ROLANDAS KREGŽDYS

Ústav litevského jazyka

Směry vědeckého výzkumu: srovnávací gramatika baltských a dalších indoevropských jazyků, baltské náboženství a mytologie, výzkum pramenů.

TEONYMA V DÍLE M. STRYJKOWSKÉHO KRONIKA POLSKA, LITEWSKA, ŻMÓDZKA I WSZYSTKIEJ RUSI: CHAURIRARI

Teonyma v díle M. Stryjkowského Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi: Chaurirari

A N O T A C E

Studie analyzuje etymologii theonyma Chaurirari zmíněného v díle Matěje Stryjkowského Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi (1582) a vývoj funkcí tohoto božstva. Jediný popis původu jména tohoto boha podložený vědeckými argumenty dosud předložil pouze Vladimir Toporov. Toporovova rekonstrukce *Kaur-aris ‚božstvo koně rezavé barvy (prvek ohnivé symboliky)‘ založená na pracovním modelu kompozita tatpuruṣa je však spekulativní vzhledem k rekonstruovanému druhému členu bl. *aris ‚kůň‘, který není doložen v žádném baltském písemném prameni. Takový výklad vyvolává značné pochybnosti také z hlediska mytologické motivace, neboť v náboženských systémech Baltů ani Slovanů není znám kult koně jako božstva (!!!) (s výjimkou rudimentárních reliktů totemismu). Na základě nové etymologie theonyma a analýzy funkcí božstva se tvrdí, že jméno božstva Chaurirari není hapax legomenon, jak se dosud mělo za to. Lze se domnívat, že toto theonymum odráží nomen proprium (theonymum) Kaukarius ‚bůh hor‘, doložené v několika dílech lexikografů a kulturních činitelů z 18. století v Malé Litvě (slovníky Jakuba Brodovského a Kristijonase Gotlybse Milka). Kromě analýzy uvedeného theonyma jsou předloženy také etymologické výklady několika dalších lexémů, které byly dosud, jak se lze domnívat, mylně spojovány s Chaurirari (subst. v r. dial. kaýp ‚dřevěné kladívko k omráčení ryby‘, sloveso v r. dial. kaýpитъся ‚zlobit se; mračit se, být zachmuřený; být pyšný; být tvrdohlavý‘).

K L Í Č O V Á S L O V A: kompozitum tatpuruṣa, hapax legomenon; progresivní asimilace, regresivní asimilace; morfofonetická transpozice, theonymum.

K L Í Č O V Á S L O V A: kompozitum tatpuruṣa, hapax legomenon; progresivní, regresivní asimilace; morfofonetická transpozice, theonymum.

50

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

M. Stryikowskio veikalo Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi teonimai: Chaurirari

A N N O T A C E

Studie se zabývá otázkami etymologické analýzy a stručné existence (a následně hierarchického postavení v baltském panteonu) teonyma Chaurirari, zmíněného v díle Macieje Stryikowského Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi (1582). Jediné vědecké zkoumání této otázky provedl Vladimir Toporov. Je třeba s velkou lítostí konstatovat, že kompozitum tatpuruṣa litevské *Kaur-aris ‚žlutavý odstín (prvek ohnivé symboliky), koňské božstvo‘, rekonstruované autorem hypotézy, není přijatelné, protože se opírá o rekonstrukci nedoloženého (v jakémkoli písemném prameni baltské mytologie a náboženství) baltského *aris ‚kůň‘.

Vzhledem k tomu, že v baltských a slovanských náboženských systémech neexistoval kult koňského božstva, s výjimkou totemických pozůstatků, je taková interpretace z hlediska mytologické motivace pochybná. Na základě nové etymologie theonyma a analýzy funkcí božstva se vyslovuje předpoklad, že Chaurirari nelze interpretovat jako ἅπαξ λεγόμενον. Lexém lze spojovat s nomen proprium (theonymem) Kaukarius ‚Bůh ghátů‘, který se uvádí v několika lexikografických slovnících Malé Litvy z 18. století (v tezaurech Brodowského a Milkeho). Kromě tohoto mytologému studie analyzuje rus. dial. кау́р ‚kladívko používané k vyražení ryby‘ a rus. dial. кау́риться ‚mračit se; škubat sebou, tvářit se zasmušile; stát zpříma; vzpírat se‘, které byly chybně zařazeny mezi baltismy.

„[…] i výklad jména má svou ostrost, když jej obrátíš v žert, a vysvětlíš tak, proč se někdo tak nazývá […]“ (Cicero De oratore 257)

Litevské a žemaitské božstvo Chaurirari poprvé v písemných pramenech zmiňuje Motiejus Stryikowskis ve svém díle Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi (Stryikowski 1582: 144): „Chaurirari, bůh koní; tomu obětovali kohouty, statné, silné, různých barev, aby se i koně takoví množili, a když ho prosili o mír před jejich nepřáteli [neboť ho měli také za boha války], jako Řekové a Římané Marta, tehdy za pecí, sedíce na sedlech, mu přinášeli oběti a modlili se k němu.“

Tuto větu překládá Dominykas Urbas (BRMŠ II 546) takto: „Chaurirari, bůh koní; tomu obětovali kohouty, statné, silné, různých barev, aby se i koně množili takoví,

Straipsniai / Articles

51

ROLANDAS KREGŽDYS

a když ho prosili o mír, aby nepřátelé nezaútočili (neboť ho považovali také za boha války), jako Řekové a Římané Marta, tehdy sedíce na sedlech za pecí, se k němu modlili a obětovali mu.“ Tuto větu již dříve identicky přeložil do němčiny Wilhelm Mannhardt (1936: 330) a do ruštiny Vladimir Toporov (Топоров 2000: 173).

Bohužel Urbas začátek věty překládá značně volně (pol. temu ‚proto‘ (Linde V 616) mění na ‚tomu‘, které lze chápat jako dativ ukazovacího zájmena lie. ‚ten‘), zatímco závěr vykládá sporně, neboť uvádí informaci, o níž se Striykowski ani nezmiňuje – tím se zkresluje obvyklý význam tohoto mytologému:

I. Nepíše o žádných „za pecí“, tj. o prostoru za kamny, neboť ani Litevci, ani Žemaité v době Striykowského života – v 16. století – nestavěli kamna, za která by se dalo vlézt a obětovat tam (na tuto velmi důležitou skutečnost upozornil již dříve Rimantas Balsys (2006: 176)¹), nýbrž určitým způsobem navršovali hromadu nespojených kamenů (krušni – taková byla kamna nejen v obytných místnostech, ale i v lázních a sušárnách) v jámě nebo na podlaze, anebo jednoduše rozdělávali oheň v ohništi světnice či chalupy (na otevřených ohništích; podrobněji viz LE V 234); kamenná kamna začala být nahrazována udusanými a cihlovými kamny teprve v polovině 19. století (LE XIII 223–225).

Stejné skutečnosti, tj. kouřovou chalupu bez jakýchkoli kamen, zmiňuje také Jan Długosz (Longinus). Při popisu života Litevců uvádí, že Litevci žili společně s dobytkem v kouřových chalupách: „Nulius illi stubarum aut aedificiorum nobilium, sed tantummodo tugurii unius usus [...]. In ea domo se, uxores, pignora, servos, ancillas, pecus, armentum, frumentum et omnem supellectilem condunt [...]“ (BRMŠ I 560–561) (viz také Łowmiański 1989: 82). O kouřové chalupě vypráví také Filippo Callimachus: „[...] ignis in medio tugurii, circa quem accubitus ac discubitus sine loci alicuius electione aut observantia, neque ullius rei domesticae ordo aut disciplina“ (BRMŠ I 601). Podle Johannesa Boema Aubieta nemají Litevci řádné obytné domy: „Vaporaria seu stubas habent nullas“ (BRMŠ II 358). Podobnou informaci uvádí také Sigismund Herberstein: „In humilibus casis, iisque oblongioribus vitam ducunt, in quibus ignis in medio conservatur [...]. Solent enim sub eodem, quo ipsi habitant, tecto, sine ullo interstitio pecora habere“ (BRMŠ II 393). Jan Łasicki rovněž vypráví o kouřovém obydlí („zemljance“): „Mapalia, quae turres appellant, sursum angusta, atque qua fumus et foetor exeat, aperta, ex tignis, asseribus, stramine, corticibus faciunt, in his homines cum omni peculio, in pauimento tabulato stante, habitant“ (BRMŠ II 579).

¹ Balsys (2006: 314) lygina Urbo pateikto vertimo informaciją su Łasickio veikale De Diis Samagitarum [...] neva panašiu mitologiniu faktu – dievo Pesseias slėpimusi už židinio tarp ką tik atsivesto prieauglio. Deja, Striykowskis nemini jokio židinio (žr. toliau), o Pesseias (šio teonimo kilmei skirtinas atskiras darbas) slepiasi ne tarp ką tik atsivesto prieauglio, mat lo. pullos reiškia visai kitą sememą (plg. Łasickis 1969: 42) – ją galima teisingai interpretuoti, tik tinkamai aprašius minėto teonimo kilmę (dar žr. Kregždys 2010: 51–52).

52

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

ALL_62_63_maketas.indd 52

2011.06.17 08:23:50

M. Stryikowskio veikalo Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi teonimai: Chaurirari

Tiesa, Henrikas Łowmiańskis (1935: 43) teigia, kad diduomenės gyvenamieji pastatai (curiae, villae) labai skyrėsi nuo dūminėse pirkiose gyvenusiųjų. Deja, itin patikimų duomenų apie senuosius buitinius baltų pastatus nėra išlikę, išskyrus pasakojimus apie religinio pobūdžio statinius ir gyvenvietes (plačiau žr. Kregždys 2009: 131–133, 150–152).

II. BRMŠ uvádí chybný překlad polského frazeologismu le. za piecem liedząç, neboť le. za piecem siedzieć neznamená ‚sedět za pecí‘, jak se uvádí v BRMŠ („sedíce za pecí [...]“), nýbrž ‚sedět tiše = a chovat se klidně‘ (Linde IV 676). Předložková konstrukce na fjodłach navíc znamená nikoli ‚sedíce na sedlech‘, ale ‚na koni‘, srov. le. siodło (metonym.) ‚zum Reiten‘ (Linde V 243). Stryikowskis tedy zdůrazňuje, že bohu se obětovalo v tichosti, respektive při klidném chování.

Překlad Stryikowského textu, v němž je popisováno božstvo Chaurirari uváděné Urbem v Pramenech baltského náboženství a mytologie, je tedy třeba pokládat za opravitelný: „Chaurirari, bůh koní; proto se obětovali velcí, silní kohouti různých barev, aby se i koně takto množili, a když ho žádali o pomoc proti nepřátelům (neboť ho pokládali také za boha války), jako Řekové a Římané Marta, tehdy se k němu klidně, sedíce na koních, modlili a přinášeli oběti.“

Zmínka o antických motivech implikuje tvrzení, že Stryikowskis nepodává autentické informace, nýbrž výmysly, neboť řecké a římské obřady k poctě Área, respektive Marta, se konaly hlučně (srov. tance kněží saliů (podrobněji viz Zieliński 1999: 229; CM 505)); funkční (a také přirozená) konotace těchto božstev se tedy spojovala s pohybem, hlukem, vášnivostí (jež určovala i plodnost lidí) apod. (srov. Нильссон 1998: 154; Taxo-Годи 1999: 92, 112, 136, 151, 205, 229, 261, 289, 299, 526, 530, 596–597, 656; Zieliński 1999, 113, 115, 118–119, 354). Nelze navíc ignorovat dávno známou skutečnost, že Áres je božstvo nikoli řecké, nýbrž thrácké² (Taxo-Годи 1999: 289), jehož vitalita je zesměšňována již v Iliadě. Lze opatrně předpokládat, že Stryikowskis se pokoušel vyložit teonymum nejasného významu tak, že je spojil s podobně znějícími litevskými slovy – snad s litev. kãras ‚válka‘, podobně jako autoři, kteří ho později následovali (viz dále). Jeho zmínka o klidném obětování je zřejmě autorovým vlastním výmyslem, typickým pro vyznavače nové víry, kteří spojovali pohanské obřady s křesťanskou tradicí (k tomu viz Kregždys 2009, 141–142, 165–166). Stryikowského tvrzení o vojenské funkci božstva, v němž je srovnáváno s řeckým Área a římským Martem, je proto zřejmě třeba chápat jako esejisticko-beletristické. Lze tedy opatrně tvrdit, že za autentické lze pokládat dva údaje: 1) jméno božstva zní Chaurirari; 2) Chaurirari je ‚bůh koní‘.

² Je třeba zmínit, že jméno tohoto božstva je doloženo v písemných památkách z období krétské a mykénské kultury (Казанскене, Казанский 1986: 140–141), proto může být morfologická struktura slova helénská, avšak kultovní charakteristiky se dosud mají tendenci hodnotit jako superstratové, podmíněné vlivem národů Malé Asie.

Straipsniai / Articles

53

ROLANDAS KREGŽDYS

Balsys (2006: 134, 152, 154), aptardamas galimas Chaurirari skirtas apeigas, itin daug dėmesio skiria gaidžio aukojimui aprašyti. Jis taip pat išvardija beveik visus mėginimus paaiškinti teonimo kilmę: Dionizas Poška (LM I 41) jį suvokia kaip Szaurirar; Simonas Stanevičius (LM I 95) dėl lietuvių kalbai nebūdingos tokios fonetinės ir morfologinės struktūros lyties apskritai abejoja jos autentiškumu; Mannhardtas (1936: 339) atsargiai spėja, kad teonimą galima būtų skaityti kaip karorius ir sieti jį su lie. kàras „Krieg“. Algirdas Julius Greimas (1990: 418) vardo kilmės neaiškina, tik pripažįsta, kad iki šiol niekam nepavyko to padaryti, nors neatmeta galimybės mitologemą aiškinti kaip vieną Velino epitetą, t. y. anot jo, ši „karo žirgo [...] epifanija apibūdina neabejotinai vieną svarbiausių Velino funkcijų.“ Yra ir daugiau mėginimų atskleisti Chaurirari kilmę, tačiau jie nepagrįsti lingvistiškai, todėl ir nevertintini. Na, o Jonas Balys konstatuoja, kad šio teonimo reikšmės „sveiku protu jau niekas nebegalės išspręsti“ (JBR II 56). Tokio teiginio svarumu, žinoma, reikėtų labai abejoti, mat „[...] имя в своей тайне превышает способности «среднего» человека, находящегося вне пространства, в котором можно уразуметь тайну имени и именословия“ (Топоров 2004: 373).

Toporovas (Топоров 2000: 172–174; 2006: 190–194), který se pokusil podat poslední a jediný vědecky podložený popis morfologického vývoje jména tohoto božstva, předložil novou, avšak zcela nepravděpodobnou hypotézu o původu slova³. Je samozřejmě třeba souhlasit s jeho velmi dobře argumentovaným tvrzením (uvádí se příklady z pruštiny a litevštiny: pr. chelmo ‚čepice‘ GrA 61 ↔ pr. kelmo ‚t.‘ GrG 40 (srov. PEŽ II 160) aj.) o výslovnosti iniciálního Ch- jako K- (Топоров 2000: 174; 2006: 190), etymologická analýza teonyma je však kazuistická. Tvrdí-li, že Chaurirari představuje lapsus calami (srov. „[...] вторая половина имени (-rari) есть результат весьма распространённой графической ошибки удвоения слога [...]“ (Топоров 2000: 174–175; 2006: 190)), rekonstruuje podobu *Kaur-aris ‚božstvo koně rezavé barvy (prvek ohnivé symboliky)‘, která má údajně předpokládat dvojí slovotvorný model: 1) sufixální derivát litev. *kaur- + suff. -ar-is ← subst. litev. kàuras ‚plíseň, mech, lišejník‘ BŽ 371, J, Kl; ‚ztuhlá vrstva tuku na neumytém nádobí‘ (LKŽe), nebo subst. litev. kàuras ‚vlas, chmýří‘ J, Jnš, VoL 327 (LKŽe) – mytologéma tedy odráží koloristický denotát ‚šedivost, prošedivělost, rezavost‘; 2) kompozitum litev. *kaur- ‚předmět barvy plísně‘ + litev. *arīs ‚kůň‘ (~ círk. slov. opь ‚hřebec‘, rus. opь ‚kůň‘, č. oř aj.), hydron. pol. Orz ‚přítok řeky Narew‘, Orzyc ‚t.‘, staropol. orz (viz také Фасмер III 155)).

První Toporovovu hypotézu lze jen obtížně sémanticky zdůvodnit, neboť derivát se suff. -ar- *Kaur-aris by na základě slovotvorných protějšků tohoto sufixu v litevštině měl vyjadřovat se-

³ Do té doby se tento badatel spokojoval s neutrální definicí této mytologémy: „[...] таинственного лошади-ного бога Chaurirari у Стрыйковского [...]“ (ПЯ I 136).

54

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

M. Stryikowskio veikalo Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi teonimai: Chaurirari

memická realizace musí odrážet denotát referentu a jeho konotační hodnotu, tj. bylo by třeba rekonstruovat protosémém *‚zplesnivělý předmět ↔ něco jako plíseň‘ nebo *‚chlupatý (zarostlý) subjekt‘ ~ subst. litev. stābaras ‚suchý, pevný stonek‘ Ds, ‚nějaký bezcenný předmět‘ Sb ← subst. litev. stābas ‚socha nebo nějaký předmět pokládaný za boha a uctívaný‘ DŽ, KB II 53 aj.; ‚socha‘ S. Dauk.; ‚sloup‘ M, L, Rtr aj.; ‚vzhled, podoba‘ TlŽ; ‚ochrnutí, mrtvice‘ SD 241, B aj. (LKŽe); subst. litev. ùmaras ‚vichřice, bouře‘ Q 496, K 474 ← adj. litev. ùmas ‚náhlý‘⁴; subst. litev. žābaras ‚prut, větvička‘ Rsn aj., ‚drobné větve, mladé stromky, křoví‘ Jrb, ‚štěrk, hrubý štěrk‘ Nms, Vkv ← litev. žābas ‚prut, větvička, ratolest‘ LV IV 677 aj.; ‚stonek, stéblo‘ Kpr, Mžš aj.; ‚proutek (na bití)‘ T, Š aj.; ‚keř, houština‘ RtŽ, A. Baran. aj.; ‚větvička, z níž vyrůstá keř či rostlina‘ Šmn, Sur; ‚uzda‘ K. Būg. aj. (LKŽe) (další příklady viz Skardžius 1996: 302–304). Přijmeme-li navíc takový Toporovův předpoklad, bylo by třeba rekonstruovat protosémém *‚bůh koní barvy plísně‘. Na základě této hypotézy bychom museli předpokládat, že baltský panteon zahrnoval také božstva koní jiných barev. V pramenech baltského náboženství a mytologie však takové doklady nejsou, a proto je tento předpoklad třeba pokládat za nelogický.

Druhá hypotéza je morfologicky nemožná (a tedy i etymologicky – neoddělitelné spojení těchto dvou rovin se v poslední době neustále zdůrazňuje (srov. PEŽ III 13; Откупщиков 2006: 216)), neboť autor domněnky k jejímu zdůvodnění využívá morfologický rozbor substantiva litevského kūň ‚domácí lichokopytné zvíře, s nímž se pracuje, jezdí a na němž se jezdí‘ (Equus caballus)‘ R, K, Kp, Jnš, Jnšk, Gs, Rm, SD 30, B, Sk aj. (LKŽe) – je třeba zdůraznit, že jde o nesprávný výklad strukturního vývoje lexému. Toporov tvrdí, že litevské arklỹs, lotyšské ārkls ‚kůň‘⁵ (ME I 141) je utvořeno příponou -kl-, která se užívá k tvoření názvů nástrojů (názvů nástrojů) (srov. lotyšské ārkls a lotyšské dial. ārkls ‚pluh‘ (viz ME ibd.; Breidaks 2006: 118)), a litevským *aris ‚kůň‘. Taková domněnka je bohužel zásadně chybná, neboť litevské arklỹs je nomen qualitatis (stejně jako substantivum litevské pirklỹs (viz níže)) a nelze je odvozovat ani od litevského *aris ‚kůň‘, které v baltských jazycích nikdy neexistovalo (viz níže), ani od slovesa litevského árt i ‚orat s koněm a pluhem, kypřit půdu‘ SD 229, R aj.; ‚rozrývat, hrabat‘ LTR (An); ‚držet ve své moci, utlačovat, tyranizovat‘ Arm, Vvr, Lp; ‚nesouhlasit, hádat se‘ Tvr, Drs (LKŽe) (tento chybný výklad podává Pranas Skardžius (1996: 196) – zřejmě jej následoval i Toporov), nýbrž od litevského ārklas ‚nástroj k orbě, pluh, rádlo‘ K, J aj. (LKŽe) (srov. Ambrazas 1993: 153), což předpokládá protosémém ‚ten, který táhne pluh‘; srov. litevské pìrklas ‚nákup‘ SD

⁴ Je možné, že základní formou tohoto tvaru nebylo adj. litev. ūmas ‚náhlý‘, nýbrž subst. litev. ūmas NdŽ, ūmas Dgl ‚náhlost, spěch, rychlost, rychlost‘ Jnš, Lk aj. (LKŽe).

⁵ Lotyš. ārkls ‚kůň‘ odráží vnitřní sémantickou změnu, při níž jedna z konotací referentu implikuje vznik sekundárního denotátu, tj. ‚pluh‘ → ‚kůň‘ (o takové změně podrobněji viz Kregždys 2010a: 24–25).

Straipsniai / Articles

55

ALL_62_63_maketas.indd 55

2011.06.17 08:23:50

ROLANDAS KREGŽDYS

123 atd.; „platba za nákup“ SP II 203–204 (LKŽe) (← sloveso lit. pirkti ‚koupit za peníze‘ H, Pb atd.; ‚objednat za peníze zvláštní bohoslužby‘ Žem, Rm, Rdn; ‚určitým způsobem získat, vyhrát‘ SP I 227, II 203 atd.; ‚něčím se živit, vypomáhat si‘ Žd atd. (LKŽe) (srov. Skardžius 1996: 193 – jinak výklad tvorby tohoto slova podává Ambrazas (1993: 98))) → subst. lit. pirklỹs, -ė ‚ten, kdo se zabývá nákupem a prodejem věcí‘ Š, NdŽ, Sim, Tsk (LKŽe), tj. tyto lexémy je třeba chápat jako flektivní deriváty – denominativa (!!!).

Je třeba pojednat také o extralingvistickém faktoru, který předpokládá mylnost Toporovovy hypotézy – ztotožňování koně s tažným zvířetem. Každý zemědělec dobře ví, že na koni, resp. hřebci, nejenže nelze orat, ale jízda na něm je i velmi nebezpečná – proto bylo vymyšleno ochočování koní, tj. přeměna koně v tažné, pracovní zvíře. Na neslučitelnost sémantém ‚kůň‘ a ‚orat‘ upozornil již mnohem dříve Max Vasmer (Фасмер III 155). Bohužel své tvrzení nedokládá, pouze konstatuje, že pokus spojit subst. rus. орь ‚kůň‘ se slovesem rus. opáть ‚orat‘ je neúspěšný. S tímto Vasmerovým tvrzením lze souhlasit jen částečně – zřejmě má zcela pravdu, když rozpoznává sémantickou neslučitelnost těchto slov, mýlí se však při určování slovotvorného základu. Není pochyb o tom, že rus. опь ‚kůň‘ je odvozenina slovesa rus. opáть tematického formátu praslovanského *i (k tomu podrobněji viz Хабургаев 1974: 194) – takových deverbálních odvozenin je v ruštině mimořádně mnoho: subst. rus. вонь ‚zápach‘ ← sloveso rus. вонять ‚páchnout‘ (Даль I 240), subst. rus. хворь ‚bolest, nemoc, neduh, smutek atd.‘ ← sloveso rus. хворать ‚bolet, slábnout, být nemocný atd.‘ (Даль IV 545–546), subst. rus. копь ‚šachta; místo, kde se těží ruda, uhlí, sůl‘ ← sloveso rus. копать ‚rýt, kopat apod.‘ (Даль II 157) (deverbální původ těchto příkladů lze doložit nejen již zmíněnou sémantickou konotací rus. копь, tj. referencí k vykonané činnosti, ale i sémémem subst. rus. ломь ‚to, co je zlomené‘ ← sloveso rus. ломать ‚působit silou, (roz)lámat‘ (Даль II 264–265)) atd. Sémantický původ subst. rus. опь ‚kůň‘ je zcela jasný. Odráží sémému slovesa rus. opáть, užívanou v nářečích ve významu ‚mluvit chraplavě, lhát, tlachat nesmysly atd.‘ ‚řehtat (vydávat pro koně typické zvuky)‘ (srov. CPHF XXIII 330). Lze tedy tvrdit, že subst. rus. опь ‚kůň‘ je deverbální odvozenina vlastní nikoli baltoslovanským, ale pouze slovanským jazykům, proto rekonstrukce litev. *aris ‚kůň‘ není možná.

Toporovem rekonstruovaný kompozit typu tatpuruṣa *Kaur-aris ‚božstvo koně rezavé barvy (prvek ohnivé symboliky)‘ vzbuzuje závažné pochybnosti také z hlediska mytologické motivace, neboť v náboženských systémech Baltů ani Slovanů není znám kult koně jako božstva (!!!) (s výjimkou rudimentárních reliktů totemismu, které Andrej Prochorov (Прохоров 2002: 423–424, 433, 437) má sklon interpretovat jako epizody zbožštění koně, ačkoli pro tak odvážný předpoklad nepředkládá žádné spolehlivé argumenty; některá tvrzení tohoto badatele přímo udivují: ve snaze za každou cenu prokázat existenci uctívání zoomorfního objektu v zemích západních Slovanů uvádí-

56

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

M. Stryikowskio veikalo Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi teonimai: Chaurirari

do savo sukurtą čekų mito interpretaciją (Прохоров 2002: 427), neturinčią visiškai nieko bendra su gyvulio kultu, mat vieną karžygio atributų – arklį – kažkodėl interpretuoja kaip dieviškumo simbolį (plačiau žr. Крегждис 2009: 265–266)⁶. Be to, rašytiniuose baltų religijos ir mitologijos šaltiniuose užsimenama apie baltų, o ne rusvų ar rausvų (ar dar kitokios spalvos) arklių svarbą prūsų kulto apeigose (o gal ir šių gyvūnų garbinimą), plg. Petro Dusburgiečio (BRMŠ I 335–336, 346) ir Simono Grünavo (BRMŠ II 80, 116–117) duomenis (dar žr. Beresnevičius 2006) (baltas arklys Rigvedoje simbolizuoja Indros žirgą, plg. jo epitetą s. i. haryā́çva ‚raitelis ant balto arklio‘ (RV VII 32, 14–15)). Taigi Toporovo hipotezė apie šios dievybės pirminę arklių globos funkciją taip pat koreguotina, mat mitologemos etiologinė ir etimologinė raida suponuoja šią funkciją esant antrinę (žr. toliau).

Na základě provedené analýzy lze konstatovat, že Toporovovy způsoby výkladu původu litevského božstva Chaurirari je třeba zásadně revidovat.

Při analýze morfologického vývoje teonym je třeba přihlížet ke specifickým slovotvorným zvláštnostem, které jsou vlastní lexémům náboženského kultu a odrážejí se nejen ve Stryikows-

⁶Toporovovo tvrzení (ПЯ I 136), že pití kobylího mléka při náboženských obřadech (prvek baltského nekrokultu) a pohřbívání koně společně se zesnulým je třeba spojovat s pruským kultem koně, je zřejmě něčím podloženo, neboť jeho autor ztotožňuje atributy božstva se samotným bohem. Podle této metodiky by bylo třeba tvrdit také, že se uctívala bohyně-včela, neboť při týchž obřadech (pohřebních – viz Kregždys 2010b: 13–14) nepili chudí kobylí mléko, nýbrž medovinu vyrobenou z včelího medu:

Wulfstanův popis cesty z Hedeby (Šlesvicko) do Trusa (Východní Prusko) (podrobněji viz Kregždys 2011) podává zprávu o mimořádně významných skutečnostech týkajících se výroby a konzumace pohřebních nápojů u západních Baltů: 1) and se cyning and þa ricostan men drincað myran meolc, and þa unspedigan and þa þeowan drincað medo (SRP I 733) „a vládce i nejbohatší muži pijí kobylí mléko, zatímco chudí a otroci pijí medovinu“; 2) and ne bið þær nænig ealo gebrowen mid Éstum, ac þær bið medo genōh „a u Estů se vůbec nevaří žádné pivo, zato je tam dostatek medoviny“ (SRP ibd.). Je třeba zdůraznit, že Vjačeslav Ivanov (Иванов 1974: 75–138), který velmi podrobně popsal indoevropský mytologém koně (a také význam koní při pohřebních obřadech; samozřejmě mnohá tvrzení uvedená v této práci jsou dnes sporná (např. interpretace posloupnosti obětovaných člověk → kůň → býk; smysl obětování ženy; smysl potření tváře tukovou vrstvou bohyně, nikoli obyčejné dívky, jak tvrdí Ivanov (Ivanov tento motiv vůbec nerozebírá, ačkoli má zásadní význam); interpretace mytologému dvojčat; význam pravého koně v zápřeži pro oběť a jeho smysl a mnoho dalších motivů)), neuvádí žádné doklady zbožštění koně.

Tuto Toporovovu úvahu je tedy zřejmě třeba pokládat za revidovatelnou, ačkoli není důvod pochybovat o autenticitě uvedených etnografických motivů (bibliografii viz ПЯ I 136); srov. možnou kulturní paralelu v lechitské oblasti západních Slovanů: v kašubských nekrokultovních obřadech se také zmiňuje pití kobylího mléka, avšak Alexandr Gura (Гура 1997: 550), který je popsal a nezabýval se otázkami baltské mytologie, překládá lexikální spojení kašub. pjic kobělim donotę jako ‚pít kobylí močku‘, ačkoli kašub. donotę, které je pro Gura nejasné (překlad spojení končí otazníkem), je zřejmě třeba vykládat jako substantivum adjektivního původu: kašub. donota ‚mléko‘ ← kašub. *do-j(e)n-ota ‚dojení; mléko‘ (<suf. -ota, srov. pol. wilg-ota ‚mírná vlhkost, vlhkost‘ (Linde VI 235), pol. mork-ota ‚vlhkost‘ (Linde III 135); srov. významem véd. dóha ‚dojení; mléko‘) < adj. západoslov. *doj(b)nъ ‚dojený‘ (< subst. západoslov. *doja ‚dojení‘ (< subst. praslov. *doja ‚tamtéž‘ < sloveso praslov. *dojiti ‚dojit, kojit‘ (ЭССЯ V 53–54, 57)) → č. důje ‚tamtéž‘ (ЭССЯ V 52)) → staropol. dojny ‚dojný‘ (1452), pol. dojny ‚(arch.) související s dojením; dojený‘ (ЭССЯ V 56).

Straipsniai / Articles

57

ROLANDAS KREGŽDYS

kio diskutovaného Chaurirari, ale i mnoha dalších kořenových slov této zvláštní lexikální vrstvy⁷. Jedním z hlavních faktorů, které určovaly morfologickou strukturu členů zkoumané lexikálně-sémantické skupiny, je fenomén tabu, jehož nerespektování

⁷ Při zkoumání původu slovní zásoby sakrální sféry různých indoevropských národů je třeba dbát na morfofonetické změny struktury slova na rekonstrukční úrovni (podmíněné také fenoménem tabu), které vedly ke vzniku neobvyklých morfotaktických řetězců (podrobněji viz Маковский 1998: 155, 158–160). Ignorování těchto změn, tj. použití atomistické metody zkoumání, vede k mnoha chybám; srov. dosavadní popisy původu božstva Стрибог v kyjevském panteonu východních Slovanů, které nemají naprosto nic společného ani s popisem funkcí tohoto božstva, ani s morfologickou strukturou teonyma (podrobněji viz Крегждис 2010: 212–215) – vytvářejí se podoby, které nikdy neexistovaly a údajně náležejí k lexikální vrstvě indoevropského prajazyka, jejichž morfologická struktura je nemožná nejen kvůli zvláštnostem fonotaktického seskupování segmentů, ale také z hlediska sémantické opodstatněnosti. Například Viačeslav Ivanov a Tamaz Gamkrelidze, kteří nedokázali nijak vysvětlit původ r. стрый (arch. стрый, стрый) ‚bratr otcova otce, strýc (bratr otce)‘ (Даль IV 340) spojovaného s tímto božstvem, přijali hypotézu Marca Veyho (1931: 65–66; Вей 1958: 96) o sl. stri- < ide. *pətri-, ‚otec‘ a rekonstruují neuvěřitelnou podobu příbuzenského termínu, údajně užívanou v indoevropském prajazyce: *–pʰ|h|h|r– // *pʰ|H|tʰ|h|r– (Гамкрелидзе, Иванов 1984: 538, 765, 777, 791). Tu by zřejmě ani nejzkušenější odborník na fonologii nedokázal vyslovit, natož zdůvodnit vznik její struktury. Analýza těchto lexémů ukázala, že jejich původ vůbec nesouvisí s příbuzenským názvoslovím a že r. cmpūй (arch. cmpūй, cmpūй) a Стрибог, dosud pokládané za velmi stará slova, odrážejí pozdní morfofonetické změny ve staré ruštině (podrobněji viz Крегждис 2010: 214, 216).

Největší vliv na vznik uvedených domněnek, které je v zásadě třeba korigovat, mělo Olegovo Trubačovovo přijetí domněnky francouzského lingvisty Veye o původu kořene str-, přičemž se opřel o bulh. пасторок, пастрок ‚nevlastní otec‘ < *po-p(ə)tor (← *pātor, *pster ‚otec‘). Oswald Szemerényi (Семереньи 1967: 15) důrazně odmítl možnost odvozovat lit. tėvas ‚pater‘ z *ptē-vas, jehož kořen *ptē Josef Mikkola (1908–1909: 124) pokládá za variantu ide. *patēr; r. cmpūй ‚bratr otcova otce, strýc (bratr otce)‘ odvozuje z ide. *ptr- (< *ttr-). Toto kazuistické tvrzení ve svých pracích rozvíjeli výše zmíněný Vey, André Vaillant (1950: 82) a Georgij Ševeljov (1964: 191), ostře je však kritizovali Christian Stang a další (podrobněji viz Семереньи 1967: 15). Trubačov zcela správně a opodstatněně vznesené Szemerényiho (1977: 7) pochybnosti o odvozování sl. *stryjb z ide. *pater odmítá a uvádí následující zdůvodnění: I. „[...] совсем упускает из виду еще один вероятный славянский его континуант – болг. пастрок ‘отчим’ < и.-е. *pō-pətor-.“ (Трубачев 2006: 201); II. „Этимологически прозрачно болг. пастрок ‘отчим’ < *po-ptor. Несколько затруднителен вопрос о развитии значения ‘пасынок’. Образование с суффиксом -ъkъ вряд ли восходит здесь к глубокой древности, ср. др.-чешск. pastore и болг. пастроче с суффиксом -е-, -ent-. Здесь не исключено первоначальное значение принадлежности (‘отчимов, неродной сын’ = ‘пасынок’). Обращает на себя внимание отсутствие pastorkъ в восточнославянских языках. Единичное др.-русск. посторъкъ, вероятно, заимствовано. Из южнославянских языков происходит алб. pasterk ‘пасынок’“ (Трубачев 2006: 49); III. „С префиксом pa-: русск. паотец (В. И. Даль: ‘неродной отец, воспитатель приемыша’), ср. литовск. patevis ‘отчим’ – tevas ‘отец’. Сюда же, возможно, относится болг. пастрок, пастрокор ‘отчим’ < *popator“ (Трубачев 2006: 27–28).

Bohužel je zřejmě třeba korigovat všechna tato Trubačovova tvrzení, nejen proto, že jejich autor nepředkládá spolehlivý popis původu bulh. пасторок, пастрок ‚nevlastní otec‘, opřený o lingvistické argumenty, nikoli o Veyovy domněnky, ale také proto, že srovnává lexémy zcela odlišné etymologie (viz níže).

Především je třeba odmítnout tvrzení vyplývající z atomistického zkoumání, že lit. patėvis, patėvis ‚nevlastní otec, druhý manžel matky vůči dětem jejího prvního manžela‘ K, SInt aj. (LKŽe) je příbuzné s r. нао́мець ‚nevlastní otec, pěstoun adoptovaného dítěte; druhý otec‘ (Даль III: 16) a bulh. пастрок, пастрок ‚nevlastní otec‘ (< ide. *popator). Původ všech těchto slov je rozdílný: 1) lit. patėvis, patėvis ‚nevlastní otec, druhý manžel matky vůči dětem jejího prvního

58

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

M. Stryjowskio veikalo Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi teonimai: Chaurirari

vede ke vzniku a priori chybných teorií o původu slov. Atomistická metoda, která dosud často převládá v onomastickém výzkumu, vede k mimořádně negativnímu hodnocení předmětu tohoto jazykovědného oboru (a zejména jeho etymologické analýzy):

manžela‘ ← praef. pa- + subst. lit. tėvas, muž (obvykle ženatý) vůči svému dítěti‘ Lex 90, SD 1104 aj.;,jeden z rodičů‘ Mžš;,manžel ženy, muž‘ Šts aj.;,tchán‘ LKA I 195;,starší muž, člověk v pokročilém věku (při oslovení)‘ NdŽ, Jdr, Plv;,tvůrce, stvořitel‘ A 1884, 244, DP 534 aj.;,pastýř‘ rš.;,zástupce duchovního nebo mnicha‘ NdŽ, rš.;,titul služebníka kultu‘ NdŽ, J. Marc.;,ten, kdo si svou oddaností církvi a víře zasloužil úctu‘ P, DP 5 aj.;,přívlastek Boha‘ WP 146, PK 16 aj.;,Bůh‘ Mž 105 aj.;,včelí matka‘ LKA I 172 (LKŽe); tato praef. pa- ≤ praef. lit. po-, (funkce) vyjadřovat vztahy posloupnosti‘ (viz Kregždys 2010a: 222 (poznámka 190)), srov. lit. pósūnis,nevlastní syn, syn manželky či manžela z předchozího manželství‘ Lex84, SD242, Q507, R aj.;,paždní výhonek, odnož‘ Kb ↔ lit. dial. pãšūnis,nevlastní syn‘ Pb (LKŽe); lit. pódūkra,,nevlastní dcera‘, dcera z předchozího manželství (vůči novému manželovi, který později vstoupil do rodiny), nevlastní dcera‘ Krtv, Alk, Brs, Ds aj. ↔ lit. dial. padukra,nevlastní dcera‘ Q 507 (LKŽe); lit. pamergė,družička ve starobylých svatbách‘ Grž, Jnšk aj.;,(hanl.) o zdobivé dívce, která se jí nechce pracovat‘ Lkš ↔ lit. dial. póm ergė, pomergė,družička‘ Št aj. (LKŽe) a další; r. ná-отец,nevlastní otec, pěstoun adoptovaného dítěte; druhý otec‘ je kalkou (o morfologických a sémantických ruských kalkách z řečtiny viz podrobněji Шанский 1959: 201–203) řeckého gr. πάππος,dědeček (otec otce nebo matky); spodní část semen některých rostlin; první vousy na tvářích (vousy); malý pták, do jehož hnízda kukačka snáší vejce‘ (Liddell, Scott 1882: 1302); (pozd. // byz.),dědeček‘ (Lampe 1961: 1006) – séma,malý pták, do jehož hnízda kukačka snáší vejce‘ podnítila vznik významu,(nevlastní, adoptivní) otec‘ (tj.,pták vychovávající cizí mládě‘ →,člověk vychovávající cizí dítě‘). Postupem času došlo kvůli homofonii ke kontaminaci s (pozd. // byz.) řeckým πάπας (πάππας, παπᾶς),otec; uctivé oslovení kněze (a biskupa) (v římské a alexandrijské církvi)‘ (Lampe 1961: 1006; Дьяченко 1993: 406) → (pozd. // byz.) gr. *παπαδίτης,chlapec vychovávaný knězem‘ (Lampe ibd.) (< řecké πάπας,kněz‘ + gr. διαζάω,žít, udržovat životní funkce‘ (+ –της (formant nomen agentis)) → r. dial. nána,dědeček; kmotr‘ (СРНГ XXV 203). První část r. ná-отец,nevlastní otec, pěstoun adoptovaného dítěte; druhý otec‘ tedy přímo odráží řecký církevní termín (substantivum, nikoli prefix (!!!)) a v žádném případě ji nelze srovnávat s litevskými ekvivalenty (odvozeninami s prefixem lit. po-); rekonstrukce ide. *po-p(ə)tor,nevlastní otec‘ je tedy nemožná (!!!).

Nejde o první Trubačovovu chybu při hodnocení slovanských výpůjček z řečtiny (podrobněji viz Семереньи 1967: 20). Oswald Szemerényi (Семереньи 1967: 19) zcela správně upozornil, že „Наиболее серьезная ошибка заключается в том, что даже для признанных заимствований очень часто рассматривается лишь ближайший источник, тогда как не менее важно обнаружить и наиболее отдаленный, который может дать правильный этимон, «первичное значение»“ (toto tvrzení lze chápat také jako zdůraznění nezbytnosti určení přímého, resp. substrátového prvku);

2) Trubačovův postulát „Этимологически прозрачно болг. пастрок ‘отчим’ < *ро-pator.“, je zřejmě třeba považovat za žert, neboť tento jihoslovanský lexém nemá s vývojem indoevropských příbuzenských termínů naprosto nic společného: a) bulh. náстpok, nacтopok,nevlastní otec‘ (mask.) nelze zkoumat odděleně od bulh. náстроче,nevlastní syn, nevlastní dcera‘ (neutr.) (s příponami -ък-, -че (druhá z nich odráží původní bulharskou palatalizaci – viz Маслов 1981: 55)) – jejich původ je stejný, totiž adj. bulh. nбcтър, –pa, –po, –пу,strakatý; různorodý, složený z různých prvků‘ (Бернштейн 1953: 650) (s –ъ– ↔ –а– // –а– ↔ –ъ– (nepřízvučným; místo přízvuku se ve starých bulharských textech a v současném jazyce často liší – Маслов 1981: 46)), srov. bulh. настърва,strakatost‘ (Бернштейн 1953: 520)) (sloveso bulh. nбcтр я, –их,pestrit se, (od)lišovat se‘ (Бернштейн 1953: 650) // настъря,pestrit se, vlnit se‘ (Бернштейн 1953: 649)) + přípona –áк– (slovotvorný model nomina qualitatis (!!!) – viz Маслов 1981: 77); b) bulh. пастрок (< *nбcт–b–pok (s absorpcí –b– kvůli nepřízvučnosti, resp. „živému“ střídání samohlásek –

Straipsniai / Articles

59

ALL_62_63_maketas.indd 59

2011.06.17 08:23:51

ROLANDAS KREGŽDYS

Podle Radoslava Katičiće (Katičić I 48) se mnoho popisů původu onomastických lexémů opírá o principy lidové etymologie, zatímco Aleksandra Superanskaja (Суперанская 1986: 78) tvrdí, že takové výzkumy mají vždy hypotetickou povahu –

žr. Маслов 1981: 135)), насторок kilmę iš verb. bulg. пъстрѣя ‘marguliuoti, raibuliuoti‘ patvirtina -о- ↔ -е- kaita – labai senos bulgarų balsiko kaitos refleksija, plg. verb. bulg. лежа́ ‘gulėti; kalėti‘ ↔ subst. bulg. ло́же ‘patalynė‘ (plačiau žr. Маслов 1981: 53), t. y. adj. bulg. пъстр ‘nevienodas, sudarytas iš skirtingų elementų‘ + suff. -ъk- (↔-áк-) > subst. bulg. *пъстрък, ‘ne tos pačios giminystės žmogus ⇒ ne vienos motinos ir//ar tėvo vaikas resp. (pa-,į-)tėvis‘ > bulg. náстрок, насторок ‘patėvis‘ // bulg. náстроче ‘posūnis, podukra‘ (su radialinio -о-↔-у- // a ↔ъ // b↔ у- (bulgarų fonologinių kitimų ypatybės – plačiau žr. Маслов 1981: 37, 44)).

Na základě této analýzy lze vyvrátit Trubačovova tvrzení o: I. možnosti rekonstruovat indoevropské *po-p(a)tor (← *pator, *pster „otec“ – takové podoby v indoevropském prajazyce nikdy nebyly a ani být nemohly (indoevropské jazyky dosud nejsou řazeny do skupiny semitských jazyků, pro něž jsou typické nevokalické fonotaktické řetězce se třemi a více konsonanty (!!!)); II. původu r. стрий (arch. строй, стрый), „otcův bratr, strýc (otcův bratr)“ takto: kontaminací hypokoristika r. dial. ся „sestra“ v Tveru (Даль IV 383) a subst. r. dial. тятя „otec; sestra“ v Rjazani (Даль IV 456) mohlo v ruštině vzniknout adj. r. *се(я)стриной „náležející otci“ > subst. r. *се(я)стрина „to, co náleží otci“ (o sufixu *-īn-ā viz Хабургаев 1974: 203–204) (→ subst. r. сестренцынь „vše, co je jejich, co jim osobně náleží“ (Даль IV 179) – odvozenina se sufixy *-īn- + *-īk- (o tomto slovotvorném modelu podrobněji viz Хабургаев 1974: 201)) ⇒ subst. r. *(ся)стр(ин)ой „otcův bratr, strýc“ (s aferézí ся- (vyvolanou opakováním c-...c-, srov. litev. overė „veverka“ = voverė „totéž“; angl. óm /aim/ ← I am (Gaivenis, Keinys 1990: 12), srov. také ukr. osobní jméno Ле́ра ← Ба-ле́рий (Скрипник, Дзятківська 2005: 45 (o tvoření ruských osobních hypokoristik podrobněji viz Суслова, Суперанская 1991: 99, 111, 115–116)) a absorpcí sufixu -ин- (o takových hláskových změnách podrobněji viz Крегждис 2009, 281 (poznámka 37)) → r. (arch.) строй „totéž“. S morfologickými změnami této podoby souvisí také vznik r. стрий „otcův bratr, strýc“, jeho vznik je však mnohem jednodušší: subst. r. *се(я)стрия „to, co náleží otci“ (nomen collect.) (srov. staroslověn. а́даѝть „bratrstvo“ (nomen collect.)) → subst. r. *се(я) стрий „otcův bratr, strýc“ (analogicky k r. céстрия „sestřenice“ a se změnou flektivního formantu fem. *-ā na masc. -ъ podle analogie s r. бραтний „náležející jemu (tj. bratrovi – R. K.), příznačný pro něj“ (Даль I 124)) → subst. r. стрий „totéž“ (s aferézí се(я)-) (podrobněji viz Крегждис 2010: 214); III. staroruské Стри-богъ ← (*C-mp-u- ← *-втриС) ← *Сирть-богъ (? anagramatická transpozice kmene s metatezí iniciálního C- kvůli tomu, že v ruštině neexistuje fonotaktický řetězec TPИС- (spojení СТРИ- je v tomto východoslovanském jazyce poměrně běžné: r. стрúба „kůň“ (ve hrách); стрикъ „pruh, hranice aj.“, стрий (arch. строй, стрый) „otcův bratr, strýc (otcův bratr)“ (Даль IV 340)) ← r. (arch.) срть „vodní vír, propadliště, vichřice aj.“ (Даль IV 188), tj. první složka kompozita karmadhāraya odráží transpozici kořenového morfému (o tomto typu tvoření slov v praslovanštině podrobněji viz Хабургаев 1974: 192) (podrobněji viz Крегждис 2010: 216).

Dėmesys atkreiptinas ir į dar vieną Trubačiovo (Трубачев 2006: 49) nurodomą kalbinį faktą – s. sl. пасторъкъ ‘πρόγονος; prigvinuš‘, kuris nefiksuojamas pagrindiniame senosios slavų leksikos sąvade (ССЯ III 18–19 (jame surinktos visos IX–XII a. šios kalbos leksemos)), o s. r. посторокъ немниман autoritetingiausiuose bažnytinės slavų kalbos rinkiniuose (ЦСЦ III 171; СЦРЯ III 162, 394), išskyrus Grigorijaus Djačenko leidinį (Дьяченко 1993: 409), kuriame minimi ir tie žodžiai, kurie yra seni tik autoriaus nuomone (žr. s. v. баба-яга), t. y. jie pateikiami be šaltinio nuorodos (!!!). Panašių keistos žodžių interpretacijos pavyzdžių pasitaiko ir Emilio Benvenisto veikaluose (žr. Бенвенист 1995: 177): r. dial. стрий ‘dėdė‘ aiškinamas kaip senosios slavų kalbos žodis (!!!) (plg. „[...] ст.-сл. stryjь ‘брат отца‘ (общеславянский термин, который отсутствует, однако, в русском [...]“ (Бенвенист 1995: 179)), nors šios kalbos pagrindiniame sąvade tokia lytis nenurodoma (žr. ССЯ IV 181–190), bet pateikiama bažnytinės slavų kalbos žodynuose reikšmė ‘tėvo / motinos brolis‘ (ЦС IV 179; СЦРЯ IV 239),

60

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

ALL_62_63_maketas.indd 60

2011.06.17 08:23:51

M. Stryikowskio veikalo Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi teonimai: Chaurirari

která jsou založena na velmi nepravděpodobných argumentech. Jurij Otkupščikov (Откупщиков 1988; 2006: 216) ve snaze vyvrátit tento ustálený názor formuloval metodiku výzkumu onomastických podob, založenou na podrobné slovotvorné, nikoli sémantické či fonetické analýze lexémů, jejímž zastáncem byl Antoine Meillet (podrobněji viz Мейе 1954: 40). Je třeba připomenout, že význam morfologické analýzy při popisu původu slova neustále zdůrazňoval i Vytautas Mažiulis (srov. PEŽ III 13). Při etymologizaci teonym a dalších mytologém však nestačí opírat se pouze o tuto metodu, o jejímž významu zřejmě není třeba pochybovat; srov. zvukovou podobu východoaukštaitských tabuizovaných rostlin, jejichž „nečisté názvy“ jsou podle Eugenije Šimkūnaitė (2001: 30, 71) „prostředkem k zašifrování, zároveň i strašidlem k odvrácení nemoci; slovní magie; odtajnění znalostí“⁸ – všechny odrážejí nejen zcela změněnou morfologickou strukturu výchozího (substrátového) slova (lexém je nahrazen frazeologismem: „ďáblova ředkev“ ↔ litev. dial. šunbuilė „bolehlav skvrnitý“ (Jasiūnaitė 2010: 286)), ale také změnu referentu. Stejné strukturální nesrovnalosti mezi substrátovými podobami a podobami zaznamenanými v písemném prameni se vyznačují i teonyma zmíněná v díle kulturního činitele Łasického, současníka Stryikowského, De Diis Samagitarum Cæterorumque Sarmatarum, & falforum Chriſtianorum. Item de religione Armeniorum (1582) (podrobněji o něm viz LE XIV 181–183; BRMŠ II 577–579; Łasickis 1969), srov. Salaus⁹, Klamals¹⁰, Atlaibos¹¹, Tawals¹² aj. (Kregždys 2010: 51–52). Tato theonyma tedy

tj. lexém není staroslověnským dědictvím, nýbrž ruským dialektismem, známým z díla hraběte Karamzina История Государства Российскаго a z Кормчая книга II 209 (sbírka ruských církevních předpisů z pozdního období) (viz СЦСРЯ ibd.).

⁸ Srov. „ovčí bobky“ = olšové šišky, hadí kořen, tužebník; „červené ropuchy“ = kořenové a stonkové části rostliny; „moč dívky nebo chlapce“ = javorová či březová míza; „černé ropuchy“ = březová černá houba; „myší žrouti“ = žito napadené námelí; „Slunce v bílém závoji“ = heřmánek pravý; „růžoví zajíčci na strništi“ = borovicová poupata (podrobněji viz Šimkūnaitė 2001: 31, 74–75). Srov. také „ďáblova ředkev“ = bolehlav; „ďáblova bobule“ = vraní oko čtyřlisté (Jasiūnaitė 2010: 286, 292).

⁹ Salaus ← (morfotakticky autentická dialektální podoba) Salius < *Sáulius (s -áu- > -a.- (vlastnost ragainského nářečí)) ← litev. saulė „slunce“.

¹⁰ Klamals < *kalmal(i)s „kostimel“ (typ blízké metateze; mění se fonotaktická struktura druhého morfému téhož kmene, tj. A^XB^Y → AB^(XY)) ↔ *„ten, kdo mele kosti, tj. božstvo nemocí kostí, resp. kloubů“ < *kaula-malis „totéž“ < (tatpuruṣa kompozitum) *kaula-malūnis „totéž“, srov. subst. litev. malūnis „vedoucí mlýna, mlynářský specialista“ ~ subst. litev. malūninis „vedoucí mlýna, mlynářský specialista“ ← adj. litev. malūninis „související s mlýny“ (viz také Kregždys 2009b: 121).

¹¹ Atlaibos < *lai-ta-bas (metatezní typ prvních dvou slabik, tj. AB → BA) < subst. litev. laitas „udusaná podlaha stodoly nebo světnice, podlaha“; „spodek pece, dno“ aj. + subst. litev. lãbas „blahobyt, prospěch“, „dobro“, „majetek, poklad, bohatství“ aj. ⇒ (tatpuruṣa kompozitum) *Laitalabas // *Laitalabis „bohatství podlahy ↔ božstvo obilí sypaného na udusanou podlahu (zřejmě mlatu) ↔ božstvo mlatu“.

¹² Tawals – prusismus odrážející subst. litev. dial. (MLiet.) tãvas „otec“ (< prus. taws „totéž“) ↔ *Taval-lis „tatínek“ (eufemismus (?) z důvodu tabu) → Tavolas „totéž“.

Straipsniai / Articles

61

ROLANDAS KREGŽDYS

Také ostatní božská jména uvedená Łasickým zkoumali badatelé, kteří se pokoušeli popsat jejich původ, a vykládají je jako zkomolená, nebo dokonce smyšlená, ačkoli všechna nomina propria uváděná tímto autorem odrážejí autentický baltský lexikální materiál – někdy dokonce velmi archaický. Hlavní příčinou dosavadních chybných analýz původu mytologém u Łasického, Stryikowského a dalších autorů je již zmíněné bezhlavé uplatňování atomistické metody. Při zkoumání onomastických podob se zapomíná, že jména bohů (jak uranistických, tak i chtonských) musí být nejprve analyzována na základě rekonstrukční metody, neboť termíny sakrální sféry (zejména jména bohů) se vlivem tabu deformují a transponují tak, že jejich původní podoba může být pouze rekonstruována. Možné funkce božstev nejsou pro určení původu theonyma příliš užitečné, protože bývají často smyšlené a někdy zcela neznámé (podrobněji viz Крегждис 2009: 257–259).

Tendence ke změnám morfematické struktury tabuizovaných theonym jsou charakteristické nejen pro baltská theonyma, ale i pro sakrální lexikum slovanských a jiných indoevropských (i neindoevropských) etnik (srov. rus. dial. анчу́тка ‚ďábel, zlý duch‘ (Orjol, Simbirsk, Tula, Rjazaň aj.) < rus. dial. анчу́т ‚ďábel‘ < *анчуд, rovněž‘ (morfologické zprostředkování; srov. také sporadickou změnu -д- ↔ -м-: rus. чудо́къ ↔ чуто́къ ‚málo, sotva; pohár vína‘ (Даль IV 613)) ~ rus. dial. анчибо́д, rovněž‘ (Топоров 1973: 31) < rus. dial. *начуд, rovněž‘ (morfofonetická transpozice vlivem tabu) ← sloveso rus. начудить (начудесить, начудотворить) ‚provádět neplechy; udivovat podivným chováním‘ (viz také Kregždys 2009, ^a21); rus. dial. у͡дага́нка ‚čarodějnice‘ (Kolymá) (viz Власова 2008: 499) < *yagdanка ← sloveso rus. yagdyvatь ‚uhodnout, zorientovat se; dozvědět se na základě neobvyklých znamení (příznaků) aj.‘ (Даль IV 464–465)¹³; slovanský bůh hromu Perun, užívaný v jižní

¹³ Šio žodžio kilmės aprašas, pateiktas Aleksandro Anikino (Аникин 2000: 580), yra motyvuotas liaudies etimologijos metodika (daugybė tokio nagrinėjimo pavyzdžių pateikiama Platono Lukaševičiaus veikale (žr. Лукашевич 1847)), mat aptariamą leksemą priskyręs skoliniams iš jakutų удаган ‚šamanė, ragana, burtininkė‘, o pastarąjį – iš mongolų удаган ‚šamanė‘, hipotezės autorius pamiršo nurodyti: I. pirminį skolinimosi šaltinį (!!!), mat sieti jį su Anikino nurodomu tiurkų *iduk ‚šventas‘ nepatikima ne tik dėl tokios formos vartosenos stokos gyvojoje kalboje (tai, matyt, vienas pagrindinių kazuistikos bruožų, kai pateikiama neva autentiška prolytė, paremta vieninteliu argumentu – asterisku (!!!); be to, toks skolinys nenurodomas rusų kalbos tiurkizmų sąvade (Шипова 1976: 342–343)), bet ir morfofonetinio skolinio ir substratinės formos neatitikimo (!!!); II. morfologinių kitimų grandi – visiškai neaišku, (a) kodėl jakutų удаган ‚šamanė, ragana, burtininkė‘, suponuojantis moteriškosios giminės referentą, rusų kalboje vartojamas su suff. r. -ка; (b) jei spėtume, kad toks morfologinis kitimas nulemtas kontaminacijos su r. dial. шаманка ‚keiksmažodis‘ (apie šio žodžio kilmę plačiau žr. Фасмер IV 401; Аникин 2000: 688), reikėtų paaiškinti, kaip rusų kalbos Sibiro dialekte galėjo būti pradėtas vartoti skolinys, savo morfologine struktūra neatitinkantis morfotaktinės šios kalbos sistemos. Be to, vienas pagrindinių argumentų, suponuojančių Anikino hipotezės klaidingumą – šioje rytų slavų kalboje ir jos Sibiro dialekte plačiai vartojamas jau minėtas tos pačios semantinės vertės skolinys r. шаманъ, шаман́ка ‚laukinų Sibiro genčių apgavikų kasta, kurių atstovai, besiverčiantys burtininkavimu, apgaudinėja žmones‘ (CAP VI 850), шаман, шаманка ‚kulto tarnautojai, bendraujantys su dvasiomis; burtininkas, žiniuonis, gebantis sukelti ekstazės būseną‘ (БТСРЯ 1489), t. y. Anikino „hipotezė“ neatitinka visuotinų superstatinės

62

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

M. Stryikowskio veikalo Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi teonimai: Chaurirari

slovanskou morfematickou transpozici vyvolanou tabu (metatezi): bulh. неперуна, неперуда, непнепуда, нпеперуда (MC 431); jméno slovanského božstva bohatství a dobytka Волос, pozměněné podle anagramového modelu transpozice, srov. rus. Соловей-разбойник ← Волос (čteme zleva doprava) (viz MC 496)). Do téže skupiny patří také východoslovanské theonymum Стрибог, zmiňované v nejstarší kronice Kyjevské Rusi, Nestorově letopisu (přesněji v jeho opisech), Мокошь aj. (podrobněji viz Крегждис 2010: 211–213). Tento jev se uplatňoval a dosud se respektuje také při vyslovování jména nejvyššího neindoevropského židovského božstva, v podobě tetragramu YHWH, které původně bylo božstvem jednoho pasteveckého kmene (kmenového svazu Juda) (MC 633).

Analýza čtyř theonym uvedených v Łasického díle ukázala, že dvě (Salaus, Tavvals) odrážejí morfotakticky autentické nářeční podoby, zatímco dvě – zasuté-

postuláty vzniku lexika: skoliny s – „obracení se k lexikálnímu fondu jiných jazyků za účelem vyjádření nových pojmů, další diferenciace těch již existujících a označení dříve neznámých předmětů (často se samotné tyto pojmy a předměty stávají mluvčím daného jazyka známými teprve v důsledku kontaktů s národy, z jejichž jazyků se příslušná slova přejímají).“ (Ахманова 1969: 150–151); „Přijetí jazykového výrazu z jednoho jazyka do jiného, obvykle tehdy, když pro nový předmět, pojem či stav věcí neexistuje žádný termín“ (Bussmann 2006:139).

Pochybným rysem Anikinovy metodiky určování původu tohoto slova je naprostá absence synchronní analýzy. Anikin neanalyzuje ani nedetailně popisuje ruské lexikální zvláštnosti, ale pouští se do rekonstrukce změn v neindoevropských jazycích (viz také Аникин 2009: 155 (tento badatel nejenže vysvětluje zděděná slova ruštiny – samozřejmě bez uvedení výsledků morfologické či sémantické analýzy, neboť ji neprovádí – jako výpůjčky z turkických jazyků, ale pouští se také do „finizace“ baltského lexika – litevská slova odą, jūrą, kadagys aj. jsou podle Anikina nejzřetelnějšími výpůjčkami z finštiny (Аникин 2009: 155); je podivné, že při hodnocení díla Wojciecha Smoczyńského a vytýkání jeho nedostatečného citování prací psaných cyrilicí sám recenzent při diskusi o hypotézách původu baltského lexika ignoruje nejvýznamnější baltistické práce napsané latinkou, v nichž byla taková „tvrzení“ již dávno vyvrácena (Būga II 273; PEŽ II 65, 55–56; LEW 516 aj.))), ačkoli devervativní původ rus. удаганка ‚čarodějnice (nadávka)‘ (viz výše), nikoli jeho status výpůjčky, není pochybný (navíc je třeba uvedené příklady z turkických jazyků hodnotit jako výpůjčky z ruštiny, nikoli naopak (!!!)): rus. dial. зад ‚jasnovidec‘ Oloněcká gubernie (1846), Vologda, Jaroslavl, Kostroma, Perm, západní Rusko; ‚мяслюс, člověk, který něco předvídá či uhodne‘ Jaroslavl (1853); ‚věštec‘ Vologda, Perm (CPHF VI 90), rus. dial. задь ‚věštec; čarodějka, kněžka‘ západní Rusko (Даль I 339) ← rus. dial. *задан ‚rovněž‘ (s apokopou sufixu -ан vlivem kontaminace s rus. зад ‚had‘ (CPHF VI 89) – termín sakrální sféry (!!!) (~ z hlediska morfologické struktury nomina agentia) rus. молчанъ ‚pes, který kouše, ale neštěká‘ (← sloveso rus. молчать ‚mlčet, být klidný aj.‘) (Даль II 343) (další příklady viz Зализняк 1980: 494–496)) ↔ rus. зада́нка ‚věštkyně‘ Ural, 1963 (CPHF VI 90). Přehlížení strukturálních změn vedlo ke spojování lexémů zcela odlišného původu, respektive slovotvorby – homofonů rus. зад ‚had‘ a rus. dial. зад ‚jasnovidec aj.‘ – do jednoho lexikálně-sémantického hnízda (CPHF VI 89–90).

Jedním z hlavních důkazů devervativního původu rus. удаганка ‚čarodějnice (nadávka)‘ (< *уагаданка ‚čarodějnice, jasnovidka‘) je lexikálně-sémantický ukrajinský ekvivalent (z hlediska slovotvorby i sémantiky), ukr. угадник (вгадник) ‚jasnovidec‘ ↔ угадниця (вгадниця), rovněž (fem.)‘ ← sloveso ukr. угадуватися (вгадуватися) ‚předvídat, tušit, být pověrčivý; 2. uhodnout, odhadnout; 3. dozvědět se‘ (→ ukr. угадництво (вгадництво) ‚schopnost něco uhodnout, odhadnout‘ (viz СУМ 371).

Straipsniai / Articles

63

ALL_62_63 maketas.indd 63

2011.06.17 08:23:51

ROLANDAS KREGŽDYS

…tující tvary, jejichž strukturní změnu lze vysvětlit podle: I. typu těsné metateze, kdy se mění fonotaktická struktura druhého morfému téhož kmene, tj. A^XB^Y → AB^(XY) (Klamals); II. metatetického¹⁴ typu prvních dvou slabik neboli typu těsné metateze (slabik ležících vedle sebe), při níž se první morfém téhož kmene mění v druhý, tj. AB → BA (Atlaibos) (viz pozn. 7–10). Na základě těchto argumentů a morfofonetické struktury jména zkoumaného božstva, která je pro litevštinu netypická, lze formulovat novou hypotézu o původu teonyma Chaurirari – lze předpokládat, že odráží morfotaktickou změnu II. typu: litevské *Kauriraris ‚bůh koní‘ < subst. litevské *kaurikaris ‚totéž‘ (r...r < r...k (těsná progresivní asimilace)) ↔ subst. litevské *kaurikanis (r...r < r...n (vzdálená progresivní asimilace)) < subst. litevské *kaukarinis ‚totéž‘ (morfotaktická metateze způsobená tabu (?) (podrobněji viz Kregždys 2010: 51–52; 2010₍: 88) < adj. litevské *kaukarinis ‚náležející Kaukariovi‘ (srov. mytologémy subst. litevské rugìnis ‚taková pohádková bytost‘ Mš; ‚podzimní měsíc, září‘ S. Dauk (LKŽe) ← adj. litevské rugìnis, -ė ‚z žita vyrobený, zhotovený‘ SD 463 atd.; ‚náležející žitu‘ N, Nmč, Aps, Ps, Pb, Vžns, Dv, L. Paukš., Švn; ‚související se žitem‘ Lz; ‚vhodný k pěstování žita (o půdě)‘ KzR, Krsn, Alk, Smn; ‚dozrávající současně se žitem‘ Skr, Stak, Lkv, Ggr, Rt; ‚zpívaný při sekání žita‘ Švnč atd.; ‚šířící se, parazitující na žitu nebo v žitě‘ LBŽ, F; ‚přebývající, žijící v žitě‘ LKK XIII 140 (Grv) (LKŽe); subst. litevské jaũrinis

¹⁴ Srov. příklady metateze, pravděpodobně podmíněné tabuizovaným jevem: 1) litevské nář. vilbãtas ‚(myt.) člověk, který se může proměnit ve vlka nebo být v něj proměněn jinými‘ BŽ 305 atd.; ‚(přen.) o odporném, krutém člověku‘ Ant, Ut (LKŽe) < *viltakas ‚vlkodlak‘ < vilk-takas Š; podobná změna nastala také v lotyštině (což pouze potvrzuje možné působení tabuizovaného jevu – společný baltský mytologicko-náboženský motiv): lot. vilkata Latvju dainas 19392, 2; vilkate 19424; vilkatis 19392 (srov. Būga I 221); 2) lot. klemu (māte) (s afrikatizovaným c- (< *k-) > k- v důsledku pozice před souhláskou (!!!) (podrobněji viz Endzelynas 1957: 40)) ← lot. ceļmu māte ‚matka pařezů ↔ matka čertů ↔ čertice‘, kvůli lokalizaci čerta spojované s „pařezem“, srov. litevské nář. (žemaitské) kėlmas ‚taková kletba, užívaná, když se člověk nechce zmínit o čertovi‘ Dr, Užv (tj. eufemistické oslovení čerta ~ odejít pod pařezy ‚zmizet, zahynout‘ Dr → ‚jít k čertu‘, srov. užskas išėję puõ_kelmų Dr; adj. litevské (žemaitské) kėlmiškas, -ė ‚velmi špatný, ďábelský‘ (viz DūnŽ 128) (takový předpoklad lze podpořit také zmínkou o bluku(-io) (lotyšismus) // špalku, kládě, tj. pařezu (části klády), při masopustu (srov. LE XXXII 368), který zřejmě symbolizoval čerta, jenž je podle údajů baltské mytologie spojován s podzemním příbytkem, kde byla zima (JBR I 9) – z toho plyne, že se během tohoto svátku vyháněl chlad, zima (!!!). Stejný význam měl zřejmě také obřad vlečení vánočního špalku (podrobněji viz Vaicekauskas 2005: 75–76)). Dále srov. sporadické metatetické změny v baltských jazycích, způsobené extralingvistickými faktory: sloveso litevské mąstakuoti ‚mávat, máchat, šermovat‘ A. Vien. ~ maskatuoti, mäskatuoti Gl; ‚pohybovat se zavěšený, klátit se, vlát‘ Dkš, Dbk atd.; ‚třást se‘ Er; pohybovat, houpat, mávat‘ Vd, Sb atd.; ‚něco dělat, pracovat rukama a mávat při tom‘ Dbk atd.; ‚spěšně jít‘ Ds atd.; ‚jet, cestovat (zpravidla zbytečně)‘ Er, Pc; ‚mlít jazykem, žvanit‘ Dbk, Dgl, Ut; zlobit, řádit Rm; ‚podivně se strojit, zdobit, naparovat‘ Rm (LKŽe) (další příklady viz Būga II 410); 3) pr. wubri ‚řasa‘ E 82 ← pr. *bruwi ‚obočí‘ (v důsledku kontaminace s něm. wimpro ‚Wimper‘ (PEŽ IV 266)).

64

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

ALL_62_63_maketas.indd 64

2011.06.17 08:23:52

M. Stryjkowskio veikalo Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi teonimai: Chaurirari

‚čert‘ (Vėlius 1987: 40) ← adj. litevské jáujinis, -ė, jaujos; sušený v jauji (před mlácením); vymlácený v jauji; vymlácený v jauji‘ Ggr atd. (LKŽe); subst. litevské javinė ‚bohyně obilí‘ [K] ↔ subst. litevské javinis ‚správce obilního skladu, zapisovatel zásob obilí‘ [K]; Lex 55 atd. ← adj. litevské javinis, -ė ‚obilní‘ K I 537 atd. (LKŽe) atd. (viz též Крегждис 2009: 305)) ← nomen proprium (teonymum) litevské Kaukarus 598₁₂ (Kaukarius) ‚bůh hor; Berg Gott‘, zmiňovaný Jakubem Brodovským (JBŽ II 175; III 364) (později tento pramen využil také Kristijonas Gotlibas Milkus (srov. LKE 417; JBR II 158)), odrážející mimořádně starou, resp. původní protosemu tohoto božstva (!!!) (viz dále).

Přítomnost, resp. opakování takových mytopoetických paralel v dílech autorů z různých období podle Toporova „není náhodou, není výjimkou, nýbrž nutností a zákonitostí, podmíněnou tajemným a hlubokým smyslem“ (Топоров 2007: 112), tj. jedním z hlavních argumentů předpokládajících autenticitu významové jednotky nejen po stránce formální, ale také významově-kulturní (srov. pr. Curche ‚božstvo rohatého dobytka‘, zmiňované ve smlouvě z Christburgu ze 13. století, a božstvo Karwaitis ‚bůh telat‘, uváděné Matějem Praetoriem, který žil v 17. století (BRMŠ III 261) (viz Крегждис 2009: 286, 305, 319)).

Aby bylo možné určit slovotvorný základ litevského Kaukarus, bylo by zřejmě vhodné začít jeho rozbor pojednáním o flektivním formátu -ius, neboť deriváty se suff. *-ių- obvykle předpokládají slovesná abstrakta, srov. subst. litevské gýrius ‚pochvala, čest‘ DP 150, 320 atd. (Skardžius 1996: 76). Je však třeba zdůraznit, že v litevských dialektech se velmi často užívají podoby kmenů *-i̯ō- a *-i̯ū-, které označují stejný pojem (srov. litevské dėdžius ‚strýc‘ Vlkv, Sasnava ↔ litevské nář. dėdis Jrb, Skr – jde o poměrně starý jev (srov. Kazlauskas 1959: 41; Zinkevičius 1966: 255)), přičemž podoby kmenů *-i̯ō- se užívají vedle protějšků s kmenem ē (srov. litevské nář. pasáulė Krtn ‚svět‘ ↔ litevské osobní jméno Sáulīs Brš, Ob, Rk, Saulis Kn, Mdž atd.; Saulỹs Pn, Švnčl, Trgn; Saũlius Alv atd. (Zinkevičius 1966: 219)). Příčinu této změny jasně popsal Kazimieras Būga (RR II 665; viz též Zinkevičius 1966: 224), který tvrdil, že příčiny kolísání kmenů je třeba hledat v deklinačním systému, kde docházelo ke směšování různých kmenů – zejména v oblastech žemaitských a přilehlých západoaukštaitských nářečí, tj. zde v důsledku zkracování nepřízvučných flektivních formantů (především samozřejmě v nářečích pobřežních Žemaitů) (kmen i̯ā, gen. sg.) -ās > -es // -ēs (kmen ē) → kmen iā ↔ kmen ē, a kmen iā ↔ *-i̯ū-, srov. Karliáučia ‚Královec‘ (Gerullis, Stang 1933: 18) ze stejné příčiny, z jaké došlo i k přechodu kmene *-i̯ū- na *-i̯ō-, tj. v důsledku deklinačního vyrovnání tvarů nom. pl. těchto kmenových podob (morfologická neutralizace), srov. (nom. pl.) litevské vaišius ‚plod‘, (nom. pl.) vaišiai ↔ litevské sėnys ‚palác, honosný dům‘ SD⁵ 48 ~ (akuz. pl.) fienius ŽCh 139₁₄ (< *sieniai) (podrobněji viz Būga II 554–555; viz též Girdenis, Girdenienė 1997: 291).

Straipsniai / Articles

65

ROLANDAS KREGŽDYS

Lze tedy předpokládat, že vlastní jméno lit. Kaukarius „bůh hor“ mohlo vzniknout analogicky¹⁵ k osobnímu jménu lit. Šaulius Krš (LPŽ II 683) (← *saulius „slunce“ < *saulia „tamtéž“ < (kmen na ē) lit. saulė „tamtéž“), který předpokládá tvar kmene na -iō- *Kaukaris „tamtéž“ (~ osobní jména lit. Šaulis, Saulìs, Saulỹs ← *saulis, -ys) ↔ substantivum lit. kaũkoris „hromada, kupa“ Klvr (LKŽe; dále viz Ambrazas 1993: 138; 2000, 116), které vychází z lit. *Kaukaras¹⁶ „tamtéž“ < s kmenem na ō lexikální metonymie: substantivum lit. kaũkaras „kopec, návrší, pahorek“ B, R, MŽ² 118 aj.; „vrchol hory“ M, S. Dauk., RB 4 Moz 23,9; „vyvýšenina v zemi, drn, mohyla“ B, J; „čelo, týl“ Kair (LKŽe) (srov. také lit. kaũkoras a 73 „mandragora“ (CGL I 75); reflektuje se zde tedy sém „plodnosti“ (LE XVII 225), který souvisí s jednou z hlavních funkcí chtonického božstva – úspěšným plozením potomstva, resp. jeho hojností).

Již bylo uvedeno, že sém „bůh hor“ je zřejmě původní, a proto je třeba zjistit, jak vznikl význam „božstvo koní“, který uvádí Stryjkowski. Tento problém lze vyřešit pouze morfologickým (a tím i etymologickým) rozborem substantiva lit. kaũkaras „kopec, návrší, pahorek“ aj. Dosud se toto litevské slovo vysvětluje jako odvozenina substantiva lit. kaukas pomocí sufixu -ara- (Skardžius 1996: 303). Fraenkel (LEW I 230) je odvozuje od substantiva lit. kaũkas „vřed, bolák“ K, J, LsB 194, N (LKŽe). Takové srovnání je zcela pochopitelné a jasné, neboť obě lexémy předpokládají referent „výčnělek; to, co vyčnívá, je vystouplé“. Významový vztah mezi těmito slovy a substantivem lit. kaũkas „domácí duch přinášející bohatství, aitvaras“ B, R aj.; „duše nepokřtěného dítěte“ K, C I 1059, J; „ďábel“ Lš; „starý, seschlý, rozcuchaný člověk; staromódní pověrčivý člověk“ Mrj; „čertův penis“ Kp; „trpaslík, malý člověk“ K (LKŽe) je však zcela nejasný. Nejasný je tedy i původ tohoto posledního slova, přestože právě spojení s touto mytologickou bytostí a lit. *Kaukaras, resp. božstvem *Kaukariniu vedlo ke vzniku významu „božstvo koní“, který uvádí Stryjkowski: na základě folklorních údajů bylo totiž zjištěno, že kaukai stejně jako aitvarai pečují o koně (LE XI 186; u ďáblů je to typické i pro Slovany, kteří koně dokonce nazývají „černými ďábly“; srov. Vėlius 1977: 124, 126; u kaukai 184, 186–189, 193). Zde je třeba zmínit, že srovnání kaukai s aitvarai není náhodné (jde samozřejmě o problém vyžadující samostatný výzkum) – jejich funkční konotace bývá často totožná (JBR II 158; LE ibd.); srov. lit. aitvaras „pohádková bytost přinášející lidem bohatství“ SD 129,

¹⁵ Podobné působení analogie předpokládají také tendence ke změnám deklinačních typů u dalších litevských lexémů, srov. lit. žvyras s kmenem na ō Varn, Krž, žvyras (3) Škt „směs písku, štěrku a oblázků“ J aj.; „země, půda s množstvím oblázků“ Jrb aj.; „oblázek“ Pv, Akm, Krž, Jrb, Skdv; „usazenina, písek vznikající v organismu“ Škt (LKŽe) ~ nářeční lit. žvȳrius (2) NdŽ aj., žvȳrius (4) Alv aj. „tamtéž“ (srov. Žvyriaus didelį kaupą suvežėm LTR viz heslo kaũpas – LKŽe).

¹⁶ Tato mytologická bytost zřejmě vedla ke vzniku pejorativního substantiva lit. kaukaras „opilec“ Q 22, Mit I 227 (LKŽe), neboť krčma je obvyklým místem výskytu ďábla (Vėlius 1987: 53–54, 94) (podle údajů ruského folkloru jsou všichni opilci v ďáblově moci (!!!) – Власова 2008: 542–543, 547).

66

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

M. Stryikowskio veikalo Kronika Polska, Litewska, Žmódzka i wszystkie Rusí teonimai: Chaurirari

N, J aj.; ‚hračka vypouštěná dětem do vzduchu na niti, létající drak‘ J. Jabl.; ‚neposedný člověk, rošťák‘ Slnt, Krn, Tj (LKŽe); ‚břichořez (součást koňského postroje)‘ (Vėlius 1977: 174)). Je pravda, že podle litevského folklorního materiálu (LTR 1583/51) souvisí původ kauků s částmi koňského těla – líhnou se z vajec černého ježka (podrobněji viz Vėlius 1977: 183).

Mažiulis (PEŽ II 148–150) při analýze genetických souvislostí mezi zmíněnými východobaltskými lexémy a subst. pr. cawx ‚ďábel‘ E 11 přisoudil pruskému slovu konotační sémém ‚ten, který je ohnutý, shrbený apod.‘, který není zmíněn v žádném písemném prameni ani v lidové slovesnosti a údajně je pro toto božstvo charakteristický (PEŽ II 149). S tímto Mažiulisovým tvrzením nelze souhlasit z velmi prostého důvodu – ani subst. pr. cawx ‚ďábel‘, ani subst. lit. kaũkaras ‚kopeček, pahorek, návrší‘ nelze odvozovat od adj. balt. *kauka- ‚ohnutý, shrbený‘ < adj. ide. *kouko-(: *keuko-) ‚ohýbající se (naklánějící, ohnutý) tak, že zakrývá‘ / ‚zakrývající (zakrytý) tak, že se ohýbá (naklání, je ohnutý)‘ < verb. ide. *(s)keuk- / *(s)kouk- / *(s)kūk- ‚zakrývat se ohýbáním (nakláněním) / ohýbat se (naklánět se) při zakrývání‘ (PEŽ II 150), neboť tato slova předpokládají nikoli konotát ‚ohnutí‘, nýbrž konotát ‚vyčnívání, vystupování, nacházení se vysoko‘ (srov. Urbutis 1981: 77) – jejich sémantickou konotaci diferenciální (o referenční hodnotě těchto rodů viz podrobněji Paulauskas 1987: 64–65, 86) (podobné závěry naznačují i dokladové příklady ide.? *keuk- ‚ohýbat se‘ uvedené v LIV (I 319), tj. příklady ve významu ‚naklánět se, hrbit se, (se) krčit‘: verb. s. i. (Ved.) ut-kucant- ‚kroutit se; hrbit se; ohýbat se‘, v.p. n-gwč- ‚sklonit se‘, ir. cúar ‚křivý‘, s.-kr. kûka ‚hák‘, lit. kaũkas ‚šiška‘ (mimochodem, tento význam není uveden v LKŽ (!!!)); tedy přehlíží se mimořádně důležitý fakt, že prohlubeň, resp. ‚údolí‘, není vyvýšenina, resp. ‚pahorek‘). Původ těchto slov je tedy zcela jiný, než jak jej vysvětlují Fraenkel (LEW ibd.) a Mažiulis (PEŽ ibd.) (jejich názor následuje i Liubovė Kurkina, která spojila lit. kaũkaras se sl. *čukorb – srov. Куркина 1992: 164)¹⁷.

Jeden z argumentů, jimiž Mažiulis podkládá svou domněnku o možné rekonstrukci baltského adjektiva *kauka- „shrbený, nahrbený“, tvoří mylné tvrzení autorů Etimologického slovníku slovanských jazyků (viz ЭССЯ XIII 86–87, 94), podle něhož lze ruské substantivum kyka „pěst, sevřená ruka“ (o jeho původu podrobněji viz Фасмер II 404) srovnávat s ruským nářečním kyka „lesní duch, žijící v lázni“ (srov. CPHH XVI 30); obě slova jsou uváděna jako členové téhož lexikálně-sémantického hnízda. Bohužel mají tato slova zcela odlišný původ: ruské nářeční kyka „lesní duch, žijící v lázni“ (ЭССЯ XIII 87) je lalwort (zřejmě vzniklý kontaminací onomatopoického bu-bu, napodobujícího zvuky výra či sovy, a pejorativního ruského káka „fuj; hnus, zlo, špína, výkaly“ (Даль II 75), rovněž lalwortu), které odráží regresivní asimilaci (pokud jde o jazyk

¹⁷ Tento výklad se opakuje i v nejnovějších pracích věnovaných pruské lexikologii (podrobněji viz Brazaitis 2010: 150).

Straipsniai / Articles

67

ALL_62_63_maketas.indd 67

2011.06.17 08:23:52

ROLANDAS KREGŽDYS

uživatele (dítěte (!!!)) se špatnou artikulací: k…κ ← 6…κ) r. бу́ка ‚ďábel; mytická bytost‘ apod. (CPHF III 262), ‚strašidlo (bubák), jímž rozumní vychovatelé straší děti; nadčlověk; medvěd; zlý, krutý, neoblomný člověk‘ (Даль I 138).

Dalším příbuzným pr. caws ‚ďábel‘, na nějž se odvolává Mažiulis, je lotyšské kaūcens ‚ropucha obecná; žába‘ (ME II 172), které má rovněž zcela jiný původ, než uvádí autor hypotézy. Je třeba je chápat jako subst. lot. kauca ‚vytí, křik, bučení‘ (ME ibd.) a odvozeninu se suff. -ęn-s (srov. lot. meita ‚dcera; děvče, dívka, služka‘ → meitēns ‚holčička; děvenka‘, lot. māsa ‚sestra‘ → lot. māsēns ‚bratranec, synovec‘ (Endzelīns 1951: 303); dále srov. subst. lit. tylā ‚absence hluku a zvuků; ticho, klid, pokoj, pokojnost‘ FrnW, KŽ aj.; ‚mlčení‘ SD 151 aj.; ‚bezvětří, ticho‘: NdŽ, GTŽ, DŽ; ‚tiché místo, tichý koutek‘ Vd; ‚mlčenlivý člověk, tichý člověk‘ NdŽ, K (LKŽe) → tylēnis, -ē ‚tichý člověk, mlčenlivec‘ DŽ, NdŽ aj.; ‚člověk, který veřejně nevyjadřuje své názory‘ DŽ (LKŽe); lit. gárbanà ‚zkadeřené vlasy, vlna nebo rostliny‘ K aj. (LKŽe) → lit. dial. gerbēnis, -ē ‚ten, komu se kadeří vlasy‘ Pc, Sml aj. (LKŽe) (viz také Skardžius 1996: 235) aj.); lot. kauca je však deverbalní útvar odvozený od slovesa lot. kàukt ‚vydávat skřeky, řvát, naříkat; plakat, vzlykat; dělat hluk; hvízdat (o větru); praskat, chřestit; (o uchu) znít pronikavým zvukem¹⁸ (ME II173), srov. lot. kaūkuris ‚hvízdající vír‘ (ME ibd.).

Původní výklad pr. caws, resp. lit. kaūkas, který podává Mažiulis, je tedy třeba opravit.

Problém určení původu probíraných slov lit. kaūkaras, lit. kaūkas, pr. cawx ‚ďábel‘ lze snadno vyřešit na základě sémantické a genetické souvislosti těchto lexémů s označením ropuchy, kterou Mažiulis správně rozpoznal – ropucha byla starověkým baltským penatem (hodnocení mytologému autorem hypotézy je velmi pochybné (viz níže)). Na rozdíl od Mažiulise (PEŽ II 148) však s uvedenými slovy nesouvisí lot. kaūcens neonomatopoického původu, nýbrž subst. lot. kaupis ‚ropucha‘ (EH I 594), lot. kaūpiņš ‚ropucha, žába; houba vyčnívající nad povrch země‘, lot. kàupenis² ‚ropucha‘, lot. kaūpītis ‚ropucha, žába‘ (ME II 177), jež předpokládají nikoli nějaký tajemný mytologický referent „penata“ – není proto třeba rekonstruovat nikdy neexistující tvar lot. *kaūk-ena ‚kaukovský, patřící kaukům (penatům)‘ (PEŽ ibd.), nýbrž etymologicky snadno doložitelný sémém ‚vyvýšenina, vyčnívající výstupek na zemi‘¹⁹ ↔ lot. kau-pis ‚skořápka‘ (ME ibd.).

Příčiny vzniku různých akcentových podob, jejichž zvláštní význam Mažiulis zdůrazňuje (PEŽ ibd.), lze snadno vysvětlit litevskými ekvivalenty, reflektu-

¹⁸ Onomatopoický původ lot. kaūcens lze podpořit také lot. kauķis ‚ropucha‘ (ME II 357) < slovesem lot. kaukstēt ‚vydávat zvuk kiau kiau, kvákat apod.‘ < (onomat.) lot. kàuku ‚kiau kiau‘ (ME ibd.).

¹⁹ Lot. kaūpiņš ‚hanlivé označení bezvýznamného člověka nebo zvířete‘ (EH I 594) svědčí o apelativním původu významu slova, zřejmě na základě pejorativní konotace referentu „ropucha“, resp. „žába“.

68

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

M. Stryikowskio veikalo Kronika Polska, Litewska, Žmódzka i wszystkiej Rusi teonimai: Chaurirari

jící základní podoby těchto rodů: subst. lit. kaūpas, káupas ‚vyvýšenina, pahorek, hromada‘ K aj.; ‚brambory či zelenina navršené na hromadu, přikryté slámou a zahrabané do země; sklep‘ Brt aj.; ‚překročení míry, přebytek‘ R, SD 398 aj.; ‚co je nad normou, více, než je třeba, vršek‘ Kt, Slk aj.; ‚temeno hlavy‘ Ds (LKŽe). Je třeba zdůraznit, že historicky mají tyto tvary kořen se slabým stupněm, zatímco vznik akútových tvarů je podmíněn kolektivním formantem *-ā (podrobněji viz Kregždys 2010a: 29–31); srov. subst. lit. káupa ‚pahorek‘ ↔ lit. dial. káupas ‚tamtéž‘ (stejně tak jihoslovanské kùpa ‚hromada‘ ↔ kùp ‚tamtéž‘ (viz Būga II 442); Būga (I 441) hodnotí mužský rod jako inovaci), lot. kuõpa ‚hromada, snop (obilí), kupa‘, adv. lot. dial. kuõpā ‚společně‘ ↔ lit. dial. kuopa ‚hromada, kužel, stoh‘ (srov. Būga II 355) < subst. balt. *kaupa- ‚hromadění‘ < adj. balt. *kaupa- ‚navršený‘ (srov. PEŽ II 151) < sloveso balt.-slov. *kaup-/*kūp- ‚navršovat; vyčnívat‘ (< indoevrop. *keup- ‚tamtéž‘ (sémém ‚ohýbat se, klonit se apod.‘, který Pokorny rekonstruuje (IEW 591) k vysvětlení sémantického vývoje výše uvedených lexémů, je zcela nevhodný, a proto je třeba jej změnit)) > sloveso lit. kaũpti ‚navršit do hromady, vytvořit hromadu‘ K, J; ‚nahrnout zeminu kolem stonku rostliny nebo kolem něčeho jiného‘ K, N, Krsn, Ktk, J; ‚shromažďovat, soustřeďovat, koncentrovat‘ Mrs; ‚hromadit, brát pro sebe‘ J (LKŽe).

Lze tedy předpokládat, že lit. kaũkaras, lit. kaũkas, pr. caux odrážejí změnu fonetické struktury slova způsobenou progresivní asimilací (k…p > k…k): subst. balt. *kaupa- ‚hromadění‘ (→ odvozeniny se suff. -(a)ra-) lit. kauprà ‚kopec‘, kaũparas ‚pahorek‘ V1 (Būga I 447); lot. kaupra ‚kopec‘ (EH I 595), lot. kàupre² ‚nízký kopec; horský hřeben‘ (ME II 177), lot. kàupris² ‚horský hřeben; týl‘ (EH I 595)) ⇒ *kauka- ‚tamtéž‘; srov. lit. vlastní jméno Kaũkas ‚sbírá různé věci a nosí si je domů‘ Tv (Butkus 1995: 255) (v okolí Kaunasu je lit. kaũkas chápáno pouze jako lakomec, který všechno tahá domů (!!!) – R. K.) ↔ sloveso lit. kaũpti ‚hromadit, brát pro sebe‘ (viz výše). K této změně došlo zřejmě již v baltoslovanštině²⁰, srov. jihoslovanské kùpa ‚hromada, kupa; skupina stromů či lidí; stoh; snop‘ // kùp ‚tamtéž‘, hydronymum Kùpa ‚řeka v Chorvatsku; Κόλαπις (zmiňuje ji Strabón)‘ (RHS 789, 791; viz také Būga II 442) ↔ slovin. kúk ‚kopec‘ (srov. PEŽ II 150), chorv. kùk ‚(anat.) horní (vyčnívající) část stehenní kosti člověka a zvířete; vrchol kamene‘ (RHJ: 517; RHS:

²⁰ Předpoklad raného vzniku tohoto procesu podporují také příklady z pruské toponymie a hydronymie, které dokládají existenci možných variant místních názvů s kořenným –p- a –k-: topon. pr. (jižní Prusko) Kaukenynen 1400 (Gerullis 1922: 58; Blažienė 2005: 271), topon. pr. Kaucaliskis 1331, Kaukelawke 1394 (Gerullis ibd.), topon. pr. Koken 1755, Nūwe Kuckendorff 1380 aj. (Przybytek 1993: 102–103, 315) ~ hydronymum (řeka) pr. Caupeaps 1395, topon. pr. Kaupsitten 1343 (Gerullis ibd.). Takový opatrný předpoklad lze formulovat na základě mimořádně rozsáhlého lotyšského toponymického materiálu (s kořenným –p-) a existence zjevných fonetických alternací v tomto východobaltském jazyce: topon. lot. Kaupa, Kaũpas, Kaũpes ~ topon. lit. Káupos; topon. lot. Kàupari², Kauper-kalns; Kaũpes-kalns ↔ topon. lot. Kaukuri, Kaũkure, Kauk̦u kalns aj. (další příklady viz Endzelīns 1961: 63, 67–68).

Lze proto velmi opatrně předpokládat, že některé pruské a litevské toponymické a hydronymické názvy s kořenem kauk- nesouvisejí s referenční konotací „kauka“, resp. „ďábla“, nýbrž „kopce“, resp. „hory“ (!!!).

Straipsniai / Articles

69

ALL_62_63_maketas.indd 69

2011.06.17 08:23:52

ROLANDAS KREGŽDYS

753), s.-kr. kùk (kūk), kūka ‚obrovský kámen, balvan‘, top. (v Bosně) Kùk // Kūk ‚velký kopec‘ (RHS ibd.)²¹.

Takový předpoklad lze podpořit také mytologickými argumenty, neboť je známo, že „Kaukas jako ruský дворовой, švédský ritomte, norský Nisse, finský tanh(u)an haltija, tallitonttu, riihenhaltija a další bytosti mají blíže k sýpce a chlévu než k obydlí lidí – nosí obilí a seno, starají se o koně atd.“ (Vėlius 1977: 188), tj. kaukas kupí hromady, resp. shromažďuje, srov. již uvedené významy slovesa lit. kaũpti ‚navršit do hromady, vytvořit kupu‘ a ‚sbírat, shromažďovat, koncentrovat‘ (LKŽe).

Je tedy zřejmé, že Fraenkelis i Mažiulis zařadili do jednoho lexikálně-sémantického hnízda slova zcela odlišného původu a významu – fonetická homonyma (homofona): subst. lit. kaũkas ‚domácí duch přinášející bohatství, aitvaras‘, ‚duše nepokřtěného dítěte‘, ‚ďábel‘, ‚přestárlý, seschlý člověk se zacuchanými vlasy; staromódní pověrčivý člověk‘, ‚hřib‘, ‚trpaslík, malý člověk‘ (LKŽe) < ide. *keup- ‚vršit do hromady; vyčnívat‘ (tato séma není vyčleněna v IEW 591; jinak vyloženo v PEŽ II 61) ≠ subst. lit. kaũkas ‚rybářský nástroj – dřevěný hák nebo oblouk, jímž se pod ledem obrací tyč, která míří šikmo‘ Vdšk, Srj, Klt, Ign, Rš, Švnč, Lkm, Plš, Nmn; ‚tyč k upevnění nákladu na voze, svěrka‘ Dglš (LKŽe) < sloveso ide. *keuk- ‚(za)ohnout se‘ (IEW 588–589) (viz také PEŽ II 150). Na základě provedené analýzy lze s jistotou tvrdit, že séma ‚bůh hor‘ u nomen prop. (teonymu) Kaukarius, uváděného ve slovnících Brodovskio a Milkaus, je primární, zatímco Stryikowskio

²¹ Petar Skok spojuje s.-kr. kùk, gen. kùka ‚horní část stehenní kosti aj.‘ se s.-kr. kàlk (< prasl. *klьkbъ), stehno; coxa, femur‘ a odvozuje je od ide. *kl̥k- ‚(za)ohnout se‘ (Skok II 225), avšak jím samotným uváděný top. Kùk (Milna, Brač) ‚vyvýšená lokalita se zasněženým kopcem‘ předpokládá referent ‚vyčnívání‘, nikoli ‚ohnutí‘ (!!!), tj. souvisí nikoli se s.-kr. kàlk ‚stehno‘, nýbrž se s.-kr. kùk (kūk), kūka ‚obrovský kámen, balvan‘ (RHS 753), a to zase se s.-kr. küp (Vuk, Kosmet, ŽK) ‚hromada, kupa; skupina stromů či lidí; stoh; snop‘, kúpa (Vuk) ‚hromada, acervus; náruč rákosí‘, srovnatelné s lit. kaũpas (srov. Skok II 225, 236–237). Skok rovněž rozpoznal genetickou souvislost těchto lexémů – rozdíly mezi ide. předformami *queu-p ↔ ide. *queu-k- vysvětluje pouze střídáním různých formantů *-k- a *-p- (Skok II 237).

Takové nedbalé posuzování těchto slov vedlo k rozdělení lexémů téhož původu (odrážejících změnu progresivní asimilace: k…p → k…k) do samostatných lexikálně-sémantických hnízd, tj. jejich praslovanskou předlohou je prasl. *kupъ ‚hromada, kupa‘ > s. sl. εὔιυ, σωρός, acervus‘, bulh. куп ‚hromada; hojnost, množství‘ aj. (podrobněji viz ЭССЯ XIII 114).

Zde je třeba zmínit také zcela neuvěřitelný předpoklad Olega Trubačiova (ЭССЯ XIII 115), podle něhož lze přízvukový rozdíl mezi s.-kr. kȕp, resp. lit. kaũpas, vysvětlit rekonstrukcí odlišných předforem: ide. *kou-p-o- ↔ ide. *kou-ə-p-o-. Autor tohoto předpokladu z jakéhosi důvodu ignoruje tvrzení Būgy (I 441), že s.-kr. kȕp (g. masc.) je třeba hodnotit jako inovaci, tj. tato forma vznikla ze s.-kr. kȕpa, jejíž akút byl patrně vyvolán kolektivním formantem ide. *-ā (podrobněji viz Kregždys 2010a: 31–41). Būgův předpoklad lze podpořit také vývojem gramatické kategorie nomina collectiva → g. masculinum doloženým v indoevropských jazycích (viz Kregždys 2010a: 54–55). Lze tedy vyslovit hypotézu, že lexikálně-sémantická dvojice užívaná v srbštině a chorvatštině, kȕpa ‚hromada, kupa; skupina stromů či lidí; stoh; snop‘ // kȗp ‚totéž‘, je podle Būgova předpokladu pozdní, a proto vznikl akút s.-kr. kȕp analogicky podle g. fem. kȗpa (podrobněji o této podobě viz ЭССЯ XIII 107–108), a nikoli odrážením ide. *kou-ə-p-o-, která patrně nikdy neexistovala.

70

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

M. Stryikowskio veakalo Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkieji Rusi teonimai: Chaurirari

*Kaukarinis ‚božstvo koní‘ je sekundární, podmíněné konotací funkčního božstva, tj. lit. kaũkas předpokládá protosému ‚božstvo žijící na kopci, kde vrší = hromadí bohatství‘. Na rozdíl od Balise (JBR II 158) lze tedy s jistotou tvrdit, že toto teonymum je třeba chápat jako jedno z Velino přízvisek.

Kromě analýzy uvedeného teonyma je třeba probrat původ několika ruských lexémů, které Toporov patrně nesprávně spojil s Chaurirari (Топоров 2000: 184; 2006: 200): 1. Dial. rus. kaýp ‚dřevěná palice s dlouhým násadou k omráčení ryby‘ (užívá se na Urale, na Sibiři, v povodí Obu (západní Sibiř)) (CPHI XIII 138), kterou Toporov označuje za baltismus (Топоров ibd.), údajně odrážející subst. lit. kaũras ‚dlouhá tyč k míchání dehtu při vaření‘ (LKŽe). Tomuto předpokladu nelze věřit nejen kvůli areálu rozšíření ruského lexému, tj. lexém je doložen na území, kde Baltové nikdy nežili (ledaže by šlo o místo vyhnanství – pravda, údaje o užívání slova byly shromážděny roku 1908), ale také kvůli původu uvedeného litevského slova: lit. kaũras je adaptační slavismus, který souvisí s rus. *ковыр ‚nástroj k označení pomalého míchání‘ ↔ rus. ковы́рка ‚to, čím se kope, tesá, vyřezává, splétá; lýkový nebo březový provaz k upevnění lýkové obuvi, rána; nevzhledný pomalý člověk‘ (CPHI XIV 38) (← sloveso rus. ковыря́ть ‚šťourat, obracet, veslovat, dělat něco pomalu, nešikovně‘ (CPHI XIV 39–40; Даль II 129)) ~ rus. копу́шка ‚pomalý člověk; nemehlo‘ ↔ kóna ‚totéž‘; rus. копа́ло ‚kel‘ ↔ копа́лка ‚jakýkoli nástroj k rytí‘ (Даль II 157).

Pokud jde o původ rus. dial. kaýp ‚dřevěná palice s dlouhým násadou k omráčení ryby‘, lze vyslovit hypotézu, že geneticky souvisí s rus. коварный ‚ten, kdo kuje kování, řetězy, pouta‘ (Даль II 127) < subst. rus. коварь ‚kovář‘ (Даль ibd.) < sloveso rus. кова́ть ‚zpracovávat kladivem kov, dávat kovu libovolný tvar; rytmicky tlouci kladivem jako na kovadlině‘ (Даль ibd.), tj. graficky je třeba toto slovo chápat jako příklad fonetické kodifikace odrážející podobu s absorpcí (bez kořenového -v-, srov. rus. кавунь ‚meloun, tykev‘ ↔ dial. rus. kaýп ‚totéž‘ (Даль II 71)), která předpokládá podobu *kaur ← *koar (změna fonetické struktury kořene v důsledku fonotaktického řetězce -oa-, neobvyklého pro ruštinu). Sémantickou změnu referent ⇕ konotát ⇒ referent (Aᴮ → Bᴬ) lze vysvětlit na základě principu vnitřní sémantické změny (podrobněji viz Kregždys 2010a: 24–25):

Straipsniai / Articles

71

ALL_62_63 maketas.indd 71

2011.06.17 08:24:01

ROLANDAS KREGŽDYS

2. Sloveso, ruský dialekt. kaýputься ‚zlobit se; mračit se, být zachmuřený, zasmušilý; být pyšný; být tvrdohlavý‘ (Даль II 98; viz také CPНГ XIII 138) rovněž není baltismus, jak tvrdí Toporov, neboť jde o denominativum přejaté z turkického kovur ‚hnědý‘, kazaš. konur ‚světlý hnědák, plavák, žluťák; tmavý hnědák (s černým ocasem a hřívou)‘ (Фасмер II 211) – pravděpodobně takto probíhal sémantický vývoj tohoto slovesa: ‚hnědý, tmavý hnědák‘ ↔ ‚zhnědlý, zčernalý‘ ↔ ‚zčernalý, zhnědlý (tmavé barvy), a proto také zachmuřený‘ ↔ ‚zlostný‘ ↔ ‚zamračený, protože zlostný‘ ↔ ‚zasmušilý, a proto také zamračený‘.

Závěry

1) Teonymum Chaurirari odráží typ metateze prvních dvou slabik, neboli bezprostřední metateze (slabik stojících vedle sebe), při níž se první morfém téhož kmene mění za druhý – lze předpokládat morfotaktickou alternaci: lit. *Kauriraris ‚bůh koní‘ < subst. lit. *kaurikaris ‚tamtéž‘ (r...r < r...k (bezprostřední progresivní asimilace)) ↔ subst. lit. *kaurikanis (r...r < r...n (vzdálená progresivní asimilace)) < subst. lit. *kaukarinis ‚tamtéž‘ (morfotaktická metateze v důsledku tabu) < adj. lit. *kaukarinis ‚náležející Kaukariovi‘;

2) Jméno božstva Chaurirari není ἅπαξ λεγόμενον. Lze je spojovat s nomen proprium (teonymem) Kaukarius ‚bůh hor‘, doloženým v několika dílech lexikografů a kulturních činitelů z 18. století v Malé Litvě;

3) Lit. kaũkaras, lit. kaũkas, pr. cawx odrážejí změnu fonetické struktury slova způsobenou progresivní asimilací (k...p > k...k): subst. balt. *kaupa- ‚nakupení‘ > subst. lit. kaũpas, kãupas ‚vyvýšenina, pahorek, hromada‘ (→ deriváty se sufixem –(a)ra–) lit. kauprà ‚kopec‘, kãuparas ‚pahorek‘; lot. kaupra ‚kopec‘, lot. kàupre² ‚menší kopec; horský hřeben‘, lot. kàupr̃is² ‚horský hřeben; týl‘) ⇒ *kauka– ‚tamtéž‘;

4) V lexikonech Brodovského a Milkuse je uváděno nom. propr. (teonymum) Kaukarius sémém ‚bůh hor‘ primární, zatímco Stryjkowského *Kaukarinis ‚božstvo koní‘ je sekundární a předpokládá funkční konotaci božstva;

5) Subst. ruský dialekt. kaýp ‚dřevěné kladivo k omráčení ryby‘ a sloveso ruský dialekt. kaýputься ‚zlobit se; mračit se, být zachmuřený, zasmušilý; být pyšný; být tvrdohlavý‘ nejsou baltismy.

LITERATŪRA

BRMŠ I–IV – Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, sud. Norbertas Vėlius. 1–2. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1996–2001; 3–4. Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2003–2005.

72

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

M. Stryikowskio veikalo Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi teonimai: Chaurirari

Būga I–III – Būga Kazimieras. Rinktiniai raštai 1–3, sud. Zigmas Zinkevičius. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1958–1961.

CGL I – Clavis Germanico-Lithvana. Rankraštinis XVII amžiaus vokiečių–lietuvių kalbų žodynas A–E. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1995.

DūnŽ – Vitkauskas Vytautas. Šiaurės rytų dünininkų šnektų žodynas. Vilnius: Mokslas, 1976.

EH I–II – Endzelīns Jānis, Hauzenberga Edite. Papildinājumi un labojumi K. Mīlenbacha Latviešu valodas vārdnīcai 1–2. Rīgā: Kultūras fonda izdevums, 1934–1946.

IEW I–II – Pokorny Julius. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch 1–2. Bern und München: Francke Verlag, 1959–1969.

JBR I–V – Balys Jonas. Raštai 1–5, par. Rita Repšienė. Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas, 1998–2004.

JBŽ I–III – Brodovskis Jokūbas. Lexicon Germanico=Lithvanicum et Lithvanico=Germanicum. Rankraštinis XVIII amžiaus žodynas, 1–3, parengė Vincentas Drotvinas. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2009.

Katičić I–II – Katičić Radoslav. Ancient Languages of the Balkans 1–2. The Hague & Paris: Cambridge University Press, 1976.

LE I–XXXVII – Lietuvių enciklopedija 1–37. Bostonas: Lietuvių enciklopedijos leidykla, 1953–1985.

LEW I–II – Fraenkel Ernst. Litauisches etymologisches Wörterbuch 1–2. Heidelberg: Vandenhoeck & Ruprecht, 1962–1965.

Linde I–VI – Linde M. Samuil Bogumil. Słownik języka polskiego 1–6. Warszawa: w Drukarni Xieży Pijarów, 1807–1814.

LIV – Lexikon der indogermanischen Verben. Wiesbaden: Dr. Ludwig Reichert Verlag, 1998.

LKE – Lietuvių kalbos enciklopedija, red. Vytautas Ambrazas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1999.

LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas, elektroninis variantas, redaktorių kolegija: Gertrūda Naktinienė (vyr. red.), Jonas Paulauskas, Rიტutė Petrokienė, Vytautas Vitkauskas, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2008. www.lkz.lt.

LM I–III – Lietuvių mitologija 1–3. Vilnius: Mintis, 1995–2003.

LPŽ I–II – Lietuvių pavardžių žodynas 1–2, red. Aleksandras Vanagas. Vilnius: Mokslas, 1985–1989.

ME I–IV – Mūlenbachs Kārlis. Latviešu valodas vārdnīca 1–4, red. Jānis Endzelīns. Rīga: Izglītības ministerija, Kultūras fonds, 1923–1932.

Straipsniai / Articles

73

ALL_62_63_maketas.indd 73

2011.06.17 08:24:01

ROLANDAS KREGŽDYS

PEŽ I–IV – Mažiulis Vytautas. Prūsų kalbos etimologijos žodynas 1. Vilnius: Mokslas, 1988; 2–3. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993–1996; 4. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1997.

RHJ – Rječnik hrvatskoga jezika. Zagreb: Leksikografski zavod Miroslav Krleža i Školska knjiga, 2000.

RHS – Rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika 1–5, red. Tomislav Maretić. Zagreb: Knjižarnici jugoslavenske akademije, 1898–1903.

RV – R̥gvedaSaṃhitā.

Skok II – Skok Petar. Etimologijski rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika 2. Zagreb: Jugoslavenska Akademija Znanosti i Umjetnosti, 1972.

SRP I – Scriptores rerum Prussicarum: Die Geschichtsquellen der Preussischen Vorzeit bis zum Untergange der Ordensherrschaft, hrsg. von Theodor Hirsch, Max Töppen und Ernst Strehlke, Bd 1. Leipzig: Verlag von S. Hirzel, 1861.

БТСРЯ – Большой толковый словарь русского языка, ред. С. А. Кузнецов. Санкт Петербург: Норинт, 2000.

Даль I–IV – Даль Владимир. Толковый словарь живого великорусского языка 1–4. Москва: Русский язык, 1989–1991.

ПЯ I – Топоров Владимир Николаевич. Прусский язык: Словарь A–D. Москва: Наука, 1975.

САР VI – Словарь Академии Россійской 6. Санктпетербургъ: Императорская Академія Наукъ, 1794.

СМ – Славянская мифология. Энциклопедический словарь. Москва: Международные отношения, 2002.

СРНГ I–XLIII – Словарь русских народных говоров 1–43. Ленинград: Наука, 1965–2009.

ССЯ I–IV – Словарь старославянского языка 1–4. Санкт Петербург: Издательство Санкт-Петербургского университета, 2006.

СУМ – Словник української мови X. Київ: Наукова думка, 1979.

ЦЦСЯ I–IV – Словарь церковно-славянскаго и русскаго языка 1–4. СанктПетербургъ: типографія Императорской Академіи Наукъ, 1847.

Фасмер I–IV – Фасмер Макс. Этимологический словарь русского языка 1–4. Москва: Прогресс, 1986–1987.

ЦС I–V – Пётръ Алексьевъ. Церковный словарь 1–5. Санкт Петербургъ: типографія Ивана Глазунова, 1817–1819.

74

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

M. Stryikowskio veikalo Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi teonimai: Chaurirari

ЭССЯ – Этимологический словарь славянских языков. Отв. ред. О. Н. Трубачёв. Москва: Наука, 1974–.

Kiti sutrumpinimai kaip LKŽe (žr. www.lkz.lt).

Ambrazas Saulius 1993: Daiktavardžių darybos raida. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Ambrazas Saulius 2000: Daiktavardžių darybos raida 2. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Balsys Rimantas 2006: Lietuvių ir prūsų dievai, deivės, dvasios: nuo apeigos iki prietaro. Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla.

Beresnevičius Gintaras 2006: M. Strijkovskio „Kronikos“ lietuvių dievų sąrašas (2). http://www.tekstai.lt/zurnalas-metai/394-gintaras-beresneviius-m-strijkovskio-kronikos-lietuvi-diev-sraas-2.html?catid=123%3A2006-nr-89-rugpjūtisrugsėjis.

Blažienė Grasil da 2005: Baltische Ortsnamen in Ostpreußen. Stuttgart: Franz Steiner Verlag.

Brazaitis Kristina 2010: Johannes Bobrowski Pruzzische Vokabeln. Dunedin: University of Otago.

Breidaks Antons 2006: Darbu izlase 1. Rīga: LU Latviešu valodas institūts.

Bussmann Hadumod 2006: Routledge Dictionary of Language and Linguistics. London & New York: Routledge.

Butkus Alvydas 1995: Lietuvių praardės. Kaunas: Æsti.

Endzelīns Jānis 1951: Latviešu valodas gramatika. Rīga: Latvijas valsts izdevniecība.

Endzelīns Jānis 1961: Latvijas PSR vietvārdi 2. Rīga: Latvijas PSR Zinātņu akadēmijas izdevniecība.

Endzelīnas Janis 1957: Baltų kalbų garsai ir formos. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Gerullis Georg 1922: Die altpreußischen Ortsnamen. Berlin: Walter de Gruyter & Co.

Gerullis Georg, Stang Christian 1933: Das Fischerlitauisch in Preussen. Kaunas: Švietimo ministerijos knygų leidimo komisijos leidinys.

Girdenis Aleksas, Girdenienė Danutė 1997: 1759 metų „Ziwato“ indeksas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Greimas Algirdas Julius 1990: Tautos atminties beieškant. Vilnius & Chicago: Mokslas.

Straipsniai / Articles

75

ALL_62_63_maketas.indd 75

2011.06.17 08:24:02

ROLANDAS KREGŽDYS

Jasiūnaitė Birutė 2010: Šventieji ir nelabieji frazeologijoje ir liaudies kultūroje. Vilnius: VU leidykla.

Kazlauskas Jonas 1959: Daiktavardžių (i)u linksniavimo nykimas. – Lietuvių kalbotyros klausimai 2, 17–45.

Kregždys Rolandas 2009: Pr. Romow pagal Petro Dusburgiečio „Prūsijos žemės kroniką“ ir kitos istorinės interpretacijos iki mūsų laikų (toponimo etimologinė analizė, lokalizacija). – Senovės baltų kultūra 8. Vilnius: Kronta, 120–184.

Kregždys Rolandas 2009a: Iš baltizmų leksikografinės problematikos: dial. r. ančūm-ka. – Liutkevičienė Danutė & Zabarskaitė Jolanta. Nuo Konstantino Sirvydo iki Didžiojo žodyno. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 21.

Kregždys Rolandas 2009b: Ide. suff. *-ko- semantinė sklaida baltų kalbose. – Res humanitariae 6, 112–132.

Kregždys Rolandas 2010: Baltiškųjų teonimų perteikimo ir dievų funkcijų nustatymo problematika Jano Łasickio veikale „De Diis Samagitarvm Cæterorvmque Sarmatarum, & falſorum Chriſtianorum. Item de religione Arme-niorum“: Salaus, Klamals, Atlaibos, Ta-wals. – Perspectives of Baltic Philology. International conference abstracts. Poznań: Uniwer-sytet im. Adama Mickiewicza w Poznaniu, 51–52.

Kregždys Rolandas 2010a: Baltų kalbų leksinės semantinės gretybės (paveldėtieji ō/ā kamienų kūno dalių pavadinimai). Vilnius: Lietuvos kultūros tyrimų institutas.

Kregždys Rolandas 2010b: Velionio išlydėjimo papročio, aprašyto Sūduvių knygelėje, verificavimo klausimu. – Etnologija: istorija, dabartis ir perspektyvos. Tarptautinės konferencijos tezės. Vilnius: LII leidykla; 13–14.

Kregždys Rolandas 2010c: Motiejaus Strijkovskio veikale „Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi“ paminėto teonimo Chaurirari kilmė, dievybės funkcijos. – XI tarptautiska baltistu kongresa „Baltu valodu pagātne, tagatne un nākotne“ referātu tēzes. Riga: Latvijas Universitāte un Latvijas Universitātes Latviešu valodas institūts, 88–89.

Kregždys Rolandas 2011: Baltų metempsichozė: velionio išlydėjimo papročio, aprašyto P. Orozijaus kronikos Wulfstano intarpe ir Sūduvių knygelėje, verificavimo klausimu. – Res humanitariae 8 (studija spausdinama).

Lampe Geoffrey W. H. 1961: A Patristic Greek Lexicon. Oxford: Clarendon Press.

Łasickis Jonas 1969: Apie žemaičių, kitų sarmatų bei netikrų krikščionių dievus. Vilnius: Vaga.

Liddell Henry George, Scott Robert 1882: A Greek-English Lexicon. New York, Cincinnati: American book company.

Łowmiański Henryk 1935: Prusy pogańskie. Toruń: Instytut popierania nauki.

76

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

ALL_62_63 maketas.indd 76

2011.06.17 08:24:02

M. Stryjkowskio veikalo Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi teonimai: Chaurirari

Łowmiański Henryk 1989: Prusy – Litwa – Krzyżaci. Warszawa: Państwowy Instytut Wydawniczy.

Mannhardt Wilhelm 1936: Letto-Preussische Götterlehre. Riga: Herausgegeben von der Lettisch-Literärischen Gesellschaft.

Mikkola Jooseppi Julius 1908–1909: Zur slavischen Etymologie. – Indogermanische Forschungen 23(1–2), 124–138.

Monier-Williams Monier A. 1872: A Sanskrit-English Dictionary. Oxford: At the Clarendon Press.

Paulauskas Jonas 1987: Sisteminis lietuvių kalbos žodynas. Vilnius: Mokslas.

Przybytek Rozalia 1993: Ortsnamen baltischer Herkunft im südlichen Teil Ostpreußens. Stuttgart: Franz Steiner Verlag.

Shevelov George Y. 1964: A prehistory of Slavic. The historical phonology of Common Slavic. Heidelberg: Carl Winter.

Skardžius Pranas 1996: Rinktiniai raštai 1; par. Albertas Rosinas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

Stryjkowski Maciej Osostevicius 1582: Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi. Krolewen.

Szemerényi Oswald 1977: Studies in the kinship terminology of the Indo-European languages with special reference to Indian, Iranian, Greek and Latin (Acta Iranica 16. Textes et mémoires 7). Leiden: E. J. Brill; Téhéran-Liége: Bibliothèque Pahlavi.

Šewc-Schuster Hinc 1984: Gramatika hornjo-serbskeje rěče. Budyšin: Ludowe nakładnistwo Domowina.

Šimkūnaitė Eugenija 2001: Gyvenimo receptai. Vilnius: Žuvėdra.

Urbutis Vincas 1981: Baltų etimologijos etiudai. Vilnius: Mokslas.

Vaicekauskas Arūnas 2005: Lietuvių žiemos šventės. Kaunas: Vytauto Didžiojo universiteto leidykla.

Vaillant André 1950: Grammaire comparée des langues slaves 1. Lyon-Paris.

Vey Marc 1931: Slave st- provenant d’i.-e. *pt-. – Bulletin de la Société de Linguistique 32(1), 65–66.

Vėlius Norbertas 1977: Mitinės lietuvių sakmių būtybės. Vilnius: Vaga.

Vėlius Norbertas 1987: Chtoniškasis lietuvių mitologijos pasaulis. Vilnius: Vaga.

Zieliński Tadeusz 1999: Religia Cesarstwa Rzymskiego. Toruń: Adam Marszałek.

Zinkevičius Zigmas 1966: Lietuvių dialektologija. Vilnius: Mintis.

Straipsniai / Articles

77

ALL_62_63_maketas.indd 77

2011.06.17 08:24:02

ROLANDAS KREGŽDYS

А н и к и н А л е к с а н д р Е в г е н ь е в и ч 2000: Этимологический словарь русских диалектов Сибири. Москва-Новосибирск: Наука.

А н и к и н А л е к с а н д р Е в г е н ь е в и ч 2009: (rec.) W. Smoczyński. Słownik etymologiczny języka litewskiego. 789 s.; Indeks wyrazów litewskich. 308 s. Wilno: Printer Polyglott, Jost Gippert, Frankfurt a. Main, 2007. – Вопросы языкознания 2009 (4), 152–156.

А х м а н о в а О л ь г а С е р г е е в н а 1969: Словарь лингвистических терминов. Москва: Советская энциклопедия.

Б е н в е н и с т Э м и л ь 1995: Словарь индоевропейских социальных терминов. Москва: Прогресс.

Б е р н ш т е й н С а м у и л Б о р и с о в и ч 1953: Болгарско-русский словарь. Москва: Государственное издательство иностранных и национальных словарей.

В е й М а р к 1958: К этимологии древнерусского ‘Стриbog’. Вопросы языкознания 3, 96–99.

В л а с о в а М а р и н а Н и к и т и ч н а 2008: Энциклопедия русских суеверий. Санкт-Петербург: Издательский Дом „Азбука-классика“.

Г а м к р е л и д з е Т а м а з В а л е р и а н о в и ч, И в а н о в В я ч е с л а в В с е в о л о д о в и ч 1984: Индоевропейский язык и индоевропейцы 1–2. Тбилисси: Universiteta.

Г у р а А л е к с а н д р В и к т о р о в и ч 1997: Символика животных в славянской народной традиции. Москва: Индрик.

Д ь я ч е н к о Г р и г о р и й 1993: Полный церковно-славянский словарь (со внесением въ него важнѣйшихъ древне-русскихъ словъ и выраженій). Москва: Издательский отдел Московского Патриархата.

З а л и з н я к А н д р е й А н а т о л ь е в и ч 1980: Грамматический словарь русского языка. Словоизменение. Москва: Русский язык.

И в а н о в В я ч е с л а в В с е в о л о д о в и ч 1974: Опыт истолкования древнеиндийских ритуальных и мифологических терминов, образованных от. aśva- «конь» (жертвоприношение коня и дерево aśvattha в древней Индии). – Проблемы истории языков и культуры народов Индии. Москва: Наука, 75–138.

К а з а н с к е н е В а н д а П е т р о в н а, К а з а н с к и й Н и к о л а й Н и к о л а е в и ч 1986: Предметно-понятийный словарь греческого языка. Крито-микенский период. Ленинград: Наука.

К р е г ж д и с Р о л а н д а с 2009: Прусс. Curche: этимология теонима, функции божества; проблематика установления культовых соответствий на почве обрядовой традиции восточно-балтийских, славянских и других индоевропейских народов. – Studia Mythologica Slavica 12, 249–320.

78

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

M. Stryikowskio veikalo Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkich Rusi teonimai: Chaurirari

Крежджис Роландас 2010: Восточнославянские боги Киевской Руси: Стрибог (сопоставительный анализ данных славянской и балтийской мифологических систем). – Studia Mythologica Slavica 13, 211–232.

Куркина Любовь Викторовна 1992: Диалектная структура праславянского языка по данным южнославянской лексики. Ljubljana: Slovenska akademija znanosti in umetnosti.

Лукашевич Платонъ 1846: ЧАРОМЖТІЕ, или священный языкъ маговъ волхвовъ и жрецовъ. Петръгородъ: типографія К. Винегебера.

Маковский Марк Михайлович 1998: Метаморфозы слова (Табуирующие маркеры в индоевропейских языках). – Вопросы языкознания 4, 151–179.

Маслов Юрий Сергеевич 1981: Грамматика болгарского языка. Москва: Высшая школа.

Мейе Антуан 1954: Основные особенности германской группы языков. Москва: Изд. иностранной литературы.

Нильссон Мартин 1998: Греческая народная религия. Санкт-Петербург: Алетейя.

Откупщиков Юрий Владимирович 1988: Догреческий субстрат. Ленинград: Изд. ЛГУ.

Откупщиков Юрий Владимирович 2006: Об этимологии гидронима Ловать. – Индоевропейское языкознание и классическая филология – X. Материалы чтений, посвященных памяти профессора Иосифа Моисеевича Тронского. 19–21 июня 2006 г. Санкт-Петербург: Наука, 215–219.

Прохоров Андрей Аркадьевич 2002: О мифологической основе сюжета конного состязания в славянских исторических преданиях и фольклоре. – Балто-славянские исследования 15, 410–454.

Семереньи Освальд 1967: Славянская этимология на индоевропейском фоне. – Вопросы языкознания 4, 3–25.

Скрипник Лариса Григорівна, Дзятківська Ніна Пантелеймонівна 2005: Власні імена людей. Київ: Наукова думка.

Суперанская Александра Васильевна и др. 1986: Теория и методика ономатических исследований. Москва: Наука.

Суслова Анна Владимировна, Суперанская Александра Васильевна 1991: О русских именах. Ленинград: Лениздат.

Тахо-Годи Аза Алибековна, Лосев Алексей Фёдорович 1999: Греческая культура в мифах, символах и терминах. Санкт-Петербург: Алетейя.

Straipsniai / Articles

79

ALL_62_63_maketas.indd 79

2011.06.17 08:24:02

ROLANDAS KREGŽDYS

Топоров Владимир Николаевич 1973: Из истории балто-славянских языковых связей: анчу́тка. – Baltistica 9(1), 29–44.

Топоров Владимир Николаевич 2000: Из индоевропейской этимологии 6(1–2). – Этимология 1997–1999, 172–185.

Топоров Владимир Николаевич 2004: Исследования по этимологии и семантике 1. Москва: Языки славянских культур.

Топоров Владимир Николаевич 2006: Исследования по этимологии и семантике 2. Москва: Языки славянских культур.

Топоров Владимир Николаевич 2007: К интерпретации былины „Путешествие Вавилы со скоморохами“. – Имя: семантическая аура. Москва: Языки славянских культур.

Трубачев Олег Николаевич 2006: История славянских терминов родства и некоторых древнейших терминов общественного строя. Москва: КомКнига.

Хабургаев Георгий Александрович 1974: Старославянский язык. Москва: Просвещение.

Шанский Николай Максимович 1959: Очерки по русскому словообразованию и лексикологии. Москва: Государственное учебно-педагогическое издательство министерства просвещения РСФСР.

Шипова Елизавета Николаевна 1976: Словарь тюркизмов в русском языке. Алма-Ата: Наука.

Theonyms in M. Stryjkowski’s work

Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi: Chaurirari

SUMMARY

The study deals with the topics of etymological analysis and brief nascence (consequently, hierarchical position in the Baltic pantheon) of the theonym Chaurirari mentioned in Maciej Stryjkowski’s work Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi (Krolewen, 1581). Cryptogram methods are used to explain the changes, which appeared in the morphological structure of the word probably by virtue of a taboo phenomenon. Changes of the lexeme are explained by means of areal studying and synchronous methods. Being based on the analysis carried out, the main conclusion has been made to which Vladimir Toporov had come earlier that the theonym cited in Stryjkowski’s writing reflects authentic linguistic material which can not be

80

Acta Linguistica Lithuanica LXII–LXIII

M. Stryjkowskio veikalo Kronika Polska, Litewska, Żmódzka i wszystkiej Rusi teonimai: Chaurirari

ascertained without paying attention to detailed analysis of the lexeme each component. The other conclusions are as follows:

1) theonym Chaurirari reflects juxtapositionally metathesis of the front syllables, i.e. contact metathesis type has been set to explain the morphotactical shift: Lith. *Kauriraris ‘horse God’ < Lith. *kaurikaris ‘ditto’ (r...r < r...k (contact progressive assimilation)) ↔ Lith. *kaurikanis (r...r < r...n (incontiguous progressive assimilation)) ‘ditto’ < Lith. *kaukarinis ‘ditto’ (morphotactical metathesis due to taboo) < adj. Lith. *kaukarinis ‘appending to Kaukarius’;

2) theonym Chaurirari can not be interpreted as ἅπαξ λεγόμενον. The lexeme may be correlated with nomen proprium (theonym) Kaukarius ‘ghats God’, which is mentioned in several Lithuania Minor lexicographical lexicons of the 18th century;

3) Lith. kaū̌karas, Lith. kaū̌kas, Pruss. cawx reflect phonetic structural shift caused by progressive assimilation (k...p → k...k): Balt. *kaupa- ‘accumulation’ > Lith. kaūpas, káupas ‘boss, hump, heap’ → (derivatives with suff. -(a)ra-) Lith. kauprà ‘hill’, kaūparas ‘hump’; Latv. kaupra ‘hill’, Latv. kàupre² ‘small hill; sierra’, Latv. kàupris² ‘sierra; sconce’) ⇨ *kauka- ‘ditto’;

4) nom. propr. (theonym) Kaukarius sememe ‘ghats God’ mentioned in Brodowski’s and Milke’s lexicons is attributable to parent drift, while Stryjkowski’s *Kaukarinis ‘horse God’ to accessory, presupposed by functional connotation of the god;

5) Russ. dial. кау́р ‘mallet used to knock out a fish’ and Russ. dial. кау́риться ‘to sulk; to wince, to gloom; to stand tall; to recalcitrate’ are not Baltisms.

Įteikta 2010 m. lapkričio 17 d.

ROLANDAS KREGŽDYS

Lietuvių kalbos institutas

Vileišio g. 5, Vilnius LT-10308

El. paštas – [email protected]

Straipsniai / Articles

81