ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLV (2001), 151–178

Atributivní fráze s kongruentním členem v Kiprijono Lukauskovo Pamoksluose

VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ

Vytauto Didžiojo universitetas

Studie slovosledu ve jmenných frázích s kongruentními modifikátory (adjektivy, číslovkami, zájmeny a příčestími) v Lukauskasových kázáních ukazuje, že 18. století bylo obdobím pokračování a upevňování principů stavby fráze ustavených v 16.–17. století. Volba slovosledných vzorců je lépe motivovaná než ve starších náboženských textech a je zde méně variací než v kázáních Bretkūna a Sirvyda. Postpozice adjektiva je častá v náboženské terminologii, kde se často zachovává slovosled původních jazyků s ohledem na kanonický charakter příslušných textů. Tento slovosled se nakonec stal normou v náboženských textech. Předřazené i postpozitivní kongruentní modifikátory mohou nést kontrastivní přízvuk. Text Kázání odráží proces rozšiřování adjektiv na -iškas, -inis a -ingas, která začínají konkurovat genitivům substantiv. Nesouvislé jmenné fráze, v nichž jsou modifikátory odděleny od svých řídících substantiv, jsou charakteristickým rysem tohoto textu i východní variety spisovného jazyka jako celku.

1. ÚVODNÍ POZNÁMKY¹

1.1. Osmnácté století historici i lingvisté často opomíjejí či ignorují, protože tato etapa vývoje Litvy není z politického ani kulturního hlediska považována za prestižní ani zajímavou pro výzkum. Při analýze gramatické struktury psané litevštiny, její slovní zásoby, nářečních a dalších rysů vycházíme především z uznávaných jazykových památek z 16. až první poloviny 17. století (Bretkūnase, Daukšy, Sirvyda aj.), načež obvykle přeskočíme rovnou do 19. století a stranou ponecháme období jednoho a půl století, které se v podstatě mělo stát etapou stabilizace norem psaného jazyka kodifikovaných v první polovině 16.–17. století. V litevské lingvistice stále přetrvává představa, že jazyk 18. století je makaronický jazyk, zkažený litevštinou zachycenou ve starých textech 16.–17. století (Palionis 1995: 112–114; 164; Zinkevičius 1990: 15; 35; Jonikas 1987: 126). Tento tradiční názor vychází především z analýzy slovní zásoby jazyka textů 18. století. V novějších pracích se však tento pohled již alespoň částečně koriguje: stále častěji se tvrdí, že bez prozkoumání gramatické struktury jazyka tohoto období – morfologie a syntaxe – nelze tradiční tvrzení o špatné znalosti jazyka u autorů katolických textů,

¹ Děkuji Litevskému fondu, stipendijnímu fondu Bronia Vškelise a prof. Williamu Schmalstiegovi za možnost pracovat na Pensylvánské státní univerzitě a posílit teoretické základy tohoto článku i připravované knihy.

152 |

VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ

rašomosios kalbos degradavimą atrodo gana vienpusiški (Karaciejaus 1998: 134–138; 2000: 24–26). Išsamesnė kai kurių XVIII a. rašto paminklų leksikos analizė taip pat verčia šiek tiek keisti tradicinę nuostatą apie polonizmų gausą to laikotarpio rašomojoje kalboje (Girdėnis 1998: 8–12).

K nepopularitě textů 18. století nevedl pouze tradiční negativní postoj k nim: z hlediska utváření psaného jazyka či jeho vývoje lze toto období považovat za poměrně klidné. Je přirozené, že lingvisté zaměřují pozornost na první písemné památky a stav vlastního jazyka v nich zachycený. Později, v textech 19. století, již začínají hledat počátky našeho spisovného jazyka. Jazyk 18. století se tak ocitá stranou, protože nedošlo k výraznější změně společenského postavení litevštiny ani k zaznamenanému zásadnímu obratu ve vývoji její struktury.

Již v roce 1976 Jurgis Lebedys napsal, že toto období vývoje psaného jazyka je vykládáno téměř výhradně negativně, jako „souvislá černá skvrna, jako nepřetržité období úpadku a degradace literárního jazyka“ (Lebedys 1976: 17). Podle jeho názoru „takto zcela negativní hodnocení dlouhého období lze z metodologického hlediska stěží ospravedlnit“ – jazyk textů závisí na postoji tehdejší společnosti k jazyku, na jejím jazykovém vkusu a účelu textů a je odrazem společenských a kulturních podmínek dané doby (Lebedys 1976: 17–18).

Juozas Karaciejus zdůrazňuje, že nelze získat souvislý obraz vývoje jazyka, pokud se vynechá období trvající téměř jeden a půl století a není spojeno s jazykem starších textů (Karaciejus 1998: 135–138). V přístupu k jazyku textů 18. století spatřuje několik nedůsledností: (a) opomíjí se kontinuita starší tradice náboženských textů; (b) převládá apriorní negativní hodnocení jazyka textů 18. století; (c) tento jazyk se obvykle zkoumá bez ohledu na tehdejší společenské a kulturní podmínky; (d) závěr o úpadku jazyka textů daného období se opírá o analýzu slovní zásoby, nikoli gramatické struktury (morfologie a syntaxe).

Tento článek se bude zabývat pouze malým úsekem syntaxe jazyka textů 18. století – atributivní frází s kongruentním členem v Lukauskasových Pamoksluose.

1.2. Slovosled různých členů atributivních spojení ve staré litevštině (v textech 16.–17. století) byl již značně prozkoumán (viz Vasiliauskienė 1994; 1995; 1997; 1998) a byly určeny nejcharakterističtější strukturální modely těchto spojení. Dosud však nebyl vůbec analyzován další vývoj struktury atributivní fráze ani nebyly hledány doklady pokračování rysů zaznamenaných v textech 16.–17. století či zárodky utváření nových jevů v psaném jazyce 18. a 19. století.

Ačkoli, jak již bylo zmíněno, jazyk textů 18. století je v zásadě hodnocen negativně, jeho badatelé přesto uznávají, že i v tomto období vznikly texty napsané poměrně dobrým jazykem. K jednomu z nich patří Lukauskasova Pamokslai, které by zřejmě pozitivně ovlivnily jazyk tehdejších náboženských textů, kdyby byly vydány. V tomto díle se objevují zárodky terminologie z různých oblastí (práva, medicíny) i slova užívaná ve starších textech (Lebedys 1976: 40); díky všem zde uvedeným rysům se proto Lukauskasova sbírka kázání jeví jako nejvhodnější pro výzkum struktury atributivní fráze.

1.3. O autorovi tohoto díla se toho ví jen málo. Předpokládá se, že pocházel ze Žemaitska, ale větší část života strávil ve východní Litvě, v Troškūnech. Podle Kara-

ATRIBUTINĖ FRAZĖ LUKAUSKO PAMOKSLUOSE | 153

…ce, pravopis těchto kázání se blíží východnímu písemnému jazykovému variantu první poloviny XVII. století. Pamoksluose jazyk není jednotný: Lukauskas psal aukštaitsky, zde se však vyskytují i žemaitské prvky (Karaciejus 1996: 19–20).

Interpunkce se v této sbírce kázání značně proměňuje. Zvolené interpunkční zásady, případně jejich ne zcela důsledné uplatňování, srozumitelné snad jen samotnému autorovi, znejasňují hranice slovních spojení a větných členů v souvětích a stávají se jednou z příčin nejednoznačností, které v textu vznikají, srov.:

Zoufalství nad spásou není ničím jiným než jejím zavržením Touha získat věčná dobra, a po čemkoli kdy toužíme a co si přejeme, souhlasí s tím a stává se hříchem zoufalství 52.

Tak činí i ten, kdo se sám na svou duši žaluje a sám sebe odsuzuje, sám sebe obviňuje 77.

To je tedy ono pokušení a vnuknutí takové žádosti v člověku, že bez jakékoli námahy vykoná vše, k čemu je ponoukán 84.

Nejednoznačné bývají často i vztahy přívlastečných určení v atributivních konstrukcích, zejména v případech, kdy se jich na jednom místě soustředí několik, např.:

To je první povinnost a závazek každého křesťana 25.

Ačkoli mohl uzdravit jediným slovem nebo dotykem své ruky, neučinil tak, nýbrž odvedl jej stranou, vložil mu prsty do uší a dotkl se jeho jazyka svými slinami 65.

…ani jediný vlas z jeho hlavy vám nevypadne 69.

Z těchto přikázání se jasně poznává, že Pán Bůh náš nejenže nezakazuje, ale výslovně přikazuje nevzývat nadarmo své jméno jako svědka... 82.

Svítilnou pro mé nohy je tvé slovo, Bože 26.

Smysl textu a souhrn syntaktických vztahů ve větě mohou pomoci určit, jak spolu jednotlivé části souvisejí, avšak kvůli proměnlivému slovosledu zůstávají i nejasné případy.

Lukauskas píše koncovky genitivu singuláru (1) a nominativu plurálu (2) podstatných jmen s kmenem na a odlišně (srov. Karaciejus 1996: 19). Autor se možná tímto způsobem snažil zabránit shodě pádových tvarů často užívaných podstatných jmen. Genitiv singuláru má nejčastěji koncovku -os, zatímco nominativ plurálu -as; vyskytují se však i případy nedůslednosti či směšování, srov.: (1) niejokios naudos 35; Artikutui Wieros 42; tos tiesos 40; tos kortos 67; anos tazdos; bet uzlaykima sweykatas 34; gieros walas 26; (2) tos tiesas 45; tos Ceremonias 64; tokias Wwogas 62; nekaltas dusias 46; avšak tos dienos 116.

Koncovky uvedených podstatných jmen a zájmen či přídavných jmen, která se s nimi pojí, se nemusejí shodovat.

Synkretismus dvou či více pádů je dalším zdrojem nejednoznačnosti tohoto textu kázání. Při zápisu -as podstatných jmen s kmenem na a v nominativu plurálu lze zabránit shodě s genitivem singuláru, avšak v takovém případě se nominativ plurálu (1) shoduje s akuzativem (2):

(1)...ale každá neděle a svátky výroční jsou dny Boží, které mají zvláště

154 |

V I R G I N I J A V A S I L I A U S K I E N Ė

byl na jeho počest zahanben. 96.

Takový čin je nevhodný, protože je těžkým zneuctěním Boha... 109.

(2) Tehdy nemůže být větší a vroucnější pocta ani láska k Bohu než tehdy, když skrze kněžské ruce obětujeme Jemu, Jeho jedinému Synu. 101.

Zcela nezavrhuj nevinné ženy, zejména tehdy, když je náledí nebo je přecházení nebezpečné. 108.

...protože ani sami pohané tehdy o tom Vzkříšení nevěděli a z pouhého světla rozumu nepravdivě uctívali své bohy, pravé dny nezachovávali při obchůzce. 96.

S výjimkou těch míst, kde soudí v přítomnosti krále (jak se říká), o horkých skutcích, o hanebných činech, o kterých... 113.

1.4. Databázi článku tvoří 1541 atributivních spojení s kongruentním přívlastek, vybraných z deseti Lukauskových kázání (KL 23–118). Pozice číslovkového přívlastku vzhledem k podstatnému jménu byla posouzena na základě 75 spojení, zájmenného na základě 767, adjektivního na základě 552, participiálního na základě 147 (viz tabulka 1) a byly analyzovány případy nekontaktní pozice kongruentních přívlastků.

TABULKA 1. POZICE KONGRUENTNÍCH PŘÍVLASTKŮ

Přívlastek Celkový počet PR PO počet% počet% Číslovkový 75 68 90,7 7 9,3 Zájmenný 767 722 94,1 45 5,9 Adjektivní 552 316 57,2 236 42,8 Participiální 147 81 55,1 66 44,9

2. ČÍSLOVKA

2.1. Číslovka se jako shodný přívlastek užívá zřídka – v deseti kázáních bylo nalezeno 75 takových případů. Naprostá většina z nich se vyznačuje předřazením – 90,7%:

Přísahám při první pravdě, že není nic zlého 83.

Jestliže tehdy těmto tvrzením věří i sami disidenti, proč ne i ostatním? například tomu, že existuje Církev, že existuje sedm svátostí, že existují odpustky... 42.

Šest dní budeš pracovat a vykonáš všechny své práce, sedmý den je sobota, tedy odpočinek Pána, tvého Boha... 108.

Srovnáme-li tento text Pamokslů s textem Sirvydových Punktai sakymų, vytištěným v první polovině 17. století a psaným východním nářečím, žádných výraznějších rozdílů si nevšimneme (viz

ATRIBUTINĖ FRAZĖ LUKAUSKO PAMOKSLUOSE | 155

Vasiliauskienė 1995: 126). Skaitvardžio prepozicija dominuoja abiejuose pamokslų rinkiniuose. Tačiau retokai pasitaikančios skaitvardžio postpozicijos motyvai Lukausko Pamokslų tekste akivaizdesni negu Punktuose sakymų. Kai skaitvardis pasakomas po daiktavardžio, tai Pamoksluose visada iškeliama, akcentuojama kiekybė, toks postpozicinis skaitvardis dažnai turi ir kontrasto kirtį. Panašų efektą dabartinėje lietuvių kalboje, matyt, būtų galima pasiekti šalia postpozicinio skaitvardžio vartojant įvairias dalelytes, pvz., tik, dar, jau:

Jakmile po té zpovědi přísahu odpustíš, dej za tu první přísahu žebrákovi jeden groš. Podruhé dej dva groše 87. Nyní třetího dne vyjdi na cestu, dokud jsou ještě dveře otevřené a světlo svítí... 112. Počtvrté dej čtyři a tak vždy, když se to opakuje, dej sám sobě jeden groš, jdi úplně na konec, pokud možno 87. Anebo může někdo slíbit nějakou službu až do roka jednoho roku? 94.

Ve zvolené textové ukázce se nevyskytují zájmenné číslovky.

2.2. Pozornost si zaslouží příklad, v němž je číslovka užita postpozitivně za vlastním jménem, např.:

Uveďme zde příklad, který zaznamenal věrohodný kronikář Aeneas Silvius, později zvaný papež Pius druhý 106.

Takové postavení číslovky je normou i v současné litevštině, např. Petr první, Ludvík čtrnáctý atd., avšak v žádné gramatice o tom nic nenajdeme, zřejmě proto, že téměř vždy zde píšeme číslici, nikoli slovo.

2.3. Ze všech číslovek se za určovaným podstatným jménem nejčastěji vyskytuje jeden (4 případy):

Nakonec, a tak si můžeš nakonec slíbit nějaký půst na jeden rok nebo na půl roku... 94.

Takovou nevyhraněnost jeho pozice ve srovnání s ostatními číslovkami lze vysvětlit tím, že tato lexéma může v textu fungovat nejen jako číslovka, ale také jako přídavné jméno či zájmeno, přičemž pozice těchto slovních druhů, zejména přídavných jmen, vůči podstatnému jménu bývá proměnlivější.

3. ZÁJMENO

3.1. Zájmeno jakožto abstraktní a nezobrazivý slovní druh má stejně jako číslovka nejen určitý počet lexémů, ale i pevnou pozici vzhledem k podstatnému jménu. Pamoksluose se nejčastěji klade před podstatné jméno (PR 94,1%; viz tabulku 1):

Za takový čin Bůh potrestal onu ženu, o níž píše kněz Segner... 115....manželům se to nikdy nehodí, ačkoli by se to dalo zařídit tak, že by jedním vrhem všechny obrátilpohany k víře, všechny heretiky a odpadlíky by přivedl k Bohu, všechny

156 | VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ

odsouzené a ďábly vyvedl z pekla... 27.V Písmu svatém a v evangeliích není žádné slovo ani poznatek, který by nebyl pronesen Duchem svatým... 70....sám si na sebe ukládá trest za každé mrknutí či vyslovení přísahy 87.Jiné hříchyspácháme, když urážíme Boha, urážíme jeho nebo stvoření, nebo věci v rozporu s přikázáním... 69.

Při srovnání četnosti užívání samotných zájmen v Lukauskových Pamoksluose ir Punktuose sakymų bylo zaznamenáno několik rozdílů: Lukauskas užívá zájmena kitas, (ne)koks mnohem častěji než Sirvydas, v jeho textu je také časté zájmeno toks, avšak oproti Sirvydovým kázáním se zde méně často objevují visas ir wisoks, toto je velmi vzácné a tutas se vyskytuje pouze jednou:

Pomni, že o této Swieta pradiety pekła... 52. Bývaly starozákonní tutas Afie- ras, skrze něž si ďábel odváděl lidi od Boha... 101–102.

3.2.1. Případů postpozice zájmena je v Lukauskově sbírce Pamokslų málo. Stejně jako v SP či BM pomáhá zájmeno v enklitické pozici zdůraznit podstatné jméno, které mu předchází (1), nebo s ním může být spojeno apozitivním vztahem (2):

(1) Také v době mše mají misionáři své misie, aby od slubu nekuríuodpustit a znovu přijmout mohou... 96. Když garbie ta, kterou máme Bohu odevzdat, náleží především k víře, protože to nám Bůh... předkládá... 38–39. Stejně tak je třeba rozumět i všem druhům wisokius her, každá hra, ať už o kuličky, nebo v karty? 111.... neboť když někdo na obranu své pravdy mluví, odpovídám: přiznávám se, svědomí mé sumenniu mana, wężliwściu mana, těm lidem, kteří jsou zde přítomni; nepřísahám... 74. Z toho vzniká zvyk, že bychom chtěli zapomenout na takovou věc, nezapomínejme... 84.... rovněž by takový slib slubas toksay twirtas nebyl závazný. 89. Přikázání, která nám ukládá Bůh, církev nebo Wiresnibe kokie, ukládají nám k zachovávání a zavazují nás k nim 27. (2) ... mezi nejkrásnějšími je vhodné naslouchání mši svaté při připomínce Tajemství a vzpomínce na Boží muka, neboť takový byl úmysl Izganitoia paties, když při poslední večeři přikázal apoštolům... 106. O jednom luterském ministrovi, který jasně hlásal hereze, se mu zdál sapna toki 64. Odpovídám, že všechna Přikázání jsou vzájemně příkazem, druhé zákazem 26. Pokud by tehdy nějaký Dissidentas patsay začal mluvit o víře, nejlepší a nejvhodnější odpověď mu dát... 47.

Atributinė frazė Luka usko Pamoksluose | 157

TABULKA 2. POZICE JMENNÝCH PŘÍVLASTKŮ

Zájmeno

PR

PO

č.

%

č.

%

onen

39

100

–

–

(ne)jaký

43

100

–

–

každý

27

100

–

–

jiný

42

95,5

2

4,5

(ne)jaký

57

74

20

26

(ne)který

8

88,9

1

11,1

sám

44

97,8

1

2,2

tento

2

100

–

–

tento

1

98,1

–

–

ten

253

98,1

5

1,9

tentýž

14

100

–

–

takový

104

90,4

11

9,6

jistý

1

100

–

–

jeden

24

85,7

4

14,3

(ne)jeden

2

100

–

–

celý

46

100

–

–

všelijaký

14

93,3

1

6,7

druhý

1

100

–

–

3.2.2. Avšak Pamokslai se ze všech zkoumaných pramenů odlišují především tím, že v nich má postpozitivní zájmeno častěji než v jiných textech náboženského charakteru kontrastní přízvuk:

...a co slibujeme, to musíme splnit, tomu, komu slibujeme... 88.

Lži a klamy jsou tehdy, když někdo lstivě vyláká slib tomu, kdo ho přirozeněnemůže splnit... 60.

158 |

VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ

Každý si má dobře pamatovat, že takový den takový, který je vítězný a ke cti a slávě Boha náleží, musí být zasvěcen 109.

Srovnejme předpozitivní a postpozitivní užití zájmena toks ve větách následujících bezprostředně po sobě:

Když někdo takový půstporuší, dopustí se pouze jednoho hříchu, neboť v těch dvou Božích přikázáních je jeden konec, totiž umrtvování těla. Opačně, když někdo v takový den půstuporuší a kromě toho je vázán slibem, že se bude právě v ten den postit, dopustí se dvou hříchů... 30.

Zdůrazněn je také genitiv postpozitivního zájmena tas, když nahrazuje podstatné jméno:

...je zavázán splnit to, na co přísahal 81....není zavázán splnit to, co bez rozmyslu slíbil 93.

3.2.3. Z tabulky 2 je patrné, že častější postpozice je typická pouze pro dvě zájmena: koks (26%) a toks (9,6%). Poslední uvedené zájmeno má v kázáních poměrně často kontrastní přízvuk; jen zřídka je jeho postpozice podmíněna apozitivní či enklitickou funkcí v textu.

Umístění zájmena koks vzhledem k podstatnému jménu má specifické rysy nejen v pojednávaném Lukauskově díle, ale i v dalších textech starých písemností (viz Vasiliauskienė 1995: 131). V Sirvydových Punktuose sakymų a v Bretkūnově Postilė převažuje postpozice koks (SP 88,9%; BP₁ – prvních 120 stran – 68%). Svým užíváním se výrazně odlišuje od všech ostatních zájmen, která se v těchto kázáních vyskytují. V Pamoksluose se zachovává podobná tradice užívání tohoto zájmena. Pravda, jen ve čtvrtině případů se zde zájmeno koks objevuje za určovaným slovem, ale i tento podíl výrazně kontrastuje s četností všech ostatních zájmen užívaných v tomto textu (viz tabulku 2). Při postpozitivním užití zájmeno koks ve všech případech zdůrazňuje předcházející podstatné jméno a často napomáhá pravidelnému střídání přízvučných a nepřízvučných slov ve frázi. Jeho postpozice se vyskytuje zvláště často na konci fráze (1) a v řadě souřadných větných členů, kdy autor Pamokslų chce tuto řadu alespoň na chvíli přerušit a zaměřit větší pozornost na jednu či druhou její složku (2):

(1) Slib se nazývá závazkem učiněným Bohu, neboť když něco slibujeme nějakou věc, zavazujeme se Bohu, že tu věc, kterou slibujeme, splníme 88. Například: neprosil-li člověk o tu věc nějakou? 78. Stanov si nějaký cíl v úmyslu 93. Přísaha (jak už bylo řečeno) je vzývání Božího jména jako svědectví o nějaké věci 79. (2) Stává se tedy, že zlí lidé odhazují, ukládají, zakopávají nějaké uzly, hadříky nebo nějaké takové čarodějné jedy... 59. Nosit při sobě nějaké obnošené šaty nebo odložené kusy oděvu nějaká znamení, kartičky nebo uzlíky, zda je to vhodné... 61.

ATRIBUTINĖ FRAZĖ LUKAUSKO PAMOKSLUOSE | 159

Druhá je slezina, která se vyskytuje i u katolíků, a to nejčastěji, v jakémsi nebo při zármutku či trápení, když lidé mluví z bezmocnosti... 68.

Jak již bylo zmíněno, v některých větách se tímto postpozitivním zájmenem systematicky střídají informativní, významné větné komponenty s nezdůrazňovanými nebo enkliticky užívanými slovy:

Ukradl ti nějakou věc, nebo ji ztratil, spáchal zločin... 95.

3.3. Záporný tvar zájmena koks se naproti tomu užívá pouze před podstatným jménem. Zpočátku se zdálo, že takové užití tohoto zájmena může souviset s jeho přídavným významem: jedním z významů slova nekoks je obyčejný, nevelký. Takový případ se však vyskytl pouze jediný:

Přece jen se projevila jeho smrt, kvůli nějakému oddělení od krve...100.

Při opětovném prozkoumání 11 dokladů z textů se zájmenem nekoks se ukázalo, že se neužívá pouze ve významu nějaký, ale nahrazuje také zájmena ne jeden, (ani) žádný, některý:

Stejně tak jsou přikázání jakýmisi světly podle našich skutků, která nám ukazují, co se nám sluší a co nesluší... 26.

Neříkejte, že na vás Bůh zapomněl, protože na žádné stvoření nemůže zapomenout... 69.

... přísahat se nesluší, ani ona žádná vrchnost nemá právo přikazovat a nařizovat 75.

Číslovka antras Pamokslų mohla v textu nabýt významu zájmena kitas:

Matka musela v noci nejednou vstát k plačícímu dítěti, aby je utišila v jeho trápení... Mít ještě jinou matku, která svou dceru učí právě těmito slovy 72.

3.4. Zájmeno pats se od ostatních zájmen užívaných prepozitivně liší zdůrazňovací funkcí: podstatné jméno, které určuje, činí mnohem výraznějším a nápadnějším (Ambrazas 1994: 272). Takové užití ho přibližuje částicím. Zdůrazňovací funkci tohoto zájmena často zesilují vytýkací částice ir, tiktai a upřesňovací částice dar (1). Pats se poměrně často vyskytuje i vedle vlastních jmen (2):

(1) To je dobrý sen... protože prý sám ďábel patsay welnias takové věci ukazoval, ukazoval dobře 64.

... již podle samotného přirozeného zákona bychom měli mít vrozený cit pro tuto náležitost, neboť i sám pohan, aniž by znal přikázání, z pouhého světla rozumu... slaví pravé dny v roce 96.

A ačkoli můžeme slíbit... a musíme dát věc, kterou slibujeme, tomu, komu ji slibujeme, přece nemůžeme přísahat jen samému Bohu 88.

160 |

VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ

(2) Znamená to Boží dary, neboť sám Bůh nám uděluje tyto dary ze své nevyčerpatelné milosrdné lásky... 38.

Co je sám Kristus dává, když se Satan ukáže s prázdnou rukou člověka... 116.

3.5. Zájmena užívaná prepozičně mají v Kázáních kontrastní přízvuk častěji než v jiných zkoumaných textech náboženského charakteru. Kontrastní přízvuk je zvláště typický pro zájmeno jiný, které je v textu Kázání stavěno do protikladu se zájmeny ten, takový. Posledně uvedená zájmena se také často stávají prostředkem vytváření kontrastu a pomáhají pevněji spojit text v jednotný celek:

Proč se tehdy Bůh ukázal tak mocný a hrozný? cožpak ne jiný důvod, právě ten, aby nás tím způsobem přiměl k dokonalému zachovávání svého zákona... 32.

Takovou naději by měl mít ten, kdo doufá v odměnu od Boha... Taková naděje by byla... nerozumná... Tehdy přichází jiná naděje, která se nazývá živou... 48–49.

A ten den se nazývá dnem Páně. Ostatní dny jsou nezasvěcené... 96.

Tehdy je vhodné, abychom nesvětili žádný jiný den než právě ten 99.

Ta jiná oběť se přináší při každé mši svaté... 100.

Jiný je slavný slib, který se skládá veřejně. A takové sliby skládají mniši, když se zavazují Bohu při řeholní profesi 91.

...ale oni říkají, že je nezbytné takové osoby poslat, aby je přivedla zpět 59.

Prepoziční zájmeno takový velmi často funguje jako korelativní výraz ve složeném podřadném souvětí a zároveň plní funkci spojovacího prostředku (konektoru) mezi větami:

Označená taková záležitost, která tě přiměje k lepšímu 92.

Je třeba vědět, že takoví lidé, kteří rozjímají, mají dvojí... 103.

A tak ten... může po roce stejně znovu zarmoutit, může takové schopnosti získat, aby stačily i na těžké práce 85.

3.6. Zájmena užívaná jako vytýkací částice, několikrát opakovaná vedle podstatných jmen, která jsou větnými členy stejného druhu:

Miluj Pána Boha svého, z celého srdce svého, z celé duše své, ze vší mysli své, ze vší své síly... 55.

... žádná obratná slova se nikdy nehodí... idunt že jedinou lží obrátí všechny pohany ve Wieru, všechny heretiky a přivede je k Diewuy, aby ho hledali, všechny odsouzené a ďábly z pekla vyvede... 27.

Mrtvá naděje je prázdná, neužitečná, žádný život duši nedává, žádnou útěchu neposkytuje a žádné východisko ke spáse nezplodí... 48.

4. PŘÍDAVNÉ JMÉNO

4.1. Ze statistických údajů vyplývá, že pozice přídavného jména vůči podstatnému jménu v Lukauskově Pamoksluose není ustálená (prepozice 57,2%; viz tabulka 1). Převaha prepozitivních přívlastků zde není výrazná ani dominantní. Būd-

ATRIBUTINĖ FRAZĖ LUKAUSKO PAMOKSLUOSE | 161

Převaha atributivních přídavných jmen zde není výrazná ani dominantní. Statistické údaje nepochybně značně ovlivnilo poměrně časté postpozitivní užívání přídavného jména šventas (73,9%): tvoří více než čtvrtinu všech případů postpozice přídavného jména v tomto textu (65 případů; 28,5%). Přídavné jméno šventas se po určovaném slově vyskytuje častěji než jiná přídavná jména také u dalšího autora píšícího východním pravopisem – v Sirvydově Punktuose sakymų (83,3%). Převaha postpozice tohoto přídavného jména v textech náboženského charakteru souvisí s vlivem latiny a polštiny, neboť, jak již bylo uvedeno jinde (viz Vasilauskienė 1995: 133), usiluje se o zachování nezměněného slovosledu v sakralizovaných církevních frázích, např.: Dowidas Szwyntas 26; Krikszta Szwynta 27; Misiu Szwynta 31; Raszty Szwyntamy 38, 50; Baznicia Szwynta 39, 47; Tieway Szwyntiey 41, 42; Powitas Szwyntas 43; Augustinas Szwyntas 47; Dwasy Szwynta 52.

TABULKA 3. POZICE ATRIBUTIVNÍCH PŘÍDAVNÝCH JMEN

Přídavné jméno PR PO

počet % počet %

nejvyšší (vyšší) 4 57,1 3 42,9

duchovní 3 27,3 8 72,7

božský – – 11 100

celý 19 82,6 4 17,4

křesťanský 2 25 6 75

roční 2 20 8 80

malý 7 87,5 1 12,5

těžký 7 77,8 2 22,2

světský 7 63,6 4 36,4

svatý 23 26,1 65 73,9

pravý 14 82,4 3 17,6

věčný 2 22,2 7 77,8

Podle toho vyplývá, že všechna tajemství pravdy, která svatá církev předkládá k víře, jsou nepochybnou pravdou 39–40.

… že Luther nepřinesl nové bludy, nýbrž obnovuje staré, dávno již od církve

162 | V I R G I N I J A V A S I L I A U S K I E N Ė

Bohem zatracené, proti nimž psali svatí otcové 41.

… proto je nazývá svatými otci hříchy proti Duchu svatému 52.

Ve srovnání se statistickým průměrem je postpozice přídavného jména častější také v jiných atributivních spojeních označujících různé církevní skutečnosti (viz tabulku 3), např.: věčný život 25; věčný oheň 56; věčná spása 57; věčnému Otci 101; duchovní nařízení 26; duchovní nadřazenost 27; duchovní kázání 70; duchovní milost 36; duchovní království 66; Boží slovo 70; Boží den 96; křesťanská víra 39, 41; křesťanská matka 39; výroční svátky 116.

4.2. Ernstas Fraenkelis (1969: 90–92) si všiml, že staré památky litevského jazyka obsahují poměrně málo odvozenin od přídavných jmen, proto zde ve funkci přívlastku častěji než v polštině vystupuje genitiv podstatného jména, např.: litevsky Boží milost – polsky Boża miłość, litevsky království nebeské – polsky królestwo niebieskie. V Lukauskových Pamoksluose již v některých případech nacházíme nikoli genitiv, nýbrž přídavné jméno s příponou -iškas, např.:

Skrze krásu a různé církevní obřady je krása duše ozdobená rozmanitými posvěcujícími dary a tehdy je nazývána Boží církví a duchovním královstvím, které nám Písmo předkládá v podobenství o životě ozdobeném Boží pravicí… 66.

4.2.1. Soubor kázání odráží živý proces tvoření přídavných jmen s příponami -iškas, -inis, -ingas. Před několika desetiletími Lebedys, který zkoumal kázání, rovněž poznamenal, že v tomto díle nacházíme zárodky litevské právní a lékařské terminologie (Lebedys 1976: 40).

Přídavná jména s příponami -iškas, -inis, -ingas tvoří přibližně čtvrtinu všech přídavných jmen užívaných ve zkoumaném Lukauskově textu. Nejčastěji mají příponu -iškas (15,6% všech přídavných jmen nalezených v textu), např.: apoštolská podání 41; křesťanská matka 39; Boží den 96; profesní pravidla 91; světská nařízení 70; pozemští králové 67; křesťanská příslušnost 111 atd. Tato přídavná jména se vyznačují několika důležitými vlastnostmi souvisejícími s procesem utváření terminologie pomocí přípon a diferenciací funkcí různých gramatických tvarů. Především téměř dvě třetiny odvozenin stojí za svým určovaným substantivem. Jejich častou postpozici zřejmě můžeme spojovat se směšováním funkcí substantivního a adjektivního přívlastku, k němuž došlo za podmínek bilingvismu; posesivní adjektivum se podle polského vzoru (připomeňme si, co psal Fraenkel) začalo užívat i tam, kde se v litevštině odedávna užíval genitiv substantiva. Když bylo substantivum nahrazeno přídavným jménem, zachovalo si vůči určovanému slovu stejné místo, proto se například přídavné jméno diewiszkas, odpovídající polskému posesivnímu přídavnému jménu boży, v Pamoksluose užívá pouze postpozitivně:

A tak ctitelé Bohu, protože Kristova nauka je psanou, nikoli ústní evangelií 41. Tyto obřady nás také nabádají, abychom přijali Boží službu musíme dodržovat 66. Proto se tento spis nazývá Božím slovem 70. Pohrdání Bohemse odtud ukazuje 76–77. Získává si tím Boží potupu, posmívá se sobě a hrozí mu záhuba

ATRIBUTINĖ FRAZĖ LUKAUSKO PAMOKSLUOSE | 163

potřebný... 106.

Častější než statistický průměr je postpozice také u přídavného jména dvasiskas:

Ještě další jsou přikázání a jsou to duchovní ustanovení, která duchovní vyšší moc stanovila 27. A více nám nepřísluší používat slov Písma svatého... když vám na kazatelně a duchovní kázání vykládáme... 70.

Další důležitou vlastností atributivních spojení s přídavnými jmény s příponou -iškas je jejich potenciální významová dvojznačnost:

... avšak každá neděle je svátkem a výročním dnem božským, které je třeba zvláště zasvětit jeho slávě 96.

... jeden den v týdnu věnovaný Bohu k jeho slávě a lidským božským... abychom vyznali, že Bůh je náš Pán... 97.

A tak králové také přísahají při své korunovaci, že rytířská ustanovení spravedlnost a práva církve Boží budou chránit a zachovávat 81.

Ten Bůh a člověk za nás trpěl a zemřel na kříži, a tak nás z pekelných muk vysvobodil... 56–57.

Neboť Bůh nechce, aby se v den svátku přimísilo ke svátečnímu dni lidské poškozování 116.

Spojení s těmito přídavnými jmény nám dnes připadají dvojznačná i v kontextu, avšak v 18. století v dvojjazyčné společnosti pravděpodobně neměla nádech dvojznačnosti a byla chápána tak, jak se chápala v prestižní polštině.

Zatřetí se Lukauskas pokouší rozlišovat funkce spojení s přídavnými jmény s příponou -iškas a spojení s genitivem podstatného jména, neboť variant stejných lexémů se v Pamoksluose nachází jen málo (viz také předchozí příklady):

Druhé jsou a bývají sny z ďábelského vnuknutí 63.

... z toho každý může poznat, od jakého ducha pochází jeho učení; tehdy by sny mohly být také z ďáblova vnuknutí 63.

... nechci, abyste se při naslouchání lidem zamýšleli nad tím, zda jsou to snad nejvznešenější obřady, které se konají při mši svaté, například při obětování chleba a vína, při proměňování těla a krve Ježíše, při kněžském přijímání, a... 104.

Kdyby někdo začal poslouchat mši po obětování chleba a vína, anebo kdyby odešel před kněžským přijímáním, nesplnil by toto přikázání... 104.

Kdybyste se nestali malými, nevešli byste do nebeského království... 39.

má živou a užitečnou radost, která jej v dobrém posiluje, dodává mu odvahu, aby sloužil Bohu neodchýlil se... 49.

Takový spis S. obsahuje slova Boha, že žerty a vtipy poškozují slezinu 71.

4.2.2. Adjektiva s příponou -inis se v postpozici užívají o něco méně často než adjektiva na -iškas (Po 65,7%). U části odvozenin s touto příponou je starší i tradice užívání, např.: paskutinės Wecierios 106; kasdieniniusy poterusy 70; wirszutinias ceremonias 64; Prisakimay wietiney 27; suda molinia 90; darbu runkiniu 116; apsakamas zodinis 71:

164 |

VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ

Když u toblických kamenných deskou svou všemocné přikázání rozkázal nám Bůh zachovávat... 32. Zákon Židům, které Bůh pouze nejvyššími obřady ovládal, stačilo, aby ten den určil ke svěcení a po stvoření světa odpočíval... 99. Stejně tak je třeba rozumět všem druhům kostí; každá kost, ať jde o zlomeninu, nebo o vykloubení, či o kulaté herní, může být dvojího druhu 111. Tedy po prozkoumání Písma S. musíme zachovávat všechna slovní ustanovení a tradicenáležející křesťanské víře S. 41.

Z adjektiv s uvedenou příponou se častější postpozicí (80%) vyznačuje pouze adjektivum metinis:

Stejně tak kdyby někdo tvrdil, že se při našich každoročních výdajích na pohodlí a rozmařilost, na každoroční dobročinné činnosti, takové uvažování by nebylo pevné... 90. Je snad správné toužit po každoročních věcech, a takovou naději mít? 51.... každá neděle a svátek jsou každoroční a dny Boží, které... 96.

V současné litevské terminologii jsou velmi časté varianty spojení, v nichž je závislým slovem genitiv, a spojení, v nichž je závislým slovem adjektivum s příponou -inis. Takové termíny mohou mít totožný význam nebo označovat různé věci. Pokud je význam obou spojení totožný, dává se přednost genitivu, přestože spojení s genitivem mají nádech dvojznačnosti, např. telefono pokalbis (DLKŽ 1993: 839). Také v textu zkoumaných Pamokslų se očekával výskyt variant uvedených spojení, ukázalo se však, že takové kolísání není pro KL typické – obvykle se užívá pouze jedna z variant.

4.2.3. Adjektiva s příponou -ingas se ve srovnání s dříve probíranými adjektivy -iškas a -inis častěji kladou před určované slovo (71,4%). Mnohá z nich se užívala již v nejstarších litevských písemných památkách, např.: slubas garbingas 91; dayktas stabuklingas 114; Wiltis nenaudinga 48; peciaus ugninga 50; stabuklingos galibes 61; priszingų spasabu 64; izganingus persergeimus 63:

Uvádím zde k posílení a osvícení historii v těchto Pamoksluosech, vybranou ze spisů ctihodných spisovatelů, následuje přitom pravdivého učitele našeho Ježíše Krista... 23. Druhým hříchem, který odporuje naději, je zoufalství, jež se nazývá zoufalou nadějí 53. Za čtvrté se nakonec můžeme poučit, že bohabojných a rozumných lidí je úsudek, že to, co je přikázáno nebo zakázáno, je přikázáno či zakázáno za přísné povinnosti 28.

Jedna či druhá Pamokslų atributivní fráze je převzata z polštiny bez úplné adaptace: k polské podobě adjektivní přípony se připojuje pouze litevská koncovka, např.:

ATRIBUTINĖ FRAZĖ LUKAUSKO PAMOKSLUOSE | 165

Zda hřeší také ti, kteří čtou knihy heretiků, anebo jiné knihy, které církev zakázala? 44.

... Bůh byl naším Pánem; což se ukazuje z těchto Božích slov k izraelskému lidu... 97.

Takové činy nespáchala ona žena (o jejímž životě sv. Hedviky, královny haličské, se čte v kronikách) 115.

Naděje, o níž zde mluvíme, se nazývá teologická ctnost kardinální, skrze niž směřujeme k Bohu... 47.

4.3. Ve zkoumaném fragmentu Pamokslů je užito 48 neodvozených přídavných jmen. Většina z nich se nevyznačuje zvláštní obrazností ani výrazovostí – nejčastěji jde o přídavná jména, která jsou ustálenými syntaktickými partnery téhož podstatného jména, např.: nekonečná čest 99; strašná smrt 68; dobrý skutek 40; živý oheň 77; horká láska 66; planá naděje 28; malé děti 42; Nový zákon 27; zlí lidé 59; těžké hříchy 53; svatá církev 39 atd.

Ve většině případů jsou adjektivně-substantivní spojení nacházející se v tomto textu rétorického žánru volná, terminologizovaná a označují různé náboženské a právní reálie, např.: Nejvyšší Pán 29; duchovní moc 29; duchovní vrchnost 46; křesťanské ctnosti 47; kněžská lakota 85; nejvyšší královsky 70; katolická církev 97; krátký čas jazykem 45; dobré roční 51; sváteční roční 116; nedělní kázání 23; Nový zákon 102; neposkvrněné početí 116; Starý zákon 26; světským lidem 46; těžké hříchy 53; světské zákony 70; smrtelné hříchy 99; svatý křest 27; svatá mše 31; svaté písmo 50; svátost svátostí 61; Starý zákon 23; slovní výpovědi 41.

4.4. Při analýze písemného, nikoli mluveného textu lze pouze na základě nepřímých znaků zkusit určit, zda má některé slovo ve frázi větší sémantickou váhu. Přídavné jméno může v textu vyniknout z několika důvodů: 1) informačního obsahu (nová, důležitá informace); 2) obraznosti a výrazovosti lexému; 3) kontrastního přízvuku. Všechny zde uvedené faktory jsou navzájem velmi úzce provázány. Výjimečnost přídavného jména je nejčastěji dána syntaktickými strukturami vyšší úrovně – logikou výstavby věty a textu v rétorickém díle, v němž hraje důležitou roli návazné uspořádání přízvučných, nepřízvučných a enklitických slov ve frázi i inverze větných členů.

Proto při zkoumání textu Pamokslů neztrácíme ze zřetele obecné obrysy intonačního modelu litevské věty, které jsme se pokusili nastínit při analýze struktury jmenné fráze v textech 16.–17. století: předposlední pozice ve frázi je výrazná, protože v ní obvykle stojí centrum tématu, zatímco konec fráze je informačně nevýrazný; různé enklitické částice se často vyskytují na druhé pozici ve větě a přimykají se k prvnímu slovu věty (Vasiliauskienė 1997: 109–110; 114).

4.4.1. Ani intonační či strukturní model věty, ani principy kompozice rétorického textu nenaznačují, že by předřazená přídavná jména byla výrazněji zdůrazňována:

... ne každý zpovědník nakonec, nýbrž pouze ten, kdo má jasnou pravomoc k tomu udělenou od Apoštolského stolce 96.

166 | V I R G I N I J A V A S I L I A U S K I E N Ė

Cožpak stačí plnit přikázání, kdo je zlým úmyslemnaplňuje? 29.

Kdo jiný chce vědět o hříších proti šestému přikázání, které se vždy dějí, když z svévolné žádosti trestají 28.

Čteme v životě sv. Hilária, že k němu kdysi přivedli jistou zrozenou dcerku posedlou ďáblem; ďábel volá: neodejdu... 59.

V té knize jsou místo tajemství samé lži, podvody, kouzla ďábelská a nepatřičná smyšlení; je tam mnoho věcí, z nichž se nejedna dušemůže pohoršit. 46.

4.4.2. Přívlastky stojící před podstatným jménem se však často stávají prostředkem vytváření kontrastu v textu. Prepozitivní přívlastky s kontrastním přízvukem jsou jedním z výrazných rysů užívání atributivní fráze v Pamoksluose:

Jestliže nyní malý potůček nelze přebrodit, jak jej přebrodíš, až se voda nahromadí? Jestliže zrnka hořčice nelze vytrhnout, jak je vytrhneš, až zakoření a v lese se rozroste? Jestliže je těžké vstát ze snu, když člověk spí v neřesti zakořeněné, jak vstane, až se z ní stane les? 86.

Ti si myslí, že jejich malý hříchje odsoudí jen k oběšení. 114.

... ale i světské zákony přikazují přísně trestat rouhače, rvát jim nozdry žhavými kleštěmi a jazyk jim vytahovat ze šíje. 70.

Nejprve je třeba slíbit spravedlivé jednání, které nikoho neoklame ani nezarmoutí, ale bude podle Boha a svědomí, aniž se cokoli přidá či ubere... 75.

Proto ti, kdo vstupují do bratrstva a zapisují se do něj, chtějí-li přijmout řádná pravidla a slíbí je plnit... nesmí hřešit... 89.

... jestliže dobrých skutků jejich vykonání mi bude přičteno k ničemu, neboť víra bez dobrých skutků je jako strom bez ovoce, jako pták bez křídel, jako oko bez světla 40.

4.4.3. Nejvýraznějšího důrazu a největší váhy dosahuje prepozitivní přídavné jméno tehdy, když je od svého řídícího slova odděleno jiným slovem, které s ním není ve skutečném syntaktickém vztahu:

Stejně jako křivé a neupřímné oko hyzdí člověka, tak je zamýšleno, že nemá dobrý konec, zlé skutky před očima Diewa 29.

Z hlediska víry, světským a zvláště nevzdělaným lidem se do disputace pouštět nesluší... 47.

Je tedy líný člověk marnotratnýtehdy, když spoléhá pouze na samotné milosrdenství Pána Boha, a v této naději hřeší, když si říká... 53.

... z té příčiny, stručnou otázku o vás naučí přesvědčit

... neboť přes tisíc Warduy Diewa, dochází k velkému vyčerpání 71.

Jestliže tedy ten, kdo byl od přírody silný, může se za rok takto vycvičit, může získat takové schopnosti, že postačí na těžké práce 85.

Zlo má ve zvyku, je třeba se mu rozhodně vyhýbat 87.

Časté distanční užívání přívlastků a dalších větných členů, oddělování slov spojených přímým syntaktickým vztahem za účelem jejich důraznějšího zdůraznění – to je další důležitý

ATRIBUTINĖ FRAZĖ LUKAUSKO PAMOKSLUOSE | 167

rys tohoto rétorického žánru. Lukauskas obratně využívá výhod volného slovosledu – vždyť přísný slovosled není nezbytný tam, kde lze vztah mezi slovy vyjádřit jejich skloňovacími (relačními) morfémy. Autor Pamokslai tak navazuje na Sirvydovu tradici, typickou pro východní písemnou jazykovou variantu (Vasiliauskienė 1995: 137–140).

4.4.4. Protiklad různých vlastností předmětu či jevu tkví již v samotné povaze druhého stupně přídavných jmen. Taková přídavná jména jsou téměř vždy prostředkem k vytváření kontrastu v textu, takže v tomto případě určuje význačnost přídavného jména jeho morfologická forma, nikoli pozice:

(1) Cožpak by jim soudce neřekl: Protože jsi zvyklý krást, zasloužíš si vyšší trest, neboť kdybys neměl tento zlý zvyk, nebyl bys za tentýž zvyk trestán 86–87.

Čtenář si tam všimne vyššího místa, jako je dnes ambon, a čte se Písmo svaté Starého i Nového zákona, evangelium tehdy čte kněz nebo jáhen 105.

Kromě těch míst, kde má pravomoc soudit, ukládat těžké práce za některé hanebné činy a kdyby někoho při nich přistihl a předal jej soudu vyšší moci, takové svaté soudit a odsuzovat, nikoli všechny, ale jen některé lepší ve městech vyšší moci může 113.

(2) Kromě toho každý slíbený slib má být k lepší věci, neboť nestačí slíbit nějakou dobrou věc... 90.

A čím je člověk více zvyklý na lhaní, tím častěji přísahá 83.

4.5. Ne všechna přídavná jména užitá v postpozici jsou v analyzovaném textu významově výraznější či více zdůrazněná, značná část z nich však nese kontrastní význam:

Dobré sny od zlých můžeme rozeznat podle toho 64.

A není to nic nového, neboť stejným způsobem se v Římě i v jiných zemích lidem, kteří mají velkou duchovní zkušenost, běžně vykládají nauky křesťanské víry 24.

... nic se nesmí dělat u soudů ve svátek, ale páni na dvorech a správci na statcích mohou odročit na jiný den, avšak sváteční den musí mít svou úctu 113.

Tímto Božím přikázáním jsou rovněž zakázány ruční ženské práce 115.

Ta jediná Víra je živá, která se nachází v pravých srdcích lidí, v lásce k Pánu Bohu, která byla ve svatých mučednících. 38.

Kdo přísahá falešně, když přísahou užívá slova oboustranně? Slova oboustranně, na obě strany,když to povinnost vyžaduje a nebrání tomu žádná blízká příčina, je třeba je užít... 78.

Když nám tedy Bůh přikazuje, abychom světili densvatý, chce to po svém služebníku, abychom jej uznávali za Pána nejvyššího a Stvořitele. 96.

... aniž bychom to četli, aniž bychom se tomu posmívali... zda je to skutečná věcči nikoli, tak i my, chceme-li dosáhnout spásy, musíme tomu všemu věřit... jako pravdivému a ne klamnému. 39.

Tehdy se při této práci zakázalo provádět práci rukama, která neunavuje, ležení na těle, jakýkoli odpočinek člověka unaveného, protože práce bez námahy, která neunavuje ducha, není zakázána. 108.

Vidíš, že opíjet se až do ztráty rozumu je ošklivá a hanebná věc, každý opilec se tím zohavuje... 86.

168 |

VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ

Kdyby to vše bylo a srdce hříšníka zahanbenéhobylo nyní pokorné, Bůh mu odpouští hříchy a ospravedlňuje ho 50.

4.5.1. Výraznost postpozitivních přídavných jmen a jejich zdůraznění v textu úzce souvisejí také s jejich pozicí ve frázi: větší informační váhu obvykle nesou přídavná jména stojící na předposlední pozici fráze:

Věřím, že ty, kdo přijdou do nebe, budeš navždy těšit, a bezbožné v pekle věčným ohněmmučit 56.

Učiteli, co mám dělat, abych dosáhl věčného života? 25.

Když ona dvě velká města Sodoma a Gomora sirnatým ohněmspálil 32.

... ale jim tyto strasti nebeskou ctízmírňuje, která převyšuje všechny strasti i zármutky našeho života 36.

Jestliže přísahám falešně, ať mě, Bože, v této hrozné noci živý oheň spálí, to učiní, až se vrátí domů... 77.

A nyní vyviňte pevné úsilí... varujte se planých přísah a nebudete se tím zlobit aninebudete oklamáni 88.

V případě postpozice přídavného jména však může být více zdůrazněno také určované podstatné jméno vyslovené na předposlední pozici:

Tehdy takovým způsobem a způsobem ospravedlňuje Naděje hříšného člověka 50.

Protože sliby, které činíme, jsou naše vůči Bohu, ukazuje se to z učení sv. Tomáše doktora andělského, který říká... 92.

Srovnání posledních dvou případů by tedy ukazovalo, že zdůraznění jednoho z členů atributivního spojení – adjektivního přívlastku nebo určovaného podstatného jména – a jejich informační kapacita úzce souvisejí s příznakovou předposlední pozicí ve frázi.

4.5.2. V tomto rétorickém díle se vyskytují i takové příklady, u nichž lze motivy postpozice adjektiva jen obtížně přesněji vymezit:

Cizí sliby jsou popsány? 95.

Když jsou všechny tyto způsoby spásou zmatených srdce hříšníka napraví, tehdy mu Bůh odpouští hříchy a ospravedlňuje 50.

4.5.3. V prozkoumávaném textu Pamokslů bylo nalezeno jen několik případů distanční postpozice adjektiv:

Neboť jako hlava je znamením, že není zdravá, když ne… takže… žádný užitek nepřinášejí slova Boží vyslechnutá, pokud ten, kdo je slyší, je srdcem nerozvažuje ani nezvažuje… 103.

Neposlušnost vůči rodičům je proti čtvrtému přikázání Božímu, a jestliže se dopustí nějakého malého skutku, měl by být trest za hřích stejně malý 28.

ATRIBUTINĖ FRAZĖ LUKAUSKO PAMOKSLUOSE | 169

Přídavné jméno má v těchto větách kontrastní přízvuk.

4.6. Když se slovosled v témže spojení mění, předřazené přídavné jméno je většinou neutrální, zatímco přívlastek za podstatným jménem se vyslovuje s důrazem nebo má kontrastní přízvuk, srov.:

Jsou nějací? Jsou takové ruční práce o svatém dni? 115.

Všechny tehdy ve všechny svaté dny, podle starého zákona katolické církve, mají všichni katolíci poslouchat mše svaté, od ruční práce zdržovat se a postit se o vigiliích těchto svátků 116.

Proč nám dal tolik moci nad těmi velkými hříšníky, jimž odpustil těžké hříchy, když se nad vámi slitoval... 53.

Tak je to těžký hřích, a proto z toho můžeme poznat, že nejen Boží, ale i světské zákony rouhače přísně trestají... například 70.

Nemotivovaných případů kolísání pozice přídavných jmen je v Pamoksluose málo. Takové kolísání je typičtější pouze pro terminologizovaná spojení s příponami -iškas a -inis, která se utvářela podle odpovídajících polských spojení a často odtud přejímala i odpovídající slovosled:

Čtení Písma svatého, nynější vměšování se do sporů s kacířskými světskými lidmi, zvláště nevzdělanými, zakazuje církev Boží... 46.

Nicméně většině světských lidí, zvláště těm, kteří ztratili katolickou víru, není nic prostšího než... slova Písma svatého a evangelia zvracet a zesměšňovat 70–71.

Ten Bůh je člověk, který za nás trpěl a zemřel na kříži, a tak nás vysvobodil z ďábelského otroctví... 56–57.

Neboť tehdy nás Pán Kristus vykoupil právě z toho nejhoršího, totiž z ďábelského otroctví a přivedl nás ke své svobodě... 98.

Židy Bůh ovládal pouze vnějšími obřady; stačilo, aby den určený ke svátku, v němž se jejich svaté shromáždění scházelo k odpočinku... 99.

Například: když se při bití holí do hrudi na cestě jedná o vnější obřady, které... 64.

Mít tehdy krátké poučení o tom, jak a kdy máme toužit po pomíjivých věcech, které máme 52.

Je správné toužit po pomíjivých věcech, jež jsou předmětem takové naděje? 51.

4.7. Přídavná jména v litevštině, zejména nederivovaná, se odedávna častěji kladla před podstatné jméno, které určují (viz tab. 3; Vasiliauskienė 1995: 125; 127; 132–137; 140). V důsledku přenesení cizího modelu do litevštiny mohly vzniknout případy nemotivovaného kolísání pozice přídavného jména. Přídavná jména s příponou -iškas v některých případech nahradila genitiv podstatného jména, který měl starší uživatelskou tradici. Tato změna mohla mít vliv i na kolísání slovosledu v terminologizované jmenné frázi, protože pozice genitivu vůči určovanému podstatnému jménu nebyla ve starých písemných památkách pevně stanovena (Vasiliauskienė 1997: 112; 118–119).

170 |

VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ

V současné litevštině se adjektiva užívaná adverbiálně kladou pouze za osobní jméno. Pamoksluose je možný dvojí slovosled:

Takové knihy v litevském jazyce se ještě stále vyskytují a jsou rozšířené, například Alberta Didžia Výklad snů, Sladké jho žen, Řeč dívek a... 45.

To není můj odhad, nýbrž Didžia Augustina 85.

Slovosled atributivní fráze s adjektivem je v Pamoksluose ustálenější, má soustavnější vnitřní strukturu a jasnější vnitřní logiku ve srovnání s texty kázání z 16.–17. století. Zřejmě to souvisí se standardizací jazyka církevních písemností. V těchto Pamoksluose je poměrně málo případů nejasného kolísání postpozice adjektiva či jeho pozice, které by nebylo motivováno strukturou samotného textu.

Prepozice adjektiva je neutrální, pokud tato slovní třída nezískala kontrastní přízvuk nebo se neocitla v předposlední, výrazněji akcentované pozici ve větě. Pro postpozitivní adjektivum je důraz typičtější. Častěji než adjektivum v prepozici získává kontrastní přízvuk nebo se nachází v předposlední pozici ve větě. Do této výraznější pozice ve větě se může dostat také substantivum rozvíjené postpozitivním adjektivem. Odděleno od rozvíjeného substantiva, adjektivum s ním vždy spojuje intonace, která ukazuje, že vztah mezi složkami přívlastkového spojení byl záměrně narušen. V případě distanční pozice se proto adjektivum vždy stává výraznějším a zesiluje se informační význam vlastnosti, kterou vyjadřuje.

Postpozice adjektiv je častější v náboženské terminologii, kde se vzhledem ke specifikům kanonizovaných textů původní slovosled, který byl zachován, již stal tradicí jazyka náboženských písemností. Ve frázích užívaných jako náboženské a právní termíny se adjektiva se sufixy -iškas a -inis rovněž často kladou za substantivum, které rozvíjejí. Takové užití není náhodné: souvisí se strukturou a slovosledem odpovídajících polských frází. Vlivem tohoto působení v některých případech odvozeniny adjektiv na -iškas nahradily genitiv substantiva, který měl v litevštině starší tradici užívání a vyznačoval se častější postpozicí. Vyčlenění adjektiva, jeho výraznost v textu často nezávisí na jeho pozici vzhledem k rozvíjenému slovu, nýbrž na principech a prostředcích uspořádání větších jednotek syntaktické struktury textu, které byly zvoleny k posílení výrazu, například kontrastním přízvukem, emfázovou pozicí ve frázi atd.

5. PARTICIPIUM

5.1. V textu Lukauskových Pamokslų se participia jako shodný přívlastek vyskytují mnohem méně často než adjektiva (tvoří přibližně čtvrtinu jejich počtu; viz tabulku 1). Jejich pozice se od pozice adjektiv liší jen nepatrně (srov.: ADJN 56,2%; PARTICN 53,9%). Případy prepozice a postpozice činných participií byly nalezeny v přibližně stejném počtu (PR 49,1%; PO 50,9%), zatímco pozice trpných participií se v zásadě shoduje s pozicí adjektiv (PR 56,7%).

5.2. Prepozitivní participia nejsou v textu tak výrazná jako adjektiva: jejich prepozice je většinou neutrální:

Ty hořící svíce a zářící světla v kostele i na procesích nás vybízejí, abychom

ATRIBUTINĖ FRAZĖ LUKAUSKO PAMOKSLUOSE | 171

živou vírou, vroucí láskou Bohu bychom sloužili 66.

V době žní, když rolník ještě nesklidil úrodu ze svatého pole, je jisté, že hrozící pohroma by měla být odvrácena, nakonec s podílem vyšší církevní vrchnosti; z pole jsou pak snopy odvezeny 116.

Co jsi tu napáchal, že vlňákem pracuješ? 61.

Výběrčí daně na to, že podle zboží podléhajícího clu na trhu, ať už zahraničního, či domácího, vyměřené clo spravedlivě vybírali a odváděli do pokladny, přísahají… 81–82.

Děje-li se to občas, účastníci na této pozici jsou silněji zdůrazněni kvůli kontrastu (1). V předposlední pozici věty může být výraznější jak participium, tak substantivum, které určuje (2):

(1) Kdyby nám Bůh dal své přikázání, zdálo by se to snad zajímavější, než je naléhavá otázka, neboť když se rolník ptá krále: „Proč mi přikazuješ učit se nazpaměť naučení, a bohatým to nepřikazuješ?“ 31.

A nejen při mši svaté, ale zvláště při kázání je třeba nevzdělaným lidem naslouchat, neboť odkud by se jinak poučili? 102.

Je to naléhavá otázka, neboť mezi lidmi se jich vyskytuje mnoho, zvláště mezi nevzdělanými 59.

(2) Takové prázdné řeči nazýváme prázdnými, neboť nemají žádný základ pravdy; vymýšlejí si je lidé, kteří jsou sami prázdní, a takových je velmi mnoho, zvláště mezi nevzdělanými lidmi 62.

Řekněme zde, že Kristus je bohatý či zámožný, je nevhodný přívlastek? 65.

5.3. Postpozitivní užití participií se téměř neliší od přídavných jmen. Participia, která následují po svých určovaných slovech, často dostávají kontrastní přízvuk:

Kdyby Boží přikázání nebyla splnitelná, nikdo by je nedodržoval, neboť nesplnitelný úkol nikdo nemůže vykonat… 34.

Z příslušných obřadů se dozvídáme o nejvyšším cíli, který směřuje k Boží cti 64.

I ta korunovaná svatba musí být důvěryhodná věc, neboť když někdo něco slíbí, co není možné splnit, neslibuje nic poctivě 89.

Je třeba vědět, že je velký rozdíl mezi korunovaným slibem a nekorunovaným, neboť korunovaný slib se dává Bohu až po těžkém smrtelném hříchu, když se slibuje splnění toho, co člověk slibuje 89.

Nemyslete si však, že kázání je potřebné jen nevzdělaným lidem; je potřebné všem a napomáhá ke spáse 102.

Zde tedy můžeme poznat, které jsou přikázání přikazující, a která zakazující, neboť u zakazujících se vždy přidává slovo „ne“, které se u přikazujících nepřipojuje 26.

V analyzovaném textu se postpozitivní participia nacházejí také na předposlední pozici ve větě:

172 |

VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ

... ale stačí, že je žena skutečnou čarodějnicí, i kdyby nikdy s ďáblem nemluvila, ani ho neviděla, ani se mu nezapsala, stačí, že je nevhodným uživatelem, k němuž se ďábel připoutá 58.... a když určený čas uplyne, duše je již zcela zbavena všech pout 94.... Lidé ve Starém zákoně před příchodem Krista měli starý dluh vděčnosti Bohu, neboť v jejich době byla v sobotu na zemi uložena 98. Za takový čin Bůh potrestal onu ženu, o níž kněz Segneras píše, že když v neděli vložila chléb do pece, kterou roztápěla, vyletěl z ní oheň a popálil jí ruku i pec 115.

Zdůrazňované substantivum se však v této emfaticé pozici vyskytuje častěji než samotné postpozitivní participium:

Dále z toho vyplývá, že všechny pravdy tajemství, které svatá církev předkládá k víře, jsou neklamně pravdivé 39–40.

V této knize nejsou místo tajemství než samé lži a výmysly, hrubě ďábelské a důkazy nepravdivé, z nichž může vzejít pohoršení mnoha nevinných duší 46.

Tomu pevně věřím a vyznávám to proto, že ty odporuješ tomu, čím jsi: pravdu nepřetvořenou a jakoby oklamanou a zklamanou, tak nemůžeš klamat ani zklamat 57.

Pamatujte, opilci, že neděle není určena k opíjení, ani k hýření, ani ke skákání a nevhodným písním 109.

A abys to mohl náležitěji vykonávat, měj věrného služebníka, který by dbal na tvé chování při řeči... 87.

Zdůrazňované substantivum zaujímá předposlední pozici ve frázi, nikoli pozici poslední, také tehdy, když je opěrným slovem vedlejší věty:

Jedna věc je, když přísahám na minulou věc, která již přesahuje potvrzení... 79.

Víra není nic jiného než sama jediná a bytostná Boží, a světlo nepřirozené, které osvěcuje náš rozum... 38.

Jiná je mrtvá, bez osvícení milostí, která je životem naší duše... 38.

5.4. Vyskytují se také taková spojení s postpozitivním participiem, která fungují jako náboženské nebo právní termíny. Označují jediný pojem, a proto není žádná z jejich složek zdůrazněna více než druhá:

... z druhé strany je vázán přirozeným zákonem k službě podobné službě Otci 31.

Nicméně naší první starostí musí být dobro nadpřirozené, jak Pán Ježíš přikazuje ve svém evangeliu 51.

Ten, kdo je znechucený v hospodách, rozzlobený kvůli nějakému rozhodnutí nebo již přistižený při nějakém hříchu… nemůže přísahat v žádném sporu 76.

Jiné sliby nazývají: Vota simplicia jednoduché sliby, které se skládají zvlášť, bez jakýchkoli obřadů a závazků 91.

Ten v neděli vyšel na pole, spatřil neobyčejně velkého zajíce, hned poručil psům pronásledovat ho, vyrazil za tím darebákem a sám ho pronásledoval až na koně, až do večera… 112.

ATRIBUTINĖ FRAZĖ LUKAUSKO PAMOKSLUOSE | 173

...vždyť když odháníme hříchy, činíme se znamením kříže, modlíme se, užíváme svatého Slova...Svěcená voda, svěcená voda... 60.

5.5. V témže spojení se pozice participia mění jen zřídka, např.: nemokitus žmones 23 – zmones nemokitus 62; szwięstu wandeninu 59 – wundeninu szwięstu 60, např.:

Protože když ten pohanský učitel řekl nemokitus žmones o lidech, kteří chodili v jeho zástupech… 23.

Mezi lidmi se také objevují kartičky s modlitbami, které nejsou ke cti Boží; poutníci je roztroušené nosí a zmones nemokitus klamou a svádějí… 61–62.

…kdo by takovou věc zahlédl a objevil a sám i tyto zavržené věci szwięstu wundeninu, odhodí stranou nebo spálí, ale nedokáže je očistit od hříchu 59.

A tak onemocní-li někdo očima, znamená se, žehná, šeptá nevím jaká slova a wundeniu Szwięstu potírá 60.

6. NEKONTAKTNÍ UŽÍVÁNÍ SHODNÝCH PŘÍVLASTKŮ

6.1. V Pamoksluose je 7,2% shodných přívlastků odděleno od řídících podstatných jmen jinými větnými slovy nebo skupinami slov. Četností případů nekontaktní pozice Lukauskas předčí dalšího autora, který psal rovněž východním nářečím a vyznačoval se takovým užíváním, Sirvydase (srov. SP 5,1%). V SP se však distančně častěji užívala adjektiva (8,8%), zatímco v KL je distanční pozice typičtější pro číslovky (10,8%) a zájmena (8,2%); adjektiva (5,6%) a participia (4,1%) se zde od svých řídících slov oddělují o něco méně často.

Stejně jako v jiných sbírkách kázání i v tomto textu převládá distanční antepozice shodných přívlastků; případů distanční postpozice je málo a je typičtější pouze pro adjektiva.

6.2. Číslovka může být od svého řídícího slova oddělena jedním slovem – nějakým slovesem, příslovcem tada, částicemi tiktay, jau – nebo skupinou několika slov:

Pirma turia wieta ustanovené přirozené... 31.

Untras ira griekas přicházející z vůle... 53.

Kdyby někdo takový půst porušil, jedině jeden hřích navíc... 30.

... a někdy někdo jednomu totiž Články neoznámí, aby vyznal všechny ostatní, a tím by byl heretikem... 43.

Ať často zuří, rouhá se, nadává, druhý už od přírody to získává z návyku 85.

První den týdne je u Židů neděle, neboť právě tehdy začal Pán Bůh stvoření světa... 98.

Třetí na závěr jsou sny od Pána Boha, od svatého anděla strážného... 63.

6.3. Nejběžnějším prostředkem narušení přímého syntaktického vztahu adjektiva a participia k řídícímu slovu je sloveso:

174 | VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ

Když člověk přichází do dokonalého rozumu, neví-li o Božích přikázáních, zda jsou, a jaká jsou, hřeší 33.

Křesťansky žije každý člověk, každý horlivě se chrání hříchu, Boží přikázání zachovává co nejpečlivěji... 49.

Je třeba vědět, že je velký rozdíl mezi slibem daným s věnem a bez věna... 89.

Bůh mu uložil tak těžké útrapy od ďábla a pekla, že ho ty nakonec přivedly ke sklíčenosti 107.

... tak si na ten ohavný život zvykne a přivykne, až se sám trápí, nemá klid, vadne a omdlévá, dokud nenapraví, co pokazil, a nenaplní zvyklost 85.

Závislé členy slovesného spojení – podstatná jména s příslovečným významem a příslovce – se mezi přídavné jméno a jím rozvíjené slovo vkládají podstatně méně často:

Protože to je ustanovení o postech, máme-li na to jasná svědectví v Písmu svatém 98.

Z oblasti víry, světským lidem rovněž není vhodné pouštět se do disputace, zvláště když tomu nerozumějí... 47.

Tehdy je člověk moudrý, když svou naději skládá pouze v milosrdného Pána Boha a v této naději hřeší, říkaje si... 53.

... z té příčinykrátce vám, křesťanům, přikazuji, abyste se připravovali na cestu 64.

Kdyby se tato oběť konala od jediného kněze a na jediném kamenném svatém oltáři v kostele, pak by to byla jediná, nedostižná milost... 100.

Jen zřídka se k zdůraznění přídavného jména používají enklitické částice, jimiž se odděluje od podstatného jména, které rozvíjí:

... naopak:bezbožní lidé zlé povahy, kteří pohrdají Božími přikázáními, oplývají všemi statky a hojně si užívají všemožných každoročních slavností 36.

Kromě toho mají být zachovávány dny svatých apoštolů Petra a Pavla, všech svatých, svatého Štěpána, prvního mučedníka, a jediného zvláštního patrona 116.

V Pamoksluose se vyskytují také případy, kdy je shodný přívlastek oddělen od podstatného jména předřazeným neshodným přívlastkem vyjádřeným předložkovou konstrukcí. Taková pozice přívlastku je typická i pro další texty starých písemností (srov. Vasiliauskienė 1995: 139–140), avšak z hlediska současného jazyka se toto jeho umístění již jeví jako velmi neobvyklé, a proto se toto užití přívlastku pokládá za důsledek vzdálenosti, ačkoli ve skutečnosti je tento přívlastek v přímém syntaktickém vztahu k témuž rozvíjenému podstatnému jménu jako přívlastek shodný:

Zachovávání přikázání Božích pouze křesťanským způsobem je totiž první cestou ke spáse cesta 62.

Zlýa hříšný skutekrozum, je ještě něčím víc než samotná přirozenost... 85.

Některá slova odlišující přídavné jméno od podstatného jsou zřejmě náhradami za genitiv podstatného jména, které vznikly vlivem polštiny:

ATRIBUTINĖ FRAZĖ LUKAUSKO PAMOKSLUOSE | 175

... stejně tak v Římě i v jiných zemích jsou příklady křesťanských kázání pro lidi s velkou duchovní zbožností prostě vyprávěny 24.

... je třeba přísahat na měkkou věc nebo slámu a vzít Boha za svědka, to by bylo velkým zneuctěním Jeho nejsvětějšího jména 75.

6.4. Kázání se od ostatních památek starého jazyka vyznačují množstvím případů distanční předpozice zájmen. Takový počet a rozmanitost příkladů nekontaktní pozice se nevyskytly v žádném textu starých písemností 16.–17. století.

6.4.1. Zájmeno může být stejně jako přídavné jméno odděleno od svého určovaného podstatného jména slovesy (takové případy patří k nejčastějším) (1), podstatnými jmény a zájmeny ve funkci předmětu či příslovečného určení (2), příslovci (3), hned několika větnými členy nebo dokonce celou vedlejší větou (4):

(1) Mezi přikázáními musí být řada za sebou 31.

To je sen dobrý je od Pána Boha, který vede k bázni před Bohem... 64.

Pamatuj, hospodáři, že ten den je den Páně, svatý den; musíš naslouchat svaté mši a kázání a nezaplétat se do jiných prací 109.

(2) Ne gale buty gieresnis yr gruntaunesnis unt wisa toy materioy klausima atsakimas, kaypo tas... 39.

Všichni tví představitelé se shromáždí, budou přivedeni do měst, do tichých míst... 35.

... abychom ji poznali jako nejvyššího Pána a Stvořitele a abychom jí prokázali, jako bychom jí jako poddaní vzdávali poctu a odevzdávali jí vládu nad svými skutky 96.

Máš-li v něčem jakoukoli pochybnost, jdi za zkušenými teology, kněžími... 47.

(3) ... a co Evangelium? Položí na ně prsty své, jejichž přísahy končí prostými slovy... 74.

Při každé přísaze tedy, aby tyto tři věci byly vhodně a náležitě spojeny 75.

V těchto případech je třeba takové věci skutečně žádat a konat, abychom probouzeli své skutky vůle 51.

(4) ...že to nepatří ke zpovědím, a tun turia z ořechů a vajec peníze největší ďábel... 59.

...vždy poslouchám svatou mši a nejakých jí nevykládám pracemi... 114.

...ale různé které se může stát ztracenými potřebuje 30.

Zájmena uvedená na první pozici fráze tas, kiekwienas, kitas, toks, koks se od označovaného podstatného jména oddělují částicemi následujícími po nich tay, tiktay, teypogi a příslovcem tada (viz také předchozí příklady):

Ty tehdy dary, z nichž jeden je velikost, pravda a skutečnost... 41.

Podle přirozeného zákona každý člověk rovněž musí dodržovat, neboť jinak by jednal proti rozumu 29.

V jiných podobných případech, kde je možné... neodvádí nás od Boha... od naslouchání svaté mši 108.

...a taková je víra od nás Bůh žádá 40.

176 |

VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ

...neboť odtud každý pozná konec, z jakéhosi ducha Jeho nauka... 63.

...neboť ta jediná je pravá Víra, a ta jedině katolickou Vírou být může celá 57.

Také v takových bludech byl diskoras Nestorius... 41.

Poměrně časté užívání enklitik po zájmenech stojících na prvním místě ve frázi je třeba považovat za jeden ze svébytnějších rysů komponování atributivní fráze a jejího užívání v Pamoksluose.

6.4.2. Dalším osobitým rysem pojednávaného souboru kázání je užívání enklitických částic tiktay (8 příkladů) a dar (1 příklad) po zájmenu pats. V tomto případě se nezdůrazňuje zájmeno pats, nýbrž označované podstatné jméno: enklitika pouze zesiluje zdůrazňovací funkci tohoto zájmena. Svou funkcí ve větě se tedy toto zájmeno blíží částicím:

A toto vyloučení ze společenství křesťanských katolíků samotným papežům a k vyhlazení je ponecháno 44.

Jestliže tehdy těmto podáním sami ještě věří disidenti,proč ne i ostatním? 42.

Jiné je také příslovce, jímž se sami výhradně bohové prohlašují za nicotné, nic víc 74.

... a není dána všem, nýbrž buď pouze biskupům, nebo některým kněžím 95.

Ve všech ostatních případech nese větší informační náklad distančně užívaný zájmenný přívlastek, nikoli jeho určované podstatné jméno. Zájmeno tas, oddělené enklitikami od podstatného jména, často získává kontrastní přízvuk, srov. ten, a ne jiný:

... takový má prsten vyrytý na prstenu, na němž bylo napsáno pouze toto slovo... 61.

... neboť ta jediná je pravá Víra, a ta jedině katolickou Vírou být může celá 57.

7. ZÁVĚRY

Analýza slovosledu atributivních spojení s kongruentním přívlastkem v Lukauskových Pamoksluose ukazuje, že 18. století je třeba považovat za etapu stabilizace norem, které se začaly utvářet v jazyce písemností 16.–17. století. Ubývá případů neurčitosti a neustálenosti pozice. Slovosled v příslušném spojení méně kolísá a poziční varianty týchž lexémů jsou méně časté. Navzdory výhodám volného slovosledu je volba toho či onoho pozičního modelu více motivovaná a jasnější.

1. Pamoksluose převažuje prepozice číslovkového přívlastku. Poměrně řídké případy postpozice jsou zde více motivované než v textech kázání 16.–17. století.

2. Zájmeno ve funkci kongruentního přívlastku se rovněž nejčastěji užívá před podstatným jménem. Postpozitivně užité zájmeno zaujímá enklitickou pozici a pomáhá více vytknout či zdůraznit podstatné jméno, které určuje a které předchází, nebo je s ním spojeno apozitivním vztahem. Zájmeno stojící za podstatným jménem má častěji než v jiných kázáních kontrastní přízvuk. Častější postpozice je typická pouze pro zájmena koks a toks. I prepozitivní zájmena často nesou kontrastní přízvuk. Zájmeno pats se od ostatních prepozitivních zájmen odlišuje zdůrazňovací funkcí, která je přibližuje částicím.

ATRIBUTINĖ FRAZĖ LUKAUSKO PAMOKSLUOSE | 177

3. Pozice přídavného jména vzhledem k podstatnému jménu není v pojednávaném textu přísněji vymezena. Statistické údaje značně ovlivňuje velmi častá postpozice přídavného jména szventas. Lukauskas v některých případech užívá místo genitivu podstatného jména přídavná jména s příponou -iškas. Téměř dvě třetiny těchto odvozenin stojí za podstatným jménem. Tuto jejich častou postpozici lze zřejmě spojovat se směšováním funkcí substantivního a adjektivního přívlastku, k němuž došlo v podmínkách dvojjazyčnosti, kdy se posesivní přídavné jméno začalo podle polského vzoru užívat i tam, kde se v litevštině odedávna užíval genitiv podstatného jména. Zkoumaný text dokládá produktivitu přídavných jmen s příponami -iškas, -inis, -ingas i jejich konkurenci s genitivem podstatného jména. Prepozitivní přídavná jména s kontrastním přízvukem představují jeden z výrazných rysů užívání atributivní fráze v tomto souboru kázání. Dalším důležitým rysem tohoto díla rétorického žánru je časté distanční umístění přívlastků a dalších větných členů i oddělování slov spojených přímým syntaktickým vztahem za účelem jejich většího zdůraznění. Lukauskas obratně využívá výhod volného slovosledu – vždyť přísný slovosled skutečně není nutný tam, kde lze vztah mezi slovy vyjádřit jejich relačními morfémy. Ne všechna postpozitivně užitá přídavná jména jsou ve zkoumaném textu výraznější. Výraznost postpozitivních přídavných jmen a jejich zdůraznění v textu úzce souvisí také s jejich pozicí ve frázi: větší informační náboj mají obvykle přídavná jména v předposlední pozici fráze. Slovosled v atributivní frázi s přídavným jménem v Pamoksluose je ve srovnání s texty kázání 16.–17. století více ustálený, má důslednější vnitřní strukturu a jasnější vnitřní logiku. To zřejmě souvisí se standardizací jazyka církevních písemností. V těchto kázáních je poměrně málo nejasných případů postpozice přídavného jména či kolísání jeho pozice, které by nebyly vůbec motivovány strukturou samotného textu. Postpozice přídavných jmen je častější v náboženské terminologii, kde se v důsledku specifické povahy kanonizovaných textů původní slovosled, který v nich zůstal zachován, již stal tradicí jazyka náboženských písemností. Vytčení přídavného jména a jeho výraznost v textu často nezávisí na jeho pozici vůči určovanému slovu, nýbrž na principech uspořádání větších jednotek syntaktické struktury textu.

4. Pozice činných a trpných příčestí vzhledem k určovanému slovu i zvláštnosti jejich užívání se ve zkoumaném textu téměř neliší od přídavných jmen.

5. Lukauskas předčí Sirvydase množstvím případů nekontaktního umístění kongruentních přívlastků. Stejně jako v jiných souborech kázání i v tomto textu převažuje distanční prepozice kongruentních přívlastků. Přívlastky mohou být od svých určovaných slov odděleny slovesy, příslovci, částicemi, předložkovými konstrukcemi, skupinami několika slov atd. Pro Pamokslus je typická také velmi častá distanční prepozice zájmen. Zvláštním rysem tohoto souboru kázání je užívání enklitických částic tiktay ir dar po zájmenu pats, kdy se zdůrazňuje určované podstatné jméno.

ZKRATKY

ADJN–adjektivní přívlastek; prepozitivní adjektivní přívlastek.

BM – Litauische Mundarten, gesammelt von A. Baranowski, 1. Texte, hrsg. von F. Specht, Leipzig, 1920.

BP₁–[Jonas Bretkunas] POSTILLA Tatai esti Trumpas ir Praf tas Ifchguldimas Euangel iu / ſakamuiu Bazniczoie Krikſchczionifchkoie / nūg Aduento ik Wæliku. Per Jana Bretkuna Lietuvos Plebona Karaliauczuje Prulūſu. Iſſpaude Karaliauczuje Iurgis Oſterbergeras. Meta Pono 1591.

DLKŽ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993.

178 |

VIRGINIJA VASILIAUSKIENĖ

KL–K. Lukauskas, Pamokslai, připravil J. Karacijus, Vilnius: Vydavatelství věd a encyklopedií, 1996.

Particn – předpoziční participiální přívlastek.

Po – postpozice.

Pr – předpozice.

SP – [Konstantinas Sirvydas] PVNKTY KAZAN od Adventu až do Postu, v litevském jazyce, s výkladem v polštině VYDÁNO KANOVNÍKEM KONSTANTINEM SZYRWIDEM / teologem Tovaryšstva Ježíšova / S POVOLENÍM PŘEDSTAVENÝCH. VE VILNIU V TISKÁRNĚ AKADEMIE TOVARYŠSTVA JEŽÍŠOVA LÉTA M.DC.XXIX. (Bylo použito fotografické vydání: Franz Specht, Šyrwids Punktay sakimu, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1929.)

LITERATŪRA

Ambrazas, V., red. 1994: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslas.

Dryer, M. S. 1988: Object-verb order and adjective-noun order: Dispelling a myth. Lingua 74, 77–109.

Frenkelis, E. 1969: Baltų kalbos, Vilnius: Mintis.

Girdenis, A. 1998: 1759 metų „Žiwatas“, Faksimilinis leidinys, parengė Aleksas Girdenis ir Petras Skirmantas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Jonikas, P. 1972: Lietuvių bendrinės rašomosios kalbos kūrimasis antrojoje XIX a. pusėje, Chicago: Pedagoginis lituanistikos institutas.

Jonikas, P. 1987: Lietuvių kalba ir tauta amžių būvyje, Chicago: Lituanistikos instituto leidykla.

Karacijus, J. 1996: Kelios pastabos dėl K. Lukausko kalbos. Kiprijonas Lukauskas, Pamokslai, parengė J. Karacijus, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Karacijus, J. 1998: Dėl XVIII a. raštų kalbos. Lietuvių kalbotyros klausimai 39, 134–138.

Karacijus, J. 2000: XVIII a. raštų kalba ir jos kilmė. Žmogus ir žodis 1, 24–26.

Lebedys, J. 1976: Lietuvių kalba XVII–XVIII a. viešajame gyvenime, Vilnius: Mokslas.

Palionis, J. 1995: Lietuvių rašomosios kalbos istorija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Ulvy das, K., red. 1971: Lietuvių kalbos gramatika 2. Morfologija, Vilnius: Mokslas.

Vasiliauskienė, V. 1994: On the placement of the genitive attribute in Old Lithuanian. Dept. of General Linguistics, University of Umeå, Report 35, 99–115.

Vasiliauskienė, V. 1995: Derinamojo pažyminio vieta senojoje lietuvių kalboje. Lietuvių kalbotyros klausimai 33, 124–142.

Vasiliauskienė, V. 1997: Daiktavardžio ir įvardžio genityvo vieta senojoje lietuvių kalboje. Lietuvių kalbotyros klausimai 38, 104–121.

Vasiliauskienė, V. 1997: Senųjų raštų atributinės konstrukcijos. Darbai ir Dienos 4, 99–109.

Vasiliauskienė, V. 1998: Atributinių junginių modeliai Mikalojaus Daukšos Postilėje ir Antano Baranausko tarmių tekstuose. Baltistica 33 (2), 215–232.

Zinkevičius, Z. 1988: Lietuvių kalbos istorija 3. Senųjų raštų kalba, Vilnius: Mokslas.

Zinkevičius, Z. 1990: Lietuvių kalbos istorija 4. Lietuvių kalba XVIII–XIX a., Vilnius: Mokslas.

Virginija Vasiliauskienė Vytauto Didžiojo universitetas Donelaičio g. 52, 3000 Kaunas [email protected]

Gauta 2001 11 02