LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997)

LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS

Zigmas ZINKEVIČIUS

O ZMĚNĚ SAMOHLÁSEK a, o, e, ė VE SLAVISMECH

Namísto slovanského a se v litevských výpůjčkách objevují samohlásky a, o, e, ė; například polské panna se v litevštině změnilo v panà, zatímco pan již v põnas; namísto žart, czas však máme žertas „žerty, posměšky“, čėsas. Proč tomu tak je? Cílem článku je tento jev prozkoumat a zjistit jeho zákonitosti a příčiny. V krátkém článku není možné probrat všechny aspekty složitého jevu; spokojíme se jen s nejdůležitějšími.

Především je třeba konstatovat, že hlavní příčinou tohoto jevu je postupné zužování baltského dlouhého ā v litevštině a jeho konečná proměna v samohlásku o. To vedlo ke vzniku dvojích variant – s o a s a –, často dokonce k dubletám týchž slov; například vedle arbatà máme v nářečích také arbotà. Srov. také panà a nářeční ponà, granyčià „hraniční mez“ a gronyčià, kvāsas „kvas“ a kvõsas, talierkà „talíř“ a tolierkà (prvotním zdrojem posledního slova je německé Taller). Dublety se vyskytují nejen v obecné, ale i ve vlastních jménech; srov. příjmení pocházející z křestních jmen: Adamõnis, Adamkus, Adamkevičius ir Adomõnis, Adõm kus, Adomkevičius; Baltramėjus (Baltramiejus), Baltramaitis, Baltramavičius ir Baltromėjus (Baltromiejus), Baltromaitis, Baltromavičius; Bartkus, Bartkevičius ir Bortkus, Bortkevičius; Blažys, Blažaitis, Blaževičius ir Bložys, Bložaitis, Bloževičius. Takových příkladů je mnoho.

Starší varianty mají obvykle samohlásku o, novější pak samohlásku a. Volbu mezi o a a však určovala nejen doba výpůjčky či vzniku osobního jména, ale také rozdílná míra zúžení dlouhého ā v jednotlivých nářečích v době přejímání. Kromě toho je třeba mít na paměti také adaptaci výpůjček a vzniklou tendenci automaticky nahrazovat slovanské a litevským o i poté, co Litevci již převedli dlouhé ā na o.

Na východních okrajích litevského jazykového území, kde jsou kontakty se Slovany velmi staré, se varianty s o vyskytují mnohem častěji než jinde v Litvě. Říká se tu například také bõkas „bak“, bõlius „bál“, dõkas „střecha“ (z dach, дах), dõktorius „doktor“, kanovà „příkop“ (канава), kavõlkas „kus“ (bělorusky каба́лак, gen. sg. каба́лка), kovà „káva“, morkà „poštovní známka“ (marka, марка), mozà „mazivo“ (маз, мазь), porà „pára“ (пара, пара), põrabkas „nádeník“ (парабак), põsas „pas“, stõršas „starší“ (starszy, старший), škõla „škola“ (szkola <lot. schola), ultõjus „lenoch“ (гультай), votà „vata“. Další příklady viz Baltistica X(1), 92 a XXII(2), 68–69.

196

Ne všechny tyto výpůjčky a ne ve všech nářečích východní Litvy lze pokládat za staré, tím spíše, že zde se na mnoha místech starobylé dlouhé ā zužovalo poměrně pozdě; místy se dodnes vyslovuje ā s odstínem o, nebo dokonce čisté ā.

Mimochodem, v takových nářečích se u nově přejatých slov ze spisovného jazyka nebo jiných nářečí místo o objevuje dvojhláska uo, protože systém těchto nářečí neobsahuje skutečné o; říká se například armūonika, agranuõmas, muõzna, puõl'ka, pamiduõras... a Adiuõpa ‘Adolfas’, Bruõnius, Mūonika atd.

O nedávných variantách s o svědčí také slova jako aktōras „hektar“, která se v litevštině objevila poměrně nedávno.

Některé varianty s o, které se ve spisovném jazyce nevyskytují, jsou však doloženy na dalekém západě Litvy; například slovo pošnia „pole, půda, plodiny“ (pasznia, пашня) se užívá v okolí Marijampolė, Lazdijai, Punskas a Šimonys; ronyčia „cesta přes pole“ (граница) v okolí Skuodas a Mosėdis; kvōsas „kvas“ a mōzoti „mazat“ se vyskytovaly dokonce i v Malé Litvě (tam z polských kwas, mazać).

Mnohé z těchto podob, které se dnes vyskytují pouze v nářečích, se užívaly již ve starých písemných památkách; například aktovā (z polského oktawa) DP, SD, moliavōti „barvit“ DP, BB, ponā „dívka, panna“ PK, SD, senotas „senát“ SD, seliova „seliava“ SD, slova „sláva“ Ch, švobas „Šváb“ SD, tolieris „určitá mince, tolar“ DP, tolierka „talíř“ SD aj.

To vše vyvrací hypotézu některých jazykovědců (J. Kazlauskas, V. Mažiulis) o existenci baltského dlouhého *ō na místě dnešního litevského o; tato hypotéza je ostatně neslučitelná i s údaji o slavizovaných starých baltských místních názvech, zejména hydronymech. Srov. názvy řek Абольна (: облый), Нача – Ночя, Бака – Воке̇ a mnohé další.

Naopak, namísto slovanské samohlásky o se v litevštině vyskytuje a; například abāzas „vojenský tábor“ (polsky obóz), bagōtas „bohatý“ (bogaty, богатый), grašis „drobná mince“ (grosz), lokamstva „lakota“ (łakomstwo), macnūs „silný“ (mocny). Srov. také pāpas DP, MP, SD „pravoslavný kněz“ (pōpas – pozdní výpůjčka z ruského поп). To také vytvořilo základ pro adaptaci slovanských slov, při níž se jejich o automaticky měnilo na litevské a a jejich a na litevské o.

Po afrikátách a souhláskách r, š, ž mají naši slovanskí sousedé samohlásku a sekundárního původu, vzniklou v důsledku změkčení těchto souhlásek. Litevci mají v takových slovech často místo očekávaného o nebo a ė či e; například cėlius Tvr vedle cōlis v jiných nářečích „míra délky rovná 25,4 mm“ (z polského cal), andarēkas (undarēkas) Brsl namísto andarōkas (undarōkas) v jiných nářečích „sukně“ (z polského andarak < německého Unterrock), šarenčius Žml namísto šarančius „sarančata“ (polsky szarańcza, rusky саранча), pažėras Kls, Tvr, Lz namísto pažāras „požár“ (pożar, пожар).

Naši východní sousedé, předkové dnešních Bělorusů, začali měkčené afrikáty a souhlásky r, š, ž tvrdnout ve 14. století, zatímco jižní sousedé Poláci je ztvrdili ještě dříve. V každém případě se v písemném jazyce kanceláří Litevského velkoknížectví odrážejí již ztvrdlé souhlásky. Tak se starobylé slovanské skupiny c'a, č'a, r'a, s'a, z'a (= ce, če, re, še, že) v důsledku ztvrdnutí měkkých c', č', r', s', ž' změnily v ca, ča, ra, ša, ža. V litevských slavismech převzatých před ztvrdnutím máme po těchto souhláskách samohlásku e, která se v pozici dloužení zúžila a změnila v dnešní ė; například čerepvčia Sd, čerpe ve slovnících ze 17. století < черепица (>brus. чапаніца). Ve výpůjčkách přejatých po ztvrdnutí máme namísto e(ė) o(ă),

197

měkkost souhlásky se však obvykle zachovává, např. čiobras, čiobrelis ‚taková léčivá bylina‘ vedle čėbras, čėbrėlis – obě varianty jsou doloženy již v textech 17. století a není snadné určit, kde jde o výsledek pravidelného hláskového vývoje a kde o výsledek hyperkorekce, tím spíše, že původ slovanského чабръ není jasný.

Je třeba říci, že dublety typu če (čė) || či byly zasaženy hláskovou adaptací a hyperkorekcí ještě více než kolísáním a||o. Proto budou dále uvedeny pouze příznačnější příklady tohoto jevu a tu a tam se pokusíme podat předpokládané vysvětlení příčin jejich vokalismu.

Začneme slovy s ė, e, která jsou doložena ve starých písemných pramenech. Nejprve jsou uvedena slova s takovým vokalismem v pozici po č:

čebàtas ‚vysoká kožená bota‘ DP, Vln, SD, KN z чеботь> чобот (tatarská výpůjčka?). Srov. čebatõrius ‚obuvník‘ DP, SD < чеботарь;

čėdyti ‚šetřit, opatrovat‘ Mž, WP, BB, MP, SD z щадить (sl. *ščędĭti);

čėrkà ‚sklenička‘ Ch, SD z czarka (hyperkorekce?);

černýlas ‚inkoust‘ BB z чернило (bělorus. чарніла). Časem vytlačilo domácí slovo rašalas,

čėrtas ‚ďábel‘ Mž, DP, WP, KN z чертъ (bělorus. чорт, pol. czart, czort);

čėsas ‚čas‘ z часъ (nejspíše hyperkorekce);

čėsnākas BB, Ch, SD z чеснок (bělorus. часнок);

čėstis ‚štěstí‘ Mž, BB, DP, Ch, KN z счастье (sl. *ščęstьje). Srov. čėst/lyvas ‚šťastný‘ Lex, ščėstlyvas ‚tamtéž‘ KN (bělorus. счастливый);

čėstis, čėstis ‚čest; pohoštění‘ Mž, BB, DP, Ch, PK z честь; čėstavóti ‚hostit‘ Mž, BB, DK, KN z чествовать;

čėvergàs ‚čtvrtek‘ DP, PK, WP z четвергъ (bělorus. чацверг);

pėčėtis ‚pečeť‘ Mž, BB, Vln, PK, SD z *печать> печать. Srov. pėčiotis ‚tamtéž‘ S. Dauk.

Pozice po r (měkké r′ ztvrdlo pouze v běloruštině, a to ne ve všech jejích nářečích):

rėčkà ‚půlka vědra‘ Mž, Q z ряжка (bělorus. ражка);

rėdas ‚řada, pořádek‘ Mž, DP, Ch z рядъ (bělorus. рад); rėdyti ‚dávat do pořádku, zdobit‘ z рядить;

Pozice po š.

šenavóti ‚ctít, milovat‘ Ch, KN z pol. szanować< srov. něm. schonen a šėnavõnė ‚úcta‘ Ch z pol. szanowanie (hyperkorekce?);

šėpà ‚skříň‘ SD z шапа nebo pol. szafa< srov. něm. Schaff (hyperkorekce?);

šėporius ‚dozorce, sluha‘ KN z pol. szafarz < sstřhn. schaffâri (hyperkorekce?);

šėtrà ‚stan‘ DP z pol. szatra (výpůjčka z turkických jazyků, srov. tat. čadyr, litevská forma s ē se nejspíše vysvětluje jako hyperkorekce).

Pozice po ž.

žėdnas ‚každý; žádný‘ BB, WP, Ch, KN z жадны, жадень, pol. żadny (hyperkorekce?);

198

žėglius, žėglis „plachta“ MP z pol. żagiel (<něm. Segel). Užívá také Bretkūnas; v jeho textech může jít o výpůjčku z němčiny. Srov. žėgliorius „plachtař“ MP;

žėkas „kostelní sluha, žák“ Mž, BB, WP, DP, MP z pol. żak < lat. diacus, diaconus (v litevštině hyperkorektní podoba?);

želavóti „litovat“ BB < жаловать, pol. żałować a želaba „smutek“ Ch z жалоба (hyperkorektní podoby?). Srov. želaba „smutek“ BB;

žertas „žert, posměch“ KN z картъ nebo pol. żart < záp. schérz. Srov. žertavóti „žertovat, posmívat se“ Ch z pol. żartować.

Příklady s e, ė, které nebyly zaznamenány ve starých písemných pramenech, ale vyskytují se v současných nářečích:

Pozice po c, č:

čėrius „car“ Ad, Tvr, Dsn, Šlčn, Lz z царь (přetvořeno z цѣсарь < lat. Caesar);

čėdas „saze“ Ad, Dv, Lz a čėdas „tamtéž“ Grv, Žž, Bsg, Vb z чадъ, pol. czad (hyperkorektní podoba?). Srov. čiõdas „tamtéž“ Plš, Kltn;

čėjus „čaj“ Ad z чай < tat. čaj (hyperkorektní podoba?). Srov. čõjus „tamtéž“ Švnč;

čėrai „kouzla, čáry“ Lz, Švnč, Rdm, Kp a čėrai „tamtéž“ rozšířeně z чары (hyperkorektní podoba?).

Pozice po š.

šebalbónai „taková rostlina“ Šn a šabalbónai „tamtéž“ rozšířeně z pol. szabelbon nebo něm. (východopruského) šabalbóne (hyperkorektní podoba?);

šėbas „židovský svátek soboty“ Ds a šābas „tamtéž“ rozšířeně z шабас, pol. szabas < jidiš šabbes < hebrejské šabbāt⁹ (hyperkorektní podoba?);

šėželka „tůň“ Mlt, Dkšt, Dglš a šėžlauka „tamtéž“ Tvr z сажевка, pol. sadzawka (hyperkorektní podoba?). Srov. sõdžiauka široce, sōdzauka Ch, sõžiauka DP, SD.

Pozice po ž.

žėba „žába“ Lz, Kls, Šlčn, Dbč, Zt, Nč z жаба, žaba (hyperkorektní podoba?).

Další výzkum těchto a dalších slov (uvedeny jsou pouze charakterističtější příklady) by měl upřesnit skutečné příčiny vzniku variant s a, o, ė, e, tj. určit, kde se jedná o běžný hláskový vývoj a kde rozhodla adaptace, hyperkorekce nebo jiné jevy.

ŠALTINIAI

BB – Biblia tatai esti Wissas Schwentas Raschtas Lietuwischkai pergulditas per Jana Bretkuna Lietuvos Plebona Karaliaucziuie (1590 m. rankraštis).

Ch – S. B. Chilinski – Biblie su didžiu dabojimu perguldita Lietuwos žmonėms..., išspaus­ta Londone 1660 m.

S.Dauk – Simonas Daukantas, jo raštai.

DK – Kathechismas arba mokslas kiekwienam kriksczionii priwalws... Išguldytas... per Kuniga Mikaloju Daug sza... Išspąustas Wilniuie... 1595.

DP – Postilla Catholicka... Per Kúnigą Mikaloiv Davkszą... iż lękiszko perguldita... Wilniui Drukárnioi Akademìos... 1599.

KN – (S. Jaugelis Telega) Psalmay Dowida szwenta... (Kniga Nobaznistes Krikščioniszkos... antra karta perdrukawota... Kiedaynise... 1653).

199

MP – Postilla Lietuwiszka... Wilniwy per Jokubą Morkuną... Metuose... 1600.

Mž – Mažvydo s. Seniausieji lietuvių kalbos paminklai iki 1570 metams... Kaunas, 1922.

PK – Polski z Litewskim Katechism... Nakładem... Málcherá Pietkiewicżą... W Wilnie: Drukował Stanisław Wierzejski... Roku 1598.

Q – Buv. Karaliaučiaus archyvo rankraštinis (vadinamas A.Krauzės) vokiškai lietuviškas XVII amž. žodynas.

SD – Dictionarium trium linguarum, In usum Studiosae Iuventutis, Avctore... Constantino Szyrwid... Quinta editio... Vilnae... M. DCC. XIII.

Vln – Bartholomäus Willent’s litauische Uebersetzung des Luther’schen Enchiridions und der Episteln und Evangelien... Göttingen... 1882.

WP – Volfenbiutelio postilė (Volfenbiutelio bibliotekos 1573 m. rankraštis).

ZUM WECHSEL DER VOKALE a, o, e, ē IN DEN SLAWISMEN

Zusammenfassung

Statt des slaw. a liegen in den lit. Entlehnungen die Vokale a, o, e, ē vor, vgl.: panna, pan, zart, szas und lit. panā, põnas, žērtas, čēsas. Wie ist das zu erklären? Im Beitrag wird diese Erscheinung untersucht; es wird der Schluß gezogen, daß sie im Litauischen vor allem bedingt sind durch den Übergang der baltischen langen ā, ē in die geschlossenen engeren o, ē sowie der slawischen palatalisierten c, č, r, š, ž in harte Konsonanten und der Veränderung der nachfolgenden Vokale. Die vorliegenden Varianten spiegeln in vielen Fällen die Chronologie des Entlehnungsprozesses wider; doch ist diese ziemlich ungenau wegen des nichtsynchronischen Übergange von ā, ē in engere Vokale, der in litauischen Dialekten beobachtet wird wie auch wegen der Adaption und der Hyperkorrektion der Entlehnungen, die nicht immer leicht zu erklären sind. Die eigentlichen Ursachen also, die Entstehung mancher Varianten im Vokalsystem bestimmt haben, sind schwer zu ergründen.

200