Page 1HARALD BICH LMEIER
Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg
Sächsische Akademie der Wissenschaften zu Leipzig
Mainzer Akademie der Wissenschaften und der Literatur
Vědecké výzkumné směry: indoevropeistika, onomastika (místní a vodní jména), staroiránská filologie (syntax).
Rolandas Kregždys
SLOVNÍK ETYMOLOGIE BALTICKÝCH MYTOLOGÉMŮ I: KRISTBURSKÁ SMLOUVA
Vědecká monografie
Vilnius: Lietuvos kultūros tyrimų institutas, 2012, 624 S. ISBN 978-9955-868-50-7
Předkládaná monografie (není vlastně jasné, zda a proč je kniha označována jako slovník, zvláště když v podtitulu nese označení „mokslo monografija“) nabízí čtenáři působivý soubor autorových znalostí o výsecích z mytologie Baltů. Cílem autora je etymologicky osvětlit baltské mytologémy. Rolandas Kregždys rozumí mytologémy, což je dosud nikterak rozšířený pojem, slova se sakrální konotací. Za praktický význam svého díla považuje rekonstrukci baltských archimytologických motivů a konceptů (s. 14, 507). Základem zkoumání tohoto prvního svazku, po němž bude jistě muset následovat ještě nejeden další, má být zajištění jakéhosi úplného prozkoumání materiálu; slouží k tomu příslušné faktografické informace (zejména jmenný materiál v širším smyslu), které poskytuje mírová smlouva z Christburgu mezi Řádem německých rytířů a pr(e)uskými kmeny z 2. 2. 1249. Tento především onomastický materiál, stejně jako mytologické představy západobaltských kmenů, které se v něm odrážejí, jsou zasazeny do širšího souvislostního rámce v rámci Baltidy a dále jsou také korelovány s údaji, které se nacházejí například v Tacitově Germania, v Orosiově Historiae adversum paganos nebo v pozdějších pramenech, jako je Chronicon terrae Prussiae Petra z Dusburgu, či v ještě pozdějších dílech, například Grunauových. A tyto výsledky jsou obsáhle a podrobně předkládány především ve vztahu k odpoví-
Recenzijos / Reviews
207
Page 2HARALD BICHILMEIER
srovnává s odpovídajícími jevy u Germánů, Italů a dalších národů (zejména ještě u Řeků a Indů). Cílem je přitom vždy také oprostit pohled na poměry u (západo)Baltů od podle autorova názoru stále ještě doznívající, zčásti povýšené perspektivy, z níž se na tyto jevy nahlíží. To se mu v každém případě daří. Jasně ukazuje, že všechny jevy mytologie jsou ve své podstatě indoevropským dědictvím, které lze doložit také u Germánů, Italiků atd.
Kniha se po litevské (s. 9n.) a anglické předmluvě (s. 11n.) a úvodu (s. 13–49), věnovaném předmětu výzkumu, metodám, které je třeba při jeho zkoumání použít, a vyjasnění různých termínů, ve své hlavní části dělí do čtyř kapitol: Kapitola I obsahuje faksimile Kristburgské smlouvy z roku 1249, přepis latinského textu a litevský překlad (s. 50–72). Kapitola II se věnuje výkladu theonyma Curche (s. 73–155). Kapitola III se zabývá hieronymy Tulissones a Ligaschones (s. 156–229). A kapitola IV je věnována odrazu kultu slunce, respektive měsíce, v lidové mytologii Baltů, Slovanů a dalších indoevropských národů (s. 230–500). Všem těmto kapitolám je společné, že téma uvedené v názvu slouží vlastně pouze jako východisko pro mnohem šířeji pojatá zkoumání.
Knihu uzavírá litevské (s. 500–505) a anglické shrnutí (s. 506–526) a několik rejstříků a indexů (s. 527–623). Z nich vyniká rozsáhlostí bibliografie (s. 527–579), která ukazuje, jak obsáhle se autor při přípravě knihy informoval. Zároveň je však z této bibliografie zřejmé, že autor zjevně neměl k dispozici, případně neznal, potřebnou literaturu ve všech oblastech ve stejné míře a úplnosti. Vzhledem k šíři záběru studie to však není překvapivé a úplnosti lze sotva dosáhnout: jde koneckonců o historickosrovnávací jazykovědu baltských, slovanských a dalších indoevropských jazyků, mytologii, folkloristiku, dějiny aj.
Nedostatek novější literatury a jistá neznalost vědeckých zvyklostí v oblasti indických a íránských studií jsou patrné zvláště zde: zcela chybějí práce Jana Gonda, práce Paula Thiemého jsou stejně jako práce Michaela Witzela zohledněny jen výjimečně. Chybějí také práce Thomase Oberliese o védštině a zcela absentují práce Jeana Kellense a Érica Pirarta o avestštině, zatímco od Martina L. Westa je uveden pouze jediný titul. Neobvyklé je citování KEWA jako „EWA I–III“ a EWA jako „EWA Ia–IIIa“ (s. 529 a passim). Celkově v uvedené tematické oblasti chybí většina novější německy, anglicky a francouzsky psané literatury. To nemusí nutně znamenat, že by její zohlednění vedlo k jiným závěrům; vzhledem k jinak velmi podrobnému seznamu, který čítá přes 1500 titulů, je však její absence nedostatkem.
208
Acta Linguistica Lithuanica LXX
Page 3Rolandas Kregždys
Baltų mitologemų etimologijos žodynas I: Kristburgo sutartis
z uvedené tematické oblasti chybí většina novější německy, anglicky a francouzsky psané literatury. To nemusí nutně znamenat, že by její zohlednění vedlo k jiným závěrům; vzhledem k jinak velmi podrobnému seznamu, který čítá přes 1500 titulů, je však její absence nedostatkem.
Dále je třeba poznamenat, že Kregždys při přepisu staroindičtiny stále používá již po desetiletí neobvyklý znak <ç> místo dnes běžného <ś>.
Největší předností knihy je bezpochyby analýza zjištěných mytologických souvislostí. Ty jsou znázorněny v řadě poměrně kompaktních schémat, jejichž stručnost však od čtenáře někdy vyžaduje značné analytické úsilí.
V různých pasážích věnovaných etymologii v užším smyslu je třeba vyzdvihnout zejména pečlivost, s níž Kregždys uvádí a probírá starší návrhy: toto zpracování dějin vědeckého bádání je příkladné. Totéž platí i pro vyhodnocení literatury o mytologii a folkloristice (zejména baltské a slovanské).
Poněkud problematický je ovšem jeho přístup k etymologickým metodám obecně: protože zkoumaná slova náležejí do sféry sakrálního v širším smyslu, kde lze často pozorovat i tabuistická zkomolení slovního materiálu, Kregždys předpokládá, že do analýzy je třeba od samého počátku zahrnout například metateze (fonémů i celých slabik), (nepravidelné) synkopy a podobné jevy. Spíše by však mělo platit, že takové hláskové změny, které nepokrývá obecně přijímaný předpoklad o hláskových zákonech a jejich výjimkám nepodléhající povaze, zavedený v indoevropštině již od dob mladogramatiků, mají být až tím úplně posledním prostředkem k určení etymologie. Jinak se totiž vracíme do raného období této vědy v 19. století, kdy (z dnešního pohledu) bylo možné téměř všechno.
Proto je třeba dát přednost etymologickému výkladu, který dospívá ke smysluplnému výsledku bez takových dodatečných předpokladů. Právě oblast styku mytologie, folkloristiky a etymologie se mi však zdá být dosti nebezpečným terénem, kde lze snadno podlehnout kruhovému usuzování: může se stát, že určitý prvek zvyku či podobného jevu povede k tomu, že související jméno božstva bude etymologicky vyloženo určitým způsobem, z čehož se pak nakonec znovu vyvodí, že daný zvyk pochází od jména božstva atd.
Recenzijos / Reviews
209
Page 4HARALD BICHLMEIER
V této knize se tak děje například u Ligaschones, které je odvozováno z pruského *gali-šōnīs „kněz mrtvých“ (s. 221 n., 503, 523). To je ovšem možné pouze tehdy, předpokládáme-li jinak nemotivovanou metatezi první části slova a zároveň její sémantický posun, který jinak není doložen: pruské akuzativní gallan, nominativní *galis, -as znamená stejně jako litevské gãlas a lotyšské gals nejprve „konec, okraj“ a teprve sekundárně „smrt“, nikdy však „mrtvý“. Zde už narážíme na určité meze věrohodnosti. Totéž nakonec platí i pro Tulissones < *d/tulinōsīs „pán duší“ (s. 218 n., 503, 523).
Dalším příkladem je etymologizace theonyma Curche (srov. také PKEŽ² 491–493). To je interpretováno jako /Kurkē/ < pruské *Kurkis/-īs/-as „bůh skotu“ a odvozováno z baltštiny *Kur-va-ka- „ten, komu patří skot“ (s. 108 n., 502, 522). Kmenová podoba *kur-v- je přitom vysvětlována jako nářeční forma, která případně vznikla jakousi regresivní asimilací z původně očekávaného *kar-v-. Vnitřní *-va- údajně zaniklo. K tomu je třeba poznamenat následující: Kregždys neuvádí pro zánik vnitřního *-va- skutečné paralely, neboť všechny jeho příklady dokládají zánik v jiném hláskovém prostředí, než jaké se vyskytuje zde. Předpoklad, že *kur-v- (pruské curwis „vůl“; srov. také PKEŽ² 497–499) je (sekundární) nářeční nebo expresivní formou, není nutný; stejně jako velšské carw „jelen“ může být odvozeno z praindoevropského *k̑r̥h₂-uo- „rohatý, opatřený rohy“ (Nussbaum 1986, 8). Protože uvedenou synkopu prostřední slabiky nelze definitivně prokázat, lze jako základ theonyma nakonec připustit také praindoevropské *k̑r̥h₂-ko- > baltštinu *kurka- „rohatý, opatřený rohy“.
Tyto dva příklady snad postačí. V tak obšírně koncipované knize, jako je tato, by bylo možné poznamenat ještě další věci (zejména k jednotlivým etymologiím), to by však nic nezměnilo na základním hodnocení: Kregždysovi se podařil skutečně důkladný a zásadní přehled dané problematiky. Množství předložených údajů z nejrůznějších vědních oborů je působivé a starší pojednání o tomto tématu byla hojně využita. Výklad je srozumitelný a dobře strukturovaný. S Kregždysovými etymologickými vysvětleními jistě nebude chtít každý (indoevropeista) ve všech bodech souhlasit, což je dáno tím, že předpoklad výjimek prostoty hláskových zákonů je od počátku do jisté míry suspendován. Ve srovnání s jinak předloženým celkovým výkonem to nemá takovou váhu, pokud tím někde přece jen nevznikl kruhový argument ve výše uvedeném smyslu. Autorovi je třeba popřát mnoho úspěchů při další práci na tomto obrovském projektu, čtenáři pak jeho brzké dokončení – a snad také stručné zpracování tohoto komplexu hodného výzkumu, které by skutečně mělo podobu slovníku.
210
Acta Linguistica Lithuanica LXX
Page 5Rolandas Kre gždys
Baltų mitologemų etimologijos žodynas I: Kristburgo sutartis
LITERATURA
EWA – Mayrhofer Manfred. Etymologisches Wörterbuch des Altindoarischen. 3 Bde. Heidelberg: Winter, 1992–2001.
KEWA – Mayrhofer Manfred. Kurzgefaßtes etymologisches Wörterbuch des Altindischen. 3 Bde. Heidelberg: Winter, 1956–1976.
Nussbaum Alan Jeffrey 1986: Head and horn in Indo-European. (Untersuchungen zur indogermanischen Sprach- und Kulturwissenschaft 2) Berlin – New York: de Gruyter.
PKEŽ2 – Mažiulis Vytautas. Prūsų kalbos etimologijos žodynas. Antrasis pataisytas ir papildytas leidimas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras, 2013.
Předloženo 5. dubna 2014.
HARALD BICH LMEIER
Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg
Orientalisches Institut: Seminar für Indogermanistik und Allgemeine Sprachwissenschaft
Heinrich-und-Thomas-Mann-Str. 26, 06108 Halle (Saale)
[email protected]
Sächsische Akademie der Wissenschaften zu Leipzig
Arbeitsstelle Jena: Etymologisches Wörterbuch des Althochdeutschen
Zwätzengasse 12, 07743 Jena
[email protected]
Mainzer Akademie der Wissenschaften und der Literatur
Digitální příručka německých příjmení
Geschwister-Scholl-Str. 2, 55131 Mainz
[email protected]
Recenzijos / Reviews
211
