PŘEDSTAVY O JAZYKOVÉ VLASTI MLADÝCH VÝCHODNÍCH AUKŠTAITŮ – KUPIŠKÉNŮ A UTENIŠKŮ
Představy o jazykové vlasti mladých východních aukštaitů z Kupiškisu a Uteny
ANOTACE
Článek představuje výzkum představ o jazykové vlasti mladých východních Aukštaitů – Kupiškénů a Utenišků. Zkoumaný materiál tvoří údaje z výzkumu provedeného podle zásad perceptivní dialektologie.
Analýza ukazuje, že se žáci v Uteně považují za aktivní uživatele nářečního kódu. Mladí lidé z Kupiškisu se od tohoto způsobu vyjadřování spíše distancují. Pokud jde o oblasti (domény) užívání nářečního kódu, postoje respondentů jsou podobné. Kreslené (mentální) mapy odhalují, že mladí lidé z Uteny nejčastěji ztotožňují svou jazykovou vlast s oblastmi nářečního charakteru. Tím, že vytvářejí aktuální odstup od míst sousedního podnářečí, se žáci z Kupiškisu patrně distancují od vlastního jazykového projevu.
V představách dotázaných mladých lidí o nářečním kódu jsou zřetelné rysy charakterizující představitele tradičního nářečí neboli NORM. Respondenti z Kupiškisu i Uteny spojují člověka mluvícího nářečím s venkovem. Podle většiny žáků z Kupiškisu je nářeční kód jazykovým projevem minulosti a starší generace. Častěji než respondenti z Uteny jej navíc považují za neoddělitelný od úcty k jazyku, kultuře a rodnému kraji.
Hranice variant jazykové vlasti zakreslené na mapách žáků z Uteny se téměř shodují s hranicemi východního východoaukštaitského regiolektu, který geolingvisté vymezili ve druhém desetiletí 21. století. Tento jazykový útvar se velmi podobá oblasti takzvaných pátých východních v rekonstruované mapě nářečí Antanase Baranauskase, respektive oblasti kupiškénů mezi východními Aukštaitci podle klasifikace nářečí Zigmanse Zinkevičiuse a Alekse Girdenise, a okolní oblasti takzvaných šestých východních neboli Utenišků.
Straipsniai / Articles
175
Page 2
LAURA GERŽOTAITĖ
Verbalizované a vizualizované postoje odhalují vztah mladé generace východních Aukštaitů k historické objektivní jazykové variabilitě nejen rodných lokalit, ale i celé východní části litevského jazykového území.
Článek představuje výzkumnou studii zabývající se představami o jazykové domovině mladých východních Aukštaitů z Kupiškisu a Uteny. Zkoumaný materiál tvoří údaje získané výzkumem provedeným podle principů perceptivní dialektologie.
Analýza ukazuje, že školáci z Uteny se považují za aktivní uživatele nářečního kódu. Mladí lidé z Kupiškisu se od tohoto sebevyjádření spíše distancují. Zkoumaní mají podobné postoje k oblastem užívání nářečního kódu. Vykreslené (mentální) mapy ukazují, že právě mladí lidé z Uteny častěji ztotožňují svou jazykovou domovinu s nářečními oblastmi. Tím, že si školáci z Kupiškisu vymezují skutečný odstup od lokalit sousedního poddialektu, se možná distancují od vlastního jazykového projevu.
Charakteristiky vystihující představitele tradičního nářečí neboli NORM jsou v představách mladých lidí dotazovaných ve studii o nářečním kódu poměrně zřetelné. Zkoumaní z Kupiškisu i Uteny mají sklon spojovat člověka, který mluví nářečím, s venkovským prostředím. Podle většiny školáků z Kupiškisu je nářeční kód jazykovým projevem minulosti a starší generace. Tento kód považují za neoddělitelný od úcty k jazyku, kultuře a půdě častěji než respondenti z Uteny.
The borders of the variation of the linguistic homeland drawn on the maps of Utena students virtually coincide with the boundaries of the East Eastern Aukštaitian regiolect that geolinguists defined in the second decade of the twenty–first century. This linguistic formation is very similar to the area of the so called Fifth Eastern from the reconstructed map of dialects by Antanas Baranauskas or the Eastern Aukštaitians of Kupiškis under the classification of dialects by Zigmas Zinkevičius and Aleksas Girdenis and the surrounding area of the so called Sixth Eastern or the subdialect of Utena.
Verbalizované a vizualizované postoje odhalují vztah mladé generace východních Aukštaitů k historické objektivní jazykové variabilitě jejich rodišť i celé východní části litevského jazykového území.
Jazykové vlasti mladých východních Aukštaitů – obyvatel Kupiškisu a Uteny
1. ÚVOD
V posledním desetiletí se v Litvě výzkum neomezuje na metody tradiční popisné dialektologie, které vykreslují statický obraz nářečí (Mikulėnienė, Meiliūnaitė 2014; Mikulėnienė, Leskauskaitė, Ragaišienė, Geržotaitė, Birgelienė 2016; Mikulėnienė 2018; Čepaitienė 2018 a další). Intenzivnější vzájemné působení nářečí, nářečí a spisovného jazyka i dalších místních jazykových variet vede k tomu, že se v užívání stále častěji uplatňují jak nářeční, tak jazykové variety bližší spisovnému jazyku. Při snaze komplexně posoudit jazykovou variabilitu toho či onoho nářečí nabývá na významu nejen objektivní zaznamenávání jeho charakteristických jazykových rysů, ale také subjektivní postoje běžných členů jazykového společenství, které rozhodují o volbě té či oné jazykové variety (Aliūkaitė, Mikulėnienė 2016: 89–120; 2016a: 17–33; Geržotaitė 2016a: 321–339; Geržotaitė, Čepaitienė 2016: 84–100 a další). Postoje jsou tedy jedním z klíčových činitelů, které vytvářejí (sebe)hodnotu místní variety a zároveň zajišťují její životaschopnost a kontinuitu.
Novost a aktuálnost. Perspektivně zaměřený výzkum tradičních východních aukštaitských podnářečí, zejména kupiškiského, se dosud téměř neprováděl. Za zmínku stojí jediný výzkum geolingvistické kompetence žáků v Kupiškisu, který odhalil poměrně soustavné distancování místních mladých lidí od vlastního nářečního projevu (Aliūkaitė, Mikulėnienė, Čepaitienė, Geržotaitė 2017: 88, 117)¹. Několik dřívějších výzkumů postojů běžných uživatelů jazyka, provedených v oblasti východoaukštaitského anykščianského podnářečí sousedícího s kupiškiským, sledovalo jiné cíle (Aliūkaitė 2008: 129–142; 2009: 164–179).
Cílem tohoto článku je na základě principů percepční dialektologie porovnat představy o jazykové vlasti respondentů z gymnázií v Kupiškisu a Uteně a zhodnotit životaschopnost kupiškiského podnářečí.
Předmětem článku jsou představy žáků z Kupiškisu a Uteny o jazykové vlasti.
Respondenty jsou mladí lidé (15–18 let) ze dvou gymnázií (informace o respondentech viz tabulka).
¹ Geolingvistická kompetence běžných členů jazykového společenství se definuje jako znalosti a schopnosti rozpoznávat jazykovou variabilitu a spojovat ji s určitými geografickými, sociálními a kulturními oblastmi (Diercks 2002: 52–53; Aliūkaitė, Mikulėnienė 2016: 92).
Straipsniai / Articles
177
Page 4
LAURA GERŽOTAITĖ
TABULKA. Charakteristika zkoumaných mladých lidí z Kupiškisu a Uteny
Dotazované žáky lze zařadit do jedné věkové skupiny. Studie vychází z názoru Penelope Eckertové, že základem věkové klasifikace není přesná chronologie, ale životní období. Na základě jazykové, kulturní a sociální zkušenosti i období utváření identity v dospívání jsou zkoumaní zařazeni do stejné generace (Eckert 1997: 151–167; Aliūkaitė 2007: 145).
Empirickým výzkumným nástrojem je anonymní dotazník vědomých postojů Hodnocení nářeční mluvy a spisovného jazyka, připravený v rámci projektu Místo spisovného jazyka v mentální mapě litevského jazyka, realizovaného v letech 2014–2016 (podrobněji viz Aliūkaitė, Mikulėnienė 2016: 97–99). V úvodní části dotazníku se zaznamenávají sociodemografické údaje o zkoumaných osobách: pohlaví, věk, místo původu a bydliště; jsou zde také otázky týkající se nářeční kompetence a aktivity v užívání nářečí, distribuce jazykových variant neboli domén. Hlavní část uplatňuje model perceptivní dialektologie – lokalizaci nářečí a spisovného jazyka na kreslených mapách a také asociace spojené s člověkem hovořícím nářečím či spisovným jazykem aj.
Výzkumný materiál tvoří 187 dotazníků. Z nich 119 vyplnili žáci gymnázia Lauryna Stuoky-Gucevičiuse v Kupiškisu v rámci projektu Místo spisovného jazyka v mentální mapě litevského jazyka, realizovaného v letech 2014–2016². Část materiálu (prototypické areály nářečí a spisovného jazyka na kreslených mapách, asociace spojené s osobou hovořící nářečím a spisovným jazykem) již byla zveřejněna (podrobněji viz Aliūkaitė, Mikulėnienė, Čepaitienė, Geržotaitė 2017: 78–102, 140, 185, 263). Tyto údaje doplňuje 68 dotazníků³ shromážděných v roce 2018 na gymnáziu Adolfa Šapoky v Uteně.
Obrazy jazykového domova utvářené v povědomí respondentů se vyjevují na základě údajů z těchto úloh v dotazníku: 1) po projednání dotazovaných lokalit
² Projekt byl realizován z prostředků Státní komise pro litevský jazyk (smlouva č. K-5/2014). Vedoucí projektu prof. dr. Daiva Aliūkaitė. Více o jeho výsledcích viz Aliūkaitė, Mikulėnienė, Čepaitienė, Geržotaitė 2017.
³ Dotazníky vyplněné na gymnáziu v Kupiškisu jsou uloženy v Ústavu jazykových, literárních a translatologických studií Kaunaské fakulty Vilniuské univerzity, zatímco dotazníky z gymnázia v Uteně jsou v Nářečním archivu Centra geolingvistiky Litevského jazykovědného ústavu.
178
Acta Linguistica Lithuanica LXXXI
Page 5
Jazykové domoviny mladých východoaukštaitů z Kupiškisu a Uteny
údaje z otázek úvodní části dotazníku zaměřených na aktivitu mladých lidí při užívání nářečního kódu a jeho rozšíření (neboli domény); 2) analýzou materiálu z map různých lokalit, na nichž měli respondenti vyznačit, kde se mluví nářečím⁴; 3) analýzou údajů o asociacích spojených s uživatelem nářečí.
Nářeční klasifikace a rozlišovací rysy zkoumaného nářečí. V klasifikaci litevských nářečí Zigmase Zinkevičiuse a Alekse Girdenise ze 60. let 20. století východní aukštaité z Kupiškisu a Uteny, stejně jako všichni aukštaité, vyslovují zachované ie, uo, jakožto východní aukštaité zužují první složky dvojhlásek an, am, en, em a původních nosových ą, ę (Girdenis, Zinkevičius 1966: 139–147; Zinkevičius 1969: 365–380; Morkūnas 1977: 33; LKTChr 2004: 29–30). Rozlišovacím rysem nářečí kupiškénů, kteří obývají malou část východní Litvy, je v tomto členění realizace samohlásek e, ė na konci slova a před tvrdou souhláskou jako a různé délky, zatímco utenišští jsou v něm vymezeni realizací nepřízvučných ė a ie jako e. (Girdenis, Zinkevičius 1966: 139–147; Zinkevičius 1969: 365–380; Morkūnas 1977: 33) (viz obr. 1).
Podle rysů, které v klasifikaci Z. Zinkevičiuse a A. Girdenise rozlišují východní aukštaité, se podrobněji členili aukštaité východní, jak je zachycuje klasifikace Antana Salise ze 30. let 20. století (Salys 1935: 70; 1946: 56). Na stejném jazykovém základě v ní byli vymezeni kupiškénům odpovídající aukštaité východní puntininkové střední dadininkové (říkající dą: da místo dėdė), zatímco podle odlišného kritéria, tj. výslovnosti nepřízvučného o jako a, neboli takzvaného žalininkování (říkání ža.ld. místo žolė), byli vymezeni utenišským odpovídající aukštaité východní puntininkové východní (Salys 1933: 21–34; 1935: 75; 1946: 58–59).
Hranice území těchto dvou nářečí, jak je patrné z původní mapy a z mapy litevských nářečí sestavené A. Salisem na základě popsaných nářečních hranic, byly zaznamenány téměř beze změny (Geržotaitė 2016b: 85)⁵. Rozdíl spočívá v tom, že území utenišských se zmenšilo, protože jeho část byla v Salisově členění přiřazena k aukštaitům východním puntininkům středním rotininkům (říkajícím rō.tas místo ratas), neboli anykšténům, a k východním dzúkům, neboli k východním aukštaitům vilniškým vymezeným Z. Zinkevičiusem a A. Girdenisem.
⁴ V tomto dotazníku byly mapy předloženy s vyznačenými hranicemi obcí a s centry některých z nich. V perceptivní dialektologii se při použití mapové metody (viz Preston 1989; 1999: xxiii–xl; 1999a: 359–373) respondentům předkládají jak prázdné mapy (Evans 2002: 76–83), tak mapy, které jim usnadňují orientaci, s hranicemi největších správních územních celků (viz Long 1999: 178) a vyznačenými velkoměsty (viz Dailey–O’Cain 1999: 228). ⁵ Na mapách z pozdějšího období upravili hranice nářečí další badatelé na základě materiálu shromážděného ve druhé polovině 20. století (Geržotaitė 2016b: 74).
Straipsniai / Articles
179
Page 6
LAURA GERŽOTAITĖ
Obr. 1. Východní aukštaité z Kupiškisu a Uteny v klasifikacích litevských nářečí6
V rozdělení nářečí Kaunaské gubernie podle týchž rysů od Antana Baranauskase z konce 19. století se východní mluvčí členili podrobněji; v klasifikaci A. Salise
6 Zkratky na mapě označují kupiškény (RAK) a utenišské (RAU), východní aukštaité v klasifikaci nářečí Z. Zinkevičiuse a A. Girdenise. Lokality náležející v Salisově členění k odpovídajícím aukštaitům východním puntininkům středním dažnininkům jsou vyznačeny kruhy, lokality odpovídající aukštaitům východním puntininkům východním, tedy utenišským, čtverci.
180
Acta Linguistica Lithuanica LXXI
Page 7
Jaunųjų rytų aukštaičių – kupiškėnų ir uteniškių – kalbinės gimtinės vaizdiniai
označovaný jako východní Aukštaitové. Na základě stejných kritérií vyčlenil A. Salys bodové střední východní aukštaitské nářečí, které v tomto členění odpovídá pátým východním Aukštaitům, a bodové východní nářečí, které odpovídá šestým východním Aukštaitům (Baranovskij 1898: 50–51, 73).
Jak vyplývá z mapy nářečního členění A. Baranauskase, rekonstruované na základě analýzy popisů nářečí, nářečím pátých východních Aukštaitů se mluvilo především v Kupiškisu a jeho okolí; nářečím šestých východních Aukštaitů se mluvilo také v oblastech bodového středního východního aukštaitského nářečí (nebo kupiškénského), které jim v Salysově členění odpovídá (viz Geržotaitė 2015: 133–165; 2018: 174–190 (viz obr. 1). Oblast, kterou tato dvě nářečí pokrývají, se velmi podobá rozsáhlejšímu jazykovému útvaru, který geolingvisté vymezují ve druhém desetiletí 21. století jako vznikající východní východoaukštaitský regiolekt (Aliūkaitė, Mikulėnienė 2014: 261; Geržotaitė, Mikulėnienė 2014, mapa XIII a komentář).
Zkoumaná subnářečí na počátku 21. století. Novější systematický geolingvistický výzkum ukazuje, že rozlišovací rys uteniškého nářečí se v řeči příslušníků všech generací zachovává téměř důsledně, zatímco u kupiškénského nářečí, zejména na okrajích jeho oblasti, není pravidelný ani v řeči střední, ani mladé generace (Aliūkaitė, Bakšienė, Jaroslavienė et al. 2014: 176, 188; Balčiūnienė, Rinkauskienė, Meiliūnaitė 2017: 54–55). Bylo zjištěno, že se kupiškénští svými jazykovými rysy přibližují sousedním silným subnářečím panevėžiškého a uteniškého. Vliv uteniškého nářečí dokládá skutečnost, že nově vznikající rozsáhlejší místní jazykový útvar, východní východoaukštaitský regiolekt (s centrem přitažlivosti v Uteně), který se formuje na jeho základě, zahrnuje nejen oblast uteniškého nářečí, ale i oblasti okolních subnářečí, včetně kupiškénského (Aliūkaitė, Mikulėnienė 2014: 261; Geržotaitė, Mikulėnienė 2014, mapa XIII a komentář; Mikulėnė, Meiliūnaitė 2017: 169–195). Tento areál spojuje a stabilitu nového útvaru potvrzuje důsledné užívání výslovnosti nepřízvučného o jako a, zaznamenávané až do počátku 21. století (Aliūkaitė, Mikulėnienė 2014: 261; Geržotaitė 2016b: 190–191).
Údaje zjištěné v oblastech východoaukštaitských kupiškénského a uteniškého nářečí proto nejen doplní výzkum subjektivního nářečního vědomí tradičních východoaukštaitských subnářečí, ale umožní také vytvořit úplnější obraz zkoumaného areálu, a tedy i varianty, která se v něm užívá a utváří se v povědomí místní mládeže.
Principy kreslení map nářeční řeči, klasifikace asociací a analýzy
Dotazník výzkumu obsahoval úlohu s mapou (angl. Draw-a-Map), tedy první z pěti komponentů modelu perceptuálního výzkumu Denise Prestona, která přímo souvisí se čtvrtou úlohou, rozpoznáváním dialektu (angl. Dialect Identification). Upřesnění mapy implikují také třetí komponent modelu, tedy hodnocení správnosti a atraktivity variant (angl. „Correct“ a „Pleasant“) (podrobněji viz: Preston 198; 199: xxiv–xxx; 199a: 359–373; Aliūkaitė, Mikulėnienė 2016: 97).
Straipsniai / Articles
181
Page 8
LAURA GERŽOTAITĖ
Při klasifikaci a analýze jazykových postojů respondentů vizualizovaných na těchto mapách jsme vycházeli z postřehů Wilia Dierckse (Diercks 2002: 51–70) týkajících se kategorií jazykové vlasti⁷, skutečné a aktuální distance⁸. Abychom posoudili (ne)přesnost vědeckých geolingvistických kompetencí, zohlednili jsme výsledky již provedených výzkumů subjektivní i objektivní jazykové variability (podrobněji viz: Aliūkaitė, Mikulėnienė 2014: 257–259; Aliūkaitė, Mikulėnienė, Čepaitienė, Geržotaitė 2017, 174–178, 221–225, 248–253).
Materiál z úlohy týkající se asociací se subjektem hovořícím nářečím, která navazovala na úlohu s mapou, byl klasifikován pomocí techniky klíčových slov (Garrett, Williams, Evans 2005: 37–54). Výběr klíčových slov jako filtračních jednotek vycházel především z tradičního pojetí představitele dialektologie (tj. z rysů charakterizujících informátora NORM: usedlý, místní, starý, postarší, starší, vesnice aj.) (Chambers, Trudgill 2004: 28; viz také Aliūkaitė, Mikulėnienė 2014a: 32–33)⁹. Na základě výsledků předchozích výzkumů nářečního povědomí byla síť klíčových slov rozšířena o filtrační jednotky jako tradice, chvála aj. (podrobněji viz: Aliūkaitė 2008a: 23–45; Aliūkaitė, Mikulėnienė 2016a, 20–21; Aliūkaitė, Mikulėnienė, Čepaitienė, Geržotaitė 2017: 69–76).
Skupiny asociací vymezené na základě klíčových slov zahrnují první asociativní výrazy k nářeční řeči uvedené v odborné literatuře. Při kvalitativní analýze vymezených skupin, tedy při rekonstrukci sociolingvistického portrétu představitele nářečí, jsme vycházeli z materiálu všech asociací (tedy i vícenásobných).
2. AKTIVITA A OBLASTI UŽÍVÁNÍ DIALEKTOVÉHO KÓDU Z POHLEDU MLÁDEŽE Z KUPIŠKISU A UTENY
Analýza údajů ukazuje, že gymnazisté dotazovaní v obou lokalitách uvedli, že umějí nářečí (mluvit nářečím) (viz tabulku). Nejvíce těch, kteří je ovládají, je mezi obyvateli Uteny (73,53%), nejméně mezi respondenty z Kupiškisu (24,37%). Na otázku, jaké nářečí ovládají, mladí účastníci výzkumu nejčastěji uváděli aukštaitštinu nebo že mluví aukštaitsky, aukštaitštinou, východní aukštaitštinou. Jeden či druhý z Kupiškisu
7 Ve výzkumech percepční dialektologie se jazyková domovina (angl. Linguistic Homeland) označuje jako jazykové prostředí jedince a spojuje se s jazykovými i prostorovými vzdálenostmi v tomto prostředí (Diercks 2002: 51).
8 Při hodnocení jazykových variant a jejich lokalizaci na mapě se rozlišuje skutečná (objektivní) a aktuální (neodpovídající geografickým parametrům) vzdálenost (Diercks 2002: 51; Aliūkaitė 2009: 172).
9 Angl. non-mobile older rural male. Lit. usedlý starší obyvatel venkova (muž).
182
Acta Linguistica Lithuanica LXXI
Page 9
Jaunųjų rytų aukštaičių – kupiškėnų ir uteniškių – kalbinės giminės vaizdiniai
žák své odpovědi upřesnil, např. napsal, že umí kupišėnų (Kp_M1), kupišėnų tarmę (Kp_M17), kupišėnišką (Kp_M28), kupišėnų (aukštaičių) (Kp_M57), kupišėniškai (Kp_V12) a podobně.¹⁰ Možná identifikace nikoli s jazykovým projevem vlastního, nýbrž sousedního východoaukštaitského panevėžiškého podnářečí se projevuje tím, že jeden z respondentů z Kupiškisu uvedl, že ovládá nářečí biržietišką (Kp_M55).
Stejné postoje se projevily nejen ve vztahu k ovládání nářečí, ale i k jeho užívání (viz tabulku). Z odpovědí respondentů vyplývá, že za aktivní uživatele nářečí se považují žáci z Uteny. Od tohoto jazykového projevu se nejvíce odklánějí mladí lidé z Kupiškisu. Tuto volbu gymnazistů mohla ovlivnit nižší (sebe)hodnota jejich rodiště ve srovnání s Utenou, která je považována za centrum urbanizace (podrobněji viz: Aliūkaitė, Bakšienė, Jaroslavienė et al. 2014: 174; Aliūkaitė, Mikulėnienė, Čepaitienė, Geržotaitė 2017: 77).
Tyto výsledky doplňují odpovědi na otázku v dotazníku založenou na teorii domén, kde a s kým se mluví nářečím (podrobněji viz: Fishman 1972: 15–32; Hagen 1989: 48–61; Aliūkaitė, Valikonė 2012: 7–20)¹¹. Ze souhrnu údajů vyplývá, že žáci z obou lokalit užívají nářeční kód jak v rodině (neboli v izolované doméně), tak s přáteli (v doméně solidarity), ale také s učiteli a všemi ostatními lidmi z rodných lokalit (ve veřejné instrumentální doméně) (viz obr. 2)¹².
OBR. 2. Domény užívání nářečí v jednotlivých zkoumaných lokalitách z pohledu mladých lidí¹³
¹⁰ V práci se používají následující zkratky lokalit: Kupiškis – Kp, Utena – Ut; písmena M a V označují pohlaví respondentů; čísla označují čísla dotazníků.
¹¹ Izolované domény zahrnují blízké domácí prostředí a členy rodiny, domény solidarity přátele, veřejné instrumentální domény veřejná místa a neznámé osoby (Hagen 1989: 53; viz také Aliūkaitė, Valikonė 2012: 9).
¹² Při určování oblastí užívání nářečního jazyka byly zohledněny odpovědi na dvě otázky dotazníku: Kde se mluví nářečím, S kým se mluví nářečím.
¹³ Je třeba dodat, že ne všichni žáci, kteří uvedli, že mluví nářečím, upřesnili, kde a s kým tento kód užívají. Takové záznamy tvoří v dotaznících mladých lidí z Kupiškisu 21,01% (s kým 15,97%) a z Uteny 63,24% (61,11%).
Straipsniai / Articles
183
Page 10
LAURA GERŽOTAITĖ
Ačkoli se nářečím mluví všude a se zástupci všech generací, jak je však patrné z obrázku 2, nikoli se stejnou četností. Mladí lidé z obou lokalit uvádějí, že nářečí nejčastěji používají s členy rodiny a příbuznými doma (neboli v izolované doméně). Zaznamenané užívání nářečí v nejbližším okolí by podle všeho umožňovalo hovořit o optimistických vyhlídkách na přežití obou nářečí. Silnější sklon k jeho zachování se však projevuje pouze u mladých lidí z Uteny.
Mladí lidé z Kupiškisu, kteří mají největší sklon distancovat se od nářečního kódu, volí nářeční vyjadřování méně často v doméně solidarity než v instrumentální veřejné doméně. Tyto výsledky mohou souviset s větší pozorností, která je nářečí věnována při různých veřejných akcích.
Nářeční kód tedy v různé míře, jak lze předpokládat, používají zástupci obou podnářečí. Podle dostupných údajů lze nářečí mladých lidí z Uteny považovat za nejživotaschopnější, zatímco zkoumané nářečí z Kupiškisu, ačkoli bylo zaznamenáno ve všech doménách, je na ústupu.
3. OBRAZY NÁŘEČNÍHO JAZYKA NA MENTÁLNÍCH MAPÁCH
Výsledky týkající se aktivity užívání nářečního kódu a oblastí jeho užívání (domén) doplňují mapové náčrty, které zakreslili mladí členové jazykového společenství14.
Na jejich základě lze rozlišit tři způsoby, jak je jazyková domovina jako nářeční zóna zahrnuta do map (viz obr. 3).
Nejméně je map, na nichž mladí uživatelé jazyka označují jazykovou domovinu jako jediné místo vyznačující se nářečním vyjadřováním. Nejčastěji je vyznačena spolu s dalšími prototypickými nářečními zónami.
Ke třetímu typu začlenění jazykové domoviny do map patří mapy, které gymnazisté z obou lokalit vyznačili dvěma různými způsoby. V jednom případě je rodné místo vyznačeno na mapách, na nichž je celá jazyková oblast rozdělena percepčními izoglosami oddělujícími Žemajty a Aukštajty, Žemajty, Aukštajty, Dzúky apod.15. V druhém případě je jazyková domovina spojována s nářečností tehdy, když respondenti uvádějí, že se tímto jazykovým kódem mluví všude v Litvě.
14 Mapový úkol nijak nevyznačilo 5,04% žáků z Kupiškisu a 1,47% žáků z Uteny.
15 Dėl termino suvokimo izoglosės (angl. Perceptual Isoglosses žr.: Preston 1999a: 361; Aliūkaitė 2009: 165.
184
Acta Linguistica Lithuanica LXXI
Page 11
Jaunųjų rytų aukštaičių – kupiškėnų ir uteniškių – kalbinės giminės vaizdinai
Utena
51,47%
30,88%
2,52%
Kupiškis
38,65%
26,05%
▥ KG jedna ■ KG mezi jinými prototypickými oblastmi TK ▤ KG a jiné oblasti TK
Obr. 3. Jazyková vlast (KG) jako oblast nářečního jazyka (TK) podle mladých respondentů z lokalit v jižní části mapy
Podrobněji stojí za zmínku druhá skupina map označených mladými lidmi z Uteny a Kupiškisu (tj. KG mezi jinými prototypickými oblastmi TK), která patrně nejvýrazněji zachycuje obraz jazykové vlasti, a tedy i varianty užívané v ní.
3.1. Obraz jazykové vlasti u mladých lidí z Uteny. Údaje ukazují, že více než polovina mladých lidí z Uteny má sklon považovat prototypickou nářeční oblast především za svou jazykovou vlast (označení tvoří 54,41% všech dotazníků respondentů z tohoto města) (viz obr. 4).
Tito žáci tedy potvrzují, že jsou aktivními představiteli nářečního vyjadřování, a to jak deklarováním postojů k aktivnímu užívání nářečního kódu (nářečím hovoří 60,29%), tak ztotožňováním svého města s oblastmi užívání nářečního kódu (54,41%).
Z míst uvedených respondenty z Uteny, která jsou geograficky bližší či jen o něco vzdálenější a, jak se zdá, vyznačují se silným nářečním charakterem, lze zmínit Panevėžys (45,59%), Zarasai (36,76%), Anykščiai (32,35%) a Biržai (30,88%) (viz obr. 4). Je třeba dodat, že Panevėžys je uveden také v části map respondentů z Uteny, která zdůrazňuje prototypické nářeční oblasti (tvoří 17,6% map těchto respondentů) a v níž jejich jazyková vlast není vyznačena.
Straipsniai / Articles
185
Page 12
LAURA GERŽOTAITĖ
OBR. 4. Nejprototypičtější nářeční zóny mladých lidí z Uteny
Kromě již vyjmenovaných míst uvedla více než čtvrtina žáků tohoto města sousední Ignalinu a Visaginas (po 27,94%), Molėtai (26,47%) a Rokiškis (25%). Kupiškis, který článek analyzuje jako zónu nářečního projevu, označila za ni jen o něco více než pětina (20,59%) mladých lidí z Uteny.
Sebevnímání mladých lidí z Uteny tedy zakládá systém hranic jazykové domoviny na takzvané skutečné vzdálenosti, tj. hranice jazykové domoviny jsou vytyčovány podle rodného místa a několika sousedních lokalit. Připočteme-li k nim další vzdálenější zóny, které mladí lidé uvádějí a které spadají do oblasti vlivu jazykového projevu užívaného v Uteně, lze říci, že hranice jazykové domoviny se téměř shodují s hranicemi východního východoaukštaitského regiolektu vymezeného geolingvisty ve druhém desetiletí 21. století (mapa Ut_M13, viz obr. 5).
Z komentářů žáků vyplývá, že jazykový kód Uteny a jejího okolí je hodnocen spíše pozitivně než negativně. Uvádí se, že se zde mluví „aukštaitsky, krásně tam […]“ (Ut_M21). Podobné postoje mladých lidí byly zaznamenány nejen k jazykové domovině, ale také k nářečnímu projevu v sousedních zónách Zarasai, Anykščiai, Ignalina, Molėtai, Rokiškis a Panevėžys, např.: mluví aukštaitsky, mluví krásně, nesprávně (Ut_M15), aukštaitsky, krásně (Ut_M35), krásně, příjemně, správně (Ut_M37)16.
16 Jazyk komentářů respondentů nebyl opravován.
186
Acta Linguistica Lithuanica LXXXI
Page 13
Obrazy jazykové domoviny mladých východních Aukštaitů – obyvatel Kupiškisu a Uteny
Ut_M11
Ut_M13
5 Příklady vyznačování jazykové domoviny mladých z Uteny na mapách s dalšími prototypickými nářečními zónami
Panevėžys, vyznačovaný na těchto mapách jako nejprototypičtější nářeční zóna hned po jazykové domovině, je podle mladých lidí z Uteny jedním z míst, kde jsou „nejvýrazněji zdůrazněny nářeční rysy a osobitost […]“ (Ut_M05). Všimněme si, že v Panevėžys je „[…] zvláštní přízvuk, jako u Šiauliai […]“ (Ut_M21). Respondenti však nejčastěji uvádějí, že jak v jejich jazykové domovině, tak v Panevėžys a dalších místech se mluví prostě aukštaitsky.
Straipsniai / Articles
187
Page 14
LAURA GERŽOTAITĖ
3.2. Obraz jazykové domoviny mládeže z Kupiškisu. Na rozdíl od mladých lidí z Uteny vyčlenili mladí lidé z Kupiškisu ve východoaukštaitské oblasti především Panevėžys (27,73%) a Birže (26,89%) (viz obr. 6).
6 OBR. Nejprototypičtější oblasti nářečnosti podle mladých lidí z Kupiškisu
Tito žáci vyznačovali jazykovou domovinu mezi prototypickými oblastmi nářečnosti na mapách dvakrát méně často (26,05%) než mladí lidé z Uteny (srov. 54,41%). Mezi takovými místy bývá Kupiškis na mapách místních mladých lidí častěji vynechán (49,45%) než zahrnut (26,05%). Údaje z mapování tedy zřejmě ukazují sklon žáků z Kupiškisu distancovat se od vlastního nářečního kódu, jehož užívání, jak již bylo uvedeno, deklarovala pouze malá část (14,29%) respondentů.
Kromě jazykové domoviny, Panevėžysu a Birží má podle žáků z Kupiškisu podobný stupeň nářečnosti pouze Pasvalys (22,69%). Utena, kterou článek zkoumá, je zřejmě hodnocena jako oblast s méně výrazným nářečním charakterem (viz obr. 6).
Ačkoli respondenti z Kupiškisu tvrdí, že nejsou aktivními uživateli nářečního kódu, své jazykové vyjadřování hodnotí velmi pozitivně (mapa Kp_M68, viz obr. 7).
188
Acta Linguistica Lithuanica LXXI
Page 15
Jaunųjų rytų aukštaičių – kupiškėnų ir uteniškių – kalbinės gimtinės vaizdiniai
Kp_M42
Kp_M68
7 obr. Příklady vyznačení jazykové domoviny mladých lidí z Kupiškisu mezi ostatními prototypickými nářečními oblastmi na mapách
Podle slov těchto mladých lidí jsou kupiškėnų – nejkrásnější (Kp_M01), kupiškėnų (krásní) (Kp_M20), kupiškėnų, nesprávná, krásná (Kp_M28), krásná (Kp_M31), [...] krásná, správná (Kp_M68), [...] velmi krásná (Kp_V20), [...] krásná,
Straipsniai / Articles
189
Page 16
LAURA GERŽOTAITĖ
nesprávná (Kp_V26), Kupiškis – jedno z nejkrásnějších (Kp_M70). Někdy je estetické hodnocení místní jazykové varianty (mně se nejvíc líbí kupiškénský dialekt [...] také zdůvodněno ([...] protože jsem si na něj zvykla, umím ho a rozumím mu, Kp_M67). Jazykový kód Kupiškisu je vlastní kód, a proto je zřejmě hodnocen příznivě.
Bylo zaznamenáno několik případů, kdy se mluvčí od svého jazykového variantu distancují. Kupiškiské nářečí, které je na mapách žáků obvykle spojováno se samotným Kupiškisem (viz Kp_M68, viz obr. 7), je přesunuto do sousedního P (Kp_M23), případně do Panevėžysu a Pašvalysu (Kp_M17).
Postoje vyjádřené na mapách jak k míře aktivního užívání nářečního kódu, tak k označování jazykového domova jako zóny nářečního projevu shrnují slova jednoho z mladých lidí z Kupiškisu: „[...] Kupiškisané mají své nářečí, kterým se mluví hlavně na vesnicích. Nesprávně. Podle mého názoru není toto nářečí příliš krásné, ale je jedinečné“ (Kp_M29).
Z označení mladých uživatelů jazyka a hodnotitelů v mapách obou lokalit tedy vyplývá, že jazykový domov nejčastěji spojují s nářečním projevem žáci z Uteny, kteří sami sebe označili za aktivnější uživatele tohoto projevu. Vytvářením aktuálního odstupu od oblastí sousedního podnářečí, především od Panevėžysu a dalších míst, se studenti gymnázia v Kupiškisu od svého nářečního kódu spíše distancují.
Je třeba dodat, že analýza označení na mapách mladých lidí z Kupiškisu potvrzuje výrazněji než odpovědi respondentů z Uteny tendenci zjištěnou v předchozích výzkumech mezi mladými uživateli jazyka: nářeční projev spojují především nikoli s lokalitami východní, nýbrž západní (např. Plungė, Telšiai) a jihozápadní (např. Marijampolė) části litevského jazykového území (Aliukaitė, Mikulėnienė, Čepaitienė, Geržotaitė 2017: 147).
4. PORTRÉT MLUVČÍHO NÁŘEČÍ
PODLE ÚDAJŮ O ASOCIACÍCH
Údaje o asociacích ukazují, že v představách dotazovaných gymnazistů jsou výrazné znaky, jimiž se informant hovořící nářečním kódem, tedy NORM, charakterizuje ve výzkumech tradiční dialektologie.
Dva z nich – spojování uživatele tohoto kódu s venkovským prostředím a s minulostí, tedy s projevem starší generace – jsou pro výzkumy obou lokalit nejvýznamnější (viz obr. 8)17.
17 Tento úkol v dotazníku vynechalo 3,36% žáků z Kupiškisu.
190
Acta Linguistica Lithuanica LXXI
Page 17
Jaunųjų rytų aukštaičių – kupiškėnų ir uteniškių – kalbinės gimtinės vaizdiniai
Obr. 8. Asociáty nářeční řeči z pohledu mladých lidí zkoumaných lokalit
Jak je patrné z obrázku 8, s místem nejčastěji spojují představitele tohoto kódu žáci z Uteny (57,35%), méně často pak žáci z Kupiškisu (38,66%). Tento asociát poukazuje na kategorie spojené s místem – region, vlastní či rodný kraj, rodiště a původ – které vyplynuly z odpovědí mladých lidí: s jeho rodným krajem (Ut_M31), s místem jeho původu (nížinami, vysočinami atd.) (Ut_M39), odkud pochází (Kp_M10), s místem bydliště (městem, regionem) (Kp_M14), s vlastním krajem (Kp_M25), s vlastním rodištěm (Kp_M59), s regionem, z něhož pochází (Kp_V42).
Až 45,59% (z 57,35%) respondentů z Uteny, kteří spojují nářeční vyjadřování s místem, vyzdvihlo vesnici nebo venkovana, například: vesnice nebo velmi malé městečko (Ut_M24), často se spojuje s vesnicí (Ut_M38), s člověkem pocházejícím z vesnice (Ut_V10), s člověkem z malého městečka (Ut_V13), s venkovany (Ut_V21).
Venkov (vyjádřený kategoriemi vesnice, menšího městečka, venkovana aj.) je důležitým znakem pro 24,37% (z 38,66%) žáků z Kupiškisu, například: s člověkem, který pochází z vesnice nebo tam žije (Kp_M15), člověk mluvící nářečím se spojuje s venkovanem (Kp_M26), s vesnicí, čím dál je vesnice od města (Kp_M66), s prostředím života na vesnici (Kp_M68), nejčastěji s „hlubokou“ vesnicí (Kp_V01). Jak ukazují uvedené příklady, tímto znakem se obvykle označuje místo. Až na výjimky je hodnoceno neutrálně.
Znak místa (nikoli vesnice) tedy není ve vnímání nářečního kódu mladými mluvčími z obou zkoumaných lokalit (Kupiškis – 14,29%, Utena – 11,76%) výrazně spojován s regionální variabilitou. Takové postoje mohou souviset s nerovnoměrností nářečnosti a rozdílnou intenzitou jejího výskytu ve zkoumaném areálu, jak ji zjistily geolingvistické výzkumy na počátku 21. století (Aliūkaitė,
Straipsniai / Articles
191
Page 18
LAURA GERŽOTAITĖ
Baškienė, Jaroslavienė et al. 2014: 174–178, 184–188)18. Tarmine raiška kalbančiojo tapatinimas su kaime gyvenančiu asmeniu, kaimo žmogumi (arba kaimiečiu) gali reikšti ir tam tikrą atsiribojimą. Tokiu atveju tarminį kalbėjimą su vieta sietų gerokai didesnė Kupiškio ir Utenos gimnazistų dalis.
Téměř polovina žáků z Kupiškisu (49,58%) spojuje nářeční kód s minulostí a starší generací: se starými časy, s minulostí (Kp_M20), s dobou našich prarodičů (Kp_M37), s Litvou minulosti (Kp_V45), s věkem. Starší lidé mluví nářečím častěji (Kp_M27), především se staršími lidmi (Kp_M39). Spojování nářečního vyjadřování s 20. stoletím a tradicemi (Kp_V03) nebo se starými časy. S dobou prarodičů a praprarodičů (Kp_V08) patrně odráží postoje mladých lidí z Kupiškisu, kteří se od této jazykové variety distancují (Aliūkaitė, Mikulėnienė, Čepaitė, Geržotaitė 2017: 117). Tyto asociáty uváděli méně často také respondenti z Uteny (20,59%), například: stará Litva (Ut_M04), se starými časy (Ut_M14), člověk mluvící nářečím se mi spojuje s prarodiči a praprarodiči, kteří tak mluvili dříve (Ut_M02), lidé nejvyššího věku (Ut_M25) (viz obr. 8).
Skupina úzce propojených asociátů zahrnující několik znaků ukazuje, že nářeční kód je pro mladé členy jazykového společenství, především pak pro mladé z Kupiškisu, téměř vymizelou či již zaniklou varietou starší generace, která užívá nebo užívala autentické nářečí: člověk mluvící nářečím se mi spojuje se starými časy a vesnicí, protože mladí lidé dnes nářečím mluví jen málo (Kp_M41), dnes si ho spojují se vzpomínkami a starými lidmi (Kp_V15).
Znak úcty se v představě středoškoláků o představiteli nářeční řeči objevoval méně často. Je typický především pro mladé lidi z Kupiškisu (19,33%), například: s péčí o zachování vlastního nářečí; lidé, kteří nejčastěji mluví nářečím, jsou na něj hrdí (Kp_M05), s člověkem, který si váží svého kraje (Kp_M67), takový člověk podle všeho svůj kraj velmi miluje a uchovává jeho tradice, řeč i nářečí (Kp_M63). Tyto postoje mohou být založeny na přetvářce, protože tito mladí lidé se od nářečního vyjadřování důsledně distancují.
Žáci z Uteny spojují člověka mluvícího nářečím s úctou k jazyku, kultuře a kraji méně často (7,35%), například: s člověkem, který chce zachovat co nejvíce litevské kultury (Ut_M16), s člověkem, který se snaží rozvíjet litevskou kulturu (Ut_M29), s lidmi, kteří milují svůj jazyk (Rk_V13).
Portrét představitele nářečního kódu ustálený v tradiční dialektologii dále dokreslují případy, které zahrnují několik asociátů, například: s životem v dávných dobách a staršími lidmi (Kp_M13), s vesnicí a starými lidmi (Kp_M51), se staršími lidmi, lidmi z dávných dob a lidmi z vesnice (Kp_M32), vesnicí, dávnými časy, zemí
18Podobné výsledky přinesl sociologický výzkum provedený v okresech Kupiškis a Anykščiai. Z jeho výsledků vyplývá, že lidé spojují regionální identitu také s nářečím, avšak podle mladých lidí „aukštaitství už nezávisí na místě bydliště“ (Savoniakaitė 2003: 105).
192
Acta Linguistica Lithuanica LXXI
Page 19
Jaunųjų rytų aukštaičių – kupiškėnų ir uteniškių – kalbinės giminės vaizdiniai
člověkem zabývajícím se zemědělstvím (Ut_M07), člověkem pocházejícím z vesnice, starším člověkem (Ut_M13), starším člověkem, venkovanem nebo Žemaiťanem (Ut_M19), starým člověkem, nikoli mladým, z menšího města nebo vesnice (Ut_M34) atd. Tyto i další příklady ukazují, že obraz osoby užívající daný kód je v myslích respondentů velmi pozitivní.
Ostatní rysy v představách mladých východních Aukštaiťanů o nářečním jazyce jsou nevýrazné nebo z nich byly zcela vyloučeny. Například vzdělání, které se na obrázku 8 neodráží, zmínili respondenti z obou lokalit pouze jednou či dvakrát. Podobné jazykové postoje byly zaznamenány i ve spojitosti s vnímáním člověka hovořícího nářečím jako nevzdělaného.
ZÁVĚRY
Údaje z výzkumu představ jazykového domova mladých lidí z lokalit v oblasti tradičních východoaukštaitských podnářečí kupiškénského a utenišského (nebo v areálu nyní se utvářejícího východního východoaukštaitského regiolektu), provedeného na metodologických principech percepční dialektologie, umožňují shrnout jazykový obraz tohoto regionu.
Analýza údajů ukazuje, že studenti z Uteny mají větší sklon spojovat své vyjadřování s nářečím. U mladých lidí z Kupiškisu se projevují postoje distancující se od vlastního jazykového kódu. Tento postoj jeho uživatelů a hodnotitelů mohl být ovlivněn (sebe)hodnocením rodného místa.
Podobné výsledky vyplynuly ze souhrnného zpracování údajů o oblastech užívání nářečního kódu. Ačkoli studenti z obou lokalit tvrdí, že mluví nářečím všude a se zástupci všech generací (tj. ve všech situacích), u respondentů z Uteny se výrazněji projevuje sklon zachovávat vlastní jazykovou variantu. Jazykový projev typický pro Kupiškis považují místní mladí lidé pouze za projev nejbližšího okolí (izolované domény).
Kreslené (mentální) mapy odhalily, že jazykový domov s oblastmi nářeční kontinuity nejčastěji ztotožňují studenti gymnázií z Uteny. Vytvářením aktuální distance od lokalit sousedního podnářečí, především od Panevėžysu, se mladí lidé z Kupiškisu patrně distancují od svého nářečního vyjadřování.
Člověka hovořícího nářečím spojují s venkovem respondenti z Kupiškisu i Uteny. Nářeční kód jako jazykový projev starších lidí a minulosti hodnotí častěji mladí lidé z Kupiškisu. Pro ně je nářeční vyjadřování častěji než pro studenty z Uteny neoddělitelné také od úcty k jazyku, kultuře a rodnému kraji.
Hranice jazykové varianty zakreslené na mapách respondentů z Uteny se téměř shodují s hranicemi východního východoaukštaitského regiolektu vymezenými geolingvisty ve druhém desetiletí 21. století. Tomuto jazykovému útvaru se velmi podobá oblast východňanských bodů, neboli
Straipsniai / Articles
193
Page 20
LAURA GERŽOTAITĖ
Areál východních aukštaitských kupiškėnských nářečí podle klasifikace nářečí Z. Zinkevičiuse a A. Girdenise a areál okolních šestých nářečí, tedy utenišských. Z verbalizovaných a vizualizovaných postojů mladých uživatelů jazyka vyplynulo, že obrazy jazykové variability se téměř shodují s historickou objektivní jazykovou variabilitou nejen v místě jazykového původu respondentů, ale také v celé východní části litevského jazykového území.
LITERATŪRA
Aliūkaitė Daiva 2007: Tarminis kalbėjimas ir bendrinė kalba: objektyviųjų ir subjektyviųjų skirtumų kultūrinė vertė. Daktaro disertacija. Rankraštis. Vilnius: Vilniaus universitetas.
Aliūkaitė Daiva 2008a: Tarmiškai kalbančio žmogaus stereotipai: apriorinės eilinių kalbos bendruomenės narių nuostatos. – Respectus Philologicus 14(19), 23–45.
Aliūkaitė Daiva, Bakšienė Rima, Jaroslavienė Jurgita et al. 2014: Punktų tinklo tankis geolingvistinės skirties aukštaičiai: žemaičiai požiūriu. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai), sud. Danguolė Mikulėnienė, Violeta Meiliūnaitė. Vilnius: Briedis, 129–196.
Aliūkaitė Daiva, Mikulėnienė Danguolė 2014: Geolektų ir regioninių dialektų formavimosi ypatumai Lietuvoje. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai), sud. Danguolė Mikulėnienė, Violeta Meiliūnaitė. Vilnius: Briedis, 257–262.
Aliūkaitė Daiva, Mikulėnienė Danguolė 2014a: Geolingvistika: ideologija, teorija ir metodai. Pagrindinės sąvokos. – XXI a. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai), sud. Danguolė Mikulėnienė, Violeta Meiliūnaitė. Vilnius: Briedis, 29–47.
Aliūkaitė Daiva, Mikulėnienė Danguolė 2016a: Lietuvos gimnazistų požiūris: išilavinimas Lietuvos gimnazijų vaizdiniuose. – Verbum 7, 17–33. Prieiga internete: http://www.zurnalai.vu.lt/verbum/article/view/10283 [žiūrėta 2019-09-15].
194
Acta Linguistica Lithuanica LXXI
Page 21
Jaunųjų rytų aukštaičių – kupiškėnų ir uteniškių – kalbinės giminės vaizdai
Aliūkaitė Daiva, Mikulėnienė Danguolė, Čepaitienė Agnė, Geržotaitė Laura 2017: Kalbos variantiškumas ir jo vertinimas perceptyviosios dialektologijos požiūriu: variantų ir vietų vaizdiniai. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.
Aliūkaitė Daiva, Valikonė Jolanta 2012: Bendrinės kalbos ir tarmės domenai. – Verbum 3, 7–20.
Balčiūnienė Asta, Rinkauskienė Regina, Meiliūnaitė Violeta 2017: Kupiškėnų ir uteniškių pabio šnektų fonetinė kaita XXI a.: Vabalninko, Darsūškių ir Salamiesčio punktų atvejis. – Lituanistica 1(107), 38–60.
Baranovskij Antonij [=Барановский Антоний] 1898: Замѣчанія о литовскомъ языкѣ и словарѣ. Санктпетербургъ: Типографія Императорской Академіи Наукъ.
Chambers Jack K., Trudgill Peter 2004: Dialectology. Second Edition. Cambridge University Press.
Čepaitienė Agnė 2018: XXIa. pradžios aukštaičių patarmių kaita: regioninis aspektas. Daktaro disertacija. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.
Dailey-O’Cain Jennifer 1999: The perception of Post-Unification German Regional Speech. – Handbook of Perceptual Dialectology 1. Ed. Dennis Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 227–242.
Diercks Willy 2002: Mental maps. Linguistic-Geographic Concepts. – Handbook of Perceptual Dialectology 2. Ed. Daniel Long, Dennis Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 51–70.
Eckert Penelope 1997: Age as a Sociolinguistic Variable. – Handbook of Sociolinguistics. Ed. Florian Coulmas. Oxford: Blackwell, 151–167.
Evans Betsy 2002: Attitudes of Montreal Students towards Varieties of French. – Handbook of Perceptual Dialectology 2. Ed. Daniel Long, Dennis Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 71–93.
Fishman Joshua A. 1972: The Relationship Between Micro- and Macro-sociolinguistics in the Study of Who Speaks What Language to Whom and When. – Sociolinguistics. Eds. John Bernard Pride, Janet Holmes. Harmondsworth: Penguin Books Ltd., 15–32.
Garrett Peter, Williams Angie, Evans Betsy 2005: Accessing Social Meanings: Values of Keywords, Values in Keywords. – Acta Linguistica Hafniensia: International Journal of Linguistics 37(1), 37–54.
Geržotaitė Laura 2015: Geolingvistinė Antano Baranausko lietuvių tarmių klasifikacijos analizė. – Kalbos istorijos ir dialektologijos problemos 4, sud. Vilija Ragaišienė, Violeta Meiliūnaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 133–165.
Straipsniai / Articles
195
Page 22
LAURA GERŽOTAITĖ
Geržotaitė Laura 2016a: Vartotojo veiksnys: subjektyvusis Lenkojos lietuvių šnektų vaizdas mentaliniuose žemėlapiuose. – Lietuvių tarmių kaita XXI a. pradžioje: Lenkijos lietuvių šnektos, sud. Danguolė Mikulėnienė, Asta Leskauskaitė, Vilija Ragaišienė, Laura Geržotaitė, Nijolė Birgelienė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 321–339.
Geržotaitė Laura 2016b: Lietuvos tarmių klasifikacijos tyrimas geolingvistiniu aspektu. Daktaro disertacija. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.
Geržotaitė Laura 2018: Naujų duomenų Antano Baranausko lietuvių tarmių skirstymo rekonstrukcija. – Linguistica Lettica 26, 174–190.
Geržotaitė Laura, Čepaitienė Agnė 2016: Vilkaviškio jaunųjų kalbinė gimtinė: ribos, taisyklingumo ir patrauklumo vertės. – Verbum 7, 84–100. Prieiga internete: http://www.zurnalai.vu.lt/verbum/article/view/1028 [žiūrėta 2019-09-10].
Geržotaitė Laura, Mikulėnienė Danguolė 2014: Geolektų ir regiolektų formavimas Lietuvoje: žemėlapis ir komentarai. – XXIa. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai), sud. Danguolė Mikulėnienė, Violeta Meiliūnaitė. Vilnius: Briedis, XIII žemėlapis ir komentaras (sp. įklija).
Girdenis Aleksas, Zinkevičius Zigmas 1966: Dėl lietuvių kalbos tarmių klasifikacijos. – Kalbotyra 14, 139–147.
Hagen Anton M. 1989: Frisian and Education in the Netherlands. – Dialect and Education: Some European Perspectives. Eds. Jenny Cheshire, Viv Edwards, Henk Musterman, Bert Weltens. Clevedon: Multilingual Matters, 48–61.
LKTChr 2004: Lietuvių kalbos tarmių chrestomatija, sud. Rima Bacevičiūtė, Audra Ivanauskienė, Asta Leskauskaitė, Edmundas Trumpa. Vilnius: Lietuvių kalbos instituto leidykla.
Long Daniel 1999: Geographical Perception of Japanese Dialect Regions. – Handbook of Perceptual Dialectology 1. Ed. Dennis Preston. Amsterdam, Philadelpia: John Benjamins Publishing Company, 177–198.
Mikulėnienė Danguolė 2018: Multimodalis tarmétros modelis: vietinės lenkų kalbos variantiškumo Lietuvoje tyrimo galimybės. Prieiga internete: http://www.lenkutarmes.llt.vu.lt/files/mikuleniene_%20tarmetros_modelis.pdf [žiūrėta 2019-10-05].
Mikulėnienė Danguolė, Leskauskaitė Asta, Ragaišienė Vilija, Geržotaitė Laura, Birgelienė Nijolė 2016: Lietuvių tarmių kaita XXI a. pradžioje: Lenkijos lietuvių šnektos. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.
Mikulėnienė Danguolė (sud. ir aut.), Meiliūnaitė Violeta (sud. ir aut.) 2014: XXIa. pradžios lietuvių tarmės: geolingvistinis ir sociolingvistinis tyrimas (žemėlapiai ir jų komentarai). Vilnius: Briedis.
196
Acta Linguistica Lithuanica LXXI
Page 23
Jaunųjų rytų aukštaičių – kupiškėnų ir uteniškių – kalbinės gimtinės vaizdiniai
Mikulėnienė Dangolė, Meiliūnaitė Violeta 2017: Tarmiškumo matmuo Lietuvos etnografinių regionų struktūroje. – Naujos regionų tapatybės konstravimas. Integralumas, sumanumas, konkurencingumas, sud. Arūnas Augustinaitis, Jolanta Zabarskaitė, Danguolė Mikulėnienė, Violeta Meiliūnaitė et al. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 169–195.
Morkūnas Kazys 1977: Įvadas. – Lietuvių kalbos atlasas 1. Leksa. Vilnius: Mokslas, 7–18.
Preston Dennis 1989: Perceptual Dialectology: Nonlinguists’ Views of Areal Linguistics. Dordrecht: Foris.
Preston Dennis 1999: Introduction. – Handbook of Perceptual Dialectology 1. Ed. Dennis Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, xxii–xl.
Preston Dennis 1999a: A Language Attitude Approach to the Perception of Regional Variety. – Handbook of Perceptual Dialectology 1. Ed. Dennis Preston. Amsterdam, Philadelphia: John Benjamins Publishing Company, 359–373.
Salys Antanas 1933: Kelios pastabos tarmių istorijai. – Archivum Philologicum 4, 21–34.
Salys Antanas 1935: Lietuvių kalbos tarmės. Rankraščio teisėmis. Kaunas.
Salys Antanas 1946: Lietuvių kalbos tarmės. Rankraščio teisėmis. Tiubingenas.
Savoniakaitė Vida 2003: Aukštaičiai: „ribų“ sampratos. – Lituanistica 3(55), 101–112.
Zinkevičius Zigmas 1969: Apie lietuvių kalbos tarmių skirstymą. – Lietuvos TSR mokslų akademijos darbai. A serija 3(31). Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 365–380.
Images of Linguistic Homeland of the Young Eastern Aukštaitians of Kupiškis and Utena
SUMMARY
The article deals with the images of linguistic homeland of young people from locations within the area of the traditional Eastern Aukštaitian subdialects of Kupiškis and Utena. The material surveyed in the study consts of the data from the research study conducted under the principles of perceptual dialectology.
Straipsniai / Articles
197
Page 24
LAURA GERŽOTAITĖ
The images of linguistic homeland embed in the respondents’ consciousness are highlighted on the basis of the data from several tasks presented in the survey: discussion on the frequency of choice and the domains of usage of the dialectal code; exploration of the drawn (mental) maps of dialect language areas, and analysis of the associations of a dialect speaker.
The data analysis shows that the school students of Utena tend to identify themselves with dialect expression more often. Kupiškis youth manifest a more pronounced trend of distancing themselves from their own linguistic code. This attitude, which is characteristic of the part of the young members of the language community, might have been the product of the (self-)esteem of their birthplace.
A comparable set of results was obtained by arranging the material of the domains of usage of the dialectal code in a structured manner. Even though the students from both locations said they would speak a dialect everywhere and with all generations (which is to say, across all domains), it is the youth of Utena alone that tend to preserve their own linguistic variation. The typical linguistic expression of Kupiškis is considered to be an expression of the immediate environment, i.e. a separate domain.
The drawn maps reveal that students from Utena are more inclined to identify their linguistic homeland with dialectal areas. By establishing an actual distance between themselves and the locations of the neighbouring subdialect, Panevėžys in particular, Kupiškis youth possibly dissociate themselves from their own linguistic expression.
Both the subjects from Kupiškis and those from Utena tend to associate a person who speaks a dialect with rural areas. The subjects from Kupiškis tend to perceive a dialectal code as an expression of the older generation, i.e. the past. They find this expression an integral part of respect for language, culture, and land more often compared to the students from Utena. The borders of the variation of the linguistic homeland drawn on the maps of the respondents from Utena virtually coincide with the boundaries of the East Eastern Aukštaitian regiolect that linguists defined in the second decade of the twenty-first century. This linguistic formation is very similar to the area of the so called Fifth Eastern from the reconstructed map of dialects by Antanas Baranauskas or the Eastern Aukštaitians of Kupiškis under the classification of dialects by Zigmas Zinkevičius and Aleksas Girdenis and the surrounding area of the so called Sixth Eastern or the subdialect of Utena.
The images of variation that emerge from the attitudes of the young language users virtually overlap with the historical objective linguistic variation both of their linguistic homeland and of the entire eastern part of the Lithuanian language area.
