JONAS PALIONIS

Vilniuská univerzita

Oblasti výzkumu: dějiny litevského spisovného jazyka, obecná jazyková kultura, vydávání a výzkum starých litevských písemných památek, onomastika.

MILOŠAS ANEBO / A MILAŠIUS?

Nedávno jsme si připomněli sté výročí narození významného básníka, esejisty, překladatele a nositele Nobelovy ceny Česlovase Milašiuse (Miloše), který pocházel z Litvy. V litevském rozhlase, televizi a periodickém tisku se jeho příjmení nyní obvykle používá v podobě Milošas. Tuto poněkud litevštěnou podobu najdeme také v knize Viktorie Daujotytėové a Mindaugase Kvietkauskase Lietuviškieji Česlovo Milošo kontekstai, vydané v roce 2011. V předválečné nezávislé Litvě však byl tento významný spisovatel a kulturní činitel někdy nazýván také Milāšius. Není to náhoda ani důsledek snahy jazykovědců jeho příjmení takto litevštit. Jak ukazuje Lietuvių pavardžių slovník (dále LPŽ) (LPŽ II 237), forma Milāšius je velmi rozšířená v žemaitských a východolitevských aukštaitských nářečích (slovník zaznamenává celkem dokonce 44 případů!). To dává důvod domnívat se, že toto příjmení může být litevského původu a souviset s litevským slovem mìlas „silná vlněná domácí tkanina“, které má i přenesený význam „nemotorný člověk, lenoch“ (LKŽ VIII 184–185). Takový předpoklad by podporoval zejména poslední přenesený význam, doložený v okolí Garliavy, Geistarů, Pajavonisu a Virbalisu, tedy v západoaukštaitských nářečích (LKŽ VIII 184–185), zvláště pokud se objevil již ve starých dobách.

S příjmením Milāšius nepochybně souvisejí také příjmení Milāšas, Milāšis, Mila-Milašauskas, Milašauskas, Milaševīčius a další. Od tohoto příjmení jsou odvozena jména vesnic: Milāšiai (okres Ignalina), Milāšaičiai (okres Raseiniai), Milāšinė (okres Vilnius), Milāšiškės (okres Molėtai), Milāšiškiai (okres Jonava), Milāšiūnai (okresy Kėdainiai a Ukmergė), Milāšius (okres Ignalina) (Lietuvos TSR administracinio-teritorinio suskirstymo žinynas II 185). Tak široká škála odvozenin se základem Miloš- rovněž umožňuje domnívat se, že příjmení Milāšius mohlo být litevského původu. Prof. Zigmas Zinkevičius se ve své práci Lietuvių asmenvardžiai (Zinkevičius 2008: 289–290) rovněž přiklání k litevskému původu tohoto příjmení, otázkou původu se však podrobněji nezabývá: spokojí se s jeho zařazením do rekonstruovaného okruhu někdejších složených slov

Įžvalgos / Insights

257

JONAS PALIONIS

tariamą pirmąjį dėmenį Milas ir siejimu pa-mil-ti (Zinkevičius 2008: 116)¹. LPŽ pavardė Milăšius siejama su lenkų Milosz ir baltarusių Milou (LPŽ II 237). Toks siejimas yra ir istoriškai, ir lingvistiškai patikimas. Tačiau lenkiškasis jos atitikmuo nėra dažnas senuosiuose lenkų rašto paminkluose. Vitoldo Tašickio redaguotame senųjų asmenvardžių žodyne, apimančiame tokius žodžius, fiksuotus raštuose iki 1500 m., pateikta tik 10 atvejų su formomis Milosz, Milos, Mylos (pastarosios dvi yra lotynizuotos) (Słownik [...] III 514–515). Ir įdomu tai, kad tarp jų vienas yra iš Lietuvos: Lentupio (Lynthup) bažnyčios mokesčių mokėtojo (tributori) asmenvardis Milosh, pastebėtas Vilniaus katedros bei diecezijos diplomatiniame 1461 m. kodekse: Codex diplomaticus ecclesiae cathedralis necno dioeceseos Vilnensis².

V tomto kodexu se nepochybně zmiňuje kostel městečka Lęntupio, ležícího ve východní Litvě, nyní náležejícího Bělorusku a od roku 1385 do roku 1795 náležejícího Litevskému velkoknížectví (městečko se nachází 12 km jihovýchodně od Švenčionys, u potoka Lentupis). Předpokládá se, že zdejší dřevěný kostel, postavený roku 1495 vilniuským vojvodou Andriusem Daugirdaitisem, existoval do roku 1700 a později byl obnoven a přestavěn na zděný³. V kodexu se zachovala nářeční podoba názvu městečka (s yn < en).

Podoba uvedená v kodexu samozřejmě nic nevypovídá o původu příjmení Milăšius. Dokládá pouze dávný výskyt tohoto osobního jména na území Litvy. Jeho široké zeměpisné rozšíření, přetrvávající až do dnešní doby, a jeho možná souvislost s přeneseným významem litevského slova milas „nemotorný člověk, lenoch“ však podporují hypotézu o jeho litevském původu.

Aniž bychom komentovali všechny možné hypotézy o původu příjmení Milăšius a ponecháme-li tuto otázku odborníkům na etymologii, chceme se dále vrátit k problému současného užívání tohoto příjmení. V předválečné nezávislé Litvě se stejně jako dnes příjmení Oskara Milašiuse (1877–1939) užívalo v litevské podobě, přestože tento litevský básník píšící francouzsky a litevský diplomat pocházel z někdejší mogilevské gubernie. Příjmení Česlovase Milašiuse (1911–2004), narozeného v Šeteniai (dnešním okrese Kėdainiai) a píšícího polsky,

¹ Autor nachází takový prvek dokonce v sedmdesáti příjmeních, mezi nimiž nechybějí ani ta sporná (například Milinavičius, Milevičius, Miliauskas, Milevskis a další, v nichž se může skrývat základní osobní jméno Milis nebo Milius).

² Tento doklad je v Tašickisově slovníku uveden z publikace připravené J. Fijałekem a W. Semkowiczem a vytištěné v letech 1938–1948 v Krakově: Codex diplomaticus ecclesiae cathedralis dioceses Vilnensis, Kodex dyplomatyczny katedry i diecezji wilenskiej. I. 1387–1507. Wyd. J. Fijałek i W. Semkowicz. Wydawnictwo Komisji Hystorycznej Pok. Akademii Umiejętności. Kraków 1938–1948 (Vln 240).

³ Podrobněji viz: LE IV 445; VLE XI 799; Республика Беларусь IV 574.

258

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Milošas ar / ir Milašius?

Podoba příjmení se v předválečné nezávislé Litvě užívala nejednotně: v roce 1939 Naujojoje Romuvoje otištěné jeho překlady do litevštiny: jak Miłosz-Milašius, tak Milosz (Milašius) (Naujoji Romuva 33–34, s. 610; 45, s. 801). V poválečné americké Lietuvių enciklopedijoje byla uvedena podoba Milosz (LE XVIII 478)⁴. Tato podoba se nejčastěji vyskytuje také v textech obnovené nezávislé Litvy (například v článcích Tomase Venclovy o Česlovovi⁵, v knize V. Daujotytė a M. Kvietkauska Lietuviškieji Česlovo Milošo kontekstai, vydané v roce 2011).

Vyvstává otázka, proč se příjmení jednoho člověka, který se zasloužil o kulturu litevského národa a má totožný původ, píše v jedné podobě, litevské, zatímco příjmení druhého, který má rovněž mnoho zásluh o Litvu, v podobě nelitevské? Měl na to snad vliv postoj těchto dvou osobností, které nejsou příbuzensky spjaty, k národnosti? Z článků T. Venclovy, který se se slavným spisovatelem Česlovem osobně stýkal, o jeho názorech a roli v dějinách litevské kultury však nelze usoudit, že by namítal proti tomu, aby byl považován za Litevce, tím méně proti užívání litevské podoby svého příjmení. Česlovas navíc sám napsal, že „Litevsky mluvící Polák je typem vědomí, který se historicky utvořil na území LDK a rozšířil se i v etnických litevských zemích“ (Milosz 2003: 58). Neřadil Česlovas k tomuto typu i sebe? Myslím, že je to naprosto zřejmé. Vyhýbání se litevské podobě jeho příjmení je proto zcela neopodstatněné a dokonce podivné, nelogické. Oskara i Česlovase bychom měli nazývat litevsky Milašiai, nikoli používat různé podoby příjmení, jak se to děje nejen v textech našich literárních historiků, ale dokonce i ve zmíněných encyklopediích.

Je třeba ještě dodat, že v pracích věnovaných životu Česlovase Milasia se uvádí nejednotná podoba názvu jeho rodiště. V americké Lietuvių enciklopedijoje se píše, že se narodil v Šateiniai (s. 478), zatímco v knize T. Venclovy Vilniaus vardai (Venclova 2006: 298) v Šeteiniai nedaleko Kėdainiai. Ani v Lietuvos TSR administracinio-teritorinio suskirstymo žinyne, ani v Vietovardžių žodyne se však podoba Šeteiniai nevyskytuje. V příručce je pouze Šetėniai (II 302), zatímco slovník uvádí dvojí podobu: Šetėniai a Šateiniai, tj. variantní podoby. Jako heslová je zde uvedena první podoba (druhá je v hranatých závorkách), a proto je třeba ji považovat za normativní. Dvojí psaní a užívání téhož příjmení je z lingvistického hlediska neobhajitelné.

⁴ Této podoby se zřejmě přidrželi i redaktoři Visuotinė lietuvių enciklopedija, viz VLE XV 144.

⁵ Veidas 35 a jinde.

Įžvalgos / Insights

259

JONAS PALIONIS

LITERATŪRA

Daujotytė Viktorija, Kvietkauskas Mindaugas 2011: Lietuviškieji Česlovo Milošo kontekstai. Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas.

LE IV; XVIII – Lietuvių enciklopedija 4; 18. Boston, 1959; 1985.

Lietuvos TSR administracinio-teritorinio suskirstymo žinynas 2. Vilnius, 1976.

LKŽ VIII – Lietuvių kalbos žodynas 8. Vilnius, 1970.

LPŽ I–II – Lietuvių pavardžių žodynas 1–2. Vilnius: Mokslas, 1985–1989.

Milosz Czesław 2003: Išvyka į Dvidešimtmetį. Vilnius: Pasviręs pasaulis.

Naujoji Romuva. 1939, Nr. 33–34; 45.

Słownik staropolskich nazw osobowych 3, red. Witold Taszycki. Wrocław, 1973.

Veidas. 2004, Nr. 35.

Venclova Tomas 2006: Vilniaus vardai. Vilnius: R. Paknio leidykla.

Vietovardžių žodynas 2002. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

VLE I–XXV – Visuotinė lietuvių enciklopedija 1–25. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras, 2001–2015.

Zinkevičius Zigmas 2008: Lietuvių asmenvardžiai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Республика Беларусь 4. Минск, 2007.

Įteikta 2015 m. birželio 5 d.

JONAS PALIONIS

Juozo Tumo-Vaižganto g. 9–27, LT-01108 Vilnius, Lietuva

260

Acta Linguistica Lithuanica LXXII