LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXVII (1988)

LIETUVIŲ KALBA IR BILINGVIZMAS

ALOYZAS VIDUGIRIS

VÝVOJ ETNOLINGVISTICKÝCH VZTAHŮ V PELESĚ A OKOLNÍCH OBLASTECH

Současná jazyková situace na litevsko-běloruském pomezí je výsledkem vývoje etnolingvistických kontaktů mezi Litevci a Bělorusy, které trvaly po mnoho staletí. Severozápadní okraje Běloruské SSR i jihovýchodní okraje Litevské SSR mají, nehledě na rozdíly způsobené současnou hranicí těchto republik, mnoho společného. Jedním ze zásadních společných rysů této pohraniční zóny je podobné etnické a jazykové složení obyvatelstva. Tato podobnost byla dána společnou minulostí tohoto kraje i společnými historicko-politickými, ekonomickými a kulturně-ideologickými podmínkami. I dnes na obou stranách uvedené hranice v rozsáhlé pohraniční zóně těsně a intenzivně přicházejí do kontaktu litevská a běloruská nářečí, jejich spisovné varianty a také ruština, nemluvě o lidech či skupinách příslušníků jiných národů, kteří se zde občas vyskytují. Podobná etnolingvistická situace v jihovýchodní Litvě již byla pojednána (Vidugiris, 1983, s. 46–61). Nyní chceme podrobněji pojednat o vývoji etnolingvistických vztahů v pásu bezprostředně přiléhajícím k Litevské SSR, který se téměř celý rozkládá mezi výběžky Dubičiai a Dieveniškės. Jde o současný Varenavský rajón v Grodenské oblasti na severozápadě Běloruské SSR, jehož jihozápadní část – okolí Pelesy a Ródūnie – zajímá jazykovědce zvláště.

Až do druhé světové války patřila větší část dnešního Varenavského rajónu – odedávna známé oblasti jako Asava (někdy nazývaná podle někdejšího proslulého panství Aradnõs, srov. Sinodus, 1744, s. 63), Benekáinys, Nočia, Pelesà, Ródūnia, Varenãvas (st. Balatna, -õs) – k Lydskému okresu, zatímco menší část – okolí Armoniškiů a Kaulėliškiů – patřila do Ašmenského okresu. Před první světovou válkou tyto oblasti náležely k Vilniuské gubernii, v meziválečném období pak k Novogrudskému vojvodství. Podle církevního správního členění patřily takto pojmenované farnosti k děkanátu Ródūnia (Sinodus, 1744, s. 42–64). Pelesà, která dlouho náležela k valsči a farnosti Ródūnia, je jako centrum vajtství známa od roku 1637. Kulturním centrem oblasti se však stala až na počátku 20. století, kdy sem byla roku 1908 přemístěna škola z vesnice Pilitūnai. Kostel v Pelesě, uváděný v roce 1553 (Ochmański, 1972, s. 70), byl patrně postaven na panství Senosios Pelesos a později zanikl spolu s panstvím, protože dnešní vesnice (Naujosios) Pelesos se stala centrem farnosti teprve od roku 1917 a roku 1924 zde začala stavba kamenného kostela.

Zvláštnosti těchto nářečí a jejich zeměpisná poloha upoutaly již záhy pozornost badatelů z mnoha zemí. Před více než stoletím (poprvé v roce 1886 a znovu v roce 1893) navštívil oblasti Armoniškiů, Benekáiniů a Kaulėliškiů Eduard Volter, který zaznamenal charakteristické fonetické a morfologické rysy,

21

retesnių žodžių (Wolter, 1895, p. 173—187). 1895 m. Asavõs ir Žirmūnų apylinkėse (iš Aradnõs, Grubėnų, Lapotiškių, Pãradnio, Puodžiū, Zaniūnų ir kitų kaimų) medžiagą rinko garsus norvegų slavistas Olafas Brokas. Turėdamas jautrią klausą, jis gerai aprašė šių apylinkių lietuvių šnektų vokalizmą, konsonantizmą, morfologiją, pateikė nemažą pluoštą tarminių tekstų (Broch, 1958, p. 1—71). Tačiau reikia pasakyti, kad O. Brokas čia pirmiausia vyko tirti vietos baltarusių tarmes (Broch, 1957) ir tik paskui, užgirdęs, kad minėtų kaimų žmonės kalba lietuviškai, pradėjo užrašinėti ir lietuvių kalbos faktus. Tai buvo labai novatoriškas tyrimo būdas, o paskelbti darbai yra visapusiškai vertingi ir dabar.

V roce 1906 přijel do okolí Benekáiniů Jonas Jablonskis a zapsal zde různá slova a rčení (Jablonskis, 1906). V meziválečném období bylo z uvedených oblastí zaznamenáno mnoho cenných textů lidové slovesnosti (Tautosakos darbai, 1938, sv. 4, s. 1—301). Zvláště mnoho a kvalitních folklorních materiálů zaznamenal Juozas Aidulis, původem z vesnice Sklodoniai v okolí Ródūnie. Poté, co Polsko navázalo diplomatické styky s Litvou, přijeli sem v létě 1938 sbírat slova lexikografové Napalys Grigas a Juozas Senkus, jimž pomáhala vilniuská rodačka Elena Samaniūtė-Otrembskienė (Grigas, 1938, s. 404—406).

V poválečných letech sem již v roce 1952 přijela první dialektologická expedice, vedená J. Senkusem. Řeč v oblastech Armõniškiů, Asavõs, Benekáiniů, Kaulėliškiů a Varenãva zkoumali podle „Programu sběru materiálu pro Atlas litevského jazyka“ jazykovědci J. Senkus, N. Grigas, Monika Sapijanskaitė-Kuosienė, Jonas Paulauskas a Adelė Laigonaitė a folklorista Jurgis Dovydaitis.

Výzkumu těchto nářečí se zvláště věnoval prof. Juozas Balčikonis. Spolu s různými spolupracovníky několikrát procestoval mnoho litevských vesnic ve Varenavském rajónu. Při sběru slov a místních názvů se snažil do této práce zapojit více jazykovědců. Po stopách O. Broka shromáždil soubor údajů a textů a poslal jej do Osla Christianu Stangovi, který ho zveřejnil (Stang, 1960, s. 337—339). Skutečným ochráncem Litevců tohoto kraje byl prof. Tadas Ivanauskas.

Nejdelší dobu (asi tři týdny) zde trvala dialektologická expedice v roce 1959, během níž byla podle zmíněného programu zkoumána nářečí v okolí Armõniškiů (opakovaně), Nočie, Pelesõs a Ródūnie. Kromě toho se v letech 1957, 1958 a 1963 sbíral materiál jednotlivě také v okolí Asavõs, Benekáiniů, Pelesõs, Ródūnie a Žirmūnai. Nářeční materiál zde tehdy shromažďovali Dalia Gargasaite, Aldona Jonaitytė, Bronys Savukynas, Jonas Šukys, Aloyzas Vidugiris a Vytautas Vitkauskas. Z publikovaných prací je nejcennější popis nářečí Ramiškoniai (okolí Armõniškiů) od J. Šukyse (Šukys, 1960, s. 177—189) a soubor nářečních textů (Chrestomatija, 1970, s. 396—402). Bylo také zveřejněno několik informací o užívání litevštiny v těchto oblastech (Vidugiris, 1959, s. 242—245) a o výsledcích expedice z roku 1959 (Grinaveckienė, 1960, s. 191—194).

V roce 1971 zde působila komplexní expedice litevských dialektologů, lexikografů, toponomastiků a folkloristů, které se účastnili: lexikografové Antanas Balašaitis, Kazys Eigminas, Irena Erm anytė, Kazys Pakalka, toponomastici Aleksandras Vanagas, Marytė Razmukaitė, Vitalija Maciejauskienė a dialektologové Jonina Lipskienė

22

a Aloyzas Vidugiris, folkloristé Juozas Aidulis, Kazys Grigas, Bronė Kerbelytė, Vanda Misevičienė, Leonardas Sauka, Norbertas Vėlius aj.

V letech 1974–1976 se v okolí Rodūnie a Pelesy uskutečnila komplexní expedice lingvistů z Moskvy, Vilniusu a Minsku, které se zúčastnili Moskevští Vladimir Toporov, Tamara Sudnik (organizátorka a vedoucí), Lida Něvská, Taťána Civjan, Vilňaňka Aldona Jonaitytė, bývalý Minský Valerij Čekmonas aj. Etnolingvistickým kontaktům v těchto oblastech byla věnována dokonce celá publikace: „Baltsko-slovanské etnojazykové kontakty“ (1980). V této publikaci je třeba zmínit práce věnované okolí Pelesy a Rodūnie: T. Sudnik o jazykové situaci v okolí Pelesy a některých údajích o její historii (Судник, 1980, с. 181–191), A. Vanagase o hydronymech těchto oblastí (Ванагас, 1980, с. 192–201), V. Vitkauskase o některých rysech rodūnského nářečí (Виткаускас, 1980, с. 202–205), V. Čekmonase o problému fonetické interference mezi běloruštinou a litevštinou u Litevců z Pelesy (Чекман, 1980, с. 206–226), A. Jonaitytė o názvech kulturních rostlin v nářečí Pelesy (Йонайтите, 1980, с. 227–244), L. Něvské o pohřebních zvycích v okolí Pelesy (Невская, 1980, с. 245–254) aj.

V poslední době se do výzkumu litevských nářečí v tomto pohraničí, jakož i jazykové situace a její dynamiky, zapojili Laima Grumadienė a Kazimieras Garšva. Takzvaný frontální dialektologický výzkum aktivně pokračuje V. Čekmonas. V roce 1986 přijela do okolí Pelesy a Rodūnie sbírat lingvistický, sociolingvistický a folklorní materiál skupina filologů z Institutu litevského jazyka a literatury: K. Eigminas, K. Garšva, L. Grumadienė, N. Laurinkienė, A. Romančiuk a A. Vidugiris.

S rostoucím zájmem o problém baltsko-slovanských jazykových vztahů je třeba věnovat větší pozornost také sociolingvistickému výzkumu. Bez rozboru sociálních faktorů, které obvykle určují vývoj lingvistických a etnolingvistických vztahů, se dnes neobejde žádný serióznější výzkum jazykových kontaktů. Takových výzkumů je třeba co nejvíce a co nejpodrobnějších, protože etnolingvistické vztahy v litevsko-běloruském pohraničí se mění mílovými kroky. Mnozí zastánci synchronního výzkumu jazykových vztahů si dnes při návštěvě těchto oblastí jen stěží dokážou představit, že dříve zde mohlo být mnohé zcela jinak. Nejednomu litevskému lingvistovi se může naskytnout pohled na jazykovou situaci v tomto kraji s odstupem více než 30 let. Za tu dobu (autor článku zde měl možnost pobývat v letech 1955, 1956, 1957, 1958, 1963, 1968, 1971, 1984 a 1986) došlo v mozaice etnolingvistických vztahů tohoto kraje k obrovským změnám nejen kvantitativního, ale i kvalitativního rázu.

Okolí Pelesy je nyní chápáno jako ostrov litevsko-běloruského bilingvismu, obklopený běloruským územím (Судник, 1980, с. 181). K vesnicím v okolí Pelesy se tradičně řadí tyto: Dubiniai, Druškininkai (Senieji a Naujieji), Leliušiai, Lelionys, Lipkūnai, Paditvys (t. Padzityvš || Padzvicyš), Pamedė, Pavalakė (někdy t. Paulakė), Pelesà (t. Pelasà) – největší vesnice (v roce 1976 měla 195 usedlostí), Piliūnai, Senieji Smilginiai, Slabadà, Surkantai, Varlai. Dříve k této oblasti patřily také další blízké vesnice: Bartašiūnai, Kargaudai, Klaišiai, Kūrkės, Lūnkai, Navikai, Vigōnys (Słownik, 1886, p. 935).

23

Podle T. Sudnik se v malé oblasti Pelesy jakoby stýkají různě proměněná stadia kdysi jednotné jazykové situace: od úplného zániku litevštiny (Smilginiai, Leliušiai a zejména Pamedė), kdy si litevský jazyk, a tedy i bilingvismus zachovali pouze nejstarší obyvatelé, přes kvalitativně i kvantitativně vyrovnanou bilingvní situaci (Pelesa, Piliūnai, Dubiniai) až po skutečnou, téměř neporušenou převahu litevštiny (Pavalakė, Senieji Druskininkai). Ještě nedávno (přibližně před 15–20 lety) bylo možné podle tohoto schématu charakterizovat jazykovou situaci v celém okrese Varėnavas.

Formování současné jazykové situace v okrese Varėnavas je třeba podrobněji zhodnotit nejen kvůli badatelům těchto nářečí, ale také kvůli čtenářům, kteří se osudem těchto Litevců zajímají již odedávna. Tím spíše, že navzdory kontrastům a proběhlým změnám v paměti mnohých z nich jako by někdejší jazyková situace zůstávala živá a nadále přetrvávala, nezřídka vzbuzujíc bolestnou úctu k minulosti a tradicím.

Kontakty mezi litevštinou a běloruštinou jsou bezpochyby velmi staré a sahají až do dob, kdy se oba jazyky ještě nevyčlenily z baltské, respektive východoslovanské jazykové skupiny. Obecně vzato nebyla jihovýchodní hranice litevského etnického území nikdy jasná ani stálá, protože zde vedle sebe a na mnoha místech smíšeně žili Litevci a Bělorusové. V důsledku mísení obyvatelstva a asimilace se proto tato hranice posouvala na úkor litevského etnického prvku (Jakubovskis, 1921, p. 4–5). V úseku kolem Pelesy se však tato hranice ustálila a od 14.–16. století se změnila jen málo (Зинкявичюс, Гаучас, 1985, с. 174–176).

Intenzivní kontakty litevštiny a slovanských jazyků odráží také hydronymie okolí Pelesy a Rodūnie. Jak ukazují výsledky výzkumu (Ванагас, 1980, с. 192–201), nejstarší vrstvu tvoří baltská hydronymie, zatímco slovanská vrstva je mnohem novější a její část pochází zcela z nedávné doby. Existují navíc závažné historické (Ochmański, 1972, p. 83–89) a jazykové (Судник, 1980, с. 184–189) argumenty pro to, že v okolí Rodūnie a Pelesy se usadili Prusové nebo jim blízcí přistěhovalci z oblastí Barty, Skalvy a možná i Pamedė. Tato okolnost mohla přispět k tomu, že se v okolí Pelesy déle než jinde zachovala kompaktní skupina litevských vesnic. Vliv mohly mít také přírodní podmínky: od běloruských vesnic oddělovaly oblast Pelesy z jihovýchodu, jihu a jihozápadu rozsáhlé močály a řeky Ditvôs a Pelesos, které jimi protékají, někdejší jezero Pelesos aj.

Bohužel si podmínky a čas vybíraly svou daň. Postupně, zejména po Lublinské unii (1569), začala polonizace nejprve šlechty a poté i měšťanů; místní běloruské nářečí, podobné polštině, se zde stalo jazykem nejen vnějších, ale i vnitřních kontaktů. Pro litevské rolníky, jejichž jazyk začali považovat za méněcenný, bylo příliš obtížné naučit se polsky od příslušníků vyšších vrstev. Kromě toho se po válkách a morových epidemiích v 17.–18. století mohlo na místo vymřelých Litevců přistěhovat více či méně obyvatel z východoslovanských zemí. Jejich nelitevská část mohla později působit jako katalyzátor asimilace místního obyvatelstva.

Od poloviny 19. století začala litevština na jihovýchodním okraji velmi rychle ustupovat. Tato vlna nejprve zasáhla východní pohraničí s litevským hlavním městem Vilniusem a od Vilniusu se neobyčejně rychle začala šířit všemi směry, zasahujíc různá města, městečka a jejich okolí. Litevština se zde na mnoha místech téměř okamžitě stala pouhým

24

Jazyka předchozí generace, zatímco mládež se uchýlila ke slovanským jazykům. To se časově shodovalo s aktivizací polského národního hnutí a v souvislosti s tím zde carští úředníci zahájili mimořádně intenzivní akci na posílení ruštiny a pravoslaví. Rozhořelý boj mezi carskými úředníky a šlechtici i duchovními s polskou orientací o vliv uvrhl litevské rolníky do dvojího jha. K přirozené asimilaci se přidala asimilace násilná, prosazovaná státem, církví, panstvím a školou.

Duchovní využívající neomezeného vlivu byli po celou dobu podřízeni polské církevní hierarchii, jejímž centrem bylo Polsko, v Gniezně (vilniuská diecéze později, fakticky až dodnes, začala náležet k lomžské arcidiecézi). Hlavním úkolem polsky spravované církve nebylo šířit ani tak víru jako spíše polství. V protikladu k pravoslaví východních Slovanů se katolická víra začala nazývat polskou vírou („polska wiara“) a katolíci byli považováni za Poláky. Proto se mnozí obyvatelé, kteří ve svých rodinách mluvili pouze litevsky a někdy ani neuměli žádný slovanský jazyk, začali považovat za Poláky.

Síly litevské národní inteligence, které se nedostávalo, byly během povstání v letech 1831 a 1863–1864 rozptýleny nebo zničeny. Zákaz tisku latinkou se rovnal úplnému zákazu litevského tisku. Litevské národní hnutí, které mohlo včas podpořit Litevce s kolísavým národním vědomím, proto značně zaostalo.

Jak rychle se v tomto kraji zmenšovalo a mizelo užívání litevštiny, lze vidět při srovnání údajů z první poloviny XIX. století s údaji z konce XIX. a počátku XX. století. Roku 1827 P. Kėpenas (Кеппен, 1827, с. 94), opíraje se o údaje shromážděné profesorem Vilniuské univerzity A. V. Pelikanem a litevským spisovatelem D. Poškou, uvedl, že v okrese Lydos se litevština užívá od hranice vilniuského okresu až po Žirmūny. Tyto informace potvrzují také historikové M. Balinskis a T. Lipinskis (Baliński M., Lipiński T., 1846, 251, 264), kteří tento kraj dobře znali: v okrese Lydos se litevsky mluví podél řeky Ditvė, v okolí Žirmūnů a Benekainiů (do benekainského újezdu tehdy patřily nejen Varenavas, ale i dnešní okolí Butrimonys, které leží v Litevské TSR), v okolí Balčininků a Eišiškės (okolí Eišiškės s Kalesninkai tehdy patřilo do okresu Lydos), a dokonce za Lydou až k Němenu. To, že Litevci žili i za Lydou, potvrzují také současné výzkumy (Гаучас, Видугирис, 1983, с. 39, 41; Зинкявичюс, Гаучас, 1985, с. 175). Roku 1867 tvořili podle údajů A. Ričicha (Риттих, 1875) Litevci v okrese Lydos 21,3% veškerého obyvatelstva, tj. asi 26 000 lidí, ačkoli podle jeho mapy bylo okolí Pelesos přiřazeno k běloruskému území (srov. také Гаучас, Видугирис, 1983, с. 44).

Ve druhé polovině XIX. století a na počátku XX. století byla za hranici mezi litevským a běloruským územím považována přinejmenším u Pelesos (až po panský dvůr v Pelesosu) řeka Pelesa, dále na východ hranice farností Rōdūnia a Žobalatė (Užūbalis) až k řece Ditvė, poté tok Ditvė směrem vzhůru a dále na východ řeka Asavõs (ve skutečnosti jižně od ní, v určité vzdálenosti — A. V.) směrem ke Geranainiai (Киркор, 1858, с. 120–121; Корева, 1861, с. 287; Bieliński, 1893, p. 528; Карский, 1962, с. 385–386).

V XIX. století, kdy se bližší okolí Vilniusu poměrně rychle slavizovalo, se zdůrazňovala litevskost severní části okresu Lydos.

Vienas iš „Geografinio žodyno“ (Słownik, 1882, p. 142) autorių, rašydamas apie Aradnõs dvarą, kuris įėjo į Asavõs parapiją, pažymi, kad visi parapijos gyven-

25

Obyvatelé jsou původem čistokrevní Litevci, kteří spolu dodnes mluví litevsky. Takových zpráv však nebylo mnoho. V litevském tisku z konce XIX. a počátku XX. století se nejčastěji vyjadřovaly obavy a protestovalo se proti násilné slavizaci Litevců. A důvodů k obavám skutečně bylo dost. Kdysi poměrně souvislé jihovýchodní území litevského jazyka se v důsledku nestejnoměrného tempa slavizace jednotlivých vesnic silně rozpadalo. To názorně dokládá statistika, kterou Plater shromáždil roku 1890 a Anonim zpracoval (Anonim, 1898, p. 62—67); J. Rozvadovskis (Rozwadowski, 1904, p. 93) na jejím základě sestavil mapu rozšíření litevského jazyka. Mapa byla značně přibližná, protože údaje o užívání litevštiny nebyly shromážděny v mnoha vesnicích v okolí Benekainiů, Šalčininků a Varenavas, případně byly neúplné. V poměrně širokém pásu na litevsko-běloruském pomezí bylo navíc mnoho místních obyvatel dvojjazyčných nebo trojjazyčných (v sousedství panských dvorů a velkostatků se nacházely vesničky drobné šlechty) a vyznačovali se neurčitým, většinou kolísavým národním vědomím. Proto je třeba také hranice užívání litevštiny zakreslené J. Rozvadovským považovat pouze za přibližné a podmíněné.

V souvislém litevskojazyčném území okresu Lydos zařadil J. Rozvadovskis k běloruskému území oblast kolem Eišiškės a Pabarė a také některé vesnice mezi Eišiškės a Nočia a Saltoniškiai, kde se ve druhé polovině XIX. století rychle šířila běloruština. Tím jako by oddělil velký litevský jazykový poloostrov od hlavního litevského území. Někteří badatelé proto tento masiv na mapě zobrazují jako poloostrov (Карский, 1903; Verбickis, 1911), jiní jako ostrov (Rozwadowski, 1914; Матулянис, 1902, c. 45—46).

Že v uvedeném poloostrově litevština již nepřevládala ve všech vesnicích — mládež v mnoha místech začala mluvit bělorusky — je patrné už z poznámky připojené k materiálu shromážděnému Platerem, že v jihovýchodní části okolí Armьoniškių „staří mluví litevsky, mládež bělorusky“ (Anonim, 1898, p. 62). Ve farnosti Ródūnia se vedle litevštiny již užívaly i jiné jazyky. Podle zprávy jednoho korespondenta se již koncem XIX století ve farnosti Ródūnia „sedláci mluví litevsky, šlechtici polsky a nazývají se Litevci. Někteří Litevci zpustli a mluví svérázným žargonem napůl rusky, napůl polsky nebo, jak se tam říká, ‚prostě‘ (po-prostu), tj. ‚mužicky‘. Litevci mluví litevsky jen doma, jinde pak buď polsky, nebo ‚po-prostu‘ (Б- c, 1895, c. 497). Cenná je poznámka E. Voltera: „V Lidském okrese je navzdory posměchu polonizovaných šlechticů vůči Litevcům stále slyšet litevskou píseň a litevštinu jako domácí jazyk. Litevci (anebo snad staří Jatvingové) mluví třemi jazyky: k nadřízeným rusky nebo ‚po-prostu‘, tj. bělorusky, ke knězi polsky a mezi sebou litevsky a nahlas, když se nikdo nesměje. I na veřejných shromážděních lze slyšet mluvit litevsky“ (Вольтер, c. 66).

Statistika A. Platera a Anonima, byť neúplná, zaznamenala v okrese Lydos 16 634 Litevců, tj. 12,1% z celkového počtu obyvatel (137 025). Při všeobecném sčítání roku 1897 bylo zaznamenáno o něco více Litevců — 17 702 —, jejich podíl však byl nižší: 9% z celkového počtu 196 444 venkovských obyvatel. Naproti tomu téměř čtyřnásobně vzrostl podíl Poláků (z 1,2% na 4,2%). Zřejmě litevsko-běloruští bilingvisté i

26

Litevští, běloruští a polští trojjazyční mluvčí byli při sčítání lidu v roce 1897 častěji řazeni ke Slovanům, zejména k Polákům.

V okolí Pelesy začaly po zrušení nevolnictví nejspíše slavizovat vesnice svobodných sedláků a šlechticů: Bartašiūnai, Slabadà, Surkantai aj. Proto bylo již v roce 1890 z 1 723 obyvatel okolí uvedeno 1 421 Litevců a 302 Bělorusů a Poláků (Anonim, 1898, s. 64—66).

Proces polonizace místních obyvatel, stejně jako proces slavizace obecně, v té době probíhal podél celého jihovýchodního okraje litevského jazykového území velmi bouřlivě a prudce. Někdy byla fáze dvojjazyčnosti při změně jazyka poměrně krátká. Podle H. Turské (Turska, 1939, s. 33—34) se Litevci starší generace často naučili slovanský jazyk (polštinu nebo běloruštinu) a začali užívat výhradně jej, až když byli dospělí.

Na druhé straně v téže době v Litvě výrazně sílilo také litevské národní uvědomění. Tento proces začal v západní části Litvy, kde se více rozšířily knihy a noviny nelegálně tisknuté v Malé Litvě. Kromě toho byla carská ruská správa v roce 1904, zděšená revolučním hnutím, nucena zrušit zákaz tisku knih a novin latinkou v litevštině a v roce 1906 povolit vyučování litevštiny jako samostatného předmětu ve školách. Od té doby mohl litevský tisk legálně pomáhat svým krajanům. Přibývalo litevské inteligence, která svou činností napomáhala posilovat litevské národní vědomí. Stále častěji se začaly konat bohoslužby v litevštině. Vzestup litevského národního hnutí ovlivňoval také průběh etnolingvistických procesů. Před první světovou válkou však tento vzestup zasáhl především Suvalskou gubernii, větší část Kaunaské gubernie a jen zčásti Vilniuskou gubernii.

V souvislosti se vzestupem litevského národního hnutí zástupci polské orientace – místní velkostatkáři, inteligence, vedení vilniuské diecéze a část duchovenstva – zvláště zintenzivnili svou činnost; podporoval je početný místní polský tisk (Gintautas, 1910, s. 197—206). Protože vliv církve na průběh etnolingvistických procesů byl rozhodující, všemožně bránili činnosti litevských duchovních a bohoslužbám v litevštině (v letech 1905, 1910, 1913, 1915 aj. jejich přívrženci zpolonizovaní místní obyvatelé během litevských bohoslužeb vyvolávali rvačky v Asavõ, Benekainyse, Nočiojė, Ródūniojė, Varenavė aj.), do litevských farností dosazovali duchovní polské orientace a aktivnější litevské duchovní pronásledovali a posílali do čistě slovanských farností. Počet Litevců přijímaných do vilniuského duchovního semináře byl výrazně snížen (Viltis, 1908, s. 130). Polonizátoři také pomlouvali litevštinu, označovali ji za pohanský jazyk a snažili se vštěpovat názor, že litevština není vhodná pro vzdělaného člověka.

Polonizováni byli nejen Litevci, ale i katolíci hovořící bělorusky. Ti snadno přejímali polské národní uvědomění. Mezi Litevci proto bylo podporováno užívání nejen polštiny, ale i běloruštiny.

Pro výzkum etnolingvistických procesů probíhajících na počátku 20. století jsou důležité údaje z místního sčítání lidu, které místní správa v roce 1909 shromáždila v 9 guberniích takzvaného Západoruského kraje (Viltis, 1909, s. 90, 92, 94 96). Jsou zde uvedeny údaje o počtu příslušníků hlavních národností: Litevců, Poláků, Židů a Rusů. Do počtu posledně jmenovaných (tj. Rusů) se započítávají společně Rusové, Ukrajinci a Bělorusové, rozlišovaní však podle náboženství. Údaje z roku 1909 nebyly shromážděny podle užívaného jazyka, jako tomu bylo

27

v roce 1897, nýbrž podle národního uvědomění, takže tyto údaje nelze vzájemně srovnávat. Jejich porovnání je však zajímavé z jiného hlediska, neboť ukazuje, jak se podél litevsko-běloruské hranice šířilo polské národní uvědomění jak mezi katolíky hovořícími litevsky, tak mezi těmi, kteří hovořili bělorusky.

V Lidském okrese bylo jako Litevců zapsáno velmi málo lidí, pouhých 4 238, tedy 2% (z 211 839 venkovských obyvatel). Mnozí z nich se zřejmě raději označovali za Poláky, jejichž počet rychle rostl (1890 – 1 580, tedy 1,2%; 1897 – 8 298, tedy 4,2%; 1909 – 12 462, tedy 5,9%). Mnozí dvojjazyční Litevci, jejichž mateřský jazyk a národnost byly neustále znevažovány, však neměli vyhraněnou národní identitu a sčítací komisaři je zařadili podle státní příslušnosti – k Rusům (tj. Bělorusům).

Ještě poměrně litevský kraj kolem zmíněné Lidy se v předvečer první světové války již začal výrazně bělorusizovat. Podle přibližných zpráv tehdejšího litevského periodického tisku se v armõniškiské, asavské, butrimonské, nočijské, ródūnijské a varenavské farnosti mluvilo litevsky ještě asi u 2/3–3/4 místních obyvatel, v kalesninkské u 1/2, v benekainské a eišiškiské u 1/3–1/2, v geranainské a kaulėliškiské u 1/3 (podle jiných údajů až u 1/2), v trakėlijské, žirmūnské a žõbalatské u 1/4–1/3 a v lidské u 1/5. V kostelích těchto farností se litevština buď vůbec nikdy neužívala, nebo byla odstraněna; jen někdy se ještě pronášela kázání v litevštině. Litevských novin sem přicházelo velmi málo.

Zdá se, že ohlasy litevského národního hnutí do mnoha zdejších vesnic nedorazily včas. A tam, kde k tomuto vzestupu došlo, přišel velmi pozdě a zasáhl jen litevštější a kompaktněji zachované vesnice (např. okolí Pelesy a Ramaškõnis, stejně jako jednotlivé vesnice Plikiai, Sklodoniai aj.); zřejmě se týkal také jen některých jejich obyvatel, větší či menší části, jinde snad pouze jednotlivých rodin. I to však stačilo, aby litevština tu a tam prodloužila svou existenci až do našich dnů. K tomu, že slavizace neprobíhala všude stejným tempem, mohli přispět litevští kulturní pracovníci, kteří zde působili, byť jen krátce – učitelé a pokrokovější duchovní (Ziminskas, 1931, nr. 80, 105–106; 1944, nr. 51, 68, 119; Gustaitis, 1942, nr. 178). Jistě působilo také obnovení litevského státu.

Buržoazní Polsko po okupaci všech jihovýchodních litevských území v letech 1920–1939 začalo fakticky uskutečňovat systematickou politiku odnárodňování: všude vyžadovalo používání polštiny, omezovalo litevský tisk a spolkovou činnost a zavíralo litevské školy, které byly s velkým úsilím založeny a fungovaly. Do let 1931–1932 bylo uzavřeno všech 37 soukromých litevských škol působících na území dnešního Varenavského okresu a do roku 1936 také všechny čítárny zřízené místo nich. V okolí Asavõ bylo navíc požadováno zřízení tří nových litevských škol, jejich otevření však nebylo povoleno. Sedláci, kteří provozovali litevské školy, byli často trestáni vězením a jinými pokutami a učitelé byli pronásledováni. Litevské děti byly nuceny navštěvovat polské školy a ty, které je nenavštěvovaly, byly trestány. V kostelích v Armõniškiai, Asavõ, Benekainys a Ródūnia již litevské bohoslužby nebyly vůbec povolovány a litevští duchovní byli terorizováni. Litevské bohoslužby se až do roku 1947 udržely pouze v Pelesi, kde si místní postavili vlastní kostel.

28

Až do konce první čtvrtiny XX. století byl okres Ródūnia považován za ještě poměrně litevský. Podle tvrzení mnoha místních obyvatel zde údajně ještě umělo litevsky mluvit asi 75% obyvatel, většina však byla lhostejná a zřejmě velmi rychle přijala polské národní vědomí.

Pro sledování vývoje etnolingvistických vztahů jsou zajímavé údaje z mapy, kterou v letech 1928–1933 sestavil O. Chominskis. Jen na území dnešního okresu Varėnavas je uvedeno ještě sto vesnic, v nichž se tehdy mluvilo litevsky od 100% do 10% obyvatel. To znamená, že vesnice, v nichž litevsky mluvily jen jednotlivé rodiny či osoby, se na mapu nedostaly. Celkový počet těch, kteří mluvili litevsky, činí podle této mapy asi 6000 (podle našeho názoru musel být nejméně o třetinu, ne-li dvojnásobně vyšší). Je však zřejmé, že místní Litevci, kteří dříve slavizovali spíše z hlediska národního vědomí, nyní začali rychle slavizovat z hlediska jazyka. Mladá generace se zřejmě už většinou učila mluvit slovanskými jazyky. Rozhodující úlohu sehrály polské školy. Nemalý vliv mělo také rozdělování obyvatel do samot. Dříve byla vesnice s domy v řadě dobrou školou litevského jazyka jak pro přistěhovalce, tak pro děti ze smíšených rodin, které se doma nestihly naučit litevsky. Většina představitelů starší generace tak přestala předávat svůj mateřský jazyk mladé generaci. Tento stav trval do roku 1939, kdy byla tato oblast začleněna do Běloruské SSR.

Během války a v poválečných letech zde bělogvardějské polské bandy (armija krajowa) povraždily mnoho Litevců, často celé rodiny, a terorizovaly zejména uvědomělejší Litevce. Od té doby začalo mnoho Litevců mezi sebou mluvit polsky nebo alespoň bělorusky. V litevských rodinách se stalo zvykem, že se alespoň jeden člen hlásil k polské národnosti. Z těchto i dalších důvodů emigrovalo v letech 1945–1958 do Polska poměrně mnoho litevsky mluvících lidí.

Navzdory všem těmto událostem, které měly rozhodující význam pro další vývoj etnolingvistických vztahů v této oblasti, bylo možné v poválečných letech najít litevsky mluvící příslušníky zejména starší a střední generace ještě poměrně hojně téměř v celém okrese Varėnavas. Lidé, kteří se litevsky naučili odedávna, byli nalezeni i v takových vesnicích, jež Anonimas a O. Chominskis uvádějí jako čistě slovanské. Není na tom nic překvapivého, neboť umět tehdy litevsky bylo spíše neštěstím než štěstím.

Níže jsou podle oblastí a úrovně znalosti uvedeny vesnice, v nichž byli během výjezdů a expedic v letech 1955–1963 ještě nalezeni lidé, kteří litevsky mluvili nebo ji alespoň ovládali. Je škoda, že větší pozornost byla věnována oblastem a jejich částem s větší koncentrací litevských vesnic (např. Pelesà, Ródūnia, Asavà, zčásti Benekáinys, Varėnàvas, Armóniškės) a nezbyl čas ani možnost lépe projít vesnice s částečně nebo zcela slavizovaným obyvatelstvem v okolí Geranáinys, Kaulėliškės, Nõčia, Trakėliai a jinde.

Nejlitevštější byla oblast Pelesõs s vesnicemi Senieji Druskininkai, Dubiniai, Pãditvys, Pavalakė, Pelesõs a Piliūnai, kde se v rodinách mluvilo převážně litevsky. Smíšená byla pouze vesnice Naujieji Druskininkai. Starší a střední generace mluvily litevsky ve vesnicích Kargaudai, Klaišiai, zejména Vigoniai, a zčásti Senieji Smilginiai. Litevštinu ovládala pouze starší generace ve vesnicích Balčiškiai, Leliūšiai, Pamedė, Naujieji Smilginiai a Varliai. Tu a tam se setkali s nějakým starým člověkem, který uměl litevsky,

29

ve vesnicích Bartašiūnai, Kūrkiai, Lelionys, Lipkūnai, Lūnkiai, Navikai, Petrošiūnai, Pocėliai a Slabada. Podle vzpomínek starých obyvatel Pelesy uměli litevsky ještě staří lidé z Abrōmiškės, Smilginiai (směrem k Vosyliškės), Tolkūnai, Treigiai, Valdotiškiai (/Valdōnai) a Vilbikai.

Nejlitevštějšími vesnicemi v oblasti Rodūnia byly Dočiškės, Piliakalnis, Plikiai a Sklodōnys. Více či méně příslušníků starší generace, kteří ještě mluvili litevsky, žilo také v těchto vesnicích: Advėrnykai, Butrimai, Daugirdiskės, Garōnys, Jotautai, Jucīnai, Senosios Kazoškiškės, Kemeišiai, Kivōnys, Mažeikiai, Paditvys, Paliūnai, Pasodė, Pusiāvaris (/Pusiāvariai), Račkūnai, Radžiūnai, Straciūnai, Vaškėliai a dalších.

V oblasti Asava žilo mnoho litevsky mluvících lidí ze střední a starší generace ve vesnicích Grubėnai, Puodžiai, Vaikūnonū (/Vaikūnų) a Žilionys. Poměrně mnoho Litevců, většinou ze starší generace, žilo také v dalších vesnicích, jako jsou Asavā, Balatnīkās, Bilōnys, Galmantiskės, Kaniūkai, Lapōtiškės, Nevāšiai, Paasavys, Paaradnys (/Aradniškiai), Padvarė (/Padvarōnys), Povilōnys, Sališkės a Trūmpiškės. Ve vesnicích Zaniūnai (/Zeniūnai) a Žasiniai (/Žusinai) nebyli nalezeni velmi staří lidé a ti z někdejšího středního věku už mluvili litevsky jen obtížně.

V oblasti Žirmūnai byli lidé, kteří uměli litevsky, nalezeni ve vesnici Mogūnai, jedna rolnice ve vesnici Budrevičiai, tři staří lidé ve vesnici Nāniškiai a dva v Žirmūnai. Podle jejich vzpomínek mluvili dříve litevsky obyvatelé vesnic Giratoniai, Mieliūnai, Minykai, Rekščiai, Sakalai, Šaltiniai, Taukiniai a dalších.

V oblasti Bene kainai zřejmě nejvíce litevsky mluvili ve vesnici Bieliūnai. V mnoha usedlostech byli lidé ovládající litevštinu ve vesnicích jako Senieji Benekainys, Baziliai, Bruželiai (/Brazėliai), Kiemėliai, Didieji Kužiai, Lauciai, Lietuvā, Liubartai, Mikālčiai, Padvariškės, Ramūčiai, Varnakėliai, Visgirdai, Žigai a dalších.

V okrese Varėnavas byly nejlépe zachovanými litevskými vesnicemi Stanišiai a Stilgūnai; ostatní už začaly více či méně bělorusizovat, například Bajōrai, Balčinỷkėliai, Balsiai, Daukšionys, Kuodžiai, Lōzoriškės a Vekōnys. Rodiny nebo jednotlivci mluvící litevsky žili ještě ve vesnicích Drabisiūnai a Paleckiškės, zejména pak ve Varėnavė.

V oblasti Armōniškės mluvili litevsky nejvíce obyvatelé vesnic Dainavōs, Ramaškoniai a Tūsamonai, o něco méně ve vesnicích Ciesliūkiškės, Lašėkai, Naujasodis (/Navasėdai), Pārubiškės (Pārabiškės). Poměrně mnoho litevsky mluvících lidí žilo ještě ve vesnicích Armōniškės, Miliūnonū (/Miliūnų), Pūpašoniai a Valātkiškės, méně pak ve vesnicích Pažižmis, Pereigoniai, Šeškai, Žeziai a dalších.

V oblasti Kaulėliškės byla nejlitevštější vesnice Biliai. Staří lidé ovládající litevštinu byli nalezeni v Kaulėliškės, Lenčiškės a Didžiosios Liepės (jinde se výzkum neprováděl).

V oblasti Nočia uměli litevsky v zásadě všichni obyvatelé vesnic Bieliūnai a Strižūnai. V Miežionys a Poviloniai mluvili litevsky především staří lidé, v Jančiai a Raubiškės byli lidé různého věku, kteří litevštinu ovládali.

V oblastech Armōniškės, Asavōs a Rōdūnia mluvili lidé, které zastihli při polních pracích, bělorusky, ale stačilo jen něco prohodit litevsky a téměř jako sbor se ozvala odpověď v litevštině. Staří lidé někdy ještě mluvili litevsky doma i s úplně mladými lidmi. Proto bylo někdy těžké zbavit se dojmu, že se člověk ocitl někde v okolí Marcinkōnis či Varėny. Většina představitelů těchto oblastí pevně—

30

... že až do první světové války se v uvedených vesnicích ještě mluvilo výhradně litevsky. K běloruštině začali přecházet převážně v době polské okupace, zejména když děti začaly navštěvovat polské školy.

Po válce zde všude začaly fungovat běloruské školy. Mnohé litevštější oblasti a vesnice varėnavského okresu se ještě snažily dosáhnout zřízení litevských škol. V roce 1957 byly čtyři školy v okolí Pelesy převedeny na vyučovací jazyk ruský a jako předmět se volitelně smělo vyučovat mateřskému (litevskému nebo běloruskému) jazyku dvě hodiny týdně ve třídách III—VIII. Šlo o osmileté školy v Pelesa a Paditvys a základní školy v Dubiniai a Pavalakė. V té době prestiž těchto škol zřetelně stoupla a navštěvovalo je poměrně mnoho žáků. Doufat, že se děti naučí litevsky, mohli dokonce i rodiče, kteří s nimi doma litevsky nemluvili. Litevští učitelé zde však většinou nemohli dlouho zůstat kvůli specifickým a náročným pracovním podmínkám, takže se litevština nevyučovala všude ani vždy. Později, když začal počet obyvatel klesat a školy se slučovaly, byly školy v Dubiniai a Pavalakė zrušeny. V Paditvys zůstaly čtyři třídy, zatímco vyšší ročníky byly v roce 1981 přesunuty do Balčiškės, dnešního centra místního obvodu a kolchozu, litevština se však nevyučuje ani tam, ani zde. Až dosud se hodiny litevštiny konaly pouze v osmileté škole v Pelesa.

Obecně osud mateřského jazyka zde určuje vyučovací jazyk školy, jehož stálé užívání se žákům doporučuje. Také rodiče a prarodiče přejímají jazyk školy nebo jemu blízký jazyk, aby to děti měly snazší a mohly se s nimi domluvit jedním jazykem. Po zřízení běloruských škol začíná celý varėnavský okres fakticky přecházet k běloruštině. Tento proces nyní výrazně zasáhl také někdejší litevské vesnice v okolí Pelesy. Stará litevská generace vymírá a mladší, bilingvní generace začíná mluvit výhradně bělorusky nebo rusky. Během třiceti let se tedy jazyková situace ve varėnavském okrese změnila od základu, a to kvantitativně i kvalitativně. Významně k tomu přispělo také přesouvání obyvatelstva, které začalo v letech kolektivizace, vznik nových sídel, zánik starých a zejména přitažlivost měst a městeček. V poslední době kulturní život Litevců v těchto místech skomírá. V letech 1936—1960 proslul sbor z vesnice Plikiai; později po dvě desetiletí zastupoval varėnavský okres v Minsku, Vilniusu a jinde etnografický soubor z vesnice Pavalakė v okolí Pelesy (devět Kanevičiūčių), který se nyní kvůli úmrtím a potížím stáří rozpadá.

S tím, jak se sféry užívání litevštiny stále více zužují, stará generace už svůj jazyk nepředává generaci mladé. Protože si zde litevštinu uchovali především lidé starší generace, jejich počet každým rokem rychle ubývá. Je škoda, že neexistuje zákon, který by periferním litevským nářečím — jako reliktu jednoho z nejarchaičtějších indoevropských jazyků — přiznal status chráněného území, o němž hovoří proslulý baltista a indoevropeista, badatel těchto nářečí V. Toporovas (Топоров, 1981, с. 13).

Periferní litevská nářečí varėnavského okresu představují pokračování jihovýchodoaukštaitského neboli západodzūkijského nářečí za hranicemi republiky. Přestože jde o jedno nářečí, jeho systém při postupu od západu k východu nabývá stále více morfologických, lexikálních a syntaktických prvků východoaukštaitského vilniuského neboli východodzūkijského nářečí. Lze zde tedy rozlišit alespoň tři nářečí: západní (okolí Nočie, Pelesy a Ródūnie), střední (okolí Asavõs, Bene-

31

kainių a Varenava) a východní (okolí Armõniškiů a Kaulėliškiů). Vedle archaických rysů zde bují množství různých novot. Pro jazykovědce jde o nesmírně cenný poklad. Bohužel tento poklad příliš rychle mizí. Dnes už není snadné najít dobré mluvčí nářečí ani v okolí Pelesy. Co teprve v jiných oblastech.

Z přehledu vývoje etnolingvistických vztahů v různých oblastech varėnavského okresu vyplývá, že kontakty a rozdělení hlavních jazyků tohoto kraje, litevštiny a běloruštiny, podle oblastí užívání určovaly mimojazykové podmínky. Litevština, kdysi nejdůležitější jazyk obyvatel tohoto kraje, se po zahájení násilné asimilace Litevců, zejména ve druhé polovině XIX. století, postupně změnila pouze v jazyk rodiny či domácnosti a na některých místech se začala z užívání zcela vytrácet. Přesto se ve větší části dnešního varėnavského okresu udržela jako hlavní domácí jazyk až do první světové války a nezřídka i později, například v kompaktním pásu litevských vesnic kolem Ramáškonis (přibližně mezi Benekáiniai a Armõniškiai, Varenávo a Kaulėliškiai), také v některých vesnicích kolem Asavy a Nõčie — do poloviny druhé čtvrtiny XX. století, v jednotlivých vesnicích v okolí Ródūnie — do konce třetí čtvrtiny XX. století, a v některých vesnicích v okolí Pelesy — až do dnešních dnů.

Běloruský jazyk (přesněji místní běloruské nářečí), který dříve sloužil jako kontaktní jazyk a ve druhé polovině XIX. století se stal mikrozprostředkujícím jazykem, začal litevštinu postupně vytlačovat i z její poslední sféry užívání — rodiny. To lze vysvětlit rusifikační politikou carského Ruska a polonizační politikou buržoazního Polska. Místní běloruština byla kvůli podobnosti a četným polským výpůjčkám pro polonizovanou šlechtu i litevské katolické rolníky jakousi variantou či nářečím polštiny; pro carské úředníky i většinu běloruských pravoslavných byla zase pouze nářečím ruštiny. Vzhledem k opožděnému vývoji běloruského národního vědomí nebyl tento jazyk místními obyvateli spojován s Bělorusy jako samostatnou národností a byl neutrálně označován jako (pa)prasta, neboli místní řeč. Aniž by se dostávala do konfliktu s kterýmkoli z uvedených jazyků, sloužila jako určitý prostřední, přechodový jazyk jak při polonizaci, tak při rusifikaci místních obyvatel. Ačkoli je místní běloruština dnes převládajícím jazykem tohoto kraje, místní obyvatelé ji, stejně jako její spisovnou variantu, příliš neoceňují. Může to souviset také s tím, že se většina místních obyvatel podle národnosti považuje za Poláky nebo Litevce, nikoli za Bělorusy. Naproti tomu se sféry užívání ruštiny neustále rozšiřují. Jako makrozprostředkující jazyk a hlavní jazyk správy představuje vážnou konkurenci místní běloruštině jako mikrozprostředkujícímu jazyku.

Polština, která byla jazykem místní pozemkové šlechty a duchovenstva, se mezi místními obyvateli rozšířila ve větší míře pouze v době okupace buržoazním Polskem (1920—1939). Místní obyvatelé se ji snažili užívat v různých oblastech života, nikde se však nestačila pevně prosadit. Ovládají ji pouze příslušníci starší generace. Polština je zde dnes udržována především prostřednictvím církve.

V poslední době osud mateřského jazyka zde zásadně určuje jazyk školy. Trojkomponentní jazyková situace tohoto kraje vykazuje tendenci měnit se v dvoukomponentní. Litevština se zde užívá pouze jako jazyk rodiny. Běloruština zde není jen jazykem rodiny, ale také jazykem regionu. Nyní však funkci regionálního jazyka stále častěji

32

má sklon přejímat úlohu makroprostředkujícího jazyka – ruštiny. O litevsko-běloruském nebo bělorusko-litevském bilingvismu zde lze hovořit pouze jako o jedné z etap asimilace Litevců v tomto kraji.

А. ВИДУГИРИС

K VÝVOJI ETNOLINGVISTICKÝCH VZTAHŮ V PELESĚ A SOUSEDNÍCH OBLASTECH

Resumé

Článek sleduje vývoj etnolingvistických vztahů od první poloviny 19. století do současnosti na území Voronovského okresu Grodenské oblasti BSSR. Zde se vzájemně ovlivňují místní nářečí litevštiny, běloruštiny a polštiny, jejich spisovné varianty a také ruština.

Konstatuje se, že litevština (pokračování nářečí jižních aukštaitů neboli takzvaných západních dzūků) byla na uvedeném území hlavním jazykem rodinného života místního obyvatelstva především do první světové války a často i později, například v kompaktní skupině někdejších litevských vesnic u obce Ramaškance v Hermaniské farnosti a také v jednotlivých vesnicích u Nači a Osova až do poloviny druhé čtvrtiny 20. století, v jednotlivých vesnicích v okolí Raduni až do konce třetí čtvrtiny 20. století a v některých vesnicích u Pelesy dodnes.

Běloruština (přesněji její místní nářečí), která dříve sloužila jako jazyk kontaktu, začala od druhé poloviny 19. století plnit také funkci mikroprostředkujícího jazyka, a tím stále více vytlačovala litevštinu z její poslední oblasti užívání – rodiny. Tento proces lze vysvětlit asimilační politikou, kterou uplatňovala jak správa carského Ruska, tak vláda buržoazního Polska. O osudu místních rodných jazyků dnes rozhoduje jazyk školy. Ačkoli je místní běloruština nyní jedním z nejrozšířenějších komunikačních jazyků, místní obyvatelstvo jí i její spisovnou variantou často pohrdá. Souvisí to s tím, že většina místních obyvatel se národnostně považuje nikoli za Bělorusy, ale za Poláky nebo Litevce. Naproti tomu se oblasti užívání ruštiny neustále rozšiřují. Jako makroprostředkující jazyk je nyní vážným konkurentem běloruštiny coby regionálního jazyka.

Polština, která byla dříve jazykem místní šlechty a duchovenstva, se mezi rolníky šířila především jako úřední jazyk v letech polské okupace (1920–1939). V těchto letech ji místní obyvatelstvo používalo v různých oblastech života, v žádné z nich se však nestihla pevněji zakořenit. Ovládají ji pouze příslušníci starší generace. Polštinu zde udržuje pouze katolický kostel.

A. VIDUGIRIS

VÝVOJ ETNOLINGVISTICKÝCH VZTAHŮ V PELESE A PŘILEHLÝCH OBLASTECH

Shrnutí

Článek zkoumá vývoj etnolingvistických vztahů od první poloviny 19. století do současnosti v okrese Varenavas (Grodenská oblast Běloruské SSR). Používají se zde místní litevská, běloruská a polská nářečí, jejich spisovné varianty i ruský jazyk.

3. 1880

33

Potvrzuje se, že litevština (přesněji pokračování jihovýchodního aukštaitského neboli západního dzūkijského nářečí) byla na zmíněném území hlavním domácím jazykem místních obyvatel většinou až do první světové války a často i později. Například se zachovala až do poloviny druhé čtvrtiny 20. století v bývalém souvislém území litevských vesnic kolem Ramaškönys ve farnosti Armoniškės, rovněž v roztroušených vesnicích kolem Asavy a Nočie; v jednotlivých vesnicích okresů Pelesa a Rodūnia až do konce třetí čtvrtiny 20. století a v několika vesnicích okresu Pelesa až do současnosti.

Běloruština, přesněji místní běloruské nářečí, dříve jazyk kontaktů, je od druhé poloviny 19. století dorozumívacím jazykem regionu a zdá se, že vytlačuje litevštinu z její poslední sféry užívání — rodiny. Tento proces podmínila jak politika carského Ruska, tak vládní politika buržoazního Polska. O osudu rodného jazyka nyní rozhoduje jazyk školní výuky. Ačkoli zde nyní fakticky převládá místní běloruština, místní obyvatelé si jí, stejně jako její spisovné varianty, příliš neváží. Souvisí to s tím, že většina místních obyvatel se nepovažuje za Bělorusy, nýbrž za Poláky a Litevce.

Proto se sféra užívání ruštiny stále rozšiřuje. Jako makrozprostředkující jazyk nyní ruština vážně konkuruje běloruštině coby regionálnímu jazyku.

Polština (přesněji její periferní dialekt), dřívější jazyk šlechty a duchovenstva, se mezi místními obyvateli rozšířila především jako úřední jazyk za polské okupace (1920—1939). V těchto letech se místní obyvatelé snažili používat ji v různých oblastech života, nikdy se však zcela nevžila. Tomuto jazyku rozumějí pouze lidé starší generace. Polštinu zde podporuje především církev.

LITERATŪRA

Anonim. Obszar języka litewskiego w gubernii Wileńskiej // Materiały antropologiczne-archeologiczne i etnograficzne. Kraków, 1898. T. 3.

Bagdonas J. Lietuvių padėjimas Vilniaus wyskupijoje // Viltis. 1908. Nr. 115 (150) ir kt.

Baliński M., Lipiński T. Starożytna Polska pod względem historycznym, geograficznym i statystycznym. Warszawa, 1846. T. 3.

Bieliński J. Wilno // Słownik geograficzny królestwa Polskiego i innych krajów słowiańskich. Warszawa, 1893. T. 13.

Broch O. Über einen weissrussischen Dialekt aus der Gegend südlich von Vilna. — In: Zeitschrift für slavische Philologie, 1957, Bd. XXVI.

Broch O. Zum Litauischen südlich von Vilna. — In: Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap, Oslo, 1960.

Chomiński O. Mapa obszaru językowego litewskiego w Rzeczypospolitej polskiej. Warszawa, 1928—1933.

Gintautas J. Vilniaus gubernijos lietuviai // Švyturys: Mėraštis-almanachas. 1912 m. V., 1910.

Grigas N. Vilniaus kelionės įspūdžiai // Tautos mokykla. 1938. Nr. 17.

Grinaveckienė E. Tarmių medžiagos rinkimas Lietuvių kalbos atlasui // Lietuvių kalbotyros klausimai, 1960. T. 3.

Gustaitis A. Lydos — Pelesos apylinkėje pasidairius // Naujoji Lietuva, 1942. Nr. 178.

Jablonskis J. Užrašai [Rankraštis]. 1906. Lietuvos TSR Mokslų akademijos Centrinės bibliotekos Rankraštynas. JJ—37.

Jakubovskis J. Tautybių santykiai Lietuvoje prieš Liublino uniją. K., 1921. Lietuvių kalbos tarmės. Chrestomatija. V., 1970.

Martinkėnas V. Vilniaus krašto lietuviškos pradžios mokyklos ir skaityklos 1919—1939 metais [mašinraštis]. V., 1970. Lietuvos TSR Mokslų akademijos Centrinės bibliotekos Rankraštynas. F. 284—2.

34

Ochmański J. Biskupstwo Wileńskie w średniowieczu. Poznań, 1972.

Ochmański J. Skołwa i Borcie. Zachodniobałtyjskie osadnictwo na Litwie średniowiecznej // Z polskich studiów slawistycznych. Ser. 4. Historia. Warszawa, 1972.

Rozwadowski J. Mapa języka litewskiego w gubernii Wileńskiej // Materiały i prace komisji językowej Akademii umiejętności w Krakowie. Kraków, 1904. T. 1.

Rozwadowski J. Mapa języka litewskiego // Polska i Litwa w dziejowym stosunku. Warszawa—Lublin—Łodź—Kraków, 1914.

Synodus dioecesana Vilnensis. Vilnae, MDCCXLIV (1744).

Słownik geograficzny królestwa Polskiego i innych krajów słowiańskich. Warszawa, 1880–1 T. 1–14.

Stang Chr. S. Nachtrag zur Abhandlung von O. Broch: Das Litauische südlich von Vilna // Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap. 1960. T. 19.

Šukys J. Budingesnės Ramaškonių tarmės ypatybės // Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1960. T. 3.

Turska H. O powstaniu polskich obszarów językowych na Wileńszczyźnie. Wilno, 1939.

Verbickis V. Lietuvos žemėlapis su etnografijos siena. V., 1911.

Vidugiris A. Nauji darbai apie lietuvių kalbos tarmes // Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1959. T. 2.

Vidugiris A. Dėl kalbų kontaktavimo Pietryčių Lietuvoje // Lietuvių kalbotyros klausimai: Kalbų, kontaktai Lietuvos TSR. V., 1983. T. 23.

Vilniaus krašto lietuvių tautosaka // Tautosakos darbai. K., 1938. T. 4.

Viltis. 1908, 1909.

Viltis. 1909. Nr. 90, 92, 94, 96.

Wolter E. Zur litauischen Dialektkunde // Mitteilungen der Litauischen litterarischen Gesellschaft Heidelberg, 1895, 20.

Ziminskas J. Lyda ir Lydos apskritis // Mūsų Vilnius. 1931. Nr. 4, 5.

Ziminskas J. Iš Lietuvos ribų iškritusi Rodūnė // Ateitis. 1944. Nr. 68.

Ziminskas J. Žirmūnų lietuvių kryžiaus kelias // Ateitis. 1944. Nr. 119.

Б-с. Радунский приход Лидского уезда Виленской губернии // Живая старина. СПб, 1895. Вып. 3–4.

Ванагас А. П. Гидронимы Пелясы // Балто-славянские этноязыковые контакты. М., 1980.

Виткаускас В. Некоторые особенности литовского говора в окрестности Радуньи // Балто-славянские этноязыковые контакты. М., 1980.

Вольтер Э. Рукописи. Центральный архив АН СССР в Ленинграде. Ф. 178. Оп. 1, № 66.

Гаучас П., Видугирис А. Этнолингвистическая ситуация литовско-белорусского пограничья с конца XVIII по начало XX в. // Geografija, 1983. T. 19.

Зинкявичюс З., Гаучас П. Восточная граница распространения литовского языка в прошлом по данным топонимики // Проблемы этнической истории балтов. Рига, 1985.

Йонайтите А. Названия культурных растений в пелясском литовском говоре // Балто-славянские этноязыковые контакты. М., 1980.

Карский Е. Ф. Этнографическая карта белорусского племени. 1903 // Дыялекталагічны атлас беларускай мовы. 1963.

Карский Е. Ф. Труды по белорусскому и другим славянским языкам. М., 1962.

Кеппен П. О происхождении, языке и литературе литовских народов. СПб, 1827.

Киркор А. Статистический взгляд на Виленскую губернию // Памятная книжка Виленской губернии на 1853 год. СПб, 1853. Ч. 2.

Корева А. К. Виленская губерния. СПб., 1861.

Матулянис С. П. Литовское племя в Виленской губернии // Памятная книжка Виленской губернии на 1902 год. Вильно, 1901. Ч. 3.

Невская Л. Г. Погребальный обряд в Пелясе / структура и терминология // Балто-славянские этноязыковые контакты. М., 1980.

3*

35

Риттих А. Ф. Этнографическая карта Европейской России. СПб, 1875.

Судник Т. М. К истории языковой ситуации Пелясы // Балто-славянские этноязыковые контакты. М., 1980.

Топоров В. Н. Категория времени и пространства и балтийское языкознание // Балто-славянские исследования. 1980. М., 1981.

Чекман В. Н. К проблеме литовско-белорусской фонетической интерференции в Пелясе // Балто-славянские этноязыковые контакты. М., 1980.