Pastabos

(s. 46, v jazykovědě zcela nové) = do Tėliūs (3), Skūodą (s. 46) = Skūodą, Dūkšto (s. 59, 291) (gen. sg.) = Dūkšto, Brūnaviškis (s. 102) = Brūnava (1).

A přízvuk také velmi kolísá, např.: tėvas (2×, s. 35) = tėvas (3), tuoj (s. 41) = tuõj, kyla (s. 50) = kyla, valgįui (s. 54) = valgiui, šėlti (s. 54) = šėlti, plienas (s. 56) = plienas, pūota (s. 56) = pūota, kiemas (s. 56) = kiemas, býra (s. 66) = býra, negiėst (s. 101) = negiėsta, tj. negieda, avėts (s. 101) = avietės (přízvuk stažený), tū-kart (s. 106) = tãkart, salýkla (s. 106) = salýkla, valnīste. = valnīste. (s. 122), bėkt (s. 274) = bėg̃t, bėg’ō – s. 281 (= b’ė˙g’ō), žiemō – s. 281 (= ž’iemō). Je pochopitelné, že nás ještě učili profesoři J. Balčikonis, že východní Litevci obtížně rozlišují přízvukové intonace, když jsou hlavním přízvukem zdůrazněny dvojhlásky ie, uo a dlouhé samohlásky ė, o, į, ū; není tedy vůbec překvapivé, že vědecká redaktorka L. Grumadienė (nyní Kalėdienė) je neslyší, je zcela bezdialektní, a dokonce s nádechem žargonu. Taková je nyní situace naší jazykovědy. Dříve, za J. Balčikonise, se lidé bez nářečního zabarvení zpravidla snažili do LKŽ a Institutu vůbec nepřijímat. Možná proto se i v Kupiškiském nářečním slovníku K. Vosylytė v tomto případě označuje pouze místo přízvuku (ačkoli jsou zde i pochybné věci).

Novinkou naší dialektologie je zveřejnění tvrdé výslovnosti koncovky -siu v první slabice 1. osoby jednotného čísla budoucího času dūsu, nešižanysu – s. 274 (zda tu nejde o jiný pracovní formant, podle akademika Z. Zinkevičiuse) – to je skutečný problém; slyšel jsem to v Zt, Brt, Pjv, PrL, v Tóvė a u Labguvy, na rozsáhlých územích žemaitského nářečí apod. V knize chybí pečlivost, ať děláš, co děláš, přestože je velmi potřebná: Litevci ponechaní sami za hranicemi Litvy, na něž Litva zapomíná, rychle přecházejí k jiným etnikům (je dobře, že dr. M. Sivickienė zaznamenala mnoho lexika z Málkavy, Litvinky a dalších míst). V dějinách jazyka po nich zůstanou jen drobné poznámky.

Vytautas Antanas Vitkauskas

Ústav litevského jazyka

ul. P. Vileišio 5, LT-10308 Vilnius, Litva

Co je to za nejasný název jezera Vazbys?

Nedaleko velké jezero o rozloze 5,6 ha s názvem Vazbys¹ leží v území samosprávy Utena, 7 km od Uteny, napravo od silnice směrem na Kuktiškės, jižně od vesnice Kymėnai a západně od Galinavy. Jazykovědci Aleksandru Vanagui jsem říkal, že takový pravopisný tvar-

¹ Soupis názvů řek a jezer Litevské SSR. Vilnius: Státní nakladatelství politické a odborné literatury, 1963, 188.

157

Pastabos

Tvar je chybný, protože nominativ má v utenaijském nářečí polodlouhé a (va.zbž.s), zatímco většina ostatních pádů má uo (např. Vuožb’ui). K mým informacím přihlédl jen natolik, že v Lietuvių hidronimų etimologiniame žodyne uvedl oba případy: neexistující Vazbys se pokusil spojit s příjmením Vazbýs a zároveň uvedl, že Vazbỹs může být nářeční podoba z Uozbýs². Zdá se však, že zápis Vazbys mu hluboko utkvěl, neboť s Vazbiu pracuje ještě i ve slovníku příjmení vydaném později³.

A. Vanagas mi říkal, že ani etymologie názvu s uo mu není jasná. Měl pravdu, když odmítl v-, protože tato předpona je v utenaijském nářečí přidaná a vznikla dříve, než se uo změnilo v polodlouhé a (srov. va.s’ù.kas, ‚jasánek‘). Původ názvu jezera A. Vanagas nejspíš nepochopil proto, že mu zůstalo nejasné -z-. Můj otec Antanas Žulys, narozený roku 1900 v Kymėnech a od roku 1904 žijící v Dirvoniškis, který s jezerem na jihu sousedí, mi vyprávěl, že toto jezero dostalo jméno podle jasanů, jimiž byl kdysi porostlý značně velký kopec svažující se z jižní strany k jezeru (patřil k Dirvoniškis a my, obyvatelé Dirvoniškis, jsme mu říkali Póžerės kalnas). Domnívám se, že výklad mého otce je správný, takže jméno Vuožbio převedené do spisovného jazyka zní Uosbỹs.

Konec tohoto jména musí zarazit, protože v kamenných toponymech je přípona -bys poměrně nedávného původu. Můj otec nedokázal říci, jak se jezero jmenovalo dříve, ale vyprávěl, že osadu na východním konci jezera, Galinavu (oficiální název), kterou lidé podle jezera nejčastěji nazývali Pavuožbiem⁴, kdysi její obyvatelé zkomolili. Když odtud chodívali na májové slavnosti do Kymėnů, Kymėňané je takto škádlívali: và / atá.je. ir vi.r’õ’kai iš pã.va.dege. Uraženi tím, že jejich vesničku přirovnávali k zadku, začali říkat, že vesnička (i jezero) se jmenuje jinak (s -b-), a tento pozměněný název se časem vžil. Zmínka o Pauodegiu ve výsměchu dovoluje opatrně se domnívat, že starší podoba názvu jezera měla příponu s determinativem -g-: možná to nebylo ani *Uosgys, nýbrž *Uosegys.

Vladas Žulys

Tako g. 1–7, LT-53356 Akademija

Kauno r., Lietuva

² A. Vanagas, Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas. Vilnius: Mokslas, 1981, 368.

³ Lietuvių pavardžių žodynas L–Ž, Vilnius: Mokslas, 1989, 1174.

⁴Název je znám přinejmenším od roku 1897, srov. G. Šnurova, Utenos seniūnija: Bilakiemis. Pakėnai. Vaikutėnai. Utena, 2005, 36. (Tuto knihu je třeba používat obezřetně, protože neprošla sítem ani jazykovědců, ani historiků.)

158