LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994)

LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI

Nijolė ČEPIENĖ

PŮVOD DIFTONGU ui V GERMÁNSKÝCH VÝPŮJČKÁCH

V litevských výpůjčkách z němčiny se v některých slovech místo kořenového u vyskytuje ui. Tato slova s ui jsou doložena již od 17. století ve slovnících litevštiny ve Východním Prusku a užívají se také v současných západních litevských nářečích.

Badatelé považovali vznik diftongu ui za nejasný nebo pochybovali o vsunutí hlásky. K. Būgovi¹ nebylo jasné ui ve výpůjčce rùkis „sukně“. Vysvětloval, že Žemaité toto slovo převzali z němčiny prostřednictvím Kuronců. V kuronštině mělo být *rukis, zatímco litevské rùikis vzniklo vsunutím i. J. Otrębskis² pochyboval o ui ve výpůjčce rùimas „prostor, volné prostranství“. O původu ruimas a jeho odvozenin pochyboval také K. Alminauskis³. Domníval se, že ruimas mohlo vzniknout vlivem slovesa ruimuoti „udělat místo“, pocházejícího z východopruského německého raime „totéž“, anebo se hláska į v litevštině vsunula. E. Fraenkelis⁴ vysvětloval, že ui ve slově luituoti „hrát na kanklės“ vzniklo napodobením zvuků nebo lidovou etymologií, přizpůsobením litevskému luituoti „zatřít, zamazat (hlínou)“.

Cílem tohoto článku je pokusit se vysvětlit, proč se ve výpůjčkách z němčiny vedle podob s ū v kořeni vyskytují také podoby s ui.

Vedle výpůjčky rūmas ve významu „velký, honosný dům“, užívané v západních litevských nářečích, a ve významu „obytný dům“ v nářečích východních⁵, existuje slovo téhož kořene také s ui: rùimas (ruìmas) „prostorné volné místo; prostor, místnost“, doložené v písemnostech litevštiny ve Východním Prusku od 17. století a užívané v západních nářečích (Prk, Mrj, Trg, Lkč, Snt, Ktc). V německých dolnoněmeckých nářečích Východního Pruska nacházíme podoby s ā a uə [uí], které se nejspíš dostaly i do litevštiny; srov. východopruské německé rūme⁶ „holé pole“ a ruəm⁷

¹ Būga K. Rinktiniai raštai. V., 1958–1959. T. 1. P. 302. T. 2. P. 304.

² Otrębski J. Gramatyka języka litewskiego. Warszawa, 1958. T. 1. S. 178.

³ Alminauskis K. Die Germanismen des Litauischen. Teil 1: Die deutschen Lehnwörter im Litauischen /toliau — Alm/. K., /1934/. S. 113.

⁴ Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Göttingen, 1962. Bd. 1. S. 389.

⁵ Srov. rūmai „velké, honosné domy“, doložené v písemnostech (Bb² Mr 15, 16, S. Dauk.), užívané v nářečích i ve spisovném jazyce. Zkratky jsou jako ve Velkém slovníku litevského jazyka.

⁶ Mitzka W. Ostpreussisches Niederdeutsch nördlich vom Ermland /toliau — Mitzka 1919/ //Deutsche Dialektgeographie. Heft 6. Marburg, 1919. §48.

⁷ Natau O. Mundart und Siedelung im nordöstlichen Ostpreußen /toliau — Natau/. Königsberg und Berlin, 1937. §42.

158

„místnost, prostor, místo“, novonizozemské ruim⁸ „místnost, volné místo“. V litevštině byly zaznamenány také slovesné tvary téhož kořene s ū a ui, srov. rūmyti „dělat místo“ J, prarūmyti „udělat místo“ Psl, Grž, Krj, surūmyti „vměstnat“ Pš, Krp, prarūminti „udělat místo“ Grž a išruimyti „udělat místo“ BB1 Mak 10, 32, ruim(ū)oti „tamtéž“ Q, K, N, J, atruim(ū)oti „vyprázdnit, uvolnit“ R II 37, K I 113, N, LC 1887, 15, išruim(ū)oti „udělat místo, vyprázdnit; vyčistit“ R II 287, MŽ II 383, N, K, K. Donel., Prk. Jejich nejpravděpodobnějším základem jsou dolnoněmecká slovesa rumen⁹ „uvolnit místo, odejít“, ruimen¹⁰.

Vedle tvarů rūlis¹¹, rūlys „válec“, rozšířených v severních a západních nářečích, se užívají také tvary s ui: rūilis (rūlis) „válec, válec na zarovnávání půdy“ Y1, Ms, Akm, Brs, Lž, Žg, Krp. Dokonce i z téhož místa (Ylakiai) je zaznamenáno slovo s u a ui. K původu srov. pruskou němčinu rul „kolečko, válec, cívka, prádelní mandl“ (Alm (PrW)), dolnoněmecké rulle „kolečko, válec, rolka (papíru)“ (Mnd. W. III 526). Kromě tvaru būlius „plemenný býk“ se od 16. století v písemných památkách a nářečích litevských obyvatel Východního Pruska užívá také tvar būilis /K/, S. Dauk., M. Valanč., Mit. I 51, Kel. 1881, 198, Grg. Tato slova jsou přejata z pruské němčiny Bull, Boll „tamtéž“ (Fr 94), bol „tamtéž“ (Mitzka 1919, 125), srov. dolnoněmecké bulle „tamtéž“.

Tvary s ui pravděpodobně nevznikly v litevštině, nýbrž takto byla vyslovována německá slova. A. Lasch (Lasch 43), která zkoumala střední dolnoněmčinu v písemných památkách, tvrdila, že se v 16. století po dlouhé přestávce v saské zemi znovu objevilo ui v dílech některých autorů. V braniborském nářečí se vyskytovaly hlásky ū, ūe, které by podle W. Mitzky¹² bylo možné vysvětlit vlivem nizozemštiny. V současné nizozemštině je ui, ve fríštině hlásky ua, oa¹³. Jak známo, ve Východním Prusku se usadili Nizozemci¹⁴.

Většina Němců ve Východním Prusku mluvila dolnoněmecky. Ve východní části Východního Pruska se německé ū před nosovými a likvidními souhláskami a w v zavřené slabice diftongizovalo na ūa¹⁵. V písemných památkách se ə mohlo také nepsat. Toto německé ūa se mohlo vyslovovat jako [ui]. Ve střední dolnoněmčině se ua a ui nelišily¹⁶. Proto se stejně jako litevská slova rūimas (rūimas), rūimyti, k nimž byly nalezeny základní německé podoby s ua /ui, mohla být přejata i slova rūilis (rūilis), būilis s ui-

⁸ Kluge F. Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. Berlin, 1957. S. 587.

⁹ Schiller K., Lübben A. Mittelniederdeutsches Wörterbuch /dále jen Mnd. W./. Bd 3. Bremen, 1875. S. 528.

¹⁰ Lasch A. Mittelniederdeutsche Grammatik /toliau — Lasch/. Halle (Saale), 1914. §46.

¹¹ Rūlis a rūilis se užívají také v dalších významech, viz LKŽ XI 911—912, 945—946.

¹² Mitzka W. Deutsche Mundarten. Heidelberg, 1943. S. 65.

¹³ Кузьменко Ю. К. Фонологическая эволюция германских языков. Ленинград, 1991. С. 92, 96.

¹⁴ Ziesemer W. Die ostpreussischen Mundarten. Breslau, 1924. S. 102, 108, 117; Mitzka W. Deutsche Mundarten. S. 72—73.

¹⁵ Natau, §3, 40, 42, 50.

¹⁶ Lasch, §22.

159

… pocházet z východopruských německých nářečí, v nichž se po u před nosovou nebo likvidní souhláskou vkládalo o [i].

V litevských výpůjčkách však nacházíme vložené i po u nejen před likvidami či nosovými souhláskami, ale také před jinými souhláskami, například: vedle mūže „řídká kaše, moučná polévka; kankolienė“ N, KŽ, Prk, Šlu, mūžė R II 84, existuje také podoba muižė „tamtéž“, zaznamenaná v písemných pramenech východopruské litevštiny od XVII. století a užívaná v nářečích (Prk, Rg). Jak vidíme, slovo s u i ui bylo zaznamenáno na témže místě (Priekulė). Základem těchto výpůjček je pruská němčina mūs „kysel, řídká kaše, moučná polévka“ (Fr II 80), srov. střední nizozemštinu a novo­holandštinu moes (Kluge 494). Vedle podoby šliužė „stavidlo“ Q 451 se užívá také podoba šliužė „tamtéž“ C, Q, R II 311, MŽ II 416, N, K, KŽ, šliužės, pl. Klp, Prk, které pocházejí z pruské němčiny šlūse „tamtéž“.

V některých výpůjčkách se německé ū nahrazuje pouze dvojhláskou ui, např.: luitas „citerová hra“ NdŽ, luituoti „hrát na citeru“ NdŽ, FrnW. K původu těchto slov srov. střední dolní němčinu lute „loutna (takový strunný nástroj)“ (Mnd. W. II 754). E. Fraenkel se nejspíš mýlí, když vznik ui ve slově luituoti „hrát na citeru“ spojuje se zvukomalbou či lidovou etymologií, jež slovo přizpůsobila litevskému luituoti „(hlínou) zalepit, potřít“. Výpůjčka rūkis (rūkis), rozšířená v žemaitských nářečích ve významu „konopná sukně (zpravidla poněkud krátká, skládaná)“ Kv, Žr, Sg, Šv, Žv, Šlu, „hrubá konopná tkanina“ D. Pošk., J, Up, Vdk, pravděpodobně pochází z východopruské němčiny žemaitského nářečí rook „sukně“ (Mitzka 1919, 123), srov. střední dolní němčinu rock „vrchní oděv“, novou horní němčinu Rock „sukně, kabát“. Nezmýlil se snad K. Būga, když vysvětloval, že ruikis bylo převzato z kurštiny jako *rukis a v litevštině se do něj vložilo i? Možná se po u vkládala hláska i nejen před nosovými a likvidními, ale také před jinými souhláskami. Kromě toho se východopruské německé žemaitské u v uzavřené slabice vyslovovalo jako u nebo o. Před nd, nt, b, k (< kk) se obvykle vyslovovalo u; před l také nejčastěji u. Hlásky o, ō mohly diftongizovat na oə [oi]¹⁷. Tentýž člověk mohl vyslovovat monoftong i diftong. Měšťané vlivem horní němčiny obvykle vyslovovali monoftong. Zvláště snadno se o[ⁱ] vkládalo v jednoslabičných slovech končících souhláskou. V pravopisu XIX. století nebyla značka oə. Není však jasné, zda je sklon k diftongizaci pozdější, jak naznačuje nestejná výslovnost hlásky, nebo zda starší písaři diakritické znaménko nezapisovali. Ve východopruských německých nářečích se místo oə mohlo vyslovovat uo [aⁱ].

Z XVI. století je v litevštině doložena výpůjčka stuirė „kormidlo lodi“ BB Jok L 3, 4, jejímž základem je střední dolní němčina stūr, sture „tamtéž“ (Mnd. W. IV 452). Ve slovech některých východopruských německých nářečí se po ū před r v uzavřené slabice individuálně objevoval přechodový zvuk ə. Srovnejme slova z východopruského německého žemaitského nářečí: brūari „pivovar“ (Natau 23), būərə „rolník“ (Mitzka 1919, 133). Litevské stuirė by tedy mohlo pocházet z německé nářeční podoby s uə v kořeni.

V uvedených výpůjčkách tedy dvojhláska ui nevznikla působením litevského jazyka; vyslovovala se ve východopruských německých nářečích, z nichž tato slova přešla do litevštiny.

¹⁷ Mitzka 1919, §28, 33, 45, 52, 195; Natau, §3, 15, 27, 40, 47.

160

PŮVOD DVOJHLÁSKY ui VE VÝPŮJČKÁCH Z NĚMČINY

Shrnutí

V litevštině existují německé výpůjčky s u a ui v kořeni, např.: mūžė, mūžė und muižė, muižė „kaše, řídká kaše, moučná polévka“, rūmas, rūmai „velký, zdobný dům, palác“ a rūimas (ruīmas) „prostorné, volné místo; prostor, pokoj“, rūmyti und rūimyti „uklízet“, rūlis und rūilis „válec, valec“, būlius und būilis „býk“.

Podoby s u a ui se nacházejí v litevských písemných pramenech ze XVII. století, které vznikly v někdejším Východním Prusku. Současná západní nářečí mají také výpůjčky s ui. Dokonce i v téže lokalitě se vyskytují obě varianty, např.: mūžė, muižė (Priekulė), rūlis, rūilis (Ylakiai).

Některé výpůjčky mají v kořeni pouze ui: luītas „citerový nástroj“, luītuoti „hrát na citeru“, stuirė „kormidlo (lodi)“.

Jazykovědci (K. Būga, K. Alminauskis, J. Otrebski) považovali vznik hlásky i za nejasný, případně dokonce pochybovali o jejím vkládání. Výzkumem německých výchozích slov se však zjistilo, že některá německá nářečí Východního Pruska měla v kořeni také ū a u̯o [u̯i]. Ve východní oblasti se ū před nosovými souhláskami, likvidami a před w v uzavřené slabice diftongizovalo na ū̯o. Po r v otevřené slabice se po ū mohlo v některých nářečích objevit také jako přechodový zvuk ə [ʔ].

Nepravá dvojhláska se objevovala také po o, proto by litevská výpůjčka rūikis (ruīkis) „sukně“ mohla pocházet z dolnopruského rod̄k.

Lze tedy tvrdit, že ui vzniklo v německých nářečích Východního Pruska, nikoli však v litevštině.

161