Acta Linguistica Lithuanica 2025, roč. 93, s. 1–6 Odkaz na obsah / Odkaz na obsah ISSN 2669–218X (online / elektronicky)

HLEDÁNÍ ROZPLÝVAJÍCÍCH SE IDENTIT, ANEB PALIATIVNÍ STRATEGIE LITUANISTIKY (O JAZYCE, VĚDĚ A VZDĚLÁVÁNÍ)^¹

DANGUOLĖ MIKULĖNIENĖ Litevský jazykový institut E-mail: danguole.mikulėnė@lki.lt ORCID ID: https://orcid.org/0000-0001-7781-7236 Oblasti vědeckého výzkumu: geolingvistika, dialektologie baltských jazyků, synchronní a diachronní dialektologie, morfonologie, dějiny litevského jazyka a jazykovědy.

https://doi.org/10.35321/all93-11

Před více než deseti lety obletěla svět zpráva – po pouhých sto letech života uhynul poslední galapážský želvák jménem Osamělý George. Přírodovědci se velmi znepokojili, protože želvy tohoto druhu žijí dvakrát déle. Nerada bych, aby můj příspěvek připomínal nekrolog, avšak smrt je vždy nepříjemné slovo. Zvíře považované za symbol těchto ostrovů připomnělo světu, že všechny děti přírody jsou smrtelné. Bohužel nejen ony. Umírají i jazyky.

A podstatně častěji, než bychom si mysleli – ještě před několika desetiletími se říkávalo, že každé dva týdny ve světě přicházíme nejméně o jeden jazyk. S každým jazykem a každou kulturou jsme chudší. Když zemře poslední člověk, který jím mluví, nezapsaný ani nenahraný jazyk je nenávratně ztracen. Smutné, že? Lidé chápou, že jejich jazyk umírá, ale nevědí, jak rychle se to stane.

Po obnovení nezávislosti po několik desetiletí rostlo naše sebevědomí. Spolu s ním rostla i hodnota litevského jazyka. Vždyť víme, že spolu s bratry Lotyši jsme ti, kteří světu

^¹ Článek vznikl na základě příspěvku předneseného 27. června 2025 na Litevském kulturním kongresu věnovaném 100. výročí Litevského kulturního kongresu a 150. výročí narození Mikaloje Konstantina Čiurlionise.

Copyright © 2025 Danguolė Mikulėniė. Vydal Litevský jazykový institut. Tento článek je článkem s otevřeným přístupem distribuovaným podle podmínek licence Creative Commons Attribution, která umožňuje neomezené užití, distribuci a rozmnožování na jakémkoli médiu za předpokladu uvedení původního autora a zdroje. // Vydal Litevský jazykový institut. Tento článek je s otevřeným přístupem, distribuovaný podle podmínek licence „Creative Commons“ Attribution, které umožňují neomezeně užívat, distribuovat a reprodukovat obsah na jakémkoli médiu při uvedení autora a zdroje.

Received: / Přijato: 2025-10-14. Accepted: / Přijato: 2025-11-14.

1

zachovali baltské jazyky. A když jsme si připomněli indoevropský strom jazyků Augusta Schleichera a viděli větev baltských jazyků mezi hojně užívanými germánskými a slovanskými jazyky, byli jsme hrdí na svou minulost. Ještě ze sovětské éry jsme byli orientováni na romantickou minulost jazyka (téměř nejstarší jazyk; copak jím nemluvili Adam s Evou v ráji? a podobně). Není třeba se divit – tehdy jsme pro svůj jazyk neměli BUDOUCNOST.

Avšak minulost je pro mladou generaci – která může mít největší vliv v Evropě – jednoduše nezajímavá, protože svět mladých generací dávno překročil hranice národního státu. Jsou to lidé světa. Na druhou stranu ani my, kteří žijeme v postsovětských zemích, nemůžeme stále mluvit jen o tom, jak nám tam bylo za sovětských časů nebo jací jsme tehdy byli. Musíme mluvit o tom, jací budeme, i když už nás nebude.

Po obnovení nezávislosti Litvy jsme pro litevský jazyk nejprve vytvořili PŘÍTOMNOST. Někteří z nás jsme ji chápali jako právně regulovanou podstatu identity, podporovali jsme zákony a programy podpory státního jazyka a naivně věřili, že úspěch, který v meziválečném období tak zřetelně pozvedl priority lituanistiky, nás tentokrát také nemine. Jiní jsme zároveň požadovali neomezenou svobodu pro sebe a samozřejmě i pro jazyk – bez jakýchkoli předpisů, protože ty byly spojovány se sovětskou érou, cenzurou a kdoví čím ještě. Ano, po roce 1990 byl státní jazyk institucionalizován: při Obnovujícím se Seimasu působila Státní komise pro litevský jazyk, upevňovala se Státní jazyková inspekce, Ministerstvo školství a vědy se staralo nejen o výuku litevského jazyka, ale i o litevsky mluvící školy v jihovýchodní Litvě (s vděčností vzpomínáme na dobu ministra Zigmasa Zinkevičiuse)... V roce 1995 byly litevský jazyk a jeho užívání upraveny zákony...

Takže starému zákonu o státním jazyce je už třicet let. Během tří desetiletí náš jazyk tento oděv odrostl. Nejlepším důkazem jsou první humanoidi, kteří promluvili litevsky, Ąžuolas a Liepa. Chci jimi jako důkazem říci, že v dnešní době umělé inteligence a moderních informačních technologií jazyk nefunguje tak, jako tomu bylo například v 19. století, kdy byl základem národních států. Litevský stát tedy potřebuje nový, ústavní zákon o státním jazyce. To jsme však konstatovali už před více než deseti lety, v roce 2012, kdy jsme si připomínali devadesáté výročí státního jazyka... Změnilo se něco? Nic... Všechny návrhy budoucího ústavního zákona leží v archivech Seimasu a v zásuvkách poslanců Seimasu... Proč? Nechápeme, že PŘÍTOMNOST vychovává BUDOUCNOST?

Jazyk umírá, pokud se nepředává z generace na generaci. Ačkoli počet mluvčích není příliš důležitý, lingvisté jej pečlivě počítají. Je známo, že například před několika desítkami let mluvilo jazykem Akha v Indii od tisíce do dvou tisíc obyvatel, zatímco jazykem Seri v Mexiku pouhých 650 až tisíc lidí^². David Crystal to říká jednodušeji – tyto jazyky vymřou přibližně během života dvou generací^³.

No a kam tím míříte? To už je příliš, řeknete. Ale copak takový osud nepostihl naše bratry Prusy? Jak víte, ze všech baltských jazyků indoevropské rodiny se dnes dochovaly pouze dva živé jazyky a lotyšsky mluví ještě méně lidí než litevsky... Na konci 19. století

^{² Údaje z} National Geographic (Lietuva) 7(34), 2012: 54.

^³ Crystal David 2005: Smrt jazyka, Vilnius: Tyto alba, 8.

2

Fridrichas Kuršaitis uvedl první mapu oblasti litevského jazyka a celkový počet Litevců, který tehdy činil přibližně 1,5 až 2 miliony^⁴. Je pravda, že tehdy žilo ve Východním Prusku ještě asi 150 tisíc Litevců. Když si všiml, že obyvatelé měst nebyli nikde Litevci (ve Východním Prusku Němci, v Litvě Ruska a Polska Poláci), autor přiznal, že i mezi venkovany jsou Litevci „pouze nejnižší třídou“. Proto podle F. Kuršaitise počet litevsky mluvících měl pouze klesat. V Prusku vytlačila litevský jazyk němčina, jinde polština a v části carského Ruska také ruština. Po zákazu tisku latinkou se zachování litevského jazyka za carského Ruska rovnalo zázraku, na což jsme právem hrdí...

Neměli bychom se však znepokojovat každoročně klesajícím počtem obyvatel Litvy? Nevrátil se náš stát k dvěma milionům, o nichž hovořil F. Kuršaitis? V současné době lze v Litvě pozorovat dva trendy: od roku 1990 ztratila Litva více než 1 milion obyvatel, tedy třetinu celé populace (během 20 let emigrovalo z Litvy 774 tisíc obyvatel, 321 tisíc se vrátilo)^⁵. Ačkoli v roce 2021 tvořili většinu obyvatel Litvy litevsky mluvící (85,3%), jejich procentní podíl v posledních letech klesá. Se zlepšováním socioekonomické situace nepřiměřeně roste počet imigrantů (v roce 2023 žilo v Litvě přibližně 222 tisíc cizinců^⁶). Populace Litvy se tedy postupně mění, stejně jako se mění jazykový obraz celé Evropy.

Velký příliv imigrantů k nám nepřichází jen z válčící Ukrajiny, ale také z afrických a asijských států. Velmi mnoho zahraničních studentů žije a studuje v univerzitních městech – ve Vilniusu, Kaunasu a Klaipėdě. Některým z nich zůstává litevská kultura cizí i po dokončení vysokoškolského vzdělání. Chápu potřebu vysokých škol nesnižovat počet studentských míst, ale potom najděme dodatečné prostředky na skutečnou integraci cizinců... Aby i po odjezdu z Litvy byli ambasadory naší kultury.

Je třeba poznamenat, že ne všichni nově příchozí spěchají s učením státního litevského jazyka. Imigranti z bývalých sovětských republik (Uzbekistánu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu aj.) se v Litvě stále dorozumívají rusky. A kolik z nich se naučilo litevsky? Skutečné číslo neznáme, ale víme, že na jejich atestaci nejsou peníze. Proto je prý třeba odložit kvalifikační zkoušky a ze stejného důvodu i výuku litevského jazyka... Podporuji všechny, kteří s odklady nesouhlasí, protože... tento příběh se už opakuje: totéž jsme slyšeli v roce 1995, ale neodložili jsme to... A udělali jsme dobře.

Jaké je východisko? Jednoduché: zvěme a přivážejme do země tolik migrantů, abychom jim dokázali vytvořit příznivější podmínky nejen k práci, ale i k životu. Člověk není pouze prací

^⁴ Grammatik der littauischen Sprache von Dr. Friedrich Kurschat, Halle: Verlag der Buchhandlung des Waisenhauses, 1876, 8; litevský překlad: Frydrichas Kuršaitis, Lietuvių kalbos gramatika 1876, připravila B. Kabašinskaitė, z němčiny přeložil A. Tekorius, vědecká redaktorka překladu R. Venckutė, Vilnius: nakladatelství Vilniuské univerzity, 2013, 40–41.

^⁵ Již před několika lety lingvisté varovali, že to může mít značný dopad na litevský jazyk a vzdělávání (viz Tamulionienė Aurelijа 2022: Migration and Linguistic Integration in Lithuania. – 19. konference EFNIL „Language and Migration“, 12. října 2022, Vilnius: Seimas Litevské republiky).

^⁶ Zdroj – Litevské statistické oddělení. Dostupné online: https://123.emn.lt// [citováno 19. 9. 2025].

3

živý… Před nějakou dobou jsme se dozvěděli o absolventech nelitevských škol, kteří složili státní zkoušky v nestátním jazyce. Pravda, bylo jich jen několik desítek… Ministerstvo říká, že to není problém. Ale opravdu velmi špatná, pouze prahová kvalita výuky v jednotlivých školách není PROBLÉMEM celého státu?

Proto také říkám: Litva nemá strategii státního jazyka. Jiní by řekli – politiku. Podle mého chápání je však NEEXISTENCE STRATEGIE TAKÉ POLITIKOU. Rozdělování ukrajinských dětí školního věku do ruskojazyčných škol – to je také politika. Opravdu nebylo možné vytvořit skupiny ve školách s výukou v litevštině?

Stejně jako lidé může být jazyk bezpečný, ohrožený nebo mrtvý. Jazykovědci posuzují stav ohrožených jazyků podle mnoha kritérií. Podle jejich názoru lze jazyk ještě zachránit, pokud se členové komunity spojí ke společné práci a každý člen komunity považuje za svou povinnost přispět ke společnému cíli; pokud se provádí analýza užívání jazyka v různých oblastech života; pokud se zvolí, co chránit – symbolické dědictví jazyka, nebo přece jen každodenně užívané prostředky psaného a mluveného jazyka; pokud se dohodne postup shromažďování a uchovávání jazykových dat; pokud probíhá kodifikace psaného a mluveného jazyka, pokud se tento jazyk vyučuje ve školách a usiluje se o to, aby se v něm vyučovaly všechny předměty; pokud se v tomto jazyce tisknou učební materiály pro děti i dospělé; v tomto jazyce vzniká literatura; pokud je jazyk uznán za státní^⁷.

Je zřejmé: status státního jazyka vytváří právní předpoklady pro existenci jazyka, nemůže však nahradit naši touhu a odhodlání udržet mateřský jazyk živý. Užívání psaného a mluveného jazyka ve státním sektoru, ve škole a v médiích – to ještě není všechno. Stejně tak nestačí vytvoření zvláštních kodifikačních či dozorových institucí, pokud je jejich činnost nedostatečná, protože nemají dlouhodobou perspektivu působení.

Litevský jazyk byl poprvé vyhlášen státním v roce 1922. V meziválečném období se uplatňovala velmi účinná strategie jazykového plánování: plánoval se status, probíhala kodifikační činnost zahrnující nejen kodifikaci, ale i otázky výuky jazyka, a společnost sama pečovala o prestiž jazyka… Dnes v Litvě systém ochrany jazyka funguje zdánlivě podobně, ale uvízl a někdy už „nestačí“ aktuálním otázkám, které přinášejí emigrace, imigrace, globalizace a naše vlastní neschopnost si poradit… Musí tedy existovat nepřetržitý (chcete-li permanentní) monitoring a spolu s reálnou analýzou užívání jazyka by měla být průběžně aktualizována i strategie státního jazyka.

V podmínkách současného světa, v němž převládají velké jazyky (angličtina, čínština, španělština…), musí být malé jazykové komunity náročnější. Prosím, chápejte mě správně: nejsem odpůrkyní jiných jazyků, avšak jeden či několik jazyků převládajících ve světě nesmí zaujmout místo ostatních jazyků. Proto se v posledních letech v celé Evropě ne náhodou začalo dbát o zachování místních jazykových variet. V práci dialektologů (a vůbec jazykovědců) jako představitelů současné společnosti mi tedy chybí strategie budoucnosti našich národních jazyků (a nářečí), zaměřená na zachování těchto jazyků a dialektů. Neznamená to, že zastavíme jejich přirozený vývoj, ale znamená to, že se postaráme o příznivější podmínky jejich existence

⁷ Podrobněji viz Crystal David 2005: Smrt jazyka, Vilnius: Tyto alba, 159–160.

4

podmínky. V Evropě musí převládnout ekologický přístup nejen k přírodě, ale i k jazyku. A vůbec nezáleží na tom, zda jde o státní jazyk, jazyk národnostní menšiny nebo jen o nějakou místní jazykovou varietu.

Dnes tedy mluvíme o nových úkolech, které vyvstávají jak před Litvou, tak před Evropou. Jedním z nich je zachovat naši jazykovou (a tedy i nářeční) rozmanitost. To nemůžeme učinit tak, že se budeme držet pouze své minulosti, ale musíme ji respektovat. Tvůrci současných školních programů ještě musí hledat (a najít) vhodný klíč k výběru historického a kulturního dědictví Malé Litvy (když v přehledech zběžně zmíníme první litevskou knihu a vzdáme se Ievy Simonaitytė, sami na ni hledíme pouze očima „neviežlybých“ donelaitských sedláků...). Ty, kterým z „Metai“ zůstal v paměti jen havraní hodokvas, spěchám uklidnit: v programech litevských televizí je gastronomických pořadů dostatek (počítám k nim i ty, v nichž tvůrci pořadů jezdí grilovat a natáčet grilování u břichatých lidí)... Můžeme tedy popřít, že média s největším vlivem utvářejí gastronomický pohled na dějiny, jazyk a kulturu Litvy?

V lituanistice – stejně jako v celé litevské vědě a vzdělávání – stále jedeme na koni internacionalizace: počítáme mezinárodní projekty, články a monografie napsané v cizích jazycích a vydávané u prestižních zahraničních nakladatelství. Jejich prestiž každoročně potvrzují (nebo nepotvrzují) funkcionáři Litevské rady pro vědu (LMT). Do cizích kapes tedy vkládáme vlastní prostředky... Je třeba říci, že i lituanistika se z této lekce poučila – každoročně posiluje svou mezinárodní vědeckou složku. Ale musí podstata lituanistiky v Litvě spočívat pouze v internacionalizaci?

Zamysleme se lingvisticky, co je ten mezinárodní prvek (tarptaut-) bez prvku (taut-)? Zůstává jen předložka (tarp)... A co znamená? Dívejte se na to, jak chcete... ale je to jen prázdné místo...

Stát musí změnit strategii státního jazyka a svůj přístup k němu. Prostřednictvím státních zakázek musíme do budoucnosti zavádět prvky národního charakteru. LMT musí změnit svůj přístup k důležitým, tedy zásadním dílům pro Litvu a litevský jazyk – k velkému Lietuvos kalbos žodyną, Bendrinės lietuvių kalbos žodyną, databázi starých písemností, Tarmyną a tak dále – a stejně v každé oblasti lituanistiky. Takové seznamy nemají jen jazykovědci, ale i literární vědci, filozofové, archeologové, historici... Jinými slovy, vedle mezinárodních priorit mají právo existovat a být realizovány i přednostní národní projekty. Jejich pokračování musí být garantováno státem... A po celou dobu, po kterou bude stát existovat...

Nahrazení mateřského jazyka nějakým jiným není náhlý ani epidemický jev. Zpočátku je to jako sotva postřehnutelný stín, který se může objevit nejen při komunikaci, ale i při myšlení v jiném jazyce. Zdá se, že ještě nedávno jsme se hlasitě rozhořčovali nad nelitevskými ochrannými známkami či názvy firem, zatímco dnes téměř mlčky polykáme neodbytnou touhu v jazyce něco měnit, lámat nebo zavrhovat nějakou příponu či koncovku... Vážení, jazyk nelze rekonstruovat na základě osobních názorů, politických a ideologických argumentů nebo, nebojme se to říci, zájmů některých politiků (a nejen jich)... Jazyk tedy NEPOŠKOZUJME...

V současné době je v Litvě zřejmá potřeba „zelené“ (tj. ekologické) lingvistiky. Tradiční školní jazyková kultura pomohla odolávat vlivu ruského jazyka, protože společnost

5

ji chápala jako určitou rezistentní formu přežití jazyka. Nyní jazyk potřebuje silnou podpůrnou léčbu. Starý zákon o státním jazyce odvedl dobrou práci při uskutečňování statusu státního jazyka, ale naléhavě potřebujeme nový. Potřebujeme novou, moderní, strategicky koordinovanou preventivní lingvistiku... A především silnou právní a ekonomickou základnu pro její uskutečňování.

Chřadnutí jazyka nepředstavuje zjevné nebezpečí pro stát a nepřitahuje takovou pozornost veřejnosti jako globální oteplování či jiné ekologické problémy. Aby však jazyk nezanikl, je třeba jej chránit. Protože toto rozhodnutí je „dlouhodobé (a vyžaduje značné ekonomické investice i sociální reformy), – říká Crystal, – vláda raději zvolí krátkodobou ‚opravu‘ a přijme opatření pouze k řešení nejzjevnějších problémů – v podstatě jazyk podepře tam, kde je nejvíce ohrožen. Účinnost těchto opatření je bohužel nepřímo úměrná politickému hluku, který je provází. V péči o jazyk nemůže nic nahradit pečlivé plánování vzdálené budoucnosti, které dává přednost podpoře kulturního prostředí jazyka, ani pečlivý výběr krátkodobých opatření.⁸

V současnosti, kdy v celé Evropě zjevně panují nálady existenciální úzkosti a ohrožení, sílí v různých, dokonce i každodenních oblastech života narativ boje a často říkáme, že národní jazyk a kultura jsou naší zbraní. Podívejme se tedy, kdo ji používá a v čích rukou je.

⁸ Crystal David 2005: Smrt jazyka, Vilnius: Tyto alba, 131.

6