LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994)

LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI

Algirdas SABALIAUSKAS

PROFESOR ANTANAS SALYS – ČLOVĚK A VĚDEC

Kde jsou moje kartičky ke slovníku? I v nemoci mu ležely na srdci slovníkové zásuvky. Stud. A. Salys se namáhá (= snaží. — A.S.) prostřednictvím A. Vireliūny a A. Varny dostat zásuvky „Litevského slovníku“ [...] Tyto zásuvky nepatří Būgovi, nýbrž Lietuvos pokladu. Psát je těžké. Kvůli dopisu se mi hlava zahřívá. Měj se dobře! Zdravím A. Saliui. K. Būga

Tyto řádky, napsané rukou velkého badatele litevského jazyka, kterého již těžká nemoc přemohla a který sotva ovládal pero, by podle mého názoru byly velmi vhodným mottem k někdy sepsané biografii Antanase Salise. Kazimieras Būga sehrál v životě budoucího vědce A. Salise důležitou roli.

Než tento mladík, který vyrostl „na stoletém žemaitském statku, v pablendžiavy u Reketė, mezi vysokými hustými stromy“, přijel studovat do Kaunasu, o profesoru K. Būgovi toho ještě mnoho neslyšel.

Volbu našeho oboru mnohým z nás určili učitelé. Tak tomu bylo i u A. Salise. Když se po ukončení páté třídy gymnázia ve Skuodasu vrátil do šesté třídy do Telšiai, objevil se tam nový učitel litevštiny Matas Untulis. Byla to nesmírně zajímavá, téměř legendární osobnost.

Externě vystudoval práva na Saratovské univerzitě, stal se samoukem v litevštině, byl nepřítelem všech vlád a nekonvenčním pedagogem; dokázal ve svých žácích zažehnout plamínek lásky k rodnému jazyku. S vděčností na něj vzpomíná ve své autobiografii nejeden pracovník naší kultury.

Mimochodem, autor těchto řádků také jednou M. Untulise viděl. V dubnu 1952 se ve Vilniusu konala mezinárodní konference lexikografů, na níž se projednávala také nová redakční instrukce k akademickému „Slovníku litevského jazyka“. Jako student čtvrtého ročníku jsem si se zájmem prohlížel tváře tehdejších jazykovědců a naslouchal jejich slovům. Z této konference si nejvýrazněji pamatuji M. Untulise: v rohu zasedacího sálu Akademie věd seděl na točitých kovových schůdcích drobný hrbatý mužíček. Ačkoli bylo v sále dost teplo, měl na sobě obnošenou venkovskou halenu a vedle sebe odložené něco, co připomínalo žebráckou mošnu,

30

Prohlížel si slovníkové lístky a jen občas zvedl hlavu, aby pohlédl na některého z mluvčích. Když jsem se — už si nevzpomínám, kdo to byl — zeptal: „Kdo je ten žebrák?“, odpověděli mi, že je to Matas Untulis, sběratel slov pro slovník, o němž se právě jednalo. O půl roku později zahynul v okolí Endriejava¹.

Matas Untulis vysvětlil studentovi šesté třídy gymnázia A. Salysovi, že ne všechno, co je napsáno třeba i v knihách nebo novinách, je dobré a správné; že je třeba naslouchat tomu, jak lidé mluví, a vycítit, co je v jejich řeči dobré a co špatné. To byly, dá se říci, pro A. Salysa první semináře z jazykovědy Jona Jablonskise, s nímž se později setkal na univerzitě. M. Untulis učil A. Salysa jen jeden rok. Tento rok však stačil k tomu, aby Antanas Salys po absolvování gymnázia se zlatou medailí v roce 1923 (mimo jiné je absolvoval společně s budoucí významnou lexikografkou Zuzanou Jonikaitėovou) zamířil studovat litevštinu na první litevskou univerzitu, která byla založena teprve nedávno. Na Kaunaské univerzitě ještě zastihl oba naše velikány jazykovědy — Jona Jablonskise a Kazimierase Būgu.

A. Salys se od ostatních studentů odlišil hned od začátku. Takto spisovatel Juozas Paukštelis vzpomíná na první přednášku J. Jablonskise. Čekají v malé, poněkud temné místnosti, „ve starých zdech bývalého kláštera, které páchly plísní a vlhkostí, na začátku Vilniuské ulice, vedle ‚studentského kostela‘ [...] Tu se otevřou dveře sálu a ne právě mladá, bledá žena s krátce ostříhanými vlasy přiveze vozík, na němž sedí profesor, kterého už jsem viděl [...] Dívám se — jeho šedá hlava se třese; je velmi starý, mnohem starší než před několika lety, když jsem ho viděl v Palanze. Zmocňuje se mě jakýsi smutek. V sále je ticho — nikdo se ani nepohne. Profesor si znovu přejede dlaní po tváři, jako by byl velmi unavený, jako by tu únavu chtěl zahnat. — Nuže, začneme, — ozve se jeho unavený hlas [...] Otevře sešit, který drží před sebou, a čte: — ‚Aby se práce dobře vykonala, je třeba mít i dobré dělníky.‘ Kdo může tuto větu opravit? V sále je ticho. — Mlčení je dobré znamení. Znamená to tedy, že je ta věta správná? Ruku zvedne světlovlasý mladík, který si četl. — Prosím. — S „aby“ se infinitiv nepoužívá, — říká mladík s mírně žemaitským přízvukem. — A jak byste to řekl vy? — Chceme-li práci dobře vykonat... — Správně: chceme-li práci dobře vykonat... Jste Žemait, od Salantů, nebo od Plungė? — Od Salantů... — Od Salantů... Tam se také zachovala čistší řeč“².

¹ Kalbos kultūra. 1991. Sąs. 60. Šis leidinys skirtas šimtosios M. Untulio metinėms. Jame paskelbta M. Untulį pažinojusių žmonių atsiminimų.

² Paukštelis J. Často na ně vzpomínám. V., 1979. S. 73—75.

31

Tím mladíkem byl samozřejmě A. Salys. Neodvážil se ho však J. Paukštelis tehdy jmenovat, nebo vydavatelé knihy jeho příjmení z opatrnosti z textu vypustili³.

Těžko uvěřitelné, ale J. Jablonskis svému studentovi navrhl, aby redigoval druhý díl spisů Žemaitė vydávaných Andriusem Bulotou (první díl redigoval sám J. Jablonskis).

Během přednášek K. Būgy seděl A. Salys v první lavici. „Vyptával se, odkud jsme, z jakého nářečí, protože to bylo důležité pro jeho kurz dialektologie. Pořád se ptal, jak se ta věc říká ve vašem nářečí. A tak jsem se s Būgou blíže seznámil [...] A jednou mi po přednášce říká: ‚Víš, nechtěl bys ke mně přijít pracovat jako sekretář do slovníku? — právě teď ho potřebuji.‘ Samozřejmě jsem měl radost — student prvního ročníku, kterému nabídli, tuším, plat sto padesát litů [...] Každý den jsem v určitých volných hodinách mezi přednáškami chodil do redakce slovníku, která se také nacházela na dvoře Seimasu, ve starém domku bývalého hlídače. Tam byly uloženy všechny kartotéční skříně se slovníkovými lístky“⁴. Proto si K. Būga před smrtí, když vzpomínal na „slovníkové skříně“, vždy vybavoval také studenta Salysa.

Na podnět K. Būgy zkoumal A. Salys během prvních studentských prázdnin rodná žemaitská nářečí a pokoušel se určit hranici mezi nářečími dounininků a dūnininků. Když se však po prázdninách vrátil do Kaunasu, na nástěnce Filozofické fakulty visel lístek oznamující, že profesor K. Būga kvůli nemoci nebude tento semestr přednášet... Smrt K. Būgy byla strašlivou tragédií pro litevskou jazykovědu a tuto tragédii pocítila zvláště silně Kaunaská univerzita, která teprve začínala svou cestu. J. Jablonskis byl už vážně nemocný. Teoretickou lingvistiku vyučoval a katedru srovnávací lingvistiky po smrti K. Būgy vedl Švýcar Alfred Senn, který tehdy možná ještě neuměl dostatečně litevsky. J. Jablonskis, znepokojený tak neutěšeným stavem litevské jazykovědy, začal usilovat o to, aby dva nadanější studenti fakulty mohli studovat lingvistiku v zahraničí. Vybráni byli A. Salys a další již proslulý student, „Panevėžyský Jablonskis“ Pranas Skardžius. V dopise svému bývalému žákovi, tehdejšímu ministrovi školství Kazimierasi Jokantovi, J. Jablonskis napsal: „Dva studenti humanitních oborů, Ant. Salys a Pr. Skardžius, — oba zde studují lingvistiku s litevistikou už dva roky, — když vidí, že naše fakulta jim poskytuje jen málo duchovní potravy (na fakultě teď není ani lingvista, badatel v jazyce pro srovnávací vědu), — už dávno (po smrti K. Būgy) chtějí odjet odtud na některou německou univerzitu, na vysokou školu, kde je tato věda již pevně ustavena a řádně se vyučuje. Už dávno se touto záležitostí zabývají a neustále mi tak či onak vrtají hlavu a hledají radu, jak to zařídit; podle mého názoru by pro ně bylo nejlepší pokračovat ve studiu v Německu [...] Oba jsou skutečně schopní a vzdělaní v jazykovědě i ve vědě vůbec (Žemait a východní Aukštait)

³ Kniūkšta P. Prisimename Antaną Salį // Kalbos kultūra, 1992. Sąs. 63. P. 4.

⁴ Pokalbis su prof. Antanu Saliu // Gimtoji kalba, 1992. Sąs. 6. P. 25.

32

schopnými mladíky, od nichž lze pro budoucnost naší školy mnoho očekávat, ale oba jsou, žel, stejně chudí jako venkovští obyvatelé — oba potřebují, budu zcela otevřený, poměrně značná stipendia, aby nemuseli v zahraničí, kde se mají věnovat studiu, hladovět a neměli z toho žádný užitek ani oni, ani naše škola. Těmto dvěma studentům obzvlášť důvěřuji; nepovažuji je za lehkomyslné, zcela věřím jejich vážnosti a vytrvalosti. Prosím, bude-li to jen trochu možné, nešetřete pro ně od podzimního semestru tohoto roku stipendii na studium v zahraničí”⁵. Podobný dopis napsal J. Jablonskis také děkanovi Fakulty humanitních věd, profesoru Mykolasi Biržiškovi⁶.

Nejprve se uvažovalo o Lipsku, Královci či Rize. Zvoleno bylo Lipsko. Volbu zřejmě ovlivnila skutečnost, že tam od roku 1922 přednášel profesor Jurgis Gerulis (německy se podepisoval Georg Gerullis), dobrý přítel K. Būgy, který byl ještě nedávno zván, aby se stal profesorem v Kaunasu.

J. Gerulis, absolvent univerzit v Královci a Berlíně, žák A. Bezzenbergera a V. Schulzeho, měl podle všeho na své studenty mimořádně velký vliv. Je pravda, že vlastní univerzitní studia J. Gerulia trvala pouhých šest semestrů: roku 1909 absolvoval klasické gymnázium v Tilžė a roku 1912 již získal doktorát za disertaci o místních názvech Sambie, napsanou latinsky. Jako důstojník gardy korunního prince se účastnil první světové války, několikrát byl zraněn a vyznamenán nejvyšším německým vojenským oceněním, Železným křížem. Na lipské univerzitě kromě jazykovědných předmětů vyučoval také vojenskou přípravu. Litevci, kteří studovali v Lipsku i později v Berlíně, na něj vzpomínají jako na vynikajícího pedagoga. V Lipsku vyučoval hlavní disciplíny baltské filologie pouze dvě studenty, Pr. Skardžiuse a A. Salise. Ostatní studenti se jim posmívali a říkali jim „budoucí litevští profesoři“.

Se svým profesorem byli spokojeni nejen studenti, ale i profesor se těšil ze svých studentů (lehkomyslnými se rozhodně nestali!), všude je chválil a zvlášť vyzdvihoval pracovitost Pr. Skardžiuse a nadání A. Salise. Těmito vlastnostmi samozřejmě oplývali oba. O tom, jak jeho žáci hodnotili pedagogický talent J. Gerulia, snad svědčí i následující drobnost. Po druhé světové válce, když žil ve Spojených státech amerických a viděl žalostný stav litevské jazykovědy, napsal Pr. Skardžius v jednom článku, že „skuteční učitelé a přátelé J. Žiugždy naprosto zbytečně zmařili život tak významnému vědci, který by za svého života mohl připravit vážné dialektology i pro sovětskou Litvu“⁷. O J. Geruliovi jako o dobrém pedagogovi a zajímavé osobnosti se autorovi těchto řádků velmi pěkně vyjádřili jeho bývalí studenti z berlínské univerzity Elzbieta Mikalauskaitė a Jonas Kabelka a posluchači kurzů dialektologie v Kaunasu Bronė Vosilytė, Jonas Kruopas a Juozas Senkus.

⁵ Jono Jablonskio laiškai. Sud. A. Piročkinas. V., 1985. P. 165—166.

⁶ Jablonskis J. Straipsniai ir laiškai. Sud. A. Piročkinas. V., 1991. P. 225—227.

⁷ Skardžius Pr. Tarybinė kalbotyra Lietuvoje // Aidai, 1958. Nr. 10. P. 444—445.

33

Vztahy A. Salise s J. Geruliem byly zřejmě mimořádně vřelé. Velmi se staral o budoucnost A. Salise. Kvůli tomu došlo v Kaunasu i k jistým sporům⁸.

Při návštěvě Litvy v roce 1969 A. Salys vyprávěl, že po válce, když žil ve Spojených státech amerických, podporoval také rodinu J. Gerulia, která se ocitla ve velmi těžké situaci; vzpomínal, jak podle otisku chodidla hledal boty pro dceru J. Gerulia, i na další věci.

Když se A. Salys a Pr. Skardžius po studiích v Lipsku vrátili do Kaunasu, lze říci, že začala obnova litevské jazykovědy. Studentům se obzvlášť líbily Salysovy přednášky.

Když A. Salys vzpomínal na studia na univerzitě v Kaunasu, říkal, že „různé pedagogiky Vabala-Gudaitise a podobné věci“ ho příliš nezajímaly. Sám však měl vrozený pedagogický talent a pedagogické práci věnoval mimořádnou pozornost. „Myslím si a jsem hluboce přesvědčen, že hlavní povinností univerzitního učitele je být dobrým učitelem,“ řekl Salys v rozhovoru, který se konal tři týdny před jeho smrtí při natáčení dokumentárního filmu o něm⁹.

To oceňovali nejen budoucí jazykovědci. Halina Korsakienė například před státními zkouškami uvažuje: „A. Salys — ten také není nijak strašný. Mám jeho dobré přednáškové poznámky a předmět, který vyučuje, je jasný a srozumitelný, stejně jako přednášky samotného profesora.“ A při samotné zkoušce „se vždy usměje A. Salys, sportovně vzpřímený“. „Ještě tak mladý, svěží a dobře naladěný,“ Salys chodí také na sobotní setkání milovníků jazyka pořádaná v domě Sofije Čiurlionienė¹⁰.

Pulgis Andriušis, který dobromyslně utahoval ze všech svých vážených profesorů a vzpomínal na „bujaré výroční bály Spolku humanistů v paláci ateitininků“, kde dokonce i Vincas Mykolaitis-Putinas „trochu ztrácel svou vrozenou nesmělost“, nezapomíná ani na naše jazykovědce: „Upovídaný a čilý P. Skardžius se po pohoštění neměnil, jen mluvil ještě rychleji a pohyboval se ještě čileji [...] A. Salys trávil většinu času v tanečním sále“¹¹.

A. Salys byl čestným členem slavného studentského literárního a uměleckého spolku „Šatrija“ a jeho patronem na Vilniuské univerzitě. Celkově byl typickým mužem činu, který se zdaleka nespokojoval s jazykovědou a pedagogickou prací. Současníci na něj vzpomínají také jako na známého včelaře, vynikajícího zahradníka a výrobce vína a jako na člena odborné komise výstav pořádaných Zemědělskou komorou. Když jeho přátelé (Vincas Maciūnas, Stasys Barzdukas) píší o přátelství s A. Salysem, nezapomínají ani na medovinu — „rád jsem vypil kalíšek jeho jantarové medoviny vlastní výroby“, „pohostil nás medovinou vlastní výroby (jednou skleničkou, ne více, neboť je to tak vzácná pochoutka!)“.

⁸ Srov. dopis Pr. Skardžiuse V. Krėvė-Mickevičiui z 10. února 1930. Viz Literatūra ir kalba, 1981. Sv. 17. S. 195–196.

⁹ Srov. Gimtoji kalba, 1992. Č. 6. S. 23–29; č. 7. S. 14–21 (přetištěno z „Aidai“, 1974. Č. 1. S. 14–20; č. 2. S. 75–82. Připravil K. Ostrauskas).

¹⁰ K o r s a k i e n ė H. Namas, kuriame gyvenome. V., 1991. S. 64, 66; K o r s a k i e n ė H. Susitikimai. V., 1977. S. 188.

¹¹ A n d r i u š i s P. Rinktiniai raštai. Sv. 1. Bostonas, 1968. S. 93.

34

Nakonec A. Salys napsal také první litevskou příručku automobilismu (Automobilio ekonomija. Kaunas, 1932). Byl také jedním z prvních litevských motocyklistů.

A. Salys se aktivně účastnil katolického akademického života a byl aktivním členem Litevské katolické akademie věd. Spolu s J. Brazaitisem (tehdy Ambrazevičiusem), J. Griniem, J. Grušasem, Z. Ivinskisem, J. Keliuotisem, A. Maceinou, K. Pakštasem, I. Skrupskisem, A. Vaičiulaitisem a dalšími mladými katolickými intelektuály podepsal slavnou deklaraci „K tvorbě organického státu“, zveřejněnou roku 1936 v časopise „Naujoji Romuva“, která hledala cestu k obnovení demokratického zřízení v Litvě.

Charakter a vrozené schopnosti A. Salyse mu pomohly snadno se přizpůsobit i novým životním a pracovním podmínkám ve Spojených státech amerických. V jeho životě zde sehrál velmi důležitou roli bývalý profesor Kaunaské univerzity, Švýcar Alfred Senn. Cizinci, kteří působili na Kaunaské univerzitě, obecně nejednou upřímně pomohli Litevcům, které postihlo neštěstí.

Francouz Raymond Schmittlein (Raimonas Šmitlenas), ředitel veřejného školství ve francouzské okupační zóně Německa po druhé světové válce, udělal pro Litevce tolik dobrého! V životopise našeho slavného malíře Vytautase Kazimierase Jonynase je popsán jako třetí člověk (po Adomasi Galdikasovi a Pauliusi Galaunėovi), kterého potkal a jenž „zanechal osudovou stopu“ na jeho pozemských cestách¹²

Kromě mnoha dobrých skutků R. Schmittleina pro Litevce stojí za zmínku také to, že když se dozvěděl, že v Německu jsou A. Salys a Pr. Skardžius, vyhledal je a pozval je, aby na univerzitě v Tübingenu přednášeli baltistické předměty. Nějakou dobu zde mohli pokračovat ve studiu i studenti, kteří odešli z Litvy. Někteří, například Domas Velicka, organizátor litevských škol v Americe, zde získali také vysokoškolský diplom.

Práci na Pensylvánské univerzitě ve Filadelfii obstaral A. Saliovi, stejně jako Vincasi Krėvė-Mickevičiovi a Vincasi Maciūnasovi, náš již zmíněný A. Sennas. Téměř deset let působil v Litvě a Kaunaskou univerzitu opustil roku 1930 zdaleka ne z vlastní vůle; velmi se zajímal o záležitosti Litevců, účastnil se činnosti jejich organizací a dál pokračoval ve studiu litevštiny.

Přijmout najednou na tuto univerzitu takový počet Litevců nejspíš nebylo snadné, zvlášť mohly nastat potíže v případě V. Krėvė-Mickevičiuse. Profesor Mykolas Biržiška psal A. Sennovi 7. ledna 1948 v zoufalém dopise z Německa: „Jak se vám podařilo dostat Krėvėho na univerzitu, je pro mě těžké pochopit, když vím, že ani Angličané, ani Američané, ani kdokoli jiný nechtějí přijímat starší lidi ani na univerzity. Právě teď u nás sedí komise anglických profesorů, která z řad našich profesorů vybírá odborníky do 50 let — takoví šedesátníci (mně už je 65!), jako jsme my tři bratři, je vůbec nezajímají, nemluvě o mé a Vaclovově litevské specializaci (kdyby šlo alespoň o jazyk, ale tady jde o literaturu!) [...] Nějakým důvodem ani Angličané, ani Američané nevzali v úvahu, že on (Viktoras Biržiška. —

¹² S a k a l a u s k a s T. Kelionė. V., 1991. P. 95—104, 110, 119, 126.

35

A. S.) nejen matematik (takové nepotřebují) a nejen inženýr, nýbrž také bývalý ředitel dvou petrohradských továren na válečnou munici“¹³.

A. Salys byl A. Sennovi samozřejmě velmi potřebný také k tomu, aby dokončil „Slovník litevského spisovného jazyka“, který spolu s Maxem Niedermannem a Francem Brenderem začali připravovat ještě v Litvě.

Do Spojených států amerických přijel A. Salys, aniž uměl anglicky, a po půl roce již v angličtině přednášel úvodní kurz ruského jazyka.

Na Pensylvánské univerzitě vyučoval A. Salys slavistické a baltistické předměty. Za jeho působení se tato univerzita stala nejvýznamnějším centrem litevistiky a baltistiky v USA. Knihovna Pensylvánské univerzity shromáždila nejbohatší litevský fond mimo Litvu (za to zřejmě vděčí především A. Sennovi). Doktorské tituly za disertace z oblasti litevistiky zde za působení A. Salyse získali Vladas Jaskevičius, Kostas Ostrauskas, Bronius Vaškelis, Antanas Klimas a William R. Schmalstieg. A také zde byl A. Salys profesorem, kterého jeho studenti velmi milovali. „Myslím, že žádný student neměl strach, když musel vstoupit do pracovny profesora A. Salyse: všichni studenti byli přijímáni srdečně a radostně a vědecké problémy se řešily bez obtíží,“ vzpomíná V. R. Schmalstieg¹⁴. Obecně řečeno, podle V. R. Schmalstiega to byl „člověk s úsměvem na tváři“.

A. Salys měl více štěstí než mnozí z jeho kolegů, kteří opustili vlast: podařilo se mu alespoň na krátkou dobu se do ní znovu vrátit. V Litvě nejednoho ohromilo, když v létě roku 1969 zaslechl, že přijíždí A. Salys. Ve vlasti na něj čekali téměř jako na „agenta imperialismu“. S touto cestou zdaleka nebyli spokojeni všichni ani ve Spojených státech amerických. Jak vřele však A. Salyse v Litvě uvítali jeho někdejší žáci i mladší generace jazykovědců, kteří ho nikdy předtím neviděli! Dokonce i opatrný Kostas Korsakas býval při rozhovorech s A. Salysem zřejmě někdy docela otevřený, neboť se A. Salys jednou zmínil: „I o vašem řediteli si teď myslím něco jiného než dříve.“

Obzvlášť mě těší, že se mi podařilo seznámit A. Salyse s Vladimirem Toporovem. Ten byl velmi překvapen krásnou ruštinou A. Salyse.

O několik desítek let později přivezla Ringaila Šalytė úspěšně svému otci do Moskvy svazky jeho „Spisů“. Jako badatelka díla Borise Pasternaka zanechala na V. Toporovovi, stejně jako kdysi její otec, velmi milý dojem.

Lotyšská jazykovědkyně Elfryda Šmitė, která se setkala s A. Salysem ve Vilniusu, nemohla dost vynachválit jeho správnou lotyštinu.

Ne všechna setkání v Litvě byla tehdy pro profesora A. Salyse příjemná. Snad nejbolestnější bylo setkání s jeho zničeným rodným statkem,

¹³ Kultūros barai, 1992. Nr. 7—8. P. 100—102; A. Sennas organizavo net komitetą, kuris turėjo paruošti pasiūlymą pristatyti V. Krėvę-Mickevičių Nobelio premijai. V. Krėvė-Mickevičius rusų kalbą dėstė ir A. Senno sūnui, būsimajam Lietuvos istorijos tyrinėtojui Alfredui Erikui Sennui.

¹⁴ S c h m a l s t i e g a s W. R. A. Salys — profesor v Americe // Aidai, 1972. č. 8. S. 363.

36

s téměř již zaniklým sadem, který vlastníma rukama vysadil. Během svého pobytu se A. Salys přesvědčil, že naši jazykovědci pracují „s velkým nadšením a zápalem“, oprávněně se však obávají, aby „tento zápal a nadšení neuhasil severovýchodní vítr“.

Antanas Salys byl odhodlán ještě jednou přijet do Litvy. Bohužel však nebylo dáno, aby se tento sen splnil. Místo květin a věnců na pohřbu požádal, aby se přispělo do fondu na stipendia pro lituanistiku. Tento fond, pojmenovaný po Antanasi Salysovi, byl v roce 1984 předán katedře lituanistiky zřízené na Illinoiské univerzitě v Chicagu.

Když jsem se poprvé setkal s profesorem A. Salysiem, k portrétu, který jsem si o něm utvořil z vyprávění svých učitelů Jona Kabelky a Jona Kvederaityse, nebylo třeba mnoho přidávat.

Vedle solidních knih Prana Skardžause o litevské jazykovědě nám práce jeho vědeckého přítele Antanase Salyse připadaly jaksi méně působivé. Dnes, když listujeme čtyřmi objemnými svazky jeho spisů, přesvědčujeme se, kolik toho pro vědu o litevském jazyce vykonal i tento vynikající badatel a pěstitel svého rodného jazyka. Všichni také musíme být velmi vděční profesorově manželce Sofiji Saliene, bez jejíž péče a prostředků by tyto čtyři svazky pravděpodobně dosud nevznikly¹⁵.

¹⁵ Mimochodem, S. Salienė se starala nejen o vydávání spisů svého manžela, ale také o jejich „pašování“ do Litvy. Tak například v dopise V. R. Schmalstiegovi z 16. února 1986 píše: „Prof. P. Jonikas mi napsal, že možná pojedete do Litvy. Bylo by dobře, kdybyste mohl vzít dvě jeho knihy, snad se je podaří převézt. Kdybyste je ztratil, nic se neděje. Jazykovědci na spisy A. Salise velmi čekají [...] Přeji Vám šťastnou cestu“.

37