Acta Linguistica Lithuanica

LVII (2007), 1 – 15

Apr. riste, lit. rykštė, lot. rīkste a příbuznost¹

BERND GLIWA

Riga

OPr. riste „tyč, prut“, lit. rykštė, lot. rīkste se dosud spojují s lit. rišti „vázat, svazovat“. Smoczyński je nedávno spojil buď s lit. rėžti „řezat, rýt“, nebo s rėkšti „sbírat“. Dříve se k označení prutů na svazování používala spíše slova jako lit. vytis či starolot. wīhte než rykštė apod., což svědčí pro spojitost s lit. rėžti „řezat, rýt“ < praindoevropským *ureh₁ǵ- „lámat, přelomit“. Reflexem zděděného nulového stupně by mohlo být lit. vìržis „vřes“, formálně odlišné od lot. vìrsis, rus. бе́ре̄ск „tamtéž“. Obnovený nulový stupeň, který je základem lit. rykštė, se objevuje také ve slovesech rýžti „mizet; objevovat se, rašit atd.“, rýkšti „třepit se, rozpadat se“. Změnu ž > š mohly vyvolat následující souhlásky, např. -sta- v prézentním tvaru *rýž-sta, nebo vložení k. K této skupině by mohlo patřit i lit. ruõšti, rṹošti „připravovat, vykonávat domácí práce“, pokud pokračuje ve vývoji z ruõžti „čistit, zametat“. Nový nulový stupeň je základem nových ablautových řad, srov. lit. rãžas „strniště, staré koště“, raižýti „řezat, rýt“ atd. Lit. ryškùs, raiškùs „jasný, zřetelný“, ryškėti „stávat se zřetelným“, raiškà „význam, výraz“, rėikšti „znamenat“ by také mohla vycházet z rýkšti „objevit se, stát se viditelným“, podobně jako lit. rãštas, lot. raksts „psaní, vzor“ z výrazu „vyrytý znak“.

Zatímco starší literatura většinou spojuje prus. riste – rute (E639), lot. rīkste, rīksts, rīksts, riste (ME₃₃₃ 538n., LEV₂ 122) a lit. rýkštė „prut, metla, tyč“, v Zietele také rýštė, rýštė (LKŽₓₗ 707), se slovesem lit. rišti „(s)vázat“, jakožto prutem sloužícím k vázání (LEW 734; Mažiulis 1997: 29; LEV₂ 122), Smoczyński navrhuje spojit je s litevskými slovesy rėžti „rýt, odřezat; udeřit“, parýšta, parýžta „mizet, ubývat“ (2007: 507) nebo rėkšti „trhat“, *rīkšti, k

¹ Výzkum se uskutečnil v rámci výzkumného stipendia uděleného Německou výzkumnou nadací na téma „Etymologická zkoumání lotyšských názvů rostlin“.

1

Bernd Gliwa

letzteren mit dem Ablaut wie trýkšti: trėkšti (2007: 512). Vom Autor wurde (2008) bei der Untersuchung des litauischen Gottesnamens Dviriks für den Anschluss an lit. rėžti plädiert.

Lit. rėkšti „trhat“ zde nemá žádné další srovnávací možnosti (Smoczyński 2007: 507), takže se zdá možné předpokládat, že jde o vnitrobaltický vývoj z téhož zdroje jako lit. rėžti, totiž z ie. *ureh₁ǵ- „lámat, trhat“ (LIV: 698) – ačkoli tomu odporuje cirkumflex v podobě rėkšti. V poznámce na okraj (Gliwa 2006: 65) byla k ie. *ureh₁ǵ- přiřazena také lit. rakštis „(vniklá) tříska (v kůži)“ a rãkštas, rakštis, rãkštis „rakev; hrob, náhrobek“.

O významu „prut k vázání“ u riste nesvědčí ani nejstarší baltský doklad, totiž zápis v Elbingském slovníku: prus. riste =střhn./střn. rute „metla, tyč, hůl, prut“. Podobně je tomu i v dalších dvou jazycích. Lot. rihste se v Manuale Lettico-Germanicum překládá jako Ruthe, Scepter, Fiddelbogen (Fennell 2002: 70); pro ranou litevštinu uveďme heslo rozga / virga, ferula. rikšte. _{(SD₁: 157)}.

Proutí, tedy zejména větve vrb, střemchy, lísky apod., používané k vázání, se obvykle nazývá lit. vytis, vytėlė, vedle odpovídajících výrazů. Takové heslo najdeme jak v Dictionarium trium linguarum: Wić/ restis. witis. a witka/ dimin. witele. _{(SD₁: 192)}, tak i ve staré lotyštině: u Füpeckera je wihte v kontextu Schautrs. Ein Knüttel. ein Prügel oder Stock, damit man die Kluge oder wihte umbdrehet, stejně jako No kasas wihtoleem darra Kluhgas, tee ir Šihksti. Von bach=weiden macht man Weeden, die sind Zähe (Fennell 2000: 304). Ačkoli Fennell zde velmi opatrně uvádí „význam nejasný“, správně poukazuje na Kluhga, Sem wizze, Curl. Eine band weide, wede. (2000: 278). V prus. se nachází příbuzné označení vrby, respektive jednoho druhu vrby, witwan (E603). Máme tedy situaci, kdy rykštė apod. sice označovalo pruty a metly, avšak pouze takové, které se nepoužívaly k vázání. Pro pruty používané k vázání, tedy proutí, se jako doplněk používal zvláštní výraz – a to v době, kdy byly pruty a proutí skutečně součástí každodenního života. Protože doklady ve všech třech jazycích jsou velmi dobře srovnatelné, nelze jednoduše předpokládat pozdní významový posun – ten by stěží proběhl analogicky ve všech třech jazycích. Tím se předpokládaná souvislost mezi rišti a rykštė diachronně stává krajně nepravděpodobnou—

2

Apr riste, lit rykštė, lett. rikste und Verwandtschaft

pravděpodobná a synchronně se omezuje na lidově etymologické vlivy a směšování.

Na druhé straně neexistují formální argumenty proti spojení s rišti, a tedy s indoevropským *ureik- ‚otáčet, zahalovat‘ (LIV 699), zejména proto, že i zde existují formy s k: riškėlė ‚šátek na krk, kravata‘, raikštis ‚provaz; spojení násady a cepu u cepu‘, reikštis ‚tamtéž‘, lotyš. rieksts ‚líska‘ vedle litev. riešutas ‚tamtéž‘, rieškutis ‚otevřená dlaň, hrst‘, související s riešas ‚zápěstí, dlaň‘, vzniklé z *rie(k)š(C)- → rieškV-.

Z věcných důvodů proto navrhuji pro rykštė spojení s litev. rėžti ‚rýt, (od)řezávat; bít‘ < a indoevropským *ureh₁ǵ- ‚lámat, trhat (intr.)‘ (LIV 698), přičemž rykštė, lotyš. rikste, prus. riste mohou být pouze pozdější baltskou odvozeninou, kterou nelze vysvětlit z indoevropského inventáře forem. Význam rykštė by tedy nebyl ‚větev na vázání‘, nýbrž proutek k pohánění dobytka, k trestání, případně hůl k rýhování či kreslení. Vkládání k před skupiny souhlásek je v baltských jazycích rozšířeným jevem (Stang 1966: 3) a někdy se vyskytuje i před jednoduchou souhláskou, konkrétně před s: litev. áuksas ‚zlato‘: prus. ausis ‚tamtéž‘, litev. úoksas ‚dutina stromu‘: úostas ‚přístav (< ústí řeky)‘ (Smoczyński 2006: 141). Po tomto vloženém k se litevské ž mění na š (lotyšské z na s), např. litev. gražùs ‚krásný‘: grakštùs ‚elegantní‘, brėkšti ‚svítat (ráno)‘ z indoevropského *bhreH₁ǵ- ‚zářit, lesknout se‘ (LIV 92), tūžti ‚zaplavovat; nabývat na objemu‘ (LKŽ XVII 203), tūkšti ‚tamtéž‘, přičemž poslední forma by mohla také patřit k indoevropskému *teuh₂- ‚sílit‘ (LIV 639), případně mohla být ovlivněna odvozeninami odtud pocházejícími (Gliwa, v tisku). Asimilace však může probíhat i opačným směrem, k → g, anebo se místo k rovnou vkládá g: litev. driegžlys vedle driežlys, driežas ‚ještěrka‘ a druožglė vedle druožlė, drožlė ‚tříska‘, nebo se g/k vyskytuje jako součást kořene: augti: aukštas.

Prus. riste ‚proutek‘ není v rozporu s diskutovaným původem z indoevropského *ureh₁ǵ-, neboť pruské s odpovídá jak litevskému s, tak ž, např. prus. soalis (– středohornoněm. krewtecht): litev. žolė ‚tráva, bylina‘. Přímé odvození z tohoto indoevropského kořene však není možné; může jít pouze o pozdější formaci, kterou lze v tomto případě označit za baltskou, vycházející z jiných reflexů kořene. Nejprve tedy uvažujme ty formace, které lze přímo odvodit z indoevropštiny. Jde především o litev. rėžti ‚rýt, bít‘ (-é- < *-eh₁-) bez přesných protějšků v lotyštině

3

Bernd Gliwa

a staré pruštině, avšak v řečtině ἔρρηξα ‚rozbil jsem‘, a rúožas ‚pruh; vrstva; kus země; staré koště, násada‘; rúoštas ‚kus země‘ (litev. -uo- < baltské -ō- < indoevropské *-oh₁-) (Smoczyński 2006: 118, 140; 2007: 512). Ani zde není lotyšský protějšek; ten by se však slil s roza [ruôza] ‚kopec, horský hřbet‘, souvisejícím s lotyš. rozīt ‚natahovat, protahovat; ohýbat‘ a litev. rąžinti ‚tahat, protahovat‘, takže by je bylo možné rozpoznat jako homofonní nejvýše na základě významových odstínů – v této souvislosti je zajímavé dial. roze ‚pás listnatých stromů v jehličnatém lese‘ (LEV_II 131). Jako nulový stupeň *urh̥ḱ- lze uvádět litev. uržti ‚škrábat, hlodat, otírat‘ a případně urkštis ‚úzká předsíň u chléva‘, pokud vzniklo z ‚pruhu‘ apod., s *r > ur, případně litev. viržis ‚vřes, Calluna vulgaris‘ s častějším *r > ir. Možným formálním lotyšským protějškem by mohlo být urkša ‚hůl, kterou se vyhrabávají brambory z brázdy‘ (ME_IV 306), pokud nevzniklo oklikou přes urkšt ‚gruntat, vrčet‘ → urkšnāt ‚ryt rypákem a gruntat‘ (ME_IV 306) → *‚hůl, kterou se ryje jako divočák‘.

Litev. viržis se již v tomto ohledu neshoduje s lotyštinou, kde převažují formy se s²: virsis, virsi, vērsnis, viršņi aj., vzácně se však vyskytují i formy se z: virzāji, virži, virzenes. Doklady pocházejí z Roja, Gārsene a Salaca, a nelze je tedy všechny vysvětlit litevským vlivem (EO 440; ME_IV 619). Vhodnější forma virzis, virgzdu zāle se naproti tomu používá pro nepříbuzné a botanicky nepříbuzné rostliny Stellaria spp., zejména S. media, a Anagallis arvensis. Nevidím důvod k záměně ani ke společnému názvu pro obě rostliny (skupiny rostlin) na základě specifického užití. Nanejvýš snad kvůli rozsáhlému, hustému porostu pokrývajícímu půdu na příslušných stanovištích? To je však příliš obecné. Proto je pravděpodobný odlišný původ³ a možná také

² Nesoulad mezi oběma baltskými názvy je jednoduše přehlížen, přičemž jsou zdůrazněny mnohem vzácnější lotyšské formy se z (LEW 1264), případně se hledá jeho řešení pomocí kořenové etymologie a kořenových rozšíření, která nelze nijak blíže zdůvodnit (LEV_II 539). Brückner (1957: 634) předpokládá u litev. viržis „ž místo s“.

³ Pro ptačinec žabinec, lotyš. virzis, by pak bylo namístě předpokládat souvislost s litev. viržė ‚lano, provaz‘, virželė ‚nit‘ atd., podle spletitých, měkkých a při zemi ležících stonků podobných vláknům. Podobně Mühlenbach: „Je velmi rozvětvená a při hustém růstu tvoří masu, kterou lze jen obtížně rozplést; odtud tedy nejspíš [...] souvislost s kořenem varza.“ (ME_IV 619).

4

Apr. riste, lit. rykštė, lett. rīkste und Verwandtschaft

Rozrůznění v lotyštině na virsis versus virzis mělo zabránit záměnám, například na základě regionálních podob. Sémantickou příslušnost názvu rostliny k rēzti je třeba ještě zdůvodnit, a to tak, že se rostlina používá k výrobě hrubých košťat⁴ a zametání těmito košťaty lze rozhodně označit jako škrábání; srov. šluotaražis, šluotražis, popřípadě sudilo šluota – liko ražas (LKŽ_XV 37ff.). Na druhou stranu je škrábavá vřesna obecná také příčinou škrábanců a odřenin, o čemž se často zmiňuje zejména v lotyšských písních, např. virziens manas kājas bada (ME_IV 620) nebo viršņi manas kurpes plēsa (ME_IV 612).

Lit. vīrzis a lot. virsis se obvykle srovnávají s dalšími přibližnými indoevropskými protějšky. Patří k nim především slovanské názvy vřesu, pol. wrzos, rus. береск, č. vřes aj., které někdy označují i jiné vřesovcovité rostliny, například Erica tetralix, Empetrum nigrum, Juniperus spp. (Boryś 2005: 712). Dále staroir. froech, velš. grug z ie. *uroiko- a ř. ἐρείκη (GEW_I 551), což předpokládá ie. *uereik-. Vedle toho se pro baltské jazyky předpokládá *uerǵ- a pro slovanské jazyky *uerk- (Boryś 2005: 712)⁵. Poněkud odlišné vysvětlení podává Smoczyński (2007: 761), který odvozuje baltské a slovanské podoby od nulového, respektive e-stupně ie. *uŕk-/*uerk-, s řeckým ἐρείκη jako srovnávacím výrazem. Lit. -rš- se přitom mělo asimilací, popřípadě vlivem veržti ‚pevně svazovat (dohromady)‘, viržėti ‚tamtéž (iter.)‘ změnit na -rž-. Proti tomu lze namítnout, že -rš- zůstalo zachováno ve viršus ‚nahoře‘ a toto slovo mohlo analogicky působit i na jeho zachování. Navíc zůstává nevysvětlen akut. Přesto má střídání ablautu, které se objevuje ve variantách *uŕk-/*uerk-, paralelu v lit. pušis ‚borovice‘

⁴ Konkrétní údaje z Litvy a Lotyšska k tomu chybějí, doklady jsou však například i ze současného Bulharska (Nedelcheva et al. 2007) a vědecký rodový název Calluna se odvozuje z ř. καλλύνει ‚čistit, zametat‘ (Genaust 1996: 118). Německý název Besenheide mluví sám za sebe.

⁵ Správnější by pro lit. bylo *ur(H)ǵ- a pro lot. *ur(H)k-. Při předpokladu *uerk- pro slovanské podoby se lze ptát, proč bychom nedostali rus. †берех; srov. lit. viršus: rus. верх. Vasmer (REW, 296) se tomu snaží vyhnout srovnáním s lit. virkščia ‚stonek, nať různých rostlin, zejména luštěnin a brambor‘, v němž má být přípona -sk-, která je základem i slovanských podob, neboť se ojediněle vyskytuje rus. береск. Nepřímo se tedy předpokládá *uer-sk-. Srovnání s virkščia nelze udržet, neboť toto slovo náleží s k-vsuvkou k již zmíněným vīržė, virželė, lot. virzis atd. – jde opět o měkké stonky, které obvykle leží a vinou se.

5

Bernd Gliwa

oproti pr. peuse ‚borovice‘ a ř. πεύκη, ačkoli pr. peuse možná pochází z nulového stupně (Smoczyński 2007: 493). Nejspíše se zde zobecnily různé tvary deklinace; nemohl by snad přízvukový vzorec této deklinace vysvětlit i lit. akut?

Benseler (BGD 305) poznamenává, že řecké ἐρείκη neoznačuje „naše“ vřesovištní rostlinu Calluna vulgaris, nýbrž blíže neurčený keřovitý porost, který Genaust (1996: 233) ztotožňuje s Erica arborea. Nelze samozřejmě vyloučit jiné či širší významy, ale právě Pliniovo zdůraznění medu z vřesu (GEW₁ 551) není překážkou ztotožnění s Calluna vulgaris, a to ani s Erica arborea. Vřes obecný roste v Řecku a částech Turecka (Zander 2000: 246), takže překážkou není ani jeho rozšíření. Odhlédneme-li od požadavku přesné formální shody v názvech rostlin, která se beztak vyskytuje jen zřídka (zejména u rostliny, jež neroste ve většině předpokládaných pravlastí Indoevropanů), a dáme-li přednost sémantickým protějškům, jako první nás zaujme shoda řeckého ἐρείκη ‚vřes‘ s ἐρείκω ‚lámat, drtit, trhat, praskat‘. Bez ohledu na to, zda jde o Erica arborea nebo Calluna vulgaris, lze předpokládat, že se obě rostliny užívaly jako hrubá košťata i v dřívějších dobách (Nedelcheva et al. 2007). Pro slovanské podoby v současnosti nedokážu nabídnout smysluplný návrh.

Odvození lit. vìržis z *urh́ǵ- má v každém případě tu výhodu, že očekávaným způsobem vysvětluje přízvuk, na rozdíl od vìržis ‚lano na koňském postroji‘ z *urǵh- (srov. LIV 688). Lotyšské a slovanské podoby se zde přitom přízvukem od litevštiny také liší: lot. vìrsis, chorv. vrês, rus. ве́рек (Rudzīte 1993: 103).

V souvislosti s rēkšti ‚trhat‘ vyvstává zajímavá otázka, zda je vložení -k- příčinou metatonie. Takové případy by měly být doloženy, uvažujeme-li o příslušnosti rēkšti k rēžti. Doklady většinou hovoří proti metatonii způsobené tímto jevem: brēkšti ‚svítat‘ < ie. *bʰreh́ǵ-, úokṣas < *tiosas (Smoczyński 2006: 141), plúokštas vedle plúoštas ‚vlákno (svazek), střapec‘. Ojedinělými protiklady jsou bróžti ‚od-

6

Apr. riste, lit. rykšte, lett. rikste und Verwandtschaft

‚šoupat, klouzat, vláčet nohy‘ a brõkšti ‚svlékat, klouzat‘, přičemž lze uvažovat o vlivu homofonního, onomatopoicky ovlivněného brõkšti ‚stloukat máslo‘: braškėti ‚vrzat, praskat‘. Navíc se právě u rẽžti vyskytuje také vzácná varianta rẽžti, takže nelze zcela vyloučit vznik přímo z rẽžti / rẽžti. Naproti tomu rẽkšti má odlišné prézentní tvary, totiž rẽškia und rẽškia (LKŽₓᵢ 415). To naznačuje, že v infinitivu jde o baltský stupeň dloužení, zobecněný na základě rẽškė, který nemá nic společného s vlivem laryngály. Předpokladem je nový, teprve baltský nebo jednotlivě jazykový e-stupeň, nově vytvořený například na základě rýkšti ‚rozpadat se, rozestupovat se, roztrhávat se, třepit se‘. Je tedy pravděpodobné, že k vsuvce k nedošlo ve starých stupních -ē- a -úo-, nýbrž později, zejména v novém nulovém stupni. Nasvědčuje tomu také srovnání prus. riste: lotyš. rīkste, rīksts, rīksts, riste: lit. rýkšte. Příčinou tohoto nového i-stupně byl zpočátku patrně vnímaný nedostatek nulového stupně poté, co se zděděné tvary s virž-, respektive urž- přestaly považovat za příbuzné. Nabízejí se tři scénáře. Zaprvé: čistá analogie; protože se vyskytuje dlouhá samohláska s akutem v e- a o-stupni, přebírá se i do nulového stupně. Výsledek je totožný s tím, co bychom očekávali od *(u)rehₕ́-: *(u)rohₕ́-: *(u)rihₕ́-, takže ani tento proces spolu s časným vznikem nového nulového stupně nelze vyloučit. Zadruhé: původně existoval nulový stupeň s krátkým i *rīž⁶, z něhož vzniklo y jako stupeň dloužení, například v préteritních tvarech. Pak bychom však nejprve očekávali ȳ a u ý bychom museli předpokládat metatonii a změnu slovního druhu, neboť při zobecnění préteritního kořene do infinitivu zůstává přízvuk zachován (viz příklady u Kazlauskas 1968: 351). Zatřetí, stejně jako v předchozím případě, avšak stupeň dloužení ȳ vznikl kontrakcí z -in- s n-infixem v prézentu, jako například u rýja, gýja, šlýja vedle infinitivů rýti, gýti, šlýti (ý z iH před C) a préterita rìjo, gìjo, šlìjo (ì s laryngální hiátem z iH před V) (Smoczyński 2003: 19, 40; Hyllested, Gliwa, v tisku). I zde by bylo třeba

⁶ Možná lotyš. riksna ‚pruh‘ vedle riksna ‚tamtéž‘ (ME₃ 525, 538). Zřetelnější, avšak s nejistou chronologií, je krátké i ve formách odvozených od kořene se stejnou strukturou, ie. *bʰrehₕ́-, totiž brìžes ‚brány‘, brìžinti ‚stírat, třít, řezat‘, brìžterti ‚nakreslit, psát‘, vedle brýžis ‚vápno, pruh‘, brẽžti ‚načrtnout‘, bruõžas ‚čára, pruh; tah, vlastnost‘.

7

Bernd Gliwa

k vysvětlení akutového přízvuku v rýkšte, rýšte by byla zapotřebí metatonie. Metatonie by byla představitelná, kdyby se akut vyskytoval pouze u substantiv. Nachází se však také v rýkšti ‚rozpadat se, rozestupovat se, roztrhávat se, třepit se‘ a rovněž v rýžti ‚ubývat, mizet; pučet, tloustnout; stanovit věno‘. Varianty s š místo ž lze patrně vysvětlit příponou sta- (Smoczyński 2007: 507), přičemž prézentní tvar rýžta vedle rýža ukazuje na infix -sta- – v tomto případě ovšem s rozšířením ž z infinitivu a préterita na celé lemma.

Čistě slovesná forma rýžti ‚ubývat, blednout (o nebeských tělesech); mizet, skrývat se‘, odvozená od réžti ‚odřezat, zničit‘, stejně jako odvozenina rýkšti ‚rozpadat se, rozestupovat se, roztrhávat se, třepit se‘, se tu řídí vzorem láužti ‚rozbít (tranz.)‘: lūžti ‚rozbít se (intr.)‘, stejně jako plýšti ‚roztrhnout se, rozštěpit se, roztřepit se (intr.)‘: plėšti ‚trhat, škubat (tranz.)‘. I zde mají intranzitivní slovesa v prézentu příponu -sta-: lūžta a plýšta; další n-infix nelze rozpoznat.

Podle téhož vzoru vznikly od réžti ‚vyrýt, označit (učinit něco zřetelným)‘ také rýžti ‚pučet, tloustnout (stávat se zřetelným)‘ a rýkšti ‚stávat se zřetelným; nacházet se, objevovat se‘. Naproti tomu u dvojice (at)rýžti ‚stanovit věno; vybavit‘: atrėžti (žemę, dalį) ‚odměřit a oddělit kus půdy; stanovit věno‘ zřejmě k významovému posunu nedošlo; sémanticky lze srovnat také skirti dalį, krauti ‚stanovit věno‘ (doslova: ‚oddělit‘). K tomuto ablautovému stupni patří dále lit. ryžė, ryžmė, ryžtas ‚pruh‘. Na tomto základě vznikl jednak nový o-stupeň rãžas ‚suché stéblo, strniště; staré koště‘ a další odvozeniny podle obvyklého ablautového vzorce e: a: i/y, například šerkšnas, šarmas, širmas (Gliwa 2005). Doplnit lze ještě rakštis ‚(zaražená) tříska (v kůži)‘ a rãkštas, rakštis, rãkštis ‚rakev; hrob, náhrobek‘⁸, původně snad označení vydlabané, vyhloubené rakve z masivního dřeva? Jednak také nový o-stupeň, jaký by odpovídal řadě i-ablautu: lit. raižyti ‚vyrývat, odřezávat‘, formálně iterativum k réžti ‚vyrývat, odřezávat‘, strukturálně zcela totožné s braižyti ‚kreslit‘ odvozeným od brýžis

⁷ Starý nulový stupeň *pḷHk- by měl v lit. za následek *pilš- nebo *pùlš-; takové tvary však chybějí.

⁸ Jinak se obvykle řadí k lit. rakti ‚šťourat‘

8

Apr. riste, lit. rykštė, lett. rīkste und Verwandtschaft

‚čára, pruh‘, brėžti ‚načrtnout‘, brūožas ‚čára, pruh; tah, vlastnost‘ (ie. *bʰreh₁gʰ-), nebo plėšyti ‚trhat, štěpit, třepit se (intr.)‘ jako iterativum k plýšti ‚roztrhnout se, rozštěpit se, roztřepit se (intr.)‘, dále plėšti ‚trhat, škubat (tranz.)‘ a plėštas ‚klín‘, (at)plaiša ‚tříska, lýko‘, plaišinti ‚štěpit, rozrážet‘ aj., nebo braidýti ‚brodit se‘ od bristi ‚tamtéž‘, brastà ‚brod‘ (ie. *bʰredʰ-).

Již výše byla za vznik tvarů s -š-, respektive -kš- namísto -ž-, -gž- připsána jednak vsuvka k, jednak užití přípony -sta-. Kromě toho se však ž může měnit v š už před souhláskami⁹. Například težė, težis, težlà, težlis, tešlė, tešlis ‚březový hřib‘, související s tėžti ‚stávat se kluzkým; rozměknout; otékat‘, tižti ‚tamtéž‘, tažėti ‚kapkat, cupitat‘, težėti ‚kapkat, prosakovat‘, tāžinti ‚pokropovat‘, težlynė ‚bažina, bláto‘ a tẽšlas ‚těsto‘, a dále, s k-vsuvkou, tekšoti ‚stát (o vodní ploše, louži)‘, tãškas ‚cákance, tečka‘ (Gliwa 2006: 64nn.). Nebo lūžnà, lūšnà ‚chýše, chatrč‘ související s lūžti ‚lámat se, rozpadat se (intr.)‘, laušiuoti ‚lámat, mrskat, mlátit‘: láužti ‚lámat (tranz.)‘; gùštà: gùžtà ‚hnízdo‘, gùštáuti: gùžtáuti ‚hledat místo pro hnízdo‘; gošti: gõžti ‚dařit se, šířit se (o rostlinách), bujet‘.

Je-li tomu tak, nabízí se otázka, zda lze k pojednávané slovní rodině přiřadit také lit. ruõšti, rūõšti ‚vyřídit, připravit‘ a lotyš. rosīties ‚vyřídit, připravit; být činný, jednat‘ – tím spíše, že mimo lotyštinu a litevštinu existují jen nejisté možnosti srovnání. Cirkumflex není důvodem k vyloučení, mohl by však stejně jako u ruõžti ‚rýt, škrábat; zametat‘ ukazovat na denominální odvození. Zpočátku mají oba baltské jazyky jen jeden ablautový stupeň – pokud pomineme srovnání s lit. riáušės ‚ruch, vzpoura, puč‘ (LEW 750). Další srovnání s pol. ruch aj. (LEW 750, LEW^II 129) předpokládá ie. kořen *reus-, přičemž ve slovanských a baltských jazycích působilo pravidlo ruki¹⁰. Tento kořen lze pak ztotožnit s *reus- ‚rýt, hrabat‘; jako baltský protějšek se pak ovšem uvádí lit. raũšti ‚škrábat, hrabat‘ (LIV 511; Boryś 2005: 528). Riáušės ve významu ‚víření, mumraj‘ se sem dá dobře zařadit i sémanticky – byť přeneseně,

⁹ Přesné podmínky tohoto jevu a případné regionální tendence by byly tématem pro podrobnější výzkum.

¹⁰ Po au v lit. aušra ve srovnání s auksas.

9

BERND GLIWA

ale co ostatní baltské formy? Zvláště když by pak bylo třeba zdůvodnit také balt. *rō(u)š-¹¹, respektive přechod od (východo)balt. *rauš- k ruoš-.

Sémanticky se nabízejí dvě možnosti. Jednak vycházet z ruõžti ‚zametat‘ a zobecněním dospět k ruõšti ‚vykonávat domácí a hospodářské práce‘, respektive ruõšti ‚zametat → připravovat na přijetí hostů, oslavy → obecně připravovat‘. Na druhé straně je patrná významová shoda ryžtis: ryžtingas, pasirýžęs¹² vedle ruošis: pasiruošęs.

Výše již byly rozebrány možnosti sémantického vývoje rýžti. V tomto případě se jako nejvhodnější jeví rėžti ‚vyrýt, označit (něco zřetelně vyjádřit)‘ → rýžti ‚stát se zřetelným‘. Původně tedy nešlo o kvalitativní přípravu k něčemu, nýbrž o zřetelné projevení záměru či postoje, jak je patrné například ve větě žąsinas ryžtai atsigręžė į berniuką ‚houser se energicky obrátil k chlapci‘ nebo ve spojení ryžtas balsas ‚zřetelný hlas‘ (LKŽ_XI 774). Protože se však takové významy vyskytují převážně u reflexivních forem, je třeba alespoň u ruošti vycházet z prvního uvedeného sémantického vývoje – pokud je spojení s ruõžti oprávněné.

Další rozsáhlou baltskou slovní rodinu, kterou lze vykládat jako vývoj vycházející z *ureh̑ǵ-, tvoří výrazy kolem lit. rãštas, lotyš. raksts ‚písmo, psaní‘. Podle Karulise (LEV_II 103) to již navrhl Karaliūnas, avšak tento návrh se zřejmě do seznamu literatury nedostal.

Karulis považuje raksts za útvar odvozený od slovesa rakstīt ‚psát‘, které bylo utvořeno jako iterativum od rakt, lit. ràkti ‚kopat, vyrývat, šťourat‘ podle vzoru lēkt: lēkāt: lakstīt (LEV_II 102). Bylo by tedy třeba oddělit litevská slova od lotyšských, protože bychom pak očekávali nikoli rašyti, nýbrž †rakstyti, právě podle

¹¹ Die ausführliche Untersuchung von Karaliūnas (1987: 174–215) zur Problematik der Apophonie uo: au verzichtet zwar auf Laryngale und ist daher in mancher Hinsicht erneuerungsbedürftig. Allerdings brächte dies kaum neue Erkenntnisse bezüglich der erst (ost)baltischen Apophonie uo: au.

¹² Při typické metatonii při přechodu od přídavného jména k podstatnému jménu: rýžtas ‘statečný, energický’ adj. → rýžtas ‚odvaha, průbojnost, odpovědnost‘, aniž by bylo třeba měnit kmen (Hyllested, Gliwa, v tisku)

10

Apr. riste, lit. rykštė, lett. rikste und Verwandtschaft

podle tohoto vzoru v litevštině: lėkti: lakštyti. Aby se tomu vyhnul, dovolává se Fraenkel vlivu piešti (LEW 702). Jak připouští i Fraenkel (LEW 702), dvojice lit. raštas, lotyš. raksts vlastně připouští domněnku, že bylo vloženo k, což je zvláště v lotyštině velmi rozšířené; srov. lit. pìrstas: lotyš. pirksts ‚prst, palec u nohy‘. „Je však vhodné [...] spojovat lotyšská slova pro ‚psát‘ a ‚písmo‘ s lit. rãkti ‚šťourat ostrým předmětem, vyhrabávat‘, lotyš. rakt ‚kopat‘ atd.“ (LEW 702). Není řečeno, proč je to vhodné, zřejmě však proto, že pro kořen *raš- nelze nalézt vhodné srovnávací doklady. Smoczyński (2007: 500f.) shrnuje: „Bez dobrej etymologii“.

Jak bylo uvedeno výše, za vhodných podmínek může ze ž vzniknout š. Ani sémanticky se návrh zařadit raštas k rãkti ‚šťourat...‘ příliš nemění. Základem rėžti ‚rýt‘ se hodí stejně dobře, ba lépe. Klasickým sémaziologickým příkladem je lat. scribere ‚psát‘ ← ‚rýt, škrábat‘; další příklady uvádí Karulis (LEV_II 102f.). Přechod v ablautové řadě k formám s a vedle starších ē, uo je zde navíc nepochybně doložen také výrazem rãžas ‚suché stéblo...‘. Za východisko však považuji podstatná jména raštas, rašmuo ‚vyrytá věc, znamení‘, která jsou patrně deverbální, resp. odvozená od příčestí *rašti, *ražti; srov. rėžis ‚vyrytý znak, zářez; čára...‘, zatímco slovesa lit. rašyti, lotyš. rakstīt ‚psát‘ jsou denominalní; srov. baslỹs: bãšlyti, burnà: bùrnyti, ginčas: ginčyti aj. (Skardžius 1943: 535). Ve slovní rodině kolem rãkti konečně chybí jakákoli další stopa poukazující na vývoj směrem k významům znak, symbol, písmo, na rozdíl od rėžti.

Pokud rykšti ‚stávat se zřetelným; objevovat se, ukazovat se‘ přiřadíme k rėžti, jak bylo učiněno výše, pak nelze nepřiřadit sem ani celou slovní rodinu zahrnující ryškùs, rá iškus, raiškùs ‚zřetelný, patrný, nápadný‘, ryškėti ‚stávat se zřetelným‘, raiškà ‚výraz‘, rėikšti ‚znamenat‘, tím spíše, že tato slova nemají protějšky ani v lotyštině.

Vraťme se k výchozímu bodu zkoumání – rykšte: od tohoto slova je odvozeno lit. rykštėnė ‚Solidago sp.‘. Otázkou je pouze, zda jde o lidový, nebo knižní název. Odpovídající názvy jsou lit. tvira, auksarykštė (LBŽ), lotyš. zeltgalvītes, zeltslotiņa, zeltrīste, zelta rīkstes aj. (EO 457), něm. Goldrute a mnoho dalších. Protože jediným původním druhem Solidago

11

Bernd Gliwa

virgaurea je¹³ a navíc se také dnešní epite̲t Virga aurea používal jako botanické (rodové) označení (Genaust 1996: 685); lat. virga ‚prut, hůl‘, aureus ‚zlatý‘. V mnoha případech je obtížné rozhodnout, zda jde o kalk, například auksarykštė, nebo pouze o názvy motivované stejně (srov. Marzell 2000: IV 390n.). Výraz rykštė se totiž používá i v názvech rostlin, např. Šv. Jurgio rykštė, Juozapa rykštė, Arono rykštė, Erodo rykštė ‚Gladiolus sp.‘ (Genelytė 2004: 53n.; LKŽ_XI 611), které zjevně nebyly utvořeny jako terminologická označení. Za botanický název lze naproti tomu bezpečně považovat tvira, tvyra, jako rodové jméno a ekvivalent Solidago: solidus ‘pevný’. Totéž platí pro rykštinis v binárních botanických názvech; jde jednoduše o překlad lat. virgata.¹⁴

Na závěr ještě poznamenejme, že spojení rykštė s rėžti, nikoli s rišti, konečně umožňuje rozumný výklad jména boha Diviriks. Několik málo dokladů pochází z ruských kronik 13. století a označuje, jak se shoduje většina badatelů, ačkoli pro to neexistují nezvratné důkazy, boha hromu Perkūnas. K vysvětlení pohanského jména boha jako *Dievo rykštė ‚Boží bič‘ již není třeba katolické teologie; boha hromu lze chápat jako to, čím se zdá být přímo: *Dievarykštis ‚Bohobijec‘, který blýská, hřmí a udeří. Na rozdíl od slovní rodiny kolem rišti ‚vázat‘ se totiž rėžti ‚rýt, udeřit‘ výslovně užívá také při popisu bouřky: Griausmas kaip rėžė, ir užmušė kumelę ‚Bouřka udeřila a zabila kobylu‘ (LKŽ_XI 514; Gliwa 2008).

¹³ Jde o poměrně běžnou a nápadnou rostlinu dorůstající výšky až 1 m, která měla mít také lidové názvy díky svému využití jako rostlina na rány a léčivá rostlina. Záznamy ve starých slovnících se bohužel nepodařilo nalézt.

¹⁴ Primární prameny, totiž botanici, údaje o přízvuku neuváděly. Údaje o přízvuku v LKŽ_XVII 305, založené na Niedermannově slovníku litevského spisovného jazyka, mohou být sice věrohodné, navozují však klamný dojem přesnosti.

12

Apr. riste, lit. rykštė, lett. rikste und Verwandtschaft

LITERATURA

BGD = [G. E.] BENSELER, Benselers Griechisch-Deutsches Wörterbuch, přepracoval A. KAEGI. 17. vydání – nezměněný dotisk 15. vydání z roku 1931. Lipsko: Verlag Enzyklopädie, 1990.

BORYŚ, W. 2005: Słownik etymologiczny języka polskiego. Kraków: Wydawnictwo Literackie.

BRÜCKNER, A. 1957: Słownik etymologiczny języka polskiego. Warszawa: Wiedza Powszechna.

EO = I. ĒDELMANE, A. OZOLA, Latviešu valodas augu nosaukumi. Riga: Augsburgas institūts, 2003.

FENNELL, T. G. 2000: Fürecker’s Dictionary: A Concordance II N–Ž. Rīga: Latvijas akadēmiskā bibliotēka.

FENNELL, T. G. 2002: A Concordance to the Manuale Lettico-Germanicum II P–Ž. Rīga: Latvijas akadēmiskā bibliotēka.

GENAUST, H. 1996: Etymologisches Wörterbuch der botanischen Pflanzennamen. Basel–Boston–Berlin: Birkhäuser.

GENELYTĖ, A. 2004: Liaudiškų fitonimų motyvacija (šiaurės panevėžiškių ir kitų lietuvių kalbos tarmių lyginamasis aspektas). Daktaro disertacija. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

GEW = H. FRISK, Griechisches etymologisches Wörterbuch I. Heidelberg: Winter, 1960.

GLIWA, B. 2005: Baltische Bestattungsrituale im Spiegel ihrer Bezeichnungen: litauisch šermenys und šarvojimas, altpreussisch sirmen. Acta Linguistica Lithuanica 53, 9–21.

GLIWA, B. 2006: Studien zu litauischen Pflanzennamen im indogermanischen Kontext. Rozprawa doktorska. Kraków: Uniwersytet Jagielloński.

GLIWA, B. 2008: Der litauische Gottesname Diviriks. In memoriam V. Toporov. Beiträge zur Namenforschung 43 (1), 25–35.

GLIWA, B., v tisku: Apr. tubo – filcz (E 448). Res Balticae.

13

Bernd Gliwa

Hyllested, A., B. Gliwa, v tisku: Metatonie v litevských derivátech bez sufixu. In: Th. Olander, ed., Stressing the past. Kodaň.

Karaliūnas, S. 1987: Baltų kalbų struktūrų bendrybės ir jų kilmė. Vilnius: Mokslas.

Kazlauskas, J. 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika. Vilnius: Mintis.

LBŽ = J. Dagys, red., Lietuviškas botanikos žodynas. Kaunas: L. Vailionis, 1938.

LEV = K. Karulis, Latviešu etimoloģijas vārdnīca I–II. Rīga: Avots, 1992.

LEW = E. Fraenkel, Litevský etymologický slovník II. Heidelberg–Göttingen: Winter, Vandenhoeck & Ruprecht, 1965.

LIV = H. Rix et al., Lexikon der indogermanischen Verben. Die Wurzeln und ihre Primärstammbildungen. 2. vyd. Wiesbaden: Reichert, 2001.

LKŽ = Slovník litevského jazyka I–XX. Vilnius: Mintis, Mokslo ir enciklopedijos leidybos institutas, Lietuvių kalbos institutas, 1956–2002.

Marzell, H. 2000: Wörterbuch der deutschen Pflanzennamen I–V. Köln: Parkland.

Mažiulis, V. 1997: Prūsų kalbos etimologijos žodynas IV. R–Z. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

ME = K. Muhlenbachs, Lotyšsko-německý slovník I–IV. Redigoval a pokračoval J. Endzelīns. Riga, 1923–1932.

Nedelcheva, A.M., Y. Dogan, P.M. Guarrara, 2007: Plants traditionally used to make brooms in several European countries. Journal of Ethnobiology and Ethnomedicine 3: 20 (http://www.ethnobiomed.com/content/3/1/20).

REW = M. Vasmer, Etymologický slovník ruského jazyka I. Překlad z němčiny a dodatky O. N. Trubačeva. Moskva: Progress, 1964.

Rudzīte, M. 1993: Latviešu valodas vēsturiskā fonētika. Rīga: Zvaigzne.

SD₁ = Szyrwid, C. 1621. Dictionarium trium linguarum. Vilnius: Acad. Jesu. Faksimile in: K. Pakalka, Hrsg., Senasis Konstantino Sirvydo žodynas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijos leidybos institutas, 1997.

Skardžius, P. 1943: Lietuvių kalbos žodžių daryba. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

14

Apr. riste, lit. rykšte, lett. rikste und Verwandtschaft

Smoczyński, W. 2003: Hiat laryngalny w językach bałto-słowiańskich. Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego.

Smoczyński, W. 2006: Laringalų teorija ir lietuvių kalba. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. [Bibliotheca Salensis, 2.]

Smoczyński, W. 2007: Słownik etymologiczny języka litewskiego. Wilno: Uniwersytet Wileński.

Stang, C. 1966: Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen. Oslo, Bergen, Tromsø: Universitetsforlaget.

Zander, R. 2000: Handwörterbuch der deutschen Pflanzennamen. 16. Auflage in Bearbeitung von W. Erhard, E. Gotz, N. Bödecker, S. Seybold. Stuttgart: Ulmer.

Bernd Gliwa

Latvijas universitāte

Baltu valodu katedra

Visvalža iela 4a, LV 1050 Rīga

[email protected]

15