LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987)

IZABELĖ STEPONAVIČIŪTĖ

ZE SROVNÁVACÍ STYLISTIKY SLOVES V ANGLIČTINĚ A LITEVŠTINĚ (PODLE PŘEKLADU GULLIVEROVÝCH CEST)

Překlad Gulliverových cest od J. Balčikonise může podnítit komparativní analýzu z různých hledisek, včetně hlediska lingvistické stylistiky, a srovnávání jednotlivých kategorií či mikrosystémů může pomoci zdůraznit specifika každého jazyka, odhalit centrální a periferní prostředky vyjádření funkčně-sémantických kategorií a ukázat možnosti volby vhodnější formy, která by adekvátně vyjadřovala nejen věcnou informaci, ale také stylistické přídatky, vyvolávala stejné asociace a splňovala požadavky kladené stylem.

Sloveso má velmi široké stylistické možnosti užití jak v litevštině, tak v angličtině. Výrazové možnosti slovesa souvisejí s kategoriemi času, způsobu, osoby, vidu a rodu, s tím, že existují určité i neurčité slovesné tvary a různé způsoby a prostředky tvoření slov. Tento jazykový potenciál je základem pro vytváření synonymických řad, jejichž členy mohou být prvky různé struktury (analytické i syntetické) a různých úrovní (lexikální, syntaktické). Například v angličtině se často vyskytují morfologizované skupiny slov, které mohou zastupovat odpovídající gramatické kategorie. Vedle tvarů minulého času se užívají konstrukce: kept + gerundium, used to + infinitiv, was a habit with somebody + infinitiv, was/were in the habit of + gerundium, was/were wont + infinitiv, would + infinitiv. R. Klouzas při výkladu konstrukce used to+infinityvas poznamenává, že se v podstatě stala slovesným časem¹. Tvary budoucího času mohou zastupovat konstrukce se slovesem to be: to be about+infinitiv, to be going+infinitiv, to be+infinitiv, to be on the point of+gerundium. Srovnáme-li systémy sloves v angličtině a litevštině, vidíme, že se liší jak počtem časových tvarů, tak jejich stylistickou valenční schopností a možností vzájemně se synonymicky zastupovat. Z kvantitativního hlediska má více časových tvarů angličtina. V každém jazyce však mohou existovat významy, které nemají v druhém jazyce formální ekvivalent, to ale neznamená, že chybějící analogii nelze vyjádřit prostředky druhého jazyka. Tím chceme říci, že důležitý není počet tvarů, nýbrž jejich „flexibilita“, tj. potenciál vyjadřovat různé významy, významové odstíny a modální zabarvení. Důležité je, že možnosti užití se liší, neboť volbu času v obou jazycích v mnoha případech neurčuje jeho logická funkce, ale schopnost vyjádřit dodatečnou stylistickou informaci — emocionální a expresivní přídatky. Mluvčí (nebo píšící)

¹ Close R. A. English as a Foreign Language. – London, 1962, p. 99.

54

volí ten či onen časový tvar, který vyjadřuje určitý postoj k ději. Jinými slovy, pro autora často není tak důležité přesně vyjádřit čas děje a jeho trvání; více mu záleží na tom, aby vyjádřil své emocionální hodnocení a svůj vztah k tomu, o čem se hovoří.

Možnost časových tvarů vzájemně se synonymicky zastupovat závisí na sémantické struktuře, tj. na sémech obsažených v kategoriálním významu nebo v něm potenciálně přítomných. K realizaci těchto sém je zapotřebí určitý lingvistický kontext — nadvětný celek, syntaktická struktura věty, slova či skupiny slov vyjadřující časové okolnosti, časové tvary jiných sloves, spojky atd. Expresivita podmíněná kontextem je hlavním zdrojem výrazových prostředků. Na druhou stranu je třeba zvlášť pojednat o těch tvarech, u nichž lze určité modální a expresivní zabarvení považovat za součást paradigmatického významu. Takových stylisticky konotovaných gramatických tvarů není mnoho, významně však obohacují stylistický arzenál jazyka.

V systému anglického slovesa se za tvary označené modálními a expresivními odstíny považují emf atické tvary Present, Past a Imperative s intenzifikátorem denotačního významu „do“, varianty záporných tvarů Past Indefinite felt not, knew not a záporný tvar imperativu bez pomocného slovesa „do“. Za stylisticky příznakové se považují také archaické tvary, které textu dodávají historický ráz a patetický tón². Např.:

To, co jste mi pověděl o válce (řekl můj pán), skutečně nanejvýš obdivuhodně odhaluje účinky onoho rozumu, kterým se údajně vyznačujete. (s. 224)

Všechno, co jste mi vyprávěl o válkách (řekl pán), velmi dobře ukazuje váš rozum, kterým se chlubíte (s. 246)

Zvolal jsem v nadšení: Šťastný národ, kde má každé dítě alespoň naději stát se nesmrtelným! (s. 191)

Kromě toho může být gramatický tvar znakem určitého funkčního stylu. To platí tehdy, když je jeho užití možné pouze v kontextu určitého stylu. Jde především o tvary se slavnostním, poetickým či archaickým odstínem, na druhé straně pak o tvary zjevně hovorové. Například tvary slovesa „to speak“ „spoke“ a „spake“ jsou z morfologického hlediska variantami minulého času, stylisticky však představují dva různé způsoby vyjádření téhož sémantického obsahu, neboť se výrazně liší sférou užití a stylistickým zabarvením. „Spoke“ je neutrální tvar, zatímco „spake“ je archaický a hodí se pro slavnostní styl. Přidáním koncovky -ed ke slovesům, která mění samohlásku nebo dostávají sufix -n, získává tvar hovorový, ba dokonce vulgární odstín, např.: seed (=saw, seen), knowed (=knew). Zjevně hovorovým územ je vynechání pomocného slovesa „have“ v tvaru Present Perfect, např. been (=have been), seen (=have seen). Stylistická charakteristika takových tvarů se zvýrazňuje, když se užívají střídavě s neutrálními. To platí především o krásné literatuře, v níž se sémantický a stylistický potenciál tvaru plně odhaluje a realizuje. Druhou takovou oblastí je hovorový jazyk.

² Ильиш Б. А. Строй современного английского языка. — Л., 1971, с. 354, 356—358.

55

Porovnáním originálu a překladu „Gulliverových cest“ lze sledovat, jak se v příběhu užívají výrazové vlastnosti slovesa, který nepřerušuje ani neoživuje dialog. Navíc, když tentýž vypravěč popisuje události a zprostředkovává myšlenky a slova dalších postav, chybí jazyková rozmanitost, kterou postavy obvykle vytvářejí. Takové vyprávění se může stát monotónním. Na druhou stranu jsou při vyprávění v první osobě všechny události líčeny subjektivněji; vypravěč události či příhody nejen rekonstruuje, ale také je interpretuje, ukazuje svůj postoj k tomu, co se děje, a hodnotí jednání ostatních. Takový subjektivní pohled vede k hledání expresivních vyjadřovacích prostředků. A tehdy se vybírá jedna forma ze synonymické řady a střídavě se užívají různé synonymické formy.

Jedním z případů syntagmatického užití časů je užívání přítomného, minulého a budoucího času k vyjádření zobecněného děje. Jde o děje (nebo stavy) neomezeného trvání, které jsou trvale aktuální, dále o děje opakující se občas nebo neustále, vlastnosti či schopnosti postavy něco vykonat, typické rysy apod.

Podobně lze užívat anglické formy Present Indefinite, Future Indefinite a Past Indefinite, i když posledně jmenované se vyskytují poměrně zřídka.

Mnoho příkladů zobecněného užití časů lze nalézt v drobné litevské a anglické lidové slovesnosti: v příslovích, pořekadlech, hádankách a různých výrocích zobecňujících lidskou zkušenost. Takové zobecňující výroky vložené do vyprávění znějí jako sentencí, jako poučení. Např.:

Řekl, že kdyby bylo možné, aby existovala nějaká země, v níž by rozumem byli obdařeni pouze Yahoové, museli by jistě být vládnoucím živočišným druhem, protože rozum nakonec vždy zvítězí nad hrubou silou. (p. 220)

Řekl, že kdyby se opravdu našla taková země, kde by byli rozumem obdařeni pouze jahové, museli by tam vládnout, protože rozum nakonec vždy vítězí. (p. 240)

Ale Houyhnhnmové, kteří žijí pod vládou rozumu, „nejsou o nic pyšnější na dobré vlastnosti, které mají, než bych měl být já za to, že mi nechybí noha ani ruka; žádný člověk při zdravém rozumu by se tím nechlubil, ačkoli by bez nich musel být nešťastný. (p. 265)

Ale Houyhnhnmové, ovládaní rozumem, se svými dobrými vlastnostmi nechlubí o nic víc, než se já chlubím tím, že mám dvě nohy a dvě ruce; vždyť žádný člověk při zdravém rozumu se tím nebude chlubit, ačkoli by se bez nich cítil velmi nešťastný. (p. 289)

Když se forma ocitne v „cizím“ prostředí, plasticky vystoupí do popředí a upoutá čtenářovu pozornost.

Formy přítomného času se obecně nejčastěji transponují ze stylistických důvodů, protože kategorický význam tohoto času je obecnější ve srovnání s kategorickými významy ostatních časů. V určitém kontextu může litevský přítomný čas synonymicky nahradit kterýkoli jiný čas: préteritum, minulý iterativní čas nebo budoucí čas.

56

když chceme obrazně a emocionálně vyjádřit situaci v minulém nebo budoucím čase. Anglické přítomné časy – Present Indefinite a Present Continuous – se rovněž často transponují s cílem vytvořit ten či onen stylistický efekt.

V angličtině lze přítomný čas skupiny komunikačních sloves (to hear, to observe, to say, to tell, to write) použít místo minulého času při vyprávění o událostech z minulosti. Podobné případy užití jsou poměrně časté také v hovorové litevštině. Příkladů tohoto typu je v zkoumaných textech obou jazyků dostatek.

Srov. např.:

Zjišťuji rovněž, že tiskař byl tak nedbalý, že pomotal časy a zaměnil data mých jednotlivých cest a návratů; neuvedl správný rok, měsíc ani den v měsíci; a slyším, že původní rukopis byl po vydání mé knihy celý zničen. (p. 27)

Dále vidím, že váš tiskař byl hrozně nedbalý: popletl data mých odjezdů a návratů, nikde neuvedl správný rok, správný měsíc ani správný den v měsíci, a nyní slyším, že po vydání knihy byl rukopis zničen a já nemám jeho opis. (p. 9)

Přítomné časové tvary těchto litevských a anglických sloves ukazují, že zpráva, kterou mluvčí nebo pisatel obdržel a nyní ji předává dál, je pro něj stále aktuální.

Budoucí čas se svými možnostmi stylistického užití nijak nezaostává za přítomným časem. „Děj vyjádřený tvary budoucího času se týká budoucnosti, a proto k němu lze přistupovat s přesvědčením, že se tak skutečně stane, s pochybností, údivem, odhodláním apod. (...) Lze zde rozpoznat modální odstíny připravenosti jednat, odhodlání, pevného přesvědčení, pochybování, nutnosti, hrozby, nevyhnutelnosti, ironie a další“³. Skutečnost, že modální významy povinnosti, možnosti, úmyslu aj. jsou blízké významům budoucího děje a snadno se s nimi kombinují, obohacuje budoucí čas o modální odstíny, ať už je vyjadřován jakýmikoli prostředky.

Povinnost vyjádřenou v angličtině budoucím časem lze v litevštině vyjádřit přítomným časem. Např.:

Konečně, složí-li slavnostní přísahu, že bude dodržovat všechny výše uvedené články, bude mít jmenovaný Člověk-Hora denní příděl jídla a pití postačující k obživě 1728 našich poddaných, volný přístup k naší královské osobě a další známky naší přízně. (p. 53)

Poté, co složí slavnostní přísahu, že bude plnit výše uvedené body, dostává Člověk-Hora každý den tolik jídla a pití, kolik spotřebuje tisíc osm set sedmdesát čtyři našich poddaných, a povolení volně přicházet k císaři a těšit se dalším našim milostem (p. 38)

³ Paulauskienė A. Dabartinės lietuvių kalbos veiksmažodis. – V., 1971, p. 90.

57

Formou budoucího času lze v litevštině vyjádřit domněnku či nejistotu v okamžiku promluvy, a proto se dobře hodí nejen k vyjádření obdobného významu anglického času Future Indefinite, ale také k vyjádření modality vyjádřené jiným způsobem. Např.:

Celkově bylo chování těchto zvířat tak spořádané a rozumné, tak bystré a uvážlivé, že jsem nakonec usoudil, že to musejí být kouzelníci (p. 207)

Celkově tato zvířata svým chováním projevovala tolik rozumu a úsudku, že jsem začal přemýšlet, zda to snad nejsou nějací čarodějové (p. 224)

Děj blízké budoucnosti lze vyjádřit tvary času Present Continuous, jestliže se budoucí událost nejen předpokládá, ale již se na ni v okamžiku promluvy připravuje. Tento aspekt „plánování“ či „přípravy“ omezuje užívání tvarů časů Continuous; jsou vhodné při hovoru o lidské činnosti. V kontextu minulého času se odpovídajícím způsobem užívají tvary času Past Continuous. Srov. např.:

Když jsem po třech letech marného čekání, že se věci zlepší, přijal výhodnou nabídku kapitána Williama Pricharda, velitele lodi „Antelope“, který se chystal na plavbu do Jižního moře, (p. 32)

Když jsem tři roky marně čekal, až se věci zlepší, nakonec mě oslovil kapitán William Prichard, jehož loď „Antilopė“ se měla zanedlouho vydat do Jižního oceánu. (p. 14)

Chtěl jsem pokračovat podrobnějším vyprávěním, když mi můj pán přikázal mlčet. (p. 225)

Chtěl jsem ještě víc vyprávět, ale pán mi přikázal zmlknout. (p. 246)

To, co je vyjádřeno tvary času Past Continuous, se v litevských větách vyjadřuje slovesy ruošėsi, norėjau a příslovečným určením času označujícím blízkou budoucnost netrukus.

Vedle zmíněných tvarů času Continuous lze děj blízké budoucnosti v angličtině vyjádřit konstrukcemi: to be about + infinitiyvas, to be + infinitiyvas, to be on the point of + gerundijus, to be going + infinitiyvas. Poslední konstrukce se k vyjádření budoucího děje užívá častěji než ostatní. Vyjadřuje-li činnost osoby, může tato konstrukce nést modální odstíny vůle či záměru. Např.:

I was going to follow after them. Chtěl jsem je následovat (p. 78). (p. 88)

Také zde se význam anglického času vysvětluje sémantikou sloves v litevské větě.

Lze zde zmínit také případy, kdy se povinnost či příkaz vyjádřené anglickými tvary budoucího času v litevštině vyjadřují slovesy gali, neturi teisės, turi. Srov. např.:

58

Za prvé, Člověk-Hora nesmí opustit naše území bez našeho svolení opatřeného velkou pečetí. (p. 52)

Uvedený Člověk-Hora má ve svých chvílích volna pomáhat našim dělníkům při zvedání některých velkých kamenů, určených k zakrytí zdi hlavního parku a dalších našich královských budov. (p. 53)

Člověk-Hora nemá právo odjet z naší říše bez povolení opatřeného naší pečetí. (p. 36)

Ve svých hodinách odpočinku má Člověk-Hora pomáhat našim dělníkům při zvedání větších kamenů, kteří stavějí zeď parku a císařský palác. (p. 38)

Tvary budoucího času tedy nutně neoznačují budoucí děj nebo stav a tyto významy nejsou vždy vyjadřovány tvary budoucího času.

Pokud jde o stylistickou adekvátnost překladu v širším smyslu, tj. o snahu překladatele nejen zprostředkovat logické informace díla, ale také zachovat tón autora, je třeba zdůraznit, že tam, kde se nepodařilo najít stylisticky adekvátní protějšek, bývá jinde pro neutrální anglickou formu zdařile zvolen výrazově barvitější a emocionálnější prostředek, čímž se zachovává celkový styl vyprávění. Například emfatičnost anglických slovesných tvarů se ne vždy vyjadřuje posílením denotativního významu slovesa, neutrální neosobní věty se však často překládají působivějšími osobními slovesnými tvary: Ale nelze vyjádřit = Nedokázal bys popsat, To return from this digression = Vraťme se tedy k našemu vyprávění. Jako protiváhu anglickým archaickým tvarům nacházíme v překladu tvary, které se v současné spisovné litevštině užívají méně často: bylo oznámeno; požádal jsem, aby to nikomu neříkali. Poměrně často se využívají zesilovací tvary: odnesl to na zádech, přísně zakázal, vyhýbá se tomu jako čert kříži. Srov. např.:

Požádal jsem rovněž, aby se nikdo kromě něj nedozvěděl o tom, že mám tělo zakryté falešným oděvem, alespoň dokud mi toto oblečení vydrží; co se týče toho, čeho si všiml jeho sluha, ryzák, Jeho Milost mu mohla přikázat, aby to zatajil. (p. 216)

Také jsem ho žádal, aby nikomu neříkal o oděvu, kterým jsem si zakrýval tělo, alespoň dokud se úplně neroztrhá, a svému sluhovi, tomu hnědákovi, ať přísně zakáže o tom komukoli promluvit. (p. 236)

ZE SROVNÁVACÍ STYLISTIKY SLOVESA ANGLICKÉHO A LITEVSKÉHO JAZYKA (NA ZÁKLADĚ PŘEKLADU „GULLIVEROVÝCH CEST“)

Shrnutí

Práce se zabývá některými případy stylistické transpozice časových tvarů, jejich vzájemnou zaměnitelností a také možnostmi stylistické kompenzace subjektivní expresivity neadekvátních časových tvarů. V důsledku kontrastu mezi paradigmatickým významem tvaru a jeho syntagmatickým významem, který získal transpozicí, se projevuje potenciální mnohoznačnost tvaru a vznikají emo-

59

cionálně-expresivní vrstvy. Zejména se význam bezčasovosti stává základem a zdrojem přeneseného užití tvarů přítomného času. Budoucí čas označuje děj, který teprve nastane a dosud nebyl realizován, proto jsou v jeho sémantice potenciálně obsaženy některé modální odstíny. Určitou modalitu nabývají i další tvary vyjadřující budoucí děj. Při srovnání časových tvarů anglického a litevského jazyka je zřejmá kvantitativní převaha angličtiny. Z hlediska výrazových možností jazyka však není důležitý počet tvarů, nýbrž jejich potenciální mnohoznačnost a schopnost nést stylistickou zátěž: subjektivně hodnotící modalitu.