LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, VI

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

NĚKOLIK POZNÁMEK K TOPONYMII JIHOZÁPADNÍ ČÁSTI LOTYŠSKÉ SSR

V. DAMBE

Zkoumané území bylo vybráno od pobřeží Baltského moře — od Rucavy na západě až k řece Mūsa, respektive k Ceraukste na východě, přibližně po Liepāju, Skrundu, Saldus, Dobele a Jelgavu na severu, a na jihu až k naší sousední republice — Litevské SSR. Při přesnějším vymezení styku s Litvou je třeba říci, že zkoumané území se zde táhne od okresu Kretinga až po okres Pasvalys (podle mapy z roku 1956).

V západní části uvedeného území žili před 13. stoletím, tj. před příchodem německého řádu, Kuronci, ve východní části Zemgalové. Po těžkých a neúspěšných bojích za svobodu koncem 13. století se Zemgalové rozptýlili a byli rozehnáni. Z jazykových dokladů lze usuzovat, že část z nich se usadila také v jižní části někdejšího kuronského území podél nynější litevské hranice, s výjimkou několika krajů, např. Rucavy, Duniky a Nīgrandy. Tuto myšlenku svého času vyslovil již J. Endzelīns v článku „Poznámky ke jménu a dialektu Zemgalů“ (FBR V 9). Potvrdily ji také toponymické materiály. Samozřejmě se zde, stejně jako na někdejším kuronském území, vedle zemgalských zvláštností vyskytuje i ta či ona kuronská zvláštnost; například některé místní názvy mají čistě kuronské prodloužení tautosylabického zvukového spojení -ir- před souhláskou nebo jeho další hláskovou změnu, jako -birze (nikoli -birze) me v Priekule U IV 95, Zirņu degšna (nikoli Zirņu-) me v Sātiņi U IV 156.

Naproti tomu do někdejšího centra Zemgalska v okolí dnešního Dobele koncem 13. století přibyli Latgalci, respektive Lotyši, poté co byli poražení Zemgalové odtud vyhnáni nebo uprchli. V této oblasti mohla ta či ona charakteristická zemgalská zvláštnost zaniknout a projevit se v některé z lotyšských zvláštností.

V toponymii jihozápadní části Lotyšské SSR, která zahrnuje také hydronymii, se odrážejí 1) kuronské zvláštnosti v čistě kuronských oblastech; 2) zemgalské zvláštnosti v zemgalských oblastech a 3) vlivy litevštiny, zvláště podél litevské hranice.

247

1. KURONSKÉ A ZEMGALSKÉ ZVLÁŠTNOSTI

1. Délka samohlásek před tautosylabickým r a anaptýze

Jednou z nejcharakterističtějších zvláštností kuronštiny je prodloužení původně krátkých samohlásek před tautosylabickým r a následující souhláskou. J. Endzelīns to uznal již dávno (viz La. gr. 2. § 5, 64. §, 65. §). Jestliže se v lotyšském spisovném jazyce ar a er vyslovují dlouze a s klesavou intonací a mění se v ār a ēr, zatímco lomená intonace délku samohlásky nevyvolává, pak se v kuronských nářečích vyslovují dlouze jak ar, er s táhlou a klesavou intonací, tak i s intonací lomenou; na jihozápadě Kurzeme se navíc prodlužují také i a u před tautosylabickým r a následující souhláskou bez ohledu na intonaci. Kromě toho se toto ir a ūr místy mění v ier a uor. Tak například tam, kde se vyslovuje zvukové spojení ar: Bārta (u E II 161, bývalá obec E II 38; srov. litev. Bartuva u Luk 159; v zemgalských nářečích: Bar̦ta, Bārtava), Vārnupis u Rucavy U IV 99 (litev. Varnupỹs býv.; obec Birži Lki; v zemgalských nářečích: Var’nupe), Sarte² u Aizvīki U IV 18 k (litev. Sartė v bývalé obci Girkaņi Lki; v zemgalských nářečích by bylo: Sar’te) aj.

Se zvukovým spojením er například: Bēržnieki² z Ciecere U IV 113 (zemgalsky by bylo: Ber’žnieki), Cērps z Asīte U IV 13 (zemgalsky: Cēr’ps), Pērkuōns² z Asīte U IV 13, v Rucavě U IV 97 k (zemgalsky: Pēr’kuōns), Zeberkši² z Ciecere U IV 113 (u Zemgalů: Zeberkši).

Se zvukovým spojením ir: Girkales (ve spisovném jazyce: Dzir̦kales-) příkop v Rucavě U IV 99 (srov. litev. Girupis u Luk 167), Malkirte di v Rucavě U IV 99 (ve spisovném jazyce: Malkcirte nebo Malcirte), Zvirbulis z Rucavy U IV 97 (ve spisovném jazyce: Zvirbulis; srov. litev. žvirblis Dlž).

Se zvukovým spojením ur: Kūrša dům z Rucavy U IV 96, Kuōrši (nebo Kurši) z Ciecere U IV 113 (ve spisovném jazyce a v zemgalských nářečích: Kurši), Pūrvs z Nīgrandy U IV 47 (ve spisovném jazyce Purvs), Jūrgu panství v Nīgrandě U IV 47 (ve spisovném jazyce: Jūrgu-).

V kuronské oblasti se zachování původně krátkých samohlásek vyskytuje jen ojediněle, a to v blízkosti zemgalských nářečí a litevské hranice, například v Rucavě Bārbina dům U IV 97 (namísto očekávaného Bārbina-), Stērvens² z Asīte U IV 13 (namísto Stērvens) aj.

Naproti tomu za nejcharakterističtější znak jazyka Zemgalů je třeba považovat původní vynechání samohlásek v tautosylabických spojeních s r před souhláskou, respektive zachování původní krátkosti. Zejména v minulosti bylo toto původní vynechávání samohlásek spojeno s anaptýzí, tj. vsunutím krátkého vokalického zvuku za -r. V dnešní běžné mluvě anaptýze často zanikla nebo zaniká; i původně krátké samohlásky se přizpůsobují výslovnosti spisovného jazyka, protože s rychlým růstem kulturní úrovně nářeční zvláštnosti rychle mizí pod vlivem spisovného jazyka, který lidé slýchají v rozhlasovém a televizním vysílání a který se učí ve školách. K zániku nářečních zvláštností přispívají také přistěhovalci odjinud. Pouze v řeči nejstarších obyvatel a předškolních dětí, stejně jako v místních jménech a příjmeních, lze ještě pozorovat tendenci zachovávat původní krátké samohlásky a anaptýzi.

Anaptýzi jako možný znak starého zemgalského dialektu uvádí J. Endzelīns, například v La. gr. 2. § d a 66. §), Latviešu valodas skaņas un formas¹ 2. § d a

¹ V Rize, 1938.

248

64. §. Jsou místa i na někdejším území Zemgalů, například, jak již bylo řečeno, v poměrně širokém okruhu kolem Dobele, kde se tento jev nezná. Lze se domnívat, že sem přišli Latgalci neboli Lotyši z pozdějšího Latgalska, z území Vidzeme. Naproti tomu v jižní části někdejší Kuronské země je anaptýze známá; tam se, jak bylo řečeno, ve třináctém století usadili Zemgalové.

V místních názvech zemgalských oblastí se původní krátké samohlásky objevují ve starších zápisech, například roku 1811 je v Džūkste zaznamenán název usedlosti „Kareckle“, ale roku 1835 už místo něj „Karkle“ U V 403 = Kārkli; roku 1811 v Eleji z „Tscheresi“, později Čērši U V 406; roku 1811 a 1835 v Jaunpilsi, respektive ve Smukās či Remte, „Turake“ U V 485 — později Turķi (?); koncem 19. století pl v Blīdene „Barabala“ B U V 470, později Bar'balas.

Ve třicátých letech zaznamenal původní krátké samohlásky na zemgalském území J. Plāķis ve své sbírce místních názvů vydané univerzitou. Anaptýzní vokál byl i tehdy často tak krátký, že jeho kvalitu nebylo možné určit. Dnes je anaptýze ještě obtížněji postřehnutelná, protože často zcela zanikla nebo po ní zůstaly jen nepatrné stopy. Autorka se o tom přesvědčila v létě roku 1961, když po osmi letech znovu procházela typické území zemgalského nářečí — Blīdene na západě staré Zemgale. Jen jedna stará babička poslala za svou přítelkyní a řekla, ať jde za Stemberģene, které všichni ostatní říkají Stember’ģeni nebo Stemberģeni. Je třeba poznamenat, že ve dvacátých letech zde všichni místní anaptýzi vyslovovali pravidelně a poměrně zřetelně. Ještě v roce 1953 byla anaptýze často slyšitelná.

V zápisech ze třicátých let byla kvalita vsunutých vokálů nejlépe zachycena na zemgalském území ležícím ve staré Kuronské zemi, například v Ezerē, Kursīši, Rubā aj. Takto: Var'nas z Ezerē U IV 115 „Vārnas“, Ber'zi z Kursīšos U IV 129 „Bērzi“, Ver'ša mokřina v Ezerē U IV 116 „Verša-“, Ver'mji z Kursīšos U IV 129 „Vērmi“, -birze me v Rubā U IV 150 „-birze“, Zvir'buļi z v Ezerē U IV 115 „Zvirbuļi“, Jur'gu muižu v Ezerē U IV 115 „Jurgu-“, -pur'vs pl v Bārtā U IV 69 „-purvs“.

Na území staré Zemgale byla již ve 30. letech kvalita anaptýzního vokálu zachycena méně zřetelně. Jsou místa, kde se ji podařilo zaznamenat, například v Annenieki ti Atsperētenes tilts U V 456 „Atspertenes“, v Lieplatone z Staraki U V 426 „Stārki“, me -pur'vs U V 427 „-purvs“, v Zaļenieki z Ķer'kšļi U V 451 „Ķerkšļi jeb Ķērkšļi“, di Var'žu dīķis U V 451 „Varžu-“ aj. Na ostatních místech je anaptýze označena buď malým obráceným e, které vyjadřuje krátkou, nepřesnou hlásku, například v Bikstos u Ber'ze U V 468 „Bērze“, v Blīdene Starka dīķis U V 469 „Stārka-“, v Lestene z Spir'gas U V 486 „Spirgas“, v Vilce z Zirni U V. 443 „Zirni“ aj., anebo je vyznačena pouze krátkost příslušné tautosylabické hlásky, například v Bikstos pl -kārkļi U V 468 „-kārkļi“, ve Vecauce di Ģēr'vis U V 463 „Ģērv is“ aj.

Podle materiálů expedic z padesátých let Institutu jazyka a literatury Akademie věd Lotyšské SSR lze přesněji určit oblasti, kde je anaptýze dosud více či méně slyšitelná, a kde zanikla a uvolnila místo výslovnosti spisovného jazyka. Anaptýze, užívaná více či méně zřetelně, častěji či řidčeji, byla zachycena také na několika místech, o nichž se dosud nevědělo, například v Īle, Penkule, Sniķere, Ukros, Vadakste a Vilce — na území staré Zemgale — a vzácně také v jihovýchodní části okolí Saldus, na území staré Kursy. Expedice už anaptýzi nezachytily v Aizviķi, Bārtě, Bunkě, na jihu Embūte, v Gramzdě, Sātiņi,

249

ve Vaiņode — na území staré Kursy — a v Platoně — na území staré Zemgale, kde byla anaptýze dříve známa.

Zda byla anaptýzní hláska všude stejná, nelze s jistotou určit. J. Endzelīns v La. gr. 66. § uvádí, že na některých místech, například v Ezerē, Nicā a Virgā, šlo o běžnou hlásku a, jinde však, většinou po er, o zcela krátké e; po ar, ir, ur o krátké a, vzácněji o krátké e. Vzácně byla v anaptýzi zaznamenána krátká i, například v Lielplatone. Na některých místech, například ve Strutele a Vecauce, nebylo zabarvení anaptýzního vokálu možné určit.

Po pečlivém studiu v Blīdene bylo zjištěno, že po tautosylabickém r, které následuje po a, se vkládá krátké a, například Bārbala pl p „Bārbala“; po i — krátké a, někdy e, Biŗāži z p „Birži“, Stiŗānu nebo Stiŗēnu plāvele pl p „Stirnu“; po e, které je vlivem anaptýze vždy široké, krátké široké e — Beŗže u p „Bērze“; po u — krátké a, například Vēbuŗaga me p „Vēburga“.

Na jiných místech zemgalského území se při slyšitelném zabarvení anaptýzního vokálu s určitými obměnami projevují podobné jevy. Po tautosylabickém ar se obvykle vkládá krátké a; jen vzácně, například v Kursīši, je vedle a slyšet krátké e, například Kar'kliņi z U IV 129 „Kārkliņi“. Po er se vkládá jak a, například Kerakšli z Zaļeniekos U V 451 „Ker(k)šli nebo Kērkšli“, tak úzké e, například Vermji z Kursīšos U IV 129 „Vērmi“, i široké e, například Beŗzi z Kursīšos U IV 129 „Bērzi“. Po ir se objevuje vložené a, například Sirəsniņas z Ezerē U IV 115 „Sirsniņas“, i e, například Birəznieki² z Rubā U IV 149 „Birzenieki“, dále široké e, například Girēti mz Nicā U IV 86 „Gir(i)ti“, a také i, například příjmení Spirģis v Nicā U IV 87 „Spirģis“. Po ur je obvykle slyšet a, například Burəbas z Nicā U IV 86 „Burbas“, někdy však také e, například tamtéž v Nicā Urbēņi² U IV 86 „Urbēņi“, a široké e, například -purēvs v Kursīši U IV 130 „-purvs“.

V Blīdene je zabarvení krátké vložené samohlásky a nejzřetelněji slyšet po ur. Zvláštností Blīdene a mnoha dalších zemgalských nářečí, zejména na území staré Zemgale a v jeho blízkosti, například v Aure, Biksti, Ilē, Jaunpilsi, Lielauce, Rubā, Vadakste aj., je také to, že ve výslovnosti tautosylabického r je slyšitelná intonace, pokud se příslušná slabika původně (i ve spisovném jazyce) vyslovuje s dlouhou nebo přerušenou intonací, zatímco při klesavé intonaci intonaci postřehnout nelze; například Kaŗāavu kalns ka, -safags mzs, ale Darza dīķis di v Blīdene p. Tautosylabická ar a er často při dlouhé a klesavé intonaci nabývají délky samohlásek spisovného jazyka. Tu a tam se v takových případech ještě zachovaly ozvěny anaptýze, přestože vokál se prodloužil, například v Penkule, Zaļenieki aj.

2. Tautosylabické n

Jak již uvedl J. Endzelīns v Gramatice lotyšského jazyka, § 2 c, § 83, Kurši ve svém jazyce zachovali tautosylabické n, které v latgalském, respektive lotyšském jazyce zaniklo. V místních názvech se toto n odráží v plné míře. Samozřejmě, protože v každé oblasti docházelo k neustálému pohybu obyvatelstva, jedni odcházeli, druzí přicházeli a do rodin se přimíchávali lidé z jiných krajů, místní názvy tuto i jiné právě zmíněné zvláštnosti ve všech případech důsledně neodrážejí; dávná kuršská tendence je však patrná dodnes. Nesvědčí o ní místní názvy, jejichž základem jsou výpůjčky z germánských jazyků a livonštiny, v nichž se tautosylabické n někdy zachovává i v lotyštině (tj. v jazyce celého lotyšského národa), např. Ēlandes butka mz v Nīgrandě U IV 47 < v. Elend, Lindas² mz v Nice U IV 86, Lindas mājas z v Pērkonē U IV 91,

250

Lindenē² potok Skrunda U IV 159, Lindenes potok v Lutriņi U IV 134 < srov. Linde; srov. také est. Lindi obec.² Je známo, že tautosylabické n se zachovalo nejen v kurštině, ale v celé lotyštině také v přejatých slovech z litevštiny, např. Laņkutis U IV 73 nebo Laņkuči E II 38 usedlost v Dunikā, Laņkutis usedlost v Rucavě E II 44, Laņkuti usedlost v Nicā U IV 86; srov. litev. Lankučiu kaimas obec v okrese Klaipėda Lats 779, litev. os. jm. Lankutis a pruské os. jm. Lankut Trautm 51 s. v. Lankut. V někdejší kuronské oblasti je však tolik místních jmen se zachovaným tautosylabickým n, že je nemůžeme všechna považovat za výpůjčky. Zde se vyskytuje například slovo banda — Bandas kalns v Aizputē E II 5, Bandēnes neap Briņķos E II 11, potok v Embūtē U IV 32, Bandēnieku sudmalas v Pērkonē U IV 91 aj.: bānda I 1 „kus pole přidělený čeledínovi hospodářem jako mzda nebo osivo na něm“ ME, což odpovídá litev. bandā 1 Dlž, os. jm. Banda v někdejší obci Smalvi Apg 539, pruská os. jm. Bandayn a Bandun Apr 16 aj. Na lotyšském, resp. lotgalském území by tomu odpovídalo *buoda. Samotné slovo laņka nacházíme v odvozeninách a slovních spojeních v místních jménech asi na 60 místech v kuronském prostředí³, například Laņka potok (a ves) v Laži U IV 45, E II 18, v Nīgrandě U IV 48 aj., Laņkas dārzs louka v Rucavě, Laņksež usedlost v Durbē E II 39; srov. litev. laņkā Dlž, Laņkā louka v někdejší obci Panemune, potok v někdejší obci Balninkai, osada v někdejší obci Imbradas, Laņka potok v někdejší obci Panemunas, Laņkakjemis obec v někdejší obci Kruona, Laņkupis řeka v někdejší obci Seda aj. Lki, Lankos Lauko kaimas obec v okrese Plungė Lats 779, pruské místní jméno Lankaym Apr. 82. Srov. také církevněslovanské ląnka „mořský záliv, údolí, louka“, rus. лука „ohyb, zakřivení, louka či lesní pozemek v říčním zákrutu, úvoz, údolí“, pol. łąka „louka“ LeW 339. Lotyšsky by tomu odpovídalo slovo luoka. Protéká zde velká řeka Veņta E II 158 = litev. Ventà Lki, v Rucavě je dům Meņca E II 44, v Gaikos Meņču pļava U IV 121 louka, ve Vecpili Meņču purvs U IV 105 močál a jinde podobná pojmenování. Správně lotyšsky by bylo *miecā, *miece; srov. litev. mēņķe Dlž, LeW 436. Tu a tam se také v Kuronsku v místních jménech vyskytuje slovo liņga, např. Liņga jezero v Nogalē E II 118, Liņgas dīķis rybník v Zantē U IV 239, „Liņge“ usedlost v Grobiņi z roku 1858 U IV 81 a v Pērkonē U IV 93. Slovu liņga může odpovídat nám známý vrhací nástroj liņga, který snad < litev. ling nebo liņga LW 195, 198, respektive est. ling „prak (vrhací zařízení, linga)“ J. Tamm 285, kořen tohoto slova však může být také totožný s kořenem litevského slova liņginti, liņguoti Dlž, tj. lotyšské „kývat se, kolébat se“, nebo liņge 1 „kývání“ Dlž; srov. také LeW 331 s. v. laigyti. Máme město Skrunda, které by správně lotyšsky bylo *Skrūda. Zde je uvedeno jen několik příkladů: je jich mnoho a potvrzují názor J. Endzelīnse o zachování tautosylabického n v jazyce Kuršů a jejich potomků.

O zvláštnostech jazyka dávných Zemgalů bylo napsáno málo. Je třeba zmínit výše uvedené názory J. Endzelīnse na krátkost samohlásek v tautosylabických spojeních s r před souhláskou, domněnky P. Šmita o realizaci ķ, ģ jako ķ, ģ v článku „O národnosti Zemgalů a Sélů“ FBR I 48 a násl. a poznámky K. Būgy k tomuto článku P. Šmita — Kalba ir Senovė I 85. Po podrobné analýze místních názvů typické zemgalské nářeční lokality Blīdene a určení jejich rozšíření

² Lvv I 2, s. 308, s. v. līndas². Základem některých takových místních názvů může být také kořen litevského slovesa lišti, který se vyskytuje například v litevských odvozeninách lindynė, lindynė „úkryt, skrýš, schovka“ LeW 377 s. v. lišti. Srov. také lit. vv Lindynė pu v někdejší farnosti Varniai Lki, Lindynės me v někdejší farnosti Viduklė Lki, Lindynė pu v někdejší farnosti Varniai Lki aj.

³ Viz Lv I 2, 256—258.

251

V. Dambe v jubilejním sborníku věnovaném akademikovi J. Endzelīnsovi v roce 1959 vyslovila názor, že snad lze považovat za zvláštnost zemgalštiny zachování tautosylabického n, stejně jako v litevštině, staré pruštině a kurštině, na rozdíl od latgalštiny, respektive lotyštiny. Mezi zdejšími místními názvy jsou ovšem i některé, v nichž tautosylabické n zaniklo nebo se vyskytují obě podoby — s tautosylabickým n i bez něj, například Luōkene nebo Lūocene pļ p, ale Lāņkas me p, Lāņkas pļ p (srov. lit. lankà aj.; viz výše), Rinka(s) strauts nebo Rika strauts stt a pļ p (srov. lit. Rinkai + mu v někdejší farnosti Mėrkinė Lki, Rinku vienkiemis v okrese Nemenčinė Lats 907) aj.

Některé jsou výpůjčky, v nichž se tautosylabické n zachovalo pravidelně; například výpůjčky z germánských jazyků, jako Brandavīnene pļ p < lot. brandewin, Grenču kruogus < v. Grenze, Rundāle pļ < staropruš. rundel „co je uděláno do kruhu“ MnW III 531. Několik výpůjček pochází z livonštiny — Īņi + z p, Īņu ezers p < liv. i’nnõ „usnout“ LW 73, uņ „spánek“ LW 452, Kangaru kalns p < liv. kāngar „vlnitá vyvýšenina terénu (v lese)“ LW 112. Za litevismus je třeba považovat název domu Briņķi E II 143 a p: lit. brinkti Dlž, LeW 53 (s. v. brangùs), Lž I 863 nebo brinkis Lž I 861, Lž 126.

U přibližně osmi základních slov místních názvů z Blīdene s tautosylabickým n se paralely vyskytují v litevštině, například již výše uvedená banda, lanka, dále Baņdzene pļ p < baņga ME (srov. lit. bangà Dlž, Lž), Buņci z E II 143 a p (podle dosavadních údajů se vyskytuje na 7 místech v kuronské a 7 v zemgalské oblasti; srov. lit.: buņķis nebo buņķis Lž I 953, 954). Dále je třeba uvést místní názvy: Ēņcene pļ p: lit. enkiuoti Lž, ēņgti Dlž; Ģiņterenes pļ p: lit. ģiņtaras Dlž (lot. dzintars, respektive dzītars ME); Īņdžu māja + z p: lit. iņgsti LeW 10 s. v. angùs, iņgti Dlž, iņgti Dlž, iņgis Dlž; Vēņteru kalns p: lit. vēņteris Dlž aj.

U přibližně devíti místních názvů z Blīdene s tautosylabickým n nemáme přímou litevskou paralelu, například Dūņki z E II 143 k: lot. duokis ME nebo duocis „solnička“ (?), Īņta kalns p: osobní jméno Inte, heslo Indriķis ve slovníku Ulmanise 351, Juņgaiņis pļ p: lot. Jūgaiņi (jako z v Penkule E II 81): lot. jūgs ME (lit. jungas Dlž), Kļeņces z E II 143 k: lot. kliecis „spodní část bochníku, je-li mazlavá, lepkavá“ ME, kliekis 1 „mazlavá, lepkavá hmota, těžká jílovitá půda“, 2 „nedopečený, mazlavý chléb“ ME, saklieķēties „stát se mazlavým, lepkavým“ ME (?); Plūņci z E II 132 a p: lot. plūcis „říká se o člověku, který je úplně promáčený (zmoklý)“ EH (srov. také lit. plūnkti 4 Dlž); Puņkas pļ p, Rinkas- pļ, str (viz výše) aj.⁴ Mnoho těchto slov z Blīdene se vyskytuje v místních názvech také v jiných zemgalských oblastech. Kromě toho se jinde v zemgalském prostředí vyskytuje rovněž mnoho slov s tautosylabickým n, z nichž velkou část nelze považovat za výpůjčky. Uveďme jen několik. Ve Vecaucē jsou například Aņģes z E II 129, Aņģu purvs v Ilē U V 480, Aņģi z v Bērzē E II 72, Aņģenes pļ v Bērzē U V 388 a p aj. Lze předpokládat, že jim odpovídá lit. angis Dlž, lot. uodze ME, pr. angis, lat. anguis LeW 10 s. v. angùs. Toto slovo se vyskytuje také na několika místech v severním Vidzeme (např. Aņģis pu v Sēļi p, z v Ģēri E I 92, Aņģi z v Ternēja E I 107, Aņģa kalns la v Sēļi p, Aņģene zátoka jezera Burtnieki a Aņģītis + ez, la., pu a +z v Sēļi p, Aņģītis z v Rencēni E I 101 aj. Lvv I 1 s. v. aņģes),

⁴ Podrobněji se těmito slovy zabývá V. Dambe v článku „Místní názvy v Blīdene jako svědkové minulosti“, ve sborníku věnovaném akademikovi J. Endzelīnsovi, Riga, 1959, 436—438.

252

kde to lze srovnávat s lit. hang „сургоб“ J. Tamm 85, není však vyloučeno, že i tam kdysi žili Zemgalové, jejichž jazykové stopy se zachovaly v místních jménech. Ve prospěch této domněnky hovoří také některá další místní jména, z nichž některá budou v tomto článku uvedena níže, a některá další jazyková svědectví, jimiž se zde nebudeme podrobněji zabývat. Upozorním pouze na nevyřešený problém původu středního dialektu lotyštiny, resp. oblasti spisovného jazyka. Nářečí středního dialektu procházejí středem území Lotyšské SSR od severovýchodu k jihozápadu a zahrnují oblasti středního Vidzeme a Zemgale. Obvykle se předpokládá, že od 13. století žili v Latgale a Vidzeme (s výjimkou livonského území na západě) Latgalci neboli Lotyši⁵, kteří po porážce Zemgalů ve 13. století pronikli také do střední části Zemgale a jejichž jazyk se stal základem nářečí středního dialektu. Nabízí se však otázka, zda vytvoření tohoto středního dialektu nemá zásadní význam právě pro Zemgaly, kteří ve své době žili také ve Vidzeme. V Zemgale existuje jen jeden dialekt, kdežto potomci Latgalců, resp. Lotyšů, mají dva: pásmo středního dialektu, které se nářečím Zemgale značně podobá, a výrazně odlišný hornolotyšský dialekt. Některé jazykové jevy hornolotyšského dialektu lze vysvětlit pozdějšími vlivy, jiné nikoli. Je proto důvod se domnívat, že vliv Zemgalů ve Vidzeme byl kdysi značný. Nevíme jistě, kdy a v jakém počtu se tam dostali — zda ve 13. století, když prchali po porážce ve válkách za svobodu nebo když je tam řád deportoval, anebo zda tam přišli mnohem dříve. Ž. de Lanua (Gillebert de Lannoy) ve svém cestopise z počátku 15. století⁶ zmiňuje Zemgaly také na cestě z Rigy do Narvy. V posledních několika desetiletích archeologové problém Zemgalů ve Vidzeme nezkoumali. Ve třicátých letech byly ve Vidzeme objeveny zemgalské mohylové hroby v Lielstraupe, Vecpiebalze, Krape, Krimulde, Ķeipene, Līgatne a Nītaure⁷, tj. na území jihozápadně od výše zmíněného území, kde se nacházela Anģu. Tyto nálezy nebyly zpochybněny a archeologové Lotyšské SSR E. a R. Šnoreovi jsou přesvědčeni, že jde skutečně o zemgalské hroby, jak při konzultaci uvedla archeoložka E. Šnoreová z Historického ústavu Akademie věd Lotyšské SSR.

Jak v kuronském, tak v zemgalském prostředí a ve Vidzeme, zejména podél mořského pobřeží, se v místních jménech vyskytuje slovo reņģe. Jestliže ve Vidzeme a v novější době také tu a tam v severní části Kurzeme⁸ může souviset s mořskou rybkou — reņģi „clupea harengus L“ ME, která se litevsky nazývá strimala, strimulė, strimelė „mellota vulgaris“ LeW 923 (kde je považována za možnou výpůjčku z němčiny) a které odpovídá livonské reņģ⁹, pak zemgalské a ostatní kuronské reņģe s ní rozhodně souviset nemůže, protože rybce se tu obvykle říká strimalu, stejně jako v litevštině, nebo se jí místy říká siļķu¹⁰. Některé zdejší příklady místních jmen: Reņģe +mu v Zebrene E II 139,

⁵ Srov. mapu území Lotyšska ve 13. století v knize Dějiny Lotyšské SSR I mezi s. 68 a 69, Riga, 1953.

⁶ Vydáno v F. G. Bunge. Archiv für die Geschichte Liv- Esth- und Curlands, V, Dorpat, 1847, 171.

⁷ Údaje podle „Dějin Lotyšska“, I, 1, Riga, 1938, 106.

⁸ Např. ve Strazde v místopisném kartotéčním souboru Ústavu jazyka a literatury AV, v Dzirciene EH, v Kandavě a Laidze podle pozorování vědecké spolupracovnice Ústavu jazyka a literatury AV M. Graudiņové.

⁹ Jak je uvedeno v ME, s. v. reņģe, může jít o výpůjčku z lotyštiny, resp.< něm. He-ring prostřednictvím kuronštiny. Srov. také LW 333.

¹⁰ Např. ve Ventspilsu a Popē EH, s. v. reņģe; opraveno podle pozorování M. Graudiņové.

253

u > Tērvete E II 158 k, kdysi část farnosti v Ezerė U IV 116, Reņģes panství +mu v Rubā U IV 149, Reņģes louka(y) v Bukaiši U V 392, v Mežmuiža U V 418 a jinde. Na těchto místech má slovo reņģe zcela jiný význam. Místy se zde reņģe říká příkopu, např. v Nīce. Místy význam dosud nebyl objasněn. Srov. litev. Reņģe u býv. farnosti Žagarė Lki a reņģti LeW 719.

Několik dalších příkladů s tautosylabickým n viz dále v pojednání o k, ģ.

3. k, ģ > c, dz a k, ģ

Par kursisku īpatnību J. Endzelīns La. gr. 2. § c un 87. § uzskatījis c un dz k, ģ vietā¹¹. Vietvārdos tas lielā mērā apstiprinās. Te rodam Ceņkuoni pgd un Ceņkuonas² c Pērkonē Lvv I 1: liet. keņkti Diž¹², Ceņtupus z Edolē E II 148; liet. kentulys Lž V 572. Bij. pag. un +mu, cp p ir Cirava E II 11, kam varbūt atbilst liet. kyruš Lž V 874; tāpat Nīca² jeb Nīce² E II 41 (senāk: „Nicava“ Latviešu Avīzēs 1826,9 sludinājumā) un u Nīca² (resp. Bārtas lejasgals) E II 161, kam rada liet. Nykta u bij. Pažežerēla pag. Lki, Nykis u bij. Surviliska pag. Lki (Nyka > Nemunā, Nykis > Łaudē, Neveži, Nemunā, Nykuotė > Nemuna Luk 185 k). Sastopam Rucavu bij. pag., +mu E II 44, 45, cp p: liet. Rūkjava. Atrodam Dzembeš² z Cirava E II 11: liet. Gemėbine u Lki, Gembasalio kaimas c Lazdiju rajonā, Gembiškių kaimas c Jonavas rajonā Lats 698. Ir Džerve bij. pag. un mu E II 13, Džerves dīķis dī Purmsatos U IV 53, Džerženi z Dunikā E II 38, Nīcā E II 41: liet. gėrve Diž, Gervių kaimas c un -vienkiemis Jonavas rajonā, Gervėnių kaimas c Alītus, Ukmerges, Lazdiju, Vilkijas rajonā Lats 700 (sal. arī Lvv I 1 s. v. dzērve); Dzināre ir +mu Aprikos E II 7, Dzinātari z Priekulē E II 42, Dzinātarciems c Džervē U IV 29, Dzinātnieki z Pērkonē E II 42 u. c.: liet. gīntaras Diž, Gintaras u Luk 167 k, Gintaru kaimas c Kretingas un Linkuvas rajonā Lats 702. Dziirkalis ir dī un ez Vērgales E II 23 un 47, Dzirkiakų² ciems ir Nīcā p (Lvv I 1): liet. Girkaliai c Klaipėdas un Sedas rajonā Lats 704.

Pro důkaz lze uvést velmi mnoho podobných příkladů.

Jak je tomu v zemgalském prostředí? Zde je značné množství místních jmen s pro Kurše a zejména pro Lotyše nezvyklým k, ģ, která nelze všechna vysvětlit jako běžné výpůjčky, u nichž by byla normální. To vede k domněnce, že se zde zachoval nějaký velmi starobylý rys zemgalštiny, jímž byli Zemgalové bližší Litevcům a Starým Prusům než Kuršové, kteří na příslušném místě změnili baltské k, ģ v c, dz, stejně jako Latgalci neboli Lotyši. J. Endzelīns v Latviešu valodas gramatika, § 89 d, uvádí, že většina forem s neobvyklým k, ģ byla patrně převzata z litevštiny nebo z nějakého jiného (nyní vymřelého) baltského dialektu. Rozhodněji bude možné soudit, až bude znám zeměpisný rozšíření těchto forem a všech místních jmen Lotyšska. P. Šmits ve výše zmíněném článku¹³ uvádí řadu slov, která foneticky nejsou ani zcela lotyšská, ani kurská, ani litevská, a zároveň konstatuje, že neznámé vymřelé nářečí je třeba hledat právě

¹¹ Také místo k, ģ, které se nachází před palatálními samohláskami.

¹² Pokud ne z v. zanken.

¹³ FBR I 48.

254

v Zemgale, kde se dochovala místní jména: Iecava neboli Iecava (něm. Ekau)¹⁴, jezero Ķerkliņi¹⁵, Ragene (v kronice Racken), Anģi aj. K. Būga v Kalba ir Senovė I 85 v souvislosti s názorem P. Šmita zpochybňuje jméno Ragene, ale za možnou považuje hlásku k ve jménu Iecava a vyslovuje domněnku, že jezero Ķerkliņi a výše uvedené Anģi by mohly svědčit o palatalizovaných k, g. Kvůli nedostatku materiálu ze zemgalských nářečí však problém podle něj prozatím zůstává nevyřešen.

Po analýze místních jmen na zemgalském území se nabízí určitý základ pro závěr, že jednou ze zvláštností starého zemgalštiny bylo patrně ḱ, ģ > k, g a že tato zvláštnost jako tendence v typických zemgalských nářečích přežívá až do současnosti, ačkoli se již v listinách ze 13. století objevují také podoby, v nichž se místo očekávaných ḱ, ģ vyvinuly c, dz, např. „Stagnum Autzil“¹⁶, pokud nejde o složené slovo, a několik dalších.

Analýza místních jmen v Blīdene¹⁷ odhaluje, že několik slov (asi 2%) s k, g má livonský původ — např. Pukene p < liv. puk’k’ nebo put’t’ „květina“ LW 319 sk, snad z Bēķi E II 132 < liv. bākkā „bečet“ LW 35.

Původ asi 29% slov s k, g je třeba hledat v dolnoněmčině a střední dolnoněmčině, např. Kraģenes di, pl: kragis I „dřevěná trojnožka k sezení, podstavec, na který se něco staví a pokládá“ ME < dolnoněm. schrage „podstavec (ze dvou párů zkřížených noh), např. koza na řezání dřeva, podložka pod sud apod.“ MnW IV 132 nebo kragis II „mrcha, starý člověk“ < nář. kragge ME; Kīves diķis pl p < dolnoněm. kiff „hádka, spor, válka“ MnW II 467; Strēķi la p < dolnoněm. streke 1 „čára, linie“ MnW IV 429, 2 „provaz, lano, šňůra“ MnW IV 430 aj.

Několik slov lze přímo srovnat s litevštinou, např. Briņķi z E II 143 a p < lit. brinkti Dlž, Lž I 863 nebo brinkis Lž I 861, Giēzenes pl p < lit. giēžti (?) Lž III 294.

Asi 29% slov má odpovídající podoby v litevštině, lotyštině i dalších indoevropských jazycích, např. Buķi z E II 143 by mohlo být: lot. bucis I ME = kozel „Bock“ ME < dolnoněm. Buck „kozel“ MnW I 443, avšak v Blīdene znamená bukis také podle ME s. v. „nádoba, v níž se drtí a uchovává sůl“; foneticky tomu odpovídá bucis II „koš na sázení, pletený z vrbových prutů“ ME a lit. būkis „pletená rybářská síť“ LeW 63; potok Ģer’des strauts str p, kterému foneticky odpovídá lot. Dzērdūpite (> Gauja p) Lvv I 1, lit. Gerdà pl v býv. obci Tverai Lki, Gerdžių kaimas c v okrese Šakiai Lats 699; Lūgene¹⁹ pl p: luga II „bahnitá hmota vznikající v zarůstajících jezerech“ ME nebo luga „želatinovitá hmota, kaše“ ME, lit. liūgas, liūgynas, liūgynė Dlž, liūg(n)as LeW 379, slovanské лужа¹⁹ „louže, kaluž“, ukr. ту́жа, staroruské лужа, v Лжа > ve Velikém, slovinské lúža, české louže, staročeské lůže

¹⁴ Iecava (Iēcave neboli Iēcūve) u > Lielupe (na horním toku také: Iecava, Iēcava neboli Iecave) E II 157, Iēcava (v Ozolnieki) U V 441, Iēcūve (Garoze) U V 409, Iēcava a Iēcves (Dau-dzese) U V 321, Iēcķe neboli Iēcķves (Sērene) U V 362, Iēcķeve (Taurkalne) U V 374, Iecava (neboli Iēcīve v Kurmene) U V 339, sc p, + mu a obec E II 30 k.

¹⁵ Ķerķliņi + mu ve Zvārde E II 107, jezero Ķerķliņi² tamtéž p.

¹⁶ Liv-, Esth- und Curländisches Urkundenbuch nebst Regesten. Herausgegeben von Dr. Fr. G. von Bunge, I Band, Reval, 1853, 545 lpp. 432. senrakstā (1272. g. 7.X).

¹⁷ Viz výše citovanou práci V. Dambese „Blīdenes vietvārdi kā pagātnes liecinieki“ 427 a násl.

¹⁸ Srov. také Luģi z Kalnciems E II 79, Lugenieki z Bēne E II 130, Lugītis pl ve Valgunde U V 450, tj. v zemgalském prostředí.

¹⁹ H. M. Шанский, В. В. Иванов, Т. В. Шанская, Краткий этимологический словарь русского языка, Москва, 1961, 187.

255

„Pūzte, bažina“, staroslovanské *lougiā, ilyrské *lugos nebo *lugā „bažina“, řec. λυγαῖος „temný“, [..] „temnota“ Fasm II 66; srov. také lotyšské město Ludza a u Ludze (> Rauža > Palsā > Gaujā E I 114, Lvv I 2), litevské Lūgas ka, pl, býv. okr. Alītus Lki; viz také K. Būga Tīž I 30 s. v. Eža a Lvv I 2 s. v. ludza.

Přibližně u 26% slov s k, g nelze nalézt paralely v litevštině, avšak pravidelné podoby s c, dz se vyskytují v jazyce latgalských, resp. lotyšských a kuronských potomků, např. Duģis ez p < dugt (?) „zamlžit se, zakalit se, ztemnět, rozhněvat se“ ME; srov. lot. dudžains = „bažinatý“ a „divoký, plachý, neklidný“ ME (u Lotyšů a Kuronců by bylo dudžis); Mar’ķene pl p: lot. Mārcene < lot. mārks I „máčecí jáma na len, lenový močál, malý rybník na louce“ ME; Plūokis neboli Plūocene pl p: lot. pluocis I 1 „bažinaté, pohyblivé místo“, I 2 „(prázdný) prostor, mýtina“ ME, I 3 „bažinatá louka, louka“ ME; Pluocis se přitom často vyskytuje v místních jménech v Kursu, např. Pluoči² z Edolē E II 148, Pluočis pl Kazdangā E II 16, Kuršīšos E II 95 atd.; Rūķi z E II 143 a p: lot. rūkt² I „hučet, šumět, šelestit, řvát, burácet, bručet“ ME nebo rūkt² II „běžet“ ME namísto běžného lotyšského Rūči.

Také ve zbývající zemgalské oblasti je velmi mnoho podobných slov s ķ, ģ. Některá již byla zmíněna při pojednání o tautosylabickém n. Následuje několik dalších příkladů: Ģer’bums me Remtē U V 494, pl Jaunaucē U V 458 k, Ezerē U IV 115 k, Ģer’bum² mežs Zvārde U IV 171 k, Ģer’bumi² pl Bērzē U V 388 a p atd., tj. v zemgalském prostředí, stejně jako místy v kuronské oblasti a na několika místech ve Vidzeme²⁰ (viz Lvv I 1 s. v. ģer’bums²), odvozená od ģerbt 1 „ošetřovat“ MEk, ve významu, který dnes již není znám, a odpovídající litevskému gerbti 3 Lž III 248. Ģer’bums je tedy místo, kde byl kdysi vykácen les a zřízena louka nebo pole, nikoli něco oblečeného, jak by se mohlo zdát podle dnešního jazyka. Lotyšský místní název Džērbene cp v okrese Cēsis p (Lvv I 1, 255) vznikl z téhož kořene.

Zvláštní pozornost přitahuje název hradiště — Ķentes²¹ kalns (Pag. apr. 47 atd.) nedaleko pravého břehu Daugavy a levého břehu řeky Ogry, poblíž města Ogre, — v Ogresgalā — tedy na území, kde ve 13. století žili Livové²². Akademik J. Endzelīns v Lvv I 2, 207 nejistě srovnal kořen tohoto slova s litevským Kentai c, další výklad však nepodal. Toto slovo lze spojit s litevským kęsti Dlž, lot. ciest 2 „trpět, snášet, vydržet“ ME (srov. litevské Kentai c, býv. okr. Platelų Lki, Kentaučių kaimas c v okrese Mažeikiai Lats 754 k). Protože se zdá, že pro Zemgaly bylo příznačné vyslovovat ķ místo k a zachovávat tautosylabické n, svědčí tento název o zemgalském rysu. Nelze se domnívat, že by byl vysvětlitelný jako výpůjčka z jiného jazyka. Archeolog A. Stubavs z Historického ústavu Akademie věd Lotyšské SSR, který od roku 1954 prováděl na Ķentes kalns důkladné vykopávky, zde zjistil latgalské a zemgalské formy z období 6. až 9. století.

²⁰ Např. Ģer’bums² z Lenčos E I 17, Ģer’buma pļava pl Ropažos E 157, Ģer’bumi pl Babī-tē E I 55, Ģer’bumkalns ka Ādažos E I 36, tedy na místech, která leží buď v možném sídlišti Zemgalů ze 13. století — v Babīte, nebo nedaleko výše uvedených hypotetických zemgalských sídlišť ve Vidzeme.

²¹ Nazývá se také „Ķentu kalns“ E I 40, někdy také Ķenču kalns nebo „Kameļ-muguru (podle vzhledu V. D.), v německých pramenech také „Dreikaiserspitze“, jak uvádí archeolog A. Stubavs; ve sbírce pohádek Lehua-Puškaids V 384 se zase píše, že zde původně stála Riga.

²² Viz mapu mezi s. 68 a 69 v Dějinách Lotyšské SSR, I, Riga, 1953.

256

počátku²³. Vzniká tak určitý důvod spojovat název kopce se Zemgaly, kteří zde kdysi žili. Jak již bylo uvedeno, zde na pravém břehu Daugavy není obvyklé zemgalské prostředí a dosud nikdo nevyslovil domněnku, že by na tomto kopci kdysi žili Zemgalové. Asi 30 kilometrů severovýchodně od Ķentes kalns se nacházejí z Ķenteni v Kastrānē E I 42 a v Ķeipenē E I 46 k. Je třeba poznamenat, že oba tyto domy leží na území, kde byly nalezeny zemgalské hroby, nebo v jeho blízkosti, jak již bylo uvedeno.

Ķ a ģ se v místních názvech zemgalské oblasti často objevují jak na začátku slova, tak na konci kořene. Ještě dnes se zde v nářeční mluvě někdy užívají formy s k, ģ místo c, dz, např. ruokele „ručička“, auģelis „půlroční sele“, kuoķelis „stromek“ (Blīdene).

Samozřejmě se i v zemgalském prostředí vyskytují místní názvy, v nichž se místo očekávaných k, ģ objevují c, dz a tautosylabické n vypadlo, případně se vyskytují paralelní formy, anebo jsou to slova, v nichž se místo k, ģ objevují > c, dz, ale tautosylabické n zůstalo zachováno, či naopak — tautosylabické n vypadlo, ale k, ģ > k, ģ. Většinou to lze vysvětlit vlivem přistěhovalců a spisovného jazyka. Tak se například ve střední části Zemgale nachází název domu Ķeņķi (Sīpele E II 83, Jaunsvirlauka E II 84, Tetelē E II 86) nebo Ķeņķas v Džūkstē E II 75 k, vedle něhož se vyskytují také foneticky odpovídající kuronské podoby Ceņči z Dobele E II 74 nebo Ceņči z Džūkstē E II 75 a na severozápadě Vidzeme — Liepupe — +z Ceņica Lvv I 1. Srov. litevské keņkti Diž., LeW 240.

Vlivem staršího původního obyvatelstva — Kuronců — lze vysvětlit například název domu Cēr’pi v Kursīši p, který je od 13. století zemgalským územím. Srov. lot. cērpa, cērps, cērps² II 1 „hrouda, hliněný kopeček“, 2 „vysoká tráva, travnatý pahorek“ ME, litevské Kērpis pl, u, býv. okr. Svēdasu Lki, Kerpišķiu kaimas c v okrese Pandelā Lats 755, kerpti 2 nebo 3 Lž V 621.

Na základě analýzy místních názvů v zemgalské oblasti a určení jejich zeměpisného rozšíření lze usuzovat, že k, ģ namísto staršího k, ģ bylo skutečně jazykovým rysem Zemgalů, který mohl u některých slov ovlivnit sousední Kuronce, Sely a také Lotyše.

II. VLIVY LITEVŠTINY

Zejména v toponymii jižní části zkoumaného území lze pozorovat různé vlivy litevštiny, z nichž zde bude zmíněno jen několik. Zaprvé v lexiku nacházíme některá stejná místní jména či slova jako v Litvě, případně v podobě do jisté míry přizpůsobené lotyštině podle fonetických zákonitostí, která se v lotyšském lexiku nevyskytují; například, kromě již výše uvedených, Apžērgu grava je v Skrundě p a v části vesnice Kentaučiai v Litevské SSR, někdejší Židikų pag., se dříve nacházelo Apžārgai Lki: litev. apžargu Diž. Bēņdru purvs je v Gavieze U IV 77, Bēņdravene pl Dunalka U IV 28, Bēņdrupdamībš ce Ulmale U IV 44: litev. bendras Diž., LeW 39, čemuž by odpovídalo lotyš. *biedrs. Buividi² je dům v Bukaiši E II 73 k, v Gramzdě E II 14, v Kalēti E II 15, Buivida z v Gavieze U IV 76, Buivide² dvůr +mu v Ukros p; srov. litev. Buividą kaimas c v okrese Vilkija Lats 653,

²³ Podle vysvětlení A. Stubavse při konzultaci a v publikaci „Раскопки городища Кентескальн в 1954—1956 гг.“ ve sborníku „Вопросы этнической истории народов Прибалтики. Труды Прибалтийской объединенной комплексной экспедиции“, 1, Москва, 1959, 209 a násl. Prý je pouze obtížné přesně odlišit zemgalské formy od latgalských.

17. Kalbotyros klausimai VI.

257

Buivydai c v někdejším Kaltanėnų pag., Buivīdai c v někdejším Eišiškių pag., Buivydo raistas pu v někdejším Leļūnų pag. aj. Lki, Buivydų kaimas c v okresech Anykščiai, Šeduva, Vilnius aj. Lats 653. V Rucavě je Būtingu² novads U IV 96. V litevském okrese Kretinga Butingės kaimas Lats 656. Geišupis je u Duniky U IV 73: litev. Geišų kaimas c v okrese Linkuva Lats 698, Geišupis Luk 166, Geišai c v někdejším Žeimelės pag. aj. Lki. V Brukně je Gīvulu potok str U V 227, srov. litev. Gyvolių kaimas c v okrese Akmenė Lats 705, gyvulys Dlž. V Dunice je Kiñtupja příkop U IV 73, v Ciravě louka Kiñtene U IV 26: litev. kiñtamas Dlž, Lž V 820, Kintų městečko v okrese Šilutė Lats 758, místní jméno Kints a pruské místní jméno Kynthwang Apr 63. V Rucavě je pozemek Ketvirtis U IV 97, jemuž odpovídá litev. ketvirtis Dlž. Tamže v Rucavě jsou louky Leñdima² pļavas pļ U IV 99, v Aizviki rybník Leñdums U IV 18, v Embūte louka Leñhumi U IV 32, v Nīgrande pozemek Leñhumi U IV 47, čemuž odpovídá litev. Lendimų kaimas v okrese Kretinga Lats 785. Litevské SSR má řeku Mūša Luk 183, které v Lotyšské SSR odpovídá Mūša u Ceraukstė U V 232 a v Bausce U V 223. Namísto slova Purva se vyskytuje slovo pelke, například ve Vaiņode — Dakšenes peļķe² U IV 62, v Rubě — Lielā peļķe² U IV 150 aj.: litev. peļkė Dlž. Rucavou protéká Sventāja E II 160, které se v Litvě říká Šventoji Luk 200 k; Svitenē je řeka (a + dvůr) Švitene U V 266, která se v Litvě nazývá Švitinis Luk 200; ve Vadakstě je řeka Vadakste U V 518, v Ezere Vadaksts U IV 115, čemuž odpovídá litevské Vadakstis Luk 204. V jihozápadní části Lotyšské SSR je ještě mnoho dalších podobných místních jmen.

Za druhé, ve fonetice místy nacházíme hlásky příznačné pro litevštinu, avšak nikoli ty, které bychom očekávali v lotyštině. Tak se místo dz očekává g, například Geļži je pozemek v Durbě E II 39, v Nīce E II 41, v Pērkone E II 42, Geļķi pozemek v Gavieze E II 40 a Tadaiki E II 45; srov. litev. geležis Dlž, gelžis neboli geležis Lž III 230, lotyš. dzèlzs ME, litev. Gelžių kaimas v okrese Užventis Lats 698. Podobně Gegužė je pozemek v Rucavě E II 44; srov. litev. gegužė Dlž, lotyš. dzeguze ME, Gegužių kaimas v okresech Šiauliai, Skaudvilė, Kybartai, Šakiai a Arogola Lats 697. Ve Vecauce je rybník Gērvīs neboli Gērvia dīķis U V 463; srov. litev. gervė Dlž, lotyš. dzērve²⁴. Les Girkale najdeme v Rucavě U IV 100, řeku Girupi v Nīgrande U IV 48, kde se také očekává g namísto dz; srov. litev. girià Dlž, lotyš. dzira I ME, litev. Girkalių kaimas v okresech Klaipėda a Seda Lats 704, Girupio kaimas v okrese Kuršėnai Lats 705. V Aizviki byl zaznamenán rybník Zirģine U IV 18. Zde v Kuršsku bychom očekávali podobu Zirdzine, kdybychom nezohledňovali možný zemgalský rys — srov. litev. žirginys Dlž, Žirginės usedlost v okrese Kelmė, Žirginių kaimas v okrese Vievio Lats 1021. Takových příkladů je mnoho.

V místních jménech jihozápadní části Lotyšské SSR, která se podobají litevštině, se často očekává k namísto c; například Keķi²⁵ U V 237, Keķīlas pozemek v Rundāle²⁶ U V 254; srov. litev. Kėkiai c v někdejším Gargždų pag., Kekiškės kaimas v okrese Šilalė Lats 753, lotyš. Cece, řeka mezi Sēreni a Aizkraukle Lvv I 1. Ķeluotne je les v Ceraukstě U V 233 k²⁷; srov. litev. Keliuōtiškių kaimas v okresech Joniškėlis a Linkuva Lats 753, čemuž odpovídá lotyš. Celūtes ga v Turlavě p Lvv I 1, heslo „celi“. Ķervju je vesnice v Rucavě U IV 97, Ķerviške²⁸ la v Aizviki E II 9 k; srov. litev. kervoti Lž V 633, Kervių kaimas v okrese Skuodas Lats 755, pruská místní jména

²⁴ V tomto zemgalském prostředí může g vyjadřovat také zemgalský rys.

²⁵ Viz poznámku 24.

²⁶ Tamtéž.

²⁷ Tamtéž.

²⁸ Tamtéž.

258

Kerwin Apr 61; kořen tohoto slova se nachází v selonském místním názvu Cefve pl Biržos p Lvv I 1. V Rucavě je rybník Malkīrte U IV 99, kde -kīrte stojí za lotyšské -cirtes; srov. litevské kiršti Dlž, lotyšské cirst ME. Pole v Rucavě Palajķis U IV 100 srov. s litevským palaukė Dlž, Palaukės kaimas c v okrese Škoda, — vs v okrese Vilnius, Palaukių kaimas c v okrese Panevėžys Lats 857. Na zkoumaném území je takových příkladů mnoho.

Hláska š se místo očekávaného s rovněž často vyskytuje v místních názvech v pohraničí Lietuvos PSR. Uvedeme jen několik příkladů. Panemunė je hřbitov Šaltų U V 231, ve Snikerē je usedlost Šaltenių U V 507; srov. litevské šaltas Dlž, Šaltanių kaimas v okrese Širvintos, Šaltenių kaimas c v okrese Kupiškis Lats 947, lotyšské salts ME. Šilinieka² je chalupa v Rucavě U IV 97; srov. litevské šilas Dlž, Šilininkų kaimas v okresech Arogalaš, Priekule, Šaku aj. (Lats 955), lotyšské šils, silenieks, silinieks ME. Švirkalīte je potok tekoucí v Rundāle U V 254; srov. litevské svīrksti Dlž. Ve Svitenē se potok a řeka nazývají Šviteni U V 266; srov. litevské Švitinys v bývalé obci Krukai, Švitinis v bývalé obci Žeimelis Lki, švitēti, švitimas Dlž aj. Je třeba poznamenat, že již od dvacátých let se opakovaně pokoušeli zavést lotyšskou podobu Svitene, avšak v lidové řeči zůstává stále živá podoba Švitene, která se široce rozšířila.

V týchž krajích se často vyskytuje také ž místo očekávaného z, např. Mažais usedlost v Rucavě E II 44, Maži usedlost ve Vainodē E II 9; srov. litevské māžas Dlž, Mažių kaimas v okrese Šilutė Lats 805, lotyšské mazs ME. Ve Vainodē teče potok Žėrupīte U IV 62; srov. litevské žėrėti Dlž, (?) žėrti Dlž, žėruoti Dlž, žėrutis Dlž, Žerių kaimas v okrese Užventis, Žeruolių kaimas v okrese Ukmergė Lats 1019 a (?) lotyšské zvēruot I „plápolat, žhnout, vzplanout, lesknout se, třpytit se“ ME, (?) zvēruot II „(obilí) větrat“ ME, (?) zvēris² II „regulis (zařízení k větrání v sušárně obilí)“ ME, staroslověnské же́равь „hořící, žhnoucí“, české žeravý „plný žáru“ Fasm I 419. Žūrenieki je osada v Nicā U IV 86; srov. litevské žiūrėti Dlž, Žiūrių kaimas v okresech Šaku, Vilkaviškis, Žagarė, Žiūru kaimas v okrese Varėna Lats 1021. Takových příkladů je mnoho. Je třeba zmínit také název kraje Žvārde U IV 169; odpovídající slovo se sice v litevštině nepodařilo najít, ale žv je zde nepochybně pod vlivem litevštiny. Také podoba Žvārde se stále široce užívá, přestože je v literárním jazyce opakovaně označována za nesprávnou. Podobně patrně vzniklo pod vlivem litevštiny ž, ačkoli se tam nepodařilo najít odpovídající slovo, v názvu osady Ilžina v Rucavě U IV 97; srov. lotyšské místní názvy Ilze, Ilzene bývalá obec, +mu E I 73, 74, obec Alūksne, (?) ilzene „chrysanthemum leucanthemum“ ME.

Za třetí, v morfologii lze pozorovat vliv litevštiny. Několik řek a potoků je mužského rodu, na rozdíl od obvyklého ženského rodu v lotyštině, např. Vadaksts v Ezere U IV 115, Išlicis, Kaučītis v Išlicē U V 221 k, Ligupis, Vārnupis v Rucavě U IV 99 aj.

Často nacházíme litevské koncovky, které se nevyskytují v místních názvech ani v kuršských, ani v zemgalských krajích. Tak se koncovka -ine, -īne často objevuje namísto běžné zemgalské a kuršské koncovky -ene, např. Grāvines, Piēnine pole v Bārtě U IV 69, Briedīnes², „Kazīne“, Nabagine pole v Dunikā U IV 73, Daūkšine háj v Gramzdā U IV 34, Kāpine, Klībine pole, „Pagrabine“ dům, Punine potok v Rucavě U IV 99 aj.; srov. litevské Beržinė obec v okrese Kelmė, vesnice v okresech Širvintos a Zarasai Lats 643, Alksninė vesnice v okrese Nemenčinė Lats 614, Obelyne u Luk 185, Ožinė vesnice v okrese Švenčionys Lats 840 aj.

259

Tu a tam nacházíme koncovku -inis. Podoba Žagarinis v Rucavě U IV 97 k může být zdrobnělinou místo kuršského a zemgalského -iņš a vidzemského -iņš, anebo podobně jako litevské odvozeniny s -inis, např. bērziņis, medinis, žagarinis aj., vyjadřuje, z čeho je něco vyrobeno.

Velmi často se vyskytuje koncovka -iške, -iškis, která odpovídá litevské koncovce -iškė, -iškis. Např. v Aizvīkos je rybník Diėdėniškės U IV 18, v Rucavě oblast Kākiškes² U IV 97, potok Meisteriške U IV 99, v Bārtě je pole Puňpurįške U IV 70, ve Vainodē býval panský dvůr Gailiški U IV 61. Podobných příkladů je velmi mnoho. Srov. např. také litevské Kupiškio rajonas Lats 774, Kuršiškių kaimas v okrese Molėtai Lats 775, Pasiškės kaimas v okrese Ignalina Lats 867 aj.

V pohraničí Lietuvos PSR se vyskytuje také koncovka -aitis, mn. č. -aiši, která je ve zbytku republiky téměř neznámá. Např. existovala obec Bukaiši U V 391, ve Vainodē usedlost Laņķaitis² U IV 61, ve Vadakstē usedlost Narvaiši² U V 518 (srov. litevské Narvaišių kaimas v okrese Utena Lats 826, Norvaišių kaimas v mnoha okresech Lats 836), Čymaši² js, Lūlaiši² + usedlost a skupina usedlostí v obci Ukros aj.

Závěr. Toponymie jihozápadní části Latvijas PSR tedy odráží jak jazykové zvláštnosti někdejších kmenových svazů — Kuršů a Zemgalů —, tak vliv sousední litevštiny. Bylo nalezeno několik hypotetických dokladů o původu lotyšského středního dialektu, a tedy i základu lotyšské národnosti a později národního jazyka.

Rīga

Seznam zkratek

Apg — Lietuvos apgyventos vietos. Kaunas, 1925.

Apr — G. Gerullis, Die altpreussischen Ortsnamen, Berlin, Leipzig, 1922.

B — Toponymická sbírka A. Bielensteina (v rukopisu).

bij. — bývalý, bývalá, zaniklý, zaniklá (бывший, бывшая).

c — vesnice (село или деревня).

ce — cesta (дорога).

cp — obecní rada (сельский Совет).

dial. — nářeční podoba (диалектическая форма).

di — rybník (пруд).

Dļž — Dabar­tinės lietuvių kalbos žodynas. Vilnius, 1954.

E I — J. Endzelīns, Latvijas vietu vārdi, I daļa. Vidzemes vārdi, Rīgā, 1922.

E II — J. Endzelīns, Místní jména Lotyšska, II. část. Jména Kurzeme a Latgale, Riga, 1925.

EH — J. Endzelīns a E. Hauzenberga, Doplňky a opravy ke slovníku lotyšského jazyka K. Mīlenbahse, I—II, Riga, 1934.—1946.

ez — jezero (озеро).

+ ez — zaniklé jezero (теперь не существующее озеро).

FBR — Filologu biedrības raksti, I—XX, Rīgā, 1921.—1940.

Fasm — M. Vasmer, Russisches etymologisches Wörterbuch, I, II Band, Heidelberg, 1953—1955.

ga — pastvina (пастбище).

gr — rokle (овраг).

gr. — starořecký (древнегреческий).

gs. — století (век).

ig. — estonský (эстонский).

js — nová usedlost (новое хозяйство, созданное после аграрной реформы 1920—1927 гг.).

260

NÁŘEČÍ LOTYŠSKÉ SSR

Zkoumané území

Bílá místa — kurské nářečí

Typická zemgalská nářečí s anaptyxí

Zemgalská nářečí bez anaptyxe

Místa ve Vidzeme s archeologickými a toponymickými údaji svědčícími o dřívějším sídlišti Zemgalů

J. Tamm — J. Tamm, Eesti-vene sõnaraamat, Tallinn, 1955.

k — za nějakým toponymickým názvem nebo slovem označuje opravenou podobu (opravu).

+kr — bývalá krčma.

kr. — ruský.

la — pole.

la. — lotyšský.

Lā.gr. — J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, LVI, Rīgā, 1951.

Lats — správní a územní členění Litevské SSR, Vilnius, 1959.

LeW — E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Göttingen.

liet. — litevský.

lit. val. — v literárním jazyce.

līb. — livonský.

Lki — materiály z institutu „Lietuvių kalbos ir literatūros“.

Lž — J. Ryteris, Lietuviškai-latviškas žodynas, Rīgā, 1929.

lpp. — strana.

Luk — Lietuvos TSR upių kadastras. I dalis. Vilnius, 1959.

LW — L. Kettunen, Livisches Wörterbuch, Helsinki, 1938.

lv. — dolnoněmecký.

Lvv — J. Endzelīns, Latvijas PSR vietvārdi. I, 1 Rīgā, 1956; I, 2 Rīgā, 1961.

Lž — Slovník litevského jazyka. Akademie věd Litevské SSR. Institut litevského jazyka a literatury, Vilnius, III 1956, IV 1957, V 1959.

ME — Slovník lotyšského jazyka K. Mīlenbahse a J. Endzelīnse, I–IV, Rīga, 1923—1932.

me — les (лес).

MnW — K. Schiller und A. Lübben, Mittel-niederdeutsches Wörterbuch, I–V, Münster in Westf., Bremen, 1875—1880.

+mu — zaniklý statek (бывшее имение).

mz — drobná usedlost (мелкое хозяйство).

mžs — hájovna (усадьба лесника).

p — toponymické označení, které není převzato ani z publikací J. Endzelīna, ani z univerzitních publikací, ale které uvedl někdo jiný.

pag. — farnost (волость).

Pag. apr. — V. Salnais a A. Maldups, Pagastu apraksti (Описания волостей), Riga, 1935.

piem. — například (например).

pl. — louka (луг).

po. — polský (польский).

pr. — staropruský (древнепрусский).

pv — osobní jméno (имя).

sal. — srovnej (сравни).

sc — dělnická osada (рабочий поселок).

skat. — podívat se (смотри).

skk — na následujících stránkách, v následujících letech (и на следующих страницах, в следующие годы).

str — potok (ручей).

s. v. — pod heslem.

ti — most (мост).

Tīž — „Tauta ir Žodis“, Kaunas, 1923 a násl.

Trautm — R. Trautmann, Die altpreussischen Personennamen, Göttingen, 1925.

u — řeka, říčka (река, речка).

U IV — Spisy Lotyšské univerzity (řada Filologické a filozofické fakulty), svazek IV, č. 1: J. Plāķis, Lotyšské místní názvy a lotyšská příjmení, část I, názvy Kuronska, Riga, 1936.

261

U V — Spisy Lotyšské univerzity (řada Filologické a filozofické fakulty), svazek V, č. 5: J. Plāķis, Lotyšské místní názvy a lotyšská příjmení. Část II, názvy Zemgalska, Riga, 1939.

u. c. — a další, jinde (и прочее, и в другом месте).

ukr. — ukrajinský (украинский).

Ulmaņa vārdnīca — Chr. Ulmann, Lettisch-deutsches Wörterbuch, Riga, 1872.

V. — německý (немецкий).

vlv. — střední dolnoněmčina (средне-нижне-немецкий).

vs — samota, oddělený selský dům ve vesnici (хутор).

vv — místní název (топонимическое название).

z — selský dům (крестьянская усадьба).

+z — bývalý selský dům (бывшая усадьба).

< — vzniklo z.

> — změnilo se v (po názvu nějaké řeky — vlévá se do).

? — u toponymických názvů s přerušovanou intonací (^) označuje, že se ve výslovnosti nerozlišuje přerušovaná a klesavá intonace.

Rejstřík nářečí (a měst) pojednávaného území

5 Liepāja 34 Medze 35 Tāši 36 Aistere 38 Durbe 39 Vecpils 40 Krote 41 Kalvene 42 Rudbārži 43 Grobiņa 44 Gavieze 45 Tadaiķi 46 Virga 47 Bunka 48 Priekule 49 Asīte 50 Nīkrace 51 Embūte 52 Pērkone 53 Nīca 54 Bārta 55 Purmsāti 56 Gramzda 57 Aizvīķi 58 Vaiņode 59 Rucava 60 Dunika

61 Kalēti 102 Skrunda 103 Sātiņi 104 Saldus 105 Brocēni Ciecere 13 Saldus (město) 106 Blīdene 107 Biksti 108 Zebrene 109 Pampāļi 110 Kursīši 111 Zvārde 112 Lielauce 113 Nīgranda 114 Ezere 115 Ruba 116 Jaunauce 117 Vadakste 118 Vecauce 135 Annenieki 136 Dobele 19 Dobele (město) 137 Sīpele 138 Bērze 139 Līvbērze

20 Jelgava (město) 143 Tetele 144 Garoze 145 Īle 146 Naudīte 147 Auri 148 Šķibe 149 Glūda 150 Svēte 151 Vircava 152 Vecsvirlauka 153 Bēne 154 Penkule 155 Tērvete 156 Zaļenieki 157 Jēkabnieki 158 Platone 159 Lielvircava 160 Jaunsvirlauka 161 Sniķere 162 Ukri 163 Bukaiši 164 Augstkalne 165 Vilce 166 Lielplatone 167 Eleja

262

Rejstřík zmíněných nářečí (a míst) ve Vidzeme

26 Ogre (pilsēta) 128 Babīte 197 Lielstraupe 203 Krimulda 206 Ādaži 209 Ropaži 221 Ogresgals 286 Lencī 305 Līgatne

312 Nītaure 316 Vecpiebalga 321 Kastrāne 322 Ķeipene 338 Krape 168 Sesava 169 Svitene 224 Iecava 228 Salgale

229 Zālīte 230 Misa 233 Mežotne 234 Code 235 Bauska 236 Vecsaule 242 Rundāle 243 Islīce 244 Ceraukste

NĚKTERÁ POZOROVÁNÍ O TOPONYMII JIHOZÁPADNÍ ČÁSTI LOTYŠSKÉ SSR

В. ДАМБЕ

Resumé

Zkoumané území se rozkládá od západního pobřeží Baltského moře až k řece Mūse na východě, přibližně po Liepāju, Skrundu, Saldus, Dobele a Jelgavu na severu a Litevskou SSR na jihu (viz přiloženou mapu).

V západní části uvedeného území žili až do 13. století Kursové, ve východní Žemgalové. Po porážce německým řádem během osvobozeneckého boje na konci 13. století se Žemgalové rozptýlili sami nebo byli rozehnáni. Jazykové údaje svědčí o tom, že část Žemgalů zůstala na svých místech, část se usadila také v jižní části někdejšího území Kursů, zatímco střed staré Zemgale poblíž Dobele obsadili Latgalové neboli Lotyši. Na zkoumaném území se projevují jazykové zvláštnosti jak někdejšího místního obyvatelstva, tak přistěhovalců.

V toponymii jihozápadní části Lotyšské SSR, včetně hydronymie, se odrážejí 1) kurské zvláštnosti v čistě kurských oblastech, 2) žemgalské zvláštnosti v žemgalských oblastech a 3) vliv litevštiny, zejména v blízkosti litevské hranice.

Jednou z nejcharakterističtějších kurských zvláštností je prodlužování původních krátkých samohlásek před tautosylabickým r, po němž následuje souhláska: ar, (ār), ar>ār, (ār), ār (např. Bārta, Sārte² aj.), er, (ēr), er>ēr, (ēr), ēr (např. Cērps, Pērkuōns² aj.), ir>īr nebo ier (např. Ģirkales², Zuīrbulis, Ziērņu- aj.), ur>ūr nebo uor (např. Kūrša, Pūrus, Kuōrši aj.).

Nejcharakterističtějším žemgalským rysem je původní krátkost samohlásek před tautosylabickým r, po němž následuje souhláska; zejména dříve byla tato původní krátkost samohlásek spojena s anaptixí, tj. vkládáním krátkých samohlásek za r, např.,

263

Var̄anas „Vārnas“, Ver̄ša- „Vērša-“, -purays „-purys“ aj. Po tautosylabickém ar se obvykle vyvíjí krátké a, po er — a nebo úzké či široké e, po ir — a nebo úzké či široké e, nebo i, po ur — a.

Kuršským rysem je také zachování tautosylabického n, které se v latgalském, respektive lotyšském jazyce ztratilo, např. Bandas- (lotyšsky by bylo: *buodas), Laņka: lotyš. luors, Meņca: lotyš. *mieca, Skrunda (lotyšsky by bylo: *Skrūda), Venta (lotyšsky by bylo: *Vieta) a další.

Rozbor místních názvů na zemgalském území umožňuje předpokládat, že rysem jazyka Zemgalů bylo zachování tautosylabického n stejně jako v litevštině, staré ruštině a kurštině, na rozdíl od latgalštiny, respektive lotyštiny, neboť mezi zdejšími toponymy je mnoho slov s tautosylabickým n, která nelze vysvětlit jinak, např. Duņki: lotyš. duocis, Juņgainis: Jūgaini, Rinkas-: lotyš. Rīka (s) a další.

Za kuršský rys je třeba považovat přechod ḱ, ǵ>c, dz, např. Ceņkuone, Rucava, Dzērve, Dzīr̄kalis a další, zatímco na zemgalském území se vyskytuje mnoho místních názvů s hláskami ḱ, ǵ, neobvyklými pro Kurše i Lotyše, z nichž ne všechny lze považovat za výpůjčky; pravidelný vývoj ḱ, ǵ dokládají např. Duģis: lotyš. dud̄zis, Ģer̄bums: lotyš. Dzērbene, Mar̄ķene: lotyš. Mār̄cene, Plūoķis: lotyš. pluocis a další.

Také v zemgalském prostředí se vyskytují toponyma s c, dz namísto ḱ, ǵ a se ztrátou tautosylabického n, to se však vysvětluje vlivem jazyka přistěhovalců a spisovného jazyka.

Paralelní podoby, které se vyskytují, lze vysvětlit také vlivem, např. Laņka, Līoķene i Līocene, Iecava i Ieķava, Rinkas i Rīka- a další; v témže slově se přitom tautosylabické n může ztratit a ḱ, ǵ se zachovat, nebo naopak: ḱ, ǵ>c, dz, přičemž tautosylabické n se ztratí, např. Plūņci a další. Také na území někdejší Kursy a Vidzeme se občas vyskytují toponyma s ḱ, ǵ a tautosylabickým n, např. hradiště Keņceskalns poblíž Ogre, nedaleko jejího ústí do Daugavy, a další. Lze se domnívat, že v těchto místech kdysi žili Zemgalové. O některých místech existují více či méně věrohodné archeologické údaje, které tento předpoklad potvrzují. Zároveň je zcela namístě otázka, zda právě Zemgalové sehráli podstatnou roli při utváření středorotyšského nářečí, základu spisovného lotyšského jazyka.

Zvláštní pozornost si zaslouží rozmanitý vliv litevštiny na toponymii jižní části uvedeného území. Zaprvé se v lexiku nacházejí některé z týchž toponym či slov jako v Litevské SSR, případně foneticky přizpůsobené zákonitostem lotyšštiny, které se však v lotyšském lexiku nevyskytují, např. Beņdra-, Būtiņģu-², Ģeišupis, Giouļu-, -peļķe „bažina“, Vadaksts a další.

264

Zadruhé se ve fonetice někdy vyskytují hlásky charakteristické pro litevštinu, avšak nikoli ty, které bychom v Kursě očekávali, např. g namísto dz: Gelži, Gedužs, Gervīs, Girupi a další; k namísto c, např. Keķilas, Maļķirte, Palauķis a další. Také š a ž se vyskytují namísto předpokládaného s a z, např. Saltēni, Svītene, Mažais, Žvārde a další.

Zatřetí lze v morfologii pozorovat vliv litevštiny; některé řeky a potoky mají například mužský rod, na rozdíl od obvyklého ženského rodu v lotyštině, jako Aiznaķis, Līgunis, Vadaksts, Vārnupis a další. Často se objevují litevské přípony s koncovým ohýbáním, které se nevyskytují ani mezi kuršskými, ani mezi zemgalskými toponymy, např. -ine namísto -ene, jako například Pagrabine, Pupine, Puõšines² a další. Velmi často se objevují -iške, -iškis, což odpovídá litevským -iškė, -iškis, např. Diēdeniškes, Kāķiškes², Meisteriške, Pitr̄puriške a další. Vyskytují se také -aitis, -aiši (pl. nom.), což na zbytku území republiky téměř chybí, např. Lankaitis, Bukaiši, Narvaiši a další.

Toponymie jihozápadní části Lotyšské SSR tedy odráží jak zvláštnosti jazyků někdejších kmenových svazů — Kuršů a Zemgalů —, tak vliv sousední litevštiny. Byly nalezeny některé hypotetické údaje o původu středorotyšského nářečí, tj. o původu jazyka lotyšského národa a později národního lotyšského jazyka.

NĚKOLIK POZNÁMEK K MÍSTOPISNÝM NÁZVŮM JIHOZÁPADNÍ ČÁSTI LOTYŠSKÉ SSR

V. DAMBĖ

Resumé

Zkoumané území se rozkládá od západního pobřeží Baltského moře až k řece Mūsa na východě, přibližně po Liepāju, Skrundu, Saldus, Dobele a Jelgavu na severu a po hranici Litevské SSR na jihu.

V západní části tohoto území žili do 13. století Kuronci, ve východní pak Žemaité. Po porážce německým řádem na konci 13. století během osvobozeneckého boje se Žemaité buď rozptýlili, nebo byli rozehnáni. Jazykové údaje ukazují, že část Žemaitů zůstala ve své zemi, zatímco část se usadila na jihu někdejšího kuronského území. Centrum starověké Žemaitie kolem Dobele obsadili Latgalci neboli Lotyši. Ve zkoumaném území lze pozorovat jazykové rysy jak původních obyvatel, tak příchozích.

V místních názvech jihozápadní části Lotyšské SSR, včetně hydronym, se odrážejí: 1) kuronské rysy v čistě kuronské oblasti; 2) žemaitské rysy v oblasti Žemaitů; 3) vliv litevštiny, zejména v blízkosti hranice Litevské SSR.

265

Jedním z nejcharakterističtějších kuronských rysů je prodlužování starých krátkých samohlásek před tautosylabickým r, po němž následuje souhláska: ar, (ār), aŗ > ār, (ār), ār (např. Bārta, Sārte¹ aj.), er, (ēr), eŗ > ēr, (ēr), ēr (např. Cēŗps, Pēŗkuōns² aj.), ir > īr nebo ier, ur > ūr nebo uor (např. Kūrša, Pūŗvs, Kuōŗši aj.).

Nejcharakterističtějším žemaitským rysem je zachování staré krátkosti samohlásek před tautosylabickým r, po němž následuje souhláska; navíc se tato stará krátkost samohlásek, zejména dříve, pojila s anaptixí, tj. vkládáním krátkých samohlásek za r, např.: Vārnas „Vāŗnas“, Verša- „Verša“, -purvs „-purvs“ aj. Po tautosylabickém ar se obvykle objevuje krátké a, po er — a nebo úzké či široké e, po ir — a nebo úzké či široké e, případně i, po ur — a.

Za kuronský rys je třeba považovat zachování tautosylabického n, které v jazyce Latgalců neboli Lotyšů zaniklo; např.: Bandas- (lotyšsky by bylo: *buodas), Laņka: lot. luoks, Meņca: lot. *mieca, Skrunda (lotyšsky by bylo: *Skrūda), Venta (lotyšsky by bylo: *Vieta) aj.

Analýza místních názvů na území Žemaitů umožňuje předpokládat, že v žemaitštině se na rozdíl od jazyka Latgalců nebo litevštiny tautosylabické n zachovalo, stejně jako v litevštině, staré pruštině a kuronštině, neboť místní názvy této oblasti obsahují mnoho slov s tautosylabickým n, která nelze vysvětlit jinak; např.: Duņķi: lot. duocis, Juņgaiņis: lot. Jūgaiņi, Riņkas-: lot. Rīka(s) aj.

Za kuronský rys je třeba považovat změnu ḳ, ġ v c, dz, např.: Ceņkuone, Rucava, Džēŗve, Dziŗkalis aj., zatímco na území Žemaitů je mnoho místních názvů s hláskami ḳ, ġ, které jsou pro Kuronce a Lotyše neobvyklé; ne všechny lze považovat za výpůjčky s pravidelným ḳ, ġ, např.: Duġis: lot. dudzis, Ġerbums: lot. Džērbene, Maŗkene: lot. Mārcene, Plūokis: lot. pluocis aj.

Také na území Žemaitů se vyskytují místní názvy s c, dz namísto ḳ, ġ a s někdejším tautosylabickým n, to se však vysvětluje vlivem příchozích a spisovného jazyka.

Variantní podoby se rovněž vysvětlují cizím vlivem, např.: Laņka, Lùoķene a Lùocene, Iecava a Ieķava, Riņkas a Rīka- aj.; kromě toho může v témže slově tautosylabické n zaniknout, zatímco ḳ, ġ zůstane zachováno, nebo naopak, např. Plūņci aj. Také na území někdejší Kuronské země a Vidzeme se někdy vyskytují místní názvy s ḳ, ġ a tautosylabickým n, např.: hradiště Keņteskalns u Ogre nedaleko jejího ústí do Daugavy aj. Lze předpokládat, že v těchto místech kdysi žili Žemaité. Z některých lokalit pocházejí více či méně spolehlivé archeologické údaje, které tento předpoklad potvrzují. Je proto zcela oprávněné položit otázku, zda Žemaité skutečně sehráli hlavní úlohu při utváření základu lotyšského spisovného jazyka — lotyšského středního dialektu.

Zvláštní pozornost si zaslouží mnohostranný vliv litevštiny na místní názvy v jižní části uvedeného území. Zaprvé se v lexiku vyskytuje řada místních názvů či slov shodných s názvy v Litevské SSR nebo přizpůsobených lotyšské fonetice, které se však v lotyšské slovní zásobě nevyskytují; např.: Bēņdra- Būtiņu², Ģeišupis, Ģivuļu-, -peļķe „bažina“, Vadaksts aj. Zadruhé nacházíme ve fonetice někdy hlásky typické pro litevštinu, ale nikoli takové, jaké bychom očekávali v Kuronsku, např. g namísto dz: Gėŗži, Ģegužs, Ģervis,

266

Girupi a další, místo k se objevuje c, např. Kękilas, Małkirte, Palauškis a další. Také místo očekávaných s a z se vyskytují š a ž, např.: Šaltėni, Švitene, Mažais, Žvarde a další. Za třetí je vliv litevštiny patrný také v morfologii, např. některá jména řek a potoků mají tvary mužského rodu, ačkoli pro lotyštinu je typický ženský rod, např. Aiznakis, Liḡupis, Vadaksts, Vārnupis a další. Často se konstatují litevské přípony a koncovky, které se nevyskytují ani v kuronských, ani v zemgalských místních názvech, např. -ine místo -ene, jako například Pagrabine, Pupine, Puōšines² a další. Velmi často se vyskytují přípony -iškė, -iškis, odpovídající litevským -iškė, -iškis, např.: Diėdeniškės-, Kaķiškes-² Meisteriškė, Pūmpuriškė a další. Vyskytují se také přípony -aitis, -aiši (mn. č. nom.), které se jinde v republice téměř nevyskytují, např.: Lankaitis, Bukaiši, Narvaiši a další.

Místní názvy v jihozápadní Lotyšské SSR tak odrážejí jak jazykové zvláštnosti starých kmenů — Kuronců a Zemgalů —, tak vliv sousední litevštiny. Byly nalezeny údaje, které pomáhají objasnit původ středního nářečí lotyštiny, a tím i původ lotyšského národního jazyka.