ACTA LINGUISTICA LITHUANICA XLVI (2002), 131 – 144

Valence přídavných jmen ve druhém a třetím stupni

LORETA SEMĖNIENĖ

Lietuvių kalbos institutas, Vilnius

Článek se zabývá valencí litevských přídavných jmen ve druhém a třetím stupni. Tato valence je určována nejen významem přídavného jména, ale také gramatickými vlastnostmi stupňů srovnání. Kromě (obligatorních a fakultativních) participantů, které vyžaduje význam přídavného jména jakožto lexikální jednotky, otevírají stupňované tvary syntaktickou pozici pro srovnávací frázi. Zatímco přídavné jméno jako takové přiděluje svým syntaktickým participantům pádový tvar (s předložkou nebo bez ní), jeho stupňované tvary mohou srovnávací frázi přidělovat pádový tvar (s předložkou), anebo může být podoba srovnávací fráze z hlediska valence nepředvídatelná.

0. ÚVODNÍ POZNÁMKY

0.1. Výzkum valence litevských přídavných jmen¹ teprve začal². Článek vychází z názoru, že valence přídavného jména je vlastnost určovaná jeho významem, která spočívá v otevírání určitého počtu volných míst, jež ve větě (nebo slovním spojení) obsazují slova s určitým významem nebo jejich ekvivalenty (srov.: Sommerfeldt, Schreiber 1983: 15; Pitulainen 1983: 87–89; Lee 1994: 66). Valenční vlastnosti přídavného jména jsou tedy sémanticky motivovány jeho významem, který se vyjasňuje v určitém syntaktickém okolí.

0.2. Valence se vztahuje ke třem rovinám: abstraktní rovině logické sémantiky a dvěma konkrétním rovinám jazyka – syntaxi a lexikální sémantice.

Metodou predikátové analýzy se na rovině logické sémantiky určuje, kolik volných míst pro argumenty predikátové slovo (v tomto případě přídavné jméno) otevírá. Predikátové slovo na rovině logické sémantiky rovněž předpokládá sémantické funkce argumentů (volných míst), které závisejí na tom, jak je interpretována popisovaná situace, a představují určité aspekty situace, jak ji vnímáme. Sémantická valence přídavného jména jako predikátového slova je tedy určitou sémantickou interpretací situace, kterou přídavné jméno popisuje, a je charakterizována jako soubor určitých sémantických funkcí. Sémantickou

¹ Článek se nezabývá nesklonnými tvary přídavných jmen středního rodu, které se „zpravidla nespojují s podstatnými jmény a vyjadřují vlastnost zobecněně“ (Ambrazas, red. 1996: 169; Ambrazas, ed. 1997: 137; srov. Vaičiulytė-Semėnienė 2001: 123–125).

² Viz k tomu: Tekorienė (1983; 1985; 1986), Vaičiulytė-Semėnienė (1998; 2000; 2001).

132 |

LORETA SEMĖNIENĖ

Valenci lze určit zkoumáním vět tvořených s daným adjektivem. Teprve ve větě se ukazuje, v jakém významu je adjektivum užito, jak je interpretována popisovaná situace a jaké jsou sémantické funkce argumentů.

Na syntaktické rovině se při rozboru vět zjišťuje, jakými tvary slov se realizují sémantické aktanty predikátu – adjektiva, a také nezbytnost či fakultativnost syntaktických aktantů, tj. slov určitých tvarů nebo jejich ekvivalentů. Potřeba vyvolaná významem adjektiva připojit určitý počet slov určitého tvaru (nebo jejich ekvivalentů) se nazývá syntaktická valence adjektiva. Kolik argumentů – sémantických aktantů – má predikát, tedy adjektivum, tolik má i syntaktických aktantů. Mezi sémantickou a syntaktickou valencí tedy existuje vztah izomorfismu.

0.3. Podle počtu syntaktických aktantů lze rozlišovat jednovalenční a vícevalenční adjektiva. Jednovalenční adjektiva označují vlastnost věci a otevírají jedno volné místo pro argument, jímž je nositel vlastnosti – deskript³:

(1) Ovládl ji zuřivý štěkot a zachvátila ji všeobecná úzkost KtLPV 325.

(2) Jasný mrazivý březen zastihly teplé deštivé větry ŠvAŠ 30.

(3) Lucius je nesmírně citlivý na svou ctižádost a urážlivý M-PtR₅ 110.

Většina litevských adjektiv je jednovalenční. U nich, stejně jako u ostatních adjektiv, je realizace deskriptu nezbytná, protože adjektivum syntakticky závisí na podstatném jménu, tj. slově označujícím deskript, a shoduje se s ním.

Značná část litevských adjektiv označuje vlastnost jako vztah mezi dvěma nebo více věcmi. Adjektivum, které otevírá dvě či více volných míst pro argumenty predikátu, samo řídí slova označující věci, jimž je přisuzována vlastnost vyjádřená predikátem – vztah; výjimkou je slovo označující deskript, s nímž se adjektivum shoduje. Proto lze dále podle počtu otevřených volných míst, který závisí na významu adjektiva, rozlišovat tato vícevalenční adjektiva:

a) dvojvalenční (např. vhodný pro koho),

b) trojvalenční (např. vděčný komu za co),

c) čtyřvalenční (např. dlužen komu co za co), např.:

(4) Hle, v jednom koutě stojí harfa – snad se i v ní najde něco vhodného na oheň KT.

(5) Jsem ti opravdu moc, moc vděčná za psa, ale přesto zůstala taková hořkost, že Auriusovi bylo s tebou lépe... KT

(6) Za práci, kterou jsi vykonal, mi dlužíš alespoň poděkování KT.

0.4. Všechny syntaktické aktanty adjektiva mají oporu na rovině logické sémantiky, protože jsou syntaktickou realizací sémantických aktantů. Syntaktické aktanty jsou na druhé straně obligatorní a fakultativní. Ty syntaktické aktanty adjektiva, které nelze ve větě vynechat, protože by po jejich vypuštění byla věta negramatická a nesrozumitelná, se nazývají obligatorní (srov. Sl对žienė 1994: 31; 1995: 61; Helbig 1982: 24; 1992: 99, 103; Gladrow

³ Deskripto terminas skolintas iš D. Tekorienės (1983: 97–107) ir E. Jakaitienės (1988: 62).

BŪDVARDŽIO LAIPSNIŲ VALENTINGUMAS

| 133

1984: 20–21; Jakaitienė 1988: 64). Povinnými syntaktickými aktanty se vyjadřuje ta část situace, která je pro význam přídavného jména nejdůležitější. Fakultativní syntaktické aktanty jsou ty, které lze ve větě vynechat, aniž by věta přestala být gramatická a srozumitelná. Fakultativní syntaktické aktanty však i tehdy, když nejsou vyjádřeny, odpovídají aktantům sémantické valence přídavného jména stejně jako aktanty povinné⁴. Věty bez fakultativních aktantů znamenají přibližně totéž co věty s nimi, protože fakultativní aktanty jsou implikovány přímo ve významu predikátu. Absence fakultativních syntaktických aktantů proto nečiní větu neúplnou ani z hlediska struktury, ani z hlediska sémantiky. Fakultativními syntaktickými aktanty se vyjadřuje ta část situace, která je pro význam predikátu méně důležitá (srov. Slizienė 1986: 56; Emons 1974: 104).

0.5. Cílem tohoto článku je pojednat o valenci forem komparativu a superlativu přídavných jmen.

1. FUNKCE FOREM KOMPARATIVU A SUPERLATIVU PŘÍDAVNÝCH JMEN

1.1. Přídavná jména označují vlastnosti věcí. Podle označované vlastnosti lze jednu věc porovnávat s jinou věcí (jinými věcmi), případně lze porovnávat dvě vlastnosti téže věci. K vyjádření kvantitativních rozdílů mezi vlastnostmi se v litevštině užívají morfologické tvary komparativu a superlativu přídavných jmen⁵.

1.2. Tvary komparativu lze užít tehdy, chceme-li říci, že jedna věc má určitou vlastnost ve větší míře než jiná. V takových případech se obvykle užívá také konstrukce s předložkou „už“ a akuzativem nebo srovnávací konstrukce se spojkami kaip, nekaip, negu, nei, nelyginant, např.:

(7) Mano širdies plakimas buvo garesnis už visų laikrodžių tvaksėjimą ŠkBD 113.

(8) Paní Kristiny ctnosti jsou tvrdší než všechny úskoky pana právního poradce_Tr 197.

(9) Vilius je v ramenou o něco slabší než Anskis, ale je vyšší SmNVK 178.

(10) Není modřejšího nebe než naše [nebe] KT.

Tvary komparativu přídavných jmen se užívají také při porovnávání dvou vlastností jedné věci. V takovém případě se s tvary komparativu užívají srovnávací konstrukce se spojkami kaip, negu, nei apod. (srov. Valeckienė 1961: 57; Ulvydas, red. 1965: 520), např.:

(11) Tento žák je nadanější než pilný BK.

⁴ Fakultativní syntaktické aktanty se v ilustračních příkladech uvádějí v závorkách.

⁵ Autorka článku zvlášť nerozlišuje vyšší stupeň a všechny superlativy (jak se činí v Lietuvių kalbos gramatikos, sv. I (Ulvydas, red. 1965: 515; 522)), neboť vychází z pojetí kategorie stupně uvedeného v Dabartinės lietuvių kalbos gramatika (Ambrazas, red. 1996: 170; srov. Ambrazas, ed. 1997: 138), a také z názoru A. Paulauskienė (1994: 230), že tyto stupně jsou pouze jistými variantami komparativu a superlativu (srov.: Valeckienė 1998: 254; Jablonskis 1957: 206; Balčikonis 1982: 36).

134 |

LORETA SEMĖNIENĖ

1.3. Tvary superlativu se užívají, když chceme říci, že jeden předmět z nějaké skupiny předmětů má vyšší stupeň vlastnosti než všechny ostatní, s nimiž je srovnáván (Ambrazas, red. 1996: 172; Ambrazas, ed. 1997: 139–140; Paulauskienė 1994: 229–230; Balčikonis 1982: 36; Jablonskis 1957: 207; srov. Paulauskienė, Valeika 1994: 193; Valeckienė 1998: 126). K tvarům superlativu se často připojují konstrukce s předložkami iš, už, tarp(u) a genitivem nebo akuzativem, příslovce užvis, pervis, zájmena aj., např.:

(12) Vilius je nejpilnější (ze) všech SmnVK 111.

(13) Ty jsi byl nejsilnější (ze) nás všech M-PTr₅ 98.

(14) Ale ze všech nejlepší je černouchá kravička – ta má k Sigurė soucit S. Nėris; Ulvydas, red. (1976: 253).

(15) Ale ze všech slavných mužů toho rodu , ze všech, kteří sídlili na vysokém merkinėském hradě, byl nejslavnější šlechtic Mykis V. Krėvė; Ulvydas, red. (1965: 522).

1.4. Neutrální stupeň přídavného jména tvoří protiklad k druhému a třetímu stupni podle toho, zda se množství vlastnosti srovnává, či nikoli. Tvar neutrálního stupně označuje pouze vlastnost předmětu, aniž by vyjadřoval rozdíly ve stupni (Ambrazas, red. 1996: 171; Ambrazas, ed. 1997: 138; Valeckienė 1998: 254–255; srov. Bierwisch 1987: 101; Paulauskienė, Valeika 1994: 193).

1.4.1. Vyskytují se také případy, kdy se tvar neutrálního stupně přídavného jména spolu s příslovcem způsobu ve druhém stupni užívá při srovnávání dvou předmětů z hlediska určité vlastnosti. V takovém případě se tvar neutrálního stupně přídavného jména užívá se srovnávacími konstrukcemi a vyjadřuje vyšší (nižší) stupeň určité vlastnosti jednoho předmětu. Vyšší (nižší) stupeň vlastnosti určují určitá slova se zdůrazňovacím významem, například ne tak jako, ne méně apod., samotné srovnání stupně vlastnosti se pak vyjadřuje analyticky⁶ (srov. Paulauskienė, Valeika 1994: 194–195), např.:

(16) Není tak chytrý jako jeho přítel (srov. není chytřejší než jeho přítel) BK.

(17) Byla neméně šťastná než její manžel, protože zatímco on vyřizoval záležitosti s pivem v Kraštupėnech, přišel k Mariovi Černý Bigė (srov. byla ještě šťastnější než její manžel) AVŽSTM 452.

(18) Jsi [ty] ambiciózní ne méně než já, a po otevřeném zkřížení kordů už pro mě v tvém týmu nebude místo (srov. jsi ještě ambicióznější než já) KT.

(19) Išsiskyrimo kančia ne mažiau skaudi už išsuktos kojos ar geliančio danties skausmą (plg. išsiskyrimo kančia skaudesnė už išsuktos kojos ar geliančio danties skausmą) KT.

⁶ Nors kalbinėje literatūroje teigiama (Paulauskienė 1994: 226; Valeckienė 1961: 58, 62; Ulvydas, red. 1965: 520; Klimavičius 1969: 7, 10), kad dažniausiai lietuvių kalbos būdvardžių laipsniai reiškiami sintetiniu būdu, tačiau reikėtų pritarti A. Paulauskienei (1994: 226), kad šiuo metu pastebimas ypač spartus analitinių formų amplitudės. Kai kuriose gramatikose apie analitines laipsnių formas apskritai nekalbama (plg.: Ambrazas, red. 1985: 116–121; Valeckienė 1998: 254–259). Tiesa, kalbos kultūros praktikoje daugelį analitinių laipsnio raiškos formų, kuriomis reiškiama gradacija, siūloma keisti sintetinėmis (Klimavičius 1969: 7–15; plg.: Pupkis, sud. 1985: 141, 143; Jakaitienė, Laigonaitė, Paulauskienė 1976: 67, 71).

BŪDVARDŽIO LAIPSNIŲ VALENTINGUMAS

135

(20) Přichází událost neméně odpovědná než volby (srov. přichází odpovědnější než volby událost KT.

Je důležité, že chceme-li při srovnávání s jiným předmětem více diferencovat nižší stupeň vlastnosti předmětu, neobejdeme se bez analytických forem stupňování (Klimavičius 1969: 13; Pupkis, ed. 1985: 143, 153), např.:

(21) Pane komisaři, [on] beze slova ochabl ve své židli a v tu chvíli vypadal mnohem politováníhodněji než Sokrates – dokonce i jeho oči se staly méně výraznými než prázdné Sokratovy oční důlky KT.

1.4.2. Tvary přídavných jmen bez stupňování se užívají při srovnávání dvou vlastností téhož předmětu. Stupeň jedné vlastnosti téhož předmětu je pak vyšší (nižší) než stupeň jiné vlastnosti. V takových případech se užívají pouze srovnávací konstrukce se spojkami jako, než apod. (srov. 1.2.), např.:

(22) Jednou jsem zažil směšné dobrodružství, – pokračoval, – možná ne tak směšné jako prasecké KT.

(23) Jonas byl spíše rozzlobený než veselý BK.

(24) Hlavní trenér týmu „Panevėžys“ Gintaras Leonavičius nebyl ani tak šťastný z vítězství, které mu darovali hráči Žalgirisu, jako spíše jím překvapený KT.

2. VALENCE TVARŮ PŘÍDAVNÝCH JMEN VE DRUHÉM A TŘETÍM STUPNI

2.1. Bylo by možné tvrdit, že tvary přídavných jmen v druhém a třetím stupni, ať už jednovalenčních, nebo vícavalenčních, by kromě syntaktických aktantů daných významem přídavného jména (jak obligatorních, tak fakultativních) měly připojovat ještě alespoň jeden obligatorní syntaktický aktant – jednu srovnávací konstrukci. Přítomnost tohoto syntaktického aktantu ve větě by však určoval nikoli význam přídavného jména, nýbrž jeho morfologický tvar – přípony -esnis, -iau-sias (o tvarech stupňování přídavných jmen v němčině srov. Bierwisch 1987: 174, 183–184, 186). Z toho plyne, že jednovalenční přídavná jména užitá ve druhém nebo třetím stupni by měla být dvouvalenční, dvouvalenční by měla být trojvalenční atd.

2.2. Analýza shromážděného materiálu umožňuje tvrdit, že tomu tak často skutečně je. Jinými slovy, většina jednovalenčních litevských přídavných jmen užitých ve druhém nebo třetím stupni je dvouvalenční (o tvarech stupňování jednovalenčních přídavných jmen v němčině srov. Sommerfeldt, Schreiber 1971: 228; Piitulainen 1983: 17; Bierwisch 1987: 174; Lee 1994: 29), např.:

(25) Buď [ty] menší než makové zrnko, neupozorňuj na sebe BltR₄ 21.

(26) Lidé v pralese byli dřívější ⁷ než život, pozdější než smrt KT.

⁷ Ačkoli litevská přídavná jména vyjadřující vztahy časové následnosti, např.: ankstesnis, -ė „dříve existující“, anksčiausias, -ia, paskesnis, -ė „následující později, pozdější“, paskutiasias, -ia „úplně poslední, nejpozdější“, pirmesnis, -ė „dřívější“, pirmiausias, -ia „úplně první“, vėlesnis, -ė „později, následně se nacházející či probíhající“, vėliausias, -ia „nejpozdější“ apod., mají druhý a třetí stupeň

136 |

LORETA SEMĖNIENĖ

(27) Chci být [já] nadřazenější než ten varšavský čaroděj, který mi už leze na nervy… MISEVČ 76.

(28) Ty jsi nejpilnější (ze) všech ostatních dětí SmNVK 110.

(29) Největší režisérkou těchto her byla Kotryna – nejstarší (ze) všech dívek, velmi krásná, odvážná, panovačná KT.

2.2.1. V litevštině existují taková jednovalenční přídavná jména, jejichž tvary druhého stupně jsou trojvalenční. Takové tvary druhého stupně přídavných jmen kromě nezbytné srovnávací konstrukce vyžadují třetí fakultativní syntaktický aktant, který lze vyjádřit instrumentálem podstatného nebo osobního zájmena (samostatně nebo s rozvíjejícím členem) nebo příslovci míry, např.:

(30) Přišel neznámý muž s obrovským břichem, vyšší (o celou hlavu) než já KnN 125.

(31) Farář Merkulis byl mladší než Grigalius (ale ne o mnoho, snad o pět let), vypadal, že má hezkou plnou tvář BUBTTA 64.

(32) Leonardovy vlasy zářily jako oheň, sám byl nižší než Abrutis (o metr) a nikdy nezvyšoval hlas KT.

(33) Kněz Simon, mnohem menší než Angelin manžel, vstoupí jako první do stodoly, zastaví se, pozvedne ruku k levému boku, jako by krotil bušící srdce, a s údivem se rozhlíží KT.

(34) A sestřenice je o (celé dva roky) starší než ona SmNR₁ 225.

(35) Byl jsem [já] vedoucím skupiny, tedy tak nějak (v něčem) nadřazený ostatním, a zástupci přijíždějící z Moskvy na kurzy na návštěvu hovořívali nejprve se mnou (nebo jsem si to snad kvůli své naivitě jen myslel) KT.

2.3. Dvojvalenční přídavná jména se rovněž užívají ve tvarech druhého nebo třetího stupně. Taková dvojvalenční přídavná jména (stejně jako jednovalenční) kromě nezbytných a fakultativních syntaktických aktantů daných významem přídavného jména často připojují ještě jeden další syntaktický aktant, např.:

(36) Na vesnici těžce onemocněla její kmotra, která jí byla bližší než vlastní matka, – omluvila se z akademických povinností a k jejímu vlastnímu překvapení děkan ihned souhlasil KT.

(37) A tihle potomci nevolníků […] otroci svých hospodářství, pro něž je litr odstředěného mléka cennější než lidská důstojnost AvŽSTM 558.

(38) Racionálně nevysvětlitelná je představa ministra K. Kristinačise, že soud je kompetentnější rozhodovat o etických otázkách než Hlavní služební etická komise KT.

(39) [Ona] nevěřila, že záležitosti duše záležitosti, které se naučila nade vše na světě ctít, by pro něj [Germánova otce] byly důležitější než tělesné záležitosti KnDKHG 54

(40) Věci z vesnice nebyly Rapoliovi cizejší než věci z jeho vlastního domu VŽR₃ 90.

Stupňované tvary se považují za samostatná slova, nikoli za morfologické tvary přídavných jmen – ankštus, vėlius. Tato přídavná jména uvádějí jako samostatná slova Slovník současné litevštiny a akademický Slovník litevského jazyka, s výjimkou anksčiausias, -ia, vėliausias, -ia, která se ve Slovníku současné litevštiny za samostatná slova nepovažují. Jak je patrné z příkladů, tato jednovalenční přídavná jména se užívají s konstrukcemi vyjadřujícími srovnání dvou předmětů z hlediska času.

BŪDVARDŽIO LAIPSNIŲ VALENTINGUMAS | 137

(41) Ze zimních obilovin jsou žita nejodolnější vůči přezimování, avšak v tomto znaku se odrůdy navzájem velmi liší KT.

(42) Nelze však říci, že právě on byl ze všech nejvíce vinen tím, že nevěděl, co se stane, až ta bomba dopadne doprostřed města s mnoha tisíci obyvateli KT.

Je pravda, že v případech, kdy dvojvalenční přídavné jméno užité ve tvaru komparativu nebo superlativu vyžaduje fakultativní syntaktický aktant, může tento aktant ve větě zůstat nevyjádřen (srov. 0.4.), např.:

(43) Přesto je dnešní den příznivější než zítřejší, proto je vhodné pustit se do důležitějších záležitostí (srov. přesto je dnešní den (pro vás) příznivější než zítřejší) KT.

(44) – „Všechno je v pořádku,“ řekla mu anglicky a mdle se usmála, „jsem si jistá, že vaše dýmka bude mnohem příjemnější než cigarety mého spolucestujícího (srov. vaše dýmka bude (pro mě) mnohem příjemnější než cigarety mého spolucestujícího) KT.

(45) Slovo Litva je příjemnější než cokoli jiného (srov. slovo Litva je pro nás příjemnější než cokoli jiného) KT.

2.4. Nebyly nalezeny příklady trojvalenčních přídavných jmen ve stupni komparativu nebo superlativu užitých ve větě se všemi syntaktickými aktanty (obligatorními i fakultativními), které určuje význam přídavného jména, a navíc s komparativní konstrukcí. Nebyly nalezeny ani příklady, v nichž by byl tvar trojvalenčního přídavného jména ve stupni komparativu nebo superlativu užit spolu s obligatorními syntaktickými aktanty, které určuje význam přídavného jména, a komparativní konstrukcí. Totéž lze říci i o čtyřvalenčních přídavných jménech ve stupni komparativu nebo superlativu. Teoreticky by však takové příklady byly možné. To, že takové příklady nebyly nalezeny, je pravděpodobně dáno tím, že by se v takovém případě značně rozšířila řada slov závislých na přídavném jménu, např.:

(46) (Už nuoširdžius patarimus esu [aš] dėkingesnė mamai, nei tau, geriausiai savo draugei (už atneštą patarimų knygą) BK.

3. MORFOSYNTAKTICKÁ REALIZACE SROVNÁVACÍCH KONSTRUKCÍ

3.1. Jak již bylo zmíněno, jak tvary komparativu či superlativu přídavného jména, tak tvary pozitivu přídavného jména, jimiž se vyjadřuje srovnání, nejčastěji připojují jeden další syntaktický aktant – srovnávací konstrukci. Na rozdíl od samotného přídavného jména (jako slovního druhu) však tvary komparativu a superlativu přídavného jména ne vždy určují podobu svého syntaktického aktantu – srovnávací konstrukce.

3.1.1. V případech, kdy se srovnávají dvě či více věcí vzhledem k věci označené deskriptovým slovem, pojí se tvary komparativu s předložkovou konstrukcí s předložkou než. Tvary superlativu se pojí s předložkovými konstrukcemi s předložkami z, mezi, za. Předložka za vyžaduje akuzativ, zatímco z, mezi genitiv (srov. 1.2.–1.4.), např.:

138 |

LORETA SEMĖNIENĖ

(47) Břemeno je těžší než kamínek, slovo ostřejší než bodláček Vrn; Ulvydas, red. (1965: 515).

(48) Tehdy to byla jeho první píseň, smutnější než šumění lesů Maironis; Ambrazas, red. (1996: 171).

(49) Bylo by těžké najít člověka tiššího než on: téměř vůbec nemluvil J. Balčikonis; Ulvydas, red. (1965: 519).

(50) Eglė je nejšťastnější ze všech nevěst; neprolévá hořké slzy proudem S. Nėris; Ulvydas, red. (1965: 522).

3.1.2. Naproti tomu přídavná jména v komparativu zpravidla neurčují podobu srovnávacích konstrukcí užitých se spojkami jako, než, nežli apod. (srov. 0.2.). Srovnávací konstrukce s uvedenými spojkami jsou redukované věty⁸, v nichž je formálně vyjádřeno pouze to, co se liší stupněm popisované vlastnosti, tj. to, s čím se srovnává (srov. 1.4.2.). Předvídat, co a v jaké podobě bude ve srovnávací konstrukci řečeno, je poměrně obtížné. Přesto by bylo možné rozlišit několik případů, kdy přídavná jména v komparativu a superlativu určují podobu srovnávacích konstrukcí se spojkami jako, než, nežli apod.:

a) V případech, kdy se srovnávají dvě věci vzhledem k věci označené deskriptovým slovem, mají srovnávací konstrukce se spojkami jako, než, nežli apod. nejčastěji podobu nominativu, ačkoli věc, na jejímž základě se srovnává, může být vyjádřena jinými pády, např.:

(51) Lepší otec, i kdyby byl krutý, než otčím, byť by byl sladký jako cukr V. Krėvė; Ambrazas, red. (1996: 171).

(52) Není nebe (mi) milejší než nebe mé vlasti E. Mieželaitis; Ulvydas, red. (1965: 519).

(53) Saulė nusileido už tamsesnio negu naktis šilo KT.

Srov. (54) Lepší otec, i kdyby byl krutý, než je dobrý otčím, byť by byl sladký jako cukr.

(55) Nėra dangaus (man) malonesnio, kaip malonus yra (man) tėviškės dangus.

(56) Slunce zapadlo za tmavším, než je noc tmavá, lesem.

Samostatně je třeba zmínit případy, kdy je srovnávací konstrukce s uvedenými spojkami přizpůsobena tvaru slova, na jehož základě se srovnává. Pak by bylo možné hovořit o atrakci pádů, např.:

⁸

Autorka za redukované srovnávací věty považuje všechny srovnávací konstrukce se spojkami kaip, nei, negu a podobně, které jsou v akademické třísvazkové Lietuvių kalbos gramatikoje probírány buď jako srovnávací výrazy, nebo jako vedlejší věty srovnávacích souvětí. Na druhé straně sama Lietuvių kalbos gramatika (Ulvydas, red. 1976: 656–657) uznává, že srovnávací výrazy jsou svou gramatickou stavbou a významem blízké vedlejším větám srovnávacích souvětí. Jak se uvádí v gramatice, hlavní rozdíl mezi srovnávacími větami a větami se srovnávacími výrazy spočívá v tom, že srovnávací výrazy nemají gramatickou podobu věty. Zdá se však, že redukovanou větu lze rozpoznat i v takové větě, jako je: Bolest srdce byla palčivější než tělesné trápení, než rány od popálených rukou KrėvP 131. Srov.: Bolest srdce byla palčivější, než bylo bolestivé tělesné trápení.

BŪDVARDŽIO LAIPSNIŲ VALENTINGUMAS

139

(57) Já bych chtěla hezčího muže než takového otrapu I. Simonait yte; Ulvydas, red. (1976: 688).

Srov.: (58) Já bych chtěla hezčího muže, než je hezký takový otrapa.

b) V případech, kdy se porovnávají dva nebo více předmětů nikoli vzhledem k předmětu označenému slovem deskriptoru (jak ukazují předchozí příklady), nýbrž vzhledem k předmětu označenému slovem řízeným vícevalenčním přídavným jménem, ačkoli se užívají pouze srovnávací konstrukce se spojkami jako, nei, negu a podobně; forma srovnávacích konstrukcí je stejná jako forma slova řízeného přídavným jménem, tj. valenčního aktanta, např.:

(59) Věděl, že (k té paní) [on] byl otevřenější než ke svému zpovědníkovi V. Mykolaitis-Putinas; Ulvydas, red. (1976: 688).

(60) Alena k němu byla příznivější než ke komukoli jinému A. Vienuolis; Ulvydas, red. (1976: 688).

(61) Ať nás nikdo neodsuzuje za to, že jsme svou historii po drobečkách kradmo vykradli od cizích – je pro nás mnohem potřebnější než pro ty, kteří nám ji dodnes nevrátili KT.

Jak je z příkladů patrné, porovnává-li se něco vzhledem k předmětu označenému fakultativním syntaktickým aktantem přídavného jména, musí být tento předmět ve větě výslovně uveden (srov. 0.4.), srov.:

(62) * Věděl, že [on] byl otevřenější než ke svému zpovědníkovi.

c) V případech, kdy se porovnává rozdílná míra určité vlastnosti téhož předmětu v jednom čase nebo za určitých okolností oproti jinému času nebo jiným okolnostem, užívají se srovnávací konstrukce se spojkami kaip, nei, negu a podobně se slovy či konstrukcemi s příslovečným významem (času, místa), např.:

(63) Jednoho rána se nemocný probudil svěžejší než obvykle V. Mykolaitis-Putinas, Ulvydas, red. (1976: 688).

(64) Raději budu strhaná a hladová žít, ale přesto budu [já] šťastnější než tady J. Paukštelis; Ulvydas, red. (1976: 688).

(65) Lovil, aby se pobavil, proháněl se po lesích, ale na lovu jezdíval Ilgis sám na koni, aniž sáhl po mozku, aniž ztrácel naději, [on] smutnější se vracel, než když vyjížděl z domu V. Krėvė; Ulvydas, red. (1965: 518).

d) Když se porovnávají různé stupně určité vlastnosti téhož předmětu v různých „možných či představitelných světech“, užívají se srovnávací konstrukce se spojkami kaip, nei, negu a podobně s jiným predikátem (např.: atrodyti, galvoti, manyti, tikėtis a podobně), který určuje, v jakém „možném“ světě se projevuje porovnávaný stupeň dané vlastnosti, např.:

(66) Jste nešťastnější, než jsem si myslel V. Mykolaitis-Putinas; Ulvydas, red. (1976: 906).

(67) Otec ležel v posteli a neoholený šedivý vous spolu s chomáčem šedivých vlasů nad čelem ho činily mnohem starším, než ve skutečnosti byl A. Venclova; Ulvydas, red. (1976: 907).

140 |

LORETA SEMĖNIENĖ

(68) „„Opotřebovaný“ a z panského dvora vyhozený sluha si našel větší rodinu, než jakou by mu slečna Morta mohla vychovat Lazdynų Pelėda; Ulvydas, red. (1976: 907).

Lze tedy tvrdit, že valence tvarů komparativu a superlativu je jiného druhu než valence přídavného jména (jako slovního druhu). Jestliže je valence přídavného jména sémanticky motivována jeho významem, pak valenci tvarů komparativu a superlativu přídavného jména určuje nejen význam přídavného jména, ale také morfologické tvary stupňování⁹.

4. FAKULTATIVNOST SROVNÁVACÍCH KONSTRUKCÍ

4.1. Bylo zjištěno, že srovnávací konstrukce, které jsou ve větě obvykle povinné, mohou zůstat nevyjádřeny jak u tvarů komparativu a superlativu jednovalenčních přídavných jmen, tak u víceválenčních přídavných jmen¹⁰, tj. jsou fakultativní. Fakultativnost srovnávacích konstrukcí se však liší od fakultativních syntaktických aktantů přídavného jména. Jestliže jsou fakultativní syntaktické aktanty přídavného jména implikovány v samotném významu přídavného jména, a proto jsou věty bez fakultativních aktantů z hlediska struktury i sémantiky úplné¹¹, fakultativní srovnávací konstrukce nejsou implikovány ve významu tvaru komparativu či superlativu přídavného jména, nýbrž vyplývají z věty. Lze rozlišit několik skupin případů, kdy se tvary komparativu a superlativu přídavných jmen užívají bez srovnávacích konstrukcí:

a) Srovnávací konstrukce se nevyjadřuje u tvaru superlativu přídavného jména, když se za určitých okolností popisuje nejvyšší míra vlastnosti téhož předmětu (srov. Sommerfeldt, Schreiber 1971: 228; Welke 1988: 121) (srov. 2.3.), např.:

(69) Nejveselejší je při brigádách rš.; Ulvydas, red. (1965: 523).

(70) Takto spolu dlouho hovořili, […] ale stále se točili kolem, vyhýbajíce se nejtěžším rozhovorům BubPV 322.

(71) Kdy je podle vašeho názoru dítě nejvnímavější ke zlu? KT

(72) Když si povídá s lidmi o jejich příbězích, nejcitlivější [on] bývá k těm postavám, které mu připomínají jeho samotného KT.

⁹ Pasak A. Paulauskienės (1994: 230–231), laipsniavimas priklauso vidinei gramatinei semantikai, tačiau laipsnių formos turi ir savo vartojimo kontekstus. Aukštesnysis laipsnis vartojamas su vienais lyginamaisiais ir pabrėžiamaisiais žodžiais, o aukščiausiasis – su kitais.

¹⁰ A. Paulauskienė (1994: 231) teigia, kad vieno daikto lyginimui su kitu pagal didesnį ypatybės kiekį neužtenka vien morfologinės formos – priesagos -esnis. Aukštesniojo laipsnio formą sakinyje lydi lyginamieji žodžiai už, kaip, negu... Jie būtini.

¹¹ S výjimkou případů, kdy má víceválenční přídavné jméno dva nebo více fakultativních syntaktických aktantů. V takových případech nemusí být při nevyjádření jednoho (několika) fakultativních syntaktických aktantů jasné, v jakém významu se přídavné jméno užívá. Například přídavné jméno kaltas „nevyrovnaný s někým“ má čtyři valence (např.: Jonas je dlužen otci (peníze) (za pomoc). Ve větách jako Jonas mi dluží (peníze), Jonas mi dluží však zůstává nejasné, v jakém významu je uvedené přídavné jméno použito – zda „nevyrovnaný s někým“, nebo „půjčil si něco“. Ale: Jonas mi dluží (za pomoc).

BŪDVARDŽIO LAIPSNIŲ VALENTINGUMAS

141

(73) K vyprávění se nejlépe učí texty, jejichž samotná povaha je vypravěčská a v nichž zaznívá – dokonalejší či méně dokonalou – emocionální, expresivní, úsečná živá [řeč] KT.

b) Jsou-li porovnávány dva stejnorodé předměty s různými vlastnostmi, může být druhý objekt, tj. základ srovnání, nevyjádřený, ale domýšlený (srov. 1.2.; 2.1.1.), např.:

(74) Asi druhá polovina zimy je bolestivější Gs; Ulvydas, red. (1965: 516).

(75) Pravý spánek je těsnější Jnšk; Ulvydas, red. (1965: 516).

(76) Hlavní postavu modeluji mnohem mohutnější BuBPV 386.

(77) Statný kůň je silnější na práci Svn; Ulvydas, red. (1965: 517).

c) Tvary komparativu a superlativu jedno- a dvojvalenčních přídavných jmen se užívají bez srovnávacích konstrukcí, mají-li nesrovnávací (elativní) význam, tj. označují vyšší nebo nejvyšší stupeň vlastnosti, než je obvyklé, např.:

(78) Toho večera rozhovor vázl, nebylo probráno žádné zajímavější téma M-PsS 323.

(79) V hlavě mu proběhly strašlivé nejstrašnější, černé jako noc obrazy a výjevy Vaižgantas; Ambrazas, red. (1996: 173).

(80) Bylo to nepopsatelně krásné. Na obloze ani nejmenší bílý mráček J. Biliūnas; Ambrazas, red. (1996: 173).

(81) Přeji ti […] co nejlepší osud v tvém novém životě RŠ. LKŽ_V 160.

4.2. Na druhou stranu je třeba souhlasit s názorem G. Helbiga (1984: 51; 1990: 128; 1992: 49), že každý člověk má v konkrétní komunikační situaci právo zvolit si, zda v syntaktické struktuře realizuje, či nerealizuje to, co je obsaženo v sémantické struktuře jazyka. Pak by však bylo třeba hovořit nikoli o jazyce jako systému, nýbrž o případech užívání jazyka (Helbig 1992: 42; srov. Helbig 1982: 22; Gansel 1993: 159), např.:

(82) Jaké pohodlí pro ty, jejichž etika se vejde do jediné věty: ty jsi nadřazený – já jsem hlupák, já jsem nadřazený – ty jsi hlupák (srov. když jsi nade mnou – já jsem hlupák, když jsem nad tebou – ty jsi hlupák) KT.

(83) Nad velkou zdí vyrostly i dvě věžičky – pokryté červenou krytinou, snad z mědi. Vyrostla jakási obludná přístavba. Opodál ještě jedna budova, jen nižší… (srov. tato budova je nižší než obludná přístavba) KT.

(84) Stiskne mu ruku pevněji než on mně. Mlčky jsme se změřili pohledem. Byl jsem [já] (o něco) nižší, s užšími rameny, hubený. On – mohutný, netečný, se zakalenýma očima jako mlha nad močálem (srov. byl jsem (o něco) nižší než on) KT.

(85) O Mařině životě by se dala napsat kniha. Život venkovské dívky. Ještě před první světovou válkou, za války i po ní. V rodině mnoho dětí. Ona je nejstarší (srov. Mařė je nejstarší ze všech dětí v rodině) KT.

Ačkoli je ve větách srovnávací konstrukce vynechána, a proto by se věty jako jednotka jazykového systému považovaly za negramatické, v textu jde o běžné případy užití (srov.: Sommerfeldt 1973: 96; Helbig 1984: 49; 1985: 154; 1990: 129; Schwitalla

142 |

LORETA SEMĖNIENĖ

1985: 297; Fries 1987: 205; Baskevič 1987: 153). Podle G. Helbiga (1992: 50) právě kontext umožňuje vynechat povinné syntaktické aktanty a uchovává veškeré jimi poskytované informace, takže se tato negramatičnost věty neutralizuje¹².

5. ZÁVĚRY

1. Rozdíly ve valenci tvarů komparativu a superlativu přídavných jmen souvisejí nejen s významem přídavného jména, ale také se specifikem gramatické kategorie stupně, která vyjadřuje rozdíly v míře vlastností věcí (srov. Ambrazas, ed. 1996: 170), a proto je nelze ztotožňovat s valencí přídavných jmen, která je dána jejich významem (srov.: Sommerfeldt, Schreiber 1971: 228; Heidolph, Flämig, Motsch 1981: 621; Sommerfeldt 1986: 92; Sommerfeldt, Schreiber 1983: 31; Lee 1994: 49).

2. Valenční schopnost tvarů komparativu a superlativu přídavných jmen připojovat srovnávací konstrukce má jinou povahu: je vlastní nikoli přídavnému jménu jako určitému slovnímu druhu, nýbrž pouze morfologické kategorii stupně, která zahrnuje nejen přídavná jména, ale i příslovce.

ŠALTINIAI

AvžSTM – Jonas Avyžius. Sodybų tuštėjimo metas. 1985

BK – bendrinė kalba

BlTR₄ – Juozas Baltušis. Raštai. T. 4. 1982

BubPV – Vytautas Bubnys. Pilnaties valanda. 1985

BubTTA – Vytautas Bubnys. Teatsiveria tavo akys. 1993

KnN – Milan Kundera. Nemirtingumas. 1997

KndKHG – Saulius Tomas Kondrotas. Kentauro herbo giminė. 1989

KtLPV – Marius Katiliškis. Paskendusi vasara. 1997

MisevČ – Vytautas Misevičius. Čičinskas. 1978

M-PTS – Vincas Mykolaitis-Putinas. Sukilėliai. 1957

M-PT_R5 – Vincas Mykolaitis-Putinas. Raštai. T. 5. 1993

SmnR₁ – Ieva Simonaitytė. Raštai. T. 1. 1956

SmnVK – Ieva Simonaitytė. Vilius Karalius. 1977

ŠkBD – Antanas Škėma. Balta drobulė. 1990

ŠvAŠ – Rimantas Šavelis. Amžinoji šviesa. 1987

VzR₃ – Vaižgantas (Juozas Tumas). Raštai. T. 3. 1995

LKŽ_1–XVIII – Lietuvių kalbos žodynas 1–2, Vilnius: Mintis, 1968–1969; 3–6: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1956, 1957, 1959, 1962; 7–9: Mintis, 1966, 1970, 1973; 10–15: Mokslas, 1976, 1978, 1981, 1984, 1986, 1991; 16–17: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1995, 1996; 18: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1997.

KT – Kauno Vytauto Didžiojo universiteto Kompiuterinės lingvistikos centro sudarytas lietuvių kalbos tekstynas

¹² Kalbos vartosena šiame straipsnyje nebus išsamiau aptariama, kadangi valentingumo teorijos požiūriu laikytina periferinėmis predikato valentingumo struktūrų modifikacijomis, kurios gali įvairuoti skirtinguose tekstuose, atsižvelgiant į kalbančiojo komunikacinius tikslus bei užduotis.

BŪDVARŽIO LAIPSNIŲ VALENTINGUMAS

143

LITERATŪRA

AMBRAZAS, V., red. 1985: Грамматика литовского языка. Вильнюс: Мокслас.

AMBRAZAS, V., red. 1996: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

AMBRAZAS, V., ed. 1997: Lithuanian Grammar, Vilnius: Baltos lankos.

BALČIKONIS, J. 1982: Rinktiniai raštai 2, sudarė A. Pupkis, Vilnius: Mokslas.

BASKEVIČ, V. 1987: Zum Einfluß kommunikativ-pragmatischer Faktoren auf die Valenz. Deutsch als Fremdsprache 24 (3), 153–155.

BIERWISCH, M. 1987: Semantik der Graduierung. Bierwisch, M., Lang, E., Hrsg., Grammatische und konzeptuelle Aspekte von Dimensionsadjektiven, Berlin: Akademie Verlag, 91–286.

EMONS, R. 1974: Valenzen englischer Prädikatsverben, Tübingen: Max Niemeyer Verlag.

FRIES, N. 1987: Nochmals: Valenz und Text. Deutsch als Fremdsprache 24 (4), 205–207.

GANSEL, CH. 1993: Obligatheit und Fakultativität als Ausdruck von Perspektivierungen. Deutsch als Fremdsprache 30 (3), 157–163.

GLADROW, W. 1984: Kompletivsätze und Attributsätze im Russischen. (Linguistische Studien. Zeitschrift des Zentralinstituts für Sprachwissenschaft der Akademie der Wissenschaften der DDR. Reihe A, 115.)

HEIDOLPH, K. E., FLÄMIG, W., MOTSCH, W. 1981: Grundzüge einer deutschen Grammatik, Berlin: Akademie Verlag.

HELBIG, G. 1982: Valenz – Satzglieder – semantische Kasus – Satzmodelle, Leipzig: VEB Verlag Enzyklopädie.

HELBIG, G. 1984: Studien zur deutschen Syntax 2, Leipzig: VEB Verlag Enzyklopädie.

HELBIG, G. 1985: Valenz und Kommunikation. Deutsch als Fremdsprache 22 (3), 153–156.

HELBIG, G. 1990: Pragmatische Valenz? Das Wort. Germanistisches Jahrbuch DDR, 128–139.

HELBIG, G. 1992: Probleme der Valenz und Kasustheorie, Tübingen: Max Niemeyer Verlag.

JABLONSKIS, J. 1957: Rinktiniai raštai 1, sudarė J. Palionis, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

JAKAITIENĖ, E. 1988: Leksinė semantika, Vilnius: Mokslas.

JAKAITIENĖ, E., LAIGONAITĖ A., PAULAUSKIENĖ, A. 1976: Lietuvių kalbos morfologija, Vilnius: Mokslas.

KEINYS, St., red. 1993: Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

KLIMAVIČIUS, J. 1969: Dėl analitinių laipsnio formų vartojimo. Kalbos kultūra 17, 7–15.

LEE, S. M. 1994: Untersuchungen zur Valenz des Adjektivs in der deutschen Gegenwartssprache, Berlin: Lang.

PAULAUSKIENĖ, A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija: Paskaitos lituanistams, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

PAULAUSKIENĖ, A., VALEIKA, L. 1994: Modern Lithuanian, Vilnius: Žodynas.

PITULAINEN, M. L. 1983: Zu den valenzgebundenen Bestimmungen des Adjektivs im Deutschen und im Finnischen, Tampere.

PUPKIS, A., sud. 1985: Kalbos praktikos patarimai, Vilnius: Mokslas.

SCHWITALLA, J. 1985: Verbvalenz und Text. Deutsch als Fremdsprache 22 (5), 266–270.

SLIŽIENĖ, N. 1986: Lietuvių kalbos veiksmažodžių valentingumas ir sintaksinė klasifikacija. Lietuvių kalbotyros klausimai 25, 45–97.

SLIŽIENĖ, N. 1994: Lietuvių kalbos veiksmažodžių junglumo žodynas 1, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

SLIŽIENĖ, N. 1995: Lietuvių kalbos veiksmažodžių valentingumas ir jo aprašymo principai. Lietuvių kalbotyros klausimai 33, 54–74.

SOMMERFELDT, K. E. 1973: Zur Besetzung der Leerstellen von Valenzträgern. Deutsch als Fremdsprache 10 (2), 95–102.

144 |

LORETA SEMĖNIENĖ

SOMMERFELDT, K. E. 1986: Zu einer semantisch orientierten Satzmodellierung. K. E. Sommerfeldt, W. Spiewok, Hrsg., Linguistische Studien. Beiträge zur einer funktional-semantischen Sprachbetrachtung, 76–95.

SOMMERFELDT, K. E., SCHREIBER, H. 1971: Untersuchungen zur syntaktischen und semantischen Valenz deutscher Adjektive (1). Deutsch als Fremdsprache 8 (4), 227–231.

SOMMERFELDT, K. E., SCHREIBER, H. 1983: Wörterbuch zur Valenz und Distribution deutscher Adjektive, Leipzig: VEB Bibliographisches Institut.

TEKORIENĖ, D. 1983: Lietuvių kalbos būdvardžio semantinis valentingumas. Kalbotyra 34 (1), 97–107.

TEKORIENĖ, D. 1985: Lietuvių kalbos būdvardžių būtinio semantinio valentingumo raiška. Kalbotyra 36 (1), 72–83.

TEKORIENĖ, D. 1986: Sintaksiniai būdvardžių semantikos nagrinėjimo aspektai. Kalbotyra 37 (1), 77–86.

ULVYDAS, K., red. 1965: Lietuvių kalbos gramatika 1, Vilnius: Mintis.

ULVYDAS, K., red. 1976: Lietuvių kalbos gramatika 3, Vilnius: Mokslas.

VAIČIULYTĖ-SEMĖNIENĖ, L. 1998: Būdvardžių reikšmė ir valentingumas. Lietuvių kalbotyros klausimai 40, 59–73.

VAIČIULYTĖ-SEMĖNIENĖ, L. 2000: Lietuvių kalbos daugiavalenčių būdvardžių sintaksinis ir semantinis valentingumas. Lituanistica 3/4 (43/44), 35–60.

VAIČIULYTĖ-SEMĖNIENĖ, L. 2001: Lietuvių kalbos būdvardžių valentingumas. Daktaro disertacija, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

VALECKIENĖ, A. 1961: Dabartinės lietuvių literatūrinės kalbos būdvardžių laipsniai ir jų reikšmės. Lietuvių kalbotyros klausimai 4, 49–63.

VALECKIENĖ, A. 1998: Funkcinė lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

WELKE, K. M. 1988: Einführung in die Valenz- und Kasustheorie, Leipzig: VEB Bibliographisches Institut.

Loreta Semėnienė Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 6, 2055 Vilnius, Lietuva [email protected]

Gauta 2002 03 29