LIETUVIŲ KALBOS GRAMATINĖ SANDARA

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

O JEDNOM PŘÍPADU NEZATAHOVÁNÍ PŘÍZVUKU V SEVEROZÁPADNÍCH DŪNININKAI A JIHOZÁPADNÍCH DŪNININKAI NÁŘEČÍCH

B. ROKAITĖ ir V. VITKAUSKAS

O zatahování přízvuku v žemaitských nářečích, jeho povaze a kolísání bylo napsáno mnoho; již dávno byly vymezeny poměrně přesné izoglosy zatahování přízvuku¹. Při dalším výzkumu nářečí podle programu Atlasu litevského jazyka se však zjišťují dosud nepovšimnuté a nezaznamenané případy zatahování či nezatahování přízvuku. Zde chceme pojednat o jednom případě nezatahování přízvuku v určité části žemaitských nářečí.

Nářečí v okolí Judrėnai, Veiviržėnai, Rietavas a Švėkšna, jak známo, patří do zóny všeobecného zatahování přízvuku: přízvuk se v nich obvykle zatahuje jak z krátké, tak z cirkumflexové koncovky. V posledních letech při výzkumu těchto nářečí však bylo zjištěno, že se v nich ve dvojslabičných slovech přízvuk nezatahuje z krátké koncovky na dlouhý kořen. Např.: eˈtė (a dâˈr vės eˈtė malóudâˑms²), la.ukòs (viˈtâˑuc [toks upelis] b́ieg pa.r tôs la.ukòs), maˈrtė (mėˈšùos maˈrtė na-dôud) – Judrėnai, obec Jocių; nadeˈrlė leisa, maˈšòs (iˈsediejaˑu maˈšòs âˑusˑte), meˈrgà (dėktėˑ meˈrgà bọ.va navėsprūote), šeˑltà truobà (šeˑltà truobà-siedo žėimūoms trūobūo), šˈveisa (ēˑt reivˈjūota šˈveisa, maclˈaų) – Judrėnai, obec Lėlėnų; ọˈntrà deinà (ọˈntrà deinà kãˈp nier nómėi), kˈa.ulės (kˈa.ulės dãˑ ėzdyasˈnse), pę.lnà (pę.lnà šõlėˈne võˈnldėˑnc), žmuogòs (pašę.mėre žmuogòs tėˑp stãˈgėˑ) – Veiviržėnai, obec Upitėnų; ga.lvà (apsę.ṣok ga.lvà sọ tãˑs klã.usęnėˑs), kˈa.ušlòs (žọ.ncuˑn kˈa.ušlòs ṣọriˑnks), kiˈmbòs (tãs īˑ tioks kiˈmbòs, jõuc), miˈnkštà (miˈnkštà meˈsė.ke bọ.va), stọ.ngàs (stọ.ngàs [ienas] nupljãˑusˑte e palėˈda), žọ.nlcės (aš tioks bọvãˑu kãˑp žọ.nlcės), žmuogòs (važėˈva žmuogòs sọ šlãˑudūˑn vėžėmò) – Rietavas, obec Kadagynų (ačkoli zde bylo v tomto případě několikrát slyšet i zatažení přízvuku, např.: glọudėˑnc īˑ ẹˑlks, lėišˈtė lėiz ọ.nc; ka.lbà (la īˑ vėjo ka.lbà), slę.nkṣl-člòs (pa.r slę.nkṣl-člòs kiˈk às priˈšežàˈrgūojo), vaˈkọs (pa.r vaˈkọs gavãˑu lėjuos nuˑ tėva) – Švėkšna, obec Skomantų; darˈbọs (darˈbọs vˈrs ba gãˈla), maˈsà (sa-nọˑm žmuogùˑ maˈsa našvaˈk), pę.lnė (priˈskiˑd pę.lnė la.ukãˑ vėštãˑlo), puˈròs

¹ „Archivum Philologicum“, sv. 4, Kaunas, 1933, s. 33; V. Grinaveckis, Přízvuk severozápadních dūnininkai, LKK, sv. 1, Vilnius, 1957, s. 109; Zatahování a přesouvání přízvuku v nářečích litevského jazyka, LKK, sv. 4, 1961, s. 117—119.

² Příklady s větami se uvádějí proto, aby lépe vynikl celý systém zatahování a nezatahování přízvuku v těchto nářečích. Značkou (ˑ) se označuje měkkost souhlásky.

10*

147

(purõs kõ·r siesė – slā·pes dė·rvas), sta·gò, še·rdės (sta·gò merė, raše še·rdės anõ im plì·ša) – Švėkšna, obec Būdviečių.

Podobný jev byl zaznamenán také v nejjižnějším nářečí Pajūris (okres Šilalė) v zóně všeobecného zatahování přízvuku. Tam nebylo pozorováno zatahování přízvuku z krátké koncovky na dlouhý kořen dvojslabičného slova (např.: ka.lbà ė·t, ka gerà ė·sas; tuorà stẽprà ėš mi·to), ačkoli z dlouhé koncovky na kořen jakékoli délky a z krátké koncovky na krátký kořen se přízvuk zatahuje poměrně často (např.: aš patė padarìsu·t; žal·uos mė·šuos pǫšė kelìuograma dã·vę).

U víceslabičných slov uvedený zákon neplatí: v těchto slovech se přízvuk z krátké koncovky na dlouhý kořen vždy zatahuje. Např.: jáuni·s'lė (jáu-ni·s'lė nieka navà·z), krù·mal·òs (sma·kstà·u kà·r|vę puo tõs krù·mal·òs) – Švėkšna, obec Būdviečių; ìlerokọ (kõ·n aš ėšvė·rso tuok·ọ mažọ pap·jūovęs ìlerokọ), kà·r|vekės (vė·do kà·r|vekės gãnieu si·k·ọ) – Judrėnai, obec Lėlėnų; brọ·nges·nė (soselã·kė vėsė, lā·uke k·ọ·l brọ·nges·nė [javai] bū·s) – Veiviržėnai, obec Upitėnų; mė·lžūo-nės (tuoks ka.imì·nc ir mė·lžūonės), žė·r|n·ọkọs (ànà vė·rp ę vės kọ·nd tõs žė·r|n·ọkọs) – Rietavas, obec Kadagynų.

Jak tedy vysvětlit, že se v uvedených nářečích přízvuk z krátké koncovky nezatahuje pouze na dlouhý kořen dvojslabičných slov?

Lze se domnívat, že jde o jednu z kolísavých podob okrajových nářečí v zóně všeobecného zatahování přízvuku. Různé nepravidelnosti v zatahování přízvuku se vyskytují na jižních okrajích severozápadních dūnininkai³ i v jižní části oblasti Kuršėnai⁴; nepravidelnosti v zatahování přízvuku byly zaznamenány také jižně od Užventisu. Zde se však kolísání zatahování přízvuku (zejména v okolí Kuršėnai, Šaukėnai a Užventisu) týká víceslabičných slov a přízvuk v žádném případě nezůstává na krátkých koncovkách, zatímco v uvedeném případě se přízvuk nezatahuje pouze u dvojslabičných slov (s dlouhým kořenem), a to z krátké koncovky.

Ačkoli tedy nářečí, která nepatří do zóny všeobecného zatahování přízvuku, mohla do určité míry ovlivnit zachování přízvuku na koncovce v popisovaných nářečích, tento jev může mít i jiné příčiny, tím spíše, že oblast, v níž se přízvuk z krátké koncovky nezatahuje na dlouhý kořen dvojslabičných slov, je poměrně rozsáhlá a leží značně severozápadně od hranice zatahování přízvuku.

Jednou z takových příčin může být patrně prodloužení první složky předpřízvukových dvojhlásek v uvedených nářečích⁵. Např.: ge.ltūona, la.ukà·les, pa.r pėc·òs, pra.us·s, žė.l·vė.tes (Judrėnai), ata.ugì·n·te, sọtru.m·pėje, spro.n·dė·les, va.ik·lọkà (Švėkšna), ga·lvūoja·u, ka.rtọ·ma, la.ukà·ms, napsoga.l·vios, pę.rkà·u, še·r|gė·ms (Veiviržėnai). Podobně se prodlužuje také v nářečí Pajūris, které leží u hranice zóny všeobecného zatahování přízvuku (např.: b'ja.urì·bę, kal·vì·s'lę, ma.r·tė·le), i v nářečí Vainutas, kde se přízvuk nezatahuje vůbec (např.: a.lgà, pa.r·nọgara, ža.n·ciena). Toto

³ V. Grinaveckis, Fonetické rysy severozápadních dūnininkai a jejich vývoj, „Vilniaus Valstybinio pedagoginio instituto Mokslo darbai“, sv. 11, 1960, s. 46.

⁴ Vyt. Vitkauskas, Přízvuk a intonace nářečí Kuršėnai, LKK, sv. 3, Vilnius, 1960, s. 64.

⁵ Dlouhé předpřízvukové samohlásky zůstávají v nářečí dlouhé a v tomto případě jsou, zdá se, ještě o něco delší.

448

Prodloužení složky dvojhlásky v předpřízvučných slabikách, k němuž došlo patrně před přesunem přízvuku (dokládá to stejné prodloužení v nářečích obcí Saūgų a Ramučių v okrese Šilutė, srov. dra'ugūs, me'rgą, sa'ugās, va'ikų, a také v nářečí Vainutas, kde se přízvuk vůbec nepřesouvá), pravděpodobně v důsledku sjednocení délky přízvučných a předpřízvučných slabik, mohlo rovněž způsobit, že se přízvuk z krátké koncovky dvouslabičných slov nepřesouval.

Nářečí Švėkšna, Judrėnai a Veiviržėnai, která dostala podnět k přesunu přízvuku nejpozději a již měla prodlouženou předpřízvučnou slabiku, se spokojila pouze s tímto prodloužením.

Tento případ nepřesunu přízvuku v jihozápadních žemaitských nářečích tedy ukazuje, že nářečí mají vedle obecných zákonitostí přesunu či nepřesunu přízvuku také zákonitosti přesunu přízvuku charakteristické pouze pro jedno konkrétní nářečí nebo skupinu nářečí.

O JEDNOM PŘÍPADĚ ZACHOVÁNÍ PŘÍZVUKU NA KONCI SLOVA V NÁŘEČÍCH SEVEROZÁPADNÍCH DŪNININKŮ A JIHOZÁPADNÍCH DOUNININKŮ

Б. РОКАЙТЕ и В. ВИТКАУСКАС

Shrnutí

V žemaitských nářečích v okolí Judrėnai, Veiviržėnai, Rietavas a Švėkšna, které náleží do oblasti všeobecného přesunu přízvuku, se ve dvouslabičných slovech přízvuk nepřesouvá z krátké koncovky na dlouhý kořen. Článek předpokládá, že za jednu z hlavních příčin, které tento jev podmínily, lze považovat prodloužení samohlásky v předpřízvučné slabice.

149