ALGIRDAS SABALIAUSKAS

Institut litevského jazyka

ALOYZU VIDUGIRIOVI – 80

Aloyzas Vidugiris připadal přátelům, s nimiž už půl století pracoval na stejných úkolech, často sdílel stejné radosti a truchlil nad skutečnými, ale někdy i domnělými neštěstími, například nad prohranými basketbalovými zápasy, vždy velmi mladý. Možná k tomu byl i reálný důvod. Vzpomínám si, jak jsme my tři přátelé – Kazys Morkūnas (1929–2008), který nás nedávno navždy opustil, Aloyzas Vidugiris a autor tohoto článku – během jedné dialektologické expedice za krásného nedělního odpoledne, když jsme si koupili jen jeden lístek, postupně dováděli na jakémsi tanečním parketu v Zarasai. Aloyzas tančil se studentkou třetího ročníku Vilniuského pedagogického institutu, a když své partnerce řekl, že také studuje na tomto institutu a téže fakultě, vysvětlila mu, že studenti vyšších ročníků si své mladší kolegy často nepamatují… Aloyzas Vidugiris už tehdy nejenže absolvoval Pedagogický institut, ale druhým rokem úspěšně pracoval v Institutu litevského jazyka a literatury.

Aloyzas Vidugiris se narodil 25. prosince 1928, tedy přímo na Vánoce. Jeho rodná vesnice v okrese Panevėžys se tehdy jmenovala Gakūnai a v roce 1936 byla přejmenována na Tauįvilus. Aloyzas se narodil na půdě svého dědečka—

326

KALBOS KULTŪRA | 81

kterou ten dostal za syna, jenž padl v bojích za nezávislost, a později ji předal dalšímu synovi – Aloyzasovu otci.

Než budoucí jazykovědec začal chodit do základní školy v Tiltagaliai, musel strávit těžké léto s malým pasáčkem u početného stáda strýcových krav, které nebyly vůbec zvyklé na čtení. Z dětských vzpomínek Aloyzasovi obzvlášť živě utkvěl dřevěný bicykl vyrobený jeho mladším němým bratrem, mistrem se zlatýma rukama; jeho kola se točila skoro jako u skutečného bicyklu a lidé, kteří ho uviděli, úžasem zalapali po dechu. Středoškolská studia začal Aloyzas v Panevėžysu a v roce 1950 je dokončil v Subačiusu. Tam nejen dobře studoval, ale také hrál na housle ve školním orchestru. Sklon k tomuto umění zřejmě zdědil po otci, který nejen příkladně obdělával půdu, ale byl také proslulým vesnickým muzikantem. Mimo jiné před smrtí požadoval po dětech, aby na jeho pohřbu hrála dechová kapela.

Aloyzasova Vidugirisova cesta ke studiu jazyka nebyla přímá. Dokonce i na jeho maturitním vysvědčení bylo vedle samých „výborných“ z litevštiny a ruštiny „dobře“. Když viděl, že mu rodiče při studiu na vysoké škole nebudou moci příliš pomoci, rozhodl se nastoupit na Vojenskou lékařskou akademii. Brzy se však ukázalo, že pro Balta není žádná naděje dostat se na tak prestižní vzdělávací instituci. Budoucí jazykovědec byl spolu s houfem přátel poslán do jakési vojenské spojovací školy v Arzamasi (daleko na východ za Moskvou). Ale po několika týdnech strávených v kasárnách zřízených ve starém klášteře chuť věnovat se vojenskému studiu zcela vyprchala. Při písemné zkoušce se Vidugiris rozhodl reformovat pravopis ruštiny a zavedl do něj tolik litevských písmen, že zkušební komise usoudila, že tomuto uchazeči nelze svěřit odpovědnou vojenskou službu. A tak se mu podařilo dostat do Vilniusu. Na Pedagogickém institutu zbývalo v oboru litevský jazyk, pedagogika a psychologie pro studenty prvního ročníku ještě jedno místo; Aloyzas Vidugiris ho s velkými obtížemi získal. Zde se už začal cítit jako jazykovědec. Zaujaly ho přednášky Riĉardase Mironase a Jonase Kabelky. Práci o rodném nářečí mu zadal tehdy ještě mladý přednášející Zigmas Zinkevičius. Budoucímu dialektologovi byla velmi prospěšná pečlivá péče docentky Elzbietos Mikalauskaitė. Na její povzbuzení jezdil na dialektologické expedice. Dokonce i těsně před státními zkouškami, kdy se jeho přátelé neodtrhli od knih a poznámek, Vidugiris zaznamenával jazykové ukázky z okolí Kybartai a Virbalis.

V letech 1954–1989 působil Aloyzas Vidugiris v Institutu litevského jazyka a literatury (v letech 1956–1959 studoval v aspirantuře tohoto institutu), od roku 1990 do roku 2001 pak v Institutu litevského jazyka. Během těchto let se stal jedním z nejvýznamnějších litevských dialektologů a nejpečlivějším zachráncem našich umírajících nářečí.

A. SABALIAUSKAS. Aloyzui Vidugiriui – 80

327

V dějinách litevské jazykovědy se pravděpodobně vždy bude připomínat doktorská disertace Aloyzase Vidugirise „Litevské nářečí v Zietele“, kterou obhájil v roce 1962. Na téma disertace lingvista publikoval řadu článků. Z disertace vyrostla důležitá monografie Zietelské litevské nářečí (2004), spolu s Danguole Mikulėnienė připravil Texty zietelského nářečí (I. část, 2005) a také rozsáhlý Slovník zietelského nářečí (1998). Zietelské litevské nářečí přitahovalo pozornost lingvistů již koncem 19. století kvůli zajímavým rysům fonetiky, gramatiky a lexika a své zeměpisné poloze – daleko od hlavního území litevského jazyka, ze všech stran obklopené slovanskými jazyky. Patrně jako první sem přijel z Petrohradu Eduardas Volteris. Tehdy našel v tomto okolí více než tisíc lidí, kteří mluvili litevsky, na stěně obecního úřadu však spatřil i tabulku s nápisem Po litovski govorить strogo vospreščajetsia¹.

Místní litevštinu zde zkoumali také student Petrohradské univerzity Kazimieras Būga, profesor Krakovské univerzity Jan Rozwadowski, profesor Lipské univerzity Jurgis Gerulis, profesor Univerzity v Oslu Christian Stang, profesor Tartuské univerzity Pēteris Arumaa, skupina litevských lingvistů mladší generace i ruští lingvisté. Shrnutí výzkumů všech těchto lingvistů a vyslovení posledního slova o tomto dnes již zcela zaniklém nářečí však připadlo Aloyzasi Vidugirisovi. Jeho práce jsou jakýmsi nekrologem tohoto litevského nářečí. Nekrology bývají vždy smutné. Smutná je i tato monografie. Vidugiris podrobně popsal nejen zietelské litevské nářečí, ale i lidi, kteří jím mluvili, snad ty největší „naše bratry ubožáky“. Po obhajobě disertace lingvista do jednoho jejího výtisku sepsal všechny litevsky mluvící lidi, které potkal v okolí Zietely, a uvedl jejich jména, příjmení, roky narození (nejstarší představitelka nářečí se narodila v roce 1866) i úmrtí. Roky úmrtí ještě tehdy nebyly zaznamenány u všech. Postupně však přibývala další a další data úmrtí. Poslední takové datum bylo zapsáno v roce 1988. Známe tedy velmi přesně dobu zániku tohoto litevského nářečí.

Úvodní část Vidugirisovy monografie by si i člověk, který se nezajímá o jazykovědu, mohl přečíst několikrát jako nějakou dojemnou povídku. V roce 1921 polská vláda vyhnala ze Zietely posledního litevského kněze a zrušila bohoslužby v litevštině. Litevec byl zbaven funkce starosty. Roku 1928 byla uzavřena litevská škola. Nářečí ničily války, střídající se okupace, požáry a kolektivizace. Pravda, poslední symbol litevskosti v zietelském kostele—

¹ Mluvit litevsky je přísně zakázáno.

328

KALBOS KULTŪRA | 81

— přetrval ještě dlouho: krátce před smrtí daroval polský farář Aloyzasi Vidugirisovi litevskou modlitební knížku, která se tam ještě dochovala... už v naší době.

Litevci ze zietelského kraje si svého badatele velmi oblíbili: „když tě spatřím, připadáš mi jako vlastní bratr; když si s ním popovídám, je mi veselo; jako bych uviděl nejmilejšího bratra.“² A badatel jim vozil chléb, sladkosti i léky...

Na zkoumaném území po sobě Aloyzas Vidugiris zanechal, dalo by se říci, dokonce i stopy vlastní krve. Dne 23. srpna 1987, když se skupinka disidentů shromáždila ve Vilniusu u pomníku Adama Mickiewicze, aby připomněla tragické výročí paktu Molotov–Ribbentrop, našeho lingvistu nedaleko rodiště velkého básníka zbili místní chuligáni – dialektologická expedice pro něj skončila na traumatologickém oddělení nemocnice sv. Jakuba ve Vilniusu a později pokračovala také u soudu ve Varenavském okrese v Bělorusku.

Vidugiris byl dialektologickými expedicemi doslova posedlý. Jednu z nich bychom chtěli zmínit zvlášť. Stará žena ze zietelského kraje, která ještě docela dobře mluvila litevsky, mu prozradila, že ví o litevském kostelíku kdesi v hloubi Ruska, nedaleko Volhy, v Samarské gubernii; jeho farář je Litevec a poblíž sebe tam stojí 122 litevských usedlostí. Vidugiris zjistil, že tamní Litevci jsou potomky účastníků povstání z roku 1863. Jak se tam dostat? Lingvista dobře věděl, že vedoucí jeho disertace, akademik Boris Larinas, je sám velkým nadšencem pro expedice. Právě jeho zásluhou směl Vidugiris psát disertaci o zietelském nářečí, neboť někteří tvrdili, že taková disertace znamená vměšování do záležitostí jiné republiky. Naskytla se skvělá příležitost – sté výročí povstání. Aloyzas Vidugiris a náš badatel v oblasti mytologie Norbertas Vėlius (1938–1996) odletěli do Saratova. Na letišti se měli setkat s akademikem Borisem Larinasem, který přilétal z Leningradu. Bohužel na ně tam čekal telegram, že akademik těžce onemocněl. Oba vědci se z expedice vrátili šťastní: litevský kostel a litevského faráře tam samozřejmě už nenašli, stále tam však žilo 42 litevských rodin. Když po čtyřiceti letech přijel do tohoto kraje, do osady Čiorna Padina, se svými rodinnými příslušníky a s množstvím darů, aby si prohlédl svou rodnou krajinu, významný podnikatel Spojených států amerických a činitel litevské komunity Juozas Kazickas (v roce 1921 se s rodiči z tohoto kraje vrátil do Litvy), našel tam nejen nějaké Litevce, ale i skupinu Kazickasů – bohužel tam už nikdo litevsky nemluvil. Aloyzas Vidugiris tak musel napsat nekrolog ještě jednomu litevskému nářečí... A ani ten nebyl poslední.

² Z textů zaznamenaných v nářečí.

A. SABALIAUSKAS. Aloyzui Vidugiriui – 80

329

Kartu su iš šio krašto kilusiu žurnalistu Jonu Petrausku (1915–2006) Vidugiris išleido kitos kalbininkų numylėtinės, jau baigiančios išnykti Baltarusijos teritorijoje esančios lietuvių tarmės – Lazūnų tarmės žodyną (1985), vienas paskelbė Lazūnų tarmės tekstus (1987), minėto žodyno papildymus (1991). O netrukus turėtų pasirodyti ir monografija Lazūnų lietuvių šnekta.

Vidugiris spolu s Danguole Mikulėniene a Kaziem Morkūnem připravil slovník velmi archaického a zajímavého litevského nářečí dieveniškėského nářečí (I. díl, 2005).

Aloyzas Vidugiris několik desetiletí pracoval na nejdůležitějším díle litevské dialektologie – Atlasu litevského jazyka (I–III, 1977–1991). Pro tuto publikaci prozkoumal 40 obydlených míst (v tom Vidugirise nikdo nepřekonal) a je jedním z jejích redaktorů. Spolu s dalšími získal v roce 1994 za práci na Atlasu litevského jazyka cenu za vědu Litevské republiky. Vidugiris je také jedním z autorů čítanky Litevská nářečí (1970).

Tarp lietuvių kalbininkų Aloyzą Vidugirį, galbūt su Kazimieru Eigminu (1929–1996), reikėtų laikyti ir aktyviausiu mūsų kraštotyrininku. Šios srities jo darbai taip pat buvo gražiai įvertinti – kartu su kitais kraštotyros entuziastais 1994 metais jam buvo paskirta valstybinė Jono Basanavičiaus premija.

Vidugiris napsal články o dvojjazyčnosti, historické dialektologii, dějinách výzkumu litevského jazyka a otázkách jazykové kultury. Sestavil „Program výzkumu litevských nářečí a jejich vzájemného působení. Lexikum“ (1995).

Největší láskou tohoto jazykovědce však přesto bylo zietelské nářečí. Ačkoli už o něm vydal knihy a dávno zaznamenal datum úmrtí posledního mluvčího nářečí, v roce 2005 se s manželkou znovu vydal na cestu. Navštívil usedlosti, kde nejčastěji pracoval. Tu a tam tam zanechal i své knihy, ačkoli věděl, že si je tu nikdo nepřečte. Někdo se však možná podívá na fotografie svých rodičů či prarodičů a jejich chudých chalup, které se dostaly do odborných knih.

Za zásluhy o vědecké poznání litevského jazyka byl Aloyzas Vidugiris v roce 2002 vyznamenán řádem litevského velkoknížete Gediminase.

Vyprávění o našem významném dialektologovi začalo setkáním na expedici v Zarasai. Mimochodem, pro Aloyzase Vidugirise bylo toto setkání osudové: právě tam poprvé spatřil svou budoucí manželku Vitu, doktorku chemických věd a bývalou sibiřskou vyhnankyni. V životě i vědecké práci Aloyzase Vidugirise mu byla vždy velmi pevnou oporou³. Za to, že k onomu setkání došlo, má podle autora tohoto vyprávění jistou zásluhu i on sám.

³ Bohužel se Vita Vidugirienė nedožila manželova jubilea: po těžké nemoci zemřela, když do jubilea zbývaly pouhé tři měsíce.

330

KALBOS KULTŪRA | 81