LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994)

LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI

Vytautas VITKAUSKAS

STARÉ an (>ų), en (>ę), in (>į), un VARIANTY V KOŘENECH A TVARECH NĚKTERÝCH SLOV

Jako jakási záhada působí střídání druhé složky těchto dvojhlásek za samohlásky i, u a sonanty l, r (srov. LD 137, Zinkevičius, 1957, 78). Je samozřejmé, že nejde o žádný pevný a důsledný fonetický zákon; tento jev byl zaznamenán v následujících případech.

1. Staré dvojhlásky an, en, un se mění v diftongy ai, ei, ui:

brūnšė „kuja, cejn“ — doln. brū:n'čė Vn, Kv, Pj, Grg (srov. LKŽ I² 1094) → bróišė Prk, Šll, Jdr, brūiš Sdr (srov. LKŽ I² 1079), bruišinis BzF 102, bruišis Cll224, Plng, LKA I 154 (82 v žemaitských nářečích) zaznamenává bruiša, bruišė, bruižė, brunčė, brunšė, brunšas (viz také Urbutis, 1981, 164–167).

drąsčis — doln. drancīs Vn, Vdk, Pgr, drūn.čis Krš, drō:nčōs Trš, Rdn, dra’sūs Jrb a další → draisūs Dkš, Mrj (Labutis 107).

drėžti „trhat, rýpat, rozervat“ — doln. dr'e.n'č'ti Bt, Skdv, Grd, dr'e.n'č'ė Rdn, dr'en'.č'ti Klm, Krš, dr'e:s'ti Grz (východní horní žemaitština) → drežti „zahálet, otálet, trhat pomalu, loudat se“ Krš, Ll, Užv, Pvn (srov. LKŽ II² 679), srov. větu: dr'e:ižė e sū dr'e:izė rũg'ūs / kā.m tūok'i n'et'e.kus'i kombā.ina pal'e.ida Rdn.

geląsti „brousit“ — doln. g'elū:sc Drsk, Rtn, Vs, Rdm → imperativ g'elā:isk „brousi“ Drsk, Lzd, Rdm, Rtn, Vs, Krkš.

grūžtas — doln. gran.čc Nmk, Vdk, grūn.čc Krš, grō:nčc Rdn → grai.stas, graišt'e:lis Mrj, Dkš (Labutis 107–108).

gręsti — doln. gr'e:n'č'ti Krš, Krtv, Ll, Vdk, gr'e:ist'ė Akm, Skd, Plng, gr'e:st'ė Pln, Plt, gr'e:st'ė||gr'e:st' západní horní žemaitština → gr'e:isli ŽTP 9 (Tovė, Įšė, Nemunynas).

gręžioti „často vrtat“ — doln. gr'endž'uot' Krš, Krtv, Šauk, gr'endž'uotė Pj, gr'indž'uotė Rdn, Pvn, gr'e:ž'o't západní horní žemaitština → sugr'eiz'o't Pšl.

kąsnis — doln. kā.n'ch'īs Vdk, Ll, Vn, Pgr, kūn'ch'īs Krš, kū.n'ch'is Rdn, Tl, Pvn → kā.is'h'is Zt, ŽTP 11 (Tovė, Įšė, Nemunynas).

kąsti — doln. kā.n'č'ti Vdk Ll, Bt, Vn, kūn'č'ti Krš, kō.n'č'tė Trš, Rdn, Tl, Lkv → kāisti (Vārną pakāisti PrL) Zt, ŽTP 11 (Tovė, Įšė, Nemunynas).

mažtūti „hádat, uvažovat“ J — doln. mōn'č't'ė Janapolė, Užv, mūstyti I (v některých rukopisech je psáno také žūsi) → sumaistyti Jrb (LKŽ VII 745), maištyti Erž, Skr (tamtéž).

107

rážytis — pravidelně ró.n'džit'ėis Trš, ró.n'dži't'i·s Pvn, rá.n'dži·t'i·s Ll, Vdk, rá·ži't'is Škn, Grz → ráižytis K, Lkš, Ig, Plv, KzR, Vrb, Srd (srov. LKŽ XI 96).

rėšė „takový pták“ — pravidelně r'ė.n'č'i Krš, Ll, Ldv, r'ė.n'č'e Rdn, Pj, Kv, Rt (srov. LKŽ XI 480) → rėišė J.Jabl (LKŽ XI 213).

rėžtis — pravidelně r'ė.n'č't'i·s Krš, Vdk, Gr, r'ė.n'č't'ėis Rdn, Trš, r'ė·št'is Žg, Btg → rėižti K, Žvr, įsirėižti Gs, Jrb, Žvr, KzR, Jrb (srov. LKŽ XI 401 — 402), įsirėižimas Alk, įsirėižimas K (LKŽ XI 401), srov. také r'ėiž'et'is „rėžtis“ Mrj, Dkš, Brt, Lp (LKŽ XI 401).

slástai — pravidelně slá·stai Jd, Šl → slá·istai, slaistukai ŽTP 11 (uvedené lokality).

spǵstai — pravidelně spá.nctai Vdk, Nmk, spūncta· Krš, spó.nctá· Rdn, Tl, Pj → spáistai Mrj, Dkš (Labutis 107).

spėsti — pravidelně s'p'ė.n'č't'i Krš, Šauk, Krtv, s'p'ė.n'č't'e Užv, Varn, Trš, Eig → spė.isi ŽTP 9.

spręsti — pravidelně s'p'r'ė.n'č't'i Krš, Šauk, Ll, Pgr, s'p'r'ė.n'č'e Rdn, Tl, Lkv, s'p'r'ė·s't'i Škn, Šl, Btg → sprė.ist ŽTP 9 (tamtéž), s'p'r'ė.ist Dkš, Pjv, Kbr.

žąslai — pravidelně žūncla Krš, Šauk, žá.nclai Prg, Vdk, Ldv, žó.nclâ· Rdn, Eig, Lkv, Vn, žá·slai Škn → žá.islà Sg, žá.isla(i) Rsn, žá.islai Kbr, Pjv, Plv, Mrj (Labutis 107), srov. žais[flai MŽ II 348, C II 1032, Ns 1826, I,8 atd.

Odvozence s předponou sg-:

sąmežinis — pravidelně sá.n'm'iežin'is Vn, sá·m'ė· žin'is Pjv, Kbr, Jrb → saim'ėžin'i Pgr, Žgč (srov. LKŽ XII 149, LD 1366, sá.l'm'iežin'is Pgr.

sąnaryš — pravidelně sǫ·nar'is Rdn, Eig, sū·nar'i·s Krš, sá·nar'ė·s Vdk, Gr, Vn → sáinaris Gilija (LKŽ XII 14).

sąspara — pravidelně sūncpara Krš, sǫ.ncpara Žr, Rt → sáispara Gilija, Vkv, Kbr, Pjv (srov. LKŽ XII 14, LD 137).

Zájmenné tvary:

báltąji — pravidelně bá.ltun'ji Krš → bá.ltūni Pgr, Vn „baltąjį“, bá.ltąji Krš, Krtv (sonantas n byl vypuštěn, aniž se prodloužila předcházející samohláska), bá.ltaine „baltąją“ Pgr; jeñ.je → jei.ne „jąją“ Pgr, Vn; baltam'ė.n'je Pgr, Vn → baltam'ė.n'je Žv → baltam'ė.n'ie „baltajame“ Pgr, Vn, baltam'ė·jie(ei>e') Šv, baltam'i·jie Krš, baltam'ė·jie Trš, Rdn, Pp),

baltǵsias — pravidelně baltá.n'č'es Vdk, Ll, Šauk, Krš, baltó.n'č'es Tl, Lkv, anás, tás Jrb, Jd → anáis, táis, geráisias, baltáisias, didžúusias atd. Mrj (Labutis 107), Kbr, Pjv, Alvt, Žvr, Lzd, Trs, graž'ė·is'es, sal'dž'ė·is'es ŽTP 41 (uvedené lokality). Souvisí s tímto jevem snad jen instrumentál singuláru sų tá·i Krš, Krtv, Šauk, Klm, Tt (srov. také Labutis 107), ale sų túoje Krš, Krtv, sǫ tūo·je Rdn atd. Vzniklo to z kombinace -an-j-? O různých přesmykových zájmenných tvarech jižních žemaitských nářečí viz PgrT 51—52; Zinkevičius 1957, 30, 78 atd.

2. Část dvojhlásky n se mění na jiné sonanty l, r.

108

otec „hubený“ — pravidelně t'ė.nus Krš, Krtv, t'ė.nus Tl, Eig, Varn, Lkv → t'ė.lus Jn (Kv), Pj.

gėšė — pravidelně g'ė.n'l'č'ė Rt (srov. g'ė.n'dž'i Krš) → gėršė K, K I 709; RB, MŽ, Kel 1881, 238 (srov. LKŽ III 78).

tįsoti — pravidelně t'incuoti Krš, t'incuot'ė Rdn, Varn → t'irso·t Ss, Šn (ves Tursučiai).

vąsas — pravidelně ų̃.čas Krš, õ̃·nčas Eig, Rdn, Trš, vọ̃·nčas Pvn, Vds, Pj; vā·sas Škn, Žg, Btg → õ·r̃šos Mžk, Plt, Štk, Brž (V roce 1947 zaznamenal M. Untulis ve Varniích podobu vā·išas — dnes se tam říká téměř výhradně ų̃·nčas. Je snad i toto náhradou starého dvojhlásku -an- dvojhláskou -ai-?).

3. Druhá složka smíšeného dvojhlásku n se v některém slově různě mění — v i, u, r (takto vzniklo mnoho synonym v různých oblastech západní Litvy a Žemaitska).

ąžuolas — pravidelně õndžū·ls Rdn, Trš, ú·ndžū·ls Pj, úndžū·ls Krš, á·nžū·ls Vdk, Nmk, Vn → aižuolas PrL (LKŽ I² 48), áržuolas Dks, Mrj, Vlkv, Kbr, Pvj, Nm, Šil (srov. LKŽ I² 324, LKA II 63, žem. 44), áužuolas K; RD 62, Cp (srov. LKŽ I² 518). Stejně se vyslovují i odvozená slova: aržuolýnas LKŽ I² 324 (záznam J. Šlapelise), aržuolinis Gs, Kbr, Pjv (srov. LKŽ I 324), aržuolravis BsMt II 138, aržuolýnas K, Pvj, Kbr; R 111 (LKŽ I² 519), aužuolinis K, Pjv; R, RD107, aužuolynė K I 333, aužuolinis R.

pasąža „tříska, kolík“ — pravidelně pašūndža Krš, pašõ.ndža Lk, Trš, Eig, Pvn, pašá.ndža Pašilė (u Kražiai) → pašá.iža Up, (pašá·ža) Šv, Nmk (LKŽ IX 549—550), pašarža Št, Krkn, Rd (LKŽ IX 559), pašáuža J, Krtv, Pd (LKŽ IX 560, srov. kaũ̃<kañ „co, taũ̃<tañ „to“, kàtrau<katran „která“ Pd, Krtv). Ještě jeden zajímavý fakt: v oblasti šakynského nářečí, kterou zkoumala A. Jonaitytė, se vyslovuje jak pašá·ža, tak pašá.iža (Žagarė a pašá.iža||pašá·ža).

sąšlavos — pravidelně šų̃nčlavas Krš, šá·nčlavas Krtv, Pd, Šln, šọ̃·nčlavas Rdn, Trš, sá·slavas Škn, Žg, Jd → sá·ršlavas Trg, Vn (srov. LKŽ XII 167), sá išlavos Rdm, Bd; Bs Mt I 114 (Brt) (LKŽ XII 15), šáišlavos Gilijà (LKŽ XIII 395).

Příčiny. Nepohodlná výslovnost, proto byly na rozsáhlém území litevského jazyka takzvané nosové samohlásky nahrazeny — předcházející samohláska se prodloužila. Zde uvedené příklady mohou ukazovat na dávno probíhající jev této nemizící změny, a to i před an, en, in, un > a·, e·, i·, u·. Zeměpisné rozšíření ukazuje, že k tomu docházelo v západní části Litvy. Z toho plyne, že západní část Litvy — Žemaitské knížectví a přilehlé oblasti — nahrazovala skupiny n+s, š, ž, j, v v určitých případech hláskami i, u, l, t, r, s, š, v, ž, j, místo aby prodlužovala předcházející samohlásku. Jak ukazují akustické výzkumy „Gramatiky litevského jazyka“ (LKG I 81, 83, 85, 86), při vyslovování skupiny n+s, š, j, ž, v musí jazyk změnit polohu diametrálně opačným směrem. Snad proto mnozí západní Aukštaitové (Grinaveckienė, 1957, 168, 179) a žemaitská nářečí obecně po n nedokážou vyslovit s, š, z, ž, nýbrž vyslovují c, č, dz, dž, a tímto způsobem

109

Vyhýbá se tak obtížnému lámání jazyka; možná proto se staré tzv. nosové samohlásky zachovaly dokonce i v šiaulėnském nářečí (srov. Karaliūnas, 1992, 77).

Šį reiškinį A. Salys (1992, 190) yra pastebėjęs gana seniai ir laikęs kombinaciniu fonetikos dėsniu — epenteze, vadinasi, tuo pačiu tarimo sklandumo, patogumo vardu.

Taková nepravidelná změna n v jiné sonanty a samohlásky byla nestabilní a kolísala dokonce i v rámci jednoho nářečí (zmíněné pašąžà ir pašáižà v okolí Šakýny a Žagárė). Lze dokonce uvažovat o kolísání m'ęncà → m'ė'sà || m'ėisà v rámci jednoho nářečí (v Pajūrysu, Vainutė, Laukuvoje), odmítneme-li názor A. Girdenise na neetymologický původ sonanty n v m'ėnsà || m'ęncà → m'ė'ncà — n vtlačené do slavismu, jako v g'í.ncła, baž'n'i.nč'e aj. (Girdenis, 1992, 44). Vedle pruského menso a lotyšského miesā „tělo“ se skvěle hodí žemaitské m'ęncà užívané v oblastech sousedících se skalvijským územím (jinak by byly třeba nějaké další důkazy a fakta).

Tento případ epentézy (?) je důležitým jevem, který ukazuje, jak se utvářel určitý zákon, avšak nakonec se utvořil jinak (jako kompenzační prodlužování samohlásky), zatímco jiné „pokusy“ se zachovaly jako fonetické relikty.

Obecně lze říci, že k určité záměně dvojhlásek a souhláskových skupin skutečně došlo (zanechala jen nepatrné relikty), jakoby naznačují tyto příklady (srov. Karulis, 1992, 242):

baigti (beigti vak. dz., Pn) → beṅgti (ž.), Urbutis, 1981, 95—104.

steigti ”stengtis” ž. → stelgti ”t.p.” ž., sténgti ”t.p.” ž. ir aukšt.

tálžyti (vak. Lietuvos; ž., vak. aukšt.) → tãžyti Pgr, Bt (plg. LKŽ XV 732)

télžti ”sunkiai bristi, klampoti” (LKŽ XV 1185) → tėižti ”t.p.” Skdv, Grd, Gr (plg. LKŽ XV 1098).

Vėržas ”uėvardis” Pgg, Plšk → Vėižas Ktč, Pgg, Šlu, Rsn, Vlkš.

LITERATŪRA

Girdenis A. Simono Stanevičiaus rašyba ir jo tarmės fonologinė sistema // Aitvarai V., 1992, Nr. 3. P. 34—50.

Grinaveckienė E. Mituvos upyno tarmės fonetika // Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 1. V., 1957. P. 119—180.

Karaliūnas S. Kalbotyros pastabos // Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 29. V., 1991. P. 65—79.

Karulis J. Latviesu etimoloģijas vārdnīca. T. 1—2. Rīgā, 1992.

Labutis V. Marijampoliškių epentezinis i (j) // Kalbotyra. T. 42(1). 1993. P. 107—108.

Salys A. Raštai. T. 4. Roma, 1992.

Urbutis V. Baltų etimologijos etiudai. V., 1981.

Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių istorijos bruožai. V., 1957.

Visi sutrumpinimai kaip LKŽ paskutiniuosiuose tomuose, išskyrus ŽTP = Gerullis J., Stangas Chr. Žvejų tarmė Prūsuose. K., 1933.

110

ON THE VARIANTS OF DIPHTONGS an (>ą), en (>ę), in (>į), un IN THE INDIVIDUAL ROOTS AND FORMS

Summary

That diphtongs are substitute of diphtongs ai, al, ar, au, er, it, ir, ui irregular: kásti (< kánsti) → káisti “bite off”, spręsti (< spręnsti) → spręisti “solve”, ąžuolas (< ánžuolas) → aĩžuolas, ážuolas, ážuolas “oak”, gerásias (< geránsias) “best” (pl.: acc.: f.) → geráisias and other. This phonetic phenomenon is archaic and occur in that time, when Lithuanian Western dialects search of the combination n — s, n — š, n — z, n — ž, n — j, n — v. It is the irregular facts, because phonetic law had been unformed.

111