JOLANTA VASKELIENĖ

Vilniuská univerzita, Šiauliská akademie

ORCID id: orcid.org./0000-0002-8516-8608

SMĚRY VĚDECKÉHO VÝZKUMU: tvoření slov, morfologie, lingvistika textu, stylistika, variabilita.

DOI: doi.org/10.35321/bkalba.2023.96.11

O PROMĚNLIVÝCH A NOVÝCH JEVÍCH LITEVŠTINY A NEJEN O NICH

Recenzija: Rita Miliūnaitė. Įvairuojantys ir nauji lietuvių kalbos reiškiniai XXI a. pradžioje: sistematika ir pokyčių kryptys, monografija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2022, 720 p. ISBN 978-609-411-322-2. Prieiga internete: https://doi.org/10.35321/e-pub.42.lietuviu-kalbos-pokyciai

V roce 2022 vyšla v elektronické podobě monografie Rity Miliūnaitė Proměnlivé a nové jevy litevštiny na počátku 21. století: systematika a směry změn (Vilnius: Litevský jazykový institut). Tato recenze je věnována představení a pojednání o této monografii¹.

Abychom zjistili, jak se jazyk mění a jak variuje, jsou zapotřebí dlouhodobá pozorování a empirický materiál z různých období. Autorka monografie se variabilitou a variantami litevštiny zabývá již řadu let, tato monografie je tedy pokračováním soustavného výzkumu. R. Miliūnaitė si v předkládané práci kladla za cíl odpovědět na dvě základní otázky: „1) jak systematizovat to, co variuje a obnovuje se? 2) co a jak se v litevštině nejnápadněji mění na počátku 21. století?“ (s. 21). Lze hned říci, že autorce se podařilo na tyto otázky v zásadě odpovědět.

Tato rozsáhlá kniha (720 s.) splňuje ve všech ohledech požadavky kladené na monografie. Její struktura je promyšlená a logická – tvoří ji Úvod, jehož čtyři kapitoly podrobně představují cíl a úkoly výzkumu, uvádějí jeho aktuálnost a novost, předkládají teoretická a metodologická východiska a vymezují hlavní mo-

¹ Přestože byla v roce 2023 publikována recenze Eriky Rimkutė věnovaná této monografii, neodolala jsem přání vyslovit i několik vlastních myšlenek.

JOLANTA VASKELIENĖ. Apie įvairuojančius, naujus lietuvių kalbos reiškinius ir ne tik

217

… pojmy používané v monografii a tři části členěné na menší kapitoly, podkapitoly a oddíly. První část monografie (Systematizace proměnlivých a nových jazykových jevů) podrobně představuje zdroje dat, pojednává o klasifikovaných datech, zvláštnostech, obtížích, zásadách a kritériích jejich klasifikace, rozebírá strukturu, hodnotu a možnosti využití Soupisu proměnlivých a nových jazykových jevů (dále jen Soupis). Druhá část (Soupis proměnlivých a nových jazykových jevů a jeho popis) je věnována samotnému Soupisu. Skládá se ze čtyř kapitol (2.1. Lexikum; 2.2. Stavba slov; 2.3. Morfologie; 2.4. Syntax), v nichž jsou uvedeny varianty na příslušných jazykových rovinách a pojednáno o některých konkrétních proměnlivých jazykových jevech. Třetí část (Dynamika spisovného jazyka a jeho jevů) je věnována jazykové variabilitě a směrům změn ve struktuře litevského spisovného jazyka; nabízí také široký kontext evropských spisovných jazyků. Monografii uzavírají podrobné závěry související s výzkumem, závěrečné slovo a seznamy pramenů a literatury. Velmi užitečné jsou informativní a názorné obrázky a tabulky v knize – monografie obsahuje celkem 56 obrázků a 36 tabulek Soupisu. (Pravda, na některých místech člověka napadá, že klasifikovaný empirický materiál mohl být uveden na konci knihy, v přílohách, aby se čtenář mohl [nerušen dlouhými tabulkami] více soustředit na text a výklad.) Klasifikace a analýza nashromážděného empirického materiálu vychází z teoretických úvah a opírá se o literaturu publikovanou v různých jazycích – její seznam se bude hodit čtenářům se zájmem o obdobné výzkumy.

R. Miliūnaitė se nepochybně důkladně seznámila se zkoumaným jevem, s obdobnými výzkumy i obecně s tím, jak se vyvíjejí spisovné jazyky v různých zemích, jaké situace nastávají, jaká jsou specifika vývoje litevského spisovného jazyka apod. Obdivuhodné jsou autorčiny pronikavé postřehy, její mnohostrannost a schopnost zkoumat jazykové jevy na různých rovinách z různých hledisek a úhlů pohledu. Cenné je, že monografii lze číst nejen celou, ale i po částech (podle toho, co čtenáře zajímá a co hledá), protože její jednotlivé části spolu souvisejí a zároveň jsou do jisté míry samostatné. To platí zejména o třetí části (Dynamika spisovného jazyka a jeho jevů) – její poznatky mohou být užitečné velmi různorodým čtenářům. Monografie je napsána vědeckým stylem, je přehledná a náležitě redigovaná. Podrobné shrnutí v angličtině (překlad Vaida Kavaliauskaitė-Ožalinskienė) umožňuje seznámit s hlavními výsledky výzkumu a poznatky mezinárodní veřejnost.

Cenné je také to, že monografie podněcuje k přemýšlení, analýze a někdy i k diskusi. Podělím se o několik myšlenek (či pochybností), které mě napadly.

218

BENDRINĖ KALBA | 96

K názvům kapitol monografie (2.2. Stavba slov a 2.3. Morfologie) a k základu jejich členění. Se stavbou slov souvisí jak tvoření slov, tak morfologie, avšak morfologie se zabývá morfematickou stavbou slov (vyčleněním všech morfémů ve slově), zatímco tvoření slov pouze slovotvorným afixem, tedy prostředkem, jímž bylo utvořeno nové slovo (o předmětu morfologie a rozdílech mezi morfematickou a slovotvornou analýzou viz Paulauskienė 1994: 10; LKE 2008: 359). Tradičně by se tedy, aby se nesměšovaly předměty zkoumání různých lingvistických disciplín, rozlišovaly kapitoly věnované tvoření slov a morfologii. Proč se kapitola 2.2 této monografie nejmenuje Tvoření slov, nýbrž Stavba slov, vysvětluje str. 213:

V této monografii se k procesu tvoření slov a slovotvorné stavbě slov přistupuje z hlediska variability a změn, přičemž hlavním cílem je systematizovat nejčastější a nové PNPJ [proměnlivé a nové jazykové jevy], zejména ty, které souvisejí se změnami norem litevského spisovného jazyka. Předmět výzkumu je tedy mnohem širší než pouhé tvoření nových slov, neboť do systematiky PNPJ jsou zahrnuty také tradiční varianty (slovotvorné varianty, které si ve skutečném užívání konkurují kratší či delší dobu). Kromě toho lze na slovo obsahující slovotvorné morfémy nahlížet z hlediska variability (vzniku vztahů mezi variantami) nejen z perspektivy teorie tvoření slov: morfematicky členitelná slova lze chápat nejen jako výsledek tvoření slov, ale také jako varianty obsahující různé slovotvorné morfémy, které spojuje stejný lexikální význam. Všechny tyto jevy jsou v monografii souhrnně označovány jako jevy stavby slov. Například podle formálního kritéria používaného k určování variací jsou některá slova se smíšeným způsobem tvoření v Soupisu zařazena mezi slova s proměnlivými předponami (prieškarinis, -ė: ikikarinis, -ė [ŽS prieš- 1]) nebo slova s proměnlivými zakončeními (beprocentinis, -ė: beprocentis, -ė [ŽS –inis 1]). Proto se v podobných případech volí označení „slova s proměnlivými afixy“, nikoli odvozeniny s předponami či příponami nebo smíšené útvary.

Taková volba odborníka na tvoření slov poněkud zaráží (ale to je patrně problém recenzentky) – rozebíraná slova jsou jasné odvozeniny, a proto má člověk chuť mluvit nikoli jen o konkurenci či kolísání morfematicky členitelných slov, ale o konkurenci odvozenin (slovotvorných způsobů a typů); autorku recenze navíc zajímají i slovotvorná synonyma a slovotvorné varianty². Členové uvedených dvojic jsou typická slovotvorná synonyma: dvojici synonym

² Slovotvorná synonyma jsou kořenová slova různých slovotvorných typů, která mají podobný (totožný) lexikální význam, zatímco slovotvorné varianty jsou kořenové odvozeniny náležející k témuž slovotvornému typu, které mají totožný (velmi podobný) lexikální význam a vyznačují se nějakými vedlejšími slovotvornými rozdíly; například odvozeniny se stejnou předponou se liší koncovkou, složeniny utvořené ze stejných základových slov spojovací samohláskou apod. (podrobněji Vaskelienė 2013).

JOLANTA VASKELIENĖ. Apie įvairuojančius, naujus lietuvių kalbos reiškinius ir ne tik

219

prieškarinis, –ė: ikikarinis, –ė tvoří dvojici odvozenin vzniklých smíšeným způsobem tvoření, zatímco synonymní dvojici beprocentinis, –ė a beprocentis, –ė tvoří odvozenina vzniklá smíšeným způsobem tvoření a derivát. Proč kapitolu 2.2 nelze nazvat Tvoření slov a proč není pro výzkum důležité rozlišovat slovotvorná synonyma a slovotvorné varianty, se podrobně vysvětluje na str. 214:

V monografii však rozlišení slovotvorných variant a slovotvorných synonym není důležité: obojí může být součástí obecné variability a označuje se jako jevy proměnlivé morfematické stavby slov, případně prostě jako proměnlivé jevy stavby slov. Patří sem tedy i takové varianty jako garbanotuvas: garbanoklis (ND, nahlédnuto 2021-12-15) – v tomto případě vyjadřují varianty stavby slov stejný lexikální význam „nástroj na kadeření vlasů“.

A skutečně, varianty chápané v nejširším smyslu zahrnují jak slovotvorná synonyma, tak slovotvorné varianty (R. Miliūnaitė psala o pojetích variant již v monografii z roku 2009³). Recenzovaná monografie vychází z širokého pojetí – je to vysvětleno v podkapitole 0.3.6 a patrné také v konkrétních kapitolách o stavbě slov a syntaxi⁴. Volba označovat (a klasifikovat) variabilní slova podle jejich strukturálních rysů je velmi jasně vysvětlena (a zdůrazněna) dále na téže straně: „Při identifikaci PNPJ stavby slov se praktická otázka neklade tak, z čeho a jak bylo slovo utvořeno (o jaké základové slovo se opírá), nýbrž jak je slovo utvořeno a s čím si v užívání konkuruje, jaké rozdíly ve slovotvorných morfémech (nikoli nutně na posledním stupni tvoření) mají konkurenční varianty?“ Viz také str. 214: „Část Soupisu PNPJ věnovaná stavbě slov tedy zahrnuje varianty slov lišící se slovotvornými morfémy, které však nemusejí nutně vzniknout přímo slovotvorným procesem, a také varianty, jejichž odpovídající (označený) člen obsahuje slovotvorný morfém a z tohoto důvodu bývá zpravidla kodifikován jako nesprávný, zatímco hlavní člen variace může být vyjádřen i prostředkem jiného typu (slovním spojením apod.).“ Samozřejmě lze tentýž empirický materiál klasifikovat a analyzovat (a také se tak děje) na základě určitého přístupu, který badatel zvolí-

³ Ve své monografii představila tři pojetí variant: nejužší (totožnost slova + totožnost významu), převládající (totožnost jazykové jednotky + totožnost významu) a nejširší (totožnost významu (funkce) jazykových jevů) (Miliūnaitė 2009: 140–147). Mimochodem, podle recenzentky je nejužší pojetí součástí převládajícího – vždyť slovo je rovněž jazykovou jednotkou.

⁴ Str. 392: „Variabilní vyjadřování syntaktických spojení, konstrukcí a vět je v Soupisu chápáno široce, takže jsou zde uvedeny nejen takzvané syntaktické varianty – „syntaktické konstrukce zcela totožného významu“ (Župerka 1983: 28). Hnízda variant zahrnují také syntaktická synonyma (srov. Valiulytė 1998: 9–12) a jiné syntaktické jednotky, které se liší různými významovými odstíny a nemají vždy stejné lexikální složení.“

220

BENDRINĖ KALBA | 96

zvoleného aspektu. Autorka monografie má právo zvolit si, jak bude deriváty klasifikovat. Nejdůležitější je, že R. Miliūnaitė svou volbu podrobně vysvětluje a drží se jí; čtenáři nezbývá než přijmout navržená pravidla hry⁵.

Přesto i při čtení o některých konkrétních variantách lišících se stavbou zůstalo nejasné, kde leží hranice mezi některými slovy. U slova debiurokratizuoti je v tabulce 26 uvedena poznámka pod čarou 183 („Tato i některá další neologická slova zařazená do oddílu nových derivátů (s výjimkou především těch, která mají litevský kořen) mohou být také přejatá, jejich kontext užití (viz ND) však svědčí o větší pravděpodobnosti novotvorby či kalkování“), která příliš nepřispívá k objasnění – nezbývá než důvěřovat názoru autorky, že například hiperintensyvus, -i je nově přejaté slovo, zatímco hiperjautrus, -i je nový derivát nebo kalk (v knize se píše darinys / vertinys), že antiinfl iacinis je přejaté slovo, zatímco antipabėgėliškas, -a, antiria ušinis, -ė jsou deriváty nebo kalky, že koaferistas, -ė je přejaté slovo, zatímco kokūryba, kopriklausomas, -a jsou deriváty nebo kalky a podobně. V monografii se za deriváty zřejmě považují pouze slova s litevskými základovými slovy. Často je však obtížné určit, zda bylo slovo přejato i s afixy, nebo zda vzniklo až v našem jazyce. Nelze přece vyloučit, že například antiinfl iacinis, -ė je výsledkem smíšené slovotvorby (vytvořeno od infliacija pomocí anti- a -inis, -ė)⁶. Napadlo mě také: je-li nejdůležitější stavba slov, tedy jejich morfémy, bylo vůbec třeba pokoušet se odlišovat nově přejatá slova od derivátů a kalků (i v tomto posledním případě se, jak vidno, autorka jistí, protože rozlišení mezi derivátem a kalkem je často subjektivní).

Tabulka 26 v monografii se nazývá Inventář mezinárodních předpon <...>, její první sloupec pak Mezinárodní předpony, ačkoli se v poznámce pod čarou 181 vysvětluje, že jsou zde uvedeny předpony i první složky složenin. S některými cizími složkami se zachází různě (někdy se považují za předpony, jindy za složky složenin); například eks-, hiper-, infra-, intra-, mega- a další jsou ve Slovníku cizích slov (TŽŽ) uvedeny jako složky složenin (TŽŽ 2013: 207, 330, 353, 362, 518). Autorka monografie vysvětluje, co považuje za předpony: „V monografii se vychází z pojetí, že k mezinárodním předponám patří ty, které se neopírají o samostatně užívané slovo v jazyce (nespojují se s nějakým kořenem), ale pouze označují určitou modifikaci významu základového slova ve směru zvětšování–zmenšování,“

⁵ Možná by bylo vhodné při volbě názvu stavba slov vysvětlit také vztah k morfologii – co je ponecháno morfologii a co a proč je vyčleněno do části věnované stavbě slov.

⁶ Podobné otázky vyvstaly i při pohledu na některé příklady uvedené v tabulkách 29 a 30.

JOLANTA VASKELIENĖ. Apie įvairuojančius, naujus lietuvių kalbos reiškinius ir ne tik

221

odstraňování–přidávání, zvyšování–snižování statusu apod.“ (s. 233). Bylo by však obvyklejší a přesnější nazvat všechny morfémy uvedené v tabulce předponami a prvními složkami složenin (tj. psát Inventář mezinárodních předpon a prvních složek složenin <...>), tím spíše, že na témže místě monografie (s. 233) se píše, že některá slova, která autorka pokládá za předpony, se užívají také samostatně: „Je pravda, že existují i výjimky: například jak zmíněné vice-, tak složky eks-, super-, ultra- se lexicalizují a někdy se v neformálních stylech užívají jako samostatná slova.“ Další otázkou je, zda je přesné zařazovat dohromady skutečné předpony a první složky složenin, ale taková je autorčina volba. Srov. širší termín baigmuo užívaný v pododdílu 2.2.2 (Slova s různými zakončeními); možná tedy měl být i pododdíl 2.2.1 nazván nikoli Slova s různými předponami, nýbrž Slova s různými počátečními složkami, a měly se tam zařadit předpony i složky složenin? Navíc je obtížné pochopit, čím se některé složky uvedené v tabulce 26 liší od první složky složeniny kripto- uvedené v tabulce 28 („první část složených slov označující tajemství pojmu vyjádřeného druhou částí slova, např. kriptografija“ TŽŽ 2013: 455). Tabulka 26 neuvádí všechny varianty předpon. Například TŽŽ (2013: 61, 64) uvádí jako varianty archi- a arki- (v tabulce není uvedeno archi-) – patrně se slova s těmito variantami ve zkoumaných zdrojích jednoduše nevyskytovala. V poznámce pod čarou 181 se píše, že některé morfémy uvedené v tabulce (cis-, supra-, mal-, mis-) nejsou ani v TŽŽ, ani v Gramatice současné litevštiny (DLKG 2005). Zřejmě se za předpony považují právě kvůli zmíněnému specifickému pojetí předpon.

Při čtení o vztahu variantních členů vyvstaly jisté pochybnosti. Například v tabulce 13 („nenormativní jevy, které nejsou zaměnitelné a mají odstíny významu nebo funkce“) je uveden příklad kupiškietis ↔ kupiškėnas. Ve Slovníku současné litevštiny DLKŽ₈ kupiškietis, -ė a kupiškėnas, -ė mají stejný význam – „obyvatel města či okresu Kupiškis“ (jde tedy o slovotvorná synonyma). V Slovníku spisovné litevštiny (BLKŽ) je slovo kupiškietis, -ė vysvětleno jako „člověk žijící v Kupiškisu nebo jeho okolí, případně odtud pocházející“, zatímco kupiškėnas, -ė jako „1. člověk žijící v okolí Kupiškisu nebo odtud pocházející“ a „2. mluvčí nářečí kupiškėnů východních aukštaitských dialektů“. Podle DLKŽ i BLKŽ tedy kupiškietis, -ė a kupiškėnas, -ė užité ve svém prvním významu nemají sémantické rozdíly⁷, jejich střídání v tomto významu

⁷ Ledaže autorka postřehla nějaké funkční rozdíly.

222

BENDRINĖ KALBA | 96

možné. To znamená, že příbuzná odvozená slova kupiškietis, -ė a kupiškenas, -ė se k ilustraci tvrzení uvedeného v tabulce 13 hodí pouze tehdy, vezmeme-li slovo se všemi jeho významy (jak se ostatně zřejmě také postupovalo).

K zamyšlení mě přimělo toto tvrzení: „Upřesněná definice lexikálních variant by tedy mohla znít takto: jsou to slova s různými kořeny, která mají stejný lexikální význam“ (s. 133). Aniž bychom zpochybňovali tvrzení o kořeni uvedené v poznámce 100 Kalbotyros terminų žodyno (Gaivenis, Keinys 1990), a připustíme-li, že kořen je nepochybně důležitý, je třeba říci, že snad nejdůležitější není samotný kořen, nýbrž výsledný produkt. Uznáme-li, že odvozeniny jsou samostatné lexikální jednotky, je jejich odlišování od lexika umělé (odvozeniny se stejným významem a společným kořenem jsou tedy rovněž lexikálními variantami v širším smyslu), například výše zmíněné kupiškenas, -ė a kupiškietis, -ė. Původ lexikálních jednotek je samozřejmě různý, jak se uvádí také na s. 134: „Samotná povaha lexikálních jednotek tvořících variace je různá.“ Přesto by bylo vhodné podrobněji vysvětlit, proč se za lexikální varianty považují pouze slova s různými kořeny (s odkazem na místo, kde se bude psát o konkurenčních slovech se společným kořenem).

K pracovní kategorii. Na s. 269 se píše: „Zakončení -akas (-iakas) [ŽS -akas/skol., žarg., ŽS -iakas/skol., žarg.] je v litevských odvozeninách poměrně časté – v označeních nositelů jmenné nebo slovesné vlastnosti <...>.“ Jediný z uvedených příkladů laižiakas („lízání“, vášnivé líbání) je utvořen ze slovesa. Není to však označení nositele slovesné vlastnosti, nýbrž abstraktum od slovesa (název děje), byť konkretizované.

Někdy je těžké pochopit, zda se píše o přejímání, nebo o tvoření, o slovotvorné příponě, nebo o zakončení. Například na s. 264 se pojednává o zakončení -abilus, -i, ale vzápětí se píše o příponě: „Obecný slovotvorný význam této přípony je ‚schopný dělat (nebo schopný mít) to, co označuje základové slovo‘. Adaptace takových výpůjček v litevštině a jejich konkurence s variantními vyjadřovacími prostředky nejsou jednotné.“ Mimochodem, obvykle se hovoří o slovotvorném významu odvozenin (nikoli výpůjček).

Na s. 376 se píše: „Varianty gramatického utváření slov se klasifikačně odlišují od slovotvorných variant, které vznikají v úzu tvořením slov stejného významu různými slovotvornými prostředky, srov.: pakampis: pakampė, potemė: potemės, aiškiaregis: aiškiaregys.“ Ano, všechny zde uvedené příklady jsou slovotvorné varianty, ale protože se v lingvistických pracích často zaměňují se slovotvornými synonymy, bylo by užitečné uvést, že odvozeniny každého páru se společným kořenem patří ke stejnému slovotvornému typu

JOLANTA VASKELIENĖ. Apie įvairuojančius, naujus lietuvių kalbos reiškinius ir ne tik

223

(předpony pa-, po- a složenin tvořených z přídavného jména a slovesa), liší se však vedlejšími slovotvornými prostředky – koncovkami.

Ještě několik drobností. Nejčastěji se používá termín předpona, někdy však také prefix, například na s. 321: „Srov. adaptované výpůjčky: 1) s mezinárodním prefixem: egocentriškas, -a ← ego- + -centriškas, -a (anglicky egocentric <...>)“ – není jasné, zda se nějak liší, nebo zda se používají jako synonyma. V poznámce 183 se píše o odvozeninách, zatímco v tabulce se používá širší termín derivát. Literatury je hodně, ale v některých případech, například při pojednání o frazeologismech, bylo možné opřít se také o publikaci Rūty Marcinkevičienė (2001), která se zabývá tradiční frazeologií a ustálenými slovními spojeními.

Myšlenky a připomínky vyjádřené v recenzi v žádném případě nesnižují rozsah autorčiny vykonané práce. Monografie R. Miliūnaitė Įvairuojantys ir nauji lietuvių kalbos reiškiniai XXI a. pradžioje: sistematika ir pokyčių kryptys se stane jedním ze stěžejních děl o současné litevštině. Není pochyb, že teoretické postřehy, bohatý empirický materiál a Rejstřík obsažené v monografii budou využívat badatelé zkoumající různé jazykové roviny, variabilitu, normy, jazykové variety a další témata, stejně jako praktici, které zajímají konkrétní litevské varianty, příčiny jejich vzniku, konkurence a hodnocení. Tato kniha je tedy užitečná pro lexikology a morfology, odborníky na slovotvorbu a syntax, kodifikátory, redaktory, překladatele i další čtenáře; lze ji také důmyslně využít jako studijní příručku. Monografie může být pro neodborníky v lingvistice obtížněji srozumitelná, lze však doufat, že její poznatky osloví i širokou veřejnost, neboť právě její příslušníci jsou tvůrci variant. Nezbývá než souhlasit s autorčiným tvrzením, že toto dílo (zejména Rejstřík) je „nezbytnou podmínkou a výchozím bodem pro další výzkum variability spisovného jazyka. Jinými slovy, Rejstřík je potřebný ke zkoumání změn a tendencí v úzu“ (s. 11). Na konci knihy (v závěrečném slově) jsou uvedeny také směry dalšího výzkumu. Závěrem recenze lze říci, že tato monografie R. Miliūnaitė nepochybně zajišťuje možnosti dalšího výzkumu.

LITERATURA A PRAMENY

BLKŽ – Slovník spisovné litevštiny (připravuje se), hlavní redaktorka D. Liutkevičienė, Vilnius: Institut litevského jazyka. Dostupné online: https://ekalba.lt/bendrinės-lietuvių-kalbos-žodynas.

DLKG 2005: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, red. V. Ambrazas. 4-as patais. leidimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

224

BENDRINĖ KALBA | 96

DLKŽ_8e 2021: Slovník současné litevštiny, hlavní redaktor S. Keinys, 8. opravené a doplněné vydání (elektronická verze), Vilnius: Institut litevského jazyka. Dostupné online: https://ekalba.lt/dabartines-lietuviu-kalbos-zodynas.

LKE 2008: Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

G a i v e n i s K a z i m i e r a s, K e i n y s S t a s y s 1990: Slovník lingvistických termínů, Kaunas: Šviesa.

M a r c i n k e v i č i e n ė R ū t a 2001: Tradiční frazeologie a další ustálená slovní spojení. – Lituanistica 4(48), 81–98.

M i l i ū n a i t ė R i t a 2009: Dabartinės lietuvių kalbos vartosenos variantai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

P a u l a u s k i e n ė A l d o n a 1994: Lietuvių kalbos morfologija. Paskaitos lituanistams, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

R i m k u t ė E r i k a 2023: Rita Miliūnaitė. Įvairuojantys ir nauji lietuvių kalbos reiškiniai XXI a. pradžioje: sistematika ir pokyčių kryptys. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2022. – Acta Linguistica Lithuanica 88, 309–325.

TŽŽ 2013: Tarptautinių žodžių žodynas, Vilnius: Alma littera.

V a s k e l i e n ė J o l a n t a 2013: Darybinių sinonimų, darybinių variantų ir paronimų panašumai bei skirtumai. – Žmogus ir žodis: Didaktinė lingvistika 15(1), 206–214.

Obdrženo 2023 08 10

J O L A N T A V A S K E L I E N Ė

Šiaulijská akademie Vilniuské univerzity

Vytauto g. 84, LT-76352 Šiauliai

[email protected]

JOLANTA VASKELIENĖ. Apie įvairuojančius, naujus lietuvių kalbos reiškinius ir ne tik

225