LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987)

VINCENTAS DROTVINAS

O AUTOROVI „CLAVIS GERMANICO-LITHVANA“

K sepsání dějin litevské lexikografie bude zapotřebí zvláštních studií všech nejvýznamnějších slovníků. Některé slovníky byly již prozkoumány v sovětských letech¹. Na badatele dosud čekají památky lexikografie Východního Pruska. Ačkoli některé z nich byly přehledově zpracovány nebo alespoň popsány v nejobecnějších rysech², je to však teprve začátek: lexikum těchto slovníků, jejich význam i vliv na pozdější lexikografii byly zkoumány jen málo. Když hovoříme o slovnících Východního Pruska, dosud si vystačíme s obecnými bibliograficko-filologickými informacemi: dvojjazyčné slovníky ze XVII—XVIII století se zmiňují především jako bibliografické jednotky, jako jevy dějin litevské literatury nebo jako prameny naší drobné lidové slovesnosti. Materiál těchto slovníků nebyl v akademickém „Lietuvių kalbos žodyne“ využit úplně a o celkovém lexiku těchto děl téměř nic nevíme. Tyto slovníky jsou málo známé jak z hlediska lexikologie, tak lexikografie. Nejedna z nich, například litevsko-německý slovník J. Brodovského, se nejspíše během válek ztratila.

Kvůli nedostatku přímých historických údajů lze o nejstarších slovnících Východního Pruska říci jen málo. Dochovaly se však tyto rukopisné německo-litevské slovníky: 1) „Lexicon Lithuanicum“, tradičně připisovaný D. Kleinovi, 2) takzvaný Krauzův slovník a 3) „Clavis Germanico-Lithvana“, pokládaný za dílo F. Pretoria.³

Ztotožnit „Lexicon Lithuanicum“ se slovníkem D. Kleina, jak se dosud činí, by bylo riskantní: víme příliš málo jak o slovníku, který napsal D. Klein, tak o samotném „Lexicon Lithuanicum“. Soudě podle vodoznaků, byl napsán (= opsán)

¹ Viz práce J. Kruopase, K. Pakalky, B. Tolutienė a B. Vosilytė o slovnících K. Sirvydase, S. Daukantase, J. Pabrėži, D. Sutkevičiuse, A. Jušky, K. Būgy a dalších.

² Žr. Balasaitis A. Žodžiai ir žodynai. — V., 1984. — 142 p.; Palionis J. Lietuvių literatūrinės kalbos istorija. — V., 1979. — 316 p.; Sabaliauskas A. Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija, iki 1940 m. — V., 1979. — 252 p.; taip pat jo. Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija, 1940—1980 m. — V., 1982. — 265 p.

³ O zmiňovaných, avšak nejspíše nedochovaných dvojjazyčných slovnících ze XVII století Kristupo Sapūna, Frydricha Partaci-juse a Jono Hurtelijuse nemáme přesvědčivější zprávy.

102

Ve čtvrtém až pátém desetiletí XVII století, tedy v době D. Kleina⁴. Naše zkoumání vodoznaků na papíře takzvaného Krauzova slovníku ukazuje, že nejde o dílo ze XVII století: slovník byl napsán (= opsán) ve třetím až čtvrtém desetiletí XVIII století, a proto jej nelze připisovat A. Krauzemu, který žil v letech 1585 (1588)—1655⁵.

Nejvýznamnější rukopisnou památkou litevské lexikografie Východního Pruska ze XVII století co do rozsahu, samotného lexika i jeho zpracování je německo-litevský slovník „Clavis Germanico-Lithvana“ (dále jen CGL). Jde o dílo ve dvou svazcích (I. sv. – Aal–Luft, II. sv. – Maal–Zwölfter), s folklorní přílohou „Proverbia quedam Litvanica“ a dodatkem slov (celkem 2322 stran). Slovník nemá dlouhou historii výzkumu. Bylo vysloveno několik názorů na jeho autora a dobu vzniku, které zde přehledně představíme.

Ještě v polovině XIX století F. Nesselmann v předmluvě ke svému slovníku usuzoval, že CGL byl napsán ve druhé čtvrtině XVIII století, a označoval jej za anonymní slovník. I později, když autor slovníku nebyl znám, byl rukopis připisován osobám žijícím v XVIII století. Bibliografové tak usuzovali na základě dvou zápisů příjmení v rukopisu slovníku. První zápis v latině se nachází na prázdné straně 9 I. svazku CGL: Sum Christiani Friederici Stimeri Sal. Bor. P. Gerwi… Poněkud úplnější podoba tohoto zápisu je uvedena na první nečíslované straně II. svazku: Sum Christiani Friederici Stimeri Salav. Bor. Par. Gerwischk. 1746⁶.

Tento slovník měl ve státním archivu v Královci signatury svazků Msc. 85 in 4, Msc. 86 in 4. Stejně jako další prameny litevských studií jej v předvečer první světové války studoval Kazimieras Būga. Redakce „Lietuvių kalbos žodyno“, vedená J. Balčikonisem, si nechala rukopis tohoto slovníku poslat do Kaunasu, aby z něj vypisovala slova. Po Velké vlastenecké válce (v roce 1946) J. Jurginis, J. Kruopas a další vědci tento slovník spolu s rukopisy J. Brodovského a K. Donelaitise a dalšími unikátními památkami litevských studií nalezli ve Východním Prusku a přivezli zpět. CGL je nyní uložen v Ústřední knihovně AV Litevské SSR.

Otázkou autorství slovníku se dosud snad nejdůkladněji zabýval Jurgis Lebedys⁷. Na základě slovníkových ilustrací a dalších pramenů v něm uvedených se pokusil určit přibližnou dobu jeho sepsání. Po přehledu názorů dřívějších badatelů se přiklonil k domněnce, že první svazek tohoto slovníku byl napsán v roce 1672 (když bylo autorovi 48 let). Protože ve II. svazku je zmíněn T. Šulc (Sapūnas) z roku 1673.

⁴ Autorství slovníku, vlastnosti rukopisu a lexikografické zpracování slov jsou rozebrány v publikaci „Lexicon Lithuanicum“, kterou připravil autor tohoto článku a vydalo nakladatelství „Mokslas“ (1987).

⁵ Podrobněji viz Drotvinas V. Kada parašytas vadinamasis Krauzės žodynas. — Baltistica, 1984, t. 20 (2), p. 163—167.

⁶ Kristijonas Frydrichas Štimeris byl v roce 1746 jmenován farářem v Gerviškenai. Na počátku XIX století patřil slovník precentorovi Vilhelmu Teodoru Šimelpengiovi ze Žiliů, kde Pretorius působil jako farář až do roku 1695.

⁷ Drobné litevské lidové slovesnosti v XVII—XVIII století. Přísloví, pořekadla, hádanky/Ed. J. Lebedys. — V., 1956. — 631 s.

103

„Compendium Grammaticae Lithvanicae“, tedy celý slovník, byl dokončen kolem roku 1674, nejpozději roku 1675⁸. Toto datum je nyní téměř všeobecně přijímáno. V novém vydání I. dílu „Slovníku litevského jazyka“ znamená zkratka C „Clavis Germanico-Lithvana“ (rukopis o dvou svazcích, dříve uložený v königsberském archivu: I Msc. 85 in 4, II Msc. 86 in 4, napsaný v letech 1673–1701)⁹. Datum sepsání slovníku se uvádí na základě výzkumu J. Lebedise. V bibliografických pracích je F. Pretorius bez výhrad či komentářů považován za autora německo-litevského slovníku dochovaného v rukopisu¹⁰. Někteří lingvisté o tom nejsou pevně přesvědčeni¹¹.

Podle J. Lebedise překládal biblické úryvky potřebné pro slovník sám autor; překlad bible od J. Bretkūnase mu nebyl dostupný¹². J. Palionis naproti tomu tvrdí, že Frydrichas Pretorijus při psaní německo-litevského slovníku na konci XVII. století přejímal slova a výrazy z překladu bible J. Bretkūnase¹³. Naše výběrové srovnání konkordancí užitých v CGL s překladem J. Bretkūnase ukazuje, že při překladu vět se rukopisným překladem bible J. Bretkūnase s největší pravděpodobností nepracovalo. Autentičnost překladu dokládají značné odchylky ve výběru slov, slovních tvarech a spojeních, pravopisu slov, větných konstrukcích a slovosledu, stejně jako zkrácení¹⁴. To vše dovoluje považovat Pretoria za překladatele bible, přinejmenším jejích konkordancí.

Při úvahách o době vzniku CGL bychom tedy měli nejprve rozlišit rok zahájení přípravy slovníku a rok jeho sepsání (= dokončení). Důležité je určit rok, kdy se začalo se slovníkem. Za něj se pokládá rok 1672 u I. dílu a 1673 u II. dílu, tedy rok poslední jazykovědné práce, která vyšla a byla ve slovníku použita. Není to však nezpochybnitelné tvrzení. Rok vydání gramatiky T. Šulce (Sapūnase) a rok jejího využití se nemusí shodovat; CGL nemusel být sepisován bezprostředně po vydání gramatiky. Protože v letech 1673–1695 nebyla ve Východním Prusku vydána žádná jazykovědná díla ani náboženské spisy, bylo možné využít gramatiku T. Šulce (Sapūnase) i později. Je zřejmé, že příprava CGL trvala déle než jeden či dva roky. Vždyť o několik desítek let později, roku 1690, T. Lepner konstatoval, že F. Pretorius, nejstarší kazatel naší Pruské Litvy, má sepsaný slovník, ale nemůže najít nakladatele¹⁵. Jak známo, tohoto nakladatele nenašel až do své smrti. A nenašel ho z prostého důvodu: slovník nebyl dopsán. Dokládá to nejen osm prázdných stran ponechaných na začátku I. dílu (podle J. Lebedise určených pro titulní stranu a předmluvu), ale také poměrně velké množství prázdných stran celkově: v I. dílu jich je 121, ve II. 88, celkem tedy 209 prázdných stran (neboli 11,5% celého rozsahu slovníku). Hlavní materiál slovníkových hesel bývá zpravidla rozložen na jedné straně; s největší pravděpodobností byly právě tyto strany napsány „prvním

⁸ Smulkioji lietuvių tautosaka..., s. 512.

⁹ Lietuvių kalbos žodynas/Ats. red. J. Kruopas. – V., 1968, t. 1, s. XVIII.

¹⁰ Lietuvos TSR bibliografija. A serija. Knygos lietuvių kalba, 1547–1861. – V., t. 1, p. 328.

¹¹ Sabaliauskas A. Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija... – V., 1979, p. 31.

¹² Smulkioji lietuvių tautosaka..., s. 509.

¹³ Jonas Bretkūnas. Rinktiniai raštai/Par. J. Palionis ir J. Žukauskaitė. – V., 1983, p. 25.

¹⁴ Toto téma si zaslouží zvláštní textologický rozbor.

¹⁵ Lepner Th. Der Preußche Lithauer. – Königsberg, 1690, S. 115.

104

redakcí“. Strany určené k doplňkům, tj. k vkládání nových hesel nebo k doplňování stávajících slov, byly popsány v různé míře: v I. dílu slovníku je 158 stran s jedním či dvěma přípisky nebo jinými doplňky, ve II. dílu 122, celkem tedy 280 stran, neboli 9% textu. Sečteme-li prázdné a pouze započaté strany, zjistíme, že pětina stran slovníku neobsahuje žádný text.

Doplňky byly zřejmě psány později, ale stejnou rukou jako hlavní autor. Pokud by autor CGL při psaní hlavního textu znal jazykovou charakteristiku některého slova, pravděpodobně by ji zaznamenal hned na tomto místě. Něco jiného jsou drobné přípisky několika dalších rukou. Ačkoliv jich není mnoho, mohly vzniknout jen v průběhu delší doby, poté, co byl hlavní text CGL napsán a slovník se již dostal do rukou jiných lidí.

Doba sepsání CGL samozřejmě přímo nesouvisí s tím, zda byl slovník dokončen, či nikoli. Je třeba mít na paměti, že je sotva možné, aby jeden člověk za 2–3 roky připravil tak obrovský slovník. Vždyť v litevské lexikografii neexistovala žádná předloha (nepočítáme-li dvakrát až třikrát menší a jednodušší rukopisný německo-litevský „Lexicon Lithuanicum“), neexistovala lexikografická tradice a příprava slovníku konečně nebyla hlavní pracovní náplní F. Pretoria. Bez doložených faktů je proto sotva odůvodněné tak přísně vymezovat dobu sepsání CGL vargu ar pagrįsta. S ohledem na všechny tyto okolnosti je vhodnější předpokládat, že příprava slovníku trvala déle, než se dosud uvádělo.

K upřesnění roku sepsání CGL by mohla přispět také doba výroby papíru použitého ve slovníku. Analýza vodoznaků ve slovníkovém papíru ukazuje, že papír nese čtyři druhy vodoznaků.

1. Vodoznak č. 1 zobrazuje tři pěnkavy sedící na dubu a písmena NK. Papír s jednou, dvěma nebo třemi pěnkavami (německy Einfinkenpapier, Zweifinkenpapier, Dreifinkenpapier) vyráběla papírna Finken ve Východním Prusku od roku 1680 až do konce XVIII. století. Počet pěnkav označoval pouze formát archu. Arch CGL je polovinou archu „papíru se třemi pěnkavami“ (38 cm × 42 cm)¹⁶. Formát CGL uvedený knihovníky (20,2 cm × 16,3 cm) je nepřesný – značně zmenšený. Písmena NK označují jméno a příjmení zakladatele a mistra papírny (N)icolaus (K)rüger¹⁷. Identifikaci tohoto vodoznaku napomáhá i skutečnost, že papír s pěnkavami se hojně používal také v Lietuvoje¹⁸.

¹⁶ Laucevičius E. Popierius Lietuvoje XV–XVIII a. – V., 1967, p. 138 (vandenženklių atlaso pozicija Nr. 2172). Dėl įrišimo vandenženklis atsidūrė skirtinguose puslapiuose ir sunkiai per vidurį matomas.

¹⁷ Žr. Kohtz H. Die Herkunft ostpreussischer Papiermacher//Papiergeschichte. Mainz, 1954, Jahrgang 4, S. 3; taip pat jo: Papiermachen und Familienforschung mit besonderer Berücksichtigung Ostpreußens//Ostdeutsche Familienkunde. Göttingen, 1954, H. 3, S. 119.

¹⁸ Dokumenty, které uvádí E. Laucevičius, jsou: 1) Oddělení rukopisů Vědecké knihovny Univerzity V. Kapsuka ve Vilniusu, F–7, lp. 2 – zápis v soudních knihách Žemaitie v Raseiniai ve staré běloruštině – prohlášení Bazylia Skirmantase a jeho ženy ze dne 1. července 1683, že vdova Judita, dříve Rasmusavičienė, dcera Mikaloje, (manželka) Songailienė, měla uznat zástavní smlouvu; 2) Oddělení rukopisů Vědecké knihovny Univerzity V. Kapsuka ve Vilniusu, F–7, lp. 2 – zápis v hradních soudních knihách Žemaitského vévodství ve staré běloruštině a polštině – listina z 18. listopadu 1636, kterou Konstantas Lukas Šemiota a jeho žena, dříve Komorovská, zastavují Krizostimovi Ostrovskiemu lán ve Viečiškės a pozemek panství Lydvėnai. – In: Popierius Lietuvoje…, s. 205.

105

2. Vodoznak č. 2 zobrazuje lilie a korunu (německy Lilienpapier). Tento vodoznak se dosud nepodařilo nalézt ani identifikovat. Vodoznaku č. 2172 v atlasu E. Laucevičiuse uvedeném výše, nalezenému v dokumentu sepsaném roku 1685 v Panevėžysu, se nejvíce podobá vodoznak CGL č. 2¹⁹.

3. Vodoznak č. 3 se svými prvky velmi podobá vodoznaku č. 2; jde pouze o jeho modifikaci. Ačkoli E. Laucevičius uvádí více než 120 vodoznaků s různými heraldickými liliemi, v atlasu není ani tento vodoznak papíru CGL, nejspíše proto, že v atlasu nebyly použity všechny prameny z Východního Pruska. Jinak se papír s liliemi (samotnými nebo doplněnými dalšími atributy) vyráběl v Litvě a Polsku velmi rozšířeně. Dvojitá heraldická lilie byla totiž součástí erbů téměř 120 rodin. Jen pro 18. století uvádí E. Laucevičius 10 variant vodoznaků s liliemi. Není pochyb, že lilie se zobrazovaly ve vodoznacích i dříve, tj. v poslední čtvrtině 17. století. Mohli bychom tedy říci, že papír s vodoznaky č. 2 a 3 byl vyroben nejspíše rovněž přibližně ve stejné době.

4. Vodoznak č. 4 zobrazuje vavřínový věnec s korunou nahoře a zkříženými větvičkami a písmeny DVG (DOG?) dole. Písmena obvykle označují příjmení a jméno majitele papírny nebo mistra. Atributy tohoto vodoznaku se dosud nepodařilo objasnit.

Analýza vodoznaků na papíře CGL tedy zatím pomáhá jen málo při určování přesnější doby sepsání slovníku. I dnes však můžeme závěry o době vzniku CGL upravit.

Jestliže byla část papíru vyrobena po roce 1680 a nejde-li o nějakou zvláštní přílohu přidanou později než všechen ostatní papír slovníku²⁰, je třeba se domnívat, že ani všechen papír (alespoň při samostatném posuzování jednotlivých svazků) není starší. I kdybychom připustili, že papír použitý pro dokumenty z let 1683 a 1686 mohl být vyroben o dva či tři roky dříve, není přesto příliš odvážné i nadále zastávat názor, že celé CGL bylo napsáno v letech 1672 (1673)—1675? Na základě vodoznaků na papíře by bylo třeba toto datum posunout o 10 let dopředu a považovat CGL za dílo z osmdesátých let 17. století.

Upřesněné datum sepsání CGL není v rozporu s názorem současníků, že jeho autorem mohl být F. Pretorijus. Neexistují ani jiné protiargumenty, které by mohly tato svědectví současníků vyvrátit. Naopak, dostupné poznatky o filologické kvalifikaci F. Pretorija a jeho zaujetí pro litevský jazyk, samotná povaha slovníku a jeho lexikografická kvalita umožňují domnívat se, že ve druhé polovině 17. století nebyl nikdo, kdo by se F. Pretorijovi vyrovnal.

Biblická a každodenní hovorová slovní zásoba F. Pretorijova CGL i způsob jejího podání nejlépe reprezentují slovník písemností (zčásti také nářečí) Východního Pruska 17. století. Proto si „Clavis Germanico-Lithvana“ zaslouží všestrannou pozornost lexikografů a široké-

¹⁹ Viz rukopisné oddělení Vědecké knihovny Vilniuské univerzity V. Kapsukase, F—8, 423, list 3, formát 33 cm × 20 cm, psáno polsky 19. září 1685 (nikoli 1681, jak uvádí E. Laucevičius) — listina, v níž Zagrobskiové a Ciemnolonskiové uznávají právo upytėského starosty Petra Blūšiuse na Palėvenė (vodoznak je na třetí straně listiny).

²⁰ Listy slovníku na papíře se třemi kohouty byly nalezeny pouze dvakrát: na stranách 228 (229) — 234 (235) a 244 (245) — 250 (251) prvního svazku CGL.

106

pozornosti jazykovědců. Je potěšitelné, že starý plán – vydat vedle dalších lexikografických památek také „Clavis Germanico-Lithvana“²¹ – se konečně uskutečňuje. Ústřední knihovna Akademie věd Litevské SSR plánuje vydat čtyřdílnou publikaci slovníku F. Pretoria připravenou autorem tohoto článku (s rejstříkem litevských slov).

O AUTOROVI SLOVNÍKU „CLAVIS GERMANICO-LITHVANA“

Resumé

Článek se věnuje upřesnění autorství a okolností vzniku největšího německo-litevského rukopisného slovníku ve Východním Prusku 17. století, „Clavis Germanico-Lithvana“.

Rozsah a obsah slovníku potvrzují svědectví současníků a slouží jako základ pro závěr, že autorem „Clavis Germanico-Lithvana“ je překladatel písní, člen komise pro revizi gramatiky a zpěvníku D. Kleina, vynikající znalec litevského jazyka Friedrich Pretorius (1624—1695).

V článku se uvádí, že autor slovníku konkordancí k německé bibli M. Luthera překládal do litevštiny sám, a nepoužíval tedy starší překlady.

Slovník F. Pretoria byl v podstatě překladovým slovníkem, který neměl v litevské lexikografii obdoby. Proto je třeba rozlišovat období přípravy slovníku a dobu jeho vlastního psaní. Identifikací vodoznaků bylo zjištěno, že papír slovníku byl vyroben nejdříve v roce 1680, proto je třeba dobu vzniku „Clavis Germanico-Lithvana“ přesunout z let 1672—1675 o deset let později.

²¹ Palionis J. Úspěchy litevské lingvistiky v letech sovětského zřízení. – Kalbotyra, 1958, t. 1, s. 13.

107