162 |

PASTABOS

Rozmanitější kolísání se vyskytují v nářečích Akmenė, Klykolių, Papilė, Vegėrių a Tirkšlių (zkratka Vg (s. 92–93) měla být Vaiguva, ale tam se tento jev nevyskytuje – nejspíš jde o nějakou chybu).

Většinou se všude nepřesouvá přízvuk z přívlastečných slov, někdy z krátké koncovky (ale pùo žemaičiùs Rdn, Trš, Šiaudinė u Pp; pùo agl’ik’ès Krš aj.).

Šiek tiek pavyzdžių pateikta naujojoje Lietuvių kalbos tarmių chrestomatijoje (2004): Darbėnuose ẹ(š) šèrdė ~ iš širdie (transponuota iš širdie); ẹš jègâ· (transponuota iš jègâi); ar ne ẹš jie-gâ· (~ iš jègai) – negi iš tvirtapradės galūnės galėtų kirtį šitaip atitraukti! Tai nelaukta, nes susiję su iškilia mokslininko kalbininko, konsultavusio šį leidinį, asmenybe.

Vytautas Vitkauskas Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva

Obdrženo 2005 05 23

„PRÁZDNÉ MÍSTO“ JE METODOLOGICKY ZRANITELNÝ POJEM¹

Vytautas Ambrazas ve své odpovědi Může něco znamenat prázdné místo? (Acta Linguistica Litu-hanica 50, 136–138), v diskusi s mými názory na takzvanou nulovou sponu se domnívá, že moje „logická tvrzení jsou správná, ale vůbec neodporují pojetí nuly uvedenému v Gramatice“ (s. 136), protože v ní se „na nulu pohlíží jako na metodický koncept, který pomáhá určit, kdy má nepřítomnost určitého ukazatele vymezenou gramatickou funkci“ (s. 137). Jestliže nula (nebo prázdné místo) náleží k metodologii, měla by se používat tak, jak je obvyklé v jiných vědách – „nezatížená“ sémantikou. Sám nemám námitky proti použití nuly jako čistě technického prostředku (srov. výklad střídání samohlásek, v němž se užívá termín nulový stupeň tohoto střídání). Nemám námitky ani proti termínu prázdné místo, protože například v teorii formálních gramatik se používá prázdný řetězec (základních prvků), jehož symbol E se zapisuje jako ‘ ’. Namítám pouze přisuzování významu prázdnému místu, neboť takové gramatiky se odlišují od všech empirických věd (gramatická fakta nemohu považovat pouze za složky psychiky, protože pro mě není lingvistika odvětvím psychologie).

Když jsem vykládal své úvahy o takzvané nulové sponě, již jsem ukázal, jak vzniká logický rozpor: nějaký význam, který není komunikován textem, se ignoruje a textu se (v důsledku nadměrné interpretace) přisuzuje další význam. Domnívám se, že k tomu často dochází proto, že

¹ Když jsem v encyklopedii Lietuvių kalbos enciklopedijoje vydané roku 1999 našel článek Nulinis kalbos elementas (s. 441) a po důkladném zvážení všeho jsem pochopil, že s většinou jeho tvrzení nemohu souhlasit, rozhodl jsem se v krátké době vyložit své úvahy ve třech textech: (i) o takzvané nulové sponě, (ii) o takzvaných nulových koncovkách a (iii) o takzvaných nominativních větách (jako například Žiema.), jimž někteří také připisují nulové vyjádření slovesa būti. Teprve poté se měl vyjasnit můj podrobný názor na „nulové“ jazykové prvky a až tehdy jsem očekával, že se zapojím do diskuse, pokud by někdo s mými úvahami nesouhlasil. Po zveřejnění myšlenek o takzvané nulové sponě (Acta Linguistica Lithuanica 48, 177–184) však různé nepříznivé okolnosti mé úvahy zcela přerušily a mezitím jsem obdržel polemickou odpověď Vytautase Ambraze. Proto jsem nucen dočasně upustit od svého původního záměru a pustit se do diskuse. Čtenářům tohoto textu sděluji, že některé argumenty týkající se nulinių kalbos elementų si ponechávám na později, protože doufám, že napíšu také o nulových koncovkách a o takzvaných nominativních větách.

² Гросс, М., Лантен, А., Теория формальных грамматик, Москва, 1971, 15.

PASTABOS

163

nedostatečně chápané principy sémantické analýzy. Proto znovu proberu příklad z Gramatikos Oras gražus / Oras yra gražus (s. 612). Tyto dvě věty se považují za absolutní synonyma, neboť jinak by se neříkalo, že „taková nulová [...] spona je rovnocenná prézentní formě slovesa būti“ (tamtéž). Věta Oras gražus (takové věty jako představitel uteniského nářečí velmi často používám i já) popisuje stav počasí, který se shoduje s dobou promluvy. To lze zjistit i objektivním pozorováním zvenčí, nikoli analýzou obsahu psychiky. Nejednomu lingvistovi, který nemá jasnou představu o sémantické analýze, z toho vyplyne závěr, že věta Oras gražus má význam přítomného času. Právě zde je třeba se zeptat, odkud se taková informace bere. V tomto případě pozorovaný fakt (přítomnost) náleží k podmínkám užití věty, z toho však ještě nelze usuzovat, že tato informace je vyjádřena i textem, neboť může zůstat nevyjádřena⁴. Je tomu tak přinejmenším ze tří důvodů: (i) jazyk se neopírá o přírodní zákony, které jsou nutné a univerzální, nýbrž o společenské zvyklosti (je konvenční), takže nejenže v různých jazycích může chybět něco, co podle našeho názoru může být důležité⁵, ale může se to lišit i v nářečích téhož jazyka; (ii) nesmíme zapomínat, že texty nejsou úplnými obrazy skutečnosti, protože ani rozsáhlé texty neobsahují všechno, jsou výsledkem výběru; (iii) a mluvčí také nemusí vidět důvod něco říkat (v probíraném případě by se dalo předpokládat, že mluvčí neříká yra proto, že je to zřejmé, ale pak bychom věty s yra museli považovat za základní a mluvit o elipse; takový výklad však nemohu podpořit (to bude brzy jasné).

Je jasné, že ani oras, ani gražus nemají časový význam a ani takzvané „prázdné místo“, což je jen jiné označení prázdné množiny, která neobsahuje nic (žádný prvek)⁶, nemůže mít časový význam, neboť v takovém případě by se nic proměnilo v něco⁷.

Syntaktikové obvykle zkoumají vybrané věty, a nemohou je proto vidět v širším kontextu; uvedu tedy věty probíraného typu s (minimálním) kontextem:

Všude kolem se zelenaly borovice. Les byl klidný, tichý. Jen tu a tam ťukal starý datel. Rozednívalo se, den se vyjasňoval. / Byl jsem tak unavený, že jsem začal v noci blouznit. Je chladno, zvlášť v noci. /

³ V návaznosti na Leona Zawadowského, který výrazně ovlivnil mé myšlení, nazývám konstituci situací promluvy a tento termín považuji za potřebný (srov. Zawadowski, L., Lingwistyczna teoria języka, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1966, 272–273).

⁴ Neusuzujeme na to, co má být vyjádřeno textem, na základě reality, nýbrž (za normálních okolností) z textu vyvozujeme závěry o realitě. Domnívám se, že jsem to dobře vysvětlil, když jsem referoval o názorech Leona Zawadowského na jazyk (srov. Kalbotyra 24 (1), 1972, 111–119), a necítím se odpovědný za to, že se o to jiní lingvisté nezajímali.

⁵ Například v indonéštině nepochybně existují slovesa, nemají však kategorii času ani způsobu, takže věta Anak tidur může znamenat Dítě spí, Dítě spalo i Dítě bude spát; bylo by velkou chybou přiřazovat slovesu tidur význam podle vztahu k situaci promluvy.

⁶ K pojmu (matematické) množiny viz Visuotinė lietuvių enciklopedija 1, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2001, 180 (heslo aibė). Lingvistům by stačilo seznámit se s: Bulota, A., Susipažinkime su aibėmis, Vilnius: Mintis, 1973 (zejména s oddílem 11). Proč matematika potřebuje prázdnou množinu, dobře vysvětluje Naumas Vilenkin (Виленкин, Н. Я., Рассказы о множествах, Москва: Наука, 1965, 27–28).

⁷ Myšlení lingvistických „nulistů“ mi velmi připomíná antilogiku a antiscientistu Martina Heideggera, jehož proslulý výrok Das Nichts nichtet (zhruba: „Nic se projevuje“) se stal předmětem kritiky vídeňských pozitivistů (a vůbec výsměchu Heideggerovu způsobu vyjadřování). K Heideggerovu jazyku viz Carnap, R., Metafizikos įveikimas kalbos loginės analizės būdu. In: Nekrašas, E., Filosofijos įvadas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2004, 277–281. (Já sám samozřejmě stojím na straně Carnapa, nikoli Heideggera.)

164 |

P A S T A B O S

Nastoupil jsem do příměstského vlaku. Vagon je dlouhý. [...] Byla noc, úplná tma. | Přijeli jsme do Dolgomostu. Cesta je velmi špatná. Tady už dříve byli přivezeni Litevci.

Tyto úryvky textu jsou vybrány ze vzpomínek bývalého vězně V. Ulčinska⁸, sepsaných po čtyřiceti letech, takže zde nemůže být řeč o tom, že by se věty bez spony shodovaly s dobou psaní.

Jak bývá zvykem, ve vzpomínkách se o minulosti mluví v minulém čase. Jestliže vyčleněné věty bez spony mají i v tomto případě význam přítomného času, pak bychom museli uznat, že vypravěč z nezkušenosti neustále střídá čas vyprávění. To si nemyslím, protože V. Ulčinskas je dobrý vypravěč. Jestliže má v těchto případech takzvaná nulová spona význam vět v kontextu, pak se takové věty rovnají větám s výrazem byl, což znamená, že mají ještě jeden gramatický význam, nejen význam přítomného času. Ani toto tvrzení nepodporuji: domnívám se, že v tomto případě jsou bezsponové popisné věty vloženy do vyprávěcích vět zachycujících minulost.

Lze uvést ještě jeden argument, že probírané věty nemají význam přítomnosti. Existuje například taková gramaticky zcela správná věta: V Salton Sink (USA) je počasí vždy krásné. Jak by zastánci významu přítomného času vysvětlili užití příslovce vždy, které vyjadřuje nadčasovost, v této větě: Počasí je vždy krásné?

Otázka, zda lze mou větu Můj bratr je invalidní vykládat jako „člen paradigmatu vět se sponou Bratr je / byl / býval / bude invalidní, užitý ve významu přítomného času“ (s. 137), závisí na tom, jak chápeme paradigma. Jazykovědci dosud užívají pojem paradigma, aniž by jej přesněji vymezili⁹, ačkoli musí být jasné, že nemůže spadnout z nebe. Věty Bratr je invalidní a Bratr invalidní nemohu zařadit do téhož paradigmatu, protože tyto dvě věty netvoří opozici (a jazykovědci užívají velmi neurčitě i velmi důležitý pojem opozice).

Aby bylo jasné, proč postupuji takto, uvedu příklady z fonologie, protože ve všech jazycích, se kterými jsem se trochu seznámil, jsou fonologické systémy nejjednodušší a nejsnáze analyzovatelné. Například v litevštině tvoří bado a pado opozici a tato opozice umožňuje vyčlenit protiklad /b/: /p/ a určit, že se tyto dva zvuky liší znělostí a neznělostí. Nyní si kladu otázku, zda bado (a pado) tvoří opozici vůči ado? Odpovíme-li kladně, získáme protiklady /b/: /ø/, /p/: /ø/ (vezmeme-li další dvojice, například sako a ako, tako a ako, získáme mnohem více protikladů téhož druhu).

Budeme-li uvažovat logicky, budeme muset chtě nechtě zařadit do inventáře fonémů nulový foném. Srovnávání všech fonémů s nulou nebude mít žádný užitek, protože skutečné fonémy se budou od nulového lišit ve všech akustických rysech, zatímco fonologa zajímají pouze distinktivní rysy. Pokud vím, většina fonologů pojem nulového fonému odmítá, ačkoli jsem v jejich námitkách nenašel takové zdůvodnění, jaké jsem zde předložil. Souhlasím s André Martinetem, že pojem kontrastu se hodí pro syntagmatické vztahy, zatímco pojem opozice pro paradigmatické¹⁰. Protože vztah bado: ado je podle mého názoru-

⁸ Ešelonų broliai, Vilnius: Vyturys, 1991, 183–241.

⁹ Jak správně řekl ruský matematik a filozof vědy Georgij Ruzavin, v teoriích mnoha humanitních věd, zejména v počáteční fázi jejich rozvoje, nejsou základní principy jasně vymezeny, přestože jsou předpokládány (Рузавин, Г. И., Научная теория: Логико-методологический анализ, Москва: Мысль, 1978, 15). Už dlouho, od chvíle, kdy jsem si přečetl knihu Логика научного исследования, Москва: Наука, 1965, jsem přesvědčen, že každý myšlenkový systém, který si zaslouží označení skutečné teorie, musí být neustále revidován a upřesňován, i když se to někomu nemusí líbit.

¹⁰ Tuto myšlenku André Martineta přebírám z: Girdenis, A., Teoriniai lietuvių fonologijos pagrindai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2001, 66 (poznámka 24).

PASTABOS

165

…mu, patří ke kontrastu, nikoli k opozici; vzhledem k tomu, že nejdůležitější pojmy musí být uplatňovány stejně na všech jazykových rovinách, nelze ani větu Brolis neįgalus zařadit do paradigmatu se slovesem být.

Rád bych upozornil, že v této otázce naprosto souhlasím s Emilem Benvenistem, který ve známém článku „La phrase nominale“ velmi jasně tvrdil, že zkoumání nominativní věty je třeba zcela oddělit od zkoumání vět se slovesem být, že v ní nelze spatřovat nulu, a nesouhlasil s Louisem Hjelmslevem, který v latinské větě Omnia praeclara rara vyčlenil 3 implicitní prvky: infectum, prézens a indikativ¹¹.

Svou pozici – tvrzení o prázdném místě s významem – se Vytautas Ambrazas pokouší podložit také diachronními argumenty. Jako zastánce funkční lingvistiky (ale také jako člověk, který mnoho let vyučoval historickou gramatiku litevštiny) jsem pevně přesvědčen, že při synchronním popisu jazyka jako fungujícího systému je třeba diachronii a její konstatované změny ponechat stranou, neboť synchronní popis jazyka je epistemicky primární a diachronní sekundární: změn si přece nelze všimnout, aniž bychom nejprve určili, co se mění¹². Nemohu souhlasit s myšlenkou Vytautase Ambraze o reinterpretaci (reanalyzování, viz s. 137) vět bez spony, protože het. Attaś assuś¹³ a litev. Tėvas geras, vedu Tvám Viṣṇuh¹⁴ a litev. Tu Višnus, pali Dhammā aniccā¹⁵ a litev. Dhamai nepastovūs jsou věty stejné struktury a gramatického významu, a proto je třeba je vykládat stejně: jde o charakterizační, nikoli však o věty „věčných pravd“ (když jsem psal o takzvané nulové sponě, už jsem se zmínil, že věty s yra mohou konkurovat větám bez spony, nejde však o případ reinterpretace). Domnívám se, že jsme si poměrně dobře zachovali starý indoevropský model a že pouze lingvisté, kteří nevhodně operují s nulou, se odchylují od zdravého rozumu, motají se ve vlastních myšlenkách a mohou mást ostatní.

Druhá věc je tato: diachronní procesy nelze popisovat pomocí zákonů, pokud se shodneme, že zákonem nazýváme to, co je nutné a univerzální¹⁶. Nejsou-li však zákony, nejsou ani změny vysvětlitelné zákony. Nejen lingvistům, ale i všem ostatním představitelům společenských věd by prospělo, kdyby dobře promysleli myšlenku Karla Poppera, že můžeme pozorovat směry změn či tendence, ale „zákony a směry jsou v zásadě různé věci“¹⁷, a proto z pozorování směrů či tendencí nemůžeme vyvozovat nutné závěry. Vytautas Ambrazas, když mluví o takových větách v jiných indoevropských jazycích¹⁸, zřejmě chce zařadit mezi ostatní jazyky i litevštinu, ale vždyť

¹¹ Mohu vycházet pouze z překladu do ruštiny: Бенвенист, Э., Общая лингвистика, Москва: Прогресс, 1974, 167–183.

¹² Srov. Zawadowski, L., op. cit., 47 a Girdenis, A., op cit., 28–30 (a 10. poznámku pod čarou).

¹³ Například z: Иванов, В. В., Хеттский язык, Москва: Издательство восточной литературы, 1963, 171.

¹⁴ Pavyzdys iš: Елизаренкова, Т. Я., Ведийский язык, Москва: Наука, 1987, 158.

¹⁵ Příklad převzat z: Елизаренкова, Т. Я., Топоров, В. Н., Язык пали, Москва: Наука, 1965, 124.

¹⁶ Dokud marxismus (nyní odsunutý na okraj) všem vtloukal do hlavy, že existují dokonce i nejobecnější zákony vývoje lidstva, bylo pro lingvisty snadné bez potřebného zamyšlení hovořit o zákonech vývoje (či fungování) jazyka.

¹⁷ Popper, K. R., Rinktinė, Vilnius: Pradai, 2001, 395.

¹⁸ Koho zajímají podobné věty v ruštině, tomu bych doporučil seznámit se s pojetím nelokalizovanosti v čase a s pojmy německého slavisty Erwina Koschmiedera „wartość miejscowa w czasie“ a „Zeitstellenwert“, protože tyto myšlenky mohou být užitečné i při zkoumání časového významu v litevštině (viz Теория функциональной грамматики: Введение. Аспектуальность. Временная локализованность. Таксис, Ленинград: Наука, 1987, 210–226, 230–232).

166 |

P A S T A B O S

Užívání vět bez spojky se výrazně liší dokonce i v litevských nářečích, která jsou skutečně živá a jako jediná pokračují v minulosti¹⁹.

Na závěr pojednání o větách bez spojky chci ještě jednou zdůraznit, že pojem prázdného místa (s pozitivním významem, který je mu přisuzován!) vznikl v důsledku nedostatečné a povrchní sémantické analýzy, při níž byly podmínky užívání jazyka považovány za význam textu.

Není mi příliš jasné, proč se Vytautas Ambrazas, ačkoli je známým lingvistou, na konci své polemiky se mnou zachoval vůbec ne jako seriózní vědec: začal „odrážet útoky“ proti jednotlivým mým námitkám vůči psychologismu, přestože jsem se soustředil na zkoumání „nulové spojky“ a naprosto jasně řekl, že můj přístup k psychologismu vychází především z díla Leona Zawadowského, a uvedl, kde se o tom lze dozvědět mnohem podrobněji. Chce-li Vytautas Ambrazas zásadně diskutovat o psychologismu, neměl by o něm diskutovat se mnou²⁰. Protože se Vytautas Ambrazas z nějakého důvodu nechtěl seznámit s primárním pramenem, jednoduše z něj na několika místech vyvodil nesprávné závěry; například antipsychologismus nepopírá, že obsah jazyka v běžném případě odpovídá psychickým faktům, funkcionáře však nejvíce zajímá nikoli obsah psychiky, který je vždy individuální a nemůže se dostat navenek – extra corpore – nýbrž význam textu, který je podmíněn společenským užíváním a může se dokonce velmi lišit od vnímání jednotlivých jedinců. Je tu ještě jeden důvod: posluchači často nerozlišují význam od smyslu („A co tím chtěl říct?“), ale podle mého názoru to lingvisté rozlišovat musí²¹.

Vladas Žulys

Tako g. 1–7

LT-53356 Akademija, Kauno raj., Lietuva

Doručeno 2005 09 14

¹⁹ Spisovný jazyk, přesně vzato, nelze jen tak zařadit do diachronního procesu, protože je do jisté míry umělý a vlivem nářečí v něm mohou existovat různé varianty. Právě proto by se užívání nejčastějšího litevského slovesa būti mělo nejprve zkoumat v nářečích a teprve potom zjišťovat, jak se užívá ve spisovném jazyce. Nemyslím si, že by bylo možné jeho užívání v současnosti normovat.

²⁰ Protože jsem v roce 1959 absolvoval provinční Vilniuskou univerzitu, kde se nevyučoval ani žádný kurz logiky, nemohu se svou průpravou příliš srovnávat s Leonem Zawadowským, který na Západě studoval nejen lingvistiku, ale také epistemologii (této skutečnosti si velmi cením, protože mnozí jiní významní lingvisté 20. století podle mých občasných zjištění nemají v oblasti epistemologie, tj. metodologie vědy, potřebnou průpravu). Kromě toho se domnívám, že můj intelekt je slabší než intelekt Leona Zawadowského, protože není dobře vycvičen v logickém a jasném myšlení (nelze zapomínat, že lingvisté se v Litvě připravovali pouze jako filologové).

²¹ Kdo se chce zbavit psychologismu, který často nevystupuje zřetelně na povrch, tomu navrhuji zvážit tři případy fungování jazyka. (i) Sdělení existuje, ale nikdo je nevnímá. Taková situace může nastat, když se například v rádiu vysílají zprávy, ale v místnosti nikdo není, nebo když písemné záznamy zůstávají po tisíce let neviděné (takový byl osud archivu v Boğazköy s chetitskými klínopisnými tabulkami). V tomto případě mají texty reprezentativní funkci, protože se vždy mluví o něčem (jeden z principů informatiky, která vznikla ve druhé polovině 20. století, říká, že informace se vždy přenáší prostřednictvím hmotného média). V tomto případě však jazyk neplní komunikativní funkci, která spočívá na funkci reprezentativní. (ii) Sdělení je rozpoznáno jako jazyk, ale samotný jazyk zůstává nesrozumitelný. K tomu dochází, když lidé neovládají jazyk toho druhého nebo nedokážou přečíst nějaké písmo (například třeba disk z Faistu). V tomto případě mají texty rovněž reprezentativní funkci, ale komunikativní funkci nelze využít kvůli neznalosti jazyka či písma. (iii) Probíhá běžná komunikace jazykem (mluveným či písemným) a takový jazyk plní obě nejdůležitější funkce.