LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXII (1993)

BALTŲ ONOMASTIKOS TYRINĖJIMAI

KRYSTYNA SZCZEŚNIAK

NEZNÁMÁ BALTICKÁ OZNAČENÍ Z GOLDAPSKÉHO OKRESU V TORUŇSKÉ POZŮSTALOSTI MARTINA GERSSE*

Torunská pozůstalost Martina Gersse, čítající 130 číslovaných rukopisných stran, obsahuje kromě německých úředních názvů také označení míst a fyziografických objektů včetně jejich genitivů z oblastí Mazur, Varmie a Opolského Slezska z poloviny 19. století. Byla shromážděna na žádost Mazura Martina Gersse (z jeho životopisu jsou předmětem diskuse pouze údaje a místa narození a úmrtí) v těchto oblastech mezi místními obyvateli evangelickými pastory, z nichž většinu známe podle křestních jmen a příjmení uvedených v podpisech jejich dopisů.

Na zpřístupnění tohoto dokumentu upozornil již v roce 1948 profesor Ludwik Zabrocki, dosud však bezvýsledně. Hodnota pozůstalosti je nesporná. Sbírku tak velkého počtu označení, spolu s jejich ekvivalenty užívanými v uvedené oblasti a s jejich genitivy z poloviny 19. století, nelze přehlížet. Tato označení totiž autentickým způsobem a bez rozporů odrážejí složité osudy pojmenovávání ve Varmii, v Mazurech a v Opolském Slezsku.

Dnešní přednášku bych rád omezil na materiál k pojmenovávání z goldapského okresu ležícího v Mazurech. V minulosti měl mimořádně zajímavé osudy a také složité osídlení, které se dodnes odráží v místních názvech, třebaže jeho stopy poněkud setřel čas a vědomé působení mnoha generací různých národností a vyznání. V 19. století žili v této oblasti společně Litevci, Němci a Poláci, kteří byli většinou Mazurové a jejichž předkové přišli ze sousedního Mazovska. Kázání v kostelích se pro katolíky i evangelíky konala ve třech jazycích: německy v neděli a ve svátky, polsky jednou za dva týdny a litevsky pětkrát ročně, a to ve farnosti Dubeninki, zatímco v Zytkiejmy se až do konce 18. století kázalo téměř výhradně litevsky

* Zde se tiskne příspěvek přednesený na VI. mezinárodním kongresu baltistů.

166

kázalo. Na kolonizaci se v minulosti podíleli také staří Prusové a Jaťvágové. Jako důkaz mohou posloužit některé místní názvy, které se v tomto okrese užívají dodnes: Kalniszki, Garbaś, Wilkasy, Szyliny, Rominta, Mieduniszki, Goldap, Lenkupie, Grabowo nebo Jabłońskie, Szczki a Tatary.

Torunská pozůstalost obsahuje 168 názvů sídel z goldapského okresu, nepočítaje obce Goldap a Zabin. Všechna označení pocházejí z let 1861 až 1865 a jsou uspořádána do 8 samostatných seznamů, z nichž jeden obsahuje pouze genitivy názvů. Vedle německých úředních označení vyjadřujících charakter sídla (Abbau, Köln. Dorf, Etablissement, Foersterei a podobně) je v každém případě uvedeno označení užívané v terénu a jeho genitiv. Pokud se vyskytuje více než jeden úřední či místní název, je to v seznamu zaznamenáno; podobně se postupovalo i tehdy, když bylo v dané oblasti zapsáno několik různých genitivů. Některá sídla byla uvedena ve dvou, a dokonce ve třech seznamech. Jejich úřední označení se navzájem neliší, zato podoby zapsané v terénu se liší různou mírou mazurských nářečních rysů, což je dalším důkazem autenticity torunské pozůstalosti.

O projevech uvedených mazurských nářečních rysů v označeních tohoto okresu jsem hovořil na květnové konferenci v Białystoku; o vlivu německého pravopisu na zápis místních názvů na bezprostředně předcházejícím kongresu Colloquium Prutenicum ve Warszawě. Dnes bych chtěl zaměřit pozornost na označení baltského původu, která v podobě zapsané v torunské pozůstalosti nebyla zaznamenána ani předtím, ani později v žádném dostupném prameni. Moje přednáška se bude týkat jak úředních označení, tak místních názvů.

A. Mezi 168 názvy sídel z goldapského okresu zmíněnými v torunské pozůstalosti je 6 označení sídel, která se dnes nacházejí mimo Polsko. Jsou to: Czelsnershute zu Rogainen-Kielery, Kielerow, Kelerow, Krageningen (Kraginnen), Kraginy, Kragin, Kruginnen, Ribbenischken, Rybeniski, Rybenisk, do Rybenischk, Sausleszuwen-Sausleziewo, Sausleziewa, do Sauslesziewa, Warlin (Poggenkrug), — do Warlini, na Warline, do Warlina, Wyszuponen-Wyzupony, do Wiszuponen. Upozorňují na sebe nahrazením původní přípony -ininkas v místních názvech Krageninki (Krageninken) sekundární příponou -inas v názvu Kraginy, což lze pozorovat v německém úředním názvu sídla. K tomu podle mého názoru došlo úřední cestou, zatímco v běžné mluvě byla zaznamenána pouze podoba s -inas. V ostatních skupinách upoutá pozornost německý kalk označení litevského původu: Warlin-Poggenkrug. Litevskému apelativu varlynė, „místo, kde se vyskytuje mnoho žab“, odpovídá žertovný název Poggenkrug. Na venkově byla zaznamenána polonizovaná litevská podoba s kolísavým gramatickým rodem: do Warlina (mužský rod). Tento jev je pro uvedenou oblast charakteristický, takže zde

167

kolísání skloňování v názvu Goldap připomíná. Zatímco v nominativu existuje der Goldap nebo die Goldap, v genitivu je možná pouze podoba — der Goldap! Jiný název z této skupiny, Rybeniski, Rybenisk (v jiném dopise bylo měkké (s) přepsáno jako (sch), odtud pravopisná podoba Ribenischk). Mazurizace byla zaznamenána také v označení Sausleziewo, jehož úřední podoba uvedená v toruňské pozůstalosti zní Sausleszuwen a která se v návrhu Gustava Leydinga fonetickou substitucí druhé složky a vypuštěním první změnila na Leszczowo (s obecněpolskou příponou -owo namísto původní přípony -ewo, charakteristické pro danou oblast). V uvedené skupině názvů se vyskytuje také litevské ùpė (odlišné od častějšího typu), zaznamenané jako Jodupeny, Wyżupeny, oproti tomu Bahupiany, Jodupiany.

B. Dva baltské místní názvy, které byly zaznamenány na venkově a liší se od těch, s nimiž jsme se dosud setkali, mají zřetelně litevský původ. Jsou to Pablindzie, do Pablindziow, Blindiszki (oba lze spojovat s litevským blindė „salix caprea“ prostřednictvím různých přípon). Stojí za to poukázat na další důsledek snahy zachovat baltský charakter označení: neobsahují žádný vliv mazurštiny. Situace je poněkud odlišná, pokud jde o označení zaznamenaná mezi místními obyvateli jako Presławka, Presławki. Zde se dobře zachovalo pres + lauk, staropruské, které bylo v polštině systémově přijato jako ławk. Obecné přejímání mazurštiny v pravopisu venkovských označení v tomto konkrétním případě umožňuje zachovat staropruské (s) namísto litevského (š).

C. Všechna ostatní označení, s nimiž jsem se v dosud známých pramenech nesetkal, si zachovávají zřetelný baltský charakter ve všech jeho nejdůležitějších nářečních vlastnostech. Jsou to:

1) Mazurizace, často spojená s palatalizací. Vyskytuje se v pravopisných podobách, jako jsou Absiermyńki, Absiermyńkow, Absiermyńik; Dobawiski, Dobawisk, Dubawiński, do Dobagiśk, do Dubagiśk (přičemž podle mého názoru je třeba (g) číst jako (j)); zapsal je rukou pastor zvyklý na německé písmo. O tomto jevu jsem podrobněji hovořil na kongresu, který bezprostředně předcházel Colloquium Prutenicum. Tento jev jsem interpretoval jako zápis palatalizace (v) před předními samohláskami a přechodu polyfonematické skupiny (vi, v’e) v (j), provedený někým, pro koho bylo psaní (j) jako (g) zcela běžné. (Tento pravopis vychází z německého písma.) Do mazurštiny převedená jména se zapisují také takto: Wielkie i Małe Kalnuśki, do Kalnuśk, Kulsy; Markawiski, do Markogiśk; Mazutki; Miciule; Zitkiemy, do Zitkiem, Zitkiemy Małe a Płockieny.

2) Přiblížení (a) k (o), které je zjevné v pravopisných podobách: do Uśkolniow (nom. Uszkalnie do Markogiśk (nom. Markawiśki).

3) Palatalizace typu miotła=nietła v názvu Nieskrupie, do

168

Nieśkrupih (!) a to v úředním označení Meszkrupien (dnes Meszno).

4) Výskyt jako pokračování dřívějšího (o) -o, které obecně zaznamenává genitivy zkoumaných názvů: do Pablindziow, Tuniow, Pablow, do Kepurdegow.

5) Měkká výslovnost (k, g) před předními samohláskami, jak dokládají pravopisné podoby: Zitkiemy, Plockieny, Skajzgierki, do Skajzgierk.

D. Názvy dvou sídel z Goldaperského okresu mají dvojí úřední označení. Zapisují se jako Rominté (Binnenwalde) a Kalweitschen Gross (Miesiszken); pro první sídlo jsou přitom uvedena tři venkovská označení: Rominté, Rominta, Binnewald // Bunnenwalt (Bunnenwaltu) a Tertak (Tertaku), s mazurským přechodem ar>er. Pro druhé sídlo byla na venkově zaznamenána podoba Kalweycie Duze, Kalweycie Male, Kalweycioa, Kalweyciow Małych. Druhá úřední podoba byla pokládána za doloženou, protože už nebyla na venkově známá.

Označení z toruňské pozůstalosti ve světle dnes platných forem.

Většina analyzovaných označení, zejména těch zaznamenaných na venkově, má zřetelně baltský charakter. Zjevnými důkazy jsou: Absiernyńki, Absiernyńk, na rozdíl od dnešních forem: Obszarniki; Uszkalnie, do Uśkolniow oproti dnešní kalkové přeložené podobě Podwyżna. Za zajímavou lze považovat skutečnost, že od roku 1938 platilo německé úřední označení Bergerode. Podobně jako výše uvedená jména mají své baltské kořeny dnešní Bledziszki, Pobłedzie, Pełkowo, Dobowo, Markowo, Będzieszewo a Meszno, odpovídající těm, která jsou ještě zaznamenána v toruňské pozůstalosti: Blindiszki, Pablindzie, Pełkawiszki, Dubawiśki, Markawiśki, Padyniszki a Nieśkrupie. Je třeba si uvědomit, že tuto baltskou stopu již zastřelo či zakrylo německé úřední jméno, které někdy vystupovalo samostatně a jindy bylo druhou podobou jiného názvu. To již zaznamenává toruňská pozůstalost Abschrinen u lidových místních názvů: Absiernyńki; Dobawen — přičemž Dobawski; Markowen — přičemž Markowischken. Ve všech těchto případech mělo německé úřední označení výrazný vliv na ustálení dnes platných názvů. Zajímavé je, že ani Mazur Gustaw Leyding-Mielecki, který žil o půl století později než Gerss, nezaznamenal ve svém slovníkovém materiálu baltské podoby, nýbrž pouze Obszarniki, Pełkowo, Dobowo; u německých označení již není po baltském původu ani stopy.

V toruňské pozůstalosti se však objevují taková úřední označení jako: Kalckaunen, Macznorkehmen, Matzukehmen, Pauczkehmen, Staczausen, Thewelkehmen— vedle jmen zaznamenaných v témže prameni: Kalkowo oproti dnešnímu Kolkowo, Mocnarki, do Mocnark, dnes Maciejowięta, Mażutki, dnes Mażucie, Plockieny, Staciowka nebo Bordzie, dnes Barcie — která lépe umožňují odhalit etymologii označení a jejich původní podobu, jež byla zapomenuta jak v pojmenovávání 19. století, tak v současné toponymii.

Existuje také sídlo, které má v toruňské pozůstalosti dvě úřední ozna-

169

čení, totiž Klein Jeralischken, Herzogstal, zatímco v běžné mluvě se používá Hercogstal, do Hercogstalu. Možná to souvisí s novou vlnou německého osidlování dané oblasti, kam se v této době usazovali Němci ze Salcburska.

Závěry

1. Toruňská pozůstalost Martina Gersse obsahuje věrohodné toponomastické údaje z oblasti Varmijska, Mazur a Opolského Slezska, které prostřednictvím uvedení úředních označení (a jejich druhých podob, pokud existují) a lidových názvů (rovněž se zohledněním případných dvojích pojmenování), včetně jejich genitivů, odrážejí situaci v pojmenovávání zmíněných oblastí.

2. Toto představení toponomastického materiálu umožňuje na základě tehdejší situace (v 19. století) určit jazykovou, a také nepřímo národnostní situaci. V případě goldapského okresu zde žily tři národy: Litevci, Poláci a Němci; význam i počet Litev klesal a počet Poláků, konkrétně Mazurů, odpovídajícím způsobem rostl. Jasně to odrážejí názvy zaznamenané na venkově, které vykazují řadu vlastností mazovského nářečí, mimo jiné pro ně tak charakteristický mazurismus a výrazně pokročilou palatalizaci. V tomto období začíná nová vlna německého osidlování, o níž svědčí převzetí nového místního názvu, polonizovaného německého názvu, který se liší od paralelně existující baltské psané podoby.

3. Toponomastický materiál obsažený v pozůstalosti zahrnuje označení, která dosud nebyla zaznamenána. Protože odráží řadu nářečních vlastností a obsahuje genitivy názvů, je podle mého názoru důležitým článkem, který propojuje údaje excerpované Wojciechem Kętrzyńským z místních dokumentů (jak známo, originály se ztratily při evakuaci archivu v Královci) s materiály, které na venkově shromáždil Gustav Leyding-Mielecki. Tyto materiály jsou cenné pro toponomastiky, historické lingvisty i badatele zabývající se minulostí této oblasti.

4. Většina zkoumaných baltských názvů během složité litevsko-německo-polské transpozice, prováděné v různém pořadí, ztratila svůj původ. Připomínají jej totiž následující dnes existující názvy, například Podwyżna, Kolki, Kolkowo, Markowo, Dobowo, Maciejowięta a Stachowięta, Meszno a Czarne.

5. Zmíněná změna nastala:

a) samovolně – v oblasti s převážně litevským obyvatelstvem se začíná rozvíjet osidlování z Mazovska. Obyvatelé vesnic, jejichž počet se zmenšil v důsledku nemocí, epidemií a válek, jsou často nahrazováni obyvatelstvem z Mazovska nebo sousedních mazurských okresů.

170

b) záměrně, prostřednictvím aktivit:

1) německých úřadů, například Dobauen, zatímco na venkově se zapisovalo pouze Dobawiski, Dubawiski.

2) komise pro stanovení místních názvů, která působila v Polsku po skončení války v roce 1945. Svým rozhodnutím schválila Podużyzna, což Gustav Leyding-Mielecki navrhl namísto Absiernyńki, Uszkalnie, ačkoli Užbały ponechala. Tak vznikly Kiejsty und Markowo, Dobowo, které se opírají o německá úřední označení Markowen, Dobawen. Je třeba dodat, že tento postup nebyl vždy uplatňován důsledně. V okrese Goldap bylo ponecháno mnoho názvů s koncovkou -iszki, takže označení Markowo, Dobowo a Pełkowo nebyla nutná.

6. Thornský pozůstalostní fond a jeho materiál tedy varují především před neuváženým vyvozováním závěrů k otázce primárního utváření názvů v jazykově smíšeně osídlených oblastech a potvrzují mou dosavadní opatrnost při používání Taszyckého klasifikace názvů ve výzkumu místních názvů v uvedeném okrese.

NEZNÁMÉ BALTICKÉ MÍSTNÍ NÁZVY Z OBLASTI GOLDAP V THORNSKÉ POZŮSTALOSTI

Resumé

V Thornově pozůstalosti (polovina 19. století) je 168 názvů sídel z oblasti Goldap. Značná část z nich jsou zjevné baltismy, např. Poblindzie, Kalniszki, Wilkasy, Garbas. Baltický původ části oikonym lze kvůli pozdějším změnám způsobeným vlivem němčiny a polštiny jen obtížně vysledovat. Vyskytující se případy překladu (např. Warlin – něm. Poggenkrug) svědčí o někdejší bilingvní, respektive polilingvní situaci v těchto krajích.

171