ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XLII (2000)

Axel HOLVOET

Lietuvių kalbos institutas, Vilnius

LITEVSKÉ DATIVUS CUM INFINITIVO A LOTYŠSKÉ INFINITIVNÍ VZTAŽNÉ VĚTY

V tomto článku se pojednává o vývoji některých infinitivních konstrukcí v litevštině a lotyštině, se zvláštním zřetelem k litevské konstrukci dativus cum infinitivo a jejím genetickým protějškům v lotyštině¹.

V litevštině se užívají dvě varianty konstrukce dativus cum infinitivo, které vyjadřují účel objektu: v jednom případě plní dativ substantiva funkci objektu, např. nupirkau arklį laukams arti, v druhém funkci subjektu, např. įpyliau pieno šuniukams užlakti (příklady podle Vytautase Ambrazase 1995). Tyto varianty však pocházejí z jediné konstrukce. Zdá se, že dativus cum infinitivo vznikl v době, kdy infinitiv ještě byl jmenným tvarem, pravděpodobně dativem názvu děje [nomen actionis]², lze jej tedy charakterizovat jako „dvojí účelový (cílový) dativ závislý na jádru věty“ (Ambrazas 1995: 79). Teprve později, když se infinitiv proměnil v čistě slovesný tvar, se tedy mohl vytvořit sekundární vztah mezi infinitivem a substantivem, podobný vztahu mezi predikátem a jeho závislým objektem či subjektem. Nyní, když infinitiv pozbyl svého původního jmenného charakteru, můžeme již hovořit o funkci objektu či subjektu, kterou substantivum plní vzhledem k infinitivu. Změna povahy infinitivu může vytvořit podmínky pro další vývoj konstrukce dativus cum infinitivo a nakonec i pro její zánik. Právě k takovému procesu došlo ve slovanských jazycích, v nichž je dativus cum infinitivo doložen, dnes se však již nikde neužívá (doklady ze staroslověnštiny a staré češtiny a literaturu uvádí Ambrazas 1995: 83).

V lotyštině existují protějšky pouze druhé z uvedených variant: jako reliktní jev je doložen dativus cum infinitivo, v němž dativ plní funkci subjektu infinitivu (viz Endzelīns 1951: 990):

lai paliek galotnīte putniņiem uzmesties

‘aby zůstala špička, na niž mohou ptáčci usednout’.

¹ Autor děkuje prof. Vytautasu Ambrazasovi, který laskavě souhlasil s přečtením a komentováním první verze tohoto článku. Za nepřesnosti a chyby, které v článku zůstaly, odpovídá výhradně autor.

² Srov. Stang (1966: 447–448), Ambrazas (1995: 74–75).

105

Zdá se, že ve spisovné lotyštině ani ve většině lotyšských nářečí nemá první varianta s dativem objektu žádný protějšek³.

Uvedená věta je doložena také s relativním zájmenem kur před infinitivní konstrukcí (viz Endzelīns 1951: 990):

lai paliek galotnīte, kur putnam uzmesties „aby zůstal vrcholek, na který by pták mohl usednout | kde by pták mohl usednout“.

Tímto způsobem vzniká infinitivní vztažná věta – syntaktický typ velmi charakteristický pro lotyštinu, v litevštině však téměř neznámý. Přesněji řečeno, v litevštině (podobně jako ve slovanských jazycích) se užívá pouze jedna její varianta, v níž je vztažná věta závislá na formálně nevyjádřeném podmětu existenční věty (např. je | není co jíst) nebo na formálně nevyjádřeném předmětu posesivní konstrukce se slovesem mít (např. mám | nemám co jíst); o těchto konstrukcích viz Ambrazas a kol. 1994: 670. Protějšky této varianty nacházíme již ve staroslověnštině i v nových slovanských jazycích, srov. stsl. ne imatъ česo ěsti, l. (nie) mają co jeść aj. V lotyštině mohou takové vztažné věty rozvíjet také podstatná jména, např. Es paņēmu grāmatas, ko lasīt atpūtas laikā „Vzal(a) jsem si knihy na čtení (| abych četl[a]) ve volném čase“. Takové infinitivní vztažné věty se liší od běžných vztažných vět (v nichž funkci přísudku plní určitý slovesný tvar) tím, že nevyjadřují reálný stav vztahující se k objektu označenému určovaným podstatným jménem (např. Grāmatas, ko es lasu „Knihy, které čtu“), nýbrž pouze možnost vztahující se k tomuto objektu, jeho účel (Grāmatas, ko lasīt „knihy ke čtení, knihy, které lze číst“).

Protože lotyšské infinitivní vztažné věty nemají protějšky ani v litevštině, ani ve slovanských jazycích, lze se domnívat, že jde o novotvary tohoto jazyka. Je zřejmé, že z hlediska funkce jsou velmi blízké dativu s infinitivem. Oběma konstrukcím je vlastní přechodná funkce mezi atributem a příslovečným určením účelu. Vytautas Ambrazas píše o dativu s infinitivem, že tato konstrukce plní čistě atributivní funkci jen příležitostně (např. ve větách jako Ta sekera na štípání dříví se úplně otupila), obvykle je však „spojena se slovesem a s podstatným jménem nebo zájmenem, které toto sloveso řídí“, např. Přivezl jsem kůly na vypletení plotu (Ambrazas 1995: 77), a její funkce se tedy blíží příslovečnému určení účelu. Lotyšské infinitivní vztažné věty jsou jako vztažné (atributivní) věty formálně spojeny s podstatným jménem, ale lze je chápat i jako věty příslovečné, srov.: paņēmu grāmatas, ko lasīt atpūtas laikā | paņēmu grāmatas, lai tās lasītu

Podle informací, které uvedla Lidija Leikuma, se konstrukce dativus cum infinitivo s dativem v roli objektu vyskytují také v latgalských nářečích. Dokud nebudou zveřejněny údaje o povaze a rozšíření této konstrukce v latgalských nářečích, je obtížné posoudit jejich význam pro interpretaci vývoje konstrukce dativus cum infinitivo v lotyštině.

106

atpūtas laika. Lotyšské infinitivní vztažné věty patří k typu vět, který F. R. Palmer (Palmer 1986: 178–179) nazývá „vztažné účelové věty“ (relative purpose clauses). V těchto větách, které zaujímají přechodné postavení mezi atributivními (vztažnými) větami a adverbiálními účelovými větami, se užívají slovesné tvary charakteristické pro adverbiální účelové věty: často jde o infinitiv, vyskytuje se však také konjunktiv nebo opisné konstrukce s optativním významem⁴.

Mezi dativem s infinitivem a lotyšskými infinitivními vztažnými větami jsou také rozdíly: v prvním případě může dativ označovat pouze činitele nebo objekt děje, zatímco ve druhém taková omezení nejsou.

Protože infinitivní vztažné věty závislé na nevyjádřeném podmětu existenční konstrukce (věty typu je co jíst) jsou doloženy v litevštině i ve slovanských jazycích, je možné, že se takové věty v lotyštině rozšířily a začaly se užívat také k rozvíjení podstatných jmen. V takovém případě však infinitivní vztažné věty musely zaujmout místo jiných, starších konstrukcí a zdá se zcela pravděpodobné, že se začaly užívat právě místo infinitivních konstrukcí.

Je-li ve větách s lotyšskou infinitivní vztažnou větou podmět infinitivního děje formálně vyjádřen, je vždy vyjádřen dativem, stejně jako v kterékoli jiné infinitivní větě. Dativ s infinitivem se proto mění v infinitivní vztažnou větu bez dalších morfosyntaktických změn: stačí před infinitiv vložit vztažné zájmeno nebo příslovce (galotnīte putnam uzmesties → galotnīte kur putnam uzmesties). V případech, kdy dativ plní funkci objektu, je rozdíl mezi oběma konstrukcemi výraznější, protože objekt infinitivu se v infinitivní vztažné větě vyjadřuje akuzativem, nikoli dativem:

Koupil jsem koně, abych mohl zorat pole.

Lotyšské infinitivní vztažné věty musí být poměrně starým jevem, neboť se pravděpodobně skrývají také ve struktuře dnešního debitivu. Jak známo, debitiv vznikl ze souvětí se vztažnou větou a předpona debitivu jā- (v některých nářečích ju-, pocházející z původního akuzativního nebo instrumentálového tvaru *juo) je pozůstatkem vztažného zájmena. Konstrukce lauks ir jāar musela vzniknout z

⁴ V latině se zde užíval konjunktiv, např. Scribebat... orationes, quas alii dicerent „Psával... řeči, které by říkali jiní“ (Cicero, Brutus, viz Palmer 1986: 178). V současné lotyštině se ve vztažných účelových větách vedle infinitivu užívá také indikativ s částicí lai, často považovanou za náhradu 3. osoby rozkazovacího způsobu, např. nolēma iecelt kasieri, kas lai to naudu uzglabātu (A. Deglavs) „rozhodli se jmenovat pokladníka, aby peníze uschoval“. Distribuce infinitivu a konstrukcí s lai v lotyšských vztažných účelových větách dosud nebyla prozkoumána.

107

starší struktury *ir lauks juo art, kde *juo odpovídá dnešnímu vztažnému zájmenu kuo. V současném jazyce se však předpona ją- připojuje nikoli k infinitivnímu tvaru (s výjimkou tvaru jabūt „je třeba být“, který vychází právě z infinitivu), nýbrž k tvaru 3. osoby přítomného času. Ne všichni badatelé souhlasí s myšlenkou Prellwitze a Endzelyna, že tvar 3. osoby zde zaujal místo dřívějšího infinitivu. Mühlenbach (Mühlenbach 1907: 322) se domníval, že debitivní předpona se od počátku připojovala k tvaru 3. osoby užívanému v neosobním významu, a výraz man (ir) jubrauc vykládal jako „у меня есть, на чем ездят“ (‚mám, na čem se jezdí‘). Zdá se, že i Fraenkel měl sklon považovat tvar 3. osoby za původní základ debitiva, protože lotyšské debitivum srovnává s konstrukcemi užívanými v litevských dialektech, v nichž je na místě infinitivu tvar 3. osoby, například jam nebebus, kas ėda „er wird nichts mehr zu fressen haben, jam nebebus ko ėsti“ (‚nebude už mít co jíst‘) (Fraenkel 1928); z toho lze usuzovat, že mezi nimi spatřoval genetickou souvislost. Dosud však nebylo prokázáno, že uvedené konstrukce litevských dialektů jsou staré. Fraenkel cituje také konstrukci z dialektů vilenského kraje nėr kam ažtaria rūsičios žadėlios „nicht einer ist da, der... für mich Fürsprache einlegen könnte bei zornigen Worten“ (‚není tu nikdo, kdo by se mě mohl zastat při hněvivých slovech‘) (Fraenkel 1936); podobná konstrukce je uvedena i v „Gramatice současné litevštiny“: Nėr kam turgun važiuoja (Ambrazas a kol. 1994: 671). Užívání dativu zde lze pochopit pouze tehdy, připustíme-li, že tvar 3. osoby zaujal místo infinitivu: nėra kam turgun važiuoti, nėra kam užtarti. Tvar 3. osoby se zde pravděpodobně uchytil proto, že se užíval v konstrukcích, v nichž vztažné zájmeno označovalo původce děje, např. nėra kas dirba „non est, qui laboret“ (srov. Ambrazas a kol. 1994: 671). Uvedené litevské konstrukce tedy nejsou dostatečným důvodem k odmítnutí myšlenky Prellwitze a Endzelyna, že debitivní předpona jā- se původně připojovala k infinitivu, ačkoli se zdá, že sám Endzelyns se později svého dřívějšího názoru vzdal, pravděpodobně pod vlivem Fraenkela (viz Endzelīns 1951: 885–886; autor zde svůj dřívější názor neopakuje, zato cituje konstrukce, které Fraenkel uvádí z litevských dialektů).

Příčiny nahrazení infinitivu tvarem 3. osoby v lotyšském debitivu dosud nebyly objasněny. Je možné, že příčiny uvedené náhrady byly podobné těm, které vedly k zapojení 3. osoby do zmíněných litevských konstrukcí, avšak některé argumenty tomu odporují. Jak již bylo uvedeno, litevské konstrukce nėra kam turgun važiuoja, nėra kam užtaria musely vzniknout pod vlivem konstrukcí, v nichž vztažné zájmeno označovalo původce děje (např. nėra kas dirba), a takové konstrukce nemohly ovlivnit pozdější vývoj debitiva, protože žádná varianta debitiva z nich nevychází. Zaprvé, jak ukazují podoby předpony (*juo, *jā), debitivum vzniklo z konstrukcí s akuzativem, instrumentálem nebo genitivem ve vztažné větě; stopy nominativu či dativu (odpovídající podobným tvarům v litevských konstrukcích nėra kam užtarti / nėra kas užtaria) zde nenacházíme. Zadruhé, ke vzniku zvláštního litevského nářečního spojení jam nebebus, kas ėda mohl přispět ještě zcela živý jev nominativu objektu v litevštině:

108

užívání nominativu kas je zde pravděpodobně třeba srovnat s konstrukcemi typu kas reikia daryti, kas buvo daryti (viz Ambrazas 1995: 91–93). Takový nominativ objektu mohl vzniknout ve vztažných větách s infinitivem (nėra kas ėsti = nėra ką / ko ėsti), do nichž byl později zapojen tvar 3. osoby (nėra kas ėda ‘nėra ko ėsti’). V lotyštině se takový vliv nominativu objektu zdá nepravděpodobný. Na druhou stranu lze několik argumentů uvést na podporu toho, že původním základem debitiva byla právě vztažná věta s infinitivem: 1) reliktní tvar jabūt⁵; 2) skutečnost, že se i dnes v lotyštině užívají infinitivní vztažné věty, které mohou přímo souviset s původními větami, uchovanými v reliktní podobě v rámci debitiva, pouze kmen vztažného zájmena *yo- byl nahrazen zájmenným kmenem *kʷo-; 3) skutečnost, že se v účelových vztažných větách, k nimž patří zde probírané vztažné věty, častěji užívají jiné slovesné tvary než tvary oznamovacího způsobu⁶; 4) skutečnost, že účelové vztažné věty s infinitivem jsou v některých případech doloženy jak v litevštině, tak ve slovanských jazycích.

Je-li názor Prellwitze a Endzelyna na infinitivní konstrukci jako základ lotyšského debitiva správný, lze se domnívat, že lotyšské infinitivní vztažné věty jsou poměrně starým jevem, sahajícím do předhistorického období vývoje tohoto jazyka. Dokládá to archaické užití zájmenného kmene *yo- ve významu vztažného zájmena místo pozdějšího *kʷo-⁷, které se v debitivu zachovalo jako relikt. V baltské prajazykové fázi však nejspíše ještě neexistovaly: tam infinitiv

⁵ Takových reliktních tvarů by mohlo být více, ale protože se ve starých lotyšských textech vyskytuje mnoho morfologických chyb, jejich interpretace zůstane sporná. Nejasné jsou například tvary, které užil Elger: daudze man no jums iarunat und iatēsōt (Evangelia et epistolae 19r), pokud vedle nich nacházíme také mums nenek wairak iarunna (ibid. 12r, viz Evangelien und Episteln ins Lettische übersetzt von Georg Elger... Bd. 1. Texte, hrsg. von Kārlis Draviņš, Lund 1961).

⁶ V. Ambrazas dále uvádí také konstrukce s příčestím přítomného času, které správně srovnává s dativus cum infinitivo a s lotyšskými konstrukcemi, z nichž vzniklo debitivum: nebuvo kas bedirbęs, nėra kas valgą (viz Ambrazas 1990: 115–116). Užívání příčestí ve vztažných větách lze obecně považovat za archaický jev zděděný z prajazyka (srov. Ambrazas 1989; 1990: 121–122), a proto se a priori nezdá příliš pravděpodobné, že by příčestí do uvedených konstrukcí pronikla teprve nedávno a zaujala místo infinitivu. Spíše bychom mohli očekávat nahrazování příčestí jinými tvary než jejich další šíření. Ve jmenném přísudku příčestních konstrukcí nėra kas valgo ‚není co jíst‘ lze nominativ objektu patrně spojovat s původním užíváním infinitivu místo pozdějšího příčestí, neboť by jej bylo obtížné vyložit jinak než jako nominativus cum infinitivo. V případech, kdy vztažné zájmeno plní funkci podmětu (nebuvo kas bedirbęs), působí užití příčestí archaicky. Nahrazování příčestí tvarem 3. osoby mohlo ve stejné době probíhat obdobně také v infinitivních vztažných větách.

⁷ Ačkoli vzájemný vztah mezi kmenem vztažného zájmena *yelo- a kmenem ukazovacího zájmena *i- není v baltských jazycích zcela jasný (srov. Brugmann 1911: 331, 347–348, Stang 1966: 233–234), není pochyb o tom, že vztažné užití kmene *ye/o- je zděděno z prajazyka, a proto není pochyb ani o archaičnosti užití zájmenného kmene zachovaného ve složení debitiva. A. Rosinas (1975: 169) popírá vztažné užití zájmena jis, ji (které neodlišuje od vztažného *ye/o-) v baltské prajazykové fázi, ale původ lotyšského debitiva nezohledňuje.

109

nejspíše šlo ještě o formu nominální povahy. O původní nominální povaze infinitivu svědčí právě litevský dativus cum infinitivo.

Uvedený strukturní typ *ir lauks juo art postupem času nabyl modální funkce: v současném jazyce lauks ir jaur jednoduše znamená „je třeba orat pole“. V některých nářečích se však původní význam těchto konstrukcí částečně zachoval; dokládá to již zmíněná varianta věty s debitivem užitým místo infinitivu (srov. Endzelīns 1901: 73 = 1971: 149–150):

lai stāvēja virsūnīte putniņiem jāuzmetas.

Labai įdomus yra Mühlenbacho (1907: 316–317) iš Vietalvos tarmės cituojami panašaus debityvo vartojimo pavyzdžiai. Šioje tarmėje įvyko dviejų debityvo variantų diferenciacija: vienas iš jų, su priešdėlio forma jā-, turi dabartinės latvių bendrinės kalbos debityvo modalinę funkciją:

man nau jābrauc ‘я не должен ехать’.

Druhá varianta s podobou předpony ju- si zachovala původní funkci infinitivní vztažné věty. V příkladech citovaných Mühlenbachem má předpona ju- instrumentálovou funkci:

man nau jābrauc ‘мне не на чем ехать’; brāl’am nau zirga jūecē ‘у брата нет лошади, чтобы боронить’; ienas ūdeni jumazgājas ‘принеси воды для мытья’; būtu mums bijs pūlvers jušain ‘если бы у нас был порох, чтобы стрелять’.

Tato funkce odpovídá také podobě s předponou, neboť předpona ju-, zkrácená v proklitické pozici z *juo, může být považována buď za akuzativ, nebo za instrumentál (k akuzativní podobě *juo, formálně odpovídající litevskému ženskému tvaru ją, srov. Stang 1966: 437, Endzelīns 1951: 518). Mezi příklady citovanými Mühlenbachem nenacházíme žádné, v nichž by se předpona ju- dala chápat jako akuzativ – snad proto, že akuzativ předmětu vytlačil genitiv, který pronikl z konstrukcí se záporovou podobou (k zobecnění podoby předpony jā- srov. článek Holvoeta odevzdaný do tisku). Varianta s vztažným zájmenem ve funkci předmětu se stala základem debitiva jakožto modální konstrukce: dokládá to také příklad z nářečí Vietalva man nau jābrauc ‘я не должен ехать’. V této variantě modální význam postupem času vytlačil význam původní, který se však zachoval v konstrukci ve starých lotyšských textech teems ne bij ja-ehd „neměli co jíst“ (Glückova Bible, Marek VIII.1, srov. Mühlenbach 1907: 319). Svůj původní význam si zachovala varianta doložená v nářečí Vietalva s instrumentálem zájmena, z něhož se později stala předpona *juo- > ju-. Právě tuto variantu lze srovnat s litevskou variantou dativus cum infinitivo, v níž dativ vyjadřuje

110

předmět slovesa. Protože předpona *juo- > ju- zde představuje instrumentál, nikoli akuzativ předmětu, zůstává pozice předmětu u tohoto adnominalního debitiva volná a může ji obsadit akuzativ podstatného jména:

panām kač pavadu zirgu jusapin ‘возьми хоть повод, чтобы им запутать лошадь’ liet. pasimk nors pavadį arkliui supančioti.

Panašų pavyzdį (iš dainos teksto) cituoja Endzelynas (1901: 73 =1971: 149; 1951: 973) iš kitų tarmių (čia apibendrinta priešdėlio forma jā-):

devu savu kamelinu ruožu dārzu jāecē liet. daviau savo arklei rožių sodui akėti; lai stāv [nauda]... guovi jānopeŗk liet. tegu būna pinigų karvei nusipirkti.

Podobná debitiva s předponou jā- s instrumentálovým významem jsou doložena také ve starých lotyšských textech, například v Elgerových „Evangelijose ir epistulose“:

vnd kad tems ne by iamākla, abbems pedewwe ‘non habentibus illis, unde redderent, donavit utrisque’ (64v = Lk 7, 42).

Zdá se zcela pravděpodobné, že právě konstrukce s instrumentálem vztažného zájmena byly zpočátku jednou z hlavních variant infinitivních vztažných vět; tím se také vysvětluje jejich gramatikalizace, tj. vznik gramatické formy zvláště aglutinační povahy splynutím zájmena se slovesem. Tento typ pravděpodobně souvisí s litevským dativus cum infinitivo jako jeho genetický protějšek. Obě konstrukce vznikly z praslovanských konstrukcí s infinitivem ve významu účelu (určení), které byly v lotyštině pozměněny vložením instrumentálu vztažného zájmena. Litevské konstrukci s prostým účelovým infinitivem (bez subjektu nebo předmětu) odpovídá v nářečí Vietalva debitivum s předponou ju-: brolis neturi arklio akėti = *brāl’am nav zirga juo ecēt > brāl’am nau zirga juecē. Praslovanská infinitivní konstrukce zde byla pozměněna vložením vztažného zájmena; stejně jako v konstrukcích s podstatným jménem ve funkci podmětu infinitivu nebylo třeba nic dalšího měnit. Litevskému infinitivu s dativem ve funkci předmětu odpovídá v nářečí Vietalva varianta debitiva ju- s akuzativem předmětu: pasiimk pavadį arkliui supančioti = *paņem pavadu zirgu juo sapīt > paņem pavadu zirgu jusapin. Zde bylo třeba nejen vložit zájmeno, ale také změnit pád, protože podstatné jméno se stalo předmětem infinitivu ve vztažné větě. Je zřejmé, že nepřítomnost konstrukce dativus cum infinitivo s dativem předmětu v lotyštině souvisí právě s tímto procesem; není však jasné, v které fázi procesu byl zaveden akuzativ předmětu. Jsou dvě možnosti: 1) akuzativ předmětu byl zaveden do infinitivních vztažných vět a teprve

111

poté infinitivní vztažné věty vytlačily starou konstrukci dativus cum infinitivo (v tomto případě by souvislost mezi vznikem infinitivních vztažných vět a zánikem konstrukce dativus cum infinitivo byla nepřímá); anebo 2) vztažné zájmeno bylo začleněno přímo do konstrukce dativus cum infinitivo a teprve poté byl dativ nahrazen akuzativem. Ve prospěch tohoto posledního předpokladu svědčí především umístění vloženého zájmena: zájmeno mohlo v konstrukcích s předmětem pravděpodobně splynout se slovesem tehdy, pokud bylo původní pořadí slov *panem pavadu zirgu juo sapīt, a nikoli *panem pavadu juo zirgu sapīt. Jestliže pořadí slov doložené ve výše uvedených příkladech není náhodné a předmět (zirgu, ruožu dārzu, guovi) vždy stál před komplexem zájmena a infinitivu, pak pozdější předmět infinitivu zpočátku předmětem nebyl, nýbrž závisel na témže podstatném jménu, s nímž byl před vložením zájmena přímo spojen i infinitiv (jako dativ cíle nebo určení). V takovém případě mohl získat svou nynější pádovou formu (akuzativ) teprve později, když vznikla infinitivní vztažná věta, zatímco jeho původní pádová forma musela být jiná: nejspíše šlo o dativ. To znamená, že konstrukce panem pavadu zirgu jusapin může pocházet přímo z konstrukce dativus cum infinitivo.

To, že obě varianty konstrukce dativus cum infinitivo musely existovat již v baltštině a že byly později v lotyštině nahrazeny jinými konstrukcemi, je s ohledem na údaje z litevštiny a slovanských jazyků a priori pravděpodobné. Zdá se, že také samotné údaje z lotyštiny umožňují vysledovat stopy této konstrukce ve vývoji lotyšských infinitivních konstrukcí.

Přijato 25. 05. 1999

LITERATŪRA

A m b r a z a s V. 1989: Baltic languages and the reconstruction of the Indo-European complex sentence. – General Linguistics 29, 52–59.

A m b r a z a s V. 1990: Sravnitel’nyj sintaksis pričastij baltijskich jazykov / Vergleichende Syntax der baltischen Sprachen, Vilnius: Mokslas.

A m b r a z a s V. 1995: Lietuvių kalbos bendraties konstrukcijų raida. – Lietuvių kalbotyros klausi- mai 33, 74–109.

A m b r a z a s V. ir kt. 1994: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

B r u g m a n n K. 1911: Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen, Bd. II, 2. T., Strassburg: Karl J. Trübner.

E n d z e l ī n s [Endzelin] J. 1901/1971: Ursprung und Gebrauch des lettischen D जैbitivs. – Be- zenbergers Beiträge 26, 66–74. (Perspausdinta: idem, Darbu izlase 1, Rīga: Zinātne, 143–150.)

E n d z e l ī n s [Endzelin] J. 1905/1971: Zur Entstehung des lettischen D जैbitivs. – Bezenbergers Beiträge 29, 320–321. (Perspausdinta: idem, Darbu izlase 1, Rīga: Zinātne, 288–289.)

E n d z e l ī n s J. 1951: Latviešu valodas gramatika, Rīga: Latvijas Valsts izdevniecība.

112

Fraenkel E. 1928: Litauische Beiträge. – Indogermanische Forschungen 46, 44–57.

Fraenkel E. 1936: Der Stand der Erforschung des im Wilnagebiete gesprochenen Litauischen. – Balticoslava 2, 14–107.

Holvoet A. (atiduota spaudai) On the rise and grammaticalisation of the Latvian debitive. – Linguistica Baltica.

Mühlenbach [Mjulenbachъ] K. 1907: O debitivė. – Izvĕstija Otdĕlenija russkago jazyka i slovesnosti Imperatorskoj Akademii Nauk 12/3, 313–333.

Palmer F. R. 1986: Mood and modality, Cambridge: University Press.

Prellwitz W. 1904: Zur Entstehung des lettischen Debitivs. – Bezenbergers Beiträge 28, 319.

Rosinas A. 1975: Ar baltų *i-, *io- resp. *i, *iā- kamienai buvo reliatyviniai? – Baltistica 11 (2), 165–170.

Stang Chr. S. 1966: Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen, Oslo etc.: Universitet-sforlaget.

THE LITHUANIAN DATIVUS CUM INFINITIVO AND THE LATVIAN NON-FINITE RELATIVE CLAUSES

Summary

The dativus cum infinitivo, an archaic infinitive construction which probably arose from a double dative of purpose (the dative being originally the dative of a verbal noun), is well retained in Lithuanian but has hardly left any traces in Latvian. Of the two varieties attested in Lithuanian, with the dative as subject of the infinitive (įpyliau pieno šuniukams užlaki ‘I poured out some milk for the dogs to lap’) and with the dative as its object (nupirkau arklių laukams arti ‘I bought a horse to plough the fields with’) only the former is vestigially attested in Latvian. In the paper an attempt is made to bring this fact in connection with the development of non-finite relative clauses in Latvian. In Lithuanian (as in Slavonic) the occurrence of such clauses is restricted to but a few types, and in Latvian their scope was probably extended as relative pronouns were inserted in constructions with infinitives expressing purpose. In reconstructing this process, evidence may be drawn from some dialectal varieties of the debitive, which, in a fossilised shape, represents an original non-finite relative clause type with the relative pronominal stem *ye/o-. In the dialect of Vietalva an adnominal variety of the debitive with the prefix ju- (an original instrumental) is attested, in which an object may occur (paņam kač pavadu zirgu jusapin ‘take with you a lead to shackle the horse with’). This seems to correspond exactly to the Lithuanian dativus cum infinitivo with the dative as an object (pasimk pavadį arkliui supančioti), not only functionally, but also genetically. Though the original dative was replaced with an accusative as the original infinitival construction developed into an infinitival relative clause, a direct connection with the dativus cum infinitivo is suggested, among other things, by word order, as the incorporation of the relative pronoun into the verbal forms (*juo sapīt > jusapin) suggests an original word order *paņem pavadu zirgu juo sapīt, where the second noun, before being reinterpreted as an object in the relative clause, must have been in adnominal position, and must therefore have been in the dative rather than in the accusative.

113