ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LIII (2005), 39–89

Relativní chronologie hlavních fonetických změn v dějinách hornolatgalského dialektu

Ilja A. Seržant

Institut litevského jazyka

Tento článek se zabývá hláskovými změnami, k nimž došlo v hornolatgalském dialektu po rozštěpení pralatgálštiny na dialekty. Základním cílem bylo stanovit jejich relativní chronologii; ta je na konci článku představena v tabulkové podobě. Důsledkem našich závěrů je, že je třeba odmítnout názor zastávaný Lelisem a Breidaksem, podle něhož hornolatgalština představuje samostatnou větev východobaltské skupiny vedle litevštiny a lotyštiny: všechny hláskové změny charakteristické pro hornolatgalštinu lze nejlépe vysvětlit, vyjdeme-li z pralatgálštiny.

Podrobnosti několika hláskových změn jsou upřesněny; například je ukázáno, že hornolatgalština prošla čtyřmi nezávislými procesy metafonie, z nichž první a třetí byly dosud v odborné literatuře považovány za jeden.

A konečně je v některých ohledech přeformulován Breidakův předpoklad selonického substrátu v litevských dialektech Kupiškėnai a Anykštėnai.

0. PŘEDMLUVA¹

0.1 Cílem této práce je „připoutat“ hláskové změny jednu k druhé a v ideálním případě stanovit jak terminus ante quem, tak terminus post quem, a tím přesně určit pořadí hláskových změn v dějinách hornolatgalského dialektu. Bohužel se u některých procesů nepodařilo dosáhnout takové úplné přesnosti, u všech procesů se však podařilo určit alespoň jednu z těchto hranic. Přínos takového relativně chronologického řetězce lze jen stěží přecenit. Díky němu můžeme:

1) zaprvé ukázat, které hláskové procesy jsou zjevně pozdní, které sahají až do nejstarší vývojové etapy a které jsou možná

¹ Především bych rád vyjádřil veliké poděkování pracovníkům oddělení dialektologie Ústavu lotyšského jazyka Anně Stafecké (Anna Stafecka) a Edmundasi Trumpovi (Edmundas Trumpa), kteří mi již poněkolikáté velmi pomohli tím, že mi zpřístupnili veškerý dialektologický materiál, poskytli cenné rady k obsahu a pomohli při hledání literatury. Jsem také velmi vděčný Ricku Derksenovi (Rick Derksen) za to, že souhlasil s přečtením práce, za jeho kritiku a diskusi o ní, stejně jako petrohradským kolegům Anně Daugavetové a Alexeji Andronovovi.

40

Илья А. Сержант

archaismy zděděnými z prajazyka a zachovanými právě v nářečí, které zkoumáme;

2) Za druhé má takový řetězec větší důkazní sílu při hledání jazyků, které ovlivnily zkoumané nářečí, protože pokud se nám podaří v jazyce, s nímž bylo v kontaktu, stanovit obdobné skupiny článků tohoto řetězce, můžeme směle hovořit o těsném kontaktním vlivu těchto dvou jazyků na sebe navzájem a vyloučit možnost náhodné shody, což nabízí značné možnosti pro další závěry;

3) Za třetí umožňuje stanovení relativně chronologického řetězce znovu ověřit navržené varianty vývoje jednotlivých procesů a v některých případech také vyloučit varianty, které nelze začlenit do žádného relativně chronologického řetězce.

0.2. Základními pracemi o dějinách hornolotyšského nářečí jsou práce Antona Breidaka (jeho nejúplnější, nepublikovanou disertací je Breidak 1989) a také rozsáhlý materiál obsažený v gramatice lotyšského jazyka Janise Endzelinse (Endzelīns 1951). Obě práce však mají navzdory své velké hodnotě některé nedostatky či nedostatky ve zpracování. Práce Breidaka jsou zejména poněkud zaujaté v tom smyslu, že podle něj se hornolotyšské nářečí (jeho terminologií latgalský kmenový jazyk) vyvinulo přímo z východobaltského prajazyka (Breidak 1989: 6). Mnohé údaje o hornolotyšském nářečí jsou proto „násilně“ interpretovány jako archaismy, což někdy vede k nesprávné relativní chronologii. Jak ukazují výsledky naší práce, tento předpoklad zůstává přinejmenším nedoložený. Breidakovy práce však mají pro badatele mimořádnou hodnotu, neboť obsahují velké množství ověřeného dialektologického materiálu, který byl převzat z popisů nářečí různé kvality. Mnohá vysvětlení navržená Breidakem byla převzata a použita v této práci.

Obtížnost Endzelinova výkladu spočívá v tom, že hornolotyšskému nářečí nebyla věnována samostatná kapitola a materiál z hornolotyšského nářečí byl (v souladu s koncepcí knihy) zařazen společně s materiálem z jiných nářečí. Mnohé věci proto zůstávají pro badatele nerozebrané, a tudíž nejasné.

Žádná z uvedených prací nepojednává o rozdílech mezi 1. (starou, pravohornolotyšskou) a 3. (selonskou) přehláskou. Tyto rozdíly jsou přitom velmi podstatné, protože pravidla působení těchto přehlásek jsou zcela odlišná. Tyto přehlásky se neustále zaměňují. Toto nerozlišování převzali také Rudzīte (1964), Kušķis (1967: 15–16) a další.

V disertaci Lelis (1961) věnované hornolotyšskému nářečí se hájí názor, že toto nářečí je třeba uznat za samostatný jazyk – tvrzení, které je podle našeho názoru ze synchronního hlediska zcela přijatelné. Problém však spočívá v tom, že se v této práci toto tvrzení rychle promítá také do diachronního

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 41

pojetí otázky, která je pak dále posuzována neobjektivně. Je však důležité poznamenat, že mnohé argumenty použité Breidakem v jeho pracích se objevují již zde, například místní jména z Kroniky Jindřicha Lotyšského, jako jsou Tholowa, Kukenoys (Lelis 1961: 142, srov. Breidak 1989: 144), a také finské juutas „ďábel“ a litevské juodas (Lelis 1961: 144, srov. Breidak 1989: 149), které slouží k datování přechodů *ō > uo > ū, *ā > o, *ā > ō. Cílem výše uvedených argumentů samozřejmě není znehodnotit tyto práce, nýbrž pouze ukázat, že je třeba korigovat mnohé aspekty historické fonetiky hornolotyšského nářečí.

1. RELATIVNÍ CHRONOLOGIE SAMOHLÁSEK: ÚVODNÍ POZNÁMKY

1.0.1. Obecné předpoklady

Vzhledem k tomu, že se fonémy ve východní lotyštině při změnách nesloučily, přestože výsledky některých změn se svými fonetickými vlastnostmi shodují s původními fonetickými vlastnostmi jiných fonémů v rámci jiných změn, můžeme vyvodit závěr, že tyto fonetické změny neprobíhaly současně. Rozvíjením tohoto předpokladu nakonec dospějeme k určité časové posloupnosti změn, kterou lze sestavit pouze v tomto pořadí, neboť jinak by ke sloučení nevyhnutelně došlo. S ohledem na postupnost fonetických změn můžeme touto časovou posloupností / relativně chronologickým řetězcem označovat pouze začátky změn, nikoli jejich úplný průběh. Je například zřejmé, že diftongizace ī a ū začala dříve než zúžení *ē a *ō; nebylo by však možné dokázat tvrzení, že proces diftongizace skončil ještě před začátkem procesu zúžení, neboť k tomu, aby se tyto fonémy nesloučily, je minimálně nutný předpoklad, že první proces začal dříve než druhý. Právě tak je třeba chápat relativně chronologickou posloupnost stanovenou v § 3.1. Pokud materiál nenaznačuje opak, považujeme všechny fonetické změny v uvedeném rámci (stejně jako většina ostatních badatelů) za ucelené a nepřetržité procesy.

1.0.2. Krátké / dlouhé samohlásky

V této práci se u některých pralatvinských fonémů, které se liší pouze kvantitou (např. *a a *ā), jeví jako rozumné posuzovat jejich změny společně a přiřadit jim přibližně stejné relativně chronologické datování. Za nezbytné podmínky k tomu považujeme následující:

42

Илья А. Сержант

– v celém nářečním materiálu nejsou žádné doklady o tom, že by se podmínky pro danou fonetickou změnu u krátkých a dlouhých korelátů lišily;

– daná změna má u krátkých a dlouhých korelátů stejný fonetický charakter (například labializaci);

– zeměpisné oblasti, v nichž se daná změna u krátkých a dlouhých korelátů vyskytuje, se shodují.

Podobně samostatně nepojednáváme o fonetických změnách určitého fonému například při vzestupné a zvlášť při sestupné intonaci, pokud jsou splněny všechny tři výše uvedené podmínky.

1.0.3. Pravolatgalská vzestupná nebo přerušovaná intonace²

Nejprve je třeba ještě pojednat o otázce pravolatgalské intonace, která má původ v nepřízvučném akutu v prabaltštině a na jejímž místě se dnes ve většině selonských nářečí vyskytuje vzestupná intonace, zatímco v ostatních nářečích hornolatgalského dialektu intonace přerušovaná. Nechtěl bych zde rozebírat její konkrétní tónickou podobu, je však zřejmé, že před všemi zde probíranými změnami šlo o tutéž intonaci na celém území hornolatgalského dialektu. Její rozštěpení na vzestupnou ve většině (mělkých) selonských nářečí a na přerušovanou v ostatních nářečích nastalo s největší pravděpodobností poměrně pozdě, nejspíše až po zde probíraných změnách, v jejichž fonetické podmínce hrála roli intonace. Nepřímo o tom svědčí následující skutečnost: u těch změn, při nichž hrála roli intonace příslušné samohlásky nebo diftongu, materiál ukazuje, že tyto samohlásky či diftongy se současnou vzestupnou intonací se chovaly zcela stejně jako samohlásky či diftongy se současnou přerušovanou intonací. A protože se obě tyto intonace z fonologického hlediska chovaly naprosto stejně, lze předpokládat, že byly i z fonetického hlediska buď totožné, nebo si byly svými prozodickými vlastnostmi velmi podobné. Ve prospěch jednotné intonace v této pozici v celém hornolatgalském dialektu svědčí také disimilace intonací, která funguje stejně pro vzestupnou i přerušovanou intonaci (Seržants 2003: 95–96), a rovněž zvláštní prodlužování samohlásky před tautosylabickým -r-.³

2 Zde i dále v souladu s tradicí ustálenou v baltistice používám termín intonace namísto termínu tón

3 K prodlužování před tautosylabickým -r- při přerušované a vzestupné intonaci nedocházelo, srov. Endzelins (1951: 150–151).

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ

43

2. RELATIVNÍ CHRONOLOGIE SAMOHLÁSEK: JEDNOTLIVÉ ZMĚNY

2.1. ei > ẹi > ai

Ve většině nářečí máme pouze ei > ẹi. Změna ei > ẹi > ai se vyskytuje v několika izolovaných oblastech na jihu okresu Daugavpils: Aiviekste₃₄₉, Kalupe₄₄₅ a Līksna₄₅₀, v jižní části Krāslavy₅₀₆ (Rūķe 1939: 150). Vzhledem k tomu, že ei z ī nebylo tímto procesem zasaženo a že pouze původní ei přešlo v ẹi (nebo ai), předpokládáme, že tento proces začal před změnou ī > ei, například v Kalupe₄₄₅ (Reķēna 1962: 20, 28): maita (< meita), bàikt (< beigt), avšak vèirs (< vīrs), a tento jev byl pravděpodobně dříve rozšířen na větším území.

2.2. Prodlužování krátkého i před j a u před v

2.2.0. Tento nepatrný fonetický proces je důležitý pro upřesnění relativní chronologie, protože jednoznačně předchází diftongizaci dlouhých ī a ū; srov. další vývoj těchto kombinací *uv > > ūv (> ouv > ov/ > yuv > yv); *ij > īj (> eij > ej). Jak uvádí Endzelin (1951: 146–147), īj, ūv se vyskytují ještě ve starolatgalských textech.⁴,⁵ Také tato forma -īj- nebo > -ij- a rovněž -ūц- nebo > -uц- se vyskytuje v mělkých selonských nářečích, například v Grostona₄₁₈, Meirāni₄₂₁ (Kušķis 1958: 143, 146, 148–150)⁶. K prodlužování dochází pouze pod přízvukem. Endzelin (1910: 40) uvádí také příklady veiju „winde“ BW. 6210, beiji „warst“, reija „Riege“ z Pikstere, v nichž se ještě zachoval mezistupeň.

2.2.1. Podle Endzelinova předpokladu (Endzelin 1910: 40–41) vznikly také formy jako tyus, dryva z *druva > drūva > *dryuva > dryva. Svědčí o tom takové formy ze starolatgalských textů, jakož i ze sbírky dain (BW), například tǖu, tǖwu „nahe“, drūva, pūvis „verfault“, gūt: giva: gywa: gywa (Endzelin 1910: 14).

2.2.2. Po změnách *uv > *ūv a *ū > *īv tyto dva diftongy v horní lotyštině splynuly a dále se vyvíjely společně, s tím rozdílem, že starší *uv si na konci vývoje před samohláskou zachovává svůj glide *u, zatímco *ū jej, protože stojí před souhláskou, ztrácí. Skutečnost, že *ū a *uv splynuly a poté se znovu rozlišily podle toho, zda stály před samohláskou, nebo souhláskou, potvrzuje

⁴ Glückův překlad Bible, evangelium z roku 1753, katechismus z roku 1586.

⁵ Teoreticky lze předpokládat i opačný vývoj, totiž že -uv-, -ij- vznikly zkrácením *-ūv-, *-īj- v ostatních dialektech. Ve prospěch takového předpokladu může svědčit výpůjčka z němčiny, která ukazuje, že -īj- > -ij-: klijas < CHH klige (Endzelīns 1951. 52). K doložení takového předpokladu je však třeba problém podrobněji prozkoumat.

⁶ Méně často se zde vyskytují také -ei-, -eij-.

44 |

Илья А. Сержант

такими формами как kiula, tiul̦i Lubāna₄₁₇ (Zirnītis 1937: 122), учитывая, что первое восходит к küja, а второе к *tuvji⁷.

U pravohornolotyšských spojení *-ij-, *-uv- předpokládáme současný vývoj, protože tyto procesy jsou analogické a zcela odpovídají jeden druhému v geografickém rozšíření výsledků přechodu *-uv- > -ov-, -yv-/-iv-, s tím jediným rozdílem, že vývoj *ū (viz níže §§ 1.3) po diftongizaci *ū > *ou pokračoval dále, zatímco vývoj *ī v *-ij- > *-īj- se zastavil na *-eii- > -ei-.

Tento závěr je velmi zajímavý, protože historicky kombinace *uv, *ij a *ū, *ī sahají ke stejnému prototypu, tj. *ū (přesněji *uH), *ī (*iH) před samohláskou nebo souhláskou. Podrobnosti rekonstrukce je však třeba pojednat v samostatné práci a v kontextu Smoczyńského studie (Smoczyński 2000), tím spíše, že zde vznikají určité rozpory.

2.3. ū > ū̯u > ou̯ > yu, iu, әu, eu; ī > ī̯ > eī̯ > ei

2.3.0. Je logické považovat přechody ū > ou a ī > ei za foneticky analogické (tj. za přehláskování), a tedy také za relativně chronologicky současné přechody. Svědčí o tom také totožné území rozšíření těchto diftongizací (Breidak 1989: 176).

2.3.1. Proces diftongizace pravohornolotyšských *ū a *ī, jakož i *ū, *ī ze spojení s j a v (§ 2.2), je třeba rekonstruovat právě s přechodnými stupni ū > ū̯u⁸ > ou̯ > yu, iu, әu, eu, obdobně pak ī > ī̯ > eī̯ > ei, protože všechny tyto stupně jsou doloženy v nářečích (srov. ДА: 48) a geograficky od východu na západ odrážejí uvedenou chronologii; navíc existují doklady o tom, že se v některých jižních latgalských nářečích, kde dnes máme әu, eu, yu, iu, se dříve vyslovovalo ou (Breidak 1989: 178–179). Tento aspekt je typologicky zajímavý ze dvou hledisek: zaprvé je zde vidět, že geografické rozložení etap určitého fonetického procesu současně odráží i jeho historické etapy, a to právě ve stejném pořadí⁹. Zadruhé tato rekonstrukce ukazuje, že fonetický přechod probíhá postupně a prochází všemi mezistupni. K podobnému závěru vede i dialektologický materiál současných německých nářečí, srov. Löffler (1980: 76–77). Abychom však dokázali, že postupnost

⁷ Na vznik glide po -u- a v diftonzích poukazuje také tamtéž uvedené sau̯la „sauja“: *sauja > *sauvla > sau̯la, pokud nejde o analogickou náhradu -j- za -l-, viz § 2.2.3.

⁸ Tento stupeň může vyvolávat jisté pochybnosti, je však doložen v nářečích (ДА: 48). Také forma kiula Lubāna₄₁₇ se podle našeho názoru dá vysvětlit jedině přijetím stadia ū-, srov. *kūja > *kūuja > *kyu̯u̯la > kyula > kiula, tj. *-uu- > -u- nastalo dříve než *-v̦l- > v.

⁹ Obdobná situace, kdy geografické rozložení fonetického procesu odráží také jeho chronologii, souvisí se splynutím intonací v lotyšských nářečích; viz Seržants (2003: 90).

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 45

Fonologický přechod z hlediska chronologie a geografie je univerzálií; tyto příklady ovšem statisticky zatím nestačí.

2.3.2. Pokud jde o první krok (tj. ū > yu, iu ⇒ *ō > ū / i > ei ⇒ *ē > i, viz § 2.4), lze říci, že tato relativní chronologie skutečně platí na celém území hornolatgalského dialektu, s výjimkou oblasti kolem Daugavpilsu a nářečí Mazlaicene (Ābele, Lepika 1928: 24, 34; Breidak 1989: 139). U oblasti kolem Daugavpilsu se nebudu zastavovat — zde stačí poznamenat, že se tu projevuje velmi silný vliv spisovného jazyka. Zajímavější situace je v nářečí Mazlaicene, kde se vyskytují přechody *ô > oû / *ê > eî (pouze s přerušovanou intonací!) a û > oû / î > eî (a tím i splynutí starých *û a *ô, *î a *ê), jakož i v oblasti Beja₄₆₆ *ê > eî (ДА: 53., 55d). Zde máme různé reflexy pouze starých *ô / *ê a *ò / *è. Vzhledem k tomu, že je z fonetického hlediska nepravděpodobné, že by *ê, *ô přešly do eî, oû jinak než přes î, û (§ 1.3.1), lze předpokládat dvě základní chronologické varianty vývoje:

Varianta A:

1) ū > ou 2) ō > ū 3) û > oû

Varianta B: Varianta B1 1) ô > û 2) ū > ou 3) ò > ù Varianta B2 1) û > òu 2) ō > ū 3) û > oû (ī, *ē, ei – obdobně)

Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma variantami spočívá v přijetí (A) / nepřijetí (B) opakovaného přechodu û > oû — poprvé společně s ù > òu (bod 1 varianty A) a podruhé (bod 3) po přechodu *ō > uo > ū, kdy by sekundární û přešlo v oû, a splynulo by tak se starým û.

Je přitom třeba poznamenat, že diftongizace palatálských ī a ū (tj. < *in, ī a *un, ū, v tomto pořadí) zřejmě probíhala nezávisle na intonaci, protože v žádném z nářečí, která tento proces zasáhl, nehraje intonace žádnou roli. V této souvislosti se varianta B2 stává nepravděpodobnou. Zbývají dvě potenciálně možné varianty:

Varianta A: 1) ū > ou 2) ō > ū 3) û > oû

Varianta B1: 1) ô > û 2) ū > ou 3) ò > ù (*ē a ī obdobně)

Variantu B1 nelze použít pro všechna ostatní hornolatgalská nářečí, kde *ō > ū, *ē > ī a ū > ou, ī > ei, přičemž zde nedochází k žádnému splynutí

46 |

Илья А. Сержант

(jako v Mazlaicene) k tomu nedošlo. Zbývá tedy pouze varianta A, která předpokládá opětovnou diftongizaci, tentokrát za účasti nových î (z *ô) a ī (z *ē). Zde postačuje předpoklad, že poslední (třetí) krok, tj. opětovný přechod û > ou, neproběhl na celém území, nýbrž zasáhl pouze severovýchodní část latgalských nářečí.

2.3.3. Брейдак (Breidak 1989: 176) датирует дифтонгизацию ī и ū на основании написания латгальских топонимов в древних документах, датируемых между 1478 г. и 1519 г. Сюда же примерно относятся и многочисленные заимствования, относительно поздние, например, из немецкого, ср. blōuž „blūze“ (Skriveri₃₄₅ Āboliņa 1928: 99) < нем. Bluse¹⁰, там же vēins „vīns“, žēids „žīds“ (Lejasciems₃₉₃ Ābele 1924: 46), (s)krōuze „krūze“ (Susēja₃₆₉ Āboliņa 1927: 139), mašēina, avēiza, paradēiza (Nereta₃₆₅, Meņģele 1939: 97), dzēipars (Alūksne₄₆₅, Brencis 1914: 123). С прерывистой интонацией обычно заимствований не встречается. Здесь можно только привести в пример слова с суффиксом на -nēica³, где прерывистая интонация вторична¹¹ (напр. bāznēica, Seržants 2003: 101–102), из Kalupe₄₄₅ (Samuše 1938: 32–51), Varakļāni₄₂₆ (Latkovskis 1931: 100–123), Cibla₄₈₈ (Āboliņa 1926: 31–48), которые были заимствованы до этого перехода и таким образом доказывают, что переход ū > ou / ī > ei очень поздний. Terminus ante quem представляют заимствования из русского языка в говоре Kalupe₄₄₅: tīks < тихий, vīšņe < вишня (Reķēna 1962: 29), однако и здесь более древние заимствования содержат данный переход, например kīuma < кума (Reķēna 1962: 31), vēiskups < польск. wiskup, лит. výskupas < CHH bischop, čēisc из «чистый», vēikšņe „ķiršu koks“ (Reķēna 1962: 371, 494). О том, что под соответствующие долгие гласные в данном случае дифтонги не были субституированы, а развились фонетически, свидетельствует тот факт, что в данных говорах имеются гласные ū и ī, возникшие здесь из uo и ie соответственно (Lejasciems₃₉₃ Ābele 1924: 49, Susēja₃₄₅ Āboliņa 1927: 135–136), которые могли были быть использованы для адекватной передачи долгих ī и ū заимствований. Кроме того, Брейдак (1989: 178) указывает на тот факт, что в диалекте лудзенских эстонцев, переселившихся в Латгалию в XVII в., сверхдолгие гласные ī, ū под влиянием латгальских говоров изменились в ei, ou. Подводя итоги, можно сказать, что процесс дифтонгизации ī и ū начался примерно между 1478-ым и 1519-ым годами и продолжался до XVII–XVIII вв., учитывая, что весь процесс не проходил одновременно по всей территории Латгалии, а распространялся постепенно с востока на запад.

2.3.4. Oblast rozšíření uu, iū byla dříve podstatně větší než dnes (ДА: 48). Jen tak lze vysvětlit rozpor ve výsledku roz-

¹⁰ При этом звук ū присутствует в данном говоре, ср. rūn (< runa) (Āboliņa 1928: 101), kūitlam < kumelam (Āboliņa 1928: 107).

¹¹ Ve všech latgalských a také ve většině selonských nářečí získaly na prostředních slabikách s tónotvornými prvky ī, ū, ou (uo), ei etymologické přerušovaná a klesavá intonace nové rozložení: u morfémů s hornolotyšským ī, ū je vždy přítomna klesavá intonace, zatímco u diftongů ei, ou/ yu přerušovaná, nezávisle na původní intonaci (viz Seržants, tamtéž).

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 47

вития групп праверхнелат. *-uv- и *-ū- в Aknīste₃₆₈ (Ancītis 1977: 88): t’ūji < *tuvji но šōut’ „šūt“, poût „pūt“, причем, как отмечает автор, в речи старого поколения также и šyva, pyva а также редко употребляющееся šivèja „šuvēja“. Из этих примеров видно, что некогда и здесь *-uv- перешел в -yv-, -iv-, а следовательно и *ū должно было быть *-yu-/ -iu-, так как развитие этих групп после *-uv- > *-ūv- было совместно (ср. § 2.2.1).

2.4. *ō > uo > ū, *ē > ie > ī

2.4.0. V tomto případě, stejně jako u přechodů ū > ou a ī > ei (§ 2.3.0), na základě foneticky analogického procesu (monoftongizace) a téměř úplné shody oblastí rozšíření (srov. ДА: 48 a 50) předpokládáme, že se zde jedná o jediný fonetický proces.

2.4.1.1. Následující skutečnosti ukazují, že v pravýchodní lotyštině se východobaltské samohlásky *ō a *ē ještě nezměnily v uo a ie, nýbrž se v nářečích zachovaly ještě poměrně dlouho: v části hlubokých latgalských a ve značné části selonských nářečí (srov. ДА: 54b) se přípona -uols (např. uozguols) vyskytuje v podobě -ols, např. ūzols (Krāslava₅₀₆ Alksnis 1932: 30; Skaista₅₀₇ Latkovskis 1935: 36). Podle našeho názoru lze tuto podobu vysvětlit pouze předpokladem, že přípona *-ōl- byla zkrácena na -ol-, protože v těchto nářečích přešlo *ō v ū; jinak bychom tedy museli očekávat **-uls. O tom, že diftongizace východobaltských *ō a *ē proběhla samostatně ve všech třech lotyšských dialektech, svědčí také podoba této přípony v dololotyšštině, v hlubokých livonských nářečích Kuronska, kde máme -al-s (< *-ol-s < *-ōl-s). Navíc se zdá, že k takovému zkrácení došlo poměrně pozdě, neboť většina hlubokých latgalských nářečí má -ul-s (< *-ūl-s), a v těchto nářečích tedy ke zkrácení samohlásky před -l- došlo až po přechodu *ō > ū. Z toho vyplývá, že *ō a *ē v nářečích existovaly ještě po oddělení pravýchodní lotyštiny od pralotyštiny.

2.4.1.2. Následující výpůjčka ukazuje, že *ē > ī prošlo přes mezistupeň ie (a tedy také *ō > uo > ū, § 1.4.0): Kalupe₄₄₅ ġīdrys „skaidrs“, ġīdriētš „skaidroties“ z litevských giēdras, giedrėti (Reķēna 1962: 388), neboť kdyby šlo o domácí formy, očekávali bychom **dz; o baltském původu těchto forem není pochyb.

2.4.2.1. Pro další úvahy je zde třeba zastavit se u otázky původnosti diftongu ei v žemaitských nářečích douininků. Breidak (Breidak 1989: 139) na základě práce Kazlauskase (1969) považuje žemaitské ei a v důsledku toho také ēi v nářečích Beja₄₆₆, Mazlaicene₃₈₆ za starobylý prabaltský diftong, který se zachoval prakticky beze změny (*ēi > ei). Podle našeho názoru je to však nepravděpodobné z těchto důvodů: zakončení 1. osoby jednotného čísla atematického prézentu v nářečích douininků spēso (< *-ō) (Zinkevičius 1966: 61) jasně ukazuje, že před zkrácením auslautových samohlásek v otevřené slabice východobaltské

48 |

Илья А. Сержант

*ō (< pozdně indoevropské *ō) ještě nebylo diftongizováno. Obdobně koncovka plurálu adjektiv -e (< -ē, srov. baltī (Zinkevicius 1966: 467) v nářečích doŭnininků musí pocházet z *ē, nikoli z **ei¹².

2.4.2.2. Breidaks (1989: 139) tvrdí, že v nářečí Mazlaicene ei odpovídající pralatgalskému *ē a prabaltskému (sic!) *ei se zachovalo¹³, a považuje tuto skutečnost za společnou s žemaitskými nářečími doŭnininků, kde máme na místě východobalktského *ē rovněž podobné ei. Breidaks přitom vychází z předpokladu některých badatelů (Kazlauskas 1969), kteří se domnívají, že se i v nářečích doŭnininků zachoval východobalktský prabaltský diftong *ei. Jak jsme ukázali výše (§ 2.4.2.1), je to pro nářečí doŭnininků velmi nepravděpodobné. Příklady jako ar lobīt zīrgīm, pì vusīm vuortīm (Mazlaicene₃₈₆, Ābele Lepika 1928: 35) s -ī(m), srov. střelatgalské -iē(m) < prabaltské *-ei-, ukazují, že prabaltský diftong *ei přešel zde (stejně jako všude ve východobaltské oblasti) v *ē a poté v *ī. Toto -ī- se zachovalo v nepřízvučných slabikách, zatímco v kořenných slabikách přešlo přes stadium ii v ēi. A konečně tvar peiss z Mazlaicene₃₈₆ (Ābele & Lepika 1928: 41), odpovídající běžnému latgalskému piētis, piēte „hřbet sekery nebo kosy“, pruskému pentis „pata“, litevskému pentīs (srov. ME₃, 302–303) dokazuje, že k diftongizaci došlo po přechodu prabaltského *-ei- > v *-ē-, neboť po přechodu pralatgalského *en > v *ē. Kromě toho byl prabaltský *ei, který měl ve vysokolatgalské oblasti klesavou intonaci, v Mazlaicene monoftongizován na ī, stejně jako ve všech ostatních nářečích, a není jasné, proč by si právě diftong s přerušovanou intonací měl zachovat svou prabaltskou podobu. Nelze tedy tvrdit, že ei v nářečí Mazlaicene na místě spisovného ie představuje relikt prabaltského *ei.

В другом месте Брейдак (1989: 147) предполагает все-таки восточнобалт. *ē, а не *ei и считает, что жемайтским говорам доунинников и мазлайщенскому говору обще развитие прабалт. *ē > *ei и *ō > *ōu, которое, по его мнению, происходило приблизительно в V веке, когда латгало-селонские говоры и жемайтские говоры составляли географическую общность. Это, по сути, совершенно другая позиция. Как показывает относительная и абсолютная хронологии, и это утверждение, по нашему убеждению, невероятно, учитывая приведенные нами аргументы в §§ 2.1, 2.3.2, 2.3.3, 2.4.3, 2.4.4, 2.4.5. Кроме того, маловероятным представляется настолько древняя и, тем не менее, разобщенная общность – латгало-селонские и доуниннинские говоры с одной стороны, и дуниннинкские и дониннинкские говоры с другой стороны. Здесь все-таки предпочтительней представляется классическое группирование.

¹² Другие аргументы приведены еще в Būga (1959: 150), Grinaveckis (1973: 150).

¹³ Интересно, что в говоре Kalupē₄₄₅ отмечается форма lēic (= lietus) (Reķēna 1962. 29, 417). Нами был просмотрен весь приведенный в Reķēna (1962) словарь данного говора и другие примеры с подобным вокализмом найдены не были. В связи с этим данная форма должна рассматриваться как архаичная восходящая к пралат. *litus / lītas, как указывает Reķēna, фонологически связанная с жем. lytus.

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 49

2.4.3. Dokázali jsme tedy, že ē v Mazlaicene₃₈₆, Beja₄₆₆ na místě východobalktského *ē (ДА: 53, 55d) vůbec není archaismem, nýbrž naopak výsledkem poslední fáze diftongizace ve vysokolatgalských nářečích. S přihlédnutím k údajům z nářečí Nereta₃₆₅, Sece₃₅₂¹⁴ můžeme s jistotou postulovat následující relativní chronologii diftongizace ī a ū a zúžení *ē a *ō:

Je samozřejmé, že dnešní zeměpisné rozšíření těchto etap nemusí být původní; je docela možné, že se tento obraz pod vlivem spisovného jazyka mohl zúžit, aniž se však zásadně změnil. Nejdůležitější pro nás je, že odráží relativní chronologii těchto změn. Je také zřejmé, že procesy zúžení a diftongizace vycházely ze (severo)východní části vysokolatgalského nářečí, kde byly nejúplněji realizovány – etapy 1–4.

2.4.4. Breidaks (1989: 148–150) uvádí řadu baltsko-finských výpůjček, v nichž se východobalktské *ē a *ō odrážejí jako ī, respektive ū, což má dokládat starobylost tohoto zúžení. Breidaks přitom vychází z několika apriorních předpokladů:

a) Přenos samohlásek severobaltského jazyka / nářečí, z něhož byly výpůjčky převzaty, do baltsko-finských jazyků je naprosto přesný.

Tento předpoklad však vůbec není nutný, protože při procesu přejímání může přejímané slovo vzhledem k rozdílnosti fonetických systémů přejímajícího a přejímaného jazyka svou fonetickou podobu poněkud změnit. Zde to platí tím spíše, že máme

¹⁴ В районе говоров Nereta₃₆₅ (Meņģele 1939: 99) и Sece₃₅₂ (Breidak 1989: 139) только лишь *ō, *ē с восходящей интонацией перешли в ū, ī *ō, *ē с нисходящей интонацией остались uo, ie. Данная ситуация объясняется предположением, что данная территория является периферийной для процесса монофтонгизации и потому здесь он прошел только частично.

50

Илья А. Сержант

co do činění s původními úzkými *ё a *ō, které mohli mluvčí baltsko-finských jazyků při přejímání jednoduše vnímat jako i a ū. Tento případ je pro Breidakse vůbec velmi typický: fonetickou podobu výpůjčky v přejímajícím jazyce, stejně jako fonetickou podobu zápisu místních jmen ve starých německých, polských a ruských listinách, chápe velmi doslovně.

b) Zde jsou možné dvě interpretace: 1) proces zúžení v severobaltském jazyce probíhal současně s procesem v latgalsko-selských nářečích; 2) proces zúžení probíhal ve fázi severovýchodobaltského prajazyka, z něhož se později vyvinul latgalsko-selský jazyk.¹⁵

V obou případech se tedy předpokládá zvláštní blízkost severobaltského a latgalsko-selského jazyka – genetická nebo kontaktní. Podle našeho názoru je tento předpoklad naprosto nedoložitelný: nelze doložit někdejší sousedství severobaltského jazyka a latgalsko-selského prajazyka (v Breidakově terminologii) / nářečí ani zvláštní genetickou blízkost těchto dvou jazyků.

2.4.5. Pro absolutní datování tohoto procesu máme k dispozici následující údaje. O tom, že proces zúžení *ō > ū / *ē > ī je poměrně pozdní, svědčí výpůjčka skūlātajs (Lejasciems 393 Ābele 1924: 36), která byla zjevně převzata před začátkem tohoto procesu nebo v době jeho průběhu. Endzelins (Endzelins 1927: 5) uvádí, že již v Manceliově díle Lettus (z roku 1638) přešlo *ē (podle Endzelinovy transkripce ie) v ī a *ō (podle Endzelinovy transkripce io) v ū. Předpokládaný terminus post quem poskytuje zmíněná podoba z Alūksne z roku 1464, obsahující o na místě *ō, pokud je Endzelinova interpretace pramene (tamtéž) správná. Uvádí také podobu z Latgalska z 16. století Ason, kde -o- možná označuje *ō.¹⁶ Lze tedy předpokládat, že proces zúžení *ē a *ō musel začít koncem 17. století nebo začátkem 18. století. Absolutní datování potvrzuje relativní chronologii, tj. je patrné, že proces zúžení zde začal ještě před procesem diftongizace (srov. § 2.4.3).

2.5. *arK > ārK, *erK > ērK

2.5.1. Vzhledem k analogičnosti prodloužení a a e před tautosylabickým r, jakož i jejich shodnému geografickému rozšíření, považujeme tato prodloužení za současná a za součást jediného procesu (srov. Endzelins 1951: 148). K prodlužování docházelo pouze při klesavé intonaci.

¹⁵ Подобный сценарий вроде бы предполагается в работе Брейдака (1989: 43). Однако здесь же несколькими страницами раньше (Брейдак 1989: 6) севернобалтийский в реконструкции не фигурирует. В Брейдак (1988: 32) к вопросу о *ō из *ā просто используется факт древности заимствований, из которого якобы следует, что севернобалтийский вокализм может быть использован для всего восточнобалтийского.

¹⁶ Srov. mapy ДА: 54b a 55a,55e, z nichž je patrné, že oblast rozšíření přechodu *ō > ū a *ē > ī v kořenových a sufixálních slabikách je přibližně stejná.

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ

51

2.5.2. Z následujících příkladů je patrné, že prodlužování a před tautosylabickým r skončilo před procesem 1. přehlásky (srov. § 2.6.1.1) a před přechodem ā > ō > ȯ > uo, jakož i a > o, protože se zde před palatální samohláskou zachovalo ā < a (nikoli < **o), a to výhradně před palatální samohláskou: v Belava₃₉₄, Litene₄₇₂, Stāmeriena₄₀₂ (Zaube 1939: 121; Брейдак 1989: 182): uorda k ārdīt, duord k dārdiet, vùortu k vārīt. Lze tedy vyvodit, že prodlužování samohlásky před tautosylabickým -r- v prahornolatštině probíhalo současně s obdobnými procesy v ostatních pralatgalských nářečích, avšak v menší míře (tj. pouze při klesavé intonaci) než v livonských nářečích.

2.6. ā > ō > ȯ > uo / a > o, 1. labializace

2.6.1. POPIS PŘECHODU

Obecně lze říci, že všechna *a > o, *ā > ō > ȯ > uo, která se zachovala po působení 1. palatální přehlásky (§ 2.9.2.1), přešla; výjimku tvoří pouze jednoslabičná slova, v nichž se zachovalo staré *a (Endzelīns 1951: 118), srov. kas, tad, kam, ka, ja aj.

2.6.1.1. Přechod *ā > uo

Je důležité poznamenat, že přechod ā > uo prošel fází ā > *ō (nebo dokonce ā > ao > ō > ȯ), což potvrzuje výskyt ō v hlubokých i mělkých selonských nářečích (srov. ДА 18, Kuškis 1958: 138–42) v této pozici. Dále na východ, v latgalských nářečích, přešla tato samohláska *ō v uo. Epicentrum tohoto přechodu se tedy možná nacházelo také na východě Latgalska. Kuškis (1958: 141) uvádí, že v nepřízvučné pozici v mělkých selonských nářečích Grostona₄₁₈, Meirāni₄₂₁ lze v řeči nejstarší generace někdy zaslechnout dvojhlásku -uo-, což svědčí o tom, že kdysi i zde přešlo pralatgalské *ā v uo.

2.6.1.2. Přechod *a > o

2.6.1.2.1. Přechod a > o (podle Breidaka o > a) je poměrně starý, což je patrné u starých, pro mluvčí často již neanalyzovatelných složených slov, v nichž se důsledně rozlišuje, zda je tato samohláska v přízvučné, nebo nepřízvučné pozici; srov. Alūksne₄₆₅, oizgalda, ale golds, povada, ale voduōt, oplams (Brencis 1914: 111). Naproti tomu v novějších složených slovech s předponou, která mluvčí vnímají jako složená, máme v přízvučné pozici a: ap-lūcīt, padūmuōt, papout (tamtéž)¹⁷.

¹⁷ Zdá se, že všechny kombinace předpon se slovesy je třeba řadit k pozdějším složeným slovům; srov. užívání zvratné částice -sa- / -za- v hornolatgalských nářečích: ap-zaraudāt „apraudāties“ Zvirgzdene₄₈₇ (Rudzīte 1964: 378).

52 |

Илья А. Сержант

2.6.1.2.2. Endzelins se domnívá, že přechod *a > o v jiné než první slabice souvisí s vedlejším přízvukem (Endzelīns 1951: 111). Podle našeho názoru jde do jisté míry o vynucený předpoklad, protože ve slovech vosora, vokors není žádný důvod, který by podmiňoval vedlejší přízvuk (srov. Endzelīns 1951: 33). Navíc je podle pravidla, které uvádí Endzelins, vedlejší přízvuk ve slově vosora dokonce nemožný, protože poslední dvě slabiky mají stejnou kvantitu, tj. krátká-krátká. Za takové situace podle Endzelinse (tamtéž) není vedlejší přízvuk ani v případech, kdy jsou pro něj morfologicky příznivé podmínky (například nesiti), tj. nésiti.

Podle našeho názoru je pravděpodobnější následující vysvětlení: kvalita nepřízvučné nefinální samohlásky (v nepalatálním kontextu) je určena kvalitou přízvučné samohlásky, tj. při přízvučném o, a, y, i a odpovídajících dlouhých samohláskách, (ei), jakož i před -l-, máme o. Srov. soldonc, varonc, ale pìeciestanc „ten, který musí snášet“, striķātanc „ten, který musí striķēt“ (Rudzīte 1964: 323); vokors, vosora, žogota, žogors (Reķēna 1962: 15), drupond, Dyrvonc (vlastní jména) (Reķēna 1962: 77), ale mīlašč „hostina“, šķierzlacs „ještěrka“ (Reķēna 1962: 105–107).

2.6.1.3. Výjimka způsobená 1. hornolatgalskou přehláskou

V důsledku tohoto procesu zůstaly nedotčeny staré *a a *ā, které se v podmínkách 1. hornolatgalské přehlásky nacházely v palatálním kontextu. Během přehlásky (§ 2.9.2.1) se všechny staré *a/ā v pozici před palatálami přehlásily na *a/ā > *æ/ǣ, a poté nepodlehly labializaci kvůli své fonetické podobě; později přešly v a/ā. Později toto a/ā v latgalských nářečích splynulo s novým a/ā z ę/ē. V selonských nářečích se však rozdíl mezi těmito dvěma fonémy zachoval dodnes. Předpoklad Bezzenbergera (1885: 96), že během přehlásky *a/ā splynulo s ę/ē a poté společně přešlo v a/ā, se tedy nepotvrzuje (§ 2.9.2.1.3).

2.6.1.4. Pozice před -у-

Před v v nepřízvučné slabice máme v některých nářečích o; srov. Dzelzava, nàfakowu (Kauliņ 1887: 221) a, jak ukazuje příklad z Lizums, rogovos⁴⁰⁹, ale gobana, vokars³⁹⁷ (Apsītis 1914: 90). Jde zde nejspíše o fonetický přechod, a to navzdory námitkám Endzelinse (Endzelīns 1951: 115). Pokud jde o a před v v přízvučné slabice, zde skutečně, jak předpokládá Endzelins (tamtéž), av v mnoha případech pochází z prahornolatgalského *ev a hornolatgalský dialekt si tu uchoval starší podobu; srov. ševīši (prahorno­latgalské *sevieši) „savieši“ Aknīste³⁶⁸ (Ancītis 1977: 49).

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 53

2.6 2. ABSOLUTNÍ CHRONOLOGIE

Pro absolutní chronologii (terminus post quem) lze uvést výpůjčky s a, které neprodělaly změnu a > o, srov. cars, tabaks, marka (Alūksne₄₆₅, Brencis 1914: 113). V nepřízvučné slabice však výpůjčky v těch nářečích, kde *a > o jak v přízvučných, tak v nepřízvučných slabikách, ukazují, že tato změna je poměrně pozdní: Kalupe₄₄₅ čučola z „strašáka“ (Reķēna 1962: 374), tj. zde e > a a poté a > o, zatímco v přízvučné pozici zůstalo a: čudaks „podivín“.

2.6.3. OTÁZKA PŮVODNÍ FONETICKÉ POVAHY PRAVÝCH HORNOLOTYŠSKÝCH FONÉM *а A *ā

2.6.3.1. Obecné argumenty ve prospěch *а a *ā

Při diskusi o této změně je třeba objasnit, jakou samohlásku je třeba rekonstruovat pro pravou horní lotyštinu na místě pravých východobaltských *а a *ā. Breidak ve svých pracích¹⁸ hájí názor, podle něhož *ō vzniklo z pra-baltského *ā a *o z pra-baltského *a ještě na východobaltské půdě – původně se *o/ō vyskytovalo pouze pod přízvukem, později se však rozšířilo i do všech ostatních pozic (Breidak 1980: 65). Tento názor ve vědě zdůvodnili Kazlauskas (1962: 23–24) a Mažiulis (1963: 193–194). Breidak jej ve svých pracích podpořil a rozvinul. Tito badatelé vycházejí z údajů pruštiny, zápisu lotyšských místních jmen ve starých pramenech, výpůjček v baltsko-finských jazycích a také z dialektologických údajů. Je třeba poznamenat, že žádný z prvních tří zdrojů nemůže mít při určování přesné fonetické podoby dávné samohlásky plnou důkazní hodnotu, už jen vzhledem k tomu, že původní zvuk zde prošel prizmatem zcela odlišného fonetického systému. Pokud jde o litevský dialektologický materiál, který údajně ukazuje na východobaltské *ō (z indoevropského *ā), *o (z indoevropského *a), Zinkevičius (1972) prokázal, že argumenty Kazlauskase a Mažiulise do značné míry spočívají na nesprávné interpretaci tohoto materiálu²⁰.

Vzhledem k tomu, že se pra-baltské *ō v průběhu dějin baltských jazyků stále více zužovalo, *ō > *ō > litevské a lotyšské uo, tedy posouvalo směrem k ū, uvolňovalo se ve fonologickém systému pro *ā stále více „prostoru“ k alofonizaci. Jinými slovy, je zcela pravděpodobné, že změna samohlásky *ō mohla ovlivnit *ā na principu „rozvolnění a tlaku“ (německy „Sog und Schub“), který stanovil Martinet (1981: 54–57). Toto vysvětlení lze znázornit schématem:

¹⁸ См Брейдак (1989: 181-91); Breidaks (1980); Breidaks (1988).

¹⁹ Zde a dále Breidak používá termín indoevropské *ā. Podle opinio communis indoevropské **ā neexistovalo – zde i dále jej důsledně nahrazujeme pra-baltským *ā.

²⁰Navzdory kritice Girdjannise (1977).

54 |

Илья А. Сержант

ī ū ↑

ē ō ↑

ē ā

Z fonologického hlediska je tedy zcela pravděpodobné, že pozdní východobaltské *ā mohlo být poněkud „posunuté“ směrem k *ō, tj. mohlo být ve větší či menší míře labializované, například v závislosti na dialektu nebo pozici ve slově. Jak však bylo uvedeno výše, muselo to souviset s přechodem východobaltského *ō > *ȯ, tj. přechod *ō > *ȯ musel nastat buď těsně před labializací *ā (tj. vytvořil „prázdno“ podle Martinetta), nebo bezprostředně po ní (tj. byl výsledkem působení „tlaku“ podle Martinetta), a tedy krátce před rozpadem východobaltštiny na pralatštinu a pralitovštinu nebo během něj.

Pokud jde o krátké a, protože se na fonematické úrovni pro východobaltštinu rekonstruuje pouze jeden foném, nelze na základě samotných systémových úvah vyloučit možnost, že mohl kolísat v závislosti na dialektu nebo pozici ve spektru a – o.

2.6.3.2. Údaje hornolotyšského dialektu svědčící ve prospěch prahornolotyšského *a a *ā

2.6.3.2.1. ÚDAJE VE PROSPĚCH KRÁTKÉHO *a

Na konci slova máme ve všech hornolotyšských nářečích a. Dále probereme případy, kdy a > o. V centrální a jižní latgalské podobě vokors (= vakars, v Barkava₄₂₅, Varakļāni₄₂₆, Višķi₄₅₁, Zvirgzdene₄₈₇, Kārsava₄₈₁, Krāslava₅₀₆, Līvāni₄₃₆, Skaista₅₀₇ (Breidak 1989: 152) aj. nejsou obě o etymologická, neboť zde je třeba rekonstruovat podobu *veker-, srov. slov. večer; totéž platí i pro vosora Zvirgzdene₄₈₇, Pilda₄₉₂ (ibidem), srov. slov. вес-н-а < *ves-n- a řec. ἔαρ < *ves-r. Zde je tedy třeba vycházet z *ā > o. Pokud jde o kořenové o, je obtížné zjistit, jaké kvality byla tato samohláska v prahornolotyšštině. Ať tak či onak, Breidakovo tvrzení (1989: 155) o jakési přehlásce o > a je nesprávné, protože palatální přehláska samohlásky o by nikterak nevedla k a, což typologicky potvrzuje třetí hornolotyšská přehláska (příklady viz § 1.9.2.3). Kromě toho následující příklady svědčí o tom, že přehláska zde fungovala zcela jinak, nikoli jako o > a před palatálami:

– příklady loška „postel“ z běloruského ложак, tošna z ruského „то́шно“, uvedené samotným Breidakem (ibidem), a z Alūksne₄₆₅ (Brencis 1914: 113) grošš „groš“ s o (nikoli a) před palatálním š;

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 55

– anaptické i nezpůsobuje přehlásku o > *a, například kotris (< kotrs, srov. středolat. katrs, v Alsvika₃₉₁, Belava₃₉₄, Litene₄₇₂ (Zaube 1939: 120)), zatímco jiná palatální samohláska se ve slově s kořenovým o nevyskytuje;

– obdobně je tomu i u jiných, pozdějších i, například ostini (< *ostūni, srov. středolat. astuoni), oli (přechod u-deklinace do i-deklinace, akuz. j. č., srov. středolat. alu).

Ani zde tedy nejsou žádné doklady, které by ukazovaly na to, že v pravýchodní lotyštině existovala samohláska o. V této souvislosti předpokládáme stejně jako v případě dlouhého pravýchodnělotyšského *ā hlásku pravýchodnělotyšské *a.

2.6.3.2.2. DOKLADY VE PROSPĚCH DLOUHÉHO *ā

2.6.3.2.2.1. Následující příklady z hlubokých latgalských nářečí, v nichž ā > uo, nepřímo ukazují na to, že kdysi existovala i v těchto nářečích, stejně jako v selonských, samohláska ō, nebo dokonce ā: globdāis // globāise; mozgāis // nūmozgāisās, nūmozgāisīs; gùōs // gōise Lāzberģi₄₆₅, gāise Mālupe₄₆₈, gōisa Jaunroze₃₈₄ (Ābele 1935: 197). Základem zkoumaných tvarů je skupina -KājVK- – podle toho, jak časně došlo ke krácení, máme různé krátké samohlásky: -KājVK- > -KājK- > -KaiK- / -KōjVK- > -KōjK- > -KoiK-.²¹ Je zřejmé, že krácení tvaru gùojse (např. Zvirgzdine₄₈₇) by nevedlo k gāise a možná ani k goise. Jak bylo uvedeno výše (§ 1.6.1.1), ā přešlo v uo přes *ō. Ve výše uvedených příkladech se stadium *ō, nebo dokonce ā, zachovalo ve dvou- a víceslabičných tvarech příčestí, kde byla dlouhá samohláska ō gôise/ gôisa nebo ā (gāise) zkrácena před následující slabikou ještě před změnou ā > ō > uo, a proto se její kvalita nezměnila.²²

2.6.3.2.2.2. Dále tvar stovons (Zasa₃₆₃, Navenickis 1933: 96), odpovídající středolat. slāvēns, ve druhé slabice zřetelně ukazuje, že ō vzniklo z ā (< ę), a to již v průběhu dějin východního lotyšského dialektu.

2.6.3.2.2.3. Dále na *å, *ā, nikoli na *o, *ō v starolatgalských nářečích ukazuje i výsledek palatální přehlásky. Mīlenbachem zaznamenané formy s přehláskou z hlubokého latgalského nářečí Litene₄₇₂ (apud Endzelīns 1951: 126), stejně jako například Alūksne₄₆₅ (Brencis 1914: 117) kātiņš (srov. kuots), ābels (= lit. obelīs, srov. uobuls) aj.²³ svědčí o tom, že na místě -uo- v simplexech kuots, uobuls bylo kdysi *ā, které v této pozici prošlo první přehláskou přes stadium *ǣ (viz § 2.9.2.1) a vrátilo se znovu k původnímu

21 Na místě KōjK- nemůže být substituováno -KaiK-, jak by tomu bylo v jiných lotyšských dialektech, kde krátká samohláska o neexistuje, protože ve fonetickém systému východního lotyšského dialektu je i krátká samohláska o. Je však třeba vzít v úvahu, že ne ve všech latgalských nářečích se vyskytuje diftong oi.

22 Krácení superdlouhého diftongu lze podle našeho názoru vysvětlit tím, že v jednoslabičných slovních tvarech se dlouhý diftong (-uoi- / -ōi- / -āi-) zachovává, zatímco ve dvou- a víceslabičných nikoli – rozdíl mezi gùōis // gōise, gōisa, gāise zjevně spočívá v přítomnosti či nepřítomnosti následující slabiky, neboť i v mužském rodě je diftong v nepřímých pádech zkrácen.

23 Belava₃₉₄, Litene₄₇₂, Stāmeriena₄₀₂ (Zaube 1939: 121), где в формах перед палатальным встречаются оба вокализма ā и uo.

56 |

Илья А. Сержант

v *ā. Ať tak či onak, tvary kātiņš, ābels z **kōtiņš, **ōbels nelze odvodit, protože *ō dává přehlásku ōe, srov. mōeli (z mōals = māli – māls) (Säviena₄₂₈ (M. Poiša, LVI)).²⁴ Analogické příklady s *ā uvádí i sám Breidak (1980: 70) ze selonských nářečí: ratiņš, rateņš oproti rots, interpretuje je však opačně, tj. jako doklad ve prospěch starobylého *о. Jak bylo uvedeno výše, z fonetického hlediska nemohla palatální přehláska u *а a *ā dát *ōe > **ā ani *ō > **ā. Na někdejší působení přehlásky dále ukazují následující tvary z Kaldabruņa₄₄₂ (Kancāns 1937: 48): vasareņa, ale vosora, lakateņč, ale lokots aj.²⁵

2.6.3.2.2.4. Následující výpůjčky možná naznačují, že latgalské -uo- vzniklo z -ā-, srov.: Lubana₄₁₇ žuodžs (Breidak 1977: 32) „zāģis“ (ze středodolnoněmeckého sage, MEᵢᵥ, 695). Tato výpůjčka mimochodem poskytuje také cennou informaci o absolutním datování existence ā / ō v latgalských nářečích²⁷, neboť původní o je ve středodolnoněmčině krátké – jeho prodloužení v otevřené slabice probíhalo v dějinách staré saské / staré dolní němčiny a skončilo pravděpodobně koncem 12. století (Gallée 1993: 1 a 16).²⁸ Dále výpůjčky z ruštiny, v nichž přízvučnému á odpovídá uo: Kalupe₄₄₅: rūocs (< pāд), slùops (< слаб), vùožẽit’ (< важить) (Reķēna 1962: 26). Je nepravděpodobné, že všechny výpůjčky tohoto typu (a je jich poměrně mnoho) pronikly do jazyka v době, kdy *ę/ *ē ještě nepřešly v a/ā a v latgalské fonetice nebyla žádná vhodnější hláska než ō. Přesvědčivý není ani předpoklad, že všechny tyto výpůjčky mohly přijít přes litevštinu, kde máme na tomto místě o. Alespoň u našeho prvního příkladu žuodžs tyto námitky zcela odpadají, neboť v blízkých selonských nářečích zde máme ā, srov. jāģis (Sausnēja₃₃₅, Vietalva₃₄₂, Kauliņ 1887: 221). U tohoto příkladu je pravděpodobnější předpokládat, že toto slovo postupně proniklo přes selonská nářečí do hlubokých latgalských nářečí.

2.6.3.2.2.5. Ve prospěch toho, že právě dlouhé *ā přešlo v ō a poté v uo, svědčí i tvary s prodloužením, například z Alūksne₄₆₅ (Brencis 1914: 117): dùorgs (= dārgs < *darg-, srov. rus. дорого́й < *dorg-), obdobně v Beļava₃₉₄, Litene₄₇₂, Stāmeriena₄₀₂ (Zaube 1939: 121; Брейдак 1989: 182): uorda (ārdit, jak ukazuje příbuzný litevský tvar ardýti, obsahuje starobylé krátké a, které se prodloužilo před tautosylabickým -ark- > -ārk-), dále dìord a dārdìet, vùortu a vārīt aj.

²⁴Breidak je proti palatální přehlásce, viz však § 1.8.2.

²⁵Zde by se samozřejmě dalo namítnout, že se v těchto příkladech ještě zachovalo starobylé rozložení podle přízvuku – v přízvučné pozici o, ō, v nepřízvučné ā, ā. Pak ale vyvstává otázka, proč se toto starobylé rozložení zachovalo pouze před palatálami, zatímco v ostatních pozicích zaniklo.

²⁶Zde a dále: střední dolní němčina.

²⁷Přitom není podstatné, zda bylo středodolnoněmecké sage převzato přímo, nebo prostřednictvím středolatvijských nářečí, protože dlouhé ā by se i v tomto případě přejalo beze změny.

²⁸Středodolnoněmecké ā se přejímá do lotyštiny jako ā, zatímco středodolnoněmecké ō jako lotyšské uo (Endzelīns 1951 64). Dokud však nebude výslovnost středodolnoněmčiny v Livonsku zcela objasněna, nemá tato skutečnost plnou důkazní sílu.

Фонетические изменения в верхнелат. диалекте | 57

2.6.3.2.2.6. Zde je třeba ještě probrat názor Breidakse (1989: 181–2), který poukazuje na skutečnost, že v západolatgalských a selonských nářečích dochází k regresivnímu vývoji ō (** = prabaltské *ā) > ā pod vlivem spisovného jazyka. Údajně o tom svědčí srovnání chronologicky seřazených dialektologických údajů shromážděných na začátku a v polovině minulého století – v pozdějších záznamech se na místě ō z dřívějších záznamů objevuje ā. Toto tvrzení není zcela přesné²⁹. Kromě toho se ō nebo labializované ā v selonských nářečích sporadicky objevují dodnes (ДА: 39b), například v nářečích Dzelzava₄₀₉, stejně jako v řeči starší generace v Ladzona₄₁₉, Prauliena₄₂₀, Sarkaņi / Sarkanis₄₁₄, Patkule₄₁₅, Cesvaine₄₁₆ (Elksnītis 1929: 128–129). Navzdory výše uvedeným Breidaksovým argumentům se však domníváme, že labializace, či dokonce úplný přechod selonského ā v ō³⁰ je sekundárním procesem (druhou labializací), který nemá nic společného s hypotetickými³¹ východobaltskými **ō, **о ** < prabaltskými *ā, *a. Ve prospěch tohoto tvrzení svědčí následující skutečnosti:

– v některých mělkých selonských nářečích, konkrétně v Odziena₃₄₁, Sāviena₄₂₈, Mētriena₄₂₉, Medņi₄₃₀, která společně tvoří souvislou geografickou skupinu, se vedle ē a ā na místě praslotyšského *ē vyskytuje také labializovaná samohláska ā, ō, ōᵃ (srov. ДА: 20b). Je zřejmé, že takové ā, ō, ōᵃ nemůže být starobylé, nýbrž vzniklo poměrně nedávno z ā (které se zase vyvinulo z ē) v důsledku druhé labializace, srov. § 2.6.4.3. Obdobná situace je zde i u krátkého ē (vecs), které se v téže oblasti vyskytuje jako o (vocs), srov. ДА: 20a, a také u a před palatálami, například golviņa, zolš (ДА: 16c);

– dále řada výpůjček rovněž obsahuje na místě -a- ve výchozím jazyce labializovanou hlásku, přestože se v nářečích vyskytuje i „čisté“ -a- (< -e-), například: Dzelzava₄₀₉ Doāwids (srov. koa = kā, tamtéž) vedle grākus (= grēkus) (Kauliņ 1890: 322), Joāņa (= Jāņa) (Kauliņ 1890: 326) aj.

2.6.3.3. Závěry

Shrneme-li výše uvedené (§§ 2.6.3.1, 2.6.3.2.1, 2.6.3.2.2), pro předhornolatgalský jazyk rekonstruujeme v zásadě *ā, nikoli *ō, přičemž však nevylučujeme možnost, že tato fonéma mohla mít v určitých fonetických pozicích poněkud labializovaný alofon. Jinými slovy, přechod praslotyšského *ā > ō začal až v průběhu dějin hornolatgalského dialektu. Pokud jde o krátké a, toto upřesnění, jak bylo uvedeno výše (§ 2.6.3.1),

²⁹ Так например, в Sausnēja₃₃₅ отсутствует ō еще в описаниях Кауlinя, ср. Kauliņ (1887: 216), Kauliņš (1933: 11), а про краткое o Kauliņš (там же), что „... vecā valoda Sausnējā to nemaz nepazīst“.

³⁰ Sporadický přechod ā, ōᵃ apod. v ō je způsoben zjednodušením diftongoidů. Podobná situace je například v Pļaviņas₃₄₈, kde realizace diftongu oa závisí na intonaci – při stoupavé intonaci oa > ā, ā, při klesavé intonaci oa > ōᵃ, ō (Īvenu 1928: 83).

³¹ Podle předpokladu Kazlauskase, Mažiulise, Breidakse aj., viz výše § 2.6.3.1.

58

Илья А. Сержант

není důležité. I zde však lze předpokládat, že starobylé krátké *а, které neprošlo první palatální přehláskou (*а > *аᶜ), bylo labializováno, tj. *а > *å, a poté se ve středním a jižním Latgalsku všechna nekoncová *å změnila v о (typ vokors), zatímco ve zbytku Latgalska se v о vyjasnilo pouze to *å, které se nacházelo v přízvučné pozici (typ vokars). Tak lze mimochodem vysvětlit i jednoslabičná slova, která mají téměř všechna а – většina z nich jsou enklitika. Tento proces labializace budeme dále pro stručnost nazývat první labializací.1-ой лабиализацией.

2.6.4. RELATIVNÍ CHRONOLOGIE ZMĚNY PRALATGALLSKÉHO *ā V > ō > ō > uo, *а > å > о VE VÝCHODNÍ LATGALŠTINĚ

2.6.4.1. Patrně bylo původně každé *а, *ā před palatálními samohláskami přehláskováno na *аᶜ, *āᶜ³². Poté se samohlásky *аᶜ, *āᶜ změnily v а, ā. Přibližně v téže době začíná proces labializace druhého alofonu а > å > о, ā > ǡ > ō (později v > uo). Alofony fonémů *а a *ā se tak od sebe stále více vzdalují. V důsledku toho vznikají alternace а / о a ā / uo, například v Litene₄₇₂ (Mühlenbach apud Endzelīns 1951: 126) kātiņš (srov. kuots), ābels (= lit. obelis, srov. uobuls). Je třeba poznamenat, že tyto příklady jsou velmi vzácné; ve většině latgalských nářečí nezůstaly po přehlásce žádné stopy, viz Ābele 1934; Endzelīns 1951: 126). Z hlediska relativní chronologie tedy můžeme vyvodit, že proces 1. labializace začal po 1. přehlásce.

Takto předpokládáme vývoj а, ā v latgalských nářečích.

Označení alofonů *āᶜ a *āᵒ, které vznikly v důsledku přehlásky, jsou do jisté míry schematická. Zde je důležité, že oba tyto alofony

³² Přehláska nastává před palatálními samohláskami nebo souhláskami k, ģ, j, č, dž, š, ž, ļ, ņ. Samohláska i, která odpovídá samohlásce v jiných nářečích, přehlásku nevyvolává (Endzelīns 1951: 110–111), srov. § 1.9.2.1.

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 59

po přehlásce se od sebe foneticky značně lišily, a proto byla 1. labializací postižena pouze druhá alofona *ă⁰.

2.6.4.2. Splynutí výsledků 1. přehlásky v selonských a přilehlých západních latgalských nářečích

V selonských nářečích, a zřejmě pod jejich vlivem také v západních latgalských nářečích, vývoj pokročil dále. Je zřejmé, že vzhledem ke své starobylosti zde musel proběhnout také proces 1. východolatgalské přehlásky. Svědčí o tom kromě jiného rozložení ă/a < *a + E a o/ă < *a + A, které se zachovalo ještě v některých selonských nářečích (kde E označuje palatální kontext, A nepalatální), například v Dzelzavě (Elksnītis 1929: 126), Neretě₃₆₅ a Viesītě₃₆₁ (Endzelīns 1951: 110), v hlubokém selonském nářečí Aknīste₃₆₈ (Ancītis 1977: 48–49). Ve většině selonských nářečí však její výsledky splynuly – nikoli analogicky, jako ve většině hlubokých latgalských nářečí, nýbrž foneticky. Ke splynutí došlo už ve fázi, kdy se oba alofony foneticky příliš nelišily *aᵉ > a > ă. Stopy labializace se zachovaly například ještě v řeči starší generace v Lazdoně₄₁₉, Praulieně₄₂₀, Sarkaņi (Sarkanis)₄₁₄, Patkule₄₁₅ a Cesvaine₄₁₆ (Elksnītis 1929: 128).

Níže je schéma vývoje se zohledněním selonských nářečí:

(dlouhé ā, (ē) obdobně)

Abychom tedy jasněji vysvětlili vývoj v selonských a západních latgalských nářečích, zaměříme se na relativně chronologický Stav A (uvedený ve schématu). V něm máme 2 alofony a/ā a a⁰/ă⁰ starobylých *a/ā a také dosud nezměněné e/ē (z palatálního *e/ē); zbytky podobného stavu lze ještě pozorovat v Ogre₃₂₅ a Ērgļi₃₂₆ (Zariņš 1931: 12–13). Právě v tomto okamžiku začíná rozdílný další vývoj v hlubokých latgalských nářečích (*e/ē > a/ā, *a/ā > a/ā a *a⁰/ă⁰ > o/ō > o/uо),

60 |

Илья А. Сержант

na jedné straně a selonských nářečí na straně druhé, kde a/ā a a⁰/ā⁰ (z *a/ā) splývají v a⁰/ā⁰, zatímco *e/ē se mění v nové a/ā a dále mohou všechny v důsledku druhé labializace sporadicky přecházet v o/ō. O tom, že nepřehlasované palatální alofony fonémů *a a *ā se dále vyvíjely v a⁰, resp. ā⁰, nepochybujeme – právě v této podobě (tj. a⁰, ā⁰ nebo o, ō) se objevují v současných selonských a západolatgalských nářečích. O tom, že a, ā (< *e, *ē) byly v selonských nářečích podrobeny druhé labializaci, výmluvně svědčí následující příklady: – v nářečích Odziena₃₄₁, Sā viena₄₂₈, Mētriena₄₂₉, Medņi₄₃₀: tōvs (tēvs) (ō = ǭ, ō, ōᵃ, srov. ДА: 20b), Sā viena₄₂₈, bōᵃrmc, dōᵃls // dāls; tōus // tōᵘus // tāᵘus (M. Poiša, LVI), a také krátké o: vocs, srov. ДА: 20a (druhá labializace, srov. § 2.6.4.3).

Poté v selonských a západolatgalských nářečích a⁰/ā⁰, případně v některých nářečích o něco dříve, tj. a/ā, prošly třetím hornolotyšským přehláskováním (viz § 2.9.2.3), k němuž došlo podstatně později než k prvnímu a za jiných fonetických podmínek (viz § 1.9.2.1). Před palatálními samohláskami zde dochází k přehlásce a⁰/ā⁰ > a/ā; nebo poté, co a⁰/ā⁰ > o/ō, přecházejí tato nová o/ō v oᵉ/ōᵉ, což závisí na nářečí (viz § 2.9.2.3.2). Nepřehlasované podoby a⁰/ā⁰ buď v těchto nářečích dodnes zůstávají, nebo přešly v o/ō.

2.6.4.3. Druhá labializace

Tento proces již byl zmíněn výše. Následuje jeho podrobný rozbor.

2.6.4.3.1. V selonských nářečích zřejmě došlo k opakované labializaci, která nemá nic společného s první labializací (§ 2.6.3.3). Srov. příklady: zoļs, goļa, skoņa v nářečích Liezēre₄₀₃, Lubeja₃₂₉, Mēdzūle₃₁₈, Gulbēre₃₁₈ (Hauzenberga 1934: 176-181). Tyto o před palatální souhláskou jsou sekundární, neboť se nacházejí v pozici, kde působí první přehláska, a měly by zde dát a. Lze namítnout, že první přehláska v selonských nářečích vůbec nemusela působit; proti tomu však svědčí skutečnost, že se v některých selonských nářečích zachovalo rozlišení a a o (§ 2.9.2.1.2), a také sama archaická povaha první přehlásky. Dále se v nářečích Odziena₃₄₁, Sā viena₄₂₈, Mētriena₄₂₉, Medņi₄₃₀ na místě pralatvijského *e/ē vyskytuje také labializovaná samohláska o, oᵃ, ā/ā, ō, ōᵃ (srov. ДА: 20a a 20b), například: Sā viena₄₂₈, bōᵃrmc, dōᵃls // dāls; tōus // tōᵘus // tāᵘus (M. Poiša, LVI), a také krátké o: vocs. Shrnutím uvedeného docházíme k závěru, že přechod a/ā > o/ō je zde sekundární a dále jej budeme nazývat druhou labializací. V pozici, kde třetí palatální přehláska nepůsobí, máme tento vývoj:

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 61

(ā – obdobně, s nepodstatnými rozdíly)

Stav 1 se tedy dosud zachovává například v nářečích Dzelzava₄₀₉³³, Viesīte₃₆₁, Nereta₃₆₅ (Endzelīns 1951: 110) a v menší míře (tj. blíže stavu 2) v Cesvaine₄₁₆, Patkule₄₁₅, Sarkaņi₄₁₄, Lazdona₄₁₉ (Elksnītis 1929: 128-129), stav 2 v nářečích Liežēre₄₀₃, Lubeja₃₂₉, Mēdzūle₃₁₈, Gulbēre₃₁₈ (Hauzenberga 1934: 178-179), stav 3 v nářečích Odziena₃₄₁, Sāviena₄₂₈, Mētriena₄₂₉, Medņi₄₃₀ (srov. ДА: 20b).

Ačkoli je oblast, kde e/ē a a/ā splynuly v o/ō, ō, ōᵃ (podle naší terminologie a°/ō°), poměrně malá, vycházíme z předpokladu, že dříve byla větší a zmenšila se teprve působením spisovného jazyka; navíc je zřejmě společná s litevskými nářečími kupiškėnai, anykštėnai, v nichž a > ā (srov. Zinkevīčius 1966: 447, mapa N6), neboť tato nářečí s nimi sousedí.

2.6.4.3.2. O tom, že druhá labializace je v selonských nářečích velmi pozdním procesem, svědčí následující novodobé výpůjčky: poše (Mēdzūle₃₁₈), mošina (Gulbēre₃₁₈) (Hauzenberga 1934: 178). Kromě toho, jak již bylo uvedeno výše (§ 2.6.4.3.1), druhá labializace působila v některých nářečích po třetí přehlásce, srov. vocs – veci, v některých současně s ní, srov. mōli (z mōᵃls = māli – māls) (Sāviena₄₂₈ (M. Poiša, LVI)).

2.7. ē > ā, e > a

2.7.0. Při dalším zkoumání dějin změn samohlásek *e, *ę, *ē, *ē je třeba poznamenat, že zúžení palatálních samohlásek *e, *ē před palatálními samohláskami nastalo již v pralatvijské době³⁴, a proto se tato přehláska v této práci neprobírá; úzké pravohornolatvijské *e, *ē a otevřené *e, *ē se považují za fonémy zděděné z pralatvijštiny.

³³Srov. příklady 1. přehlásky: osaras – wakarī dlouhé hlásky však splynuly: toa – koajiņām (Kauliņ 1890: 323-329)

³⁴ Несмотря на мнение Брейдака (1977: 30), для которого перегласовка *e > a, *ē > ā перед непалатальными – только верхнелатышский процесс, при этом, однако, принимая промежуточное состояние для верхнелатышского *e > *ę, *ē > *ē. Это же состояние восстанавливается и для пралатышского. Таким образом, для предположения Брейдака нет оснований. Действительным остается утверждение Эндзелина (Endzelīns 1951 108) о том, что процесс разложения *e и *ē на открытые аллофоны e и ē перед непалатальными происходил еще в пралатышском. В связи с этим и термин «позиционная перегласовка», используемый Брейдаком, не может быть здесь использован, т. к. *e > a и *ē > ā во всех своих позициях. Уже гораздо позже действовала 3-ая перегласовка в селонских говорах, вследствие которой a/ā (< *ę/ē) снова расщепился на два аллофона (см. § 2.9.2.3) и 4-ая перегласовка, где закрытые *ę/ē в некоторых латгальских говорах также расщепились (см. § 2.9.2.4).

62 |

Илья А. Сержант

Формы селонских (и латгальских) говоров, например: mads, tàvs Брейдак (1981b: 90) сопоставляет с madūs «мед», távas «отец» на территории северо-восточной Литвы, например: Anykščiai, Kūpiškis. Брейдак возводит это явление ко времени существования на этой территории Литвы селонских племен, а именно к первому – началу второго тысячелетия нашей эры. Как, однако, будет показано ниже (§ 3.3), это не совсем правильная формулировка.

2.7.1. Je zřejmé, že přechod otevřených pravohornolatvijských *ę/ḗ v a/ā nebo dokonce v některých selonských nářečích v å, o/ā, ō (viz níže § 1.7.2) probíhal postupně a různé fáze tohoto přechodu se zachovaly v různých nářečích. Tak například v Sausnēja₃₃₅ se zachoval archaičtější stupeň – velarizované ę/ḗ (Kauliņš 1933: 11).

2.7.2. V některých méně archaických selonských nářečích, například v Odziena₃₄₁, Sāviena₄₂₈, Mētriena₄₂₉ a Medņi₄₃₀, které společně tvoří jednu geografickou skupinu, se vedle ā (a v Medņi₄₃₀ dokonce ē) na místě pralatvijského *ę vyskytuje také labializovaná samohláska ǭ, ō, ōᵃ (srov. ДА: 20b). Vzhledem k tomu, že zde nejde o komplementární distribuci a příznak labializace je přítomen, či nepřítomen v téže pozici, lze vyvodit, že tato labializace (2. labializace, srov. § 2.6.4.3) je nejspíše původní ve vztahu k ę a ā, které jsou výsledkem zpětného vývoje pod vlivem spisovného jazyka, tj. ǭ, ō, ōᵃ > ā (> ę)³⁵, anebo jde o analogické rozšíření výsledků 3. přehlásky (v případě ę). Na možný vliv sousedních nářečí ukazuje geografická poloha těchto nářečí na hranici oblastí s ę a ā. To je zvláště patrné při zkoumání nářečí Medņi₄₃₀, kde byla labializovaná ǭ, ō, ōᵃ zaznamenána vedle základní ę, neboť je zřejmé, že samohláska ǭ, ō, ōᵃ se z ní nemohla vyvinout přímo, ale musela projít fází ā, která se v tomto nářečí nevyskytuje, tj. chybí nezbytný článek.

Po přechodu ę > ā, ę > a bylo tedy nové a/ā v některých méně archaických selonských nářečích následně labializováno (§ 2.6.4.3) spolu se starým a, které zůstalo po 1. přehlásce. Obě tyto hlásky v uvedených nářečích splynuly, srov. goḷa (latgalsky gaḷa) a vocs (středolotyšsky vecs).

Na závěr uvádíme schéma vývoje. Všechna níže uvedená stadia jsou doložena v selonských nářečích; závisí na archaičnosti či nearchaičnosti konkrétního nářečí i na jeho geografické poloze:

2.7.3. Pro relativní datování můžeme říci, že proces přechodu pravohornolatvijských *ę a *ḗ v selonsko-lotyšské a, ā skončil po působení 1.

³⁵Řada dalších příkladů zpětného vývoje pod vlivem spisovného jazyka je uvedena v Breidaks (1989).

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 63

přehlásky, protože jeho výsledek (a/ā) nebyl zahrnut první přehláskou; kromě toho také proto, že se v některých mělkých sélonských nářečích tento zvuk zachoval, tj. zde: e/ē nebo α/ā. Navíc se jeho výsledek pouze v latgalských, nikoli však v sélonských nářečích shodoval s α/ā z palatálního kontextu první přehlásky; v sélonských nářečích k této shodě fonémů *e a *ē s alofony a a ā, vzniklými z prahornolotyšského *a a *ā v palatálním kontextu první přehlásky, nedošlo (dále v § 2.9.2.1.3). Vzhledem k tomu, že první přehláska probíhala ještě ve společném prahornolotyšském jazykovém areálu, lze předpokládat, že shoda nových a a ā v latgalských nářečích (z prahornolotyšského *e a *ē) s alofony a a ā, vzniklými z prahornolotyšského *a a *ā v palatálním kontextu první přehlásky, je jev poměrně pozdní a nesouvisí se samotnou přehláskou.

2.7.4. Co se týče absolutního datování, lze uvést příklady z památek ze 13. a 14. století. Gulbana (< Gulbene), Barsono (srov. lotyš. bęrzs) (Breidak 1977: 30).

2.8. ę > (> ia) > ę / ie, e > ᵃe

2.8.1. Reflexy dlouhého a krátkého uzavřeného prahornolotyšského *ę a *ē se rozložily následovně: na severu Latgalska až po Baltinavu⁴⁷⁸ včetně máme *ę > ie, *ę > ʹe > e ve všech pozicích; *ę/ē > e/ē na jihozápad od Atasiene₄₃₂ a na samém jihu v okolí Daugavpilsu, Višķi₄₅₁, a také v sélonských nářečích (například Sausnēja₃₃₅). Ve středním Latgalsku se však vyskytují obě varianty: *ę > ie, *ę > e a *ē > ę, *ę > e. Za nejpravděpodobnější vysvětlení zde považujeme následující. Původně se všechny úzké *ę/ē změnily v palatalizující ʹe/ʹē nebo ʹa/ia, tedy v proces velmi podobný přehlásce (Brechung), například v norštině. Poté se v důsledku depalatalizace souhlásek na jihu, jihozápadě a také na západě (v Sélonsku) ʹa/ia > ʹe/ie změnily v ę/ē. Situace ve středním Latgalsku, kde se současně vyskytují ę/ie i ę,ia,ā/ē,ia,ā, je řízena 4. latgalskou přehláskou (viz níže § 2.9.2.4). V severolatgalských nářečích zřejmě k přehlásce nedošlo; vyskytuje se zde pouze ie, případně zde ʹe/ie > e/ie. Ve prospěch vývoje *ę/*ē > ʹa/ia > ʹe/ie > ę/ē uvádí Breidak³⁶ (1989: 203–4) přesvědčivé argumenty, totiž: Nautrēni, galā < gala, vaļē < vaļa, guoje < gāja, Viļāni₄₂₇, guojā, kde je patrné, že ʹa > ʹe > e. Poslední etapa souvisela s depalatalizací souhlásek, které se zachovaly pouze ve středovýchodní části hlubokých latgalských nářečí (srov. Breidak 1994: 156 a 163).

V některých nářečích se úzké *ē změnilo v ē pouze v určitých pozicích (Endzelīns 1951: 109).

2.8.2. V koncovkách došlo prakticky ve všech hornolotyšských nářečích ke změně krátkého *e/*ē > ʹe/ʹē (Endzelīns 1951: 104–105), v některých pak v > ia (ā), kde ia je pouze palatalizované a, například: žjamja, muot’a z

³⁶ Breidak tento proces nazývá přehláskou.

64

Илья А. Сержант

Cibla₄₈₈ (Ābolina 1926: 32–33). Как указывает Брейдак (1989: 205), гласные *e/*ē в севернолатгальских говорах возникли из ä/ā (’a/ia); т. к. и исконные ä/ā (’a/ia) здесь перешли в *e/*ē, ср. gal’e, kūoje Nautrēni₄₈₀, Škilbēni₄₈₄.

Většina případů, kdy dochází také v sufixálních slabikách některých jednotlivých nářečí (Endzelīns 1951: 103) ke změně uzavřeného krátkého e > ’a (> e nebo > a), lze vysvětlit 4. přehláskou (§ 2.9.2.4).

2.9. Kombinatorické hláskové změny. Přehláska

2.9.0.1. Přehláska *e > ẹ před palatálními souhláskami a *e > e v ostatních případech

V hornolotyšském dialektu vypadá přehláska pragermánských *e a *ē takto:

Je zřejmé, že i v prahornolotyštině existoval mezistupeň *ẹ, *ē / *e, *ē. Tato přehláska tedy probíhala stejně a podle týchž zásad jako v ostatních palatinských dialektech, a tudíž ještě v dějinách palatinštiny, kdy docházelo k úplné výměně inovací mezi všemi jejími složkami.

2.9.0.2. Zde je velmi důležité upozornit na následující nedorozumění. Endzelin (Endzelīns 1951: 96–97) uvádí, že v nom. pl. o-kmenů a také v dat. pl. dochází k palatinské přehlásce kořene, neboť po něm následuje palatální vokál. Domníváme se, že to není zcela správné:

– zaprvé, koncovky nom. pl. o-kmenů a také dat. pl. nevytvářejí tentýž hláskový kontext, neboť koncovka nom. pl. pochází z palatinského *-ai (srov. litevské nam-ai³⁷, zatímco koncovka dat. pl. pochází z palatinského diftongu *-ie (srov. litevské vis-ie-ms). Jde o to, že -i z prvního diftongu nevyvolává palatinskou ani první hornolotyšskou přehlásku, protože zřejmě nepůsobilo změkčení předchozí souhlásky, srov. samotného Endzelīnse (1951: 111); *-ie však muselo vyvolat obě tyto přehlásky.

– zadruhé, nářečí Skaista₅₀₇, Daudzese₃₅₁, Krāslava₅₀₆, která uvádí sám Endzelīns (Endzelīns 1951: 96–97), a také Auleja₅₀₂ mají správné

³⁷ Endzelīns (1951: 401) неправ, утверждая, что латышское склонение существительных основывается полностью на склонении прилагательных, т. е. местоименном. Например, в loc. sg. присутствует и у прилагательных и у существительных окончание склонения существительных а не местоименное. Здесь правильней было бы говорить о дательном падеже, который и в единственном числе, и во множественном был перенят из местоименного склонения. Таким образом, нельзя утверждать (там же), что в nom. pl. лат. -i соответствует литовскому -i у прилагательных.

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 65

rozložení, srov. ļet’i mal’i (lēti meli), ale làtu malu (v dat. pl. se však zobecnil tvar làt’im malym) (Alksnis 1932: 28). Tedy zde se ještě zachoval rozdíl mezi nom. pl. -i (< *-ai) u substantiv a nom. pl. -i (< *-ie) u adjektiv, který odpovídá rozdílu v litevštině³⁸.

1.9.0.3. Příklady, v nichž se v hlubokých latgalských nářečích e/ē a jejich odvozeniny střídají s a/ā, nelze vysvětlit na hornolotyšské půdě; tato střídání pocházejí z pralotyšské přehlásky *e/ē > e/ē a jejich odvozeniny + E, Š *e/ē > a/ā a jejich odvozeniny + A, kde E označuje libovolný palatální vokál, Š palatalizovanou souhlásku kromě c, dz a A ostatní vokály. Například v Alūksne ezeriņš, viederiņš (vādārs), vedekliņa (vadakla), veselība (vasals) (Brencis 1914: 115).

2.9.2. HORNOLOTYŠSKÉ PŘEHLÁSKY

2.9.2.0. Harmonie samohlásek hraje ve fonetice hornolotyšského dialektu významnou roli a vysvětluje se jako výsledek působení baltsko-finského substrátu, v jehož jazycích je poziční přehláska pravidelná, například v jihovýchodoestonštině, votštině, inkerštině aj. (Breidak 1977: 30, 318). Breidak (1977: 31) se domnívá, že v historii hornolotyšského dialektu k pravidelné palatální přehlásce nedošlo, nýbrž že se vyskytuje pouze sporadická. Jak však ukazují příklady, k této přehlásce docházelo již ve starověku (například před změnou *ā/ā > ō > uo), takže je zcela zákonité, že dnes nemáme úplnou pravidelnost, nýbrž pouze pozůstatky přehlásky. Právě takto to vysvětloval Breidak ve své dřívější práci (Breidaks 1974: 129). Lze si snadno představit, že v případech, kde výsledky přehlásky chybějí, byly odstraněny působením analogie, tj. do přehláskovaných tvarů kmene před palatálními koncovkami byla zavedena nepřehláskovaná samohláska z tvarů kmene před nepalatálními koncovkami. Vliv mohly mít také příbuzná slova s nepalatálními příponami aj. Ve prospěch právě takového vysvětlení svědčí to, že se na jedné straně při přehlásce zachovaly pralat. *ā a *a, zatímco na straně druhé již nemá pravidelný charakter a přehláskované tvary jsou stále častěji nahrazovány tvary analogickými; viz příklady v Brencis (1914: 117).

2.9.2.1. První hornolotyšská přehláska

2.9.2.1.1. K přehlásce docházelo před palatálními souhláskami k, ģ, j, č, dž, š, ž, ļ, ņ, a také před palatalizovanými souhláskami, tj. pokud v následující slabice stála palatální samohláska a nepředcházely jí v té době již depalatalizované c, dz. Samohláska i, odpovídající y

³⁸Zajímavé je, že prakticky v téže oblasti podléhají palatální přehlásce také příslovce na *-ai (Endzelīns 1951: 97), tj. nejspíše zde působila analogie s palatalizačním příznakem příslovce *-jai > *-j’i.

66 |

Илья А. Сержант

других говоров, перегласовку не вызывает (Endzelīns 1951: 110–111). Однако, возможно, что здесь прав Брейдак (1989: 156), который указывает на то, что j сам по себе не вызывал перегласовку – к сожалению он приводит мало примеров для полного доказательства, например: vojuôt (ср. vajāt). Еще Ancītis (1977: 56) указал на этот факт в Aknīste₃₆₈: vojoat но кле̄is < *klajis, где за -j- следовал палатальный гласный.

Jak již bylo uvedeno výše (§ 2.9.2.0), k této přehlásce došlo poměrně dávno. K tomuto závěru docházíme na základě následujících úvah:

– před začátkem této přehlásky se v hlubokých latgalských nářečích na místě dnešních o, uo ještě vyskytovaly pralat. *a, *ā;

– v době přehlásky ještě na absolutním konci slova existoval diftong *-ai (srov. například lit. sakai), protože tento diftong palatalizaci nevyvolával; srov. soki = lit. sakāi (Endzelīns 1951: 111);

– nemáme co do činění s živým (ani automatickým) procesem; navíc byly ve většině případů výsledky působení přehlásky odstraněny analogií.

To nás opravňuje tvrdit, že v tomto případě máme co do činění s pozůstatky někdejšího procesu, nikoli s procesem sporadickým a nepravidelným.

2.9.2.1.2. Je důležité poznamenat, že také v selonských a západních latgalských dialektech působilo první přehláskování, přestože se zde často vyskytuje „neopodstatněné“ o z hlediska prvního přehláskování, srov. goļa, goļa₄₀₉ (Dzelzava₄₀₉, Elksnītis 1929: 126). Avšak vzhledem ke starobylosti procesu prvního přehláskování (argumenty v § 2.9.2.1.1) a také ke skutečnosti, že v některých selonských dialektech se zachovalo rozložení a a o (ā a ō/ō v menší míře) podmíněné prvním přehláskováním, například v Dzelzava₃₉, Viesīte₃₆₁, Nereta₃₆₅ (Endzelīns 1951: 110), a v menší míře v Cesvaine₄₁₆, Patkule₄₁₅, Sarkaņi₄₁₄, Lazdona₄₁₉ (Elksnītis 1929: 128-9).

Později byly v selonských nářečích výsledky první přehlásky podrobeny třetí přehlásce (viz níže § 2.9.2.3), tj. vzniklé a a ā se před palatální samohláskou přehláskovaly v aᵉ, ä, ę, respektive v oᵉ, åᵉ, aᵉ (oba hlásky se často označují jako ę, často dochází ke změně v ę); obdobně také jejich dlouhé protějšky ā a ō. Ve starověké horní lotyštině tedy pralat. *a (/ā) má v nejarchaičtějších selonských nářečích tři různé reflexy. Ve většině mělkých selonských nářečí však byly výsledky první přehlásky nivelizovány a alternace typu āᵉ + E, ā + A jsou nové alternace vyvolané třetí přehláskou. Proto je nesprávné tvrzení Endzelinse (Endzelīns 1951: 126), že se první přehláska dobře zachovala v Sausnēja, māte₃₃₅ (kontext vyvolávající první i třetí přehlásku); srov. však kontext pouze první přehlásky v případech: mājina, kājina, valīgs, naži, aši (Kauliņš 1933: 14–15), nikoli **mājina **kājina, **veļigs, **neži, které by dala třetí přehláska.

39 Srov. příklady první přehlásky: osaras – wakarį, avšak dlouhé samohlásky splynuly: toa – koajiņām (Kauliņš 1890: 323–329).

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 67

2.9.2.1.3. Endzelin (Endzelīns 1951: 126) na základě obdobného předpokladu Bezzenbergera (Bezzenberger 1885: 86) vyslovil domněnku, že *a/*ā po 1. palatální přehlásce splynulo s praseltsko-lotyšskými *ę/*ē a poté se spolu s nimi změnilo zpět v a/ā, a to až poté, co se praseverolatgalské *a/*ā v ostatních pozicích labializovalo. Tento předpoklad, jakkoli zajímavý, se při ověření na materiálu ukazuje jako nesprávný. Následující skutečnost vylučuje takovou interpretaci materiálu a svědčí ve prospěch toho, že a/ā (< *e/*ē) splynulo se „starým“ a/ā (z praseverolatgalského *a/*ā po palatální přehlásce). Jde o to, že v selonských nářečích, kde k 1. přehlásce rovněž došlo (viz výše, § 2.9.2.1.2), v některých nářečích praseverolatgalské *ę/ē a *a/ā v určitých pozicích nesplynuly, nýbrž se rozlišují dodnes, například: v Sausnēja₃₃₅ po 3. přehlásce *ę + E > α, *a + E > ä, dlouhé *ę a *ā obdobně (Kauliņš 1933: 13); vacs (< vecs), avšak zoļš, goļa, skoņa (< zaļš, gaļa, skaņa) v: Lieżēre₄₀₃, Lubeja₃₂₉, Mēdzūle₃₁₈, Gulbēre₃₁₈ (Hauzenberga 1934: 176–181), Ogre₃₂₅, Ērgļi₃₂₆ (Zariņš 1931: 12-13). Formy typu vakar, tagad z Prauliena₄₂₀ a Dzelzava₄₀₉, které uvádí Endzelin (Endzelīns 1951: 117), jsou pravidelnými reflexy 3. přehlásky (§ 2.9.2.3).

2.9.2.1.4. Následující příklady ukazují, že v době jejich přejímání již první přehláska nepůsobila: Lubana₄₁₇ žuodžs (Breidak 1977: 32), Kalupe₄₄₅ vūožēit’ (<vázat) (Reķēna 1962: 26). V obou uvedených příkladech stojí *ā⁴⁰ před palatálními souhláskami a samohláskami. Je zřejmé, že tato přejímání musela být pozdější než období působení první přehlásky, protože jinak bychom na místě -uo- měli dlouhé *ā. Tato přejímání však zároveň musela proniknout do starých hornolatgalských nářečí před přechodem proto-latgalského *ā > uo. Jediným vysvětlením této situace je tedy předpoklad, že první přehláska původně dala v nepalatálním okolí hlásku blízkou ā. Kořenové ā v našich přejímkách splynulo s touto hláskou a přešlo s ní v uo. první přehláska a první labializace spolu nesouvisejí a jde možná o procesy, které od sebe v čase dělí značný odstup. Podle našeho názoru jde o poměrně důležitý chronologický moment, který se ve výzkumech často nerespektuje. Kromě toho z typologického hlediska potvrzuje správnost rekonstrukce fonetické povahy první přehlásky jako palatální přehlásky v palatálním kontextu, nikoli jako labializace v nepalatálním kontextu.

2.9.2.1.5. Při této přehlásce se všechny staré *a a *ā přehlásily v *aᵉ/āᵉ (před palatálními hláskami, srov. výše § 2.9.2.1.4) a *a,ą/ā,ą (v ostatních pozicích) (§ 2.6.4.1):

⁴⁰Zde je důležité poznamenat, že alespoň v přejímkách z ruštiny/běloruštiny se původně přízvučná samohláska v lotyštině odráží jako dlouhá.

68 |

Илья А. Сержант

Jak již bylo popsáno výše (§ 2.6.4.1), 1. přehláska musela předcházet 1. labializaci alofonu *а/ā > о/ō > о/uo, 3. přehlásce (§ 2.9.2.3) a také 2. přehlásce (§ 2.9.2.2).

2.9.2.1.6 1. PŘEHLÁSKA V NEPŘÍZVUČNÝCH SLABIKÁCH

Při 1. přehlásce se zřejmě přehlásily také prostřední slabiky kmene víceslabičných slov, které následně rovněž vyvolávaly přehlásku předcházejících slabik, srov. gobals, avšak gabaliņš⁴⁶⁵ Alūksne^{385, 384, 386, 387}, Gulbene nebo gobols, avšak gabal’eņč, vosora, avšak vasarēna (například Kaldabruņa) (Endzelīns 1951: 117).

2.9.2.2. 2. hornolatgalská přehláska. Samohláska *i

2.9.2.2.1. Přehláska probíhala před palatálními samohláskami nebo souhláskami ḳ, ǵ, j, č, dž, š, ž, ļ, ņ. Samohláska i, která odpovídá y v nářečích s pravidelným rozložením y a i, přehlásku nevyvolává (Endzelīns 1951: 110–111).

2.9.2.2.2. Je třeba poznamenat, že samotný zvuk y postupně mizí. V některých selonských nářečích a také v západních a severních latgalských nářečích prošel tento zvuk zpětným vývojem y > ŭ > i, srov. DA: 42; například v Lubāně⁴¹⁷ se i od y téměř neliší (Zirnitis 1937: 116).

2.9.2.2.3. V některých nářečích, například v Līvāni⁴³⁶, se na konci slova v jakémkoli okolí, zatímco ve většině ostatních nářečí pouze po k, g může vyskytovat jen -i (Endzelīns 1951: 130).⁴¹ Následující příklady však ukazují, že kořenová samohláska y byla kdysi y i v těchto pozicích, například: vyḷki, žyrgi.

2.9.2.2.4. VZNIK U

2.9.2.2.4.1. Starobylé u

Abychom správně porozuměli podmínkám a době působení 2. přehlásky, musíme nejprve prozkoumat podmínky vzniku hlásky u na konci slova, kde její výskyt nemohl být způsoben přehláskou.

⁴¹ V současné ruštině jsou po k, g rovněž možná pouze u (Endzelīns, tamtéž).

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 69

První otázka, která v této souvislosti vyvstává, zní: je možné předpokládat, že -u vzniklo na konci slova ze starobylého *-ai, zatímco jeho korelát -i vznikl z *-ie? Jinými slovy, zachoval se starobylý rozdíl v palatalitě/nepalatalitě předcházející souhlásky, který existoval již v době 1. přehlásky, nebo ne? Přestože přinejmenším synchronně takový rozdíl nepozorujeme, srov. gony (gani), rody (radi), kde *-ai, руnу, syty, kde *-i (srov. lit. pini) Pilda₄₉₂... (Endzelins 1951: 130), je třeba předpokládat, že takový rozdíl původně přece jen existoval. Tento závěr vyplývá ze skutečnosti, že některá -i z *-ie a -i- z *-i- (v uzavřené slabice) se nikdy nemění v u, a to:

– akuz. sg. e-kmenů: mùot’i (māti) Pilda₄₉₂,

– akuz. sg. zájmen 1. a 2. osoby: maņi, t’ēvi Pilda₄₉₂,

– -i v příponách -elis, -iņš (-inis), kde samotné -i- zaniklo, avšak palatalizace předcházející souhlásky se zachovala, srov. smird’el’s Pilda₄₉₂ (Alksnis 1932: 34–36), aktinç, yūdinc Baltinava₄₇₈ (Vitole 1931: 132).

Při takové pravidelnosti musíme přijmout, že původně pouze *-’i > -’i, zatímco *-i > y. Problém spočívá pouze v tom, že (*-’i >) -’i se analogicky rozšířilo na úkor (*-i >) -u natolik, že při 3. přehlásce bylo již každé -i palatální a palatalizující, tj. vyvolávalo palatální přehlásku, přestože při 1. přehlásce ještě ne všechna *-i přešla v -’i, srov. soki = lit. sakai (Endzelins 1951: 111). Jedním z výrazných příkladů je rozšíření koncovky -’i v nom. pl. o-kmenů z deklinace určitých adjektiv a z deklinace -ijo-, srov. lit. -ie a -iai. Stopy někdejšího rozdílu se však ještě zachovaly v Auleja₅₀₂, srov. ļiet’i mal’i (lėti meli), ale lātu malu (v dat. pl. se však zobecnilo làt’im malym) (Alksnis 1932: 28). Zde se již zobecnila koncovka -’i, avšak podle předlotyšské přehlásky je patrné, že v případě mal’i máme (měli jsme) nepalatální kontext. Stejnou analogii pozorujeme u příslovcí, kde si konkurují koncovky -’i < *-ji < *-jai a -i z *-ai.

Lze tedy uzavřít, že -u na konci slova vzniklo foneticky z nepalatalizujícího *-i, avšak v důsledku analogie se původní rozdělení vytratilo. Analogické rozšíření -’i přitom začalo s největší pravděpodobností již v době působení 1. přehlásky.

2.9.2.2.4.2. Sekundární / nové u

Zde je důležité poznamenat, že u se objevuje na konci slova a také ve spojení -ui- uprostřed slova v kontextech, v nichž se dříve nevyskytovalo, totiž po depalatalizovaných š, ž, č, dž (§ 3.1), dále v nom./ acc. pl. ā-kmenů, například rùkys (ruce), a v některých dalších případech. Je zřejmé, že vznik u v těchto případech je mnohem pozdější než změna probíraná v této kapitole.

70 |

Илья А. Сержант

2.9.2.2 5. OTÁZKA DOBY PŮSOBENÍ 2. PŘEHLÁSKY A ENDZELINŮV POSTOJ

Vzhledem k tomu, že samohláska i, odpovídající u v jiných nářečích, přehlásku nevyvolává (Endzelins 1951: 110–111), musíme předpokládat, že přehláska v horní lotyštině *i > u a *i > i předcházela 1. přehlásce. Podobný názor již vyslovil Ancītis (1977: 65). Tento předpoklad však přináší určité obtíže:

1) Jsme tedy nuceni přijmout, že tato přehláska je nejstarší, dokonce starší než pralatgalská přehláska *e/*ē > *ę/*ē / *e/*ē. Z toho by vyplývalo, že alternace i/u kdysi existovala i v ostatních lotyšských nářečích. Vznik hlásky u v lotyšských a litevských nářečích se nám však přesto jeví jako pozdější jev.

2) Dále musíme uznat, že tato přehláska působí od těchto dávných dob až dodnes, protože v nářečích, v jejichž fonologickém systému se vyskytuje hláska u, jsou hlásky i a u rozděleny přísně pravidelně a za nových podmínek také podle pravidel působení této přehlásky. Například: Aknīste₃₆₈: cȳlvākṣ před -a- z *e, tynītīe (minuta). V těchto nářečích se tomuto rozdělení podřizují také reflexy dlouhého *ū > uu a iu, podle následující samohlásky, srov. DĀ: mapy 48 a 43,44.

Za této situace stojí za to znovu prověřit případy, které uvádí Endzelins (viz výše), kdy u vzniklé touto přehláskou nevyvolává palatální přehlásku při pralatgalské přehlásce ani při 1. hornolotyšské přehlásce. Staré pralatgalské *i v prostřední slabice před pralatgalskou nepalatální samohláskou se vyskytuje jen v několika málo příponách, a to ve slovesné příponě -ināt a jmenné příponě -ins (-ync). Situace s příponou -ināt po kmenech s prabaltským *a/ā je přitom poměrně složitá. V mnoha případech toto u vyvolává palatální přehlásku, srov. například: baћynuot „bělit, vybílit“ (a balts) namísto **bolynuot, kћabynuot „klepat“ Kalupe₄₄₅, Višķi₄₅₁, zadyunot „zdravit“ Varakļāni (Breidak 1989: 159). Zcela opačná situace je v Aknīste₃₆₈ (Ancītis 1977: 65), kde přípona -yuoāt vyvolává velární přehlásku *e > *ę, srov. vādynoāt (vedināt), nevyvolává však přehlásku *a > *a > *ā > o, srov. baћynoāt. V případě baћynoāt mohla snad hrát roli analogie v kořenovém vokalismu: -a- + -yuoāt, zatímco vādynoāt odpovídá kořenovým vokalismem litevskému vadinti, tj. zde působila 1. přehláska. Kolísání zde může být způsobeno ablautem, jako v případě vādynoāt, i analogií. Endzelins (Endzelins 1951: 117) uvádí ještě další možnost: analogii podob s lotyšským -īt a litevským -inti, které rovněž mohly ovlivnit kořenovou samohlásku, například dedzit a dedzināt.

Několik málo příkladů jmen s příponou -ync/-yns ukazuje, že zde pralatgalská a 1. hornolotyšská přehláska vždy nějakým způsobem způsobují velarizaci kořenové samohlásky, tj. při pralatgalské přehlásce *e > *ę a při 1. hornolotyšské přehlásce máme *a > o *ā

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 71

> ō > uo: sorkins (červený), gradzyns „prsten“⁴², k̨loâtỳn, noâtỳnc (výjimkou je sapỳnc < sapnis, kde je pravidelná 1. palatální přehláska) (Ančītis 1977: 65).

Kromě toho je ještě třeba probrat tvary desmit s úzkým e a dasmytais s a < v pravohornolotyšském *e. Složitost tohoto příkladu spočívá v tom, že -i- v obou tvarech není etymologické a vzniklo nejspíše poměrně pozdě a ze stejných důvodů jako -u- v uguns < *ugns < *ugnis, tj. *desimt > (sekundárně) > *desmt > desmit. Rozložení *ę a *ẹ odpovídá palatalitě/nepalatalitě příslušných litevských tvarů, srov. desmit a litev. dešimtis, dasmytais a litev. dešimtas. Pouze na základě tohoto příkladu se však neodvažujeme předpokládat, že 2. přehláska předcházela palatalské a 1. hornolotyšské přehlásce nebo proběhla současně s nimi.

Shrňme tedy průběžně: deverbalizující sufix -ināt poskytuje smíšená data, protože podléhá různým analogiím; právě sufix -ync/ -yns při 1. a pralotyšské přehlásce podporuje velarizaci předcházející samohlásky. Tento závěr plně odpovídá Endzelinovu předpokladu, že v těchto tvarech existoval velarizující kontext.

Při ověřování těchto příkladů upoutá pozornost jedna zvláštnost: souběžně se sufixy pravohornolotyšskými *-ins a *-ināt se v týchž tvarech, u týchž lexémů a se stejným významem v jiných dialektech setkáváme s tvary na -ens (mārins „mērens“, gradzync „gredzens“ a řada dalších (Endzelins 1951: 309)) a -ēnāt (situace je zde složitější, viz Endzelins 1951: 833). Zejména u jmen máme téměř úplnou shodu: hornolotyšskému (s výjimkou některých mělkých selonských nářečí) -ync/ -yns odpovídá -ens (nebo jeho obměna) v jiných nářečích. Navíc i adverbiální tvar k̨loâtỳn (Aknīste³⁶⁸, Ančītis 1977: 65) má paralelní podobu klāten (BW. 13268, 19, 24 apud ME₁₁, 218–219). Zda zde lze uvažovat o fonetickém přechodu středo- a dolnolotyšského -ens v hornolotyšské -ins, lze jen těžko říci: ačkoli by -ens > -ins byl foneticky zcela přirozeným přechodem, srov. pralotyš. *en > *ę > ie, a také například Preiļi⁴³⁹ akmin’š, rudin’š, před samohláskou v gen. pl. akmen’ (akmenų) zůstalo -e- zachováno (Turkopulis 1928: 12). To znamená, že v tautosylabické pozici v nepřízvučných slabikách mohlo -e- přejít v -i-, zatímco v pozici před samohláskou se -e- zachovalo. O tom, že -i- v těchto tvarech musí být sekundární, svědčí litevské tvary, srov. gen. sg. akmenės, rudens. Je však třeba vzít v úvahu také litevská slovesa na -inti a -enti, která spolu sotva souvisejí foneticky. Ať tak či onak, podle našeho názoru je správnější považovat velarizaci při 1. a pralotyšské přehlásce před u přinejmenším za neprokázanou; nejspíše zde -у vzniklo z -i při 2. přehlásce a -i se zase objevilo na místě pravohornolotyšského *e, ať již foneticky, nebo morfologicky.

⁴² Příklady jsou převzaty pouze z hlubokých latgalských a hlubokých selonských nářečí, z Endzelins (1951. 309), neboť v mělkých selonských nářečích je situace komplikována 2. labializací, 3. přehláskou a částečným splynutím výsledků 1. přehlásky.

72 |

Илья А. Сержант

Tvr­díme tedy, že jakékoli nekoncové pralotyšské *-i- vyvolávalo pralotyšskou a 1. hornolotyšskou palatální přehlásku předcházející samohlásky. Pozdější vznik zvuku -у- na místě tohoto *-i- před nepřední samohláskou následující slabiky (2. přehláska) nastal až následně. Pokud jde o *-i na konci slova, existovaly zde dva fonémy – jeden (*-’i < východobaltské *-i / *-iai / *-ie), který palatalizoval předcházející souhlásku a vyvolával palatální přehlásku (pralotyšskou, 1. hornolotyšskou, 2. hornolotyšskou), a druhý, nepalatalizující (*-i < východobaltské *-ai), který přehlásku nevyvolával; z nich později vznikly -i a -у, jejichž etymologické rozložení se v nářečích později v mnoha případech vytratilo (§ 2.9.2.2.4.1).

2.9.2.2.6. Situace u 3. přehlásky je jasnější. Zde je zřejmé, že rozdělení pravohornolotyšského *i na i a у nastalo před 3. přehláskou, protože zde у vyvolává velarizaci předcházející samohlásky, zatímco -’i palatalizaci, srov.: Sausnēja₃₃₅: salypynāt, ale sāhipinu aj. (Kauliņš 1933: 13).

2.9.2.3. 3. hornolotyšská přehláska

2.9.2.3.0. Tato přehláska se týká samohlásek a dvojhlásek: a/ā/o, ā/ā/ō, u, (ū), uo, ie:

– k přehlásce dochází před palatálními samohláskami, pokud před nimi nestojí některá z následujících souhlásek: k, g, k̕, g̕, j, č, dž, š, ž, l, n bez sousedního r, l, m, s, z, p, b nebo t;

– samohláska у, stejně jako samohláska i odpovídající jí v jiných nářečích, přehlásku nevyvolává (Endzelīns 1951: 133; Kauliņ 1887: 221);

– samohláska ū přehlásce zpravidla nepodléhá, s výjimkou některých nářečí, srov. tīret, atsū’īj (Plaviņas₃₄₈, Īvenu 1928: 63);

– přehláska bezprostředně před i působí pouze v některých nářečích, srov. paīj’nāt „zkracovat“ v Sausnēja₃₃₅, Vietalva₃₄₂, ale pāīj’nāt v Piebalga (Kauliņ 1887: 215);

– kromě toho přehlásené e (z a) nevyvolává přehlásku v následující slabice: nabed̕intch, aferina (Kauliņ 1887: 220).

Přehláska se vyskytuje téměř na celém území selonských nářečí a také v některých západolatgalských nářečích, srov. DA: 55a, DA: 55c, DA: 54a, 55e, DA: 53., 55d. Následující příklady pocházejí ze Sausnēja₃₃₅, Vietalva₃₄₂: ftoerpints [-uoe-] (Kauliņ 1887: 215), roez̦ina „ručička“, moežīt „trápit“ (Kauliņ 1887: 220).

V hlubokých selonských nářečích 3. přehláska nepůsobí, srov.: Aknīste₃₆₈ (Ancītis 1977: 48–62) mola – maliņa, Nereta₃₆₅ (Meņģele 1939: 98–99), Birži₃₆₂ (Bičolis: 1932: 64–65).

2.9.2.3.1. Již ze samotné fonetické podmínky 3. přehlásky je zřejmé, že nastala výrazně později než první dvě:

– přehlásce podléhá větší počet samohlásek;

Фонетические изменения в верхнелат. диалекте | 73

– přehláska má prakticky pravidelný charakter (Endzelīns 1951: 133) a neprojevuje se jako reminiscence někdejšího procesu;

– palatální souhlásky vzniklé kombinací s j samy o sobě nevytvářejí palatální okolí potřebné pro palatální přehlásku; navíc palatalizaci brání. Z toho vyplývá, že tyto hlásky před začátkem působení 3. přehlásky již ztvrdly;

– v těch nářečích, kde se nové a/ā (z *a/ā a *e/ē) změnily v o/ō, dochází k palatální přehlásce právě s těmito novými o/ō, nikoli se starými a/ā, jako tomu bylo při 1. přehlásce, srov.: mōli (z mōls = māli – māls) (Saviņa₄₂₈ (M. Poisā, LVI));

– přehlásce podléhají ve všech útvarech (nikoli pouze zastaralých) předpony, a to v závislosti na kořenové samohlásce slovesa, například: sāpit (Sausneja₃₃₅, Kauliņš 1933: 15);

– přehláska nastává po změně dvojhlásky -ai# > -i > -ī. Tato dvojhláska nevyvolává 1. palatální přehlásku (Endzelīns 1951: 111). Teprve po úplné změně -ai# > -i > -ī může tato koncovka vyvolat palatální přehlásku, k čemuž při této přehlásce dochází, srov. příklady: rēdi Mēdzūla₃₁₈, Liezēre₄₀₃, Lubeja₃₂₉ (Hauzenberga 1934: 180); pastāesti, gādāesi Sausneja₃₃₅ (Kauliņš 1933: 14);

– této přehlásce podlehly velmi pozdní výpůjčky: steņcija, bēnie (= bāni < něm. Bahn), Māndžūrīja, telapūoⁿc Mēdzūla₃₁₈, Liezēre₄₀₃, Lubeja₃₂₉ (Hauzenberga 1934: 181);

– tato přehláska je zjevně pozdější než 2. přehláska, protože y vzniklé v důsledku 2. přehlásky zde vyvolává velární alofon, zatímco i palatální. Z toho vyplývá, že v době působení 3. přehlásky již 2. přehláska proběhla (srov. § 2.9.2.2.4).

2.9.2.3.2. Vzhledem k počtu proběhlých fonetických změn níže navrhujeme obecné schéma vývoje pravýchodobaltských *a/*ā až do selonských nářečí:

(odpovídající dlouhé samohlásky obdobně)

Jak je tedy patrné, z téměř všech pravýchodobaltských *a/ā, *e/ē vznikly v selonských nářečích hlásky v celém rozmezí od a/ ā až po o/ ō; pouze palatalizovaný výsledek 3. přehlásky se od ostatních liší.

74 |

Илья А. Сержант

2.9.2.3. Jak uvádí Kauliņš (1933: 13), přehláska se netýká palatálních samohlásek *e/*ē, přestože se na první pohled zdá, že i u těchto samohlásek existují páry, například: past - nesiet. V tomto případě však, jak uvádí autor, máme co do činění s reflexy palatalizační přehlásky (§ 2.9). Tj. *e/*ē > e/ē > α/ā v nepalatálním kontextu a *e/*ē > e/ē > e/ē v palatálním kontextu (§ 2.8.1). Srov. například: sakls – sekli, calt – ceļu – fonetické kontexty, v nichž 3. přehláska nepůsobí!

2.9.2.3.4. V selonských a některých západolotyšských dialektech (ДА: 53., 55d) podléhá přehlásce také diftong ie, a to v ię, ieᵃ, ia před nepřední samohláskou a v ie před palatální samohláskou, například: iala, ale ielina, liapa, ale liepiņa, siava, ale sievina (Pļaviņas₃₄₈, Īvenu 1928: 84).

2.9.2.3.5. Pokud jde o absolutní chronologii, je třeba vzít v úvahu následující skutečnosti: přehláskou prošly také pozdní výpůjčky, srov. 1) a > ā: Sausnēja₃₃₅, Vietalva₃₄₂: Pārīfe, klāweeres, kānzāls aj. (Kauliņ 1887: 225); také pozdní výpůjčky prošly přehláskou, srov. Dzelzava₄₀₉ Doāwids (srov. koa = kā, tamtéž) při grākus (= grēkus) (Kauliņ 1890: 322), Joānīti (= Jānīti) (Kauliņ 1890: 326); 2) ā > ē: Sausnēja₃₃₅, Vietalva₃₄₂: glāeje (Kauliņ 1887: 225); 3) u > uː: Sausnēja₃₃₅, Vietalva₃₄₂ mūndeerintʃch (Kauliņ 1887: 225); 4) uo > uoᵉ: Sausnēja₃₃₅, Vietalva₃₄₂: boede (srov. středolotyšské buōde, ze СНН, МЕ₁, 360), goews (srov. středolotyšské guovs) (Kauliņ 1887: 225); zde jde pravděpodobně o uoᵉ > oᵉ.

S přihlédnutím k těmto četným pozdním výpůjčkám i k údajům o relativní chronologii můžeme vyvodit, že tato přehláska v selonských dialektech (a v některých přilehlých západolotyšských) je velmi pozdním jevem. Na druhou stranu však přehláska musela začít před zkrácením krátkých samohlásek v uzavřené poslední slabice, srov. muims, juims (Sausnēja₃₃₅ (Kauliņ 1887: 226-227) a lit. instr. mumīs, jumīs, jakož i bāl̄s (= balss), goews (< guoᵉvs = govs), kuirs „wer“. Zvratná částice s < si přehlásku nejspíše přece jen nevyvolává, jak se domníval Endzelin (Endzelīns 1951: 134). Tvary jako -veres, beres, -duᵉres vznikly z *-re-s < *-ria-s. Infinitivní koncovka -i však byla ztracena ještě před začátkem působení této přehlásky, srov. capt, kārt, carāt, āst (Kauliņš 1933: 14).

Pokud jde o výše zmíněné výpůjčky ze СНН, lze je na základě jejich fonetické podoby datovat do období mezi XIII. a koncem XV. století, vezmeme-li v úvahu, že v nich již proběhla změna urC / ur# > orC / or#, avšak ještě neproběhla změna ō > ā.⁴³

2.9.2.4. 4. latgalská přehláska

2.9.2.4.1. V rámci této přehlásky byly latgalské diftongy ᵘe/iē, vzniklé z uzavřených *e/*ē (§ 2.8.1), pravděpodobně přes stadium ’e/’ē přehlasovány v pozici před novým koncovým e (< e, § 2.8.2) a a na hlásky ’a, a/ ia,

⁴³ Ср. Gallée (1993: 16–17). За помощь в датировке СНН форм я очень обязан Штефану Мюллеру (Germanistisches Seminar, Universität zu Bonn).

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 75

ē⁴⁴, v ostatních pozicích přešly v e, ‘e/ ie, tj. krátké e se zachovalo. Oblast působení 4. přehlásky zahrnuje přibližně jihovýchodní hluboké latgalské dialekty⁴⁵. Příklady reflexů *e/*ē jsou uvedeny v následující tabulce, v níž jsme shromáždili hlavní typy rozložení výsledků původních *e a *ē.⁴⁶

Typ | Místo | před palatálními souhláskami a i, ī v jakékoli pozici | koncovka e-skloňování, v kořeni u e-, a-skloňování, v minulém čase na -ē a jejich infinitiv | v kořeni | na absolutním začátku slova | 1 | Alūksne₄₆₅ | E: debess; IE: dviesele | E: vece; IE: dviesele | 2 | Cibla₄₈₈ | E: cēļs, ēzeren’c; IE: viezs, viejs | JA: žjamja, muot’a, jis naśja (ale: tu neśi); JĀ: mjāļa, jis čāļa | A: agļa | 3 | Pilda₄₉₂ | E: cēļš | E: žeme, cēlt | A: agļa, āst | 4 | Varakļāni₄₂₆, Bērzpils₄₇₆ | IE: dzērvu, iēšu (ēdišu) | E: lēče, dzērve | E: ēst

Je třeba poznamenat, že v tomto případě přehláska zasáhla jen malou část dialektů, a proto není k dispozici dostatek materiálu k rekonstrukci tohoto procesu ve všech detailech. Vzhledem k tomu, že k přehlásce docházelo velmi pozdě, je navíc docela možné, že v jiných částech Latgalska nikdy vůbec nenastala; předpoklad, že její výsledky byly v jiných dialektech nivelizovány (jako například u 1. přehlásky), je tedy nepravděpodobný. Na mapě nabízíme přibližnou rekonstrukci:

⁴⁴ Брейдак (1989: 195-198) предлагает такое обозначение звука, который «...произносится как гласный ’a /= я, ia/: за смягченным согласным в русском, белорусском и польском языках».

⁴⁵ Точное географическое распределение см. на карте у Брейдака (1981c: 95) или Breidaks (1996:27-28), карты 19 и 20.

⁴⁶ Alūksne₄₆₅ (Brencis 1914: 118-9); Cibla₄₈₈ (Āboliņa 1926: 32-3); Pilda₄₉₂ (Tichovskis 1933: 41-2); Bērzpils₄₇₆ (Endzelīns 1951: 109); Varakļāni₄₂₆ (Latkovskis 1931: 102).

76 |

Илья А. Сержант

Tvary drēnc „slikts, nelāga“ (z ruského дряной), spriēsl’eica „sprēslīca“ (z ruského пряслица) z Kalupe₄₄₅ (Reķēna 1962: 380, 468) dokazují, že v nářečích, kde je dnes e/ē před nepalatálním hláskovým prvkem, existovalo mezistadium ‘a/ia.

2.9.2.4.2. Zvláštní případ, kdy po r, ale nikoli před j, následuje ie, se projevuje jako ā. Ve skutečnosti jde o zvláštní případ této přehlásky a je třeba jej vysvětlit následovně: ie přechází v ia, poté r ztrácí svůj palatální alofon, takže skupina -ria- > -ra-, například v Pilda₄₉₂ není r palatální (Tichovskis 1933: 45), a dochází zde k přechodu -rē- > -ria- > -ra-. Mezistupeň lze pozorovat například v Auleja₅₀₂ rādžāt’ (Endzelīns 1951: 109), kde si r ještě zachovalo palatálnost. Pokud po -rie- následuje j, zůstává tato skupina beze změny.

2.9.2.4.3. Hlásky vzniklé touto přehláskou, tj. ‘a/ia (podle jiné transkripce ä/ā), na začátku slova v mnoha nářečích ztrácejí svou první složku a mění se z ia- v a-, z iā- v ā-; srov. tvary uvedené v tabulce.

2.9.2.4.4. V některých nářečích, například Alsviki₃₉₁, Apukalns₃₈₅,₃₈₄,₃₈₆,₃₈₇, Nereta₃₆₅, proběhla přehláska e > ę nebo > a před novým e nebo starobylým a pouze ve slovech se sufixem, například: zemana (< -ene), veselība (Endzelīns 1951: 102–103).

2.9.2.4.5. Rozšíření reflexů proto-lotyšského zavřeného *ē, tj. poziční varianty východobaltského *ē (Endzelīns 1951: 94), na území hornolotyšského dialektu (zejména latgalských nářečí) je podle našeho názoru nejúplněji popsáno u Breidakse v disertaci (1989: 192–194), kde rozlišuje 6 různých variant:

1. v nářečích centrální a některých jihovýchodních části Latgale: sloveso „jíst“ āst „ēst“ a iežu < ēžu, āglā, například v Sakstagals₄₈₃

Tento protiklad se dobře vysvětluje 4. přehláskou: ve tvaru iežu chybí nové ę, které přehlásku vyvolává, takže zde máme ie (< ę). Pokud jde o tvar infinitivu, ten, jak známo, vychází z morfologického základu minulého času, kde působila 4. přehláska. Proto bychom měli očekávat tvar *iāst, tj. āst; obdobně také tvar āglā.

2. v nářečích jihovýchodní Latgale: āpādā < apēde „apēda“, āst, iežu, tā (< te), agla, například Zvirgzdine₄₈₇, Nirza₄₉₃, Pilda₄₉₂, Cibla₄₈₈.

I tento protiklad patří k jevům vysvětlovaným 4. latgalskou přehláskou: āpādā < *apiādia < 4. přehláska < *apēdia < (§ 2.8.2) < apēde. Tvar āst se rovněž vysvětluje 4. přehláskou z *iāst > (§ 2.9.2.4.3) > āst. agla obdobně. Tvar tā podle § 2.8.2.

3. v jedné části západolatgalských nářečí: ēst, ēžu, například Stirniene₄₃₃.

Zde 4. přehláska nepůsobila, zde *ē > ē (§ 2.8.1).

4. v jiné části západolatgalských nářečí: ēst, iežu, například v Rudzēti₄₃₇.

Analogicky jako v bodě 1.

3–4. v západolatgalských nářečích: ēgle Varakļāni₄₂₆, Līvāni₄₃₆.

Zde 4. přehláska nepůsobila, zde *ē > ē (§ 2.8.1).

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 77

5. V nářečích severní Latgale a některých nářečích jižní Latgale iēšt, iēšu.

Jde o oblast, kde čtvrtá přehláska nepůsobí; zde se všechna *ē změnila v > ie (§ 2.8.1).

6. V nářečích severovýchodní Vidzeme v lokálu jednotného čísla: upē, klētī < /klētē/ Galgauska₄₀₀, zemē Anna₄₆₇, a iēst, n'esu ve Veclaicene₃₈₆, Ziemeris₄₆₂, Karva₃₈₇, Jaunlaicene₃₈₅, Jaunroze₃₈₄.

Situace je zde poněkud složitější. Tvary upē a zemē mají v koncovce přibližně tentýž zvuk ē̇ (srov. § 2.8.2). Tvar klētī podle našeho názoru obsahuje etymologické ie – v této oblasti se palat. ie (*ē) zachovalo a nepřešlo v ī (srov. ДА: 53). Jde o starou lokativní koncovku (Endzelīns 1951: 412). Máme tedy ē/ē̇ v nepřízvučných slabikách a *e/ie v přízvučných (Endzelīns 1951: 109).

2.9.2.5. Analogická přehláska

Пример, приведенный Брейдаком (1989: 136) iērklētīs «плохой конек» Vārkava₄₃₈, ср. лит. arklys, где *ārkl- > *ārkl- > *iārkl- > ierkl-, свидетельствует о переходе начального a/ ia > ie, kērklētīs ср. kārklīs «кормушка», Bērzgale₄₈₅, etsledziņa ср. atslāga, Aknīste₃₆₈, Birži₃₆₂; velēniņa, ср. valāna «дерн» < vēlēna. А также kezlenīņu (= kazlēniņu) Viļaka₄₇₁, kerzeneite „грозиньш“ Aizkalne₄₄₆, tebeciņa/ tebēceņa Bērzpils₄₇₆, Varakļāni₄₂₆, Sakstagals₄₈₃, Rūgāji₄₇₅ (Breidaks 1974: 129). Всем этим примерам общее то, что в своей изначальной форме все они должны были иметь a (а не o!) на той позиции, где состоялась перегласовка, ср. atslāga (т. к. приставки обычно сохраняют a), *kazlēns (т. к. долгий ē вызывает палатальную перегласовку, ср. Endzelīns (1951: 94)), в *karzina, *tabaks – a из заимствований. Учитывая далее, что в глубоких селонских говорах следов 3-ей перегласовки нам не удалось найти, мы можем предположить, что это явление не имеет ничего общего с 3-ей перегласовкой. Наиболее вероятным нам представляется следующее объяснение: данная перегласовка является вторичной и возникла по аналогии с уже имевшимся к тому времени в глубоких латгальских говорах чередованием a – простое слово versus e – сложное с деминутивным суффиксом, содержащим палатальный гласный. Данное чередование в латгальских говорах восходит к чередованию древних, пралатышских открытого и закрытого *e: *e versus *e – *e > латг. e, *e > латг. a, например: vacs – vecinē. По аналогии с данным чередованием возникли и обсуждаемые формы. В случае с iērklētīs ситуация аналогична, лишь только с той разницей, что закрытый e в начале слова здесь выражается через 'e, к тому же здесь, вероятно, имело место продление a- перед тавтосиллабическим -r-, *arklis > *ārklis > *iārklis > + *-ītis > ierklētīs. Аналогично объясняются пары, типа Apukalns (Ābele, Lepika 1928: 39) gars (< garš) versus gerji (там же), gerļi (gari) Alūksne₄₆₅ (Brencis 1914: 115). Здесь следует учесть, что наречие gerji с морфологической точки зрения образовано по аналогии: от основы симплекса gars с помощью суффикса -ji (как например в tujī «далеко») – gars

78 |

Илья А. Сержант

má v kořeni a, takže se zde při tvoření uplatnila alternace typu vacs – veciņš, která vedla k podobě gerji. Samohlásku a v simplexním tvaru sice způsobila první přehláska, mluvčí ji však již takto nevnímali. Stejná situace je pravděpodobně i u jeciņš (jaciņš) Alūksne₄₆₅ (Brencis 1914: 115). Tvar jaks při první labializaci nevytvořil podobu **joks, zřejmě proto, že stojí po j-. Protože si toto slovo zachovalo původní vokalismus a nepodlehlo první labializaci, zařadil je jazyk do skupiny typu vacs (= veçs), u níž se deminutivum pravidelně tvoří podle typu veciņš, tedy jeciņš. Dále předpokládáme, že sem patří i tvar nams – nemiņš (Brencis 1914: 115). Jde o to, že se nams v hornolotyšských nářečích často vyskytuje právě s takovým vokalismem, nikoli jako *noms; důvody zatím nejsou zcela jasné – možná jde o výpůjčku ze spisovného jazyka.

Je zřejmé, že tento jev je velmi pozdní, což dokládají slova, která mu podléhají, i podmínka jeho vzniku – *e > a – proces, který se završil poměrně pozdě (§ 2.7.3).

Zde je třeba znovu zdůraznit, že v tomto případě nemůže jít o fonetický proces. Jde pouze o sporadickou změnu samohlásek na základě analogie.

2 9.3. NĚKTERÉ DOSUD NEVYJASNĚNÉ PROBLÉMY SOUVISEJÍCÍ S PŘEHLÁSKOU

2.9.3.1. Poměrně jasným příkladem z hlubokých latgalských nářečí je: ēsmīņč (= spis. asmьns) v Zvirgzdene₄₈₇, Nautrēni₄₈₀, Pilda₄₉₂ – tuto podobu podle našeho názoru nelze vysvětlit z dějin hornolotyšského nářečí. Je třeba ji rekonstruovat v pralotyštině jako *esmenis, tj. typ ūdēns. Zde se čtvrtá přehláska zákonitě neuplatňuje, protože chybějí nezbytné podmínky. Počáteční zavřené e zde zůstává nezměněno, neboť se nachází v palatálním kontextu pralotyšské přehlásky, srov. eši (= esi).

2.9.3.2. Podoby révēt „hrabat“ a ravâc Aknīste₃₆₈ (Ancītis 1977: 49) možná pocházejí z *revēt a jsou zákonité.

2.9.3.3. e místo a v nepřízvučných slabikách

V nepřízvučných slabikách je pravidelná první palatální přehláska *a > *æ > a, například vakarīnš (§ 2.9.2.1.6). V některých slovech se však objevuje *a > e. V hlubokých latgalských nářečích srov. například v Alsvika₃₉₁, Belava₃₉₄, Litene₄₇₂ (Zaube 1939: 121): pagele (pagale), pavāsers Alūksne₄₆₅ (oproti vosara, vasarina (Brencis 1914: 115), pavesers Kalncempi₃₉₅ (Balode 2000: 22). Sem patří také výpůjčka pašėl’e (spis. pašalys) „přístřešek, kůlna“ Kalupe₄₄₅ (Rekēna 1962: 439), Varakļāni (Latkovskys 1931: 108); podoba: Jumelena „matka úrody, žena boha úrody“ Varkava, Kapini₅₀₁; Jumola Viļāni₄₂₇, kterou uvádí Breidak (1989: 136). Na druhé straně se však vyskytují i „zákonité—

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ

79

ные» формы, например, pavasars Kalupe₄₄₅ (Rekēna 1962: 19–21), pavasā́š, tagad, vakar Aknīste₃₆₈ (Ancītis 1977: 49), Alūksne₄₆₅, некоторые слова на -ars: āmers, asers, kambers, vanckers, кроме того, pavasers (при vosara, vasarina), sātmels, sīmels (< sienmalis), (Brencis 1914: 115).

Vyvstává otázka, zda k přehlásce došlo na litevské půdě a poté byla podoba přejata do latgalských nářečí, anebo zda k ní došlo na půdě latgalské. Je zřejmé, že jelikož se podoby s e objevují i v hlubokých latgalských nářečích, nemůže být toto e výsledkem třetí přehlásky, jak by se dalo předpokládat u selonských nářečí, v nichž se vyskytují podobné podoby. Dále je zajímavé, že e se objevuje v neproduktivních útvarech typu pavesers, appekle (< apkalke), zatímco a v produktivních, například vakariņš. Ani zde nelze předpokládat, že například různé palatální samohlásky vyvolaly odlišnou přehlásku, neboť v obou případech byl katalyzátorem palatální přehlásky -i- (pavesers a vakariņš). Takový obraz naznačuje, že -e- představuje starší stav, zatímco -a- je novější nebo vzniklo analogií k odpovídajícímu simplexnímu tvaru vosara. Při takovém závěru se nabízejí k porovnání paralelní litevské podoby, v nichž se e zachovalo před palatálním i, srov. litev. vasēris „název větru a měsíce“, pavasēris (Kvėdarna, Salantai, Punskas, Karsakiškis, Anykščiai) (Stang 1966: 33, Zinkevičius 1966: 54). Avšak vzhledem k podobám jako sātmels (sētmalis), sīmels (< sienmalis), pagele (pagale), appekle (apkalke), v nichž se podoby s kořenovým -e- nikde jinde nevyskytují, se zdá pravděpodobnější předpokládat, že zde jde o fonetický přechod a > e v nepřízvučných slabikách před i, pokud je od sebe oddělují likvidy. Tento přechod přitom nepatří k žádné z hornolotyšských přehlásek, nýbrž jde o starobylý prahornolotyšský proces.

Z toho tedy vyplývá, že e v podobách jako pavasers není etymologické, nýbrž vzniklo z pavasaris před i v nepřízvučné slabice, od něhož je odděleno likvidou. Tento proces probíhal i na území Litvy, srov. peršėlis (paršelis) Dysna (vilniškiai), puodekelÿs (< puodakelys) Dusetos (uteniškiai) (Skardžius 1938: 42).

Je možné, že se toto pravidlo vztahuje i na kontext před -s-, odkud vznikla podoba se dvěma -e- pavesers, v níž první -e- pravděpodobně rovněž není etymologické, navzdory řec. ἔαρ (< *vesr) a slovan. ves-n-a. O tom, že se taková přehláska uplatňovala i před -s-, možná svědčí litevské útvary na -asas z -esas, mēnasis (< mēnesis) (Skardžius 1938: 43). Skardžius zde předpokládá selonský substrát (Skardžius 1938: 44).

3. NĚKTERÉ PROCESY V KONSONANTISMU

Níže se zabýváme pouze některými procesy z dějin hornolotyšského konsonantismu, neboť většina z nich, například palatalizace *kj-, *ki- > c, *tj > š, *-cj- > č, *sti > š, analogicky > šk (> hornolotyšské šk), patří k praslotyšským procesům a přesahuje rámec tématu této práce. Na druhou stranu byly vynechány také procesy jako ztvrdnutí -r-, zmi-

80 | Илья А. Сержант

zení intervokalického -j-, vkládání -t- v sufixech -inc, -inč aj., neboť se vztahují k nejpozdější fázi vývoje hornolotyšských nářečí, a proto se od nářečí k nářečí značně liší; zároveň nijak nepřispívají k upřesnění obecné relativní chronologie. Poziční změkčení souhlásek je typické pro latgalská nářečí a lze je chronologicky jen obtížně vymezit. Kromě toho jsou tyto procesy již dobře popsány. Nejúplnější popisy těchto a dalších procesů lze nalézt v Breidak (1989) a Endzelins (1951).

3.1. Depalatalizace palatálních souhlásek

Měkčené souhlásky š́, ž́, č́, dž́ se zachovaly v centrální části hlubokých latgalských nářečí (srov. mapu v Breidak (1989: 374), Breidak (1994: 156 a 163)), stejně jako v řeči starší generace v nářečích sousedících se západní skupinou (dělení podle Breidaka), například v Bērzpils₄₇₆, Gaigalava₄₇₉, Varakļāni₄₂₆, Viļāni₄₂₇, Dricēni₄₈₂ aj. Breidak (1994a: 66). Dále na západ mají palatalizované alofony pouze některé z uvedených souhlásek (viz Breidak 1994a: 69–73). V ostatních nářečích došlo k depalatalizaci těchto souhlásek. Například v Lubāna₄₁₇ se rozdíl mezi iu (po palatálních souhláskách) a uи téměř nedodržuje (Zirnitis 1937: 116). V mělkých selonských nářečích byla měkkost ztracena ještě před působením 3. přehlásky, tj. k jejímu zániku došlo mezi působením 1. a 3. přehlásky.

3.2. Kombinace retnic s *j: *-pj-, *-bj-, *-vj-, *-mj-

Dnes byly tyto kombinace ve většině hornolotyšských nářečí zjednodušeny na -p-, -b-, -v-, -m-. V nářečích, v nichž se -j- vyskytuje, se objevuje nepravidelně, což svědčí o jeho vzniku analogií. Rekonstrukce vývoje těchto kombinací je proto značně komplikovaná.

3.2.1. Je zajímavé poznamenat, že 3. přehláska působí před *pj, *bj, *vj, *mj, srov. Kaldabruņa₄₄₂ (Kancāns 1937: 83) skapa Sausnēja₃₃₅ (Kauliņš 1933: 17). Kromě toho samotné -j- přehlásku nevyvolává, srov. mājina, kājina Sausnēja₃₃₅ (Kauliņš 1933: 15). Skupiny *-pj-, *-bj-, *-vj-, *-mj- a -pi-, -bi-, -mi-, -vi- se chovají stejně, srov. například āvs (avis), jūmi (lit. jumis), lābi s -i- a glāebu, kāēpu, rāēvu s -j-. Můžeme tedy vyloučit přítomnost -j- v době působení 3. přehlásky; pravděpodobnější je, že v té době se v selonských nářečích na místě *-pj-, *-bj-, *-vj-, *-mj- vyslovovaly palatalizované -ḿ-, -ḿ-, -ṽ-, -ḿ-. Dále se zdá velmi neobvyklé, že například š (s + j/t + j), ž (z + j) a další palatály byly v době počátku působení 3. přehlásky již tvrdými souhláskami, zatímco typologicky méně odolné vůči měkkosti *-pj-, *-bj-, *-vj-, *-mj- si palatalizaci zachovaly. Zdá se, že nejlepším vysvětlením zde může být před-

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 81

tvrzení, že *-pj-, *-bj-, *-vj-, *-mj- zde vznikly sekundárně. Vzhledem k tomu, že na periferii, tj. v severních hlubokých latgalských nářečích (například Jaunroze₃₈₄, Jaunlaicene₃₈₅, Veclaicene₃₈₆ (Äbele, Lepika 1928: 39)), a také na jihu, v některých hlubokých sélonských nářečích (Nereta, Meņģele 1939:100), se v pozici po kořeni ještě zachovalo -j-, lze předpokládat, že dříve se -j- ještě zachovávalo i zde, v mělkých sélonských nářečích. Je přitom třeba poznamenat, že ani v severních latgalských nářečích, ani v hlubokých sélonských nářečích se -j- v této pozici nevyskytuje pravidelně, což nejspíše svědčí ve prospěch toho, že i zde -j- foneticky zaniklo a objevuje se pouze analogicky: nom. sg. gald-s / skapi-s gen. sg. gald-a / x, x = skapi-a, srov. lācis gen. sg. lāča < *lācia, kde je zřejmé, že -j- je analogické, neboť správný tvar by byl *lāca < *lākja. V příslovcích se naopak vyskytuje například následující vzorec: tuvji, v němž znovu vznikla skupina -vj-, zemji místo zemi. Je tedy zřejmé, že tvar labi < *labji (nikoli *labi > **lobi) v Neretě₃₆₅ (Meņģele 1939: 110) je starší než zemji.

3.2.2. Foneticky pravidelná podoba obsahující ļ se zachovává v následujících tvarech, například ve Skaistě₅₀₇ (Latkovskis 1935: 48) tyùli (= tuvui), v Baltinavě₄₇₈ (Vitole 1931: 135) tyùļe. V této podobě se ļ mohlo zachovat pouze díky tomu, že zde skupina *-uvļ- > (§ 2.2) > *-yṽļ- (ve tvaru tuvs > tys) > -yuļ-.

Výše uvedený tvar tyùli lze vysvětlit pouze za předpokladu, že diftongizace *ū z *-uv- > *-ūv- (§ 2.2.1) působila ještě v té fázi vývoje latgalských nářečí, kdy ļ z *vj (pravděpodobně také z *mj, *pj, *bj) ještě nebylo ztraceno; jinými slovy, ļ se v této pozici ztratilo až po diftongizaci dlouhého *ū.

3.2.3. Tvary jako t’iuji Aknīste₃₆₈ (Ancītis 1977: 206) k tyus (= tuvs) jsou výsledkem morfologické reanalýzy a analogického nahrazení historicky pravidelného tvaru tiuļi; zde se užívá také tvar staļpna (n. sg. f., g. sg. m) Aknīste₃₆₈ (Ancītis 1977: 133), který vznikl disimilací ļ v *slapļa (Endzelīns 1951: 228; Reķēna 1962: 56; Брейдак 1989: 252). Lze předpokládat, že právě tyto tvary byly zdrojem šíření analogických -ļ- a -ņ- na místě starobylého *-j- po labiální souhlásce.

3.2.4. Ve své disertaci odvedl Breidak velmi cennou práci, když na mapách vyznačil místa výskytu epentetických ļ, ļ a ņ, ņ (Брейдак 1989: 366–368 и Брейдак 1977: 14), tj. oblasti, v nichž diskutované spojení s *-j- kdysi dalo epentetický přízvuk *ļ, který se zachoval až do dnešních dnů díky morfofonologické reanalýze výše zmíněných či podobných tvarů, jež si vzhledem ke své zvláštní fonetické struktuře pravidelně zachovaly -ļ- a -ņ- (§ 3.2.2). Tyto oblasti zahrnují prakticky všechna hluboká latgalská nářečí a některá hluboká sélonská nářečí. Je přitom důležité poznamenat, že v severních latgalských nářečích došlo pod vlivem spisovného jazyka k regresivnímu vývoji. Mnohá taková ļ, ņ, která vznikla analogicky, zde byla změněna zpět na -j-, přičemž tato tendence

82

Илья А. Сержант

přirozeně vedla ke vzniku celé řady hyperkorektních podob, například Alūksne₄₆₅ pierķu „pērku“ (Endzelīns 1951: 789); je zřejmé, že taková skupina -kj- nemůže být starobylá. I z tohoto příkladu je tedy patrné, že také na severu Latgalska se kdysi vyskytovaly epentetické souhlásky.

3.2.5. Endzelin (Endzelīns 1951: 173) předpokládá, že *j ve všech těchto spojeních dalo l, které se následně vlivem analogie vrátilo zpět v j v pozici na rozhraní kořene a koncovky. Hledaný stav se zachoval v kořenových slabikách: spl̥aut = lit. spjáuti. Breidak (1989: 247–248) se však domnívá, že pouze v hornolatgalských nářečích dala tato spojení také na rozhraní kořene pravidelně l. V sélonských a mnoha latgalských nářečích j v této pozici jednoduše zaniklo a teprve později bylo v těchto nářečích pod vlivem spisovného jazyka na toto místo zavedeno j. Toto vysvětlení faktů se nám jeví účinnější než Endzelinovo stanovisko, tím spíše, že ve středolatgalských nářečích nejsou žádné relikty někdejšího **l v této pozici. Vycházejíce tedy z Breidakova názoru předpokládáme, že *pj, *bj, *vj, *mj ve východních, latgalských nářečích kdysi skutečně přešlo v pl, bl, vl, ml, přičemž většina těchto nářečí l v této pozici ztratila.

Shrneme-li tedy výše uvedené, docházíme k závěru, že starobylé *j ve spojení s labiálami přešlo v hlubokých latgalských a možná částečně i v hlubokých sélonských nářečích v l. Jak však ukazují mapy epentetických l, n v mělkých sélonských nářečích, které sestavil Breidak, k tomuto procesu tam s největší pravděpodobností nedošlo. Po pravidelném fonetickém zániku *j v mělkých a některých hlubokých sélonských nářečích a *l v latgalských a některých hlubokých sélonských nářečích se rozšířilo nové -j-, vzniklé vlivem analogie a také pod vlivem spisovného jazyka (kde je však rovněž možná analogie). V mělkých sélonských nářečích analogické -j- možná vůbec nevzniklo a zanechalo pouze stopy palatalizace, které rovněž zapříčinily 3. palatální přehlásku (§ 3.2.1.). Toto sekundární -j- foneticky zaniká také v hlubokých sélonských a latgalských nářečích. Pravděpodobná je i možnost, že -j- v mělkých sélonských nářečích zcela nezaniklo, nýbrž se zachovalo vlivem systémové analogie, anebo že se vlivem analogie zachoval rys palatalizovanosti, například: dēlis - dēļa: skapis - x, x = skap’a.

3.2.6. Pokud jde o relativní chronologii, je třeba poznamenat, že fonetický zánik -l- z latgalských nářečí je poměrně starý, neboť námi nalezené výpůjčky z jiných jazyků obsahující spojení labiály a -l- pronikly do latgalských nářečí až po tomto procesu, jelikož si tyto skupiny plně zachovaly, a představují tedy terminus ante quem: Kalupe₄₄₅: abla „ēvele“ lit. ablia, oblius, kap’le «kapka» (Rekēna 1962: 347, 398). Terminus post quem představuje diftongizace dlouhého *ū (§ 3.2.2).

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 83

3.3. ḳ > č, ǵ > dź, 2. afrikatizace⁴⁷

V hlubokých latgalských nářečích, s výjimkou některých severních nářečí, odpovídá středolatgalskému ḳ hláska č a středolatgalské ǵ afrikáta dź (viz DA: 81, 82). Avšak i zde se dřívější areál rozšíření zjevně zúžil; například v Aknīste₃₆₈, kde jsou pravidelné hlásky ḳ, ǵ, se na jejich místě ve zvláštních kontextech vyskytují č a dź: čēve (ḳeve), čīmīni (ḳimini), jakož i hyperkorektní formy typu ḳauta (čaula) (Ancītis 1977: 119), Kalupe₄₄₅, kde ḳ, ǵ: skrāuķis (gen. sg. skrāuḳa) „drēbnieks“ – výpůjčka z polštiny, pravděpodobně prostřednictvím litevštiny; srov. pol. krawiec, lit. kriaučius (příklady z Reḳēna 1962: 460). Tento jev se vysvětluje vlivem spisovného jazyka, jehož důsledkem zde dochází k regresivnímu vývoji. Breidak (1989: 335–336) na základě hyperkorektních ḳ, ǵ a také s oporou v toponymických údajích usuzuje, že proces probíhal v celém areálu hornolatgalských nářečí.

Je zřejmé, že tento proces je v dějinách lotyštiny poměrně pozdní, protože zasahuje skupiny ḳ, ǵ před palatálními samohláskami, které jsou pro lotyštinu nové (staré veláry před palatálními samohláskami, jak známo, daly dnešní reflexy c, dz). Tyto kombinace se objevují převážně ve výpůjčkách z němčiny a litevštiny, jakož i v kuronismech, srov. Kärsava₄₈₁, žīodžs < (žāgis) (Šmite 1932: 52), kačč < kakis, džēimīs < gūmis (lit. gūmis). V dějinách hornolatgalského nářečí je však tento proces poměrně starý. Terminus ante quem představuje vznik diftongu -iu- před velárami z pravěrkého *ū nebo i z *u před labiálami (podle našeho názoru proběhly tyto procesy současně, srov. §§ 2.2, 2.3.1)⁴⁸, který afrikatizaci nevyvolává, tj. před 2. přehláskou, například: aukūne (elkonis) (Varakļāni₄₂₆ Latkovs 1931: 122), kiul’jeis (Cibla₄₈₈ Āboliņa 1926: 32), kde je pravidelný přechod ḳ > č (DA: 81., 82).

4. V Ý S L E D K Y

4.1. Chronologické schéma hláskových změn

V průběhu tohoto výzkumu se nám tedy podařilo „časově lokalizovat“ většinu zkoumaných změn ve vztahu k ostatním změnám. Výsledky lze shrnout v následující tabulce:

⁴⁷ По терминологии Брейдака (1989: 335). Здесь следует отметить, что 1-ая аффрикатизация происходила еще в пралатышском, т. е. *sk + E > šḳ, *stj > šḳ.

⁴⁸Ve skutečnosti jsou zde dotčeny dva hláskové procesy: 1. diftongizace starého *ū a poté 2. druhá přehláska, uy > iu před palatálními samohláskami.

84

Илья А. Сержант

4.2. Obecné závěry

Zde bychom chtěli analyzovat závěry získané srovnávací historickou metodou. Pro pravěký hornolatgalský dialekt rekonstruujeme následující fonematický systém (v zásadě totožný se systémem některých dnes nejarchaičtějších středolatgalských nářečí):

Фонетические изменения в верхнелат. диалекте | 85

Tento obraz je poněkud zjednodušený, protože v severolatgalských nářečích se e často mění v ё.

Je zřejmé, že systém samohlásek severní části latgalských nářečí se stává symetričtějším. Volný zadní prostor vytváří zónu „řídkosti“ podle Martinetova (1981: 54-57) a přitahuje těsně sevřené přední samohlásky: *a > o, *e > a, *e > e > (e).

4.3. Postavení hornolotyšského dialektu z hlediska srovnávací historické lingvistiky

Po zvážení všech hlavních hláskových změn hornolotyšského dialektu se tedy ukázalo, že nebyla nalezena žádná hlásková změna, u níž bychom museli předpokládat vývoj přímo z východobaltského prajazyka. Všechny zde zvažované změny lze rekonstruovat s mezistupněm, který plně odpovídá pralatgalskému stavu. Potenciální výjimkou by mohla být změna (zachování?) prabaltského *uv > ūv, *ij > īj (viz § 2.2, zejména § 2.2.2). Ani v tomto případě to však nejspíše nebude dostatečným důvodem k tomu, abychom přijali nezávislý vývoj hornolotyšského dialektu; mohlo by jít pouze o archaismus, který se v tomto dialektu zachoval.

Otázku, zda lze hornolotyšský dialekt odvodit z pralatgalského, či nikoli, lze však podle našeho názoru definitivně vyřešit až po zkoumání morfologického systému tohoto dialektu a jeho archaičnosti. Závěry založené výhradně na fonetice⁴⁹, a dokonce i na fonologii, lze při řešení podobných otázek použít pouze jako doplňující argumenty.

Oddělení prahornolotyšského útvaru od pralatgalské jazykové oblasti lze podle našeho názoru spojit se začátkem první a druhé hornolotyšské přehlásky, které v námi stanovené relativní chronologii spadají do nejstaršího období. Vzhledem k úplné shodě fonetických podmínek těchto přehlásek s podmínkami pralatgalské přehlásky považujeme za možné předpokládat, že území prahornolotyšského pr dialektu bylo epicentrem šíření procesů vokalické harmonie.

⁴⁹ Za závažné nelze považovat zejména takové argumenty, jako například: „The IE [tj. indoevropské – pozn. autora] and East Baltic *ā was a diffuse-closed sound, less centered than the short *a and with tendencies toward rounding“ (Lelis 1961: 150) (bez odkazů!). Jsme přesvědčeni, že konkrétní fonetická realizace fonému, který se používal před mnoha tisíci lety, nám není dostupná. A tím méně ji lze použít jako argument pro určení stupně příbuznosti.

86 |

Илья А. Сержант

4.4. Kontakty s kupiškėnskými nářečími litevštiny, Breidakův postoj

Ve fonetickém vývoji sélonských (a také latgalských) nářečí existuje mnoho procesů podobných těm ve východoaukštaitských nářečích z okolí Kupiškisu (kupiškėnai). Na hlavní aspekty tohoto jevu upozornil Breidak (1981b), konkrétně na podobnost v přehlásce krátkého e, rozložení a a ā v závislosti na přízvuku a afrikatizaci ḳ > č. Pokud jde o podobnost v přehlásce krátkého e, rádi bychom tuto izoglosu poněkud přeformulovali. Jak jsme již uvedli, jde v tomto případě o pralatgalskou přehlásku *e/*ē, která v určité fázi vývoje sélonských a latgalských nářečí vedla⁵⁰ synchronně ke střídání e (< *ę) – a (< *ę). Tato přehláska se navíc vyskytuje také v žemaitských nářečích (Zinkevičius 1966: 54–61, 457), kde je vhodné být opatrný s předpokladem vlivu sélonského substrátu; pravděpodobnější se jeví kontaktní vliv jižních livonských nářečí nebo zemgalských středo-lotyšských nářečí, kde k této přehlásce rovněž došlo. Samotný proces přehlásky je tedy výsledkem starších kontaktních vlivů. Společným rysem sélonských a latgalských nářečí na jedné straně a kupiškėnských nářečí na straně druhé je tedy přechod e > a, nikoli samotný proces přehlásky. Tato formulace se nám jeví jako přesnější.

Na konci slova proběhl v kupiškėnských nářečích rovněž proces společný hornolotyšským nářečím, a to: v hornolotyšských nářečích e/ē > ’ę/’ē (> ’a/’ā) (§ 2.8.2), v kupiškėnských ē > ’a (Zinkevičius 1966: 74).

Skutečnost, že kontaktní jevy (podle Breidaka „sélonský substrát“) mezi sélonskými a latgalskými nářečími na jedné straně a kupiškėnskými na straně druhé nepatří do naší doby, nýbrž do staršího období, potvrzuje také labializace uváděná Breidakem (tamtéž). V kupiškėnských nářečích se a pod přízvukem změnilo v ā, zatímco nové a (< *ę) se zde zachovalo beze změny (Zinkevičius 1966: 50). Je zřejmé, že labializace starého *a pod přízvukem, nikoli nového a (z *ę), souvisí právě s první labializací (§ 2.6.3.3) v latgalských a sélonských nářečích; kromě toho vede k synchronnímu rozložení o pod přízvukem a a v nepřízvučné slabice ve většině hornolotyšských nářečí, čímž vzniká analogie s kupiškėnským přechodem.

Z K R A T K Y

BW – Kr. Barons un H. Wissendorffs, Latwju dainas. I-VI. Jelgava un Petrogada, 1894–1915.

ДА – Dialektologický atlas, číslo mapy (připravuje se k vydání)

FBR – Filologu Biedrības Raksti

50 Zde je třeba vzít v úvahu, že takový stav se předpokládá pouze pro určitou etapu vývoje selonských a latgalských nářečí, protože podoby e a a se částečně vyvinuly dále, například a > ā (2. labializace § 1.6.4.3.1), e > ia, iē, a (4. přehláska § 1.9.2.4.4, 1.9.2.4.2, srov. také § 1.8.2) a další.

Фонетические изменения в верхнелат. диалекте

87

LKŽ – Lietuvių kalbos žodynas 1941–2000. Vilnius.

LVI – Nepublikovaný materiál k programu: Atbildes uz jautājumiem latviešu valodas dialektu atlanta materiālu vākšanas programma. LU Latviešu valodas institūts. Zinātnes Akadēmija.

ME – Mühlenbachs, Latviešu valodas vārdnīca. Redigoval, doplnil a pokračoval J. Endzelīns. 2. nezměněné vydání. Pēccos sējumas Čikāgas baltu filologu kopa. Čikāga, 1954.

СНН – střední dolní němčina (Mittelniederdeutsch)

ЛИТЕРАТУРА

ĀBELE, A. 1924: Par lejascie miešu izlok sni. Filologu biedrības raksti 4, 40–52.

ĀBELE, A. 1934: ā // uo ziemeļu-austrumu izlok snēs. Filologu biedrības raksti 14, 166–171.

ĀBELE, A. 1935: Kāds piedēkļu zilbju metatonijas gadījums ziem.-austrumu izlok snēs. Filologu biedrības raksti 15, 197–8.

ĀBELE, A., LĒPIKA, M 1928: Par Apukalna izlok snēm. Filologu biedrības raksti 8, 19–50.

ĀBOLIŅA, A. 1926: Par Ciblas pagasta Evermuižas novada izlokšni. Filologu biedrības raksti 6, 31–48.

ĀBOLIŅA, A. 1928: Skrīveru pagasta izlok sne. Filologu biedrības raksti 8, 98–108.

ĀBOLIŅA, O. 1927: Susējas pagasta izlok sne. Filologu biedrības raksti 7, 129–153.

ALKSNIS, M. 1932: Krāslavas izlok sne. Filologu biedrības raksti 12, 26–48.

ANCĪTIS, K. 1977: Aknīstes izlok sne. Izloksnes Statika un dinamika. Ievads, Fonētika, Morfoloģija. Rīga: LPSR ZA A. Upīša Valodas un Literatūras Institūts. Zinātne.

APSĪTIS, J. 1914. Par Līzumniēšu izluoksni. In: Rakstu Krājums, Rīgas Latviešu Biedribas Zinību Komisijas izdots, 17. Rīga, 88–102.

BALODE, S. 2000: Kalnciemju pagasta Kalnamuižas daļas izlok snes apraksts. Rīga: LU Latviešu valodas institūts.

BĒRZAUNIETIS [Автор неизвестен] 1927: Bērzaunes izlok sne. Filologu biedrības raksti 3, 7–35.

BEZZENBERGER, A. 1885: Lettische Dialekt-Studien. Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht.

BĪCŌLIS, J. 1932. Biržiešu izlok sne. Filologu biedrības raksti 12, 59–93.

BREIDAKS, A. 1974: Latgaliešu tautas dziesmu fonētikas jautājumi. Zinātņu Akadēmijas vēstis 10 (327), 127–136

БРЕЙДАК, А. 1977: Судьба пралатышских звукосочетаний *pj, *bj, *vj, *mj в Верхнелатышском Диалекте. In: Контакты Латышского Языка. Рига: АН ЛССР, Институт Языка и Литературы, 10–18..

BREIDAKS, A. 1980 Из истории балтийского вокализма. Lingua Posnaniensis 23, 65–79.

БРЕЙДАК, А. 1981a: О влиянии прибалтийско-финских языков на латгальский и селонский идиомы. Baltistica II Priedas, 26–35.

БРЕЙДАК, А. 1981b. О селонском языковом субстрате в северо-восточной Литве. In: Проблемы этногенеза и этнической истории Балтов. Вильнюс: Академия Наук Литовской ССР. Институт Истории, 89–90.

BREIDAKS, A 1981c: The Problem of Secondary Metaphony in High-Latvian Vernaculars. Lingua Posnaniensis 24, 93–100.

BREIDAKS, A 1988: Disputable Problems in the History of Baltic Vocalism. Lingua Posnaniensis 31, 31–44.

БРЕЙДАК, А. 1989: Фонетика латгальских говоров латышского языка, Disertācija. Неопубликована.

БРЕЙДАК, А. 1994: Фонематическая подсистема согласных глубоких говоров Латгалии: Центрально-Восточный вариант. Baltistica 29 (2), 155–165.

БРЕЙДАК, А. 1994a: Фонематическая подсистема согласных глубоких говоров Латгалии: Центрально-Восточный вариант Baltistica 29 (1), 65–75.

BREIDAKS, A 1996: Augšzemnieku dialekta latgalisko izlokšņu Fonētikas Atlants. Daugavpils.

88 |

Илья А. Сержант

Brencis, E. 1914: Nuovēruojumi nuo alūksnešu izloksnes. Rakstu Krājums, Rīgas Latviešu Biedrības Zinību Komisijas izdevots, 17 Rīga, 103–145.

Būga, K. 1959: Rinktiniai raštai 2. Sudarē Z. Zinkevičius. Vilnius: Valstybinė politines ir mokslines literatūros leidykla.

Elksnītis, A. 1929: Lazdonas, Praulēnas, Sarkaņa, Patkules, Cesvaines un Dzelzavas izloksnes. Filologu biedrības raksti 9, 119–161.

Endzelin, J. 1910: Zum lettischen Präteritum. Kuhns Zeitschrift 43, 1–41.

Endzelīns, J. 1927: Sikumi. Filologu biedrības raksti 17, 5.

Endzelīns, J. 1951: Latviešu valodas gramatika. Rīga: Latvijas Valsts izdevniecība.

Gallée, J. H. 1993: Altsächsische Grammatik. Register von Johannes Lochner. 3. Aufl. mit Berichtigungen und Literaturnachtragen von Heinrich Tiefenbach Tübingen: Max Niemeyer Verlag. (Sammlung kurzer Grammatiken Germanischer Dialekte, begrundet von Wilhelm Braune, hrsg. von H. Gneuss, S. Grosse und K. Matzel. A. Hauptreihe, 6.)

Гирдянис, А. 1977: [рец.] Балто-славянский сборник, Москва 1972. Baltistica 13 (1), 300–303

Grinaveckis, V. 1973: Žemaičių tarmių istorija: Fonetika. Vilnius: Mintis.

Hauzenberga, E. 1934: Liezēriešu izloksne. Filologu biedrības raksti 14, 172–197.

Īvenu, A. 1928: Pļaviņu (stukmaniešu) izloksnes apraksts. Filologu biedrības raksti 8, 78–97

Kancāns, V.1937 Kaldabruņiešu izloksne. Filologu biedrības raksti 17, 43–75.

Kauliņ, J. 1887: Ueber die (lettische) mundart von Saussen und Fehteln (Livland). Bezzenbergers Beiträge 12, 214–239.

Kauliņ, J. 1890: Der (lettische) dialekt von Selsau (Livland). Bezzenbergers Beiträge 16, 322–338.

Kauliņš, J. 1933: Sistēmatiskās pārskats par sausnējiešu izloksnes pārskanām. Filologu biedrības raksti 13, 11–19.

Казлауцкас, И. 1962: К развитию общебалтийской системы гласных. Вопросы языкознания 4, 20–24.

Kazlauskas, J. 1969: Del baltų *ei ir *ō raidos lietuvių žemaičių tarmėse. Baltistica 5 (1), 29–35.

Kivrāne, A. 1930: Zvirgzdines pagasta izloksnes. Filologu biedrības raksti 10, 23–38.

Kušķis, J. 1958: Diftongizācija un monoftongizācija Grostonas un Meirānu izloksnē. Zinātniskie Raksti / Учёные Записки 25, 135–157.

Kušķis, J 1967: Dažas sēļu valodas vokālisma īpatnības pēc mūsdienu latviešu valodas sēlisko izlokšņu materiāliem. Zinātniskie Raksti / Учёные Записки 60, 9. A laiadiens, 9–20.

Latkovskis, L. 1931: Varakļāņu izloksne. Filologu biedrības raksti 11, 100–123.

Latkovskis, L. 1935: Skaistas izloksne Filologu biedrības raksti 15, 33–54.

Lelis, J. 1961: The place of Latgalian among the Baltic Dialects. PhD Thesis, Harvard University. Cambridge, Massachusetts. Неопубликованная диссертация

Löffler, H. 1980: Probleme der Dialektologie. Eine Einführung. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchhandlung.

Martinet, A. 1981: Sprachökonomie und Lautwandel. Eine Abhandlung über die diachronische Phonologie. Übersetzt aus dem Französischen von Claudia Fuchs. 1. Auflage, Stuttgart: Klett-Cotta. (Originalausgabe: Économie des changements phonétiques, Bern 1955.)

Мажюлис, В.1963: Заметки по прусскому вокализму In: П. А. Дмитриев, Ю. С. Маслов, М. И. Привалова, Г. В. Степанов, А. Ф. Федоров, ред., Вопросы теории и истории языка. Ленинград, Изд-во Ленинградского университета, 119–127.

Mengele, V. 1939: Neretiešu izloksne. Filologu biedrības raksti 19, 96–116.

Navenickis, M. 1933: Zasas pagasta izloksne. Filologu biedrības raksti 13, 81–98.

Reķēna, A. 1962: Kalupes izloksne (Fonētika. Morfoloģija. Leksik.). Kandidāta disertācija Liepaja. Не опубликована.

Rudzīte, M. 1964: Latviešu dialektoloģija. Riga: Zinātne.

ФОНЕТИЧЕСКИЕ ИЗМЕНЕНИЯ В ВЕРХНЕЛАТ. ДИАЛЕКТЕ | 89

RŌKE, V. 1939 Latgales izloksņu grupējums Filologu biedrības raksti 19, 133–188.

SAMUŠE, A. 1938: Kalupes pagasta izloksnes apraksts. Filologu biedrības raksti 18, 32–51.

SERŽANTS, I. 2003: Intonationen in den suffixalen und Endsilben im Lettischen. Synchronie und Diachronie Baltu filoloģija 12 (1), 83–123

SKARDŽIUS, Pr. 1938: Dėl balsių asimiliacijos. Archivum Philologicum 7.

SMOCZYNSKI, W. 2000 Hiat laryngalny w językach bałto-słowiańskich. Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego.

STANG, Chr. S. 1966: Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen. Oslo etc.: Universitetsforlaget.

ŠMITE, T. 1932: Kārsavas pagasta izloksne. Filologu biedrības raksti 12, 49–58.

TICHOVSKIS, H. 1933: Pildas pagasta izloksne. Filologu biedrības raksti 13, 37–62.

TURKOPULIS, J. 1924. Preiļu pagasta izloksne. Filologu biedrības raksti 4, 97–100.

TURKOPULIS, J. 1928: Latv. val. Preiļu pagasta izloksnes apraksta turpinājums. Filologu biedrības raksti 8, 10–19.

VĪTOLE, M. 1931: Baltinavas izloksne. Filologu biedrības raksti 11, 124–140.

ZARIŅŠ, J. 1931: Ērgļu un Ogres pagasta izloksne. Filologu biedrības raksti 11, 8–21.

ZAUBE, J. 1939: Alsviķa, Beļavas, Litenes un Stāmerienas izloksnes. Filologu biedrības raksti 19, 117–132.

ZINKEVIČIUS, Z. 1966. Lietuvių kalbos dialektologija, Vilnius: Mintis.

Зинкявичус, З. 1972: О развитии балтийского вокализма. In: Балто-Славянский сборник. Москва. Институт Славяноведения и Балканистики, 5–13.

Zirnitis, E. 1937: Lubāniešu izloksne. Filologu biedrības raksti 17, 114–142.

Ilja A. Seržant Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva [email protected]