GINTAUTAS AKELAITIS

Univerzita Mykolase Romerise

VSUVKY A JEJICH VÝKLAD V GRAMATICKÝCH PRACÍCH JONA JABLONSKÉHO

ÚVOD

Vsuvky jsou okrajovým tématem syntaxe věty litevského jazyka a jejího popisu. Bez jejich pojednání by však popis syntaxe věty byl nejen neúplný, ale i nedokončený. A vůbec nezáleží na tom, jak budou nazývány a hodnoceny: zda tradičně vsuvkami, nebo výrazy a pojmy vhodnými pro němčinu a angličtinu, kde se formální vztahy mezi větnými členy vyjadřují jinak než v litevštině, Satzadverbiale, Sentence adverbs – větná příslovce (srov. Holvoet, Pajėdienė 2005: 107 a dále), nebo termínem zděděným z klasické rétoriky, parentete (srov. Koženiauskienė 2001: 176 a dále; Rulíková 1973). Dnes je zřejmé, že vsuvky, které nepatří k jádru věty, náleží k rovině věty jako výpovědi a vstupují do různých rovin věty, a dokonce i textu – jsou prostředkem utváření modality i prvkem vyjadřujícím diskurzivnost věty, a v textu také prostředkem koheze věty, tj. gramatické soudržnosti.

Abychom pochopili, jaký byl popis vsuvek v gramatických pracích Jona Jablonského a jaký měl význam, je třeba alespoň stručně přehledně nastínit dějiny výzkumu syntaxe litevského jazyka – co bylo o vsuvkách řečeno před J. Jablonským.

1. V gramatikách litevského jazyka před J. Jablonským nebyl žádný popis vsuvek. V gramatikách napsaných v jiných jazycích – dokonce ani u Augusta Schleichera a Fridricha Kuršaitise – nebyl popis samotné věty příliš rozvinut; otázky syntaxe byly probírány podle takzvaného principu syntaxe slovních druhů (srov. Būda 1987: 13 a dále). Objevovaly se však již první příklady, které dnes považujeme za vsuvky. Například A. Schleicher při pojednání o předložce anot, užívané pouze ve vsuvkových konstrukcích, napsal: „význam anot mi není jasný; používá se“

G. AKELAITIS. Įterpiniai, jų aiškinimas Jono Jablonskio gramatikos darbuose

57

(tj. anot. – G. A.) v takových spojeních: anot tevo, anot jo žodzo“ (Schleicher 1856: 280).

2. V gramatických popisech vydaných v litevštině – Antanase Baranauskase (1896), Petra Gražbylyse (Povila Januševičiuse) (1905), Adomase Stuobrise (1906) – se sice vsuvky nepopisují, ale v oddílech věnovaných interpunkci se objevují první termíny označující to, čemu se dnes říká vsuvky. Konkrétně: žodžiai įmestinai, sakynei įmestinai (A. Baranauskas); žodžiai įmesti, sakyniai įbrukti (Gražbylys-Januševičius); įtalpiniai žodžiai ir sakyniai (Adomas Stuobris). Tyto termíny s expresivními shodnými členy se neudržely dlouho a žádný z nich se neujal.

Veškerá prvenství – jak v ustálení termínů, tak v popisu vsuvek jako jednotek větné syntaxe – tedy náleží Jonu Jablonskému.

PODÁNÍ VLOŽENÝCH VÝRAZŮ V GRAMATICKÝCH DÍLECH JONA JABLONSKÉHO

Z gramatických prací Jona Jablonského (tj. učebnic) jsou vložené výrazy, jak se samo sebou rozumí, nejpodrobněji popsány v roce 1911 v Lietuvių kalbos sintaksėje. V Lietuviškoje kalbos gramatikoje z roku 1901, jejíž historie sepsání a vydání je v litevské jazykovědě všeobecně známá, o vložených výrazech žádné informace nejsou: jako popisovaný objekt se nedostaly do kapitoly „Několik syntaktických zákonitostí“ (viz Jablonskis 1957: 158–177), neboť cílem této kapitoly nebylo podat systematický, byť stručný popis litevské syntaxe, nýbrž dotknout se „pouze nejdůležitějších gramatických otázek“, a to ještě podle zásad nikoli gramatiky jablonskiovské, nýbrž předchozích jazykových příruček. Ačkoli existuje kapitola „Několik slov o gramatickém pravopisu“, o interpunkci se nezmiňuje ani slovem – vložené výrazy tedy nemohly proniknout do gramatiky z roku 1901 ani touto cestou. (I v Lietuvių kalbos sintaksėje (s. 102) J. Jablonskis tvrdil: „Rozlišovací znaménka a jejich nauka jsou, přísně vzato, spíše záležitostí pravopisu než syntaxe“ – tím zdůraznil, že pravopis a interpunkce tvoří jednotný celek poznatků o vyjadřování jazyka písmem.)

To, co J. Jablonskis napsal o vložených výrazech v kapitolách „Prvních syntaktických témat“ a v popisech interpunkčních jevů, které jsou obsaženy v Lietuvių kalbos gramatikoje z roku 1922 (a 1919) a v Lietuvių kalbos vadovėlyje z roku 1925, bylo při výzkumu porovnáno s odpovídajícím materiálem z Lietuvių kalbos sintaksės z roku 1911. A dospělo se k závěru: jak v gramatice, tak v učebni-

58

KALBOS KULTŪRA | 83

ci J. Jablonskis o vložených výrazech uvedl podle svého mínění nejdůležitější poznatky, které převzal z Lietuvių kalbos sintaksės. Jen jedna drobnost: v gramatických dílech z let 1922 a 1925 již v termínech nepoužíval předponu in- ve složkách interptinis, interptiniai – tyto složky už uváděl s předponou į- (viz Jablonskis 1957: 412–413). Předmětem následující analýzy je tedy to, co J. Jablonskis napsal o vložených výrazech v Lietuvių kalbos sintaksėje.

TERMÍNY, KLASIFIKACE A MÍSTO VLOŽENÝCH VÝRAZŮ V POPISU SYNTAXE

J. Jablonskis neužíval jednoslovný termín įterpiniai – jak již bylo zmíněno, užíval víceslovné termíny s přívlastkovou složkou įterptinis. Nejvýrazněji vyčlenil termín įterptiniai sakiniai. Z vysvětlení, že „nejsou jen vložené věty, jsou také vložené samostatné výpovědi a slova“ (Lietuvių kalbos sintaksė, s. 76; dále se používá zkratka S 1911), lze jasně odvodit termíny įterptiniai žodžiai ir įterptiniai pasakymai. Tyto termíny mají klasifikační význam. Klasifikace vložených jevů je ve skutečnosti dvojčlenná: 1) vložené věty, 2) vložené výpovědi a slova. To, že J. Jablonskis chápal dvojí vložené výrazy druhého typu jako jeden celek, ukazuje, že tušil blízkost vložených výpovědí, které jsou podle současného výkladu považovány za ustálené, k vloženým slovům.

Zvláštní je, jak J. Jablonskis začlenil vložené výrazy do popisu syntaxe. Přisoudil jim velmi důležitý, byť formální status: vedle připojování, slučování a splývání prijungimo, sujungimo, sutapimo vět (dnes: věty s několikanásobnými větnými členy) zařadil vkládání interpimą vět. Podle lingvistova pojetí je tedy věta s vloženým výrazem souvětím. Výslovně to uvedl: „V souvětí rozlišujeme: 1) připojování vět, 2) slučování vět, 3) splývání vět a 4) vkládání vět.“ (S 1911: 87).

Na druhou stranu však v samotném popisu syntaxe nejsou vložené výrazy v kapitole „Skládání vět“, tedy v kapitole popisující gramatické typy vět, nýbrž jsou podrobně probrány v kapitole „Jiné zvláštnosti vět a jejich rozmanitost“. A jsou probrány jako první; teprve po nich následuje přímá řeč, její varianty vzpomínkové věty a vypravování neboli nepřímá řeč, takzvaná řeč účastníků. Lze tedy opatrně tvrdit, že J. Jablonskis vnímal vložené výrazy jako náležející jak k jednoduché větě či obecně k větě jako jazykové jednotce, tak k vedlejšímu tématu.

G. AKELAITIS. Įterpiniai, jų aiškinimas Jono Jablonskio gramatikos darbuose

59

POJETÍ VLOŽENÝCH VÝRAZŮ

Z popisu (za definici jej lze sotva považovat) vyplývá, že J. Jablonskis chápal vložené výrazy velmi široce a poněkud rozporuplně. Popis do značné míry souvisí s tím, že již samotným termínem zdůrazňoval především to, že jde o věty, a věty s vloženými výrazy, jak již bylo zmíněno, pokládal za souvětí. „Nezávislá věta, která, vložena do jiné věty, s ní nemá gramatické spojení (tj. gramatický vztah. – G. A.) a vnáší do celého výpovědního celku určité objasnění, upřesnění či zúžení myšlenky, – nazývá se vsunutá věta,“ – takto J. Jablonskis popsal (nu, definoval) vložené výrazy. Hned nato ještě dodal, že „vsouvají se i výpovědi a jednotlivá slova“ (S 1911: 76). Nesoulad těchto tvrzení nijak nevysvětlil. Jak sám uvedl, opíral se o tehdejší „běžné učebnice syntaxe“. Například ruští lingvisté Dimitrij Ovsianiko-Kulikovskis a později také Alexandr Peškovskij označovali vložená slova a spojení za prvky buď nedokončené věty, nebo věty zkrácené. Opatrně řečeno, hlavní J. Jablonského popis vložených výrazů se tedy jeví jako poněkud rozporuplný.

J. Jablonskis uvedl, že vložené výrazy jsou – řečeno dnešní terminologií – pouze vedlejší záležitostí: nevyjadřují obsahové složky sdělované větou. Lingvista o tom píše: „Vsunutou větu lze někdy snadno zcela vypustit a toto vypuštění nijak nemění význam úplnosti syntaxe. Výpověď: „Ty jsi prý byl včera ve městě“ znamená totéž co věta „Ty jsi byl včera ve městě.“ (S 1911: 78). V takovém příkladu, doprovázeném vysvětlujícím slovem „někdy“, vložený výraz sako (říká) zdvojuje, řečeno J. Jablonského termínem, řeč účastníků. Jak však vložené výrazy modifikují obsah a smysl věty, to se vysvětlit nepokusil.

Z hlediska dnešních popisů syntaxe litevštiny předložil J. Jablonskis svébytné široké pojetí vložených výrazů. Šíři pojetí vložených výrazů i rozsahu, v němž zahrnovaly konkrétní syntaktické prvky věty, zapříčinil fakt, že v době, kdy J. Jablonskis psal své gramatické práce, převládal formalistický směr v gramatice (sám však zůstal věrný směru logickému). Autoři gramatik proto věnovali sémantice jazykových jevů jen malou pozornost. Tento sklon je zřejmý i v gramatických pracích J. Jablonského. Proto také sémantiku, neboli významy vložených výrazů, jak ukázal uvedený popis, vymezil velmi obecně a přibližně: „vnáší do celého výpovědního celku určité objasnění, upřesnění či zúžení myšlenky“. Navíc tento popis-

60

KALBOS KULTŪRA | 83

mas neodráží významy nejcharakterističtějších vsuvek v litevštině, které jako první uvedl J. Jablonskis – říká, prý, totiž, zdá se, očividně, podívej, je vidět, podle (něčeho) apod. Srov. uvedené příklady (S 1911: 76–78) s těmito nejcharakterističtějšími vsuvkami v litevštině: „Teď jděte“, říká, „domů“, „potom“, prý, „zjistíme, kdo za to může“. Ty jsi, zdá se, ten den ani nevyjel z domu. Přiblížila se slepice, prase nebo nějaký dobytek – vrabci je to úplně jedno, klove si vedle nich a ještě, podívej, se jim postaví na záda. Ty z toho, jak je vidět, nic nezískáš. Tehdy prý nebylo mnoho ani lidí. Bylo třeba „osahat“, podle matky, a už by tam nevlezl. Bylo by třeba mu, jedním slovem, učinit konec apod. J. Jablonskis se na rozdíl od toho, jak se postupovalo v pozdějších pracích o litevské syntaxi, vůbec nepokusil vsuvky rozdělovat ani je jakkoli probírat podle významu.

Z gramatických rysů vložených výrazů je důležité také to, že J. Jablonskis uvedl, že mohou zaujímat tři volné pozice: „Vsunuté věty mohou často stát také na konci a na začátku jiných vět, nejen uprostřed.“ (S 1911: 78). Nejtypičtějším místem vložených výrazů je tedy mezivětná pozice. Co však jejich pozici určuje a na čem závisí – stejně jako řada pozdějších syntaktiků, včetně těch současných – nevysvětlil.

SVÉBYTNÉ VLOŽENÉ VÝRAZY

Velmi obecné vymezení významů vložených výrazů, navíc bez náležitého rozpoznání, nakolik slova, spojení a dokonce i věty fungující jako vložené výrazy ustrnuly, umožnilo J. Jablonskému řadit mezi vložené výrazy také takové konstrukce, které nezapadaly do jiných skupin syntaktických jevů a s vloženými výrazy souvisely pouze tím, že se v psané větě oddělují interpunkčními znaménky a v mluvené řeči – jak je zřejmé – výraznějšími či slabšími pauzami. Proto se mezi vloženými výrazy objevily konstrukce s bez: Bylo sedm mužů, bez Petra. Kromě těchto důkazů jich bylo mnoho dalších, ještě větších. V Litvě žije kromě Litevců také Poláků, Rusů (bílých i velkých), Židů, Němců, nemálo Lotyšů... (S 1911: 78). Mimochodem, i v dnešních popisech syntaxe, zejména interpunkce, se tento druh konstrukcí stále řadí mezi vložené výrazy, především na základě podobnosti se skutečným vloženým výrazem kromě toho. Na druhou stranu i sám J. Jablonskis ohledně konstrukcí tohoto druhu s bez váhal: v kapitole „Interpunkční znaménka“ označil ve větě Jiné svátky než neděle Angličané téměř nemají konstrukci kromě nedělí za přívlastek (viz S 1911: 97).

G. AKELAITIS. Įterpiniai, jų aiškinimas Jono Jablonskio gramatikos darbuose

61

Za vsuvky J. Jablonskis považoval autorova slova vložená do věty přímé řeči: „Ty, matko, buď u nemocného,“ řekl otec, „a já pojedu přivést doktora.“ „Bůh chraň, není třeba! – vykřikl Juozapas: – strčím ho do jámy, a to je vše“ (S 1911: 76). K vsuvkám řadil také ta autorova slova, která nejsou vložena do přímé řeči, nýbrž následují po ní, tedy na samém konci celé věty: „Nejdřív je třeba umýt,“ dodal stařec (S 1911: 76). V pracích o syntaxi spisovné litevštiny se o rozhodnutí J. Jablonského považovat autorova slova za vsuvky nejen neuvažovalo, ale nebylo o něm ani zmínky.

J. Jablonskis považoval za vsuvky, řečeno dnešní terminologií, také zcela volné, neustálené, dokonce nestandardní výpovědi, většinou větné povahy, vložené do věty. Žádnou z nich však neuvedl mezi 80 příklady v popisu vsuvek, nýbrž je zařadil do kapitoly „Rozlišovací znaménka“ jako konstrukce vyčleňované pomlčkami a zejména závorkami a výslovně je označil za vsuvky. Zde jsou tyto příklady: Jednou – děvčátku už bylo dvanáct let – začali dvořané rozmlouvat. Je-li pramen malý a vody v něm mnoho není, – tak se stává velmi často, – pijí tedy někteří lidé. Brzy nastane čas, kdy žádný německý vystěhovalec (každoročně jich z Německa do Ameriky odchází přes sto tisíc), který se hodlá v Americe živit zemědělstvím, tam nepopluje z Evropy bez klece s několika či tuctem vrabců. (S 1911: 100, 101). Místo, na němž jsou příklady uvedeny, ukazuje, že jazykovědec nepovažoval volné konstrukce užívané jako vsuvky za skutečné vsuvky, [které se vyskytují] zřídka v živé mluvené řeči a v textech tohoto stylu.

Příklady J. Jablonského jsou badateli všech jeho prací hodnoceny zvlášť vysoko; dnes mnohé vypovídají o zkoumaném jazykovém jevu, tedy o tom, co nebylo napsáno v učebnicovém textu. A věty s vsuvkami J. Jablonskis uváděl nejen z lidové řeči, kterou pokládal za obzvlášť cennou, ale také z odborné literatury, třebaže zdůrazňoval, že je třeba postupovat obezřetně; nepřímo tak poněkud ukázal i vsuvky charakteristické pro odborný jazyk, srov. např.: Život obyvatel společenského domu, jak jste si mohli všimnout, nám byl zcela srozumitelný. Jejich překlady jsem, jak jsem řekl, opravoval a porovnával. Srov. také jednotlivé vsuvky: ve skutečnosti vzato, co je nejdůležitější, například, podle historiků (viz S 1911: 77–79). Snažil se uvádět různé vsuvkové podoby téhož slova a výrazy s tímto slovem vedle sebe, např.: říká, říká Jurgis; vyprávějí, vyprávějí staří lidé a podobně.

Z příkladů, které uvedl J. Jablonskis, můžeme něco usuzovat o proměnách vsuvek, třebaže celé století jazykového vývoje ukazuje jen velmi málo. Zde

62

KALBOS KULTŪRA | 83

dnes máme jen snad, pravděpodobně, zatímco v době J. Jablonského existovaly dokonce varianty užívané jako vsuvky: 1) může být, musí být; 2) může býti, musí býti; 3) snad býti, muset býti a 4) snad býti, muset býti – poslední byly na pozadí předchozích tří variant chápány jako dvojslovné. Srov. např.: Také, může býti (musí býti), přijede hostů. J. Jablonskis zaznamenal předložkový tvar Lietuvių kalbos žodynas, který je dnes znám pouze z něj: anote: Co mi ten „ničema“, anote otce, udělá! (S 1911: 77).

Po dlouhou dobu se J. Jablonského pojetí vsuvek a příklady z jeho rozsáhlého souboru materiálu (80 vět s vsuvkami) přebíraly zcela nebo jen s drobnými úpravami do četných učebnic syntaxe litevštiny, které tehdy vznikaly pro školy.

*

O popis vsuvek J. Jablonského se zjevně opírají také dvě odlišná vědecká pojetí vsuvek v současné litevštině. Jde o užší pojetí, představené v akademických popisech litevské syntaxe (LKG III 1976: 701–713; DLKG 1997: 641–644), v nichž se za vsuvky považují ustálená, standardní slova a výrazy s omezeným počtem významů; volné vložené konstrukce, které jsou „nesystémovým jevem roviny promluvy“ (DLKG 1997: 645), se nazývají vložené konstrukce (toto pojetí je základem i výzkumů vsuvek autora tohoto článku). J. Jablonskis se zjevně přikláněl k užšímu pojetí vsuvek, avšak díky své pozornosti věnované syntaktickému materiálu uvedl také příklady vsuvek, které ve větší či menší míře umožnily zformovat širší pojetí vsuvek – jeho nejdůležitějším rozlišovacím rysem není ani tak to, že vložené konstrukce nejsou od vsuvek oddělovány, nýbrž to, že se rozlišují i vsuvky gramaticky spojené se slovy ve větě (viz Balkevičius 1963: 267–281; Labutis 2002: 343–353).

ZÁVĚRY

1. Jonas Jablonskis se ve svých gramatických pracích věnoval vsuvkám opakovaně (v letech 1911, 1919 a 1922, 1925), nejpodrobněji pak v roce 1911 ve zvláštní kapitole Lietuvių kalbos sintaksė; některé další informace o vsuvkách obsahuje kapitola „Rozlišovací znaménka“ této publikace. Když jazykovědec zařazoval zkrácené verze popisu vsuvek do pozdějších gramatických prací, pojetí vsuvek ani ilustrační materiál nijak neměnil.

G. AKELAITIS. Įterpiniai, jų aiškinimas Jono Jablonskio gramatikos darbuose

63

2. J. Jablonskis přirovnal vsuvky k predikativním členům souvětí (současný termín); věty s vsuvkami považoval za souvětí, ačkoli samotné vsuvky pojednal jako zvláštnost vět a jejich rozmanitost. Samotné vsuvky rovněž charakterizoval jako věty (tj. predikativní členy souvětí).

3. Kromě větné formy uvedl J. Jablonskis při charakteristice vsuvek také jejich další podobu – výpovědí a samostatných slov. Při charakteristice vsuvek vyzdvihl tyto jejich rozlišující gramatické rysy: absenci gramatického spojení (tj. gramatického vztahu) s ostatními slovy věty, volnou trojí pozici ve větě a možnost vsuvky z věty vypustit (jejich vedlejší povahu). Velmi malá pozornost věnovaná významům vsuvek byla předpokladem k tomu, aby mezi převládající charakteristické skupiny vsuvek v litevštině zařadil takové větné prvky, které mají stejně jako vsuvky rys intonačního a interpunkčního vyčlenění (J. Jablonskis to přímo nepojmenoval).

4. J. Jablonskis zachytil a množstvím příkladů i způsobem jejich prezentace vyzdvihl jádro inventáře vsuvek v litevštině, o něž se opírá i současné úzké pojetí vsuvek. Tím, že k vsuvkám přiřadil různé konstrukce nesoucí určitý příznak vloženosti, vytvořil lingvista předpoklad pro utváření širokého pojetí vsuvek.

LITERATŪRA

Balkevičius J. 1963: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Būda V. 1987: Lietuvių kalbos prijungiamieji sakiniai: tyrimo istorija, Vilnius: Moks las.

DLKG 1997: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika. Red. V. Ambrazas. 3-iasis patais. leid., Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Holvoet A., Pajėdienė J. 2005: Aplinkybės ir jų tipai. – Lietuvių kalbos gramatikos darbai 3. Gramatinių funkcijų tyrimai. Red. R. Mikulskas, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Jablonskis J. 1957: Rinktiniai raštai. Sud. J. Palionis, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Koženiauskienė R. 2001: Retorika: iškalbos stilistika. 2-asis patais. leid., Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Labutis V. 2002: Lietuvių kalbos sintaksė. 3-iasis patais. leid., Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

LKG III 1976: Lietuvių kalbos gramatika 3. Sintaksė. Vyr. red. K. Ulvydas, Vilnius: Mokslas.

64

KALBOS KULTŪRA | 83

S 1911: Rygiškių Jono Lietuvių kalbos sintaksė 1, Seinai: Laukaičio, Dvaranausko, Narjausko ir B-vės spaustuvė.

Rulíková B. 1973: Parenteze v současné češtinč, Praha: Academia.

Schleicher A. 1856: Handbuch der litauischen Sprache von August Schleicher. Bd. 1. Grammatik, Prag: Clave.

Gauta 2010 11 03

INSERTS AND THEIR TREATMENT IN JONAS JABLONSKIS’ GRAMMARS

S u m m a r y

The creator of Standard Lithuanian, Jonas Jablonskis, was also a grammarian who wrote several grammar books that became widely used and that had a major impact on the work of future textbook authors and linguists. The article analyzes one grammatical (syntactical) topic, namely, the treatment of inserts by J. Jablonskis.

The study of J. Jablonskis articles revealed several issues. There had been no descriptions of inserts in pre-Jablonskis grammars though some sources had proposed various Lithuanian terms for the insert. These terms, however, were not broadly accepted. Thus the authorship of the term įterpinys should be ascribed to J. Jablonskis who was also the first to define the term and explain the principles of its establishment. His definition includes such features of the insert that do occur in more recent explanations, namely, the absence of grammatical relation to the other words of the sentence, a free placement in the sentence, secondary importance to the basic meaning of the sentence. J. Jablonskis paid little attention to the semantics of inserts and he treated as inserts such constructions that only had a formal intonational and punctuational feature. Some of these aspects gave rise to the tradition of narrow and broad treatment of inserts in the Lithuanian syntax.

An interesting yet linguistically unfruitful was J. Jablonskis’ understanding of the insert: he treated inserts as sentences, and a sentence with an insert, in his view, was a complex sentence.

GINTAUTAS AKELAITIS

Mykolo Romerio universitetas

Ateities g. 20, LT–08303 Vilnius

[email protected]

G. AKELAITIS. Įterpiniai, jų aiškinimas Jono Jablonskio gramatikos darbuose

65