ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LII (2005), 119–156

Úvahy o gramatikalizaci (volně související poznámky)^*

BOHUMIL VYKY̌PEL

Ústav pro jazyk český AV ČR

Tato studie se zabývá pojmem gramatických jazykových elementů (na rozdíl od lexikálních elementů). Rozlišují se dvě pojetí gramatikalizovanosti: jedno se zaměřuje na obsah a druhé na obsah i výraz (tj. na znaky). Dále se pojem gramatikalizace formulovaný Christianem Lehmannem srovnává s typologií Pražské školy. Závěrem jsou uvedeny některé poznámky k vztahu mezi teorií gramatikalizace a obecnou lingvistickou metodou.

1. Jedním z témat, jimiž se dnes obecní lingvisté často zabývají, se zdá být tzv. gramatikalizace. Za počátek tohoto obnoveného zájmu se v jistém smyslu všeobecně považuje programová práce Christiana Lehmanna Thoughts on grammaticalization. Před časem vyšla znovu (Lehmann 2002), a tak využívám příležitosti zamyslet se také nad gramatikalizací. Lehmannova kniha je bohužel fragmentem (a ohlášená druhá část se zdá být – zejména z hlediska obecné lingvistiky – ještě zajímavější…), přesto bezpochyby představuje teoreticky nejkonzistentnější příspěvek k tomuto problému a vůbec je to všestranně zajímavá a poučná kniha. A pokud jde o její fragmentární povahu, pak nikdo menší než Louis Hjelmslev (1968: 114) napsal, že pro vědce není nic krásnějšího než mít před sebou to, co ještě zbývá vytvořit.

Před vlastní pojednání uveďme ještě dvě poznámky (zčásti předjímající další výklad):

1.1. Když Petr Sgall (1971) pojednával o pojmu typologie, rozdělil rozdíly mezi lingvistickými disciplínami, které se nazývají typologie, do dvou hlavních skupin: na ty, které spočívají v tom, že se jedno slovo (totiž typologie) používá pro různé pojmy, a na ty, které spočívají v tom, že se jedno slovo (totiž typologie) užívá pro různá pojetí téhož základního intuitivního pojmu. S něčím podobným se setkáváme u výrazu gramatikalita: první případ, o němž pojednává Sgall, nastává při rozdílu (výstižně popsaném také Lehmannem 2002: § 2.1.) mezi „americkým“ pojetím gramatikality jako „správnosti“ a „evropským“ pojetím, v

^*Za jazykovou korekturu a obsahovou inspiraci děkuji Markusu Gigerovi (Praha).

120 |

BOHUMIL VYKYPĚL

v němž jsou gramatické entity posuzovány v protikladu k lexikálním; s druhým případem se setkáváme při rozdílu mezi různými pojetími evropského konceptu gramatickosti. V následujícím se budu – stejně jako Lehmann – samozřejmě zabývat pouze druhým případem (i když na jednom místě nečekaně dospěji také k prvnímu).

1.2. Obecně se nabízí otázka, proč bychom se vlastně měli zabývat gramatickostí a gramatikalizací. Předběžná odpověď může znít: protože představují jeden z nástrojů lingvistického popisu a vysvětlení. K tomu se ještě vrátím později.

2. Jedním z problémů, jimiž se v evropské lingvistické tradici opakovaně zabýváme – někdy více, jindy méně – je podivný rozdíl mezi tzv. lexikálními a tzv. gramatickými entitami jazyka: má se za to, že některé jazykové prvky – ať už jsou to (podle obecného pojetí jazyka u jednotlivých badatelů) znaky, obsahy znaků nebo složky obsahů znaků – lze, či dokonce je třeba rozdělit do těchto dvou velkých skupin. Teorie gramatickosti či gramatikalizace lze obecně rozdělit do dvou velkých skupin. Jedni badatelé hledají kritéria gramatickosti (gramatikalizace) pouze v plánu obsahu (ať už je chápán jakkoli), druzí navíc přihlížejí k tomu, jak jsou zkoumané obsahové prvky vyjadřovány.

2.1. Jak bude patrné později, v našem kontextu je důležité zmínit, že jedním z lingvistů patřících do první skupiny je Petr Sgall. Sgallova formulace tzv. typologických dominant (srov. naposledy Sgall 2004) spočívá v tom, že určité prvky tzv. tektogramatické roviny funkčně-generativního popisu – gramatické prvky – jsou v jednotlivých jazykových typech vyjadřovány různě, takže způsob vyjádření gramatických prvků není pro jejich definici jakožto gramatických relevantní. Část tektogramatické roviny, kterou tvoří gramatické prvky, Sgall postupně rozšiřoval. Nejprve sem zařazoval pouze tzv. syntaktické hodnoty neboli funktory (Sgall 1979: 8, 10), později zahrnul také tzv. morfologické hodnoty neboli gramatémy (Sgall, Hajičová, Panevová 1986: 271) a nakonec hovoří o gramatické části tektogramatické roviny, kterou tvoří morfologické hodnoty neboli gramatémy, syntaktické hodnoty neboli funktory, pojem valence a tzv. aktuální členění (funkční větná perspektiva) (srov. Sgall 1992a: 204). Tato gramatická část se staví do protikladu k lexémům. Gramatické prvky tedy mohou být vyjadřovány pěti způsoby a na jejich základě se jako konstrukty stanovuje pět jazykových typů:

1. vyjádření pořadím fonémových sekvencí (morfů), které vyjadřují negramatické funkce = der polysynthetische typ;

2. stejně jako negramatické funkce, tj. pomocí fonémových sekvencí (morfů), přičemž tyto mají podobu slov, tj. nepřipojují se k sekvencím vyjadřujícím negramatické funkce = der isolierende typ;

3. stejně jako negramatické funkce, tj. pomocí fonémových sekvencí

GEDANKEN ZUR GRAMMATIKALISIERUNG

(morfů), přičemž tyto mají podobu afixů, tj. připojují se k sekvencím vyjadřujícím negramatické funkce = der agglutinierende Typ;

4. obměnou (modifikací) fonémových sekvencí (morfů), které vyjadřují negramatické funkce, přičemž k této obměně dochází na konci (nebo ovšem také na začátku) sekvencí = der flektierende Typ;

5. obměnou (modifikací) fonémových sekvencí (morfů), které vyjadřují negramatické funkce, přičemž k této obměně dochází uvnitř sekvencí = der introflexive Typ.

Pokud jde o definici gramatických prvků tektogramatické roviny, je zřejmé, že prvky či funkce zde označované jako gramatické odpovídají jednomu ze dvou základních pilířů jazykového projevu Viléma Mathesia, aktu „spojování“, uvádění do vztahu neboli syntaktickému aktu; Mathesius skutečně představoval pro Sgalla důležitý zdroj inspirace (pravděpodobně zprostředkovaný jazykovou teorií Vladimíra Skaličky). Ve své geniálně jednoduché koncepci „funkční gramatiky“ Mathesius, jak známo, rozlišil dva základní akty, dva „pilíře“, jejichž prostřednictvím vzniká každá výpověď: akt pojmenování neboli onomatologický akt a akt spojování, uvádění do vztahu neboli syntaktický akt. Jazykové prvky je pak z hlediska jejich významové (neboli obsahové) stránky třeba rozdělit do dvou skupin: na prvky sloužící primárně onomatologickému aktu a na prvky sloužící primárně syntaktickému aktu. Je tedy nejprve nutné popsat, jak daný jazyk pojmenovává a jak uvádí pojmenované do vztahů. Teprve poté se lze zabývat „morfologií“, chápanou jako nauka o seskupování jazykových prostředků podle jejich formální příbuznosti; ta proto prochází napříč oběma částmi popisu jazyka: naukou o jazykovém pojmenování (onomatologií) a naukou o uvádění do vztahů (funkční syntaxí). (Srov. Mathesius 1929; 1936; 1975; Daneš 2003.)

Podobné pojetí nacházíme u Louise Hjelmsleva. Nejprve – ve svém předglossematickém období – Hjelmslev hovoří o rozdílu mezi semantémy a morfémy. Semantémy jsou spojované prvky, morfémy spojovací prvky (Hjelmslev 1972: 52, 62; 1973: 85): „Det skal forstaas saaledes, at semantemerne er de elementer, der bærer rækkens meningsindhold, og morfemerne de elementer, der former dette meningsindhold paa en bestemt grammatisk maade“ (Hjelmslev 1972: 52f.); „les catégories de sémantèmes expriment sans ambiguïté des catégories de notions (…) les catégories de morphèmes expriment sans ambiguïté des relations entre les notions“ (Hjelmslev 1928: 210); „les morphèmes indiquent les rapports entre les sémantèmes“ (Hjelmslev 1973: 87). Je zřejmé, že se Hjelmslev přibližuje Mathesiovi: semantémy pojmenovávají, morfémy „spojují“, uvádějí do vztahů (primárně či sekundárně).

Hjelmslevovu pozdější glossematickou jazykovou teorii lze v tomto bodě chápat jako jistý druh formalizace. Také u glossematického Hjelmsleva nacházíme rozdělení jazykových prvků, které odpovídá tradičnímu rozdělení na lexikální a gramatické. V souladu se svou jazykovou teorií Hjelmslev tyto dvě základní skupiny rozlišuje jak v plánu obsahu, tak v

121

122 |

B O H U M I L V Y K Y P Ě L

plán výrazu, a členy těchto kategorií jsou u něj tvořeny potenciálními složkami znaků, přesněji řečeno bezvýrazovými prvky v plánu obsahu a bezobsažnými prvky v plánu výrazu. Hjelmslev označení kategorií změnil. Změnila se také vlastnost, jíž jsou tyto kategorie definovány, ale stále šlo – přeloženo z glosématiky do obecně srozumitelnějšího jazyka – o potenciální (primární nebo sekundární) schopnost jedněch („gramatických“) prvků spojovat druhé („lexikální“) nebo je uvádět do vzájemných vztahů. (Srov. především Hjelmslev 1959: 139–164; 1973: 243–254.)

V našem kontextu je každopádně důležité, že Hjelmslev nalézá své kritérium gramatickosti pouze v rámci příslušného plánu: výraz gramatických obsahových prvků není z hlediska jejich definice relevantní, neboť nepatří k jazyku jako jazykové stavbě (tvořené dvěma plány), nýbrž k užívání jazyka, a to k jeho znakovému aspektu.

2.2. Do druhé skupiny teorií gramatickosti zmíněné výše (§ 2) patří mimo jiné druhý lingvista, který vedle Sgalla dále rozvíjel pražskou typologickou teorii, Jaroslav Popela. Popela, jak známo, formuloval typologické dominanty alternativně k Sgallovi. První vlastnost, kterou jsou definovány, představuje skutečnost, zda daný typ upřednostňuje gramatické znaky, či nikoli. Kladná hodnota platí pro izolační, aglutinační, flektivní a introflexivní typ, záporná naproti tomu pro typ polysyntetický. „Gramatické“ typy se dále rozlišují podle dvou dalších vlastností: kumulace sémů (obsahových prvků) v gramatických znacích a míry fúze mezi lexikálním a gramatickým znakem. V izolačním a aglutinačním typu ke kumulaci nedochází, zatímco ve flektivním a introflexivním typu k ní dochází; fúze je v izolačním typu minimální, v aglutinačním větší, ve flektivním ještě větší a v introflexivním maximální. (Srov. Popela 1991, 1998.)

Je tedy zřejmé, že Popelovo pojetí gramatickosti, s nímž pracuje při definování základních vlastností jazykových typů, představuje gramatickost znaků. Polysyntetický typ není negramatický proto, že by ve svém plánu obsahu neobsahoval stejné či podobné (gramatické) prvky jako gramatické typy, nýbrž proto, že tyto prvky v polysyntetickém typu nemají segmentální ani diskrétní výraz: vyjadřují se buď slovosledem, nebo sémantémy v gramatických funkcích. Negramatickost se tedy vztahuje ke znakovému aspektu užívání jazyka, k způsobu vyjádření určitých vybraných obsahových prvků.

Druhé pojetí gramatických prvků, které zohledňuje obsah i výraz, lze (v implicitní podobě) nakonec nalézt také u samotného zakladatele pražské typologie, Vladimíra Skaličky. Když Skalička například kritizuje starší teorie pádů, vytýká jim mimo jiné, že nezohledňují skutečnost, že „pády jsou útvary, které jsou v trvalém kontaktu se sousedními útvary. To, co jeden jazyk vyjadřuje pomocí pádu, vyjadřuje jiný jazyk předložkami, příslovci, odvozovacími předponami, číslem a jinými prostředky“ (Skalička 1950: 47).

GEDANKEN ZUR GRAMMATIKALISIERUNG | 123

Pád je tedy chápán jako určitá výrazová forma, která obsahuje určité sémy a splňuje určitá kritéria týkající se své stavby. Co tato kritéria nesplňuje, není pádem (výrazová forma vyjadřuje významovou jednotku a zároveň ji odlišuje od příbuzných útvarů, které pády nejsou). Podle prvního pojetí gramatických prvků je naproti tomu pád určitým obsahovým prvkem, který lze – samozřejmě, pokud existuje v plánu obsahu daného jazyka – v různých jazycích vyjadřovat různě. Také Skalička je ostatně nucen postulovat pojem pádových funkcí, které mohou být „přesunuty na předložky nebo jiné útvary“ (tamtéž, 48). Toto kolísání nacházíme u Skaličky i jinde. V rámci popisu polysyntetického typu se zavádí obecný rozdíl mezi základními a pomocnými jazykovými prvky: první nesou význam, druhé vyjadřují vztahy mezi prvními. Pomocné prvky však existují pouze tehdy, je-li jim přiřazen vlastní výraz, a polysyntetický typ proto pomocné prvky nemá (srov. Skalička 1979: 186, 189, 195). Na jiném místě se naproti tomu uvádí, že i polysyntetický typ má gramatiku (tj. pomocné prvky), ty se však vyjadřují lexikálními prvky, a to jejich pořadím a tím, že lexikální prvky vystupují v gramatických funkcích (srov. Skalička 1955a: 16n., 18n.).

Pro Skaličku stejně jako pro Popelu představuje gramatický prvek pouze takový prvek, který má více či méně diskrétní výraz, tj. je znakem; Skalička navíc při posuzování gramatickosti znaku zohledňuje i další vlastnosti výrazu (srov. Skalička 1960a; 1962a: 125n.; 1979: 83n.). Vzniká však zásadní potřeba vymezit pojem gramatických funkcí, neboť na jedné straně by nebylo možné hovořit o sémantémech plnících gramatické funkce v polysyntetickém typu, na druhé straně by nebylo jasné, které funkce (významy) je třeba z hlediska jejich gramatickosti zkoumat.

Skalička (1965) bietet auch tatsächlich solche Kriterien zur Identifizierung von grammatischen Funktionen (Bedeutungen). Gemäß ihm haben die grammatischen Elemente (Zeichen) dreierlei Bedeutung: syntaktische, abstrakte und einreihende. Durch ihre einreihende Funktion gliedern die grammatischen Elemente das durch sie bestimmte lexikalische Element in eine Klasse ein. Auf dieser Funktion gründet sich die konstitutive Eigenschaft der grammatischen Kategorien, und zwar die Obligatorität ihrer Glieder: Jedes lexikalische Element, für das die entsprechende grammatische Kategorie relevant ist, muss mit einem Element der betreffenden Kategorie versehen werden. Die syntaktische Bedeutung oder Funktion eines grammatischen Zeichens besteht darin, dass es auf andere Benennungen verweist, dass es bestimmte lexikalische Elemente mit anderen verbindet; zugleich kann es auch den Charakter dieser Beziehung angeben. Schließlich macht die abstrakte Bedeutung ein grammatisches Zeichen zu einem Teil der Benennung: Das grammatische Zeichen modifiziert die Bedeutung des lexikalischen Elements, das es bestimmt. Sekundär kann allerdings das grammatische Element durch seine abstrakte Bedeutung auch die syntaktische Funktion erfüllen, was bei der Erscheinung der sog. Kongruenz der Fall ist. Es ist wichtig zu bemerken, dass der abstrakte Charakter der

124 |

BOHUMIL VYKYPĚL

gramatických prvků je relativní, tj. tyto prvky jsou abstraktnější než sémanticky příbuzné lexikální prvky. Abstraktností se rozumí schopnost zahrnovat rozsáhlejší sémantická pole. Rozdíl v abstraktnosti mezi lexikálním a gramatickým prvkem se stejným sémantickým základem je tedy třeba chápat jako stupňovitý – na rozdíl od prvních dvou vlastností, které spočívají na privativní opozici.

Poučný příklad neformalizované teorie gramatikalizace, tj. teorie, která nebyla vytvořena jako teoreticky imanentní, nýbrž za určitým účelem (totiž za účelem vysvětlit vývoj indoevropské flexe), lze najít u indoevropeisty Adolfa Erharta. Tento příklad je poučný proto, že lze vyjít ze Skaličky a zároveň se ke Skaličkovi na konci vrátit, a to z perspektivy, která osvětluje celé pojetí gramatikalizace. (K Erhartově koncepci gramatikalizace srov. Vykypěl 2004a: 153–156 s příslušnými bibliografickými odkazy.)

Erhartova formulace vlastností gramatických prvků se podobá formulaci Skaličky (1965). Gramatémy jsou nesamostatné a vždy vázané na určitá lexémata (tj. jsou potenciálně klasifikační). Gramatémy jsou z hlediska významu podstatně jednodušší než lexémy (tj. jsou abstraktnější) a mohou být také zcela formální, tj. označovat pouze syntaktický vztah (tj. mohou být syntaktické). S jednoduchostí souvisí také skutečnost, že inventáře gramatém jsou většinou uzavřené. Změna lexikálních prvků v gramatické, tj. gramatikalizace, má podle Erharta tři fáze: 1. ztrátu samostatnosti (prvek se začíná vázat na jiný prvek), kterou může provázet zjednodušení sémantiky prvku; 2. generalizaci, tj. zobecnění a obligatorizaci; 3. úplnou formalizaci, tj. prvek má již jen syntaktický význam.

S těmito vlastnostmi, které se týkají plánu obsahu nebo k němu lze alespoň vztáhnout, lze spojit také vlastnosti týkající se výrazu gramatických prvků (znaků). Abstraktní charakter gramatických prvků (k němuž lze přiřadit i syntaktičnost) nahrává malému rozsahu jejich výrazových prostředků. Malý rozsah zase nahrává jednak kumulaci gramatém v rámci jediného znaku, jednak synonymii a homonymii gramatických znaků. Obligatorní charakter nahrává ekvipolentnímu vyjadřování, tj. absenci tzv. nulových formantů, včetně tzv. pevného slovosledu, a také vázanosti výrazu gramatických prvků, tj. jejich vyjadřování spíše afixy nebo koncovkami než slovy. Patří sem také kongruence: pokud se v jazyce kongruence uplatňuje ve větší míře, znamená to mimo jiné, že každé slovo je obligatorně doprovázeno určitými výrazovými formami (koncovkami), a to i taková slova, která je nutně nepotřebují. Sémanticky abstraktní charakter a malý rozsah výrazové formy gramatických prvků lze shrnout pod společný pojem jednoduchosti; s jednoduchostí lze spojit i další vlastnost gramatických prvků, kterou Erhart předpokládá, totiž „jednotnost tvoření“ výrazových forem, tj. ty by měly být pouze

GEDANKEN ZUR GRAMMATIKALISIERUNG | 125

určitý druh znaků (pomocí slov, afixů, koncovek nebo introflexe, nikoli však jejich kombinací).

Na základě vlastností výrazové formy stanovuje Erhart dokonce tři fáze vedoucí k úplné gramatikalizovanosti, v nichž se pozorované významy odpovídající významům některých lexikálních prvků vyjadřují různě: 1. kryptogramatickou (vyjádření slovosledem nebo volně použitelnými slovy); 2. předgramatickou (slovosled a také afixy); 3. semigramatickou (afixy, ale také nulové formanty; bez kongruence a kumulace). Je zřejmé, že tyto fáze lze srovnávat se Skalničkovými jazykovými typy: kryptogramatickou s polysyntetickým či izolačním typem, předgramatickou a semigramatickou s aglutinačním typem. V každém případě lze poznamenat, že Erhartovy vlastnosti gramatických prvků se nápadně podobají vlastnostem flektivního typu (ve Skalničkově typologii). Lze proto souhlasit také s Tomášem Hoskovcem (2001: 12):

„Proti aporiím indoevropských rekonstrukcí staví Erhart zvláštní typologický aparát. Ten provokuje svým hierarchickým pojetím, které indoevropské jazyky staví na vrchol pyramidy gramatikalizace, a tím vlastně i intelektualizace sémantického vztahu v jazyce. Snad můžeme předejít nedorozuměním, uvědomíme-li si, že se na jazyky světa díváme lupou, která vše soustřeďuje do ohniska indoevropských jazyků, jež jsou nám nejbližší a které známe nejlépe: na svět se vždy díváme odněkud.“

Je však třeba spravedlivě říci, že i v pojetí gramatikalizovanosti či gramatikalizace, které hledá svá kritéria jak v obsahovém, tak ve výrazovém plánu, tj. zkoumá gramatikalizovanost znaků, lze stanovit kritéria nezávislá na konkrétní povaze signifiant, tedy korelovatelná s pražskou typologií. Tato kritéria jsou dvě a již jsme se o nich zmínili. Prvním je jednotnost tvoření výrazových forem: není důležité, zda se gramatické funkce vyjadřují slovy, afixy, koncovkami či introflexí; výraz jednotlivých členů dané kategorie však musí být stejný. Druhým kritériem je absence nulových formantů: žádný člen gramatické kategorie by neměl být vyjádřen nulovým formantem; jinými slovy, jednotlivé výrazy členů gramatické kategorie by měly být ekvipolentní, nikoli privativní (srov. k tomu také Skalička 1960a a Vyky̌pel 2005: 210).

3. Nyní se konečně vrátím ke Christianu Lehmannovi a jeho úvahám o gramatikalizaci¹.

¹ Zde se v podstatě omezuji na tuto Lehmannovu knihu, ačkoli jsou samozřejmě důležité i jeho další texty o gramatikalizaci a to, co jsem dosud řekl a

126 |

B O H U M I L V Y K Y P Ě L

3.1. Je zřejmé, že Lehmannova gramatikalizace patří do druhé ze dvou výše (§ 2) uvedených skupin, neboť při zkoumání gramatikalizace jde o znaky (srov. Lehmann 2002: VII, 109f.). Z toho také vyplývá, že i v tomto případě je třeba postupovat stejně jako u ostatních teorií gramatikalizace z této skupiny: nejprve je nutné stanovit relevantní obsahové prvky a teprve poté lze zkoumat gramatikalizovanost znaků, do nichž tyto obsahové prvky vstupují². Důležité je, že ve druhém kroku se zohledňují obě stránky jazykového znaku, a do parametrů gramatikalizace se tak zahrnuje jak význam, tak výraz příslušných obsahových prvků (srov. Lehmann 2002: kap. 4). Řečeno Hjelmslevovými slovy, z jazykové stavby se vyčleňují určité obsahové prvky a sleduje se jejich osud v jazykovém úzu, a to jak v aspektu substance (význam obsahových prvků, které tvoří signifié znaku), tak v aspektu znaku (výraz obsahových prvků v rámci znaku).

Na první pohled by se mohlo zdát, že první krok, stanovení těch obsahových prvků, které určují, které znaky se budou z hlediska gramatikalizace zkoumat a které nikoli, není nezbytný: na znaky jazyka se přece jednoduše uplatní sémantická a výrazová kritéria a zjistí se, které znaky jim vyhovují, v jaké míře a které nikoli. Existují však důvody, které svědčí pro opačný postup.

Především jde o to, co již bylo naznačeno výše (§ 2.2.): v polysyntetickém typu nebo v jazycích s výrazně převládajícím polysyntetickým typem by bylo nemožné či obtížné rozlišovat mezi gramatikou a lexikonem. Nebylo by například jasné, kdy znak funguje pouze jako sloveso, a nevstupuje tedy do kanálu gramatikalizace, a kdy již funguje také jako adpozice, a stojí tak na počátku gramatikalizace (Lehmann 2002: 94; srov. také Haspelmath 1998: 328f.). Všechno by bylo potenciálně gramatické neboli Erhartovými slovy „kryptogramatické“; je-li však něco kryptické, nevidíme to (a nevidíme-li něco, sotva o tom lze mluvit; a o čem nelze mluvit, o tom je třeba podle Wittgensteina mlčet…).

Další argument pro přesvědčení, že je nejprve třeba stanovit, které obsahové kategorie jsou relevantní pro zkoumání znaků spoluutvářených jejich členy z hlediska gramatikalizace, poskytují pojmy renovace a inovace (Lehmann 2002: § 2.4.). Renovace předpokládá existenci společné obsahové kategorie, jejíž členy vstupují do znaků nacházejících se na různých místech škály gramatikalizace. Východiskem In-

co ještě chci říci, ilustrují. Pro hlavní téma tohoto příspěvku, pokus předběžně začlenit teorii gramatikalizace do širšího teoretického rámce, by však mělo stačit odkázat na toto hlavní dílo.

² Znak chápu bilaterálně jako nerozlučné spojení prvků výrazového a obsahového plánu (prvky obou jazykových plánů jakožto dvou částí jazykové stavby jsou potenciálními složkami jazykových znaků, které náležejí do jazykového úzu). Lze proto říci, že obsahový prvek (nebo samozřejmě výrazový prvek) vstupuje do jazykového znaku tím, že jej (spolu)utváří. (Srov. také níže § 4.3., pozn. I.)

Gedanken zur Grammatikalisierung

| 127

Novaci opět představuje vznik gramatické obsahové kategorie (nebo přesněji obsahové kategorie, jejíž členy pak spoluutvářejí znaky sledované z hlediska gramatikalizace), a je proto třeba mít kritérium, na jehož základě lze rozhodnout o vzniku kategorie a jejím oddělení od ostatních obsahových kategorií: Je pravda, že „Latin had no grammatical category which corresponded to the French articles, so that nothing has been renovated by these“ (Lehmann 2002: 18), neboť latina měla pouze odpovídající lexikální kategorii; vyvstává však otázka, jak vlastně rozlišit lexikální kategorii, jako jsou latinská demonstrativní zájmena, od gramatické, jako je francouzský člen. Pokud by se taková otázka nezdála relevantní či důležitá, nebylo by ani jasné, o čem se hovoří a proč, když se mluví o lexikálních a gramatických kategoriích.

Potřebu obsahového spojovacího článku mezi různě gramatikalizovanými znaky tematizuje také Lehmann (2002: 111f., 150), když hovoří o požadavku funkční podobnosti mezi porovnávanými znaky nebo o jejich společném funkčním základu. Je třeba dodat, že to platí jak při srovnávání znaků jednoho jazyka z hlediska gramatikalizace uvnitř jazyka, tak při mezijazykovém srovnávání.

3.2. Obecně také platí, že srovnávat lze dvěma způsoby (srov. Vykypěl 2005: 195, 286): buď na základě mimojazykové axiomatické soustavy, Hjelmslevovy substance, nebo na základě vnitrojazykové axiomatické soustavy, tj. obecné, „panchronické“ teorie. Obecná teorie, která v případě gramatikalizace vystupuje jako potřebný výchozí bod, je teorií obsahu. Lze to vyjádřit také tak, že teorie gramatikalizace, koncepce náležející do druhé z výše (§ 2) uvedených skupin, předpokládá jednu z teorií gramatičnosti z první z obou výše uvedených skupin. Touto předpokládanou teorií může být Sgallův funkčně-generativní popis s jeho tektogramatickou rovinou, Mathesiova funkční lingvistika se svými dvěma akty nebo Hjelmslevova teorie jazyka s jeho plánem obsahu.

Potřebu obecné teorie obsahu lze ukázat na několika příkladech.

3.2.1. Lze se například domnívat, že jasnost vztahů uvnitř kategorie, která se vyskytuje v gramatikalizačním parametru paradigmatickosti (Lehmann 2002: 118), v zásadě závisí na jasnosti jejího popisu (abychom znovu citovali z Hjelmslevova breviáře: „if a thing looks complicated, it is chiefly because it is looked upon in a complicated way“; Hjelmslev 1973: 120). Podobné je to s homogenitou kategorie jako „a certain amount of similarity among its members and of regularity in their differences“ (Lehmann 2002: 120): například s Hjelmslevem (1959: 157) lze nalézt jasné základní významy i tam, kde se tradičně žádné nespatřují³.

³ Pojmem základního významu se mimochodem dotýkáme i jiného problému. Rozdíl mezi základním významem a celkovým významem lze jistě (podle Lehmanna 2002: 114) vykládat jako rozdíl mezi dvěma označeními a chápat metaforicky:

128 |

B O H U M I L V Y K Y P Ě L

3.2.2. Jiným bodem je paradigmatická variabilita (Lehmann 2002: § 4.2.3.): Čím více je prvek gramatikalizován, tím méně závisí svoboda volby mezi členy kategorie na pojmenovacím záměru mluvčího. To však nelze bez dalšího předpokládat. Především je třeba bezpodmínečně rozlišovat dva druhy vztahů: vztahy mezi kategoriemi a vztahy mezi prvky. Jak již ukázal Hjelmslev, například mezi kategorií čísla a kategorií pádu může existovat interdependence, jednotlivé členy kategorie čísla a kategorie pádu však lze navzájem volně kombinovat (srov. Vykypěl 2005: 69f.). Z hlediska jazykové stavby (jazykové struktury) lze předpokládat, že vztahy regulované v různé míře (obligatorní) existují pouze mezi kategoriemi, zatímco regulace kombinací mezi prvky z různých kategorií patří k užívání jazyka. Užívání jazyka může některé z těchto kombinací prvků činit více či méně obligatorními a jiné vylučovat. Z hlediska jazykové stavby je to však založeno na vlastnostech prvků určených vnitřní strukturou příslušných kategorií nebo – pokud se tyto vlastnosti projevují – na jejich sémantice (v plánu obsahu). Jevy jako rekce nebo valence tedy spočívají v tom, že jeden obsahový prvek je „vyžadován“ jiným; toto „vyžadování“ jako vztah mezi prvky (nikoli mezi kategoriemi) však lze považovat za dané konvencí užívání jazyka: spojení mezi obsahovými prvky, která neodpovídají požadavkům rekce či valence, se pokládají za „nesmyslná“, tj. za taková, která netvoří ani nemohou tvořit smysl, část (aktuálního) světa (jazykové prvky a jejich různé kombinace utvářejí svět jako smysl různými způsoby)⁴.

O latinské předložce ad se tvrdí: „Ad can only have a complement in the accusative. While this would be expectable on semantic grounds in sentence as E72.a [Caesar legatos ad Hannibalem misit], it would be inappropriate in b [Caesar ad Cannas pugnam commisit] if the case of an NP dependent on a preposition had an independent semantic function“ (Lehmann 2002: 82). Kombinaci mezi ad a akuzativem ve druhé větě však lze považovat za „inappropriate“ pouze z hlediska konvencí jiného jazyka, v němž je spojení mezi ekvivalentem ad z první věty a ekvivalentem akuzativu z druhé věty pokládáno za „nesmyslné“. (Protějškem toho jsou mimochodem v plánu výrazu takzvané „neobvyklé“ kombinace fonémů: neobvyklé jsou většinou z hlediska jiného fonologického systému.)⁵

Základní význam je o něco konkrétnější (základní), celkový význam o něco abstraktnější (celkový). Nemělo by se však snad zapomínat ani na to, že tyto pojmy náležejí do dvou různých teoretických systémů, totiž do systému Hjelmslevova a Jakobsonova, a proto je vlastně nelze přímo srovnávat (srov. Vykypěl 2005: 223–225).

4 K sémantické definici jevu rekce srov. – z jiného hlediska – také Isačenko (1948).

5 Zde lze spatřovat styčný bod mezi „americkou“ a „evropskou“ gramatičností. „Americká“ gramatičnost odpovídá přibližně správnosti jazykových konstrukcí. Tuto správnost lze srovnat s běžností určitého druhu

GEDANKEN ZUR GRAMMATIKALISIERUNG

3.2.3. Zdá se, že se zde setkáváme s ozvěnou Jespersenovy squinting grammar. Podobný dojem vzniká i na jiných místech. Spojení inter a facere in interficere má údajně vést k neregulárnímu významu, totiž „zabít“ (Lehmann 2002: 88). Význam je však neregulární (nebo „nesmyslný“) spíše jen z hlediska jiné jazykové konvence, v níž spojení přibližných ekvivalentů inter a facere netvoří smysl: například neexistuje německé slovo zwischenmachen. interficere by se však mohlo jevit jako méně neregulární například z hlediska češtiny, v níž existuje sloveso oddělat „interficere“, které se tvoří pomocí od „pryč“, tedy také předložky, a dělat „facere“. Podobně není jasné, proč například takzvaná sériová slovesa tvoří komplexní lexikální jednotky, které mohou být nespojité, jako např. efické dá dí ve větě dá ìkwá dí! „přines nůž!“ (Lehmann 2002: 94). Doufejme, že ne proto, že dá dí lze do angličtiny přeložit jediným slovesem⁶. V polysyntetických jazycích se snad nerozlišuje relační jméno a tranzitivní sloveso tak, že by se první do západoevropského jazyka překládalo podstatným jménem a druhé slovesem (Lehmann 2002: 95).

3.2.4. Uvedená potenciální nepravidelnost údajně představuje charakteristický rys tvoření slov v porovnání s gramatikou. Dalším takovým rysem má být skutečnost, že slovotvorné prvky se nepřipojují ke všem lexémům, nýbrž vykazují různé stupně produktivity a spojují se s různými lexémy s různými výsledky (Lehmann 2002: 89). Posledně uvedené je zjevně jiným aspektem nepravidelnosti: lexikální význam nelze – alespoň z určitého hlediska – na základě slovotvorného významu nebo slovotvorné struktury předvídat, případně jej lze předvídat jen obtížně. Lze ovšem poznamenat, že k tomu může docházet také u některých prvků, které se obvykle považují za gramatické (srov. např. starořecké rody sloves!).

První uvedené (různé stupně produktivity) představuje opět případ neutralizace. Otázku obligatornosti prvku, která je v nepřímém vztahu k míře jeho paradigmatické variability a zároveň v přímém vztahu k míře jeho integrace do paradigmatu, lze obecně korelovat s otázkou neutralizace. Skutečnost, že čím nižší je míra kontextových omezení výskytu prvku, tím je prvek gramatickější (srov. Lehmann 2002: 10n., 125n.), znamená, že prvek je gramatický do té míry, do jaké nevstupuje do syntagmatických spojení, která vyvolávají jeho synkretismus s jiným prvkem téže kategorie (k pojmu

a způsobu utváření světa lze srovnat a tato správnost se zdá být nejlépe rozpoznatelná nebo nejnápadnější právě u prvků, které jsou gramatické v „evropském“ smyslu. Lze snad tvrdit, že oba přístupy nahlížejí přibližně na totéž, avšak z různých hledisek: „americký“ z operačního hlediska (zjišťování vztahů v jazykovém systému, a to zjišťováním možných kombinací prvků), „evropský“ z hlediska formálního (definování prvků).

⁶ Vgl. auch Haspelmath (1998: 332) zu Lehmann: „The main reason why [japanisch – B.V.] ue-ni […] is taken as one constituent seems to be that semantically it corresponds to the single constituent on in English.“

129

130 |

BOHUMIL VYKPĚL

der Neutralisation im Inhaltsplan vgl. auch Trnka 1982: 149–155, 311–314, 330–332, 336–339, 356–360).

V tomto kontextu lze ovšem rozlišit několik druhů neutralizace. Tradiční neutralizací je ta, která je vyvolána syntagmatickým spojením mezi dvěma gramatickými kategoriemi a vede k neutralizaci opozice mezi dvěma či více členy jedné z těchto kategorií (např. neutralizace pádů v plurálu). Za neutralizaci však lze považovat také úplný synkretismus mezi členy obsahové kategorie, který je vyvolán syntagmatickým spojením obsahové kategorie s lexémem nebo lexikální kategorií a vyjadřuje se nulou. Kategorie, jichž se taková neutralizace týká, se obvykle nazývají slovotvornými. Právě kvůli nulovému vyjádření je však obtížné odlišit neutralizaci od absence obsahové kategorie (lze zde také v distribucionalistickém duchu hovořit o defektní distribuci). Jiný druh neutralizace je rovněž založen na syntagmatickém spojení obsahové kategorie s lexémem nebo lexikální kategorií, synkretismus se však nevyjadřuje nulou. Týká se to například čísla u osobních jmen. Spojení osobního jména s plurálem však lze také považovat za „nesmyslné“ spojení a takové spojení – podobně jako „nesprávnou klasifikaci“ slova pomocí klasifikátorů, kterou probírá Lehmann (2002: 54) – lze využít „for jocular or derogatory effects“, neboť mluvčí má vždy svobodu volby mezi členy obligatorní kategorie. Obligatornost kategorie znamená obligatornost právě této kategorie, nikoli jejích členů.

Pokud jde o úlohu slovotvorných prvků v gramatikalizaci (která se zdá být zpochybňována; srov. Lehmann 2002: 89n.), je třeba poznamenat, že si lze snadno představit, že se slovotvorné formanty začlení do jednotného paradigmatu, a tím se gramatikalizují. Na příkladu řečtiny a latiny to s obecnými implikacemi ukázala Helena Kurzová (1993). Hovoří o paradigmatizaci slovotvorných prvků, tj. o jejich integraci do paradigmatu. (Obecně k rozdílu mezi tvořením slov a gramatikou a k potenciálnímu přechodu jednoho v druhé srov. také Dokulil 1968, 1994.)

3.2.5. Problém rozlišování mezi tvořením slov a gramatikou je vlastně problémem paradigmatické definice slova: Kdy jde pouze o jinou formu jediného slova a kdy už o nové slovo? Nebo jinými slovy, kdy tvoří soubor paradigmaticky spojených výrazových forem jeden celek, jedno slovo, a kdy naopak dva či více takových celků? Řešení je ve skutečnosti snadné: implicitně se zde stanoví podmínka, že se v příslušném souboru nesmí opakovat řada znaků s určitými – gramatickými – obsahovými prvky, má-li být tento soubor považován za jediné slovo. Rozlišení mezi tvořením slov a gramatikou tedy zjevně předpokládá již existující definici gramatických prvků v plánu obsahu.

3.2.6. Strukturální obligatornost by tedy podle výše uvedeného (§§ 3.2.2., 3.2.4.) představovala vzájemnou závislost mezi kategoriemi. Skutečný problém, který

GEDANKEN ZUR GRAMMATIKALISIERUNG | 131

zde však vzniká (naznačená) operační otázka, jak v případě nulového tlaku rozlišit mezi nulovým formantem jednoho členu a absencí kategorie. Zde se dostáváme k obecné otázce jazykového popisu neboli popisu obsahu, který není založen na výrazu.

Další obecný problém, který souvisí s tím předchozím, se ukazuje v pojmu „structural scope“, syntagmatické váhy (Lehmann 2002: § 4.3.1.), a sice v otázce, na čem má být založen popis obsahového plánu: máme vycházet z analýzy znaků, nebo z analýzy vztahů mezi obsahovými prvky (významy)? Parametr syntagmatické váhy vychází z rozsahu jednotky, kterou gramatický prvek determinuje nebo se podílí na jejím vytváření. Není však hned jasné, jak zjistit, co je daným gramatickým prvkem determinováno. Máme vyjít z výstavby znaku ve větě a sledovat, kde, u kterého znaku, stojí znak, jímž je příslušný prvek vyjádřen? Anebo máme vycházet z čistého obsahového plánu či (Sgallovy) roviny větného významu a nepřikládat znakům rozhodující úlohu? Například znak pro číslo často stojí u znaku pro slovesné lexéma, nedeterminuje však slovesné lexéma, nýbrž slovesnou osobu (z hlediska její konzistence). Podobně Hjelmslev (1959: 156, 165–191) známým způsobem tvrdil a (na příkladu tzv. nominální věty) podrobně dokazoval, že tzv. slovesné gramatické obsahové prvky vždy determinují celou větu, i když jsou většinou vyjádřeny znaky, které jsou těsněji či volněji spojeny se znakem pro slovesná lexéma.

Opačný případ představují konstrukce jako anglické all good old men’s works. Hjelmslev (1959: 199–210) zde považuje všechny čtyři „lexikální“ obsahové prvky, vyjádřené formami výrazu all, good, old a men, za determinované „gramatickou“ obsahovou kategorií pádu. Rozdíl spočívá pouze v tom, že u all, good a old nastává synkretismus všech členů pádové kategorie a ten je vyjádřen pozicí příslušných lexikálních znaků, „pevným slovosledem“ (tj. segmentální nulou), zatímco u men je genitiv, vyjádřený znakem -s. Anglická konstrukce je tedy z hlediska obsahového plánu interpretována stejně jako její latinský ekvivalent opera virorum omnium bonorum veterum, v němž se uplatňuje tzv. kongruence (srov. také níže § 3.3.2.). Apozičním postavením znaku, který obsahuje „lexikální“, determinovaný obsahový prvek, a kongruencí jako opakováním znaku, který obsahuje „gramatický“, determinující obsahový prvek, se vyjadřuje totéž: vztah závislosti mezi obsahovými prvky, který sám lze považovat za obsahový prvek.

Dva jevy, které se na rovině znaků liší, kongruence a apozice, jsou v obsahovém plánu interpretovány stejně, totiž jako určitý druh vztahu závislosti. V případě kongruence a apozice se tedy shodují i Sgall a Hjelmslev (srov. Vykypěl 2005: 236–239): jevy, které se na jedné úrovni, na morfematické rovině, resp. v aspektu znaku jazykového užívání liší (jsou vyjadřovány různě), interpretují na tektogramatické rovině, resp. v obsahovém plánu jazykové stavby stejně (kde Hjelmslev závislé opakované

132 |

BOHUMIL VYKYPĚL

obsahové prvky, resp. synkretismy členů obsahových kategorií chápe jako funktory tektogramatické roviny).

Hjelmslev však jde ještě dál a tvrdí, že u all, good a old ve zmíněné anglické konstrukci dochází také k synkretismu všech členů obsahové kategorie rodu a kategorie čísla (a že jsou rovněž vyjádřeny „pevným slovosledem“). Synkretismus čísel je pak u men rozlišen a plurál je v tomto případě vyjádřen introflexí, zatímco synkretismus rodů se v angličtině rozlišuje pouze ve spojení s osobními zájmeny třetí osoby, což ostatně právě zdůvodňuje postulování obsahové kategorie rodu v angličtině, neboť jinak by se úplný synkretismus rovnal absenci kategorie.

Nechci tvrdit, že tyto konkrétní výklady angličtiny jsou bez dalšího přijatelné; chci pouze v náčrtu ukázat, že parametry gramatikalizace nelze z určitého jiného hlediska považovat za výpovědné pro jazykový popis.

3.2.7. Příklad rozlišení synkretismu rodů ve spojení s osobními zájmeny třetí osoby v angličtině mimochodem ukazuje ještě něco jiného: jeden a tentýž obsahový prvek téhož obsahového systému může být v různých spojeních vyjádřen různě. V angličtině se tedy „nominativ“ (subjektiv) a „akuzativ“ (objektiv) ve spojení s tzv. substantivy vyjadřují „pevným slovosledem“, zatímco ve spojení s osobními zájmeny introflexí nebo supletivismem. Řekli bychom, že příslušné výrazy jsou různě silně gramatikalizovány. Mohou však být znaky se stejným obsahovým prvkem gramatikalizovány různě? A jde zde vlastně o tentýž obsahový prvek?

3.2.8. Jiný aspekt otázky (položené výše v § 3.2.6.), jak má být vystavěna analýza obsahu, představuje míra relevance formantů (signifiants) popisovaných obsahových prvků. Nabízí se například otázka, proč mají být latinské předložky causā a gratiā ablativy od causa a gratia (Lehmann 2002: 70). Identifikace obsahových prvků obsažených v předložkách s ablativy se provádí implicitně na základě totožnosti jejich formantů.

Na témže místě je zároveň uvedeno kritérium pro rozlišení mezi tvarem substantiva a předložkou: stane-li se tvar substantiva předložkou, nelze jej již rozšířit atributem. Lze nejprve poznamenat, že to předpokládá změnu postavení příslušného obsahového prvku ve struktuře obsahového plánu, a také negradovaný protiklad mezi lexikálními a gramatickými prvky v obsahu (srov. výše § 3.1. a dále níže § 3.4.): změna spočívá v tom, že prvek nyní může determinovat, ale již nemůže být determinován, anebo že může být dependentní, ale nikoli independentní; tj. stává se konvertovaným morfémem podle Hjelmsleva (1959: 192–198). K konvertovaným morfémům řadí Hjelmslev kromě předložek například také osobní zájmena, a tím se dostávám k druhé věci, kterou chci říci. Osobní zájmena stejně jako předložky představují gramatické obsahové prvky neboli Hjelmslevovy morfémy, v tomto případě konvertované morfémy, a dovolují

GEDANKEN ZUR GRAMMATIKALISIERUNG

133

obvykle proto nelze rozvíjet atributem. V neobvyklých případech je však atributem rozvíjet lze: das ewige Ich nebo das ewige Vor (o jehož sémantiku se například někteří lingvisté věčně přou). Jsou Ich a ich a Vor a vor totéž, mají-li tentýž formant, jako tomu bylo u předložek a ablativů causā a gratiā? (Obecně k otázce identifikace obsahových prvků srov. Vykypěl 2005: 87–90, 133–135, 344–346, 349–353.)

3.2.9. Celou kapitolu 3 Lehmannovy práce (2002) lze konečně chápat jako soubor příkladů toho, které části obsahového plánu je třeba sledovat s ohledem na stavbu znaků, do nichž vstupují. Najdeme zde tradiční gramatické obsahové prvky, jako jsou modus (o.c., § 3.1.3.), tempus a vid (o.c., § 3.1.4.), diateze (o.c., § 3.1.5.), člen a osoba (o.c., §§ 3.2.1., 3.2.2.2.), číslo (o.c., §§ 3.3.1.1.-2.) nebo pád (o.c., § 3.4.), ale také méně tradiční, jako jsou důraz a negace (o.c., §§ 3.1.5., 3.2.2.3.). K vymezení „gramatických“ obsahových prvků v rámci Hjelmslevovy koncepce srov. Hjelmslev (1959: 152–164) a Diderichsen (1966: 148–168); k výčtu funkcí a gramatémů tektogramatické roviny funkčně-generativního popisu Sgalla srov. Sgall, Hajičová, Panevová (1986: 154–174) a Panevová (1994)⁷.

Obecně však platí, že se nenabízejí příliš přísná ani jasná kritéria pro vymezení určitých domén, v nichž dochází ke gramatikalizaci. Je však třeba připustit, že totéž platí i pro definice komponent tektogramatické roviny, kde se setkáváme spíše s prostými výčty prvků. Tím se mimochodem vracíme k otázce definice gramatických prvků na rozdíl od lexikálních, případně k definici oblasti gramatických prvků na rozdíl od oblasti prvků lexikálních (§§ 2.2., 3.1.). Lze také položit otázku, zda se každý lexikální prvek může stát gramatickým nebo zda může být zasažen gramatikalizací. Na jedné straně se zdá, že tomu tak není, neboť osud kategorie je „largely predetermined“, známe-li její význam a syntaktickou funkci (Lehmann 2002: 22). To by znamenalo, že některé kategorie mají ke gramatikalizaci větší sklon než jiné. Vedle toho se však (a.a.O.) tvrdí, že gramatikalizace je všudypřítomná a není specifická pro určitou oblast jazyka.

3.2.10. I přes tyto problémy mi budiž dovoleno připojit ještě několik poznámek k doménám gramatikalizace.

Interessant ist der Fall der Kopula (Lehmann 2002: § 3.1.2.). Die Kopula sei „a word which turns a nominal into a predicate“ (Lehmann 2002: 23). Diese Funktion muss indessen nicht unbedingt ein Wort erfüllen, wie die türkischen prädikativen Suffixe zeigen, und sie kann sogar durch die feste Wortfolge ausgedrückt werden, wie wiederum die rei-

⁷ V této souvislosti ještě volně poznamenejme, že rozlišení mezi relačními a absolutními gramatickými prvky (Lehmann 2002: 115) lze srovnat s rozlišením v rámci Mathesiovy teorie mezi prvky sloužícími primárně syntaktickému aktu (pád, osoba) a těmi, které slouží primárně aktu onomatologickému (číslo, tempus). Prvky jako člen přitom mohou sloužit primárně oběma aktům (srov. generický význam členu a jeho roli v tzv. funkční perspektivě větné).

134 |

B O H U M I L V Y K Y P Ě L

…ných nominálních větách toho typu, jaký se například vyskytuje v maďarštině (srov. k tomu také Giger, Vykypěl 2001: 72n.). To tedy na jedné straně znamená, že kopulu lze chápat také jako obsahový prvek, a to jako prvek z kategorie Hjelmslevových extensen, tj. zhruba slovesných „gramatických“ obsahových prvků; na druhé straně to znamená, že výraz této funkce může být různý, například v závislosti na tom, který jazykový typ v daném jazyce převažuje. Důležité je, že výchozím bodem musí být definice této funkce kopuly nebo tohoto obsahového prvku kopuly, z níž teprve lze vycházet při pozorování znaků, do nichž vstupuje, z hlediska jejich gramatikalizace či typologické odlišnosti.

Noch interessanter scheint die Nominalisierung und Attribution (Lehmann 2002: §§ 3.3.2.–3.; vgl. auch Lehmann Ms.a: §§ 5.–6.). Über die mögliche Interpretation der Attribution und der damit eventuell verbundenen Kongruenz war schon oben (§ 3.2.6.) die Rede und vgl. noch unten (§ 3.3.2.). Was die sog. Nominalisierung angeht, so lässt sich aus der Hjelmslevschen Perspektive behaupten, dass in der Erscheinung dieser Dependenz zwischen zwei oder mehreren „verbalen Konzepten“ ein Inhaltselement namens Konnektiv auftritt, welches eben diese zwei Konzepte als komplexe Inhaltselemente oder Komplexe von Inhaltselementen verbindet (vgl. Hjelmslev 1959: 165–191, Vykypěl 2005: 76f., 232f.). Der Ausdruck dieses Inhaltselementes kann verschieden sein. 1° Es kann sich nur um die „feste Wortfolge“ handeln, d.h. eine bestimmte Aneinanderreihung von „Haupt-“ und „Nebensätzen“, aus der dann die gegenseitige Beziehung der Sätze (d.h. die Tatsache, welcher von welchem dependent ist) hervorgeht. 2° Es kann ein für diese Funktion nichtspezialisiertes Wort auftreten, welches in anderen Kontexten eine lexikalische Funktion erfüllt. 3° Es kann ein für diese Funktion spezialisiertes Wort auftreten. 4° Schließlich kann auch ein Affix auftreten. 1° kommt beispielsweise im Chinesischen vor, in dem die Temporal- und Konditionalnebensätze vor dem Hauptsatz stehen wie allgemein das Determinans vor dem Determinatum, die Objektnebensätze dagegen nach dem Hauptsatz wie allgemein das Objekt nach dem Subjekt und Prädikat, ohne dass in beiden Fällen der Nebensatz durch ein Zeichen bestimmt zu werden braucht. 2° kommt beispielsweise im Vietnamesischen vor, in dem Finalnebensätze durch die Wörter để oder cho determiniert werden, welche auch ‘lassen, stellen’ resp. ‘geben’ bedeuten können. 3° ist der Fall der anständigen Konjunktionen und 4° begegnet man etwa bei allen sog. Partizipien, Infinitiven, Gerundien etc. 1° und 2° lässt sich im Rahmen der Prager Typologie als polysynthetisch, 3° als isolativ und 4° als agglutinativ bewerten. Für den flektierenden Sprachtyp würde man mit dem Ausdruck durch eine Endung rechnen, Skalička (1979: 173–179) behauptet jedoch, der flektierende Typ löse das Problem des zweiten Verbs (welches dem Problem der Nominalisierung entspricht) durch reich entwickelte Nebensätze. An einer anderen Stelle haben wir, Markus Giger und ich, nichtsdestotrotz zu zeigen versucht, dass diese Behauptung – wie andere sog. syntaktische Eigenschaften im Rahmen von Skaličkas Typologie – nicht problemlos ist (vgl. Giger, Vykypěl 2001: 72–79).

V každém případě zde opět vidíme (jako v případě kopuly), že stupně gramatikalizace lze přibližně korelovat s typy pražské typologie. Tím se však již dostávám k tématu následujícího oddílu.

GEDANKEN ZUR GRAMMATIKALISIERUNG

135

POZNÁMKA: Ještě předtím si však při této příležitosti dovoluji připojit krátkou typologickou odbočku.

Jakmile závislost „vět“ získá více či méně diskrétní výraz, může se „pevný slovosled“ (pořadí morfů) uvolnit pro vyjádření aktuálního členění (funkční perspektivy větné). Totéž platí i pro větné členy samotné. Lze uvést řadu příkladů. Je-li čínská příčinná vedlejší věta určena výrazem yīnwèi „protože“, může stát také za větou hlavní, zvláště není-li tématem. V indonéštině musí slovo plnící funkci nepřímého předmětu stát za slovesem a před přímým předmětem; je-li však určeno předložkou, může stát také za přímým předmětem. Podobně je známo, že tomu tak je u nepřímého předmětu i v angličtině. Z angličtiny pochází příklad Sgalla (1988: 465): Mary moved from Chicago to Philadelphia vs. Mary moved to Philadelphia from Chicago. Tyto jevy lze chápat jako příležitost k úvahám o typologickém hodnocení vyjádření aktuálního členění (funkční perspektivy větné).

Jak bylo uvedeno výše (§ 2.1.), řadí Sgall aktuální větné členění spolu s funktory a gramatémy ke gramatické části tektogramatické roviny, jejíž výraz je tudíž postulován jako dominanta neboli základní vlastnost pěti jazykových typů. Zde však narážíme na určité nejasnosti⁸. Vyjádření prostřednictvím obměny lexikálních morfů, tj. koncovkami, je například dominantou flektivního typu, aktuální členění se však vyjadřuje pořadím lexikálních morfů, které se naproti tomu pokládá za dominantu polysyntetického typu. Výše uvedené příklady z čínštiny, indonéštiny a angličtiny by znamenaly, že v případě vyjádření funktorů nebo gramatémů (zde pádových a spojovacích funkcí) pořadím morfů musí být aktuální členění vyjádřeno jinak, například intonací nebo určitými konstrukcemi; jsou-li však funktory nebo gramatémy vyjádřeny vlastními morfy, pak se aktuální členění vyjadřuje pořadím morfů. Lze předpokládat, že mezi vyjádřením funktorů a gramatémů („vlastní gramatiky“) na jedné straně a vyjádřením aktuálního členění na straně druhé existuje určitý kompenzační vztah⁹. Nabízí se však otázka, zda tato kompenzace patří ke konstruktu jazykových typů, nebo zda je záležitostí jednotlivých jazyků, které jsou v pražské typologii, jak známo, chápány jako hierarchizované kombinace vlastností různých typů. Lze zde například odkázat na slavnou japonskou topikalizační příponu -wa, která se vyskytuje v (údajně) dominantně aglutinační japonštině: zde tedy máme stejné řešení (v tomto případě aglutinační) v oblasti gramatémů a funktorů a…

⁸ Zur aktuellen Gliederung vom typologischen Gesichtspunkt aus vgl. auch Sgall (1982) und Sgall, Hajčová, Panevová (1986: 241–244).

⁹ K pojmu kompenzace při vyvozování vlastností jazykových typů srov. Skalička (1966: 27).

136 |

BOHUMIL VYKYPĚL

…ní aktuálního členění. Naopak by se mohlo zdát, že vyjádření aktuálního členění pořadím morfů v dominantně flektivních jazycích představuje rys polysyntetického typu. Znovu se tak dostáváme ke dvojí teoretické nejistotě pražské typologie: Jak vlastně typy konstruovat a jak určit typologickou dominantu jazyka? (Srov. také Vykypěl 2005: 197–203.) Možné řešení druhé otázky nabízí hierarchizace jazykového systému podle relevance pro stanovení typologické dominanty jednotlivého jazyka: Nejdůležitější by například bylo vyjadřování funktorů a gramatém, případně vyjadřování nejprve funktorů a poté gramatém; následovalo by vyjadřování aktuálního členění; dále by přišly oblasti pojmenování (tvoření slov), sémantiky, syntaxe a také fonologie.

3.3. Teorie gramatikalizace, tj. určité hodnocení některých znaků, se tedy rozpadá na dvě části. Svým „obsahovým aspektem“ koresponduje s teorií obsahu (srov. výše § 3.2.). Svým „znakovým aspektem“ ji lze zase srovnávat s Hjelmslevovým popisem jazykového užívání (a to jak z hlediska substance, tak znaku; srov. výše § 3.1.), s Mathesiovou morfologií nebo s popisem morfematické roviny u Sgalla. Nejbezprostředněji ji však lze srovnat s pražskou typologií, kterou lze ostatně také chápat jako popis typů Hjelmslevova jazykového užívání, Mathesiovy morfologie nebo spojení tektogramatické a morfematické roviny u Sgalla.

Nejprve lze uvést dvě obecné vlastnosti společné gramatikalizaci a pražské typologii (na něž upozornil Markus Giger). Předběžně a přibližně ztotožníme-li jednotlivé fáze gramatikalizace s pražskými typy, vyplývají z toho dvě věci: skutečnost, že se v jednom a témže jazyce vyskytují znaky různě silně gramatikalizované, odpovídá pražské tezi o jednotlivém jazyce jako kombinaci vlastností několika jazykových typů; a skutečnost, že parametry gramatikalizace mají u jednotlivých znaků různou míru, odpovídá tomu, že vlastnosti několika jazykových typů lze kombinovat také v rámci jediného znaku.

Lze uvést také konkrétní příklady korelace mezi fázemi gramatikalizace a pražskými jazykovými typy. Shod je mnoho (srov. také Sgall 1992a: 205f., 1993a: 323, 1999: 31; Giger 2002: 46), omezím se však jen na některé z nich¹⁰.

3.3.1. Například vysoce gramatikalizované pády (Lehmann 2002: 76f.) vykazují rysy flektivního typu: formanty kumulují několik funkcí, jsou kratší, vstupují do kongruence, splývají a provází je alternace kmene.

¹⁰K typologii (ovšem převážně k její předstrukturalistické předchůdkyni pražské typologie) z hlediska teorie gramatikalizace srov. Lehmann (1985; 1986; 1987).

GEDANKEN ZUR GRAMMATIKALISIERUNG | 137

Snad nejnápadnější je korelace v oblasti syntagmatické koheze, tedy vázanosti (Lehmann 2002: § 4.3.2.). Stupně fúze mezi lexikálním kmenem a gramatickým prvkem (s. 132) přesně odpovídají stupňům pražské typologie; neostrá hranice mezi morfémy a kumulace funkcí v morfémech jakožto rysy vysoké gramatikalizace (s. 137) odpovídají vlastnostem flektivního typu. 3.3.2. V oddílu o vázanosti se pojednává také o koordinačních syntagmatech (Lehmann 2002: 133f., 135f.). V koordinačních syntagmatech se vyskytují obsahové prvky, které jsou vůči sobě navzájem rovnocenné. Pokud je determinuje jiný obsahový prvek, lze jej vyjádřit buď opakovaně u každého z jím determinovaných obsahových prvků, nebo pouze jednou. První způsob vyjadřování se považuje za rys vyšší gramatikalizace determinujícího znaku. Opakování znaku představuje také podstatu tzv. kongruence (srov. Skalička 1937): opakováním znaku, který obsahuje určitý obsahový prvek, se vyjadřuje závislost jednoho lexikálního obsahového prvku na jiném. Kongruence jako vyjádření takového vztahu závislosti se vyskytuje ve flektivním (nebo introflektivním) typu, zatímco v ostatních typech se vztah vyjadřuje apozicí, tj. pevným slovosledem. Kromě toho, co již bylo uvedeno výše (§ 3.2.6.), totiž že dva jevy, které se na rovině znaků liší — kongruence a apozice — mohou být v plánu obsahu interpretovány stejně, zde vidíme, že vyjádření daného obsahového vztahu je relevantní jak pro typologii, tak pro gramatikalizaci: kongruence a opakování znaku jsou flektivní a více gramatikalizované, apozice a neopakování znaku jsou neflektivní a méně gramatikalizované. Opět vidíme vývoj k flektivnímu typu jako posilování gramatikalizace.

3.3.3. Pojednávané jevy (§§ 3.2.6., 3.2.10., 3.3.2.), totiž atribuci, predikaci, nominalizaci nebo kongruenci, lze popsat jako určité syntagmatické vztahy v plánu obsahu či jako odrazy těchto vztahů, případně jako obsahové prvky, jimiž se tyto vztahy vytvářejí. „Lexikální“ obsahové prvky, které se takto navzájem propojují, tvoří různé skupiny podle toho, do jakých syntagmatických vztahů vstupují (nebo kterými „gramatickými“ obsahovými prvky jsou determinovány). Tyto skupiny se tradičně nazývají slovní druhy¹¹ a mohou být různě výrazné a různě odlišené ve vyjadřování¹². Silná diferenciace

¹¹ Zum Begriff der Wortarten vgl. Trnka (1982: 315, 327f.) (vgl. auch die inspirierenden Bemerkungen beim frühen Hjelmslev 1928: Kap. V).

¹²Při tomto rozlišování jde o odlišnost či shodu ve vyjadřování příslušných gramatických a lexikálních obsahových prvků. Například v čínštině a vietnamštině se „substantiva“ na jedné straně a „slovesa“ a „adjektiva“ na straně druhé rozlišují tím, že první na rozdíl od druhých stojí v predikátu s kopulou, tj. první skupina na rozdíl od druhé vyžaduje výslovné vyjádření funkce kopuly, a existuje tedy rozdíl ve vyjádření gramatického obsahového prvku „kopula“; jiné rozdíly se však téměř nevyskytují a také „slovesa“ a

138 |

BOHUMIL VYKYPĚL

Slovní druhy jsou v pražské typologii pokládány za jednu z vlastností flektivního typu, zatímco v ostatních jazykových typech se slovní druhy rozlišují méně výrazně (srov. např. Skalička 1979: 87, 117, 190, 201, 336, 338–341). Vysokou míru rozlišování slovních druhů, která se připisuje flektivnímu typu, nacházíme v teorii gramatikalizace jako odraz vysoké míry gramatikalizace: čím jasněji jsou slovní druhy rozlišeny, tím více jsou gramatikalizovány (srov. Lehmann Ms.a).

3.3.4. Kromě homogenity paradigmatu (srov. § 3.2.1.) se jako další rys vysokého stupně gramatikalizace předpokládá také vlastnost opačná, totiž alomorfie (a supletivismus) (Lehmann 2002: 122). To se může zdát poněkud překvapivé, neboť homogenita představuje pravidelnost, zatímco alomorfie nepravidelnost; vysvětlení však nabízí korelace mezi vysokými stupni gramatikalizace a flektivním typem a také stav ve starých indoevropských jazycích.

3.3.5. Dalším příkladem podobnosti nejvyšších stupňů gramatikalizace se stavem ve starých indoevropských jazycích může být vrchol gramatikalizace čísla (Lehmann 2002: 52): Počet členů kategorie se redukuje, číselné formanty se stávají obligatorními a splývají, vzniká kongruence v čísle, původně sémanticky odlišné formanty se mění v alomorfy a objevuje se také supletivismus kmenů. To vše jsou rovněž vlastnosti flektivního typu. Podobný popis plně gramatikalizované kategorie čísla, který se „náhodou“ shoduje se stavem ve starých indoevropských jazycích, najdeme u Erharta (1970: 69f.).

3.3.6. Jemnější a zajímavý příklad představuje případ tzv. pevného slovosledu. V posledním oddílu své poutavé knihy řeší Lehmann (2002: § 4.4.4.) poslední zajímavou otázku, totiž že se tzv. pevný slovosled může vyskytovat jak na začátku, tak na konci gramatikalizace. Z hlediska pražské typologie bych k tomu rád poznamenal asi toto:

Podobně jako v rámci gramatikalizace se tzv. pevný slovosled vyskytuje na dvou místech také v rámci pražské typologie, a to v polysyntetickém a izolačním typu. Je však třeba zdůraznit, že mezi těmito dvěma pevnými slovosledy existuje podstatný rozdíl. První, polysyntetický pevný slovosled, který stojí na začátku škály gramatikalizace, lze označit za sémantický a srovnat se Skaličkovou implicitní neboli lexikální syntaxí: Skalička (1960b) rozlišuje, jak známo, několik „zvláštních forem syntaxe“ a jednou z nich je implicitní neboli lexikální syntax, v níž jsou vztahy mezi

„Adjektiva“ se nerozlišují. V maďarštině jsou nominální posesivní sufixy a verbální osobní sufixy zčásti stejné a v turečtině je plurálový sufix u substantiv stejný jako u sloves ve třetí osobě; naopak v těchto jazycích může mít táž lexikální nominální výrazová forma jak závislou (tj. adjektivní), tak nezávislou (tj. substantivní) funkci. Časté jsou však i rozdíly v příslušných výrazových formách. Naproti tomu jsou například v jazycích jako čeština nebo litevština většinou odlišné jak výrazové formy závislých substantiv a gramatémů, které je určují, tak formy nezávislých substantiv a jejich gramatémů, takže tzv. adjektiva a tzv. substantiva jsou ve výrazu zřetelně rozlišena.

GEDANKEN ZUR GRAMMATIKALISIERUNG

139

slovy (lexémy nebo znaky) jsou dány samotným významem slov¹³. Vztahy mezi slovy se sice vyjadřují jejich pořadím, pozicí slov v rámci věty, avšak tímto pořadím nejsou určeny, nýbrž právě sémantikou slov. Naproti tomu druhý, izolační pevný slovosled, který stojí na konci škály gramatikalizace, lze označit za „formální“: vztahy mezi slovy jsou vyjádřeny a určeny jejich pořadím.

Rozdíl mezi oběma druhy pevného slovosledu lze formulovat také takto: ve druhém (izolačním) případě mění každá změna pořadí slov také význam věty, tedy vztah mezi slovy. Naproti tomu změna pořadí slov v prvním (polysyntetickém) případě nemusí nutně změnit význam věty ani vztah mezi slovy: jestliže totiž ze sémantiky (významu) samotných slov jasně vyplývá jejich vzájemný vztah v rámci věty, a tedy i význam věty, není nezbytné ponechat jejich pořadí beze změny. To odpovídá Skaličkovu obecnému heslu, že polysyntetický typ se snaží budovat svou gramatiku na sémantice.

Příklady z převážně polysyntetické čínštiny, které dokládají volnost slovosledu, jsou-li vztahy mezi slovy zřejmé na základě jejich významu, uvádí sám Skalička (1946: 400f., 409; zkráceně ve Skalička 1979: 192). Lze k nim připojit příklad z rovněž výrazně polysyntetické vietnamštiny. Ve vietnamštině lze budoucnost děje vyjádřit tak, že příslušný znak časového určení stojí před podmětem nebo za ním, avšak vždy před přísudkem: Chiều hôm nay tôi mua từ điển „Dnes odpoledne si koupím slovník“. Minulost děje se naproti tomu vyjadřuje tím, že znak stojí na konci věty: Tôi mua quyển sách trưa hôm nay „Dnes v poledne jsem si koupil knihu“. Pokud je však časové určení zřejmé z významu slov, tato pravidla znaky nevážou: Chiều hôm qua tôi đi xem chiếu bóng „Včera odpoledne jsem šel do kina“ a Tôi đi xem chiếu bóng chiều hôm qua „Včera odpoledne jsem šel do kina“ (srov. Vũ 1998: 64).

3.3.7. V souvislosti s případem dvojího pevného slovosledu mi dovolte učinit ještě několik dalších poznámek.

Nejvýraznější či nejbanálnější poznámkou je, že zde vidíme poučný příklad Gabelentzovy typologické spirály: začátek a konec — zde tzv. pevný slovosled — jsou si podobné, ale nejsou totožné.

Dále lze konstatovat, že tvrzení, podle něhož izolační pevný slovosled představuje konec gramatikalizace, zřejmě vlastně není teoreticky zdůvodněno, nýbrž spíše empiricky, na základě vývoje západoevropských jazyků po ztrátě flexe (empirické hledisko se zde tedy shoduje s historickým, tj. potenciálně náhodným). Podobně je tomu se ztrátou nebo ma-

¹³ Mimochodem zde zmiňme také další Skaličkovo (1962a) heslo: syntax je antropocentrická (a morfologie nadbytečná), což platí zejména právě pro implicitní neboli lexikální syntax.

140 |

BOHUMIL VYKYPĚL

…maximální redukci gramatických znaků, tj. jejich redukci na nulu, která je považována za nejvyšší stupeň gramatikalizace (např. Lehmann 2002: 12, 57n., 64, 121, 137): Tato redukce (bezprostředně předcházející vzniku izolujícího pevného slovosledu) následovala v západoevropských jazycích po fázi gramatikalizace označované jako předposlední, která odpovídá maximalizaci flektivního typu.

Obecně však není snadné přijmout ani tvrzení, že redukce na nulu představuje konec či maximum gramatikalizace, neboť nic je nic, a nikoli něco, tedy ani konec. Konec gramatikalizace představuje spíše ono „předposlední stadium“ (např. Lehmann 2002: 77), které odpovídá flektivnímu, nebo ještě spíše introflektivnímu typu (srov. Giger, Vykypěl 2001: 79n.).

3.3.8. Lze si položit otázku, co znamená to, co bylo popsáno v §§ 3.3.1–7. Může to také znamenat, že kritéria vyjádření v teorii gramatikalizace vycházejí ze squinting grammar, která pokukuje po flektivní latině a jejích izolujících západoevropských dceřiných jazycích. Řečeno ostřeji: silně gramatikalizované je to, co vypadá přibližně jako to, co latinská gramatika nazývá gramatickým, a ještě více gramatikalizované je to, čím se to stalo v západoevropských jazycích. Tím se vracíme k výše (§ 2.2.) citovaným Hoskovcovým slovům o Erhartovi. Připomeneme-li si, co bylo řečeno výše (§ 3.2.), můžeme dvě tam zmíněné srovnávací axiomatizace — mimojazykovou (tj. v praxi obecnou fonetiku pro plán výrazu a pro plán obsahu metafyziku v tradiční jazykovědě, určitý druh logiky u Chomskyánů nebo tzv. kognitivní lingvistiku v případě nejnovější módy v jazykovědě) a vnitrojazykovou — označit za explicitní srovnávací základnu. Vedle nich může existovat i implicitní, a tedy v Hjelmslevově pojetí apriorní srovnávací a popisná základna, squinting grammar¹⁴.

3.4. Korelace mezi vysokými stupni gramatikalizace a vlastnostmi flektivního typu byla založena především na jevech týkajících se výrazové stránky jazykových znaků (a lze uvést i další). To je ostatně pochopitelné, neboť jádro pražské typologie spočívá v pozorování, jaké formy jsou v jazycích přiřazovány existujícím funkcím. Lehmann (2002: 109n.) však právem zdůrazňuje, že parametry gramatikalizace se týkají obou stránek jazykového znaku, i když je někdy obtížné je rozlišit. Kdyby nyní bylo možné stanovit škálu gramatikalizace také na základě obsahových či sémantických parametrů, nebylo by možné ji korelovat s pražskou typologií, neboť tato typologie vychází právě z předpokladu, že v obsahovém plánu (na tektogramatické rovině) žádná taková škála není, nýbrž existují pouze prvky, které jsou buď „lexikální“, nebo „gramatické“, a že v různých jazykových typech se lexikální prvky vyjadřují stejně, zatímco gramatické různě.

Na tomto místě je tedy třeba probrat ty parametry gramatikalizace, které se více či méně týkají obsahu (sémantiky).

¹⁴ K zajímavému pokusu stanovit základnu pro jazykové srovnávání z hlediska obsahu, „funkční lingvistiku“, srov. Lehmann (2004a, 2004b). – K sémantickému základu synchronního srovnávání jazyků srov. také Sgall (1978) a též Haspelmath (2004: 572n.).

GEDANKEN ZUR GRAMMATIKALISIERUNG | 141

3.4.1. Parametr variability lze v této souvislosti ponechat stranou. Obě variability, paradigmatická i syntagmatická (Lehmann 2002: §§ 4.2.3., 4.3.3.), předpokládají negraduelní změnu v obsahovém plánu. V případě syntagmatické variability se nová či jiná forma vztahů mezi určitými obsahovými prvky odráží v nových vztazích mezi výrazy, které jsou jim přiřazeny. Paradigmatická variabilita je jako celek určována vztahy v obsahovém plánu, nikoli znaky (srov. také výše § 3.2.2.).

Im Parameter der paradigmatischen Kohäsion (Lehmann 2002: § 4.2.2.) lassen sich semantische resp. inhaltliche Aspekte einer Grammatikalisierung besser identifizieren. Einen von ihnen stellt der geringe Umfang des Paradigmas (oder der Kategorie) dar. Allerdings kann man hier zweierlei anmerken: Einerseits scheint dies wieder mit dem Zustand in den hochflektierenden altindogermanischen Sprachen korrelierbar (vgl. auch oben § 3.3.5.), andererseits stellt sich grundsätzlich die Frage, was zu einem Paradigma (einer Kategorie) gehört (vgl. auch Vykypěl 2005: 215–223). Man kann beispielsweise sehr gut ein Kriterium aufstellen, nach dem Präpositionen und die affixalen Kasus in eine einzige Kategorie eingegliedert werden. Mit anderen Worten, auch dieser Parameter setzt eine Inhaltsbeschreibung voraus, durch die folglich der graduelle Charakter im Verhältnis zwischen den betreffenden Kategorien bezweifelt werden kann (wie im Falle von Kasus und Präpositionen). Ein weiterer semantischer Aspekt der paradigmatischen Kohäsion, die einfachen Beziehungen innerhalb der Kategorie, wurde schon oben (§ 3.2.1.) behandelt.

Lehmann (2002: § 4.3.2., S. 138–140) macht auch auf den semantischen Aspekt der syntagmatischen Kohäsion (der Gebundenheit) aufmerksam¹⁵. Diese Voraussetzung ist sehr interessant (u.a. auch durch alle ihren Implikationen, die Lehmann a.a.O. behandelt). Sie scheint uns jedoch wieder vor das Problem einer Theorie des Inhalts zu stellen. Es stellt sich hier zunächst die Frage, was woran gebunden ist, d.h. wodurch was determiniert wird, und welche Abhängigkeit gemeint ist (denn beispielsweise auch zwischen Teilen eines Kompositums, d.h. im Bereich des Lexikons kann Abhängigkeit bestehen). Es stellt sich auch die Frage, wie die angeblich geringeren und größeren Abhängigkeiten zu unterscheiden sind. Man stößt an die allgemeine Unsicherheit von Kriterien in der Semantik und den Kontinuumcharakter des Sprachgebrauchs. Das bedeutet auch, dass man hier wieder kaum natürliche graduelle Gegensätze finden kann, sondern nur durch die Form involvierte diskrete Gegensätze.

Das syntagmatische Gewicht (Lehmann 2002: § 4.3.1.) entspricht der Frage, was wodurch determiniert wird. Wie oben (§§ 3.2.6., 3.3.2.) angedeutet, muss vom Gesichtspunkt des Inhaltsplans kein Unterschied zwischen Konstruktionen bestehen, die ein einziges determinierendes Zeichen enthalten, und jenen, in denen mehrere solche Zeichen enthalten sind. Somit bestehen auch hier kaum graduelle inhaltliche oder semantische Unterschiede.

¹⁵ Je třeba upozornit, že sémantickou (obsahovou) vázanost gramatického prvku na lexikální prvek najdeme mezi konstitutivními vlastnostmi gramatických prvků také u Erharta (srov. výše § 2.2.) a že ji lze ostatně spatřovat i u středověkých modistů v jejich modi significandi.

142 |

BOHUMIL VYKPĚL

Zdá se, že sémantický a formální aspekt lze nejlépe rozlišit u parametru paradigmatické váhy (Lehmann 2002: § 4.2.1.): silnější gramatikalizace znaku je spojena s jeho silnější desemantizací. S tímto kritériem se setkáváme také u Skaličkovy definice gramatických významů (srov. výše § 2.2.). Lze však vyslovit několik námitek.

Především sémantický popis, jak známo, obecně představuje značný problém a člověk se často setkává s vágností či obtížnou uchopitelností pojmů nebo zásahy mimojazykových, případně přinejmenším metajazykových faktorů. Sémantiku lze navíc (z hlediska Hjelmslevovy perspektivy) chápat jako manifestaci relačně definovaných obsahových prvků, tj. jako prostupování jazykové struktury a světa, a tedy jako něco irelevantního pro definici prvků a jejich kategorií. Z gnoseologického či operačního hlediska lze sémantiku nebo sémantický popis chápat také jako „překlad“ do jiného jazyka. (Srov. také výše §§ 3.2.3.–4. a rozlišení Miloše Dokulila (1978) mezi slovotvorným, tj. strukturálně určeným, a lexikálním, tj. územ určeným významem.)¹⁶

Sémantiku tedy lze pokládat za něco, co je na jedné straně irelevantní pro definici obsahových prvků, respektive co je důsledkem této definice (pozice prvků ve struktuře plánu obsahu) (srov. k tomu také Hjelmslev 1959: 192–198), a na druhé straně lze její míru abstraktnosti či konkrétnosti určit pouze mimojazykově nebo na základě úzu, sotva však v rámci samotné jazykové struktury (struktury plánu obsahu). Stupňovitá povaha sémantického protikladu mezi příbuznými lexikálními a gramatickými prvky je dána mimojazykově. S tím, co bylo řečeno, koneckonců souvisí i kontinuální povaha jevů v této oblasti, kterou tematizoval také Skalička (1959, 1979: 297–299), když popsal základní sémantickou příbuznost některých lexikálních a některých gramatických prvků a hovořil o transpozici prvních v druhé. Právě tuto skutečnost Hjelmslev považoval za (operační) důvod nemožnosti definovat gramatické prvky sémanticky (srov. Vykypěl 2005: 244f.). Vracíme se zde také k výše (§ 3.1.) zmíněné otázce, kdy je již třeba zkoumat znak z hlediska jeho gramatikalizace a kdy ještě ne.

3.4.2. Nicméně je třeba zmínit, že u Skaličky (1955b, 1960a) najdeme hodnocení jeho jazykových typů z hlediska jejich gramatikalizovanosti a abstraktnosti, přesněji řečeno gramatikalizovanosti a abstraktnosti, které vytvářejí¹⁷, jež tedy souvisí s

¹⁶Na otázku, jak poznáme, že něco má méně sémantických rysů, odpovídá ostatně také Lehmann (2002: 114) odkazem na metalanguage (je to popisováno menším počtem metajazykových vět). – Obecnou problematiku sémantiky lze ukázat také na jediném problému, totiž na odstupňování pádů (pádových funkcí) z hlediska jejich gramatické povahy (Lehmann 2002: 84f. a 3.4.2.2.): sémantická kritéria se zdají být poněkud vágní a nakonec se míra gramatikalizace v obsahu váže na míru gramatikalizace ve výrazu (Lehmann 2002: 85, 100).

¹⁷ Vgl. auch Skalička (1949).

GEDANKEN ZUR GRAMMATIKALISIERUNG | 143

se sémantickým aspektem parametru gramatikalizace paradigmatické váhy. Lze to také označit za Skaličkovu vlastní interpretaci gramatikalizace v jeho jazykové typologii. Zajímavé přitom je, že se Skaličkova typologie v tomto ohledu na rozdíl od výrazových kritérií neshoduje se škálou gramatikalizace.

Podle Skaličky (tamtéž) lze jazykové typy z hlediska jejich gramatickosti rozdělit zhruba do dvou binárních opozic: polysyntetický typ stojí proti izolačnímu a aglutinační proti flektivnímu.

Polysyntetický typ buduje svou gramatiku (Mathesiovo uvádění do vztahu) na sémantice (nemá specializované gramatické znaky), a je tedy sémantický a negramatický, zatímco izolační typ buduje svou gramatiku na formálních prvcích (majících status slov), a je tedy formální a gramatický. Podobně se polysyntetický typ chová velmi deskriptivně při tvorbě slov, lexémů (Mathesiova onomatologie), tj. jeho lexémy jsou silně motivované (hlavním postupem polysyntetického tvoření slov je kompozice), zatímco izolační typ je v této oblasti silně etiketizující, tj. jeho lexémy jsou výrazně nemotivované, arbitrární (izolační typ upřednostňuje tvorbu zcela nových slov, např. také zkratek, nebo přejímání)¹⁸. (K rozdílu v sémantickosti mezi polysyntetickým a izolačním typem srov. také výklad o tzv. pevném slovosledu výše v § 3.3.6.)

Aglutinační typ vytváří množství afixů a jejich prostřednictvím řeší jak problémy gramatiky, tak problémy onomatologie. Tyto dvě vlastnosti vedou jednak k možnosti snížit asymetričnost jazykového znaku (vztah mezi formou a významem v rámci znaku se stává jasnějším), jednak k zatemnění vztahu mezi gramatikou a onomatologií (tvořením slov). Obojí má tudíž za následek, že aglutinační jazykový typ je méně gramatický a abstraktní a spíše negramatický a deskriptivní (s motivovanými komplexními znaky), třebaže ne v takové míře jako polysyntetický typ. Flektivní (a introflexivní) typ naopak snižuje počet afixů, až se z nich stanou koncovky. To vede k posílení asymetričnosti jazykového znaku (synonymie a homonymie, kumulace funkcí v morfémech). Gramatika a onomatologie mají ve flektivním typu k dispozici komplikované soubory (paradigmata) znaků s nulovou nebo nízkou motivovaností a silně zatemněným vztahem mezi formou a významem. Flektivní jazykový typ je tedy gramatickější a abstraktnější, avšak není tak abstraktní a nemotivovaný jako izolační typ, neboť flektivní formanty přece jen vytvářejí po formální stránce (ve výrazu) souvislejší, byť komplikované systémy.

Míru abstraktnosti Skaličkových jazykových typů lze schematicky znázornit přibližně takto:

¹⁸K rozlišení mezi deskriptivními a etiketizujícími pojmenováními, které pochází od Mathesia, a k těmto německým termínům srov. Daneš (2003: 37).

144 |

BOHUMIL VYKÝPĚL

Kritéria výrazu naproti tomu vytvářejí přímou linii (která se případně může proměnit v Gabelentzovu spirálu):

nebo:

V případě sémantických kritérií je třeba typy na přímé linii uspořádat jinak

nebo:

Není bez zajímavosti, že i ve známém Skaličkově typologickém trojúhelníku (1935: 81) nacházíme polysyntetický a izolační typ jako dva krajní body:¹⁹.

¹⁹

Rovněž není bez zajímavosti, že uvedené alternativní uspořádání jazykových typů lze srovnat s fázemi lexikalizace, jak je formuloval Lehmann (2005: § 3.5.): „Připomeneme-li si postupy vyjadřování sémantické složky v jazykové struktuře […], můžeme říci, že lexikalizace vede od (lexikálně-)syntaktického vyjádření přes derivační k lexikálnímu vyjádření pojmu […].“ Hlavním postupem při tvoření slov v polysyntetickém typu je kompozice, v aglutinačním typu afixální derivace, ve flektivním typu morfologická

GEDANKEN ZUR GRAMMATIKALISIERUNG | 145

4. Nyní bych se rád odvážil ještě několika OBECNÝCH POZNÁMEK, které mohou souviset dokonce i s otázkou lingvistické metody.

4.1. V předmluvě ke své studii Lehmann (2002: VII) přiznává:

„Musím čtenáře také upozornit, že mám v souvislosti s tímto tématem značné koncepční potíže a mnoho otázek ponechám otevřených. Problém není ani tak empirický: k dispozici je dostatek analyzovaných dat a samotné empirické jevy se zdají být poměrně jasné. Zcela nejasné je, jak mají být tyto jevy interpretovány, klasifikovány a vzájemně propojovány.“

Lze poznamenat, že interpretace empirických dat je vždy velmi nejasná, nejsme-li realisté a jeví-li se nám tedy skutečnost jako kontinuum, k jehož interpretaci potřebujeme teorii, která nomina. Avšak i když se člověk nepovažuje za nominalistu, v případě takzvaných gramatických entit se vnucuje potřeba interpretační teorie, neboť tyto entity v empirii sotva mají nějaké hranice samy o sobě. Skalička (1962b: 211) to vystihl metaforou dvojí stylizace světa jazykem (srov. Vykypěl 2005: 192–194): gramatické neboli morfologické kategorie tvoří druhý stupeň této stylizace, a odrážejí proto svět pouze zprostředkovaně²⁰. Hjelmslev (1943: § 5) toto dilema, jak známo, řeší svou tezí o dvojím, realistickém a arealistickém charakteru jazykové teorie: jazyková teorie sice vychází z určitých zkušenostních dat, z empirických poznatků, zároveň se od nich však oprošťuje²¹. Z jiného hlediska lze totéž vyjádřit tak, že jazyková teorie

konverze a v izolačním typu přejímání nebo vytváření zcela nových slov, případně slov spojených pouze pojmově (srov. také Vykypěl 2004b: 131). (Ke změně od kompozice k afixální derivaci jakožto výrazu gramatikalizace srov. Haspelmath 1992: 70–74.)

20 Skaličkovu dvojí stylizaci, kterou jsem se na uvedeném místě pokusil podrobněji popsat, by bylo možné zajímavě srovnat s Lehmannovým (1993: 320n.) rozlišením mezi oblastí univerzálních pojmů a oblastí jazykově specifického kombinování těchto pojmů. O tom však snad někdy jindy. – Mimochodem poznamenejme, že Lehmann se ve svém novějším upřesnění rozdílu mezi lexikonem a gramatikou (a odpovídajícím způsobem mezi lexikalizací a gramatikalizací) zřejmě do jisté míry přibližuje Mathesiovu rozlišení mezi pojmenováním a uváděním do vztahu (srov. Lehmann 2002a, 2005: § 3.5.). To by ovšem bylo další téma…

21 Z arealistického hlediska lze tento charakter srovnat také se zásadou, podle níž se nemusí nutně přihlížet ke skutečnostem jazykového úzu, tj. v plánu obsahu k výrazové formě znaků a sémantice obsahových prvků. Pokud jde o

146 |

BOHUMIL VYKYPĚL

má být deduktivní: Výchozím bodem má být definující vymezení třídy, jednoduchý, pevný a intersubjektivně kontrolovatelný systém, od něhož se postupuje ke komponentám třídy, tj. od uzavřeného jednoduchého systému jazykových kategorií a jejich elementů se přechází k otázce realizace tohoto systému v jednotlivých jazycích. Také Lehmann (2002: 108) uvádí, že právě při zkoumání gramatických entit je deduktivní postup výhodnější než induktivní a že v kapitole 4 vymezuje třídu, která stanovuje parametry Grammatikalisierung.

4.2. Lze si však také položit (již výše v § 1.2. zmíněnou) otázku, jaký smysl má vyčleňovat oblast gramatických elementů a Grammatikalisierung. Bez obecné teorie se témata Grammatikalisierung nezdají být smysluplně ani relativně definitivně řešitelná. Jsou-li začleněna do teorie, zdá se, že vlastně mizí: Pokusil jsem se ukázat, že Grammatikalisierung jednak předpokládá teorii obsahu, jednak se kryje s pražskou typologií²².

Pražská typologie navíc zřejmě disponuje podstatně větší explanační silou. Markus Giger ve své přednášce Grammatikalisierung und Sprachtypologie v Pražském lingvistickém kroužku dne 6. 1. 2003, jejíž písemná verze bohužel dosud nevyšla, ukázal několik shod mezi teorií Grammatikalisierung a pražskou jazykovou typologií, z nichž některé byly zmíněny výše (§ 3.3.). Položil také otázku, kterou teorie Grammatikalisierung neřeší, totiž proč procesy Grammatikalisierung v některých jazycích dospívají až do konce, zatímco v jiných se zastavují na určitém stupni, a naznačil řešení: souvisí to s tím, který jazykový typ v daném jazyce převládá (srov. také Giger 2002: 46f.). Převládá-li například polysyntetický typ, jsou procesy Grammatikalisierung podstatně slabší než při převaze flektivního typu²³.

In seinem Vorwort beschreibt Lehmann (2002: VII) die Sprachtheorie, die für die Erfassung des Problems der Grammatikalisierung geeignet wäre:

co se týče znaku, nemožnost či obtížnost důsledně „realistického“ postupu bylo možné vidět například i výše (§§ 3.2.4., 3.2.6., 3.3.2., 3.3.7.) na takových otázkách, jako je otázka, jak rozhodnout, zda v určitých případech není přítomen žádný člen gramatické kategorie (obsahové kategorie), anebo zda jde o synkretismus všech členů této kategorie vyjádřený nulou či alespoň segmentální nulou.

²² Je třeba výslovně zdůraznit, že toto tvrzení se nemá chápat tak, že Grammatikalisierung je nesmysl, jak se to pravděpodobně domnívají „antigramatikalisté“, s nimiž Lehmann (2005) oprávněně polemizuje. Výzkum Grammatikalisierung naopak přináší mnoho cenných a zajímavých, někdy dokonce vzrušujících poznatků. Jde zde spíše o objasnění hledisek či o vzájemné porozumění.

²³ Také při obecném tázání po vysvětlení jazykové změny, je-li jazyk chápán jako znakový systém, což platí i v teorii Grammatikalisierung, se pražská teorie ukazuje jako výstižná. Lehmann (2002: 3f.) uvádí dva činitele jazykového vývoje, princip pohodlnosti a princip zřetelnosti, které nacházíme u Georga von der Gabelentze a v modifikované podobě u Antoina Meilleta (srov. také Has pelmath 1998: 318–322). Lze je najít i u pražských lingvistů, jsou-li založeny na sémiologicko-funkčním základě (srov. Vykypěl 2005: 28–31, 256–258 s literaturou).

GEDANKEN ZUR GRAMMATIKALISIERUNG | 147

„Teorie jazyka, která má vysvětlit systematičnost, cílevědomost a dynamiku vlastní Grammatikalisierung, musí mít strukturální, funkční a operační povahu. V podstatě jde o teorii Wilhelma von Humboldta (1836), kterou v novější době rozpracovali Eugenio Coseriu (1974) a Hansjakob Seiler (1978). Tato teorie nebyla nikdy plně explicitně formulována; stane se však zřejmou v celém tomto pojednání a v poslední kapitole bude předložen pokus učinit ji explicitnější.“

Poslední kapitola bohužel chybí (srov. ovšem Lehmann 1993 a také Lehmann 2005). Zastánce pražské školy však nemůže opomenout zmínit, že hledanou jazykovou teorií je právě teorie pražské školy, která se zdá být jednak pojmově jasnější a jednak promyšlenější a tematicky rozmanitější. Lze jen litovat, že pražská škola je podivuhodně stále tak málo známá (navzdory veškerému úsilí o její propagaci, zejména ze strany Josefa Vachka, srov. mimo jiné Vachek 1964, 1966, 1976, 1983, 2002, 2003 a Hladký 1997, Ehlers 1999; srov. také Trnka 1982, Luelsdorff 1994, Luelsdorff, Panevová, Sgall 1994, Leška 1995, 1996, 1998, 1999, Sgall 1992b, 1993b, 1997, Leška, Nekvapil, Šoltys 1993, Winner 1998, Schooneveld 1996, Nekula 2003). Kdo by postrádal v pražské jazykové teorii explicitnost a/nebo operacionalitu, může se navíc opřít o funkčně-generativní popis Petra Sgalla (srov. Sgall 1984, Sgall, Hajičová, Panevová 1986, Panevová 1994, Sgall 1995, Hajičová, Panevová 1996).

4.3. Smysl teorie Grammatikalisierung, na nějž se ptalo výše (§§ 1.2., 4.2.), implicitně nabízí Lehmann (2002: 108f.): Grammatikalisierung odráží svobodu při užívání jazykových znaků, tj. čím více je znak gramatikalizován, tím méně volně jej lze užívat („měření“ Grammatikalisierung může představovat měření autonomie znaku nebo svobody jeho užívání) (srov. také Lehmann 2005: § 6.1.). Věcně odpovídající názor, který však není vázán na pojem Grammatikalisierung, formulovali Skalička (1948) a později Jakobson (jehož cituje také Lehmann 2002: 147) (srov. Vykypěl 2005: 129–131): Čím rozsáhlejší je znaková jednotka, tím volněji se tvoří.

Lze ovšem úspěšně tvrdit, že tvorba všech znaků je vždy zároveň svobodná i vázaná neboli determinovaná, a to jak z hlediska (například jako Hjelmslevův jazykový systém chápané) stavby jazyka, tak z hlediska záměru mluvčího či mimojazykového hlediska:

Z hlediska jazykové stavby je tvorba znaků determinována tím, že při ní musí být respektovány (paradigmatické a syntagmatické) vztahy mezi výrazovými a obsahovými kategoriemi jazykové stavby a struktura těchto kategorií (srov. také výše § 3.2.2. o tzv. rekci). Z hlediska jazykové stavby je naproti tomu tvorba znaků svobodná proto, že elementy či kategorie, mezi nimiž neexistuje žádná interdependence ani dependence a které lze zároveň kombinovat, může mluvčí volně kombinovat podle vlastního uvážení.

Z mimojazykového hlediska je tvorba znaků determinována tím, co chce mluvčí říci, neboť to musí být následně pouze určitým způsobem

148 |

BOHUMIL VYKYPĚL

určitým způsobem a nelze ji vyjádřit žádným jiným. Je svobodná také proto, že mluvčí může říkat, co chce, i to, co se jeví jako nesmyslné, tj. to, co zřejmě netvoří žádný výsek světa (toho lze dosáhnout neobvyklým spojením lexémů nebo také nepřípustnou rekcí; první lze označit za lyriku a většinou se chválí, druhé lze nazvat negramatickou konstrukcí a většinou se nechválí…).

Poněkud těžkopádně jsme tím chtěli říci, že otázka svobody v jazyce a otázka, čím je tato svoboda určována, v zásadě souvisí s tím, co rozumíme jazykem. To, co by Hjelmslev nazval jazykovým územ, tj. užíváním jazykového systému v jazykovém společenství, které je na jedné straně determinováno strukturou jazykového systému a na druhé straně případně různými dalšími konvencemi regulováno, označil Lehmann (2002: 108) v geniálně výstižné zkratce jako jazyk:

„Jazyk je činnost spočívající ve vytváření interpersonálně dostupných významů, tj. znaků. Tato činnost může být svobodnější nebo více regulovaná; podle toho způsoby, jimiž se znaky utvářejí, buď více závisí na aktuálním rozhodnutí uživatele jazyka, nebo více na společenských konvencích zakotvených v gramatice.“

Základní rozdíl mezi jazykovým systémem a jazykovým územ spočívá v intenci Hjelmsleva, která stojí v pozadí rozlišení těchto dvou pojmů: první je něco pevného, jistého, neměnného a určitelného, zatímco druhé je něco nepevného, nejistého, proměnlivého a neurčitelného; imanentním objektem jazykovědy jako autonomní novověké vědy má být tudíž právě jazykový systém, zatímco jazykový úzus může zkoumat nanejvýš ve spojení s jinými vědami. Lze se domnívat, že podobná intence působila i u Ferdinanda de Saussura, když oddělil langue a parole; oblast langue však neomezil tolik jako Hjelmslev oblast jazykového systému a zahrnul do ní například i znaky. (Srov. Vykypěl 2005: 19f.)

Rozdíl mezi pojetím jazyka u Hjelmsleva či de Saussura a pojetím, které představuje například Lehmann, lze chápat také jako rozdíl mezi entitativním a procesuálním pojetím jazyka. Takový rozdíl vyjadřují mimochodem i dva možné termíny pro základní intuitivní objekt této studie: gramatická povaha a gramatikalizace.

Z hlediska něčeho, co by se dalo nazvat obecnou metodologií, lze pojednávaný rozdíl chápat také jako rozdíl mezi gnoseologickým a ontologickým stanoviskem. Z gnoseologického hlediska se například klade otázka, co a jak vidíme a jak můžeme formulovat to, co jsme spatřili; z ontologického hlediska se otázkám vidění věnuje méně pozornosti a spíše se zaznamenávají a popisují bezprostřední údaje.

Na konci svého přehledu dějin výzkumu gramatikalizace píše Lehmann (2002: 7):

GEDANKEN ZUR GRAMMATIKALISIERUNG | 149

„V tomto obrazu nápadně chybí jedna tradice, totiž tradice strukturální lingvistiky, od de Saussura až po současnost. Není to v žádném případě náhoda: zatímco historická lingvistika a typologie se od samého počátku zabývaly procesy a spojitými jevy, a mohly tak snadno začlenit gramatikalizaci jako proces, který takové jevy vytváří, strukturální lingvistika dávala přednost statickému pohledu na jazyk a jasně vymezeným binárním rozlišením.“

Nejprve lze poznamenat, že také v rámci strukturalistické tradice se vyskytuje problém srovnatelný s tím, který řeší teorie gramatikalizace (srov. výše § 2.1.), je však pojímán spíše entitativně. Procesuálním pojetím tohoto problému může být pražská typologie, jsou-li její typy interpretovány procesuálně – jako stadia gramatikalizace (srov. výše §§ 2.2., 3.3.).

K obecné charakteristice strukturální lingvistiky je třeba poznamenat dvě věci. Jednak je tendenci upřednostňovat „statický pohled na jazyk a jasně vymezená binární rozlišení“ třeba chápat jako výraz základního gnoseologického stanoviska, tedy snahy uspořádat zkušenostní údaje, abychom se v nich vyznali a ujasnili si, o čem vlastně hovoříme. Jednak platí uvedená charakteristika převážně pouze pro takové pojetí strukturální lingvistiky, jaké představuje například Hjelmslev nebo de Saussure (a ani pro ně ne bezvýhradně!), zdaleka však ne pro funkční strukturalismus pražské školy (jak už ostatně bylo zmíněno výše v § 4.2.). To názorně ukázal již Bohumil Trnka ve svých programových textech ze 40. let (srov. Trnka 1982: 32–60), jak dokládají hesla jako potencialita jazykových jevů (Mathesius 1911), nekonzistentní povaha jazyka (Skalička 1935), komplexnost jazykových jednotek (Skalička 1957), dynamický synchronní stav (Vachek 1983a) nebo svoboda jazyka (Sgall 2002)²⁴. Nejvýstižnějším označením lingvistiky pražské školy je jistě funkčně-strukturální lingvistika (srov. k tomu také Skalička 1947–48: 142 = 1965: 154): ve vysoké míře spojuje strukturální a komunikační pohled na jazyk, Hjelmslevovu teoretickou přísnost a praktické hledisko tradice, statickou synchronii teorie a dynamickou praxi vývoje, gnoseologické a ontologické stanovisko v jejich nejhlubším fenomenologickém…

²⁴ Podobně, tvrdí-li se, že „strukturalismus nás naučil, že jazyková analýza vychází z výrazů a jejich struktur, protože to je jediný způsob, jak lingvista může přistupovat k významu či funkci formy“ (Lehmann Ms.b: § 5.4.4., S. 16), vyvstává otázka, který strukturalismus je míněn. Lze zde například zmínit slavnou pasáž z Hjelmsleva (1943: 68) o komutaci v obsahovém plánu, v níž je kritizován požadavek vycházet zásadně z plánu výrazu; lze zmínit Mathesiovu „funkční lingvistiku“ (srov. výše § 2.1.), na níž Skalička zakládá svou typologii, v níž jsou jazyky chápány jako „různá řešení týchž problémů“ (srov. Skalička 1935: 62; Leška 1995: 14f.; Sgall 1971: 83 = 1984: 31; Sgall, Hajičová, Panevová 1986: 270); nebo lze konečně odkázat na Sgallův funkčně-generativní popis (srov. výše § 4.2.), který vychází z roviny větného významu (tektogramatické roviny) a odtud míří „dolů“ až k rovině fonetické.

150 |

Bohumil Vykypěl

Inspirace; v pražské škole nacházíme jasnost teorie spojenou s nejasností praxe, „skutečnosti“ jako empirického kontinua.

Poznámka I: V této souvislosti bych chtěl ještě upozornit na to, že strukturální perspektivu, kterou reprezentuje pražská škola, ale i jiné evropské strukturalistické směry, nelze zaměňovat s perspektivou výrazu: Struktura se nepodobá výrazu (nějakého významu či funkce), jak tomu patrně bylo v americkém deskriptivismu a jak zřejmě předpokládá Lehmann (2004a: 149–154; 2004b: § 2.2.), nýbrž struktura je jazykový systém sám, jehož prostřednictvím se utváří, pozoruje a chápe svět a jehož prostřednictvím je toto utváření přibližně determinováno (k pojmu struktury srov. Benveniste 1962). A tento systém má jak svou výrazovou stránku (nebo „formální“ stránku v Praze), tak svou obsahovou stránku (nebo „funkční“ stránku v Praze). Zde srov. například pouze Sgallem stále znovu opakované rozlišení v jeho funkčně generativním popisu mezi jazykově strukturovaným významem a kognitivním obsahem, při němž se dokonce odvolává na rozlišení de Saussura a Hjelmsleva mezi formou a substancí obsahu (srov. Sgall, Hajicová, Panevová 1986: 13; Vykypěl 2005: 285). Uvedené dvojité přívlastečné označení „funkčně-strukturální“ pražské školy vyjadřuje skutečnost, že pražská škola považuje jazykovou strukturu i její popis v zásadě za determinované komunikativním úkolem jazyka, což také znamená, že vychází ze zásadně recipročního vztahu mezi jazykem a světem (srov. k tomu také Vachek 1975 = 1976: 91–103; Vykypěl 2005: 272nn.).

Poznámka II: Pokud by k výše uvedeným tématům, jichž se dotýká poznámka 20, která je třeba probrat, mělo přibýt ještě další, bylo by možné na tomto místě zmínit také Lehmannovu obhajobu aktuálnosti a nezbytnosti empirické jazykovědy, která se více (z teoretického i praktického hlediska) orientuje na jazyková data a zabývá se jimi (mimo jiné také s ohledem na vymírání jazyků). Lehmann (2004c: § 4.1.) zajímavě rozlišuje přibližně tři způsoby, jak se věnovat jazykovědě: logický (který podle něj v novější době představují především různé směry strukturalismu), hermeneutický a empirický; pouze poslední z nich podle něj umožňuje náležité zpracování dat. Lze však poznamenat, že právě v pražské škole se všechny tyto tři aspekty nacházejí ve značné míře v rovnováze a propojení. „Hermeneutický“ přístup k jazyku lze spatřovat především v rozvinuté literární teorii pražské školy, která má z velké části jazykové základy a kterou reprezentují jména jako Jan Mukařovský, Felix Vodička či Miroslav Červenka. „Empirický“ přístup se vším pečlivým přemýšlením, o němž píše Lehmann (2004c), se snad nejzřetelněji projevuje ve sběru materiálu k nářečím češtiny (tedy také „ohroženým jazykům“) od 60. let 20. století: na jedné straně se v rámci tohoto projektu rozvinula přirozená a spontánní spolupráce mezi „tradičními“ a strukturalistickými jazykovědci, na druhé straně se práce z velké části uskutečňovala na základě formulovaném pražskou jazykovou teorií (srov.

Gedanken zur Grammatikalisierung

151

úvod k prvnímu svazku Českého jazykového atlasu – Balhar, Jančák 1992; podobnou situaci ostatně nacházíme také v případě Lužickosrbského jazykového atlasu, srov. SSA 1965–96). Z jiného hlediska ovšem vůbec není tak jasné, co vlastně empirismus je, ale o tom zase někdy jindy (srov. k tomu mé roztroušené poznámky ve Vykypěl 2005: 317–332).

Kromě toho je třeba poukázat ještě na dva aspekty této věci. Požadavek (Lehmannův požadavek), aby data existovala a byla fixována nezávisle na výzkumníkovi, dobře odpovídá neopozitivistické (logicko-pozitivistické) podmínce intersubjektivní kontrolovatelnosti výroků (kterou, jak známo, později rozvinul především W. V. Quine), a neopozitivismus byl, jak známo, důležitým inspiračním zdrojem pro Hjelmsleva. Závažnou, byť fragmentární úvahu o tom, co jsou data a jak s nimi zacházet, najdeme dokonce i v samém srdci „extrémního strukturalismu“, totiž u Hanse Jørgena Uldalla (1959).

Poznámka III: S výše (§ 4.3.) zmíněným procesně-ontologickým pojetím jazyka koresponduje také pojetí vysvětlení v jazykovém popisu, které předpokládá teorie gramatikalizace. Toto vysvětlení je v podstatě diachronní či historické (diachronní je popis, jehož předmětem jsou dva nebo více systémů či částí systémů vzhledem k jejich vzájemné provázanosti jako potenciálních časových substituentů; historický popis se zabývá uskutečněnými substitucemi). Systém lze diachronně či historicky pochopit pouze tehdy, je-li převeden na předcházející systém, nebo – z jiného hlediska – jsou-li jeho prvky (re)strukturovány podle struktury předcházejícího systému (s jistou nadsázkou lze například mladogramatickou jazykovědu považovat za „šilhající gramatiku“, která pošilhává po prajazyku). Něco podobného lze nalézt v teorii gramatikalizace, jestliže je nějaký jev pochopen prostřednictvím „pokusné degramatikalizace“:

„Lidé […] chtějí dávat formální struktuře smysl. Většina z nás zažila, že nám nějaký gramatický rys určitého jazyka připadal zcela nejasný, dokud jsme nezjistili, že jde o gramatikalizovanou variantu něčeho, co mělo větší sémantický obsah, a proto tomu bylo od počátku rozumět. […] Mnozí zažili, že předchozí znalost latiny může být při učení románského jazyka velmi užitečná, zatímco opačné pořadí učení nepřináší žádnou systematickou pomoc (kromě příbuzné slovní zásoby). To je další příklad jevu, kdy laici stejně jako lingvisté chápou gramatické struktury prostřednictvím struktur méně gramatikalizovaných. Tento příklad je pro teorii jazyka obzvláště zajímavý, neboť se zdá, že poskytuje argument pro psychologickou realitu přítomnosti diachronie v synchronii.“ (Lehmann 1993: 331, 332f.)

Přítomnost diachronie v synchronii (a synchronie v diachronii) neboli synchronní dynamismus jazyka je ovšem přirozeně jen jedním z možných nástrojů lingvistické explikace a navíc má pro popis jazyka jako celku nebo postavení nějakého prvku či jevu

152 |

Bohumil Vykypěl

nění v jazykovém systému, tj. pro jejich definici, nemá rozhodující důležitost: naopak tato definice, a tedy popis konfigurace systémů, tvoří předpoklad pro dynamicko-synchronní, diachronní či historickou explikaci, neboť odhaluje strukturální napětí jako potenciály změny. (K historickému charakteru vysvětlení implikovaného teorií gramatikalizace poučně srov. také Haspelmath 1992: zejména 72, 74, 81.)

5. Na závěr se dokonce odvažuji tvrdit, že nejvnitřnějším, zpočátku snad nezamýšleným smyslem teorie gramatikalizace je polemika se strukturální lingvistikou, případně obhajoba předstrukturální jazykovědy — jazykovědy založené na hluboké každodenní lidské zkušenosti, že svět je komplikovaný, nebo se tak alespoň jeví. Domnívám se, že strukturalisté, pokud ještě nějací na světě jsou, by se měli teorií gramatikalizace důkladně zabývat ve vlastním zájmu. Výše uvedené náčrty nejsou ničím víc než předběžnými poznámkami.

Obecně řečeno, existují v zásadě dvě cesty z pocitu, že skutečnost je empirickým kontinuem jevů, jakýmsi theatrum mundi: jedna cesta je cestou středověkých nominalistů a jejich velkolepých interpretačních teorií, druhá cestou středověkých realistů a jejich pokorné snahy porozumět světu, aniž by si činili nárok na to, že mu někdy porozumějí. První cesta hrozí, že se stane nesmyslnou, tj. že nebude utvářet žádnou část světa; druhá se naopak může stát bezúčelnou. Možná existuje i kompromis: přibližné, pokorné porozumění světu prostřednictvím přibližné, velkolepé teorie. V současné době mám pocit, že právě Pražská škola je tomu v jazykovědě nejblíže. Možná je to víc než jen patriotismus.

LITERATURVERZEICHNIS

Balhar, J., Jančák, P., Hrsg., 1992: Český jazykový atlas 1, Praha: Academia.

Benveniste, É. 1962: « Structure » en linguistique. In: É. Benveniste: Problèmes de linguistique générale. Paris: Gallard, 91–98.

Daneš, F. 2003: Vilém Mathesius’ Konzeption der funktionalen Linguistik. In: Nekula 2003, 31–47.

Diderichsen, P. 1966: Helhed og struktur. Udvalgte sprogvidenskabelige afhandlinger. Selected Linguistic Papers with Detailed English Summaries, København: G. E. C. Gads Forlag.

Dokulil, M. 1968: Zur Frage der Stelle der Wortbildung im Sprachsystem. Slovo a slovesnost 29, 9–16. [Reprint in Panevová, Skoumalová 1997, 125–133.]

Dokulil, M. 1978: K otázce predikability lexikálního významu slovotvorně motivovaného slova. Slovo a slovesnost 39, 244–251. [Reprint in Obsah – výraz – význam. Výbor z lingvistického díla Miloše Dokulila I. Hrsg. von O. Uličný, Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 1997, 41–50.]

Dokulil, M. 1994: The Prague School’s Theoretical and Methodological Contribution to “Word Formation” (Derivatology). In: Luelsdorff 1994, 123–161. [Reprint in: Panevová, Skoumalová 1997, 179–211.]

Ehlers, K.-H. 1999: Josef Vacheks letzter Beitrag zur Geschichte der Prager Schule. Beiträge zur Geschichte der Sprachwissenschaft 9, 288–294.

Erhart, A. 1970: Studien zur indoeuropäischen Morphologie, Brno: Universita J. E. Purkyně. (Opera Universitatis Purkynianae Brunensis. Facultas philosophica, 148.)

Gedanken zur Grammatikalisierung

153

Giger, M. 2002: Aktuálne otázky jazykovej typológie na príklade slovanských jazykov. In: P. Žigo, Hrsg., BraSlav 1. Zborník z medzinárodnej slavistickej konferencie, konanej na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave 14.–15. novembra 2002, Bratislava, 43–50.

Giger, M., Vykypěl, B. 2001: Die Typologie des Litauischen und des Lettischen (mit einem allgemeinen Ausblick zu den Perspektiven der Prager Typologie). Sborník prací filosofické fakulty brněnské university A 49, 45–86.

Hajicová, E., Panevová, J. 1996: Functional generative description and its Praguian roots. The Prague Bulletin of Mathematical Linguistics 65–66, 21–28.

Haspelmath, M. 1992: Grammaticalization theory and heads in morphology. In: M. Aronoff, Hrsg., Morphology now, Albany: State University of New York Press, 69–82, 194–198. [auch zum Downloaden unter http://email.eva.mpg.de/~haspelmt/1992ghd.pdf]

Haspelmath, M. 1998: Does grammaticalization need reanalysis? Studies in Language 22, 315–351. [auch zum Downloaden unter http://email.eva.mpg.de/~haspelmt/1998gre.pdf]

Haspelmath, M. 2004: Does linguistic explanation presuppose linguistic description? Studies in Language 28, 554–579. [auch zum Downloaden unter http://email.eva.mpg.de/~haspelmt/ExDesc.pdf]

Hjelmslev, L. 1928: Principes de grammaire générale, København: Bianco Lunos Bogtrykkeri. (Det Kgl. Danske Videnskabernes Selskab. Historisk-filologiske Meddelelser, 16/1.)

Hjelmslev, L. 1943: Omkring sprogteoriens grundlæggelse, København: Ejnar Munksgaard.

Hjelmslev, L. 1959: Essais linguistiques, Copenhague: Nordisk Sprog- og Kulturforlag. (Travaux du Cercle linguistique de Copenhague, 12.)

Hjelmslev, L. 1968: Die Sprache. Übers. von O. Werner, Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft.

Hjelmslev, L. 1972: Sprogsystem og sprogforandring, Copenhague: Nordisk Sprog- og Kulturforlag. (Travaux du Cercle linguistique de Copenhague, 15.)

Hjelmslev, L. 1973: Essais linguistiques II, Copenhague: Nordisk Sprog- og Kulturforlag. (Travaux du Cercle linguistique de Copenhague, 14.)

Hladký, J. 1997: Bibliography of Professor Josef Vachek’s works. Brno Studies in English 23 (Sborník prací filosofické fakulty brněnské university, S 3.), 15–42. [auch zum Downloaden unter http://www.phil.muni.cz/angl/bse/archive/BSE_23_02.pdf]

Hoskovec, T. 2001: Prooemium ad Grammaticum. In: O. Šefčík & B. Vykypěl, Hrsg., Grammaticus. Studia linguistica Adolfo Erharto quinque et septuagenario oblata, Brno: Masarykova univerzita, 11–13.

Isačenko, A. V. 1948: Morphologie, syntaxe et phraséologie. Cahiers Ferdinand de Saussure 7, 17–32.

Kurzová, H. 1993: From Indo-European to Latin: The Evolution of a Morphosyntactic Type, Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins. (Current Issues in Linguistic Theory, 104.)

Lehmann, Ch. 1985: The role of grammaticalization in linguistic typology. In: H. Seiler & G. Brettschneider, Hrsg., Language Invariants and Mental Operations. International Interdisciplinary Conference, held at Gummersbach/Cologne, Germany, September 18–23, 1983, Tübingen (Language Universals Series, 5), 41–52.

Lehmann, Ch. 1986: Grammaticalization and linguistic typology. General Linguistics 26, 3–21.

Lehmann, Ch. 1987: Sprachwandel und Typologie. In: N. Boretzky, W. Enninger & Th. Stolz, Hrsg., Beiträge zum 3. Essener Kolloquium über Sprachwandel und seine bestimmenden Faktoren vom 30. 9. – 2. 10. 1987 an der Universität Essen. Bochum (Bochum–Essener Beiträge zur Sprachwandelforschung, 4), 201–225.

Lehmann, Ch. 1993: Theoretical implications of grammaticalization phenomena. In: W. A. Foley, Hrsg., The Role of Theory in Language Description, Berlin–New York: Mouton de Gruyter (Trends in Linguistics. Studies and Monographs, 69), 315–340.

Lehmann, Ch. 2002: Thoughts on grammaticalization. 2nd, revised edition, Erfurt: Seminar für Sprachwissenschaft der Universität. (Arbeitsapiere des Seminars für Sprachwissenschaft der Universität Erfurt, 9.) [auch zum Downloaden unter http://www.uni-erfurt.de/sprachwissenschaft/ASSidUE/ASSidUE09.pdf]

Lehmann, Ch. 2002a: New reflection on grammaticalization and lexicalization. In: I. Wischer & G. Diewald, Hrsg., New reflections on grammaticalization, Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins (Typological Studies in Languages, 49), 1–18. [auch zum Downloaden unter http://www.uni-erfurt.de/sprachwissenschaft/personal/Lehmann/CL_Publ/New_reflection.pdf]

154 |

BOHUMIL VYKYPĚL

LEHMANN, CH. 2004a: Funktionale Grammatikographie. In: W. Premper, Hrsg., Dimensionen und Kontinua. Beiträge zu Hansjakob Seilers Universalienforschung, Bochum: Universitätsverlag Dr. N. Brockmeyer (Diversitas linguarum, 4), 147–165.

LEHMANN, CH. 2004b: Documentation of grammar. In: O. Sakiyama, F. Endo, H. Watanabe & F. Sasama, Hrsg., Lectures on Endangered Languages 4. From Kyoto Conference 2001, Osaka: Osaka Gakuin University (Endangered Languages of the Pacific Rim Publication Series, C-004.), 61–74. [auch zum Downloaden unter http://www.uni-erfurt.de/sprachwissenschaft/personal/lehmann/CL_Pub/Documentation_of_grammar.pdf]

LEHMANN, CH. 2004c: Data in linguistics. The Linguistic Review 21, 275–310. [auch zum Downloaden unter http://www.uni-erfurt.de/sprachwissenschaft/personal/lehmann/CL_Pub/Data_in_linguistics.pdf]

LEHMANN, CH. 2005: Theory and method in grammaticalization. In: G. Diewald, Hrsg., Grammatikalisierung, Berlin: de Gruyter (Zeitschrift für Germanistische Linguistik, Themenheft) (im Druck). [auch zum Downloaden unter http://www.uni-erfurt.de/sprachwissenschaft/personal/lehmann/CL_Pub/Theory&method_in_grammaticalization.pdf]

LEHMANN, CH. MS.A: Grammatikalisierung und Wortarten. http://www.uni-erfurt.de/sprachwissenschaft/personal/lehmann/CL_Pub/Grammatikalisierung&Wortarten.pdf

LEHMANN, CH. MS.B: Motivation in language. Attempt at a systematization. http://www.uni-erfurt.de/sprachwissenschaft/personal/lehmann/CL_Pub/Motivation_in_language.pdf

LEŠKA, O. 1995: Prague School teachings of the classical period and beyond. Travaux du Cercle linguistique de Prague (n.s.) 1, 3–22.

LEŠKA, O. 1996: The meaning of Meaning in the Prague School. In: B. H. Partee & P. Sgall, Hrsg., Discourse and Meaning: Papers in honor of Eva Hajicová, Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins, 127–140.

LEŠKA, O. 1998: Prague Circle Linguistics. Linguistica Pragensia 8, 57–72.

LEŠKA, O. 1999: Prague School Linguistics: Unity in Diversity. Travaux du Cercle linguistique de Prague (n.s.) 3, 3–14.

LEŠKA, O., NEKVAPIL, J., ŠOLTYS, O. 1993: Ferdinand de Saussure and the Prague Linguistic Circle. In: J. Chloupek & J. Nekvapil, Hrsg., Studies in Functional Stylistics, Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins (Linguistic & Literary Studies in Eastern Europe. 36), 9–50.

LUELSDORFF, PH. A., Hrsg., 1994: The Prague School of Structural and Functional Linguistics, Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins. (Linguistic & Literary Studies in Eastern Europe, 41.)

LUELSDORFF, PH. A., PANEVOVÁ, J., SGALL, P., Hrsg., 1994: Praguiana 1945–1990, Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins. (Linguistic & Literary Studies in Eastern Europe, 40.)

MATHESIUS, V. 1911: On the Potentiality of the Phenomena of Language. In: Vachek 1964, 1–32 & In: Vachek 1983, 3–43.

MATHESIUS, V. 1929: Functional Linguistics. In: Vachek 1983, 121–142.

MATHESIUS, V. 1936: On Some Problems of the Systematic Analysis of Grammar. In: Vachek 1964, 306–319.

MATHESIUS, V. 1975: A Functional Analysis of Present Day English on a General Linguistic Basis. Hrsg. von J. Vachek. The Hague–Paris: Mouton (Janua linguarum. Series Practica, 208) & Prague: Academia.

NEKULA, M., Hrsg., 2003: Prager Strukturalismus. Methodologische Grundlagen / Prague Structuralism. Methodological Fundamentals, Heidelberg: Winter. (Slavica. Monographien, Hand-, Lehr- und Wörterbücher, 3.)

PANEVOVÁ, J. 1994: Valency Frames and the Meaning of the Sentence. In: Luelsdorff 1994, 223–243.

PANEVOVÁ, J., SKOUMALOVÁ, Z., Hrsg., 1997: Obsah – výraz – význam. Výbor z lingvistického díla Miloše Dokulila II, Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy.

POPELA, J. 1991: Prospects of V. Skalička’s Linguistic Typology. In: B. Palek, P. Janota, Hrsg., Proceedings of LP’90. Prague. Karolinum (Acta Universitatis Carolinae, 1992. Philologica, 3–4.), 237–243.

POPELA, J. 1998: Ein Beitrag zur allgemeinen Sprachtypologie und zur Typologie des Deutschen. Germanistica Pragensia 13 (Acta Universitatis Carolinae, 1996. Philologica, 5.), 75–91.

SCHOONEVELD, C. H. VAN 1996: What has the Prague School Given to Linguistics and to Science? Travaux du Cercle linguistique de Prague (n.s.) 2, 3–58.

GEDANKEN ZUR GRAMMATIKALISIERUNG

155

Sgall, P. 1971: On the Notion “Type of Language”. Travaux linguistiques de Prague 4, 75–87. [Reprint in: Sgall 1984, 19–37.]

Sgall, P. 1978: Synchronní srovnávání jazyků a jeho sémantické východisko. Slovo a slovesnost 39, 25–32.

Sgall, P. 1979: Die Sprachtypologie V. Skaličkas. In: Skalička 1979, 1–20.

Sgall, P. 1982: Zur Typologie der Thema-Rhema-Gliederung. In: G. Jäger, R. Heinisch, Hrsg., Studien zum Tschechischen, Slowakischen und Deutschen aus vergleichender Sicht, Leipzig: Karl-Marx-Universität, 173–185.

Sgall, P., Hrsg., 1984: Contributions to Functional Syntax, Semantics, and Language Comprehension, Amsterdam: John Benjamins (Linguistic and Literary Studies in Eastern Europe, 16.) & Prague: Academia.

Sgall, P. 1988: Natürlichkeit, Syntax und Typologie. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung 41, 463–470.

Sgall, P. 1992: Valenz und Typologie. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung 45, 200–206.

Sgall, P. 1992b: Classical Structuralism and Present-Day Praguian Linguistics. In: H.-H. Lieb, Hrsg., Prospects for a New Structuralism, Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins, 75–90. (Amsterdam Studies in the Theory and History of Linguistic Science, 96.)

Sgall, P. 1993a: Skaličkas Sprachtypologie und ihre Fortsetzung. Sprachtypologie und Universalienforschung 46, 318–329.

Sgall, P. 1993b: The Czech Tradition. In: J. Jacobs, A. von Stechow, W. Sternefeld, T. Vennemann, Hrsg., Syntax: Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung. 1. Halbband, Berlin–New York: Walter de Gruyter, 349–368. (Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft, 9/1.)

Sgall, P. 1995: Formal and Computational Linguistics in Prague. Travaux du Cercle linguistique de Prague (n.s.) 1, 23–35.

Sgall, P. 1997: Functionalism in Czech Linguistics and in the World. Linguistica Pragensia 7, 64–81.

Sgall, P. 1999: Types of Languages and Probabilistic Implication Laws. Travaux du Cercle linguistique de Prague (n.s.) 3, 25–34.

Sgall, P. 2002: Freedom of Language: Its nature, its sources, and its consequences. Travaux du Cercle linguistique de Prague (n.s.) 4, 309–329.

Sgall, P. 2004: Types of Languages and the Simple Pattern of the Core of Language. In: P. van Sterkenburg, Hrsg., Linguistics Today – Facing a Greater Challenge, Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins, 243–265.

Sgall, P., Hajicová, E., Panevová, J. 1986: The Meaning of the Sentence in its Semantic and Pragmatic Aspects. Dordrecht: Reidel & Prague: Academia.

Skalička, V. 1935: Zur ungarischen Grammatik. In: Skalička 1979, 59–125.

Skalička, V. 1937: Bemerkungen zur Kongruenz. Sborník Matice slovenskej 15, 35–38.

Skalička, V. 1946: Sur la typologie de la langue chinoise parlée. Archiv orientální 15, 386–412. [Verkürzte deutsche Übersetzung: Über die Typologie des gesprochenen Chinesisch. In: Skalička 1979, 180–197.]

Skalička, V. 1947–48: Kodaňský strukturalismus a „pražská škola“. Slovo a slovesnost 10, 135–142. [Verkürzte russische Übersetzung: Копенгагенский структурализм и «Пражская школа». In: В. А. Звегинцев, ред., История языкознания XIX–XX веков в очерках и извлечениях II. 3. Aufl. Moskau 1965, 147–154.]

Skalička, V. 1948: The Need for a Linguistics of “la parole”. In: Vachek 1964, 375–390.

Skalička, V. 1949: On Analogy and Anomaly. In: Luelsdorff, Panevová, Sgall 1994, 147–170.

Skalička, V. 1950: On Case Theory. In: Luelsdorff, Panevová, Sgall 1994, 45–70.

Skalička, V. 1955a: Sur les langues polysynthétiques. Archiv orientální 23, 10–28.

Skalička, V. 1955b: O konkretnosti a abstraktnosti při tvoření slov. Universitas Carolina, Philologica 1, 75–84.

Skalička, V. 1957: Komplexnost jazykových jednotek. Universitas Carolina, Philologica 3, 15–25.

Skalička, V. 1959: Über die Transposition. Slavica Pragensia 1 (Acta Universitatis Carolinae, 1959. Philologica, Supplementum.), 45–52.

156 |

BOHUMIL VYKYPĚL

Skalička, V. 1960a: Agrammatismus und Grammatikismus. Slavica Pragensia 2 (Acta Universitatis Carolinae, 1960. Philologica, 2), 3–6.

Skalička, V. 1960b: Über die besonderen Formen der Syntax. In: C. Bosák, Hrsg.: Rusko-české studie, Praha: Státní pedagogické nakladatelství (Sborník Vysoké školy pedagogické v Praze, Jazyk a literatura, 2), 37–42.

Skalička, V. 1962a: Das Wesen der Morphologie und der Syntax. Slavica Pragensia 4 (Acta Universitatis Carolinae, 1962. Philologica, 3.), 123–127.

Skalička, V. 1962b: Typologie a konfrontační lingvistika. Československá rusistika 7, 210–212.

Skalička, V. 1965: Über die Bedeutung der grammatischen Elemente. Slavica Pragensia 7, 9–11. (Acta Universitatis Carolinae 1965. Philologica, 1.)

Skalička, V. 1966: К вопросу о типологии. Вопросы языкознания 15 (4), 22–30.

Skalička, V. 1979: Typologische Studien. Hrsg. von P. Hartmann, Braunschweig–Wiesbaden: Vieweg. (Schriften zur Linguistik, 11.)

SSA 1965–96 = Sorbischer Sprachatlas 1–15. Bearb. von H. Faßke, H. Jentsch und S. Michalk, Bautzen: Domowina.

Trnka, B. 1982: Selected Papers in Structural Linguistics. Hrsg. von V. Fried, Berlin–New York–Amsterdam: Mouton. (Janua linguarum. Series Maior, 88.)

Uldall, H. J. 1959: On the Preparation of a Text. Archivum linguisticum 11, 1–17.

Vachek, J., Hrsg., 1964: A Prague School Reader in Linguistics, Bloomington: Indiana University Press.

Vachek, J. 1966: The Linguistic School of Prague, Bloomington–London: Indiana University Press.

Vachek, J. 1975: Zum Zusammenspiel von internen und externen Faktoren bei der Sprachentwicklung. In: D. Cherubim, Hrsg., Sprachwandel. Reader zur diachronischen Sprachwissenschaft, Berlin – New York: Walter de Gruyter, 190–207.

Vachek, J. 1976: Selected Writings in English and General Linguistics, The Hague–Paris: Mouton (Janua linguarum. Series Maior, 92) & Prague: Academia.

Vachek, J., Hrsg., 1983: Praguīana: Some Basic and Less Known Aspects of the Prague Linguistic School, Amsterdam: John Benjamins (Linguistic & Literary Studies in Eastern Europe, 12.) & Praha: Academia.

Vachek, J. 1983a: Remarks on the Dynamism of the System of Language. In: Vachek 1983, 241–254.

Vachek, J. 2002: Prolegomena to the History of the Prague School of Linguistics. Travaux du Cercle linguistique de Prague (n.s.) 4, 3–81.

Vachek, J. 2003: Dictionary of the Prague School of Linguistics. Hrsg. von L. Dušková, Amsterdam–Philadelphia: John Benjamins. (Studies in Functional and Structural Linguistics, 50.)

Vũ, Duy-Tú 1998: Lehrbuch der vietnamesischen Sprache, Hamburg: Buske.

Vykypěl, B. 2004a: Adolf Erhart (31. Mai 1926 – 11. August 2003). Sborník prací filosofické fakulty brněnské university A 52, 146–158.

Vykypěl, B. 2004b: Zur Prosodie in der Typologie. Acta linguistica Lithuanica 50, 127–134.

Vykypěl, B. 2005: Glossematikstudien. Unzeitgemäße Betrachtungen zu Louis Hjelmslevs Sprachtheorie, Hamburg: Verlag Dr. Kovač. (Philologia – Sprachwissenschaftliche Forschungsergebnisse, 66.)

Winner, T. G. 1998: Prague Functionalism. In: R. Posner, K. Robering, T. A. Sebeok, Hrsg., Semiotik. Ein Handbuch zu den zeichentheoretischen Grundlagen von Natur und Kultur. 2. Teilband, Berlin–New York: Walter de Gruyter, 2248–2255. (Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft, 13/2.)

Bohumil Vykypěl

Gauta 2005 06 01

Ústav pro jazyk český AV ČR

etymologické oddělení

Veveří 97

CZ-60200 Brno

([email protected])