GRAMATINĖS KATEGORIJOS IR JŲ RAIDA

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XVIII (1978)

Z. ZINKEVIČIUS

O VÝVOJI ZÁJMENNÝCH ADJEKTIV

V roce 1957 vyšla práce autora tohoto článku, v níž se pojednává o historii zájmenných adjektiv v litevštině (ruský překlad byl publikován v roce 1958). Od té doby uplynula dvě desetiletí, během nichž se nashromáždilo značné množství nových údajů, které umožňují některé myšlenky dále rozvinout a leccos upřesnit. Tomu je věnován tento článek.

Začněme určením období, kdy splynuly adjektivum a zájmeno v jedno složené slovo. Jde o poměrně komplikovanou otázku, kterou není snadné vyřešit. Zájmenná adjektiva v litevštině si až dodnes zachovala zřetelnou původní stavbu: stále jde o složená slova, jejichž obě složky mají vlastní koncovky, které se neliší nebo se ještě poměrně nedávno nelišily od příslušných flexí prostého adjektiva a zájmena jis. To je patrné z uvedených příkladů (vedle forem spisovného jazyka se uvádějí také starší nářeční ekvivalenty nebo doklady z jazykových památek):

PARADIGMA MUŽSKÉHO RODU

Jednotné číslo

nom. geràsis = gẽras + (j)ìš

gen. gẽrojo = gẽro + jõ

dat. gerájam, gerámjam, geramujam = gerám < geramų(i) + jám < jamu(i)

acc. gẽrąjį = gẽrą+jį

instr. gerúoju, gerúojuo = gerù < *gerúo + juõ

loc. gerájame, gerámjame, geramėjame = geramè < *geramé + jamè < < *jamę

Množné číslo

nom. dobří, dobří = dobří < *gerié + jiẽ

gen. dobrých = dobrých + jich

dat. dobrým, dobrým, dobrým (s) = dobrým < dobrým + jim < <

acc. dobré, dobré = dobré < *gerúos + juõs

instr. geraisiais, geraišjais = gerais + jais

loc. gerúosiuose, geruosėj(u)ose = geruõsę < *geruõsę + juosè < *juosę

Dvojné číslo

nom.-acc. (dù) gerúoju, gerúojuo = (dù) gerù < *gerúo + juó(du)

dat. (dvěma) geriej(i)em, ger iemjiem = (dvěma) geriem + jiem(dvěma)

instr. (dvěma) geriej(i)em, ger iemjiem = (dvěma) geriem + jiem(dvěma)

^7*

99

PARADIGMA ŽENSKÉHO RODU

Jednotné číslo

nom. geróji < gerājī = gerà < *gerā + jì < jī

gen. dobré, dobré = dobré + jejich

dat. dobrým, dobrým = dobrým + jim

acc. dobrou = dobrou + ji

instr. geràja = gerà < *gerā + ją < *ją

loc. dobré, dobré = dobré < *dobré + jejich < *jejich

Množné číslo

nom. dobrých, dobrých = dobrých + jich

gen. dobrých = dobrých+jich

dat. gerõsioms, gerõmsioms, gerõmusioms = gerõms < gerõmus + jómis < jómus

acc. dobré, dobré, dobré = dobré < *gerā(n)s + jąs < *ją(n)s

instr. dobrými, dobrými, *dobrými = dobrými < *geromís + jomis < *jomís

loc. dobrých, dobrých= dobré< *dobré + její< *její

Duál

nom.-acc. (du.) dobré= (du.) dobří< *dobré + její (du.)

dat. (dvěma) dobrým, dobrým= (dvěma) dobrým + jim (dvěma)

instr. (dvěma) dobrými, dobrými= (dvěma) dobrými + jimi (dvěma).

U lokativních tvarů není postpozice připojena na konci složeného slova, nýbrž se opakuje po koncovkách přídavného jména a zájmena, jako by šlo o dvě samostatná slova, např. ad. sg. m. gerámpjam < gerám-pi + jám-pi, all. sg. m. gerópjop < geró-pi + jó-pi, f. gerõsjos < gerõs-pi + jõs-pi, pl. geruñmpjum < geruñ-pi + juñ-pi a další.

Zájmeno přirostlo k přídavnému jménu mužského rodu, které má nikoli starobylou nominální, nýbrž sekundární pronominální flexi, např. d. sg. gerá(m)jam < gerám + jám, d. pl. gerìe(m)siems < gerìems + jìems atd. Ve slovanských jazycích se zájmeno připojilo k přídavnému jménu s nominální koncovkou, srov. stsl. novujemu ‘novému’ < novu + jemu. Přídavné jméno a zájmeno tedy musely srůst v jedno slovo v baltských (litevštině) a slovanských jazycích nezávisle a v různých dobách. K jejich konečnému srůstu v litevštině muselo dojít poměrně pozdě, protože zde se koncovky obou složek pronominálního přídavného jména i samostatně užívaného přídavného jména a zájmena stále ještě příliš nevzdálily. Samostatnost složek dokládají také takové tvary ze starých písemných památek jako pa-jo-prasto ‘prostého’, v nichž zájmeno stojí před přídavným jménem, nikoli za ním. Srov. také Knygos nobažnystės ne iokaltoia 258₁₆ < ne-jo-kalto-jo ‘nevinného’ s dvakrát opakovaným zájmenem. Přízvuk akuzativního tvaru gyvąją vedle ilativu gyvón by jako by naznačoval, že zájmeno přirostlo k přídavnému jménu později než ilativní postpozice, která se připojila ještě k oxytonickému tvaru přídavného jména; srov. lotyšské dzīvo, dzīvu, ruské живого, staroindické jīvám. Konečný srůst složek v jedno slovo tedy nejspíše nastal až po rozpadu východobaltské jazykové jednoty.

V litevských nářečích a starých písemných památkách se však vyskytují tvary pronominálního přídavného jména svědčící o časném srůstu složek, např. u rybářů na Kurském pobřeží d. sg. m. geruojám ‘dobrému’ (s nominální koncovkou první složky, srov. *geruoi + jamuoi), žemaitské geruojo ‘dobrému’ (srov. vilkuo ‘vlkovi’), dativ singuláru ženského rodu báltoja ‘bílé’ u mnoha východních aukštaitských a některých žemaitských nářečí (se zachovaným reflexem kmenového ā, který vznikl velmi dávno v otevřené slabice; srov. * baltāi + jāi), snad i starých písemných památek

100

g. pl. geruoji ‘gerųjų’ (se zachovaným reflexem koncovky prvního členu *-ō[n]) – pokud ovšem tato forma není hypernormalismem žemaitských „dūnininků“, neboť je nejlépe doložena v žemaitských spisech Mažvydase a Vaišnora¹.

Uvedené dávno srostlé formy je třeba považovat za reliktní, zděděné z velmi dávných dob, stejně jako typy pa-jo-prasto ‘obyčejného’ nebo dangvė-jis ‘nebeský’; srov. předložkové užití ide. zájmena *io- a přívlastek u podstatných jmen v íránských jazycích, zejména v Avestě (Reichelt 1909: 370 n.). To vše vede k domněnce, že splynutí přídavného jména a zájmena v jedno slovo nebylo jednorázovým procesem, nýbrž probíhalo postupně a po velmi dlouhou dobu. Zřejmě se odedávna užívaly (jako dublety) jak formy jednotlivých pádů či dokonce celé paradigma srostlé v jedno slovo, tak spojení dvou slov — přídavného jména + zájmena. Situace byla nejspíše podobná té, jakou máme dnes například při užívání dublet greitakōjis || greitų kojų (člověk), kraićvėžys || kraičio vežėjas, gaidykštė < gaidgystė || gaidžių giedojimo laikas, dvidešimt || dvi dešimtys, vienuoliktas || sen. raštų pirmas liekas, abipus || abejose pusėse, nusiprausti || nuprausti savę apod.

Zájmeno přirostlo k přídavnému jménu jako enklitikum. Při srůstání v jedno slovo se změnilo fonetické postavení někdejších koncovek přídavného jména a zájmena: koncovku přídavného jména nadále ovlivňovaly nikoli hláskové zákony platné na konci slova, nýbrž zákony platné uvnitř slova, zatímco koncovka zájmena se měnila podle zákonů platných pro koncovky nepřízvučných víceslabičných, nikoli přízvučných jednoslabičných slov. Proto se oba členy musely postupem času stále více vzdalovat flexi prostého přídavného jména a zájmena jis. Tomuto procesu však bránil příklad prostého přídavného jména a zájmena jis, v jehož důsledku se namísto foneticky vzdálených koncovek členů často znovu obnovovaly obvyklé koncovky. Působením těchto dvou protichůdných sil musela postupem času vzniknout značná řada dubletních forem téhož pádu, odrážejících různou dobu srůstání členů. Některé z nich se dochovaly až do dnešních dnů; srov. d. sg. f. bált oji < *báltāi + jai a báltajai < bál-tai + jai.

Dokud se vedle složeného slova užívalo dubletní spojení dvou slov (přídavného jména a zájmena), nemohlo být o těsnějším srůstání členů řeči. Teprve po zániku dubletní dvouslovné konstrukce, přesněji řečeno poté, co ji varianta „srostlá“ v jedno slovo definitivně vytlačila (srov. nahrazení spojení pirmas liekas ve starých písemných památkách složeným slovem vienuoliktas), se muselo začít utvářet dnešní paradigma zájmenných přídavných jmen. Ani potom však nebylo prosté vlivu samostatně užívaných prostých přídavných jmen a zájmena jis, který musel bránit — a částečně tomu brání i dnes — tomu, aby se koncovky členů vzdalovaly obvyklé flexi².

Kdy bylo spojení přídavného jména a zájmena z užívání vytlačeno složeným slovem, lze pouze odhadovat; žádné spolehlivější údaje nemáme. Těsnější srůst obou členů, respektive odchýlení jejich koncovek od obvyklé flexe, však nejspíše nastal pozdě, zřejmě až po rozpadu jazykové jednoty východních Baltů.

Právě tento těsnější srůst členů jsem měl na mysli ve své práci, která vyšla před 20 lety a v níž se hovoří o pozdním přirůstání zájmena k přídavnému jménu. Dlouhý a složitý proces tohoto srůstání v práci nebyl rozebrán a nebyl zdůrazněn jeho raný počátek (jsou zde pouze náznaky). Hovořilo se především o jeho završení, jako by šlo o jednorázový akt. To je ovšem nepřesné a je třeba to korigovat.

¹. Srov. hypernormalismy v Mažvydasových spisech (citováno z fotografického vydání z roku 1922): būti 237₁₃ ‘būti’, būk 251₁₆ ‘būk’, Nūjunte 164₄ ‘nusijuntė’, grab̄is 199₃ ‘gražusis’, mūs 224₆ ‘mus’, priegimims 179₂ ‘prigimimas’, biedi 220, ‘žydi’ a další. Vedle pravidelných „dūnininkských“ forem, např. duk 88₂ ‘duok’, dukem 92₁₄ ‘duokime’, duna 137₉ ‘duoną’, branguiu 87₃ ‘brangiuoju’, neįchmeruta Maie flota 85₁ ‘neišmatuoto majestoto’, Menu 176₁₆ ‘mėnuo’, Piemu 180₁ ‘piemuo’, prapules 25₆ ‘prapuolęs’, wandu 233₇ ‘vanduo’ a další. Ve „Žemčiuga teologiška“ Vaišnora, který pocházel z okolí Varniai, je takových příkladů ještě více.

². Výjimkou je dnešní žemaitský dialekt, který nemá zájmeno jis (užívá aņs jis’, f. ana ji’). V něm jsou zájmenná přídavná jména již pojímána jako jednoduchá (nikoli složená) slova, která se od ostatních přídavných jmen liší významem a delšími koncovkami (tvary jsou o jednu slabiku delší).

101

V roce 1972 vyšel článek J. Kazlauskase „Vývoj zájmenných adjektiv v baltských jazycích“³, v němž autor, podobně jako v mé výše zmíněné práci z roku 1957, chápal srůstání složek jako jednorázový akt. Rozdíl spočívá pouze v tom, že J. Kazlauskas zaznamenal nikoli konec tohoto procesu, nýbrž jeho začátek, a proto samotné srůstání posunul do velmi dávných dob. Jedním z metodologických předpokladů tohoto přístupu bylo popírání vlivu zájmena na druhou složku (vliv adjektiva na vývoj první složky se uznává) a obecně snaha nahradit dynamický proces srůstání statickým.

Takový přístup nelze ospravedlnit, neboť mu odporují skutečné jazykové údaje. Stačí uvést, že i dnes se v nářečích vyskytuje mnoho zájmenných tvarů, které jasně ukazují přizpůsobování složek tvarům prostých adjektiv a zájmen, např. a) n. sg. m. didisai Svedasai, Skapiškis ‘velký’, baltesnisei Adutiškis ‘bělejší’ (srov. didis, baltesnis), i. sg. m. gerūdmsiu⁴ Linkmenys, Daugėliškis ‘dobrým’ (srov. gerūom ‘dobrým’), loc. sg. f. gerõjoj Gervečiai ‘dobré’ (srov. gerõji ‘dobré’), i. pl. f. gerūnsiom Šiauliai ‘dobrými’ (srov. gerūms || gerūn ‘dobrými’), fakultativní přízvukování v nářečí Pagramantis (a přinejmenším v části bývalých východopruských litevských nářečí): i. sg. m. báltuoju ‘bílým’ vedle gerūoju, f. báltaja (báltānia) ‘bílou’ vedle gerāja (gerānia), a. pl. m. báltuosius (báltūsius) ‘bílé’ vedle gerūosius (gerūsius), f. báltąsias ‘bílé’ vedle gerāsias (srov. i. sg. m. bál­tū vedle gerū, f. bálta vedle gerā, a. pl. m. báltus vedle gerūs, f. báltas vedle gerās); b) n. sg. f. raibójy Pūnskas ‘strakatá’ (v lidové písni, srov. jy ‘ona’), i. sg. m. gerójuom Daugėliškis ‘dobrým’ (srov. juõm ‘jím’), gerūojo ‘dobrým’, n. pl. m. gerieji ‘dobří’, a. pl. m. gerūosius ‘dobré’ u mnoha západních (zčásti i východních) Aukštaitů (srov. juõ, jìe, juõs), n. sg. f. gerójoj ‘dobrá’, i. sg. m. gerūoju ‘dobrým’, n. pl. m. gerieji ‘dobří’ u jižních Aukštaitů (srov. jój ‘ona’, juój ‘jím’, jiei ‘oni’), g. sg. f. gerõsios ‘dobré’, n. pl. f. gerõsios ‘dobré’, a. pl. f. gerósias ‘dobré’, i. pl. m. geraisiais ‘dobrými’ v nářečí Linkmenys s fakultativně zachovaným jotem (srov. jós, jās, jāis). Dále srov. loc. sg. m. pirmamėjime 43₁₂ < pirmanėjime ‘prvním’ v Daukšově postile (vedle imė 519₂₄ < imė ‘v něm’).

Postupem času se složky, obvykle druhá, začaly přizpůsobovat nejen adjektivu, respektive zájmenu, ale také skloňování jmenných slov obecně. Odtud pocházejí nářeční tvary jako g. sg. m. skauddausiads Padovinis Lt I 260₄ ‘bolavého’, i. sg. m. gerūjum Šimnas, Kaltnėnai ‘dobrým’ (srov. sūnum < sūnumi), i. sg. m. ilgamiĵ Gervečiai ‘dlouhém’ (srov. kelý < kelyjė), d. sg. m. gerūojo ‘dobrému’ u Žemaitů (srov. vyrūo ‘muži’), n. pl. m. geriejai ‘dobří’ (srov. brólai), d. pl. m. geriesiams ‘dobrým’ (srov. bróliams), loc. sg. m. geramėje nebo geramėje, geramėjuo ‘dobrém’ (srov. miškė, mõlė ‘v lese’, turguo ‘na trhu’), loc. sg. f. gerõjė < gerõjėje ‘dobré’ (srov. žemė < žemėje), d. sg. m. gerā(n)jui ‘dobrému’ u mnoha Aukštaitů, (srov. vyrui), n. pl. m. geriesies || geriesys ‘dobří’ u východních Aukštaitů vilniškého typu (srov. ā́kies || ā́kys, ā́ nies || ā́ nys ‘oni’) atd. Je třeba poznamenat, že tvary tohoto typu jsou většinou zcela nové. Ve starších textech jsou doloženy pouze dva z nich: d. sg. m. s koncovkou -ui (např. artimoiui BrP II 201₁₈ < artimuoju ‘blízkému’) a loc. sg. m. s -amėje (např. amszinamėie MT 10a₈ ‘věčném’). Ostatní zatím vůbec neexistují.

Má se za to, že tohoto původu může být také koncovka -a v n. sg. f. tvaru gerõja ‘dobrá’ (srov. gerā, šakā)⁵, který se nyní užívá v západní a východní části litevského jazykového území, ve dvou nesousedících areálech⁶. Může však jít také o archaický tvar z hlubokého starověku (srov. staroslověnské novaja ‘nová’) se zachovanou původní zájmennou koncovkou, srov. řecké ἡ ‘která’, staroindické yā ‘ona, která’⁷. Tvar gerõja se vyskytuje ve starých textech, jejichž autoři pocházejí z uvedených oblastí. Užívá se dokonce u Slavočinského (1646).

³ Autor jej napsal kolem let 1960—1961 a rukopis dal přečíst spolupracovníkům. Po kritice článek nepublikoval. Vyšel až po autorově smrti.

⁴ Z gerūomų s místo j před m podle d. pl. m. geriesiems ‘dobrým’. Srov. d. sg. m. gerāmsiam ‘dobrému’.

⁵ Viz Stang 1929: 127; 1966: 273; Gerullis — Stangas 1933: 42.

⁶ Plotai tiksliau aptarti aut. 1966: 288—9.

⁷ Dále viz Endzēlīns 1948: 153 (1957: 139; 1971: 177); Bezzenberger 1877: 156.

102

v kancionálu, ačkoli nyní má autorův (překladatelův) dialekt v oblasti Nemaškščiai–Viduklė pouze podobu geroji typu (autor 1974: 165–6). Také místní názvy z dokumentů 16. století shromážděné J. Spruogisem ukazují, že se v této vesnici dříve vyskytovaly formy typu gerója, srov. Дидея – нива в Видуклев. вол. (Спрогис 1888: 94). Obecně se nyní v dialektech forma geróji vyskytuje především tam, kde je zájmenná forma ji, a gerója tam, kde je anà ji (autor 1966: 289). Dvojtvary gerója || geróji se tedy mohou druhotně přizpůsobovat opozici anà || ji.

V současných litevských dialektech byl zaznamenán sklon odstraňovat flexi první složky a zavádět pro celé paradigma nebo alespoň jeho část kmenové zakončení a u adjektiv mužského rodu nebo o u adjektiv ženského rodu. Tyto jevy se nejčastěji vyskytují v oblasti, kde už adjektiva se zájmennou příponou nejsou produktivní, zanikají a existuje neúplné paradigma. Například jižní aukštaité, kteří adjektiva se zájmennou příponou užívají převážně jen pro označení zvířat (např. krav, prasat, koní), skloňují: margóji margóji, margõjos || margõsios, margõji, margõją || márgoja, márgoja „strakatou“, plurál márgojos || márgosios, margõjų, margõjom(i) || margõsiom(i) (dat. a instr.), márgojas (lokálové tvary chybějí). Zde se někdy (sporadicky) zavádí o také do paradigmatu mužského rodu, dokonce i v místních názvech, např. Aukštõjis Punskas nebo Áukštõjis Lazdijai (název kopce). V paradigmatu adjektiv se zájmennou příponou mužského rodu se jinak prosazuje kmenové zakončení a, např. názvy jezer Báltajis, Juódajis, Įlgajis (srov. baltãjis „bílý“ Gimtoji kalba, 1936, 34)⁸. Sporadicky se a vyskytuje i v tvarech ženského rodu, srov. verš lidové písně per girelas, per tamsiajas, per pievelas, per žaliajas „přes háje, přes tmavé, přes lučiny, přes zelené“ Merkinė (zde bychom očekávali žaliasias > žaliasias nebo žaliosias).

V dialektech, v nichž adjektiva se zájmennou příponou nezanikají, se kmenová zakončení a a o zavádějí místo koncovek první složky méně často. Vyskytují se jen jednotlivé tvary v některých dialektech či nářečích, např. a) severních panevėžiškých gen. sg. m. gėrajo⁹ „dobrého“, ak. sg. m. gėrajį¹⁰ „dobrého“, f. gėrają¹⁰ „dobrou“, v okolí Žeimelis také dat. a instr. pl. m. gėrajiem „dobrým“; gerasiais „dobrými“ (může jít o lotyšský vliv), v nářečí Svedasů instr. sg. m. gerájuo (vedle gerúoju) „dobrým“; b) v některých žemaitských (Rietavas, Tirkšliai, Viekšniai, Kuršėnai, Karklėnai...) a aukštaitských (Karšakiškis, Skāpiškis...) nářečích instr. sg. f. gerója „dobrou“, místy i ak. sg. f. géroja „dobrou“, m. géroji „dobrého“ (Karklėnai, Karšakiškis, Skāpiškis...), dokonce instr. sg. m. geróju „dobrým“, ill. sg. m. gerójan „do dobrého“ (např. Skāpiškis), jinde dat. sg. m. gerójam Ceikiniai, gėrojui Šakyna, Žagarė, gerójuo Laukuva „dobrému“.

Vyskytují se případy záměny kmenových zakončení a, u, iia > i, i aj. (zvláště často v oblasti, kde adjektiva se zájmennou příponou zanikají), např. didasai Svedasai „velký“ (srov. mažāsai „malý“), baltūjis Erškiai (druh ryby; místo *baltūsis, srov. platūsis), mažysai Linkuva, Ukmergė, Lazūnai „malý“ (srov. didysai „velký“), f. žalija Tverėčius „zelená“ (srov. platyja „široká“) aj. Srov. také Daukšova postila pirmujis 60₁₀ „první“ (pokud nejde o tiskovou chybu).

Při zániku adjektiv se zájmennou příponou se někdy sporadicky tvoří tvary jiných pádů přímo z nominativu, např. a) gen. sg. m. didžiaso Birštonas „velkého“ (z didžiasai „velký“), ramusio Valkininkai „klidného“ (srov. ramūsis), ak. sg. m. pirmąjį Gėlvonai „prvního“ (srov. pirmasis), instr. pl. m. sunkūsiais Valkininkai „těžkými“ (srov. sunkūsis) aj.; b) žālējis „zelený“, žālėjo „zeleného“, žālėjui „zelenému“, žālējie „zelení“, žālėju „zeleným“... (Gėlvonai; srov. nom. pl. m. žālējį) aj.¹¹ Sem patří také žemaitské duálové tvary dat.-instr. m. gerúojum (gerúojun), f.

⁸ Také v okrese Ignalina (kde adjektiva se zájmennou příponou nezanikají) je jezero Baltā jis. Srov. tam název samoty Raudōnajis. Žeimelské nářeční baltājis > baltaj’s „bílý“ může být důsledkem lotyšského vlivu. Ne zcela jasná je forma baltāis „bílý“ z okolí Priekulė; lze ji snad odvodit z baltāis’s (v nářečí dochází k velmi silné redukci koncovek) < baltāisis, jako hypernormalismus místo žemaitského baltā sis; srov. formu pirmasis „první“ v Daukšových spisech (Pamokimas ape auginimą taboku, Peterburgas, 1847, 9) a žem. vākas < vaikas.

⁹ Může jít o gėra- pod vlivem nářeční podoby prostého adjektiva gėra < *gerā „dobrý“.

¹⁰ Neztratila se snad ve starověku koncovka *-anjin, *-anjan disimilací jednoho n? Srov. dat. sg. m. baltāmjam > baltājam.

¹¹ Daugiau tokių pavyzdžių žr. aut. 1966: 282–284.

103

gerėjim (gerėjim), utvořené z n.-acc. m. geróju, f. gerėji s formantem m.

Formy utvořené z jiných pádů se vyskytují mnohem vzácněji, např. v jižní žemaitštině n. pl. m. dididė „velicí“ a n. sg. m. didisis „veliký“ (srov. didiji), d. pl. m. juosniams Baltistica VIII 164 místo jiesiems (srov. juos).

Ostatní přepracování pronominálních tvarů v současných dialektech byla poměrně podrobně probrána (autor 1957; 1966: §§ 442–481).

Objasnění vývojových tendencí, které se dnes vyskytují v dialektech, může poskytnout značné množství údajů k osvětlení dějin pronominálních adjektiv v ostatních baltských jazycích, zejména v lotyštině. Měli by se o ně zajímat také slavisté, protože takové či podobné jevy, které se nyní odehrávají v litevských dialektech, probíhaly ve slovanských jazycích v pravěku.

LITERATŪRA

Bezzenberger A. Beiträge zur Geschichte der litauischen Sprache. Göttingen, 1877.

Endzelīns J. Baltu valodu skaņas un formas. Rīgā, 1948.

Endzelīnas J. Baltų kalbų garsai ir formos. V., 1957.

Endzelīns J. Comparative phonology and morphology of the Baltic languages, transl. by W. R. Schmalstieg and B. Jegers. Hague, Paris, 1971.

Gerullis J., Stang’as Chr. Lietuvių žvejų tarmė Prūsuose. K., 1933.

Kazlauskas J. Įvardžiuotinių būdvardžių raida baltų kalbose. — „Kalbotyra“, 1972, t. XXIV (1), p. 57–74.

Reichelt H. Awestisches Elementarbuch. Heidelberg, 1909.

Stang Chr. S. Die Sprache des litauischen Katechismus von Mažvydas. Oslo, 1929.

Stang Chr. Vergleichende Grammatik der Baltischen Sprache. Oslo—Bergen—Tromsö, 1966.

Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių istorijos bruožai. V., 1957.

Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. V., 1966.

Zinkevičius Z. S. M. Slavčinskio giesmyno (1646 m.) kalba. — Kn.: Žodžių formos ir jų vartosena (Lietuvių kalbotyros klausimai, t. XV). V., 1974, p. 137–170.

Спрогис И. Я. Географический словарь древней жемайтской земли XVI столетия. Вильна, 1888.

Зинкявичюс З. П. Некоторые вопросы образования местоименных прилагательных в литовском языке. — „Вопросы славянского языкознания“, 1958, вып. 3. с. 50–100.

З. ЗИНКЯВИЧЮС

К ИСТОРИИ МЕСТОИМЕННЫХ ПРИЛАГАТЕЛЬНЫХ

Резюме

Даются уточнения и дополнения к книге автора „Lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių istorijos bruožai“ (Вильнюс, 1957; русский сокращенный перевод в ВСЯ, 1958, вып. 3). Устанавливается, что срастание прилагательного и местоимения jis (ж. jì) в одно сложное слово было не однократным явлением, а происходило постепенно и в очень продолжительное время, так как данному процессу препятствовало влияние простого прилагательного и местоимения jis (jì) на оба компонента местоименного прилагательного. По-видимому, в древности наряду с падежными формами, представляющими сложное слово, употреблялись также варианты, состоящие из сочетания двух слов, т.е. прилагательного и местоимения. В литовских диалектах сохранились местоименные формы, свидетельствующие о неодновременном срастании, напр., дат. п. ед. ч. м. р. geruojãm и gerájam (в первом случае местоимение присоединилось к прилагательному с номинальным окончанием, во втором — к прилагательному, имеющему уже pronominalų окончание), ж.р. gerojai и gėrajai (ср. *gerāi + jāi и gerai + jai). Процесс срастания форм прилагательного и местоимения в одно сложное слово начался еще в глубокой древности, а завершился сравнительно поздно, по всей вероятности, уже после распада восточно-балтийского языкового единства.

В статье также рассматриваются некоторые особенности дальнейшего развития местоименных форм в современных литовских диалектах, в том числе тенденция к ликвидации флексии первого компонента. Изучение указанных процессов, по убеждению автора, должно способствовать освещению истории местоименных прилагательных в славянских языках, так как те процессы, которые происходят в современных литовских диалектах, в славянских языках завершились еще в далекой древности.

104

Z. ZINKEVIČIUS

CONCERNING THE HISTORY OF PRONOMINAL ADJECTIVES IN LITHUANIAN

Summary

An attempt is made to revise and supplement the author's study „Lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių istorijos bruožai“ (Vilnius, 1957). The merging of the adjective and the pronoun jis (fem. ji) is assumed to have been a long and gradual process rather than a single change. In ancient times alongside with inflected forms as compound words there also may have occurred variants consisting of two-word combinations — the adjective and the pronoun. The process of the merger of the components must have begun in ancient times and completed comparatively late, most probably after the disintegration of the East Baltic linguistic unity.

The article also deals with certain peculiarities of the further development of pronominal forms in the dialects of modern Lithuanian as well as with the tendency to eliminate the inflection of the first component. The author hopes that the investigation of these processes can shed some light on the history of pronominal adjectives in Slavic, as the changes that are observed in modern Lithuanian dialects could have taken place similarly in Slavic in prehistoric times.