LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVIII (1997)

Edmundas TRUMPA

ZÁNIK PROTIKLADU TVRDOSTI: MĚKKOSTI SOUBĚŽNÝCH SOUHLÁSEK V PELESOSKÉ NÁŘEČNÍ OBLASTI

Pelesoské nářečí (okres Varanãvo, Bělorusko), stejně jako jiná periferní nářečí litevštiny, se vyznačuje zajímavým fonologickým jevem – skupiny souhlásek stojící před předními samohláskami nebo samohláskami zadní řady posunutými dopředu (tj. v pozici [(…C'₁)C'₂ ^Vi⁄Vᵘ]) nejsou zcela měkké. Levé členy souhláskových shluků se často nepodřizují zákonu asimilace měkkosti, např.: nuzgãn.d'.i.s ‘vyděšený’, s'iept'.i.n'ù. ‘sedmi’, sk'ĩ.l'e.s ‘díry’, g'iesm'ã.s ‘písně’, v'izg'i ‘přece jen’, tr'ĩ.nau ‘třel jsem’, mã.rš'k'in'us ‘košile’, šašč'ĩ ‘šestý’, g'irg'ė.t' ‘slyšet’, garz'ĩ ‘chutná’. Tento nářeční jev, který neodpovídá pravidlům spisovného jazyka, si všimla a popsala řada lingvistů (srov. Zinkevičius 1966: 157, 163; Sudnik 1975: 65; Grumadienė 1988: 132). Takové případy regresivní palatalizace se obvykle vysvětlují tím, že členy shluku nemají funkční měkkost, nebo vlivem fonologických systémů cizích jazyků (Litevci a Bělorusové v Pelesosu vyslovují souhlásky r, š, ž, č, dž tvrdě, ačkoli ve shlucích mohou být i měkké). Jev se také pokoušejí modelovat podle fonotaktických pravidel, podle nichž nepalatalizované shluky signalizují otevřenou hranici (Strimaitienė, Girdenis 1978: 61; Girdenis 1995: 40).

Při zkoumání tohoto jevu je zvlášť vhodné vycházet z materiálu pelsoského nářečí, protože mnoho slov tohoto nářečí obsahujících uvedené shluky je frekventovaných. Shluky lze snadno zaslechnout a „nepřekrývají“ je specifické nářeční rysy, takže jejich měkké a tvrdé členy lze snadno rozlišit i nevycvičeným uchem. O to zajímavější je, že tyto shluky mají často varianty, které svědčí o probíhajícím procesu a umožňují předpokládat, že přibývání nepalatalizovaných shluků není chaotické.

Materiál byl shromážděn v roce 1994 ve vesnicích v okolí Pelesosu: v Pavalakė, Leliušiai, Dubiniai, Piliūnai, Paditvys a v samotném Pelesosu. V oblasti, která se chápe jako ostrov litevsko-běloruského bilingvismu, se jakoby odrážejí různé, nestejně proměněné fáze jazykové situace: od téměř úplného zániku litevštiny (v Leliušiai), kde si litevštinu, a tedy i bilingvismus, zachovali pouze nejstarší obyvatelé (v roce 1994 jich zůstalo naživu jen několik), přes rovnováhu bilingvismu (Pelesos, Piliūnai, Dubiniai, Paditvys) až po skutečnou, jen málo narušenou převahu litevštiny (Pavalakė) (Sudnik 1980: 181; Vidugiris, 1988: 24). Še-

214

V těchto magnetofonových kazetách uložených v oddělení dějin jazyka a dialektologie Ústavu litevského jazyka (evidenční č. 353–355, 360–362) je zaznamenán souvislý projev 17 informátorů (vyprávění nebo rozhovor). Podle sociolingvistického dotazníku jsou všichni informátoři narození v letech 1909–1936 Litevci, kteří od dětství doma a s lidmi své generace mluvili litevsky (s výjimkou jedné informátorky, narozené v roce 1941, která měla polskou matku a nyní se považuje za Polku). Informátoři komunikují bělorusky se sousedy jiného jazykového původu, někteří také s běloruskými manželkami a s dětmi a vnoučaty, které neumějí litevsky. Je proto zřejmě rozdílná bohatost promluv informátorů a kolísá množství slov se souhláskovými shluky.

Zajímaly nás tři typy souhláskových shluků: zcela palatalizované ([C₁C₂ ^Vi/Vᵘ]), shluky, které nebyly zcela zasaženy asimilačním změkčováním ([C₁C₂ ^Vi/Vᵘ]), a zcela tvrdé shluky ([C₁C₂ ^Vi/Vᵘ]) (podrobněji viz Trumpa 1994: 23). Tvoří je dvě sousedící souhlásky, které jsou vyčleněny ze skupiny o dvou, třech či čtyřech členech (například ve slově aŋks'c'í ‘brzy’ jsou vyčleněny shluky ŋk, ks', s'c') (srov. Sudnik 1972: 15). V poměru k délce textu zaznamenaného od každého informátora bylo vybráno 30, 50 nebo 60 skupin souhlásek. Celkový počet nalezených příkladů činil 923. Rozdělují se takto:

a) ([C₁C₂ (…)]) – 92 shluků (437 výskytů);

b) ([C₁C₂ (…)]) – 82 shluků (313 výskytů);

c) ([C₁C₂ (…)]) – 46 shluků (183 výskytů).

Protože se sociolingvistické údaje o informátorech příliš neliší, je při zkoumání užívání variantních struktur vhodné vycházet z věkového kritéria. Ukázalo se, že informátoři narození přibližně v letech 1909–1920 zachovávali měkké koreláty souhlásek na styku v přibližném poměru 2: 1, narození v letech 1920–1925 zachovávají tento poměr přibližně 1,5: 1, zatímco u příslušníků mladší generace, narozených v letech 1925–1941, je zachovaný poměr 1: 1.

Příčiny ústupu měkkých korelátů bychom zdánlivě mohli hledat v místních běloruských nářečích a vysvětlovat jej vlivem bilingvismu, k tomuto pohledu je však třeba přistupovat obezřetně, neboť, jak uvádí M. Lekomceva, „vzájemné působení litevských, polských a běloruských nářečí je pokračováním jazykových kontaktů, které začaly ve Vilniji již ve 13.–14. století.“ (Lekomceva 1972: 127). Varianty měkkých a tvrdých korelátů souhláskových shluků jsou možné i v běloruském nářečí: s'p'avái / sp'avái ‘zpívej’, z'm'él'im / zm'él'im ‘semleme’; nebo se užívání měkké varianty r’, která se objevuje nejčastěji ve skupině měkkých souhlásek, vysvětluje litevským substrátem: barv'óna / barv'óna ‘rasče’, p'ars't'ónik / p'ár's't'ónik ‘květinka’ aj. (Lekomceva 1972: 126, 127).

215

Nelze tedy popírat vliv polštiny a běloruského nářečí, které mají složitý konsonantismus, je však nutné hledat předpoklady změny i ve fonologickém systému samotného litevského nářečí v Pelesě.

T. Sudnik, která v 70. letech zkoumala litevská, běloruská a polská nářečí v Lazūnech, určila distribuční pole fonémů těchto nářečí a sestavila podrobné tabulky možných shluků fonémů (Sudnik 1972: tabulky 10, 22, 31). Fonologické systémy nářečí Pelesy a Lazūn se liší jen málo, takže je možné opatrné srovnání údajů, které umožňuje formulovat některé teoretické předpoklady.

Do tabulky spojení typu [R/R′ T′ Vᶦ/Vᵘ] nalezených v tomto případě lze přenést značky z tabulky sestavené T. Sudnik (symbolem „P“ se označí shluky nalezené v litevském nářečí v Pelesě, „L“ možné shluky v litevském nářečí v Lazūnech, „G“ možné shluky v běloruském nářečí v Lazūnech):

p′ | b′ | t′ | d′ | k′ | g′ | c′ | č′<c′ | ʒ′ m | PLG | G | P | P | LG | LG | PLG | | PG m′ | PLG | LG | L | L | LG | LG | LG | | LG n | PG | G | P | P | PG | PG | P | | P n′ | LG | LG | PL | PL | PLG | PLG | PLG | | LG l | G | PG | | | PG | G | G | | G l′ | LG | LG | PL | PL | PLG | PLG | PLG | | PLG r | PLG | PLG | PL | PL | PLG | PLG | PLG | PLG | PLG r′₂ | P | P | P | P | P | P | P | | P

¹ Přítomnost měkkého m v tomto typu shluků je dosti problematická; jeho palatalizaci by bylo vhodné ověřit v laboratorních podmínkách.

² Lazūnai leží jižně od hranice, za níž r nemá poziční ani funkční měkkost (srov. Urbanavičiūtė 1970: 78), zatímco v Pelesě si r′ v určitých vzácných případech (např. ve shlucích) měkkost zachovalo.

Srovnáním údajů nalezneme několik desítek shluků, z nichž:

1) mʒ′ (pasamʒ′ič′i ‘pasamdyti’), np′ (bɪn̥p′iːl′eːm ‘įpylėm(e)’), nk′ (laŋk′aːla ‘lankelė’), ŋg′ (laŋg′v′aũ. ‘lengviau’), lb′ (žukalb′eːc′u ‘užkalbėt(i)’), lk′ (šakā.lk′e. ‘vieta, kur malkas kapoja’) – lze teoreticky vysvětlit jako vzniklé působením běloruské fonotaktiky;

2) mt′ (krəmt′iːc′is ‘kramtytis’), md′ (pasəmd′aũ. ‘pasamdžiau’), nt′ (šv′eːnt′ino.), nd′ (dund′aːkl′is ‘Dundeklis’), nc′ (pašv′aːnc′iio. ‘pašventijo’), nʒ′ (n′esužinōːʒ′inʲin′eːjo. ‘nesužinodindinėjo’), stejně jako r′p′ (ʒ′iːr′p′c′ ‘dirbt(i)’), r′b′ (ab′d′iːr′b′t′in′eːjo. ‘apdirbinėjo’), r′t′ (dabar′t′eːs ‘dabartės’), r′d′ (gar′d′in′i ‘Gardinė’), r′k′ (prɪs′p′iːr′k′i. ‘prisipirkę’), r′g′ (paš′k′er′g′e. ‘paskerdė’), r′c′ (ar′c′aũ. ‘arčiau’), r′ʒ′ (g′iːr′ʒ′u ‘girdžiu (girdau)’) – nelze vysvětlit běloruskými fonologickými pravidly. Shluky tedy nelze charakterizovat pouze jako výsledek jazykového kontaktu – jde o mnohem širší jev, který má pravděpodobně své vlastní vnitřní zákonitosti.

216

Proto je třeba přihlížet k místu, které souhláskové skupiny zaujímají ve slově, a také k tomu, jakou mají tyto skupiny strukturu a jaké vlastnosti mají souhlásky, které je tvoří. Nejprve je třeba upozornit na to, že členy uvedených skupin náležejí k různým fonologickým slabikám (a nezřídka také k různým morfémům, jejichž hranice se shodují s hranicemi slabik), srov. p’engk’i „pět“, v’ienk’ė.m’ei „jednopólové usedlosti“, nurinŋd’it’ „posbírat“, nuzgɔn.d’is „vylekaný“, turt’iŋg’i „bohatí“, skurd’ei. „chudě“, pirk’ă.l’e.i „u kupce“, v’ierp’əm „předeme“, á.rc’ (< á.rc’i) „plést“, d’ă:šimc’ (< d’ă:šimc’is) „deset“, šįrz’įn. „do srdce“.

Typ souhláskového spojení RT (stejně jako typy RS, TS, TT, RR, SS) má potenciální možnost depalatalizovat první člen spojení. Toto spojení představuje určitou předěl mezi implozivní (první člen) a explozivní (druhý člen) skupinou a tento předěl asimilační palatalizace často nedokáže překonat: má.ršk’in’us „košile“, l’á.ŋk’iška „polská“, i.š’ig’á.rc’ „napít se“, ins’ik’le.pó.k „dívej se pozorně“, peñ.s’įjo.s „penze“, k’èpc’ (< k’èpc’i) „péct“, b’arn’ų.kas „chlapec“, ká.rv’e.s „krávy“, k’irm’ė.l’ė. „červ“, puss’æs’er’ės „sestřenice“. Celkový počet spojení typu RT, RS, TS, RR, TT, SS představuje více než polovinu (189 z 313) případů nepalatalizace jedné souhlásky. Homomorfemických skupin je 112; lze je vysvětlit příslušností jejich členů k různým fonologickým slabikám. Dalších 77 heteromorfemických skupin lze chápat jako realizaci předělu otevřené slabiky.

Při srovnání korelátů typu RT, RS, TS, TT, RR, SS, které byly asimilací palatalizace zasaženy jen částečně (C₁C₂), s měkkými koreláty (C’₁C’₂) se ukazuje, že měkké podoby se zachovaly o něco častěji (poměr výskytů 1,89: 2,05). Tyto podoby, jak již bylo zmíněno, užívají častěji starší informanti.

Jak však lze vysvětlit zbývajících 124 případů částečně palatalizovaných skupin? Jde o spojení typu ST, SR, TR, která nejsou rozdělena do fonologických slabik a jen sporadicky náležejí k různým morfémům (39 výskytů): sp’ėc’æs „rojí se“, sk’ietas „dláto“, drùšk’in’i.kuosa „v Druskininkách“, rakšč’ė.s „trámu (rakve)“, mō’rk’ė.l’išk’ė. „Morkeliškė“, áukšt’ės’n’ė.s „vyšší“, mišk’i „v lese“, šašč’i „šestí“, bažn’į’ča „kostel“, šn’á.ka „mluví“, g’ėsm’ă.s „písně“, pàs’l’æp’ė. „schovala“, tr’īs „tři“, l’itv’ó.kai „litvjóci (Litevci)“, pl’įk’ėi „Plikiai“, (i) išpl’ė.šč’ (< (i) išpl’ė.šč’i) „vytrhnout“, bl’į.nu. „lívanců“ atd. Příčiny nepalatalizace prvního členu skupiny lze hledat v artikulační bázi mluvy Pelesos. Je známo, že v této mluvě š, ž, (s) a zejména r ztratily poziční a částečně i funkční palatalizaci. Tím lze opatrně vysvětlit ztvrdnutí prvních členů skupin, srov. šašb’i „šest“/ šn’á.ka „mluví“, žūrbi „dívá se“/ šešėzd’á:šimc’ „šedesát“, sė.ž’i „sedí“ (ačkoli tvrdé s před ė, e je velmi vzácné)/ sm’ėlė „písek“. Je možné, že depalatalizace souhlásek t, d, p, b (stejně jako m, v) je dosud teprve v počátečním stadiu (Urbanavičiūtė 1978: 76). O probíhajícím procesu svědčí varianty typu T’®R’: tr’īs „tři“/ tr’į:n’áu „třela jsem“/ trīs „tři“.

217

Částečně palatalizovaná spojení typu ST, SR, TR se ve srovnání s jejich plně palatalizovanými variantami užívají méně často, zřejmě proto, že při jejich artikulaci vznikají určité obtíže (členy skupiny nejsou odděleny přirozenou hranicí fonologické slabiky). Proto se tyto souhlásky ve skupinách vyslovují spíše měkce, a to navzdory poměrně pravidelnému ztvrdnutí r, š, ž (v určitých pozicích také s, t, d, p, b). Poměr výskytů částečně a plně palatalizovaných korelátů uvedených typů ST, SR, TR (tj. (C₁C₂) a (C₁C₂)) je 1,2: 2,4. Navíc mají mluvčí sklon vyslovovat skupiny tohoto typu jako plně tvrdé (108 ze 183 případů). Zdá se, že uvnitř jedné slabiky nejsou skupiny, jejichž členy mají různou míru palatalizace, „žádoucí“.

Poměr celkového počtu částečně depalatalizovaných skupin, jejichž členy náležejí k různým fonologickým slabikám, a skupin souhlásek náležejících k téže slabice činí 1,89: 1,22. Na otázku A. Girdenise „Hranice fonologické slabiky: konstrukt, nebo skutečnost?..“ lze proto oprávněně odpovědět kladně: „(...) hranice fonologické slabiky je určitá psycholingvistická skutečnost, kterou uživatelé jazyka intuitivně vnímají“ (Girdenis 1985: 5, 9).

V zanikající mluvě Pelesos signalizuje hranici fonologické slabiky protiklad členů souhláskových skupin z hlediska palatalizace.

LITERATŪRA

G i r d e n i s A. 1985: Fonologinio skiemens riba: konstruktas ar realybė? – Kalbotyra 36 (1), Vilnius, 5 – 11.

G i r d e n i s A. 1995: Fonologija, Vilnius: Petro ofsetas.

G r u m a d i e n ė L. 1988: Sociolingvistinis vilniečių lietuvių kalbos tyrimas: konsonantizmas ir akcentuacija. – Lietuvių kalba ir bilingvizmas. Lietuvių kalbotyros klausimai 27, Vilnius, 132 – 149.

L e k o m c e v a M. 1972: O vzaimodeistvii fonologičeskich sistem v raione balto-slavjanskogo pograničja. – Balto-slavjanskij sbornik, Moskva: Nauka, 116 – 134.

S t r i m a i t i e n ė M. G i r d e n i s A. 1978: Priebalsių junginių trukmė kaip atvirosios sandūros indikatorius bendrinėje lietuvių kalboje. – Kalbotyra 29 (1), Vilnius, 61– 69.

S u d n i k T.M. 1972: Lazūnai. Litovskaja, belorusskaja i polskaja fonologičeskije sistemy. – Balto-slavjanskij sbornik, Moskva: Nauka, 15 – 115.

S u d n i k T.M. 1975: Dialekty litovsko-slavjanskogo pograničja. Očerki fonologičeskich sistem (Lazduny, Deveniški, Gervjaty, Zetela), Moskva: Nauka.

S u d n i k T.M. 1980: K istorii jazykovoj situacii Peljasy. – Balto-slavjanskije etnojazykovyje kontakty, Moskva: Nauka, 181 – 191.

T r u m p a E. 1994: Kietumo: minkštumo priešpriešos defonologizacija priebalsių samplaikose (Pelesos šnektos duomenimis). – Lietuvių kalba: tyrėjai ir tyrimai. Konferencijos pranešimų tezės, Vilnius, 22 – 24.

[P.Skardžiui paminėti] pranešimų tezės, Vilnius, 22 – 24.

U r b a n a v i č i ū t ė Ž. 1970: Priebalsiai l, r, s, (ž?) prieš negalūninius ė, en lietuvių kalbos tarmėse. – Kalbotyra 21, Vilnius, 75 – 87.

U r b a n a v i č i ū t ė Ž. 1978: Priebalsių t, d, n ir b, p, m, v kietinimas lietuvių kalbos tarmėse. – Kalbotyra 29, Vilnius, 69 – 78.

V i d u g i r i s A. 1988: Iš etnolingvistinių santykių raidos Pelesos ir gretimose apylinkėse. – Lietuvių kalba ir bilingvizmas. Lietuvių kalbotyros klausimai 27, Vilnius, 21 – 36.

218

Zinkevičius Z. 1966: Lietuvių dialektologija. Lyginamoji tarmių fonetika ir morfologija (su 75 žemėl.), Vilnius: Mintis.

DEPHONOLOGISIERUNG DER OPPOSITION VON NICHTPALATALEN: PALATALEN KONSONANTENGRUPPEN DER MUNDART VON PELESA

Zusammenfassung

Ziel dieses Artikels ist es, Ursachen für die nur partielle Palatalisationsassimilation bei den Konsonantengruppen vom Typ [C₁° C₂° Vⁱ / V^u] aufzuzeigen.

Einige Konsonantengruppen bleiben hart. Bisher wurden die Fälle der Depalatalisierung durch die einflüsse fremder Sprachen auf das phonologische System der litauischen Mundarten sowie durch das Fehlen einer funktionellen und positionbedingten Palatalisierung in den litauischen Mundarten erklärt.

In der Mundart von Peleša stimmen die Grenzen der Palatalisierung gewöhnlich mit den phonologischen Silbengrenzen überein.

219