LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXI (1994)

Otázky normalizace jazyka

GRAŽINA SMALINSKIENĖ

LIT. SALÀ, LOT. SALA „VES“

Dialektální slova lit. salà, lot. sala „ves“ tvoří dvojice homonym s běžným východobaltským geografickým termínem lit. salà, lot. sala „ostrov“. Někteří etymologové spojují lit. salà, lot. sala „ves“ se sl. *selo „pole, půda“, st. hornoněm. sal „byt; sál“ (Būga I 333; Trautmann 248; Pokorny 898). Všechna tato slova se spojují s ie. kořenem *sel- „obydlí“ (Pokorny 898).

V monografii norského baltisty a slavisty Chr. Stanga „Lexikalische Sonderübereinstimmungen zwischen dem Slawischen, Baltischen und Germanischen“ je ekvivalent sl. *selo, st. hornoněm. sal, lit. salà, lot. sala uveden s jistými pochybnostmi, zejména kvůli paralelismu baltských a germánských lexémů (Stang 46–7). Tato izoglosa nemůže být zcela spolehlivá, dokud nebude známa skutečná etymologie sl. *selo. Sporný je také původ baltských slov. Pokusíme se tento problém podrobněji rozebrat.

Pojednávané lexémy baltských jazyků je třeba zkoumat neoddělitelně od homonymních slov lit. salà, lot. sala „souš ze všech stran obklopená vodou“. Nelze vyloučit, že tato slova a lit. salà, lot. sala „ves“ jsou etymologicky příbuzná.

Původ lit. salà, lot. sala „souš ze všech stran obklopená vodou“ je jasný. Tato slova a lit. àtsala „zářez řeky do břehu“ se spojují s lit. šálti „téci“, selėti „číhat, plížit se“, pr. salus „potůček (po dešti)“ (Būga II 305). Poslední slova pocházejí z ie. kořene *sel- „skákat; pukat“, srov. ř. ἅλλομαι „skáču, pukám“ (*seli̯ō), lat. saliō, -īre, -uī (-iī), -tum „skákat; pukat“ (Pokorny 899).

V nářečích jsou známy i další významy těchto homonymních slov: lit. salà „vyvýšený, suchý kousek půdy v močálu, bažině; polní parcela; kousek orné půdy, půdy mezi loukami; mýtina v lese; loučka uprostřed letního či žitného pole; plocha porostlá jedním druhem trav či jiných rostlin, trs“ (východní aukštaitské utenštinské a vilniuské nářečí a jižní aukštaitské nářečí — LKŽ XII 59); lot. sala „vyvýšený, suchý kousek půdy v močálu; lesní půda, okraj lesa, polní parcela daleko od domu, odlehlý kout pole; smrčina či borůvčí, skupina různých stromů v lese; půda, polní parcela“ (aukštaitské nářečí — ME III 664; EH II 423).

Konstatujeme-li, že lit. salà, lot. sala je geografický termín, musíme vzít v úvahu typologické zákonitosti charakteristické pro vývoj sémantické struktury takových termínů. Podle baltistky L. Nevské, která se zabývá baltskými geografickými termíny, slova označující vyvýšený reliéf (výšinu), k nimž patří i lit. salà, lot. sala, často nabývají významů „louka; pole“. K tomu dochází aktualizací rysu, který autorka podmíněně nazývá

12. Lietuvių kalbotyros klausimai, XXXI

177

„z hospodářského hlediska“. Lit. salà, lotyš. sala invariantní rys „plocha pevniny obklopená ze všech stran vodou“ nabývá těchto modifikací: „pozemek“, „kousek orné půdy, půdy mezi loukami“, „mýtina v lese“, „loučka uprostřed letního pole nebo žitného pole“, „plocha porostlá jedním druhem rostlin“ (Невская 155). Srov. sémémy slovanských nářečních výrazů остров, ostrów, které pozbyly rysu „obklopený vodou“: „místo zarostlé lesem v bažině“, „lesní pozemek v otevřené krajině“, „pozemek mezi loukami“ (Толстой 51).

Na základě takového sémantického přechodu „vyvýšenina obklopená vodou“ → „pozemek, orná půda“ → „louka“ → „les“ lze snadno předpokládat vznik homonym lit. salà, lotyš. sala „vesnice“. Je třeba zmínit specifika vzniku selských sídel: vesnice se většinou zakládaly u řek a jezer a rozkládaly se uprostřed svých pozemků — polí, luk, lesů a bažin; srov. lotyš. sala „vesnice (uprostřed bažiny)“, doložené v Taurkalne (Брейдак 17).

Co vypovídá o rozšíření homonym lit. salà, lotyš. sala „vesnice“? Místa, kde se užívá lit. salà, jsou tato: 1) mimo území Litvy — okolí Daugavpilsu a Kraslavy, Breslauja, Apsas, Lazūnai (v litevských nářečích v posledních litevsko-běloruských pohraničních oblastech se vyskytuje také slavismus selà LKA I 46, což jako by naznačovalo, že lit. salà může být rovněž výpůjčka, neboť zde se kromě Lazūnai důsledně vyslovuje tvrdé s před samohláskou e¹. V lazūnaiském nářečí je, jak vyplývá z LKA I 46 (mapa č. 9), rozšířenější označení vesnice ūlyčia, ūlyčia²); 2) také v litevsko-běloruském pohraničním pásmu, avšak na území Litvy — Rimšė, Tverėčius, Dysna, Mielagėnai, Paringys, Adutiškis, Švenčionys (v těchto místech se užívá i slavismus ūlyčia, ūlyčia, ūlyčia) (LKŽ XII 59; LKA I 46 (mapa č. 9)).

Lotyš. sala (sola) je známo v hornolotyšském nářečí (Višķi, Auleja, Skaista, Izvalta, Pildu, Zvirgzdeni, Varakļāni, Barkava, Tilže — ME III 664; EH II 423; ADT I 76). Do východní části vidzemského podnářečí (Taurkalne) se lotyš. sala dostalo z hornolotyšského nářečí (Брейдак 17).

Jak je vidět, tyto údaje o rozšíření neodporují tomu, že jednotlivé sémémy homonym lit. salà, lotyš. sala „plocha pevniny obklopená ze všech stran vodou“ mohly dát vzniknout homonymům lit. salà, lotyš. sala „vesnice“.

J. Endzelin při výkladu vzniku lotyš. sala „vesnice“ vycházel rovněž z členu jiné dvojice homonym, totiž z těchto významů: „lesní půda, okraj lesa, pozemek vzdálený od domu, vzdálený konec pole; malý smrkový nebo borový lesík, shluk různých stromů v lese“. Sala je v lotyštině známé nejen jako apelativum, ale i jako místní jméno; srov. Salas selská usedlost (Metriena, Jaunruoze, Zasa), Salas les (Zasa). Místní jméno Mēlnā-sala, označující selský statek (Lubāna), lze jen těžko odlišit od názvu Mēlnā-sala, označujícího les (Liauduona); dále Mēlnā-sala vesnice (Silajāņi), statek (Rugāji), selská usedlost (Atašiene, Balvi), Mēlnā-sala les (Aknīste, Dignāja, Prauliena) (LV II 413). Název usedlostí či vesnic Liep(u) sala(s) podle Endzelina pravděpodobně vznikl podle lipového lesa, v němž bylo sídlo založeno (srov. Liepu-sala obytná lokalita (Barkava), selská usedlost (Baltinava, Mar-

¹ Slovo selà se uvádí také ve slovníku M. Niedermanna (III 633).

² Těmito slovy se v nářečích označují pouze vesnice ulicového typu. V LKA to není zaznamenáno.

178

(kopec), Liepu-salas — statek rolníka v lese (Malupė) LV II 366). Z takových vlastních jmen se podle Endzelīnova názoru abstrahovalo apelativum sala „ves“ (EM III 664).

Takových místních názvů je mnoho také v litevském onomastickém fondu, zejména ve východní a jižní části Litvy, srov. Salà ves (Smalvos, Daugai, Igliauka ASŽ II 270, Lazūnai VK); Salà samota (Antazavė VK); Salà les (Rodūnia, Suginčiai, Anturkė, Leliūnai, Kuktiškės, Gelvonai, Degučiai, Kriaunos VK); Salà pole (Smalvos, Rodūnia, Labanoras VK); Salà orná půda (Antazavė, Čiobiškis, Joniškis (Molėtai) VK); Salėlė ves (Ceikiniai ASŽ II 270); Sàlos ves (Linkmenys, Lazdijai, Rokiškis ASŽ II 271); Sàlos městečko (Rokiškis, Bělorusko, Smurgainiai VK); Sàlos samota (Alanta, Obeliai, Sudeikiai ASŽ II 271), Sàlos pole (Dubičiai, Šalčininkai, Breslauja, Rimšė VK); Sàlos orná půda (Rimšė VK); Sàlos louka (Breslauja VK); Sàlos les (Dūkštas VK); Liepsalos samota (Papilys ASŽ II 161).

Většina těchto lotyšských a litevských toponym se nachází na území, kde jsou rozšířena slova lit. salà, lot. salà ve významu „ves“. Pojmenování těchto místních názvů se většinou opírá o geografickou polohu objektu, který označují, například Sàlos — ves v okrese Ignalina, v okolí Linkmenys, ležící mezi třemi jezery; panství v rižském obvodu z konce 17. století Salas vzniklo z několika vesnic, které od sebe oddělovaly neúrodné písečné duny a bažiny, křoviny a jehličnaté lesy (Липения 137).

Zdá se, že lze tvrdit, že zde probíraná homonyma je skutečně třeba považovat za slova stejné etymologie, tj. za sémantická homonyma. K tomuto druhu homonym tato slova zařadil také V. Urbutis (Urbutis 176).

V takovém případě jsou lit. salà, lot. salà „ves“ lexémem charakteristickým pouze pro východobaltské jazyky.

ZKRATKY

ADT — Augšzemnieku dialekta teksti: Latgaliskas izloksnes. Rīga, 1983.

ASŽ — Lietuvos TSR administracinio-teritorinio suskirstymo žinynas. V., 1976. D. 2.

Būga — Būga K. Rinktiniai raštai. V., 1958—1961. T. 1—3.

EH — Endzelīns J., Hauzenberga E. Papildinājumi un labojumi K. Mīlenbacha Latviešu valodas vārdnīcai. Rīga, 1946. S. 2.

LKA — Lietuvių kalbos atlasas. V., 1977. T. 1.

LKŽ — Lietuvių kalbos žodynas. V., 1981. T. 12.

LV — Endzelīns J. Latvijas PSR vietvārdi. Rīga, 1961. D. 1. S. 2.

ME — K. Mūlenbacha Latviešu valodas vārdnīca / Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns. Rīga, 1927—1929. S. 3.

Pokorny — Pokorny J. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bern und München, 1959.

Stang — Stang Chr. S. Lexikalische Sonderübereinstimmungen zwischen dem Slavischen, Baltischen und Germanischen. Oslo—Berlin—Tromsø, 1972.

Trautmann — Trautmann R. Baltisch—Slavisches Wörterbuch. Göttingen, 1923.

Urbutis — Urbutis V. Způsoby vzniku lexikálních homonym v litevštině: kandidátská disertace ve filologii. V., 1955.

VK — kartotéka názvů Ústavu litevského jazyka.

12*

179

Брейдак — Брейдак А. Nářeční lexikum latgalských nářečí hornolotyšského dialektu a jeho historické souvislosti: Autoreferát disertace... kandidáta filologických věd. Riga, 1969.

Лиениня — Лиениня Дз. O typech sídel lotyšských rolníků ve 12. století. // Venkovská sídla Pobaltí 13.–20. století. Moskva, 1971. S. 123–141.

Невская — Невская Л. Г. Балтийская географическая терминология. М., 1977.

Толстой — Толстой Н. И. K problematice studia slovanských místních termínů. // Místní geografické termíny. Otázky geografie. Sborník 81. Moskva, 1970. S. 46–53.

KITI SUTRUMPINIMAI

řec. — řecký

indoevrop. — indoevropský

lot. — lotyšský

lit. — litevský

lat. — latinský

srov. — srovnej

pr. — pruský

sl. — slovanský

střhn. — starohornoněmecký

LIT. SALĀ, LETT. SALA „DORF“

Zusammenfassung

V této studii se snažíme dokázat, že litevské salā, lotyšské sala „vesnice“ nelze řadit ke slovanskému *selo „pole, orná půda“ ani ke starohornoněmeckému sal „dům, sál“; poslední výrazy je třeba spojovat s indoevropským kořenem *sel. „obytný prostor“. Mají stejnou etymologii jako homonymní litevské salā, lotyšské sala „ostrov“.

Je třeba zdůraznit, že tato slova jsou geografické termíny a je nutno přihlížet k typologickým zákonitostem, které charakterizují vývoj sémantické struktury takových termínů. L. Nevskaja tvrdí, že slova označující vyvýšený terén často nabývají významů „louka; pole“. Litevské salā, lotyšské sala „ostrov“ mají tyto významové odstíny: „orná půda“, „orná půda obklopená loukami“, „lesní mýtina“, „louka v letním obilí nebo v žitném poli“, „porost rostlin téhož druhu“.

Vzhledem k takovému sémantickému posunu „vyvýšenina v bažině“ → „orná půda, pole“ → „louka“ → „les“ lze snadno odhadnout vznik homonym litevského salā, lotyšského sala „vesnice“. Je třeba zmínit také specifika vzniku venkovských sídel: vesnice vznikaly většinou u řek a jezer, ležely mezi poli, loukami, lesy a bažinami; srov. lotyšské sala „vesnice (v bažině)“ (Taurkalnē).

Rozšíření jednotlivých sémémů litevského salā, lotyšského sala „ostrov“, z nichž mohly vzniknout homonyma litevské salā, lotyšské sala „vesnice“, není v rozporu s rozšířením těchto homonym. J. Endzelin při výkladu původu lotyšského sala „vesnice“ vycházel z místních názvů, např. Salas „usedlost“, Salas „les“, Mēlnā-sala „usedlost“, Mēlnā-sala „les“. V litevské sbírce místních názvů se jich nachází mnoho. Většina těchto místních názvů se vyskytuje v oblastech, kde jsou rozšířena litevské salā, lotyšské sala „vesnice“.

Pojmenování těchto místních názvů je z větší části odůvodněno geografickou polohou objektů, které označují.

Domníváme se, že to vše nám umožňuje vyvodit závěr, že pojednávaná homonyma jsou etymologicky příbuzná, tj. jde o sémantická homonyma. V takovém případě je litevské salā, lotyšské sala „vesnice“ lexémem charakteristickým pouze pro východní baltské jazyky.

180