SOCIALINĖS LINGVISTIKOS PROBLEMOS

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XIX (1979)

Liudvika DRAZDAUSKIENĖ

FORMY, SÉMANTIKA A ROLE FATICKE FUNKCE V KOMUNIKAČNÍM PROCESU

Funkce jazyka jsou obecným lingvistickým pojmem, který může být a také bývá samostatným předmětem popisu [Laguna G. A., 1927, Mounin G., 1967 a další]. Ve většině popisných prací se však funkce jazyka zavádějí za účelem podání podrobnějšího obrazu užívání jazyka [Sapir E., 1969, Bühler K., 1934, Gardiner A. H., 1951, Henle P., 1958, Pollock Th. C., 1955, Hayakawa S. I.,1964, Herzler J. O., 1965, Boulton M., 1968 a další] nebo jako základ teorie jiných vědních oborů, například stylistiky [Jakobson R., 1966, Виноградов В. В., 1963, 130—132, Ахманова О. С. и др., 1966, 161—183, Akhmanova O., 1970, 28—34; 1972, 78—85, částečně Halliday M. A. K., 1973, 7—8, 103—104, Turner G. W., 1973, 203—226 a další].

Pojem funkce jazyka je jednou z nejdůležitějších kategorií sociolingvistického výzkumu. Jinými slovy, funkce jazyka se projevuje sama o sobě pouze v průběhu sociolingvistického výzkumu, nikoli v teorii abstraktního popisu jazyka. V anglické sociolingvistice [Firth J.R., 1957, Quirk R., 1968, Halliday M. A. K., 1973] se funkce jazyka chápe jako cíl, jehož se dosahuje jazykem. V zobecněném schématu sociálního užívání jazyka, které sestavil M. Halliday (tabulka 1), jsou funkce jazyka začleněny do střední úrovně zobecňování faktů.

Table 1

From Halliday M.A.K. EXPLORATIONS IN THE FUNCTIONS OF LANGUAGE. London, 1973, p. 101.

75

V pracích autorů, kteří vycházejí z tvrzení deskriptivní lingvistiky o dichotomii jazyka a řeči, se zavádějí další kategorie [Ахманова Г. И., Гюббенет И. В. и др., 1971], pojem funkce jazyka se sice zvlášť upřesňuje [Ахманова О. С. и др., 1966], ale nelze se bez něj obejít. První z nich používají pouze jeden termín, totiž funkce jazyka (a function of language), zatímco při rozlišování pojmů jazyka a řeči (language and speech) je třeba v sociolingvistice hovořit o funkcích řeči, nikoli jazyka (функции речи, а не языка). Východiskem anglické sociolingvistiky není dichotomie jazyka a řeči F. de Saussura (F. de Saussure), nýbrž pojem vícestupňového přirozeného fungování jazyka. Například v Hallidayově formulaci se jazyk nedělí na abstraktní a aktivní. Jazyk je možností volby potenciálu významu, kterou omezují kulturně-lingvistické vyjadřovací prostředky. Tuto volbu lze také popsat vztahem mezi „Co mohu vyjádřit“ (What I can mean) a „Co mohu říci“ (What I can say). Přijmeme-li tento postulát, terminologické nepřesnosti mizí a sociolingvistické kategorie nevyžadují další vysvětlení.

V různých autorských pracích se obsah pojmu funkce jazyka chápe různě. Liší se také počet funkcí. Například E. Sapir a B. Strang chápou funkci jazyka jako motiv komunikace a rozlišují tři funkce (communication f., thought sustaining f., socializing f.). M. Boulton (1968) a J. F. Volvorka [J. F. Wallwork, 1969] chápou funkci jazyka jako kontextově zaměřenou jazykovou činnost, avšak M. Boulton rozlišuje pět funkcí (emotive f., ceremonial f., magic f., ritual f., religious f.), zatímco J. F. Volvorka osm funkcí (language used for phatic communication, ceremonial purposes, language as an instrument of action, language used to keep the records, to convey ideas and information, to influence people, to enable self-improvement, to embody and enable thought).

Table 2

Výzkum jediné funkce jazyka, založený na důsledném Hallidayově schématu nebo na izolovaných systémech sociologů, může působit poněkud uměle a mechanicky, je však možný. Výzkum jedné funkce je vhodné opřít o systém jazykových funkcí R. Jakobsona, protože v něm se funkce jazyka realizuje různými lingvistickými prostředky v různých aspektech řečového aktu a všechny funkce jsou chápány v těsné vzájemné součinnosti, přičemž v konkrétní situaci jedna z nich dominuje (tabulka 2). Výzkum maximálně izolované fatické funkce je možný proto, že tato funkce má v komunikačním procesu velmi jasně vymezené místo: fatická funkce dominuje na začátku a na konci řečového aktu.

76

Jazyk ve fatické funkci je sociativní jazyk en rapport, kdy se mluví jen proto, aby člověk nemlčel. (V poslední době se, zdá se, definitivně ustálil termín — kalk fatická funkce, „фатическая функция“, který pochází z termínu „phatic“ navrženého B. Malinowským [Malinowski B., 1936]. Termín контактоустанавливающая функция [Ахманова О. С., 1966] není zcela přesný, protože fatická funkce neznamená pouze navázání kontaktu s partnerem v rozhovoru. V nejširším smyslu se fatická funkce projevuje navazováním, udržováním a ukončováním lingvisticko-sociálního kontaktu v průběhu ústního nebo písemného řečového aktu.)

Formy fatické funkce jsou velmi rozmanité a pohybují se od čistých až po zcela integrované. Nejzákladnějším projevem této funkce jsou pozdravy, rozloučení a další zdvořilostní formule, nejrafinovanějším pak společenská konverzace neboli tlachání (termín K. Stoškuse, 1969), známé pod široce rozšířeným anglickým označením „small talk“. Při hierarchickém uspořádání lze rozlišit několik forem, v nichž se fatická funkce projevuje:

1) neartikulované zvuky a slova, hluky, které vyplňují pauzy;

2) pozdravy, rozloučení a další zdvořilostní formule;

3) nezávazná konverzace (small talk);

4) úvody, předmluvy, poděkování a uznání (acknowledgements), obsahy, závěry;

5) shrnující fráze v souvislém textu;

6) názvy, nadpisy, oddíly;

7) technické členění souvislého textu do odstavců atd.

1) Z neartikulovaných zvuků vyplňujících pauzy (er, uhm, ahm, umps; ė-ė, hm atd.) je pouze jeden khm/h-khm vhodný k navázání kontaktu, účinný, srozumitelný a nezávislý na kultuře, jazyce a místě. Tento zvuk vyvolává tak citlivou reakci, zejména u obsluhujícího personálu, že i bezděčné přirozené odkašlání upoutá pozornost, jako by bylo projevem netrpělivosti. Všechny ostatní neartikulované zvuky vyplňující pauzy prakticky nefungují jako samostatné prostředky k navázání kontaktu. V širších kontextech fatické řeči se vyskytují velmi často a účinněji slouží k udržování kontaktu: 1) Um, you will remember, we’re going to take — er — a new bit today; 2) Now, the meaning, I think, is — er — on the whole clear; 3) Na, kažin kaip, ar bus pavasaris? — Hm, ką čia gali žinoti.

Nejcharakterističtějším zvukem vyplňujícím pauzy v angličtině je er, v litevštině — hm-m, někdy — ė-ė.

Mezi slovy udržujícími kontakt a vyplňujícími pauzy je široce známé anglické well, které, jak R. Jakobson ukazuje na příkladu textu D. Parkera, může vyjadřovat narušení a napětí celé situace. Nekvalifikované užívání well může být rysem regionální jazykové varianty. Například někteří američtí lingvisté tvrdí, že angličtina užívaná v Sovětském svazu, která je obecně na velmi vysoké úrovni, se vyznačuje příliš častým výskytem slov well a just. V litevštině neexistuje obdobné a tak rozšířené slovo vyplňující pauzy. Jiná slova tohoto druhu (you know, you see, I suppose, I believe, I think, I mean; sakau, vadinasi, žinai, matyt, (aš) manau atd.) jsou účinná a užívají se nejen k navázání a udržování kontaktu, ale také jako projev přátelského tónu a důvěrnosti. K udržování kontaktu a vyplňování pauz se zejména v angličtině velmi často vkládají citoslovce oh, ah a spojky and, but atd.

Bylo zjištěno, že anglicky mluvící mají poměrně široký arzenál ustálených zvuků a slov vyplňujících pauzy, zatímco v litevštině je jich, nepočítáme-li individuální slovní obraty, mnohem méně. Obecně četnost zvuků a slov vyplňujících pauzy závisí na individuální a národní povaze.

2. Pozdravy, rozloučení a jiné zdvořilostní formule, například:

Hello! Hi! Labas! Sveikas! Good morning. Labas rytas. Good afternoon. Laba diena. Good evening. Labas (geras) vakaras.

77

Good night. Labanakt.

Jak se máte. Velmi mě těší. Vítejte!

Excuse me. Atsiprašau.

Je mi (velmi) líto. Promiňte, omlouvám se.

Thank you. Ačiū. Dėkoju.

Mockrát děkuji atd. Velmi děkuji a další,

v jazyce fungují nikoli ve svém doslovném významu, nýbrž jako prostředek navázání kontaktu a vyjádření lidskosti. Ve skutečnosti žádná z těchto formulí není chápána jako zpráva o pěkném dni nebo fyzickém stavu člověka. Vyjadřují, že mluvčí daného člověka zná, je přátelsky naladěn a je členem téže komunity. Příkladem nivelizované sémantiky a funkční důležitosti pozdravů a rozloučení je „Labas rytas“ (Dobré ráno), vyšívané na ručnících, a Have a good day, v USA, kde je někde připevněno na zdi u východu.

Je zajímavé, že urbanizace nivelizovala význam zdvořilostních formulí a že zdravit na ulici neznámé lidi pouze jako projev přátelskosti je nenormální a prakticky nemožné. Rozloučení jsou však jedním z nejlepších stručných prostředků vyjádření kontaktu a v podmínkách rychlé urbanizace jsou velmi formální. Například v USA se zdvořilostní formule pronášejí energicky, stručně, s povrchní intonací (např. Excuse me) a podle situace se dokonce ledabyle zkracují (např. [kkju] místo Thank you).

Mezi vesničany mají pozdravy a rozloučení mnohem hlubší význam a používají se častěji. Ještě i dnes se litevský venkovan někdy cítí velmi nepřátelsky, pokud nepozdraví náhodného kolemjdoucího. Takové vyjadřování mezilidského kontaktu je charakteristické například i pro uzavřené instituce velkých měst USA.

V angličtině jsou pozdravy, s výjimkou pouze důvěrných univerzálních Hello! a Hi!, a v litevštině „Labas“ jasně rozděleny podle denní doby. Pouze v angličtině se zachoval zajímavý rys: rozloučit se pozdravnou formulí změnou intonace. Například Good morning! pronesené klesavým tónem znamená „Dobré ráno“, zatímco s rostoucí intonací znamená „Na shledanou“.

V angličtině i litevštině jsou pozdravy a rozloučení jasně rozděleny podle formálnosti situací. V důvěrných každodenních situacích, bez ohledu na věk mluvčích, je nejčastěji se opakujícím pozdravem Hello! (v litevštině obdobné „Labas“). Ve formálnějších situacích, při rozdílu ve věku či postavení, jsou nejčastějšími pozdravy Good morning! („Dobré ráno!“), Good evening! („Dobrý večer!“) a podobně. Litevské „Laba diena“ je poměrně neutrální; postrádá ustálený příznak formálnosti, který je charakteristický pro anglické Good afternoon!, užívané pouze ve formálních situacích při oslovení lidí s vysokým postavením (velvyslanců, důstojníků, vedoucích pracovníků, starých profesorů atd.). Ve srovnání s angličtinou postrádá litevština ještě jeden, dnes užívaný pouze při prvním seznamování, rovněž velmi formální pozdrav How do you do!, jemuž přibližně odpovídá velmi formálně intonované litevské „Labai malonu“; to se v litevštině používá mnohem šířeji a vyjadřuje různé významové odstíny.

Normativní rozloučení jsou v obou jazycích obdobná, neutrální nebo důvěrná: Good bye! a „Viso gero!“; Bye, See you! a „Iki pasimatymo“; Bye, bye!, Cheerio! a „Viso!“, „Su!“ a specifická důvěrná rozloučení Tatty bye!, Toodle-oo! a jejich litevské obdoby „Atia!“ a „Bai!“. Neformálnějším rozloučením v angličtině je pozdravná formule (například Good morning!) pronesená stoupavým tónem; její litevskou obdobou by mohlo být „Likite sveiki!“

Formule omluvy a lítosti jsou v angličtině mnohem důraznější než v litevštině. Lze srovnat: Sorry!, I’m so sorry! I’m so very sorry indeed!, I do apologize! Forgive me! a „Atsiprašau!“, „Labai atsiprašau!“, „Atleiskite!“, „Dovanokite“.

78

Zajímavé je, že angličtina nemá obdobu litevského „Prašom“, které se říká při podávání něčeho, zatímco odpovědi na poděkování jsou v angličtině velmi rozmanité a dosti galantní. Například: Not at all, It was nothing, Forget it, You're welcome, Glad to help, My pleasure, It was no trouble (No trouble), I'm only too glad to help, Think nothing of it, That's (It's) all right a americké That's O. K., ve srovnání s litevskými „Prašom“ a „Nėr(a) už ką“.

Už samotný přehled zdvořilostních formulí v angličtině a litevštině ukazuje, že mluvčí angličtiny zjevně nešetří jazykovými prostředky, jimiž vyjadřují nebo vyvolávají pozitivní pocity.

3. Konverzační tlachání (small talk), které se v každodenních situacích projevuje alespoň jednou otázkou How are you? (možné a běžné varianty: How's life?, How was it? – nejčastější odpověď Fine! And you?), která může v angličtině dokonce nahradit pozdrav, ve srovnání s litevským „Kaip gyveni?“ (možné a běžné varianty: „Kaip laikaisi(?), „Kaip sekasi?“, žemaitské „Kaip yr?“ – nejčastější odpověď „Gerai“, „Nieko!“ („Gerai yr“) jsou v obou jazycích zcela obdobné, stejně jako krátké rozhovory o počasí, zdraví, známých apod. před zahájením věcnějšího rozhovoru nebo při náhodném setkání. Například: “Good evening, Mrs Halifax“.

“Evening, Bert. It’s very cold out“.

“It’s very cold in“.

„Labas!“

„Sveikas!“

„Tai oras… Nei žiema, nei vasara“.

„Ir sninga, ir lyja. Iš vasaros irgi nieko negali tikėtis, kai žiema tokia“.

„Ahoj! Jak se ti poslední dobou daří? Už jsme se neviděli celé věky!“

„Mám se docela dobře, řekl bych.“

„Ahoj, Ingrid! Už je ti lépe?“

„Ano, děkuji. V pondělí se vracím do práce.“

„To trvalo pěkně dlouho, že?“

„Nastaly komplikace…“

„Ošklivé počasí. Vlhko.“

„V takovém počasí člověk nemůže nebýt nemocný. Kdyby bylo tak pět stupňů pod nulou, bylo by to něco jiného.“

„Dobrý večer. Vy jste asi Danguolė, pokud si ještě vzpomínáte.“

„Ach, dobrý večer. Ale jistě, samozřejmě, že si vzpomínám. Tak co mi povíte?“

Jak se máte?“

„Děkuji, dobře.“

Zdraví vám slouží? Jak se má vaše děťátko?“

„Děkuji, dobře.“

„Je zdravý?“

„Zdravý, dobře.“

„A jak se měl Martin?“

„Skvěle. Je to milý chlapík, viďte? Vzal mě na jedno nebo dvě pěkná místa. Posílá vám pozdrav.“

„Neuvažuje o návratu?“

„Pochybuji.“

„Byl na mě milý, Martine.“

„Ahoj!“

„Ahoj! Jak se máš?“

„Dobře. Ehm – to je velmi dobrá kniha, kterou jsi mi dal.“

„Jsem rád, že se ti líbí.“

„Opravdu velmi dobré.“

„Ahoj, babičko.“

„Ahoj, ahoj.“

79

„Seznamte se…“ „Vždyť jsme se už viděli.“ „A, pravda, viděli jste se na naší svatbě.“ „Jaro už brzy přijde…“ „To ano, po sněhu už skoro není ani památky…“ „Vždyť žádný ani nebyl. Letos si děti ani nemohly zajezdit na sáňkách…“

V litevštině se formální, rafinované případy prázdného tlachání vyskytují poněkud méně často, stejně jako jsou méně časté situace, v nichž vznikají, a dějiny výchovy a kultury jsou jiné než v anglické společnosti. Zajímavé je pouze to, že prázdné tlachání vzdělaných Angličanů a Litevců je velmi šablonovité. Mezi méně vzdělanými lidmi, zejména mezi Litevci, je prázdné tlachání upřímnější a originálnější. Vzácným, ale velmi názorným příkladem je v litevském dopise „Ještě jedna zapomenutá poznámka“ namísto standardního „P. S.“.

4. Čisté formy fatické řeči jsou zvláště charakteristické pro mluvený jazyk, zatímco integrované formy a některé čisté formy pro jazyk psaný. V psaném jazyce je fatická funkce méně kondenzovaná než v mluveném a formálně lze všechny úvody, začátky, závěry a zejména poděkování (acknowledgements) označit za formy vyjádření fatické funkce. Typické jsou začátky a konce dopisů. Například: 1) Thank you so much for your last letter... I wish you all the very best, in everything. Yours, Ila. 2) Dear Ellyn, it was so nice of you to remember me. It took me months to respond to your last letter... With best wishes to you and yours. Love, Lorian. 3) Dear Louise, first of all, please accept my apologies for not responding sooner to the lovely letter and thoughtful gifts you sent at Christmas... A very happy New Year to you! Love, Ellyn Waldman. 4) Rūta, spěchám Ti napsat, aby tatínek mohl dopis ještě dnes odeslat... Líbám, Maminka. 5) Milé děti, děkujeme za dopis, který jsme dostali. U nás nic nového... Budeme čekat, až přijedeš. Dej vědět. Líbáme vás všechny čtyři. Rodiče.

Materiál fatické funkce v dopisech potvrzuje poněkud menší míru emocionálního vyjadřování v litevštině, jehož nedostatek jsme zaznamenali i u zdvořilostních formulí (s. 78). Oslovení bez „Dear“ se v angličtině prakticky nevyskytuje, zatímco v litevštině jsou zdrobnělá a důvěrná oslovení charakteristická pouze pro dopisy mezi blízkými a rodinnými příslušníky. Výsledkem grafické tradice je psaní „já“ (I) s velkým písmenem v angličtině, zatímco „vy“ (you) s malým. To je však zvláštní kontrast k litevské kulturní tradici, v níž se „já“ píše s malým písmenem a „Vy“ s velkým.

V anglické společnosti je vyjadřování fatické funkce v dopisech natolik standardizované, že řada příruček pro psaní dopisů (například Alexander L. G., 1975; Gordon Humphreys, 1955 a další) uvádí úplné seznamy oslovení pro různé instituce a vedoucí pracovníky různého postavení, úvodních a závěrečných frází pro různé příležitosti, vzorové dopisy v plném znění a další podrobnosti.

Vyjadřování fatické funkce se tradičně ustálilo dokonce i v knihách vydávaných v zemích anglické kultury. V anglických publikacích se po titulní stránce vždy tisknou poděkování, která patří k nejstandardizovanějším podobám konvenčního prázdného tlachání. Například:

Rád bych vyjádřil vděčnost autorům příspěvků zařazených do tohoto svazku. Zvláště bych chtěl poděkovat Anthony Cohenovi a Siebu Nootebomovi, kteří mě povzbudili k sestavení tohoto sborníku. S vděčností děkuji také vydavatelům, kteří mi udělili svolení k opětovnému otištění příspěvků, mezi něž patří New American Library, Yale Scientific Magazine, British Journal of Disorders of Communication,... a Mouton and Co.

Ačkoli většinu chyb uvedených v Úvodu a Dodatku jsem zaznamenal sám, jsem vděčný Peteru Ladefogedovi a Ilse Lehisteové, kteří zapojili své lingvistické|fonetické uši, aby mi pomohli zaznamenat řadu chyb.

80

Navíc bych rád vyjádřil svou nejhlubší vděčnost Peteru Ladefogedovi, který mi i nadále slouží jako učitel a inspirace ve veškeré mé práci.

Samozřejmě jsem zavázán všem, kteří nevědomky poskytli údaje pro tuto knihu. Patří mezi ně mnoho studentů a vyučujících z katedry lingvistiky UCLA i další osobní přátelé. Nepochybně poznají své konkrétní příspěvky. Kromě toho, že byli zdrojem údajů, pomohly jejich četné užitečné komentáře, návrhy a kritika vyjasnit mé vlastní myšlenky. Skutečnost, že přede mnou neutíkají, když mě vidí přicházet s mou „malou černou knížkou“, svědčí o jejich trpělivosti a intelektuální poctivosti.

Zvláštní zmínku si zaslouží čas a úsilí, které věnoval Donald MacKay z katedry psychologie UCLA mnoha diskusím se mnou o tomto tématu.

Za přepis rukopisu Renee Wellin rovněž patří poděkování. Zde popisovaný výzkum byl zčásti financován z interních výzkumných fondů UCLA a zčásti granty National Science Foundation, The National Institutes of Health a Office of Naval Research.

Nakonec bych chtěla poděkovat svému manželovi Jackovi za jeho povzbuzování a schopnost přehlížet nebo omlouvat mé neustálé „chyby“ (V. Fromkin. Speech Errors as Linguistic Evidence).

Tento příklad není v knihách poděkování nejtypičtější, protože obsahuje původní humorně-emotivní odbočky. Jeho jazyk je však velmi stereotypní. Taková a podobná poděkování se opakují z knihy do knihy a nepotvrzují nic jiného než snad společenskou a autorskoprávní konvenci. V litevských ani ruských publikacích obdobná poděkování a uznání nenajdeme.

Po poděkování a krátkém úvodu následuje v anglických publikacích obsah knihy, oddíl s nejkoncentrovanějšími informacemi v knize, který zároveň integruje fatickou funkci, neboť obsah představuje doporučení, podle něhož se knihy vybírají v knihkupectvích a často také v knihovnách. Umístění obsahu na začátku knihy je tedy funkčně opodstatněné. Zvláštní, funkčně neopodstatněnou tradicí je tisknout obsah na konci knihy.

Výhradně komunikační funkci v knihách plní věcné a jmenné rejstříky, které se tisknou na konci knih. Jejich komunikační role je natolik důležitá, že odbornou literaturu je bez nich velmi obtížné, prakticky dokonce nemožné číst.

Fatická funkce je začleněna i do beletristického díla; v tomto případě je však fatika maximální samoúčelnou aktivitou a text úvodu (někdy závěru) soustřeďuje velké množství obrazů a často i autorovu ucelenou myšlenku celého díla. Fatickou funkci tak například obsahuje úvodní odstavec povídky Antana Biliūnase „Tėviškė“:

Kdyby se mě někdo zeptal, kde na světě člověku nejradostněji svítí slunce, nejkrásněji kvetou květiny, zpívají ptáci, šumí stromy a kvílí vítr, odpověděl bych: v rodné krajině. Kdyby se mě někdo zeptal, v kterém koutě světa má člověk nejkrásnější jaro, nejklidnější léto, nejbarevnější podzim a nejbělejší a nejnačechranější zimní sníh, odpověděl bych stejně: v rodné krajině. Kdyby se mě někdo zeptal, s kterým místem člověka pojí jeho nejkrásnější a nejlepší vzpomínky, odpověděl bych znovu: s rodnou krajinou, s místy, kde jsme se narodili a vyrostli a odkud začala naše životní cesta. Ať je člověk kdekoli, ať žije či cestuje kdekoli, všude ho dostihne rychlokřídlý pták stesku po rodné krajině, který mu proniká do srdce křikem dětských dnů a alespoň v myšlenkách ho vrací do onoho kouta země, jehož prach se jako největší svátosti po dlouhém bloudění sklánějí dotknout spálenými rty i lidé s nejtvrdším srdcem.

Celý další text povídky je pouze jedním z krásně vylíčených projevů lásky k rodné krajině. Myšlenka povídky je obsažena v lyrickém úvodu, jímž spisovatel jemně navazuje kontakt s citlivým čtenářem. Čtenáři, který hledá jen povrchní dojem, připadá takové navázání kontaktu příliš únavné.

6. Užs. Nr. 1554

81

Všichni spisovatelé, kteří měli rádi složité úvody (pro moderní literaturu nejsou rafinované úvody charakteristické) s popisy architektury (V. Hugo), přírody (Th. Hardy, O. Wilde, V. Krėvė, A. Vienuolis a další), období (Č. Dikensas) či prostředí, harmonicky spojovali fatickou funkci s estetickou a ještě před započetím zápletky nebo příběhu sdělovali čtenáři, v jakých složitých peripetiích života a citů představí svůj ideál krásy.

5. Fatickou funkci (udržování kontaktu) v souvislém textu plní zobecňující fráze, které jsou krátké a většinou pouze shrnují dosud uvedené informace. Například:

Abychom to shrnuli, měli bychom být opatrní, pokud jde o vzorce. Měli bychom však také pokračovat ve výzkumu všech aspektů čtivosti, abychom se o ní něco dozvěděli, nikoli abychom vytvořili použitelný vzorec (J. Dawkins. Syntax and Readability. Newark, 1975, 44).

Krátké shrnující fráze velmi pomáhají udržovat kontakt při přednášce a v odborné literatuře. Když totiž informační zátěž bez přestávky narůstá, vzniká fyzická potřeba pauzy jako prostředku k udržení kontaktu, který umožňuje pokračovat v duševní činnosti. Krátké shrnující fráze pomáhají obnovit pozornost a upevňují kontakt.

6. Pomineme-li ustálené úvodní a závěrečné fráze, je zajímavé si všimnout, jak se názvy, nadpisy a členění na kapitoly stávají výrazem fatické funkce. Z příruček praktické stylistiky víme, že nadpisy a názvy mají svým obsahem a typografickou rafinovaností čtenáře lákat. Ukazuje se, že fatickou funkci začleňuje také členění na kapitoly a přerušování textu. Například jeden z posledních románů současné anglické spisovatelky M. Dreblové „The Realms of Gold“ není rozdělen do kapitol, autorka však tu a tam přeruší poutavé vyprávění poznámkami, které nemají v beletristickém kontextu žádnou souvislost a jako by vyprávění dělily na kapitoly, neboť narušením relevance skutečnosti rozbíjejí plynulý tok emocionálního dojmu. Například:

Janet Birdová, rozená Ollerenshawová, tlačila svůj kočárek po hlavní ulici v Tockley. Skutečnost, že to dělala stejně jako před nějakými 23 stranami, neznamená, že od onoho posledního krátkého setkání neuplynul žádný čas. Neznamená to ani, že by vypravěč chtěl událostem svévolně vnucovat pořadí podle významu. Je prostě pravda, že Janet Birdová trávila spoustu času tlačením kočárku nahoru a dolů po hlavní ulici v Tockley. Moc na výběr neměla. Neměla toho mnoho jiného na práci. Dalo by se ji snad zastihnout při některém z různých monotónních a opakujících se úkolů, které vyplňovaly její den, ale stejně by jí bylo možné dopřát trochu pohybu. Protože ho má tak málo (M. Drabble. The Realms of Gold. N. Y., 1976, p. 121—122).

David Ollerenshaw odhodil nedopalek cigarety do kráteru. Sopka jej přijala a z jejích očernalých plic jemně vyrazil oblak dýmu jako od unaveného starého proroka.

Představte si ho, Davida Ollerenshawa, jak tam stojí, jediného neoholeného geologa v oboru, světlovlasého, s dlouhým krkem, krátkozrakého, neurčitě anglického, neurčitě zvláštního, se zvláštností člověka, který tráví mnoho času o samotě a přemýšlí o nelidských věcech. Sledujte ho, jak začne klopýtat, drobná postava proti malé sopce, dolů po navršených hromadách pyroklastické suti zpátky k novému autu. Zítra vyplouvá do Afriky.

A můžeme ho tam nechat, v předvečer odjezdu, a vrátit se domů k Frances Wingateové; ta je známější postavou, postavou, kterou lze ve všech ohledech snáze uchopit (p. 180—181).

Soudě podle textu tohoto románu spisovatelky je vizuálně-grafické nebo jazykové členění souvislého vyprávění nezbytné, aby bylo fyzicky možné komunikovat se spisovatelkou.

7. Analogickým případem vyjádření fatické funkce jako u dvou předchozích (shrnující fráze, názvy a členění na kapitoly) je také členění textu na odstavce. Ačkoli se v příručkách tvůrčího psaní tvrdí, že odstavec vyznačuje jednotlivé kroky rozvíjení myšlenky či tématu, typografické oddělení odstavců začleňuje i fatickou funkci. První věta odstavce bývá obvykle krátká. Stručnost první věty a

82

grafické členění textu přitahuje pozornost a posiluje kontakt s textem. Například:

To je tedy styl. V literatuře, kde se projevuje technicky, nejde o schopnost snadno, půvabně a přesně zahrát kteroukoli notu v rozsahu lidského myšlení či emocí. V podstatě se však podobá dobrým způsobům. Pramení ze snahy porozumět druhým, myslet na ně místo na sebe — tedy myslet srdcem stejně jako hlavou. Spíše dává, než přijímá; ušlechtile nedbá na díky ani potlesk, protože ji neživí, nýbrž ji udržuje a neustále obnovuje vnitřní oddanost tomu nejlepšímu (Sir Arthur Quiller-Couch. On the Art of Writing. Cambridge, 1938, 14).

Ačkoli se fatická funkce v klasických definicích obvykle popisuje jako jazyková činnost, při níž se mluví jen proto, aby se navázal společenský kontakt, nikoli aby se předávaly informace, je ve skutečnosti velmi obtížné určit informační náboj i těch nejvíce fatických promluv. Vždyť i komplimenty nebo odpovědi týkající se počasí a zdraví mají, byť malou, informační relevanci. Přesnější by bylo tvrdit, že jazyk ve fatické funkci nemá praktické zaměření, a proto nenabývá informační hodnoty. Nelze však popřít ani skutečnost, že sémantika jazyka ve fatické funkci je maximálně nivelizovaná, protože i nepatrná snaha říci něco originálního či smysluplného v odpovědi na šablonovitou otázku často způsobuje, že se partner v rozhovoru (zejména anglický) cítí zmateně a nesvůj.

S tímto tvrzením poněkud nekoresponduje tematická rozmanitost fatické funkce jazyka. Při udržování kontaktu lze mluvit o počasí, zdraví, známých, okolí, cestování, oblečení, knihách, divadelních představeních atd. Nejnovější výzkumy ukázaly, že rozhovory o zdraví jsou o něco oblíbenější, nebo přinejmenším nejsou méně oblíbené než rozhovory o počasí, které byly dlouho označovány za nejtypičtější anglickou společenskou konverzaci.

Přirozená role fatické funkce v komunikačním procesu je nepochybná. Tato funkce přetrvala i ve společnostech, které ji vědomě nepodporovaly. Lze hovořit pouze o zdokonalování jazykového kontaktu v komunikačním procesu a o podobách fatické funkce jakožto projevu kultury společnosti i jednotlivce. B. Malinowski totiž o domorodých obyvatelích ostrovů Tichého oceánu psal, že pobrukováním a mumláním ve skupině u ohně dávají najevo, že jsou členy daného společenství, že chtějí pociťovat sounáležitost; moderní společnost však v mnoha případech nahradila jazykovou podobu lidského dorozumívání fyzickou. Pozornost okolí se často upoutává nikoli řečí, nýbrž gestem. Malinowski vtipně tvrdil, že člověk, který ve společnosti mlčí, vzbuzuje dojem, jako by držel v ruce kámen. Lze tedy jazykovou činnost beze ztrát nahradit fyzickou činností nebo mlčením, a co by to mělo znamenat?

Dokonalé ovládání jazykových technik navazování a udržování kontaktu jakožto projevu fatické funkce zvyšuje působivost řeči i řečnický úspěch, svědčí o lidskosti a schopnosti komunikovat, přičemž člověk má k dorozumívání přirozený sklon. Vědomé zdokonalování projevů fatické funkce tedy může pouze pozvednout kulturu jednotlivce i společnosti.

Fatická funkce jako lingvistická kategorie má velmi zřetelné charakteristické rysy. Jazyk ve fatické funkci je maximálně stereotypní. Pro tento jazyk jsou charakteristická volná slovní spojení se subjektivním hodnocením, jednoduchá, pouze lineární syntax (zcela chybějí souvětí s vedlejšími větami vyjadřujícími vysvětlující příčinné vztahy), množství vsuvek, které výrazně zmírňují kategoričnost a zvyšují familiárnost, hojnost zvuků vyplňujících pauzy a přehnaně emfatic­ká intonace.

Výzkum fatické funkce poskytuje podklady pro teoretická zobecnění. Jazyk ve fatické funkci svědčí o mechaničnosti v jazykovém procesu a umožňuje formulovat zajímavou hypotézu o úloze hromadění jazykové zkušenosti a jejího mechanického reprodukování, nikoli souvislé generace, v jazyce.

6*

83

Literatūra

Alexander L. G. Essay and Letter Writing. London, 1975.

Akhmanova O. S. The Principles and Methods of Linguostylistics. M., 1970.

Akhmanova O. S. Linguostylistics: Theory and Method. M., 1972.

Boulton M. The Anatomy of Language. London, 1968.

Bühler K. Sprachtheorie. Jena, 1934.

Firth J. R. Papers in Linguistics (1934—1951). London, 1957.

Gardiner A. H. The Theory of Speech and Language. Oxford, 1951.

Halliday M. A. K. Explorations in the Functions of Language. London, 1973.

Hayakawa S. I. Language in Thought and Action. New York, 1964.

Henle P. Language, Thought and Culture. Ann Arbor, 1958.

Herzler J. O. A. Sociology of Language. New York, 1965.

Humphreys G. The Teach Yourself Letter Writing. London, 1955.

Jakobson R. Linguistics and Poetics. – In: Style in Language. Massachusetts, 1966.

Languna G. A. Speech, Its Function and Development. New Haven, 1927.

Malinowski B. The Problem of Meaning in Primitive Languages. — In: The Meaning of Meaning by C. K. Ogden and I. A. Richards. London, 1936.

Mounin G. Les fonctions du langage. — Word, 1967, vol. 23, No. 1—3.

Pollock Th. C. a. o. Language Arts and Skills. New York, 1955.

Quirk R. Essays on the English Language Medieval and Modern. London, 1968.

Sapir E. Language. — In: The English Language by W. F. Bolton and D. Crystal. Cambridge (Massachusetts), 1969, vol. 2.

Stoškus K. Kaip suprasti kitą? — Problemos. 1969, t. 1 (3).

Turner G. W. Stylistics. Harmondsworth, 1973.

Wallwork J. F. Language and Linguistics. London, 1969.

Ахманова Г. И., Гюббенет И. В. и др. Принципы и методы лексикологии как социолингвистической дисциплины. — М., 1971.

Ахманова О. С. Словарь лингвистических терминов. — М., 1966.

Ахманова О. С. и др. О принципах и методах лингвистического исследования. — М., 1966.

Виноградов В. В. Стилистика. Теория поэтической речи. Поэтика. — М., 1963.

Vilniaus valstybinio universiteto Anglų filologijos katedra

ФОРМЫ, СЕМАНТИКА И РОЛЬ ФАТИЧЕСКОЙ ФУНКЦИИ РЕЧИ В ПРОЦЕССЕ КОММУНИКАЦИИ

Резюме

На основе предпосылок современной социолингвистики в статье приводится обзор фатической функции речи как одной из главных категорий этого направления в лингвистике. Анализируется обширный материал английского и литовского языков, иллюстрирующий формы проявления фатической функции в процессе коммуникации. Описываются разнообразные чистые и интегрированные формы фатической функции и объясняется их роль в коммуникации. Дается оценка фатической функции как способа выражения индивидуальной и общественной культуры.

Кратко характеризуется семантика речи в фатической функции, определяются ее лингвистические особенности и ценность языкового материала, представляемого этой функцией в теоретических обобщениях.