LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVIII (1997)

Bronius PRĖSKIENIS

J. MILIAUSKAS-MIGLOVARA O LITEVSKÝCH NÁŘEČÍCH

Juozas Miliauskas-Miglovara (1845–1937) jau mokyklos suole skyrė didesnį dėmesį lietuvių kalbai negu jo amžiaus mokiniai. Besimokydamas Biržų reformatų mokykloje iš rusiškų ir lenkiškų gramatikų, galvojo: jei kada būsiąs mokytas vyras, parašysiąs lietuvišką kalbamokslį.

Když žil v Rize, rozhodl se počátkem osmdesátých let napsat takovou jazykovědnou práci. Zpočátku ovšem v polštině. J. Miliauskas neustále zdůrazňoval velký význam jazykovědy. Jako horlivý katolík, který náboženský světový názor považoval za měřítko lidské hodnoty, nazývá jazykovědu první vědou. Ačkoli „nauka o duchovním životě člověka, nauka o víře“ je „ze všeho nejpotřebnější“, zaujímá až druhé místo (VUBRS₃: 46). Bez jazykovědy „se ani ostatní vědy nemohou řádně rozvíjet“ (VUBRS₁: 32). Význam jazykovědy je tak velký, protože se v jazyce podle J. Miliauskase odrážejí dějiny a zvyky národa. Duchovní poklad Litevce spočívá především v jazyce; sám „Litevec je v jazyce“. Proto J. Miliauskas jazyk tak horlivě zkoumal, tak nadšeně jej hájil a propagoval.

Úvahy J. Miliauskase v litevštině a polštině o dějinách litevského jazyka, jeho nářečích, pravopisu, gramatice a lexiku zůstaly z větší části v rukopisech. Za zmínku stojí jeho práce uložené v rukopisném oddělení knihovny Vilniuské univerzity: „Lietuviškosios kalbos mokslas“, „Žodis dėlę išdavimo lietuviškosios gramatikos“, „Žodis apie skaidrumą lietuviškosios kalbos“, „Klaidos lietuviškosios kalbos ir rašto“ a další. Tyto rukopisy čítají i přes četná opakování a podobnosti přibližně 480 stran. Některé jazykové názory jsou kromě toho vyloženy v publikovaných dopisech a v knížce „Viduklės kraštas“.

J. Miliauskas, který nedokončil ani čtyři třídy, nebyl na jazykovědný výzkum připraven. Proto „je v jeho jazykových výkladech, zejména etymologiích, mnoho diletantismu, nepodložených úvah a naivních závěrů. Jeho snaha oživovat, obohacovat a rozvíjet spisovný jazyk, touha přispět vlastním dílem k litevskému písemnictví a jazykovědě však ukazují, že i on, který se považoval za šlechtice, /…/ usiloval o prospěch lidu a kultury svého kraje“ (Kruopas 1974: 140).

V 19. století si sám život vynucoval řešení problémů spojených s rozvojem spisovného jazyka. Od konce 17. století se žemaitské nářečí po dlouhou dobu, dalo by se říci, stalo spisovným psaným jazykem. V posledních desetiletích 19. století, když se v kulturním životě začali aktivně projevovat západní Aukštaitové a v tomto nářečí vyšly první noviny, se začalo považovat za spisovný jazyk. Každý, kdo psal, se musel rozhodnout nejen pro nářečí, v němž bude psát, ale také pro nářečí, na jehož základě má být

231

vytvářen spisovný jazyk. Tehdy se téměř každý spisovatel, zejména básník, „proslavil samoučebným studiem jazyka /…/. Protože neexistovaly vlastní školy, které by formovaly litevský způsob myšlení a vyjadřování, bylo takové studium nezbytnou přípravou pro ty, kdo chtěli psát litevské básně, a poměrně dlouho se v životopisech litevských básníků uvádělo jako nutnost /…/“ (Kubilius 1982: 46).

J. Miliauskas se domníval, že zpočátku všichni Litevci mluvili stejně, později však jazyk pokazil vliv cizinců a vznikla nejrůznější nářečí (nazývá je kalbesiais). Nářečí se zformovala v době nevolnictví (VUB RS⁵: 5). V dopise K. Būgovi z roku 1923 J. Miliauskas přirovnává litevský jazyk ke stromu. Strom má kmen, z něhož vyrůstají větve chránící jej před větry. Kmenem našeho jazyka je jedno nářečí a jeho větvemi jsou nářečí ostatní (LNB RS: 1). J. Miliauskas sice zmiňuje, že litevština oplývá nářečími — je jich přibližně tolik, kolik je lidí mluvících litevsky — přesto však rozlišuje devět nářečí: Viduklės, Šiauliai, Marijampolė, Tilžė, Kretinga, Telšiai, Panevėžys, Anykščiai a Merkinė. Při tomto členění neuvádí ani jazykovou charakteristiku, ani zeměpisné vymezení (Jonikas 1972: 321). K. Jaunius a A. Salys, jak víme, uváděli dvě hlavní nářečí. Tohoto stanoviska se drží i současní jazykovědci. V úvodu gramatiky litevštiny napsané v polštině J. Miliauskas uvádí, že každé nářečí má na svých okrajích ještě vlastní podnářečí, ta však nevyjmenovává. Podle něj zahrnuje vidukléské nářečí rozsáhlou část etnografické Litvy. Nejde jen o území mezi řekami Nemunas, Dubysa a Jūra, ale také o okolí Pakapė, Kruopiai, Šakyna a Žagarė; „s drobnými odchylkami dosahuje i k Neris (Vilija). To ukazuje, že toto nářečí zaujímalo podstatně větší část Litvy“ (Jonikas 1938: 486). Vidukléskému nářečí jsou podobná nářečí šiauliaiské, marijampolské, telšiaiské, tilžské a kretingské. Ta jsou však ve větší či menší míře ovlivněna němčinou a lotyštinou. Zbývající nářečí — panevėžyské, anykščiaiské a merkinėské — „protože byla po řadu staletí více oddělena od vidukléského nářečí, více zlotyštěla a poněkud se poruštěla“ (Jonikas 1938: 486).

J. Miliauskas již ve svých prvních publikacích dával přednost žemaitskému nářečí. Pravidla pro utvářející se spisovný jazyk by se měla odvozovat z něj, protože se nepodřídilo vlivu cizích jazyků, případně mu podlehlo nejméně. Poté, co J. Miliauskas vyjádřil tyto myšlenky, navrhuje zpočátku řešit tuto otázku diskusí. Obrací se na znalce a milovníky litevského písemnictví a žádá je, aby psali „známým nářečím a podle vlastních pravidel“, vyjadřovali z tohoto hlediska své názory na díla jiných autorů i na obecné, dílčí a nářeční zvláštnosti litevského jazyka, „aby tak bylo časem možné porovnáním různých názorů a zásad vytvořit obecná pravidla nejvhodnější pro všeobecné užívání v literatuře“ (Biržiška 1937: 19). Ještě jasněji a přesněji se vyjadřuje v „Raštuose“: „Všechna nářečí jsou dobrá a každé má své zázemí. Nářečí, které bude mít ve svůj čas největší a nejpřístupnější písemnictví, bude všeobecně přijato“ (Miglovara 1884: 32).

Po čase se názory J. Miliauskase na utváření spisovného jazyka staly stále kategoričtějšími. Zatímco zpočátku navrhoval, aby se diskusí rozhodlo, které nářečí má být základem psaného jazyka, později, když už

232

Téměř nikdo nepochyboval o vhodnosti západní aukštaitštiny, a tak se stal neochvějným zastáncem nářečí vidukliškého. V dopisech, rozhovorech i textech opakoval stále totéž: psát se musí pouze tímto nářečím. Uváděl několik argumentů. Zaprvé, vzdělaní lidé už dávno považovali nářečí viduklišké za pravou litevštinu. Právě tam se nejprve objevilo písmo. Zadruhé, později vydávali Gediminas a další panovníci v tomto nářečí různé pokyny. Zatřetí, v 18. století a v první polovině 19. století je litevští spisovatelé uznávali za pravou litevštinu. Začtvrté, L. Ivinskis v tomto nářečí vydával své kalendáře. M. Valančius (J. Miliauskas ho vždy považoval za nejvyšší autoritu), který dobře ovládal nářečí telšské a raseinské, „rád uznával nářečí viduklišké“ (VUBRS₂: 7). Konečně také K. Jaunius napsal něco málo v uvedeném nářečí. Je velká škoda, že nikdo nenapsal gramatiku litevského jazyka v tomto nářečí. Z kraje Viduklė tedy vzešly dějiny litevského národa a jeho jazyka. Kraj Viduklė je srdcem Litvy, etnografickým střediskem. Staré nářečí viduklišké bylo nejen první kolébkou našeho písemnictví, ale už tehdy se vědělo, že jako kmen litevského jazyka je nejlepší a nejsprávnější a vyznačuje se nejkrásnějším zněním slov. Aby J. Miliauskas ukázal přednosti nářečí vidukliškého, přepsal v něm dvě sloky „Anykščių šilelis“. Podle jeho názoru je úryvek „v mém pravopisu podán ještě jasněji než v tom, v jakém jej napsal sám“ (LMABRS: 4). J. Miliauskas se ptal, proč bychom měli dávat přednost „zkaženým“ nářečím, „když je dosud živá a zdravá prvotní řeč, kterou nemáme právo znevážit jako obnošený šat: vždyť žádná móda se nehodí ke staré a živé řeči“ (VUBRS₄: 12). Ostatní nářečí se odchýlila od své prvotní podoby, od svého kmene. První litevské písemnictví bylo „svedeno ze správné cesty a odkloněno k řečím tilžským a marijampolským“ (VUBRS: 4). J. Miliauskas zdůrazňuje, že všichni máme nářečí poznat, avšak „ten, kdo píše dílo (tj. gramatiku – B.P.), se musí nejprve důkladně naučit jazyk se všemi nářečími /…/“ (Jonikas 1938: 485). Zdá se však, že poznání nářečí je potřebnější pro všeobecné vzdělání a rozhled. Za základ jazyka bychom měli vzít jeho kmen, tj. nářečí viduklišké. Vždyť „každý strom poznáváme a hodnotíme podle jeho kmene, nikoli podle větví“ (VUBRS₄: 9). Nářečí viduklišké lze doplnit jinými nářečími pouze tehdy, jestliže „by se v něm něco setřelo (opotřebovalo), zatímco v jiných zůstalo zachováno /…/“ (Jonikas 1938: 487). Nářečí viduklišké není jen pramenem ostatních nářečí, ale také mu nejlépe rozumějí představitelé všech nářečí. Jeho slova lze snadno zachytit latinskou abecedou. Jako příklad se uvádějí i jiné jazyky: mají několik nářečí, ale píše se pouze jedním, uznaným vědou.

Když J. Miliauskas pomýšlel na napsání gramatiky litevského jazyka, vyjádřil svůj názor na již napsané gramatiky. Říkal, že se mnoho naučil a načerpal materiál z gramatik A. Schleicherio, zejména z gramatik F. Kuršaičio. Autorovi připravované gramatiky však připadaly nedostatečné, protože vycházely z nesprávného nářečí. Rozhodl se proto „sám napsat gramatiku, která by litevštinu zobrazovala lépe“ (Jonikas 1938: 483).

Postoj J. Miliauska k dřívějším gramatikám i nářečím se měnil. Zpočátku hodnotil gramatiky F. Kuršaičia a A. Schleicherio poměrně příznivě, později

233

je, stejně jako gramatiku J. Jablonskio, považoval dokonce za škodlivé litevštině, neboť vycházely z nářečí ovlivněných němčinou a polštinou (Kruopas 1975: 130).

J. Miliauskas se domníval, že se naše písemnictví dříve utvářelo sice pomalu, ale úspěšně. Až do druhé poloviny 19. století bylo podle něj litevské písemnictví snadné a srozumitelné; situace se změnila v letech zákazu tisku. Tehdy dřívější spisovatelé téměř odložili pero. Na jejich místa nastoupili lidé, kteří se v ruských školách nakazili zlým duchem a nenaučili se pořádně litevsky mluvit ani psát. Spolu s litevským tiskem se v Tilžė objevilo v litevském písemnictví nové hnutí s různými zmatky.

Když začala vycházet „Aušra“, která vycházela ze západního aukštaitského nářečí, J. Miliauskas jí posílal nejen texty v žemaitském nářečí, ale prosazoval i svůj pravopis. Časopis svému aktivnímu spolupracovníkovi napsal, že „náš pravopis (přímý pravopis, ortografie) je ten, který ustanovil Schleicher /…/“ (Aušra: 120), ale Miliauskas pokyn redakce dál ignoroval. „Aušra“ nadále opravovala jeho díla psaná viduklišským nářečím. Autor s těmito opravami samozřejmě nebyl spokojen. J. Miliauskas ve svých „Spisech“ vyložil zásady svého pravopisu. Držel se jich i později. Až do konce života nebyl spokojen ani s vědeckým bádáním o litevštině, ani s jejím praktickým užíváním. Podle jeho názoru se jazyková situace po obnovení nezávislosti ještě zhoršila. Výrazy současný spisovný jazyk píše J. Miliauskas nejčastěji v uvozovkách. Není to čistý jazyk, nýbrž jazyk papírový, plný nejrůznějších zmatků.

J. Miliauskas se pokouší vysvětlit, proč se jazyková situace stala takřka katastrofální. Hlavním důvodem je opuštění nářečí vidukliškého v písemném i mluveném jazyce. „Odklonem od viduklišské řeči, – píše přímo, bez jakýchkoli oklik v dopise K. Būgovi, – se v písemnictví rozšířily chyby, které už nelze spočítat“ (LNBRS: 5).

J. Miliauskas po poměrně obsáhlém popisu špatné jazykové situace a jejích příčin, jak je vnímal, ukazuje i východisko. Je velmi prosté. Dokonalost litevského jazyka není třeba hledat někde jinde. Spočívá v nářečí vidukliškém, a proto je třeba se k němu vrátit jako k nejsrozumitelnějšímu a nejlepšímu nářečí. J. Miliauskas je přesvědčen, že právě jeho jazyk, založený na tomto nářečí, je dokonalý. Proto se tvrdošíjně držel vlastního viduklišského pravopisu. Byl opravdu tvrdohlavý jako pravý Žemait. Trápilo ho, že jeho nákladem vydaná knížka „Viduklės krasztas“ neměla úspěch: nosil ji po knihkupectvích, ale nikdo ji nekoupil. Zřejmě kvůli podivnému viduklišskému pravopisu. Byl však přesvědčen, že právě tak se má správně psát. Když daroval „Viduklės krasztas“, připisoval: „Píši tak, jak by se mělo psát litevsky“ (LA), „Podle mého chápání by můj pravopis měl být všeobecně přijat“ (Juškevičius 1995: 112). Svůj pravopis prosazoval také před komisí pro reformu litevského pravopisu. V dopise K. Būgovi dokazuje, že „všechny naše vědy (zde se míní jazykovědné obory – B.P.) jsou dosud němé, dokud litevský jazyk zůstává v jazykovědě nenapraven, aniž by se opíral o jedinou nejčistší živou litevskou řeč“ (LNBRS: 7).

234

Na počátku 19. století S. Valiūnas ve veršovaném dopise varoval D. Pošku, aby při psaní slovníku nepovažoval nářečí z Viduklė za etalon našeho jazyka:

Nespoléhej se, /.../

Že Viduklė se nazývá podle vnitrozemských Žemaitů, že jazyk té jedné oblasti není pokažený (Valiūnas 1976: 207).

O sto let později mohl být J. Miliauskas adresátem nejednoho podobného dopisu. On by se však bezpochyby nedočkal žádné odezvy. J. Miliauskas byl v tomto ohledu přesvědčen o své pravdě.

LITERATURA A PRAMENY

A u š r a – Auszra. Laikrasztis iszleidžiamas Lietuvos milėtųjų. Tilžėje, 1883, Nr. 4.

B i r ž i š k a V. 1937: „Raszliavos pacztas“ z roku 1883. – Mūsų senovė 2, č. 1(6), Kaunas.

J o n i k a s P. 1938: Juozo Miliauskio gramatikos prakalba. – Mūsų senovė 2. Nr. 3(8), Kaunas.

J o n i k a s P. 1972: Lietuvių bendrinės rašomosios kalbos kūrimasis antroje XIX a. pusėje, Čikaga: Ped. Lituanistikos institutas.

J u š k e v i č i u s E. 1995: Aušrininkų palikimas Kauno technologijos universiteto bibliotekoje. – Knygotyra 22(29), Kaunas.

K r u o p a s J. 1974: J. Miliauskio (Miglovaros) leksikografiniai darbai. – Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai. A serija 3 (48).

K r u o p a s J. 1975: J. Miliauskio (Miglovaros) leksikografiniai darbai. – Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai. A serija 1 (50).

K u b i l i u s V. 1982: Lyrika 20. století v litevštině, Vilnius: Vaga.

LA – Lietuvos aidas, 18. března 1933.

LMABRS – Oddělení rukopisů knihovny Litevské akademie věd, F 267 – 694.

LNBRS – Oddělení rukopisů Litevské národní knihovny M. Mažvydase, KB 22–104.

M i g l o v a r a J. 1884: Rasztai, Įvairės eilas. Pirmas pluukštas, Tilžiej.

V a l i ū n a s S. 1976: Na břehu moře, Vilnius: Vaga.

VUBRS – Oddělení rukopisů knihovny Vilniuské univerzity, F D 902.

VUBRS₁ – Oddělení rukopisů knihovny Vilniuské univerzity, F D904.

VUBRS₂ – Oddělení rukopisů knihovny Vilniuské univerzity, F 1 F192.

VUBRS₃ – Oddělení rukopisů knihovny Vilniuské univerzity, F1 D1074 (Įvairės dogmas).

VUBRS₄ – Oddělení rukopisů Knihovny Vilniuské univerzity, F1 D1074 (Chyby litevského jazyka a pravopisu).

VUBRS₅ – Oddělení rukopisů Knihovny Vilniuské univerzity, F1 D1074 (Všechny naše nářečí).

J. MILIAUSKAS-MIGLOVARA O LITEVSKÝCH NÁŘEČÍCH

Shrnutí

Úvahy J. Miliauskase o litevských nářečích se nacházejí především v jeho rukopisech. Rozlišuje devět litevských nářečí: viduklėské, šiauliaiské, marijampolské, tilžské, kretinské, telšské, panevėžyské, anykščiaiské a merkinėské, jejich jazykové charakteristiky však neuvádí ani nevymezuje jejich zeměpisné hranice. J. Miliauskas uvádí, že každé z těchto nářečí se člení na podnářečí, ale nevyjmenovává je. Když vyvstala otázka, které nářečí zvolit za základ litevského spisovného jazyka

235

za nejvhodnější se pro tento účel bezpochyby považovalo nářečí západních aukštaitů. J. Miliauskas však na rozdíl od tohoto stanoviska trval na tom, že v písemném styku se má používat pouze viduklėské nářečí, a své argumenty podložil fakty.

J. Miliauskas se domníval, že se během let litevské nezávislosti stav litevského jazyka ještě zhoršil a hlavním důvodem bylo odmítnutí viduklėského nářečí jak ve vědeckém výzkumu, tak v praktickém užívání. Jediným východiskem z této nenormální situace byl návrat k viduklėskému nářečí, v němž se podle jeho názoru psaly naše první texty.

236