Pastabos

v Litvě se vyskytuje piršys sf. pl. (1) dokonce u Varniai (LKŽₓ 26 uvádí?piršis). O koně se obvykle starali muži, kteří běžně říkají, že jde o piršys, piršims, tai piršys sm. sing.; odkud se to vzalo, není známo. V knize je navíc nemálo chyb v přízvuku: bruõžas = bruóžas, ruožas = ruõžas, rašliavà = rãšliava, Ežerūnà = Ėžerūna, tù lydžiu = tuõ lydžiu, skėtra = skė́tra (1) scom. a skėtrà sf. (4), aržuolas = áržuolas, ž. puõkai = puo kai ž.

Vytautas Antanas Vitkauskas

Lietuvių kalbos institutas

P. Vileišio g. 5

LT-10308 Vilnius, Lietuva

Znovu o klasifikaci syntaktických vztahů

V roce 2006 vyšlo čtvrté, opravené vydání Dabartinės lietuvių kalbos gramatikos. Protože hlavní redaktor této gramatiky nedávno (Ambrazas 2005: 168) uznal, že v předchozích vydáních DLKG uplatňované „... morfologizované protiklady řízení a přimykání se pro výzkum syntaktického systému litevštiny a jeho vývoje ukázaly jako málo smysluplné“, zajímalo nás, jak jsou typy závislostního spojení vymezeny v novém, opraveném vydání. Ukazuje se, že i v tomto vydání se stále rozlišují tytéž tři vztahy: shoda, řízení a přimykání. Postupně ocitujeme jejich definice:

„Shoda je výběr morfologického tvaru závislého slova (pádu, čísla, rodu) podle řídícího slova...“ (DLKG⁴, s. 480);

„Řízení je výběr závislého slova podmíněný valenční schopností řídícího slova. Závislým slovem bývá nejčastěji pád substantiva nebo zájmena [...]. Může jím být také neohebný slovní tvar“ (tamtéž, 480).

„Přimykání je výběr tvaru závislého slova podle jeho významu, který není podmíněn valenční schopností řídícího slova“ (tamtéž, 481).

Pro srovnání porovnejme zde citované definice s definicemi uvedenými v předchozích vydáních. Definice shody se oproti předchozím vydáním nezměnila, definice řízení a přimykání však dříve zněly takto:

„Řízení je výběr pádového tvaru závislého slova podmíněný valenční schopností řídícího slova.“ (DLKG¹, 480).

104

Pastabos

„Připojení adjunkcí je připojení nevyjádřené koncovkou flexe závislého slova. V tomto ohledu tvoří adjunkce protiklad k shodě a rekci, pojatým společně.“ (tamtéž, 481).

Na první pohled je zřejmé, že definice uvedené v novém vydání jsou různého charakteru: při definování shody a adjunkce se hovoří o volbě formy závislého slova, zatímco při definování rekce o volbě samotného závislého slova. Je zřejmé, že pokud se rekce neomezuje pouze na řízení pádu (jak tomu bylo v předchozích vydáních DLKG), je třeba volbu chápat jako sémanticky adekvátní volbu slovního druhu a lexikálního obsahu: sloveso norėti otevírá například pozici propozicionálního argumentu vyjádřeného podstatným jménem (noriu miego) nebo infinitivem (noriu miegoti); tuto pozici může, ale nemusí obsadit slovo skloňující se v pádech. Definovat shodu podle podobných principů by nebylo možné, proto se rekce definuje syntakticky, zatímco shoda morfologicky.

Definice adjunkce zůstává nejasná. V konstrukci noriu miegoti se slovo miegoti vybírá podle valence řídícího slova, zatímco v konstrukci varinė rankena se FORMA slova varinė vybírá podle hlavního slova. Nabízí se otázka, v jakém smyslu se ve spojeních perpus mažesnis, žvilgsnis atgal FORMA slov perpus a atgal vybírá podle významu této formy. O jaké formě je zde řeč? Vždyť slova atgal ir perpus jsou nesklonná! Opakuje se zde tedy táž situace, která přiměla autory DLKG upřesnit definici rekce: protože pojem adjunkce zahrnuje také konstrukce typu kelia v ome nariai, ir kelia v ome miškais, měla by být její definice vlastně doplněna týmiž slovy, která byla přidána při definování rekce (uvádíme je pouze v opačném pořadí, jež odráží pořadí, v němž jsou příklady uvedeny na s. 480–481): „Po adjungovaném slově nejčastěji následuje nesklonný tvar slova [...]. Může jím být i pád podstatných jmen nebo zájmen.“ Pak už ale vůbec není jasné, proč se v jednom případě tvrdí, že se vybírá závislé slovo, a v druhém forma závislého slova.

Zkusme prakticky uplatnit uvedenou definici přimykání: ve spojení dlouhý pohled se morfologická forma slova dlouhý volí podle řídícího slova, zatímco ve spojení pohled zpět se forma slova zpět volí nikoli podle vazebnosti řídícího slova a vůbec ne podle řídícího slova, nýbrž „podle jeho významu“. Jaká forma slova zpět se zde má na mysli – morfologická, nebo nějaká jiná? Zřejmě morfologická, protože jinou autoři nezmiňují (ačkoli pouze v případě shody upřesňují, že se má na mysli morfologická forma). Tato morfologická forma však nemůže souviset s rysy pádu, rodu a čísla, protože slovo zpět je, samozřejmě, nemá. Mimochodem, kdyby je mělo, nejspíš by se podle nich shodovalo s

105

Pastabos

hlavního slova. Není tedy jasné, jaká forma slova atgal se vybírá nezávisle na hlavním slově. Je pravda, že u spojení jako atsisėdom pailsėti by bylo možné tvrdit, že touto morfologickou formou je infinitiv. Pak ale není jasné, proč se v případě adjunkce používá jiná formulace než v případě rekce. V definici rekce se dodává, že „řídícím slovem nejčastěji bývá pád podstatných jmen nebo zájmen [...] Jím může být i nesklonný tvar slova“. V tomto případě „nesklonný“ fakticky znamená „nesklonný v pádech“. Ale i kdybychom v případě adjunkce zvolili širší pojetí „skloňovaného slova“ než v případě rekce a zahrnuli do něj také určité a neurčité slovesné tvary, definice adjunkce by stále zůstala nejasná, neboť čtenáři nikdo nevysvětluje, jakou jinou formu než morfologickou může slovo atgal mít.

Není těžké uhodnout, proč se v definici adjunkce hovoří o volbě FORMY závislého slova, a nikoli o volbě samotného slova. Pokud by se totiž adjunkce definovala jako volba závislého slova, která není podmíněna valencí hlavního slova, byla by shoda podtypem adjunkce a bylo by nutné rozlišovat shodnou a neshodnou adjunkci; anebo, ještě lépe, bylo by třeba shodu vyškrtnout ze seznamu typů připojení a přijmout rozlišení rekce a modifikace navržené v díle Lietuvių kalbos gramatikos darbuose (srov. Holvoet, Judžentis 2003, Holvoet, Judžentis 2005). Aby se tomu předešlo, hovoří se o volbě formy. Lze pochybovat, zda je takové řešení lepší. Pokud totiž slovo atgal má nějakou morfologickou formu, která se vybírá podle významu této formy, možná má takovou formu i slovo ilgesingas (kromě již zmíněných rysů pádu, rodu a čísla), a pak je i podle této definice shoda pouze podtypem adjunkce? Protože autory DLKG postulovaná morfologická forma slova atgal není pouhým okem viditelná, nemůžeme tento názor potvrdit, ale ani vyvrátit.

Obecně nelze říci, že by nově definovaný protiklad rekce a adjunkce byl méně morfologizovaný než dříve. Ve skutečnosti je méně morfologizována pouze definice rekce, zatímco definice adjunkce zůstala stejně morfologizovaná jako předtím. Přesněji řečeno, žádný protiklad zde vůbec nezůstal, protože obě definice pojednávají o zcela odlišných věcech: v jednom případě o volbě závislého slova, v druhém o volbě formy závislého slova. V podstatě zanikl i protiklad mezi adjunkcí a shodou, protože pokud se v definici shody hovoří o „volbě morfologické formy podle hlavního slova“, je třeba to nejspíš chápat tak, že se tato forma volí podle formy hlavního slova, nikoli podle jeho valence (která je pro shodu zcela irelevantní); aby adjunkce tvořila protiklad ke shodě, musela by být definována jako volba formy nikoli podle

106

Pastabos

formy hlavního slova. Kritérium „volby formy nikoli podle valence hlavního slova“, které definice uvádí, však ve skutečnosti adjunkci od shody neodlišuje, protože se hodí pro oba typy připojení.

Ačkoli se definice typů připojení ve srovnání s předchozími vydáními DLKG značně změnily, celkový počet vnitřních rozporů zůstal zhruba stejný, nebo se dokonce nepatrně zvýšil. I nadále budeme pozorně sledovat vývoj pojetí připojení v této gramatice, tak důležité pro univerzitní výuku. Je zajímavé, jak budou typy připojení definovány v dalších vydáních Dabartinės lietuvių kalbos gramatikos, kterých se v budoucnu nepochybně dočkáme ještě mnoha.

Ambrazas, V. 2005: [Rec.] Axel Holvoet, Artūras Judžentis, red., Sintaksinių ryšių tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2003. Acta Linguistica Lithuanica 52, 167–170.

Holvoet, A., Judžentis, A. 2003: Sintaksinių ryšių tipai. In: A. Holvoet, A. Judžentis, red., Sintaksinių ryšių tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 11–35.

Holvoet, A., Judžentis, A., 2005a: Sintaksinės priklausomybės tipai: papildymai ir patikslinimai. In: A. Holvoet, R. Mikulskas, red., Gramatinių funkcijų tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 11–38.

DLKG¹ = Vytautas Ambrazas, red., Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1994.

DLKG⁴ = Vytautas Ambrazas, red., Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Ketvirtoji pataisyta laida. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2006.

Axel Holvoet

Lietuvių kalbos institutas

P. Vileišio g. 5

LT-10308 Vilnius, Lietuva

K recenzii Lietuvių kalbos tarmių chrestomatijos¹

Je zřejmé, že každá kniha žije jen tehdy, když má vztah ke čtenáři. Přáním všech autorů či editorů je slyšet co nejvíce ohlasů na připravenou publikaci. Lietuvių kalbos tarmių chrestomatijos (Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2004, 328,

¹ Acta Linguistica Lithuanica 52, 170–174.

107