IŠ LIETUVIŲ LEKSIKOLOGIJOS IR LEKSIKOGRAFIJOS

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

Poznámky, recenze

K LITERÁRNÍ PODOBĚ A PŘÍZVUKU NĚKTERÝCH SLOV

Určení spisovné podoby nářečních slov a slov ze starých písemných památek je problém, který musí autoři rozsáhlého „Slovníku litevského jazyka“ řešit neustále. Zde uvádíme několik podobných drobností z lexikografické praxe.

1. 1. Amelėti nebo omelėti?

Slovo āmėlėti je poprvé zaznamenáno ve „Slovníku litevského jazyka“ K. Būgy, kde je vykládáno jako „promluvit laskavě, mile oslovit“ v Užpaliai, „ochočit, navyknout“ ve Vyžuonosech a dokládáno větami: Āmelėdama prisiprātino į savę mergiōtę. Paāmėlėk (припаскай, приголубь) ir priprāsk! Užpaliai¹. Na jiném místě svého slovníku se K. Būga pokouší spojovat āmėlėti se slovem āmalioti „tlachat nesmysly“² a s ním srovnává slovo āmas „речь, сознание, Bewusstsein, žādas“³. Toto zřejmě opodstatněné spojení přimělo K. Būgu rekonstruovat podobu āmėlėti⁴, ačkoli například lístek z Vyžuon (D. Tuskenis), který použil jako doklad této podoby, jasně ukazuje jinou podobu — omelėti⁵. Zdá se, že K. Būgovi zde nebylo všechno jasné, neboť ve své výzvě veřejnosti „Muži a ženy, na pomoc!“, zveřejněné těsně před vydáním korektur jeho slovníku, žádá o informace také o slově amelėti⁶.

Dnes máme podobu ōmelėti⁷ potvrzenou — a nejen ve Vyžuonosech: je doložena i z dalších míst — z Duset, Sudeiků, Leliūnai, Uteny, dokonce i z Užpaliai. Např.: Omelēja vaika ant kelių Dusetos. Gal ir tave reikēs omelėti kaip mažą! Dūsetos. Turi vieną dukterį, tai ir omelēja Leliūnai.

¹ Žr. K. Būga, Rinktiniai raštai, III, Vilnius, 1961, p. 436. Beje, čia pat nurodomas tarminis tarimas – āmalāt veikiausiai yra korektūros klaida (po m turėtų būti ne a o e), nes ir paties K. Būgos iš Užpalių užrašytame lapelyje randame formą āmėlėti.

² Viz K. Būga, cit. dílo, III, s. 432.

³ Viz tamtéž, s. 433.

⁴ Toto spojení zůstává opodstatněné i v případě, že rekonstruujeme podobu omelėti: srov. zde také omuo „paměť; chápavost, rozum“, omenis „rozum, intelekt, vědomí; paměť“; aumuo „chápavost, rozum“, āumenys „paměť“ (máme zde tedy střídání samohlásek v kořeni).

⁵ Je příznačné, že pozdější redakce „Slovníku litevského jazyka“ tento lístek nepoužívá (srov. Lietuvių kalbos žodynas, I, Vilnius, 1941, s. 98; II leid., Vilnius, 1968, s. 119–120), a přestože jej ponechává na témže místě kartotéky, pořizuje jeho duplikát a přesouvá jej k písmenu o.

⁶ Viz K. Būga, cit. dílo, III, s. 488.

⁷ Cirkumflexní intonace se zde rekonstruuje podmíněně, protože v oblasti užívání slova se intonace samohlásek nerozlišují. Cirkumflexní intonaci bychom zde mohli alespoň do jisté míry zdůvodnit kontinuativním charakterem děje označovaného tímto slovem.

189

Těžko bychom chtěli věřit, že jde o jiné slovo než o slovo āmėlėti, které K. Būga uvádí z Užpaliů a I. díl „Lietuvių kalbos žodyno“ (a jeho II. vydání) z Užpaliů a Jūžintů. S největší pravděpodobností jde o jedno slovo, jen různě rekonstruované. Která z těchto podob je tedy skutečně spisovná? Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme se podívat na spisovnějazykový a^· a o^· protějšek v oblasti užívání těchto podob.

Podobu omėlėti bychom mohli podezírat z rotininkského původu. Avšak za prvé je ve formě omelėti o^· dlouhé (o^·), a nemůže tedy být reflexem spisovného a, protože u Rotininků bývá tento reflex obvykle kratší (ɔ nebo ă·); pouze na jihovýchodě, blíže k Ukmergė, kde se již naše sledované slovo neužívá, je dlouhé (ɔ·)⁸. Za druhé, ze všech uvedených míst výskytu slova se k areálu Rotininků alespoň poněkud přibližuje pouze Leliūnai, ale nezasahuje do něj (podle svědectví K. Morkūnase v Leliūnai, ležících napravo od silnice Anykščiai—Rokiškis, se nerotininkuje). Možnost, že by omelėti byla rotininkská podoba, tedy odpadá.

Naproti tomu nářeční podobu āmėlėti z Užpaliů a Jūžintů lze bez obav považovat za žadininkskou (v literárním jazyce přízvučné o^·: a^· (ă^·)⁹, zvláště s ohledem na starší zápisy (K. Būga zaznamenal podobu z Užpaliů nejméně před půlstoletím), neboť podle Z. Zinkevičiuse „se zřejmě ještě docela nedávno přinejmenším v oblasti uteniských nářečí všude vyslovovalo ă· nebo a·“¹⁰.

Z Dusėtų, Sudėikių, Vyžuonų, Leliūnů a Uteny je zaznamenána (méně často) podoba omelėti, kterou lze snadno vysvětlit a pochopit, neboť žadininkování je tam mizejícím nářečním rysem. Podoba omelėti u informátorů (častěji jde o záznamy z posledních let) může v mnoha případech odrážet skutečné nářeční o· nebo přinejmenším ɔ·, méně často pak ă·, které „není vždy snadné odlišit od ɔ·, tj. od o s odstínem a“¹¹. Konečně je třeba připomenout také to, že zapisovatelé-neodborníci rádi podobu přizpůsobují spisovnému jazyku.

Nářeční fonetika tedy ukazuje, že existuje dostatečný důvod považovat podobu āmėlėti za žadininkskou podobu. Ve spisovném jazyce je třeba rekonstruovat ji jako ōmėlėti.

2. Žemaitské oršas – syn (v)aša, přítel aržuola

V etnografické literatuře se při popisu zařízení komína v žemaitské světnici uvádí slovo oršas. V. Milius píše: „K zavěšení kotlíku je zřízen vašas (oršas) s hákem ve spodní části. Je dřevěný nebo z hrubého železného řetězu, připevněný k trámu, který je veden ve výšce stropu světnice“¹². Mezi dalšími nářečními variantami uvádí oršas také K. Čerbulėnas: „Vašas se nářečně nazývá ašas, onšas, vonšas, oršas, anšas“¹³. Kromě zde uvedených jsou známy také podoby vanšas, ošas, vošas ir oušas.

Vývoj všech těchto variant je zřejmý: an > on > o > ou (žemaitsky) nebo an > ą (aukštaitsky). Srozumitelná je i přítomnost nebo absence hlásky v na začátku slova. Odlišuje se pouze podoba oršas (ōršas). Podle údajů kartotéky Akademického slovníku litevského jazyka (záznamy M. Untulise), kartotéky Litevského jazykového atlasu a V. Miliuse¹⁴ ji

Žr. Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966, p. 50.

Viz Z. Zinkevičius, cit. dílo, s. 69 a mapa č. 28.

Viz tamtéž, s. 69.

Viz tamtéž.

Viz V. Milius, Obytné domy v okolí Platelů, „Z dějin litevské kultury“, II, Vilnius, 1959, s. 218.

Viz K. Čerbulėnas, Dům („numas“) – původní typ litevské obytné stavby, tamtéž, I, Vilnius, 1958, s. 129.

Viz V. Milius, cit. dílo, s. 214.

190

užívá se na malé ploše — ve Vindeikiai, Notėnai, Gintališkė, Platel odkud?

Mnohem přesvědčivěji lze „Postilu“ M. Daukši dėgus, dėgaus interpretovat jako dángus, dángaus. Tomu nasvědčují také doklady ze současného jazyka:

1. Jako odraz dángus, dángaus se v nářečích zachovalo kořenové přízvukování s přízvukem na první slabice v odvozených přídavných jménech: dángiškas Pagramantis²², Daukšiai, Baitininkai, Pilviškiai, dánginis Keturvalakiai, Kazlų Rūda.

2. Vedle současného dángus, dángaus mohou v „Postile“ M. Daukši existovat také dėgus, dėgaus, stejně jako v nářečích existuje obdobná dvojice přízvukových variant slova danga, které má tentýž kořen a způsob tvoření, ale jiný kmen: dángą, dangõs ir dánga, dángos Šakiai, Keturvalakiai, Kapsukas, Kalvarija, Daukšiai, Marcinkonys, například:

Nebe zakrývá chlebovou díži Daukšiai. Dobře přitlač střechu úlu, aby do něj nepršelo Šakiai. Střechou jsem uzavřel dutinu ve stromě, aby ji medvědi neroztrhali Marcinkonys²³.

Sem patří také dángos „bránice“ u obyvatel Dusetos a Rokiškis: Neprapjauk dángų, viduriai susikraujuos Rokiškis, existující vedle dángų u obyvatel Kupiškis²⁴.

Skutečnost, že jak areál slova dángos (východní Litva), tak areál slova dánga a zejména přídavných jmen dángiškas, dánginis (jihozápadní Litva) leží poměrně daleko od rodného kraje autora „Postily“ M. Daukši, nemusí být s naší interpretací v rozporu: v 16. století mohly být areály těchto jazykových jevů zcela jiné.

Takovou rekonstrukci dobře podporují i historické údaje: dángus, dángaus je staré metatonicky přízvukované deverbatívní podstatné jméno (srov. dengti). K. Būga ve svém díle „Die Metatonie im Litauischen und Lettischen“, když pojednává o tomto případu metatonie (deverbatívní podstatné jméno /: sloveso ~), uvádí také příklady, které jsme již zmínili: dánga „Deckel der Bachtroges“ Keturvalakiai, dángos, Gen. dángų Ds „Zwerchfell, Diaphragma“: dángo 3 praes. frequ. von deńgti „decken“²⁵. Na témže místě K. Būga poznamenává: „Hierher gehört auch le. (kurisch) dánga BGr. „Ecke“²⁶. Nepochybně sem patří i lotyšské (kurské) dándzis „Kranz, aus einem Stück bestehende Radfelge“²⁷. Pruské jazykové doklady — acc. sing. dangon 151₁₉, 155₄, 159₆, 161₈, 163₅–₆, 167₃, 169₁₂,₁₆, 219₂, 239₄,₁₃, dangan 169₆ a deńgijĸas gen. sing. f. 231₃, deńgijĸanſ acc. pl. f. 229₇,₂₈ — by rovněž svědčily o tom, že litevština měla dángus (a také dángiškas).

²² Viz Lietuvių kalbos žodynas, II, s. 174. Je škoda, že slovník neuvádí příklady takového přízvukování i v jiných případech. Například nebylo využito dánginis, zapsané spolehlivým sběratelem v Kazlų Rūda, zato je uvedeno zřejmě novější danginis (viz tamtéž, s. 173).

²³ Ve II. svazku „Lietuvių kalbos žodyno“ najdeme pouze dangà (s. 171). Pročsi se k veškerému materiálu z rozsáhlého souvislého areálu, který dokládá přízvukování dánga, přistupovalo nedůvěřivě.

²⁴ Viz Lietuvių kalbos žodynas, II, s. 174.

²⁵ Viz K. Būga, cit. dílo, II, Vilnius, 1959, s. 397.

²⁶ Viz tamtéž.

²⁷ Žr. E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg–Göttingen, 1955–1965, p. 88.

²⁸ Žr. Prūsų kalbos paminklai, parengė V. Mažiulis, Vilnius, 1966. Skaičiai rodo puslapius ir eilutes.

192

To vše ukazuje, že M. Daukšův „Postil“ dāgus, dāgaus je ve skutečnosti dāngus, dāngaus. Byl by to tedy snad jediný skutečný příklad podstatných jmen u-kmenů s přízvukovým paradigmatem I, a to nejen v „Postile“²⁹, ale i v celé litevštině³⁰.

Chronologie nevyvratitelně dokládá, že M. Daukšovo dāngus je starší než dnešní přízvukování dāngùs. Přechod od stálého přízvuku na kmeni k přízvuku na koncovce (I > IV přízvukové paradigma)³¹ v tomto příkladu odpovídá obecné základní tendenci vývoje přízvukování jmenných slov v litevštině.

J. Klimavičius

K JEDNÉ DROBNOSTI TERMINOLOGICKÉHO CHARAKTERU V PRACÍCH K. BŪGY A E. FRENKELA

Po celém Litvě hnízdí na hromadách kamení, v haldách sutin, v otvorech kamenných základů a v dalších úkrytech malý ptáček, kterého ornitologové latinsky nazývají Oenanthe oenanthe L. Prof. T. Ivanauskas o něm píše: „V Litvě je najdete na otevřených polích, zejména na neúrodných místech. Často se vyskytují u silnic a velkých lesních cest, ale také v blízkosti měst, na vojenských cvičištích, stadionech, poblíž železničních stanic, zvláště tam, kde jsou navršeny kameny, sutiny… Po válce, kdy naše země byla doslova poseta všemožnými druhy trosek, vznikly pro hnízdění tohoto ptáka velmi příznivé podmínky, neboť trosky mu nahrazují podhůří a kamenitou krajinu. Například po válce se jich objevilo nemálo i přímo ve Vilniusu, kde se celé městské čtvrti proměnily v trosky“¹. Jako litevské pojmenování tohoto ptáčka bylo převzato žemaitské nářeční slovo kūltupys (ve slovnících a odborných periodikách se vyskytují ještě tři varianty tohoto slova: kūltupis, kultupis a kultupys²). Tvoření tohoto termínu je jasné: je utvořen ze žemaitského slova kūlis „kámen“ + tupėti. Ve východní Litvě se pro označení kūltupys užívají slova antukas || antikas ir intukas³. Za zmínku stojí také podoby antuka, antukys, antukytis aj. K. Būga si ve studii „Славяно-балтийские этимологии“⁴ všiml, že „Сл. ot-oka

²⁹ člověk 8⁴³, člověka 13²⁸ atd. P. Skardžius se rovněž přiklání k přízvukovému paradigmatu I, jde však, jak poznamenává i sám autor, pouze o předpoklad, byť velmi pravděpodobný (viz P. Skardžius, cit. dílo, s. 124).

³⁰ Srov. poznámku K. Būgy: „Pro podstatné jméno nemám příklad“ (viz K. Būga, cit. dílo, III, s. 35).

³¹ Příčinou bude, jak správně poznamenal A. Girdenis, patrně „potřeba rozlišovat různé pády“ (viz A. Girdenis, Proč se prosazuje „koncovkové“ přízvukování jmenných slov, „Program a teze příspěvků vědecké konference vysokoškolských vyučujících o otázkách litevského jazyka, věnované 50. výročí Října“, Vilnius, 1967, s. 6).

¹ Žr. T. Ivanauskas, Lietuvos paukščiai, III, V., 1955, p. 309–310.

² Nesjednocené užívání variant tohoto termínu je patrné dokonce i v akademickém „Slovníku litevského jazyka“: u slov akmenė a antikas (I, V., 1968) se uvádí kultupys, u slova girnakalis (III, V., 1956) – kultupis, u slov gudžvirblis (III, V., 1956) a intukas (IV, V., 1957) – kultupys, zatímco u hesla kūltupis, které je uvedeno jako základní (VI, V., 1962), jsou zaznamenány pouze podoby kultupys a kultupis.

³ Za zmínku stojí také tyto synonyma: akmenė (ornitologové tímto termínem označují nikoli kūltupys, nýbrž Arenaria interpres), čėkšla, čėkšta, girnakalis, gudžvirblis a snad také čekutis. Ačkoli se v akademickém „Slovníku litevského jazyka“ (II, V., 1969) u posledního slova uvádí, že jde o „sluku“, tedy Scolopax gallinago, příkladová věta to vyvrací: „Oj ty čekute, čekutėlisi, proč lezeš do hromady kamení“ (Švenčionys).

⁴ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, V., 1958, p. 472.

13. Iš lietuvių leksikologijos ir leksikografijos

193