⁵ Del šio linksnio kilmės ir raidos dar plg. Mažiulis (1970: 286–287).

⁵ V analyzovaném textu se již nevyskytl nominativ plurálu podstatných jmen kmene u, ani jejich dativ, akuzativ a instrumentál plurálu, s výjimkou podstatného jména žmogus. Plurálové paradigma tohoto podstatného jména však obecně nepatří ke kmeni u.

96 | S O N A T A V A I Č I A K A U S K I E N Ė

senuosiuose lietuvių kalbos paminkluose (Kazlauskas 1959: 31), bet ir XVI amžiaus raštuose dažnesnės io kamieno lytys.

Zánik koncovky -ūs v žemaitštině (obecně nahrazování plurálových tvarů kmene u kmenem o) bychom mohli snadno vysvětlit, kdybychom severožemaitskou koncovku -o odvozovali z *-ū (akutového nebo nepřízvučného cirkumflexu), např. koncovku nominativu a akuzativu duálu (sūːn)-o < *(sūn)-ū (Girdenis 2000a. 334). Severožemaitské -u se změnilo na -o po zkrácení cirkumflexních a otevřených akutových koncovek. Zkrácená koncovka nominativu plurálu se musela shodovat s koncovkou nominativu singuláru. Patrně právě z tohoto důvodu koncovka kmene u -ūs vytlačila produktivní koncovku kmene o -ai.

Daugiskaitos vardininko galūnės -ūs kilmė iki šiol nėra aiški. Kazlauskas (1968: 224) mano, jog aptariamojo linksnio forma yra kilusi iš *-ųes, atsiradusio u kamieno daugiskaitos vardininke dėl ū kamieno įtakos. Zinkevičius (1980: 234) šią galūnę taip pat kildina iš *-ųes, kuri buvusi pasidaryta su kamiengaliu u dėl kitų linksnių įtakos, jeigu tik galūnė -ūs nėra analoginis darinys pagal kitų kamienų modelį.

Koncovka nominativu plurálu -ūs byla nejspíše zavedena analogicky podle jiných kmenů. V paradigmatu adjektiv i substantiv jsou základními pády nominativ a akuzativ. Nominativ plurálu -ūs u pojednávaných substantiv mohl pravděpodobně vzniknout analogicky: jestliže je akuzativ plurálu *geràs: nominativ plurálu *gerós, pak akuzativ plurálu *sūnus: nominativ plurálu x, odtud x = sūnūs.

Vokativ plurálu se shoduje s nominativem jak v textu Žiwato, tak i v současné kretingiské oblasti.

2.9. Koncovka genitivu plurálu je -u nebo -ų, např.: Paſakikiet mąn, kurſay yſz tu ſunu dwiyu dare waly Tiewa ſawa 117₂₇–₂₈; Buwa taſay ſugrižymas yſz Egyptu apey ſzwęty Tryiu Karalu 44₆–₇

V nářečí ŠVŽK se forma genitivu plurálu shoduje s doloženou formou v Žiwato (sūnuː ~ sūnų, tɔrgù ~ turgų, karà.ǐ ~ karalių). Tvar kmene (i)u se shoduje s podobami kmene (i)o. Je pravděpodobné, že se přízvučná genitivní koncovka kmene u (stejně jako u jiných kmenů) ještě vyslovovala s nosovou samohláskou, tím spíše, že i v současném porovnávaném nářečí se na mnoha místech užívají tvary s -n nebo -m (Zinkevičius 1966. 77; Vaičiakauskytė 2002a: 18).

2.10. Koncovka dativu plurálu u kmene u je -ums, zatímco u kmene iu je -ems, např.: Dwilekta karuna ira stypre riedima, kuri ira yſz akmenies brąngie, kure duda Diewas Sunums ſawa yr yſzrinktieſyms, kaypo paraſita ira Pſalmieſy 298₁₂–₁₄; Jeſus ſatdziawſis, apſyjoywyſys wyſam ſwietuy, karalems, yr madryjms Pagonu 34₂₅–₂₆.

V porovnávaném nářečí jsou koncovky dativu plurálu kmenů (i)o (sūnām ~ sūnām, karàlēm ~ karaliams).

archaický prvek kmene u *-umus (*sūnumus), v němž se skrývá kmenotvorné -u- a koncovka -mus (srov. tvary dativu plurálu kmene o; viz Vaičiakauskytė 2002a: 19). Vývoj koncovky tohoto pádu byl nejspíše následující: *-umus → -oṃos → -oṃs.

Kaip rodo senųjų raštų analizė (Kazlauskas 1959: 34–35), XVI–XVII amžiaus kai kuriuose raštuose u kamieno daugiskaitos naudininkas dar turi senąją u kamieno

⁷ Dėl šios galūnės kilmės ir raidos dar žr. Mažiulis (1970: 297–304).

1759 M. Ziwato u ir įu kamienas

97

flexi, třebaže je třeba říci, že u kmenový dativ se ve starých památkách litevského jazyka vyskytuje zřídka. Ziwatas ukazuje, že se v XVIII.–XIX. století zřejmě ještě užívaly žemaitsky mluvícími obyvateli formy plurálového dativu kmene u. Ačkoli, jak již bylo zmíněno, v plurálovém paradigmatu slova Ziwato sūnus se mohla zachovat stará flexe kmene u díky častému užívání tohoto slova.

Koncovka plurálového dativu kmene įu je *-umus, avšak již v litevských jazykových památkách XVI.–XVII. století převládají tvary tohoto pádu s kmenem įo (Kazlauskas 1959: 34). V Ziwato mají všechna podstatná jména uvedeného kmene plurálový dativ s tvary kmene įo.

2.11. Koncovka plurálového akuzativu je -us, např.: Tynay diet dyde Sopule, kuri pry appiawfima kietėje, kartey werkie, nes kumeli dydey jubteba yr czayma už kytus Surus jwieta turieje 32₂₆–₂₈; Yžleydufi Karalus jzwęčiawfe Maria Ju S. Juzupu, giwena anoy Jzopo pry prakarta ligi kieturiolektay dyinay <…> 37₁₄–₁₆.

V kretingišském nářečí se plurálový akuzativ shoduje s akuzativem v textu Ziwato (sūnūs ~ sūnus, karaliūs ~ karalius). Lingvisté se neshodují na původu tvaru pojednávaného pádu, srov. Mažiulis (1970: 297), Kazlauskas (1968: 225); plurálová akuzativní flexe kmene u -us < *-ūs mohla vzniknout stejně jako odpovídající koncovka kmene -is < *-īs (Būga 1958: 568; Zinkevičius 1980: 235, 1966: 251). Koncovka *-ūs tedy mohla vzniknout i podle vzoru jiných kmenů. Přítomnost úzkého -u < *-ū v plurálovém akuzativu skutečně potvrzuje názor, že u Žemaitů se nejprve musely zkrátit cirkumflexní koncovky a akutové až později (Girdenis 2001: 172, 2000a: 405–406).

2.12. Koncovka plurálového instrumentálu podstatných jmen kmene u je -umis, zatímco u kmene įu je to -eys = [e·s], např.: Palayminty pakaju daruntis, nes anyi Sunumis Diewa bus wadinty 63₁₆–₁₈; <…> kada anfay budamas Ponu y Jawa garby neje razkažieys, ale werkymays yr ubagjty 27₂–₃.

Instrumentál plurálu v dnešním nářečí ŠVŽK se shoduje s koncovkou kmene o (srov. Vaičiakauskytė 2002a: 19), (tōrgās ~ tūr̄gais, karālēs ~ karāliais). Jak ukazují uvedené příklady, v textu Ziwato si instrumentál plurálu dosud zachovával starou koncovku kmene u -umis, která se skládá z kmenotvorného prvku -u- a staré koncovky *-mīs. V paradigmatu podstatných jmen kmene įu se všeobecně prosadily tvary kmene įo.

2.13. Koncovka plurálového lokálu je -ufy = [u·sę], např.: Ponas Jezufas ant to atfake kalbiedamas: Btagasłowitas efi, Symonay Baryonay, nes ne kunas ne krawjes ne apjowie taw to, ale Tiewus muna, kurfay ira Dangufy 87₂₄–₂₇; Tada tuw ćiefu tabiawłey linkfmifes kunay nuwarginty, ne kaypo kury razkažiufy yfzkawoty 312₁₃–₁₅.

Je třeba zmínit, že jednou byl nalezen tvar plurálového lokálu v Ziwato s koncovkou -ufy (srov. s tvary plurálového lokálu kmene į, viz Vaičiakauskytė 2002a: 60), a to: <…> weyžiek jogiey antigyme ne ražkažiuju, aley ubagižkoy [myrdymcioy [tayneliey, ant plykos yr myktos ziemes terp badi[tiu <…> 25–26₂₈–₂.

V porovnávaném nářečí foneticky splynuly plurálové lokály kmenů (i)o a (i)u, srov.: *miškūs(e) ir *turgūs(e) (tūrgūs(e) ~ tūrgūs(e), vāišūs(e) ~ vaišiūs(e)) (Zinkevičius 1966: 251). Téměř všichni severní Žemaité zachovávají nezkrácenou koncovku plurálového lokálu -ūse. Morfologicky zkrácené tvary s koncovkou -ūs se užívají pouze v okolí Kretingy, viz Aleksandravičius (1963: 104), Girdenis (2000a: 393, 2000b: 17). Snad lze -ū- probíraného pádu odvodit z *ō

98

SONATA VAIČIAKAUSKIENĖ

(srov. tvary lokálu plurálu o-kmenových substantiv, viz Vaičiakauskytė 2002a: 21); viz také Girdenis (2000b: 336).

Jednou užitý tvar lokálu plurálu s koncovkou -su je archa(i)ckým tvarem lokálu plurálu (podrobněji viz Vaičiakauskytė 2002b: 233).

2.14. Koncovkou akuzativu duálu maskulin substantiv probíraného kmene je -u = [o], např.: <…> byl jeden člověk, který měl dva syny, přišel k prvnímu a řekl: synu, jdi dnes pracovat na vinici, ale on nechtěl 117_22–24

V současném srovnávacím dialektu se tvary akuzativu duálu substantiva shodují s tvary doloženými v Ziwato (dò sū·nò ~ dù sūnu). Litevské číslovky dù, dvì jsou odvozeny od *dō, *dvḗ. Koncovka -o akuzativu duálu maskulina (ostatně stejně jako nominativu) se tedy zkrátila z *-ō⁸.

3. ZÁVĚRY

1. Důsledná analýza Ziwato z roku 1759 ukázala, že v polovině 18. století probíhal v kretingštině přechod neproduktivních jmenných kmenů k produktivním. Paradigma u-kmene v současné kretingštině se od poloviny 18. století změnilo.

2. Paradigmata adjektiv u- a (i)u-kmene (dříve než paradigmata substantiv) ovlivnily produktivní deklinační typy, takže substantiva u-kmene v textu Ziwato mohla alespoň v některých případech sporadicky ještě zachovávat staré koncovky nominativu, dativu a instrumentálu plurálu⁹. V současné kretingštině se užívají koncovky o-kmene.

3. Ziwatas zachycuje zánik starého tvaru instrumentálu singuláru u-kmene a prosazení nového tvaru, tj. tvaru o- (i)o-kmene.

4. Zkrácená koncovka nominativu plurálu u-kmene se musela shodovat s koncovkou nominativu singuláru. Právě z tohoto důvodu koncovku -ūs patrně vytlačila produktivní koncovka o-kmene -ai.

5. Již v polovině 18. století v paradigmatu plurálu (i)u-kmene kretingštiny všeobecně převládaly tvary (i)o-kmene.

LITERATŪRA

ALEKSANDRAVIČIUS, J. 1963: Kretingos tarmės daiktavardžio kait ybos ypatybės ir galūnių raida. Kalbotyra 9, 101–117.

BŪGA, K. 1958: Rinktiniai raštai 1. Sudarė Z. Zinkevičius. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

ENDZELYNAS, J. 1957: Baltų kalbų garsai ir formos. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

GIRDENIS, A. 1962: Tirkšlių tarmės morfologija ir žodžių daryba (rankraštis).

GIRDENIS, A. 1972: Baltiškųjų *t̑j, *d̑j refleksai 1759 m. „Žyvate“. Baltistica 8 (2), 173–191.

GIRDENIS, A. 1980: Dėl vieno prielinksnio formos XVIII a. šiaurės žemaičių kretingiškių tarmėje. Baltistica 16 (2), 111–116.

8 Dėl dviskaitos vardininko ir galininko galūnių kilmės dar žr. Mažiulis (1970: 181–182).

9 Tai galima teigti tik su išlyga (dar plg. 2.8, 2.10 ir 2.12).

1759 M. Ziwato u ir jų KAMIENAS | 99

Girdenis, A., Girdenienė, D. 1997: 1759 metų „Žiwato“ indeksas Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla

Girdenis, A., Skirmantas, P. 1998: 1759 metų „Žiwatas“ (faksimilinis leidynys). Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla

Girdenis, A. 2000a: Kalbotyros darbai 1. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Girdenis, A. 2000b: Kalbotyros darbai 2, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Girdenis, A. 2001: Kalbotyros darbai 3, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Kazlauskas, J. 1959: Daiktavardžių (i)u linksniavimo nykimas. Kalbotyra 1, 51–67.

Kazlauskas, J. 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika. Vilnius: Mintis.

Mažiulis, V. 1970: Baltų ir kitų indoeuropiečių kalbų santykiai. Vilnius: Mintis.

Rinkauskienė, R. 1999: Rytų aukštaičių uteniškių vardažodis: dabartinė padėtis ir istorinė raida (disertacija). Vilnius.

Vaičiakauskytė, S. 2001. 1759 „Žiwato“ o, io, io kamienų daiktavardžiai ir jų raida. Kalbotyra 50 (1), 119–133.

Vaičiakauskytė, S. 2002a: 1759 „Žiwato“ vardažodžio linksniavimo sistema (disertacija). Vilnius.

Vaičiakauskytė, S. 2002b. 1759 „Žiwato“ i ir priebalsinio kamieno daiktavardžiai ir jų raida. Baltistica 36 (2), 223–236.

Zinkevičius, Z. 1957: Lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių istorijos bruožai. Vilnius Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Zinkevičius, Z. 1966: Lietuvių dialektologija. Vilnius: Mokslas.

Zinkevičius, Z. 1980: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 1. Vilnius: Mokslas.

Sonata Vaičiakauskienė Lietuvių kalbos katedra Vilniaus pedagoginis universitetas T. Ševčenkos g. 31, Vilnius