LAIMA KALĖDIENĖ

Institut litevského jazyka

Oblasti vědeckého výzkumu: sociolingvistika, aplikovaná lingvistika, dialektologie, onomastika, fonetika a fonologie, počítačová lingvistika.

EMIGRANTI: JAZYK A IDENTITA

Kolektivní monografie

Vědecká redaktorka Meilutė Ramonienė, mapy připravila Viktorija Baranauskienė, autorky: Viktorija Baranauskienė, Eglė Gudavičienė, Kristina Jakaitė-Bulbukienė, Dovilė Krupickaitė, Meilutė Ramonienė, Loreta Vilkienė

Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla, 2015, 232 p. ISBN 978-609-459-543-1

Emigrace je aktuálním tématem dnešní Litvy, právě probíhajícím mohutným procesem, jehož rozsah se ještě může zvětšovat, a proto je zkoumání jevů spojených s tímto procesem nejen nezbytné, ale i nevyhnutelné. Vědkyně Vilniuské univerzity, lingvistky a geografky, za pomoci sociologů vymyslely a v letech 2011–2013 uskutečnily sociolingvistický projekt podporovaný Státní komisí pro litevský jazyk Jazyk emigrantů (vedoucí Meilutė Ramonienė). Během expedic v Německu, Americe a Tasmánii shromáždily velké množství údajů na základě hloubkových rozhovorů; navíc získaly přes internet řadu odpovědí na otázky – bylo vyplněno 2026 dotazníků, tedy standardizovaných průzkumů (s. 209–221), které zahrnovaly 61 otázek. Velkou předností zkoumaných získaných údajů je, že byly shromážděny téměř ve stejnou dobu, během několika let.

Straipsniai / Articles

305

LAIMA KALĖDIENĖ

Promyšlené využití kvantitativních a kvalitativních sociolingvistických metod je zárukou úspěchu tohoto projektu. Vedoucí projektu již získala bohaté zkušenosti s takovou prací¹, o něž se opírá společně s Dovile Krupickaite při představování metodologie výzkumu jazyka emigrantů (s. 19–40). Hned na začátku, na s. 19, se ukazuje, co je Achillovou patou celého tohoto výzkumu – pojem emigranta. Za emigranty se zde považují všechny „osoby, které žily mimo Litvu nejméně 3 roky“ (s. 19). Jinými slovy, jak ti, kdo emigrovali z Litvy, tak jejich děti a vnuci, kteří se hlásí k litevské identitě a spojují se s Litvou (tak jako v programu Globální Litva). Právě zde leží nejkluzčí výchozí bod – nakolik se sami spojují s Litvou, jaké vazby udržují nebo jakými se cítí být svázáni. Není pochyb, že při dotazování několika tisíc emigrantů bylo právě tyto vazby k litevství nejobtížnější a někdy dokonce nemožné zjistit, přičemž spolehlivost odpovědí na tom z velké části závisela: zda emigrant chce, či dokonce nechce být spojován s Litvou, o čemž se ve svém článku zmiňuje také D. Krupickaitė (s. 26), která podrobně přehledně popsala emigrační vlny a směry z tohoto hlediska. Nedostatky údajů a jejich nespolehlivost vědkyně uvedla jako důvody pro volbu území svého výzkumu a zásad sestavení výběrové matice (s. 27–28).

Článek M. Ramonienė „Kvantitativní a kvalitativní výzkum jazyka emigrantů“ (s. 31–40) je v tom nejlepším slova smyslu přímo chrestomatickým popisem metodologie kombinování kvantitativních a kvalitativních výzkumných metod v aplikované lingvistice, určeným studentům a doktorandům tohoto oboru i všem zájemcům. A také podrobným popisem obratného vedení projektu.

Ve druhé části knihy „Jazyk a jazykové postoje v emigraci“ se analyzuje hlavní výzkumná otázka – užívání jazyků v emigraci. Eglė Gudavičienė ve svém článku „Obecné tendence jazykového chování a postojů emigrantů“ (s. 43–58) na základě údajů z kvantitativního průzkumu dospívá k, dalo by se říci, poněkud banálním závěrům: „s postupem času je stále obtížnější zachovat litevský jazyk beze změny“ a „děti, zvláště je-li jich více než jedno, [je stále obtížnější] naučit rodnému jazyku rodičů“. Dochází však k závěru na základě odpovědí získaných ve výzkumu na otázky dotazníku a vysvětluje, proč k tomu dochází: „Až 90 procent respondentů by si přálo, aby jejich děti, stejně jako vnoučata a

¹ Tyto zkušenosti začala M. Ramonienė získávat při spolupráci s vědci nizozemské Tilburgské univerzity, kdy byla v Litvě poprvé úspěšně použita nizozemská metodologie kvantitativního výzkumu při zkoumání jazyků v rodině a ve škole ve velkých městech (Ramonienė M., Extra G. Multilingualism in Lithuanian Cities. Languages at home and school in Vilnius, Kaunas and Klaipėda. Vilnius/Tilburg, Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla, 2011, 92 p.). M. Ramonienė vedla ještě dva rozsáhlé výzkumy, v nichž byly použity nejen kvantitativní, ale i kvalitativní výzkumné metody: Miestai ir kalbos, vědecká redaktorka M. Ramonienė. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla 2010, 312 p.; Miestai ir kalbos 2. Sociolingvistinis Lietuvos žemėlapis, vědecká redaktorka M. Ramonienė. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla, 2013, 318 p.

306

Acta Linguistica Lithuanica LXXV

Emigrantai: kalba ir tapatybė. Kolektyvinė monografija

pravnoučata uměla litevsky, a vysvětluje, jak je to důležité, avšak pouze 66% rodičů z první generace emigrantů se snaží, aby jejich děti doma mluvily litevsky, ve druhé generaci je to 31% a ve třetí 10%“ (s. 58). Proto – a nejen proto – se zdá značně pochybný předpoklad E. Gudavičienėové, že „[M]ožná platí, že čím déle člověk žije v zahraničí a čím silněji je ovlivňován rodným jazykem, tím důležitější se pro emigranty stává – jako záruka zachování identity“ (s. 57). Vždyť článek na základě údajů z průzkumu dochází k závěru, že „právě pro druhou a třetí generaci není typický postoj ztotožňující národnost s litevským jazykem – že Litevec musí umět litevsky, tvrdila pouze třetina dotázaných respondentů“ (s. 52). Dotazníky obsahovaly mnoho údajů o rodných jazycích a jazykových znalostech dětí narozených ve smíšených rodinách, v nichž je jeden z rodičů litevský emigrant. V tomto článku jich bylo využito jen velmi málo; snad nejdůležitější je zjištění, že ve smíšených rodinách je pro 74% dětí rodným jazykem litevština, pokud je matka Litevka, a pro 54%, pokud je Litevcem otec (s. 66). Didakticky laděné úvahy o tom, že „[Z]nalost jazyka užívaného v zemi, kde člověk žije, nezaručuje pocit, že je tam doma“ nebo že „[S]tejně tak je mylné domnívat se, že dobrá či velmi dobrá znalost jazyka země, kde člověk žije, mu vždy pomůže v cizí zemi zapustit kořeny a začlenit se do ní“ (s. 47), proto nejsou nijak podloženy údaji z předkládaného výzkumu a opírají se pouze o známou Cumminsovu hypotézu vzájemné závislosti neboli ledovcovou hypotézu. Tento aspekt výzkumu – vliv smíšených rodin – je nesmírně důležitý, a proto by měl být ještě předmětem samostatných studií, které by vycházely z nashromážděných materiálů; těch, jak lze předpokládat, je v tomto článku dosud nepředstaveno mnoho. O tomto tématu se však značně pojednává v článku další autorky tohoto sborníku, Kristiny Jakaitė-Bulbukienėové (s. 67–114).

Další článek druhé části knihy, věnovaný užívání jazyků a jazykovým postojům, se zabývá specifiky jazykových znalostí a užívání jazyků emigranty v různých regionech světa (autorky D. Krupickaitė a V. Baranauskienė, s. 59–65). Je to jakýsi ilustrační materiál ke knize Egidijuse Aleksandravičiuse Karklo diego (2013) – „emigranti první generace se často nechtějí považovat za Litevce, když jsou v Litvě, méně se zapojují do činnosti komunity apod., což ukazuje, že jejich ztotožnění s Litvou či litevským jazykem není příliš pevné, a to může vést k rychlejšímu úbytku znalosti a užívání litevštiny než u emigrantů předchozí generace“ (s. 65). Je to tak trochu ztracená generace, která přesto neústupně požaduje litevské občanství jako druhé občanství.

V pojednávaném článku D. Krupickaitė a V. Baranauskienė se obzvlášť jasně ukazuje, odkud a proč byly ve skutečnosti získány odpovědi v průzkumu: „[Z] 2026 respondentů jich více než polovina (60,2%) žije v zemích západní a jižní Evropy, kam v posledních 25 letech směřovala nejintenzivnější emigrace (...). Naprostá většina, celých 78,5%, respondentů zastupuje první generaci emigrantů, tj. respondenti se narodili v Litvě (...). Takový podíl respondentů této generace

Recenzijos / Reviews

307

LAIMA KALĖDIENĖ

je výrazně vyšší, než se plánovalo při jejich výběru k dotazování. Podobná situace je i v zemích střední a východní Evropy“ (s. 59–60). Vysvětluje se, že bylo dotázáno poměrně mnoho emigrantů druhé generace, zdaleka však ne třetí. Málo respondentů pocházelo také z Asie (a to pouze z asijské části Ruska). Všechny tyto poznámky se odrážejí ve velmi informativních mapách („Občanství respondentů“, s. III, „Země, v níž respondent vyrůstal (žil do 16 let)“, s. X).

Velmi zajímavým aspektem tohoto výzkumu byla otázka, jak se emigranti cítí v zemích, kde žijí, a v samotné Litvě: bolestivě se potvrdilo, že na rozdíl od emigrantů předchozích generací, kteří z Litvy často odcházeli z politických důvodů, se „velká část emigrantů nové generace, kteří opustili Litvu kvůli ekonomickým těžkostem, necítí doma ani v Litvě, ani v zemi, kde žijí“ (s. 65). Vědecká prognóza je tedy sice smutná, ale podložená: „To umožňuje předpokládat, že význam užívání litevského jazyka mezi Litevci třetí emigrační vlny může klesat mnohem rychleji než mezi emigranty druhé vlny a jejich potomky“ (s. 65). Jde již o doporučení tvůrcům a realizátorům zahraniční politiky Litvy, které se opírá o vědecká fakta.

Třetí článek druhé části knihy je věnován rodinné jazykové politice a jejímu řízení (autorka K. Jakaitė-Bulbukienė, s. 67–114). K. Jakaitė-Bulbukienė na základě kvantitativních a kvalitativních údajů (s těmi posledními pracuje mimořádně úspěšně) odhaluje, jaké postoje určují odhodlání emigrantů zachovat litevský jazyk, zejména v USA a Německu. Do jisté míry banální pravdy, jako například „Chceme litevštinu předat dalším generacím“, „Mluvit litevsky je vnímáno jako něco přirozeného“ aj. (s. 113), příčiny zachování litevštiny zdánlivě vysvětlují jen málo, právě to jsou však takzvané subjektivní postoje, jejichž síla je obrovská. Při bližším čtení článku se ukazuje, že většina údajů tohoto typu byla shromážděna od těch, kteří ochotně odpovídali na otázky v dotazníku – od emigrantů poválečné vlny, jejich dětí a vnoučat (s. 113). Obraz je tedy zkreslený – získaný odraz není objektivní fotografií, nýbrž obrazem klubu nadšenců. To je jedna z metodologických slabin výzkumu – otázka, jak zvládnout výběr respondentů, zůstává nezodpovězena.

Třetí část knihy – „Identita a zachování jazyka“ (s. 117–185) – sestává ze tří článků Loretos Vilkienėové o národní, jazykové a kulturní identitě. Tato část knihy se vyznačuje množstvím a hloubkou teoretických úvah a rozborem získaných údajů v širším světovém a vědeckém kontextu. Kritický přístup k získaným sociolingvistickým údajům jen zvyšuje hodnotu práce a odhaluje perspektivu jiných výzkumů: „Je třeba připomenout, že kvalitativních průzkumů projektu „Jazyk emigrantů“ se účastnily pouze sociálně aktivní osoby, pro něž je jejich etnická identita důležitá; lze navíc předpokládat, že tito jedinci mnohem aktivněji vyplňovali i dotazníky v kvantitativních průzkumech. Nelze se však domnívat, že jejich názory odrážejí postoje všech Litevců / osob litevského původu žijících v zahraničí,

308

Acta Linguistica Lithuanica LXXV

Emigrantai: kalba ir tapatybė. Kolektyvinė monografija

protože, jak již bylo uvedeno, ta část Litevců, která vědomě přerušila styky s Litvou a litevstvím, zůstala během výzkumu projektu pravděpodobně z velké části nedostupná, nebo možná nebyla dosažena vůbec. Všechna zobecnění se tedy vztahují pouze na část Litevců žijících v zahraničí / osob litevského původu, pro něž má litevství v té či oné míře význam“ (s. 133).

Mimořádně cenné jsou Přílohy, které tvoří 18 sociolingvistických map zakreslených V. Baranauskienė; dotazník „Výzkumu jazykového chování emigrantů litevského původu“ se 61 otázkami; informace o 177 kvalitativních rozhovorech a scénář kvalitativních rozhovorů projektu Emigrantų kalba.

Analýza článků ukazuje, že popsaný výzkum jazyka emigrantů je velmi složitá záležitost – především z hlediska metodologie. Na co se zeptáš, to dostaneš.

Doručeno 23. prosince 2016.

LAIMA KALĖDIENĖ

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, Vilnius LT-10308, Lietuva

[email protected]

Recenzijos / Reviews

309