LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVI (1996)

LIETUVIŲ KALBA: TYRĖJAI IR TYRIMAI

Dalia PAKALNIŠKIENĖ

LITEVŠTINY INTARZIVNÍCH A staKMENOVÝCH SLOVES DIACHRONNÍ VRSTVY

Intarzivní slovesa se vyskytují téměř ve všech indoevropských jazycích – v některých méně, v jiných více. Jejich vývoj se v jednotlivých jazycích liší: v některých jazycích intarzivní slovesa zanikla z fonetických či jiných důvodů (např. přešla do třídy sufixálních sloves, srov. arm. lkʿanem „nechávám“ a lat. linguō, skr. riṇákti), v jiných přibylo. Nejvíce intarzivních sloves vzniklo ve východobaltských, zejména litevských jazycích. V nich intarz, stejně jako sufix sta, nabyl určitých funkcí, které v jiných indoevropských jazycích nebyly.

Zvláště důležitou roli při utváření východobaltských intarzivních a sta kmenových sloves sehrála kategoriální sémantika – vznik významu samovolného děje, spojený s utvářením dvojic sloves v diatetických opozicích, např. tìnka / tẽikia, rùnka / raũkia (Arumaa; Endzelīns LVG; Karaliūnas BKSBK; Kazlauskas LKIG; Kølln; Paulauskienė GVK; Stepanov VZP; Temčin RGF aj.). Je proto důležité analyzovat vztahy litevských intarzivních a sta kmenových sloves ke slovesům stejného kořene s kmenem (i)a a k některým slovesům jiných struktur. Podle údajů z různých zdrojů bylo v litevštině zaznamenáno 356 opozic intarzivních, resp. sta kmenových sloves a sloves s kmenem (i)a i smíšeného typu. Analýza genetických a slovotvorných vztahů mezi slovesnými opozicemi umožňuje určit diachronní vrstvy litevských intarzivních a sta kmenových sloves.

1. Pro praindoevropskou vrstvu intarzivních sloves¹ jsou charakteristické tyto rysy: intarz se obvykle připojoval ke kořenům ve stupni redukovaném (např. lat. linguō „zůstávám“: skr. riṇákti „opouští“: prus. po-līnka „opouští“; lat. rumpō „biji, trhám, ničím“: skr. lumpáti „láme“). Konsonantismus na konci kořene byl značně omezený – kořen končil nejčastěji závěrovými souhláskami, méně často frikativami.

Význam praindoevropských intarzivních sloves nebyl z hlediska kategoriální sémantiky diferencován; označovala jak aktivní, tak samovolný děj (zdá se, že častější byl význam aktivního děje), např. lat. strīngo „řežu“, av. minā́sti „míchá“ (srov. litevská slovesa vyjadřující samovolný děj strìnga, mýšta a lat. ninguit (=litev. sniñga). Avšak lišila se od jiných

¹ Podle našich údajů je 12 litevských intarzivních sloves zděděno z praindoevropské epochy (sniñga, skìnda, lìmpa, strìnga, dial. lìñka „zůstává“, mýšta, bùnda, dùnsa, kùñka, mùnka, rùñpa, sènka (Pečiulevičiūtė VEIK).

83

sloves jedním z aspektů kategoriální sémantiky – povahou děje, tj. označovala terminativní děj (viz Kuiper IN; Kölln: Marstrander NIC aj.).

2. Baltština měla zachovat stejný stav. Dokládají to intarzivní slovesa v baltských jazycích s reliktním významem aktivního děje, zřejmě zděděným z praindoevropské epochy, např. prus. po-līṅka „opouští“, společné litevsko-lotyšské formace brēnda ir brēdu, čūm̄pa ir čūpu, raũda ir rũodu atd.; litev. rēnda „válí“, brūika „cpe, vkládá, zasouvá, strká“ aj.

3. Ve východobaltském období dochází k mnoha změnám. Začíná proces štěpení slovesných kořenů s kvalitativní alternací vokálů – utváří se sémanticko-morfologická opozice c a u s a t i v a / r e s u l t a t i v a (např. kēlia / kyla: lot. ceļu / cēlstu, krēčia / krita: lot. krešu / kritu aj.). Tento proces pokračoval i po rozdělení východobaltských jazyků – mnoho litevských opozic nemá v lotyštině protějšek.

Ve východobaltských jazycích se vedle infixu prosazuje kmen sta, rozšiřují se fonetické možnosti sloves s intarzivním a sta kmenem – kořen může končit nejen závěrovými a frikativními souhláskami, ale také sonantami a polosamohláskami j, u. Konsonantismus na konci kořene podmiňuje odlišnou morfologickou strukturu prézentu v litevštině a lotyštině; například slovesa se sonantickým auslautem mají v litevštině infixové tvary prézentu (např. lỹja, griūva, bąla), zatímco v lotyštině tvary s kmenem sta (līstu, grūstu, balstu) nebo s kmenem a (liju). Vedle infixových tvarů prézentu se v litevštině i lotyštině stále více prosazují tvary s kmenem sta (zejména před frikativami a sonantami na konci kořene, např. dūžta || dunža, biršta || bȳra).

Infix a kmen sta nabývají specifického významu samovolného děje, spojeného s utvářením dvojic sloves v diatetických opozicích: baltské kořeny se střídáním vokálů se rozštěpují na samostatné lexémy tvořící diatetickou opozici, např. balts. *vert- / *vīrt- > litev. ver̃sti, ver̃čia, ver̃tė a vi̇̀rsti, vi̇̀rsta, vi̇̀rto.

Vznik opozice causativa / resultativa podnítil také další procesy přeskupování kmenů: kořenová slovesa s významem nediferencovaným z hlediska diateze získala nové prézentní formanty, zdůrazňující povahu děje, aktivitu původce děje a vztah k objektu; například sloveso dėga „pálí, hřeje“ má v nářečích tvary s kmenem ia i infixové tvary prézentu: dėgia, srov. lot. dedzu (causativa) a deñga (mutativa).

4.1. V litevštině se vedle výše uvedených procesů, které započaly a pokračovaly ve východobaltském období, začíná na základě opozice causativa / resultativa utvářet nová sémanticko-slovotvorná opozice d u r a t i v a / t e r m i n a t i v a, jejíž členy se kategoriálně sémanticky diferencovaly podle povahy děje (slovesa s neomezeným a omezeným trváním děje). Zdá se, že dříve se utvářela slovotvorná opozice sloves s intarzivním, resp. sta kmenem a kořenových sloves s kmenem ia, formálně odpovídající opozici resultativa / causativa, např. spinga / spėgna, -virksta / verčia, -šunka / šaukia. Později se začínají objevovat intar-

84

…ních, resp. se sta-kmenem, odvozenin ze smíšeného typu sloves, např. týla / týli, -ėti; kvimpa / kvėpia, -ėti. Sémantika těchto infixálních sloves a sloves se sta-kmenem se stává velmi vyhraněnou — všechna vyjadřují přechod z jednoho stavu do druhého. Většina terminativů se užívá s předponami a nabývá významu začátku děje².

Vztah mezi dvěma opozicemi různého typu (resultativum / kauzativum a terminativum / durativum) by snad mohly ukazovat některé „mostní“ slovesa, jejichž kategoriálně-sémantické vztahy jsou jakoby přechodné mezi oběma typy opozic, například: svinta / šviečia, rūksta / reiškia, ąlsta / gėlia. Z hlediska současného jazyka tato slovesa tvoří opozici terminativa / durativa, snadno však lze postřehnout i kauzativní vztah mezi opozičními lexémy (šviesti kauzuje sloveso švisti atd.).

4.2. Když formanty přítomného času nabyly diferencovaného kategoriálního významu, začaly v litevštině vznikat přímé imitativní odvozeniny, které vyjadřují z v u k nebo z m ě n u s t r u k t u r y. Imitativní kořeny získávají odpovídající morfologickou strukturu, která realizuje kategoriální a konkrétní slovesnou sémantiku, srov. bliurbti, -ia, -ė (durativum, zvukový význam) — bliurbėti, bliūrba, bliurbėjo (vibrativum s odstínem iterativnosti, zvukový význam) — bliūrbti, -sta, -o (mutativum, význam změny struktury).

Kategoriální sémantika samovolných imitativních sloves s infixem a se sta-kmenem není vyhraněná — všechna jsou mutativa, obvykle vyjadřují změnu struktury (chátrání, ochabování, smršťování nebo rozšiřování), která někdy přechází do oblasti fyziologických či psychických procesů. Fonetické možnosti imitativ jsou v zásadě neomezené — kořen může začínat i končit jakoukoli souhláskou nebo skupinou souhlásek, vokalismus je velmi rozmanitý, nejčastěji však v nulovém stupni (např. pliūrti, bliūkti, čipti aj.).

LITERATURA A PRAMENY

A r u m a a P. 1957: Von der Eigenhart des Ablauts und der Diathese im Baltischen. — Zeitschrift für slavische Philologie 26, Heidelberg, 118—149.

DLKŽ — Dabartinės lietuvių kalbos žodynas / Ats. red. J. Kruopas. Vilnius, 1972.

E n d z e l ī n s J. 1951: Latviešu valodas gramatika, Rīga.

K a r a l i ū n a s S. 1987: Baltų kalbų struktūrų bendrybės ir jų kilmė, Vilnius.

K a z l a u s k a s J. 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika, Vilnius.

K ø l l n H. 1969: Oppositions of voice in Greek, Slavic and Baltic. — Det Kongelige Danske Videnskabernes Selskab Historisk — filosofiske Meddelelser 43, 4. København.

K u i p e r F. B. J. 1937: Die Indogermanischen Nasalpräsentia, Amsterdam.

LKŽ I — Lietuvių kalbos žodynas I, Vilnius, 1968.

LLKŽ — Balkevičius J., Kabelka J. Latvių-lietuvių kalbų žodynas. Vilnius, 1977.

M a r s t r a n d e r Carl J. S. 1924: Observations sur les présents indo-européens à nasale infixée en celtique, Christiania.

² Je nepravděpodobné, že by takové tvoření terminativ s infixem a se sta-kmenem mohlo začít ve společné epoše východobaltských jazyků. V lotyštině je doloženo několik desítek slovesných dvojic tohoto typu, avšak netvoří mezi sebou ani funkční opozici terminativa / durativa a zdá se, že mezi nimi nelze postřehnout ani výraznější sémantický rozdíl, srov. kūicu || -kstu.

85

Paulauskienė A. 1979: Gramatinės lietuvių kalbos veiksmažodžio kategorijos, Vilnius.

Pečiulevičiūtė V. 1994: Lietuvių kalbos intarpinių ir sta kamieninių veiksmažodžių etimologijos indoeuropiečių kalbose (dipl. darbas, rankraštis), Klaipėda.

Stepanov J. S.: — Stepanov J. S. Vid, rod, tranzitivita (balto-slovanský problém). — Izvestija AN SSSR. Řada literatury a jazyka. 1976, 35. S. 408—420 (1) 1977, 36. S. 135—152 (2) 1978, 37. S. 344—355 (4).

Temčin S. L.: — Temčin S. L. O rozložení slovesných formantů -n- a -sta v prasbaltském jazyce. — Litu?jų filologų darbai, Vilnius.

DIA CHRONICKÉ VRSTVY INFIXOVÝCH A STA-KMENOVÝCH SLOVES V LITEVŠTINĚ

Shrnutí

V tomto článku se konstatuje, že význam infixových sloves byl z hlediska kategoriální sémantiky v prasbaltském i indoevropském jazyce nejprve nediferencovaný. Tato slovesa označovala jak aktivní děj (srov. pruské polenka „zůstává“, lat. linquō „zůstávám“, véd. tináktti „opouští“), tak i nezávislý děj (srov. litev. sninga „sněží“ a lat. ninguit). V prasbaltském se utváří morfologická opozice kauzativ / rezultativ (srov. litev. kėlia / kyla „zvedá / zvedá se“, lotyš. ceļu / cilstu). Ve východobaltských jazycích vzniká slovotvorná opozice durativ / terminativ (srov. duratīva / terminatīva; spiṅga / spiēgia „zvoní / křičí“). Imitativní formace jsou vlastní pouze litevštině (srov. litev. bliūrbsta „zlobí se“).

86