ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

L (2004), 35–53

Vedlejší časové věty v současné litevštině

JŪRATĖ PAJĖDIENĖ

Lietuvių kalbos institutas

Článek podává přehled finitních a nefinitních příslovečných časových vět v současné spisovné litevštině a zdůrazňuje jejich podobnosti a rozdíly. Časové věty jsou klasifikovány s ohledem na typy časového vztahu (současnost nebo následnost) a jejich gramatické vyjádření. Zvláštní pozornost je věnována takovým rysům, jako jsou: shoda časových tvarů v hlavní a vedlejší větě (ta je charakteristická pro finitní vedlejší věty, zatímco nefinitní věty vykazují relativní volnost, pokud jde o vyjádření času); povinné vypuštění podmětu (v nefinitních větách, ale také u některých finitních typů); shoda vidových tvarů v hlavní a vedlejší větě; užívání spojovacích výrazů a dalších syntaktických ukazatelů podřadnosti; vzájemné pořadí hlavní a vedlejší věty.

… naše chápání je vždy historicky a topograficky vymezeno.

(SVERDIOLAS 1996: 258)

0. ÚVOD

„Úkolem gramatiky je kódovat významy. Každý jazyk musí plnit podobný soubor úkolů. Z univerzální zásobárny, naplněné typy gramatických konstrukcí, si každý jazyk vybírá vlastní soubory. Vzhledem k povaze této volby mohou být podobné typy významů v různých jazycích gramaticky vyjadřovány odlišně. Variace však nejsou náhodné. Každý typ konstrukce má svůj vlastní sémantický účinek, a ačkoli určitý význam může být v různých jazycích vyjádřen různými konstrukcemi, jejich sémantika bude podobná“ (Dixon 1995: 175). Zvláštní gramatické prostředky jsou potřebné také k předávání informací o čase¹: užitím slov či jejich spojení odrážejících kalendářní označení času² a možností, které poskytuje kategorie gramatického času, se vyjadřuje konkrétní časový význam; relativní časový význam se vyjevuje porovnáním vztahu jednoho děje³ k jinému ději. Pořadí dějů / času

¹ Má se na mysli lingvistický čas, přičemž se vychází z návrhu Elizabeth Traugottové rozlišovat při diskusi o čase nejméně čtyři jeho druhy: fyzický, psychický, kalendářní a lingvistický (Traugott 1978: 371).

² Apie laiką nusakančius leksinius darinius ir jų sinonimiką žr. Valiulytė (1998: 177–333).

³ V článku se pojem děj používá v obecném smyslu pro jakoukoli situaci vyjádřenou predikátem, aby byla zachována tradice litevské gramatické terminologie (srov.: Ulvydas 1976; Ambrazas 1994, action – Ambrazas 1997; Vitas Labutis při představování přínosu vedlejších časových vět střídavě používá pojem fakt (Labutis 1998: 291) a pojem děj (Labutis 1998: 292)). Termín situace volí Com-

36 |

JŪRATĖ PAJĖDIENĖ

Vztahy může ikonicky odrážet samotné pořadí vyprávění; k jejich vyjádření lze použít prostředky označující ukončenost, spojovací nebo podřadicí ukazatele (srov. Traugott 1978: 379). Pomocí prostředků podřazení různé úrovně se čas vyjadřuje časovými vedlejšími větami. Takové měření času je založeno na asymetrickém vzájemném vztahu propozic⁴⁵.

Článek při popisu časových vedlejších vět vychází z následujících postulátů:

• Souvětí podřadné⁶ je věta tvořená dvěma⁷ syntakticky nerovnocennými větami⁸ neboli větnými členy⁹.

• Za větu se považuje projekce propozice, jejímž základem je sloveso vyjadřující predikát a substantivní výrazy chápané jako argumenty predikátu. Strukturu predikátu a jeho argumentů (propozici) mohou doplňovat okolnostní určení, jimiž se „vyjadřuje periferie propozice. [...] Pro okolnostní určení [...] je charakteristickou kategorií příslovce“ (Holvoet, Judžentis 2003: 116).

rie (1985: 5), Greenbaum (1996: 339–340), naujadarą stevent, kaip bendrą terminą vietoj event ir state, kai nereikia skirti veiksmo nuo būsenos, vartoja Durrell, Brée (1993: 296). Jei reikia detalizuoti, galima kalbėti apie propozicijų sąsają su būsenomis (states), kurios gali būti traktuojamos kaip laikin os ar nuolatinės, su įvykiais / atsitikimais (events), kuriems būdingi pakitimai; veiksmai (actions) gali būti apibūdinami kaip įvykiai, kuriuos atlieka atsakingas veikėjas (agentas), pvz.: „Actions are events for which a responsible agent is identified.“ (Givón 1984: 87).

⁴ Christian Lehman charakterizuje propozici jako sémantický korelát věty (clause) (Lehman 1988: 182), Peter Hugoe Matthews jako tvrzení/výpověď vyjadřovanou větami a uvádí, že tentýž propozicionální obsah věty lze vyjádřit různými větami (Matthews 1997: 300); Talmy Givón tvrdí, že propozicionální obsah (jako určitá jazyková rovina související s větou) je nezbytným parametrem analýzy jazykové struktury (Givón 1979: 3–4) a větu neboli propozici označuje za základní jednotku předávání informací v jazyce (Givón 1984: 239) či za základní jednotku v mentálním úložišti informací (Givón 1990: 896); podobně charakterizuje propozici také John Lyons: různé věty téhož jazyka mohou znamenat tutéž propozici (Lyons 1993: 142). Propozice lze hodnotit také z hlediska pravdivosti – jako pravdivé či nepravdivé (viz Lyons 1993: 38 a násl.) – a podle toho, co odrážejí: kauzální vztah ve skutečnosti, nebo ve výpovědi: jako de re a de dicto (Matthews 1997: 87).

⁵ O asymetrickém – jednosměrném – vztahu mezi dvěma propozicemi v souvětí viz Talmy (1978: 625 a násl.).

⁶ Vymezení základních gramatických kategorií je nejproblematičtější; patří k nim i větné členy souvětí – hlavní a vedlejší věta –, neboť chybí jednoznačné funkční (sémantické a/nebo pragmatické) vymezení: podle Williama Crofta se identifikují heuristicky (Croft 1990: 13); charakteristiku vedlejší věty jako kategorie vyjadřující vztahy na základě vztahu k syntetické konstrukci, jejíž je součástí, podává Huddleston (1999: 339).

⁷ Vytautas Ambrazas takto vysvětluje volbu zjednodušeného modelu věty se dvěma větnými členy při zkoumání souvětí: „Za podřadná považujeme souvětí složená ze dvou či více větných členů, které mají gramatickou formu věty [...]. Povaha vztahu mezi větnými členy nezávisí na jejich počtu, proto se dále při pojednání o podřadných souvětích omezujeme na souvětí složená ze dvou větných členů“ (Ambrazas 1972: 23).

⁸ Apie terminų – pagrindinis, šalutinis sakinys sąlygiškumą žr. Ambrazas (1994: 660). Apie sakinio kaip visumos (sentence) ir sakinio kaip sudėtinio sakinio dėmens / dalies (clause) santykį žr. Huddleston (1999: 331, 341).

⁹ O užívání pojmů hlavní a vedlejší větný člen v litevské lingvistice viz Holvoet, Judžentis (2003: 117). Termín vedlejší větný člen, který užívá Axel Holvoet, má širší rozsah než termín „vedlejší věta“, neboť „vedlejší věta se do struktury souvětí začleňuje spolu s podřadicím ukazatelem, takže vedlejší větný člen lze v širším smyslu definovat jako celek tvořený vedlejší větou a podřadicím ukazatelem“ (Holvoet 2003: 101).

LIETUVIŲ KALBOS PRIJUNGIAMIEJI LAIKO SAKINIAI | 37

• Za spojovací slovo se považuje každé slovo, které se užívá jako ukazatel spojení větných členů souvětí (Holvoet, Judžentis 2003: 122). Spojovací slova¹⁰ [...] jsou součástí vedlejší věty (Ambrazas 1994: 659–660).

• Podle syntaktického vztahu lze vedlejší věty rozdělit na řízené a modifikující (Holvoet, Judžentis 2003: 119–120).

• Podle slovesných tvarů ve vedlejší větě se vedlejší věty dělí na finitní, jejichž základem jsou určité slovesné tvary, a nefinitní, jejichž základem jsou neurčité slovesné tvary (viz Holvoet, Judžentis 2003: 120).

Tento článek popisuje časové vedlejší věty v současné litevštině se snahou zdůraznit právě podobnosti a rozdíly mezi finitními a nefinitními větami, protože v litevské lingvistice se za vedlejší věty tradičně považují pouze spojkové vedlejší věty, jejichž predikát je vyjádřen určitým slovesným tvarem. Takový přístup byl samozřejmě uplatňován i při popisu časových vedlejších vět, srov.: „Pojednávají se [...] věty s podřadicími spojkami časového určení“ (Drotvinas 1962: 249); „k časovým vedlejším větám patří pouze ty věty, v nichž jsou časové vztahy vyjádřeny gramaticky“ (Ambrazas 1972: 31). Ačkoli byla zmiňována možnost užívat participiální, poloparticipiální a absolutivní konstrukce jako ekvivalenty „vedlejších vět časových, příčinných, podmínkových apod.“ (Ambrazas 1976: 527), nebylo zvykem označovat je za věty¹¹. Podle Vytautase Ambrazase „mnohé absolutivní, poloparticipiální a participiální konstrukce zaujímají svou funkcí jakési mezilehlé postavení mezi větnými členy a vedlejšími větami“ [...] a často se užívají „jako synonyma vedlejších vět. Od vedlejších vět se však liší tím, že nemají vlastní přísudek a jsou těsněji spojeny s větou“ (Ambrazas 1976: 533). V gramatických popisech se však pojednávala podobnost funkcí časové vedlejší věty / větného členu a časového určení (Ambrazas 1976: 844) a zdůrazňovalo se, že „volnou pozici časové konstrukce lze obsadit nejen konstitutivní větou, ale také její nominalizací [...], absolutivní konstrukcí [...] či jiným časovým určením“ (Ambrazas 1972: 33)¹².

¹⁰ Dar apie jungiamuosius žodžius žr. Ambrazas (1999: 284).

¹¹ Výjimkou byl Jablonskis, který rozděloval vedlejší věty na úplné a stažené, přičemž za stažené považoval skupiny slov s participiem, absolutivem a poloparticipiem (Jablonskis 1957: 515), sám však přiznal, že tak učinil „jen ze starého zvyku“ (!) (Jablonskis 1957: 518).

¹² Elena Valiulytė označuje za syntaktické varianty prosté časové určení a participiální konstrukce – participiální, absolutivní či poloparticipiální časové určení – a větný člen souvětí s podřadicími spojkami se speciálním časovým významem (Valiulytė 1995: 68). Vitas Labutis formuluje: „Čas skutečnosti vyjádřené přísudkem lze zdůraznit jinou skutečností. K tomu se hodí participiální, absolutivní a poloparticipiální konstrukce a vedlejší predikativní věty (vedlejší věty)“ (Labutis 1998: 291).

38 |

JŪRATĖ PAJĖDIENĖ

1. ZÁKLADNÍ VÝZNAMY ČASOVÝCH VĚT

Časové vedlejší věty¹³ MODIFIKUJ͹⁴ predikát hlavní věty: upřesňují okolnosti realizace děje – vyjadřují vztah současnosti či posloupnosti dějů hlavní a vedlejší věty. Časovými vedlejšími větami lze zdůraznit nepřetržitou / úplnou (1) nebo částečnou (2) současnost dějů vedlejší a hlavní věty, např.:

(1) Maminka si pobrukuje tu písničku, [dokud se zlobí].

(2) [Při jízdě] se setmělo;

nebo posloupnost, např.:

(3) Maminka si zazpívá, [když se rozzlobí].

(4) Bratr po obdržení výplaty splatil dluh.

Vedle významů posloupnosti či současnosti mohou vedlejší časové věty vyjadřovat také další parametry, které jsou hyponymické vůči obecnému pojmu času: okamžik, trvání, opakování (Van der Auwera 1999: 11). Vyjádření hyponymických časových parametrů podmiňuje odpovídající volba predikátů hlavní a vedlejší věty – vzájemný vztah gramatických časových tvarů, soulad významů slovesného vidu predikátů se sémantikou spojovacího výrazu i další rysy větné stavby.^15161718

Někdy může mít model jednoho gramatického vyjádření dvojí význam: časové vedlejší věty mohou vyjadřovat nejen lokalizaci dějů určitého pořadí na časové ose, ale i příčinnou¹⁹ souvislost mezi ději.

¹³ „Věty, jejichž sémantické vztahy k hlavní větě jsou založeny na shodě časových [...] okolností obou vět“ (Holvoet, Judžentis 2003: 154).

¹⁴ V litevské lingvistice je běžnějším termínem adjunkce, popisovaná jako „způsob připojování slov založený pouze na logických vztazích a nesouvisející se změnou tvarů“ (Balkevičius 1963: 35); jako „připojení neměnného závislého členu [...] vyjadřující určité sémantické vztahy mezi členy spojení“ (Balkevičius 1998: 40); jako nejtypičtější vztah příslovcí k ostatním slovům ve větě (Ul vydas 1971: 427). O modifikaci viz Holvoet, Judžentis (2003: 134).

¹⁵ Apie hiponimiją žr. Lyons (1993: 291–295).

¹⁶ Podle Traugottové to souvisí s dalšími jazykovými kategoriemi: vyjádření odkazu k budoucímu času souvisí s modalitou, posloupnost s odvozováním / číslováním, vid (aspekt) s opakováním a frekvencí (Traugott 1978: 372).

¹⁷ Leonardas Drotvinas popsal litevské vedlejší časové věty na základě vzájemných vztahů časů a vidů sloves zastávajících funkci predikátu (Drotvinas 1962: 249–265). Podle Vytautase Ambrazase je typickým rysem vedlejších časových vět koordinace syntaktického časového plánu (Ambrazas 1976: 845t) a koordinace časů sloves zastávajících funkci predikátu ve větných členech spolu se vztahy vidu (Ambrazas 1994: 680).

¹⁸ O paralelismu syntaktické struktury a významu a o tom, že syntakticky relevantní významy se odrážejí ve větné struktuře, viz Ambrazas (1972: 30). Vztahy mezi větnými členy pomáhají kromě spojek a intonace vyjadřovat také korelativní slova, pořadí větných členů, gramatická forma a význam slov zastávajících funkci predikátů (někdy i jiných větných členů) (Ambrazas 1994: 658).

¹⁹ O prolínání významů vedlejších / adverbiálních časových vět viz Van der Auwera (1999: 11); o časových větách se smíšenou funkcí viz Edgren (1971: 224–226), případně s jinou (non-

LIETUVIŲ KALBOS PRIJUNGIAMIEJI LAIKO SAKINIAI

39

2. GRAMATICKÉ RYSY ČASOVÝCH VĚT

Při pojednání o vedlejších časových větách je důležité věnovat pozornost jejich gramatickým rysům, které odrážejí asymetrický vztah²⁰ mezi hlavním a vedlejším větným členem:

• nutnost koordinovat gramatický čas predikátů obou větných členů;

• povinné vypuštění subjektu ve vedlejších nefinitních členech a v některých finitních členech (když jsou časové vztahy subjektu vyjádřeného v hlavní větě popsány jiným dějem vykonávaným týmž subjektem);

• užívání spojovacích výrazů;

• možné kombinace vidových významů spojovacích výrazů a predikátů;

• vztah vedlejšího větného členu k hlavnímu členu – přímý nebo zprostředkovaný;

• možné pozice vedlejšího větného členu vzhledem k hlavnímu členu.

2.1. Predikáty větných členů

Predikáty hlavní věty v souvětí podřadném mohou být pouze určité slovesné tvary, zatímco predikáty vedlejší věty mohou být vyjádřeny určitými i neurčitými slovesnými tvary (Halliday 1994: 222; Huddleston 1999: 338). Podle tohoto formálního rysu se vedlejší časové věty dělí na finitní časové věty a nefinitní časové věty – participiální, přechodníkové a polopřechodníkové.

Časový význam určitých slovesných tvarů se obvykle chápe jako absolutní, přičemž za výchozí bod se bere okamžik promluvy (viz Comrie 1985: 122, 1999: 365; Šlizenė 1994: 293), neboť gramatická kategorie času (tense), stejně jako gramatická kategorie osoby, a příslovce času a místa se chápou deikticky²¹ (Lyons 1981: 170) – jejich význam závisí na výchozím bodě, jímž je mluvčí nebo okamžik promluvy.

Určité slovesné tvary v souvětích podřadných časových získávají v důsledku porovnávání časových okolností relativní význam (Šlizenė 1994: 293); aspekty významu takového porovnávání jsou přitom určovány a zvýrazňovány sémantikou spojovacího výrazu, která v případě souvětí bez spojek umožňuje pominout posloupnost dějů podle přirozeného lineárního uspořádání větných členů, srov. Haiman 1985: 18. Porovnávání časových okolností však vede k tomu, že sloveso ve vedlejší časové větě a sloveso v hlavní větě jsou ve stejném gramatickém čase (srov. Ambrazas 1997: 738), např.:

(5) Povídáme si, [dokud / když obědváme].

temporal) funkcija žr. Edgren (1971: 227–234). Specialių – aplinkybinių – prieveiksminių sakinių porūšį išskiria Greenbaum (1996: 342).

²⁰Asymetrická vazba vedlejší věty na hlavní větu se odráží v gramatické stavbě vedlejší věty: mohou se v ní užívat také neurčité slovesné tvary nebo zvláštní – spojovací – slova, může se měnit slovosled nebo vynechávat určité prvky (Huddleston 1999: 337).

²¹Gramatickou kategorii času lze označit za nejrozšířenější prostředek časové reference: „the most pervasive aspect of temporal deixis is ‘tense’“ (Levinson 1999: 134). Více o deixi viz Levinson (1999).

40 |

JŪRATĖ PAJĖDIENĖ

(6) Povídali jsme si, [dokud / když jsme obědvali].

(7) Povídávali jsme si, [dokud / když jsme obědvávali].

(8) Budeme si povídat, [dokud / když budeme obědvat].

Pro neurčité slovesné tvary je charakteristické, že jejich časový význam je vždy relativní (Ambrazas 1976: 533), tj. závisí na gramatickém čase v hlavní větě, což podmiňuje jejich částečně volnou spojitelnost (Haiman 1985: 228): polopřechodníková (9), přechodníková (10) i participiální (11) časová věta může být stejně vhodná pro všechny varianty gramatického času v hlavní větě, např.:

(9) Povídáme si / Povídali jsme si / Povídávali jsme si / Budeme si povídat [obědvajíce].

(10) [Zatímco si sousedé vášnivě vyjasňovali své vzájemné vztahy], v klidu obědváme / obědvali jsme / obědvávali jsme / budeme obědvat.

(11) [Poté, co si zavolal s mámou], může / mohl / mohl obvykle / bude moci v klidu pracovat.

2.2. Vyjádření podmětu vedlejší věty

Finitní časové věty mohou vyjadřovat současnost nebo posloupnost různých dějů vykonávaných jedním účastníkem, případně současnost nebo posloupnost dějů vykonávaných různými účastníky. Podmět se v připojených finitních časových větách vynechává pouze v prvním případě – při vyjadřování vztahu dvou různých dějů téhož účastníka na časové ose. Jeden ze zcela identických podmětů (majících stejnou gramatickou podobu) se obvykle vypouští, např.:

(12) [Když Ø otevřel dveře], Jonas užasl.

Ve větách, v nichž jsou podměty hlavní a vedlejší věty identické pouze sémanticky (tj. označují téhož účastníka, ale mají odlišnou syntaktickou realizaci: jeden z nich je vyjádřen dativem vyžadovaným určitými slovesy, zatímco druhý nominativem nebo je „skryt“ v koncovce určitého slovesa), lze jednu ze syntaktických podob podmětu vynechat, jako ve větách (13) nebo (14), ale kvůli zamezení dvojznačnosti lze ponechat oba, jako ve větě (15):

(13) Až se mu podaří upéct chutný dort, teprve pak přijede.

(14) Až Ø podaří upéct chutný dort, teprve pak přijede on.

(15) Až se mu podaří upéct chutný dort, teprve pak přijede on.

Nefinitním časovým větám je vlastní nulové vyjádření podmětu: participiálními a přechodníkovými časovými větami se označuje jiný děj účastníka vyjádřeného v hlavní větě²², přičemž se zdůrazňuje časová souvislost těchto dějů. Nevyjádřený podmět připojené nefinitní věty se chápe jako koreferenční s podmětem, který je vyjádřen

²² Apie identišką subjektą prijungiamųjų dalyvinių konstrukcijų atveju žr. Haiman (1985: 221).

LIETUVIŲ KALBOS PRIJUNGIAMIEJI LAIKO SAKINIAI | 41

pagrindiniame dėmenyje (Blake 1994: 111). Tokia giminės, asmens ir skaičiaus koreferencija pagrindinio sakinio veiksniui yra užfiksuota pačių dalyvių²³ ir pusdalyvių formose²⁴. Neišpildžius bent vienos koreferentiškumo sąlygos, sakiniai taptų negramatiški, pvz.:

(16) *[Poté, co si telefonicky promluvila s matkou], bude Jonas moci klidně pracovat.

(17) *Oni si povídají, [když jedí oběd].

Polovětné konstrukce se vyznačují tím, že vyžadují pouze jeden nezbytný argument vyjádřený dativem²⁵, a proto je koreferenčnost původce děje v časových větách s polovětnou konstrukcí s původcem děje v hlavní větě možná pouze v případech, kdy je i původce děje v hlavní větě vyjádřen dativem²⁶; tento pád vyžadují některá slovesa s významem potřeby, osudu, přání, důvěry apod., např.:

(18) Potřeboval/ bylo nutné/ musel/ chtělo se mu/ líbilo se mu i trochu si postěžovat, [aby si získal její přízeň].

Nejčastěji však hlavní větou a vedlejší časovou větou s polovětnou konstrukcí označujeme děje vykonávané různými původci, např.:

(19) [Zatímco se sousedé stále hádali], obědvali jsme.

(20) Přišli jsme [při západu slunce].

2.3. Spojovací výrazy

Přijmeme-li stanovisko, že absolutní synonymie je sotva možná a různé formy mají odlišnou komunikační funkci (Haiman 1985: 19) a že existující rozdíly mezi formami musí odrážet určité rozdíly ve významu (Haiman 1985: 71), lze tvrdit, že nefinitní časové věty mohou být synonymní s finitními větami (srov. (9) s (5), (6), (7), (8)), avšak pořadí dějů vyjadřované finitními časovými větami lze vyjádřit o něco jemněji²⁷ než nefinitními, protože některé aspekty časového významu zdůrazňuje povinný spojovací výraz (např. kai označuje současnost, zatímco kol

²³ „Nominativní tvary polopredikativních participií se nejčastěji užívají k rozlišení hlavního a vedlejšího, neboli subordinovaného, děje ve větě, které se vztahují k témuž subjektu. Děj, který chceme zdůraznit, se vyjadřuje finitním tvarem slovesa, zatímco méně zdůrazněný děj, související s dějem hlavním časovými, příčinnými a jinými vztahy, se vyjadřuje nominativem participia“ (Ambrazas 1979: 68).

²⁴ O tom, že samotné užití participia neboli „samotný tvar participia“ označuje subordinaci jím vyjádřeného děje vůči ději vyjádřenému finitním tvarem slovesa, viz Ambrazas (1979: 68).

²⁵ Apie absoliutinių konstrukcijų periferiskumą (Haiman 1985: 220) ir skirtingus (retais atvejais tapačius) subjektus (Haiman 1985: 221).

²⁶ Takové případy užití okolnostních polovětných konstrukcí v neosobních větách se označují jako ekvivalenty polovětných konstrukcí s přechodníky nebo participii v osobních větách podobného významu (Ambrazas 1976: 532).

²⁷ Srov.: „těmito větami lze vyjádřit mnohem složitější čas než okolnostmi v jednoduché větě“ (Sirtautas, Grenda 1988: 165).

42 |

J Ū R A T Ė P A J Ė D I E N Ė

s kladným predikátem označuje nejen současnost, ale zdůrazňuje také časovou hranici děje). Většina nefinitních časových vět nemá spojovací prostředek²⁸. Nesamostatnost nefinitních vět je dána samotným neosobním slovesným tvarem, zatímco nesamostatnost finitních časových vět – povinným, nejčastěji preponovaným užitím spojovacího výrazu (Ambrazas 1994: 660). Spojovací výrazy nejsou pouze vnějším prostředkem připojení, ale připojené větě také propůjčují určité²⁹ aspekty časového významu. Výběr vidu slovesných tvarů musí odpovídat významům spojovacích výrazů. Spojovací výrazy, které mohou zdůraznit současnost nebo časovou posloupnost (záleží na výběru predikátů), jsou obecně časový význam vyjadřující kai, kada, kuo-met. Délku trvání děje a její hranice lze vyjádřit pomocí su kol, iki, ligi. Zdůraznit pouze bezprostřední (Ambrazas 1994: 683; 1997: 741) posloupnost dějů a okamžitý ráz dějů pomáhají spojovací výrazy kai tik, kaip tik, tik, vos, vos tik.

2.4. Kombinace spojovacích výrazů a vidů

2.4.1. FINITNÍ VĚTY. K vyjádření vztahů úplné současnosti lze užít spojovací výrazy s obecným časovým významem kai, kada, kuomet nebo spojovací výrazy s významem trvání–hranice kol, ligi, iki, jestliže je ve vedlejší větě sloveso průběhového vidu a v hlavní větě sloveso průběhového vidu, např.:

(21) [Kai / Kada / Kuomet / Kol / Ligi / Iki jde přes dvůr,] rozhlíží se kolem.

Je-li v hlavní větě sloveso dokonavého vidu, je současnost dějů částečná:

(22) [Kai/Kada/ Kuomet/ Kol/Ligi/ Iki jde přes dvůr,] rozhlédne se kolem.

K vyjádření vztahu posloupnosti se hodí nejen kombinace spojovacích výrazů s obecným časovým významem (23), ale také spojovacích výrazů zdůrazňujících okamžik (24) se slovesem dokonavého vidu ve vedlejší větě, pokud je sloveso dokonavého vidu také ve větě hlavní, např.:

(23) [Kai / Kada / Kuomet (já) zmlkl,] promluvili oni.

(24) [Kai(p) tik / Lig tik / Tik / Vos / Vos tik (já) zmlkl,] promluvili oni.

Výrazy označující trvání nejsou vhodné v případech, kdy jsou v obou větách – vedlejší i hlavní – slovesa dokonavého vidu (bez záporu), např.:

²⁸ Apie šią nefinitinių prijungiamųjų sakinių ypatybę žr. Biber (2000: 838), Halliday (1994: 229, 240).

²⁹ Srov.: „Semantic conjunctions indicate subordination and at the same time they express the semantic relation between clauses“ (Ambrazas 1997: 721); „[časových] větách funkci obvykle určují určité – časové – spojky nebo odpovídající spojovací výrazy: kai, kada, kol, iki, ligi“ (Valeckienė 1998: 105).

LIETUVIŲ KALBOS PRIJUNGIAMIEJI LAIKO SAKINIAI | 43

(25) * [Dokud / Než / Až jsem zmlkl], promluvili oni.

Sloveso dokonavého vidu s okamžitým významem, použité se spojovacími výrazy označujícími trvání a mez, vyjadřuje děj nikoli jako bod, nýbrž jako úsek, do něhož děj vyjádřený predikátem hlavní věty ani okamžik jeho začátku nemají spadat (podle Crofta umožňuje užití dokonavého vidu zaměřit pozornost na koncový bod události a její účinek na pacienta, zatímco slovesa průběhového vidu soustřeďují pozornost spíše na činnost vykonávanou aktérem než na její důsledky, viz Croft 1990: 162), to znamená, že úseky by se neměly překrývat, případně by mezi úsekem a bodem neměl být žádný styčný bod. Pokud se ve slovesných tvarech obou vět vyskytuje zápor, není možné tyto děje chápat jako úseky časově se překrývající, protože dokud/než/až + sloveso s okamžitým významem v záporu mění významovou oblast děje z bodového–okamžitého označení na označení úseku–trvání s přísně stanovenou časovou hranicí konce děje, zatímco zápor u predikátu hlavní věty zdůrazňuje posloupnost dějů:

(26) [Dokud / Než / Až jsem nezmlkl], nezačali mluvit ani oni.

Vlastnost záporného prvku nebo prvku vyjadřujícího zápor stát se nejvýraznějším úsekem informace (Croft 1990: 170) může větám dodat jiné významové odstíny, jestliže se zápor užívá se slovesy dokonavého vidu s rezultativním významem, avšak nemají význam negace predikátu, jako například ve větě:

(27) Jen počkej, [než se stane neštěstí],

a pouze označuje mez děje hlavní věty, např.:

(28)? Bil, [dokud ho nezabil].

(29) * Psal, [dokud / až to nedokončil / nenapsal].

Věty, v nichž se záporným slovesem v závislé větě opakuje sloveso věty hlavní, se obvykle hodnotí jako nesprávné a cizí spisovnému jazyku (Ambrazas 1994: 683), protože závislá věta jako by popírala větu hlavní³⁰. Bylo by možné jejich existenci vysvětlit elipsou modifikátoru kvality? Podle Talmyho Givóna zahrnuje funkční dosah záporu tři významové složky, které spolu částečně souvisejí: propozicionální sémantiku (obrácení propozicionální pravdivosti / hodnoty tvrzení), subjektivní jistotu (nebo střední jistotu – mluvčí může svým tvrzením označit, že událost / stav, o němž se hovoří, nenastal) a diskurzivně-pragmatickou složku (řečový akt popření, uskutečněný pomocí jasně vymezených / definovaných podtypů vět v řečovém aktu) (Givón 1984: 322). Obrácení hodnoty propozicionálního tvrzení vedlejší-

³⁰ Existence vět tohoto typu se nejčastěji vysvětluje vlivem ruštiny, protože v ruských vedlejších časových větách je nečástice ne ve spojce / spojovacím výrazu poka považována za strukturální součást samotného spojovacího výrazu, která nemá záporný význam / záporný náboj, viz Belousov (1989: 560).

44 |

JŪRATĖ PAJĖDIENĖ

Záporka ve vedlejší větě, která vytváří protiklad k propozicionálnímu tvrzení hlavní věty, a tím působí nelogický protiklad ve větách jako (28) a (29), by byla odstraněna, kdyby se ve vedlejší větě objevil modifikátor kvality, např.:

(28a) Bil, [dokud ho nezabil smrtelně].

(29a) Psali, [dokud / než nenapsali tak, jak chtěli napsat].

Když se v těchto větách objeví modifikátor kvality, záporka se stává dodatečným segmentálním ukazatelem, a tím se významové důrazy rozvrhují jinak než ve větách analogické struktury bez záporky, srov. (30) (31), protože díky záporke³¹ se nejdůležitější složkou (fokusem) stává vedlejší věta, která zdůrazňuje kvalitativní význam výsledku děje, jak dokládá i možnost připojit modifikátory způsobu ve větách (28a) a (29a), zatímco analogické věty bez záporky (30) a (31) zdůrazňují trvání procesu, avšak kvalita dosaženého výsledku se nehodnotí:

(30) Bil, [dokud ho nezabil].

(31) Psali, [dokud / než napsali / dokončili].

Givón tvrdí, že volitelná / fakultativní periferní větná doplnění nejčastěji představují ohnisko nové informace (sama v sobě soustřeďují novou informaci), a předpokládá, že logickým základem tohoto jejich chování je skutečnost, že připojení fakultativního doplnění k větě (clause) musí být z komunikačního hlediska důležité jako ohnisko nové informace (viz Givón 1984: 260).

2.4.2. NEFINITNÍ VĚTY.

V synonymních finitních a nefinitních variantách vedlejších vět lze užívat analogické slovesné tvary průběhového nebo dokonavého vidu:

(32) [Když / kdy / když / dokud / až bude ticho], mluví oni.

(33) [Když mlčím], mluví oni.

(34) [Když zmlknu], mluví oni.

(35) [Když jsem zmlkl], mluví oni.

Nefinitní časová věta může být vložena do finitní časové věty, například mezi spojovací výraz a predikát, a upřesňovat současnost dějů (38) (39) nebo jejich posloupnost (40), avšak v takových případech nefinitní připojený člen (plnící funkci časového určení, které upřesňuje význam spojovacího výrazu), vložený do vedlejšího finitního členu, nestačí k tomu, aby věta byla úplná, protože oba vyjadřují vedlejší děje a jejich časový vztah lze zjistit pouze ve srovnání s hlavním členem, srov.:

(36) Zadusil se, když se [při žvýkání prvního sousta] rozesmál.

³¹ Kognitivně srozumitelnou souvislost pojmu fokusu se záporkou jako impulzem a možné způsoby zavádění parametrů kvality viz Lawler, Hoek.

LIETUVIŲ KALBOS PRIJUNGIAMIEJI LAIKO SAKINIAI | 45

(37) Když [obědváme u příbuzných], děláme hluk a maminka je nespokojená.

(38) Až [uvidíš auto] a rozhodneš se pro koupi, zavolej mi.

Některé spojovací výrazy zdůrazňující okamžitý časový význam³² lze použít v synonymních finitních i nefinitních časových větách, srov.:

(39) [Jakmile / Sotva zmlknu], začnou mluvit oni.

(40) [Jakmile / Sotva zmlknu], začnou mluvit oni.

Mezi spojovacími výrazy s časovým významem vyniká svou schopností připojovat předložka prieš „před“, která se užívá pouze v nefinitních časových větách s přechodníkem nebo supinem a upřesňuje jejich význam: použije-li se tento spojovací výraz ve vedlejší větě, děj věty hlavní se stává časově předcházejícím, srov.:

(41) [Před cestou k zubaři] se převlékl.

(42) Přijeli [před východem slunce].

Děj vyjádřený větou s přechodníkem nebo supinem, která neobsahuje spojovací výraz prieš „před“, vyjadřuje vztah současnosti s dějem věty hlavní, srov.:

(43) [Když jel k zubaři], pan Bean se převlékl v autě.

(44) Přijeli [za východu slunce].

Chceme-li zdůraznit, že se časová následnost dějů blíží současnosti, lze zvolit spojení prieš pat „těsně před“:

(45) Našel si tmavé sklo [těsně před západem slunce].

(46) Šel do sálu [těsně před zhasnutím světel] / [těsně před zhasnutím světel].

K označení podobných „mezních“ situací v časové posloupnosti se častěji volí nominalizovaná (substantivní) konstrukce, srov.: těsně před zatměním slunce, těsně před zhasnutím světel.

32 Pomocná slova užívaná v nefinitních větách k upřesnění časového významu byla v litevské lingvistice hodnocena různě: Jablonskis uvádí příklady zkrácených vět, které mohou „mít spojovací prostředky vedlejších vět“ ([...] Jakmile se objevilo sluníčko, hned cítíš sílu jeho paprsků [...]), a tvrdí, že ve zkrácených větách „taková slova jako: lig, ligi, kol... [..] jsou pouze takzvané částice“, protože „jejich úkolem je zde pouze pomáhat větnému členu vyjádřenému jinými slovy, aby se vymezil přesněji“ (Jablonskis 1957: 518). Ambrazas jim přiznává status spojovacího výrazu: „K přesnějšímu vymezení časového významu se užívají spojovací výrazy iki, ligi, ligi tik, prieš a další, stojící na začátku konstrukce se supinem, přechodníkem nebo příčestím. [...] Je třeba poznamenat, že spojovací výrazy iki, ligi výrazně modifikují časový význam konstrukce“ (Ambrazas 1976: 534).

46 |

JŪRATĖ PAJĖDIENĖ

2.5. Vztah vedlejší věty k větě hlavní

Vedlejší věta, která modifikuje celou hlavní větu nebo sloveso hlavní věty (nikoli zvláštní opěrný prostředník fungující jako časové určení v hlavní větě), je s ní spojena asymetrickým vztahem, např.:

(47) Neodejdu, [dokud nezaplatí].

(48) Odejdu, [až zaplatí].

Vedlejší věta, která modifikuje větu hlavní nikoli přímo, nýbrž prostřednictvím korelativního slova, je s ním spojena symetrickým vztahem, např.:

(49) Neodejdu, dokud [nezaplatí].

(50) Odejdu teprve tehdy, [až zaplatí].

Přítomnost korelativního slova, jímž mohou být příslovce času s obecnou deiktickou funkcí tehdy, do té doby, poté, až do té doby, tehdy (možná jsou i jejich spojení s částicemi jen, dokonce), výrazně snižuje gramaticko-sémantickou samostatnost větného členu hlavní věty – tento člen nezbytně vyžaduje modifikátor. Korelativní slovo zaujímá syntaktickou pozici časového určení. Umístění adverbiálního antecedentu v hlavní větě se může lišit, lze však snadno pozorovat tendenci přesouvat korelativní slovo v hlavní větě s předřazenou vedlejší větou na konec, protože antecedent je pak doplněn hned po sobě následující, sémanticky nezbytnou časovou větou:

(51) Přijedu teprve tehdy, [když u vás nebude ten grituoklis].

(52) Význam svých slov jsem pochopil teprve tehdy, [když mě zatahala].

(53) S neznámými se pozdravíš až poté, [co ti je hostitelé představí].

(54) Takový stav nejistoty bude trvat, dokud [se neprosadí skuteční vlastníci].

(55) Tento způsob placení bude platit až do té doby, [než se začne uplatňovat zákon].

Vedlejší časová věta může být symetrickým vztahem spojena také s kontaktním slovem s širším časovým významem³³ nebo se slovním spojením označujícím časové pojmy, např.:

(56) Navštěvoval ji zřídka, [jen když dostal prémii].

(57) Pocit úspěchu se zcela vytratil ráno následujícího dne, [kdy mu hlava bolestí pukala ve švech].

³³ Srov.: „Ve větách s kai, kada [...] jsou vedlejší věty někdy spojovány s podstatnými jmény označujícími časové [...] pojmy“ (Ambrazas 1972: 42–43). O možnosti dvojí interpretace takových vět – jako druhého, upřesňujícího časového určení, nebo jako vztažných vět: „věty, jejichž vedlejší věta upřesňuje podstatná jména zastávající funkci časového [...] určení, mají obvykle vnitřní strukturu charakteristickou pro věty se sémantickým připojením“ (Ambrazas 1972: 43). Interpretaci takových homonymních vět určuje funkce kontaktního slova v hlavní větě, protože vedlejší věta upřesňuje význam kontaktního slova.

LIETUVIŲ KALBOS PRIJUNGIAMIEJI LAIKO SAKINIAI

47

Po vypuštění vedlejší časové věty hlavní věta neztrácí významovou samostatnost, srov.:

(56a) Navštěvoval ji zřídka.

(57a) Pocit úspěchu se do rána následujícího dne zcela vytratil.

Věty lze podle pozice korelativního či kontaktního slova / slovního spojení a vedlejší věty charakterizovat jako:

ANAFORICKɳ⁴

(58) Dívala se z okna tak dlouho, [dokud se úplně nesetmělo].

(59) Dívala se z okna tak dlouho, [dokud se nepřeměnilo v tmu]

nebo KATAFORICKɳ⁵

(60) [Dokud nespatřil svou vyvolenou], neuzdravil se.

2.5.1. PŘÍSUDEK HLAVNÍ VĚTY, KTERÝ VYŽADUJE KONKRÉTNĚJŠÍ ČASOVÉ URČENÍ. Časové věty jsou v některých případech i bez korelativního slova poněkud těsněji začleněny do souvětí, pokud je pro sémantickou charakteristiku situace vyjádřené hlavní větou potřebné konkrétnější časové určení – trvání (délky úseku) nebo časového okamžiku (bodu), např.:

(61) Děti mě doprovázejí, [dokud nedojdeme k plotu Bartkienė].

(62) Obvykle se vrací domů [na konci léta].

(63) Bratr by se měl cítit silný, [až vyroste].

(64) Stávalo se jí to, [jakmile do dveří vstoupil opilý strýc].

(65) Červen se přehoupne do druhé poloviny, [než se naděješ]. (A. Marčėnas)

V těchto a podobných případech potřebuje hlavní věta sémantické doplnění (to závisí nejen na určitých sémantických a gramatických vlastnostech slovesa, ale také na charakteristikách stavby celé hlavní věty) – příliš obecný význam hlavní věty pomáhá konkretizovat časová věta.

Odkaz na trvání je ještě potřebnější, když predikát hlavní věty tvoří tvary sloves čekat, trvat, např.:

(66) Obvykle čeká, [dokud neskončí dlouhá přestávka].

(67) Čeká, [dokud se hospodyně nepostaví], a teprve potom pobídne koně.

³⁴ Anafora je vztah mezi zájmenem a jiným prvkem nacházejícím se v téže nebo předchozí větě (Matthews 1997: 18). Anaforické zájmeno je zájmeno nebo jiný podobný prvek, jehož význam lze pochopit pouze na základě vztahu k antecedentu. Anaforou se označuje odkaz k tomu, co bylo řečeno dříve (Lyons 1993: 659).

³⁵ Katafora vadinama nuoroda į tai, kas yra / bus pasakyta vėliau (Lyons 1993: 659). Katafora – tai santykis tarp anaforinės frazės ir jos antecedento, kuris eina vėliau (Matthews 1997: 48), arba dar vadinama atgalinė anafora (backward anaphora) (Matthews 1997: 34).

48

JŪRATĖ PAJĖDIENĖ

(68) Hodina potrvá, [dokud děti dokážou udržet pozornost].

(69) Zápasy obvykle trvají, [dokud takové bojovníky nepochytají mravenci].

Věty, v nichž predikát hlavní věty tvoří tvary slovesa čekat a vedlejší věta začíná spojovacím výrazem dokud (V_finčekat + dokud...), se vyznačují také tím, že jejich interpretace závisí na kombinaci gramatických časů sloves v hlavní a vedlejší větě: jako vedlejší časové věty je lze interpretovat v případech, kdy je gramatický čas predikátů obou vět stejný / současný:

(70) Čeká, [dokud neskončí vyučování].

(71) Čekal, [dokud neskončilo vyučování].

(72) Čekával, [dokud nekončilo vyučování].

(73) Bude čekat, [dokud neskončí vyučování].

V případech, kdy se v hlavní a vedlejší větě užívají slovesa s různými gramatickými časy, tj. sloveso v přítomném nebo minulém (jednorázovém/opakovaném³⁶) čase v hlavní větě, ale sloveso v budoucím čase ve vedlejší větě, je pravděpodobnější interpretovat vedlejší větu, která formálně vykazuje znaky časové věty, jako větu předmětnou, např.:

(74) Čekal/ čekával/ čeká, [dokud neskončí vyučování]³⁷.

Věty s tvary sloves v budoucím čase v obou větách (V_FIN futurum čekat, dokud V_FIN futurum) lze zřejmě v závislosti na kontextu interpretovat jak jako podřadná časová, tak jako podřadná předmětná souvětí, např.:

(75) Jonas bude čekat, [dokud neskončí vyučování].

³⁶ O tom, že minulý frekventativní čas je pouze „„určitým minulým časem, který je z tradice považován za samostatný čas“, protože „opakování je významem povahy děje, nikoli času“, viz Šlizienė (1994: 291).

³⁷ Pro srovnání ještě několik příkladů vět (V_fin ČEKAT, DOKUD + sloveso v budoucím čase) z korpusu současné litevštiny Centra počítačové lingvistiky Univerzity Vytautase Magnuse v Kaunasu:

Jsou takové, které kladou vejce do cizích hnízd, počkají, až je adoptivní rodiče vysedí, a potom se o ně samy starají a krmí je. Jiné počkají, až kukaččí mládě vyroste, opustí hnízdo, a teprve potom ho začnou vychovávat po svém. Čekal, až bude pozván, a zhluboka dýchal. Čeká, až se Němec vyspí. Není třeba čekat, až se Litva stane bohatým státem. Je třeba mít trpělivost a čekat, až se tyto podniky vzpamatují a splatí úvěry. Vedení korporací však netrpělivě čeká, až budou přijaty vzájemné dohody Litvy a Ruska o tom, kterého zboží se budou týkat. Nebude se tedy už čekat, až dluhy výrazně překročí možnosti. Otec jen stojí v koutě a čeká, až uschne černě obarvené sako, až se červotoči nasytí a někdy opustí náš dům.

LIETUVIŲ KALBOS PRIJUNGIAMIEJI LAIKO SAKINIAI

49

Takový model bývá obvykle chápán jako časová věta (jak dlouho bude Jonas čekat?), protože časově souběžné gramatické tvary predikátů obou částí velmi výrazně zdůrazňují časové vztahy. Odpověď na otázku: Na co bude Jonas čekat? by byla nejspíše vyjádřena pouze jmennou konstrukcí: Jonas bude čekat na konec vyučování.

2.6. Pozice³⁸ vzhledem k hlavní větě

Pozice časových vedlejších vět vzhledem k hlavní větě je poměrně volná³⁹, a proto se zdá, že volba místa téměř neovlivňuje sémantické vztahy: vedlejší věta označující dřívější děj může následovat i po hlavní větě označující pozdější vztahy na časové ose, protože vztah mezi významy neurčuje pozice vedlejší věty ve větě, nýbrž významový vztah spojovacích výrazů a tvarů určitých i neurčitých sloves, které tvoří základ hlavní a vedlejší věty, jakož i kombinace slovesného vidu a gramatických časových tvarů ve složeném souvětí. Pořadí částí souvětí⁴⁰ může pomoci zdůraznit zamýšlená ohniska pozornosti (o struktuře fokusu viz Grote 1998: 22), neboť pořadí prvků odráží uspořádání informací podle jejich důležitosti/významnosti v diskurzu⁴¹. Časová vedlejší věta může stát před hlavní větou (76) i po ní (77), může se do ní také vložit (78), pokud obsahuje korelativní výraz nebo časové určení, které je třeba upřesnit:

(76) [Když jsem spal,] vlezli do stodoly.

(77) Vlezli do stodoly, [když jsem spal.]

(78) Právě tehdy, [když jsem spal,] vlezli do stodoly.

Podmět ve finitních časových větách bývá vynechán v případech, kdy je totožný s podmětem hlavní věty. Taková elipsa podmětu vedlejší věty jí poskytuje více pozičních možností, pokud je hlavní věta rozvitá; taková časová vedlejší věta proto může modifikovat nejen sloveso (nebo slovesnou frázi)⁴², ale také celou hlavní větu nebo některé její větné členy, např.:

(79) Maminka, [když pracovala v nemocnici], často jezdila k tetě.

³⁸ Apie labilią prieveiksminių konstrukcijų poziciją (Sanders 1978); apie tai, kad mobilesnę poziciją gali nulemti tekstiniai ir pragmatiniai faktoriai (Biber 2000: 131); apie laisvą dėmenų tvarką laiko sakiniuose (Ambrazas 1976: 844).

³⁹ O tom, že mnoho vedlejších vět v angličtině lze poměrně volně přesunout na jinou pozici (spolu s jejich podřadicím spojovacím výrazem) a vytvořit tak větu, která je přinejmenším gramatická, i když ne zcela synonymní, viz Haiman (1985: 40–41)

⁴⁰ „Protože propozice, která tvoří pozadí, je v zásadě vždy vyjádřena vedlejší větou s explicitním ukazatelem podřazení, není třeba její status zdůrazňovat takovým dodatečným prostředkem, jako je pořadí částí“ (Holvoet 2003: 107), „rozložení pozadí a figury v souvětích je gramatikalizováno“ (Holvoet 2003: 106).

⁴¹ Apie ikoniškumo principą, žr. Croft (1990: 194), apie ikoniškumo principus sintaksėje ir biologinį ikoniškumo kodų pagrindą, žr. Givón (1990: 966–984).

⁴² Větné příslovce může být sémanticky spojeno nejen se slovesem, ale také s celou větou, viz Matthews (1997: 338).

50

JŪRATĖ PAJĖDIENĖ

(80) Máma často jezdívala k tetě, [dokud pracovala v nemocnici].

(81) Máma často jezdívala k tetě, [dokud pracovala v nemocnici].

(82) [Dokud pracovala v nemocnici], máma často jezdívala k tetě.

Status časových vět příslovečného určení podmiňuje jejich poměrně volné spojení s modifikovaným slovesem. Určité typy informací zaujímají konkrétní pozice, které jsou charakteristické pro jejich užívání, protože mluvčí ve snaze usnadnit posluchači proces porozumění umísťuje fokusní / důležitou informaci tam, kde ji posluchač očekává (Luchjenbroers 1996: 149). Časový údaj je obvykle považován za důležitý⁴³, a proto se časové věty mohou odlišovat od jiných vedlejších vět plnících funkci příslovečného určení⁴⁴ jakoby silnějším začleněním do struktury hlavní věty. Podle některých badatelů mohou být časové údaje vnímány jako prvky rovnocenné prvkům se statusem jádra⁴⁵. Je možné, že tento „koeficient důležitosti“ závisí na pozici konstrukce plnící příslovečnou funkci, která je proměnlivá a vymezuje se jako syntaktická funkce povrchové roviny⁴⁶. Vedlejší časové věty, které formálně vyjadřují pouze funkci modifikátoru, mohou zprostředkovat důležitost předávané informace, jsou-li neočekávaně vloženy do věty nebo přesunuty na její začátek.

3. ZÁVĚRY

Časové vedlejší věty vyjadřují vztahy posloupnosti dějů nebo současnosti. Finitní časové věty s nevyjádřeným podmětem (tj. s podmětem totožným s podmětem hlavní věty, který je proto vypuštěn) se vyznačují širšími možnostmi modifikace – mohou být zaměřeny nejen na sloveso, ale i na jeho argumenty, nebo dokonce na celou větu. Finitní věty s odlišnými podměty se hodí k vyjádření obecného časového vztahu, když je třeba časový údaj podat jako současnost či posloupnost dějů. Spojovací výrazy mohou zdůraznit další aspekty časového významu, například nejen současnost, ale i trvání (Díval se na pořad, [zatímco jedl]), zdůraznit nejen bezprostřední posloupnost ([Když vešel do obchodu], rozplakal se), ale také okamžik ([Jakmile vešel do obchodu], rozplakal se).

⁴³Podle Edgrena místní a časová příslovce zprostředkovávají důležitou informaci, která může představovat nejdůležitější část informace v hlavní větě, zatímco v časové vedlejší větě je informační hodnota příslovečného výrazu nižší (Edgren 1971: 239–240).

⁴⁴O tom, zda vedlejší věta odpovídá příslovečným výrazům, a o stylistických transformacích při změně pořadí větných členů viz Haiman (1985: 41).

⁴⁵Luchjenbroersová při popisu vlastností informace vyjádřené jádrem a modifikátory na příkladech z angličtiny uvádí, že 27% zkoumaných případů se vyznačovalo tím, že časové údaje byly vnímány jako prvky rovnocenné prvkům se statusem jádra (Luchjenbroers 1996: 149–150).

⁴⁶Gerald A. Sanders popisuje syntaktické funkce povrchové roviny prostřednictvím těchto univerzálií: ve všech jazycích mohou věty začínat příslovečnými výrazy; ve všech jazycích existují věty, v nichž se příslovečné výrazy mohou vyskytovat i v jiné než počáteční pozici; a ve většině, možná ve všech jazycích je pro příslovečné konstrukce obvyklejší (nepříznaková) nepočáteční pozice ve větě (Sanders 1978: 72–74).

LIETUVIŲ KALBOS PRIJUNGIAMIEJI LAIKO SAKINIAI

51

Část nefinitních časových vět – s přechodníkem a s přechodníkovým adjektivem – se vyznačuje tím, že k sobě může připojit spojovací výraz prieš, který se nemůže pojit s finitními časovými větami s osobními slovesnými tvary ani s příčestími minulého času v nefinitních participiálních časových větách: časové věty s přechodníkem a s přechodníkovým adjektivem se spojovacím výrazem prieš označují předcházející děj, zatímco bezspojkové varianty týchž vět vyjadřují vztah současnosti dějů.

Model vedlejší věty, jehož hlavní věta obsahuje osobní tvary sloves laukti ar trukti, se od ostatních vyznačuje silnějším požadavkem na sémantické doplnění o časové určení. Stejně jako všechny vedlejší časové věty, i věty, jejichž základ hlavní věty tvoří osobní tvar slovesa laukti, se vyznačují tím, že mají gramatický čas synchronní s časem slovesa hlavní věty. Je-li predikát hlavní věty V_FIN laukti vyjádřen tvary přítomného nebo minulého (jednorázového či opakovaného) času a predikát vedlejší věty má tvar budoucího času (kol + V_{FIN FUTURUM}), plní takové vedlejší věty obvykle funkci větného doplňku, ačkoli jsou podle gramatické stavby vedlejší věty totožné/homonymní s vedlejšími časovými větami.

LITERATŪRA

AMBRAZAS, V. 1972: Lietuvių kalbos prijungiamųjų sakinių struktūriniai tipai. Baltistica 8 (1), 23–48.

AMBRAZAS, V. 1976a: Padalyvinės, pusdalyvinės ir dalyvinės aplinkybės. Ulvydas, K., red., Lietuvių kalbos gramatika 3: Sintaksė, Vilnius: Mokslas, 527–540.

AMBRAZAS, V. 1976b: Prijungiamieji sakiniai. Ulvydas, K., red., Lietuvių kalbos gramatika 3: Sintaksė, Vilnius: Mokslas, 789–916.

AMBRAZAS, V. 1979: Lietuvių kalbos dalyvių istorinė sintaksė, Vilnius: Mokslas.

AMBRAZAS, V. 1994a: Sudėtinis sakinys. Prijungiamieji sakiniai. Ambrazas, V., red., Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 658–696.

AMBRAZAS, V. 1994b: Veiksmažodžio neasmenuojamosios formos. Ambrazas, V., red., Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 354–385.

AMBRAZAS, V., ed., 1997: Lithuanian Grammar, Vilnius: Baltos lankos.

AMBRAZAS, V., red., 1999: Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

AUWERA, J. van der, 1999: Adverbs and adverbials. Brown, Miller, eds., 1999, 8–12.

BALKEVIČIUS, J. 1963: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Mintis.

BALKEVIČIUS, J. 1998: Lietuvių kalbos predikatinių konstrukcijų sintaksė, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

BELOUSOV, V. N., KOYTUNOVA, I. I., KRUČININA, I. N. ir kt. 1989: Kratkaja russkaja grammatika, Moskva: Russkij jazyk.

BIBER, D. et. al. 2000: Longman Grammar of Spoken and Written Language, London: Longman.

BLAKE, B. J. 1994: Case, Cambridge: University Press.

BROWN, K., MILLER, K. 1996: Syntax: A Linguistic Introduction to Sentence Structure, London and New York: Routledge.

BROWN, K., MILLER, J., eds., 1999: Concise Encyclopedia of Grammatical Categories, Amsterdam: Elsevier.

COMRIE, B. 1985: Tense, Cambridge: University Press.

COMRIE, B. 1999: Tense. Brown, Miller, eds., 1999, 363–368.

CROFT, W. 1990: Typology and Universals, Cambridge: University Press.

52 |

JŪRATĖ PAJEDIENĖ

Dixon, R. M. W. 1995: Complement clauses and complementation strategies. Palmer, F. R., ed., Grammar and Meaning. Essays in Honour of Sir John Lyons, Cambridge: University Press, 175–220.

Drotvinas, L. 1962: Apie dabartinės lietuvių literatūrinės kalbos laiko konstrukcijas. Lietuvos TSR MA darbai. Serija A, 1 (12), 249–265.

Durrell, M., Brée, D. 1993: German temporal prepositions from an English perspective. Zelinsky-Wibbelt, C., ed., The Semantics of Prepositions. From Mental Processing to Natural Language Processing, Berlin–New York: Mouton de Gruyter, 295–325.

Edgren, E. 1971: Temporal clauses in English, Uppsala: Academia Upsaliensis.

Givón, T. 1979: On Understanding Grammar, New York, San Francisco, London: Academic Press.

Givón, T. 1984. 1990: Syntax. Vols. 1, 2, Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins.

Greenbaum, S. 1996: The Oxford English Grammar, New York, San Francisco, London: Oxford University Press.

Greenberg, J. H., Ferguson, Ch. A., Moravcsik, E. A., eds., 1978a: Universals of Human Language 3. Word Structure, Stanford: Stanford University Press.

Greenberg, J. H., Ferguson, Ch. A., Moravcsik, E. A.,eds., 1978b: Universals of Human Language 4. Syntax, Stanford: Stanford University Press.

Grote, B. 1998: Representing temporal discourse markers for generation purposes. In: Proc. of the COLING-ACL workshop on Discourse Markers and Discourse Relations, Montreal.

Haiman, J. 1985: Natural Syntax, Cambridge: University Press.

Halliday, M. A. K. 1994: An introduction to functional grammar. 2nd edition, London: Arnold.

Haumann, D. 1997: The Syntax of Subordination, Tübingen: Niemeyer.

Holvoet, A. 2003: Sujungiamieji ir prijungiamieji sakiniai formos bei funkcijos požiūriu. Holvoet, A., Judžentis, A., red., Sintaksinių ryšių tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas (Lietuvių kalbos gramatikos darbai, 1), 99–114.

Holvoet, A., Judžentis, A. 2003: Sudėtinio prijungiamojo sakinio aprašymo pagrindai. Holvoet, A., Judžentis, A., red., Sintaksinių ryšių tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas (Lietuvių kalbos gramatikos darbai, 1), 115–172.

Huddleston, R. H. 1999: Sentence types and clause subordination. Brown, Miller, eds., 1999, 329–343.

Jablonskis, J. 1911/1957: Lietuvių kalbos sintaksė. Jablonskis, J., Rinktiniai raštai 1. Sudarė J. Palionis, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 435–549.

Labutis, V. 1998: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Lawler, J., Hoek, K. K. Space, Time, and Polarity (Or, Negs in Space!). <www.personal.umich.edu/~jlawler/negsinspace.doc>

Lehman, Ch. 1988: Towards a typology of clause linkage. Haiman J., Thompson, S. A., eds., Clause Combining in Grammar and Discourse, Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins, 181–225.

Levinson, S. 1999: Deixis. Brown, Miller, eds., 1999, 132–136.

Lyons, J. 1981: Language and Linguistics, Cambridge etc.: Cambridge University Press.

Lyons, J. 1993: Semantics. Vols. 1, 2, Cambridge: University Press.

Luchjenbroers, J. 1996: Diskursyvinį analizį a schematičeskaja struktura. Voprosy jazykoznanija 1996 (2), 141–155.

Matthews, P. H. 1997: The Concise Oxford Dictionary of Linguistics, Oxford–New York: Oxford University Press.

Sanders, G. A. 1978: Adverbial constructions. Greenberg, Ferguson, Moravcsik, eds., 1978b, 51–84.

Sirtautas, V., Grenda, Č. 1988: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Mokslas.

Sližienė, N. 1994: Veiksmažodžio laikas. Ambrazas, V., red., Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 290–304.

Sverdiolas, A. 1996: Steigtis ir sauga, Vilnius: Baltos lankos.

LIETUVIŲ KALBOS PRIJUNGIAMIEJI LAIKO SAKINIAI | 53

Talmy, L. 1978: Figure and ground in complex sentences. Greenberg, Ferguson, Moravcsik, eds., 1978b, 625–649.

Traugott, E. C. 1978: On the expression of spatio–temporal relations in language. Greenberg, Ferguson, Moravcsik, eds., 1978a, 367–400.

Ul vydas, K., red., 1971: Lietuvių kalbos gramatika 2: Morfologija, Vilnius: Mintis.

Ul vydas, K., red., 1976: Lietuvių kalbos gramatika 3: Sintaksė, Vilnius: Mokslas.

Valeckienė, A. 1998: Funkcinė gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Valiulytė, E. 1995: Sintaksinė laiko raiška. Lituanistica 22, 68–81.

Valiulytė, E. 1998: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksiniai sinonimai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Jūratė Pajėdienė Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva [email protected]

Gauta 2004 03 23