LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997)

LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS

Elga KAGAINE

ROLE SÉMANTICKÉHO ASPEKTU PŘI VOLBĚ TYPU NÁŘEČNÍCH SLOVNÍKŮ

Dialektální lexikografie jako samostatný obor lexikografie nemůže být posuzována izolovaně od lexikografie obecné; její vývoj a tvorba různých dialektálních slovníků úzce souvisejí s úrovní lexikografie celého jazyka, lexikografickými tradicemi a výsledky lexikologie. Stejně jako v obecné lexikografii existuje i v dialektální lexikografii rozmanitost různých typů slovníků (o typech nářečních slovníků viz například Bušmane, Kagaine 1980: 59–75), v nichž se v závislosti na stanovených cílech a úkolech nabízejí různé možnosti interpretace nářečních faktů. Ty jsou určovány jak objektivními faktory – množstvím a kvalitou dostupného materiálu, úrovní lexikografie, tradicemi aj. –, tak i jistými subjektivními úvahami při volbě dominant lexikografických informací a aspektů jejich prezentace. Jestliže mají například sestavovatelé slovníku k dispozici poměrně rozsáhlý materiál a záměrem je více či méně všestranně charakterizovat nářeční lexikum a sémantiku, mohl by být zřejmě vhodný nediferenciální typ slovníku; jestliže se však záměr týká především odhalování dialektálních zvláštností, mohl by být vhodnější slovník diferenciální. Je-li množství materiálu poměrně malé a omezené, lze vytvořit rejstřík dialektálních slov s údaji o lokalitě a vysvětlivkami významů a užití; stejně jako v literárním jazyce lze vytvářet také různé slovníky zaměřené na určité aspekty. V lexikografické literatuře byla vyslovena i myšlenka, že chceme-li lexikografickými prostředky co nejvšestranněji charakterizovat zvláštnosti některého nářečí nebo skupiny nářečí, je zapotřebí určitého systému slovníků, tedy jejich souboru. Takový soubor by mohl zahrnovat například výkladové nářeční slovníky, slovníky synonym, tematické či ideografické slovníky, slovníky tvoření slov a slovních spojení (viz k tomu například Sorokoletov, Kuznecova 1987: 87–92).

Téma pojednávané v tomto článku souvisí s jedním z nejdůležitějších budoucích úkolů lotyšské dialektální lexikografie – vytvořením nového lotyšského nářečního slovníku. Od vydání dosud nejrozsáhlejšího souboru obecné a dialektální slovní zásoby lotyšského jazyka – slovníku lotyšského jazyka K. Mīlenbahse a jeho dodatků (ME I–IV, 1923 – 1932, EH I–II, 1934 – 1946) – uplynulo již půl století, přibyly nové poznatky a byl shromážděn nový materiál, vyšly studie z etymologie, jazykové geografie aj.; tvorbu nového slovníku je proto třeba považovat za zásadní úkol lotyšské dialektální lexikografie (viz také Kagaine 1985: 64 – 86). Slovník je (v hrubých rysech) koncipován jako výkladový nářeční slovník, který spojuje synchronní a

127

diachronní prvky – návaznost na ME a EH (diachronní rovina) a stručné informace o původu slova či odkazy na etymologickou literaturu – a na druhé straně pokus zařadit nářeční lexikum do systému, který by odrážel současný stav (synchronní rovina). Otázek, ať už problematických, nebo diskutabilních, je při přípravě projektu každého slovníku mnoho; článek se zabývá pouze několika aspekty souvisejícími s kulturněhistorickým významem nářečních slovníků a zachycením sémantické struktury slov.

Jak známo, dialektální slovníky jsou zároveň zdrojem lingvistických informací i kulturněhistorickou památkou, v níž se v lexikograficky zaznamenané podobě odráží asociativní vnímání světa, historická zkušenost a znalosti uživatelů jazyka v oblasti hmotného i duchovního života. Takový úkol nejlépe plní nediferenciální, relativně úplný slovník, jehož dokladový materiál odhaluje nejen sémantické a gramatické zvláštnosti slova, ale také různé vyjadřovací prostředky, slovní spojení užívaná v nářečí (přirovnání, frazémy), dialektální terminologii i informace o etnografických reáliích regionu a o hmotné a duchovní kultuře. Z kulturněhistorického hlediska je nediferenciální slovník velmi důležitý, protože informace o svébytnosti nářečí a dialektů lze získat nejen z lexikálních a sémantických odlišností, ale také z obecně užívané slovní zásoby a jejího lexikálně-sémantického užití. Například slovo biežputra je spisovné označení hustého pokrmu z mouky a krup (viz heslo na konci článku); vyskytuje se v celém lotyšském jazyce a jeho nářeční významy odpovídají významům tohoto slova ve spisovném jazyce, takže by nebyl důvod zařadit je do nářečního slovníku sestaveného podle diferenciálního principu. Slovo je však součástí víceslovných pojmenování – dialektálních termínů – a tato pojmenování i dokladový materiál odrážejí jak etnografické zvláštnosti reálií (v tomto případě pokrmů), tedy jejich složení a přípravu, tak i motivační rysy a asociace, které se uplatnily při tvorbě názvů. Jsou-li víceslovná pojmenování uváděna pouze u dialektálních složek, rozptýlí se celá tato lexikálně-sémantická skupina; jejich soustředěné zpracování u nezávislé složky naproti tomu umožňuje získat přehled o různých zvláštnostech této skupiny slov. Tak se například v jednom hesle odráží sémantická zvláštnost, kdy se názvy pokrmů – různých hustých kaší připravovaných ze dvou základních surovin – tvoří s využitím označení tkanin nebo výrazů souvisejících s tkaním: nātna biezputra, pusnātna biezputra, pusdamaška biezputra, šķēterēta vai šķetināta biezputra, bukstiņu biezputra aj.; podobná pojmenování (pro bramborové kaše s kroupami či moukou) se vyskytují také v litevštině (LKA I 1977: 84; Laumane 1979: 154). Při tvorbě slovníku (databáze faktů) podle tohoto principu má tedy zájemce k dispozici poměrně rozsáhlé informace. Podobně lze uvést i další lexémy související s etnografickými reáliemi a předměty hmotné kultury. Například buōmīs patří do obecně užívané slovní zásoby; jeho významy jsou v nářečích i ve spisovném jazyce společné. Z kulturněhistorického hlediska lze v tomto případě sledovat rozšíření tohoto germanismu v různých nářečích lotyšského

128

jazyka v lexiku souvisejícím s tkaním – v názvech částí tkalcovského stavu: baka buomis, dzeīņa buomis, drēbju buomis, krūšu buomis, šķēru buomis aj. (viz heslo na konci článku).

V dialektálních slovnících patří sémantický aspekt k nejdůležitějším vedle dalších informací (například o územním rozšíření slova, jeho původu, gramatických zvláštnostech aj.): jde o údaje o významech a užívání slov a slovních spojení zaznamenaných v nářečí, skupině nářečí nebo dialektu. Odhalování sémantické struktury slov v rámci jednotného systému zůstává v centru pozornosti také při přípravě lotyšského nářečního slovníku, což do jisté míry ovlivňuje i volbu typu slovníku. Lotyšská dialektologie má tradici a výsledky ve výzkumu fonetiky, morfologie i lexika (zde je třeba uvést především zásadní díla J. Endzelīnse, řady popisů nářečí, jazykovězeměpisné studie tematických skupin slovní zásoby aj.), teoretické řešení sémantických problémů je však v lotyšské lingvistické literatuře nedostatečné. To platí také pro výzkum sémantiky nářeční slovní zásoby (zde lze uvést několik prací různého rozsahu – Kagaine 1992; Reķēna 1985; Reķēna 1989 aj.), neboť takový výzkum vyžaduje odpovídající lexikografickou základnu. Jedním z hlavních úkolů proto není jen odhalování dialektálních zvláštností, ale také zachycení sémantické struktury slov v jednotném systému, který by ukázal i vývoj a vzájemné souvislosti sekundárních významů. Jak známo, diferenciální slovníky umožňují dobře vyčlenit dialektální zvláštnosti, především lexikální dialektismy, zatímco odhalení sémantiky, zejména dialektálních významů obecně užívaných slov, je v tomto typu slovníků omezené. U obecně užívaných slov, která tvoří základní fond nářeční slovní zásoby, se v diferenciálních slovnících kvůli specifikům výběru materiálu a jeho uspořádání narušují systémové vztahy i asociační vazby, na jejichž základě vznikají sekundární významy; nelze zjistit vývoj sémantické struktury slov, protože zařazením pouze některého dialektálního významu obecně užívaného slova zůstává neodhaleno místo tohoto dialektálního významu v celkové sémantické struktuře slova. Rozsah sémantických informací se tím výrazně zužuje. Je třeba poznamenat, že poměrně málo obecně užívaných lexémů se sémanticky zcela liší od odpovídajícího slova ve spisovném jazyce; ve většině případů nelze hovořit o rozdílech v sémantické struktuře jako celku, ale pouze o existenci jednotlivých dialektálních významů. Obvykle je část významů (nebo alespoň jeden význam) společná s významy odpovídajícího slova ve spisovném jazyce a pouze část významů se utvořila v nářečích a souvisí s kulturněhistorickými a každodenními poměry regionů či s místními vlivy jiných jazyků (Kagaine 1992: 40–45). V diferenciálních slovnících je podobně problematická otázka zachycení hovorových významů: nejde o dialektální významy, v jazyce mluvčích nářečí však mají značný podíl. Pokud slovník zachycuje pouze specificky dialektální významy, nelze materiál plně zasadit do celkového vývojového schématu sémantické struktury slova ani určit modely vzniku sekundárních významů, které by bylo možné využít v typologických srovnáních.

129

Pro ilustraci lze uvést například vývoj významů lexikálně-sémantických skupin slov spojený s expresivitou a konotací charakteristickou pro ústní komunikaci. V tomto ohledu jsou dosti typická slovesa fyzického působení, která mají sémantickou složku intenzity. U sekundárních významů těchto sloves, když se zařadí do skupiny expresivních významů, začíná intenzita převládat nad pojmenováním činnosti a jejich užití se výrazně rozšiřuje v různých situačních kontextech: bliezt ‚silně udeřit; sekat‘; ‚střílet‘; ‚rychle běžet‘; ‚rychle, prudce klást, zvedat, nést apod.‘; ‚jíst (rychle, ve větším množství)‘; ‚mluvit; říkat, pronášet (ostře, přímo, bez okolků)‘.

Slovo patří do hovorové vrstvy obecně užívané lotyšské slovní zásoby (LLVV II: 102), lze je tedy považovat za slovo známé a užívané v celé lotyštině. Jestliže se v nářečním slovníku uvádějí pouze významy, které nejsou zaznamenány ve slovnících spisovného jazyka, přetrhávají se sémantická spojení mezi primárním a sekundárními významy, protože v diferenciálních slovnících se informace o významech společných nářečím a spisovnému jazyku obvykle neuvádějí, a tyto sekundární významy pak vystupují jako by nesouvisející, mimo společný sémantický kontext. Naproti tomu při zkoumání vývoje sémantiky této lexikálně-sémantické skupiny slov jako jednotného systému lze zjistit určitou zákonitost vývoje sémantiky a vytvořit model tohoto vývoje (sloveso fyzického působení + sémantická složka intenzity a desemantizace → jakákoli jiná intenzivní činnost) a zaznamenaný materiál využít v dalším výzkumu a srovnávání. Rozdíly v různých nářečích a skupinách nářečí se mohou týkat užití konkrétních sloves; například již zmíněné bliezt se vyskytuje především v sélských a územně blízkých nářečích, zatímco v jiných skupinách nářečí jsou rozšířenější jiná slovesa fyzického působení, například v Severním Vidzeme mistīt, mizuot || mizāt („oddělovat (někomu) kůru; loupat vnější obal“ → „intenzivně (něco) dělat, pracovat“ → „bít; silně mrskat“ → „mnoho tlouci (prutem)“ → „rychle jít, jet“ → „střílet“ → „jíst (s velkou chutí)“ → „intenzivně pohlcovat (o přírodních jevech)“), sluodzīt, sukāt aj., avšak tendence sémantického vývoje jsou společné. Tyto modely sémantického vývoje lze dále využít při srovnávání materiálu z několika jazyků. Například při zkoumání sémantického vývoje lokálních výpůjček lze dojít k závěru, že u slov této sémantické skupiny takový vývoj významů nezávisí na původu slova – u lokálních výpůjček z baltofinských jazyků je podobný jako u zděděných slov příslušné lexikálně-sémantické skupiny: koskāt (< koska; ME II 255 koska...Tannen– od. Fichtenrinde... Nebst kaska wohl aus estn. kosk „Fichtenrinde“) „oddělovat (kůru ze stromu); loupat (strom)“ → „odstraňovat (ztvrdlou vrchní vrstvu, blánu)“ → „drásat“ → „rychle jít“ → „bít; tlouci“. To umožňuje vyslovit předpoklad o psychologických motivačních tendencích společných více jazykům a o zvláštní produktivitě tohoto sémantického modelu v nářečích i v hovorovém jazyce obecně.

To je jen několik příkladů z širokého souboru modelů sémantického vývoje slov, které se mohou v nediferenciálním slovníku podle množství materiálu odhalit s větší či menší úplností.

S ohledem na vše výše uvedené lze říci, že sémantická struktura slova

130

její podrobný popis ve slovníku (resp. vytvoření databáze pro různé sémantické výzkumy) do značné míry ovlivňuje volbu typu slovníku – pro splnění tohoto úkolu je nejvhodnější právě nediferenciální slovník, protože v diferenciálních slovnících (vzhledem ke specifikům výběru a uspořádání materiálu) nelze sémantiku slov zkoumat jako jednotný systém.

Ukázky hesel

biežputra subst. Jídlo husté konzistence (obvykle z krup nebo mouky). Vařili různé husté kaše, vařili hustou kaši z krup, vařili také takzvanou šķēterētā kaši. Vařili i hustou kaši z žitné mouky. Vařila se také bramborová hustá kaše Zantē; když skončí nějaká polní práce, uvaří hustou kaši, aby všechno příští rok rostlo hustěji Jeros; ráno, když skončili /s praním prádla/, už zase vařili hustou kaši, aby se prádlo nesrazilo a zůstalo hustší Nicā; vařili hustou kaši, když se česala ovčí vlna, aby byla vlna hustá Kursīšos; když se vařila hustá kaše, dětem nedávali jíst nedovařenou, aby nebyly velkými žvanily a jazyk jim nejel „ple, ple!“ v okolí Valmiery. // Jídlo husté konzistence vařené z brambor a krup, méně často z brambor a mouky. když jsou tu řepy a mouka, to už je pořádná hustá kaše Nicā; v Augšzemē, Vidzemē, Severním Latgalsku. ohřívaná (také znovu povařená) hustá kaše – hustá kaše z brambor a mouky. znovu povařená hustá kaše – do bramborové husté kaše se přidá mléko a trochu jemné mouky Snēpelē; také v Ārlavā. bramborová hustá kaše – bramborová hustá kaše. V Kazdangā. bílá (také řepová) hustá kaše – bramborová hustá kaše. řepovou hustou kaši, bílou hustou kaši – tak jí říkají. Tluče se šťouchadlem Aizviķos; bílá hustá kaše, utlučená bez škrobu Nicā; bílá hustá kaše je právě ta řepová hustá kaše Kalētos; také v Bārtā, Dunikā, Dolē, Embūtē, Gramzdā, Grobiņā, Laidzē, Lubezerē, Nīgrandē, Nogalē, Priekulē, Stel pē, Upesgrīvā, Užavā, Vandzenē, Vecsaulē. □ hustá kaše s jemnou moukou – hustá kaše z prosáté žitné mouky. V Pociemā. □ bukstiņu hustá kaše – a) hustá kaše z brambor a krup v Aizupē, Libāgos, Pastendē, Piltenē, Rendā, Sabilē, Valgalē. b) hustá kaše z brambor a mouky. V Matkulē. □ čērpuotā (také kumašinu) hustá kaše – bramborová hustá kaše s knedlíčky z nastrouhaných brambor. čērpuotā hustá kaše – to jsou knedlíčky nastrouhané jako střepy v řepové husté kaši v Nicā; dříve byla kumašinu hustá kaše – nastrouhaly se řepy, slila se z nich polévka, přidalo se trochu soli, nastrouhané se uvařilo – tomu se říkalo kumašini Nicā. □ hladká hustá kaše – hustá kaše z nastrouhaných brambor. hladká hustá kaše – nastrouhají se řepy, vymačkají se, z nastrouhaných řep se uvaří hustá kaše, přidá se mléko a sůl, při jídle se přidává máslo Zantē. □ hustá kaše z kvásku – hustá kaše vařená z chlebového kvásku. V Bārbelē, Bauskā, Birzgalē, Elkšņos, Lašos, Nautrēnos, Sabilē, Slatē, Valgalē, Vecumniekos, Zasā. □ estonská hustá kaše – hustá kaše z brambor a krup. V Cirgaļos. □ míchaná hustá kaše – hustá kaše z brambor a mouky. V Bārtā. □ kraitā hustá kaše EH I 643 kaše z ječných krup a brambor (miežu putraimu un katrupeļu biežputra). □ hustá kaše z Lambārte – hustá kaše z brambor a krup. Uvař hustou kaši z Lambārte! /Lambārte – statek v Iecavě

131

ve vsi/ tak tomu u nás všichni říkali. taková / kaše/ jsou v Iecavě brambory s řepnou kaší. □ míchaná kaše – kaše z brambor a krup. Mālpils, Snēpele. □ chlebová kaše – kaše vařená z chlebového kvásku. Jaunsaule, Lasi, Skaistkalne, Varakļāni. □ němá kaše – a) kaše, která se vaří a jí potichu na silvestrovskou noc (aby se člověku mohly zdát události příštího roku). Bunka, Cīrava, Dunale, Embūte, Gudienieki, Kazdanga, Priekule, Raņķi, Rudbārži, Skrunda. b) kaše vařená z nastrouhaných brambor (a krup) (musí se vařit rychle, aby se nepřipálila), Priekule, Tadaiki. □ míchaná kaše. ME II 671, 672 hustá kaše vařená z jemné mouky s malými kousky špeku (kaše vařená z jemné mouky s malými kousky špeku). □ kaše s bramborami – kaše z brambor a krup. kaše s bramborami – kroupy se uvaří doměkka, pak se přidají brambory v Kursīši; také Ezerē, Zūrās, Kurmalē. □ petrohradská kaše individuální užití – kaše z brambor a krup. Petrohradská kaše – matka říká: dlouho zůstává horká, lze ji odvézt až do Petrohradu v Džūkste. □ kaše na Květnou neděli – kaše vařená na Květnou neděli, aby se dobře dařilo jehňatům. Dikļi. □ kaše z Pūre – kaše z brambor a krup. Cēre. □ kaše pusdamaška – kaše z brambor a krup nebo mouky. Bārta, Kalēti, Priekule, Purmsāti, Virga; ME III 424 kaše z mouky a krup (kaše z mouky a krup) v Kalēti nebo z brambor a mouky (nebo také z brambor a mouky) v Dunikā. □ kaše pusnātnā – kaše z brambor a krup nebo mouky. Kaši pusnātnā připravovali z ječných krup a brambor v Priekule; také Aizpute, Alsunga, Bunka, Cīrava, Dunale, Embūte, Gavieze, Gramzda, Jūrkalne, Kalēti, Krote, Kurmale, Nīgrande, Piltene, Planica, Rudbārži, Virga, Zūras; ME III 431 ve Ventspilsu. □ strouhaná (také rīvāta, rīvota) kaše – kaše ze strouhaných brambor. Strouhaná kaše... brambory nastrouhali, slili moučnou vodu, dali do hrnce, přilili mléko a míchali v Bārtě; také Cīrava, Dunale, Grobiņa, Piltene, Stende. □ špeková kaše – kaše z žitné mouky (dříve i s plevami). Bunka. □ tažená kaše – kaše z brambor a mouky. Cīrava. □ škrobová kaše – bramborová kaše se škrobem. Škrobová kaše /byla/. Sami nastrouhali syrové tuříny... a jednou v sobotu večer vařili tu kaši. Bílé tuříny oloupali, uvařili, rozšťouchali, až byly měkké. Kdo byl dobrý hospodář, přidal mléko, jiní do téže polévky /vody, v níž se vařily brambory, vmíchali škrob, podle potřeby přisolili. Míchali dohromady na ohni, aby se škrob spojil v Nicā. □ rozebíraná (také roztrhávaná) kaše – kaše z brambor a krup nebo z brambor a mouky. Rozebíraná kaše – brambory s kroupami dohromady. Lze vařit také maso uvnitř, také se vaří s mlékem v Zantē; také Aistere, Īvande, Krote, Kurmale, Piltene. □ šílená kaše – kaše z brambor a mouky nebo z brambor a krup. Šílená kaše – tak se při vaření bláznivě chovala v Rudbārži; také v Ugāle. □ suknová kaše – kaše z brambor a mouky v Dzīrās. □ nevlastní dcera kaše – řidší kaše z ječné mouky (také z brambor), uvařená společně s nadrobno nakrájeným a osmaženým masem. Rozēni. ◊ březová (také březová) kaše (také biezaputra) – březové pruty; výprask

132

výprask březovými pruty; březová kaše – dětské výpraskové pruty schované za trámem v okolí Valmiery; dostaneš březovou kaši, jestli nebudeš poslouchat v Kalupē.

buōmis; buōms subst. 1. Rovný, dlouhý, obvykle opracovaný kus dřeva; silná dřevěná tyč. buōmi byly různé. byly i malé buōmīši – klacky, hladce ohoblované a zaostřené. buōmītem se válely klády ve Vecatē; tyče na válení klád. páčidlo na vyvracení pařezů dlouhé asi jeden a půl sáhu. tyč na nakládání sena hladká, se špičatým koncem, se zářezem vytesaným sekerou v okolí Valmiery; když suší obilí na půdě, lidé ho roztahují vidlemi a tyčí v Jeros; buōmiņš se strčí pod brambory a odnese je na větší hromadu v Laucieně; když jsou na cestě kameny, vykope se kořen, odříznou se konce a tyčí se vytáhnou v Kursīši; silnými tyčemi se také zvedají kameny z cesty [ze země ven] v Džūkste; □ líný jako tyč – velmi líný. jsi pořád líný jako tyč v Sinolē; líný jako tyč. jako tyč se musí tlačit a strkat v Mārcieně; také v Lazdoně, Praulieně. □ těžký jako tyč – velmi těžký. je těžký jako tyč v Jeros. □ ztuhlý jako tyč – velmi ztuhlý. ztuhlý jako tyč – nemůže se pohnout, příliš ho pobodali v Rencēni; také v Rankě. □ lenoch jako tyč. ME I 362 Faulenzep. □ tyč se musí dát pod něj – říká se o člověku, kterého je těžké probudit a dostat z postele. ráno nevstane do práce, tak mu bude třeba dát tyč pod boky v Sinolē. □ jde jako tyč. ME I 362 jde jako násada biče, všude do něčeho naráží (jde jako násada biče, všude do něčeho strká). ◊ (jako) zvedat tyčí – říká se o líném člověku. je jako by se musel zvedat a popohánět tyčí v okolí Valmiery; je líný, nevstává, musí se zvedat tyčí v Sinolē. ◊ jako by dostal tyčí přes čelo (také hlavu) – říká se, když se člověk náhle dozví něco nečekaného, překvapivého. řekl takové slovo, jako by ho někdo udeřil tyčí přes čelo; jako tyčí přes hlavu, jako kladivem přes čelo, jako holí přes hlavu – něco nečekaného, zpráva o hrozné události v okolí Valmiery. // Dlouhá, silná tyč k upevnění vozu se senem, obilím apod. na vůz se senem se musí dát tyč přes v Limbaži; velké vozy nakládali – přes ně položili tyč a muži je svázali provazy v Iecavě; tyč na seno neboli tyč k přivázání vozu ve Svētciems; taková silná tyč, která se položí přes vůz s obilím v Praulieně; tyč přes [vůz] a svázat trojitým provazem v Nīgrandě; vůz svázali tyčí v Kalncempji; naloží vůz, přehodí přes něj tyč v Dignājě. □ tyč na seno – lenoch. takoví silní lenoši se nehnou ani z dobrého rozumu sami v Saikavě; s takovým lenochem se musí člověk pořádně namáhat, než se pustí do práce Praulienā; EH I 259 lenoch, nešikovný dělník Saikavā. buōms v Grobiņě, Nicě, Popē, Rucavě, Strazdē;

LLVV II 109 bomis; EIV I 196 buōmis, ME I 362, EH I 259 buōmis.

2. Váleček u tkalcovského stavu. Ve druhé polovině 19. století měly po celém Vidzeme válečky dva souběžné společné názvy – kuoķi a buomji, vedle nichž se zachovalo několik starých názvů a vzniklo také několik nových. Alsupe DLJ 158; buomis – kulatý kus dřeva, na který se před tkaním navíjejí osnovní nitě v okolí Valmiery; tkadlena omotá osnovu kolem buōmi, potom jsou tam nitě, musí se navíjet a pak česat

133

látka v Iecavě; když se [osnovní příze] navíjí na tento válec, pak se v Brukně navíjí pouze na nitě; □ válec osnovního návodu – osnovní válec v Rozēnech, válec příze v Lielvārde, Rembatē, válec příze v Kārķos, navíjecí válec v Allažos, válec pro navíjení v Alsvīki, Cirgaļi, Dūre, Koknese, Priekuļi a navíjecí válec v Lizumā. Alsupe DLJ I 160–161. □ válec osnov – osnovní válec. válec osnov, kolem něhož se osnovní příze navíjejí EĪV I 196. □ velký válec – osnovní válec. je to zadní, neboli velký válec [tkalcovského stavu], na který se navíjejí osnovní nitě. Uvolněná osnova se odvíjí z velkého válce Jeros; také v Kārķos, Bruknā; Baižkalnā, Koknesē, Rozēnos a Vecpiebalgā. Alsupe DLJ I 161. □ zadní válec – osnovní válec. na zadní válec se navíjejí nenavinuté osnovní nitě v Sinolē; také v Jeros; zadní válec v Bilska, Vecpiebalgā. Alsupe DLJ I 161. □ válec osnovy – osnovní válec. válec osnovy se otáčí dřevěnou pákou v Baunās; říkalo se mu válec osnovy, na který se navíjí útek EĪV I 196. □ látkový válec – válec tkaniny. to je látkový válec, kolem něhož se navíjí útek EĪV I 196. □ navíjecí válec – válec tkaniny v Mālupē, zářezový válec v Lubānā, rohatý válec v Mālupē, talířový válec v Ozolos, Vainižos, Vecpiebalgā, navíjecí válec v Lubānā a hvězdicový válec v Liepā. Alsupe DLJ I 158. □ dolní válec – válec tkaniny. dolní válec býval kulatý, ale na jedné straně se do něj vysekla drážka, aby do ní bylo možné upevnit útek a člunek ve Vecpiebalgā; také v Mālupē a Skujenē. Alsupe DLJ I 158. □ rohatý válec – válec tkaniny. má [válec] ty rohy, za které se otáčí; říká se mu rohatý válec v Kārķos; také v Suntažos. □ válec tkaniny – válec, přes který se posouvá utkaná tkanina. válec tkaniny stavu je přední válec, přes nějž v Sinolē prochází hotová tkanina; v Praulienā je hrudní válec určen k tkaní před hrudí; tam je válcový válec, který se otáčí dokola, a hrudní válec, přes který prochází tkanina v Trikatā; také v Baunās, Burtniekos, Jērcēnos, Mālpilī, Rencēnos, okolí Valmiery a Vecpiebalgā; EĪV I 196; ME I 362. □ tyč pro nohy – příčka sloužící ke zvýšení napětí tkaniny a k oddělení nohou tkalce od válce tkaniny. V Allažos, Alsvīkos, Annā, Cēsīs, Dzērbenē, Ilzenē, Katlakalnā, Lielvārdē, Lizumā, Mārcienā, Mēdzulā, Priekuļos, Rīgā, Siguldā, Skujenē, Turaidā, Vaidavā, Vainižos, Vecatē, Veclaicenē, koncová tyč – v Liepā, Morē, Sērmūkšos, nožní tyč – v Baunās, Cirgaļos, Launkalnē a Vijciemā. Alsupe DLJ I 164. □ válec nitěnek – součást tkalcovského stavu, trámek, k němuž se připevňuje nitěnka (součást, do níž se vkládá paprsek). na dřevěné nitěnkové tyči jsou nitěnkové tyče ve Vecpiebalgā. □ válec bidel – součást tkalcovského stavu, trámek, k němuž se připevňuje bidlo v Rankā. □ válec nitěnek – držák tkacího ústrojí. V Alojā, Birzuļos, Cēsīs, Ērgļos, Jaunpiebalgā, Kosā, Lielvārdē, Limbažos, Rozēnos, Sērmūkšos, Smiltenē, Trikatā, Turaidā, Vainižos, Vecpiebalgā a Viļķenē. Alsupe DLJ I 165. □ uvolňovací válec – tyčka k otáčení osnovního válce ve Svētciemā a Vecatē. Alsupe DLJ I 164.

LLVV II 109 zast.; EĪV I 196; ME I 362; EH I 259.

3. Součást některých pracovních nástrojů, zařízení a konstrukcí. brány se vyrábějí ze dřeva nebo železa, které je vloženo do všech hřídelí v Laucienā; [dřevěné brány] s dřevěnými hřídeli a dřevěnými kolíky v Kursīšos; [pluh] vpředu i vzadu měl hřídele v Iecavā; dlouhé vozy mají po čtyřech hřídelích, každé kolo má hřídel ze smrku a hřídel kola.

134

takto se kolo snáze rozjede v Dundagā; plachetní hřídel, kterou se u plachetní tyče nazývá ten roh plachty, který se zvedá jako hlavní zachycovač větru v Nicā; to [voru] veslo vyčnívá z hrudní hřídele a tímto veslem se v Sinolē rozděluje voda. // Část kolovratu (upevněná na takzvaném prsu kolovratu), do níž jsou zasazeny dva kolíky pro držení cívky. v hřídelkách jsou zasazené kolíky v Baunās; hrudní hřídel, kolíky, na něž se kladou vřetena; hrudní hřídel se opírá o hruď v Sinolē. ME I 362 buomītis, součást kolovratu dřevo upevněné na příčce, na němž jsou umístěna vřeténka. // EH I 259 šestiboký nebo osmiboký kus dřeva umístěný pod postranicemi vozu, který drží ostatní části vozu pohromadě (šestiboký nebo osmiboký kus dřeva pod okraji vozu, který spojuje zbývající části vozu) v Džūkstē.

4. Závora; bariéra. neprojedeš, vidíš, co stavíme vpředu – hřídel, až ji zvednou, bude možné projet v Ziemeri; dříve bývala závora vpředu – s vozem taženým koňmi se nesmělo přejet v Lazdonā.

Přejaté; srov. ME I 362 vedle litevského bōmas „zvedací tyč“ a estonského pōm totéž, z dolnoněmeckého bōm „strom“.

LITERATŪRA

B u š m a n e B., K a g a i n e E. 1980: Izlokšņu vārdnīcu tipi un latviešu dialektālo vārdnīcu veidošanas jautājumi. – LPSR ZA Vēstis 8, Rīgā: Zinātne, 59–75.

DLJ I – Dialektālās leksikas jautājumi 1, Rīga: Zinātne, 1986.

EH I–II: E n d z e l ī n s J. un H a u z e n b e r g a E. Papildinājumi un labojumi K. Mühlenbacha Latviešu valodas vārdnīcai 1–2, Rīgā, 1934–1946.

ĒIV I – K a g a i n e E., R a g e S. Ērģemes izlokšņu vārdnīca 1, Rīgā: Zinātne, 1977.

K a g a i n e E. 1985: Apvienotās latviešu izlokšņu vārdnīcas veidošanas problēmas. – Valodas aktualitātes 1984, Rīgā: Zinātne, 64–86.

K a g a i n e E. 1992: Semantiskie dialektismi Ziemeļrietumvidzemes izlokšņēs, Rīgā: Zinātne.

L a u m a n e B. 1979: Lietuviešu valodas atlants. – LPSR ZA Vēstis 2, Rīgā: Zinātne, 150–155.

LKA I – Lietuvių kalbos atlasas 1, Leksika, Vilnius: Mokslas, 1977.

LLVV II – Latviešu literārās valodas vārdnīca 2, Rīgā: Zinātne, 1973.

ME I–IV – M ü l e n b a c h s K. Latviešu valodas vārdnīca. Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns 1–4, Rīgā: K ultūras fonda izdevus, 1923–1932.

R e ķ ē n a A. 1985: Par augšzemnieku dialekta Kalupes izlokšnes priedēkļverbu semantiskajām atšķirībām no latviešu literārās valodas. – Valodas aktualitātes 1984, Rīgā: Zinātne, 87–97.

R e ķ ē n a A. 1989: Aizguvums – semantikas diferencētājs. – Baltistica 3 (1) priedas, Vilnius: Mokslas, 173–178.

S o r o k o l e t o v F. P., K u z n e c o v a O. O. 1987: Očerki po russkoj dialektnoj leksikografii, Leningrad: Nauka.

SEMANTINIO ASPEKTO VAIDMUO PASIRENKANT TARMIŲ ŽODYNO TIPĄ

Santrauka

Vienas iš svarbiausių tarminių žodyno aspektų yra semantika. Todėl žodyno tipo pasirinkimą iš dalies sąlygoja išplėstinė žodžių semantinės struktūros charakteristika, kurią kaip darnų kalbos

135

sistemą galima geriau parodyti būtent nediferenciniame žodyne. Jeigu žodyną sudarytume pagal diferencinių žodynų principus, t.y. vien iš semantinių tarmybių ir bendrinės kalbos žodžių tarminių reikšmių, ši sistema būtų suardoma, konkrečios tarminės reikšmės vieta bendrojoje žodžio semantikos struktūroje nebūtų aiški. Šitaip gerokai sumažėtų informacijos kiekis, tokios medžiagos nebūtų galima įtraukti į bendrąją žodžio reikšmių analizės schemą. Žodžių semantinės struktūros kaip darnios sistemos parodymas leidžia atskleisti reikšmių raidos asociatyviuosius bei kitokius ryšius, genetines ir tipologines paraleles ir kitus aspektus. Tada ir tarmių semantinius duomenis galima įtraukti į bendrąjį kontekstą.

DIE ROLLE DES SEMANTISCHEN ASPEKTS BEI DER TYPUWAHL FÜR MUNDARTWÖRTERBÜCHER

Zusammenfassung

In dialektalen Wörterbüchern ist neben anderen informativen Angaben (z. B., über das Fixierungsareal eines Wortes, seine Herkunft, grammatische Besonderheiten u. dgl.) der semantische Aspekt, Angaben zu Bedeutungen und zum Gebrauch in einer Mundart, Mundartgruppe oder einem Dialekt aufgezeichneter Wörter am wesentlichsten. Eine eingehende Charakteristik der semantischen Wortstruktur im Wörterbuch beeinflußt in hohem Maße auch die Wahl des Wörterbuchtyps. Zur Bewältigung dieser Aufgabe ist gerade nichtdifferenzierendes Wörterbuch am optimalsten, denn in differenzierenden Wörterbüchern läßt sich die Wortsemantik (wegen Materialauswahl und Aufbauspezifik) nicht in einem einheitlichen System betrachten. In differenzierenden Wörterbüchern wird auch die Wortsemantik differenziert widergespiegelt (semantische Dialektismen, dialektale Bedeutungen allgemeingebräuchlicher Wörter); derart werden bei allgemeingebräuchlichen Wörtern, die den Grundfonds des mundartlichen Wortschatzes bilden, in differenzierenden Wörterbüchern die systemischen Relationen und die assoziativen Verbindungen zur Bildung von sekundären Bedeutungen aufgehoben. Bei Widerspiegelung im Wörterbuch nur einer dialektaler Bedeutung des allgemeingebräuchlichen Wortes bleibt das Faktum der Plazierung dieser dialektalen Bedeutung in der semantischen Gesamtstruktur des Wortes ungezeigt. Somit wird der Umfang der semantischen Information merklich reduziert, und es ist nicht mehr möglich, das Material ins Schema der semantischen Wortanalyse einzufügen, (regelmäßige und unregelmäßige) Übertragungen der Wortbedeutungen sowie Bildungsmodelle der Bedeutungen festzustellen. Die Widerspiegelung der semantischen Wortstruktur in einem einheitlichen System dagegen läßt die assoziativen Relationen zur Bildung von Bedeutungen, genetische und typologische Parallelen in der Struktur von Wörtern bestimmter Semantik u. ä. Aspekte aufdecken und somit auch Fakta der mundartlichen Semantik in den gemeinsamen Forschungskontext einbeziehen.

136