126 |

RECENZIJOS

AXEL HOLVOET, ROLANDAS MIKULSKAS, RED.

GRAMATINIŲ FUNKCIJŲ TYRIMAI

Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2005, 199 p., ISBN 9986-668-85-9

(Práce z litevské gramatiky, 3.)

Třetí svazek Prací z litevské gramatiky se zaměřuje na pojednání o jednotkách větné stavby litevštiny, obvykle označovaných termíny pro větné členy, a na řešení problémů souvisejících s jejich definicemi. Tyto jednotky jsou zkoumány v samostatných článcích, které pod vedením vedoucího projektu Axela Holvoeta připravilo několik spolupracovníků. Sedm článků ve svazku bylo napsáno podle společného plánu a lze je považovat za kapitoly souvislé práce.

Susipažinus su šiuo rinkiniu ir darbo vadovo papildomomis pastabomis (Holvoet 2005) darosi aiškesnė numatyto parengti lietuvių kalbos sintaksės aprašo koncepcija. Gramatinės funkcijos, knygoje aptartos su plačia dabartinės kalbotyros teorinių darbų perspektyva, turi fundamentalią reikšmę sakinio sandaros tyrimui. Čia pateikta daug naujų sprendimų, kurie lietuvių kalbos tyrinėtojų turėtų būti nuodugniai ir visapusiškai apsvarstyti.

Knihu otevírá kapitola o syntaktické závislosti. Dále rozvíjí pohled na dva typy syntaktických vztahů – řízení a modifikaci –, který byl představen v prvním svazku Prací z litevské gramatiky. Ukazuje odlišnou úlohu těchto typů v logické (predikátově-argumentové) struktuře věty. Upozorňuje na rozdílnou sémantickou funkci řídícího a závislého členu ve spojení. Syntakticky závislý člen může v některých případech tvořit sémantické předpoklady spojení, tj. fungovat jako sémantický faktor. Například ve spojení krásná květina je sémantickým faktorem závislý člen krásná, který modifikuje řídící člen květina. S ohledem na sémantiku se navrhuje rozlišovat dva podtypy syntaktických vztahů: specifikaci a determinaci. U spojení prvního podtypu je řídící člen sémanticky neplnovýznamový (například sloveso může ve spojení může pršet), zatímco u spojení druhého podtypu je sémanticky neplnovýznamový závislý člen – ukazovací zájmeno (ta čepice). Celkově jsou v této kapitole syntaktické vztahy jasně odlišeny od jednotek logické a sémantické struktury věty a je zde předložen dobrý příklad analýzy vztahů mezi různými rovinami.

Podle řízení nebo modifikace se rozlišují doplnění a příslovečná určení. Řízené závislé členy se považují za doplnění, modifikující pak za příslovečná určení. Podmět a přímý předmět se však navrhuje definovat na jiném základě. Ve druhé kapitole knihy, která pojednává o těchto funkcích, se uvádí, že pojmy podmětu a přímého předmětu nelze formulovat pouze na základě syntaktických vztahů. „Při popisu těchto pojmů se často přihlíží k syntaktickým, morfosyntaktickým a sémantickým vlastnostem“ (63–64). Za nejdůležitější rysy podmětu a přímého předmětu se považuje vyjádření gramatickými (resp. strukturálními) pády nominativu a akuzativu, které stojí v tranzitivní větné struktuře v opozici a podle účasti na syntaktických procesech zaujímají nejvyšší postavení v hierarchii „přístupnosti“ pádů (accessibility).

Nominativu nebo akuzativu syntakticky odpovídá a pouze sémanticky je nahrazuje „sémantický pád zapsaný nad nimi – genitiv neurčitého množství nebo záporový genitiv“, srov.: Přišli hosté / hostů; Četl jsem ten článek / nečetl jsem ten článek (53). Takový genitiv předpokládá funkci nominativu nebo akuzativu. To je přesné pozorování. Že zde genitiv má funkci přímého předmětu

RECENZIJOS

| 127

potvrzuje také jeho vztah k nominativu v pasivní konstrukci, srov. můj přečtený / nepřečtený článek. Genitiv řízený slovesy čekat, prosit, požadovat a dativ řízený slovesy pomáhat, vést však autoři již nepovažují za přímá doplnění, protože „nesplňují kritérium strukturálního pádu“ (60). Nezohledňuje se zde, že i tyto pády jsou v pasivních konstrukcích ve vztahu k nominativu, srov. Byl očekáván / žádán / podporován / veden / obáván. Tvar pádu je považován za natolik důležitý rys podmětu či přímého předmětu, že se dokonce vyvozuje, že podměty „se od doplnění neliší syntakticky, nýbrž morfosyntakticky“ (137).

U intranzitivních vět, o nichž pojednává šestá kapitola svazku, neexistuje opozice podmětu vůči přímému předmětu, a proto se má za to, že „kategorie intranzitivního podmětu je funkčně velmi neurčitá“ (160). Pouze v lokativních větách (např.: Sešit je v zásuvce) „je nominativ prototypickým podmětem, který se kryje s neoznačeným tématem. V případě existenčních vět se podmět a neoznačené téma nekryjí“ (145), srov. V zásuvce je sešit. Přesto se i v intranzitivních větách navrhuje rozlišovat podmět podle formálních rysů (146), tedy především podle nominativního pádu.

Vztahy doplnění a příslovečných určení se probírají ve třetí a čtvrté kapitole. Věnuje se v nich značná pozornost odlišné úloze těchto jednotek v logické struktuře věty. Doplnění je argumentem predikátu, zatímco příslovečné určení do predikace nevstupuje a funguje jako sekundární predikát. Na tomto základě se navrhuje považovat za příslovečné určení, nikoli za doplnění instrumentální instrumentál nebo konstrukci s předložkou s. Protože lokální konstrukce se slovesy vyjadřujícími směr pohybu, tzv. dynamické lokativy, „nelze chápat jako dodatečnou predikaci“ (73), řadí se k doplněním, např.: Odjel do města; Vyndal (dopis) z kapsy. Jinak se nahlíží na lokální konstrukce se slovesem být, které jsou součástí hlavního predikátu lokativních vět, např.: Dům je u jezera. Ačkoli je zde konstrukce u jezera syntakticky nezbytná (a podle navrhovaného kritéria syntaktického vztahu by tedy měla být doplněním), z důvodů sémantických se považuje za „nezbytný modifikátor“ a pro označení její funkce se navrhuje zjevně protikladný termín nezbytné příslovečné určení (74–78). Autorům brání považovat takové konstrukce za řízené skutečnost, že sloveso být vzhledem ke svému významu nevyžaduje určité specifické doplnění; jeho „syntaktické požadavky jsou poměrně neurčité“ (75). Podstatné jméno, které je však spojeno s týmž spojovacím slovesem a podléhá týmž „neurčitým požadavkům“ (např.: Jan je veselý / učitel), je již bez váhání považováno za „řízený člen slovesa, podobně jako podmět nebo doplnění“ (80).

Funkce dativů spojených s přísudkem se vysvětlují také na základě logické a sémantické struktury predikace. Pokud lze dativ podle významu slovesa považovat za argument predikátu, řadí se mezi doplnění (Jan daroval Onutě květiny); pokud nikoli, řadí se mezi příslovečná určení (Jan přinesl Onutě víno). Svojovací dativ spolu s akuzativem označujícím část celku, kterou tento dativ vyjadřuje (např.: Děti políbily babičce ruku), podle autorů tvoří jakýsi rozštěpený argument; zda se takový dativ považuje za součást doplnění, není uvedeno. Za doplnění se nepovažuje dativ úsudkového původce (dativus iudicantis), který se zřejmě řadí mezi příslovečná určení.

Příslovečná určení modifikující věty se nazývají větná příslovečná určení. Ve většině případů je obtížné odlišit je od příslovečných určení spojených s přísudkem, protože přísudek zastupuje větu. Zřejmě proto jsou mezi větnými příslovečnými určeními uváděna především modální slova, zejména vsuvky, a slovní spojení (asi, bohužel, naštěstí, bezpochyby apod.). Lze dodat, že i ony tam

128 |

RECENZIJOS

ve skutečných případech jsou spojeny s jednotlivými větnými členy, např.: U domu rostla velká, jen bohužel křivá lípa.

V páté kapitole se pojednává o predikativech, které se dělí do tří skupin: primární (sponové) predikativy vyjadřující hlavní predikaci (Jonas yra linksmas), volné sekundární predikativy vyjadřující doplňkovou predikaci (Jonas grįžo linksmas) a obligatorní sekundární predikativy vyjadřující sekundární predikaci jako argument hlavní predikace (Jonas apsimetė linksmas). Podle syntaktických vztahů odpovídají volné predikativy tzv. modifikátorům, zatímco obligatorní predikativy valenčním členům, avšak neřadí se ani k příslovečným určením, ani k doplněním. Predikativy se považují za samostatnou syntaktickou třídu slov, která je definována takto: „Predikativ je jmenné slovo užité predikativně, ale syntakticky závislé na slovese“ (121). Podle autorů se volné predikativy od příslovečných určení liší pouze tím, že jsou vyjádřeny jmennými pády; „rozdíl není syntaktický, nýbrž kategoriální a morfosyntaktický“ (123).

Na mnoha místech knihy se uvádí, že stanoviska autorů se liší od „tradiční gramatiky“. Tento termín je nejednoznačný. V Americe se tak často označuje distribuční analýza (L. Bloomfielda, C. C. Friese aj.), v Evropě způsob popisu větných členů spojující významová a formální kritéria, který v 19. století zpopularizoval K. P. Becker, a v Litvě školní gramatiky založené na Jablonského pracích. Autoři sborníku používají termín „tradiční gramatika“ zvláštním způsobem: označují jím všechny popisy a výzkumy litevské gramatiky až do roku 2003, kdy vyšly Sintaksinių ryšių tyrimai. Ve skutečnosti žádný takto jednotný směr neexistuje. Vývoj gramatického myšlení v Litvě byl dlouhý, rozmanitý a složitý. Gramatická stavba litevštiny byla zvláště intenzivně zkoumána v posledních desetiletích 20. století. V těchto výzkumech a popisech na nich založených se usilovalo o co nejdůslednější vymezení gramatických tříd a kategorií, jasné rozlišení rovin syntaktické, logické, sémantické a pragmatické analýzy i jednotek těchto rovin. Další kroky tímto směrem bylo možné zaznamenat již v prvním sborníku Lietuvių kalbos gramatikos darbų – šlo o pozitivní návrhy jasněji odlišovat syntaktické vztahy od způsobů a prostředků jejich vyjadřování, upustit od formálního pojetí rozdílu mezi rekcí a přimykáním apod. (srov. aut. 2005). Ve třetím sborníku se však od jednotného základu pro rozlišení a definování jednotek větné stavby upustilo.

Jak již bylo uvedeno, autoři považují za rozlišovací znaky podmětu a přímého předmětu jejich vyjádření gramatickými (resp. strukturními) pády – nominativem a akuzativem. Předmět a příslovečné určení se rozlišují podle syntaktických vztahů. Predikativy se opět vymezují na novém základě: podle predikativního užití a vyjádření jmennými pády, přičemž jsou závislé na slovese.

Taková různorodost kritérií nevyhnutelně vede k rozporům. Například podle předkládaného pojetí syntaktického vztahu by měl být podmět považován za jeden z předmětů a přímý předmět rovněž za podtřídu předmětů. K předmětům by se měly řadit také tzv. primární predikativy, které autoři považují za valenční členy slovesa būti. Syntaktická fakultativnost se uznává za rozlišovací znak příslovečných určení, avšak vzápětí se hovoří o obligatorních příslovečných určeních ve větách se sponou. Zjevné překrývání kategorií vyplývá z principů popisu, nikoli z vlastností samotného jazyka.

Autorům bránilo definovat jednotky větné stavby na jednotném základě omezení pojetí syntaktických vztahů na rekci a modifikaci, které byly povýšeny na nejvyšší klasifikační úroveň. Rekce zde odpovídá tomu, čemu se dosud říkalo obligatorní připojení, a modifikace neobligatornímu připojení (srov. ⁴DLKG 430). Při takto širokém pojetí rekce a modifikace je třeba za rekci považovat vztah přísudku jak k přímému předmětu, tak k

RECENZIJOS

| 129

podmětu i k obligatornímu predikativu. Syntaktické rozdíly mezi těmito vztahy zůstávají neodhaleny a autoři si chtě nechtě musejí hledat jiná kritéria.

V nedávných popisech syntaxe litevštiny se jednotný základ pro rozdělení větných členů zachovával tím, že se syntaktické vztahy rozlišovaly podle jejich směrovosti (jednosměrná versus obousměrná závislost) a jedno- či oboustranné povahy, zatímco rekce se od přimykání rozlišovala na nižší úrovni – v rámci jednosměrné závislosti (srov. Valeckienė 1998: 18–22; Labutis 1998: 26–29; ⁴DLKG 478–482). Že uvedené typy vztahů jsou syntaktické, nikoli morfologické, sémantické či jiné, asi není třeba dokazovat. Autoři takové pojetí syntaktických vztahů a priori odmítají, zřejmě v domnění, že pojem oboustranného syntaktického vztahu a vzájemné závislosti (resp. obousměrné závislosti) „je zbytečný a vznikl směšováním syntaktických a morfosyntaktických jevů“ (24, 64, srov. též 123). Ve skutečnosti zde k žádnému směšování nedochází; jde o zjevný fakt, že syntaktické vztahy, a tedy i vzájemná závislost, mají určité morfosyntaktické ukazatele.

O roli morfosyntaktických ukazatelů se opakovaně hovoří při výkladu rekce, např.: „Morfosyntaktickou rekci lze považovat za ukazatel syntaktické rekce. Jestliže jedno slovo druhému předepisuje pádový tvar, pak mezi nimi s největší pravděpodobností existuje syntaktický vztah“ (19). Podobně byla vymezena role ukazatelů shody v prvním sborníku Lietuvių kalbos gramatikos darbų: „shoda tvaru jednoho slova s tvarem jiného slova odráží syntaktický vztah mezi dvěma slovy“ (Semenienė 2003: 38). Ve třetím sborníku se již tvrdí něco jiného: „shoda… syntaktický vztah nepředpokládá“ (28); „shoda může být, ale nemusí být ukazatelem syntaktického vztahu“ (29). Podobně se píše i v poznámkách vedoucího práce: „pojmy vzájemné závislosti a oboustranného syntaktického vztahu vycházejí z chybného předpokladu, že shoda je syntaktickým vztahem, nebo syntaktický vztah předpokládá“ (Holvoet 2005: 153–159). Podivně spojená tvrzení o existenci syntaktického vztahu a o jeho předpokládání mají zcela odlišný význam: shoda syntaktický vztah mezi větnými jednotkami předpokládá (přesněji řečeno – ukazuje), ale v žádném případě sama není syntaktickým vztahem ani typem vztahu.

Když se odmítne považovat shoda za ukazatel syntaktického vztahu, pokouší se zpochybnit i samotný syntaktický vztah mezi předmětem a predikativním atributem (predikativem) ve větách jako Jis parvertė brolį aukštielninką (28) nebo Mačiau jį linksmą (129), srov.: Parvertė brolius aukštielninkus; Mačiau juos linksmus. Na jiném místě se však již navrhuje „spojovat termín sekundární predikativ právě se sekundárními predikáty, které mají příslušné morfosyntaktické rysy (tj. shodují se – V. A.)“ (126). Při rozboru vět Mes žaidžiame su kamuoliu ir Vaikai žaidžia su kamuoliu se o vztahu podmětu (mes; vaikai) k přísudku (žaidžiame; žaidžia) říká ještě jasněji: nominativní „syntaktický vztah se slovesem je formálně vyjádřen dvěma morfosyntaktickými ukazateli – pádovou rekcí a shodou“ (24). Konstatuje se tedy oboustranný syntaktický vztah, v němž závislý člen – jmenné slovo či zájmeno – určuje u hlavního členu, slovesa, shodnou číselnou podobu. Takový vztah se obvykle nazývá vzájemná závislost (resp. kondominace).

Kritéria, podle nichž se autoři pokoušejí definovat jednotky větné stavby, se nejen různí, ale náležejí také k odlišným rovinám analýzy. Předmět, příslovečná určení, podmět a přímý předmět se definují na základě znaků syntaktické a morfosyntaktické roviny. Predikativy se od ostatních jednotek odlišují a dále podtřídí na základě logiky predikátů. Předměty v dativu se od příslovečných určení odlišují s ohledem na roli argumentu nebo doplňkového predikátu. Predikátem se obvykle nazývá přísudek jako syntaktické centrum věty. Při rozlišování příslovečných určení se opět vychází z jiného, sémantického kritéria

130 |

RECENZIJOS

syntakticky nezbytné předložkové konstrukce s místním významem (75–77). Zároveň se z důvodů sémantických považují podstatná jména v nominativu s lexikálním významem místa nebo času v takových větách jako Ušla se dlouhá cesta; Už se odčekal celý den za „mezní kategorii mezi příslovečnými určeními a podměty“ (58), ačkoli jasnou funkci podmětu zde dokládají syntaktické vlastnosti uznávané samotnými autory – především vztah k akuzativu přímého předmětu v aktivní konstrukci (Ušel jsem dlouhou cestu; Odčekal jsem celý den), který se v odpovídající konstrukci se záporem mění na genitiv (Neušel dlouhou cestu; Neodčekal celý den). Navrhuje se řídit také aktuálním členěním větným, například považovat za podmět gramatikalizovaný výsledek základního neoznačeného větného tématu (62–63), ačkoli údaje z litevštiny nepotvrzují přímou korelaci jednotek aktuálního členění větného (tématu, rématu) se syntaktickými jednotkami (přísudkem, podmětem, předmětem atd.).

Autoři představují použití kritérií predikátové logiky, sémantiky a aktuálního členění větného k identifikaci syntaktických jednotek jako „prototypický způsob definování gramatických funkcí“ (49). Vycházejí z Keenanova (1976) návrhu definovat větný subjekt na základě celého souboru formálních, syntaktických, sémantických a pragmatických vlastností a slova nesoucí všechny tyto vlastnosti považovat za prototypy kategorie, zatímco ostatní (která mají jen některé z těchto vlastností) za případy periferní. Tento způsob, široce diskutovaný v sedmdesátých letech minulého století, se dodnes používá v jazykové typologii, když chceme ukázat rozdíly v korelaci určitých vlastností větných členů napříč různými jazyky. Od jeho použití při popisu syntaxe litevštiny se upustilo, protože definování jednotek větné stavby na základě vlastností náležejících k různým rovinám by při následné analýze významu a užívání těchto jednotek nevyhnutelně vedlo k bludnému kruhu (srov. aut. 1984: 13–14). Pokud například definujeme podmět na základě syntaktických vlastností, můžeme následně důsledně popsat jeho místo v predikativní struktuře věty, vyložit jeho sémantické funkce, určit, ve kterých větách zastává funkci tématu či rématu atd. Větnou stavbu lze úspěšně popsat i opačným postupem: určit, kterými syntaktickými jednotkami se realizuje predikativní struktura věty a jak se vyjadřují sémantické role (agens, pacient, nástroj atd.). Jestliže se však pokusíme definovat syntaktické jednotky zároveň podle formy, sémantické funkce i role v predikativní struktuře věty nebo v aktuálním členění (anebo některé větné členy podle vlastností jedné roviny a jiné podle vlastností jiné roviny), bude velmi obtížné větnou stavbu důsledně popsat.

Jazykové kategorie mají polní strukturu, která ve většině případů umožňuje rozlišit centrum kategorie (resp. prototyp) a její periferii. Na tomto základě lze například konstatovat, že typickou (resp. prototypickou) formou podmětu je podstatné jméno nebo zájmeno v nominativu, zatímco typickou formou příslovečného určení je příslovce. To však v žádném případě neznamená, že bychom se měli vzdát přesného rozlišování samotných kategorií a „smířit se s představou, že ani definice probíraných syntaktických kategorií nebudou dostatečně přísné“ (51). Naopak, právě složitost a mnohorozměrnost zkoumaného objektu – jazykového systému – vyžaduje přesné výzkumné nástroje, tedy jasně definované pojmy na každé úrovni analýzy. S tím souhlasí i Holvoet(as) (2005: 160): „nejdůležitější je, aby nástroje, které badatel používá, byly ostré“. Gramatický popis by měl nejen přinášet nové pohledy na jevy jazykového systému, ale také tento systém modelovat na základě diferencovaných kritérií a jasných metodologických principů. Tomu brání výše zmíněné křížení analytických rovin a přibližné či „komplexní“ definice základních gramatických funkcí. Je proto třeba souhlasit s názorem samotných autorů, že „se jim nepodařilo uspokojivě vyřešit problémy spojené s definicí a popisem uvedených funkcí“ (8). Doufejme, že se to podaří v budoucnu.

RECENZIJOS

| 131

LITERATŪRA

Ambrazas, V. 1986: Lietuvių kalbos sakinio sintaksinės ir semantinės struktūros vienetai. Lietuvių kalbotyros klausimai 25, 4–44.

Ambrazas, V. 2005: Rec. Holvoet A., Judžentis A. (red.). Sintaksinių ryšių tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Acta Linguistica Lithuanica 52, 167–170.

Holvoet, A. 2005: Dėl sintaksinių ryšių skirstymo. Acta Linguistica Lithuanica 52, 157–161.

Keenan, E.,L. 1976: Towards a universal definition of “subject”. Li, Ch., ed., Subject and Topic, New York: Academic Press, 303–333.

Labutis, V. 1998: Lietuvių kalbos sintaksė. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Semėnienė, L. 2003 Būdvardžio derinimas. Holvoet A., Judžentis A. (red.). Sintaksinių ryšių tyrimai, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 37–66.

Valeckienė, A. 1998: Funkcinė lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Vytautas Ambrazas Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva