Článek představuje různé badatelské perspektivy, které lingvistům a historikům kultury otevírá bohatá deníková pozůstalost Emilie Wróblewské, uchovávaná v Oddělení rukopisů Knihovny Litevské akademie věd Wróblewských ve Vilniusu. Písemná tvorba této poměrně málo známé autorky z Litvy 19. století si zaslouží mnohostrannou humanitní reflexi a uvedení do širokého vědeckého oběhu. To je cílem aktuálně realizovaného dokumentačně-výzkumného projektu: představit Wróblewské rukopisy formou digitální edice s kritickým zpracováním a ukázat ideové, jazykové a literární aspekty ženské intimní tvorby vznikající v podmínkách rozdělení země.
1 Článek vznikl v rámci projektu Egodokumenty Emilie Wróblewské z let 1850–1886 – svědectví o životě a ideových postojích Polky z prostředí vilniuské inteligence. Digitální edice 7 deníků s kritickým zpracováním a e-monografie, financovaného v letech 2023–2028 v rámci programu s názvem „Národní program rozvoje humanitních věd“, č. projektu NPRH/F/SP/507578/2021/11, modul „Základy“. Partnerem projektu je Knihovna Litevské akademie věd Wróblewských ve Vilniusu a Centrum digitálních kompetencí Varšavské univerzity. Tento text má charakter předběžného průzkumu, opírá se o úvodní excerpci pramenů, a předložené úvahy a pozorování proto neusilují o podobu úplného zpracování obsahujícího rozsáhlé závěry. Úplnou jazykovou a stylistickou analýzu písemné tvorby Wróblewské přinese teprve spoluautorská e-monografie, která bude projekt završovat.
140
BENDRINĖ KALBA | 97
Page 2
ABSTRAKT
Článek představuje různé badatelské perspektivy, které se lingvistům a historikům kultury otevírají díky analýze bohatého deníkového odkazu Emilie Wróblewské, uloženého v Oddělení rukopisů Wróblewské knihovny Litevské akademie věd ve Vilniusu. Písemná tvorba poměrně málo známé autorky z Litvy 19th. století si zaslouží mnohostrannou humanistickou reflexi a širší uvedení do vědeckého povědomí. Cílem současného dokumentačně-výzkumného projektu je proto představit rukopisy Wróblewské v podobě digitální edice s kritickým zpracováním a ukázat ideové, jazykové a literární aspekty ženské intimní literatury vznikající v době dělení Polska a nadvlády Ruského impéria.
Ženská intimní literatura 19. století vzbuzuje stále větší zájem, ale také polarizuje názory na tento žánr písemnictví. Někteří badatelé považují tento typ tvorby za okrajový historický pramen a z uměleckého hlediska pochybnou epigonskou literaturu, jiní naopak v ženských egodokumentech spatřují upřímné svědectví o životě a aktivitách autorek a zároveň dokument událostí nahlížených prizmatem pocitů a osobního výrazu pisatelek (Griškaitė 2012: 296). Ženská biografická literatura z Litvy 19. století představuje cenný, byť nedostatečně využívaný pramen pro zkoumání jazyka, názorů a aspirací aktivistek z prostředí inteligence, jejich organické práce ve prospěch zachování základních hodnot (služba vlasti a společnosti, víra v Boha, rodina, vzdělávání žen, vlastenecká a občanská výchova dětí) i budování strategií přežití v situaci porážky národněosvobozeneckých povstání. Postoje žen a jejich dilemata spojená se zapojováním do veřejného života na přelomu 19. a 20. století jsou oblastí, která je stále zřetelněji přítomna v současné polské i litevské historiografii (srov. například: Kałwa 1997, 2014; Bairašauskaitė 2011; Żarnowska 2014 či publikace z řady Žena a... pod redakcí Anny Żarnowské a Andrzeje Szwarce).
V tomto krátkém náčrtu chci pouze naznačit, jak zajímavé badatelské perspektivy otevírá humanitním vědcům bohatý deníkový odkaz Emilie z Benjowských Wróblewské a proč stojí za to zpřístupnit tyto rukopisy badatelům v podobě moderní digitální edice jako svědectví o životě, jazyce a axiologickém světě ženy z prostředí vilniuské inteligence v době po povstání – ženy, která se uplatňovala v různých oblastech: jako amatérská literátka, oddaná matka, učitelka, ale také jako osoba ne příliš šťastná v manželství, vnitřně rozpolcená mezi konzerva-
ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA. Dzienniki Emilii z Benjowskich Wróblewskiej
z lat 1850–1886 jako źródło do badań językowo-kulturowych
141
Page 3
tywnego społeczeństwa (zob. Medišauskienė 2001) a potrzebą przekraczania granic ról społecznych i poszukiwania dróg osobistego rozwoju intelektualnego. Aspiracje edukacyjne i samokształceniowe kobiet na Litwie od końca XVIII w. do początku w. XX przedstawiła szerzej Olga Mastianica w książce pod znamiennym tytułem Praverus namų duris (Po uchyleniu drzwi domu), ukazując stopniowe ewoluowanie ich ról społecznych, od opiekunki domu i co najwyżej pomocnicy mężczyzny, ku aktywności intelektualnej i zawodowej (Mastianica 2012). Emilia Wróblewska nie należy do postaci, które są opisywane w podręcznikach historii czy literatury polskiej, jak i litewskiej, ale też nie jest to osoba przez badaczy zupełnie niedostrzegana. Jest wspominana w publikacjach na temat dawnej Biblioteki Wróblewskich w Wilnie (np. Białokozowicz 2002: 207–208), jej imię figurowało obok imienia męża w nazwie tej instytucji (Biblioteka im. Eustachego i Emilii Wróblewskich, obecnie Biblioteka Litewskiej Akademii Nauk im. Wróblewskich). Wzmiankowali o niej też biografiści jej męża, zesłańca, lekarza-homeopaty i społecznika, Eustachego Wróblewskiego (1826–1891), a zwłaszcza badacze życia, działalności i postaw ideowych jej synów, Tadeusza Stanisława Wróblewskiego (1858–1925), słynnego wileńskiego adwokata, bibliofila, działacza społecznego, zesłańca i Augustyna Aniceta Wróblewskiego (1866–po 1913), naukowca, biochemika, socjalisty, teoretyka i propagatora anarchizmu. O obecności diarystyki Wróblewskiej w wileńskich zbiorach archiwalnych informowała w 1999 r. również historyczka Tamara Bairašauskaitė, ale przedstawiła te źródła fragmentarycznie (Bairašauskaitė 1999: 36–37). Cenny walor informacyjny dla zainteresowanych XIX-wieczną diarystyką kobiecą mają dane archiwalne na temat dzienników Wróblewskiej wraz z syntetycznym streszczeniem ich zawartości, umieszczone w bazie elektronicznej Archiwum Kobiet2, opracowanej w Instytucie Badań Literackich w Warszawie.
Postavu Wróblewské uvedla do širšího historického diskurzu litevská badatelka Reda Griškaitė (2012, 2017), která podrobně představila zajímavé biografické motivy a tvorbu diaristky jako cenný pramen pro literární a historické bádání. Představila také vybrané zápisy autorky z různých let, dosud však žádný ze 7 svazků deníkového odkazu Wróblewské (čítajícího přibližně 1200 stran) nevyšel v kritické edici.
Egodokumenty diaristky, narozené roku 1830 ve městě Kobryn v Grodenské gubernii, dcery Augustyny Kryńské (1809–1869) a majora Bartłomieje Beniowského (1800–1867), účastníka listopadového povstání a emigranta (Lewak 1935: 429), stále vyžadují důkladné jazykově-kulturní prozkoumání a zasazení do kontextu ženského písemnictví v souvislosti s jejím biografickým, rodinným a společenským zázemím. Vyrůstala v tradicích romantického vlastenectví; svého otce, polistopadového emigranta a činitele v zahraničí (Harris 2019), poznala až po více než 20 letech v Londýně. Obdivovala ho pro jeho odvahu, geniální paměť a vědeckou práci a do deníku o otci ve vyhnanství napsala: „neboť na cizí zemi mohl najít vše, / jen to marně hledal – pomoc, radu, slávu / dají mu všichni, ale srdce, lze je tak snadno najít / a ještě mezi Angličany“ (DBW1, Wilno, 16. září 1851, k. 38r).
Do hnutí za nezávislost se zapojila také matčina sestra Emilie, Leokadia z Kryńských Andrzejkowiczowa (1810–1882), která ve Vilniusu vedla dívčí penzion, uzavřený po lednovém povstání v roce 1864. Díky podrobnému archivnímu výzkumu výše zmíněné R. Griškaitė (2017: 102–103) dnes víme, že Emilia Wróblewska byla na svou dobu vzdělanou ženou. Vzdělávala se doma, poté v nejlepších vilniuských dívčích penzionech a ve Šlechtickém institutu ve Vilniusu. Měla předpoklady k jazykovému studiu a znala francouzsky, německy, rusky i anglicky. Ráda se také věnovala překládání knih, které si nechávala posílat ze zahraničí. Vědeckou práci svého otce A Handbook of Phrenotypics for Teacher and Student (Londýn 1842)⁴ přeložila z angličtiny do polštiny; z francouzštiny pak přeložila soubor náboženských meditací s názvem Les Paillettes d’Or (Okru
3 V citátech z Wróblewské deníků zachovávám jazykové rysy originálů. Zápisy diaristky nepřizpůsobuji dnešním pravopisným pravidlům; mohou odrážet rysy regionální výslovnosti a kresového úzu i dokládat ortograficko-fonetické procesy, které ještě v 19. století probíhaly v obecné polštině. Z textu neodstraňuji škrty provedené samotnou pisatelkou. Modernizuji pouze interpunkci a doplňuji interpunkční znaménka nezbytná z hlediska syntaktické a logické stavby. Umisťování spojovníků nebo delších pomlček do dolního indexu považuji za autorčin grafický manýrismus. Někdy plní funkci tečky, středníku či výpustky, mohou také předznamenávat vsuvku. Nevylučuji ani možnost, že tímto způsobem pisatelka signalizovala své silné emocionální stavy (jistý druh emotivní interpunkce).
4 Šedesátistránkový rukopis tohoto překladu s předmluvou Wróblewské, sepsanou 16. listopadu 1886, se dochoval ve sbírkách Litevské akademie věd Wróblewského knihovny (dále zkráceně: BW LAN), sign. F9–242. Otcovu knihu přivezla z Londýna nejspíše po roce 1855; výtisk Beniowského díla je uložen v BW LAN, sign. 41915.
ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA. Dzienniki Emilii z Beniowskich Wróblewskiej z lat 1850–1886 jako źródło do badań językowo-kulturowych
143
Page 5
chy złote. Wiązanka malutkich rad dla uświęcenia i uszczęśliwienia życia5). Roku 1851 nastoupila jako učitelka elementárního vyučování v penzionátu, který ve Vilniusu vedla výše zmíněná teta Andrzejkowiczová a matka Emilie, Augustyna rozená Kryńská Beniowská. Získala také povolení poskytovat soukromé lekce francouzštiny. Deníky dokládají Wróblewské zálibu v práci od základů, kterou chápala jako výchovu dětí (zdokonalování morální síly charakteru) a jejich vzdělávání; ukazují také její předpoklady k vědecké činnosti a konečně její snahu o sebezdokonalování prostřednictvím výběru rozmanité četby s cílem prohlubovat znalosti z různých oborů a rozvíjet duchovní stránku.
Wątkiem, który wymaga gruntownego zbadania jest podana przez R. Griškaitė (2017: 90) za biografami rodziny Wróblewskich i badaczami oświaty na Litwie w XIX w. (por. Romanowski 2003: 285) informacja o prowadzeniu przez Emilię przez 40 lat tajnej pensji dla dziewcząt w Wilnie, w której edukację początkową pobierały uczennice z najznakomitszych miejscowych rodzin. Sugeruje to inskrypcja „40 lat dzieci uczyła” umieszczona na nagrobku Wróblewskiej na cmentarzu na Starej Rossie. W samych dziennikach nie znajdujemy na ten temat informacji, być może był to ze strony autorki rodzaj autocenzury, by nie zdradzać szczegółów, które mogłyby zagrażać bezpieczeństwu uczennic i ich rodzin, gdyby trafiły w nieodpowiednie ręce. W jednym tylko wpisie, dokonanym prawdopodobnie w 1884 r., w Notatach różnych zatytułowanych Moje mysli (bardzo trudnych do odczytania), podzieliła się taką refleksją: „Jestem nauczycielką od 15 r. życia, a / teraz mam już lat 54. [nieczytelne], więc od lat zajmuję się pracą tak ciężką dla innych, a dla mnie tak miłą, kocham wiek dziecin[n]ny, młodociany” (NRW2, k. 17v), Z prostego wyliczenia wynika zatem, że niemal 40 lat Wróblewska zajmowała się nauczaniem u podstaw.
5 BW LAN, sign. F9–928, 929. V jednom sešitě jsou překlady dvou souborů meditací, označené samostatnými signaturami, celkem 155 listů. Katalog rukopisů BW LAN uvádí léta 1871–1873, v samotném prameni je první soubor datován do let 1868–1870, druhý pak do let 1871–1873. V katalogovém záznamu je také zmínka o vydání rukopisu pod názvem Złote okruchy (1877) v tiskárně Józefa Zawadzkého. Ve vydání však chybí informace o tom, kdo překlad pořídil. Na titulní straně je pouze podtitul Zbiorek pierwszy, avšak kniha obsahuje oba soubory, jak lze zjistit z digitalizovaného exempláře Złotych okruchów pocházejícího z farní knihovny v Liszkách, viz https://polona.pl/item-view/056e4994-7432-4324-bd9d-3e2465385e0c?page=4 [přístup 2023 12 01]. Z porovnání rukopisu překladu s vydaným textem nepochybně vyplývá, že jde o překlad Wróblewské. Záhadou však zůstává, proč nebylo v publikaci uvedeno jméno překladatelky.
144
BENDRINĖ KALBA | 97
Page 6
Diaristka se uplatnila nejen jako amatérská spisovatelka a překladatelka, ale také, jak výmluvně dokládají její deníky, byla matkou velmi silně citově spjatou s dětmi a angažovanou v jejich intelektuálním rozvoji. V Pedagogických poznámkách sepsaných roku 1867 během pobytu v Londýně prozradila, že čas, který tráví odloučena od rodiny, by měla co nejlépe využít ke studiu frenotypiky6, četbě historických děl, osvojení anglického jazyka a „pracovat <...> na všem, o čem jen zjistím, že to může být užitečné pro mé děti“ (NPW, fol. 1v).
Ze sedmi dětí Wróblewských dosáhli dospělosti pouze dva synové; Wróblewska přežila ztrátu tří synů (Władysława, Zygmunta a Kazimierze) a dvou dcer (Stanisławy a Marie). Dcera Maria, pro niž vedla deník, zemřela ve věku nedožitých 18 let. Diaristka zemřela ve věku 56 let a deníkové zápisy pořizovala téměř po 30 let svého života, s delší přestávkou v letech 1873–1877 a 1879–1883. Patřila k ženám, které – jak výstižně uvedla R. Griškaitė – „nemohly nepsát“ (Griškaitė 2017: 109).
Rukopisná pozůstalost Emilii Wróblewské je cenným pramenem pro různě zaměřený lingvistický výzkum. Polština je konstitutivní hodnotou v axiologické sféře vlastenecké šlechtické rodiny, žádný z dosavadních badatelů diaristčiných rukopisů se však nezaměřil na jejich jazykové kvality, grafii jejích zápisů ani stylistickou a žánrovou rozmanitost tvorby Wróblewské, a přitom její egodokumenty (nejen deníky, ale také dopisy, překlady a shrnutí četby7) jsou cenným
6 Frenotypikou (angl. phrenotypics) nazval Bartłomiej Beniowski jím sestrojený stroj, který sloužil ke zdokonalování kapacity paměti a osvojování velkého množství dat; více k tomu viz: Griškaitė 2017: 98. Sama diaristka označovala vynález svého otce jako „obrazy paměti“ a „zázraky paměti“ a v předmluvě k překladu Beniowského díla z angličtiny napsala: „Jeho vynalézavá mysl hledala stroj motoru <...>, který by stokrát rychleji vtiskoval do paměti to obrovské / množství poznatků, jež chtěl předat své / paměti – a který by vedle své rychlosti měl / takovou sílu, že by je jednou vtisknuv do mozku / tak hluboko vyryl, že by s ním tvořily jedno- / či jednu nerozlučnou celistvost. Přemýšlel, hledal / zkoumal všechny systémy staré jako svět, / Mnemotechniky (nauky o paměti), a nakonec / různými kombinacemi sestavil a vytvořil vlastním / důvtipem tento stroj motoru; uspořádal jeho kolečka a hřídele“ (BW LAN, sign. F9–242, fol. 2r–2v].
7 Shrnutí přečtených knih a shromažďování poznámek z různých oblastí vědění (ekonomie, starověkých dějin, dějin a kultury Vilniusu, geografie) zahájila Wróblewska 15. listopadu 1871 (NRW1, fol. 1r). Dokládají šíři jejích zájmů. Na začátku rukopisu Treść moich czytań vysvětlila cíl své práce: „Píšu to s myšlenkou na svou dceru, chci ji / povzbudit, aby také sama, až vyroste, každé / přečtené dílo shrnu-
ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA. Dzienniki Emilii z Beniowskich Wróblewskiej z lat 1850–1886 jako źródło do badań językowo-kulturowych
145
Page 7
svědectví o polštině 19. století, užívané v psané podobě intelektuálně aktivními představitelkami vilniuské inteligence.
Diaristka měla široké jazykové kompetence, její tvorbu charakterizuje kultivovaný jazyk a bohatá slovní zásoba, v zápisech Wróblewské se však zároveň projevují různé typy kolísání, které mohou svědčit o variantnosti tehdejší grafie a existenci specifického grafolektu využívaného v rukopisech, ale také o odrážení výslovnostních rysů vilniuské inteligence 19. století v písmu. Už při předběžném čtení úryvků z deníků patrný pohraniční kolorit polštiny diaristky vyžaduje důkladnou kvalitativní i kvantitativní analýzu a konfrontaci s jazykem textů dalších polsky píšících autorů z Litvy 19. století i s tendencemi obecné polštiny 19. století. Pouze komparativní přístup umožní určit přítomnost regionálních jevů v tvorbě Wróblewské a individuálních rysů jejího stylu.
I zběžný průzkum zápisů diaristky z různých let ukazuje, že pisatelka kolísá v užívání souhlásek tří řad: sykavé (Z), měkké sykavé (Ź) a šumivé (Ż), což se na grafické rovině projevuje poruchami v užívání diakritiky (teček a čárek). Stav pravopisu v rukopisech 19. století, pokud jde o užívání diakritických znamének, označila Irena Bajerowa (1986: 33) za dosud neustálený a často nedbalý. Také Wróblewska poměrně často diakritiku vynechává nebo ji zaznamenává nejednotně a nedůsledně; užívání čárek a teček pojímá poměrně volně (příklady jsou uvedeny v další části článku). Proto je při rekonstrukci vztahu mezi grafickou jednotkou (grafémem) a její zvukovou realizací na základě neustálené grafie nezbytná obezřetnost. Cílem digitální edice je co nejpřesněji přepsat deníky diaristky podle originálu a zachovat jejich grafickou variantnost, a následně provést srovnávací výzkum, který umožní posoudit, zda se v písmu odrážejí výslovnostní rysy. Na základě dosud přepsaných sta stran rukopisů lze již naznačit výskyt dvou protichůdných tendencí v diaristické tvorbě Wróblewské, které mají nejspíše artikulační základ: vynechávání čárky označující palatální souhlásky na konci slova (typ pa-mięć, odbyt, dziś, tydzień, bądź, wyraz „výrazně“ a označování měkkosti souhlásky c na témže místě (typ pomóc). Přítomnost procesů sekundární pa-
la si, protože teprve tehdy jí přinese skutečný prospěch. / Začala jsem příliš pozdě, ale pro dobrý krok / nikdy není příliš pozdě“ (NRW1, fol. 1r).
146
BENDRINĖ KALBA | 97
Page 8
Výskyt palatalizace a depalatalizace souhlásek v různých pozicích v polštině severovýchodního příhraničního typu není samozřejmě ničím překvapivým, neboť máme mnoho dokladů těchto jevů z různých vývojových fází a funkčních variet polštiny z Litvy (Kurzowa 1993: 237, 239–240).
Z badatelského hlediska je zajímavé, že osoba z okruhu inteligence, sečtělá, obeznámená s různými texty, znalá jazyků a vzdělávající druhé, užívající vysokou varietu polštiny8, navzdory svým jazykovým kompetencím podléhá vlivům regionálního úzu. V této souvislosti je třeba připomenout postřeh Zofie Kurzowé, která označila poruchy v distribuci souhlásek tří řad za „nejnápadnější rys konsonantismu filomatů“ a celý rozsah užívání souhlásek tří řad za „jedinou oblast, v níž si filomaté nedokázali poradit v oblasti fonetiky“ (Kurzowa 1972: 47, 67; Bajerowa 1986: 125). Ukazuje se, že tato oblast, ležící na pomezí grafie a výslovnosti, činila potíže také Wróblewské, přestože si s ní poradila rozhodně lépe než filomaté. Modernizace pravopisu rukopisů diaristky do dnešní podoby a odstraňování variantnosti, která charakterizovala také pravopis a morfonologický systém obecné polštiny 19. století (Bajerowa 1986: 123–124), by však tyto prameny připravily o hodnotu autentického svědectví o polštině 19. století užívané v ženských egodokumentech z Litvy. Je třeba dodat, že krátké citáty z Wróblewské rukopisů uvedené v databázi Archiwum Kobiet jsou převedeny do současné podoby, a nemají tedy dokumentační hodnotu pro historika jazyka ani badatele regionální polštiny. Pouze R. Griškaitė se snažila v citovaných úryvcích z deníků zachovávat původní pravopis a segmentaci, otázkami kolísání diakritiky, výskytem neobvyklých forem a regionálními podmíněnostmi polštiny diaristky se však nezabývala. V žádném případě jí to nevytýkám, neboť badatelku zajímala analýza obsahu dokumentů (a prováděla ji dokonale), nikoli otázky z oblasti grafemiky, fonetiky či morfonologie. Naše
8 Tym terminem określam za Anną Zielińską (2002: 12) wariant polszczyzny używanej na Litwie przez inteligencję pochodzenia ziemiańsko-szlacheckiego. Określenie to, motywowane socjolingwistycznie, wydaje się adekwatne do dobrej znajomości języka polskiego Wróblewskiej jako przedstawicielki warstwy ziemiańsko-szlacheckiej, która zasiliła szeregi inteligencji wileńskiej. Trudno na wstępnym etapie badań wyrokować, jaki twórca mógł być dla piszącej inspiracją i wzorcem literackim do naśladowania, ale warto w przyszłości skonfrontować polszczyznę diarystki z językiem jej współczesnych popularnych autorów, np. Syrokomli (por. Trypućko 1955–1957; Karaś 2022), który przyjaźnił się z Eustachym Wróblewskim, mężem Emilii.
ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA. Dzienniki Emilii z Beniowskich Wróblewskiej z lat 1850–1886 jako źródło do badań językowo-kulturowych
147
Page 9
naše čtení se ostatně, jak mohu konstatovat na základě citátů z vybraných rukopisů publikovaných R. Griškaitė (2012), v zásadě shodují, třebaže se objevují určité rozdíly; například raźnych (Griškaitė 2012: 241) bych interpretovala jako różnych „různých“ (DWB1, k. 38r), protože grafém z z s nepřesně vyznačenou diakritikou v rukopisech Wróblewské označuje jak foném [ž], tak [ź], avšak v tomto případě pomáhá ke správnému pochopení této formy kontext, neboť jde o lidi różnych wiekiem i narodem i stanem9; čtení do późna (Griškaitė 2012: 275) je po porovnání s rukopisem bezpochyby do późna (DBW1, k. 7r); konečně nepřesný zápis chrescianki (Griškaitė 2012: 264), zatímco v rukopisu se vyskytuje forma chrześcjanki (DMW, k. 2r) s alografem rz realizujícím foném [ž]. Vzhledem k zaznamenaným rozdílům ve čtení písma diaristky je nejlepším řešením, jak z hlediska badatelských postupů jazykovědce, tak historika, připravit volně přístupnou digitální edici deníků, která představí dva pohledy na rukopis: transkripci originálu doplněnou sítí interaktivních komentářů a vizuální podobu původního textu.
Bude pak možné navrhovat opravy navržených čtení v závislosti na použitém referenčním rámci a vyjadřovat se k některým problematickým zápisům Wróblewské, které se v průběhu let měnily. Graficky nejrozmanitější, jak již bylo zmíněno výše, je písemné zachycení fonému [ž], pečlivě zapisovaného jako ž a rz, méně pečlivě či přímo manýristicky jako z z s různě dlouhou čárkou umístěnou nad písmenem nebo ve značné vzdálenosti od něj. Tento poslední typ zápisu v níže uvedených příkladech schematicky znázorňuji jako <ź>, abych jej odlišila od znaku ź, symbolizujícího zvuk [ź], jako například ve slově jeśli „jestliže“, odrážejícím asimilaci z hlediska znělosti (jeśli > jeźli). Zápisy diaristky, v nichž se objevuje souhláska z namísto očekávaného ž nebo ź a naopak, vyžadují důkladnější interpretaci a hledání paralel v textech jiných autorů z Litvy 19. století. Zjištění četnosti těchto jevů v celém materiálu a posouzení podrobných podmínek jejich výskytu je klíčové, neboť umožní rozpoznat, zda jde o skutečné
9 Emilia Kolinko, překladatelka a editorka polské edice textu Griškaitė, zavedla současný zápis różnych a zároveň odstranila odraz regionální výslovnosti v podobě záměny ó > o (Griškaitė 2017: 100). Také další citáty z rukopisů Wróblewské normalizovala podle současných pravopisných pravidel.
148
BENDRINĖ KALBA | 97
Page 10
fonetismy (tj. odrazy příhraniční výslovnosti), nebo o chyby v užívání diakritiky, vyplývající ze slabosti normy i z autorčiných přehlédnutí, neboť často psala ve vypjatých emocích. Následující úryvky z různých rukopisů Wróblewské dokládají výše zmíněnou variantnost v označování či vynechávání diakritických znamének:
Ach, jak velká / je to pravda, ‹źe jho Páně je sladké a břímě Jeho / lehké. Andělská panna Kazimiera nemálo přispěla / k tomu, aby mi osvětlila cestu života, aby ve mně vzbu- / dila větší zálibu v mém povolání / a mých povinnostech. Bo‹že, požehnej jí! a odměň jí to, co / mi učinila!
<...> neboť proč vlastně> je nám dán život, / ne-li proto, abychom si jím zasloužili Nebe. / Měsíc rozptýleného života, plného chyb, / je pro Nebe ztracen. Je třeba pracovat, je třeba / potit se, neboť Boží království trpí násilí a násilníci je uchvacují / (existenciálně-náboženské úvahy, DBW1, Vilnius, 28. ledna 1855, k. 86r).
Dnes mi všechna duchovní / cvičení ukazovala cíl / života a mého poslání, jímž / je Bůh; ukazovala mi nejdokonalejší / způsob, jak Mu sloužit, / cvičením ve svaté lhostejnosti, / to jest tím, že budu připravena na všechno. / Mé srdce prostoupila tato / velká a základní pravda, že jsem / stvořena pro Boha a pouze proto / (meditace během duchovních cvičení, WEW, 1854, první den, k. 1v–2r).
Eustachova lhostejnost ke / mně, jeho naprosté zapomnění na mě [skvrna od inkoustu, tvarem připomíná slzu], jeho život / mimo domov, zkrátka všechno, co mě ve vztahu k němu [nečitelné škrtnutí] / až dosud trápilo, co bylo příčinou mých slz, / stane se pro mě přirozenou, obyčejnou věcí. Utírám si slzy, zaháním smutek, / budu klidná, usměvavá, veselá, / neboť plnit Boží vůli s věčným nářkem / a stěžováním není křesťanské (DBW3, k. 23r–23v).
Protože nic> mě neospravedlní v hodině smrti a soudu, neměla bych tedy nyní říkat / „nemohu, je to pro mě těžké“, neboť tyto / výmluvy mi neotevřou / Nebe a neochrání mě před / Peklem (meditace během duchovních cvičení, WEW, 1854, druhý den, k. 5v–6r].
Znamená> snad toto čtení vzpomínání / na otce; má-li pro mě být proniknutí do jeho duše / neužitečné [?] Pohled na tohoto velkého ducha, / jeho geniální myšlenky, / tato dychtivá touha po vědění, tato ustavičná / snaha o dokonalost, tato / jeho vytrvalost v práci mě povznáší / a činí mě hrdou, abych tak řekla, / a zároveň mi ukazuje, jak drahý je čas, / jak chvíle, které marně promarňuji / jako dcera tohoto výjimečného člověka, mohla bych využít / k zdokonalení některé / byť jen jediné schopnosti, kterou jsem musela zdědit po otci, / k jejímu zdokonalení tak, / aby prospěla mé rodině / a mohla být užitečná veřejnosti / (o otci Bartłomieji Beniowském, NPW, Londýn, 1867, k. 2r–2v).
ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA. Dzienniki Emilii z Beniowskich Wróblewskiej 149 z lat 1850–1886 jako źródło do badań językowo-kulturowych
Page 11
Na polštinu diaristky lze nahlížet také z etnolingvistické, přesněji axiologickolingvistické perspektivy, neboť v osobních svědectvích se vedle historického a mravního kontextu odhalují hodnotící koncepty, které lze rekonstruovat na základě jazyka. Odhalování například rozsahu pojmu PATRIOTISMUS v písemnostech Wróblewské vyžaduje začlenění této hodnoty do širšího pojmového komplexu (Bartmiński 2020: 109) a její představení ve vztahu k dalším hodnotám, které jsou pro ni, a obecněji pro tehdejší inteligenci, důležité, jako jsou VLAST, BŮH, RODINA, PRÁCE, VÝCHOVA. Shodneme se, že sémantickou dominantou konceptu PATRIOTISMUS je láska k vlasti, ta se však promítá do fungování různých modelů patriotismu: heroického, romantického, pozitivistického, národního, křesťanského, lokálního a dalších (Karolak 1993; Brzozowska 2006, 2009). Emilia Wróblewska se řídila filozofickým myšlením své doby a ideou práce od základů a zvolila jinou strategii služby vlasti než její okolí. Podporuje myšlenku povstání, její deníky však dokumentují především její pozitivistický patriotismus, chápaný jako vzdělávání a prohlubování intelektuální sféry, posilování ducha vroucí zbožností a křesťanskou etikou a péče o zachování základních hodnot v rodině. Vyjadřují také lokální (zemský) patriotismus, o čemž svědčí například následující zápis diaristky, který je odpovědí na výrok dcery emigranta, jenž se z Francie vrátil do vlasti:
nelíbí / se jí po skvělém Pary<ź>u naše chudá Litva, se / svým černým chlebem, ubohými hotely, utlačova- / nými [?] rolníky. Letmo jsem spatřila cizí / země, ale z P... volám: navzdory všem pohodlím, / bon genre a tak hlasitě a široce vychvalované civilizaci / Východu dávám přednost své chudé zemi! V ní / miluji všechno, půdu i lidi i naše zamračené nebe. / Dej mi, Bože, s těmito lidmi sít a sklízet, / s nimi žít, s nimi umírat! (DBW2, Wilno, 23 lutego 1858, k. 42r).
Vlastenecký charakter mají také některé zápisky Wróblewské obsažené ve výše zmíněném zápisníku nazvaném „Moje myśli“. Odkazuje zde k pro heroický patriotismus nosnému konceptu mściciela, který povstane, aby odčinil křivdy způsobené Polsku a obnovil spravedlnost:
Stejně tak se<ź> nemáme právo vzdát ani / jediné z našich odvěkých tu<ź>eb, nebo<ź> / naši hrdinové, naši mučedníci, [škrtnuto] by uvrhli / strašlivou kletbu na odpadlíky od svaté věci. / Žijeme! Není pravda, že Polsko leží v hrobě. <...> svědčí o tom naši věštci, naši filozofové / naši malíři, naši sochaři, naši pracovníci na kaž<ź>dém poli // Žijeme, neboť hroby našich mu-
150
BENDRINĖ KALBA | 97
Page 12
čedníků hlasitě volají a připomínají / Evropě bojechtivý národ – štít Svobody! // Tyto hroby, tyto kosti polských hrdinů, to je / naše bohatství, zdroj naší budoucnosti // Z těchto kostí povstane mstitel! (NRW2, grudzień 1883, k. 18r–18v).
Autorka se velmi kriticky staví k Ruskému impériu, které vnímá jako „obrovské vězení“ (NRW2, k. 19v). „Tento národ, který se nazývá ruským, který / se domnívá, že ‹ž› je nejen civilizovaný, / ale dokonce apoštolem civilizace!, obvykle / bojuje «ve jménu Boha», «ve jménu Krista»“ (NRW2, k. 19v). Diaristka odsuzuje také ruský panslavismus, který „byl by směšný, / kdyby jako Damoklův meč nevisel / nad hlavou národů celé země“ (NRW2, k. 20r). Imperialistickým aktivitám Ruska v Evropě (jak stále aktuální!) stavěla do protikladu postoj Poláků, připravených bojovat za nezávislost jiných národů:
Tak můžeme být hrdí. Vždy jsme byli / předním vojem neodvis / lých národů – a jsme jím. // Svědčí o tom statisíce mohyl, / kde jsou pohřbeni naši otcové, naši bratři, / kteří zahynuli v nekonečném boji / s těmito divokými barbary v ev / ropských šatech“ (NRW2, k. 20r).
Wróblewska, jak již byla řeč, se angažovala ve vlastenecké a občanské výchově vlastních dětí a dva deníky psané pro ně představují specifický literární žánr – jakýsi průvodce světem hodnot. Z jazykového hlediska jsou naopak zajímavým svědectvím o užití mateřského stylu prodchnutého něhou a emocemi (Masojć, Sawanie wska-Mochowa 2024: 38). Diaristka děti často oslovovala přímo jménem jako budoucí čtenáře deníků:
Maryjko, mé nejmilejší děťátko, dnes, na Nový rok, / ti dávám pod stromeček tuto knížku, kterou si uchovej jako / památku od matky, která tě miluje nade vše na světě! (DMW, Wilno, styczeń 1865, k. 2r);
Pamatuj / Tadziuńku, že v pozdějším životě bolest a utrpení / začínají už v kolébce, že každý musí trpět – uč se / tedy, můj synku, a od dětství se připravuj na statečnost / a trpělivost. Proto tě také nerozmazluji a příliš / nad tebou nenaříkám [?], ačkoli každá tvá, byť / nejmenší bolest se hluboce ozývá v mém srdci. Ale / nevím, co tě v životě čeká, možná budeš muset mnoho snést, / i kdybych tě chtěla vlastní hrudí chránit před všemi / střelami, nikdy bych však nesnesla, aby můj syn pro nedostatek / statečnosti a odolnosti sešel z cesty povinnosti, aby se ze strachu před utrpením stal / nevděčným synem vlasti, špatným křesťan-
ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA. Dzienniki Emilii z Beniowskich Wróblewskiej z lat 1850–1886 jako źródło do badań językowo-kulturowych
151
Page 13
OBR. 1. Moje myśli, sign. F9–883 (NRW2, fol. 20r). Fotokopie z korpusu pramenů zpřístupněných BW LAN v rámci projektu.
152
BENDRINĖ KALBA | 97
Page 14
nem a / občanem. Raději trp, mé dítě, trp pro druhé / a za druhé, než abys měl v hanebném klidu / prospat a promarnit ‹ż›ivot! (DTW, Vilnius, 11. června 1859, fol. 17v);
Mému Augustynkovi // Můj drahý synku, dnes začínáš 21. rok. / Za rok už budeš plnoletý, a já mohu / už odpočívat v hrobě vedle milované / Maryjky, na jejíž památku se nyní tak / znovu rozpomíná tvé srdce a která, jak říkáš, / probudila tak tesknou touhu po tomto sesterském duchu, / který tě za ‹ż›ivota jako bezmyšlenkovité dítě / přitahoval k oběti pro ty, kdo trpí (DMW, Vilnius, 7. července 1886, fol. 46r).
Když diaristka ve svých denících otevírá existenciální a morálně-náboženská témata, téměř pravidelně zpytuje svědomí. Svěřuje se se svými duchovními potřebami, s neustálým hledáním hlubšího vztahu k posvátnu a autentickému prožívání víry. Po stylistické stránce lze ve struktuře mnoha deníkových zápisků odhalit konstitutivní rysy jazyka soukromé modlitby: díkůvzdání, prosby, meditace a projevy víry, omlouvání se za vlastní nedokonalost a hříšnou přirozenost, poučení a na slovní rovině vznešenou slovní zásobu s expresivní funkcí. Ke klíčovým slovům v náboženském diskurzu Wróblewské patří: duše, hřích, Jeho (Boží) vůle, víra, ctnost, Anděl, milosrdenství, ale také pýcha a lítost. Na syntaktické rovině zaujme přítomnost dlouhých frází a opakování.
Zápisky psané náboženským stylem se vyznačují také specifickou dialogičností; užití 2. osoby ukazuje, že diaristka vede vnitřní dialog sama se sebou a udílí si poučení:
Dnes více než kdy jindy přilni / k Bohu, žij silnou a prostou vírou, / nehledej štěstí zde na zemi, / nýbrž v co nejtěsnějším spojení / s Ním, neboť dnes jasněji / a hmatatelněji než kdykoli / vidíš, jak člověk bez Boha, / byť i největší génius, / není ničím, a jak se teprve spojením s / Ním stává skutečně / velikým (zápis po smrti otce, NPW, Londýn, 1867, fol. 3r);
I ty zemřeš, netrap se tedy / příliš světskými věcmi, čiň, co máš, / čiň, co je v tvých silách, a / zbytek ponech Pánu. Každý den / mysli na smrt a zařiď svůj ‹ż›ivot, / své záležitosti tak, aby tě nikdy náhle / nezaskočila. Ať je tvé svědomí, / tvé záležitosti, tvé povinnosti vždy v pořádku, / ať si po tvé smrti nikdo nestěžuje, ‹ż›e jsi neudělala něco, / co jsi měla. Neodkládej / nic na později, co můžeš udělat dnes, / protože smrt tě může v této chvíli odnést. Jako křesťanka / čiň, co můžeš, dokud žiješ, pro / svou duši. Využij každé / chvíle, která se ti naskytne, abys / odčinila své hříchy – boj se hříchu, nepromeškej ‹ż›žádnou příležitost k / pěstování ctnosti nebo k zdokonalování se (jako výše, NPW, fol. 3v–4r].
ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA. Dzienniki Emilii z Beniowskich Wróblewskiej z lat 1850–1886 jako źródło do badań językowo-kulturowych
153
Page 15
ZÁVĚRY
Představené rukopisné dědictví Emilie Wróblewské, které bylo nutně prezentováno pouze výběrově, si zaprvé zaslouží důkladné grafemické studie a vypracování co nejjasnějšího způsobu, jak představit specifika diaristčina grafolektu. Zadruhé otevírá badatelům se zájmem o ženskou intimistiku různé poznávací perspektivy, které lze zkoumat prostřednictvím rozmanitého analytického instrumentária, herstorie, autobiografistiky, (axiolingvistiky) či genologie. Zatřetí: úplné zhodnocení jazykových, literárních a dokumentárních kvalit Wróblewské deníků vyžaduje jejich zasazení do kontextu diaristických praktik 19. století a zohlednění pro srovnávací účely jazykových jevů obsažených v písemnictví autorů i autorek z Litvy 19. století, jakož i hlavních směrů změn probíhajících v polském spisovném jazyce 19. století. V zápiscích diaristky se odrážejí různé tendence tehdejší polštiny i regionálního úzu. Na jedné straně se projevuje slabost normy v užívání diakritických znamének, na druhé straně četné procesy depalatalizace a sekundární palatalizace souhlásek, které by ve srovnání se směry kodifikace spisovného jazyka bylo třeba přinejmenším interpretovat jako frekvenční regionalismy.
NPW – Emilie Wróblewské [nečitelné] O organizaci práce. Pedagogické poznámky 1867 (poznámky psané v Londýně), BW LAN, sign. F9–311, 56 listů, polský a francouzský jazyk.
NRW2 – Různé poznámky Emilie Wróblewské „Mé myšlenky“ 1883–1884, BW LAN, sign. F9–884, 56 listů ve špatném stavu.
WEW – Wrażenia Emilii Wróblewskiej, 1854, BW LAN, sygn. F9 – 998, 17 kart: Wrażenia i wynikające z nich uczucia i postanowienia z odbytych Rekolekcyi 1854 Gr 16 (opis przeżyć z sześciu dni rekolekcji).
LITERATURA
Archiwum Kobiet 2013–2018, zespół red. pod kierunkiem M. Rudaś-Grodzkiej, Warszawa: Instytut Badań Literackich Polskiej Akademii Nauk. Pobrano z: http://archiwumkobiet.pl/autor/wroblewska-emilia [dostęp 2024 02 13].
Bairašauskaitė Tamara 1999: Dzienniki szlachty litewskiej z XIX wieku w zbiorach wileńskich. – Białostocczyzna 2(54), 32–37.
Bairašauskaitė Tamara 2011: Moteris šeimoje ir visuomenėje. – Devynioliktas amžius: visuomenė ir valdžia, red. T. Bairašauskaitė, Z. Medišauskienė, R. Miknys, Vilnius: Baltos lankos, 457–468.
Bajerowa Irena 1986: Polski język ogólny XIX wieku: Stan i ewolucja 1: Ortografia, fonologia z fonetyką, morfonologia, Katowice: Uniwersytet Śląski.
Bartmiński Jerzy 2020: Z czym „rymuję się” WOLNOŚĆ? Koncept WOLNOŚCI w polu leksykalnym, w pojęciowej słowosieci i w konceptosferze. – Język i pamięć: Księga jubileuszowa dedykowana Panu Profesorowi Wojciechowi Chlebdzie z okazji 70. urodzin, red. W. Mokijenko, J. Tarsa, Opole: Uniwersytet Opolski, 105–115.
Białokozowicz Bazyl 2002: Tadeusz Stanisław Wróblewski – założyciel Biblioteki im. Emilii i Eustachego Wróblewskich, patriota Wilna i obrońca praw człowieka. – Wilno i świat: Dzieje środowiska intelektualnego 1, red. E. Feliksiak, M. Leś, Białystok: Towarzystwo Literackie im. Adama Mickiewicza, Oddział Białostocki, 207–228.
Brzozowska Małgorzata 2006: Patriotyzm. – Język. Wartości. Polityka: Zmiany rozumienia nazw wartości w okresie transformacji ustrojowej w Polsce: Raport z badań empirycznych, red. J. Bartmiński, Lublin: Wydawnictwo Uniwersytetu Marii Curie-Skłodowskiej, 399–402.
Brzozowska Małgorzata 2009: Patriotyzm i nacjonalizm w polskim dyskursie ideologicznym. – Etnolingwistyka. Problemy Języka i Kultury 21, 103–118.
Griškaitė Reda 2012: Emilijos Beniovskytės-Vrublevskienės (Emilia z Beniowskich Wróblewska, 1830-10-05–1886-12-23) dienoraščiai (1850-08-05–1886-09). – Archiwum Lithuanicum 14, 227–308.
ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA. Dzienniki Emilii z Beniowskich Wróblewskiej z lat 1850–1886 jako źródło do badań językowo-kulturowych
155
Page 17
Griškaitė Reda 2017: Dzienniki Emilii z Beniowskich Wróblewskiej, przełożyła z litewskiego E. Kolinko. – Pamiętnik Literacki 108(1), 89–133. Pobrano z: https://rcin.org.pl/dlibra/publication/82666/edition/64658/content [dostęp 2023 12 01].
Harris Emma 2019: Bartłomiej Beniowski 1800–1867: Cosmopolitical Chartist and Revolutionary Refugee, Warszawa: Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego.
Kałwa Dobrochna 1997: Ze studiów nad historią kobiet w XIX wieku: Metodologia, stan badań. – Historyka Studia Metodologiczne 27, 123–132.
Kałwa Dobrochna 2014: Historia kobiet – kilka uwag metodologicznych. – Dzieje kobiet w Polsce: Dyskusja wokół przyszłej syntezy, red. K. A. Makowski, Poznań: Wydawnictwo Nauka i Innowacje, 13–28.
Karaś Halina 2022: Język gawędy ludowej Wielki Czwartek Władysława Syrokomli na tle polszczyzny ogólnej i północnokresowej XIX wieku. – Władysław Syrokomla: Szkice i studia: W dwusetną rocznicę urodzin i sto sześćdziesiątą rocznicę śmierci pisarza, red. naukowa K. Kościewicz, B. Kuryłowicz, H. Sokołowska, Białystok: Uniwersytet w Białymstoku; Wydawnictwo Prymat, 17–40.
Karolak Ireneusz 1993: Patriotyzm. – Nazwy wartości: Studia leksykalno-semantyczne 1, red. J. Bartmiński, M. Mazurkiewicz-Brzozowska, Lublin: Wydawnictwa Uniwersytetu Marii Curie-Skłodowskiej 1993, 157–176.
Kurzowa Zofia 1972: Studia nad językiem filomatów i filaretów: Fonetyka, fleksja, składnia, Kraków: Uniwersytet Jagielloński, Państwowe Wydawnictwo Naukowe.
Kurzowa Zofia 1993: Język polski Wileńszczyzny i kresów północno-wschodnich XVI–XX w., Warszawa–Kraków: Wydawnictwo Naukowe PWN.
Lewak Adam 1935: Beniowski Bartłomiej. – Polski słownik biograficzny 1, red. W. Konopczyński, Kraków: Polska Akademia Umiejętności, 429.
Masojć Irena, Sawaniewska-Mochowa Zofia 2024: Dzienniki dla dzieci prowadzone przez Emilię Wróblewską jako źródła do badania polszczyzny inteligencji wileńskiej XIX wieku. – Poradnik Językowy 1, 24–44. DOI: 10.33896/PorJ.2024.1.2. https://www.journals.polon.uw.edu.pl/index.php/pj/article/view/1301.
Mastianica Olga 2012: Praverus namų duris: moterų švietimas Lietuvoje XVIII a. pabaigoje – XX a. pradžioje, Vilnius: Lietuvos istorijos institutas.
Medišauskienė Zita 2001: Moters idealas Lietuvos konservatorių akimis (XIX a. vidurys). – Feminizmas, visuomenė, kultūra 3, 118–127.
Romanowski Andrzej 2003: Pozytywizm na Litwie: Polskie życie kulturalne na ziemiach litewsko-białorusko-inflanckich w latach 1864–1904, Kraków: Universitas.
156
BENDRINĖ KALBA | 97
Page 18
T r y p u ć k o J ó z e f 1955–1957: Język Władysława Syrokomli (Ludwika Kondratowicza): Przyczynek do dziejów polskiego języka literackiego w wieku XIX, 1–2, Uppsala: A.-B. Lundequistka Bokhandeln; Wiesbaden: Otto Harras-sowitz.
Z i e l i ń s k a A n n a 2002: Polska mniejszość na Litwie Kowieńskiej: Studium socjolingwistyczne, Warszawa: Slawistyczny Ośrodek Wydawniczy.
Złote okruchy (Les Paillettes d’Or) 1877: Wiązanka malutkich rad dla uświęcenia i uszczęśliwienia życia: Przekład z francuzkiego: Zbiorek pierwszy, Wilno: Nakładem drukarni Józefa Zawadzkiego. Pobrano z: https://polona.pl/item-view/056e4994-7432-4324-bd9d-3e2465385e0c?page=4 [dostep 2023 12 01].
Ż a r n o w s k a A n n a 2014: Czy przełom XIX i XX wieku otwierał kobietom przejścia ze sfery prywatnej do sfery publicznej? Rola barier obyczajowych. – Rocznik Antropologii Historii 4(2/7), 279–290.
Gauta 2024-03-11
Priimta 2024-04-15
ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA
T H E D I A R I E S O F E M I L I A W R Ó B L E W S K A, NÉE B E N I O W S K A, F R O M Y E A R S 1850–1886 A S A S O U R C E F O R L I N G U I S T I C A N D C U L T U R A L R E S E A R C H
S u m m a r y
The article initiates interdisciplinary research on the rich manuscript heritage of Emilia Wróblewska née Beniowska from the years 1850–1886, related to the preparation of a digital edition of her seven manuscripts. Reda Griškaitė was the first to introduce the intimate writings of this little-known author from 19th century Lithuania into the historical discourse. She drew attention to the literary and documentary values of Wróblewska’s diaries, which were important from the point of view of researching Lithuanian society of that day. However, the diary’s Polish as her primary language system has never been a subject of linguistic analysis. Wróblewska’s entire work (diaries kept for herself, for her son Tadeusz and daughter Maria, various notes, reading notes, translations of the texts from French and English) was created in Polish, so it constitutes a unique linguistic document of the era.
The article draws attention to the fact that the diarist’s Polish language requires researching from various perspectives, taking into account such aspects as: 1) the author’s grapholect and the diacritic variability; 2) frequency of regional phenomena and individual characteristics; 3) the presence of processes characteristic of
ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA. Dzienniki Emilii z Beniowskich Wróblewskiej z lat 1850–1886 jako źródło do badań językowo-kulturowych
157
Page 19
the general language of the 19th century (especially recessive and expansive features), 4) stylistic and genre diversity of women’s diaries (the richness of expressivisms and emotionalisms, the use of elements of ‘maternal style’ in children’s diaries – a specific genre of intimate diaries, the use of constitutive features of the language of a private prayer).
The diary’s Polish language should also be looked at from an axiolinguistic perspective, since in addition to the historical and moral context, her personal testimonies reveal evaluative concepts that can be reconstructed on the basis of language. Discovering the capacity of the concept of PATRIOTISM in Wróblewska’s writing requires including this value in a broader conceptual complex and presenting it in relations with other values important for her and, more broadly, for the intelligentsia of that time, such as HOMELAND, GOD, FAMILY, WORK, EDUCATION. The semantic dominant element of the concept of PATRIOTISM is love for the homeland, but it translates into the functioning of various models of patriotism: heroic, romantic, positivist, national, Christian, local and others. Wróblewska’s diaries document her positivistic patriotism, understood as educating herself and deepening her intellectual sphere, refreshing her spirit through zealous religiosity and Christian ethics, and maintaining fundamental values in the family, as well as embracing local patriotism.
KEYWORDS: diaries, herstory, 19th century, Lithuania, digital edition of sources, Polish language from the former North-Eastern Borderlands.
ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA Instytut Slawistyki Polskiej Akademii Nauk ul. Jaracza 1 00-378 Warszawa [email protected]
ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA
1850–1886 METŲ EMILIJOS BENIOVSKYTĖS-VRUBLEVSKIENĖS DIENORAŠČIAI – KALBOS IR KULTŪROS TYRIMŲ ŠALTINIS
S a n t r a u k a
Straipsniu inicijuojami tarpdisciplininiai Emilijos Beniovskytės-Vrublewskienės (1850–1886) turtingo rankraštinio paveldo, kurio pagrindu rengiamas skaitmeninis septynių jos dienoraščių leidimas, tyrimai. Šios mažai žinomos XIX amžiaus Lietuvos bajorės rankraščius į istorinio diskurso akiratį pirmą įtraukė Reda Griškaitė. Ji atkreipė dėmesį į moterų dienoraščių literatūrinę bei dokumentinę vertę
158
BENDRINĖ KALBA | 97
Page 20
ir jų svarbą tyrinėjant šio laikotarpio Lietuvos visuomenę. Tačiau diaristės vartojama lenkų kalba, kuri jai buvo gimtoji, iki šiol nebuvo lingvistinės analizės objektas. Visa Vrublevskienės rankraštinė kūryba (dienoraščiai, rašyti sau, sūnui Tadui bei dukrai Marijai, įvairūs užrašai, skaitytų knygų santraukos, tekstų vertimai iš prancūzų ir anglų kalbų) lenkų kalba, todėl yra svarbus šios epochos kalbinis dokumentas.
Straipsnyje atkreipiamas dėmesys į tai, kad į dienoraščio kalbą reikia žiūrėti iš įvairių perspektyvų, atsižvelgiant į tokius aspektus: 1) autorės rašybos grafines savybes ir diakritinių ženklų variantiškumą; 2) regioninių savybių ir individualių bruožų dažnumą; 3) XIX amžiaus bendrinei kalbai būdingų procesų (ypač nykstančių ir ekspansyvių bruožų) raišką; 4) moterų dienoraščių stilistinę ir žanrinę įvairovę (ekspresinės ir emocinės leksikos gausa, motinos stiliaus elementai dienoraščiuose, skirtuose vaikams, specifinis intymių dienoraščių žanras, privačiai maldos kalbai būdingos ypatybės).
Į dienoraščio kalbą reikėtų pažvelgti ir aksiolingvistiniu požiūriu, nes Vrublevskienės asmeniniai liudijimai, be istorinio ir moralinio konteksto, atskleidžia aksiologinius konceptus, kuriuos galima rekonstruoti remiantis kalba. Norint suprasti PATRIOTIZMO sampratos turinį Vrublevskienės kūryboje, reikia įtraukti šią vertybę į platesnį sąvokų kompleksą, nurodant ryšius su kitomis jai, o plačiau – to meto inteligentijai svarbiomis vertybėmis, tokiomis kaip TĖVYNĖ, DIEVAS, ŠEIMA, DARBAS, UGDYMAS. Semantinė PATRIOTIZMO sampratos dominantė yra meilė tėvynei, tačiau ji pasireiškia įvairiais patriotizmo modeliais: herojiniu, romantiniu, pozityvistiniu, tautiniu, krikščioniškuoju, lokaliniu ir kt. Vrublevskienės dienoraščiuose dokumentuotas jos pozityvistinis patriotizmas, kuris suprantamas kaip savęs ugdymas ir intelektinių aspiracijų gilinimas, dvasios palaikymas per uolų religingumą bei krikščionišką etiką ir pagrindinių vertybių šeimoje išsaugojimas. Vrublevskienės dienoraščiuose taip pat atspindimas lokalinis patriotiškumas.
ESMINIAI ŽODŽIAI: dienoraščiai, moterų istorija, XIX amžius, Lietuva, šaltinių skaitmeninimas, šiaurės rytų paribio lenkų kalba.
ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA Instytut Slawistyki Polskiej Akademii Nauk ul. Jaracza 1 00-378 Warszawa [email protected]
ZOFIA SAWANIEWSKA-MOCHOWA. Dzienniki Emilii z Benjowskich Wróblewskiej z lat 1850–1886 jako źródło do badań językowo-kulturowych
