ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XLII (2000)

Adelė VALECKIENĖ

Lietuvių kalbos institutas, Vilnius

PÁD A JEHO FUNKCE V LITEVŠTINĚ

0.1. Funkcí pádu je vyjadřovat vztah podstatného jména a jeho ekvivalentu k ostatním slovům ve větě, obvykle ke slovesu nebo jinému podstatnému jménu. Např. píše dopis – akuzativ dopis vyjadřuje vztah ke slovesu píše a označuje objekt, na který je děj zaměřen, zatímco otcův dům – genitiv otce vyjadřuje vztah k podstatnému jménu dům a označuje, komu věc náleží (posesivní vztah). Pády tedy pomáhají spojovat slova ve větu. V litevštině, stejně jako v jiných indoevropských jazycích, které si zachovaly flexi, se tvary jmen ohýbají podle pádu, stejně jako podle rodu a čísla, např. syn byl milován – syn a milován jsou tvary mužského rodu, jednotného čísla, v nominativu. Kategorie pádu se obvykle vymezuje v jazycích, v nichž mají podstatná jména pádové morfémy (koncovky). W. P. Lehmann (1958: 185) uvádí, že v jazyce není pád, pokud nemá tvar, který v určitém systému stojí v kontrastu s jiným tvarem. Proto je pád, vyznačující se funkčními i formálními rysy, v tradiční lingvistice považován za morfologickou kategorii, jako jsou číslo a rod.

Složitost pádu spočívá v tom, že ačkoli má určitou formu (koncovku), přesto nemá dostatečnou sémantickou určitost, tj. takovou sémantickou funkci, podle níž by bylo možné jeden pád postavit do protikladu k jinému. Lze říci, že každý pád má několik či mnoho funkcí, které spolu často jen obtížně souvisejí, a jednotlivé pády mají v určitém kontextu funkce shodné. V pádových systémech různých jazyků mohou mít tytéž pády různé funkce.

Již dávno bylo zaznamenáno, že funkce určitých pádů často odpovídají funkcím předložkových konstrukcí nebo jsou jim blízké. Proto někteří badatelé, například J. Kurylowicz (1960: 131–134), považují předložku za nesamostatný (synsémantický) morfém, který implikuje pádovou koncovku a spolu s ní vyjadřuje pádovou funkci. V předložkové konstrukci rozlišuje dvojí dichotomii, např. lat. extra urbem: I dichotomie – kořen urb: předložka extra s koncovkou závislého akuzativu -em; II dichotomie – hlavní submorfém extra: doplňkový submorfém, akuzativní koncovka -em.

Vzhledem k totožnosti pádových funkcí s odpovídajícími funkcemi předložkových konstrukcí zkoumá v poslední době mnoho badatelů funkce pádů a předložkových konstrukcí společně a považuje syntetické pádové tvary a předložkové konstrukce za vnější formy téže pádové kategorie (Fillmore 1968: 32 n.; Eroms 1981).

66

Specifičnost pádových funkcí – vyjadřovat vztahy mezi slovy –, jejich sémantická rozmanitost v závislosti na kontextu (okolí) a funkční totožnost s předložkovými konstrukcemi umožnily badatelům dojít k závěru, že pád je syntaktickým jevem, tj. že podstata pádové kategorie je syntaktická, a nikoli (pouze) morfologická (Fillmore 1968: 21). Odpovídajícím způsobem se změnil i směr výzkumu – od funkce k formě. Kromě toho se sémantické („hloubkové“) funkce pádů zkoumají i v jazycích, v nichž už, dá se říci, pádové morfologické ukazatele (koncovky) neexistují (např. v angličtině).

Z teoretického hlediska se otázkou pádu a pádových funkcí v obecné jazykovědě zabývalo mnoho významných světových vědců. Na základě pádových funkcí byly navrženy různé klasifikace pádů. Zde budou pojednány teorie pádových funkcí tří hlavních autorů – R. Jakobsona, J. Kurylowicze a Ch. J. Fillmora –, které se od sebe liší a odrážejí vývoj vědy o pádu a jeho funkcích.

0.2. V díle „Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre“ (1971: 23–71) jednoho z nejvýznamnějších představitelů pražské lingvistické školy Romana Jakobsona je pád spojován s morfologickou rovinou, obdobně jako rod a číslo. Jakobson, který rozvinul nauku o gramatických opozicích, plodně uplatněnou při výzkumu gramatických kategorií, usiluje také o klasifikaci pádů podle jejich distinktivních rysů a o určení jejich opozic, a v nich pak členů příznakových a bezpříznakových. Při analýze údajů z ruštiny ve své práci vymezuje obecný význam každého pádu (Gesamtbedeutung), který nezávisí na kontextu, a dílčí, kontextové významy (Sonderbedeutungen), které jsou podmíněny kontextem – pádovým okolím (různými spojeními). Tyto významy Jakobson považuje za kombinační varianty obecného významu.

Jakobsonův obecný význam pádu je abstraktní, odvozený z dílčích významů a nemá přímý vztah ke konkrétnímu užití. Proto neposkytuje pevný základ pro zkoumání konkrétních pádových funkcí. Mnozí badatelé jej oprávněně kritizovali (Курилович 1955: 78; Kuryłowicz 1960: 136; 149–150; Исасенко 1965: 96, 105; Helbig 1973: 158 n.; Докулил 1978: 97 a násl. a literatura tam uvedená; Fillmore 1968: 10). Na druhé straně se Jakobsonova teorie pádů (viz také jeho 1971: 154–183) často používá při zkoumání pádů v různých jazycích (srov. Barnetová a kol. 1979 – pády v ruštině, Лихачева 1986 – pády v litevštině a ruštině).

0.3. Nauka J. Kurylowicze o pádech (1960: 131–150; 1964: 179–206) více odráží praktické užívání pádů a lépe se hodí ke zkoumání jejich funkcí. Kurylowicz při tvorbě své teorie vychází z údajů různých indoevropských jazyků, mimo jiné i z litevštiny. Rozlišuje dva typy pádových funkcí: syntaktické a sémantické. Syntaktické funkce jsou považovány za funkce podmíněné systémem, nezávislé na sémantickém kontextu a postrádající jakoukoli sémantickou hodnotu. Vynikají při stavění jednoho pádu do protikladu k jinému podle určitého distinktivního rysu, např. akuzativu přímého předmětu vůči nominativu podmětu apod. Za sémantické se považují funkce, které se vyznačují sémantickými vztahy závislými na kontextu –

67

barevnými odstíny (místa, času, účelu apod.). Syntaktické a sémantické funkce mohou být primární a sekundární. Primární funkce jsou dominantní, nejdůležitější, základní pro určitý pád, zatímco sekundární jsou periferní, vedlejší, méně výrazné a omezené. Pády se klasifikují podle povahy primárních funkcí. Rozlišují se: 1) gramatické neboli syntaktické pády (nominativ, akuzativ, genitiv) a 2) konkrétní neboli adverbiální pády (instrumentál, lokál a dativ s určitými výhradami). Primární funkce gramatických pádů jsou syntaktické. Například primární funkcí akuzativu je funkce přímého předmětu, tj. označení přechodu děje na objekt u tranzitivních sloves. Podle Kuryłowicze (1960: 136 n.; 1964: 181) má syntaktickou povahu a nezávisí na sémantickém kontextu. Sekundární funkce gramatických pádů jsou sémantické, závislé na kontextu a omezované lexikálními významy vzájemně se vztahujících slov; například časový akuzativ se pojí pouze s podstatnými jmény označujícími časové pojmy. U konkrétních pádů jsou naopak primární sémantické funkce závislé na lexikálním významu vzájemně se vztahujících slov, zatímco sekundární jsou syntaktické a svou povahou odpovídají primárním funkcím gramatických pádů. Syntaktické funkce jsou tedy primární u gramatických a sekundární u konkrétních pádů, zatímco sémantické funkce jsou naopak primární u konkrétních a sekundární u gramatických pádů.

Kuryłowicz vytváří syntaktickou teorii pádů. Jeho teorie se navíc zřetelně orientuje také na sémantiku. Ve srovnání s Jakobsonovou teorií představuje Kuryłowiczova nauka o pádech krok vpřed. Na druhou stranu se ani Kuryłowicz nevyhnul rozporům. Nedocenil takové sémantické funkce pádů (sémantické „role“), které jsou dány sémantickým vztahem mezi slovesem a pádem podstatného jména (viz níže práce Ch. Fillmora). Takové sémantické funkce mají ve skutečnosti nejen konkrétní, ale i gramatické pády. Řekněme, že nominativ podmětu nebo akuzativ přímého předmětu při vykonávání odpovídajících syntaktických funkcí zároveň plní i určité sémantické funkce. Např.: Otec porazil strom – otec má syntaktickou funkci podmětu a sémantickou funkci agenta (vykonavatele děje), zatímco strom má syntaktickou funkci přímého předmětu a sémantickou funkci pacienta (toho, koho nebo co děj zasahuje). Kuryłowicz se domnívá, že nominativ podmětu a akuzativ přímého předmětu nemají vedle svých syntaktických funkcí žádné jiné, tj. sémantické funkce. Srov. jeho poznámku o akuzativu: „U tranzitivních sloves, kdy tento pád (akuzativ) označuje vnitřní či vnější objekt děje, nemá koncovka akuzativu žádnou sémantickou hodnotu, nýbrž je čistě syntaktickým ukazatelem závislosti podstatného jména na slovesu.“ (Kuryłowicz 1960: 136–137).

0.4. Novou koncepci pádů předložil Ch. J. Fillmore (1968: 1–88; 1977: 59–81) na základě údajů z angličtiny. V angličtině, dá se říci, neexistují pádové markery (koncovky), s výjimkou genitivu jednotného čísla a pádů množného čísla (kterými se odlišují od jednotného čísla), vyskytují se však ve větě univerzální pádové pojmy, jež lze vyvodit ze vztahu podstatného jména nebo jeho ekvivalentu ke slovesu či jinému podstatnému jménu. Navíc i v jazycích, které mají pády

68

markery, není počet pádů totožný s počtem jimi vyjadřovaných pojmů: tentýž pád má více než jednu funkci a táž funkce je vlastní více než jednomu pádu. Proto Fillmore vytváří teorii „hloubkových“ pádů. Podle něj je pádů tolik, kolik je významů podmíněných situací, tj. závislých na vztahu podstatného jména ke slovesu. Vyčleňuje „propoziční rámec“, který tvoří sloveso (V) a na něm závislá jmenná fráze (NP) – obvykle podstatné jméno. Zde je nejdůležitější typ významu slovesa. Ten určuje výběr podstatného jména i jeho sémantickou funkci pádu.¹

Jau L. Tesnière’as (1959: 102 t.) išskyrė veiksmažodį, užimantį centrinę vietą sakinyje, ir aktantus (veiksmo dalyvius) bei circonstans (veiksmo aplinkybes). Tačiau jo sakinio modelis neišėjo iš sintaksės ribų. Fillmore’o „giluminiai“ linksniai yra reliacinio pobūdžio ir apibūdinami semantiškai. Jie atitinka tam tikrų universalių sąvokų, sprendimų tipus, kuriuos žmogus turi daryti apie įvykius, susijusius su juo ar vykstančius šalia jo, tokio tipo kaip „kas kažką padarė“, „kas su kuo atsitiko“, „kas pasikeitė“ ir pan. Fillmore’as (1968: 24–25) skiria 6 dažniausiai vartojamus „giluminius“ linksnius: 1) agentas [A] – veiksmo atlikėjo linksnis, 2) instrumentas [I] – veiksmo atlikimo priemonės linksnis, 3) datyvas [D] – veiksmą ar būseną patiriančio gyvo daikto linksnis, 4) faktityvas [F] – veiksmo ar būsenos rezultato linksnis, 5) lokatyvas [L] – veiksmo vietos linksnis, 6) objektyvas [O] – suprantamas semantiškai kaip daikto, į kurį nukreiptas veiksmas ar būsena, linksnis (perspėja, kad jo nereikia painioti su tiesioginio papildinio linksniu sintaksiniame lygmenyje). Be šių, dar mini direktyvą, beneficientą ir kitus „giluminius“, t. y. semantinius, linksnius.

Fillmorovy „hloubkové“ pády odrážejí sémantické funkce konstrukcí ve větě, zvýrazňují sémantický systém pádů a jsou univerzální, vhodné pro kterýkoli jazyk. V jednotlivých jazycích se liší pouze způsoby jejich vyjádření, označované jako povrchová struktura či povrchové pády (pádové koncovky, připojení předložek atd.). Předložkové konstrukce považuje Fillmore rovněž za pády a zkoumá je souběžně s „syntetickými“ pády. Pád podstatného jména u určitého slovesa může zastupovat i vedlejší věta (Chci, aby přišel).

¹ Fillmoreovy práce obsahují i tvrzení, že v propozičním rámci závisí výběr slovesa na výběru pádu; například sloveso běžet lze dosadit do rámce [______ A] (Dítě běží), otevřít do rámce [______ O+A] (Dítě otevřelo dveře), kde A je agent (vykonavatel děje) a O objekt chápaný nikoli syntakticky, nýbrž sémanticky (viz Fillmore 1968: 27, 31). Fillmore se zde snaží rozlišovat sémantické skupiny sloves podle sémantických funkcí jejich participantů (podstatných jmen). Na druhou stranu se v pracích Fillmora a dalších představitelů „pádové gramatiky“ postupně pevně ustálil názor, že sloveso má ve větě ústřední roli a že typ významu slovesa určuje výběr pádu podstatného jména i jeho význam. Brzy se ukázalo, že nejdůležitější je zkoumat sémantické typy sloves a specifikovat rysy, jimiž se jedna skupina sloves odlišuje od druhé a které určují sémantické funkce pádů podstatných jmen (viz Чейф 1975: 114 n.; 190 n.; Longacre 1976: 38).

69

Fillmorova teorie „hloubkových“ pádů měla přímý vliv na badatele zkoumající slovesnou valenci. Bylo rozvinuto pojetí sémantických funkcí odpovídajících Fillmorovým „hloubkovým“ pádům a při zkoumání slovesných a jmenných konstrukcí se rozlišuje více sémantických funkcí (až 20)², ačkoli ne všechny jsou vymezeny stejně přesně. V současnosti se zkoumá sémantická valence nejen sloves (Helbig, Schenkel 1975, Helbig 1982), ale i přídavných jmen (Sommerfeldt, Schreiber 1974).

Fillmore’as (1968: 21; 1977: 60) ne kartą pabrėžia „giluminių“ linksnių sintaksinę, o ne (tik) morfologinę prigimtį, t. y. jų priklausymą sakinio struktūros organizavimo lygmeniui. Jis nurodo, kad „giluminiai“ linksniai yra susiję su sakinio struktūros semantika ir šiuose rėmuose nagrinėjamas jų sintagminis, o ne paradigminis aspektas, t. y. „giluminiai“ linksniai atitinka tokius semantinius santykius, kurie sieja sakinio struktūros elementus vieną su kitu kontekste, o ne su kontrastų ar opozicijų sistema paradigminiame plane. Kai kurie valentingumo teorijos autoriai iš viso nepripažįsta linksniui gramatinės kategorijos statuso. Sakysim, Helbigas (1982: 59–62) teigia: „Linksnis nėra jokia kategorija, bet santykis, arba funkcija. Semantiniai linksniai negali būti apibrėžti semantiniais argumentų požymiais… Semantiniai linksniai apibrėžiami pagal predikato semantinius požymius, t. y. veiksmažodžio leksinius požymius… Semantinė predikato struktūra yra bazė semantiniam linksniui.“

0.5. V litevské jazykovědě se nejvíce zkoumaly významy jednotlivých pádů a případy jejich užití. Jonas Jablonskis (Rygiškių Jonas 1928) ve své knize „Pády a předložky“ poprvé podrobně analyzoval a formuloval významy pádů ve spisovné litevštině i v nářečích a uvedl také nesprávné případy užití pádů. Jeho práce určená pro praktické účely a školy měla velký význam pro rozvoj kultury litevského jazyka. Významy a termíny pádů, které formuloval Jablonskis, se dodnes používají při psaní různých mluvnic a studií o pádech. Na druhou stranu se Jablonského rozbor pádů a předložkových konstrukcí neopíral o jednotnou metodiku. V jeho knize jsou na jedné rovině nerozlišeně popsány jak syntaktické, tak sémantické významy pádů, tj. některé významy jsou vymezeny syntakticky (nominativ podmětu a jmenné části přísudku, genitiv neshodného přívlastku), jiné sémanticky (genitiv kvality a kvantity, instrumentál nástroje, cesty, času a rozdílu). Záleželo mu pouze na tom, aby popsal významy pádů a ukázal jejich rozmanitost. V té době se litevská jazykověda otázkami metodiky rozlišování pádových významů ještě nezabývala.

² Sémantické valenci litevských sloves se věnuje také „Slovník valence litevských sloves“ N. Sl žienė (1994: 20–25), který rozlišuje 20 sémantických funkcí; v knize E. Jakaitienė „Lexikální sémantika“ (1988: 62–63) je za týmž účelem uvedeno 23 sémantických funkcí. Tyto funkce lze dále rozčlenit nebo sloučit do větších skupin.

70

Ve stejné době jako Jablonského kniha vyšlo i další významné dílo o pádech v litevštině – E. Fraenkelovo „Syntax der litauischen Kasus“ (1928). Jde o práci spíše historického zaměření. Byla napsána německy, a mohla se proto ve větší míře rozšířit mezi zahraničními vědci, kteří se zajímali o litevštinu. V této práci jsou probírány údaje nejen ze současného jazyka a nářečí, ale i z našich starých písemných památek; historicky jsou vykládány syntaktické konstrukce s různými pády a užívání pádů v litevštině je srovnáváno s užíváním odpovídajících pádů v jiných indoevropských jazycích.

V posledních několika desetiletích byly napsány synchronní studie o jednotlivých pádech v současné litevštině (obhájené jako doktorské disertace): A. Laigonaitės (1957) o významech a užívání místních pádů (inesivu, ilativu, alativu); T. V. Bulyginos-Šmelio-vos o spojeních s genitivem (viz Булыгина-Шмелева 1960); A. Rasimavičiuse o slovesných spojeních s instrumentálem (viz Расимавичюс 1965), J. Kil-iause o místních konstrukcích, A. Ružės o časových konstrukcích s pády a předložkovými konstrukcemi (viz Килюс 1973; Руже 1977) ³. Uvedené práce pokrývají rozsáhlý materiál z analyzovaných pádů. Na rozdíl od Jablonského se zde významy pádů probírají s ohledem na celé spojení. Za zmínku stojí dvě poslední práce Kil-iause a Ružės, v nichž jsou východiskem zkoumání místní či časové významy a jejich odstíny se objasňují při probírání prostředků jejich vyjadřování – pádů a předložkových konstrukcí. V Kil-iausově práci jsou rozdíly ve významech pádů probírány na základě Jakobsonovy metodiky opozic a distinktivních rysů, která pomáhá odhalit systém místních významů v litevštině⁴.

Při zkoumání spojení jsou významy pádů a předložkových konstrukcí nejpodrobněji probírány ve vědeckých gramatikách litevštiny. V „Lietuvių kalbos gramatika“ (LKG 1976: 9–275) jsou uvedena pouze podřadná spojení. Základem jejich klasifikace je způsob vyjádření spojení, např. slovesná spojení s genitivem, dativem aj.; uvnitř těchto kapitol jsou pak podrobně rozlišeny významy pádů a předložkových konstrukcí. V „Dabartinės lietuvių kalbos gramatika“ (DLKG 1994: 483–571) se rozlišují tři druhy spojení podle typů syntaktických vztahů: vzájemně propojená, podřadná a souřadná. Jednotlivé typy spojení se dále podrobněji klasifikují podle významu. Rozlišují se čtyři zobecněné významy pádů a předložkových konstrukcí: subjektový, objektový, okolnostní a příznakový, které se dále podrobněji člení podle způsobu vyjádření⁵.

³ Srov. také práce o slovesných spojeních s předložkami a pády: V. Jovaišase – s dativem (viz Йовайшас 1964), E. Valiulytės – s akuzativem (viz Валюлите 1966), M. Čaikauska – s genitivem (viz Чайкаускас 1968).

⁴ Kil-iausova práce se odlišuje od Jakobsonova obecného významu, který není relevantní při analýze systému pouze místních významů pádů a předložkových konstrukcí.

⁵ Dėl subjekto, objekto ir aplinkybių semantinių funkcijų skyrimo žr. Ambrazas 1986: 27 t.

71

Pro litevskou jazykovědu je významný právě dokončovaný a vydávaný „Lietuvių kalbos veiksmažodžių junglumo žodynas“ N. Sližienė (1994–1998), v němž jsou u sloves zařazených do slovníku uvedeny také sémantické funkce pádových a předložkových konstrukcí, které na nich závisejí.

Za zmínku stojí také rozsáhlá práce Jonase Šukyse „Linksniai ir prielinksniai: vartosena ir normos“ (1998), velmi potřebná pro jazykovou kulturu, v níž se z hlediska norem podobně jako u Jablonského pojednává o užívání pádů a předložek ve spisovném jazyce v posledních několika desetiletích.

Samostatný článek by byl zapotřebí k přehledu a zhodnocení vydaných prací o významech pádů v litevštině. Zde jsou uvedeny pouze významnější publikace z této oblasti a pojednáno o jejich zaměření. V litevské jazykovědě zůstávají aktuální otázky klasifikace pádů a kritérií pro vymezování jejich funkcí.

0.6. Tento článek se zabývá pády substantiv a jejich ekvivalentů, které se pojí se slovesy nebo jmény. Rozlišují se syntaktické a sémantické funkce pádů. Každý pád plní ve větě současně určitou syntaktickou funkci a určitý počet sémantických funkcí. Za syntaktické se zde považují takové funkce, které jsou dány syntaktickými vztahy mezi slovy ve větě, např. nominativ, spojený se slovesem vzájemným vztahem, označuje původce děje nebo nositele stavu a má funkci podmětu (větného subjektu) (dítě běží, on je nemocný); akuzativ, spojený se slovesem silnou vazbou, tj. pro sloveso nezbytný, označuje přechod děje na objekt a plní funkci předmětu (větného objektu) (píše dopis); akuzativ spojený se slovesem slabou vazbou, tj. pro sloveso nezbytný není, má funkci příslovečného určení (odešel ráno)⁶.

Za sémantické se považují takové funkce pádů, které závisejí na sémantickém vztahu mezi slovesem či jménem a pádem, který se k nim připojuje, jako jsou Fillmoreovy „hloubkové“ pády a sémantické funkce („role“) představitelů valenční teorie. Rozhodující vliv na sémantický vztah mezi slovesem a pádem substantiva má sémantický typ slovesa.

Jednotlivé pády mohou mít nikoli jednu, ale několik syntaktických a sémantických funkcí. Jsou vzájemně propojeny, neboť vyplývají ze stejného vztahu mezi slovy. Pokud

⁶ Podmět, předmět a příslovečné určení se zde považují za syntaktické funkce substantiv a jejich ekvivalentů. Mezi takzvanými „slovními druhy“ a „větnými členy“, rozlišovanými v tradiční gramatice, ve skutečnosti existuje tento vztah: „slovní druhy“ jsou třídy slov se stejnými lexikálními a gramatickými rysy (substantivum, sloveso aj.), zatímco „větné členy“ nejsou ničím jiným než funkcemi těchto slovních tříd. Prvním lingvistou na světě, který zavrhl kategorii „větných členů“, byl Tesnière. Ve své knize „Éléments de Syntaxe Structurale“ uvádí: „Roli, kterou slova hrají při vyjadřování myšlenky (věty), budeme nazývat funkcí.“ A dále: „Zavedeme-li pojem funkce, pak ve větě Alfred frappe Bernard plní slovo alfred funkci subjektu (podmětu), Bernard funkci objektu (předmětu), zatímco frappe je slovesným centrem (uzlem)“ (viz jeho 1959: 39, 50). Viz k tomu také Halliday 1994: 25; v litevské jazykovědě Valeckienė 1998: 22, 34.

72

U určitého pádu při jedné syntaktické funkci se obvykle vyskytují určité sémantické funkce, při jiné syntaktické funkci pak jiné sémantické funkce. Syntaktické funkce závislé na syntaktických vztazích mezi slovy nejsou omezeny kontextem. Sémantické funkce jsou kontextem omezeny. Závisí na lexikálním významu vzájemně se vztahujících slov a na jejich sémantickém vztahu.

Článek se drží Kuryłowiczovy klasifikace pádů – rozlišují se gramatické a konkrétní pády. Na rozdíl od Kuryłowicze se zde však pojednává o sémantických funkcích jak konkrétních, tak gramatických pádů. Cílem je odhalit primární a sekundární funkce každého pádu, které jsou základem klasifikace pádů.

Gramatické pády

1.0. Stejně jako v jiných indoevropských jazycích patří i v litevštině mezi gramatické pády podle jejich primárních syntaktických funkcí nominativ, akuzativ a genitiv.

Nominativ

Nominativ podmětu

1.1.1. Nominativ se nejčastěji užívá ve funkci podmětu. To je jeho primární, dominantní syntaktická funkce. Tuto funkci má nominativ tehdy, když je ve větě spojen se slovesem a jeho syntaktickým protějškem vztahem vzájemné vazby (např.: Slunce svítí). Protože věty tohoto typu tvoří v litevštině velkou část, je nominativ podmětu velmi rozšířeným pádem u různých sloves a není omezen kontextem.

Nominativ má při plnění funkce podmětu zároveň různé sémantické funkce, které jsou do značné míry určeny sémantickým typem slovesa.

1) Nominativ agenta. Označuje vykonavatele děje, obvykle osobu nebo jinou živou bytost, někdy neživý předmět či aktivní fyzickou sílu schopnou děj vykonat, např.: Muži řezali prkna; Kůň okusuje trávu; Vítr žene mraky.

Nominativ s touto funkcí se pojí s tranzitivními i intranzitivními slovesy označujícími aktivní děj, který dosahuje určitého výsledku a vyžaduje od vykonavatele děje určité úsilí. Taková slovesa nejčastěji označují:

a) fyzickou činnost spojenou s určitým úkolem, např.: Lidé pracovali na polích; Dívka nabírala vodu; Žáci psali jablka;

b) duševní činnost, např.: Žák řešil úlohu; Profesor přednášel;

c) činnost spojenou s mluvením, např.: Přátelé hovořili o minulém roce; Žák odpovídal na otázky; Matka si stěžovala na svůj těžký úděl;

73

d) děj související s mezilidskou komunikací a kontaktem (sdělení, požadavek, prosba, výzva, rozkaz, přání, pozvání, poděkování apod.), např.: Otec oznámil svatbu svého syna; On prosil, aby mu půjčili knihu; Soused zval dál; Matka přikázala dětem, aby se učily;

e) děj související s pohybem, např.: Oni přešli les; Cestovatelé stoupali na horu; Ptáci odletěli do teplých krajů; Pes běžel po cestě;

f) okamžitý děj, např.: Muž udeřil pěstí do stolu; Host dal dítěti bonbon; Kdo vzal mou knihu?; Oni si vyměnili dárky;

g) změnu stavu věci, přechod z jednoho stavu věci do druhého, např.: Čarodějnice proměnila bratry v havrany; Otec se posadil ke stolu; Nemocný si lehl na bok;

h) činnost, kterou se osoba zabývá, např.: Oni se zabývali obchodem; Děti sbíraly v lese houby; Matka opravovala jídlo.

2) Nominativ pacienta. Označuje osobu, zvíře i neživou věc, na niž děj působí nebo kterou zachvátil určitý stav, např.: Syn podlehl vlivu přítele; Louka rozkvetla blatouchy.

Na rozdíl od agenta se nominativ pacienta pojí s intranzitivními slovesy, která obvykle vyjadřují různé mimovolní stavy a samovolné děje, nevyžadující úsilí původce děje. Srov. nominativ agenta a pacienta u sloves aktivního a samovolného děje: Vítr [Ag] ohýbal stromy a Strom [Pat] se ohýbal větrem.

Slovesa, s nimiž se pojí nominativ pacienta, nejčastěji označují:

a) fyzický stav osoby či věci a jejich polohu, např.: Dítě je nemocné; Člověk ztratil vědomí; Boty promokly od deště; Kvete pole pampelišek;

b) duševní stav a rozpoložení osoby, např.: On se často zlobí a rozčiluje; Všichni lidé chybují; Marytě se stýskalo po domově;

c) stavy osob a věcí související s existencí a bytím, např.: Oni žijí na vesnici; Jejich usedlosti na sebe navazují (žijí vedle sebe); Jejich byt se skládá ze tří pokojů;

d) stavy věcí vnímané smysly, např.: V dálce jako by se něco bělelo; Na nebi září hvězdy; Květiny voní;

e) fyzické stavy osob, zvířat a věcí související s mimovolními zvuky, které vydávají, např.: Babička chrápe; Stromy šumí ve větru; Letadla hučí;

f) stav osoby související s pohybem a přesunem, např.: Jonas jede vlakem; Otec jede na koni; Sestra letí letadlem;

g) samovolný fyzický děj, který probíhá na věci, např.: Žito se sype; Chléb kyne; Jemu se orosilo čelo potem;

h) počátek procesu a přechod do nového fyzického stavu, který zakouší osoba či věc, např.: Dítě se už uzdravuje; Člověk stárne; Květiny vadnou;

i) okamžitý děj, jehož výsledek zakouší osoba nebo věc, např.: Syn zahynul v boji; Dům se proměnil v hromadu trosek.

3) Kontentyvový nominativ. Označuje obsah děje nebo stavu. Tuto funkci má nominativ obvykle u intranzitivních sloves označují-

74

cích nevolní děje a stavy, např.: Oheň ohrožoval i ostatní budovy; Postihlo ho neštěstí; Starci se točila země pod nohama; Jonasovi se daří ve studiu; Ta práce mě omrzela.

4) Percipientní nominativ. Označuje prožívajícího a vnímajícího psychický stav. Tuto funkci má nominativ u tranzitivních i intranzitivních sloves označujících mentální děje nebo stavy související s myšlením, lidskou zkušeností a smyslovým vnímáním, např.: Sestra má ráda hudbu; Děti milují matku; Přemýšlel o budoucnosti; Bratři se usmířili; Otec pochyboval o obdržené zprávě.

5) Beneficientní nominativ. Označuje držitele něčeho, adresáta, osobu, v jejíž prospěch se děj vykonává nebo komu je určen. Tato funkce nominativu je vzácná, obvykle se vyskytuje u sloves dostat, mít, postrádat, např.: Dítě dostalo dárky; Stařec má peníze; Došla nám voda; Dozvěděl jsem se novinku.

6) Instrumentální nominativ. Označuje prostředek děje (obvykle neživou věc nebo jev). Tato funkce nominativu rovněž není častá, např.: Tvůj nůž dobře krájí maso; Píseň prosvětluje život; Čas hojí rány.

Kromě funkce podmětu má nominativ podstatného jména další syntaktické funkce: funkci přísudku, predikativního přívlastku, přístavku a příslovečného určení, tyto funkce jsou však pro nominativ druhotné. Nominativ podstatného jména se v těchto funkcích užívá méně často a jeho užití závisí na určitém kontextu.

Nominativ přísudku

1.1.2. Nominativ podstatného jména má syntaktickou funkci přísudku, stojí-li u pomocného slovesa být a shoduje-li se s nominativem podmětu v pádu a čísle, často také v rodě, např.: Otec byl učitelem. Užívání nominativu přísudku je podmíněno jeho shodou s nominativem podmětu.

Nominativ podstatného jména ve funkci přísudku má identifikační sémantickou funkci, např.: Nejsem básník ani pěvec Myk-Put; Bratr byl lékařem.

Zde se uvádí, do které třídy osob patří identifikovaná osoba vyjádřená nominativem podmětu⁷.

Nominativ predikativního přívlastku

1.1.3. Nominativ substantiva plní syntaktickou funkci predikativního přívlastku, je-li spojen dvojími syntaktickými vztahy: se slovesem se samostatným lexikálním významem a s nominativem podmětu, s nímž se shoduje v pádě, čísle a rodě.

⁷ Nominativ adjektiva a participia se v téže pozici užívá mnohem častěji a má charakterizační (kvalitativní) sémantickou funkci, např.: Jeden bratr byl bohatý a druhý zchudlý Balč. Zde adjektivum charakterizuje osobu vyjádřenou nominativem podmětu podle její vlastnosti.

75

Sémantickou funkcí tohoto nominativu je označovat stav či rozpoložení osoby nebo věci vyjádřené nominativem podmětu v době děje vyjádřeného slovesem, např.: Syn vyrostl v dobrého chlapíka LTt; Vlezl mu do ucha, otočil se a vylezl jako skvělý voják LTt.

Nominativ substantiva má funkci predikativního přívlastku zřídka. V této funkci se nejčastěji užívá nominativ adjektiva nebo jeho ekvivalentu, např.: Čáp přiletěl veselý.

Nominativ přístavku

1.1.4. Nominativ substantiva má syntaktickou funkci přístavku, když se připojuje k nominativu jiného substantiva a shoduje se s ním v pádě a čísle, často také v rodě.

Sémantická funkce nominativu přístavku (stejně jako ostatních pádů přístavku) je vymezovací. Nominativ přístavku modifikuje pojem hlavního substantiva a pomáhá charakterizovat označovanou osobu, někdy i neživou věc, např.: Kovář z Šilėnů Dundulis byl známý v celém okolí Myk-Put.

Nominativ okolnosti

1.1.5. Nominativ má syntaktickou funkci okolnostního určení (místa, času, množství), je-li připojen ke slovesu. Je vymezen kontextem a užívá se zřídka. U tohoto nominativu jsou často nezbytná modifikující slova, obvykle číslovky, zájmena a méně často přídavná jména.

Sémantické funkce nominativu okolnosti závisí na lexikálním významu podstatného jména.

1) Nominativ času. Funkci času má nominativ podstatných jmen označujících časové pojmy. Vyjadřuje četnost, opakující se časové intervaly, obvykle se zájmeny kas, kiekvienas, přídavným jménem dažnas, např.: Nuo tos dienos lokys pradėjo ateiti kas vakaras Balč; Ąžuolai dažni metai nušąla LKŽ; Kiekvienas pavasaris į sodybą parsk renda gand­rai; Juk aš ten rytas vakaras, žinau viską Žem.

2) Nominativ místa. Funkci místa získává v kontextu nominativ podstatných jmen označujících různé neživé objekty. Obvykle se pojí se zájmenem kas a označuje opakující se místo děje, např.: Kas šakytelė – tai gegutėlė kukavo d.

3) Nominativ množství. Funkci množství má nominativ podstatných jmen označujících množství a míru, obvykle s číslovkami, např.:

a) množství času: Jau antras mėnuo tėvas serga Grl;

b) délku cesty, vzdálenost: Reikėtų dar pavažiuoti koks kilometras; Gyvenom penki kilometrai nuo miestelio; Metras nuo namo augo šimtame­tis ąžuolas;

c) objem: Į tą puodą telpa du litrai.

76

Akuzativ

Akuzativ předmětu

1.2.1. Akuzativ podstatného jména má funkci předmětu, když se pojí s tranzitivními slovesy a označuje, na co je zaměřen děj vyjádřený slovesem. To je primární, dominantní syntaktická funkce akuzativu, např.: nést koš, psát dopis. Tento akuzativ je u tranzitivních sloves nezbytný. Realizuje vlastnost tranzitivity sloves.

Akuzativ předmětu se užívá v činných konstrukcích. Při převodu činných konstrukcí na trpné se akuzativ předmětu mění na nominativ podmětu, např.: Bratr sekal seno ⇒ Seno bylo sekáno bratrem. Na základě tohoto kritéria se uvedený akuzativ nazývá akuzativem přímého předmětu (viz DLKG 1994: 487).

Někdy se akuzativ předmětu pojí se slovesy, která jsou obvykle intranzitivní, mezi konstrukcemi je však pak rozdíl ve významovém odstínu, srov.: brodit se blátem, kde se zdůrazňuje, že pohyb probíhá za ponořování do bláta, a brodit se přes bláto, kde se označuje směr pohybu přes věc vyjádřenou akuzativem. Taková spojení jako jít na stráž, za prací jsou ustálená.

Akuzativ při plnění syntaktické funkce předmětu má také sémantické funkce, které závisí na sémantickém typu slovesa a jeho vztahu k podstatnému jménu.

1) A k u z a t i v p a c i e n t a. Označuje živou nebo neživou věc, na kterou působí děj nebo která je zasažena určitým stavem, např.: Otec krájí chléb; Kůň trhá trávu; Soused zapřáhl koně; Je mi nevolno; Dítě se osypalo pupínky.

Akuzativ pacienta se nejčastěji pojí s tranzitivními slovesy, která vyjadřují:

a) fyzický děj, který působí na věc vyjádřenou akuzativem pacienta, např.: Dívka nabírá vodu; Vítr čeří vlasy; Otec se zlostně zamračil;

b) mentální děj, který souvisí s věcí vyjádřenou akuzativem pacienta, např.: Připravoval práci do tisku; Matka přiměla syna pustit se do práce; Píseň rozjasňuje život;

c) stav a samovolný děj, který zahrnuje věc vyjádřenou akuzativem pacienta, např.: Dítě má kolo; V zimě nosím kožich, nosím rukavice; Bolí mě hlava; Polil mě pot;

d) okamžitý děj zaměřený na věc vyjádřenou akuzativem pacienta, např.: Matka koupila sýr; Dcera dala peníze matce; Zval mě na návštěvu; Sestra dostala dopis; Přítel mi půjčil kolo; Rodiče určili dceři nemalý podíl.

2) A k u z a t i v k o n t e n t u. Označuje obsah děje nebo stavu, který se obvykle chápe jako jev nebo živá či neživá věc, např.: Učitel vysvětlil úkol; Profesor přednáší; Otec pochopil situaci; Znám cestu; Vidím východisko.

77

Kontentyvový akuzativ se často pojí s tranzitivními slovesy, která označují:

a) fyzickou nebo mentální činnost, např.: Žáci hrají fotbal; On řeší úlohu; Oni projednali podmínky smlouvy;

b) činnosti a stavy vnímané smysly, např.: Sestra si oblíbila cestování; Děti spatřily zajíce; Slyšel jsem novinu; Zatajil se jí dech.

3) Akuzativ výsledku. Označuje následek a výsledek fyzické či mentální činnosti, tedy to, v co se mění předmět zasažený činností, např.: Matka vařila večeři; Ona stlouká máslo; Řemeslník staví dům; Otec seká dříví; Dívka tkala plátno na košile; Lidé obnovili pomník; On napsal knihu.

4) Akuzativ adresáta. Označuje osobu, na niž je činnost zaměřena. Akuzativ adresáta se často vyskytuje u sloves ptát se, prosit, např.: Ptal se přítele na radu; Prosil mě, abych mu půjčil peníze.

Kromě funkce předmětu má akuzativ i další syntaktické funkce: funkci příslovečného určení (míry, času), zřídka funkci predikativního přívlastku. Tyto funkce akuzativu jsou sekundární. Jsou omezeny kontextem, tj. lexikálním významem vzájemně souvisejících slov a určitými konstrukcemi.

Akuzativ příslovečného určení

1.2.2. Substantivum v akuzativu má funkci příslovečného určení, pojí-li se s tranzitivním nebo intranzitivním slovesem. Tento akuzativ se nejčastěji užívá ve dvou sémantických funkcích: 1) míry a množství a 2) času.

1) Akuzativ míry a množství. Tuto funkci má akuzativ takových substantiv, která již svým lexikálním významem označují míru a množství, nebo tento význam získávají v kontextu. U substantiva v akuzativu jsou často nezbytná modifikující slova: přídavná jména, číslovky, zájmena upřesňující míru a množství, nebo genitiv substantiva označující obsah množství či míry. Akuzativ míry a množství označuje:

a) množství a míru prostoru (délky, vzdálenosti), např.: Snad ujeli sotva kilometr Bt; Dítě už ušlo pět krůčků Kp;

b) množství a míru času (části dne, měsíce atd.), např.: Čekal jsem den, čekal jsem druhý Krėv; Už několikátý měsíc nikde nepracuje; Byl jsem měsíc pryč Šl;

c) množství a míru hmotnosti, např.: Vymlátil sto centnerů žita Skp; Smíchal jsem kilogram másla;

d) množství a míru objemu, např.: Snědl talíř polévky; Napojil jsem (krávu) třemi vědry vody Skp.

Akuzativ míry, pojí-li se se superlativem přídavného jména (s vyjádřeným nebo předpokládaným pomocným slovesem), označuje rozdíl v míře vlastnosti, např.: Bratr je o dva roky mladší Krtn; Tato deska je o tři stopy delší.

78

Samotný akuzativ je podstatné jméno vyjadřující časové či prostorové množství a míru (rok – věk, stopa – délka apod.).

2) Akuzativ času. Tuto funkci má akuzativ takových podstatných jmen, která označují časové pojmy: části dne (ráno, večer, den, noc), roční období (jaro, léto, podzim, zima), měsíce, týdny, dny i různé časové fáze. U podstatného jména v akuzativu jsou často nezbytná rozvíjející slova: přídavná jména, číslovky a zájmena.

Akuzativ času označuje:

a) okamžitý nebo poněkud déle trvající čas děje v časovém úseku označeném podstatným jménem, např.: Včera večer jsi vyletěla sama spát Žem; V létě naši krávu zabil blesk; V těžké chvíli podej člověku pomocnou ruku Myk-Put; Rapolas téhož dne odešel z Geišiů do Saveikiů Vaižg; Jednoho odpoledne jsme si lehli k odpočinku;

b) trvání děje zahrnující celý časový úsek označený podstatným jménem, např.: Taková práce i v noci! Ktk; Celé dny pobíhal po ulicích Balč;

c) frekvenci děje – opakující se časové úseky, nejčastěji se zájmeny kiekvienas, -a, kas „každý“ a přídavným jménem dažnas, -a „častý“, např.: Každý týden jezdil na lov Balč; Na jaře bylo třeba stěhovat věci do vozů Žem; Často prší;

d) trvání výsledného stavu zahrnující časový úsek označený podstatným jménem, nikoli během děje, nýbrž po jeho uskutečnění v budoucnosti (akuzativ trvání stavu), např.: Odjel na tři týdny do zahraničí; Nemocný na chvíli usnul; Cestu jsem odložil o měsíc; Dříví vystačí na dvě zimy.

Akuzativ predikativního přívlastku

1.2.3. Tuto syntaktickou funkci má zřídka akuzativ podstatného jména a jeho ekvivalentu, který je spojen dvojími syntaktickými vztahy: se slovesem se samostatným lexikálním významem a s akuzativem předmětu, s nímž se shoduje v pádu, čísle a rodě.

Sémantickou funkcí tohoto akuzativu je označovat stav či situaci osoby nebo věci vyjádřené akuzativem předmětu v době děje označeného slovesem, např.: Hle, tady v koutě stála „Šarkė“, nevěstino věno; přivedla ji ještě jako telátko Krėv; Jakoby se dnes viděl jako student.

Mnohem častěji se ve větných konstrukcích tohoto typu užívá ve funkci stavu akuzativ přídavného jména a jeho ekvivalentu, např.: Lišku chytili živou.

Genitiv

1.3. Na rozdíl od nominativu a akuzativu podstatných jmen, které se obvykle pojí se slovesy, se genitiv užívá nejen se slovesy, ale velmi často také s jinými podstatnými jmény a jejich ekvivalenty. Často je výsledkem nominalizace nebo jiné transformace slovesných konstrukcí s nominativem či akuzativem-

79

nominativem nebo akuzativem. Ze synchronního hlediska je genitiv v těchto případech odvozeným jevem.

Genitiv u podstatných jmen

Přívlastkový genitiv

1.3.1.1. Genitiv podstatného jména má syntaktickou funkci přívlastku, je-li řízen jiným podstatným jménem a modifikuje jeho význam. Přívlastkový genitiv obvykle stojí před modifikovaným podstatným jménem. Má mnoho sémantických funkcí.

1) G e n i t i v s u b j e k t u a o b j e k t u. Tuto funkci má genitiv připojený ke slovesným podstatným jménům. Konstrukce genitivu se slovesným podstatným jménem je nominalizací slovesných konstrukcí s nominativem podmětu nebo akuzativem předmětu (viz Fillmore 1968: 49). Při nominalizaci slovesné konstrukce se nominativ nebo akuzativ připojený ke slovesu mění na genitiv, např.:

genitiv subjektu: les šumí ⇒ š u m ě n í l e s a, srdce bije ⇒ b i t í s r d c e, dítě se směje ⇒ s m í c h d í t ě t e;

genitiv objektu: kácí les ⇒ k á c e n í l e s a, píše dopis ⇒ p s a n í d o p i s u, zalévá zahradu ⇒ z a l é v á n í z a h r a d y.

Někdy se vyjádření funkcí genitivu subjektu a objektu shoduje. Řekněme, že ze slovesných konstrukcí: otec nese a nesou otce vzniká táž nominalizace: nesení otce. Jde o dvojznačnost. Rozdílnou funkci genitivu v tomto případě ukazuje širší kontext.

Genitiv subjektu a objektu, který přímo souvisí s nominativem podmětu nebo akuzativem předmětu, se užívá velmi široce a je dominantní. Z každé slovesné konstrukce s nominativem nebo akuzativem lze odvodit konstrukci s genitivem tohoto druhu. Proto jsou funkce genitivu v minimálních konstrukcích primární.

Dílčí sémantické funkce genitivu subjektu a objektu jsou stejné jako funkce odpovídajícího nominativu nebo akuzativu ve slovesných konstrukcích.

Genitiv subjektu má tyto sémantické funkce:

a) g e n i t i v a g e n t u. Označuje vykonavatele děje, např.: h r a n í d í t ě t e (⇐dítě si hraje), š t ě b o t p t á k ů (⇐ptáci štěbetají);

b) g e n i t i v p a c i e n t u. Označuje nositele prožitku děje nebo stavu, např.: s p á n e k d í t ě t e (⇐dítě spí), k v e t e n í k v ě t i n (⇐květiny kvetou), viz 1.1.1.

Genitiv objektu má tyto sémantické funkce:

a) g e n i t i v p a c i e n t a. Označuje osobu, zvíře nebo neživou věc, na kterou působí děj nebo která je zasažena určitým stavem, např.: j e z d ě n í n a k o n i (⇐jezdí na koni), k á c e n í l e s a (⇐kácí les), k u p o v á n í b o t (⇐kupuje boty);

80

b) genitiv kontentyvu. Označuje obsah děje nebo stavu, např.: čtení přednášky (⇐čte přednášku), znalost situace (⇐zná situaci), viz 1.2.1.

Ostatní sémantické funkce genitivu, který plní syntaktickou funkci přívlastku, jsou druhotné. Závisí na kontextu, tj. na lexikálních významech tohoto genitivu a řídícího substantiva a na jejich vzájemném vztahu.

2) Posesivní genitiv. Označuje, komu co patří. Sémantický vztah tohoto genitivu a řídícího substantiva je velmi různorodý:

a) vztah osoby, zvířete nebo věci jako celku a její části. Celek označuje genitiv, jeho část pak řídící substantivum, např.: noha dítěte, hříva koně, zuby hrábí, vrchol hory, květ jabloně;

b) vztah produktu a jeho původu či zdroje. Původ nebo zdroj označuje genitiv, samotný produkt pak řídící substantivum, např.: březová míza, dešťová voda, kozí mléko, slunečnicový olej, rybí tuk;

c) vztah vlastnosti či stavu a jejich nositele. Vlastnost nebo stav označuje řídící substantivum, jejich nositele pak genitiv, např.: radost matky, klid srdce, život člověka, význam slova;

d) příbuzenské vztahy, vztahy podřízenosti a vlastnictví, např.: manžel dcery, bratr otce, syn učitele, včelí královna, vedoucí skupiny, velitel oddílu, Kudirkovy spisy.

3) Charakterizační genitiv. Popisuje a charakterizuje věc označenou řídícím substantivem. Svou funkcí se tento genitiv blíží přídavnému jménu. Jeho sémantický vztah k řídícímu substantivu se liší od vztahu posesivního genitivu. Charakterizačním genitivem se věc popisuje:

a) zdůrazněním její kvality (genitiv kvality neboli charakterizační genitiv; často vyžaduje modifikované slovo), např.: muž vysoké postavy (srov. vysoký muž), žena dobrého srdce (srov. dobrosrdečná žena), dítě štěstěny;

b) vyjádřením podobnosti s nějakou věcí (genitiv podobnosti), např.: srdce z kamene (srov. kamenné srdce), zdraví koně „jako u koně, silné“, myšlenky ze zlata (srov. zlaté myšlenky), šaty lněné barvy, listy ve tvaru peří (srov. peřenité listy);

c) označením materiálu či jednotlivé složky, z níž je věc vyrobena nebo z níž se skládá (genitiv materiálu), např.: prsten ze zlata (srov. zlatý prsten), bramborová kaše (srov. kaše z brambor), jablečné víno, sněhulák, králičí čepice „z králičí kožešiny“, žitné pole, třešňový sad;

d) označením účelu věci (genitiv účelový), např.: oční kapky, vosk na podlahu, výstavní paláce;

e) uvedením názvu věci (genitiv názvový), např.: Gedimino gatvė, S. Nėries vidurinė mokykla, gruodžio mėnuo, lietuvių kalba.

4) Genitiv množství. Tento genitiv svým vlastním lexikálním významem označuje míru času, prostoru, objemu, hmotnosti i množství a podle toho vymezuje řídícím

81

podstatným jménem označovanou věc. Proto se blíží určujícímu genitivu, např.: měsíční dítě, cesta dlouhá pět kilometrů, sud o čtyřech vědrech, štika o hmotnosti dvou kilogramů.

K hlavnímu podstatnému jménu se často připojují dva genitivy, z nichž jeden (spolu s číslovkovým adjektivem) označuje míru, množství či velikost, zatímco druhý druh míry či množství (čas, prostor, objem apod.); druhý z nich není vždy nutný, např.: syn ve věku dvaadvaceti let, tři metry dlouhý, dva metry široký koberec, desky o tloušťce dvou palců, plátno dlouhé šest sáhů, tele o hmotnosti dvaceti pěti kilogramů. Vedle dvou genitivů podstatných jmen je genitiv číslovkového adjektiva v této konstrukci třetím členem. Připojuje se k prvnímu genitivu a pomáhá mu vyjadřovat míru a množství. Vztah genitivů znázorňují závorky a šipky směřující k závislým slovům:

{[(Dvaadvaceti) ← let] → věku} ← syn.

5) Genitiv místa. Tento genitiv svou lexikální významovou složkou označuje pojem místa – vyjadřuje místo či plochu, kde se nachází věc označená hlavním podstatným jménem. Některé genitivy získávají místní význam pouze v určitém kontextu (s určitým určovaným slovem). Např.: zahradní tráva, vesnický dům, horská řeka, dvorní divadlo, domácí úkoly, luční květiny, nádvoří hradu, lesní plody.

6) Genitiv času. Tento genitiv označuje dobu, kdy nastává jev, stav či věc vyjádřená hlavním podstatným jménem, např.: ranní rosa, podzimní práce, letní horko, velikonoční jitro, zimní mráz. Genitiv sám vyjadřuje časový pojem nebo získává časový význam v kontextovém vztahu k hlavnímu podstatnému jménu.

Genitiv místa a času nesouvisí s nominativem a akuzativem odpovídající funkce, protože ty se obvykle pojí se slovesy a označují místo a čas děje, zatímco genitiv se pojí s podstatnými jmény a označuje místo a čas věci. Genitiv času může být synonymní s akuzativem času pouze tehdy, když se akuzativ pojí s podstatnými jmény, srov.: noční práce a práce v noci.

Genitiv v syntakticky nerozčlenitelné konstrukci

1.3.1.2. V některých případech je genitiv podstatného jména řízen jiným podstatným jménem nebo jeho ekvivalentem, někdy adjektivem, a oba pak tvoří syntakticky nerozčlenitelnou konstrukci, která plní funkci příznačnou pro řídící slovo, např.: Do chalupy se vrátil zástup dětí. Zde má spojení zástup dětí syntaktickou funkci podmětu. V takových syntakticky nerozčlenitelných konstrukcích stojí genitiv připojený k podstatnému jménu obvykle v postpozici za řídícím podstatným jménem. Má dvě sémantické funkce. Jsou určovány kontextem a jsou sekundární.

82

1) Genitiv obsahu množství. Funkce tohoto genitivu závisí na lexikálním významu řídícího podstatného jména. Řídící podstatné jméno označuje míru, množství času, prostoru, objemu, hmotnosti, rozsahu apod., zatímco jím řízený genitiv označuje obsah této míry či množství, např.: uplynul rok času, pět kilometrů cesty, metr plátna, kilogram másla, vůz sena, sud zelí, skupina studentů. Srov. genitiv množství, jehož funkce závisí nikoli na řídícím podstatném jménu, nýbrž na lexikálním významu samotného genitivu (viz 1.3.1.1, 4).

Někdy se funkce genitivu množství a genitivu obsahu množství shodují, tj. výrazy s jedním i druhým genitivem znamenají totéž, srov.: cesta pěti kilometrů (genitiv množství) a pět kilometrů cesty (genitiv obsahu množství); metr (na délku) plátna (genitiv množství) a metr plátna (genitiv obsahu množství). Genitiv množství více zdůrazňuje měřený předmět, zatímco genitiv obsahu množství zdůrazňuje množství či míru dané věci.

Funkce obsahu množství je zvláště typická pro genitiv podstatného jména připojený k substantivním číslovkám (a) nebo k číslovkovým zájmenům užívaným substantivně (b):

a) deset mužů, trojice kusů dobytka, patnáct let, čtyřicet kilometrů, sto litasů, dva a půl dne, jeden a půl palce;

b) několik dětí, několik let, tucet kilogramů, tucet žen.

K substantivním číslovkám a zájmenům se mohou připojit dva genitivy podstatných jmen či substantivních slov, z nichž jeden označuje množství nebo míru a druhý obsah tohoto množství či míry, např.: devatenáct měr pšenice, deset párů rukavic, dvacet hektarů půdy, tucet kilogramů medu, srov. ustálená spojení: desítky tisíc lidí, stovky a stovky labutí.

Genitiv podstatného jména označující obsah množství se připojuje také k přídavným jménům s významovým odstínem množství: plný, -á, plný, -á, naplněný, -á, hojný, -á, bohatý, -á (a), zvláště pak k neutrálním tvarům označujícím množství nebo nabývajícím tohoto významu v kontextu: málo, mnoho, hojně, hluboko, dlouho, úzko, těsno (b), např.:

a) plný sil, plný radosti, koš plný ryb, jáma plná vody, bohatý penězi;

b) málo chleba, hodně, málo místa, hojně trávy, hluboko sněhu, dlouhý, krátký den, černo lidí.

2) Genitiv vyloučení. Funkce tohoto genitivu závisí na lexikálním významu řídícího slova. Řídící slovo vyžaduje genitiv označující, z čeho se vyčleňuje označovaný předmět. Genitiv vyloučení vyžadují:

a) neurčitá zájmena substantivní nebo užívaná substantivně: co, mnoho co, který, -á, který, -á, nějaký, -á, jeden druhý, jedna druhá, ani jeden, -á, takový, -á, jeden, -a atd. Připojuje se k nim genitiv množného čísla podstatných jmen označující celek, z něhož se vyčleňuje neurčitý předmět označený zájmenem – část celku, např.: Budou tu nějací lidé? Tršk; Mnoho lidí z Užuožeri

83

rolníci chtěli mít čápy i na svých usedlostech Vien; Ach, jak se mnohá z našich bylin tak zvrhla, že ani stará žena už se zcela vyčerpaná nesedí Don;

b) neurčitá substantivní zájmena: kdo, kdosi, kdoví kdo, někdo. K nim se připojuje genitiv maskulina jednotného čísla adjektiva užitého substantivně, který má zobecňující význam. Genitiv adjektiva označuje celek vlastnosti, zatímco zájmeno – neurčitou část tohoto celku, např.: Proto někteří nevěří, že z toho bude něco dobrého Myk-Put; Mladá nevěsta si přinesla s sebou i něco světlého rš; Buben znamenal, že bude oznámeno něco důležitého Myk-Put;

c) jednotlivá adjektiva nestupňovaného stupně stojící v pozici substantiva, která svým lexikálním významem označují určité vyčlenění: poslední, první, vzácný atd. K nim se připojuje genitiv množného čísla, zřídka jednotného, substantiv nebo substantivních zájmen, označující, z čeho se daná věc vyčleňuje, např.: Poslední z nich ještě pořád hlučeli v Januliově vesnici Vien; Jen málokdo z jejich rodu se dožil vysokého věku Vien.

Genitiv u sloves

Genitiv předmětu

1.3.2.1.1. Genitiv substantiva má syntaktickou funkci předmětu, je-li připojen ke slovesu a označuje objekt, na který přechází děj. Tento genitiv v mnoha případech souvisí s akuzativem předmětu, neboť konstrukce s genitivem jsou často transformacemi konstrukcí s akuzativem. Takové genitivy jsou odvozeným jevem.

Při plnění syntaktické funkce předmětu má genitiv substantiva několik sémantických funkcí. Obvykle závisí na doplňujícím kontextu a pro genitiv jsou sekundární.

1) Genitiv záporu. Akuzativ předmětu se pojí s kladnými tranzitivními slovesy bez záporu. Přidá-li se ke slovesu zápor ne, akuzativ se automaticky mění na genitiv, např.: miluje syna a nemiluje syna, plel zahradu a neplel zahradu, trhal jablka a netrhal jablka, rozumím ti a nerozumím ti, znám cestu a neznám cestu.

Genitiv zde stejně jako akuzativ označuje objekt děje, pouze záporné sloveso (zápor ne) popírá zaměření děje na objekt.

Genitiv záporu se užívá i v případech, kdy se k zápornému slovesu připojuje také infinitiv kladného slovesa, k němuž se pojí genitiv, např.: mohl koupit dům a nemohl koupit dům, pomohl nést stůl a nepomohl nést stůl.

Genitiv záporu u substantiv označujících míru a množství, připojený k zápornému slovesu, má dodatečný odstín množství, který mění význam celého výpovědi, např.: pracoval hodinu a nepracoval ani hodinu. Poslední výpověď

84

znamená, že pracoval méně než hodinu, celou hodinu nepotřeboval. Srov. také: ujel dva kilometry a neujel (ne) dva kilometry (ještě neujel další dva kilometry), vážil kilogram a nevážil (ani) kilogram (chybělo do kilogramu).

2) Genitiv části neboli neurčitého množství také souvisí s akuzativem přímého předmětu. U týchž sloves akuzativ označuje celý předmět, zatímco genitiv jeho část. Genitiv obvykle nabývá funkce vyjádření části a neurčitého množství, když označuje konkrétní předměty, často látky, které lze rozdělovat na části. Genitiv části má také odstín množství. Např.: koupil šunku, sýr (celé) a koupil šunky, sýra (neurčité množství, část), avšak vedle koupil dům nelze říci: *koupil domu. Je třeba tedy říci: koupil část domu. Srov. také genitiv části: jedl masa, zeleniny, pil mléka, kávy (neurčité množství) a jedl maso, zeleninu, pil mléko, kávu (bez odstínu významu množství).

Důležité je zde také užití tvarů jednotného a množného čísla. Např.: máme zelí (celé) a máme zelí (část); máme dvě hlávky zelí a máme zelí (neurčité množství, více než jedna).

Funkci vyjádření neurčitého množství může mít také genitiv abstraktních podstatných jmen, jestliže označuje pojmy dělitelné na části či jednotky, např.: máme starosti, nápady, myšlenky.

Genitivu části je blízká také taková funkce genitivu, kdy je děj zaměřen na objekt na krátkou dobu, např.: Dej mi nůž (půjč mi ho na chvíli, na krátkou dobu). V této funkci se genitiv používá ve větší míře ve východních aukštaitských nářečích.

3) Genitiv úplnosti neboli hojnosti. Tento genitiv se obvykle užívá u sloves s předponou pri-, např.: přišlo lidí, napršelo vody. Tatož tranzitivní slovesa bez předpony pri- vyžadují akuzativ, zatímco slovesa s touto předponou genitiv, např.: lil vodu a nalil vody, sekal seno a nasekal sena.

4) Genitiv finitivu. Tento genitiv označuje cíl nebo účel děje. Je omezen tím, že se nejčastěji užívá se slovesy pohybu, např.: odešel pro chléb, jede pro lékaře, scházejí se na oběd. V takových konstrukcích se ke slovesu často připojuje infinitiv, který pak řídí genitiv. S infinitivem je funkce cíle a účelu výraznější a konkrétnější, např.: odjel kosit louky; vydal se navštívit sestru. V těchto konstrukcích je infinitiv nezbytný, nelze jej vypustit.

5) Genitiv konatele (agenta) a proživatele stavu (pacienta). Tento genitiv se užívá v pasivních konstrukcích, které jsou transformacemi odpovídajících aktivních konstrukcí, např.: Otec píše dopis ⇒ Dopis je psán otcem; Dítě je nemocné ⇒ Dítětem je trpěno. Když sloveso označuje aktivní děj, genitiv v pasivní konstrukci označuje konatele děje. Když sloveso označuje stav, genitiv v pasivní

85

V takové konstrukci genitiv vyjadřuje nositele stavu. V konstrukcích posledního typu se užívá tvar příčestí trpného v neutru.

1.3.2.1.2. Kromě uvedených funkcí genitivu předmětu, které jsou omezeny zvláštním kontextem a mají kontextově podmíněné dodatečné sémantické odstíny, se užívá genitiv předmětu řízený určitými slovesy, který svou povahou odpovídá akuzativu předmětu. Stejně jako uvedený akuzativ označuje, na co je zaměřen děj vyjádřený slovesem, a genitiv je pro označení tohoto zaměření děje na objekt u daných sloves nezbytný. To, že určitá slovesa k vyjádření zaměření děje na objekt nutně vyžadují nikoli akuzativ, nýbrž genitiv, závisí na lexikálním významu těchto sloves, např.: bijo tėvo, gaili vaiko, ieško tiesos, ilgisi tėvų, laukia giedros, nori pieno, prašo pinigų, reikia mėsos, siekia mokslo, trokšta žinių, vengia barnių.

V pasivních konstrukcích se tyto genitivy předmětu ne vždy mění v nominativ podmětu, např.: Vaikas bijo tėvo nelze transformovat ⇒ *tėvas bijomas vaiko, říká se: Vaiko bijoma tėvo. Někteří litevští lingvisté považují tento genitiv za genitiv přímého předmětu (DLKG 1994: 488), jiní za genitiv nepřímého předmětu (Labutis 1994: 54). To pouze ukazuje, že kritérium transformace pasivních konstrukcí není dostatečné k rozlišení druhů předmětu.

Sloves, která nutně vyžadují genitiv k označení zaměření děje na objekt, je mnohem méně než sloves vyžadujících akuzativ. Proto Kurylowicz (1960: 138, 143, 146) považuje takový genitiv, stejně jako odpovídající dativ a instrumentál, za kombinační varianty akuzativu přímého předmětu. Základní variantou je akuzativ předmětu. U ostatních pádů je tato funkce sekundární.

Uvedený genitiv předmětu má nejčastěji sémantickou funkci kontentiva. Označuje obsah děje nebo stavu, např.: Sesuo bijo griaustinio; Vaikai laukia svečių; Mergaitė ilgėjosi motinos.

Genitiv kontentiva se někdy pojí s přídavnými jmény, která jsou svým lexikálním významem blízká uvedeným slovesům. Tento genitiv označuje obsah vlastnosti, např.: godus turto (srov. geisti turto), reikalingas pinigų (srov. reikia pinigų), skolingas malkų (srov. skolintis malkų), vertas meilės.

Takový genitiv se užívá také u přídavných jmen v neutru, např.: baisu karo, čia teisybės nepanašu.

Genitiv přísudku

1.3.2.2. Genitiv plní syntaktickou funkci přísudku, stojí-li s pomocným slovesem. Vyžaduje modifikované slovo (přídavné jméno, příčestí). Tento genitiv má sémantickou funkci popisnou neboli kvalitativní, např.: Jis

86

byl kulatého obličeje; Ona má dobré srdce. Srov. predikativní instrumentál téže sémantické funkce 2.2.2.

Vztah gramatických pádů

1.4. Nominativ a akuzativ podle svých primárních syntaktických funkcí tvoří opozici: zaměření / nezaměření děje na objekt. Příznakový je v této opozici akuzativ, který označuje objekt, na nějž je děj zaměřen. Nominativ podmětu takový rys nemá. Je neoznačeným členem opozice. Podle své povahy je opozice mezi nominativem podmětu a akuzativem předmětu nikoli sémantická, ale syntaktická. Je podložena primárními syntaktickými funkcemi těchto pádů (viz Kurylowicz 1960: 149).

Genitiv se řadí ke gramatickým pádům proto, že jeho primární funkce podmětu nebo objektu souvisí s primárními funkcemi nominativu podmětu nebo akuzativu předmětu, tj. tyto genitivy jsou důsledkem nominalizace slovesných konstrukcí s nominativem nebo akuzativem. Mezi genitivy připojenými k podstatným jménům jsou dominantní. Ostatní funkce genitivu připojeného k podstatným jménům jsou sekundární.

Genitiv připojený ke slovesům je nejčastěji transformou slovesných konstrukcí s akuzativem (viz genitiv negace, části, celku, činitele děje a proživatele stavu 1.3.2.1.1.). Jeho funkce jsou sekundární a omezené kontextem. Vzhledem k úzkému užití je sekundární také funkce předmětu v genitivu vyjadřující přechod děje na objekt, která odpovídá funkci přímého předmětu v akuzativu.

Nominativ, akuzativ a genitiv, které se vzájemně vztahují a odlišují se podle svých primárních syntaktických funkcí, tvoří jádro pádové kategorie. Ve větné struktuře jsou dominantními pády. Na druhé straně je genitiv, jak ukazují jeho transformy z nominativu a zejména z akuzativu, ze synchronního hlediska jevem odvozeným. Proto v pádovém systému není na stejné úrovni jako akuzativ a nominativ, které vůči genitivu tvoří základní struktury.

Konkrétní pády

2.0. Ve srovnání s gramatickými pády závisejí funkce konkrétních pádů do značné míry na kontextu. Často je omezuje lexikální význam podstatného jména. Kromě toho jsou pro ně charakteristické syntaktické funkce příslovečného určení. Na rozdíl od gramatických pádů, u nichž jsou příslovečné a jiné na kontextu závislé funkce sekundární, jsou u konkrétních pádů primární. Ke konkrétním pádům patří dativ, instrumentál a lokál.

87

Datív

Datív předmětu

2.1.1.1. Tuto syntaktickou funkci má datív, který se pojí jak s tranzitivními slovesy – spolu s akuzativem předmětu, tak s intranzitivními slovesy, někdy s adjektivy středního rodu za pomocného slovesa. Označuje osobu nebo věc, na niž je děj zaměřen, ale ve větě není vždy nezbytný, zvláště u tranzitivních sloves. Při převodu činných konstrukcí na trpné, kdy se akuzativ předmětu mění na nominativ podmětu, zůstává datív předmětu zpravidla nezměněn, např.: Matka ušila šaty dívce ⇒ Šaty byly matkou ušity dívce. Podle tohoto kritéria lze uvedený datív považovat za datív nepřímého předmětu.

Při plnění syntaktické funkce nepřímého předmětu má datív zároveň různé sémantické funkce, které do značné míry závisí na tom, zda podstatné jméno vyjádřené dativem označuje osobu, nebo věc.

1) Datív beneficienta. Tento datív označuje osobu, v jejíž prospěch či neprospěch se děj vykonává. Pojí se s tranzitivními slovesy spolu s akuzativem přímého předmětu nebo partitivním genitivem. Akuzativ a partitivní genitiv vypovídají, na co je děj zaměřen, zatímco datív označuje, v čí prospěch se vykonává, např.: píše dopis otci, dává peníze matce, dcerám slíbil velké věno, vysvětlil chlapci úlohu, jí podal pomocnou ruku, půjčil sousedce chleba, upekl dětem koláč, dal dívkám ořechy.

Tento datív může někdy označovat i neživou věc, ta je však z kontextu chápána jako skupina osob, kolektiv, např.: sekal seno pro celou vesnici (=pro obyvatele celé vesnice), splnil povinnost vůči panství (=vlastníkům panství), přidělil prostředky škole (do působnosti vedení školy), srov. přidělil prostředky na opravu školy (účelová funkce).

2) Datív adresáta. Tento datív označuje osobu – adresáta s odstínem přivlastnění. Také se pojí s tranzitivními slovesy spolu s akuzativem předmětu. Akuzativ označuje, na co je děj zaměřen, zatímco datív označuje osobu, jíž náleží věc vyjádřená akuzativem, např.: políbil matce ruku, ostříhal dítěti vlasy, pooral sousedům pole, vítr jí rozcuchal vlasy, on mi značně ubral na zdraví, jí se zatajil dech, jemu ukradli koně.

Tento datív lze nahradit genitivem: políbil matce ruku ⇒ políbil matčinu ruku, tyto konstrukce však mají odlišný významový odstín.

3) Datív percipienta. Tento datív označuje osobu, které se něco přihodí, která něco má, něco zakouší nebo hodnotí. Pojí se s intranzitivními slovesy vyjadřujícími stav nebo samovolný děj, často spolu s nominativem podmětu, např.: omrzela mě ta práce, děti omrzela taková zima, tobě

88

líbit se ty květiny, dlouho se nestalo neštěstí, zmocňuje se mě závist, mně ani nesmrdí, ani nevoní, jemu to nepřišlo na mysl, země se mu točila pod nohama, co ti je?, Zose se bez jakékoli práce nesmírně vlekl čas, po těch lécích se Eleně nepřitížilo, dítěti se zželelo psa, nám stačí chléb.

Stejnou funkci má dativ spojovaný se stavovým intranzitivním slovesem s infinitivem, např.: musíme jít, daří se mu pracovat (srov.: práce se mu daří), bratr musel dlouho čekat, omrzelo mě plést.

Uvedená funkce je rovněž charakteristická pro dativ, který se pojí s přísudkovými přídavnými jmény středního rodu s pomocným slovesem (to se často vypouští). Může se k nim připojovat také infinitiv jiného slovesa. Dativ označuje osobu, která zakouší určitý stav nebo jej hodnotí, např.: je mi smutno, bojím se, nudím se, je nám tu veselo, je mi tu krásné žít, těžko se mi to říká, rodině je málo chleba, zdravému je i bota zdravá, jemu je všechno jasné, jsem povinen tvou pomocí.

4) Dativ experienceru. Tento dativ se rovněž pojí s přísudkovými přídavnými jmény středního rodu s pomocným slovesem (to se často rozumí) a označuje nikoli osobu, nýbrž pouze její část, která zakouší určitý tělesný stav, např.: je mi líto očí (štípou oči), nohám je drsno (při chůzi po strništi píchá), rukám je zima, srov. je mi zima na ruce.

5) Dativ finitivu. Označuje určení nebo cíl děje. Funkci určení má dativ takových podstatných jmen, která označují konkrétní věci. Pojí se s tranzitivním slovesem s akuzativem (genitivem) předmětu a ukazuje, které věci je určena věc vyjádřená akuzativem, např.: řezal desky na podlahu, brousil zuby na hrábě, tkal plátno na košile, koupil látku na šaty, kácel keře na dříví, dostal žitnou mouku na chléb.

K tomuto dativu se často přidává infinitiv slovesa: koupil kosu na sekání sena, vezl cihly na stavbu domu, otesával kůly na přivázání rajčat, stloukal smetanu na máslo.

Funkci cíle má zpravidla dativ takových podstatných jmen, která označují abstraktní a zobecněnou věc. Pojí se jak s tranzitivními, tak s intranzitivními slovesy a ukazuje, za jakým účelem se děj vykonává, např.: připravoval práci k tisku, nechala si ušít šaty na svatbu, hledá místo k odpočinku, vyčlenil prostředky na studium, nestačilo peněz na poplatky, vezl dokumenty ke stavbě, připravoval se na cestu, připravoval se na zkoušky, soustředil se k modlitbě.

2.1.1.2. Poměrně málo sloves vyžaduje dativ předmětu, který svou povahou odpovídá akuzativu přímého předmětu. Je nezbytný pro vyjádření zaměření děje na objekt. Vzhledem k omezenému užívání je však tato funkce dativu sekundární, srov. odpovídající genitiv 1.3.2.1.2. Tento dativ se nejčastěji užívá s těmito slovesy: zastupovat, obětovat se, děkovat, vyhrožovat, škodit, mstít se, provinít se, uklonit se, pomáhat, poddat se,

89

ucházet se o přízeň, líbit se, závidět, ucházet se o ruku, odporovat, bránit se, rovnat se, souhlasit, sloužit, překážet, vést, otročit.

Předmětový dativ se u těchto sloves v pasivních konstrukcích ne vždy mění na podmětový nominativ, např.: Jonas zastupoval firmu ⇒ Firma byla zastupována Jonasem, ale transformace není možná: Žáci děkovali učiteli ⇒ *Učitel byl děkován žáky. Možné je vyjádření: Žáky bylo děkováno učiteli.

Při plnění syntaktické funkce předmětu má uvedený dativ různé sémantické funkce, které závisí na jeho sémantickém vztahu ke slovesu.

1) Dativ beneficienta. Označuje osobu, společenství lidí či živou bytost, pro niž je děj určen nebo k níž je zaměřen děj či stav, např.: Mladík zastupoval firmu; Nic mi neškodí; Otec pohrozil dětem; Matka pomohla dítěti řešit úlohu; Všichni mu záviděli; Uchází se o dceru souseda; Otec souhlasil s matkou; Řídí oddělení.

2) Dativ percipienta. Označuje proživatele a vnímatele psychického stavu, např.: Sestra má ráda tuto píseň; Záleží mu na zisku.

3) Dativ kontentyvu. Označuje obsah děje. Tato funkce je typická pro dativ abstraktních podstatných jmen, např.: Podlehl vlivu přítele; Lidé se vzepřeli tomuto rozhodnutí vlády.

2.1.1.3. Syntaktickou funkci předmětu má dativ podstatného jména, který se pojí s určitými přídavnými jmény pomocí pomocného slovesa. Dativ nejčastěji vyžadují tato přídavná jména: apatický, -á, charakteristický, -á, rovný, -á, užitečný, -á, nudný, -á, povolný, -á, poslušný, -á, příznivý, -á, praktický, -á, pohodlný, -á, nebezpečný, -á, nakloněný, -á, opačný, -á, potřebný, -á, dlužný, -á.

Dativ u uvedených přídavných jmen má sémantickou funkci zřetele nebo omezení, např.: Rada je mi užitečná; někomu jinému může být neužitečná. Srov. také: Nyní jsou pro nás Poláci nebezpečnější než křižáci jen; Vždy mi byli protivní; Je mu vlastní taková nálada.

Příslovečný dativ

2.1.2.1. Kromě funkce předmětu má dativ také syntaktickou funkci příslovečného určení. Obvykle se užívá dativ času. Časovou funkci má dativ podstatných jmen označujících časové pojmy. V závislosti na kontextu je dativ času dvojí.

a) Dativ časového určení. Označuje čas, pro který je předmět či jev, někdy i osoba, vyjádřená předmětem v akuzativu nebo genitivem části, určena a plánována, např.: Duoną taupyk rytojui, ne darbą prieš; Krikštynas atidėjo Valainis Sekminėms Krev; Nakčiai prisitelkė daugiau bobelių Žem.

b) Dativ časového trvání. Označuje trvání výsledného stavu, které zahrnuje časový úsek označený podstatným jménem a nastává po uskutečnění děje. Tuto

90

funkci má dativ podstatných jmen označujících jednotky časové míry, např.: Aš išėjau tik minutei; Atstovus rinkdavom, rodos, tik trejiems metams Jabl; Atvažiavo dviem dienoms Kn.

Časové trvání (množství) označuje také dativ číslovky substantivní povahy s genitivem podstatného jména označujícího časové jednotky, které tato číslovka řídí, např.: Sudarė sutartį dvidešimčiai metų.

2.1.2.2. Dativ vyžaduje polovětný tvar participia a oba společně tvoří konstrukce příslovečného určení času, které vyjadřují vedlejší čas děje, např.: Saulei leidžiant grįžome namo. Takové konstrukce s dativem jsou transformacemi vět s podmětem v nominativu: Saulei leidosi ⇒ Saulei leidžiantis. Sémantické funkce nominativu a dativu v obou větách jsou totožné. Stejně jako nominativ podmětu plní dativ řízený polovětným tvarem participia v uvedených konstrukcích tyto sémantické funkce:

a) a g e n t u – označuje vykonavatele děje, např.: Man besemiant vandenėlį ir atlėkė sakalėlis JD;

b) p a c i e n t u – označuje nositele děje, např.: Nužudėjus lazdynams jau galima sėti;

c) k o n t e n t y v u – označuje obsah děje, např.: Apmaudui pašokus valdyk rankas ir liežuvį Val.

Instrumentál

Instrumentál příslovečného předmětu

2.2.1.1. Tuto syntaktickou funkci má instrumentál navázaný na slovesa, někdy na přídavná jména s pomocným slovesem, a označující konkrétní věc či abstraktní jev, na něž se zaměřuje děj. Stejně jako dativ příslovečného předmětu není vždy nezbytný a nejčastěji odpovídá nepřímému předmětu. Tento instrumentál má také sémantické funkce.

1) Prostředku neboli nástroje instrumentál. V této funkci se obvykle užívá instrumentál podstatných jmen, která sama svým lexikálním významem označují prostředek či nástroj, jímž se provádí konkrétní děj vyjádřený slovesem. Váže se jak na tranzitivní, tak na intranzitivní slovesa, např.: seká žito strojem, kosami, štípe dříví sekerou, řeže dřevo pilou, chleba je třeba nožem, orá pole traktorem, píše tužkou, jede vlakem, veze na saních, letí letadlem, pluje člunem, jede na koni, hraje na housle, na varhánky; zvoní na zvony.

Instrumentálem se často vyjadřuje část těla člověka či živočicha jako nástroj či prostředek k vykonání děje vyjádřeného slovesem, např.: škrábe nehty, seká zobákem, mává křídly, plete rukama (srov.: plete jehlicemi, strojem), dává rány pěstmi (pere se), uhodil dlaní, opírá se lokty, odráží se nohama, zaskřípal zuby, mlaskal jazykem, hledal očima.

91

Funkci prostředku může instrumentál získat v určitém kontextu. Instrumentál podstatných jmen označujících konkrétní věci (nikoli však nástroje), navázaný na slovesa vyjadřující stav nebo určitý děj, označuje věc jako prostředek k navození daného stavu nebo k uskutečnění vyjádřeného děje. Takové výpovědi s instrumentálem jsou transformacemi odpovídajících výpovědí s akuzativem přímého předmětu, např.: nosit boty ⇒ nosit v botách, nosit kožichy ⇒ nosit v kožiších, nosit košile ⇒ nosit v košilích, obléci si svetr ⇒ obléci se do svetru, nosit rukavice ⇒ nosit v rukavicích, připnout si sukni ⇒ připnout se sukní, opásat se páskem ⇒ opásat se páskem, vrtět ocasem ⇒ vrtět ocasem, chrastit hrnci ⇒ chrastit hrnci, mávat lampou ⇒ mávat lampou.

Tyto výpovědi se vzájemně nahrazují, jejich významy se však poněkud liší. Akuzativ sděluje pouze věc, na niž děj přechází. Instrumentál má další význam. Užívá se, když se zdůrazňuje prostředek.

Odpovídající výpovědi s akuzativem a instrumentálem se liší svým okolím. S akuzativem se obvykle užívá předložková konstrukce, zatímco s instrumentálem akuzativ jiného podstatného jména označující věc, na niž je děj zaměřen, srov.: zahalit se šátkem na hlavě, zahalit hlavu šátkem; navléci si prsteny na prsty, navléci si prsty prsteny; rozprostřít ubrus na stůl, pokrýt stůl ubrusem; sypat popel na hlavu, sypat hlavu popelem.

Někdy se v závislosti na lexikálním významu slovesa váže na sloveso bez předpony akuzativ, zatímco na sloveso s předponou instrumentál prostředku, např.: věší prádlo na plot ⇒ ověsil plot prádlem, nakládá jídlo na stůl ⇒ pokryl stůl jídlem.

Tranzitivní slovesa téhož kořene se podle svého lexikálního významu pojí s akuzativem, zatímco intranzitivní zvratná slovesa s instrumentálem prostředku, např.: lil pivo ⇒ poléval se pivem, naléval víno ⇒ naléval se vínem, lil vodu ⇒ poléval se vodou. Význam těchto výpovědí není totožný.

K některým intranzitivním slovesům označujícím stav nebo okamžitý děj se váže instrumentál, který vyjadřuje prostředek vzniku daného stavu nebo uskutečnění děje. Takové výpovědi s instrumentálem jsou transformacemi odpovídajících výpovědí s nominativem podmětu. Lze je vzájemně nahrazovat, např.: na obloze se zablýskaly hvězdy ⇒ obloha se zablýskala hvězdami, obilí na polích zežloutlo ⇒ pole zežloutla obilím, blatouchy na louce rozkvetly ⇒ louka rozkvetla blatouchy, okna chalupy se leskla ⇒ chalupa se leskla okny, na čele se perlil pot ⇒ čelo se rosilo potem.

Instrumentál se užívá tehdy, když se zdůrazňuje prostředek, zatímco nominativ pouze označuje, kdo zakouší děj nebo stav. Výpovědi se stávají paralelními díky dodatečnému kontextu.

Sémantická souvislost instrumentálu prostředku s akuzativem a nominativem ukazuje jeho vztah k uvedeným pádům; tento vztah je však omezený a zahrnuje jen málo kontextem podmíněných výpovědí.

92

2) Instrumentál stavu. Tento instrumentál označuje dočasný stav osoby, stávání se něčím, proměnu v něco. Obvykle se pojí se slovesy: předstírat, jevit se, být, stávat se, tvářit se, pracovat, zvolit, cítit se, považovat, najmout se, stát se, objevit se, jmenovat, jevit se, prohlašovat se, nazývat se, proměnit se, např.: pracoval jako učitel, byl správcem statku, jmenovali ho vedoucím oddělení, zvolili ho poslancem, prohlašoval se za jasnovidce, proměnili se v havrany.

Někdy se instrumentál stavu blíží nominativu přísudku, např.: byl učitelem // byl učitel. Je mezi nimi však rozdíl: nominativ učitel má sémantickou identifikační funkci – označuje trvalé zaměstnání osoby, její povolání, představitele určité profesní skupiny (viz 1.1.2.), zatímco instrumentál označuje něčí dočasné zaměstnání, stav osoby pouze v určitém období. Ve větě s instrumentálem má sloveso být význam „existovat, pracovat“ jako samostatný lexikální význam, kdežto s nominativem je totožné sloveso pomocné. S ostatními uvedenými slovesy je možný pouze instrumentál.

2.2.1.2. Je poměrně málo sloves, která vyžadují doplnění v instrumentálu; to svou povahou odpovídá akuzativu přímého předmětu a je, stejně jako genitiv a dativ téhož druhu, považováno za kombinační variantu akuzativu (viz 1.3.2.1.2.). Uvedená funkce je pro instrumentál sekundární.

Při plnění syntaktické funkce předmětu má tento instrumentál sémantickou funkci omezování děje a oblasti působení. Instrumentálem se označuje osoba, konkrétní či abstraktní věc, jimiž se omezuje děj a stav vyjádřený slovesem, např.: pochybovat o obdržené zprávě, být hrdý na původ, zajímat se o umění, radovat se z dětí, obdivovat se, kochat se jarní zelení, obtěžovat stížnostmi, přesvědčit se o něčí nevině, důvěřovat příteli, obchodovat s ovocem, spoléhat na lidi, vyrovnat se někomu ve vědomostech, riskovat život, starat se o děti, stěžovat si na osud, žasnout nad nádherou, následovat rodiče, věřit v budoucnost, živit se řemeslem, obdivovat něčí schopnosti.

Sémantickou funkci omezení vlastnosti neboli zřetele má rovněž předmětový instrumentál, závislý na přídavných jménech v pozitivu či komparativu s pomocným slovesem, např.: nejen chlebem živ je člověk, kulhá na jednu nohu, čím je vinen?, krásou se nenasytíš, proslulý hřebčínem, v čem je lepší.

Instrumentál přísudku a predikativního atributu

2.2.2. Instrumentál plní syntaktickou funkci přísudku, když se pojí s pomocným slovesem, a funkci predikativního atributu, když se připojuje ke slovesu se samostatným lexikálním významem a vztahuje se k nominativu podmětu. V těchto pozicích má instrumentál totožnou sémantickou charakterizační, neboli kvalitativní, funkci. Obvykle vyžaduje modifikující výraz (přídavné jméno nebo jeho ekvivalent), např.: Tahle kráva už bude mít třetí tele Jabl; Měl dlouhé vlasy; Simonaitienė vyběhla s červenou tváří LzP.

93

Charakterizační instrumentál připojený k podstatnému jménu má syntaktickou funkci přívlastku, např.: Kráva s ulomeným rohem je levnější Al; Koupil bych prstýnek s diamantovým očkem JD.

Instrumentál okolností

2.2.3. Instrumentál se často užívá ve funkci okolnostních určení: způsobu, času, místa, množství a příčiny. Jejich sémantické funkce závisejí zejména na lexikálním významu podstatných jmen.

1) Instrumentál způsobu. Tuto funkci mají obvykle instrumentálové tvary podstatných jmen s abstraktním významem, zejména abstraktních podstatných jmen odvozených od sloves či přídavných jmen, které se pojí se slovesy vyjadřujícími stav, okamžitý děj, pohyb nebo mluvení. K instrumentálovým tvarům takových podstatných jmen bývá zpravidla nezbytné připojit modifikující výraz (přídavné jméno, příčestí, genitiv podstatného jména). Např.: oči hořely zvědavostí, letěl rychlostí větru, křičel cizím hlasem, díval se zlýma očima, vrhl zlý pohled, šel velkými kroky, otočil se ke mně bokem, běžel dokola, pobíhá vranami. Srov.: jezdí na motocyklu – instrumentál prostředku a pobíhá vranami – instrumentál způsobu: označuje způsob provedení děje (proměněni ve vrány), nikoli prostředek.

2) Instrumentál času. Má několik odstínů významu.

a) Tímto instrumentálem se často vyjadřuje okamžik nebo poněkud delší trvání děje jako časový úsek označený podstatným jménem. V této funkci se obvykle užívá instrumentál podstatných jmen označujících části dne nebo určité časové úseky, během nichž se něco děje, a pojí se se slovesy vyjadřujícími pohyb, okamžitý děj nebo stav, např.: vrátil se o půlnoci, v čase před obědem, za rozbřesku (i za rozbřesků), navečer, za úsvitu (i za úsvitů), zdálo se mu za rozbřesku (za rozbřesků), setkali se navečer, v době největšího pracovního vytížení a kámen se pohybuje. Takový instrumentál lze často nahradit lokálem: vrátil se o půlnoci, navečer, za úsvitu.

Tuto funkci mají také singulárové instrumentály podstatných jmen metas, laikas „doba, čas“, metu, laiku „dobou, časem“, jestliže se k nim připojí genitiv podstatného jména označujícího části dne, roční období nebo obecně časový úsek, např.: něco se stalo, odehrálo ve dne, během bouře, v době oběda, za války, v době žní, v době květu, v létě, o prázdninách. Taková spojení lze nahradit akuzativem podstatných jmen označujících časové pojmy nebo akuzativem s předložkou per: den, noc, léto, jaro; během roku, za bouře, za války, během kvetení atd. Volba spojení závisí na výběru slovesa a podstatného jména vyjadřujícího časový pojem. Např. s podstatným jménem pietūs „oběd“ jsou možné výrazy: Přišel v době oběda // na oběd, avšak akuzativní podoba není možná: *Přišel oběd. Se substantivem diena „den“ jsou možné výrazy: Přišel ve dne // za dne, avšak toto spojení není možné: *Přišel během dne. (O synonymii pádových a předložkových konstrukcí s časovým významem viz Valiulytė 1998: 235 a násl.).

94

Jsou-li k instrumentálům metu, laiku „dobou, časem“ apod. připojena shodná přídavná jména nebo zájmena, lze instrumentál času nahradit příslovcem, např.: greitu laiku = rychle; tuo metu, tuo sykiu, tuo tarpu, tuo atveju = tehdy; šiuo metu = nyní; pro výrazy pastaruoju metu, lietingu metu, vienu metu a další však odpovídající příslovce neexistují.

Někdy se souběžně užívají konstrukce se singulárovým instrumentálem metu, laiku a plurálovým instrumentálem metais, laikais „dobami, časy“, např.: za války a v době války, za nevolnictví a v době nevolnictví. Plurálový instrumentál laikais, metais se užívá také tehdy, když singulárový instrumentál laiku, metu není možný, např.: za mých časů, za dob gymnázia.

b) Instrumentál času méně často označuje trvání děje, které zahrnuje celý časový úsek vyjádřený podstatným jménem. I v tomto případě se obvykle užívá instrumentál podstatných jmen označujících části dne nebo singulárový instrumentál metu, laiku s genitivem podstatného jména označujícího určitý časový úsek, např.: ve dne ležely ukryté v jeskyních Balč; cestoval v noci. Takové instrumentály lze nahradit akuzativem nebo konstrukcí s předložkou per „během“, srov.: ve dne, během dne ležely v jeskyních, cestoval v noci, po (celou) noc.

c) Plurálový instrumentál podstatných jmen označujících části dne a dny v týdnu se užívá také pro označení opakujících se časových úseků, obvykle se slovesnými tvary minulého častého času, např.: pracoval, pracovával ráno „každé ráno“, večer, v noci, v sobotu. Tyto výrazy jsou významově blízké a lze je nahradit singulárovým nominativem nebo akuzativem se zájmenem kas: dirbo, dirbdavo kas rytas, kas rytą.

3) Instrumentál místa. Tuto funkci má instrumentál podstatných jmen označujících prostorové pojmy. Často jej nahrazují předložkové konstrukce nebo lokál.

Instrumentál podstatných jmen označujících nějaký pás území (řeku, cestu, silnici, koryto, schody, chodbu) nebo plochu (les, horu, jezero, oblohu), někdy část těla (tvář), se připojuje ke slovesům vyjadřujícím lineární pohyb a označuje, kudy někdo jde či se pohybuje (instrumentál cesty), např.: pluje po řece, jede po silnici, stoupá po schodech, jde chodbou, mraky se pohybují po obloze, šplhá po svahu hory, jede lesem, běží po polích, brodí se blátem, slzy stékají po tváři. Tyto instrumentály lze často podle významu nahradit konstrukcemi s předložkami per (co) nebo podél (čeho), napříč (čím), srov.: jede lesem, pohybuje se po obloze, slzy stékají po tváři, pluje podél řeky, jde podél chodby, pluje napříč jezerem.

Jestliže pohyb probíhá podél nějakého pásu území, obvykle vyjádřeného instrumentálem podstatného jména s předponou pa- nebo složeného podstatného jména s prvním členem šalia, šali- „vedle“, lze tento instrumentál nahradit konstrukcí s předložkou pagal „podél“; podstatné jméno pak stojí bez předpony pa-, např.: jde okrajem lesa a podél lesa, pohybuje se podél plotu a podél plotu, jede podél řeky a podél řeky (srov. pluje řekou „tokem řeky“), jde podél cesty a vedle cesty, kosí podél příkopů a podél příkopů. Tímto předložkovým spojením však nelze nahradit: pa-

95

rohy, okraje, protože význam strany, rohu, okraje základního podstatného jména není konkrétně vymezen.

Instrumentál těchto podstatných jmen, spojený s opakovanými slovesy vyjadřujícími pohyb nebo stav, se nahrazuje nejen předložkovými konstrukcemi, ale také lokálem, např.: leželi podél zdi, podél zdí a u zdi; chodil podél lesa, kolem lesa a v lese; jezdil po ulicích, ulicemi a v ulicích; plaval po mořích, po mořích a v mořích.

Instrumentály s místní funkcí užívané u sloves pohybu směrem, směrem, přímostí se s připojeným genitivem nebo shodným modifikujícím slovem, které ukazují, kam pohyb směřuje, např.: odbočil uvedeným směrem, tímto směrem, běží přímo jako nos. Mimochodem, místo směrem se častěji užívá postpozice směrem k s genitivem: jde směrem k městu. (O synonymii pádů s místním významem a předložkových konstrukcí viz Valiulytė 1995, 1998.)

4) Instrumentál množství a míry.

Vyjadřuje míru času, vzdálenosti, délky, výšky, rozlohy, objemu, dávky, kapacity a hmotnosti, jakož i množství při rozdělování a dělení předmětů. To závisí na lexikálním významu podstatného jména vyjádřeného instrumentálem.

Míru času vyjadřuje instrumentál podstatných jmen označujících jednotky času, např.: ztichl v jediném okamžiku, zmizel v mžiku, za jeden den dojedeš do města, seděl celé hodiny, bojovali po staletí. Tento instrumentál lze nahradit akuzativem času nebo konstrukcí s předložkou „během“ odpovídajícího významu: seděl celé hodiny, bojovali staletí, za jeden den dojedeš, během jediného okamžiku ztichl.

Míru vzdálenosti, délky, výšky, objemu, hmotnosti, kapacity a dávky vyjadřuje instrumentál podstatných jmen, která svým lexikálním významem označují tyto měrné jednotky nebo tento význam získávají v kontextu, např.: voda stoupla o dva centimetry, vyrostl o píď, osel pole jedním pudem pšenice, přivezli seno pěti vozy, nakrmili dav pěti bochníky chleba, pomohli hrncem mléka, polili polévku sklenicí mléka.

Instrumentál množného čísla týchž podstatných jmen označuje měrné a kvantitativní jednotky, podle nichž se předměty rozdělují a dělí, např.: zahradu změřili kroky, cestu měřili kilometry, dříví kupovali sáhy, máslo prodávali na kilogramy, mléko na litry, bonbony rozdávali po hrstech, mouku nabírali dlaněmi, dříví nosili v náručích, chléb krájeli na krajíce, koláč krájí na kusy, ptáci letěli v hejnech, vojsko pochodovalo v rotách.

Počet osob a objektů se vyjadřuje instrumentálem číslovek, např.: po stovkách padali v boji, prohrávali v kartách po tisících.

Instrumentál míry spojený se stupňovaným přídavným jménem a pomocným slovesem, vyjádřeným nebo domýšleným, označuje míru vlastnosti, o kterou se srovnávané předměty liší, např.: jeho boty jsou o číslo menší, je o hlavu vyšší, je o dva roky mladší.

96

5) Instrumentál příčiny. Tuto funkci má nejčastěji instrumentál abstraktních podstatných jmen, užívaný k vyjádření emocí a pocitů u sloves označujících samovolný děj, např.: oči hořely nenávistí, oči září štěstím, umírá hladem, celý hoří horečkou, srdce puká bolestí, dojal se jeho příznivými slovy. Tyto instrumentály lze nahradit konstrukcemi s předložkami из, někdy nuo, dėl a genitivem: oči září štěstím, umírá hladem, od hladu, dojal se kvůli jeho příznivým slovům.

Instrumentál příčiny mají také slovesná podstatná jména jako nominalizace odpovídajících slovesných konstrukcí, srov.: Jis kviečia draugą ⇒ Draugas atvyko jo kvietimu; Vadas įsakė atvykti ⇒ Jis atvyko vado įsakymu; jis paprato ⇒ jo papratimu; jis palaimino ⇒ jo palaiminimu; jis suprato ⇒ jo supratimu.

Lokál

2.3. Lokál se obvykle pojí se slovesy, někdy s přídavnými jmény s pomocným slovesem, a plní syntaktickou funkci příslovečného určení. Má sémantické funkce místa, času a vzácněji způsobu.

1) Lokál místa. Tento lokál je nejčastější. Označuje místo děje, kde se něco nachází nebo odehrává.

Funkci místa má často lokál takových podstatných jmen, která svým lexikálním významem označují určitý prostor, povrch místa nebo budovu, nějaký konkrétní předmět či soubor předmětů, uvnitř kterých nebo mezi kterými se děj odehrává, např.: byl jsem na dvoře, pracoval na zahradě, na polích, stojí na ostrově, na obloze se rozzářily hvězdy, na silnici jsou vidět světla, trhal květiny na louce; seděl v pokoji, v chalupě, spal ve stodole, seděl ve voze, ptáčci pípají v hnízdě, matka stála ve vratech, mezi dveřmi, v koších jsou naskládané plody, dívka seděla u tkalcovského stavu, držel v hrsti, v rukou, v očích zářila naděje, v srdci neklid, zůstalo v paměti; v lese kukala kukačka, v žitě vyplašil zajíce, byl ve městečku, chodí na houby v březovém háji.

Funkci místa má také lokál podstatných jmen, která místo konkrétně nepojmenovávají, pouze ukazují jeho směr (vlevo, vpravo, na východě, na západě, na konci pole, na začátku knihy, vzadu, na druhé straně, v tomto kraji), nebo označují prostředí, v němž se něco děje (na světě, plátno bělá na slunci, seděl v temnotě, skrýval se v závětří, stojí v dešti, viděl jsem při měsíčku), nebo nějakou událost či oblast, kde někdo nebo něco je či se účastní (byl na svatbě, tančil na křtinách, účastnil se tisku, buď zdráva, nevěsto).

Lokál takových podstatných jmen lze ve spojení s určitým slovesem často nahradit předložkovými konstrukcemi, srov.: běhá po dvoře i po dvoře, chodí na houby v březovém háji i po březovém háji, děti se rozprchly v lese i po lese; leží v trávě i na trávě, stál ve vratech i mezi vraty, u vrat; naděje zářila v očích i z očí; psal na tabuli i na tabuli.

97

Lokál podstatných jmen označujících místo, oblast či prostředí se také pojí s přídavnými jmény pomocí pomocného slovesa a označuje místo, oblast či prostředí, kde se nachází věc a její vlastnost, např.: známý v celém okolí, užitečný v hospodářství, nejchytřejší v celé vesnici (člověk), zdatný v tanci, hrubý v řeči, odvážný v lesích.

2) Časový lokál. Časovou funkci má lokál takových podstatných jmen, která označují časové pojmy: obecný čas, roční období, měsíce, dny v týdnu, části dne, časové fáze, časová období, časové jednotky, úseky lidského života či dějin apod., např.: ve starých dobách se více zpívalo, zemřel na jaře, onemocněl uprostřed zimy, v lednu začaly mrazy, v pondělí se vrátil domů, k večeru začalo pršet, večer se sešlo mnoho mladých lidí, v dětství pásl dobytek, kostel byl postaven v patnáctém století.

Časovou funkci často mají také akuzativ a instrumentál týchž podstatných jmen. Někdy se užívání těchto pádů a lokálu překrývá, např.: vrátil se o půlnoci, o půlnoci, půlnocí, vrátil se na jaře, na jaře, ale neříká se *vrátil se jarem, říká se: vrátil se v době jara; užívá se: vrátil se v létě, v době léta, ale neříká se: *vrátil se v létě (lokál); říká se: vrátil se v lednu, v měsíci lednu, ale neříká se: *vrátil se lednem, *v době ledna; užívá se: vrátil se ve dne, během dne, ale neříká se: *vrátil se ve dne (lokál), ačkoli je možné říci: vrátil se třetí den; říká se: vrátil se v noci, za noci, ale neříká se: *vrátil se v noci (lokál), lze říci: uprostřed noci (=o půlnoci); říká se: vrátil se ráno, ale neříká se *vrátil se ránem, lze říci: vrátil se za svítání apod. Užívání jednoho či druhého pádu v časové funkci závisí na lexikálním významu podstatného jména a jeho kontextu.

Pro přesnější vymezení určitého času se užívají lokály označující časové fáze: na začátku, na konci, uprostřed, v první či druhé polovině spolu s genitivem označujícím časové pojmy, např.: na začátku týdne, na konci měsíce, v první polovině 20. století, uprostřed léta (=v půli léta).

Časovou funkci má lokál také u takových podstatných jmen, která označují časový úsek spojený s určitými pracemi, odpočinkem, obřady, svátky, stavem postavy nebo přírodními jevy, např.: nehledej stín v srpnu, narodil se při vykopávání brambor, kam se uchýlíš v nouzi?, poznáš přítele v neštěstí; za bezvětří seč, za jasného počasí shrabuj, v takovém horku ženou dobytek do chléva.

3) Způsobový lokál. Vyjadřuje způsob děje a stavu. Tuto funkci má lokál podstatných jmen s abstraktním významem, obvykle se slovesy žít, růst, např.: žije ve svornosti, v lásce, ve strachu, v hádkách, vyrůstal v nouzi, ve skupině (ve velké rodině). Tato funkce je blízká funkci místní.

Vztah konkrétních a gramatických pádů

3.0. Konkrétní pády souvisejí s gramatickými pády a spolu s nimi tvoří jeden gramatický pádový systém. Konkrétní pády dativ a instrumentál-

98

Dativ lze podle funkce nepřímého/přímého předmětu, kterou plní, stavět do protikladu ke gramatickým pádům akuzativu a genitivu. Dativ a instrumentál se vyznačují funkcí nepřímého předmětu, pro sloveso často nejsou nezbytné, zatímco akuzativ a genitiv mají funkci přímého předmětu a pro sloveso nezbytné jsou. Na druhou stranu se dativ a instrumentál užívají také v odpovídající funkci, kterou má akuzativ jako přímý předmět. Některá slovesa povinně vyžadují dativ, instrumentál nebo genitiv, stejně jako mnohá jiná slovesa vyžadují akuzativ: arti lauką, bijoti vilko, abejoti gautąja žinia, atstovauti skyriui. Pouze u akuzativu je funkce přímého předmětu primární, u ostatních pádů sekundární. Kromě toho jsou konkrétní pády dativ a instrumentál v určitých případech transformami gramatických pádů akuzativu a nominativu. Například instrumentál prostředku je u některých sloves transformou akuzativu přímého předmětu nebo nominativu podmětu (avėti batus ⇒ avėti batais; sumirgėjo žvaigždės danguje ⇒ sumirgėjo dangus žvaigždėmis, viz 2.2.1.1, 1). Konstrukce s dativem časového významu jsou transformami vět s nominativem podmětu (srov.: Saulė leidosi ⇒ Saulei leidžiantis, viz 2.1.2.2.). Takové souvislosti rovněž do větší či menší míry přibližují konkrétní pády k pádům gramatickým.

Na druhou stranu se konkrétní a gramatické pády značně liší. Pro konkrétní pády jsou charakteristické syntaktické funkce příslovečného určení. Lokál je čistě příslovečný pád. Kromě příslovečných určení místa, času a způsobu nemá jiné funkce. Také u instrumentálu jsou příslovečné funkce primární. Má dokonce více příslovečných funkcí než lokál: časovou, místní, kvantitativní, příčinnou a způsobovou. Příslovečná funkce je méně typická pro dativ. V litevštině se užívá pouze časový dativ. Příslovečné funkce mají také gramatické pády: nominativ časovou, místní a kvantitativní, zatímco akuzativ časovou a kvantitativní; u nich jsou však tyto funkce sekundární.

Funkce konkrétních pádů do značné míry závisejí na kontextu a na lexikálním významu podstatného jména. Užívání gramatických pádů je kontextem omezeno méně.

Na lexikálním významu podstatného jména závisí zejména sémantické funkce příslovečných určení. Časovou funkci mají pády podstatných jmen označujících časové pojmy (dativ, instrumentál, lokál, nominativ, akuzativ); místní funkci pády podstatných jmen označujících prostorové pojmy (lokál, instrumentál, nominativ); kvantitativní a měrovou funkci pády podstatných jmen označujících pojmy množství a míry (instrumentál, akuzativ, nominativ). Způsobovou funkci má u určitých sloves obvykle lokál a instrumentál abstraktních podstatných jmen, zatímco příčinnou funkci má instrumentál abstraktních podstatných jmen.

Na lexikálním významu podstatného jména závisí také určité sémantické funkce dativu a instrumentálu jako nepřímého předmětu. Například instrumentál má obvykle sémantickou funkci nástroje u podstatných jmen, která označují nástroj či prostředek nebo tento význam získávají v kontextu, např.: mezgė megztinį

99

virbalais, mašina, rankomis. Dativ beneficienta nebo percipienta se užívá u podstatných jmen označujících osoby, zatímco dativ finitivu u podstatných jmen označujících věci, srov.: Man privežė lentų grindims (man – beneficientas, grindims – finityvas).

Vokativ

4.0. Od ostatních pádů je vokativ oddělen. Ačkoli je podle svého skloňování (jeho starou podobou je čistý kmen) jedním z nejstarších pádů, svou izolovanou pozicí ve větě neoznačuje vztahy mezi slovy, a proto ve skutečnosti ze synchronního hlediska není skutečným pádem.

Vokativ má od věty izolovanou funkci oslovení a užívá se při oslovování partnera v rozhovoru, někdy i neživé věci, např.: Vyrai, rytą mes lažo neisim Myk-Put; Jurgienėle, balandėle, duokš mielių nors lašelį Žem; Spjauk, gerkle, vandenį! LTt.

Protože partner v rozhovoru je druhá osoba, vyjadřovaná zájmeny tu (jūs), tamsta, oslovení často následuje po tomto zájmenu, někdy mu také předchází, např.: Ar tu, Agut, dar nemiegi? Paukšt; Ko tamsta, žmogeli, duodies už nosies vedžiojamas? Žem; Ak, Dočy! Dočy! tu mūsų klausyt nenorėjai Don.

Oslovení je obvykle od zájmena druhé osoby odděleno, ale někdy s ním intonačně splývá a tvoří jednu skupinu oslovení, např.: Oi tu seserėle, balta lelijėle, kol viena buvai, vargelį nematei (d) Stan; Tu girele, tu žalioji! Ko graudingai taip vaitoji? Mair; Ai, širdele tu mano, kaimynele, pasakysiu tau didelę naujieną Myk-Put.

Místo vokativu se někdy užívá nominativ podstatných jmen, zejména se zájmenem tu a slovesnými tvary druhé osoby, např.: Vaiks, ką tu dabar kalbi? Simon; O kur močiutė patrukai? LTt; Ponas gal žinai? Skp; E, kur nenulūši žmogus… Krèv; Keliauk dabar tu, žmogus, pėsčias tokį kelią Žem.

Nominativ podstatného jména následující po tu lze považovat za apozici tohoto zájmena – obě slova jsou shodná v pádě: tu – nominativ a nominativ podstatného jména, srov.: Kur tu, žmogus, pasidėsi. Není-li ve větě tu vyjádřeno, je nominativ podstatného jména apozicí nulového tvaru tu, srov.: Kur (tu – Ø) močiute patrukai?

Jinak by nebylo možné vysvětlit slovesný tvar druhé osoby ve funkci přísudku spolu s nominativem podstatného jména, protože nominativ podstatného jména vyžaduje slovesný tvar třetí osoby: ponas, močiutė žino.

Nominativ apozice po zájmenu tu a vokativ oslovení jsou si svým postavením velmi blízké, srov.: Kur tu, žmogus, pasidėsi; Kur tu, žmogau, eini? Pouze v poslední větě je vokativ více izolován, protože nemá vztah k ostatním slovům věty. Takové paralelní užívání nominativu podstatného jména jako apozice a vokativu jako vsuvky je základem sbližování těchto pádů. Toto sbližování pádů je však kontextové, nikoli gramatické. Nepochybně,

100

Význam má také skutečnost, že některé tvary nominativu a vokativu se v litevštině shodují. Užívání nominativu místo vokativu tak pomáhá vokativu přimknout se k systému pádů. Je třeba zdůraznit, že se tento pád k systému pádů pouze přimyká, ale nepatří do něj; stojí mimo něj.

Obecné závěry

1) V litevštině má pádová kategorie syntaktickou povahu. Pády podstatných jmen vyjadřují vztahy mezi slovy, a pomáhají tak utvářet větu.

2) Pády ve větě současně plní dvojí funkci: syntaktickou a sémantickou. Syntaktické funkce pádů závisí na jejich syntaktickém vztahu k řídícímu slovu, s nímž se pád spojuje – obvykle ke slovesu, které tvoří jádro věty, a k přídavnému jménu s pomocným slovesem, stejně jako ve jmenných konstrukcích k jinému podstatnému jménu a jeho ekvivalentu. Podstatná jména v pádech se užívají v těchto syntaktických funkcích: nominativ podmětu; akuzativ, genitiv a dativ předmětu; nominativ, genitiv a instrumentál přísudku; nominativ, akuzativ a instrumentál predikativního přívlastku; všechny pády kromě genitivu ve funkci příslovečného určení. Sémantické funkce pádů závisejí na sémantickém vztahu mezi pádem podstatného jména a řídícím slovem a do značné míry také na lexikálním významu podstatného jména. Podstatná jména ve pádech spojená se slovesy se užívají v těchto sémantických funkcích: nominativ, genitiv a dativ a g e n t a; akuzativ, genitiv, dativ a nominativ p a c i e n t a; akuzativ, genitiv, nominativ a dativ k o n t e n t y v a; dativ a nominativ b e n e f i c i e n t a; dativ a nominativ p e r c i - p i e n t a; instrumentál a nominativ i n s t r u m e n t u; akuzativ r e z u l t á t u; akuzativ a dativ a d r e s á t a; dativ e x p e r i e n t a; dativ a genitiv f i n i t y v a; dativ, instrumentál, lokál, akuzativ a nominativ č a s u; instrumentál, lokál, akuzativ a nominativ m í s t a; dativ, instrumentál, akuzativ a nominativ m n o ž s t v í a m í r y; instrumentál a lokál z p ů s o b u; instrumentál p ř í č i n y atd.

3) Podle primárních pádových funkcí se v litevštině rozlišují gramatické a konkrétní pády. Primárními, dominantními funkcemi gramatických pádů jsou funkce nominativu podmětu, akuzativu přímého předmětu a genitivu subjektu a objektu. Primárními funkcemi konkrétních pádů jsou funkce lokálu, instrumentálu a dativu příslovečného určení a dále dativu a instrumentálu nepřímého předmětu. Funkce dativu, instrumentálu a genitivu, které odpovídají akuzativu přímého předmětu, jsou u těchto pádů sekundární.

4) V litevštině mají pády formální ukazatele (různé koncovky) a jsou rozlišovány podle syntaktických funkcí. Akuzativ přímého předmětu stojí v opozici k nominativu podmětu podle rysu zaměřenosti / nezaměřenosti děje na objekt. Akuzativ přímého předmětu označuje objekt, na nějž je děj zaměřen, zatímco nominativ podmětu tento rys nemá. Kromě toho může-

101

nativ (a genitiv) stojí v opozici k dativu a instrumentálu jako pády přímého / nepřímého předmětu. Pád tedy v litevštině není pouze funkcí pádových tvarů podstatného jména, nýbrž určitým systémem tvarů, který tvoří gramatickou kategorii stejně jako další kategorie podstatného jména – rod a číslo. Jiná jména se s podstatnými jmény shodují nejen v rodě a čísle, ale také v pádě.

5) Vokativ je v litevštině odpojen od celého pádového systému, protože je ve větě izolován a nevyjadřuje vztah k ostatním slovům věty. Užívání vokativu je omezeno jeho funkcí – vyjadřovat oslovení druhé osoby. Proto se ve větě pojí pouze s tvary sloves druhé osoby, zejména s tvary imperativu. Na druhou stranu vokativ přiléhá k pádovému systému díky svému vztahu k nominativu podmětu, který ve spojení s tvary sloves druhé osoby vokativ nahrazuje (Kur močiutė patrukai? LTt). Nominativ je vokativu obzvláště blízký, když má po zájmenu druhé osoby funkci přístavku a svou izolační intonací odpovídá vokativu oslovení, srov.: Kur tu, žmogus, pasidėsi? ir Kur tu, žmogau, pasidėsi?

Doručeno 27. 5. 1999

ZKRATKY PRAMENŮ

Al – Alytus. Balč – J. Balčikonis (1885–1969). Bt – Batakiai, Tauragės r. d – daina. Don – K. Donelaitis (1714–1780). Grl – Garliava, Kauno r. Jabl – J. Jablonskis (1860–1930). JD – Lietuviškos dainos 1–3 / Užrašė A. Juška, Vilnius, 1954. Kn – Kauno artimoji apylinkė. Kp – Kupiškis. Krėv – V. Krėvė-Mickevičius (1882–1954). Krtn – Kretingà. LKŽ – Lietuvių kalbos žodynas 1–18, Vilnius, 1941–1997. LTt – Lietuvių tautosaka / Užrašyta 1944–1956, Vilnius, 1957. LzP – Lazdynų Pelėda (S. Pšibiliauskienė, 1867–1926, M. Lastauskienė, 1872–1957). Mair – Maironis (J. Mačiulis, 1862–1932). Myk-Put – V. Mykolaitis-Putinas (1893–1967). Paukšt – J. Paukštelis (1899–1981). prž – priežodis. rš – raštai, neturintys atskirų sutrumpinimų. Šimon – I. Šimonaitytė (1897–1978). Skp – Skåpiškis, Kupiškio r. Stan – S. Stanevičius (1799–1848). Šl – Šiauliai.

102

Tršk – Troškūnai, okres Anykščiai.

Vaižg – Vaižgantas (J. Tumas, 1869–1933).

Val – M. Valančius (1801–1875).

Vien – A. Vienuolis-Žukauskas (1882–1957).

Žem – Žemaitė (J. Beniuševičiūtė-Žymantienė, 1845–1921).

LITERATŪRA

Ambrazas V. 1986: Lietuvių kalbos sakinio sintaksinės ir semantinės struktūros vienetai. – Lietuvių kalbotyros klausimai 25: Lietuvių kalbos sintaksės tyrinėjimai, 4–44.

Barnetová V. e. a. 1979: Русская грамматика, Academia, Praha.

DLKG 1994: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika / Red. V. Ambrazas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Eroms H. W. 1981: Valenz Kasus und Präpositionen, Heidelberg.

Fillmore Ch. J. 1968: The Case for Case. – Universals in Linguistic Theory / Ed. by E. Bach, R. T. Harms, New York, Chicago, 1–88.

Fillmore Ch. J. 1977: The Case for Case Reopened. – Syntax and Semantics 8 / Ed. by P. Cole, J. M. Sadock, New York, San Francisco, London, 59–81.

Fraenkel E. 1928: Syntax der litauischen Kasus, Kaunas.

Halliday M. A. K. 1994: An Introduction to Functional Grammar, 2 ed., London, New York etc.

Helbig G. 1973: Die Funktionen der substantivischen Kasus in der deutschen Gegenwartssprache, Halle.

Helbig G. 1982: Valenz–Satzglieder–Semantische Kasus – Satzmodelle, Leipzig.

Helbig G., Schenkel W. 1975: Wörterbuch zur Valenz und Distribution deutscher Verben, Leipzig.

[Jablonskis J.] 1928: Rygiškių Jono linksniai ir prielinksniai, Kaunas.

Jakaitienė E. 1988: Leksinė semantika, Vilnius: Mokslas.

Jakobson R. 1971: Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre. – Selected Writings 2, The Hague, Paris, 23–71.

Jakobson R. 1971: Якобсон Р. Морфологические наблюдения над славянским склонением. – Selected Writings 2, The Hague, Paris, 154–183.

Kuryłowicz J. 1960: Le Problème du Classement des Cas. – Esquisses Linguistiques: Polska Akademia Nauk, Prace Językoznawcze, 19, 131–150.

Kuryłowicz J. 1964: The Inflectional Categories of Indo-European, Heidelberg.

Labutis V. 1994: Lietuvių kalbos sintaksė 1–2, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Laigonaitė A. 1957: Vietininkų reikšmė ir vartosena dabartinėje lietuvių kalboje, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Lehmann W. P. 1958: On Earlier Stages of the Indo-European Nominal Inflection. – Language 34, 179–202.

LKG 1965–1976: Lietuvių kalbos gramatika 1–3 / Vyr. red. K. Ulvydas, Vilnius.

Longacre R. E. 1976: An Anatomy of Speech Notions, Lisse.

Sližienė N. 1994–1998: Lietuvių kalbos veiksmažodžių junglumo žodynas 1, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla; 2(1), Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Sommerfeldt K. E., Schreiber H. 1974: Wörterbuch zur Valenz und Distribution deutscher Adjektive, Leipzig.

Šukys J. 1998: Lietuvių kalbos linksniai ir prielinksniai: vartosena ir normos, Kaunas: Šviesa.

Tesnière L. 1959: Éléments de Syntaxe Structurale, Paris.

Valeckienė A. 1998: Funkcinė lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

103

Valiulytė E. 1995: Vietų nusakome įvairiai. Vietininkas ir jo sinonimai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Valiulytė E. 1998: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksiniai sinonimai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Булыгина-Шмелева Т. В. 1960: Сочетания с родительным падежом в современном литовском литературном языке (авт. дисс.), Москва.

Валюлите Е. 1966: Значение и употребление предлогов с винительным падежом в современном литовском языке (авт. дисс.), Вильнюс.

Докулил М. 1978: К вопросу о морфологических противопоставлениях (критика теории бинарных корреляций в морфологии чешского языка). – Языкознание в Чехословакии, Москва, 88–118.

Исаченко А. В. 1965: Грамматический строй русского языка в сопоставлении со словацким. – Морфология 1; 2 изд., Братислава.

Йовайшас В. 1964: Предложные конструкции с дательным падежом в современном русском и литовском языках (авт. дисс.), Вильнюс.

Килюс И. 1973: Система пространственных предлогов и падежей в литовском литературном языке (авт. дисс.), Вильнюс.

Курилович Е. Р. 1955: Заметки о значении слова. – Вопросы языкознания 3, 73–81.

Лихачева А. Б. 1986: Падежные формы русского и литовского языков (авт. дисс.), Вильнюс.

Расимавичюс А. 1965: Глагольные словосочетания с творительным в современном литовском литературном языке (авт. дисс.), Вильнюс.

Руже А. 1977: Временные конструкции современного литовского литературного языка (авт. дисс.), Вильнюс.

Чайкаускас М. 1968: Глагольные словосочетания с предлогами ant, be, iš, prie в современном литовском языке (авт. дисс.), Вильнюс.

Чейф У. Л. 1975: Значение и структура языка, Москва.

CASE AND ITS FUNCTIONS IN THE LITHUANIAN LANGUAGE

Summary

The article deals with the functions of cases in the Lithuanian language. A distinction is made between the syntactical functions, which depend on the case’s syntactic relation to other words in a sentence (subject, object, adverbial modifiers etc.), and semantic functions (roles), which are determined by the semantic relation between the noun case and the verb or nominal (Agent, Patient etc.). All the cases – concrete and grammatical – at the same time perform syntactic and semantic functions in the sentence.

On the basis of the functions that have been analysed, the conclusion is drawn that case is syntactic in character: it refers to the syntactic and semantic relations of words in the sentence and thus contributes to its formation. The cases of the Lithuanian language have formal case markers (endings) and are opposed on the basis of their syntactic functions. Therefore, a case is not merely a function (as pointed out by Helbig) but also a system of forms which constitutes a grammatical category like other nominal categories – gender and number.

The paper discusses a variety of treatments of the category of case (Jakobson, Kurylowicz, Fillmore), presents a review of the key works on the Lithuanian cases together with a description of their character.

104