SOCIALINĖS LINGVISTIKOS PROBLEMOS

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XIX (1979)

Vytautas VITKAUSKAS

VLIV SOCIÁLNÍCH FAKTORŮ NA DIALEKTÁLNÍ SLOVNÍ ZÁSOBU

Tradiční litevská nářečí a lokální mluvy vznikaly a existovaly ve venkovských komunitách, pro něž byly téměř jediným prostředkem komunikace jak s vnějším světem, tak uvnitř vlastního společenství. Pod vlivem určitých zákonitostí se naše nářečí a lokální mluvy měnily, zdokonalovaly svou fonetickou a morfologickou stavbu a v souladu se svými potřebami průběžně měnily a doplňovaly vytvořený slovní fond.

Otázky změn slovní zásoby se zásadně liší od změn morfologie a fonetiky. Slovní zásoba každého jazyka či nářečí úzce souvisí se životem a rozmanitými reáliemi; právě tento život slovní zásobu, takzvaný nejdynamičtější prvek jazyka, výrazně proměňuje.

Litevská nářečí a všechny lokální mluvy právě procházejí jednou z nejdůležitějších etap své historie. V důsledku dosud nevídaného tempa rozvoje litevské ekonomiky a kultury se postavení našeho venkova výrazně změnilo. Migrace obyvatelstva, růst měst (mladí se stěhují do měst) a všeobecné vzdělávání vytlačují nářečí ze života, takže jako tradice přetrvávají mezi starými venkovskými obyvateli bez ohledu na to, kde žijí. Prostředí mění i jejich místní mluvu a oslabuje důležité nářeční rysy.

Vznikla nyní taková ekonomická a kulturní situace, že fakticky už neexistuje žádná sociální vrstva, která by přebírala místní mluvy a nářečí jako systémy a všude jimi důsledně hovořila. Vnoučata se od prarodičů naučí některé rysy místní mluvy, ale škola se svým dynamickým životem působí na mladé a poměrně dobře jim vštěpuje normy spisovného jazyka. Mladší obyvatelé vesnic a městeček začínají mluvit novým dialektem, řekl bych, pro nějž je charakteristické určité spojování pravidel spisovného jazyka a místní mluvy¹.

Situace slovní zásoby nářečí a lokálních mluv je ještě složitější. Slovní fond se zde skládá ze slov společných celému národu a z dialektismů, tedy slov charakteristických pouze pro dané nářečí, místní mluvu nebo její část [Филин Ф. П., 1965, 5]. Obecně platí, že s tím, jak ve veřejném životě převládá spisovný jazyk a místní mluva se stává pouze jazykem domova, se specifická nářeční slova začínají užívat pasivně. Tyto dialektismy, které charakterizují nářeční slovní zásobu [Филин Ф. П., 1961, 15], ztrácejí v důsledku rozrůznění venkovského obyvatelstva (když místní, staří obyvatelé té či oné vesnice někde tvoří dokonce menšinu²) komunikační význam, protože jim lidé přicházející zdaleka nerozumějí. Například v obci Urkuvėnai v okrese Šiauliai se stalo toto: agronomka vysvětluje kolchoznici, že na seníku (tj. ve stodole) je třeba skladovat vůz sena, a její posluchačka otevřeně říká: a mùn gaivuo nèbgerà’ | šīna aš sáuguoju | ne un klùna laikâu — kluon jí znamená trávník u chléva, na dvoře. K takovým nedorozuměním dochází často a autorita místní mluvy zjevně „pokulhává“ — ti, kdo mluví nářečím, chtě nechtě musí přizpůsobovat svou řeč uživatelům spisovného jazyka, vedoucím kolchozu, odborníkům a mechanizátorům.

Mísení obyvatelstva a pronikání spisovného jazyka prostřednictvím nejrůznějších komunikačních prostředků, škol a kulturních institucí jsou faktory, kvůli nimž místní mluvy, jejichž fonetický a morfologický systém se přitom ještě dobře zachoval, žijí svou slovní zásobou jako by vedle

¹ Pirmą kartą lietuvių dialektologijoje tai yra iškelta Grinaveckio V. (1974, 129—139). Kuršėnų m. kaip tik buvo vienas iš V. Grinaveckio tyrinėjimo objektų.

² Například v obci Akminaičiai v okrese Šiauliai žilo v roce 1975 z 12 usedlostí pouze v 5 místní obyvatelstvo; ostatní usedlosti už koupili lidé odjinud. Nyní počet samot roztroušených po krajině ještě poklesl.

111

bendrinės kalbos leksikos [Филин Ф. П., 1965, 5]. Ypač tai matyti klausinėjant šnektų atstovus konkrečių žodžių — daiktų pavadinimų, būdvardžių. Pasakę tarmišką žodį, šnektų atstovai tuoj pat imasi jį aiškinti, manydami jo nesuprasiant. Tokių atvejų, šių eilučių autoriui tiriant žemaičių šnektas, teko patirti ypač daug. Štai, nykstant Kuršėnų apylinkėse būdvardžiui

smagūs ve významu „těžký“, zaslechnuté v řeči: diel parduosa liną sunkesnį | smagesnį Krš (DūnŽ 336). To znamená, že staré slovo v mysli mluvčího ještě nevybledlo; chce jím vyjádřit určitou myšlenku, ale neočekává, že by posluchač použitý sémantický dialektismus pochopil, a proto připojuje i slovo ze spisovného jazyka. Srov. také tas prė:kọs | pale:stə̂us kẽik mē.rgū: îr abđė:rbęs Jdr (ves Lėlenų); primel̃a va | privepẽzuoje višā p Krš (DūnŽ 436); ravėjom nuvīn | be sustojima | nuplėšiem šava Krš (DūnŽ 226); pašōndzas tūokęs | blā:kas ā:udeklę Pvn (DūnŽ 247); pėlėšėja: onćē.ded Vieks̆naliai (Dūn Ž 252); pū'rū | kvī-cū: nabsie pi'mūsa Šv; pi'les niuor ōndē.ns | sāusā: ō:ntes nala:kki:si Jdr; tieva tariejē pi'leva | ešimtēne ešerāše'n Pvn; lī'n e lī'n | išpis upika: ištyinc nepārēisma Krš a mnoho dalších. Takový paralelismus je v řeči zpravidla nepohodlný, a proto představitelé nářečí, přesvědčení, že by jejich posluchač něčemu nemusel rozumět, začínají před cizími lidmi užívat méně charakteristických slov, typických jen pro určitý místní či oblastní dialekt. Ještě donedávna se v okolí Pāvandėnė, Vieks̆naliai, Upyna (okres Telšiai) a Vidsodis často užíval dialektismus perėnė „lázeňská pec“, který jako kulturní termín vytlačilo slovo pirtis. Starší slovo perenė: kā:rštā kā: perēnė (Upyna), lūp sakīs | vė'rūn a perēnė sū'dege | a patē mē.re Pvn (DūnŽ 254) uchovala jen různá přísloví a vtipná rčení. Totéž platí pro slovo lielė „hrdlo“, které se dnes někdy objevuje ve frazému lėlė palēisti „křičet“: žēnā buobas | biškieli kas | palēid lī:le Pvn (srov. DūnŽ 175) atd. S podobnými věcmi se setkává každý litevský dialektolog³ [Jonaitvtė A., 1967, 183—184], jde tedy o hlavní podmínku a průběh zániku dialektismů: jakmile se určitému slovu začneme v rozhovorech s neznámými lidmi vyhýbat, začneme zjevné dialektismy používat stále méně často nebo vůbec i při rozhovorech s místními obyvateli z téže vesnice. Konečně, jak spisovný jazyk stále více proniká do každodenního života značné části venkovského obyvatelstva, mladší generace dialektismus nepřebírá a ten fakticky z užívání mizí. Tak se například v okolí Kuršėnai stalo se slovy mėdė „les“, ašvienis „pracovní kůň“, rejā „stodola na sušení lnu“, varstas „jarní obilí“ a dalšími, která se aktivněji užívala (a to jen v některých vesnicích) do dvacátých let tohoto století. Později se jako kulturní termíny prosadila prostřednictvím škol, úředníků obcí a okresů, průmyslníků, kočovných řemeslníků a námezdních pracovníků slova miškas | girė, jāuja, vasarōjus; možná se zde, na okraji žemaitského nářečí, dříve užívala jako synonyma (slovo arklys se pravděpodobně užívalo odedávna), ale protože se vyskytovala i ve spisovném jazyce, začala se užívat všeobecně. Tento proces může zasáhnout i rozsáhlejší oblast nářečí. Například mėdė se už jen pasivně připomíná v okolí Užventisu, Pāvandėnė a Vieks̆naliai, dokonce i v okolí Tryškiai, ačkoli, jak víme ze spisů Žemaitė a Lazdynų Pelėdy, na počátku tohoto století se tam užívalo poměrně aktivně; existovalo dokonce označení povolání (užívané samozřejmě v hovorové řeči) mēdininks „lesník“ // mē'dēni.nks, které bylo brzy po roce 1920 zapomenuto, protože se pevně ustálila norma spisovného jazyka giriniṅkas⁴. Někdy se lidé začínají vyhýbat sémantickým dialektismům, když mají tatáž slova ve spisovném jazyce časté a téměř opačné významy: gerbti „čistit, uklízet“: gerb vaikā Krš — už i starší lidé říkají: nėger vi'rešnū ju jaunī'je Krš; kamštis „sladkost vložená do plátna, aby ji dítě cucalo“ — dnes se často říká būtele kamštis Krš, přičemž mladí už ani neznají nářeční význam. Po roce 1920 začal rychle mizet význam slova viršininkas „pastýř“, protože ve spisovném jazyce viršininkas znamenalo něco jiného — „osoba vedoucí instituci“.

³ Podobně se v litevských nářečích v Běloruské SSR prosazují běloruská slova jako nejčastěji slýchaná, oficiální označení věcí a jevů (viz Vidugiris A., 1974, 123—124).

⁴ Medės arealą žr. Lietuvių kalbos atlasas. 1977, t. 1. 113 žem. (Komentarai, p. 191—192) (žr. dar Vitkauskas V., 1977, p. 58).

112

Když se takto „upravuje“ lexikum společenského života, bývá obvykle obtížné vysledovat zákonitosti, podle nichž se mění slovní zásoba nářečí a kvůli nimž některá slova zanikají, upadají v zapomnění či přecházejí do pasivního užívání. Život to zařídil tak, že značná část nářeční slovní zásoby žije jakoby ve vzpomínkách a jen občas, když je třeba něco přesněji popsat nebo vyjádřit živěji a neobvykleji, se z dalekých proudů podvědomí starší generace vynoří zřídka užívaná slova a slovotvorné útvary, které se lidé naučili od rodičů a předků a zdědili z dávných dob.

Někdy je v litevské lexikografii určité slovo zaznamenáno jen čárkovaně, doloženo pouze z některého jednotlivého nářečí; při dalším vyptávání se však z oblasti, kde je dané slovo známo, zaslechne jeho zcela totožná podoba. Například podle LKŽ je slovo goštauta, které zkoumal A. Nepokupnis (1976, 185), vlastní pouze západním aukštaitským nářečím (podél Nemunasu), východním nářečím a dzūkijským nářečím, a z toho se vyvozují určité závěry. Když jsme se však v létě 1976—1977 zcela náhodou zeptali žen z okolí Kuršėnai na název jedné květiny, zaslechli jsme tuto odpověď: guoštauta· rauduoņa· ži·d | dau.k smułkų· ži·dėlių; daržūkuo guoštautas įsti· pusės. Když toto slovo zaznamenali i další dialektologové (např. A. Jonait yte) také jinde, situace se zásadně mění — goštauta(s) se užívá na mnoha místech Litvy, jen poněkud pasivněji, a proto se z hovorové řeči zaznamenává méně často. Taková a podobná překvapení, nové podoby a přízvuky slýcháme každý rok a při každém kontaktu s jakýmkoli nářečím či místní mluvou. Je to závažný problém naší lingvistiky, protože pasivní slovní zásobu našich nářečí lze oživit jen po delším pozorování. Dříve by nás ani nenapadlo, že se v okolí Kuršėnai užívají slova: švinė [Būga K., 1908, 174]: ta švinė „žalobkyně“ tig žmonės įied, šāryti „jíst hltavě“, šėkštė „dlouhá tyč“: tūokes šė·kštės iškė·ltas, šilūenti „chovat, vykrmovat“: prašulė·nusi jau, paršūka, šlaptrydą „člověk, který má rád řídké zelí“: tūoks šlaptrī·dā biėdū į biėdū, šliōparnis „nepořádník“: šluōparnis | apsilė·idusi, šnarva „kdo všude strká nos“: tūoks šnarva | kad biėda, tapnoti „klátit se, kolébat se“: ū·dega nulė·idis (pták) | tik tapnūo tapnūo snapėli, taškūs, -i „marnotratný“: taškė briūolieni | nieka netūr, tratūs, -i: uoį traũ bioba | pipirų melni·če, tūlas „skupina“: tū·la tuokį žmuonių, žiu-bulys „blikající věc“: tuokų žubulūku prisakstīta į suknikį, žiurkšlynas „místo poházené odpadky“: tuokį žurkšlinā· un skardže pri kuršėnų, žlábena „plačka“: žlā·bena mā·uk sā·u | neįešk mūn niervų, isibā·isėti: isibā·isiejį ana·m tī· darbā atd.

Značná část nářeční slovní zásoby vlivem spisovného jazyka a změněných životních podmínek zaniká, přestává se užívat a občas ji vysloví staří lidé, avšak mladší generace ji vůbec nepřebírá⁶. Je velmi obtížné nalézt zde nějaké zákonitosti, jako například ve fonetice a morfologii. Lexikum, které nejlépe odráží život tím, jak se mění, přináší dokonce hádanky. Řekněme, že dnes není snadné vysvětlit, proč se ve východním varniškém nářečí, stejně jako na mnoha místech v Žemaitsku, přestávají užívat slova jako apėnt „znovu“, atmatā „ležící ladem“, atskalā „rezerva“, aukštkaupais „hojně“, blākštas „úder, rána“, dēinauti „dvořit se dívce“, diginiūoti „chystat se, připravovat se“, drežti „lenošit“, dūlbis „lenoch“, dumblūoties „mračit se“, kārdyti „překážet“, krēistis „chvástat se“, maigūs „ospalý“, mazīyti „trápit, sužovat“, preikšas „milý“ [Vitkauskas V., 1972a, 438; 1972b, 82, 13 išn.] atd. Zda jde o nějaké vnitřní procesy vývoje nářeční slovní zásoby, nebo o určitý vliv spisovného jazyka, dnes téměř nelze říci.

Protože se slovní zásoba nářečí začíná zkoumat teprve nyní a začíná se mapovat zeměpisné rozšíření slov, nemáme ani podrobnější dějiny výzkumu nářeční slovní zásoby,

⁵ Toto slovo zaznamenala v okolí Akmenė a Šakyna. V materiálových fondech dialektologů se našel také záznam slova goštauto z okolí Kelmė (ves Kuslėkiai).

⁶ O tom, že dialektismy zanikají i v jiných nářečích, se již píše v naší jazykovědné literatuře (viz Grinaveckienė E., 1967, 165—170; Vidugiris A., 1970, 255 aj.).

8. Užs. Nr. 1554

113

Nemáme doložené poznámky o tom, jak a kdy začaly mizet určité dialektismy. Konečně, velmi zrychlený rozpad nářečních systémů již nyní ztěžuje vysledovat nějakou zákonitost v zániku slov a určit, která slova se zapomínají a proč.

Mnohé by pomohly vyřešit speciální systematické tematické slovníky. Umožňují proniknout do systému nářečí a lépe pochopit diferenciaci lexika. Takový podrobný rozbor lexika ukazuje složení nářeční slovní zásoby, stylové užití slov a zvláštnosti jejich konkrétního fungování. Dobrým příkladem by nám byl podrobný tematický slovník polského dialektologa M. Kucały (1957), sestavený se zvláštními lexikálními skupinami (podle prací německých, švédských a dalších jazykovědců). Slovníky připravené na podobném principu jako M. Kucałův by pomohly nahlédnout do litevského nářečního lexika důkladně a zevrubně a určit, které dialektismy přesně ustupují z užívání. Členění nářečního lexika M. Kucały do skupin s podrobnými podskupinami (przyroda — praca — życie fizyczne człowieka — życie umysłowe i psychiczne — życie społeczne) [Kucała M., 1957, 340] má mnoho společných rysů se schématem univerzálního ideografického slovníku R. Halliga a W. von Wartburga (citováno podle Принципы, 1976, 340), a může tedy bezpochyby pomoci pochopit zvláštnosti a podstatu slovní zásoby kteréhokoli nářečí různých jazyků, tedy i našich nářečí, a možná by umožnilo postihnout i zvláštnosti zániku dialektismů. K tomu je zapotřebí rozsáhlých přípravných prací, přinejmenším ideografický slovník spisovného jazyka, podle něhož by bylo možné rozdělit i nářeční lexikum do určitých skupin. Abecední slovníky pouze předkládají veškerý lexikální materiál nebo jeho část.

Dialektismy (lexikální, pracovní, akcentuační) z užívání obvykle vytlačují dva takové faktory: 1) termíny přicházející ze spisovného jazyka, které mají velkou autoritu a užívá je celý národ; 2) zanikající reálie a různé jevy života. To jsou axiomy známé jazykovědcům všech národů, které se zjevně potvrzují při zkoumání jakéhokoli nářečí či dialektu. Závislost nářečního lexika na spisovném jazyce je značná, proto se dialektismy lépe uchovávají v těch nářečích, jejichž celý jazykový systém se od spisovného jazyka velmi liší a v nichž se celkově udržuje tradice (severní žemaitské kretingišské, západní varnišské, východní aukštaitské panevėžyské nářečí). Dokládá to i materiál I. svazku „Atlasu litevského jazyka“, v němž je jasně patrné, že různé lexikální dialektismy kūlis, pūrā, pvlē, črulis aj. (srov. Vitkauskas V., 1966, 155—168) se dobře zachovaly v západní žemaitštině. Celkově se dobře zachovávají názvy jevů, věcí a stavů, které spisovný jazyk buď nemá, nebo které jsou typické pro tradiční domácí prostředí — různé pokrmy: patarmāsas „omáčka“, putrā „kaše“, kastinys, spirgutis „pražené konopné semínko“, šližikai „takový štědrovečerní pokrm“ (ačkoli šautas „zeleninová polévka“ je již téměř úplně zapomenuté slovo, DūnŽ 366; z užívání ustupují meisa „maso“, kiaūšis „vejce“ — toto poslední slovo mizí i z jiných důvodů: když stařenka jedoucí autem na trh zamotala nespā’usketes | trā’uketes | kaūšus su-trā’iški-ste, vzbudilo to velký smích — taková stařenka se příště bude bát to takto říct a chtě nechtě sáhne po slově ze spisovného jazyka, ačkoli mnozí stále užívají tvary kiaušynė „míchaná vejce“, kiaušpir kis „kupující vejce“, kiaušininkas „totéž“, kiauš-geris, -ė „ten, kdo pije vejce“, srov. DūnŽ 134). Stále se užívají názvy nemocí: blusinės | blusiniai „spalničky“, krūopas „záškrt“, diegliai „taková koňská nemoc“, gerstėklis „chrčení na hrudi“, landuonīs | landuonė „panaritium (Panaritium)“, liepėlė „takový absces kolem nehtu“, pārauga „vřed“, sintis „astma“, pūtminys „otok“, slōgos „rýma“, slūogtis „rýmička“, vilkis „katarakta“ (existují však i slova ustupující či dokonce zaniklá: žibinkščiai „taková dětská nemoc, příušnice“, kādugas „křeče“, kaškis „svrab“) a další. Názvy ze spisovného jazyka jsou často zástupcům nářečí nesrozumitelné, medicína a kulinářství tyto věci nazývají zcela jinak, takže jejich vliv je menší, třebaže dochází i ke změnám. V tomto případě někdy rozhoduje, které slovo z řady synonym existujících v nářečí se v zásadě shoduje se spisovným jazykem. Například odedávna se v těchto nářečích říkalo kaškis, šū.skis ir ni’žas, žibinkštė | žib’iŋkštė· ir kaulkes | kaulė.kes. Tvary z těchto synonymních řad, opřené o slova spisovného jazyka niežas a kiaulytės, se nyní všeobecně prosadily, zatímco ostatní užívá pouze starší generace nebo se vyskytují častěji—

114

— v přirovnáních: prisikabina kap kažkis Krš, nanų sekretà’u kãp nu šọ.skę Pvn a podobně.

Při zkoumání lexika východních varnišských nářečí (severovýchodních žemaitských dūnininkských) podle univerzálního lexikálního schématu R. Halliga a W. von Wartburga se zde chceme podívat jen na několik takových pododdílů: část „Vesmír“ — „Nebe a nebeská tělesa“ s větvemi „Nebe a nebeská tělesa“ a „Počasí a větry“ a pododdíly „Člověka“ — „Části těla“ a „Charakteristika člověka (života) obecně“ (z oddílu „Člověk jako živá bytost“).

Ačkoli dialektismy týkající se tématu „nebe a nebeská tělesa“ nejsou příliš rozmanité, v tradičním nářečí se zachovaly poměrně dobře: sietnis „Mléčná dráha“, grigo ratai „Velký vůz“, aušros žvaizdė „Jitřenka“, žvaizdės „hvězdy“. Mladá generace je už nepřejímá a užívá spíše podoby ze spisovného jazyka, avšak názvy měsíčních fází pilnijà „úplněk“, tárpijos „období mezi starým a novým měsícem“, dėlčius „poslední čtvrť“ užívají téměř všichni. Názvy atmosférických jevů — dialektismy — jsou značně proměnlivé. Některé užívá většina (áudra, brėkšma, brėkšti, drabna, graustinis, pėtvėjis, pašvīstė, vėšulas, žáibas / žėibas), jiné se začínají různit (gydrė ir pagadà, orarykštė ir vaiorykštė / vaiorykštė), další se pomalu zapomínají (dujà „drobný déšť“, dujòti „slabě pršet“, gaidryties „vyjasňovat se“, apyžlėja, žlėja „stmívá se“).

Poměrně dobře se udržují různé dialektismy náležející podle této lexikální klasifikace do pododdílu „Části lidského těla“. Ačkoli zdravotníci mohou nářečí ovlivňovat zvláště výrazně, vzhledem k současnému rozvoji zdravotní péče, svérázné pojmenovávání částí lidského těla z užívání nevymizelo. Například medici již často používají názvy žarnù, skraũdis, smilkinys, ale místní slova gròbas, pilvūkas, plónimas / plónyma se pevně drží; někdy se jen říká skrañdis, smilkýs (?) a pro venkovany nově označovaný orgán aklōji žarna (s pozměněným přízvukem). Pevně se, dokonce i mezi mladšími, užívají slova bùlė „jedna polovina hýždí“, čiùrnis „zápěstí“, dugnõlis „tlusté střevo“, mómūnė „bradavka“, nugárkaulis „páteř“, smágenės / smágenys „mozek“, kulkštinas „kůstka v noze“, kráuklas „žebro“, stáibulas „kost v paži“, uõstai „vousy“; zachovává se odlišný přízvuk: gerklė, gerklę, subinė; změněný kmen: dėlna „dlaň“, nósė „nos“, kùlšė „stehno“. Zvláště oblíbené jsou obrazné, humorné názvy hlavy, úst, očí, hrdla, kostí a rtů, které užívají i zástupci interdialektu v městečkách a městech: krámė, mùržė, putrálakė, rùkė, veizolai, gamarinė, vėpšlos, žábtai, žióplos, piñkaulis, pyškaulis, stibýnas, stibýnkaulis „kosti holenní“. Některé fonetické rysy se poněkud „vyrovnávají“: giñsla se mění na gysla, niñkštis (v okolí Pãvandenė) — na nykščiu (1), skingsrōbis — na skygrobiù; volí se kmen spisovného jazyka: ausė — ausis aj.

Gerai išlaikoma didesnė dalis žmogų apibūdinančių, ypač vaizdingųjų dialektizmų. Jų daug dar vartoja net interdialekto (Kuršėnai, Užventis) atstovai: badvìšà „skurdžius“, bėbis, -ė „kvailys“, blérbynė „plepys“, cỹpynė „kas cypauja, krizena“, érgla „juokdarys“, gàgris „storžievis“, gargãras „kas landus“, girmakšlỹs, -ė „pagyrūnas“, gribìšas, -ė, krùčas, -ė „vagilis“, išpėpa, ištìža „nevykėlis“, knėpšė „netikusi moteris“, lėderga, lėrva „begėdis, nevala“, mautùvas „kas daug valgo“, lùtis, -ė „kas trumpų kojų“, miegrágtis, -ė „miegalius“, mùgulis, šùtulis „kas nerimtai elgiasi“, paližókas, -ė „palaižūnas“, smùrglažė, snarglėda „vaikėzas“, snópa „žioplys“, stýpla „labai išaugęs žmogus“, stumtùvas, šliaužtùkas / šliaužtùvas „kas dirba visus darbus“, šatrijà „pašėlusi moteris“, šaválka „valkata“, škrãbalas „sudžiūvęs senas žmogus“, tepėrna „kas iš lėto kalba“, terliūzas „dručkis“, užmiršoklis, -ė „kas viską užmiršta“, vėbra „žioplys“, žlebérna „kas nenoromis valgo“ ir daug kitų. Noras kal-

⁷ Svyruavęs šio žodžio kamienas jau K. Donelaičio laikais (žr. Donelaitis K., 1977, 174; plg. Kabelka J., 1964, 120). Apie i-kam. perėjimą į ē-kamieną žr. Zinkevičius Z., 1966, 224—225.

8*

115

Vyjadřovat se obrazně a bodavě zřejmě nedovoluje zapomenout na tyto lexikální dialektismy, ačkoli některé se už užívají zřídka, např. lūbis, -ė „hlupák“, pludungis, -ė „prostopášník, ničema“; mění se fonetika: malāgis, -ė – melāgis.

Podobná situace je v mnoha dalších sémantických skupinách. Ačkoli se někde staré dialektismy stále udržují, vliv spisovného jazyka je značný: řada synonym přestává být užívána, slovotvorba i nepravidelná fonetika jsou nahrazovány spisovnými ekvivalenty. Zvláště rychle mizí slova související se starými vírami (gabija „posvátný oheň“, indėvė „zlý duch“ aj.), názvy někdejších řemesel, různých nástrojů a předmětů, které dnes znají jen ti nejstarší, nebo se již vůbec neužívají.

Existence dialektismů tedy závisí na mnoha faktorech: na rozvoji kultury, upevňování spisovného jazyka v různých oblastech života, vnitřních procesech nářečí či potřebách. Zvláště důležitá je také pasivní nářeční slovní zásoba, kterou je nutné pro vědu zaznamenat; rychle mizí spolu s vymírající starou generací našeho venkova, ale stále se uchovává v expresivním a přeneseném užití. Tak například v popisovaných nářečích vymizelo žemaitské sloveso kaitėti „zajímat“, ale jedna jeho podoba se začala užívat jako podstatné jméno v ustáleném rčení kas ne kaitė „tomu je hej“ (kas ne kāiti vi'nā buoba: gi'vėnti Krš DūnŽ 118⁸). Po přerušení vazby na původní sloveso vznikají zcela nesrozumitelné podoby: kas ne kāitra | ka miotin'na vai.kùs prīvė'iz DūnŽ 118. Slovo dóbstė „roztrhaný, potrhaný oděv“ dnes mizí, zato se objevuje častější obrazné rčení diopštį senį „naprostý mrzák“. Dokonce i církev upustila od obřadu a termínu įvedybos, přesto při první návštěvě žena snadno řekne: pė'rma kārta | če mõ.na į'vedi'bas Pvn, če mūna į'vedi'bas | vešk par u.t.ra pūsi Krš. Zdá se, že brūžo už nikdo nehraje, v podstatě tato hra ani frazeologismus neexistují, ale když přijde řeč na promiskuitu, často se říká mūša brūža su blėdi'nums į negražė' susi'ga Krš (Urkuvėnų k.), dār vė'plšas pi'ni'utas | puo krū'mus brūža mūš Krš (Akminaičių k.). Ani ripkos už nikdo nehraje, ale přirovnání nūosi kā'p ripkas keini's „budeš mít pořádně naběhlé nosní dírky“ lze ještě zaslechnout. Některá slova se uchovávají jen v přirovnáních a pořekadlech: nelīka nieka ne spā'ga „ani trošku“ (pro L. Ivinskui to však bylo obecné podstatné jméno ve významu „kapka“), dọ kā'p vī'ne | kā'p saulā' brūolė' Pvn (DūnŽ 315) atd. Dříve se užívala litevská slova mergvaikis „nemanželské dítě“, kalinys „vězení“, skārda, mišlius | mišīnys „takové obilí“, dvilinikės „povlak na přikrývku“, dnes však nejčastěji beikartas, turmā (často nahrazované slovem kalėjimu), blēka, miešānas, cikōlas. Ani zde spisovný jazyk nic nezmůže.

Fungování a zánik dialektismů v současných nářečích se neřídí žádnými výraznějšími zákonitostmi. Velký vliv má společenský a kulturní život národa, samotný systém nářečí (v nářečích, která jsou v kontaktu s nářečími bližšími spisovnému jazyku, zanikají menší odlišnosti ještě rychleji) a konečně potřeby těch, kdo mluví nářečím (expresivní slovní zásoba se uchovává déle). Jedno je jisté: nyní musíme nářeční slovní zásobě všichni, jazykovědci, věnovat pozornost a zapisovat ji co nejrychlejším tempem.

Literatūra

Būga K. Aistiški studijai. Peterburgas, 1908.

Donelaitis K. Raštai. V., 1977.

Grinaveckienė E. Lietuvių literatūrinės kalbos ir tarmių sąveika. — Kn.: Lietuvių kalba tarybiniais metais. V., 1967.

Grinaveckis V. Žemaičių miestų interdialektų fonetinės ypatybės. — Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. Serija A, 1974, t. 1 (46).

Jonaitienė A. Tarmių sąveikos ir niveliacijos reiškiniai šiaurės vakarų aukštaičių šnektose. — Kn.: Lietuvių kalba tarybiniais metais. V., 1967.

Kabelka J. Kristijono Donelaičio raštų leksika. V., 1964.

Kučala M. Porównawczy słownik trzech wsi Małopolskich. Wrocław, 1957.

^⁹ Paulausko J. (1977, 117) padaryta veiksmažodžio forma: kas ne kaitėja, bet tai jau išvertimas į bendrinę kalbą, o ne transponavimas: kaitėja šnektoje skambėtų *kā.atie.

116

Paulauskas J. Lietuvių kalbos frazeologijos žodynas. K., 1977.

Vidugiris A. Dainavos šalies žmonių tarmė. — Kn.: Merkinė. V., 1970.

Vidugiris A. Gervėčių tarmės leksiniai dialektizmai. — Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. Serija A, 1974, t. 1(41).

Vitkauskas V. Apie kai kurių žemaitiškių žodžių vartojimą. — Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1966, t. 7.

Vitkauskas V. Pastabos dėl Žemaitės raštų kalbos. — Kn.: Žemaitė. V., 1972.

Vitkauskas V. Šnektų grupės žodyno sudarymo principai. — Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1972, t. 13.

Vitkauskas V. Žodyno turtai žemėlapiuose (rec.) — Kultūros barai. V., 1977, Nr. 12.

Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. V., 1966.

Непокупный А. П. Балто-славянские языковые связи. — Киев, 1976.

Принципы описания языков мира. М., 1976.

Филин Ф. П. Проект „Словаря русских народных говоров“. — М.—Л., 1961.

Филин Ф. П. Словарь русских народных говоров. Л., 1965, ч. 1.

Lietuvos TSR Mokslų Akademijos Lietuvių kalbos ir literatūros institutas

ВЛИЯНИЕ СОЦИАЛЬНЫХ ФАКТОРОВ НА ДИАЛЕКТНУЮ ЛЕКСИКУ

Резюме

В настоящее время литовские народные говоры быстро нивелируются. Ускоренными темпами из употребления выходят лексические, семантические и другие диалектизмы. Основные причины этого процесса: а) наплыв в говоры слов литературного языка; б) отмирание реалий, явлений. Как показывает лексический материал жемайтских говоров (окрестности Куршенай, Ужвянтис, Павандяне, Видсодис), относительно хорошо сохраняются в этих говорах названия специфических предметов, явлений, экспрессивная лексика, часто употребляемая даже представителями интердиалекта (г. Куршенай, г. Ужвянтис).