Acta Linguistica Lithuanica

LVI (2007), 41 – 63

Prus. aukis ‚grif‘ EV 708: slyšitelný, nebo viditelný obraz ptáka?

†Анатолий Непокупный

Autor se přiklání k Nesselmannovu předpokladu, že OPr. aukis ‚grif‘ (EV 708) neoznačuje bájné stvoření, nýbrž skutečného ptáka, orlosupa bradatého (Gypaëtus barbatus). Odmítá čtení ankis navržené některými badateli a spojuje aukis s litevským slovesem aukúoti ‚kolébat, kývat se‘; předpokládá přitom, že toto slovo není zvukomalebné, nýbrž odkazuje k vizuální představě plachtícího dravého ptáka.

…vznáší se v modrém oceánu, zobák sevřený…

(I. Brodskij. „Podzimní křik jestřába“)

0. Autor těchto řádků se již nejednou přesvědčil o platnosti teze, že logika předmětu se odráží v dějinách jeho vývoje a dynamika námětu v kompozici díla. Ani předkládané pátrání není výjimkou z tohoto pravidla.

V Elbingském slovníku pruského jazyka (dále zkráceně ES, při citování památky pak EV) je po nejpočetnější tematické skupině „Člověk“ (Mensch EV 67–168) druhou nejpočetnější částí oddíl „Pták“ (Vogel EV 706–773). Zároveň není bezvýznamné, že druhým heslem – tentokrát podle pořadí v rámci vlastní ornitonymické části západobaltské jazykové památky – je rovněž heslo, v němž je něm. grif přeloženo prus. aukis (EV 708). Právě na tomto lexému zaměříme svou pozornost.

Naše studium uvedeného pruského názvu ptáka si klade za cíl nalézt odpovědi na tři otázky:

1. Co zkoumané ornitonymum odráží – mýtus, nebo skutečnost?

41

Анатолий Непокупный

2. Jakou vnější podobu má probírané ptačí pojmenování v ES, jinými slovy – jak přesně je třeba v textu této památky číst západobaltský ekvivalent něm. grif?

3. Jaká je vnitřní podoba pruského ornitonyma, tj. v čem lze spatřovat jeho etymologické souvislosti s lexikem pruštiny a dalších baltských jazyků?

Tím je vymezen obecný plán jak analýzy tématu formulovaného v názvu, tak i pořadí, v němž budou představeny některé výsledky jeho zpracování.

Zvláštní pozornost je přitom věnována zaprvé období, takříkajíc „prvotní akumulace kapitálu“, kdy filologové teprve poprvé poznávali elbingenský lexikon, a zadruhé korektnosti využívání tehdy získaných výsledků v současné baltistice. Máme zde na mysli především práce prvního vydavatele a prvního badatele ES G. G. F. Nesselmanna, jímž začíná historie otázky pruského ornitonyma, které nás zajímá.

1.0. Svým komentářem k heslu EV 708 v Tezauru pruského jazyka z roku 1873 Nesselmann fakticky položil program dalšího studia příslušného západobaltského ornitonyma na celé 20. století a počátek 21. století. První rozpor, na který učenec poukázal, spočíval ve volbě jedné ze dvou odpovědí na otázku: co se skrývá za označením německým a pruským lexémem – mytické zvíře, nebo skutečný pták?

1.1. Autor termínu „baltské jazyky“ odmítl byť jen teoretickou možnost ztotožnit probíranou německou formu se známým pojmenováním mytické bytosti s tělem lva a hlavou a křídly orla, doloženým již od antických dob („es ist aber schwerlich an den fabelhaften γρύψ zu denken“), a upozornil, že německý ekvivalent pruského ornitonyma označuje také supa – jehněte či bradáče („das deutsche Greif bezeichnet auch den Geier, Geieradler“).

1.2.0. O tom, že Nesselmann měl ve své interpretaci vlastního ornitologického obsahu hesla EV 708 skutečně pravdu, svědčí řada argumentů, především však velmi široký kulturněhistorický kontext, v němž se vyskytují názvy skutečných ptáků a mytického „křížence“, které spolu tak či

42

Прус. aukis ‘grif’ EV 708

onak souvisejí.

1.2.1. Jak uvádí autor studie o ornitonymii latinského jazyka, „báječné zvíře, napůl orel, napůl lev, pocházející z Persie, by se zde [tj. v práci na uvedené téma. – А. Н.] nemělo objevit, kdyby je Plinius [Starší v Přírodově – А. Н.] X, 136 nezařadil mezi ptáky“ (André 1967: 89).

Když však při překladu Bible ze staré hebrejštiny do řečtiny vznikla potřeba reprodukovat seznam ptáků, jejichž konzumace byla v Mojžíšově Pentateuchu zakázána jako „nečistá“, stanul v čele „černého seznamu“ orel (ἀετός) jako ekvivalent starohebrejského nešer, zatímco na druhém místě se ocitl již „napůl orel“: název mytické bytosti (γρύψ) byl použit v nové úloze ekvivalentu ornitonyma peres, doloženého v originále Starého zákona. Srov. začátky řeckého a latinského seznamu „nečistých“ ptáků, jak je na základě nejdůležitějších památek sestavil známý anglický semitolog G. R. Driver (respektive Třetí a Pátá kniha Mojžíšova):

1. nešer ἀετός aquila 2. peres γρύψ gryps (Driver 1955: 7).

Při uvádění obou řad ornitonymických ekvivalentů původní semitské formy v řečtině a latině je však třeba poznamenat, že starohebrejské nešer je „spíše než orel bezpochyby původně sup (the vulture), pravděpodobně sup bělohlavý (the griffon-vulture)“ (ibid., 8), což potvrzuje současné arabské nisr „sup“ (vulture), užívané – podle kontextu – také ve významu „orel“ (eagle) (ibid., 9).

Jelikož i č. 2 v ptačích seznamech obou zmíněných knih – starohebrejské peres – „je zřejmě rovněž supem (a vulture)“ (ibid.), lze tedy soudit, že v křesťanských překladech starozákonních názvů „nečistých“ ptáků (řeckém a latinském) vystupuje opozice orel – sup (< „poloviční orel“) podle našeho názoru kontrastněji než v původní starohebrejské verzi.

43

Анатолий Непокупный

Srov. odpovídající verše v současném ruském překladu Pentateuchu:

Leviticus (XI, 13) – Z ptáků pak mějte v ošklivosti tyto: orla, supa, orla mořského…

Deuteronomium (XIV, 12) – Tyto však z nich nesmíte jíst: orla, supa a orla mořského…

Jak vidíme, v uvedených úryvcích předchází orel supovi. A lze se domnívat, že právě v tom je třeba hledat vysvětlení, proč Trautmann, jak se zdá, nemohl přijmout „záměnu figur“, která mu připadala nečekaná a kterou objevil v Elbingském slovníku:

708 ‘sup’: grif aukis

709 ‘orel’: are arelie [*arelis].

1.2.2. Vraťme se k hlavnímu předmětu našeho zájmu – předkřesťanskému a křesťansko-antickému ornitonymickému řetězci starohebrejské peres – řecké γρύψ – latinské gryps, pouze ve srovnání s nímž je třeba posuzovat jeho středověké pokračování v podobě německého grif – pruského aukis (EV 708) obecně a zejména ornitologické hodnocení tohoto slova, které podal Nesselmann (1873), přejděme k sémantické charakteristice původního semitského ptačího názvu, jímž jsme se dříve zabývali pouze částečně (1.2.1).

Podle autora již výše citovaného článku „Ptáci ve Starém zákoně“ označuje ornitonymum peres v kontextu staré hebrejštiny i dalších semitských jazyků – mrtvých (akkadštiny) i živých (arabštiny) – „smasher“, tj. „něco drtivého; zdrcující úder“, což umožňuje ztotožnit tento název mimo jiné s orlovcem nebo doslova „vousatým supem“ („…that it may be identified with the ‘bone-breaker’, i.e. ossifrage or bearded vulture…“) (ibid., 9).

Není od věci poznamenat, že když badatel uvádí poslední ptačí termín (substantivní spojení), dále poukazuje také na to, že jiným, tentokrát arabským ornitonymem s významem „bone-breaker“ je Gypaëtus barbatus (ibid.), tedy druh supa – ptáka z čeledi jestřábovitých s rozpětím křídel až 2,7 m a hmotností až 7 kg, který žije v horách jižní Evropy, Asie a Afriky.

1.2.1 – 2. Tak tedy v historicky navazující řadě or-

44

Прус. aukis ‘grif’ EV 708

ornitonýmů, totiž: starohebrejsky peres – řecky γρύψ – latinsky gryps – německy grif – prusky aukis – na obou jeho koncích, jak počátečním, tak koncovém, se nezávisle na sobě a na materiálu různých jazyků projevuje tentýž ornitologický význam – Gypaëtus barbatus. V tomto faktu je třeba vidět důkaz nesporné oprávněnosti Nesselmannova výkladu právě „ptačího“ obsahu 708. hesla Elbingského slovníku – grif aukis.

Mimochodem je vhodné připomenout, že v následujícím verši z Levitiku a Deuteronomia (po výše citovaném, viz 1.2.1) je jako první jmenován právě luňák. Srov. příslušně:

(XI, 14) – Luňáka a sokola s jejich druhy…

(XIV, 13) – Luňáka, sokola i raroha s jejich druhy…

1.3. Na rozdíl od Nesselmanna, který sám vyřešil jím formulovanou sémantickou alternativu ve prospěch skutečně existujícího ptáka (Nesselmann 1873: 6), Trautmann, který s ním polemizoval, pevně prohlásil: „aukis Mask. V. 708 ‚grif‘ [‚der fabelhafte Vogel Greif…‘]“ (Trautmann 1910: 306). Tato jistota byla zřejmě nemalou měrou dána také tím, že v německé lexikologii se vznik samotného názvu Vogel Greif (na rozdíl od Fabeltier Greif) obvykle datuje až do 16. století (Grimm 1935: 10), což je velmi vzdáleno době vzniku ES s jeho vlastní podobou grif.

Po autorovi prvního vydání souborného vydání pruských památek zopakoval toto označení „der fabelhafte Vogel Greif“ také J. Endzelīns (Endzelīns 1943: 146), následně V. N. Toporov (1975: 148): „aukis ‚grif‘ (bájný pták)“ a nakonec V. Mažiulis, který po stručném představení dějin otázky rovněž přijal Trautmannovo stanovisko (Mažiulis 1988: 111–112).

Nedovolme však, aby nás očarovala slavná jména, a bezvýhradně nenásledujme největší autority baltistiky 20. století – na jedné straně R. Trautmanna a na druhé J. Endzelīnse, V. N. Toporova a V. Mažiulise, kteří sdíleli jeho stanovisko (v hodnocení probíraného ornitonyma) – a položme si otázku: co vlastně dodalo prvnímu z uvedených badatelů jistotu, že má pravdu, jestliže si dokonce dovolil polemický výpad proti autorovi

45

Анатолий Непокупный

ský výpad proti autorovi Pruského tezauru – „jak Nesselmann, Thes[aurus linguae prussicae] 6 chce“ (Trautmann, ibid.), tj. ‚jak chce Nesselmann‘ [navzdory přesvědčení autora citovaného výroku. – A. N.]?

Když Trautmann ve své námitce proti posledně jmenovanému tvrdil, že bájný pták grif už kvůli svému postavení před orlem (zdůraznili jsme. – А.Н.) nemůže být „luňák“ („schon wegen seiner Stellung vor dem Adler nicht ‚Geier‘“), zjevně mlčky vycházel z tradiční představy o orlu „jako všeobecně uznávaném králi ptáků a vládci nebes“ (srov. Gura 1997: 610).

Zachoval si však tento „král“ svůj status (a tedy i své postavení) také v ES? Právě o to jde: už ne.

1.4. Rejstřík ptáků v ES neotevírá orel, nýbrž ptáček králíček (nebo střízlík), nejmenší co do velikosti, který ho v soutěži o panovnický titul předčil (pohádkový námět AT [A. Aarne – S. Thompson] 221 A – „Kdo létá nejvýše?“) a stanul v čele „říše ptactva“. Fragment jejího „sčítání obyvatel“ je obsažen v nejstarším lexikonu baltských jazyků – prestors EV 707 (Nepokupný 1998: 113–114).

Etymologie pruského názvu ptáka, který do té doby neměl vlastní „rodokmen“, byla poprvé navržena v našem příspěvku na Druhém pruském kolokviu (Mogilany u Krakova, 3.–6. října 1996) a získala nejen ústní podporu (v „živé“ odezvě), ale posléze také písemnou podporu účastníků mezinárodního fóra (Stundžia 1996: 279; Schmalstieg 1997: 255; Blažek 1998: 15).

Samotné „dekódování“ pruského prestors, které je důležité už samo o sobě, umožnilo učinit první kroky od ustálené tradice výhradně – řekněme – „kusového“ zkoumání západobaltských ornitonymů k hledání prvků systému, v jehož kontextu je třeba analyzovat každou „jednotlivou“ podobu, včetně bezprostředně po „vůdci“ následujícího pruského aukis EV 708. Otázku, kterou vznesl Trautmann ohledně místa aukis vůči (tehdejšímu, tedy v ES již minulému) „králi ptáků“, je proto nyní třeba definitivně „odložit do archivu“: luňák je větší než orel, což vysvětluje pořadí hesel: nejprve prvního – EV 708, a poté druhého – 709 (prusky arelie (< *arelis)).

46

Прус. aukis ‘grif’ EV 708

Jak ukázal náš další výzkum struktury ES, ačkoli „prezentace“ jednotlivých druhů zvířat v rámci tří skupin fauny začíná největšími tvory, v seznamu ptáků je učiněna výjimka, neboť zde již nejde o fyzické, nýbrž o sociální měřítko: něm. Konigelyn EV 707 „králíček“ zaujímá tutéž pozici za nadpisovým Vogel 706 „pták“ jako König 405 „král“ za rubrikovým Herre 404 „pán“, tj. jde o první položky v příslušných tematických blocích (Непокупний 2005: 70–71).

Zároveň se však „v kontrastu“ za skutečně „pohádkovým ptákem“ (avšak pouze v jeho folklorní roli krále) objevuje i opravdový největší zástupce opeřenců, jímž je luňák (a zde se už do popředí dostávají čistě kvantitativní „argumenty“ – délka těla, rozpětí křídel, hmotnost).

Pokud jde o původ samotného názvu – prus. aukis EV 708, verzi zde navrženou jsme poprvé předložili (jako předběžný návrh) ve svém referátu na Mezinárodní konferenci věnované narozeninám J. Endzelīna, která se konala v Ústavu lotyšského jazyka (Riga) ve dnech 21.–22. února 2002 (Непокупний 2002: 45).

1.1–4. Tak jako se ve faunální lexice ES nevyskytuje „celý“ lev, nenajdeme v této památce ani jeho „polovinu“ (v kombinaci s „polovinou“ orla).

Situace, která se v dějinách bádání o EV 708 utvořila kolem interpretace heslového slova grif, do značné míry připomíná stejné „rozložení“ charakteristik, jaké pozorujeme i u prusk. weloblundis EV 437. Zaprvé, název exotického zvířete – „lodi pouště“ – je zde přenesen nikoli na pohádkového, nýbrž na zcela skutečného křížence koně a osla, tj. mezka; zadruhé, oblast rozšíření tohoto zvířete zahrnuje mimo jiné jih Evropy. Srov. slova autora Цивилизации средневекового Запада:

„Mezek a osel byli nepostradatelní nejen při překonávání horských úseků ve středomořské oblasti; soumarská doprava se hojně využívala i tam, kde by to podmínky terénu zdánlivě nevyžadovaly“ (Ле Гофф 2005: 263).

47

Анатолий Непокупный

A přesto pro lokalizaci výskytu nositele exotického pruského zoonyma zůstávají naším hlavním vodítkem severní oblasti Středozemního moře, což se shoduje s areálem výskytu různých druhů nositelů ornitonyma grif EV 708, jak je interpretoval autor Тезауруса прусского языка. Viz mapy „Bartgeier“, „Gänsegeier“ aj. (Fischer 1963: 64, 98, 118).

Není nejmenších pochyb o tom, že od Trautmanna–1910 je třeba vrátit se k Nesselmannovi–1873 a otázku, zda se ve faunální lexice ES odrážejí nějací fantastičtí tvorové, vůbec vyjmout z rámce výkladu této památky.

2.0. K výše probírané mimolingvistické opozici při interpretaci hesla EV 708 – pohádková bytost, nebo skutečný pták (viz 1) přidal sám Nesselmann ještě jednu, tentokrát čistě jazykovědnou. Objektivní obtíže spojené s tím, nakolik badatelé dokázali správně vnímat rukopisný text ES (dnes dostupný pouze ve fotokopii), vedly ke vzniku otázky, kterou jsme výše vymezili jako otázku vnější podoby pruského ekvivalentu něm. grif EV 708 (viz 0).

2.1. Tím se vysvětluje, proč autor Тезауруса прусского языка v průběhu svého hlubšího seznamování s ES fakticky přidal do dějin studia této památky další alternativu: tentokrát šlo o dvě možnosti čtení grafické podoby téhož pruského ornitonyma, o němž se již hovořilo výše a jímž bylo přeloženo něm. grif.

Tak například první vydavatel ES přečetl roku 1868 pruský ekvivalent něm. grif EV 708 jako aukis, avšak o pět let později svůj názor změnil a v lexému rozpoznal podobu ankis („In der Ausgabe des Voc. hatte ich aukis geschrieben, ankis ist aber unbedingt vorzuziehen“). A nelze pochybovat o tom, že oporou při revizi jeho dřívějšího názoru na autentickou pruskou podobu byla pro badatele možnost spojit nově rozpoznanou podobu ornitonyma s takovými názvy supa, jako jsou csl. иногъ, ногъ aj. (Nesselmann 1873: 6).

2.2.0. Nelze si nepovšimnout, že i v souvislosti s novou variantou identifikace pruské části hesla EV 708 u Nesselmannova výkladu vystoupil Trautmann znovu jako oponent autora Тезауруса прусского языка, když přijal verzi A. Bezzenbergera, který zkoumané čtení vykládal

48

Прус. aukis ‘grif’ EV 708

нами птичье название именно как aukis (Trautmann 1910: 306). Подчеркнем: к такому видению структуры западнобалтийского орнитонима учитель Траутмана шел своим собственным путем, тогда как ученик Бецценбергера – лишь следовал за метром.

Považujeme za nutné vyjádřit se k tomu zcela jednoznačně, neboť v nejnovějších pracích o ptačím fragmentu EV se navzdory rozdílnému přístupu jejich autorů k podobě rekonstruovaného názvu začíná rýsovat obecná tendence představovat názory A. Bezzenbergera a R. Trautmanna na pruské označení opeřence EV 708 jako dvě různé etapy v dějinách výzkumu západobaltského slova.

Srov.: 1) “Bezzenberger 1874: 1236 <Ankis> Trautmann 1910: 306 <Aukis>” (Dini 1993: 212) a 2) “Bezzenberger (1874: 123) četl Ankis, Trautmann (1910: 306) naproti tomu Aukis” (Hinze 1996–97: 147; zdůraznili jsme. – А.Н.).

Jak vidíme, zatímco v prvním případě žák naznačuje, že rozdíl ve formách je jakoby podmíněn existencí „chronologických nůžek“, ve druhém jsou oba badatelé již postaveni proti sobě: Bezzenberger četl Ankis, Trautmann naproti tomu – Aukis.

Bylo tomu však tak skutečně?

Obraťme se k pramenům.

2.2.1. Za prvé, pokud Bezzenberger v obou výše uvedených případech skutečně uvedl podobu ankis, byla to pouze hlavička pojednávaného slovníkového hesla z Tezauru pruského jazyka H. G. F. Nesselmanna, tedy fakticky nejkratší „citát“ v četbě právě jmenovaného lexikografa. Srov. příslušný úryvek z recenzentových poznámek k jednotlivým heslům:

“– Ankis. Zda má csl. nogū s tímto slovem něco společného, se zdá velmi pochybné. Got. áinaha, áinakls je v každém případě třeba držet stranou” (Bezzenberger 1874: 1236).

Jak vidíme, autor recenze sice přijímá výchozí podobu jako danou, zároveň však vyjadřuje nedůvěru ke správnosti její etymologizace. Uvedený text nikterak nedokazuje, že Bezzenberger hned při prvním setkání s „tezaurovým“ pojetím

49

Анатолий Непокупный

…ním pruského ornitonyma se okamžitě stal zastáncem jeho čtení právě jako *ankis. Jestliže lexikografem uváděná srovnání připadají recenzentovi „velmi pochybná“ a navrhovaná příbuzná slova „vzdálená“, lze pak autora takových hodnocení považovat za Nesselmannova souputníka, pokud jde o rekonstrukci původní podoby pruského názvu ptáka?

2.2.2. Za druhé, mezi dvěma recenzemi Bezzenbergera na Nesselmannův pruský Tezaurus (1874) na jedné straně a Indoevropský přízvuk H. Hirt(a) (1896) na straně druhé byly publikovány také jeho stručné etymologické poznámky. Jedna z nich již obsahovala germánsko-baltsko-slovanskou paralelu, v níž se podle autorových slov „sdružují pod jedním kořenem“ slova označující „hlasy zvířat“: stvnhněm. ūwila ‚sova‘, lotyš. auka ‚bouře‘ a srb. yka ‚křik‘ (Bezzenberger 1890: 120). Právě tyto příklady se stanou součástí badatelova pozdějšího výroku o prus. aukis a připraví půdu pro onomatopoetickou interpretaci tohoto ornitonyma.

Pokud jde o odlišné čtení oproti Nesselmannovu – aukis místo ankis –, nesmíme zapomínat, že právě Bezzenberger, který připravil a spolu s W. Simonem vydal fotokopii ES (viz Mažiulis 1966: 29), měl možnost prohlédnout si pruské slovo nejen prizmatem etymologie, ale také v jeho bezprostřední podobě na příslušné straně rukopisné památky!

2.2.3. A konečně za třetí: o jakém protikladu mezi názorem R. Trautmanna a stanoviskem A. Bezzenbergera může být řeč, jestliže žák plně sdílí stanovisko svého učitele? Pro názornost uveďme oba texty v originále:

1. A. Bezzenberger (1896: 304):

“Předpokládám ablautovou řadu ōu, ou, ū (srov. W. Schulze K. Zs XXVII 422) pro litev. (ap-)úo<u>kas ‚puštík, sýček‘, lotyš. (ap-)ogs ‚sýček obecný‘ (s g zřejmě podle ruského pugač?) – prus. aukis ‚gryf‘, lotyš. auka ‚vichřice‘, slovin. ukati ‚jásat‘, srb. uka ‚křik‘ – lotyš. ūkšot (unkšēt) ‚vzájemné volání pastýřů‘. K tomu sanskr. ūl-ūka ‚sova, sýček‘, lat. ul-ucus (? Singer PB. Beitr. XII 212), ir. uch ‚vzdychání‘, gót. auhjōn ‚dělat hluk‘ (auí?), stvněm. ūwila ‚sova‘, ūfo ‚výr‘, starosev. ugla ‚sova‘, anglosaš. ēow

50

Прус. aukis ‘grif’ EV 708

‚gryps‘ (Holtzmann. Gram. S. 225) z euó-z (= prus. aukis?; shoda významů je velmi pozoruhodná)”.

2. R. Trautmann (1910: 306):

“aukis Mask. V. 708 ‚grif‘ [‚bájný pták gryf‘; už vzhledem k jeho umístění před orlem nejde o ‚sup‘, jak tvrdí Nesselmann, Thes. 6]: litev. apúokas ‚puštík, sýček‘, lotyš. auka ‚vichřice‘; slovin. úkati ‚jásat‘; lotyš. ūkšot ‚vzájemné volání pastýřů‘; sanskr. ūlūka ‚sova‘; ir. uch ‚vzdychání‘; gót. auhjon ‚dělat hluk‘; starosev. ugla ‚sova‘; anglosaš. eów ‚gryps‘. Bezzenberger. BB. 21. 304n”.

K přesvědčení o jednom závěru zcela stačí i letmý pohled na obě citace: při pojednání o dějinách výzkumu pruského ornitonyma EV 708 nelze nadále za žádných okolností oddělovat Trautmanna od Bezzenbergera, natož pak stavět prvního proti druhému. Jak čtení (aukis), tak onomatopoetická etymologie pruského ekvivalentu něm. grif EV 708 náleží výhradně Adalbertu Bezzenbergerovi (1896).

2.2.4. Pokud jde o Reinholda Trautmanna, Bezzenbergerův žák pouze následoval svého učitele, když v roce 1910 zaprvé přijal podobu ornitonyma aukis, kterou jeho učitel etymologicky zdůvodnil, a zadruhé zopakoval většinu (9 ze 14) jím sestavené řady příbuzných indoevropských lexémů; právě jejich nalezení jeho učitelem se stalo rozhodujícím argumentem ve prospěch takové interpretace grafické podoby názvu ptáka (namísto Nesselmannovy varianty ankis z roku 1873).

Celkově lze říci, že Trautmann fakticky vystupoval jako popularizátor jak pruské podoby, tak její etymologie „podle Bezzenbergera“, ačkoli autorství posledně jmenovaného se někdy za jménem jeho žáka dokonce ztrácí (srov. Mažiulis 1988: 112).

2.2.1–4. Není tedy patrně korektní připisovat Bezzenbergerovi, že v roce 1874 vnímal pruské ornitonymum EV 708 jako ankis, jak se uvádí ve výše zmíněné literatuře k dané otázce. Ve skutečnosti recenzent prvního pokusu o vytvoření etymologického slovníku pruského jazyka pouze – řekněme – „citoval“

51

Анатолий Непокупный

tu podobu názvu, u níž se (poté, co zavrhl původní variantu čtení – aukis) Nesselmann zastavil. Navíc jeho kritik považoval Nesselmannem navržené srovnání prus. ankis s csl. ногъ za „velmi pochybné“ (Bezzenberger 1874: 1236), čímž se etymologická opora pro jeho nové pojetí pruského názvu, již autor zdánlivě nalezl v Tezauru, fakticky zařadila mezi velmi vratké. Může snad uvedené svědčit o tom, že recenzent souhlasil s výkladem podoby ornitonyma EV 708 právě jako ankis?

2.2.5. Poté, co jsme určili skutečné místo Bezzenbergera v kronice úvah o pruském protějšku něm. grif EV 708, pokusme se sledovat vývoj vědcova myšlení, nebo alespoň načrtnout hlavní milníky interpretace grafické podoby a rozpracování etymologického obsahu prus. aukis.

1) Z předloženého přehledu je zřejmé, že badatel mohl nejprve (roku 1874) pochybovat o správnosti první (časově) etymologie pruské ornitonymické podoby ankis, kterou Nesselmann rekonstruoval pro ES a v roce 1873 jí dal přednost před vlastní předchozí variantou čtení aukis, uvedenou v prvním vydání Elbingského slovníku, které sám připravil v roce 1868 (viz Dini 1993: 212).

2) Poté (roku 1890) profesor Královecké univerzity publikoval etymologický rozbor věnovaný mimo jiné germánsko-baltsko-slovanským reflexům ie. *keuq-, v němž se vedle sebe ocitly stnhn. ūwila ‚sova‘ a lotyš. auka ‚bouře‘: zbýval tedy už jen jediný krok k přechodu k označení dalšího ptáka – tentokrát prus. aukis.

3) A konečně (roku 1896) k takovému setkání – nikoli s variantou ankis, nýbrž výhradně s podobou aukis – skutečně došlo, když se Bezzenberger přímo a nejpodrobněji zabýval námi zkoumaným ornitonymem a našel pro ně pevné místo v poměrně dlouhém řetězci slov z různých indoevropských jazyků, spojených vztahy vokalického střídání (ōu, ou, ū).

2.2.6. Nelze opomenout, že po Trautmannovi (Trautmann 1910: 306) se podoba i etymologie prus. aukis v Bezzenbergerově výkladu z roku 1896 dostala do všech etymologických slovníků (nebo do jejich etymologických částí

52

Прус. aukis ‘grif’ EV 708

общих словарей) балтийских языков XX ст. (MF 1923, 221 – s. v. auka; Endzelins 1943: 146; Fraenkel 1962: 11 – s. v. арйокаѕ; Топоров 1975: 148–149; Mažiulis 1988, 111–112; Karulis 1992: 87 – s. v. auka).

V roce 1993 však byla téměř stoletá tradice nečekaně přerušena zveřejněním hned dvou článků: jeden z nich vyzýval k návratu k Nesselmannově verzi z roku 1873 – *ankis (B. Schlerath – viz Hinze 1996–97: 147–148), druhý navrhoval třetí cestu – *aubis (Dini 1993: 214).

Pokud se nyní pokusíme představit hlavní milníky v dějinách zkoumání pruského protějšku něm. grif EV 708, lze takovou „kroniku“ uspořádat do následující tabulky:

Rok Podoba I Autor Podoba II Autor Podoba III Autor 1868 aukis Nesselmann – – – – 1873 → → ankis Nesselmann – – 1896 –//– Bezzenberger – – – – 1910 –//– Trautmann – – – – 1943 –//– Endzelin – – – – 1975 –//– Toporov – – – – 1988 –//– Mažiulis – – – – 1992 –//– Karulis – – – – 1993 – – –//– Schlerath aubis Dini

2.2.7. Přestože jsme poukázali na souběžnou existenci tří různých variant čtení ornitonyma (viz také Blažek 1998: 8–9), nadále se přikláníme k jedné z nich. Jde o linii Nesselmann (1868–1873) – Bezzenberger (1896) – Trautmann (1910) a jejich následovníků, kteří v pruském ptačím názvu EV 708 spatřovali podobu aukis.

3.0. V souladu s plánem, který jsme oznámili hned na začátku našeho pátrání (viz 0), přejdeme po určení vnější podoby pruského ornitonyma aukis (viz 2) k rozboru jeho vnitřní formy, tj. etymologie.

Pokud Bezzenberger určil, že – jak již bylo uvedeno výše (viz 2.2.2) – se kořen vyskytující se v tomto ptačím názvu užívá k označení „hlasů zvířat“ (Bezzenberger 1890, 120), pak tím bylo stanoveno zvukomalebné půvo-

53

Анатолий Непокупный

…azení ornitonyma č. 2 v rejstříku ptáků ES. A tento názor jednomyslně podpořili autoři nejnovějších etymologických slovníků pruského jazyka. Srov.: „Lze předpokládat, že jde o název ptáka, jehož základem je napodobení charakteristického křiku“ (Топоров 1975: 148). Ještě jednoznačněji se po uvedení řady již zmíněných korespondencí prus. aukis vyjádřil V. Mažiulis: „Všechna tato slova jsou nakonec onomatopoického původu“ (Mažiulis 1988: 112).

Stoletá tradice etymologizace prus. aukis EV 708 přitom vůbec nevylučuje možnost hledat i jinou vnitřní formu tohoto ornitonyma.

3.1. Ve snaze názorně ilustrovat svou tezi o rozmanitosti geografického kolísání forem živého jazyka předložil Pr. Skardžius tento přehled dokladů:

„… zatímco pro obyvatele Vėluony [městečka v okrese Jurbarkas. – А.Н.] je peslȳs ‚určitý druh jestřába, Milan (Milvus)‘, v Kulai, Mosėdis [městečkách v okresech Plungė a Skuodas. – А.Н.] a jinde se říká klýkis, v Jurbarkasu a Kvedarně [městečku v okrese Šilalė. – А.Н.] – súopis, a v Dusetosu [středisku stejnojmenného okresu. – А.Н.] – liṅgė“ (Skardžius 1943: 571–572).

Seřadíme-li tuto synonymní řadu abecedně – klýkis, liṅgė, peslȳs, súopis –, ukáže se, že se uvedená řada podle své vnitřní formy dělí na dvě části: na ornitonyma motivovaná jednak hlasem ptáka, jednak jeho letem.

Lit. klýkis ‚luňák červený (Milvus milvus)‘ – jako název jednoho z ptáků (LKŽ_VI 88), odvozený od onomatopoického slovesa klýkti ‚ozývat se křikem (o ptácích)‘ (viz Fraenkel 1962: 271), je v tomto ohledu protikladem lit. peslȳs ‚luňák, dravý pták z čeledi jestřábovitých (Milvus)‘ (LKŽ_IX 869): od ie. *pet- ‚letět, padat‘ (Fraenkel, ibid., 579).

Pokud jde o zbývající příklady ze Skardžiovy „dravčí“ řady, K. Būga již v roce 1921 dospěl k mimořádně zajímavému zobecnění pro naše pátrání: „Tak jako liṅgėliṅgė ‚moták‘ dostal své jméno od ‚lingavimośi‘ (‚houpání‘. – А.Н.), tak i výraz se společným významem…

54

Прус. aukis ‘grif’ EV 708

…suopis [‚káně‘] měl dostat [své označení] od ‚supavimosi‘, ‚supimosi‘“ (Būga 1959: 359), tj. ‚kolébání‘.

Jestliže tedy v synonymní řadě dravých ptáků, jejichž názvy shromáždil Skardžius, poměr alternativních vnitřních forem – hlas, nebo let ptáka – ukázal převahu druhé možnosti (3: 1), pak v této variantě etymologizace Būga stanovil společný deverbatívní model dvou ornitonym: liñgė ← lingúoti a súopis ← sùpti, tj. ‚houpat se‘ → ‚pták‘.

To nás vede k hledání slovesa, které by pomohlo odpovědět na otázku po vnitřní formě prus. aukis.

3.2.1. Stejně jako se pro argumentaci tohoto pátrání ukázala být velmi podnětnou synonymní řada substantiv, kterou Skardžius sestavil zcela k jinému účelu (viz výše), nabízí nám nyní Akademický slovník litevského jazyka velmi vhodně řadu významově souznačných sloves:

„aukúoti … sùpti, lingúoti, liūliúoti: Močia arba auklė aukúoja kūdikį, t. y. ant rankų linguoja, šokina“ (LKŽ, 496), přičemž ilustrační příklad lze přeložit jako ‚matka nebo chůva kolébá dítě, tj. houpe je v náručí, nadlehčuje a ukolébává‘.

Srovnáme-li oba právě uvedené řetězce slovotvorných útvarů –

(I) aukúoti, lingúoti, liūliúoti, sùpti na jedné straně a (II) klỹkis, liñgė, peslỹs, súopis na straně druhé, pak se mezi slovesnými formami, které na rozdíl od lingúoti a sùpti nemají odpovídající deverbatívum (srov. ve stejném pořadí liñgė a súopis), ocitne mimo jiné aukúoti. A sama se nabízí otázka: nejsou litevské aukúoti a pruské aukis geneticky příbuzné?

3.2.2. Lokalizovaných dokladů užití slovesa aukúoti v litevských nářečích známe příliš málo: jde o Šakiai (ibid.) a Šakynu v okrese Šiauliai (Būga 1959: 642). Pro druhé místo máme potvrzení od dr. I. Ermanité, která autorovi těchto řádků sdělila (Vilnius, Litevský jazykový institut, červen 2006), že slovo aukúoti, -úoja, -ãvo ‚supti, linguoti, liūliuoti (vaiką)‘ slyšela od své matky, která pocházela právě ze Šakyny.

55

Анатолий Непокупный

Za další místně vymezenou odpověď na naši otázku vděčíme dr. B. Stundžienė (tamtéž, tehdy Ústav litevské literatury a folkloru) – raaukúoti ‘krátce dítě nadzvedávat, pohupovat’: Paaukuok vaiką, gal nustos verkti (okolí Pasvalysu, okres Panevėžys), tj. ‘Pohoupej dítě, třeba přestane plakat’.

Kromě toho, vzhledem k tomu, že hlavní doklady z uvedeného článku v LKŽ odkazují na lexikografické dílo A. Jušky, nebude od věci uvést také lokalizaci výchozích materiálů, které jeho autor shromáždil: „jde o obecný slovník hovorové řeči [např.] z Pušalotasu, Veliuony, Vilkije, Alsėdžiaie a jejich okolí“ (Tolutienė 1961: 151).

Jelikož uvedené obce spadají postupně do okresů Pasvalys, Jurbarkas, Kaunas a Plungė, rýsují se celkem dvě oblasti výskytu slovesa aikúoti – 1) na obou březích Němenu (srov. výše zmínku o městečku Šakiai) a 2) podél severního okraje Litvy (srov. doklad ze Šakiny a záznam této podoby z okolí Pasvalysu).

3.2.3. Stejně tak v „kolébkovém“ významu se toto sloveso objevuje i v památkách litevského jazyka: nejstarší příklad užití zkoumaného slova je doložen v textech J. Bretkūnase (Fraenkel 1962: 24 – s.v. aikà), tj. z let 1590 (dokončení překladu Bible) nebo 1591 (vydání Postily). O něco později se podobný doklad objevil také v Postile M. Daukši z roku 1599 (430/13), kde se hovoří o kolébání (přechodník – aukiodamas) „svatého nemluvněte“ (LKŽ, 496).

Ačkoli rukopisné památky německo-litevské lexikografie ze 17. století vykládají litevské aikuoti pouze jako „sprengen in die Höhe“ (CGLIII 559 / 551; LL 353 / 82), oboustranné slovníky z 18. století, které vyšly tiskem, uvádějí ve svých heslech k „aukóji“ podrobněji vymezený význam. Srov. „ich sprenge ein Kind, hebe es auf und nieder“ (Ruhig 1747: 10) a „ich hebe ein Kind auf, wiege es auf den Armen“ (Mielcke 1800: 15).

Domníváme se, že za výše zmíněnými doklady z lexikonů 17. století se nejspíše skrývá stejná „kolébková“ sémantika, tedy že výraz „sprengen in die Höhe“ je třeba chápat jako „ein Kind“.

Lituanica východopruského regionu nám však zároveň poskytuje jediný text obsahující hledané sloveso. V jednom ze zpěvů poemy K. Donelaitise Roční doby,

56

Прус. aukis ‘grif’ EV 708

datované do let 1765–75, se hovoří o tom, jak si dívky napodobujíce dospělé hrají se svými panenkami a „kolébají je na loktech“ (aukiodamos ant alkuńių; LKŽ, 496).

3.2.4.0. Výše uvedený citát z LKŽ (3.2.1) pochází z Litevského slovníku A. Jušky. I zde je třeba zdůraznit, že „veškerý materiál slovníku pochází z úst lidu, nebyl převzat z již publikovaných prací a slovníků“, což sám autor „považoval za nejcennější rys svého díla“ (Tolutienė 1961: 150). Doklady A. Jušky tedy badatel nejen shromáždil „z první ruky“, ale zároveň jsou zcela nezávislé na údajích jiných autorů, což vylučuje možnost, že by jimi byly ovlivněny.

3.2.4.1. V hesle o houpat autor slovníku vyčlenil mimo jiné dva významy: 1. ‚kolébat v náručí; hojdać na ręku dziecię‘ a 2. ‚houpat vyhazováním zdola nahoru; bujać – kołysać z góry na dół‘ (Juškevič 1897: 177). Každou z těchto sémantických charakteristik lexikograf ilustroval jedním příkladem se svým vysvětlením.

V posledním případě tedy čteme: „Vilnys aukioja sielį (phyt drzewa), valti ant Nemuno, vandens, т. у. linguoja, supuoja“ (tamtéž), tj. ‘vlny kolébají vor, loď na Němenu, na vodě’. Tento doklad užití zkoumaného slovesa ve druhém významu – na rozdíl od „kolébkového“ – bohužel zůstane jediným i v Akademickém slovníku.

Pokud jde o kolébání dítěte, v tomto významu se aukiuoti vyskytuje nejméně dvakrát ve svatebních písních, které tentýž badatel zaznamenal ve Veliuoně a jejím okolí. Srov. [dukrele]

Houpáno na bílých rukou,

Margo vygele vyguiota (Юшкевич 1883: 140 № 159), т. е. [Дочурка, которую] ‘На белых руках баюкали / В пестрой колыбели качали’.

3.2.4.2. Další heslo zkoumaného slovníku vzbuzuje značný zájem nikoli ze sémantického, nýbrž ze slovotvorného hlediska:

„Aúkas, -ka m. ‘houpání dítěte v náručí, chování; hoj­danie na ręku. V. aukioti“ (Юшкевич 1897: 176).

Toto heslo, zařazené do prvního vydání LKŽ (1941) (¹LKŽ, 386),

57

Анатолий Непокупный

byla zopakována i ve druhém (²LKŽ, 474). Pro naše téma má taková forma zvláštní význam. A zde je důvod.

Lit. aūkas je stejně jako prus. aukis EV 708 od příslušného pruského slovesa flektivním derivátem od auküoti. Rozdíl mezi oběma formami spočívá pouze v tom, že zatímco litevské deverbum označuje děj, pruské označuje původce děje. Zároveň nelze přehlédnout okolnost, že podle názoru V. Mažiulise právě prus. *aukas (tj. rekonstrukce totožná se skutečně doloženým litevským slovem!) mělo předcházet elbingskému ornitonymu aukis (Mažiulis 1988: 112). Ať už je tomu jakkoli, již samotná skutečnost prusko-litevské shody při užití téhož derivačního modelu svědčí o hloubce společných jazykových zkušeností na geneticky totožném materiálu odvozených útvarů od známého (litevského) a předpokládaného (pruského) slovesa.

3.3. Posuzování prus. aukis EV 708 prizmatem dokladů litevského jazyka má velmi přesvědčivé, a navíc ryze ornitologické odůvodnění – odpovídající techniku letu ptáků.

Jak známo, draví ptáci při vyhlížení kořisti dlouho krouží ve vzduchu. Srov.: „Všechny velké druhy luňáků jsou dobrými plachtaři, kteří se mohou při kroužení snadno udržovat ve velkých výškách“ (Fischer 1963: 10).

Pozoruhodně přesně takový „rozbor letu“ vylíčil neznámý autor epizody v Haličsko-volyňském letopise, když při vyprávění o událostech roku 1245 barvitě popsal, co spatřilo na obloze vojsko knížete Daniela Romanoviče:

„…a stalo se znamení toto nad vojskem: přiletěli orli a mnoho krkavců jako veliký oblak, ptáci si hráli, orli křičeli, pluli svými křídly a vymršťovali se do vzduchu, jak se nikdy předtím nestalo; a toto znamení [ne]bylo k dobrému“ (ГВЛ 107/685).

Pozorování způsobu, jakým létají různé druhy ptáků, se zobecnila také při utváření jednoho z principů jejich pojme-

58

Прус. aukis ‘grif’ EV 708

nování. A tento typ pojmenování ptáků užívá nejen baltská, ale i slovanská ornitonymie.

Tak například praslov. *lelbъ, *lel’akъ, *lelikъ ‚lelek lesní (Caprimulgus europeus)‘ aj. (včetně bělorus. dial. леля́к ‚jestřáb‘) „většina badatelů spojuje s praslov. *lelěti, *lelějati [‚houpat (se), kolébat (se), viklat (se)‘. – А.Н.] … a domnívá se, že pták byl takto pojmenován podle svého charakteristického ‚kolébavého‘ letu“ (ЭССЯ 14: 105).

Srov. také polskou knihu o ptácích z roku 1779: určitý druh sokola (Falco cherrug Gray) se nazývá sokół pływacz, protože „latając tak właśnie jak pływa po powietrzu“ (Strutyński 1972: 106), tj. doslova ‚plavec‘, který létá tak, ‚jako by plul vzduchem‘.

3.1–3. Vše, co bylo uvedeno výše, umožňuje s jistotou navrhnout jako alternativu k dosavadní „hlasové“ etymologii pruského ornitonyma aukis EV 708 etymologii „letovou“.

Vycházíme-li z lit. aukúoti ‚houpat, pohupovat, kolébat‘, lze prus. aukis považovat za stejně flektivní derivační útvar jako lit. lĩngė ‚moták‘ nebo súopis ‚káně‘. Je velmi důležité, že oba deriváty vytvářejí pro námi zkoumané pruské ornitonymum pevný sémanticko-typologický kontext v litevské jazykové oblasti, která je územně nejbližší západobaltskému areálu. Název č. 2 v ornitonymickém rejstříku ES, utvořený podle téhož modelu ‚houpání‘ → ‚pták‘, který již byl doložen v litevské lexikální zásobě (viz 3.1), je tedy dalším argumentem proti tomu, že by se v hesle grif aukis EV 708 mohlo jednat o jakousi pohádkovou bytost, a nikoli o skutečně existujícího ptáka.

Rekonstrukce vnitřní formy prus. aukis nejen potvrzuje správnost právě takového způsobu čtení rukopisného zápisu ornitonyma, ale také je zasazuje do širokého kontextu baltských odvozených útvarů s obecným významem ‚výška‘, ‚vysoký‘, ‚vyčnívat‘, ‚vysoko‘ apod.

Jestliže se v obou nejnovějších etymologických slovnících pruského jazyka ornitonymum aukis EV 708 ve své dnes již tradiční onomatopoické interpretaci jeví jako izolovaný útvar západobaltské slovní zásoby (toponymické paralely, přísně vzato, postrádají jednoznačnost předpokládané sémantiky svých forem), pak v našem případě už diskutované ptačí pojmenování není osamoceným

59

Анатолий Непокупный

kým. Kořen vyčleňovaný v této podobě *auk- je ve střídavém vztahu s *uk-, zastoupeným, jak již určil A. Bezzenberger, v pruské předponě superlativu uska-, která patří do stejné řady jako litevské aikúoti ‘houpat, zvedat vzhůru, do výšky’. Srov. zmínku o vztahu obou těchto forem u J. Endzelīnse (Endzelīns 1943: 268).

Pokud se tedy dávno existující etymologická verze pruského ornitonyma EV 708 opírala o litevské íkauti ‘houkat, volat na sebe’, naše navrhovaná verze se opírá o homonymní sloveso íkáuti ‘nosit na rukou, houpat’ (srov. Fraenkel 1962: 1159–1160; LKŽ_XVII 400–401). Odpovídající onomatopoický infinitiv – „dvojník“ výše probíraného aikúoti – však není doložen.

PRAMENY A LITERATURA

André, J. 1967: Les noms d’oiseau en latin. Paris: Librairie C. Klincksieck.

Bezzenberger, A. 1874: [Anzeige] G. H. F. Nesselmann. Thesaurus Linguae Prussicae. Berlin, 1873. Göttingische Gelehrte Anzeigen. Stück 39. 30. September 1874, 1221–1250.

Bezzenberger, A. 1890: Etymologien. Beiträge zur Kunde der indogermanischen Sprachen, herausgegeben von A. Bezzenberger, Bd. 16, 120.

Bezzenberger, A. 1896: [Anzeige] H. Hirt. Der indogermanische Akzent. Ein Handbuch. Strassburg, 1895. Beiträge zur Kunde der indogermanischen Sprachen, herausgegeben von A. Bezzenberger und W. Prellwitz, Bd. 21, Heft 1, 289–315.

Blažek, V. 1998: Old Prussian bird names. In: W. Smoczyński, ed., Colloquium Pruthenicum secundum. Papers from the Second International Conference on Old Prussian held in Mogilany near Kraków, October 3rd–6th, 1996. Kraków: Universitas, 7–23.

Būga, K. 1959: Rinktiniai raštai II. Sudarė Z. Zinkevičius. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

CGL = Clavis Germanico-Lithuana. Rukopisný německo-litevský slovník ze 16. století. III: M–S. Vilnius: Institut pro vydávání vědy a encyklopedií, 1997.

60

Прус aukis ‘grif’ EV 708

Dini, P. U. 1993: Linguistica e filologia baltica: pruss. VE 708 e lit. Bārbis. Linguistica Baltica 2, 211–239.

Driver, G. R. 1955: Birds in the Old Testament I. Birds in low. Palestine Exploration Quarterly 87, 5–20.

Endzelīns, J. 1943: Senprūšu valoda. Ievads, gramatika un leksika. Rīgā: Universitātes apgāds.

ЭССЯ 14 = Etymologický slovník slovanských jazyků. Praslovanský lexikální fond. 14. Redigoval O. N. Trubačov. Moskva: Nauka.

Fischer, W. 1963: Die Geier. Wittenberg: A. Ziemsen Verlag.

Fraenkel, E. 1962: Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag – Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

Grimm, J. & W. 1935: Deutsches Wörterbuch. Bd. 4, 1. Abteilung, 6. Teil. Leipzig: Verlag von S. Hinzel.

Гура, А. В. 1997: Символика животных в славянской народной традиции. Москва: Индрик.

ГВЛ = Haličsko-volyňský letopis. Studie. Text. Komentář. Redigoval M. F. Kotljar. Kyjev: Naukova dumka, 2002.

Hinze, F. 1996/1997: Staropruská označení volně žijícího ptactva a domácí drůbeže. Linguistica Baltica 5, 145–181.

Юшкевич, А. 1883: Литовские свадебные народные песни, записанные А. Юшкевичем и изданные И. Юшкевичем. Санкт-Петербург: Издание Отделения русского языка и словесности импер. АН.

Юшкевич, А. 1897: Литовский словарь с толкованием слов на русском и польском языках. Санкт-Петербург.

Karulis, K. 1992: Latviešu etimoloģijas vārdnīca divos sējumos. I. A–O. Rīga: Avots.

Ле Гофф, Ж. 2005: Цивилизация средневекового Запада. Екатеринбург: У-Фактория.

61

Анатолий Непокунный

LKŽ = Slovník litevského jazyka I. Redigoval J. Balčikonis. Vilnius, 1941; I. Druhé vydání. Vilnius: Mintis, 1968; VI. Vilnius: Státní nakladatelství politické a vědecké literatury, 1962; IX. Vilnius: Mintis, 1973; XVII. Vilnius: Nakladatelství vědy a encyklopedií, 1996.

LL = Lexicon Lithuanicum. Rukopisný německo-litevský slovník ze 17. století. Vilnius: Mokslas, 1987.

Mažiulis, V. 1966: Prūsų kalbos paminklai. Vilnius: Mintis.

Mažiulis, V. 1988: Prūsų kalbos etimologijos žodynas. 1. A–H. Vilnius: Mokslas.

ME = Mühlenbachs, K. Lotyšský slovník. Redigoval, doplnil a pokračoval J. Endzelīns. I. Riga: Ministerstvo školství, 1923.

Mielcke, Chr. G. 1747: Littauisch-deutsches und deutsch-littauisches Wörterbuch. Königsberg: Hartungsche Hofbuchdruckerey.

Непокунний, А. П. 2005: Дохристиянські початки прусської та німецької назв королька в Ельбінзькому словнику. Мовознавство 3–4, 69–79.

Непокунный, А. 1998: Прусское название христианского священника: prestors EV 707. In: W. Smoczyński, ed., Colloquium Pruthenicum secundum. Papers from the Second International Conference on Old Prussian held in Mogilany near Kraków, October 3rd–6th, 1996. Kraków: Universitas, 109–119.

Непокунный, А. П. 2002: К прусским этимологиям Я. Эндзелина: реальное и сказочное в семантике названий двух птиц Эльбингского словаря. In: Valodas vienību semantika un tās izpētes aspekti. Akadēmika Jāņa Endzelīna 129. dzimšanas dienas atceres starptautiskās zinātniskās konferences materiāli. Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 43–45.

Nesselmann, G. H. F. 1873: Thesaurus linguae Prussicae. Der preussische Vocabelvorrath… Berlin: F. Dümmlers Verlagsbuchhandlung.

Ruhig, Ph. 1747: Littauisch-Deutsches und Deutsch-Littauisches Lexicon. Königsberg: Johann Heinrich Hartung.

Schlerath, B. 1993: Altpreußisch aukis ‘Grif’ und litauisch apuokas ‘Eule’. In: Sprache in der Slavia und auf dem Balkan. Slavistische und balkanologische Aufsätze Norbert Reiter zum 65. Geburtstag, hg. von U. Hinrichs, H. Jachnow,

62

Prus. aukis ‘grif’ EV 708

R. Loner, Y. Schubert. Wiesbaden: Harrassowitz (= Opera Slavica N. F., Bd. 13), 225–232.

Schmalstieg, W. R. 1997: [Rec.] V. Mažiulis. Prūsų kalbos etimologijos žodynas II, Vilnius, 1993; III, Vilnius, 1996. Baltistica 32 (2), 249–256.

Skardžius, Pr. 1943: Lietuvių kalbos žodžių daryba. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Strutynski, J. 1972: Polskie nazwy ptaków krajowych. Wrocław–Warszawa–Kraków–Gdańsk: Zakład Narodowy im. Ossolińskich.

Stundžia, B. 1996: Colloquium Pruthenicum secundum. Baltistica 31 (2), 279–280.

Tolutiene, B. 1961: A. Juška leksikografas. Literatūra ir kalba 5, 87–377.

Топоров, В. Н. 1975: Прусский язык. Словарь. А–D. Москва: Наука.

Trautmann, R. 1910: Die altpreußischen Sprachdenkmäler. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

63