CHRISTIAN ZSCHIESCHANG

Serbský institut / Lužickosrbský institut

Oblasti výzkumu: geografická jména v interdisciplinárním kontextu, geografická jména jako doklad středověkých dějin v německo-slovanské kontaktní zóně, politický význam sídelních jmen v německo-lužickosrbském-polském jazykovém kontextu v 19^th. a 20^th. století, pomístní jména / mikrotoponyma.

DOI: doi.org/10.35321/all83-09

PŘED PROSTOROVÝM OBRATEM: AREÁLOVÝ ASPEKT V NĚMECKÉ ONOMASTICE 80. LET 20. STOLETÍ A JEHO UPLATNĚNÍ V SOUČASNÉM VÝZKUMU

Před prostorovým obratem: areálový aspekt v německé onomastice v 80. letech 20. století a jeho uplatnění v současném vědeckém výzkumu

ANOTACE

Mapování není jen mapování. Zobrazování a analýza místních jmen na mapách nejsou zdaleka jednoduchou záležitostí, nýbrž představují teoreticky i prakticky náročný úkol. V onomastickém výzkumu v Lipsku byl již před několika desetiletími areálový aspekt označen za jeden ze tří hlavních aspektů užitečných pro zkoumání jazykového kontaktu. Geografické rozšíření jmen je proto třeba zkoumat v širším jazykovém, kulturním a společenském kontextu. Areálový aspekt se tak jeví jako předchůdce „prostorového obratu“. „Areálová onomastika“ hrála významnou roli také v českém výzkumu.

K praktickým problémům patří zajištění jasného návrhu mapy, pečlivá interpretace mapování bez nepřiměřených závěrů, vymezení oblastí místních jmen a volba podkladové mapy vhodné pro účel kartografického zobrazení. Vzhledem k cíli mapovat místní jména jako doklad historické sídelní krajiny by podkladová mapa

Straipsniai / Articles

193

CHRISTIAN ZSCHIESCHANG

měla rovněž co nejpřesněji zobrazovat někdejší krajinu. To například znamená, že současné objekty, jako jsou vodní nádrže a kanály apod., by měly být ze současných topografických map odstraněny, zatímco prvky, jako jsou historické břehové linie, je nutné zohlednit.

KLÍČOVÁ SLOVA: místní jména, sídelní jména, mapování, prostorový obrat, historická sídelní krajina.

ANOTACE

Mapy nejsou jen tvorbou map. Teoreticky i prakticky je poměrně složité zaznamenávat místní jména do map a analyzovat je. Při onomastickém výzkumu v Lipsku byl areálový aspekt před několika desetiletími označen za jeden z hlavních aspektů nezbytných pro zkoumání jazykových kontaktů. Geografické rozmístění jmen je proto třeba zkoumat v širším jazykovém, kulturním a sociálním kontextu. Zdá se tedy, že areálový aspekt je předchůdcem „prostorového obratu“. „Prostorová (areálová) onomastika“ hrála významnou roli také ve výzkumu v Česku.

Řešení praktických otázek zahrnuje zajištění srozumitelnosti vytvářených map, podrobné vysvětlení jejich obsahu bez nepodložených závěrů, vymezení oblastí místních jmen a volbu výsledné mapy, která kartografické zobrazení reprezentuje. Cílem je znázornit místní jména jako svědky historické sídelní krajiny; na podkladové mapě by proto měla být co nejpřesněji zobrazena také někdejší krajina. Znamenalo by to například, že současné objekty, jako jsou vodní nádrže (rybníky), kanály apod., by ze současných topografických map mohly být odstraněny, avšak jejich charakteristiky, jako jsou historické břehové linie, je nutné zohlednit.

KLÍČOVÁ SLOVA: místní jména, sídelní jména, tvorba map, prostorový obrat, historická krajina sídel (landšaft).

ÚVOD

Mapování není jen umísťování značek na nějakou podkladovou mapu. Jde o sofistikovaný úkol, který vyžaduje vhodné teoretické předpoklady a praktickou pečlivost, má-li být dosaženo přesvědčivého a spolehlivého výsledku.

Stejně jako všechny ostatní onomastické školy v různých zemích^¹ si i lipská onomastika vytvořila teoretickou a metodologickou základnu. Pokud jde o jazykový (zejména německo-slovanský) kontakt, byly identifikovány tři aspekty, které bylo třeba zohlednit společně ve všech studiích.^²

Aspekt jazykových rovin, sociolingvistický aspekt, areálový aspekt.

194

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Before the Spatial Turn: The Areal Aspect in 1980s German Onomastics and its Application in Current Research

Tato teorie se stala také perspektivním maximem praktické onomastické práce. Aspekt jazykových rovin strukturoval výkladovou část toponymických slovníků,³ v nichž byla komplexně představena fonetika / fonologie, morfologie či typologie a lexikologie či sémantika zkoumaných jmen. Jejich význam je patrný ze skutečnosti, že nenásledovaly po slovníku (jak by se vzhledem k logice použitého postupu očekávalo), nýbrž mu předcházely. Právě zohlednění jazykových rovin a hodnocení jmen z hlediska sídelních dějin tvořily vlastní podstatu onomastiky, zatímco slovník jmen poskytoval „pouze“ základ pro práci. Je pravda, že tento základ byl sestaven s vynaložením značného úsilí a mnozí, zejména nelingvističtí uživatelé, jej považovali za hlavní výsledek onomastického výzkumu.

Sociolingvistický aspekt zohledňoval „realizaci onyma náležejícího ke kódu v sociolektech a idiolektech a odpovídající klasifikaci variant jmen“⁴ (Eichler 1981: 10), tedy vztahy mezi jmény a sociálními strukturami. Hrál také důležitou roli v onomastickém výzkumu. Související studie bývaly obsaženy spíše v četných pojednáních než v samostatných monografiích.⁵ Odpovídající vysvětlení lze nalézt také v příslušných slovnících jmen (např. Walther 1971 [DS 26]: 47–57; Hengst 2003 [DS 39]: 192–207).

Tyto dva faktory doplňoval areálový aspekt. Areálové aspekty shrnovaly dvě protikladné, avšak komplementární perspektivy: fixaci onyma v prostoru a utváření areálů (Eichler 1981: 10). Zabýval se jak otázkou, jak se z jednotlivých jmen utvářejí areály (od jednotlivého k celku), tak postavením jednotlivých jmen v areálech (od celku k jednotlivému). Vedle gramatických a jazykovědných perspektiv byl velký význam přikládán lokalizaci onymie na zemském povrchu. (Pozoruhodné je, že v těchto třech aspektech není zmíněna historie, přestože je diachronnímu výzkumu prakticky vlastní.) V zásadě nešlo o nic nového, neboť od počátků vědecké či z dnešního pohledu kvazivědecké práce s vlastními jmény patřilo jejich mapování k základním činnostem. Dokládá to nadčasový citát často uváděný v odborné literatuře: „Mapám přikládáme zvláštní význam. Jejich

³ Viz přehled ve Walther (2004: 115–123) a od té doby Eichler & Zschieschang 2011. Podobnou strukturu mají slovníky místních jmen Brandenburgisches Namenbuch (BNB). Naproti tomu odlišnou strukturu nalezneme v Hengst 2003; Eichler & Walther 2010 a Foster & Willich 2007.

⁴ Původně německy: „Realisierung eines dem Kode angehörigen Onyms in Soziolekten und Idiolekten und die entsprechende Einordnung von Namenvarianten“.

⁵ Viz například Namenforschung heute: 42–50 a také ‘Der Name in Sprache und Gesellschaft’, obsahující několik článků, Walther 1973 [DS 27].

Straipsniai / Articles

195

CHRISTIAN ZSCHIESCHANG

výpovědní schopnost může říci více než mnohastránkové povídání“⁶ (Frings 1957: 9; citováno podle Udolpha 1979: 12, poznámka 1; Obst 2001: 107, poznámka 1). Toto prohlášení již vycházelo z desetiletí zkušeností, když bylo formulováno, a odráží tedy onomastický výzkumný kontext zahrnující celé století.

Jsou lidé duchovně předurčeni k tomu, aby se věnovali kartografickým abstrakcím svého okolí? Někteří badatelé ve svých názvech studií nadšeně zdůrazňují, že byly zařazeny barevné mapy. Není na tom nic špatného, zvláště když si uvědomíme, že některé badatele zřejmě ani nenapadne použít mapy k zobrazení složitých geografických okolností.

Všimněme si, že třetí uvedený aspekt byl nazván „areálovým“, nikoli prostorovým, geografickým nebo kartografickým. I když mapy z minulých dob často působí poněkud primitivně kvůli omezeným technickým možnostem v době jejich vzniku, inovativnost našich předků – nejen v Lipsku – bychom neměli podceňovat. Kromě toho, že byli autory slovníků se zájmem o etymologii, zanechali nám také pokladnici koncepčních, metodologických a teoretických úvah, která je příliš cenná na to, aby ji potomstvo ignorovalo. Je pravda, že proniknutí do této hory textů a její propojení se současným výzkumem si vyžádá značné úsilí.

Areálový aspekt svým způsobem předjímal to, co později představoval prostorový obrat v historiografii (Lübke 2018: 327–328, včetně výslovného odkazu na onomastiku v Lipsku) – totiž skutečnost, že jména nejsou jednoduše mapována. Zkoumal naopak, jak se vlastnosti a specifika onymie stávají prostorově významnými – nikoli abstraktně, ale v souvislosti s lidskými obyvateli, jejich jazykem a socializací. Kromě popisu oblasti, v níž se vyskytují jména utvořená s určitou příponou, je nezbytné alespoň se pokusit vysvětlit, proč je tento areál utvořen právě takto, a také identifikovat další podílející se složky a vlivy. To úzce souvisí s dialektologií,⁷ v níž se kromě mapování určitých jazykových změn vymezují také jazykové areály. V 90. letech 20. století se pod vlivem především monumentálního Hessian Flurnamenatlas (Ramge 1987) staly „prostory jmen“ velmi oblíbeným tématem výzkumu.

⁶ Původně německy: „Den Karten messen wir besondere Bedeutung zu. Ihre plastische Art vermag mehr zu sagen als das Gerede vieler Seiten“.

⁷ Šrámek 2007: 292–301. Pro přehlednost byly vynechány názvy jednotlivých studií v tomto svazku a původní místa jejich publikace. Odpovídající informace lze snadno nalézt v citované publikaci.

196

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Before the Spatial Turn: The Areal Aspect in 1980s German Onomastics and its Application in Current Research

Naštěstí bylo pro tyto geografické perspektivy rozhodnuto používat termín „areály“ namísto prostorů nebo okresů. Určitě by stálo za to prosadit areál na úkor prostoru v terminologii.

Areálový aspekt hrál významnou roli také v české onomastice. Německý a český onomastický výzkum se v tomto ohledu vzájemně inspirovaly. Především Rudolf Šrámek opakovaně zdůrazňoval ústřední, systémový význam mapování jmen v jejich jazykovém a sociálním kontextu (srov. Šrámek 2007: 292–294, 300, 305–324).

Areálovost je tedy jedním z nezbytných předpokladů realizace jazyka a zároveň jedním ze základních rysů (znaků) určujících existenci jazyka, přestože areálovost sama o sobě není inherentně jazyková. Areálovost jazykového jevu se stává jazykově relevantní teprve v důsledku komunikačního procesu mezi lidmi. Lze říci, že jazyk je prostřednictvím své areálovosti („geografického prostoru“) také úzce spojen s typy sociálního, geografického, ekonomického a kulturního prostředí, které lze rovněž klasifikovat jako symptom společenského života, včetně hlediska geografického, tj. prostřednictvím jejich areálovosti. A proto areály reálií, objektů a pojmů vytvářejí podmínky a základní mimojazykovou síť pro areály jejich jazykového vyjádření nebo pojmenování (Šrámek 2007: 292).⁸

Navzdory své složitosti toto tvrzení vyjadřuje skutečný cíl: areály jmen neexistují izolovaně, nýbrž jsou začleněny do souhrnu lidské kultury v nejširším smyslu. Takový komplexní pohled je také klíčovým požadavkem, má-li se onomastika moci účastnit interdisciplinárních diskursů (Šrámek 2007: 212).

Důsledkem tohoto teoretického základu je, že nestačí jednoduše zanášet objekty do nějaké mapy. „Nahodilé“ mapování je dokonce téměř nebezpečné. Tento článek se zabývá některými souvisejícími problémy.

⁸ Původně německy: “Die Arealität bildet also eine der notwendigen Voraussetzungen der Realisierung der Sprache und gleichzeitig eines der grundlegenden Merkmale (Anzeichen), die die Existenz der Sprache bedingen, obgleich die Arealität an und für sich nicht inhärent linguistisch ist. Die Arealität einer sprachlichen Erscheinung wird linguistisch relevant erst als Ergebnis des Kommunikationsprozesses zwischen den Menschen. Man kann sagen, dass die Sprache auch mittels der Arealität (der geographischen Räumlichkeit) eng mit den Typen des sozialen, geographischen, ökonomischen und kulturellen Milieus verknüpft ist, die als ein Symptom des gesellschaftlichen Lebens ebenfalls klassifizierbar sind, u.a. in geographischer Hinsicht, d.h. durch ihre Arealität. Und deshalb bilden die Areale der Realien, der Objekte und Begriffe die Bedingungen und das grundlegende außersprachliche Netz für die Areale ihres sprachlichen Ausdrucks oder ihrer Benennung”.

Straipsniai / Articles

197

CHRISTIAN ZSCHIESCHANG

Problém 1: Zobrazení na mapách

Rok po postavení Berlínské zdi publikoval jeden z předních východoněmeckých geografů (viz Ogrissek 1983) krátkou studii nazvanou „Základní metodologicko-kartografické požadavky na toponomastické mapy“ (Ogrissek 1962). Vysvětlovala základní principy, díky nimž je kartografické zobrazení smysluplné a srozumitelné. Patřilo k nim zajištění toho, aby obsah map nebyl přeplněný a aby zobrazené objekty byly jasně rozlišitelné. Tato studie byla citována ještě o desetiletí později a objevily se výzvy k další práci v této oblasti (např. Šrámek 2007: 324). Tento požadavek lze snadno pochopit při setkání s některými mapami distribuce jmen, z nichž mnohé obsahují symboly a areály, které je obtížné rozlišit, a navíc se snaží zobrazit příliš mnoho objektů. Ignorována bývá i nejběžnější porucha barevného vidění, když se často staví do kontrastu červená a zelená – dvě barvy, které někteří lidé nedokážou rozlišit. To je však téma, které si zaslouží samostatné pojednání. Autor této studie navíc netvrdí, že jeho vlastní mapy jsou dokonalé!

Problém 2: Interpretujte obezřetně

Bez ohledu na to, jak dobře byla mapa nakreslena, je třeba na ni nahlížet s chladnou hlavou, abychom odolali sugestivnímu působení zobrazeného obrazu. Také geografové spatřují v produktech vytvořených v GIS, s jejich zdánlivou přesností a působivými barvami, riziko distančního determinismu (původně německy: „Distanzdeterminismus“), podporovaného geografickými informačními systémy a jejich vizualizacemi (Tschaschel, Wild, Lentz 2007: 5). To svádí diváka k závěrům, které z mapovaného materiálu ve skutečnosti nevyplývají. Často se například předpokládá měřitelná přesnost proto, že data i mapa pocházejí z počítače, zatímco ve skutečnosti mají jen vágní vypovídací hodnotu.

To se týká například rozlišování starších typů jmen od novějších. Jejich časovou produktivitu lze nejlépe popsat Gaussovou křivkou, protože pro mnoho charakteristik je přirozené, že nabývají tohoto tvaru rozložení (Quatem­ber 2011: 103). Podle tohoto normálního rozložení se typ jména zpočátku užívá jen sporadicky, později však s rostoucí frekvencí. V určitém okamžiku dosáhne vrcholu své produktivity, která pak opět klesá a postupně mizí. Křivky produktivity různých typů jmen by bylo možné znázornit pomocí krabicových grafů běžně používaných ve statistice. To je však čistě teoretické, protože doby, kdy byla například sídla ve střední Evropě pojmenovávána, obvykle neznáme, a příslušné grafy tedy nelze sestrojit. Přesto jsou krabicové grafy (obr. 1) mimořádně názorné, pokud jde o modelování chronologického rozlišení mezi různými typy jmen.

198

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Before the Spatial Turn: The Areal Aspect in 1980s German Onomastics and its Application in Current Research

Obr. 1: Statistický model chronologie typů místních jmen

Nelze předpokládat, že onyma náležející k dřívějším typům jmen jsou všechna starší než novější typy. Naopak je třeba předpokládat překrývání křivek produktivity. To znamená, že ačkoli jsou období produktivity soustředěna do různých časových úseků, jasné rozlišení není možné a lze identifikovat pouze trendy. Na mapě jsou však dvě odlišné skupiny tvořené dvěma oblaky přesně lokalizovaných bodů zobrazeny dvěma různými symboly. Lze je však interpretovat – a právě v tom nakonec spočívá vědecký přístup – pouze spolu s jejich metodologickým pozadím. Oblak bodů starších typů jmen není sám o sobě starší sídelní oblastí, nýbrž ji pouze naznačuje. Mapa je proto jen více či méně bledým odrazem složitější situace, která kdysi existovala. Z toho vyplývá, že je nezbytné vyhnout se neopatrným interpretacím geometrických vzorců rozložení jmen.

Problém 3: Areály jmen

V této souvislosti se musíme ptát, jak je areál jména definován. Vzhledem k převládající praxi může být odpověď pouze: „od oka“. Oblaky bodů se zpravidla vizuálně zkoumají a určitá seskupení a koncentrace se prohlásí za areály. S ohledem na to by stálo za to prozkoumat, zda by bylo možné vyvinout analytické nástroje k vymezování areálů pomocí matematických metod. Klíčovým slovem je zde „zda“, protože se zohledňují pouze relikty někdejší onymie. Mezery, ztracená jména, o nichž nevíme, by mohly výsledky zkreslit (prostřednictvím výše zmíněného distančního determinismu), aniž bychom byli schopni odhadnout míru tohoto zkreslení.

Straipsniai / Articles

199

CHRISTIAN ZSCHIESCHANG

Přesto stojí za zvážení, zda by při vymezování sídelních areálů nepomohly jednoduché obalové zóny kolem každého bodu na mapě. Protože každé venkovské sídlo má ve svém okolí určitou výměru využitelné půdy, bylo by možné je přibližně modelovat obalovou zónou s poloměrem 500, 1 000 nebo 2 000 metrů, připomínající soustředné kruhy von Thünena. Sídelní areál by pak bylo možné považovat za existující, když se tyto obalové zóny setkají nebo překryjí a vytvoří souvislou oblast. Jinou možností by bylo vymezit maximální vzdálenosti mezi lokalitami označenými body, a znázornit tak areál jako síť spojovacích linií o určité maximální délce mezi lokalitami. Archeologové již vyvinuli odpovídající modely prostorových struktur raných sídel (viz např. Łosiński 1982: 168–176, obr. 52–57; částečně reprodukováno v Gringmuth–Dallmer 1996: 10; Volkmann 2009: 228–229, 241 a 243), které by bylo možné využít také interdisciplinárně v toponomastice.

Problém 4: Podkladové mapy

Důležitá je také volba správné podkladové mapy. Často se například bezmyšlenkovitě zobrazují objekty z raného středověku spolu s dnešním pobřežím Severního moře, dálniční sítí nebo opuštěnými důlními jámami. V posledním případě, pokud byly tyto povrchové doly mezitím zatopeny, může dojít k tomu, že některé mapové symboly jsou zobrazeny ve vodě. Historické vesnice a podobně, jejichž jména byla zmapována, se pak jeví, jako by se nacházely na ostrovech nebo plovoucích plošinách. Podkladová mapa, na níž jsou jména zobrazena, proto musí odpovídat prezentovaným informacím, což se nakonec vztahuje na veškeré onomastické mapování. Mějme na paměti, že mapování jmen může vycházet ze dvou různých předpokladů:

• Zobrazit, kde se tato jména nacházejí, aby je divák mohl vztáhnout ke svému současnému prostorovému vnímání, nebo

• Vztáhnout jména k historické krajině a ukázat, jak byla jmenná krajina v době svého vzniku ovlivněna topografií a jak do ní byla začleněna.

Při prvním přístupu, například na přehledových mapách slovníků místních jmen, není absurdní, pokud některá místa plavou na vodě. Ve skutečnosti to může být velmi významné, pokud je sídlo v textu označeno například jako „opuštěné“ nebo „zpustošené“. Je zřejmé, že sídelní jména původně na vodě neplavala, nahlížíme-li na ně v jejich historickém kontextu.

Na druhé straně je odkaz na historickou krajinu důležitý pro mnohé jazykové a historické analýzy. Zobrazení historické krajiny na podkladové mapě však vyžaduje mnoho práce a také kompromisy. Vhodné podkladové mapy nejsou vždy k dispozici. Ani v poslední době tolik oblíbené barevné skeny LIDAR (viz např. Westphalen, Zschieschang 2015: 65, obr. 5) nezobrazují pouze

200

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Before the Spatial Turn: The Areal Aspect in 1980s German Onomastics and its Application in Current Research

(do určité míry) nadčasový reliéf terénu, ale také podrobnosti současného zemského povrchu, jako jsou budovy a silnice apod. Pokud to narušuje nebo zkresluje zobrazení historické krajiny, je nutná ruční korekce.

Dovolte mi ilustrovat tento problém praktickým příkladem, v němž měla být toponymie klasifikována v rámci historické krajiny ve spojení s písemnými prameny a archeologickými nálezy (Altmann 2012; Altmann 2017; Zschieschang 2017). Za prvé bylo nutné vymazat povrchové doly na hnědé uhlí. Kromě toho bylo třeba alespoň přibližně upravit velikost a polohu Mansfeldských jezer do jejich středověké podoby (obr. 2a). Zatímco dnes zůstalo pouze Süßer See („Sladké jezero“), až do průmyslového věku existovalo také jeho protějškové jezero Salziger See („Slané jezero“), než na konci 19. století zmizelo, když v důsledku těžební činnosti voda prosákla do země. Ačkoli nešlo o katastrofu, byl to jistě působivý jev (Ule 1994 [1895]). Protože se navíc obě jezera v předchozích staletích již zmenšila, bylo třeba zakreslit břehové linie zaznamenané z co nejstarší doby. Kromě toho existovalo kdysi také třetí jezero poblíž Eislebenu zvané Fauler See („Hnilobné jezero“).

Obr. 2: Mansfeldská jezera, současný (a) a středověký (b) stav

Straipsniai / Articles

201

CHRISTIAN ZSCHIESCHANG

Břehové linie proto bylo třeba upravit,^⁹ do určité míry od oka (obr. 2b). Samozřejmě nebylo možné rekonstruovat všechny změny podrobně kvůli nedostatku pramenů. Přesto bylo možné alespoň přibližně zobrazit přírodní krajinu raného středověku. Je patrné, že výše zmíněná jezera měla na krajinu mnohem významnější vliv (byla větší a bylo jich více) než dnes. Zejména na severu tvořila rozsáhlou bariéru. Ačkoli by podrobné pojednání o historické toponymii a topografii tohoto regionu přesahovalo rozsah této studie (viz Zschieschang 2017), je třeba zmínit, že jméno Seeburg („Jezerní hrad“) bylo motivováno mnohem výraznější polohou, než jakou naznačuje dnešní topografie na jižním konci Süßer See. Ukazuje se, že v minulosti byl Seeburg z několika stran obklopen jezerem Süßer See, jeho někdejšími přítoky a jezerem Salziger See.

V žádném případě nejde o vzácnou výjimku. Některé topografické změny dokonce zasáhly celé regiony. Například v historické době byly rozsáhlé části severního Německa postiženy masivními změnami životního prostředí. Rozvoj německých zemí ve vrcholném středověku, spojený s rozsáhlým odlesňováním, vedl k rozsáhlé erozi půdy. Odplavený materiál se hromadil po proudu, až se časem severoněmecká glaciální údolí zaplnila aluviálními sedimenty o mocnosti několika metrů. V důsledku toho byla jmenná krajina raného středověku doslova pohřbena a zůstaly jen relikty. V této situaci nelze mapování slovanských sídelních jmen jednoduše považovat za odraz raně středověkých sídelních krajin. Je třeba zohlednit také rozšíření aluviální hlíny a zánik sídel i jejich jmen (Zschieschang, v tisku).

Studium pomístních jmen může odhalit onymické relikty dřívějšího osídlení. Na jedné straně existují přímé odkazy, jako jsou Wörplitzen, Wörblichen a Werbitzen. Tento příklad je doložen pouze v písemných pramenech z devatenáctého století, a to v uvedených různých podobách. Může jít pouze o patronymické místní jméno *Virb_l’+ici, založené na osobním jménu *Virb_l’ (Zschieschang 2003: 71, 327; Zschieschang 2020: 336). Dále existují nepřímé odkazy v podobě jmen založených na místních charakteristikách, jako jsou Hofstätten, Altes Dorf a Wüste Mark. Takové odkazy činí časově mimořádně náročné zkoumání místních jmen nesmírně důležitým. Ještě důležitější by byla spolupráce s archeology, geology a sedimentology s cílem posoudit rozsah a stáří aluviálních sedimentů (viz například Brachmann 1979: 81–82; Schulz

^⁹ Toto bylo provedeno na základě údajů v Neuß (1995: 56–58) a také v Krümmling (1933), přičemž byly zahrnuty ještě rozsáhlejší vodní plochy, které dosud nebyly zohledněny v Zschieschang (2017).

202

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Before the Spatial Turn: The Areal Aspect in 1980s German Onomastics and its Application in Current Research

1998; Schulz 2002; Tinapp, Meller, Baumhauer 2008; Kaiser et al. 2012; Laurat 2018; Zschieschang 2020: 333–335).

Důsledky budování mlýnských jezů nebyly o nic méně významné. Výstavba vodních mlýnů ve vrcholném středověku spolu s nezbytnými jezy o výšce snad jeden či dva metry měla v nížinách někdy vážné následky, přičemž celé oblasti byly zaplaveny nebo podmáčeny. Například na řece Havole v braniborském regionu byla vybudována „celosvětově jedna z největších antropogenních jezerních struktur vytvořených v historických dobách“ (Kaiser et al. 2018: 253).

Pokud se takové změny krajiny nezohlední, mohou významně zkreslit analýzy geografického rozšíření místních jmen. To se ještě zhoršuje, pokud jsou zkoumána pouze jména sídel, která stále existují, a ignorují se doklady o vesnicích, jež již zanikly. To ukazuje, jak důležité je nahlížet na mapovanou toponymii v širokém kontextu, včetně přírodního prostředí.

ZÁVĚR

Příklady uvedené v tomto článku mají ilustrovat, že při mapování geografických jmen nestačí použít nějaký mapovací nástroj a následně geometricky interpretovat vzorce jejich rozšíření. Při analýze a interpretaci map je třeba pečlivě volit podkladovou mapu i formát prezentace a také ověřovat prameny, aby získané výsledky byly skutečně validní a nebyly nesprávně interpretovány. Kromě praktické práce je navíc třeba zohlednit určité teoretické základy, ideálně v interdisciplinární perspektivě. Zejména s ohledem na nedávný technický vývoj, který usnadňuje tvorbu map více než kdykoli předtím, je důležité zajistit, aby výzkum nezaostával za dlouhodobě etablovanými poznatky „areálové onomastiky“ (Šrámek 2007: 36–37), citovanými na začátku.

BIBLIOGRAPHY

Altmann Sabine 2012: Grenzüberschreitungen am westlichen Rand Ostmitteleuropas. Die Saale als Grenzund Kontaktzone zwischen Frankreich und slawischer Fürstenherrschaft im 9. Jahrhundert. – Salamon Maciej, Wołoszyn Marcin, Musin Alexander, Špehar Perica, Hardt Matthias, Kruk Mirosław P., Sulikowska-Gąska Aleksandra (eds.): Rome, Constantinople and Newly-Converted Europe: Archaeological

Straipsniai / Articles

203

CHRISTIAN ZSCHIESCHANG

and Historical Evidence. Vol. 1 (= U Źródeł Europy Środkowo-Wschodniej / Frühzeit Ostmitteleuropas 1.1), Kraków, Leipzig, Rzeszów, Warszawa: Geisteswissenschaftliches Zentrum Geschichte und Kultur Ostmitteleuropas et al., 183–193.

Altmann Sabine 2017: At the boundary of East Central Europe: The Region along the Saale River as an Early Medieval Border Zone between the Frankish Empire and the Slavic Sorbs. – Semple Sarah, Orsini Celia, Mui Sian (eds.): Life on the Edge: Social, Political and religious Frontiers in Early Medieval Europe. – Neue Studien zur Sachsenforschung 6, Wendeburg: Braunschweigisches Landesmuseum, 225–232.

BNB – Fischer Reinhard E. et al. 1967–2005. Brandenburgisches Namenbuch. 12 vol. 1–11: Weimar: Hermann Böhlau Nachfolger, vol. 12, Stuttgart: Franz Steiner.

Brachmann Hansjürgen 1979: Serimunt – Zitice: Rekonstruktion einer frühgeschichtlichen Altlandschaft. Mit Hilfe archäologischer, namenkundlicher und historischer Quellen. – Rospond Stanisław (ed.): Onomastica Slavogermanica XII, Wrocław: Państwowe wydawnictwo naukowe, 75–88.

Eichler Ernst 1976: Sprachkontakte im Lichte der Onomastik. – Onoma 20, 128–141.

Eichler Ernst 1981: Sprachkontakte und Sprachebenen in der Onomastik. – Eichler Ernst, Walther Hans & Schultheis Johannes (eds.): Onomastica Slavogermanica XIII. – Abhandlungen der Sächsischen Akademie der Wissenschaften zu Leipzig, Philologisch-historische Klasse 69.4, Leipzig: Akademie-Verlag, 7–19.

Eichler Ernst 1985: Probleme der linguistischen Behandlung von Flurnamen slawischer Herkunft im deutsch-slawischen Kontaktgebiet. In Schützeichel Rudolf (ed.), Gießener Flurnamen-Kolloquium 1. bis 4. Oktober 1984. – Beiträge zur Namenforschung. N. F., Beiheft 23, Heidelberg: Winter, 256–265.

Eichler Ernst, Hengst Karlheinz & Wenzel Walter 1986: Zur Entwicklung der deutsch-slawischen onomastischen Sprachkontaktforschung. – Eichler Ernst, Walther Hans & Schultheis Johannes (eds.): Onomastica Slavogermanica XV. – Abhandlungen der Sächsischen Akademie der Wissenschaften zu Leipzig, Philologisch-historische Klasse 71.2, Berlin: Akademie-Verlag, 19–28.

Eichler Ernst & Walther Hans 2010: Alt-Leipzig und das Leipziger Land. Ein historisch-geographisches Namenbuch. – Onomastica Lipsiensia 7, Leipzig: Universitätsverlag.

Eichler Ernst & Zschieschang Christian 2011: Die Ortsnamen der Niederlausitz östlich der Neiße. – Abhandlungen der Sächsischen Akademie der Wissenschaften zu Leipzig, Philologisch-historische Klasse 81.6, Stuttgart, Leipzig: Sächsische Akademie der Wissenschaften zu Leipzig, S. Hirzel.

204

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Before the Spatial Turn: The Areal Aspect in 1980s German Onomastics and its Application in Current Research

Foster Elżbieta & Willich Cornelia 2007: Ortsnamen und Siedlungsentwicklung. Das nördliche Mecklenburg im Frühund Hochmittelalter. – Forschungen zur Geschichte und Kultur des östlichen Mitteleuropas 31, Stuttgart: Franz Steiner.

Frings Theodor 1957: Grundlegung einer Geschichte der deutschen Sprache, 3rd edition, Halle (Saale): Max Niemeyer.

Gringmuth-Dallmer Eike 1996: Kulturlandschaftsmuster und Siedlungssysteme. – Siedlungsforschung. Archäologie-Geschichte-Geographie 14, 7–31.

Hengst Karlheinz 2003: Ortsnamen Südwestsachsens. Die Ortsnamen der Kreise Chemnitzer Land und Stollberg. – Deutsch-Slawische Forschungen zur Namenkunde und Siedlungsgeschichte, Berlin: Akademie-Verlag.

Kaiser Knut, Lorenz Sebastian, Germer Sonja, Juschus Olaf, Küster Mathias, Libra Judy, Bens Oliver & Hüttl Reinhard F. 2012: Late Quaternary evolution of rivers, lakes and peatlands in northeast Germany reflecting past climatic and human impact – an overview. – Quaternary Science Journal 61(2), 103–132. Available at: http://gfzpublic.gfz-potsdam.de/pubman/faces/viewItemFullPage.jsp;jsessionid=904351F713A908D9BF7D8BD49F2956B8?itemId=escidoc%3A244764%3A2&view=EXPORT [Accessed 22 April 2019].

Kaiser Knut, Keller Nora, Brande Arthur, Dalitz Stefan, Hensel Nicola, Heußner Karl-Uwe, Kappler Christoph, Michas Uwe, Müller Joachim, Schwalbe Grit, Weiße Roland & Bens Oliver 2018: A large-scale medieval dam-lake cascade in central Europe: Water level dynamics of the Havel River, Berlin-Brandenburg region, Germany. – Geoarchaeology 33, 237–259.

Krümmling Otto 1933: Die Ausdehnung der Mansfelder Seen im 17. und 18. Jahrhundert. – Wöhlbier Fritz [ed.]: Aus dem Mansfelder Seengebiete. Ein Heimatbuch, Eisleben: Ed. Winkler, 61–78.

Laurat Thomas 2018: Zur Lage und Charakteristik der Fundstellen an der Ortsumgehung Eutzsch. – Meller Harald & Friederich Susanne (eds.): Archäologie in der Flussaue. 20 Jahre Hochwasserschutz und Ortsumgehung Eutzsch. – Archäologie in Sachsen-Anhalt, Sonderband 27, Halle (Saale): Landesamt für Denkmalpflege und Archäologie Sachsen-Anhalt – Landesmuseum für Vorgeschichte, 27–39.

Łosiński Władysław 1982: Osadnictwo plemienne Pomorza (VI–X wiek), Wrocław u.a.: Polska Akademia Nauk.

Lübke Christian 2018: Sprache als Quelle historischer Forschung. Überlegungen zur Aneignung des Raumes in der slavischen Frühgeschichte. – Pohl Walter, Diesenberger Maximilian & Zeller Bernhard (eds.), Neue Wege der Frühmittelalterforschung. Bilanz und Perspektiven. – Denkschriften. Akademie der Wissenschaften in Wien,

Straipsniai / Articles

205

CHRISTIAN ZSCHIESCHANG

Philosophisch-Historische Klasse 507 / Forschungen zur Geschichte des Mittelalters 22, Wien: Österreichische Akademie der Wissenschaften, 323–337.

Namenforschung heute – Fischer Reinhard E. & Walther Hans (red.) 1971: Namenforschung heute. Ihre Aufgaben und Ergebnisse in der Deutschen Demokratischen Republik, Berlin: Akademie-Verlag.

Neuß Erich 1990: Besiedlungsgeschichte des Saalkreises und des Mansfelder Landes. – Quellen und Forschungen zur sächsischen Geschichte 9, Weimar: Böhlau.

Obst Ulrich 2001: Review Wenzel Walter: Studien zu sorbischen Personennamen, Teil III. – Beiträge zur Namenforschung, N. F. 36(1), 106–109.

Ogrissek Rudi 1962: Methodisch-kartographische Grundforderungen an toponomastische Karten. – Wissenschaftliche Zeitschrift der Karl-Marx-Universität Leipzig 11, Gesellschaftsund Sprachwissenschaftliche Reihe 2, 361–364.

Ogrissek Rudi (Hrsg.) 1983: Brockhaus abc Kartenkunde, Leipzig: F. A. Brockhaus.

Quatember Andreas 2011: Statistik ohne Angst vor Formeln. Das Studienbuch für Wirtschaft sund Sozialwissenschaftler, 3rd edition, München u.a.: Pearson.

Ramge Hans (ed.) 1987: Hessischer Flurnamenatlas. – Arbeiten der Hessischen Historischen Kommission, N. F. 3, Darmstadt: Hessische Historische Kommission.

Schulz Rainer 1998: Betrachtungen zur Besiedlungsgeschichte im mittleren und unteren Odertal anläßlich des Oder-Hochwassers 1997. – Beiträge zum Oderprojekt 4, Berlin: Deutsches Archäologisches Institut, 77–113.

Schulz Rainer 2002: Urund frühgeschichtliche Fundplätze im Odertal. – Gringmuth-Dallmer Eike & Leciejewicz Lech (eds.), Forschungen zu Mensch und Umwelt im Odergebiet in urund frühgeschichtlicher Zeit, Mainz am Rhein: Philipp von Zabern, 183–193.

Šrámek Rudolf 2007: Beiträge zur allgemeinen Namen theorie, ed. by Hansack Ernst, Wien: Praesens.

Tinapp Ch[ristian], Meller H[arald] & Baumhauer R[oland] 2008: Holocene Accumulation of Colluvial and Alluvial Sediments in the weiße Elster River Valley in Saxony, Germany. – Archaeometry 50(4), 696–709. Available at: https://onlinelibrary.wiley.com/doi/full/10.1111/j.1475-4754.2007.00356.x [Accessed 18 May 2020].

Tschaschel Sabine, Wild Holger & Lentz Sebastian 2007: Vorwort oder „Aufruf zum weiterführenden Dialog“. – Sabine Tschaschel, Holger Wild & Sebastian Lentz (Hrsg.), Visualisierung des Raumes. Karten machen – die Macht der Karten. – Forum IfL 6, Leipzig: Leibniz-Institut für Länderkunde, 5–8.

206

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Before the Spatial Turn: The Areal Aspect in 1980s German Onomastics and its Application in Current Research

Udolph Jürgen 1979: Studien zu slawischen Gewässernamen und Gewässerbezeichnungen. Ein Beitrag zur Frage nach der Urheimat der Slaven. – Beiträge zur Namenforschung, N. F., Beiheft 16, Heidelberg: Winter.

Ule Willi 1994 [1895]: Die Mansfelder Seen [sic!] und die Vorgänge an denselben im Jahre 1892, ed. Eisleben, Winkler. Reprint Querfurt: Dingsda.

Volkmann Armin 2009: Siedlungsgenetisch-archäologische Raumanalyse und Forschungen zum Verbleib der slawischen Bevölkerung in der mittelalterlichen provincia trans Oderam. – Müller Joachim, Neitmann Klaus & Schopper Franz Franz (eds.): Wie die Mark entstand. 850 Jahre Brandenburg. Fachtagung unter der Schirmherrschaft von Gunter Fritsch, Präsident des Landtages von Brandenburg vom 20. bis 22. Juni 2007 in Brandenburg an der Havel. – Forschungen zur Archäologie im Land Brandenburg 11 / Einzelveröffentlichung des Brandenburgischen Landeshauptarchivs 9, Wünsdorf: Brandenburgisches Landesamt für Denkmalpflege und Archäologisches Landesmuseum, 225–248.

Walther Hans 1971: Namenkundliche Beiträge zur Siedlungsgeschichte des Saaleund mittleren Elbegebietes bis zum Ende des 9. Jahrhunderts. – Deutsch-Slawische Forschungen zur Namenkunde und Siedlungsgeschichte 26, Berlin: Akademie-Verlag.

Walther Hans (red.) 1973: Der Name in Sprache und Gesellschaft. Beiträge zur Theorie der Onomastik. – Deutsch-Slawische Forschungen zur Namenkunde und Siedlungsgeschichte 27, Berlin: Akademie-Verlag.

Walther Hans 2004: Namenkunde und geschichtliche Landeskunde. Ein einführender Überblick, Erläuterungen namen kundlicher Fachbegriffe. Auswahlbibliographie zur Namenkunde und Landeskunde Ostmitteldeutschlands. Eichler Ernst, Hengst Karlheinz & Udolph Jürgen (eds.). – Onomastica Lipsiensia 1, Leipzig: Universitätsverlag.

Westphalen Thomas & Zschieschang Christian 2015: Die Slawen im Leipziger Raum. Archäologie und Ortsnamen. – Bünz Enno & John Uwe (eds.): Geschichte der Stadt Leipzig. Vol. 1: Von den Anfängen bis zur Reformation, Leipzig: Universitätsverlag, 57–72.

Zschieschang Christian 2003: “Das land tuget gar nichts.” Slaven und Deutsche zwischen Elbe und Dü̈bener Heide aus namenkundlicher Sicht. – Namenkundliche Informationen, Beiheft 22, Leipzig: Universitätsverlag.

Zschieschang Christian 2017: Das Hersfelder Zehntverzeichnis und die frühmittelalterliche Grenzsituation an der mittleren Saale. Eine namenkundliche Studie. – Forschungen zur Geschichte und Kultur des östlichen Mitteleuropa 52, Köln, Weimar, Wien: Böhlau. Available at: https://www.vandenhoeck-ruprecht-verlage.com/themen-entdecken/geschichte/sozial-und-kulturgeschichte/41679/

Straipsniai / Articles

207

CHRISTIAN ZSCHIESCHANG

das-hersfelder-zehntverzeichnis-und-die-fruehmittelalterliche-grenzsituation-an-der-mittleren-saale [Accessed 18 May 2020].

Zschieschang Christian 2020 [in print]: Ortsnamen und Gewässer – eine komplexe Beziehung. – Balode Laimute & Čīšangs Kristians [Zschieschang Christian] (eds.): Onomastikas pētījumi II / Onomastic Investigations II. Starptautiskās zinātniskās konferences “Onomastikas pētījumi” (Rīga, 2018. gada 10.–12. maijs) rakstu krājums / Proceedings of the international scientific conference “Onomastic Investigations” (Rīga, May 10–12, 2018), Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 2020, 327–341.

Iki erdvinio posūkio: arealinis aspektas vokiečių onomastikoje XX amžiaus 9 dešimtmetyje ir jo pritaikymas dabartiniuose moksliniuose tyrimuose

SANTRAUKA

Žemėlapių sudarymas yra ne tik ženklų žymėjimas tam tikruose žemėlapiuose. Tai sudėtinga užduotis, reikalaujanti tinkamų teorinių nuostatų ir praktinių įgūdžių tam, kad būtų pasiektas įtikinantis ir patikimas rezultatas.

Kaip ir visose kitose onomastikos mokyklose visame pasaulyje, Leipcigo onomastikos mokykla taip pat ištobulino teorinius ir metodinius pagrindus. Jau prieš kelis dešimtmečius siekiant nustatyti kalbų (ypač vokiečių ir slavų) kontaktus buvo numatyti trys aspektai, į kuriuos reikėjo atsižvelgti visuose tyrimuose: 1) kalbos lygmenų aspektas, 2) sociolingvistinis aspektas, 3) teritorinis aspektas. Būtent pastarasis ir sprendė klausimą, kaip teritorijos sudaromos iš atskirų vardų (nuo paskirų iki vardų visumos), ir iš kitos pozicijos – kokie paskiri vardai tose vietovėse (nuo vardų visumos prie paskirų vardų). Iš esmės tai nebuvo naujiena. Arealinė onomastika taip pat vaidino svarbų vaidmenį atliekant tyrimus Čekijoje. Nuo pat pradžių, žvelgiant iš mokslinių, ar šiandienos požiūriu, pusiau mokslinių, pozicijų, tikrinių žodžių tyrimų vienas iš pagrindinių tikslų yra vietų vardų žemėlapių sudarymas.

Tam tikra prasme teritorinis aspektas numatė tai, ką vėliau patvirtino istoriografijos erdvinis posūkis – vietų vardai nėra paprasčiausiai pažymimi žemėlapiuose. Be to, šiuo aspektu buvo tiriama, kaip onimijos ypatybės ir specifika tapo erdviškai reikšmingos – ne

208

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII

Before the Spatial Turn: The Areal Aspect in 1980s German Onomastics and its Application in Current Research

abstrakčiai, bet santykiaudamos su žmonių gyvenamosiomis vietomis, jų kalba ir socialinėmis reikšmėmis.

Greta vietovardžių, sudarytų su tam tikra priesaga, teritorijos apibūdinimo, būtina bent pabandyti paaiškinti, kodėl šios teritorijos vietovardžiai taip sudaromi, taip pat nustatyti veiksnius ir aprašyti kitas teritorijos sudedamąsias dalis.

Taigi vietovardžių teritorijos neegzistuoja atskirai, jos yra integruotos į žmogiškąją kultūrą plačiąja prasme. Toks platus požiūris taip pat yra pagrindinis reikalavimas onomastikai, siekiant ją įtraukti į tarpsritinius diskursus. Šių teorinių nuostatų pamatu parodoma, kad nepakanka tiesiog nurodyti objektus viename ar kitame žemėlapyje. Iš tiesų „atsitiktinis“ žemėlapių sudarymas yra netgi pavojingas. Šiame straipsnyje ir aptariamos kai kurios su tuo susijusios problemos. Praktinis problemų sprendimas užtikrina aiškų žemėlapio sudarymą (1 problema šiame straipsnyje), tikslų žemėlapių paaiškinimą be nepagrįstų išvadų (2 problema), vietovardžių sričių nustatymą (3 problema) ir galutinio žemėlapio, reprezentuojančio kartografinį, pateikimą (4 problema). Nesvarbu, kaip gerai bebūtų sudarytas žemėlapis, į jį reikia žvelgti objektyviai tam, kad būtų įmanoma atsispirti siūlomam suplanuotam (netikram) vaizdui. Pavyzdžiui, erdvinių išmatavimų tikslumas dažnai yra numanomas, nes duomenys ir žemėlapis yra paimti iš kompiuterio, tuo tarpu tikrovė turi tik neaiškius parametrus. Tai, pavyzdžiui, taikoma atskiriant ankstesnių ir naujausius vietų vardų tipus.

Paprastai taškinių duomenų sritys yra tikrinamos vizualiai, o tam tikros aglomeracijos ir koncentracijos yra deklaruojamos teritorijos. Turint tai omenyje, vertėtų išsiaiškinti, ar nebūtų galima sukurti analitinius instrumentus, apibrėžiančius teritorijas matematiniais metodais. Taip pat svarbu pasirinkti tinkamą atraminį žemėlapį. Pavyzdžiui, dažnai, ankstyvųjų viduramžių objektai yra neapgalvotai pateikiami šalia, tarkime, šiandienos Šiaurės jūros pakrantės, greitkelių tinklo ar apleistų kasyklų. Paprastai gyvenviečių vardų žemėlapiai gali būti grindžiami dviem skirtingomis nuostatomis: (1) parodyti, kur yra šie vardai, kad vartotojas galėtų juos susieti su esama padėtimi erdvėje arba (2) susieti vardus su istoriniu kraštovaizdžiu, siekiant parodyti, kaip kraštovaizdžio vardynas buvo paveiktas topografijos ir integruotas į ją sukūrimo metu. Atsižvelgiant į tikslą pažymėti vietovardžius kaip istorinio gyvenvietės kraštovaizdžio liudininkus žemėlapyje, turėtų būti kuo tiksliau atspindėtas ir buvęs kraštovaizdis. Pavyzdžiui, tai reiškia, kad dabartiniai objektai, tokie kaip vandens rezervuarai (tvenkiniai), kanalai ir pan. galėtų ir nepatekti į šių dienų topografinius žemėlapius, atsižvelgiant į tokias jų charakteristikas, kaip istorinės krantų linijos. Pastarasis aspektas yra būtinas, nes vykę istoriniai topografiniai pokyčiai paveikė ištisus regionus. Neatsižvelgus į kraštovaizdžio pokyčius, vietovardžių geografinio išsidėstymo duomenys gali būti iškraipomi. Dar blogiau, jei yra tiriami tik vis dar egzistuojančių gyvenviečių vardai, ignoruojant įrodymus apie nebeegzistuojančias gyvenvietes. Ypač tiksliai atskleisti ankstesnių gyvenviečių onominius reliktus galima tiriant laukų vardus.

Šiame straipsnyje pateikti pavyzdžiai yra skirti iliustruoti, kaip kartografuojant geografinius vardus nepakanka vien tik naudoti tam tikrus žemėlapių sudarymo įrankius, o po to interpretuoti vietovardžių išsidėstymą geometriškai. Analizuojant ir aiškinant vietovardžių pateikimą žemėlapiuose, reikia atsargiai pasirinkti pagrindinį žemėlapį ir pateikimo formatą,

Straipsniai / Articles

209

CHRISTIAN ZSCHIESCHANG

taip pat patikrinti šaltinius, kad gauti rezultatai būtų teisingi ir nebūtų klaidingai interpretuojami. Ypač atsižvelgiant į naujausius technologinius pokyčius, kurie palengvina žemėlapių sudarymą kaip niekad anksčiau, svarbu užtikrinti, kad tyrimai neatsiliktų nuo seniai žinomų arealinės (teritorinės) onomastikos išvadų.

Įteikta 2020 m. birželio 25 d.

CHRISTIAN ZSCHIESCHANG Serbski institut / Sorbisches Institut Wótnožka za dolnoserbske slěženja Zweigstelle für niedersorbische Forschungen Droga Augusta Bebela 82 August-Bebel-Straße 82 D-03046 Chóśebuz / Cottbus [email protected] [email protected]

210

Acta Linguistica Lithuanica LXXXIII