MOKSLO KALBOS KULTŪROS IR TERMINOLOGIJOS PROBLEMOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXIV(1985)

ВИКТОР ФИЛИППОВИЧ ЖУРАВЛЕВ

METODOLOGICKÉ ASPEKTY USPOŘÁDÁNÍ POJMŮ VĚDNÍCH OBLASTÍ

V poslední době se široce rozšířil termín uspořádání terminologie, který označuje normativní činnost v oblasti terminologie určité vědní oblasti. Cílem uspořádání terminologie je odstranit její nedostatky, jako jsou mnohoznačnost, synonymie aj. V praxi se uspořádání terminologie uskutečňuje vypracováváním slovníků systémového typu, jimiž se rozumějí soubory doporučených termínů a terminologické normy.

Za základní tezi sovětských i zahraničních terminologických škol se považuje určující význam utváření systému pojmů určité vědní oblasti při uspořádávání její terminologie. Pro označení činnosti zaměřené na vypracování systému pojmů se navrhuje termín uspořádání pojmů. Uspořádání pojmů předpokládá provádění výzkumu, jako je identifikace pojmů specifických pro danou vědní oblast, jejich utváření a upřesňování, formulování pojmových vyjádření a stanovování vztahů mezi pojmy. Výsledkem uspořádání pojmů je vytvoření pojmového obrazu té projekce objektivní reality, která je v dané vědní oblasti zkoumána. Vytvoření systému pojmů přispívá k úspěšnému řešení otázek uspořádání terminologie: k odůvodněnému výběru doporučených (standardizovaných) termínů, stanovení nedoporučených (nepřípustných) termínů a v dané době přijatelných synonym a přijetí ekvivalentních cizojazyčných termínů.

Je snadné si všimnout, že na rozdíl od termínu uspořádání terminologie má termín uspořádání pojmů nikoli tolik lingvistické, jako spíše obsahově-vědecké a logicko-metodologické zaměření, jež svědčí o komplexní povaze výzkumu spojeného s uspořádáním terminologie.

Nejdůležitější podmínkou uspořádání pojmů je zjevně objektivně významná fixace konkrétního vědeckého obsahu pojmů, odpovídající současné úrovni rozvoje dané vědní oblasti. Splnění této podmínky vyžaduje řešit otázky obsahově-vědeckého zajištění uspořádání pojmů.

59

Vědeckého charakteru uspořádání pojmů se kromě toho dosahuje využitím metod řady dalších vědních oborů, např. lexikologie, lexikografie a nauky o jazyce vědecké a technické literatury. To umožňuje formulovat pojmová vyjádření s ohledem na normy spisovného jazyka a jazyka posuzované vědní oblasti.

Obecný metodologický základ provádění uspořádání pojmů tvoří dialektický materialismus, marxisticko-leninská teorie poznání. Např. jako jeden ze způsobů systematizace pojmů se používá jejich seskupování podle kategorií. Přitom se uplatňují kategorie dialektického materialismu, jako jsou objekt, vlastnost, vztah, proces, funkce, veličina aj.

Zároveň je třeba brát v úvahu výsledky výzkumu v různých oblastech moderní logiky: teorii znaku a významu, logické sémantice, teoriích klasifikace a definice.

Pro metodologické zajištění tvorby systémů pojmů vědních oblastí má největší význam moderní teorie pojmu.

Níže budou stručně probrány některé otázky teorie pojmu: gnozeologická povaha pojmové formy poznání; definice samotného pojmu; upřesnění logické struktury pojmu a jeho obsahu; analýza druhů pojmů lišících se logickou formou a logických vztahů mezi pojmy.

Cílem výzkumu gnozeologické povahy pojmu je odhalit jeho rysy, které umožní odlišit jej od takových forem poznání, jako jsou soud a představa, a určit jeho úlohu v procesu poznání i při utváření a fungování jazyka.

Pro odlišení pojmu od soudu je užitečné porovnat představu o určité vědě v podobě souboru soudů a v podobě souboru pojmů. Je všeobecně známo, že každá vědní oblast se zabývá určitým výsekem objektivní reality, charakterizovaným vlastními objekty zkoumání. V průběhu zkoumání těchto objektů se vyčleňují podstatné vlastnosti a vztahy, pomocí nichž se stanovují zákonitosti daného výseku reálného světa. Zákony vědy z logického hlediska představují soudy, které odrážejí danou úroveň poznání objektivních zákonitostí a umožňují vysvětlovat a předvídat chování zkoumaných objektů.

V jazyce dané vědní oblasti se tyto soudy vyjadřují pomocí vět určitého typu. Analýzou podobných vět lze v jejich složení vyčlenit deskriptivní a logické komponenty. Mezi deskriptivními komponentami se dále rozlišují termíny, tj. slova nebo slovní spojení představující třídy objektů zobecněné podle určitých znaků. Např. první termodynamický zákon (v jedné ze svých formulací) se vyjadřuje takto

60

následující větou: Teplo předané termodynamické soustavě se rovná součtu přírůstku vnitřní energie a práce vykonané touto soustavou proti vnějším silám¹. Tato věta vyjadřuje jeden z výchozích soudů termodynamiky, které odrážejí fundamentální zákonitosti materiálního světa. V této větě se vyskytují následující termíny specifické pro termodynamiku: teplo, termodynamická soustava, vnitřní energie, práce, které vyjadřují některé ze základních pojmů termodynamiky.

Je-li cílem soudu tvrzení určitého vztahu mezi objekty nebo existence vlastnosti u objektu, pojem sám o sobě žádné tvrzení neobsahuje a slouží jako zástupce objektů určité třídy ve vědomí člověka. Přitom se objekty pomocí pojmu, na rozdíl od takové smyslově konkrétní formy poznání, jako je představa, vyčleňují podle toho, že mají podstatné znaky. Postup abstrakce používaný při utváření pojmu se liší od postupu, jímž se stanovuje vztah vlastního jména a jednotlivého předmětu. Jestliže v druhém případě dochází ke ztotožnění různých stavů a fází jednotlivého předmětu, pak při utváření pojmu se objekty ztotožňují podle svých podstatných znaků, jejich rozdíly v jiných znacích se však neignorují. Pojmu termodynamická soustava tak odpovídá libovolná soustava ze třídy soustav, jejichž podstatným znakem je schopnost vyměňovat si energii a (nebo) látku. Zároveň se podle jiných znaků rozlišují otevřené, uzavřené, izolované, adiabatické, heterogenní, homogenní a vícesložkové termodynamické soustavy. V pojmu termodynamická soustava se však tyto znaky neaktualizují.

Na základě tohoto stručného pojednání o gnoseologické povaze pojmu lze přijmout následující definici: Pojem je forma poznání, pomocí níž jsou objekty zkoumání zobecněně odráženy a vyčleňovány podle svých podstatných znaků.

Pro uspořádání pojmů je zvláště důležitý moderní výklad struktury pojmu. Dosahuje se ho použitím jazyka predikátového kalkulu. Poprvé takové použití navrhl E. K. Vojšvillo². Ústředním pojmem predikátového kalkulu je pojem predikátu, který představuje formu tvrzení o existenci vlastnosti objektu nebo vztahu mezi objekty. Obecně lze strukturu pojmu vyjádřit následujícím výrazem rozšířeného predikátového kalkulu: εΦ(ε), kde ε je individuová nebo predikátová proměnná a Φ(ε) je konstantní predikát.

¹ Физический энциклопедический словарь.— М.: Сов. энциклопедия, 1963, т. 3, с. 602.

² Войшвилло Е. К. Понятие.— М.: Изд-во МГУ, 1967.

61

Jako příklad takového rozboru struktury pojmu uveďme pojem otevřené termodynamické soustavy: Termodynamická soustava, která může vyměňovat látku s jinými soustavami³. Roli individuové proměnné zde plní termín termodynamická soustava a predikát je vyjádřen pomocí vztažné věty která může vyměňovat látku s jinými soustavami.

Vyjádření obsahu pojmů pomocí predikátů (jednoduchých nebo složených) umožňuje odhalit všechny logicky možné druhy pojmů, tj. druhy odlišující se logickou formou.

Jako takové druhy pojmů lze uvést například následující:

— bezvztahové pojmy, jejichž základem zobecnění předmětů jsou vlastnosti (kvality, stavy) předmětů: xA(x), kde x je individuová proměnná; A(x) je predikát, který tvrdí, že předmět ze třídy předmětů reprezentované proměnnou x má vlastnost A. Např. x sudé (x), kde x je přirozené číslo, což se v běžném jazyce vyjádří takto: přirozené číslo x, které je sudé;

— pojmy se vztahy, které vyčleňují třídu n-tic předmětů na základě vztahů mezi těmito předměty: x₁, …, xₙR(x₁, …, xₙ), kde x₁, …, xₙ je n-tice předmětů; R je vztah mezi předměty x₁, …, xₙ. Např. x₁, x₂ větší než (x₁, x₂), tj.: dvojice čísel, z nichž první je větší než druhé;

— relativní pojmy, které zobecňují předměty na základě vlastnosti odvozené ze vztahu: první případ — xR(x, a), kde a je určitý předmět. Např. x větší než (x, 3); druhý případ — x∃yR (x, y), kde ∃ je existenční kvantifikátor, který váže individuovou proměnnou y. Takovou logickou formu má například následující pojem: termodynamická soustava schopná vyměňovat látku s jinými soustavami; třetí případ — x∀yR(x, y), kde ∀ je všeobecný kvantifikátor, který váže individuovou proměnnou y, a „¬“ je znak negace. Např. termodynamická soustava, která nemůže vyměňovat látku s jinými soustavami;

— pojmy o vlastnostech (vztazích), které představují třídu vlastností (vztahů) vymezenou na základě toho, že tyto vlastnosti (vztahy) mají určitou společnou vlastnost: RΦ(R). Např. pojem R je reflexivní (R) zobecněně představuje třídu vztahů R, které mají vlastnost vyjádřenou predikátem ∀ xR(x, x). V tomto případě již R není určitým, pevně stanoveným vztahem, nýbrž predikátovou proměnnou představující třídu vztahů.

³ Термодинамика. Терминология. Проект. — М.: Наука, 1982.

62

Výhoda použití predikátové formy vyjádření obsahu pojmů spočívá v tom, že mezi obsahem některých pojmů lze stanovit vztah odvoditelnosti, který slouží jako prostředek uspořádání pojmů.

Praktické použití formalismu predikátového kalkulu při uspořádávání pojmů je tím aktuálnější, čím složitější je obsah těchto pojmů. K vyjádření pojmů se složitým obsahem lze použít složené predikáty, tj. predikáty obsahující takové logické konstanty, jako jsou disjunkce, konjunkce a implikace.