LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, VI

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

PŘEHLEDY A RECENZE

STARÉ SLOVNÍKY LOTYŠSKÉHO JAZYKA

Daina Zemzare, Latviešu vārdnīcas (līdz 1900. gadam), Latvijas PSR Zinātņu akademijos?

Tato rozsáhlá a významná práce známé lotyšské lingvistky D. Zemzarė přináší přehled všech starých tištěných i rukopisných slovníků lotyšského jazyka, které jsou známy od vydání prvního slovníku v roce 1638 až do roku 1900.

V sovětské Litvě zájem o minulost litevské lexikografie stále roste, a přestože se dosud podrobněji zkoumaly především jednotlivé slovníky (K. Būgy, A. Jušky, K. Širvyda a některé další), lze doufat, že se i my v budoucnu dočkáme knihy, která by osvětlila celé dějiny naší lexikografie. O povaze této budoucí knihy a o tom, jakou cestou je nejlepší se při zkoumání dějin lexikografie vydat, bude snazší rozhodnout, až se blíže seznámíme s podobnými pracemi našich sousedů. Bližší poznání díla D. Zemzarė je pro litevisty důležité také proto, že vývoj lotyšské lexikografie a samotné slovní zásoby úzce souvisí v některých ohledech s litevskou lexikografií a slovní zásobou.

Na začátku knihy (s. 3—6) je stručně shrnuta dosavadní literatura o slovnících lotyšského jazyka a zároveň jsou poukázány její nepřesnosti. V popisech jednotlivých slovníků se místy opírá také o další práce z dějin lexikografie, které v úvodním přehledu literatury nebyly zmíněny. Literatury o dějinách lotyšské lexikografie obecně není mnoho a autorka většinu slovníků popisuje tak podrobně jako první. Při četbě této knihy přesto upoutá nedostatečné přihlížení k dosavadní odborné literatuře a mezery v jejím citování. Lze zde uvést několik takových opomenutí. Na s. 4 a 84 se uvádí, že rukopisný slovník J. Langija z roku 1685 vydal v roce 1936 E. Blese, nikde se však nezmiňuje, že do tohoto vydání¹ zařadil nejen obecný přehled života a díla J. Langija (s. 466—486), ale také charakteristiku jazyka (s. 487—568).

¹ E. Blese, Nīcas un Bārtas mācītāja Jāņa Langija 1685. gada latviski—vāciskā vārdnīca ar īsu latviešu gramatiku, Rīgā, 1936.

287

Při pojednání o slovnících K. Elverse a J. Langese by bylo třeba připomenout, že P. Šmits² vydal seznamy charakterističtějších a pro dějiny jazyka významnějších slov vybraných z těchto slovníků, jakož i rčení (přísloví, pořekadel), a připojil také některé poznámky ke slovníku J. Langese (např. o odvozeninách s příponou -ums). Při probírání otázek geneze rukopisů slovníku Ch. Fiurekera (s. 73) bylo možné zmínit několik autorů, kteří o tom již dříve psali podrobněji, zejména L. Bērziņše³. O gramatice a slovníku G. F. Stendera psal J. Endzelīns⁴, jeho příležitostný článek je však třeba připomenout nikoli tolik kvůli několika poznámkám týkajícím se samotného slovníku, jako spíše kvůli celkové charakteristice znalosti lotyštiny G. F. Stenderem a jeho lingvistických názorů. Je velmi škoda, že se autorka nestihla seznámit s článkem B. Jēgera o slovníku z roku 1688⁵, v němž je tento slovník popsán na základě mikrofilmu úplného exempláře nalezeného v knihovně Univerzity v Oslu: to, co D. Zemzarė ve své knize o tomto slovníku uvádí, měla totiž k dispozici pouze několik dochovaných fragmentů (a dodejme, popis těchto fragmentů od J. Ževerise⁶, o nějž se na s. 91 nepochybně opírá), nyní vyžaduje podstatné úpravy a doplnění.

Po stručném přehledu literatury následuje popis slovníků. Každý slovník je pojednán samostatně. Popisy slovníků jsou řazeny chronologicky podle doby jejich tisku či sepsání. Dějiny lexikografie se dělí na dvě části: první (s. 7—212) zahrnuje slovníky z období feudalismu (do poloviny XIX. století), druhá (s. 213—407) slovníky z období kapitalismu. Tyto slovníky, byť ne všechny, zde stručně uvedeme, aby si i ti, kdo knihu D. Zemzarė nečetli, mohli udělat přibližnou představu o předmětu jejího výzkumu a zároveň o minulosti lotyšské lexikografie.

První slovník lotyšského jazyka vyšel o devět let později než litevský (K. Sirvydo Dictionarium), totiž v roce 1638. Bylo to dílo Georga Mancelia Lettus, Das ist Wortbuch/Sampt angehengtem täglichem Gebrauch der Lettischen Sprache... Riga... M. DC. XXXVIII. Vlastní abecední německo-lotyšský slovník zabírá (po odečtení titulního listu, dedikace, předmluvy a pochvalného oslovení Mancelia) 208 stran (nikoli 207, jak omylem uvádí D. Zemzarė) a obsahuje asi 6000 slov; po něm následuje druhá část — Phraseologia Lettica, která zabírá (bez titulního listu) 190 stran; v této části jsou slova a rčení tematicky uspořádány do 51 oddílů (např. jsou zde oddíly „O rybách“, „O mletí“, „O oděvu“, „O barvách“, „O penězích“, „Příbuzenská pojmenování“ atd.).

² P. Smidts, Vārdu izvilkums no Elversa vārdnīcas „Liber memorialis letticus“, „Rakstu krājums, Rīgas Latviešu Biedrības Zinību Komisijas izdots“, XVI., Rīgā, 1912, p. 10—20; P. Smidts, Langes latviešu vārdnīca, ten pat, p. 21—58.

³ L. Bērziņš, Kristofors Fūrekers un viņa nozīme latviešu literatūrā, „Filologu biedrības raksti“, VIII, Rīgā, 1928, p. 145—224 (apie žodyną p. 160—168).

⁴ J. Endzelīns, Vecā Stendera latviešu gramatika un vārdnīca, „Druwa“, 1914, Nr. 9—12, p. 907—911.

⁵ B. Jēgers, Das deutsch-lateinisch-polnisch-lettische Vocabularium vom Jahre 1688, „Språkliga Bidrag (SprB). Meddelanden från seminarierna för slaviska språk... vid Lunds Universitet“, Nr. 8, Lund, 1957, p. 22—41.

⁶ Izglītības Ministrijas Mēnešraksts, 1935, p. 492—493.

288

Druhý slovník lotyšského jazyka připravil Georg Elger a vyšel roku 1683 ve Vilniusu: Dictionarium Polono-Latino-Lottauicum. Opus posthumum R. P. Georgii Elger... Vilnae, 1683; má 674 stran a přibližně 14 000 slovníkových hesel.

Třetí tištěný slovník, anonymní (D. Zemzare jej podle tradice nazývá slovníkem G. Dresela), vyšel roku 1688: Vocabularium Wie Etzliche gebräuchliche Sachen Auff Teutsch/Lateinisch/Polnisch Uund Lettisch/Auszusprechen seynd. Riga... 1688; má 120 stran a uvádí přibližně po tisíci slov v němčině, latině, polštině a lotyštině (téměř výhradně podstatných jmen), rozdělených do 24 tematických skupin. Slovníček obsahuje mnoho chyb, pravopis je nejednotný a zastaralý. B. Jēger se přiklání k názoru, že rukopis tohoto slovníčku vznikl před rokem 1621, kdy zemi ještě ovládali Poláci⁷.

Tedy v 17. století byly vytištěny a dochovaly se dodnes tři slovníky lotyšského jazyka. Ve starší literatuře se sice ještě zmiňuje švédsko-polsko-německo-lotyšský slovník G. Dresela z roku 1677 — uvádí jej v seznamu tištěných lotyšských slovníků také J. Endzelīns⁸—, v pozdějších dobách však tento slovník nikdo neviděl a nyní se má za to, že vůbec neexistoval⁹.

Ze stejného 17. století se dochovaly také rukopisy tří nevydaných slovníků. Jde především o opisy dvou variant lotyšsko-německého slovníku Ch. Fiurekera (zemřelého kolem roku 1684) z druhé poloviny tohoto století; starší exemplář má 319 stran, novější (ve dvou svazcích) 555 stran; slovník obsahuje přibližně 3500 slov. Z roku 1685 pochází rukopis J. Langia (známá je pouze latinská podoba jeho příjmení Langius) (Lettisch-Deutsches Lexicon), který obsahuje přibližně 7000 slov uspořádaných do hnízd. Přibližně stejný počet slov uvádí i rukopis neznámého autora Manuale Lettico Germanicum (zde jsou kromě jiných pramenů hojně využity zejména slovníky Fiurekera a Langia). Dochoval se také malý německo-lotyšský slovníček s přibližně 900 slovy (z kurských nářečí), který si zřejmě nějaký německý pastor sestavil jen pro vlastní potřebu¹⁰.

V 18. století již bylo vytištěno sedm slovníků: roku 1705 — takzvaný německo-švédsko-polsko-lotyšský slovníček L. Depkina (přepracované a podstatně vylepšené vydání slovníčku z roku 1688); roku 1748 — K. Elversův Liber memorialis Letticus (německo-lotyšský slovník, přibližně 8 000 slov); roku 1761 — G. F. Stenderův Entwurf eines Lettischen Lexici (v jedné knize s jeho gramatikou; lotyšsko-německý slovník, přibližně 4 000 slov; poněkud doplněné vydání vyšlo roku 1763); v letech 1772—1777 — J. Langův Vollständiges deutsch-lettisches und lettischdeutsches Lexicon (v německo-lotyšském slovníku, který vyšel již roku 1772, je v 607 sloupcích uvedeno asi 15 000 slov, v lotyšsko-německém slovníku je

⁷ Språkliga Bidrag, Nr. 8, Lund, 1957, s. 37 (z Jēgerova článku je převzat také název slovníčku a jeho stručný popis).

⁸ J. Endzelīns, Ievads baltu filoloģijā, Rīgā, 1945, p. 68.

⁹ Språkliga Bidrag, Nr. 8, Lund, 1957, s. 34.

¹⁰ Tento slovníček nedávno podrobněji prozkoumal B. Jēgeris, který se mimo jiné domnívá, že byl napsán v letech 1631 až 1685; viz jeho článek The Vocabularium Germanico-Curlandicum in the British Museum, „Årsbok 1955/56“, Lund, 1960, s. 27–57.

19. Kalbotyros klausimai VI.

289

406 sloupců a asi 10 000 slov; většinu slov autor zaznamenal z živého jazyka); 1789 — G. Stenderovo Lettisches Lexicon (dvě části: lotyšsko-německá část má celkem 404 stran a asi 7 000 slov, německo-lotyšská část 773 stran a asi 14 000 slov).

Z rukopisných slovníků 18. století je nejrozsáhlejší L. Depkinův Lettisches Wörterbuch; jde o lotyšsko-německý slovník, sepsaný v letech 1703 a 1704, obsahující asi 16 000 slov, shromážděných převážně z písemných pramenů (prospekt tohoto slovníku byl vytištěn již roku 1704). Kromě toho se dochovaly německo-lotyšský a lotyšsko-německý slovník F. Weigela z roku 1748, „srovnávací“ slovník lotyštiny Ch. F. Temlera z roku 1772 (částečně také s litevskými ekvivalenty¹¹) a německo-lotyšský rukopisný slovník z roku 1782 (J. Baumbacha?). Vedle těchto pěti slovníků se dochovalo ještě několik dalších rukopisů s více či méně zpracovaným materiálem pro slovníky.

I bez započtení seznamů odborné terminologie, slovníčků zařazených do čítanek a podobných drobnějších lexikografických prací (D. Zemzare se jimi ve své knize také stručně zabývá) se počet tištěných lotyšských slovníků v 19. století rozrostl o více než deset nových děl. Snad nejvýznamnějším z nich je takzvaný rusko-lotyšsko-německý slovník Kr. Valdemarse (Русско-латышско-немецкій словарь), připravený představiteli hnutí mladých Lotyšů a vydaný ruským ministerstvem školství v Moskvě roku 1872 (obsahuje asi 37 000 slov); o tento slovník se opírá také rusko-lotyšský slovník vydaný roku 1890 v Jelgavě. Menší je Латышско-русско-немецкій словарь, který rovněž sestavil Kr. Valdemars a který vyšel v Moskvě roku 1879. Z dalších slovníků lze zmínit J. Kurminův Słownik polsko łacinsko łotewski, vytištěný roku 1858 ve Vilniusu (téměř 13 000 slovníkových hesel), K. Ulmannův Lettisch-deutsches Wörterbuch z roku 1872 (asi 20 000 slov), G. Bressého Deutschlettisches Wörterbuch z roku 1880 (35 000 slov; tyto Ulmannův a Bressého slovník vyšly jako dvě samostatné části téhož Lettisches Wörterbuch) a M. Miezinisův Lietuviszkai-latviszkai-lenkiszkai-rusiszką slovník, vytištěný roku 1894 v Tylži (asi 15 000 slov). Na konci 19. století se objevují první specializované slovníčky (terminologie jednotlivých oborů) a slovníčky cizích slov: roku 1881 vychází v Moskvě námořnický slovníček sestavený Kr. Valdemarsem Карманный русско-английско-французско-немецко-итальянско-датско и норвежско-шведско-латышский морской словарь съ прибавленіемъ голландскаго и испанскаго языковъ; roku 1878 vychází slovníček cizích slov F. Mekonse Šweschwahardu grahmata (asi 2 200 slov) a roku 1886 první vydání podstatně rozsáhlejšího slovníku J. Dravniekse Šweschu wahardu grahmata (více než 5 000 cizích slov).

Z 19. století je známo jen málo poněkud rozsáhlejších a významnějších rukopisných slovníků. Jsou to G. Bergmannův Lättisch-Deutsches Wörterbuch a Deutsch-lettisches Wörterbuch z roku 1806 (první obsahuje asi 5 000, druhý 9 000 slov), rusko-lotyšský slovník neznámého autora (bez

¹¹ Podrobněji viz J. Kruopas, Nejstarší srovnávací slovník lotyštiny a litevštiny, „Literatūra ir kalba“, II, Vilnius, 1957, s. 467—470.

290

střední části od застила́ю do Павлинъ), sepsaný podle D. Zemzare v letech 1862 až 1869 (asi 10 000 heslových slov), lotyšsko-litevský a polský slovník A. Jušky z roku 1875 (7 818 slov — tento údaj uvádí A. Juška sám na konci slovníku; lotyšská slova se objevují také ve druhé variantě velkého slovníku A. Jušky, od překladu do lotyštiny se však později upustilo)¹² a litevsko-lotyšský slovník A. Dyrikise z roku 1872 (dnes již ztracený, ale známější z popisu z roku 1935; asi 10 000 slov).

Starých lotyšských slovníků je tedy poměrně mnoho. Podle výpočtu samotné D. Zemzare bylo od počátku 17. století do konce 19. století vytištěno celkem dvacet dva dvojjazyčných a vícejazyčných slovníků, zatímco rukopisy dvanácti sestavených slovníků se dochovaly. Pro srovnání lze připomenout, že z tištěných litevských slovníků ze 17. století existuje jen jeden — K. Širvydasův (rozdíl mezi prvním [a druhým?] a dalšími vydáními však téměř opravňuje hovořit o dvou samostatných slovnících), z 18. století tři (všechny jsou dvoudílné — litevsko-německé a německo-litevské): V. Hakův, P. Ruigův a K. G. Milkeho; z 19. století pět: G. H. F. Nesselmannův, dva F. Kuršaitisovy, M. Miežinisův a A. Juškův (počáteční část); za tři století tedy vyšlo celkem jen devět slovníků (lotyšských dvacet dva). Z 17. a 18. století se dochovalo také jen málo rukopisných slovníků — možná po třech z každého století (doba vzniku některých slovníků není přesně známa); teprve z 19. století jich máme více než Lotyši. Z uvedeného srovnání počtu litevských a lotyšských slovníků by samozřejmě bylo chybné vyvozovat, že starší litevská lexikografie byla jako celek méně rozvinutá než lotyšská: svou kvalitou (zejména přesnějším zachycením jazyka) litevské slovníky často předčí lotyšské slovníky téže doby, které až do druhé poloviny 19. století psali téměř výhradně cizinci (především Němci), kteří lotyštinu neovládali dostatečně dobře.

Seznámit se podrobněji s tolika slovníky a náležitě je charakterizovat je nelehký úkol, vyžadující mnoho energie, pečlivosti a času. Ne všem slovníkům je v knize věnována stejně velká pozornost. To závisí především na samotných slovnících — ne všechny jsou stejně důležité a stejně rozsáhlé; jsou tu samozřejmě i jiné, subjektivnější důvody: mnohé slovníky dosud nebyly předmětem zvláštního výzkumu, a proto je nyní obtížné všechny je najednou podrobně prozkoumat. Nejvíce prostoru je v knize věnováno rusko-lotyšsko-německému slovníku z roku 1872 (Kr. Valdemarse), a to pro jeho mimořádnou úlohu při utváření současného lotyšského spisovného jazyka — přibližně 117 stran (s. 218—311 a 503—526), tedy více než pětina celé knihy. Téměř stejně podrobně je rozebrán také první slovník (G. Mancelia z roku 1638) — věnováno je mu asi 100 stran

¹² Kapitola knihy D. Zemzare „Lotyšsko-litevský a polský slovník Antanase Jušky“ (352—362) je cenným doplněním rozsáhlé a pečlivě zpracované studie B. Tolutienė „Antanas Juška leksikografas“ („Literatūra ir kalba“, V, Vilnius, 1961, s. 87—377); přináší některé nové skutečnosti a úvahy o vztazích A. Jušky s A. Dyrikisem a vědeckou komisí Lotyšské společnosti v Rize a především charakterizuje samotný slovník (zajímá se samozřejmě hlavně o lotyšská slova a fráze).

291

(s. 11—63 a 423—470). Popisy dalších slovníků zabírají většinou jen několik stran.

Staré slovníky lze zkoumat z různých hledisek. Charakter zkoumání může být přinejmenším dvojí: 1) lexikografický, kdy se badatel snaží zjistit, o jaké lexikografické zásady a metody se autor opíral při výběru slov do svého slovníku, jejich třídění, výkladu významů a uvádění ekvivalentů v jiných jazycích, při označování gramatických, stylistických, etymologických a podobných vlastností, při ilustrování užití slov ve frázích atd., a 2) lexikologický, kdy se badatel nezajímá o „umění“ sestavování slovníku, nýbrž o slova, která obsahuje, a z pohledu dnešního lingvisty je třídí na archaismy, různé typy odvozenin, výpůjčky atd. K osvětlení vývoje lexikografie postačí lexikografický přehled slovníků, avšak výzkum starých slovníků v praxi velmi často zahrnuje také prvky historické lexikologie, což je zcela přirozené, protože staré slovníky jsou zároveň jazykovými památkami, a jejich charakteristika by tedy nebyla úplná, kdybychom neřekli, co přinášejí pro dějiny jazyka, a především jeho slovní zásoby. Autorka knihy se nikde nezmiňuje o charakteru ani cíli své práce, avšak po seznámení s obsahem knihy je zřejmé, že ji nezajímala ani tak čistě lexikografická, jako spíše lexikologická problematika, tedy nikoli tolik metody sestavování slovníků a jejich vývoj, jako slovní zásoba slovníků a její obohacování. Už jen oddíly knihy, které jsou výslovně věnovány charakteristice různých druhů slov v jednotlivých slovnících, jak napovídají i jejich nadpisy, nebo častěji přímo seznamům těchto slov, zabírají přes 300 stran, což je výrazně více než polovina celého textu knihy (zde je třeba připomenout, že nejméně 75 stran zabírají ilustrace — faksimile jednotlivých, většinou prvních stran slovníků, titulních listů či jiných písemností souvisejících se slovníky). Velkou část zbývajícího textu rovněž zabírá přehled slovní zásoby a seznamy slov (někdy poměrně dlouhé, srov. germanismy v rukopisném slovníku z roku 1782, s. 161—163, novotvary ve slovníku z roku 1879, s. 316—319, slova různých typů v anonymním rukopisném slovníku z 19. století, s. 325—332), třebaže to není vyznačeno zvláštními nadpisy.

Protože kniha D. Zemzare je svým zaměřením především dílem z historické lexikologie (jejímž předmětem je v tomto případě slovní zásoba starých lotyšských slovníků) a teprve poté z dějin lexikografie, bude vhodné začít následující poznámky právě otázkami slovní zásoby a věnovat jim trochu více pozornosti.

Kniha se zabývá těmito skupinami slovní zásoby: výpůjčkami — zvlášť germanismy, slavismy, lituanismy a slovy pocházejícími z ugrofinských jazyků; neologismy a jinými odvozeninami různých typů, významovými archaismy (ve slovníku G. Mancelia) a významovými neologismy (ve slovníku Kr. Valdemara), dialektismy (samostatně jsou probírány pouze ve slovnících G. Mancelia, J. Langeho a Kr. Valdemara), vlastními jmény, mezinárodními slovy (ve slovnících G. Elgerise, K. Elverse, J. Langeho, G. Stendera a Kr. Valdemara), termíny (ve slovnících G. Mancelia, G. Elgerise, J. Langeho, G. Stendera a Kr. Valdemara), archaismy (ve slovníku G. Mancelia). Autorka se často nespokojuje s obecným přehledem některého druhu slov a ilustrováním svých tvrzení pouze typickými příklady, nýbrž předkládá, jak již bylo zmíněno,

292

celé abecední seznamy slov vybraných ze slovníků, jakési slovníčky slov jednoho či druhého druhu obsažených v jednotlivých slovnících. Tyto slovníčky poskytují značné množství materiálu pro historickou lexikologii i historický slovník lotyšského jazyka, na druhou stranu však z nich není příliš velký užitek. Jejich hodnotu snižují dvě věci: nepohodlné používání a nedostatečná úplnost. Protože jsou sestaveny pro jednotlivé slovníky, nacházejí se buď přímo u popisu daného slovníku, nebo na konci knihy ve takzvaných přílohách (s. 421—537), přičemž popis slovníku na ně ne vždy upozorňuje. Navíc se po uvedení některého slova často hned zmiňuje, ve kterých pozdějších (a někdy i dřívějších) slovnících se toto slovo rovněž vyskytuje, aniž by se pak uvádělo v popisech těchto jiných slovníků. Kvůli takovému uspořádání někdy není snadné využívat předložené slovníčky, ani když čtenáře zajímá slovo pouze v jednom konkrétním slovníku. Čtenář by se ocitl ve velmi obtížné situaci, kdyby chtěl například zjistit, odkdy a ve kterých slovnících se užívá slavismus, který ho zajímá — musel by pak prohlédnout téměř celou knihu. Jestliže jsou slova vybraná ze slovníků uváděna tak, jak to učinila D. Zemzare, zbývá jediná možnost — připojit na konec knihy abecední rejstřík všech slov. Ještě závažnější je druhý nedostatek slovníčků, totiž to, že většinou nejsou úplné a nezahrnují všechna slova daného či jiného druhu obsažená ve slovníku. Kvůli tomuto nedostatku nemohou předložené slovníčky čtenáři, který se zajímá o slova určitého druhu, nahradit samotný slovník. Nenajde-li čtenář například hledaný slavismus mezi slavismy vypsanými z některého slovníku, nemůže si být ještě jist, že se v něm toto slovo skutečně nevyskytuje. Bylo by bývalo lepší uvést méně různých slovníčků a více dbát na jejich úplnost.

Ze všech skupin slovní zásoby se kniha nejčastěji a nejpodrobněji zabývá výpůjčkami. Zvláště mnoho prostoru je věnováno slavismům, o něco méně germanismům.

Poměrně rozsáhlé seznamy výpůjček jsou uvedeny ze slovníku G. Mancelia, avšak i zde se vyskytují opomenutí: například na s. 46—48 ani 438—441 nejsou uvedeny slavismy v tomto slovníku obsažené baggatz (s. v. Reich) 141¹³ (toto slovo autorce není zcela neznámé, srov. s. 50 její práce), Birkaws (ein Schippfund) 375, Blehdis, Blehds (Ein alter Schalck) 19 a Blähds (Schalck) 151, Buhda (Bawrenhäußlein) 28, domant (dencken) 46, ghattaws (bereit) 31 (srov. také Semme ghattawa 17), Kaschohx (Beltz) 30, klanniteeß (bücken) 43, mehroht (messen) 122 (srov. také odvozeniny ißmehrot, Mehrotais 25), Nabbags (Arm) 22, ißpostiet (arm machen) 22 a ißpohstiet (verwüste) 215 (srov. také Pohstitais 193, pohstitais, pohstischana 215), Pullx (hauffen Volcks) 86, rohbesis (Ziel) 220, schäloht, apschäloht (Sich erbarmen) 27 (srov. také abschäloteeß, schchllex 54, 27), śohliet (verheissen) 91, Swanniet (Slöcken ziehen, leuten) 77 (srov. také swanītai 77; podobně také na s. 401) atd. Z vynechaných germanismů (s. 48—55 a 441—468) lze uvést například tyto: Balle (Ball) 27, Bickeris (Becher) 28, Bulldrians (Baldrian) 27, Cantzels

¹³ Čísla zde označují stránky slovníku G. Mancelia podle jeho fototypického vydání (stránky vydání z roku 1638 nejsou číslovány): A. Günther, Altlettische Sprachdenkmäler in Faksimiledrucken, II, Heidelberg, 1929.

293

(Cantzel) 44, Cāntzleris (Cantzler) 44, 402, Dantzis (Tantz) 181, Elle (Hell) 87, Junckars (ein Schreiber auffm Ampte) 402, Keisers (Keyser) 401 (Keysers 101), Kesteris (Küster) 401, klingkis (Handhabe) 84, Kumeles (Camillen) 44; Kungs (Herr) 88, Marskalkis (Marschalk) 122 (Marskalkis 402), Muhhs (Mönch) 126 a Muhx (ein Münch) 401, Pawests (Bapst) 401, Pieskohps (Bischoff) 35 (Pieskhops 401), preddigkis (Predigt) 138 (srov. také preddigrehht 138), Rahtusis (Rathhauß) 139, Rentmeisters a Renckmeisters (Reintmeister) 142, 402, Siepohls (Zwiebel) 222, Skriewers (Schreiber) 161, 402, Strenghes (Strengen) 362, Suckurs (Zucker) 221, Salhves (Salb) 148 (400), Wacktmeisters (Wachtmeister) 404, Wackts (Wacht) 198, Wieges (Feigen) 58, Wieweles (die Fiebel) 273 a další.

Seznamy výpůjček uvedené z některých jiných slovníků mají ještě více mezer. Například slovníček slavismů vybraných ze slovníku J. Kurmina (s. 490—503), jak se zdá, zahrnuje jen menší část všech slavismů obsažených v tomto slovníku. Slov začínajících písmenem k- je zde uvedeno pouze pět (další dva jsou uvedeny na s. 209—212), tento počet však lze rychle, aniž bychom prohlédli celý slovník, několikanásobně zvýšit doplněním dalších slov, jako jsou Kalada (Kolęda) 51 (srov. také kaladawojų — Kolęduję 51), kaleka (Niedołężny) 93, karawojis (Kołacz) 51, Kasztanawots (Kasztanowaty) 47, kasztawoj (Kosztuje) 56, Kiarzinia (Koszyk) 56, kierawojų (Kieruję) 48, Kiła (Kiła) 48, Kyłbasa (Kiełbasa) 48, Kłaniejus (Kłaniam się) 49, Kłapatejus (Kłopocę się) 50, klęczeju (Klęczę) 49, Kmins, kminy (Kmin) 50, Knatensz (Knot) 50, Kocz (Aby raz) 1, Kiata (Klatka na zwierza) 49, kryuda (Krywda) 61 (srov. také kryudeju, Kryudejtojs 61), Kudłas (Kosm) 56, Kudłots (Kudłaty) 62, kums a Kyums, kyuma (Kum) 63, Kurtka (Kurta) 64, kurwa (Nałożnica) 87, Kutasys (Kutas) 64, kuźnie (Kowalnia, kuźnia) 56, 64, Kwarba (Farba) 29 a další. Většina takových slavismů se v lotyštině vyskytuje zřídka (nejčastěji pouze v jihovýchodních latgalských nářečích), případně nejsou známy vůbec z jiných pramenů (což lze ve slovníčku uvést); pro slovník J. Kurmina jsou však každopádně velmi příznačné, a slovníček slavismů, který je nezahrnuje, nemůže podat věrný obraz o slavismech ve slovníku J. Kurmina ani obecně o jeho slovní zásobě.

Jedním z témat této knihy, která jsou pro litevisty nejbližší a nejzajímavější, jsou litevské výpůjčky v lotyštině. Autorka podrobněji pojednává pouze o litevských výpůjčkách ve dvou starých slovnících — G. Mancelia a J. Langije — a uvádí také jejich seznamy. Litevských výpůjček ve starých lotyšských slovnících není mnoho, podobně jako ani v současném lotyšském spisovném jazyce. Dokládají to i zmíněné dva seznamy litevských výpůjček. Pravda, ani ony ještě nepodávají zcela přesný obraz, protože stejně jako ostatní slovníčky výpůjček potřebují doplnit. Zvláště nedostatečně jsou zachyceny litevské výpůjčky ve slovníku J. Langije. Autorka zde nevyužívá toho, co v této oblasti již vykonal vydavatel slovníku E. Blese. K osmi litevským výpůjčkám J. Langije, které uvádí (s. 88), je proto třeba především připojit dalších jedenáct výpůjček z E. Blesem předloženého seznamu litevských výpůjček¹⁴ a také zčásti

¹⁴ E. Blese, Nīcas un Bārtas mācītāja Jāņa Langija 1685. gada latviski-vāciskā vārdnīca ar īsu latviešu gramatiku, Rīgā, 1936, p. 553.

294

slovo Anckschis (ein nötig Ding), o jehož původu pojednává E. Blese samostatně¹⁵. Z nepochybných litevských výpůjček, které nezmiňují ani E. Blese, ani D. Zemzare, lze dále uvést tyto: Geddäht, sägeddäht (ze[r]gehen) a Pa-geddusch (an gekōmen, verdorben) 76¹⁶, Gelbäht (beschützen) (srov. také odvozeniny Gelbeis, Gelbähschana) a Gilbäht (helfen) (srov. také Eegilbäht, Eegilbähschana) 77, Gestées, passgestees (missen) 77 (Passigestees 352 uvádí také E. Blese na s. 553), Gihmis (ein Gesicht, oder Gestalt, Aussehen eines Dinges) 77, Kähwa (eine Studte, Mähre, Strense) 104, Kettäht (vermeynen) a Paketäht 113 (tři z těchto litevských výpůjček — gelbėt, gimís a kėve — D. Zemzare již neuvádí, snad proto, že je už dříve zaznamenala ze slovníku G. Mancelia; viz s. 45 její práce). Takto doplněný seznam by již, jak se zdá, měl zahrnovat téměř všechny litevské výpůjčky J. Langije, o nichž lze pochybovat jen málo.

Vedle zřetelných litevských výpůjček je v lotyštině možná nejméně tolik slov, která lze téměř stejně dobře vysvětlovat jako litevské výpůjčky, jako výpůjčky z některého jiného jazyka (zvláště často jako takzvané kuronské výpůjčky) nebo jako domácí slova (často archaismy, které se zachovaly v části nářečí). Kdo by se chtěl litevskými výpůjčkami v lotyštině zabývat zvlášť (rozsáhlejší práce v této oblasti by byla velmi žádoucí), neměl by opominout ani slova nejistého původu. Litevskými nebo kuronskými výpůjčkami mohou být například tato slova ze slovníku J. Langije: Bangā (eine Wasserwoge, Welle. Bulge) 29, Lenckt (fugen, weichen, raum geben) 139 a Aplenckt (srov. Tahdu — Ackmin’, Zelm’ waigā aplenckt) 140, Mentäht (mischen) a Mente (ein breit Holtz damit mann mischert) 156 (toto poslední slovo uvádí autorka také mezi litevskými výpůjčkami G. Mancelia), Stencktees (streben) 287 a další. Některá slova s nelotyšskou fonetikou lze vysvětlovat buď jako litevské výpůjčky, nebo jako germanismy; srov. Kibbeles (ein Zanck oder Zwist) 113 (zde také odvozenina Kibbeläht) — spíše z litevského kibelė „intriky, léčky; obtěžování; zmatek“ (J. Endzelīns jako možný původní tvar uvádí kiba z Juškova slovníkukiba „придирка, прицепка“¹⁷; v nářečích se v tomto významu hojně užívá kibė), Kinckeläht (sich säumen, Viel Wesens oder Federlesens machen) 113 — mohlo by někdy pocházet z litevských (už-, su-) kinkeliuoti „(za)plést, (za)motat“ či z podobných slov¹⁸. Z takových slov, jejichž fonetika (ani jiné vlastnosti) neprozrazuje jejich cizí původ, která jsou však v lotyštině málo obvyklá (vyskytují se jen v některých písemných pramenech nebo v nářečích při litevské hranici, nemají další slova téhož kořene s blízkou vazbou apod.) a mohla by být zhruba stejně dobře považována za litevské výpůjčky i za domácí, nevypůjčená slova, je třeba zmínit: Buhda (eine Natur, an Arthi; uvádí se rčení Man nhe gir tahda Buhda, takže nominativní tvar Buhda zde může být také chybně zapsán místo Buhds) 39 — toto slovo (a rčení) o něco později

¹⁵ E. Blese, op. cit., p. 509.

¹⁶ Stránky jsou uváděny nikoli podle samostatného číslování stran samotného slovníku, nýbrž podle průběžného číslování stran celé knihy E. Blesové.

¹⁷ K. Mülenbachs-J. Endzelins, Latviešu valodas vārdnīca, II, Rīga, 1925—1927, p. 378.

¹⁸ K možnému odvození tohoto lotyšského slova z němčiny viz K. Mülenbachs-J. Endzelins, op. cit., II, p. 382.

295

opakovaně se vyskytuje i v rukopisném slovníku Manuale Lettico Germanicum, avšak odjinud je, zdá se, zcela neznámé¹⁹; Kalts (schuldig) 106 (srov. také 181) — Endzelīns jej uvádí pouze z výše zmíněného Manuale (kam se dostalo bezpochyby ze slovníkového rukopisu J. Langija) a z Mėmelė u litevských hranic (nedaleko Nėrety)²⁰; podobných slov je ve slovníku J. Langija i v dalších starých lotyšských slovnících více.

U lituanismů v jiných slovnících se kniha zvlášť nezastavuje: někde konstatuje jejich přítomnost a uvádí jeden či dva příklady (v popisech slovníku Manuale, slovníků J. Kurmina, M. Miežinise a A. Jušky, sbírky slov M. Felkelise z roku 1879 a možná ještě na několika dalších místech), jinde se poznamenává, že sami autoři slovníků se u některých slov pokusili uvést jejich litevský původ (např. v popisech slovníků G. F. Stendera z roku 1761 a J. Langese), a jinde se o lituanismech vůbec nehovoří (takových popisů slovníků je nejvíce a neuvedení lituanismů bychom samozřejmě neměli nesprávně ztotožňovat s jejich nepřítomností v samotných slovnících).

Abychom si mohli lépe představit, kolik a jakých lituanismů se vyskytuje ve starých lotyšských slovnících, a také vidět, jak se samotným autorům slovníků dařilo lituanismy rozlišovat, uvádíme zde charakterističtější příklady ještě z několika slovníků, které D. Zemzarė vzhledem k tomu, že musela podat přehled takového množství lexikografických prací, zatím nemohla z tohoto hlediska podrobněji prozkoumat.

V nevelkém slovníku G. F. Stendera z roku 1761 (samotný slovník zabírá, nepočítáme-li různé dodatky a současně vytištěnou gramatiku, pouze 173 stran) je za lituanismy považováno (vedle nich je zkratka Lit.) nejméně dvacet slov (nepočítáme-li některá navazující odvozená slova uvedená spolu s nimi), z nichž téměř všechna (zdá se, že kromě Bumbisi a pikts) jsou uvedena v hranatých závorkách, tedy jako slova neužívaná ve spisovném jazyce. Z těchto dvaceti slov je jen několik nesporných lituanismů, totiž: Bumbisi (Reformirten) 27, dabbar (jetzt) 27, gīltens (Tod, Todtengeripp, it. der wie im Grabe gelegen aussieht), 45, praggars (den man nicht satt machen kan) 110. U slov balla (Blankwasser, Morast) 19 a dirwans (neu gerissen Land) 32 je těžké říci, zda jde o lituanismy, nebo pouze o lotyšské ekvivalenty litevských slov. Zcela jasný není původ slov ķirnis a ķirļis (magere Sau) 63; srov. litevské nářeční kī̆nuiti „zhynout“ a kirļėti „chřadnout, upadat“, ķirļytis „chřadnout, upadat“. Zatím nebylo objasněno, zda lze za baltská považovat názvy plevele v lnu, botaniky označovaného jako Camelina sativa, lotyšské judri 53

¹⁹ Srov. J. E n d z e l ī n s - E. H a u z e n b e r g a, Papildinājumi un labojumi K. Mūlenbacha Latviešu valodas vārdnīcai, I, 1934—1938, 257 (s.v. II būda), Rīgā.

²⁰ K. M ū l e n b a c h s - J. E n d z e l ī n s, Latviešu valodas vārdnīca, II, Rīgā, 1925—1927, s. 146. D. Zemzarė na s. 88 své práce uvádí přídavné jméno kalts „vinný“ mezi slovy, která sám J. Langijus považoval za lituanismy (ve skutečnosti se, zdá se, nikde nezmínil o litevském původu tohoto přídavného jména; naopak při lidové etymologizaci se domníval, že je lotyšské a souvisí se slovesem kalt „bít, kovat“: kalts esas alb zur Schuld geschaffen 106), dnes jsou však uznávána za vlastní slova, příbuzná odpovídajícím litevským slovům; na s. 374 práce, kde se pojednává o seznamu slov J. Alunana, je přídavné jméno kalts již uvedeno spolu s dalšími výpůjčkami z litevštiny.

296

(známy jsou i podoby judras, -ės), litevské judrà (a jūdrėj)²¹; možná souvisejí s judrùs, -i, judėti a dalšími slovy z této slovní rodiny; srov. názvy téže rostliny německy Dotter, švédsky dådra (starošvédsky dudra), a také anglicky dodder „Cuscuta (jiný plevel v lnu)“ aj., které někteří etymologové spojují s anglickým dodder „třást se, kolísat, kývat se“, norským dudra „třást se“ a německým nářečním tottern „kolísat, pohybovat se“? Zřejmě čistě lotyšské jsou následující zdánlivé lituanismy G. F. Stendera: gau̇t (=guht) 44, gumba (eine Manns­krankheit, der Räderkuchen genannt) 50, keiris (linksch) 62, perpt (quie­nen), -plis (was vom Vieh nicht recht fortkommen will) 104, pikts, a (böse, arg, scharf) 105, šebs, šebbu (spät), pašebbinat (verspäten) 131. Zbývající část „lituanismů“ tvoří slavismy batschwīnisch (die Blätter der rothen Rüben, die zum Essen zubereitet werden) 20, bl̦uhdeht (irren, herum streifen) 24, durns (doll, dwatsch) 37, gluppis (einfältiger Tropf) 46, pekle (Hölle, morastiger Weg) 104, plihte (Ziegelstein) 108; je velmi možné, že některá z těchto slov ve skutečnosti nepřišla přímo ze slovanských jazyků, ale přes litevštinu, a pak by jejich zařazení mezi lituanismy bylo zcela oprávněné (takový výklad by se hodil zejména pro první tři slova; srov. litevské slavismy bačviniai, blūdėti, dūnas).

Už zběžné prohlédnutí tohoto slovníku ukazuje, že většina skutečných lituanismů v něm zůstala neoznačena. Potvrdit to mohou například slova, u nichž chybí zkratka Lit. (ta se na rozdíl od slov se zkratkou Lit. většinou uvádějí bez hranatých závorek): bandas (es) (Knechtssaat, i t. Nebenverdienst, ausserordentlich Profit) 20 (s několika odvozeninami) — z litevského bandà „setba nádeníka; naturální (v obilí, bramborách, mase, chlebu...) příplatek ke mzdě poskytovaný nádeníkovi“, gélbhet (einen Flüchtigen verbergen), -tees (sich durch die Flucht retten) 44 — z litevského gélbe-ti(s), gihmis (Angesicht, Ebenbild) 44 — z litevského gýmis „tvář, vzhled; obraz, podoba“, gillas (-is, -otas, -ens) (Pferdegeschwār, die sich wie Erbsen und Nüsse zwischen Fell und Fleisch setzen) 45 — z litevského gilė (gilė, gilia, gilīs, -iēs, gīlis, -io) „žalud; žláza“, gint, is (zu Grunde gehen) 45 — z litevského gęsti (gendù > východní aukštaitské gindu > lotyšské *gindu, později gįnstu; přítomné -in- se v lotyštině zobecnilo pro celé sloveso)²², ginta (Familie, Anhang) 45 — z litevského gentis (gentė) „všichni příbuzní; příbuzný, rodina; blízký přítel“ (zřejmě převzato z nářečí, v nichž se vyslovuje -in-), gīrgse (Knorrband, d. i. wenn es am Gelenk der Armes wehe thut) 45 — z litevského girgždė, girgždà „chrupavka, vrzání“, kehwe (Stutte) 61 — z litevského kėvė „kůň; špatné, vyhublé zvíře“, paġires (=patsirras) 100 — z litevského pagiros; najdeme zde také poněkud pochybné lituanismy kibbele (Verdruß und Lärm) 62 a kin̦keleht (sich kuppeln, quackeln) 62, které už byly zmíněny ve slovníku J. Langija.

Lituanismy se pokoušel rozlišovat také J. Langė. V seznamu vzácnějších a jinak pro dějiny jazyka významnějších slov převzatých od něj, který zveřejnil P. Šmits (viz pozn. 2), má zkratku Lith. třináct slov. Z nich jsou pouze dvě ne-

²¹ E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg-Göttingen, 1955 tt., p. 196.

²² J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīga, 1951, p. 171.

297

pochybné lituanismy, totiž: dsaugtees (lustig seyn), které se ve druhé části slovníku píše správněji (avšak již bez zkratky Lith.) dschaugtees (sich lustig machen), — z litevského džiaugtis, a gėela (die rothe Ruhr) — z litevského gėlà (tarm. giela) „průjem, krvavý průjem; silná bolest“. Za lituanismy by bylo možné považovat také slova dals (eine Sense) — z litevského dalgis a ustuppis (der dritte Ehemann) — z litevského užtupýs, ačkoli se na ně ve slovníku K. Mühlenbacha — J. Endzelīna pohlíží jako na ekvivalenty litevských slov. Zbývajících devět slov je zřejmě všech čistě lotyšských; většina z nich má v litevštině své ekvivalenty a blízké příbuzné.

Z téhož seznamu je patrné, že i J. Langē ponechal většinu lituanismů bez údajů o původu. Zde nacházíme tyto lituanismy bez zkratky Lith.: gėrkle, pagėrkle (soll das deutsche Gurgel seyn) — z litevského gerklė, pagerklė (pagerklė, je samozřejmě možné, že si pagerklė někdy vytvořili i sami Lotyši z lituanismu gerklė, srov. podobné útvary padegune „pod nosem“, pakakle „zátylek, podbradek, podhrdlí“), jentes (Familiē, Geschlecht) — vzniklo z gentes²³, sg. gente < litev. gentė (gentis), kēppals (auf den Kohlen gebratener Teig) — z litevského kėpalas, Schabbals (ein Kurzsichtiger [von Pferden gesagt]) — z litevského žabalas, -à „šilhavý, krátkozraký“, schalga (eine Angelruthe, Pohl, Paß; Spitzrute) — z litevského žalgà „pružná tyč, dlouhý prut“, schebis (buntköpfig Vieh) — z litevského žėbras, -à „strakatý, s drobnými skvrnami na čenichu“, a také již zmíněná slova bumbisi a bombihsi a girgsde a girsde ze slovníku G. F. Stendera z roku 1761.

V lotyšsko-německé části slovníku G. F. Stendera z roku 1789 se lituanismy obvykle neoznačují (zkratka Lith. se vyskytuje jen velmi zřídka). Do tohoto slovníku byly zařazeny téměř všechny lituanismy ze slovníku z roku 1761, objevují se však i další, z nichž většina byla zřejmě spolu s jinými slovy převzata od J. Langēho (u nich bývá ve slovníku často připsáno písmeno L. = Lange). Jako Langēho slova jsou zde například uvedeny lituanismy kēpparoht — připsané v závorce vedle slova kēppureht (Zappeln, wie ein Windelkind mit Händen und Füssen spielen) 106, které znal sám G. F. Stender — srov. litev. išsikėparoti „s obtížemi vyjít, vyhrabat se“, kėperuotis „mávat rukama a nohama“ a apsi-kepurėti „upadnout, svalit se (prudce, tak, že ruce a nohy visí)“, kept (haften), keptees (anhaften) 106 — z litev. kėpti (kėmpa, kėpo) „lepit, přilnout“ atd.

Z výše uvedených lituanismů vyžaduje samostatný, poněkud podrobnější výklad bumbizi (bombizi): ve slovníku G. F. Stendera z roku 1761 Bumbisi (Reformiren. Lit.) 27, u J. Langēho (označeno jako vzácné slovo!) bumbisi (in Kurland nennen sie so die Reformirte) II 68, bombihsi I 433. Dnes je v Sunākste (nedaleko Litvy) známo bumbize (bumbižu ticība „kalvinismus“), které se především odvozuje z litev. bumbizas [bumbī.zas] „kalvín“²⁴, tj. nářeční (aukštaitská ry-bambizas

²³ Mūlenbachs-J. Endzelīns, Latviešu valodas vārdnīca, II, Rīgā, 1925—1927, p. 110.

²⁴ J. Endzelīns-E. Hauzenberga, Papildinājumi un labojumi K. Mūlenbacha Latviešu valodas vārdnīcai, I, Rīgā, 1934—1938, p. 252.

298

to) podoby. Stejného původu jsou samozřejmě také bumbizi a bombizi ze starých slovníků (poslední, je-li správně zapsáno, by mohlo pocházet z litev. nářečního bombiz.(a)s [Vaškai] nebo z podobné podoby). Litev. bambizas se dříve považovalo za slavismus²⁵. V polštině skutečně existuje slovo bombiza, bambiza „(hanl.) protestantský kněz; tlustý, břichatý člověk“, které polští jazykovědci dříve odvozovali z latiny, ačkoli nedokázali najít skutečnou předlohu: J. Karlowicz uvádí středověké lat. bombizare „být nafoukaný, mluvit pompézně“²⁶, A. Brückner lat. bombyx²⁷. Toto slovo je však známo pouze z takzvaných polských nářečí Litvy²⁸, a už to samo vede k domněnce, že se sem dostalo z litevštiny. T. Zdancevičius nedávno při přehledu lituanismů v polských nářečích okolí Sejn zcela správně zařadil mezi ně také slovo bamb’iza „statný, tlustý člověk; duchovní nekatolického vyznání“, odvozuje je z litev. bambizà a bambizas, bambýzas²⁹. Za lituanismus je třeba považovat také běloruské bambíza „tlusťoch, tlustý člověk“, známé z M. Hareckého slovníčku³⁰. Litev. bambizas je známo z velmi rozmanitých nářečí, nelze však říci, že by se užívalo souvisle po celé litevské jazykové oblasti. Jeho významy (Velký slovník litevského jazyka uvádí šest významů) jsou dvojí: „břicháč, tlouštík (častěji o dětech); nezdárný kluk, darebák; tlouštík, lenoch, ničema“ a „kněz nekatolické víry (reformovaný, evangelický luteránský), případně obecně člověk jiného vyznání“. Na témže místě se toto slovo obvykle užívá pouze v jednom z těchto významů. Stejně dvojí významy má také bambizà (známé na jihu litevské jazykové oblasti), avšak bambýzas (Klaipėda, Pernarava, Šiaulėnai) je zatím známo pouze ve významu „darebák“. Významy těchto slov spojené s náboženskými rozdíly mezi lidmi jsou nepochybně druhotné. Jejich původní význam je „břicháč, tlouštík, bucláč“ a zdá se, že je třeba je pokládat za odvozeniny slovesa bãmbti, -sta, -bo „tloustnout, nadýmat se, nabývat na objemu“ (ze stejného kořene jsou bámba, bámbėti, bambsóti atd.³¹), stejně jako podobně významová slova bãmbalas „baculaté dítě, buclík; malý a statný člověk, tlouštík“, bamblys „statné, obvykle břichaté dítě, uličník; nízký, tlustý člověk; nemotorný, neschopný člověk“. Se stejnými či podobnými příponami obsahujícími -za(s) existuje i řada dalších označení osob s pejorativním významem, utvořených ze sloves, např.: vėpiza „žvanil“; bambėzas „bručoun, mrzout“, kernėzas „zakrslý, slabý, neduživý člověk, zvíře či strom“ (: kernėti „chřadnout, špatně růst“), švelpėzas „šišlavec“ (: švélpti „šišlat“); keikãzas „ten, kdo často kleje, klení“.

²⁵ J. Balčikonis, Lietuvių kalbos žodynas, I, Vilnius, 1941, p. 515.

²⁶ J. Karlowicz, A. Kryński, W. Niedźwiedzki, Słownik języka polskiego, I, Warszawa, 1900, p. 189.

²⁷ A. Brückner, Słownik etymologiczny języka polskiego, Warszawa, 1957, p. 35.

²⁸ J. Karlowicz, Słownik gwar polskich, I, Kraków, 1900, p. 104.

²⁹ „Lingua Posnaniensis“, VIII, Poznań, 1960, p. 336.

³⁰ M. Гарэцкі, Невялічкі беларуска-маскоўскі слоўнік, Вільня, 1919, p. 27.

³¹ E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg-Göttingen, 1955 tt., p. 33.

299

narnāžas „kdo mluví nosem, mumlal“; čiupėiza „čupa, čupna“ aj.

Vrátíme-li se k rozboru výpůjček v knize D. Zemzarové, je třeba říci, že výpůjčky jsou zde obecně vzato správně odlišeny od ostatních slov. Při vyčleňování výpůjček se autorka nejčastěji opírá o slovník K. Mülenbacha–J. Endzelyna a o výzkumy germanismů J. Ževerise, v jednotlivých případech pak také o další etymologickou literaturu (např. o slovník E. Fraenkela aj.). O něco častěji se vyskytují pouze místa, kde se ten či onen nepochybný přejatý výraz považuje za čistě lotyšské slovo (tím se částečně vysvětluje i neúplnost uvedených seznamů výpůjček), a dokonce se uvádí jako lotyšská náhrada výpůjčky, jako příklad některého lotyšského slovotvorného typu apod. Tak se například stalo se slavismy diva (a divs) na s. 137, (es) duomā na s. 70, krāsa (s odvozeninou krāsains) na s. 81 (srov. také s. 290; na s. 294 se však již uvádí, že je J. Endzelynas považuje za slavismus), pātaga na s. 49, sedlenieks na s. 70 (odvozenina od slavismu sedli), tirdzniecība na s. 312 (v konečném důsledku se opírá o slavismus tirgus, a proto jej nelze řadit mezi „názvy lotyšského původu“), germanismus kūts (přejatý přes pruštinu a možná také přes litevštinu³²), slovem buras, přejatým z ugrofinských jazyků, na s. 55 (jeho původ důkladně a naprosto spolehlivě objasnil E. Nieminen³³), a některými dalšími slovy.

Na s. 472 jsou mezi ostatními slavismy G. Elgera správně uvedeny také kulita a kalita „váček, mošna“, jsou však mylně chápány jako jedno slovo (jak pak vysvětlit výskyt -a- namísto -u-?), které podle autorky údajně vzniklo z ruského a běloruského куль, zřejmě přidáním zdrobňovací přípony v lotyštině (pak bychom však měli pouze -īte, nikoli -ita!). Ve skutečnosti slovo kalita, stejně jako jeho známější varianta kalite, pochází z ruského калита³⁴ nebo běloruského каліта (srov. také staropolské kalita) — tedy ze stejného zdroje jako litevské kolytà³⁵ (zastar. kolỹtė). Slavismus kulīta, kulīte má zcela jiný původ. Pro druhou variantu (podobu kulīte) by někdy mohlo být přijatelné i výše uvedené vysvětlení D. Zemzarové (kulīte se ve slovníku K. Mülenbacha–J. Endzelyna uvádí u hesla kule<куль nebo polského kul, z uvedeného významu však není patrné, že jde o zdrobnělou podobu tohoto slova³⁶). Přesto by bylo spolehlivější vykládat slovo kulīta s ohledem na variantu s -a (pokud jde vůbec o skutečný jazykový fakt, a nikoli o důsledek toho, že autoři starých písemných památek neuměli rozlišovat koncové samohlásky).

³² K. Mülenbachs-J. Endzelīns, Latviešu valodas vārdnīca, II, Rīgā, 1925—1927, p. 338, E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg-Göttingen, 1955 tt., p. 322.

³³ E. Nieminen, Die baltischen und ostseefinnischen Ausdrücke für Segel, „Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen“, t. 72, Berlin, 1955, p. 129—160.

³⁴ K. Mülenbachs-J. Endzelīns, Latviešu valodas vārdnīca, II, Rīgā, 1925—1927, p. 141.

³⁵ E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg-Göttingen, 1955 tt., p. 281.

³⁶ K. Mülenbachs-J. Endzelīns, Latviešu valodas vārdnīca, II, Rīgā, 1925—1927, p. 306.

300

(kulite) je výsledkem kontaminace synonym kalita (kalite) a kule. Toto vysvětlení podporuje také litevské (v některých žemaitských nářečích) kulytą (2) „peněženka; (anat.) scrotum“, které nepochybně vzniklo kontaminací slovanských výrazů téhož významu kolytą a kūlis (kulys, kulė).

Na s. 381 jsou mezi slavismy latgalských rybářů (obyvatel Kuronského zálivu), přejatými prostřednictvím litevštiny, chybně uvedeny ee-win̦jaht: litevské į-vynioti není žádný slavismus.

Latgalským výpůjčkám je věnována větší část závěrečných shrnujících poznámek, které tvoří závěrečnou kapitolu „O lotyšské lexikografii“ (s. 408—420). Autorka zde mimo jiné na základě dosavadního výzkumu výpůjček i vlastních pozorování uvádí přibližný počet výpůjček v lotyštině. Celkový počet nářečních a zastaralých litevských výpůjček nepřesahuje dvě stě, zatímco v literárním jazyce se údajně ustálilo několik desítek slov litevského původu. Germanismů je údajně přes tři tisíce (včetně těch, které jsou známy pouze ze starších písemných památek), z nichž se v psaném jazyce ustálilo asi pět set. Výpůjček z estonštiny a livonštiny je údajně více než pět set (tolik jich zkoumá disertace estonského lingvisty K. Abeno), v psaném jazyce se jich užívá asi osmdesát.

Po výpůjčkách zabírají v knize nejvíce místa (více než sto stran) novotvary a vůbec slova jednotlivých slovotvorných typů. Samotným odvozeninám ve slovníku Kr. Valdemara z roku 1872 je věnováno 81 stran (223—289 a 503—518). Z ostatních slovníků jsou poněkud podrobněji probrány pouze odvozeniny G. Mancelia (s. 20—30 a 423—431). Kniha přináší cenné poznámky o produktivitě jednotlivých slovotvorných typů v uvedených slovnících a poskytuje materiál k objasnění původu části novotvarů užívaných dnes v literárním jazyce.

Z problematických slovotvorných otázek a jednotlivých nepřesností v této oblasti zarazí především termín „krátké deriváty“ (lotyšsky īsie atvasinājumi), který se v knize užívá velmi neurčitě. Jak je patrné z příkladů uvedených na s. 79—80, označuje slova nejrůznější struktury i původu: některá z nich nelze řadit k žádným odvozeninám, protože jde buď o izolované výpůjčky, srov. litevské výpůjčky g̦ieda, g̦inta a slavismy k̦āse, uoma, nebo jsou sice lotyšská, ale jde o prostá či zjednodušená slova, která nemají vedle sebe slovotvorně související základová slova, srov. daiļš, īpats; jiná jsou skutečně jasnými odvozeninami, nelze s nimi však zacházet jednotně, neboť jsou buď vytvořena pomocí přípon, srov. mākslis, sekme, vēsma, nebo patří k odvozeninám s koncovkou, srov. pines, slāpe, žnauga. Takto užívané označení „krátké deriváty“ ve skutečnosti již není slovotvorným termínem, nýbrž pouze nevhodnou náhradou prostšího označení „krátká slova“ (pokud lze mākslis a podobná slova vůbec považovat za krátká).

Příliš široce je v knize užíván také termín označení činitelů (nomina agentis) (lotyšsky darītāju vārdi), který se například vztahuje na odvozeniny s příponou -nieks s velmi různorodým významem i způsobem tvoření, jako jsou bezdievnieks, bezmājnieks, bufetnieks, lērum nieks, pagrābnieks a podobně (s. 328). Ve skutečnosti se tento termín hodí jen pro malý počet

301

odvozenin s příponou -nieks — pro ty, které jsou vytvořeny ze sloves (nebo jsou alespoň dnes slovotvorně spojeny se slovesy), srov. mērnieks (:mērīt), strādnieks (:strādāt) a podobně.

Na některých místech jsou přípony vyčleněny nepřesně; například z jedenácti odvozenin G. Mancelia s příponou -ava uvedených na s. 27 mají tuto příponu ve skutečnosti pouze dvě slova — Pällawas a Raggawas, zatímco všechna ostatní jsou utvořena s příponou — tava, srov. kahstawa, Reestawa a podobně.

Příklady složených slov převzaté ze slovníku G. Mancelia (s. 30) se svou slovotvorbou nijak neliší od složených slov z jiných písemných památek a ze současné lotyštiny. Není zde ani zmínka o tom, že tento slovník obsahuje také takové vzácné a podivné útvary jako Darrwa-wazele (Therpudel) 360, Dsirnawa-ackmins (ein Mühlstein) 312, Wassara-swehtki (Pfingsten) 136 a podobně, v nichž by spojovací -a- snad někdy mohlo souviset s kmenovou samohláskou ā, pokud ovšem nejde o důsledek nepřesného zápisu cizího autora.

Ostatní lexikální otázky se v knize probírají méně často a v mnohem užším rozsahu. Zdá se, že otázku právní terminologie ve slovníku G. Mancelia by bylo třeba posuzovat opatrněji. Tvrdit, že na počátku 17. století již byly ustáleny lotyšské právní termíny (s. 58), je příliš odvážné. Slovník G. Mancelia na rozdíl od názoru autorky neposkytuje pro takové tvrzení dostatek materiálu. Většinu slov G. Mancelia, která autorka uvádí jako právní termíny (s. 59 a 431—438), lze chápat také jako běžná každodenní slova, srov. burt, dalīšana, draudēt, draudzība, durt, dzimtene, griezums, palīgs, slēpt, šķirt, vilt(e)nieks, zaglis a tak dále (jak je patrné, jsou mezi nimi i velmi stará slova, která mají přesné protějšky v jiných příbuzných jazycích). Na základě příkladů shromážděných autorkou by bylo možné dokonce zkusit dokázat zcela opačné tvrzení, totiž že na počátku 17. století ještě neexistovala ustálená právní terminologie, neboť ve slovníku se poměrně často uvádí několik slov pro označení téhož pojmu, srov. apłaupīts, appuostīts ir izpuostīts, bārties ir rieties, atzīt ir izsacīt, kult ir sist, nepaties(s) ir netaisns, pretī stāvēt ir pretī turēties, saderēt ir salīdzenāt, suods ir tiesa (suodāties ir tiesāties) a tak dále.

Široký zájem autorky o slovní zásobu slovníků jí na mnoha místech umožnil určit zdroje popisovaného slovníku, ukázat, kolik a jak toho jeho autor převzal z dřívějších slovníků a co přidal sám. Zároveň objasňuje, jak ve starých slovnících vznikla některá zkomolená slova, která v jazyce neexistují a z nichž se některá dostala dokonce do slovníku K. Miūlenbacha—J. Endzelyna, například atleties (místo atslēties), ātuoties (místo āļuoties), ikls (místo īls), kapuole (místo kāpele), viz s. 96—97.

O zkoumání struktury slovníků a lexikografických otázek obecně lze říci jen málo. Snad pouze to, že se jim kniha věnuje poněkud nedostatečně. Nelze si z ní utvořit zcela jasnou představu o tom, jak se utvářely a postupně zdokonalovaly pracovní metody lexikografie, nakolik byli autoři slovníků v tomto ohledu samostatní a nakolik závislí na svých předchůdcích, jak vývoj lotyšské lexikografie ovlivňovala dobová německá a lexikografie jiných národů atd.

302

Žodynų struktūros charakteristikos dėl savo trumpumo kai kur yra ne visai tikslios. Pavyzdžiui, kalbant apie A. J. Stenderio 1820 m. kartu su vokiečių kalbos vadovėliu išleistą latvių-vokiečių kalbų žodyną³⁷, pasakyta, kad čia vienoje vietoje sugrupuoti tos pačios šaknies žodžiai, o taip pat „kartais įdėti greta ir pagal reikšmę artimi žodžiai, pvz., aisdars ir aisleija 30, dihziba ir leeziba 35“ (p. 199). Iš tikrųjų yra kiek kitaip. Šalia dihziba tik skliausteliuose, tarsi paaiškinimui, pridėta leeziba (pastarasis žodis yra ir savo alfabetinėje vietoje, p. 45), ir tai bene vienintelis toks atvejis visame žodynėlyje, o aisdars, aisleija davimas toje pat eilutėje neleidžia daryti išvados, kad čia autoriui būtų rūpėję jungti į vieną žodyno straipsnį artimos reikšmės žodžius, nes tiedu žodžiai alfabetiškai eina po vienas kito, o būdingiausias šio žodynėlio struktūros dalykas kaip tik ir yra tas, kad jame (dėl vietos taupymo) į vieną eilutę dažniau rašoma ne po vieną, o po du (kartais — tris ir keturis) alfabetiškai gretimus žodžius, ir tokie vienos eilutės žodžiai dažnai tarpusavy neturi nieko bendra, plg. vien iš 37 žodynėlio puslapio ehka, ehna, ehrglis (Gebäude k. Schatten m. Adler m.); ehrselis, ehselis (Hengst m. Esel m.); esis, ezzeščhi (Schweinigel m. Egge w.); gailis, gaiščh, gaišma (Hahn m. hell, Licht k.); gaßpascha, gattaws (Frau w. fertig) ir kitus panašius atvejus. Per daug striuka ir K. Elverso vokiečių-latvių kalbų žodyno (1748 m.) straipsnių charakteristika: „Žodžiai skiltyse yra išdėstyti lizdais“ (113 psl.). Gal didesnė dalis šio žodyno straipsnių tikrai apima po kelis giminiškus žodžius, plg. abschaffen (kartu su Abschaffung) 12, abschneiden (su Abschneidung, Abschnitt) 14, anfrischen (su der Anfrischer; bet jau atskirai anfrischung) 31, kauff en (su Kauffmann, Kauffmannschaft, der Kauff, Käufer, kauffbar; vis dėlto ir šiuo atveju atskirai einkauffen ir kiti priešdėliniai, net gekaufft) 185. Tačiau daug kur ne mažiau aiškūs vediniai ar sudurtiniai žodžiai nededami prie pamatinio žodžio ir sudaro savarankiškus straipsnius, plg. abend, abendbrod, abend Demmerung, abend Essen ir kt. 3—4, aendern ir aenderung 23, billig, billigen ir billigkeit 102, gemein, gemeine, gemeiniglich ir gemeinschaft 163. Gerokai yra net tokių atvejų, kada tas pats žodis sudaro keletą ar keliolika straipsnių — paprastai tiek, kiek jis turi atskirų reikšmių, plg. abnehmen keliolika straipsnių 10—11 p.

Na závěr je třeba zvlášť se věnovat ještě slovníkům G. Elgerise a J. Kurminase a doplnit a poněkud upřesnit to, co se o nich, o jejich autorech, které známe jen málo, a zejména o závislosti těchto slovníků na slovníku K. Širvydase uvádí v knize D. Zemzare.

Georgas Elgeris je jediný známý lotyšský katolický spisovatel 17. století. Narodil se roku 1585 ve Valmieře, studoval na Vilniuské akademii a v katolickém semináři v Braunsbergu (dnešním Braniewu v Polsku), roku 1607 vstoupil do jezuitského řádu. Na Vilniuské akademii přednášel rétoriku³⁸; někteří historikové ho uvádějí (spolu s K. Širvydasem) mezi významnými profesory prvního století existence Vilniuské akademie.

³⁷ A. J. Stender, Wahzu Wallodas-un wahrdu-gramata..., Jelgavā, 1820.

³⁸ J. Bielinski, Uniwersytet Wileński (1579—1831), III, Kraków, 1899—1900, p. 163.

303

profesorů prvního století³⁹. Od roku 1620 působil jako jezuitský misionář na různých místech Lotyšska (v Rize, Cēsis, Ilūkste, Jelgavě), v letech 1631—1635 ve Smolensku a roku 1636 v Orše. Roku 1638 nebo o něco dříve se usadil v Daugavpilsu a téhož roku zde otevřel gramatickou školu⁴⁰; později byl nějakou dobu představeným daugavpilské jezuitské koleje. V Daugavpilsu také zemřel 30. IX. 1672 ve věku 88 let. Jeho národnost není s jistotou známa. V životopise, který v polovině 18. století napsal litevský jezuita P. Pošakovskis, se uvádí, že byl Natione Livo, patria Volmariensis⁴¹. J. Brown ho označuje za Lotyše⁴² (stejně tak činí i značná část těch, kteří o něm psali později). Jazykovědci ho však na základě jazykových chyb v písemnostech G. Elgerise bez pochyb považují za Němce⁴³.

První lotyšská kniha G. Elgerise — zpěvník vydaný roku 1621 v Braunsbergu — se nedochovala. Teprve po půlstoletí byly v jezuitské tiskárně ve Vilniusu vytištěny další tři jeho lotyšské práce s náboženským obsahem: roku 1672 Evangelia Toto anno a Catechismus, roku 1673 Cantiones Spirituales (zřejmě rozšířené vydání zpěvníku z roku 1621). O deset let později zde konečně vyšlo i jeho nejvýznamnější dílo — trojjazyčný slovník Dictionarivm Polono-Latino-Lottauicvm. Opus posthumum. R. P. Georgii Elger... Vilnae, 1683. Šťastnou náhodou se až do dnešních dnů dochoval také jeho rukopis Evangelia et Epistole toto anno, jehož text nedávno vydal K. Draviņš⁴⁴. Desky tohoto rukopisu, který má 70 listů (pět stran je prázdných), byly z vnitřní strany polepeny papírem; ukázalo se, že jde o část ztraceného rukopisného zpěvníku G. Elgerise, obsahující abecední rejstřík písní. Z rejstříku vyplývá, že tento zpěvník byl menší než jeho zpěvník z roku 1673, ale patrně obsáhlejší než nedochovaný zpěvník z roku 1621⁴⁵. Všechny pozdější práce G. Elgerise byly, jak už bylo řečeno, vytištěny ve Vilniusu; s Vilniusem je spojena i historie tohoto rukopisu. Vydavatel uvádí, že rukopis získal od soukromé osoby v Berlíně a že se tam během poslední války dostal z Vilniusu, přesněji však prý neví, kde ve Vilniusu mohl být uložen. Tento příběh lze poněkud doplnit: rukopis byl uložen v oddělení rukopisů Vilniuské univerzity, patřil do souboru knihovních (vědecko-literárních) rukopisů, který před válkou uspořádal M. Brenštejn, a měl signaturu 2008⁴⁶. Odtud

³⁹ St. Załęski, Jezuici w Polsce. IV (cz. 1), Kraków, 1905, p. 96.

⁴⁰ St. Załęski, op. cit., IV (cz. 3), 1314. Zdá se však, že jezuitská škola v Daugavpilsu působila již o něco dříve, viz Latvijas vēstures avoti, Latvijas vēstures institūta izdoti. III. Latvijas vēstures avoti jezuītu ordeņa archīvos. 1 d. (sakārtojis Dr. J. Kleijntjenss), Rīgā, 1940, p. 245.

⁴¹ J. Kleijntjenss, op. cit., I d., p. 470.

⁴² J. Brown, Biblioteka pisarzów assystencyi polskiej Towarzystwa Jezusowego, Poznań, 1862, p. 168.

⁴³ Plg. A. Augstkalno užuominas: „Ceļi“, V, Rīgā, 1935, p. 46—47; Rīgas Latviešu biedrības Zinātņu Komitejas Rakstu krājums, XX, Rīgā, 1938, p. 111.

⁴⁴ Evangelien und Episteln. Ins Lettische übersetzt von Georg Elger. Bd. 1. Texte. Hrsg. von K. Draviņš, Lund, 1961, XXII+152 (=Slaviska Institutionen vid Lunds Universitet. Text-och materialutgåvor. 1.).

⁴⁵ Op. cit., XXI—XXII. Text rejstříku je uveden na s. 142 publikace.

⁴⁶ Polski slownik biograficzny, VI, Kraków, 1946—1948, p. 227.

304

Za německé okupace byl odvezen a, jak se nyní ukázalo, dopraven do Německa. Tento rukopis se zde nepochybně nacházel již před první světovou válkou, v rukopisném oddělení takzvané Vilniuské veřejné knihovny — kromě jiného k tomu opravňují okolní latinské rukopisy (sign. 2006, 2007, 2009, 2010), opatřené tištěnými vlepenými štítky s nápisem Рукописное Отделение Виленской Публичной библиотеки. Jak známo, rukopisný fond Vilniuské veřejné knihovny, otevřené roku 1867 v prostorách bývalé univerzity, tvořily z velké části rukopisy Archeologické komise, které se zde nacházely již o něco dříve, a také rukopisné sbírky klášterů, škol a soukromých osob konfiskované po roce 1863⁴⁷. Přesněji zatím nelze říci, odkud se rukopis G. Elgera do rukopisného fondu dostal. V samotném rukopisu je podle vydavatele zápis jinou rukou, který ukazuje, že rukopis kdysi patřil jezuitské koleji v Daugavpilsu. Do Vilniuské veřejné (nyní Univerzitní) knihovny se každopádně nedostal zcela náhodou — nacházíme zde i další rukopisy, které patřily někdejším jezuitským sídlům (rezidencím, kolejím) v Lotyšsku: například sousední latinský rukopis (sign. 2009) Liber Institutionum Spiritualium z roku 1652 obsahuje zápis jinou rukou Residentiae Illuxnange S. J.; v popisu rukopisu č. 9 (sign. Б 23^14/12) v tištěném katalogu rukopisů z roku 1906 se uvádí Colleg. Düneburg. S. J.; u č. 26 (sign. Б 20^13/20) z roku 1763 se píše, že patřil jezuitské koleji v Daugavpilsu; u č. 47 (sign. Б 23^8/17) se zmiňuje, že na konci jsou seznamy žáků jezuitské koleje v Daugavpilsu s hodnocením jejich prospěchu⁴⁸.

Ze všech děl G. Elgera je s Litvou nejtěsněji spojen jeho slovník sestavený podle slovníku K. Širvyda: z něj byly téměř beze změn převzaty polská a latinská část a místo litevských slov jsou uvedena pouze slova lotyšská. Ve starší literatuře se obvykle uvádělo, že slovník G. Elgera je kompilací slovníku G. Knapia (Knapského), v němž byla řečtina nahrazena lotyštinou (tuto myšlenku zřejmě jako první vyslovil vilniuský klasicista L. Sobolewski⁴⁹). Závislost slovníku G. Elgera na slovníku K. Širvyda si patrně jako první povšimla D. Zemzarė, avšak poněkud neuváženě jej (na s. 64 své knihy, pozn. 1, a jinde⁵⁰) spojuje pouze s třetím vydáním slovníku K. Širvyda. Srovnáme-li slovník G. Elgera (jeho polský a latinský text) se třetím a čtvrtým vydáním slovníku K. Širvyda, je zřejmé, že slovník G. Elgera je bližší čtvrtému vydání a že shody slovníku G. Elgera se čtvrtým vydáním, jimiž se oba liší od třetího vydání, v žádném případě nemohly vzniknout nezávisle. Tyto shody (a

⁴⁷ M. Brensztejn, Zbiór Rękopisów Uniwersyteckiej Biblioteki Publicznej w Wilnie, Wilno, 1932, p. 4—5 (Odbitka z Księgi zbiorowej „Biblioteki Wileńskie”. Rocznik VIII „Ateneum Wileńskiego”).

⁴⁸ Описание рукописного отделения Виленской Публичной библиотеки, вып. V, Вильна, 1906, p. 104, 110, 113.

⁴⁹ „Dziennik Wileński”, I, w Wilnie, 1819, p. 605.

⁵⁰ Plg. Rakstu krājums. Vel­tījumus akadēmiķim profesoram Dr. Jānim Endzelīnam viņa 85 dzīves un 65 darba gadu atcerei, Rīgā, 1959, p. 636.

20. Kalbotyros klausimai VI.

305

a zároveň rozdíly oproti třetímu vydání) jsou různého druhu: 1) společné heslo, které ve třetím vydání chybí, totiž: Dar. Donum E (Elgerův slovník) 55 — Dar, donum Š⁴ (Širvydův slovník, 4. vyd.) 31 (protože byla porovnána jen část celého textu, lze předpokládat, že se ve slovníku vyskytují i další taková hesla; toto heslo je také v prvním i druhém vydání Knapiova slovníku⁵¹, jen má, jak bývá obvyklé, mnohem rozsáhlejší latinskou část: Dar. Munus n. Donum... Donarium... K¹ 115); 2) společné varianty heslových slov a polského textu vůbec, odlišné od variant obsažených v Š³, např.: Gontą E 92 — Gontá Š⁴ 50 — Gont Š³ 72 (srov. Gont, gontą, Bkudłá K¹ 203), Ludzki/abo lucki... E 203 — Ludzki, ábo lucki... Š⁴ 103 — Ludzki/lucki... Š³ 158 (srov. Ludzki, ábo lucki... K¹ 379, s abo také K² 373), Ludzko E 203 — Ludzko Š⁴ 103 — Ludzkie Š³ 158 (srov. Ludzkie, lucko, ale o něco dále také Ludzko, lucko K¹ 379; K² 373 uvádí pouze Ludzkie/lucko), Obalenie E 291 — Obalenie Š⁴ 154 — Obalanie Š³ 228 (srov. Obalánie K¹ 577, Obálanie K² 557). Zwierzyniec albo pas niebieski E 671 — Zwierzyniec albo Pas niebieski Š⁵ 462 (protože ani jeden z několika prohlédnutých exemplářů Š⁴ nemá závěrečné listy, uvádí se páté vydání, které se svými hesly zřejmě nikde neliší od čtvrtého) — zwierzyniec niebeski/pas niebieski Š³ 557 (srov. Zwierzyniec niebieski. Pas niebieski K¹ 1531; stejně tak K² 1456). Zwodcą v. szalbierz E 671 — Zwodca/V. Szalbierz Š⁵ 462 — zwodźiciel/zwodnik|zwodca, v. Szalbierz Š³ 557 (srov. Zwodźiciel, zwodnik, zwodca, v. Szalbierz K¹ 1532; stejně tak K² 1457; je třeba poznamenat, že toto heslo se jak v Š⁵, tak i v E po zkrácení ocitlo na nesprávném místě, protože následuje po Zwodzę.); 3) společné rysy latinského textu hesel, nejčastěji gramatické charakteristiky uvedené u ohebných slov (koncovky některých tvarů, označení rodu), které v Š³ dosud chybějí, např.: (s. v. Gay) Nemus oris n: saltus (ūs m:) lucus (i: m:) E 84 — Nemus (oris, n), saltus (ūs. m), lucus (i, m) Š⁴ 46 — Nemus, saltus, lucus Š³ 67, (s. v. Gáydą) Vtricularius, ascaules, (ae: m:) pithautes (ae m:) E 84 — Vtricularius, ascaules (ae. m), pithautes (ae. m) Š⁴ 47 — Vtricularius, ascaules, pithautes Š³ 67, (s. v. Gębą) Os oris: n: bucca (ae: f:) E 84 — Os (oris. n.), bucca (ae. f) Š⁴ 47 — Os, bucca Š³ 67, (s. v. Gładze) Polio (is.: ire) laeuigo (as) dolo (as.) E 85 — Polio (is. ire), laevigo [as], dolo [as] Š⁴ 47 — Polio, laeuigo, dolo Š³ 68 (podobné gramatické charakteristiky jsou ve slovníku G. Knapia méně časté, protože tam je ohýbání slov často patrné již z citovaných vět); z dalších společných rysů latinského textu lze uvést také slovosled, např.: (s. v. Garbułę skory) Pelles depilo as E 83 — Pelles depilo, (as) Š⁴ 46 — Depilo pelles Š³ 66, (s. v. Giermak) Plebeia epomis, (idis f:) E 85 — Plebeia epomis (gė. idis. f) Š⁴ 47 — Epomis plebeia Š³ 68 (v těchto případech se slovosled slovníku G. Knapia shoduje se Š³).

Polská a latinská část slovníku G. Elgera se však od čtvrtého vydání slovníku K. Širvyda poněkud liší. Výraznější rozdíly (ve všech případech přetrvávají i tehdy, když se srovnává nikoli se Š⁴, nýbrž se Š³) jsou

⁵¹ Thesavrvs polonolatinograecvs, sev promptvarivm lingvae latinae et graecae... Opera Gregorii Cnapij... Cracoviae... M. DC. XXLI. (II leid.) M. DC. XLII.

306

takové jsou: 1) G. Elger vůbec neuvádí některá hesla K. Širvyda, např.: Ankrowānie, klamrowānie §⁴ 2, Aptekaŕska nauka §⁴ 2, Atlas §⁴ 3, Dąchowka §⁴ 31, Dłubāczkā ogrodniczā §⁴ 32, Dug §⁴ 32, Galąž §⁴ 46, Głodny jestem bardzo §⁴ 48, Głowki czosnku, cebule, etc. §⁴ 48, Głowny. §⁴ 48, Goržey §⁴ 73, Ludzkóść §⁴103, Mądry jestem §⁴ 105, Majętnośćka §⁴ 106, Nim, vide. Im §⁴ 152, Nogietek §⁴ 152, Obeznac się gdzie §⁴ 155, Oblepianie §⁴ 157, Obłocze kogo w szatę §⁴ 157, Obmowca uczonych §⁴ 157, Oboźnego wzrąd §⁴ 158, Oboz ruszam §⁴ 158, Obrąbienie §⁴ 159, zwodzę kogo. (= Vide. — §⁵) Obukiwam §³ 557 (všechna tato hesla jsou také ve slovníku G. Knapia); 2) některá hesla ze slovníku G. Elgera ve slovníku K. Širvyda chybějí (takových přidaných hesel je však mnohem méně než vynechaných), např.: Angelica korzeń. Angelica radix E 2 (toto heslo není ani v mnohem obsáhlejším slovníku G. Knapia), Ani ten/ani ow. Neuter E 3 (srov. Ani ten āni ow/žaden że dwu/neuter K¹ 7; uvádí také K² 7), Anyelski, Angelus E 3 (srov. Anielski Angelicus K¹ 7, K² už však neuvádí), Obijam bląchą. Laminis operio (is ire) E 295 (srov. Obijam bląchą... Laminis cingo, vestio, tego, operio K¹ 585; uvádí také K² 565); zde lze ještě zmínit lotyšské rčení připojené u hesla Gęba E 84, WinB nae māk muttu atples't, které je až poté přeloženo do latiny jako Nescit os aperire a vůbec nemá polský ekvivalent; 3) někde je polská část hesla G. Elgera rozsáhlejší, obsahuje synonyma a varianty heslového slova, které K. Širvyd neuvádí, např.: Deka nastelka / naścielnik. Sagulum stratu instragulum E 56 — Deká, Sagum, instratum, instragulum §⁴ 32 (srov. Deká, Nastółka, Sagum... Instrātum... Instrāgūlum... Strātum K¹ 119, Deká / Nastotką / Naścielnik... Stragulum... Sagum... Instratum... Intragulum... Stratum K² 119), Gieb / gier E 85 — Giersz §⁴ 47 (srov. GierB / gier / gir K¹ 191, K² 190), Gnąbie / gniotę E 88 — Gnąbię §⁴ 49 (srov. Gnabię, gniotę K¹ 197, Gnąbię / gniotę K² 196), jinde se však někdy vyskytuje i opak, např.: Gáydá E 84 — Gáydá, dudá §⁴ 47 (srov. Gáydá, dudá K¹ 188, Gayda / dudá K² 187), Obrąbiam E 298 — Obrąbiam, obrębię §⁴ 159 (=K¹ 591, K² 571); z dalších rozdílů v polské části srov. ještě Adamaßkowa Suknia; Damasceni operis E 1 — Adámászkowy. Damasceni operis vestis §⁴ 1 (srov. Adámászkowy, Damasceni operis vestis K¹ 4, stejně tak K² 4), Zweżam có E 670 — zweżam czego §⁴ 394 (srov. Zweżam czego K¹ 1529, stejně tak K² 1455), Zwatpić v. nadzieję tracić E 670 — Zwątpić / Vide. Nadzieję tracę / serce tracę §⁵ 461 (podobně také §³ 556; srov. Zwatpić, v. Nádźieję strącę, Serce tracę K¹ 1529, Zwatpić / v. Nádźieie strácić / Serce tracę K² 1455; zde bylo zkrácení odkazového hesla nezbytné, protože E ani Š nemají samostatné heslo Serce tracę K² 988). Zwyący żyjący E 672 — Żyjący / żywiący §⁵ 463 (stejně tak §³ 558; srov. Żyący / żywiący / żywy K² 1460; po změně se heslo E ocitlo na poněkud nesprávném místě, protože stejně jako Š se uvádí mezi Zydowski a Zyię); 4) v některých případech je latinská část slovníku G. Elgera rozsáhlejší a obsahuje synonyma, která K. Širvyd neuvádí, např.: (s. v. Gibam) Lento (as.) lentare remos, inflectere E 85 — Lento (as) §⁴ 47 (srov. Lento... Lentare remos... inflectere K² 189), (s. v. Giermak) Plebeia epomis, (idis f.): Epilogium plebeium E 85 — Plebeia epomis (gē. idis. f) §⁴ 47 (srov. Epomis plebeia... Epilogium plebe-

307

ium... K² 189), (s. v. Gniády) Castaneus, obscurus, fuscus E 88 — Castaneus, obscurus Š⁴ 49 (srov. Castaneus, obscurus, vel fuscus ad castaneum vergens K¹ 197, K² 196), (s. v. Zyzny) Faecundus, opimus, ferax, vber, vberrimus fertilis E 674 — Faecundus, opimus, ferax Š⁵ 464 (srov. Fecundus... Ferax... Vber... Vberrima... Vbertus... Fertus... Opimus... K² 1465), na některých jiných místech je to však naopak, např.: (s. v. Aptekarz) Myropola ae. m. Pharmacopola E 3 — Myropola, [ae. m.] Pharmacopola, [ae. m.] unguentarius Š⁴ 2, (s. v. Astrych) Tabulae... E 4 — Tegulae, tabulae... Š⁴ 3, (s. v. Dąb) Quercus (vs f.) E 54 — Quercus, (us. f.), robur (oris. n) Š⁴ 31, (s. v. Obeymuie co) Circumplector (eris) complector E 293 — Circumplector complector, apprehendo, occupo Š⁴ 155, (s. v. Obfićie)... cumulatim E 293 —... cumulatim, plene et cumulate Š⁴ 155; srov. také (s. v. Obracam co) Verto, verso, obverto E 298 — Verto, verso, torqueo aliquid in varias partes Š⁴ 159 (stejně tak K¹ 591, K² 571; G. Elger také zde obverto neuvádí). Z dalších rozdílů lze ještě zmínit občasné prohození abecedně blízkých hesel, srov. E 83, 295, přepracování odkazového hesla na samostatné: Dań Tributum, census, pensio E 54 — Dań, Vide. Czyńsz Š⁴ 31 (Š — podle Knapia), rozdělení jednoho hesla na dvě, srov. Gęsty E 85. Značná část změn ve slovníku G. Elgera byla provedena promyšleně a účelně. Chybí zde také některé zjevné chyby ve slovníku K. Širvyda (např. již není uvedeno nedopatřením vzniklé heslo Zwietrzaty/v. Wywietrzenie Š³ 557, které opakují i obě pozdější vydání slovníku K. Širvyda).

Uvedená srovnání ukazují nejen to, že ze všech vydání slovníku K. Širvyda — hlavního pramene a vzoru slovníku G. Elgera — je G. Elgerovi nejbližší čtvrté vydání. Vyplývá z nich také další skutečnost, totiž že G. Elger (nebo alespoň upravovatelé a redaktoři jeho rukopisu) místy využil i slovník G. Knapia — dílo, o něž se opírá samotný slovník K. Širvyda (III—V vydání) — a některá hesla (velmi zřídka) buď přidal sám, nebo je snad převzal z dalších lexikografických prací.

Zda G. Elger uměl litevsky, či nikoli, lze jen těžko říci. Kdo by se chtěl speciálně zabývat lotyšskou částí jeho slovníku, měl by ji porovnat také s litevskou částí slovníku K. Širvyda a zjistit, zda měla posledně jmenovaná na ni nějaký vliv. Prozatím postačí říci, že K. Širvyd a G. Elger při hledání ekvivalentů polských slov v latině zřejmě nejčastěji postupovali zcela odlišně, např.: Filozofia. Philosophia, studium sapientiae. Pratomęte Š⁴ 42 —...WismodriBen E 77, Okrutnik, Tyrannus, Baysnikas, gaylinikas Š⁴ 180 a Tyran. Tyrannus, Gaylinikas, smarkinik as Š⁴ 321 —...Tyrans/assinsuns/nabbago liauzu aedais E 332 a Tyrans E 553, Papuga Psittacus, (m.) psittace, (es) avis indica. Pauksztis Indios Š⁴ 197 —...Pappugs E 358, Testáment, Testamentum, voluntas vltima. Testamentas Š⁴ 315 —...Pastars prats E 544. Pokud by se nakonec ukázalo, že litevská část neměla na slovník G. Elgera vliv, nijak by to nezpochybnilo tvrzení, že polská a latinská část tohoto slovníku byly převzaty (a jen místy poněkud přepracovány či redigovány — nejčastěji podle slovníku G. Knapia) z trojjazyčného slovníku K. Širvyda. Jediný nelitevský-

308

Další slovník, který by ještě bylo možné uvést jako pramen, je dvojjazyčný (polsko-latinský) slovník K. Sirvyda, vydaný roku 1641 ve Varšavě⁵². Tento slovník pouze postrádá litevskou část, jinak se zcela shoduje se třetím vydáním dvojjazyčného slovníku K. Sirvyda. Zjištěné rozdíly se téměř bez výjimky týkají nikoli obsahu, nýbrž formy, grafické podoby a tiskové techniky (přítomnosti či nepřítomnosti diakritických a interpunkčních znamének; odlišného umístění prvních dvou písmen slov uváděných na stránce — ve slovníku z roku 1641 jsou většinou uvedena pouze v záhlaví stránky, zatímco ve třetím vydání jsou v samotném textu, bezprostředně nad prvním heslem začínajícím těmito písmeny; slovník z roku 1641 nemá číslování stran; dvě hesla §³ 161 Madry a Madry jestem jsou ve slovníku z roku 1641 uvedena jako jedno; ve slovníku z roku 1641 chybějí některé tiskové chyby §³ — například je zde správně uvedeno Gniady, kdežto v §³ 70 je vytištěno Gniazdy; dále zde ještě není chybné heslo Zwietrzaty/v. Wwyietrzenie, které se vyskytuje ve všech třech posledních vydáních). V čem se slovník G. Elgerise shoduje s §⁴ a zároveň se od §³ liší, v tom se liší i od slovníku z roku 1641: z výše zmíněných případů tohoto druhu je pouze jedna drobnost, v níž se slovník z roku 1641 shoduje nikoli s §³, nýbrž s §⁴ a slovníkem G. Elgerise: uvádí se v něm podoba ludzko (nikoli s -ie, jako v §³).

Konstatování, že slovník G. Elgerise (jeho polské a latinské části) má nejblíže ke čtvrtému vydání trojjazyčného slovníku K. Sirvyda a že společné rysy, které tuto blízkost dokládají, mohly vzniknout pouze vlivem jednoho slovníku na druhý, ještě neznamená tvrzení, že G. Elgeris sestavil svůj slovník podle čtvrtého vydání. To samozřejmě tvrdit nelze, protože čtvrté vydání vyšlo v době (1677), kdy již uplynulo pět let od smrti G. Elgerise (1672). Domněnka, že G. Elgeris mohl využít rukopis čtvrtého vydání, by sotva byla jakkoli věrohodná už jen proto, že lze jen těžko předpokládat, že tento rukopis byl připraven mnoho let před tiskem. Je také třeba mít na paměti, že G. Elgeris svůj slovník zřejmě nepsal až na samém sklonku života, když mu bylo kolem osmdesáti, nýbrž mnohem dříve. Zbývá tedy předpokládat, že G. Elgeris při psaní slovníku vycházel z některého staršího vydání slovníku K. Sirvyda, avšak rukopis, který zanechal a který byl k tisku definitivně připravován až po roce 1677, byl pečlivě redigován podle nejnovějšího, čtvrtého vydání. Redakci rukopisu i tisk zajišťovala jezuitská misie v Ilūkště (jak dokládá její podpis pod dedikací vloženou do slovníku).

O mnoho let později, již v polovině 19. století, byl podle trojjazyčného slovníku K. Sirvyda napsán ještě druhý slovník lotyšského jazyka, vydaný rovněž ve Vilniusu⁵³. Jeho autor Jonas Kurminas byl stejně jako G. Elgeris katolickým duchovním. Studoval v kněžském semináři v Kraslavě⁵⁴, který působil v letech 1757—

⁵² Dictionarium polonolatinum. In usum Studiosae Iuuentutis Polonae. Avctore Constantino Szyrwid è Societate Iesv. Editio nova. Varsaviae, Apud Ioannem Trepinski S. R. M., Typogr., Anno Domini, 1641.

⁵³ Słownik polsko łacińsko łotewski ułożony i napisany przez xiędza Jana Kurmina. Wilno. w Drukarni M. Zymelowicza Typografa. 1858 (282 psl.),

⁵⁴ Mezi kněžími, kteří tento seminář absolvovali, uvádí J. Kurminase například G. Manteuffel, viz G. Manteuffel, Krasław, Warszawa, 1901. p. 14.

309

1842, kde se kromě jiných předmětů vyučoval i lotyšský jazyk⁵⁵. Od roku 1821 působil v různých farnostech a filiálních kostelech Latgalska — v Pustinji, Stalarově, Auleji, Siebieži, Skaistě, Varkavě a nakonec v Kraslavě, kde také 11. února 1860 zemřel⁵⁶. Pocházel z litevského rodu⁵⁷. Psal v latgalském nářečí. Kromě slovníku byly vydány také jeho náboženské spisy⁵⁸.

D. Zemzarė zcela správně poznamenává, že slovník J. Kurminase (jeho polská a latinská část) vychází ze slovníků G. Elgerise a K. Širvyda; stejně přirozené je domnívat se, že bylo využito páté vydání slovníku K. Širvyda, neboť muselo být mnohem snadněji dostupné než čtvrté. O tom, že se opíral o slovník K. Širvyda, svědčí už taková hesla J. Kurminase jako Ankrowanie, Aptekarska nauka, Atlas, Dachowka, Dubaszka ogrodnicza, Dług, Gałąź, Głodny jestem bardzo, Główka czosnku..., Główny, Gorzej, Obłoczę kogo w szatę, Obrabienie, která se nacházejí ve slovníku K. Širvyda (5. vyd.), avšak ve slovníku G. Elgerise uvedena nejsou. Vliv G. Elgerise je patrný méně často, o jeho působení však také nelze pochybovat (výraznější je v druhé polovině slovníku); srov. heslo převzaté od G. Elgerise Obijam ściany, formy uvedené v elgerisovském pořadí Żywiący, żyjący, latinské ekvivalenty slova Żyżny převzaté od G. Elgerise uber, uberrimus a podobně. V něčem se J. Kurminas liší jak od K. Širvyda, tak od G. Elgerise. Především je zde latinská část poněkud zredukována: gramatické charakteristiky se již neuvádějí a překlad do latiny bývá často zcela vynechán (a tak se nepostupuje pouze v případech, kdy jsou odkazová hesla předchozích slovníků převáděna na samostatná) — například latinské ekvivalenty chybějí u hesel Ognisty, Ogorzeć na słońcu, Ogorzałość na słońcu, Okazkę mieć, Okazki miejsce, Okipiam, Okopywanie drzew, Okować co, Okroczenie, Okrucieństwo atd. Někdy jsou některá hesla obsažená ve slovnících K. Širvyda a G. Elgerise zcela vynechána — stalo se tak například u hesel Adamaszkowy, Apelulę, Gnida, Ludzie, Ludzko, Zwątpić a dalších. Při opisování polské a latinské části

⁵⁵ Rubon. Pismo zbiorowe, poświęcone pożytecznej rozrywce... VII, Wilno, 1846, p. 18.

⁵⁶ Jeho přesné datum narození lze určit obtížněji. V publikaci Directorium horarum canonic arum et missarum pro archidiocesi Mohyloviensi in annum Domini MDCCCLXI... Vilnae... 1860, s. 134, kde je uvedeno datum jeho úmrtí, se píše, že mu bylo 77 let; dalo by se tedy říci, že se narodil roku 1783. Podle věku J. Kurminase uváděného v tomto každoročně vydávaném informativním přehledu mohylovské arcidiecéze (nazývaném Directorium nebo Ordo, zpočátku tištěném v Mohylevu a od roku 1838 ve Vilniusu) v různých předchozích letech však lze obdobně stanovit ještě několik dalších dat jeho narození — rok 1790 (např. podle údajů z let 1827—1835), 1786 (údaje z let 1824—1825) či 1795 (údaje z let 1845—1846)!

⁵⁷ G. Manteuffel, Bibliographische Notiz über lettische Schriften... p. 18 (Mitau, 1885).

⁵⁸ Homīleja izplētiszona, aba mocība, ku zeymoy un kaydus atnas pažytkus, ik wins siewkurs words lyukszonas diwa „Taws mysu“ un pasweycinoszonas engela „Sweycinota“, caur Bazneyckungu Joni Korminu... Wilnie. Drukarnie Jezupa Zawacka. 1858 (96 psl.). Jaunas mocibas uz abskaydrynoszonas laužu sprostu ab ticeybu swatu un irodumim... caur Baznieyckungu Joni Kurminu... Wilnie Drukarnie Jezupa Zawacku. 1859 (443 psl.). Biskup M. Valančius, který znal dílo J. Kurminase (uvedené náboženské spisy byly vytištěny s jeho svolením), děkoval J. Kurminasovi v roce 1858 dopisem svého sekretáře za jeho péči o vzdělávání Lotyšů (viz „Draugija“, XXVI, Kaunas, 1920, s. 127—128).

310

slova ze slovníku K. Širvyda (V. vyd.); J. Kurminas nedopatřením ponechal neodhalenou čtvrtou — pátou stránku a přeskočil přímo ze třetí stránky na šestou, čímž vynechal všechny články na stranách 4—5 slovníku K. Širvyda⁵⁹ — poslední slovo na písmeno A Azal (wątpiąc) a začátek písmene B, konče slovem Bánkiet, celkem 52 článků.

Ze všeho je patrné, že J. Kurminas byl jen nevalným lexikografem. Zvolil si za vzor slovníky sestavené před několika sty lety a držel se jich velmi otrocky, aniž je doplňoval o nové články nebo se snažil zlepšit jejich uspořádání. Ani nedbal na to, aby všechny slovníkové články byly řazeny přísně abecedně: nahradil-li již neužívanou formu polského slova ze XVII. století novější, ponechal článek na původním místě, nedbaje toho, že nová podoba heslového slova narušovala abecední uspořádání slovníku; například Balwierstwo a Balwierz jsou uvedeny po Barwienia, tedy tam, kde dříve bývala hesla Barwierstwo a Barwierz, ačkoli podle své nové podoby by měla být mnohem blíže začátku písmene B, ještě před Barani; podobně Bardziej a Bardzo, která následují po Barwistą, protože právě zde bylo abecední místo starších hesel Bârziew a Bârzo, by měla být posunuta o šestnáct článků blíže k začátku a zařazena po Bardysz.

Slovník J. Kurminase je pro jazykovědu důležitý pouze svou lotyšskou částí, tedy tím, že obsahuje latgalskou slovní zásobu. V tomto slovníku lze lituanismy nalézt poněkud častěji než v jiných slovnících lotyšského jazyka. Je tomu tak proto, že zaprvé se v samotných latgalských nářečích, o něž se slovník opírá, užívá lituanismů více než v jiných částech Lotyšska, zejména v těch, které leží dále od litevských hranic; zadruhé autor, původem Litevec, mohl sám vkládat tu a tam nějaké slovo do latgalského nářečí, které si osvojil, protože už nedokázal přesně rozlišovat, co je lotyšské a co litevské; zatřetí měl určitý vliv také slovník K. Širvyda. Těžko lze věřit, že J. Kurminas „připisoval ještě ‚slova litevského jazyka‘ vedle slov lotyšského jazyka, aby podle nich litevští duchovní působící v Latgale rychleji porozuměli významu lotyšského slova“, jak tvrdí D. Zemzare (s. 207)⁶⁰. Dokonce i duchovní litevského původu tehdy obvykle uměli lépe polsky než litevsky. Kromě toho, kdyby J. Kurminas skutečně usiloval o to, aby uváděl litevská vysvětlení, činil by tak mnohem obšírněji a neomezoval by se na slova, která jsou často z jiných pramenů známa také jako lituanismy v lotyšském jazyce. Konečně to, že lituanismy vyskytující se ve slovníku J. Kurminase nelze považovat za záměrně připsaná litevská vysvětlující slova, dokládá, že jsou uvedeny promíseně s latgalskými slovy a mají latgalskou podobu (fonetiku, morfologii).

⁵⁹ Tato skutečnost svědčí o Kurminově nepozorném, mechanickém opisování ze slovníku K. Širvyda (a to právě z pátého, nikoli z některého z předchozích vydání) a zároveň o tom, že do slovníku G. Elgera nenahlížel průběžně, nýbrž snad ho na začátku práce vůbec neměl po ruce.

⁶⁰ O něco dřívější je její předchozí tvrzení, v němž se nehovoří o prostém připisování litevských slov, nýbrž o lituanismech: „Kurminas zvýšil ve slovníku počet lituanismů, aby ostatním spolupracovníkům a spolupracujícím usnadnil osvojit si lotyštinu“, viz Rakstu krājums. Veltījums akadēmiķim profesoram Dr. Jānim Endzelīnam viņa 85 dzīves un 65 darba gadu atcerei, Rīgā, 1959, s. 638.

311

Práce D. Zemzare „Latviešu vārdnīcas“ je významným a důležitým příspěvkem k dějinám lotyšské lexikografie, které úzce souvisejí také s litevskou lexikografií. Částečně to dokládá přehled této práce a různé poznámky a doplňky, jejichž cílem je upozornit na některé otázky z dějin lotyšské a litevské lexikografie, které si zaslouží širší a podrobnější výzkum.

Vilnius

V. Urbulis

312