ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLVI (2002), 39–47

Nový pohled na kategorii rodu podstatných jmen v litevštině^*

Artūras Judžentis

Litevský jazykový institut, Vilnius

Článek se zabývá vzájemným vztahem morfologie a sémantiky jako činitelů určujících gramatický rod litevských podstatných jmen a jeho syntaktické projevy. Rod jako gramatická kategorie je vymezen na základě flektivních paradigmat a rysů shody. Většina litevských podstatných jmen se v rodě neskloňuje, nýbrž existuje pouze v jedné rodové podobě. Podstatná jména označující osoby a povolání, stejně jako názvy činitelů, se obvykle skloňují podle rodu. Rod nesklonných podstatných jmen (obvykle cizího původu) se určuje buď podle přirozeného rodu, nebo konvenčně. V litevštině se vyskytují také podstatná jména, u nichž se morfologický a sémantický rod neshodují. U podstatných jmen označujících osoby (nebo živé bytosti) se shoda obvykle řídí sémantickým rodem. Některá pojmenování činitelů a podstatná jména označující povolání připouštějí sémantickou i formální shodu.

1. Kategorie rodu litevských podstatných jmen se vyjadřuje jejich flektivními tvary a vztahem k řídícím slovům shody (srov. Laigonaitė 1961: 122, 1965: 164; Stundžia 1979: 82, 1980: 81; Paulauskienė 1983: 174). To umožňuje zkoumat tuto kategorii z morfologického a syntaktického hlediska, která spolu úzce souvisejí (srov. Stundžia 1979: 82–83).

2. Kategorie rodu podstatných jmen zkoumaná z morfologického hlediska se dále označuje jednoduše jako morfologický rod (srov. termíny morfologický rod mužský versus ženský, ztotožňované s mužským versus ženským skloňovacím typem ve studii T. Bulyginy (1970: 28). Morfologický rod zahrnuje pouze skloňovaná podstatná jména, neboť nesklonná podstatná jména nemají morfologické rysy kategorie rodu (srov. Balkevičius 1976: 24).

2.1. Flektivní tvary podstatných jmen se seskupují do pravidelně se opakujících souborů – skloňovacích paradigmat. Morfologický rod podstatných jmen tvoří dvě vzájemně protikladné třídy skloňovacích paradigmat. Lze je označit tradičními termíny mužský a ženský rod. Skloňovací paradigma je nezbytným a zcela dostačujícím základem pro určení morfologického rodu podstatného jména.

V současné spisovné litevštině mají morfologický mužský rod podstatná jména skloňovaná podle paradigmat 1–5 a 10–11 (paradigmata jsou číslována podle Gramatiky současné litevštiny: Laigonaitė 1994: 69–79) (langas, kelias, brolis, sūnus, sodžius, dantis, vanduo aj.). Podstatná jména skloňovaná podle paradigmat 6–9 a 12

Některá tvrzení uvedená v článku byla předmětem diskuse na teoretickém semináři, který uspořádalo oddělení gramatiky Litevského jazykového institutu dne 12. března 2002. Za pomoc při přípravě publikace děkuji dr. Daivě Murmulaitytė a dr. Ritě Miliūnaitė.

40 |

ARTŪRAS JUDŽENTIS

(ruka, třešeň, včela, srdce, sestra, dcera apod.) jsou morfologicky ženského rodu. Podstatné jméno žmogus, jehož jednotné číslo se skloňuje podle paradigmatu 4 a množné číslo podle paradigmatu 8, je v současné litevštině heterogenní: má tvary jednotného čísla mužského rodu a tvary množného čísla ženského rodu¹. Pomnožná podstatná jména v deklinaci (durys, sultys aj.) jsou ženského rodu a patří k paradigmatu 9, zatímco pomnožná podstatná jména s konsonantickým skloňováním pluralia tantum mohou být ženského (kepeny­s, smegenys, šermenys) i mužského (ašmenys, metmenys, semėnys) rodu; patří k paradigmatu 11.

2.2. V litevských gramatických pracích se za formální kritérium rodu podstatných jmen označujících předměty a děje či vlastnosti chápané jako předmětné obvykle považuje kmen podstatného jména a koncovky některých pádů (nominativu a genitivu jednotného čísla), tedy deklinační typ (Ambrazas, ed. 1997: 98; Laigonaitė 1961: 126, 1965: 167, 1976: 34, 1994: 63; Valeckienė 1967: 109–111, 1998: 234, 1999: 216; podobně také Otrębski 1956: 4). Srov.:

Mužského rodu jsou:

a) podstatná jména s koncovkou nominativu jednotného čísla -(i)as, -is nebo -ys a s koncovkou genitivu -(i)o;

b) podstatná jména s koncovkou nominativu jednotného čísla -(i)us a s koncovkou genitivu -(i)aus;

c) podstatná jména s koncovkou nominativu jednotného čísla -uo a s koncovkou kmene genitivu -en, -n a koncovkou -s;

d) několik podstatných jmen s koncovkou nominativu jednotného čísla -is, koncovkou genitivu -ies a koncovkou dativu -iui <...>.

Ženského rodu jsou:

a) většina podstatných jmen s koncovkou nominativu jednotného čísla -(i)a a s koncovkou genitivu -(i)os;

b) většina podstatných jmen s koncovkou nominativu jednotného čísla -ė a s koncovkou genitivu -ės;

c) podstatná jména s koncovkou nominativu jednotného čísla -is, koncovkou genitivu -ies a koncovkou dativu -iai;

d) několik podstatných jmen s koncovkou nominativu jednotného čísla -uo a s kmenovou koncovkou -er v ostatních pádech. (Laigonaitė 1994: 63–64).

Z uvedené klasifikace je patrné, že podstatná jména s konsonantickým skloňováním jsou z hlediska rodu nejednotná: část z nich je ženského rodu, druhá část mužského rodu. K určení rodu těchto podstatných jmen se využívají také koncovky jiných pádů, především dativu jednotného čísla (srov. Valeckienė 1999: 217). Zřetelná souvislost rodu podstatných jmen současné litevštiny s jejich skloňovacími paradigmaty však v litevském jazyce

¹ Ve starých písemných pramenech se s tvary množného čísla tohoto podstatného jména často pojí slova ženského rodu (srov. Palionis 1967: 130).

ŽVILGSNIS Į DAIKTAVARDŽIŲ GIMINĖS KATEGORIJĄ | 41

v popisech gramatické stavby se, zdá se, dostatečně nezdůrazňuje (výjimkou je studie T. Bulyginy 1970: 27).

2.3. Při určování rodu podstatných jmen označujících osoby a jiné živé bytosti je sémantika důležitější než morfologie, proto se v litevštině za mužský rod považují také „jednotlivá podstatná jména, která mají v jednotném čísle v nominativu koncovku -a a v genitivu koncovku -os a označují osoby mužského pohlaví: barzdyla, vaidila, viršila“ a „vzácná podstatná jména, která mají v jednotném čísle v nominativu koncovku -ė, v genitivu koncovku -ės a označují osoby mužského pohlaví, např.: dailidė, dėdė, tėtė“ (Laigonaitė 1994: 64; podobně Laigonaitė 1961: 127, 1965: 168, 1976: 34–35, 1985: 82–83; Ambrazas, ed. 1997: 99).

Sémantika těchto podstatných jmen a jejich morfologický rod se neshodují: jejich skloňovací paradigma je typické pro podstatná jména ženského rodu, označují však osoby mužského pohlaví². Taková podstatná jména se vyskytují v mnoha jazycích světa, protože mezi kategorií biologického pohlaví a kategorií gramatického rodu (srov. anglické grammatical category of gender, grammatical gender a notional category of gender, notional gender, německé Sexus, natürliches Geschlecht a Genus, grammatisches Geschlecht) neexistuje přímý příčinný vztah.

O dalších litevských podstatných jménech, jejichž sémantický³ a morfologický rod se neshodují, viz níže.

2.4. Většina litevských označení osob podle povolání, povahy činnosti apod. má tvary mužského a ženského rodu, např.: mokytojas – mokytoja, vairuotojas – vairuotoja, valytojas – valytoja, sargas – sargė. Tvary mužského rodu označují osoby mužského pohlaví, zatímco tvary ženského rodu osoby ženského pohlaví. Povaha rodové kategorie těchto podstatných jmen je v gramatických výzkumech litevštiny vykládána různě.

A. Laigonaitė považuje tato podstatná jména tvořící dvojice za různé lexémy a pojednává o nich spolu se slovy s odlišnými kořeny, která se liší rodem, jako tėvas – motina, i s lexémy mužského a ženského rodu, které souvisejí stejným kořenem derivací, nikoli flexí, jako uošvis – uošvienė (1961: 123, 1985: 81, 1994: 62–63; podobně také Ambrazas, ed. 1997: 97). V učebnici Lietuvių kalbos morfologijoje (1994) A. Paulauskienė určené studentům litevštiny jsou párové tvary rovněž považovány za samostatná slova a zdůrazňuje se lexikální povaha rodové kategorie podstatných jmen: „Páry označení osob ukazují, že rozdíl mezi rody je svou podstatou lexikální, avšak formalizovaný“ (Paulauskienė 1994: 160). Podobný názor zastává A. Valeckienė: taková podstatná jména podle svého užívání a tvoření „nejsou tvary jednoho podstatného jména ohýbané podle rodu, nýbrž dvě samostatná podstatná jména mužského a ženského rodu“ (Valeckienė 1998: 236). Autorka zdůrazňuje, že tato podstatná jména „tvoří nikoli gramatickou kategorii (rodu), ale derivační ‚kategorii osob‘“ (tamtéž: 239). V Lietuvių kalbos enciklopedijoje (1999) je charakteristika těchto podstatných jmen nejednoznačná: „V litevštině existují označení osob

² J. Otrębski považoval tato podstatná jména za mající tvar ženského rodu, avšak „přirozený“ rod mužský (1956: 5).

³ Sémantickým rodem se zde i dále označuje pohlaví osob nebo zvířat, které podstatná jména pojmenovávají.

42 |

ARTŪRAS JUDŽENTIS

a označujících živé tvory <…>, jejichž tvary různých [rodů] tvoří dvojice se stejným lexikálním kmenem“ (Valeckienė 1999: 217).

Poněkud odlišný názor na takové tvary mužského a ženského rodu je předložen v díle A. Paulauskienė Lietuvių kalbos morfologijos apybraižoje (1983). Tato studie zvažuje možnost považovat je za dva různé tvary téhož slova, „ale pak by bylo třeba změnit definici rodu – bylo by třeba říci, že podstatná jména označující neživé věci jsou jednoho či druhého rodu, zatímco podstatná jména označující živé věci (především osoby) mají tvary obou rodů“ (Paulauskienė 1983: 177). Autorka zdůrazňuje zákonitý, důsledný a pravidelný vztah mezi označeními osob různého rodu podle jejich činnosti či zastávané funkce. V monografii Gramatinės lietuvių kalbos vardadžodžių kategorijos (1989) taková korelující podstatná jména ženského a mužského rodu A. Paulauskienė „připomínají tvary téhož slova“ (1989: 173–174).

Při řešení otázky rodu zkoumaných podstatných jmen se jeví jako zvláště významný názor, který V. Urbutis formuloval již v roce 1965 v Lietuvių kalbos gramatikoje. V kapitole o tvoření podstatných jmen jsou pojednána jako označení podle rozdílu pohlaví: „Tvary obou rodů zde tvoří jedno slovo, jedno podstatné jméno se dvěma rodovými tvary (substantivum mobile), srov.: gydytojas, -a, iškyšėlis, -ė, kirpėjas, -a <…>. O tvoření ženských tvarů takových podstatných jmen se zde nehovoří, protože nespadá do slovotvorby“ (1965: 416–417). Tyto myšlenky byly doslova zopakovány také v jednosvazkové akademické mluvnici (Urbutis 1994: 142). Jiný případ představují některá označení zvířat (elnias – elnė, lokys – lokė apod.). Jejich tvary mužského rodu se považují jak za obecná druhová označení, tak za samostatná označení samců, tj. za samostatná označení podle rozdílu pohlaví – odvozeniny pomocí koncovky -ė (Urbutis 1965: 418, 1994: 143).

Rodové tvary litevských podstatných jmen označujících osoby podle rozdílu pohlaví lze vzhledem k jejich pravidelnosti a významu považovat za flektivní a příslušná podstatná jména za skloňující se podle rodu. Mužský a ženský rod těchto podstatných jmen se vyjadřuje různými skloňovacími paradigmaty.

3. Při zkoumání kategorie rodu podstatných jmen z hlediska syntaxe se pozornost zaměřuje na tvary slov, která se s nimi shodují. S některými podstatnými jmény se shodují přídavná jména mužského rodu, slova užívaná jako přídavná jména a zájmena, s jinými pak slova ženského rodu.

Shoda je v některých pracích zabývajících se gramatickou stavbou současné litevštiny považována za hlavní, rozhodující ukazatel gramatického rodu podstatných jmen (Bulygina 1970: 28–29; Valeckienė 1998: 232–233, 1999: 217). A. Valeckienė považuje podstatná jména vaidila, tetė, dėdė apod. za slova mužského, nikoli ženského rodu právě na základě tvarů slov, s nimiž se shodují, a nikoli podle pohlaví referentů: „některá podstatná jména mužského rodu mají kmen typický pro ženský rod; jejich rod se pak určuje pouze syntakticky (např.: geras dėdė, garsus vaidila)“ (1999: 217).

3.1. Shoda závislých slov s podstatnými jmény má dvojí povahu.

V některých případech se shoda řídí tvarem řídícího slova. Jde o formální neboli čistě syntaktickou shodu (angl. syntactic agreement). Syntaktická shoda se uplatňuje u všech podstatných jmen označujících neživé věci a jevy nebo zvířata, u nichž se nerozlišuje pohlaví.

U podstatných jmen označujících osoby či živé bytosti se závislá slova obvykle shodují podle pohlaví referentů těchto podstatných jmen. Jde o takzvanou sémantickou shodu.

ŽVILGSNIS Į DAIKTAVARDŽIŲ GIMINĖS KATEGORIJĄ | 43

mas (angl. semantic agreement). Gramatický rod při sémantické shodě podstatných jmen vždy odpovídá rodu určovanému v litevské lingvistice obvyklejším způsobem – přímo na základě sémantiky podstatných jmen (srov. Ambrazas, ed. 1997: 97–98; Laigonaitė 1961: 122–125, 1965: 165–167, 1976: 33, 1994: 62–63; Paulauskienė 1983: 176–180, 1989: 174–175, 1994: 158–161; Valeckienė 1998: 234–236, 1999: 217). Rozdíl spočívá v tom, že při shodě slov s biologickým pohlavím referentu podstatného jména se nevychází přímo, nýbrž prostřednictvím syntaktických vztahů založených na sémantických vztazích mezi označovanými slovy věcmi, které vyjadřují skutečnost, jak ji vnímáme a interpretujeme.

3.2. V současné litevštině existují podstatná jména, jejichž způsob shody nelze jednoznačně určit. Jde o podstatná jména, která mají tvary jednoho morfologického rodu, ale na základě negativních povahových či vzhledových vlastností označují osoby obou pohlaví. Rod závislých slov ve spojeních s takovými podstatnými jmény se volí podle sémantiky a v některých případech je mužský, v jiných ženský. G. Corbett taková podstatná jména nazývá hibridiniais (hybrid nouns, viz Corbett 1991: 66 a násl.). Upozorňuje, že hybridní podstatná jména bývají v různých jazycích světa často slova užívaná v přeneseném významu nebo slova stylisticky příznaková (tamtéž: 257–258).

V litevštině jsou takovými podstatnými jmény mužského morfologického rodu strakalas, makalas apod. a ženského morfologického rodu – akiplėša, džiūsna, mėmė aj.: toks strakalas a tokia strakalas, didelis akiplėša a didelė akiplėša, visiškas mėmė a visiška mėmė.

V litevské lingvistice se pro označení rodu těchto podstatných jmen používá termín bendroji giminė (viz Jablonskis 1922/1957: 196; Balčikonis 1982: 17; Laigonaitė 1961: 10, 1965: 169, 1994: 64; Valeckienė 1998: 240); v akademické ruské gramatice mu odpovídá termín общий род (Laigonaitė 1985: 84) a v anglické common gender (Ambrazas, ed. 1997: 101)⁴. Někteří autoři používají latinský termín substantiva communia (Stundžia 1980: 85).

Termín bendroji giminė byl opakovaně kritizován a navrhovalo se od něj upustit. Argumentovalo se tím, že příslušná podstatná jména jsou v každém konkrétním případě buď mužského, nebo ženského rodu (Girdenis, Žulys 1973: 208); jejich rod určují situace, kontext a shodující se slova (Paulauskienė 1983: 181–182, 1994: 166); není-li kontext jasný, uživatelé litevštiny vnímají substantiva communia jako podstatná jména mužského rodu (Stundžia 1980: 85). Podle J. Otrębského mají substantiva communia jeden tvar rodu, obvykle ženského, ale dva „přirozené“ rody – mužský a ženský: „w litewskim istnieją rzeczowniki, o dwu rodzajach naturalnych“ (1956: 5). A. Valeckienė ve Funkcinėje lietuvių kalbos gramatikoje tato podstatná jména vykládá jako jev neutralizace tvaru (1998: 240).

3.3. U části hybridních podstatných jmen nelze typ shody jednoznačně určit ani v konkrétních případech, kdy je známo pohlaví osob, které označují. Přívlastky shodující se s takovými podstatnými jmény mohou být jednoho rodu, zatímco predikativa jiného. Substantivní zájmena vztahující se k těmto podstatným jménům mohou mít také jiný rod než shodující se

⁴ Užívání tohoto termínu v litevské lingvistice od gramatiky D. Kleina až po současnost přehledně popsal B. Stundžia (1980: 79–80).

44 |

ARTŪRAS JUDŽENTIS

přívlastky. S hybridními podstatnými jmény tohoto typu se setkáváme i v současné litevštině – jde o některá označení osob podle povahy jejich činnosti či povolání. Například podstatné jméno modelis, užívané ve významu „osoba předvádějící oděvy vytvořené módními návrháři“ a označující osobu ženského pohlaví, může mít shodující se slova mužského i ženského rodu, srov.:

Nejlépe placená modelka Naomi Campbel vypadala značně unaveně (VDU Lietuvių kalbos tekstynas).

V tomto případě se přívlastek s podstatným jménem shoduje syntakticky, podle tvaru, zatímco predikativum sémanticky, podle pohlaví referentu. Takové případy shody v současné litevštině dosud nebyly dostatečně prozkoumány.

3.4. Podle shody závislých slov se na dvě skupiny dělí všechny současné litevské substantivy, a to jak skloňovaná, tak nesklonná. U nesklonných substantiv je vyjádření syntaktických vztahů jediným ukazatelem rodu.

Rod nesklonných substantiv označujících osoby se určuje na základě sémantiky. Například zájmena, adjektiva a slova užívaná jako adjektiva shodující se se substantivem ledi mají tvary ženského rodu (brangioji ledi), zatímco slova shodující se se substantivy atašė, konferansjė mohou mít v některých případech mužský rod a v jiných ženský rod (naujasis karo atašė, elegantiška kultūros atašė apod.).

U ostatních nesklonných substantiv může být rodový rys přiřazen podle asociací vyvolaných jejich významem nebo fonetickou podobou. Například mluvčí si mohou taksi spojovat se slovem automobilis a považovat je za substantivum mužského rodu (baltas taksi), nebo se slovem mašina a považovat je za substantivum ženského rodu (balta taksi). Jindy může být slovo fojė považováno za substantivum ženského rodu kvůli podobnosti jeho zakončení s koncovkou -ė skloňovaných substantiv ženského rodu (erdvi fojė).

Ve spisovné litevštině se rod nesklonných substantiv označujících předměty nebo abstraktní pojmy volí podle normy stanovené jazykovědci, tj. na základě konvence: substantiva zakončená na samohlásky -o, -u, -i se považují za substantiva mužského rodu, např. naujas manto, įdomus interviu, geltonas taksi, zatímco substantiva zakončená na samohlásku -ė se považují za slova ženského rodu, např. nauja ateljė, ankšta kupė (srov. Laigonaitė 1961: 129–130, 1965: 169, 1985: 84, 1994: 64; Ambrazas, ed. 1997: 100–101; Valeckienė 1998: 234; jinak viz Balkevičius 1976: 24–26).

A. Paulauskienė rod nesklonných substantiv samostatně nezkoumá; dokonce se pochybuje, zda v litevštině vůbec existují nesklonná substantiva: „jestliže substantivum nemá pádové koncovky, ještě to neznamená, že se vůbec neskloňuje. Jeho pádové rozdíly ukazují koncovky slov, která s ním souhlasí“ (1989: 171); „mají svůj neměnný tvar <…>, ale to neznamená, že se neskloňují“ (2001: 6). Pokud se taková slova skloňují, dostávají koncovky jednoho či druhého rodu podle podobnosti jejich zakončení s koncovkami skloňovaných substantiv nebo podle významu (tamtéž).

V současné spisovné litevštině je patrná tendence sjednocovat užívání nesklonných substantiv cizího původu: mužský rod se přiřazuje nejen substantivům zakončeným na -o, -u, -i, ale také na -ė a -a, např.: Akcentas – platus koljė; Pradėti

ŽVILGSNIS Į DAIKTAVARDŽIŲ GIMINĖS KATEGORIJĄ | 45

vyrábět různé třásně; Kolekci šperků určenou k vytvoření obrazu opravdové dámy doplňuje také ženská kožešinová boa zdobená krystaly (Vaskelaitė 2001: 48–50)⁵.

4. Z hlediska rodu se v litevštině stavějí do protikladu slova mužského a ženského rodu s různými kořeny, vyras – moteris, jautis – karvė, šuo – kalė apod.

A. Laigonaitė považuje taková substantiva za sémantické protějšky odlišného gramatického rodu (1961: 123 a 125). Tvoří významové dvojice; u těchto substantiv „rozdíl pohlaví <…> je vyjádřen nejen morfologicky, ale i lexikálně“ (1976: 33, 1994: 62–63; podobně také Ambrazas, ed. 1997: 97). A. Paulauskienė píše o korelaci takových slov z hlediska rodu (1989: 175, 1994: 161). A. Valeckienė nazývá takové dvojice substantiv dvojicemi pojmenování osob a zvířat s různými lexikálními kmeny, která jsou postavena do protikladu z hlediska rodu (1998: 235).

5. Substantiva téhož kořene, která tvoří z hlediska rodu protikladné dvojice, např. katė – katinas, avis – avinas; uošvis – uošvienė, Klimas – Klimienė; briedis – briedė, vilkas – vilkė apod., jsou spojena slovotvornými, nikoli flektivními vztahy.

A. Valeckienė považuje takové dvojice substantiv označujících osoby a zvířata podle pohlaví rovněž za členy lexikální a slovotvorné kategorie (srov. 1998: 234–236). A. Paulauskienė tyto dvojice také pokládá za formy či slova korelující z hlediska rodu a spojené vztahy sufixálního nebo koncovkového tvoření (1983: 179–180, 1989: 173 a 175, 1994: 158–159 a 161). A. Laigonaitė tato slova nazývá protějšky mužského a ženského rodu (1961: 125); jejich „odlišný rod ukazují pouze afixy – koncovka, někdy pak sufix a koncovka“ (1976: 33, 1994: 63; srov. také Ambrazas, ed. 1997: 97).

6. Stručně lze kategorii rodu litevských substantiv popsat takto: Rod je gramatická kategorie substantiv, vyjadřovaná různými skloňovacími paradigmaty a vztahem ke slovům, která se s nimi shodují. Její podstatu dobře vystihuje souhra morfologického a syntaktického hlediska.

Morfologicky vyjádřený rod mají pouze skloňovaná litevská substantiva. Většina z nich rodově nemění tvar, nýbrž má tvary buď mužského, nebo ženského rodu. Rodově se mění mnohá litevská pojmenování osob podle povolání, druhu činnosti apod., např.: mokytojas – mokytoja, vairuotojas – vairuotoja, valytojas – valytoja, sargas – sargė.

U většiny litevských substantiv se sémantický a morfologický rod shodují. Taková substantiva označující osoby a některá zvířata podléhají sémantické shodě, ostatní syntaktické shodě. Pouze u malé části substantiv označujících osoby se sémantický a morfologický rod liší. Tato substantiva se dělí do tří skupin:

a) substantiva ženského morfologického rodu označující osoby mužského pohlaví (vaidila, dėdė aj.) se řídí sémantikou;

⁵ Podobně jako nesklonná substantiva se v současném jazyce užívají symbolické názvy různých firem, týmů a akcí. Nejnovější pozorování užívání těchto názvů ukazují, že slova užívaná jako adjektiva se s nimi shodují podle pohlaví označovaných osob (srov.: „Modern Talking“ šįkart buvo originalesni ir Kas atsitiko toms „Spice girls“,), podle morfologického rodu slov označujících jejich známé nebo domnělé podřazené pojmy (Atrodo, niekas nevelavo į jau burzgiantį „Neoplan“ [autobus]; tarptautinė žiuri [komise]), nebo podle podobnosti zakončení s koncovkami skloňovaných substantiv („Cosa nostra“ turbūt niekada nebus sunaikinta) (Vaskelaitė 2001: 46–48).

46 |

ARTŪRAS JUDŽENTIS

b) podstatná jména morfologického rodu mužského (strakalas ir kt.) nebo ženského (akiplėša, mėmė ir kt.), která označují osoby obou pohlaví podle negativních vlastností, se rovněž shodují podle sémantiky;

c) jednotlivá podstatná jména morfologického rodu mužského (modelis ir kt.), případně také ženského, která označují osoby obou pohlaví podle povahy jejich činnosti nebo povolání, se v případech, kdy se pohlaví referenta a morfologický rod liší, shodují jak podle formy, tak podle sémantiky.

LITERATŪRA

AMBRAZAS, V., ed. 1997: Lithuanian Grammar, Vilnius: Baltos lankos.

BALČIKONIS, J. 1982: Paskaitos. Lietuvių kalbos gramatika. Rinktiniai raštai 2, sudarė A. Pupkis, Vilnius: Mokslas, 4–140.

BALKĖVIČIUS, J. 1976: Nelinksniuojamųjų daiktavardžių giminė. Mūsų kalba 4, 22–26.

BULYGĪNA, T. V. 1970: Морфологическая структура слова в современном литовском литературном языке (в его письменной форме). Жирмунский, В. М., Арутюнова, Н. Д., отв. ред., Морфологическая структура слова в индоевропейских языках, Москва: Наука, 7–70.

CORBETT, G. 1991: Gender, Cambridge: University Press.

GIRDENIS, A., ŽULYS, V. 1973: [Rec.] Lietuvių kalbos gramatika I (1965), II (1971). Baltistica 9 (2), 203–214.

JABLONSKIS, J. 1901/1957: Lietuviškos kalbos gramatika. Rinktiniai raštai 1, sudarė J. Palionis, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 57–180.

JABLONSKIS, J. 1922/1957: Lietuvių kalbos gramatika. Rinktiniai raštai 1, sudarė J. Palionis, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 181–433.

JAUNIUS [Явнис], K. 1908–1916: Грамматика литовского языка. Литовский оригиналъ и русский переводъ, Петроградъ: Типографія Императорской Академіи Наукъ.

LAIGONAITĖ, A. 1961: Daiktavardžių giminės ir skaičiaus kategorija. Kazlauskas, J., Laigonaitė, A., Urbutis, V., red., Dabartinė lietuvių kalba, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 122–147.

LAIGONAITĖ, A. 1965: Daiktavardis. Ulvydas, K., red., Lietuvių kalbos gramatika 1. Fonetika ir morfologija (daiktavardis, būdvardis, skaitvardis, įvardis), Vilnius: Mintis, 161–251.

LAIGONAITĖ, A. 1976: Daiktavardis. Jakaitienė, E., Laigonaitė, A., Paulauskienė, A.: Lietuvių kalbos morfologija, Vilnius: Mokslas.

LAIGONAITĖ, A. 1985: Имя существительное. Ambrazas, V., red., Грамматика литовского языка, Вильнюс: Мокслас, 77–112.

LAIGONAITĖ, A. 1994: Daiktavardis. Ambrazas, V., red., Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 60–86.

OTRĘBSKI, J. 1956: Gramatyka języka litewskiego 3. Nauka o formach, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.

PALIONIS, J. 1967: Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a., Vilnius: Mintis.

PAULAUSKIENĖ, A. 1983: Lietuvių kalbos morfologijos apybraiža, Kaunas: Šviesa.

PAULAUSKIENĖ, A. 1989: Gramatinės lietuvių kalbos vardažodžių kategorijos, Vilnius: Mokslas.

PAULAUSKIENĖ, A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija. Paskaitos lituanistams, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

PAULAUSKIENĖ, A. 2001: Apie „nelinksniuojamųjų“ daiktavardžių giminę. Gimtoji kalba 5, 5–6.

STUNDŽIA, B. 1979: Giminės kategorija lietuvių kalbos gramatinėje sandaroje. Labutis, V., Sudavičienė, L., Zinkevičius, Z., red, Aktualiosios kalbotyros problemos. Mokslinės konferencijos pakvietimas-programa ir tezės, Vilnius: Vilniaus V. Kapsuko universiteto rotaprintas, 80–83.

ŽVILGSNIS Į DAIKTAVARDŽIŲ GIMINĖS KATEGORIJA | 47

Stundžia, B. 1980: Vadinamosios bendrosios giminės vieta lietuvių kalbos morfologinėje sistemoje. Eksperimentinis tyrinėjimas. Kalbotyra 31 (1), 79–87.

Urbutis, V. 1965: Daiktavardžių daryba. Ulvydas, K., red., Lietuvių kalbos gramatika 1. Fonetika ir morfologija (daiktavardis, būdvardis, skaitvardis, įvardis), Vilnius: Mintis, 251–473.

Urbutis, V. 1994: Daiktavardžių daryba. Ambrazas, V., red., Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 86–167.

Valeckienė, A. 1967: Kitų kalbų kilmės žodžiai lietuvių kalbos morfologinėje sistemoje. Ambrazas, V., red., Lietuvių kalba tarybiniais metais, Vilnius: Lietuvos TSR mokslų akademija, Lietuvių kalbos ir literatūros institutas, 108–128.

Valeckienė, A. 1984: Lietuvių kalbos gramatinė sistema. Giminės kategorija, Vilnius: Mokslas.

Valeckienė, A. 1998: Funkcinė lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Valeckienė, A. 1999: Giminė. Morkūnas, K., Ambrazas, V., red., sud., Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 216–218.

Vaskelaitė, R. 2001: Nelietuviškų nekaitomų žodžių sintaksiniai vaidmenys, Kalbos kultūra 74, 43–52.

Artūras Judžentis Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 2055 Vilnius, Lietuva [email protected]

Gauta 2002 04 05